Cahiers du CEFRES N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.) Pavel MACHONIN Demokratizace a meritokratizace v procesu postkomunistické transformace společnosti Référence électronique / electronic reference : Pavel Machonin, «Demokratizace a meritokratizace v procesu postkomunistické transformace společnosti», Cahiers du CEFRES. N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c3/machonin_1993_demokratizace_meritokratizace.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l éditeur. CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Demokratizace a meritokratizace v procesu postkomunistické transformace společnosti Pavel Machonin Vítám zajímavou a novou formulaci tématu úvodní přednášky i uvážlivou analýzu významu egalitarianismu a etatismu v nedávné minulosti zemí střední a východní Evropy i v jejich současné sociální transformaci, jak ji zde presentoval Pierre Kende. Tento můj postoj má specifickou, řekl bych přímo osobní, příčinu. Empiricky podložený sociologický rozbor Československé společnosti šedesátých let, který jsem spolu se skupinou sociologů publikoval ("Československá společnost", Bratislava 1969), nás vedl k označení tehdejší hlavní překážky možného pozitivního vývoje jako rovnostářsko-byrokratického systému. Obohacen dalším empirickým poznáním, vlastními životními zkušenostmi i příspěvkem další generace sociologů jsem dospěl k závěru, že sociální podstatou tzv. státně socialistických společností bylo jejich totalitární a současně antimeritokratické uspořádání - s důrazem na vzájemnou funkční spjatost obou dvou aspektů této "dvojjediné" charakteristiky. Oceňuji proto, že takovéto chápání - ať už je formulováno po verbální stránce s jakýmikoli odstíny - se postupně šíří ve vědecké literatuře a jako klíčové téma se objevuje i na dnešním setkání. To, že se tak děje právě v současnosti, má podle mého názoru specifickou historickou příčinu. Teprve současné obtíže postkomunistické sociál-ní transformace a nezbytná analýza jejich příčin nás totiž nutí si v plné šíři uvědomit, jak hluboce musel být nejen etatistický, nýbrž především egalitářský, či - obecněji vyjádřeno - antimeritokratický princip zakořeněn v sociální psychice a denním chování řadových občanů i pracovníků institucí ve společnostech "sovětského typu". Současnost nás prostě nutí se hlouběji, než bylo doposud zvykem, podívat na minulost. Pokud jde o českou společnost, sdílím s J.L. Fischerem domněnku, že rovnostářská tradice má své zdroje již v dřívější historii, počínaje přinejmenším rychlým procesem národního obrození z lidových vrstev společnosti. Soudím dále, že tak významné sociální otřesy a strukturální změny, jaké přinesl tvrdý politický a ekonomický tlak německé okupace vůči celému českému národu, jakož i souhrn sociálních, tj. ekonomických, politických i duchovních procesů, jež se odehrály v přímé reakci na okupaci v období těsně po druhé světové válce, vedly přímo i nepřímo k posílení egalitarianismu ve vědomí velkého počtu lidí, především však v sociální realitě. Pokud jde o procesy, které vedly v únoru 1948 a v několika následujících letech k nastolení sociálního systému sovětského typu, zdá se mi zjevné, že se v průběhu jejich realizace antidemokratické a rovnostářské motivace a tendence vzájemně doplňovaly a podporovaly. Svého prvního vrcholu dosáhl uvedený typ přeměn v první třetině padesátých let. Mezi skutečné sociální vítěze Února 1948 patřily podle mého názoru mj. i
poměrně široké vrstvy méně kvalifikovaného obyvatelstva, především - ale nejen - manuální pracovníci některých průmyslo-vých odvětví. Právě v jejich prospěch nepochybně po dlouhá léta fungoval redistributivní, netržní mechanismus československé ekonomiky. Právě tyto vrstvy byly, ať už vědomě či nevědomě, sociální oporou nových vládců. Těmi se ovšem stali straničtí a státní byrokraté, kteří brzy ve svém zájmu původní egalitářská hesla a principy naplnili širším, antimeritokratickým obsahem. Privilegia, jichž se dostalo při obsazování řídících a výnosných míst i v procesu rozdělování materiálních i morálních kompenzací lidem s "politickými zásluhami" dodala redistributivnímu mechanismu výslovně protivýkonovou funkci. Po porážce několika reformních pokusů z let 1956-1968 naplnil posrpnový normalizační režim symbiózu protidemokratické vševlády byrokratického státu a antimeritokratické distribuce v novém politickém kontextu novým obsahem. Stalo se jím hromadné sociální podplácení každého, kdo byl ochoten režim, dosazený zahraniční intervencí, podpořit nebo aspoň tolerovat. To se však mohlo dít pouze v klesající míře, jak to odpovídalo postupnému vyčerpávání až přečerpávání ekonomických rezerv. Faktem je, že státně socialistické Československo patřilo po celou dobu své existence k zemím s největší příjmovou nivelizací v Evropě. V roce 1984 dosahoval koeficient pořadové korelace individuálního příjmu a vzdělání u ekonomicky aktivní mužské populace hodnoty pouhých 0,25, příjmu a složitosti práce 0,23, příjmu a kulturnosti životního stylu 0,06, což znamená, že vzájemná vazba uvedených sociálních charakteristik byla (v mezinárodní komparaci) značně nízká. Je dostatečně známo, jak tomu odpovídající nízká až negativní výkonová motivace přispěla ke stagnaci, relativní a posléze i absolutní retardaci efektivity československé ekonomiky. Ještě na podzim roku 1991, po dvou letech významných demokratizačních přeměn a po prvních krocích současné ekonomické reformy nivelizační tendence působila s plnou silou. Příjmová diferenciace se teprve začala projevovat vzestupem úrovně u malé skupiny nejvyšších příjmů, zejména ve prospěch osob činných v zárodcích soukromého sektoru a v několika málo výjimečných odvětvých typu finančnictví, cestovního ruchu, také však hutnictví apod. Pořadová korelace vyjadřující těsnost vztahu individuálního příjmu ke vzdělání poklesla na hodnotu 0,20, ke složitosti práce na 0,17, vazba na kulturnost životního stylu nepatrně vzrostla na 0,11 (u populace vymezené stejně jako v roce 1984). Projevila se ovšem již zřetelnější diferenciace majetková, která však souvisela s diferenciací vzdělanostní a se složitostí práce ještě méně než distribuce příjmů. Z výzkumů uskutečněných týmem Jiřího Večerníka i z běžné zkušenosti je zřejmé, že v průběhu roku 1992 se příjmová a patrně i majetková diferenciace, směřující k vydělování poněkud širší horní vrstvy urychlila. Současně se postupně rozšiřuje skupina obyvatelstva ohroženého chudobou. Při utváření bohatší vrstvy podstatnou úlohu hraje úspěšnost jednotlivců na postupně se utvářejícím trhu práce nebo při realizaci nových
politických a byrokratických kariér, jakož i úspěšnost hospodářských subjektů (zejména podniků) a celých subodvětví, odvětví, popř. vlastnických sektorů na velmi deformovaném a monopolisticky omezeném trhu zboží a služeb a trhu kapitálu. Pokud jde o sociální charakteristiky jednotlivců a domácností, v jejichž prospěch se diferenciace rozvíjí, jsou zatím krajně mlhavé. U kvantitativně rozhodující části obyvatelstva, spjaté se státním a družstevním sektorem, se však tento typ diferenciace zatím příliš neprojevuje. V krátkém diskusním příspěvku jistě není dost místa na podrobnější rozbor příčin a odstínů uvedených jevů. V každém případě však platí, že překonávání nivelizace a antimeritokratické distribuce je v naší zemi teprve na počátku, což samozřejmě nemůže nebrzdit celkový přechod k výkonové ekonomice. Nejde patrně o jev výjimečný. V červenci 1991 byli dotázáni obyvatelé devíti evropských zemí a USA při výzkumu sociální spravedlnosti na svůj názor na objektivní význam pracovního úsilí ("effort") a inteligence a kvalifikace či dovednosti ("skill") pro určování praconích odměn ve svých zemích. Výsledky jsou velmi jednoznačné. Ve všech bývalých státně socialistických zemích lidé zcela střízlivě a po pravdě (jako experti svého druhu) určují tento význam na mnohem nižší úrovni než ve čtyřech vyspělých západních společnostech. Přitom nižší odhad než v Československu najdeme pouze v Bulharsku. Prvním základním směrem sociální transformace, která u nás probíhá, je demokratizace společenského života, prolomení sociálních hranic, které v tota-litárních systémech oddělují vládnoucí a ovládané. Demokratizace sama o sobě ovšem nemůže trvale uspět, jestliže paralelně s ní neproběhne proces, směřující v konečném důsledku, v historické perspektivě, ke zlepšení kvality života (včetně zvýšení životní úrovně obyvatelstva). Je zřejmé, že k tomu je nezbytná radikální ekonomická reforma. Shodneme se jistě na tom, že její nutnou součástí je stále širší uplatňování tržních mechanismů, závislé zase na značném rozšíření privati-zace ekonomiky. Podle mého názoru však všechny zmíněné nové mechanismy mají transformační smysl jedině ve vazbě na zvyšování skutečné výkonnosti ekonomiky. A té nemůže být dosaženo bez postupného, avšak radikálního převládnutí výkonové motivace chování jednotlivců i hospodářských subjektů nad jinými, tj. nevýkonovými nebo antivýkonovými motivacemi. Testem výkonu přitom je úspěšnost na rozvíjejícím se trhu práce pro jednotlivce, na trzích zboží a služeb, popř. kapitálu pro hospodářské subjekty. Takto široce chápu proces, který v souladu s konvencí přijatou v značné části sociologické literatury označuji jako meritokratizaci společnosti. Neváhám říci, že podle mého názoru je právě tento proces stejně důležitým, klíčovým procesem sociální transformace post-komunistického období, jako je proces demokratizace společnosti. Domnívám se dokonce, že ani totální liberalizace ekonomiky a její maximál-ní privatizace sama o sobě ještě tento problém naší společnosti neřeší beze zbytku. Ne jakékoli obnovení třídních, soukromovlastnických struktur přináší s sebou automaticky provýkonové změny. A na druhé straně takové změny třídně vlastnických vztahů, jež prokazatelně podporují pro-meritokratické změny a tím i funkčnost ekonomiky, mají šanci získat podporu obyvatelstva spíše než změny samoúčelné. Formy liberalizace a
privatizace by měly být voleny tak, aby výkonovost ekonomiky a výkonová motivace podniků i jednotlivců postupně stoupaly, nikoli klesaly. Tím spíše to platí o přímých intervencích státu do mzdové politiky a samozřejmě pro celou soustavu sociální politiky. Celý tento problém pak nelze řešit bez zásadních změn ve vzdělávacím systému a bez velkého obratu v sociální psychice, v hodnotových orientacích obyvatelstva. V téže souvislosti mají značné, doposud nevyužívané, možnosti hromadné sdělovací prostředky. Po pravdě řečeno v centru jejich pozornosti jsou zatím spíše problémy redistribuce majetku a příjmů samy o sobě, bez vazby na výkonovou motivaci. Ve vyspělých zemích se v obdobích sociální stability, jež tam převládají, demokracie a meritokracie navzájem doplňují a v jisté míře dokonce i stimulují. V našich podmínkách hlubokých a rychlých společenských přeměn, při zjevném zaostávání meritokratizace za demokratizací hrozí vážné nebezpečí konfliktů mezi oběma procesy. Takový konflikt se může realizovat ve formě zneužití demokracie k zabrzdění meritokratizace populistickými postupy. Může však také nabýt formy neuváženého, zbrklého a samoúčelného prosazování ekonomických přeměn nedemokratickými, autoritárně etatistickými postupy proti vůli většiny obyvatelstva. K vyváženému progresu jak demokratizace, tak meritokratizace vede pouze velmi úzká cesta mimořádně koncepční a současně obezřetné politiky, doprovázené stálým obnovováním demokratického, sociálního konsensu v zájmu dalšího postupu ekonomické reformy. Jedním z úkolů sociologického výzkumu je stálé monitorování průběhu procesů, o nichž byla řeč, včetně stálého a včasného upozorňování na možné disbalance. Prvním předpokladem tu ovšem je jasné pojmenování podstaty problému, k němuž jistě přispěje naše konference.