MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Rodinná výchova v kontextu soužití párů z různých zemí. Bakalářská práce Brno 2013 Vedoucí práce: Mgr. Dušan Klapko, Ph.D. Autor práce: Eliška Ţemlová
Bibliografický záznam ŢEMLOVÁ, Eliška. Rodinná výchova v kontextu soužití párů z různých zemí.: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2013, 61 s., přílohy 14 s., Vedoucí práce Mgr. Dušan Klapko, Ph.D. Anotace Bakalářská práce Rodinná výchova v kontextu souţití párů z různých zemí pojednává o problematice souţití párů, kde je kaţdý jedinec z jiné země, o společné výchově jejich dítěte a v neposlední řadě o integraci do společnosti. Také se zaměřuje na zjišťování jazykových bariér a kulturních rozdílů. Praktickým přínosem je výzkum, který je zaměřený na oblast zjišťování problémů v souţití párů, v jejich výchově a ţivotě. Annotation The Bachelor thesis Family Education in Context of Cohabitation of Couples from Different Countries deals with the issues of couples living together where each individual comes from different country, with the joint education of their child and last but not least with the integration into the society. It also focuses on the detection of language barriers and cultural differences. The benefit of the thesis is the research which is focused on area of identifying problems in such couples coexistence, in their upbringing and life.
Klíčová slova Cizinci, smíšená manţelství, smíšené páry, děti smíšených manţelství, Češi, Italové, komunikace, jazyková bariéra. Keywords Straingers, intermarriage, mixedcouples, children of intermarriage, Czechs, Italians, communication, language barrier.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 20.4.2013 Eliška Ţemlová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Dušanu Klapkovi, Ph.D za cenné rady a podnětné připomínky, které mi při zpracování diplomové práce poskytl. Také děkuji informantům za spolupráci a poskytnuté informace.
Obsah Úvod...8 I. Teoretická část..... 9 1. Smíšené páry...9 1. 1 Etnická a rasová homogamie.......9 1. 2 Heterogamie.10 1. 3 Manţelství...10 1. 4 Děti smíšených párů.11 1.4.1 Výchova dětí ze smíšených párů.12 1.4.2 Integrace dětí ze smíšených párů do školek a škol.13 2. Vybrané faktory interkulturního souţití..14 2. 1 Gender obecný přehled 14 2. 2 Současná rodina: různorodost a proměnlivost 16 2. 3 Nesezdaná souţití 16 2.3.1 Typy nesezdaného soužití...17 2. 4 Jazyková bariéra.. 18 2.4.1 Interkulturní komunikace.....18 2. 5 Sociokulturní odlišnost...20 2.5.1 Sociokulturní odlišnost u dospělých 21 2.5.2 Sociokulturní odlišnost u dětí......22 2. 6 Informace poskytované cizincům v ČR.. 22 2.6.1 Práva a povinnosti cizinců..22 II. Empirická část...25 3. Výzkum.25 3. 1 Cíl výzkumu...25 3. 2 Výběr účastníků výzkumu..26 3. 3 Strategie výzkumu..26 3. 4 Metoda sběru dat 27
3. 5 Analýza dat.29 3. 6 IPA.30 3.6.1 Proces analýzy dat.31 3.6.2 Výsledky IPA rozhovoru s Kristýnou.....34 3.6.3 Výsledky IPA rozhovoru s Hankou...41 3.6.4 Výsledky IPA rozhovoru s Giovannim...48 3.6.5 Výběr kolektivních a individuálních témat...54 Závěr.55 Resumé.57 Seznam použité literatury...58 Seznam příloh..61 1. Příloha přepis rozhovoru s prvním respondentem 2. Příloha přepis rozhovoru s druhým respondentem 3. Příloha přepis rozhovoru s třetím respondentem
Úvod Cizinců v České republice přibývá. Důvody jsou různé, počínaje studiem na českých univerzitách, pracovními příleţitostmi, či seznámení se s českým partnerem a následné odstěhování se za ním. Díky neustále se zvyšujícímu počtu cizinců (Italů) na území ČR, se zvýšila potřeba informovanosti, sociální integrace a zlepšování vztahů s majoritní společností. Součástí integrace je tedy kaţdodenní začleňování cizinců do naší společnosti, přijetí jejich způsobu ţivota, odstraňování vzniklých bariér či jejich akceptování. Tomu napomáhají i častěji vznikající smíšená partnerství či manţelství, rodinná souţití, multikulturní výchova dětí. Jiţ v začátcích psaní mé bakalářské práce jsem se mohla přesvědčit, ţe toto téma je aktuální a pro veřejnost stále zajímavé. Cílem celé práce je vymezit problémy ve smíšeném manţelském či partnerském souţití, zjistit, co je jejich příčinou a důsledkem, ale také se zaměřit na výchovu dítěte, které v takovémto souţití vyrůstá. Bakalářskou práci jsem rozdělila do dvou částí. První z nich se skládá teoreticky zaměřených kapitol, které nám nastiňují problematiku multikulturního souţití. První kapitola začíná obecným přehledem genderu, můţeme se zde dočíst, jak to bylo s postavením rodiny dříve a jak je to nyní, kdy se u nás začali rozšiřovat smíšené páry a v jakém důsledku to bylo. V teorii jsou rozebraná typy nesezdaného souţití, a jak se tyto typy liší od manţelství, ale také začleňování dětí ze smíšeného manţelství do školek a škol. Také je zde kapitola zaměřená na jazykovou bariéru, sociokulturní odlišnosti, které se liší u dětí, ale i u dospělých a v neposlední řadě na informovanost cizinců na území ČR. Druhá část bakalářské práce je výzkumná. Zde jsem se pomocí polostrukturovaných rozhovorů a výpovědí tří respondentů, kteří si okusili smíšené partnerství, pokusila zjistit, jaké jsou hlavní úskalí souţití těchto informantů, jaké pociťují problémy ve svém vztahu, výchově dítěte, ale i ţivotě v hostitelské zemi. Získaná data byla následně rozebrána pomocí Interpretativní fenomenologické analýzy. 8
I. Teoretická část 1. Smíšené páry 1.1 Etnická a rasová homogamie Etnická homogamie byla jiţ dobře prozkoumaná (Moţný, 2006). V závěru bylo poukázáno na individuální volbu jedince. Některé společnosti však smíšené sňatky přímo zakazovali. A nebylo tomu tak pouze v dřívějších dobách, ale takovéto zákony platili aţ do šedesátých let, například v USA. Od let sedmdesátých se počet smíšených sňatků rapidně zvýšil, ale takového počtu jaké vykazují dnes, zajisté nevykazoval. Smíšená manţelství byla typická pro západoevropské země (Francii, Anglii či Holandsko), které byly bývalými koloniemi. Od počátku sedmdesátých let se k nim přidaly tradičně liberální skandinávské země, takţe Evropa patří ke kulturním oblastem s poměrně velkým podílem etnicky smíšených párů; netolerance k nim se povaţuje za kulturně pokleslé chování (Moţný, 2006, str. 133). České země jsou v tomto ohledu brzděny předsudky, které se u nás dokonce tradují. Dle homogamie si lidé hledají partnery sobě podobné, se stejnými zájmy, přibliţně stejné věkové kategorie, stejné víry. U cizinců jsou ale tyto moţnosti omezené, převáţně díky jiné kultuře, ţivotu v jiné zemi, kde je jedinec značně omezen. Důleţitá je národnostní otevřenost, tolerance k jinému národu a přijímání společnosti. Jako méně určující sloţka je uváděna jazyková příbuznost a ţivotní styl (Hernová, 1997). 9
1.2 Heterogamie Partneři si prý mají být natolik podobní, aby si mohli navzájem porozumět, a natolik odlišní, aby se mohli milovat (Šmolka, 2005, str. 12). Heterogamní manţelství je opak od manţelství homogamního. V heterogamním manţelství jsou rozdíly zaloţené na věku, vzdělání, postavení, náboţenství či rase. Obvykle je pro jeden vztah typické i více aspektů zároveň. Nutno říci, ţe takoví partneři se těţce seznamují. Jsou natolik odlišní, ţe většinou nevyhledávají stejná místa. K seznámení nedochází tudíţ tolik často, jak u homogamních párů. Rostoucí počet heterogamního manţelství souvisí s rostoucí mobilitou obyvatelstva. Z toho, ţe se mobilita rozšířila aţ v posledních letech vyplívá, ţe heterogamní manţelství uzavírají mladší generace. Zajímavá jsou data ČSÚ z roku 2011, která tento jev jiţ delší dobu sledují. Ty udávají, ţe v posledních letech u nás došlo k poklesu uzavírání smíšeného manţelství. Převaţují sňatky cizinců s Češkami. V roce 2010 jich bylo uzavřeno 2 403. Oproti tomu stojí manţelství cizinek s Čechem, kterých se uskutečnilo 1 707 (ČSÚ, 2011, online). 1.3 Manželství Na uzavření manţelství smíšeného páru má vliv mnoho aspektů. Jedním z nich je i rodina kaţdého účastníka. Pro rodinu je často rozhodující sociální status partnera. Pro vyšší třídu jsou typické zábavy zvyky, které jsou většinou i finančně náročnější. Jedná se většinou o bankety, společenské večírky, dostihy. Děti se věnují sportům jako je tenis, plavání, motoristické sporty. Pro niţší třídu jsou pak typické vesnické akce, tancovačky, diskotéky, děti navštěvují kolektivní krouţky a veřejné prostory (Mareš, 2003). Takto ovlivňované manţelství názory rodiny je označováno jako tradiční výběr. Jako protiklad k tradičnímu výběru stojí výběr moderní. Moderní výběr se vyznačuje tím, ţe se zde jedná pouze o sympatie a náklonnosti dvou jedinců neboli páru. Ti mají při výběru volnost, záleţí pouze na jejich kritériích, lásce, intimitě (Katrňák, 2008). 10
Další sloţkou ovlivňující manţelství je náboţenství, které můţe mít dost limitující charakter při volbě partnera. K uzavření manţelství s cizincem pak dochází dle podmínky stanovené zákonem č. 94/1963 sb. o rodině, tj. svobodném rozhodnutí účastníků konání. Pokud jeden z účastníků neovládá český jazyk, k obřadu je přizván překladatel, tzv. tlumočník. 1.4 Děti smíšených párů Cizinec do hostitelské země přichází jiţ s narozenými dětmi, nebo se mu dítě rodí aţ na českém území, s českým partnerem. Ty pak získávají česká občanství, takţe nelze určit jejich přesný počet. Cizí zem se po příchodu jedince stává jejím útočištěm a místem, kde je odehráván výchovný proces. Děti jsou tedy nepřímo nuceni přijímat tradice, kulturní vzorce, modely chování a normy společnosti. Také jsou rychle zapojovány do procesu učení se jazyka hostitelské země. Výchova dítěte ve smíšeném páru je většinou sloţitější, neţ v páru nesmíšeném. Dítě se pohybuje mezi různými zvyky, mnohdy neví, ke které straně přilnout. V dítěti se odehrává vnitřní boj, který můţe mít za následek, ţe se dítě doma necítí nikde, nepřilne k ţádným tradicím, neosvojí si ani jeden způsob ţivota. Osvojený jazyk mnohdy nenapomáhá k osvojení si příslušné kultury, norem chování, tradic. Děti cizinců jsou však často ovlivňovány kolektivem, kamarády, spoluţáky, coţ jim napomáhá ke snazšímu začlenění se do hostitelského systému a přilnout ke zvykům země. Děti se pomocí ostatních dětí snáze naučí jejich mateřský jazyk, očekávané vystupování (a to nejen ve školním prostředí), otevřou se okolnímu prostředí, moţnostem, ale i celému systému. Pokud kaţdý z rodičů uznává své zvyky, tradice, jazyk, dochází k tvorbě bikulturních a bilingvidních rodin (Hernová, 1997). Dítě partnerů, kde kaţdý jedinec je z jiné země, jsou po celou dobu konfrontovány s myšlenkou, ţe se rodina můţe přestěhovat do rodné země druhého jedince. Tím pro děti vzniká jistá nejistota. Společnost přijímá děti ze smíšených párů zatím spíše negativně. Mohou za to i reklamní agentury, které děti cizinců vyhledávají pro své kampaně, jsou pro ně jednoduše zajímaví. Další aspektem je v dnešní době více se rozšiřující tzv. fiktivní 11
otcovství, kde se jedná o to, ţe matka za finanční obnos do rodného listu dítěte napíše místo biologického otce jméno cizince, který pak automaticky získá pobyt na území dané země. Děti s rozvedenými smíšenými rodiči jsou také často spojováni s únosy do zahraničí. Většinou protiprávně rodič unese své dítě do jeho rodné země. Tímto činem se dopouští několika přestupků, takţe vzniká stíhání a kolotoč právních aktů a vymáhání dítěte zpět k matce. Na takovéto nezákonné přemísťování dítěte, by měla dbát Úmluva o právech dítěte, kterou by se měl kaţdý občan řídit. 1.4.1 Výchova dětí ze smíšených párů Na všechny děti, které pobývají na území ČR déle jak 90dní se vztahuje povinná školní docházka. Tyto děti by měli mít stejná práva jako jejich spoluţáci a to bez ohledu na rasu, náboţenství, jazyk, apod. Informace o vývoji počtů dětí-cizinců v českých mateřských školách můţeme najít ve Statistických ročenkách školství. Pro představu ve školním roce 2009/2010 byl celkový počet dětí v Mateřských školách 314 008, z toho celkem cizinců 3 963, kde cizinci ze států EU dělali 1 040, cizinci z ostatních evropských států 1 389 a cizinci z ostatních států světa 1 534. Ve srovnání s ostatními evropskými státy, je v České republice počet dětí cizinců ve školkách menší. Výchovu dětí cizinců ovlivňuje několik faktorů. Nejčastěji jsou to prostředí, rodina, bilingvismus, sociální faktory, apod. Jedním z nich je i dědičnost. Předpoklady pro výchovu získané od našich předků nám pomáhají formovat osobnost nového jedince. Sociální faktory nutno ještě doplnit o vztahy mezi členy rodiny. Díky nim si dítě osvojuje důleţité informace, které později můţe uplatnit ve vztazích k okolí, vrstevníkům, v budoucnu k partnerům a své rodině. Dalším silným sociálním faktorem je schopnost dítěte srovnávat se s ostatními jedinci, umět se motivovat a schopnosti vyrovnat se s úspěchem a neúspěchem (Říčan, 2008). Výchova, díky které si dítě osvojuje návyky, je nepřímo podmíněná prostředí, ve kterém se odehrává. Příroda, společnost, estetická úprava okolí, pomáhá k dobrému zvládnutí výchovného procesu. 12
Dominantní postavení ve výchově nese však rodina. Proto je nesmírně důleţitá úzká provázanost mezi rodiči a dítětem, dobré vztahy, důvěra, apod. 1.4.2 Integrace dětí ze smíšených párů do školek a škol Pro děti je vstup do školky či školy velkým krokem. Je tedy třeba, připravit jim co nejpřirozenější prostředí, aby změna nebyla tolik markantní. To samé platí i s dětmi cizince. Pokud dítě neumí vůbec česky, je komunikace velmi obtíţná a první dny náročné jak pro dítě, tak pro pedagoga. Můţe docházet i na pocity frustrace. Pedagog je nucen si poradit s vlastní bariérou, utvořit pro dítě příjemné a bezpečné prostředí, zaměřit se na přístup ostatních spoluţáků k novému ţákovi, popřípadě jej zlepšovat a připravit se na moţné vzniklé problémy, které mohou být způsobeny i odlišnými kulturami. Je nutné nenápadně dítě do kolektivu zapojit (Průcha, 2010). V prvních těţkých dnech při socializaci cizího dítěte do třídy, můţe dojít k tzv. tichému období. V tomto období dítě odmítá komunikovat novým jazykem, spíše jen poslouchá a seznamuje se s ním. Na pedagogovi teď leţí tíha komunikace s dítětem. Nesmí na něj tlačit, aby se dítě nezaleklo. Proto se v této fázi navrhuje komunikace přes různé obrázkové kartičky, kreslením, piktogramy a dalšími neverbálními signály. Pokud rodič ovládá řeč, měl by dítěti ze začátku přetlumočit nově vzniklé situace, aby dítě snáze chápalo. Můţe tomu být i naopak. Dítě jazyk umí, rodič ne, takţe je vhodné domlouvat se přes dítě. Dítě si tlumočením osvojuje souvislosti slov a bilingvní stránku. Společným výsledkem rodičů a pedagogů by mělo být osvojení si klíčových kompetencí dítěte a jeho bezstarostné dětství. Nejjednodušší a nejúčinnější komunikačních kompetencí je hra. Díky hře si dítě trénuje mozek, osvojuje i drobnou motoriku, představivost i běţné denní úkony. Aby byly kompetence dobře rozvíjeny je důleţité, aby byla hra řízená, organizovaná pedagogem. Hra na rozvoj komunikace, můţe být pouhé vyprávění či cílený rozhovor, artikulační, rytmické a sluchové cvičení. Další aktivitou, která kromě jazyka rozvíjí i estetickou stránku dítěte, je zpěv a přednes. Na větší slovní zásobu se pak pouţívají 13
říkanky, hádanky, hry se slovy (Šmělová, 2004). Děti sami si pak osvojují komunikaci a různé ţivotní situace ve hře na doktory, obchod, nebo třeba na rodiče. To, jestli se u dítěte vyvíjí řeč dobře, poznáme nejlépe kolem třetího aţ čtvrtého roku. To dítě zvládá nejlépe vyjadřovat své myšlenky s formální přesností. Nastává období tzv. intelektualizace řeči, které trvá aţ do dospělosti. V tomto období se neustále učíme nová slova, jejich významy, souvislosti, zpřesňujeme si gramatiku a rozšiřujeme celkovou slovní zásobu (Klenková, 2006). U dětí cizinců, kteří nejsou v denním kontaktu s rodilým mluvčím, se můţe jazyk vyvíjet s obtíţemi. Prvotní obtíţí můţe být vývojová dysfázie. Jedná se o centrální poruchu řeči, kdy můţe dojít k negativnímu intelektovému vývoji. V předškolním věku je nejčastější porucha dyslalie, kdy se jedná o narušení výslovnosti jedince. Pak je pro děti typická koktavost a breptavost. U koktavosti dochází k nedobrovolnému přerušování řeči, které je narušeno špatnou koordinací mluvních orgánů. Řeč pak působí kostrbatě, neplynule. U breptavosti se pak jedná spíše o špatnou fonetickou plynulost. Dítě není schopno mluvit v jedné rytmické rovině, vyjadřuje se překotně (Klenková, 2006). 2. Vybrané faktory interkulturního soužití 2.1 Gender obecný přehled Lidé se definují mnoha různými způsoby a jedním z těch nejzákladnějších je, kdyţ řeknou jsem muţ nebo jsem ţena, kdyţ se vymezují z hlediska pohlaví (Renzetti, Curran, 2003, str. 20). Odlišnosti mezi muţem ţenou pak obnášejí určité chování, hraní tzv. genderových rolí. Tyto role nepřímo zastává kaţdý muţ i ţena, od kterých se očekává určité vystupování, forma chování. V dřívějších dobách, byla ţenská 14
role ve většině států Evropy chápána jako domácí. Ţeny zůstávaly v domácnosti a staraly se o děti. Nyní je tomu jiţ jinak, ţeny se dostaly na úroveň muţů. Prudký nástup ţen do výdělečných zaměstnání, vzestup počtu rozvodů a zvyšující se podíl rodin se ţenou na místě přednosty domácnosti i vzestup ţenského sebevědomí však učinil ztotoţnění statusu muţe se statusem rodiny neudrţitelným (Moţný, 2006, str. 96). V jistých zemích však apelují na starší, domáčtější typ. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe to takto funguje u zaostalejších zemí světa. Ale je tomu váţně tak? A bylo takto po celou dobu? Nebylo. V Itálii navázali na moderní způsob a ţeny byly samostatně výdělečně činné. Jedná se tedy spíše o návrat k starším tradicím. Opakované módní návraty se projevují nejen v oblečení, ale prolínají se i do ostatních odvětví. A Itálie je jasným příkladem toho, ţe jde s trendy. Návrat ţen do domácnosti, starání se o potomka a udrţování tzv. tepla domova, je v Itálii chápáno jako nějaká nálepka luxusu. Muţ, který dokáţe po finanční stránce dobře zabezpečit rodinu, by nenechal svoji ţenu někde zaměstnanou. Podle mého názoru, se Itálie potýká spíše s opačným problémem. Ten nastává tehdy, vydělává-li ţena více, neţ její muţ. Italové jsou dominantní, charakterní typy, kteří tento jev velmi těţce nesou. Výsledkem je pak ztroskotání takového manţelství. Místní ţeny jsou si toho vědomy, snaţí se proto svým partnerům určitou nadvládu ve vztahu dopřát. Alespoň pocitovou. Jak se tedy můţeme dočíst v knize Ţeny, muţi a společnost, dva dospělí lidé plní úkoly ve specializovaných rolích, tj. roli expresivní a instrumentální. Instrumentální rodinná role v sobě soustřeďuje vedoucí a rozhodovací pravomoci. Vykonává ji ten z partnerů, který rodinu ekonomicky zajišťuje, tedy tradičně manţel otec. Matka manţelka se ujímá expresivní rodinné role, coţ znamená, ţe se stará o domácí práce, o děti a o uspokojení citových potřeb rodinných příslušníků (Renzetti, Curran, 2003, str. 214). 15
2.2 Součastná rodina: různorodost a proměnlivost V dnešní době jsou ve vyspělých zemích nejtypičtější rodiny se dvěma ţiviteli nebo jeden rodič samoţivitel. Proč je to tedyv Itálii jinak (Jandová, 2008)? V Itálii se za rodinu totiţ povaţují i nesezdané páry, kde spolu partneři ţijí na hromádce a vychovávají společné dítě. Takovýchto rodin stále přibývá. V důsledku sňatků byl definován pojem sňatkový trh, coţe je jakási metafora, která říká, ţe v kaţdé společnosti najdeme páry, které potenciálně směřují k manţelství. Do sňatkového trhu však spadají i ti jedinci, kteří zájem o sňatek nemají, či dokonce ti, kteří provozují nesezdané souţití. Skutečnost, ţe taková souţití přestala být sociálně dehonestovaná (vţdycky byly páry, které ţili na hromádce nebo na psí kníţku, jak se nesezdanému souţití u nás tradičně říkalo), sňatkový trh neruší, jen ho činí méně průzračným. Ve společnosti pořád existuje prostor, ve sterém se setkávají páry a probíhají vyjednávací tanečky (Moţný, 2006, str. 118). 2.3 Nesezdaná soužití Nesezdaná souţití se u nás rozšiřují od devadesátých let dvacátého století, kdy klesl počet svateb, nebo se odkládali do vyššího věku, jak to jiţ bylo moderní, ale také kvůli rozvodovosti. Dříve byl nejvyšší počet nesezdaného souţití v západních zemích. Naopak nejniţší výskyt se objevoval v zemích jiţní Evropy. Rozdíly se postupem času eliminovaly. Oproti dřívějšímu způsobu ţivota, kdy u mladého páru byla svatba důleţitým, někdy dokonce nutným krokem ve vztahu, nyní partneři ţijí nesezdaně, soustředí se spíše na kariéru a ve svatbě ţádný podstatný krok nevidí. Tento jev vyplývá i z čím dál tím častější rozvodovosti a problémům u páru. Podle mé zkušenosti, italská společnost souţití na tzv. psí kníţku uznává. Nesmí-li se však jednat o striktně zaloţenou věřící rodinu. Nutno tedy říci, ţe pokud je svatba na pořadu dne, odehrává se v kostele. Menšiny, které uznávají jinou víru, ţe je ta křesťanská, najdeme v Itálii pomálu, coţ je rozdíl oproti ostatním evropským zemím. Starší generace zde své náboţenské zvyky přenesla na mladší více, neţ kde jinde. Mezi 16
páry dochází ke svatbám tedy i z úcty k starším rodinným příslušníkům. Postupem času, kdy dochází ke generační obměně, se ale častěji přechází na nesezdaný způsob ţivota. 2.3.1 Typy nesezdaného soužití Nesezdanému souţití náleţí dva typy, a to alternativa k manţelství a předstupeň manţelství. Alternativa k manţelství se popisuje jako konečná fáze souţití, kdeţto předstupeň manţelství jako přechodná fáze souţití před uzavřením manţelství. V praxi je však obtíţné tyto dva kroky prokázat. (Minaříková, Petrousek, Vodáková, 1996). Ivo Moţný definuje faktické manţelství, které představuje alternativu manţelství především pro lidi ve středním a pokročilém věku, pro rozvedené či ovdovělé. Jedinou formalitou faktického manţelství je, ţe se účastníci přihlásí ke společnému bydlišti. Předstupněm manţelství je snoubenecké souţití, které se v dnešní době vyskytuje hlavně u mladých lidí. Opačným typem souţití můţe být souţití svobodných párů, které na sňatek nedbají. Samostatně stojí souţití rozvedených, kde osoba ţije s novým partnerem v nesezdaném souţití (Moţný, 2006, str. 120 126). Ladislav Rabušic, (2008) definoval tyto typy souţití: porozvodové, snoubenecké, dočasné a souţití namísto manţelství. Souţití porozvodové je typem souţití, kde spolu ţijí jiţ dříve rozvedení partneři, kteří nechtějí uzavírat další manţelství. Souţití snoubenecké je souţití, kde pár zamýšlí uzavřít v blízké či vzdálenější době sňatek. Souţití dočasné se vyskytuje u dvou mladých lidí. Toto souţití můţe být také u jedinců, kteří jsou po rozvodu a zatím nepomýšlí na nový sňatek. Z tohoto vztahu můţe vzniknout manţelství. Posledním typem je souţití namísto manţelství. To se vyskytuje u mladých párů, které nechtějí vstoupit do manţelství (Pírková, diplomová práce, 2012). K nesezdanému souţití se partneři uchylují také třeba z ekonomického hlediska, kdy nechtějí vynaloţit náklady na svatbu, řešit předmanţelské smlouvy atd., z hlediska právního, ale také z hlediska třídního, kdy partner náleţí jiné společenské třídě, neţ jeho protějšek. 17
2.4 Jazyková bariéra Jazyková bariéra je jednou z nejmarkantnějších překáţek ve smíšených vztazích. Díky ní ke smíšenému manţelství většinou nedojde. Touha ke společnému souţití je díky jazykovým kritériím sniţována, partnerovi se nedostává určité míry pochopení. Jazykové nároky se v dnešní době neustále zvyšují. Lidé jsou schopni komunikovat v cizím jazyce, ale ne na kaţdodenní úrovni. V zahraničí se domluvíme, známe základní fráze, ale ţivot s partnerem v cizí zemi a cizím jazyce obnáší mnoho dalších potřeb. Bohuţel i jazykové kurzy člověka většinou neposunou do úrovně, aby mohl v jiném jazyce ţít běţný ţivot. Jako čeština, tak i ostatní jazyky mají svůj slang, nářečí. Právě tím mluví místní domorodci a to je také to, co se v jazykových školách většinou nevyučuje. Oproti mluvenému projevu, který ještě není tak těţké si osvojit, stojí projev psaný. Ten způsobuje problémy i slovansky mluvícím zemím, pro které není osvojení si jiného slovanského jazyka takovým problémem. Uvádí se, ţe velmi dobré komunikační úrovně lze dosáhnout po půl roce aţ dvou letech, kdeţto akademické úrovně, při které se pouţívají odporné termíny po pěti aţ sedmi letech. Překonat jazykovou bariéru je tedy dlouholetý proces, na kterém většina vztahů ztroskotá. 2.4.1 Interkulturní komunikace Podle J. Průchy (2010, s. 16) je interkulturní komunikace (intercultural communication) termín označující procesy interakce a sdělování, probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichţ jsou komunikačními partnery příslušníci jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboţenských společenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů. Kaţdý komunikant má svůj vlastní styl komunikace, který je podporován tradicemi určité skupiny obyvatelstva. Odlišnosti stylů komunikace poznáme i podle drţení těla, energie, jaká z člověka vyzařuje, tónu hlasu, očního kontaktu, pohybů a celkového vystupování jedince. Příkladem mohou být polibky na tváře, které jsou typické pro jiţní státy. Počet polibků je pak určován místními tradicemi. Pro někoho jsou tyto tradice 18
nezvyklé, ne-li aţ nepříjemné. U takovýchto jedinců můţe docházet k nepochopení, vnitřnímu zmatku, uraţení či vyloţení si situace jinak, neţ byla myšlená. Mnohdy tedy díky neznalosti jiné kultury dochází k trapným momentům. Při komunikaci s cizinci je třeba dávat si pozor, já uţíváme gesta, na jejich význam i na ostatní neverbální projevy. Neznamená to, ţe bychom se museli naučit, jak cizinci vnímají jednotlivá gesta, ale důleţité je být si vědomi moţného nedorozumění a tomu se také snaţit předcházet. Podstatné je uvědomit si, ţe naše kultura, která obsahuje i pravidla komunikace a chování ve společnosti, není jediná, a ţe odlišnost kulturního chování je něco zcela běţného, nezávislého na hodnotách kultur (Šmolka, 2005). Někomu to, ţe si nemohou úplně vše sdělit, vyhovuje. Jedná se spíše o muţe, kteří nemají potřebu své partnerce veškeré dojmy a záţitky sdělovat. Proto jsou také ţeny ty, které se častěji přizpůsobují partnerově jazyku. Pro ţeny jsou tyto situace dost motivující, aby si cizí jazyk osvojily co nejrychleji. Největší problém nastává, kdy spolu pár komunikuje v úplně odlišném jazyce, neţ je jeden z jeho rodných. Většinou je to z toho důvodu, ţe jazyk protějšku neovládá a netouţí do něj být zasvěcen, takţe spolu komunikuje tzv. alternativou nejmenšího zla, angličtinou. Pokud oba účastníci jazyk perfektně ovládají, vztah můţe fungovat bez problémů. Ty nastanou aţ ve chvíli, kdy se do komunikace připojí další osoba (obvykle kamarád či rodinný příslušník). Pokud spolu pár vychovává společné dítě, bývá bilingvální přístup k dítěti spíše výhodou. Mnoho českých rodičů projevují snahu, aby jejich ratolesti uměli plynule více jazykům jiţ od raného dětství. Touţeného výsledku však dosahují velmi obtíţně. Kdeţto u smíšeného páru to jde snáze. Dítě od malička poslouchá obě řeči od rodilého mluvčího. Rodiče se pak většinou na dítě snaţí mluvit oběma jazyky v jedné situaci. Dítě pak díky dané situace snáze pochopí propojitost a význam slov. Na takovýto typ výchovy je nahlíţeno velmi kladně. Lenka Fořtová, ředitelka anglické školky Flowergarden tvrdí: Jsem přesvědčená, ţe děti se mohou pohybovat ve vícejazyčném prostředí jiţ od narození a při dodrţení několika zásad je to pro ně výhradně přínosné. Moje desetiletá praktická zkušenost mě přesvědčila, ţe děti, které jsou vystavené působení více jazyků, nejenţe nemají problém 19
je rozlišit, ale dokáţí plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého (i třetího) podle toho, s kým právě mluví. Navíc, jsou-li v kontaktu s rodilými mluvčími, jejich výslovnost v době, kdy začnou cizí jazyk aktivně pouţívat, je v podstatě na úrovni rodilých mluvčí daného jazyka". Lenka Fořtová také uvádí, ţe u dětí můţe nastat tzv. tiché období. Jedná se o stav, kdy dítě proţívá ostych, je pro něj nesmírně těţké v cizím jazyce komunikovat. Toto období můţe trvat týden, ale i několik měsíců a je velmi důleţité, aby rodiče své děti k mluvení nenutili a nechali je, ať se sami rozhodnou, v jakém jazyce chtějí momentálně komunikovat. Bilingvní děti jsou prý více flexibilní, dokáţou pochopit, ţe jejich jazyk a kultura můţe být odlišná od ostatních, jiným kulturám jsou tedy otevření, lépe chápou cizí umění a tradice, výhodu mají nejen v budoucím zaměstnání (lepší pracovní pozice), ale i v běţném ţivotě. Lepší předpoklady mají také pro učení se dalším jazykům. Učení jazyků oddaluje stárnutí mozku a degeneraci mozkových buněk. Té prý bilingvní děti mají vyšší sebevědomí (Multiglot, 2010, online). 2.5 Sociokulturní odlišnost Odlišný původ s sebou přináší také odlišné zvyky, vzorce chování, tradice, normy, obyčeje a hodnoty. Setkání místního obyvatelstva s kulturně odlišnou skupinou spolu se občas neobejde bez potíţí, často dochází i k tzv. kulturnímu šoku. Většinou platí, ţe čím vzdálenější země tím, tím má vzdálenější kulturu, více odlišné tradice od těch našich a tím větší můţe být i kulturní šok. Kulturní šok je: Souhrnu pocitů ze ţivota v cizím prostředí, pocitů z neznámých, nečekaných či nepříjemných, nových reakcí či podnětů, s nimiţ se najednou člověk neustále v cizině setkává, někdy říkáme kulturní šok. Šok má u kaţdého různou dobu trvání i míru intenzity, v závislosti na míře daných kulturních rozdílů i individuálních vlastností jedince. Je vyvolán příchodem a delším pobytem v prostředí, které je sloţeno z naprosto nových podnětů (jiná strava, jiné podnebí, jiné zvyky, jiný jazyk, jiné společenské zřízení), ale i faktem, ţe cizinec 20
nemůţe v komunikaci s ostatními vyuţít to, co získal v procesu socializace ve své domácí kultuře (Inkluzivní školka, 2012, online). Také rodina jako celek je vnímána v různých kulturách odlišně. Někde se traduje starší pojetí rodiny, tj. rodiny co nejširší. Spadají tam i vzdálenější příbuzní. Jinde uţ jsou jako rodina bráni pouze nejbliţší členové, jedná se tedy většinou o velmi malé uskupení. Jinak je i vnímáno v různých kulturách postavení muţe a ţeny. Nahlíţeno odlišným způsobem můţe být i na školství či trávení volného času. Je tedy pouze na jedinci, jak se s odlišností vyspořádá a do jak míry ji bude respektovat. Základní premisou kulturního relativismu je vnímání kultur v jejich jedinečnosti, v kontextu, ve kterém vznikaly a fungují, včetně vlastních norem, hodnot a idejí, a bez srovnávání s kulturou naší, která se vyvíjela v kontextu odlišném. Z kulturního relativismu vyplývá důleţitost nahlíţet na jednotlivé kultury jako na rovnocenné. Neexistují kultury vyšší ani niţší, protoţe jednoduše neexistuje měřítko, dle kterého by se dalo srovnávat. Cizincům mohou připadat naše zvyklosti stejně nepochopitelné, nelogické a "hloupé", jako nám ty jejich, a to z prostého důvodu - vyvíjely se v jiném prostředí a odpovídaly na odlišné společenské faktory, ale i například na jiné přírodní podmínky a podnebí (Inkluzivní školka, 2012, online). Sociokulturní odlišnost je různá v určitém věku. Rozdělit ji můţeme na sociokulturní odlišnost vyskytující se u dospělých a sociokulturní odlišnosti, jaké se vyskytují u dětí. 2.5.1 Sociokulturní odlišnost u dospělých U dospělého člověka je sociokulturní odlišnost velmi ovlivňovaná tím, jak dlouho ţije na určitém území, jak je starý, v jakém se pohybuje prostředí, jak má rozvinuto vnímání a chápání, jak se vyrovnává s novými situacemi či těţkosti apod. Dospělý člověk je schopen si vybudovat určitý obranný mechanizmus, nebo se nepříjemnému prostředí a situacím jednoduše vyhýbá. Dospělá osoba je také schopna si v cizím prostředí najít příslušné kamarády, další cizince nebo lidi sobě podobné. Můţe si mezi vztahy s osobami vybírat, pokud chce, můţe vyhledávat výzvy, překonávat své osobní hranice. 21