Z večerní školy versologie IV. Daktyl. Červenka Miroslav

Z večerní školy versologie IV. Daktyl Červenka Miroslav

Copyright 1999 Červenka Miroslav This research report was downloaded from the Research Support Scheme Electronic Library at http://e-lib.rss.cz. The report was published by the Higher Education Support Program of the Open Society Institute. The digitization of the report was supported by the publisher. OPEN SOCIETY INSTITUTE HIGHER EDUCATION SUPPORT PROGRAM Open Society Institute Higher Education Support Program Nádor u. 11 H-1051 Budapest Hungary www.osi.hu/hesp This research report was made possible with a grant from the Research Support Scheme of the Open Society Support Foundation. Research Support Scheme Bartolomějská 11 110 00 Praha 1 Czech Republic www.rss.cz The digitization and conversion of this report to PDF was completed by Virtus. Virtus Libínská 1 150 00 Praha 5 Czech Republic www.virtus.cz The information published in this work is the sole responsibility of the author and should not be construed as representing the views of the Open Society Institute. The Open Society Institute takes no responsibility for the accuracy and correctness of this work. Any comments related to the contents of this work should be directed to the author. All rights reserved. No part of this work may be reproduced, in any form or by any means without permission in writing from the author.

Contents I. Principy Českého daktylu...1 Úvod...1 1. Sylabická formanta...3 2. Přízvuková formanta...5 3. Formanta nepřízvučnosti...9 4. Formanty daktylu a rytmický slovník...13 II. Proměny Českého daktylu...16 1. Obrození Puchmajerovci, jejich předchůdci a následovníci...16 2. Obrození daktyl v období sylabizovaného přízvučného verše...23 3. Daktyl Májovců...27 4. Ruchovci a Lumírovci...33 5. Daktyl na konci století...44 6. Daktyl po Bezručovi...57 Citovaná literatura...62 Přehled odchylek od formant daktylu podle autorů...64 Poznámka...65

1 I. Principy Českého daktylu I. Principy Českého daktylu Úvod 1. Rytmickou strukturu jednotlivých veršových útvarů modelujeme od prací Halleho a Keysera (např. 1971; souběžně s nimi se o explicitní pravidla na způsob počítačového algoritmu pokusil pro český verš J. Levý, 1971: 100n) pomocí systému omezujících pravidel, jehož hlavním článkem jsou pravidla korespondenční (nadále je budem nazývat formanty). Ta stanoví, které posloupnosti jazykových forem v daném jazyce odpovídají, částečně odpovídají nebo neodpovídají příslušné metrické normě. Na jejich základě můžem např. konstatovat, že verš Nemohu-li více žíti, (Neruda) patří mezi regulérní čtyřstopé ženské trocheje, řádka téhož dvouverší pokojně chci v hrobě shníti jejich normy přízvukem na sudé (4.) slabice mírně narušuje a řádka Strojte hody, čas ubíhá je nemetrická, neboť na sudé (6.) slabice verše stojí přízvuk slova víceslabičného. Obdobně nám tato pravidla umožňují odlišit od uvedeného čtyřstopého trocheje verše jiného metra, např. Mně osud do kolébky tvrdé dal (mužský pětistopý jamb) nebo seskupení slov žádnou metrickou normou se neřídící. K názornějšímu představení korespondenčních pravidel zopakujeme výše řečené ještě jednou, ale ze stanoviska tvořícího básníka a jeho činnosti. Řekli jsme, že korespondenční pravidla (slovo formanta označuje totéž, zavedli jsme je proto, že je stručnější a šikovnější) jsou omezující, a Jan Neruda při psaní básně byl jimi skutečně a doslova omezován: nesměl např. místo citované řádky napsat Nemohu-li už více žíti, pozice: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 a to už proto, že mezislovní předěl (konec slova) by nastal po 9. slabice řádky, a ne po 8., jak to požaduje sylabická formanta; nadto by se mu slova více a žíti přesunula v řádce tak, že by začínala na pozici 6. a 8., což je v rozporu s korespondenčním pravidlem trochejského verše, které zakazuje přízvuky víceslabičných slov na sudých pozicích v řádce. Básník přijetím metra se svobodně rozhodne pro omezení svých možností výběru slov a jejich seřazení, a korespondenční pravidla jsou položkami této smlouvy a závazku, racionální a vyčerpávající explikací všech činitelů přijatého omezení. Básník se jimi ovšem řídí, aniž by je potřeboval a uměl formulovat. Pracuje s nimi zrovna tak, jako při vytváření jiných složek díla pracuje třeba s dobovým systémem literárních žánrů nebo s různými způsoby obrazného pojmenování. Můžeme s jistotou soudit, že při vytváření třetího z citovaných veršů Neruda věděl, že porušuje shora uvedené korespondenční pravidlo nepřízvučnosti sudých pozic a že počítal s tím, že jeho čtenáři toto porušení odhalí. Zároveň předpokládal, že jen hloupější z nich to budou kvalifikovat jako chybu, a všichni ostatní za tím snadno rozeznají umělecký záměr zde narážku na sylabický verš lidové poezie (ten formantu nepřízvučnosti neuznával), k níž se citovaná báseň odvolává i jinými svými složkami. Budiž to dokladem pro poznatek dosud zde neuvedený že korespondenční pravidla nejsou jen proto, aby se zachovávala. Všimněme si, že nezbytná jsou i v případě svého porušení;

2 I. Principy Českého daktylu kdyby jich nebylo, nebylo by ani porušení, neměli bychom žádné pozadí pro vnímání odchylky a s ní i speciálního uměleckého záměru, který spolutvoří komplexitu díla. Popis korespondenčních pravidel fungujících při vytváření a vnímání českých daktylských veršů je obsahem následujících úvodních řádek. 3. Vedle korespondenčních pravidel a v generativním řetězci před nimi působí v každé versifikaci ještě pravidla prozodická, obvykle platná pro všechny útvary jednoho prozodického systému; tato pravidla vyjadřují konvence, které transformují a standardizují příslušný jazyk totiž některé jeho prozodické rysy, pro daný veršový systém důležité pro potřeby veršované řeči. Jde např. o stabilizaci počtu slabik ve slově v jazycích s redukcí, o vypuštění jedné ze dvou samohlásek, pokud se setkají na konci jednoho a na počátku následujícího slova (latina), vokalizaci němého e ve francouzštině apod. V českém verši nehrají velkou roli, proto jen v závorce poznamenáváme, že v sylabotónismu z hlediska těchto konvencí (1) přízvuk na 1. slabice má každé více než jednoslabičné slovo, což činí jednoznačnou interpretaci nejasných případů, jako Mohli bychom najít, a (2) anakruze může být pouze jednoslabičná, takže se v kontextu Ten dům, strýčku, se ti určitě zalíbí má přízvuk.) Metrum, vedle toho, že je normou, tj. omezením vloženým na výběr jazykových forem, je zároveň nadnárodním kulturním statkem, členem repertoáru příznačným pro určitou literární kulturu. Jako takové je z hlediska národní versifikace velice často přijato zvenčí. O jeho přijetí rozhodují ovšem předpoklady (tj. možnost vytvoření příslušných korespondenčních pravidel) daného jazyka; ty také přejímané metrum podrobují různým modifikacím. Metra se do jisté míry přejímají i v případech, že se přitom změní versifikační systém, v němž původně fungovala (přízvučný hexametr). 2. Sám soubor meter působících v rámci jedné nebo několika versifikací podléhá též omezením, často velmi striktním. Také ta lze snad vyjádřit pomocí speciálních pravidel. M. Lotman (1976, 1995), když chce tato pravidla specifikovat pro ruský verš, je nazývá pravidly metrickými, lépe by se však hodilo označení pravidla metametrická. V následujícím pokusu o vymezení co nejjednodušších pravidel generování, na jehož výstupu by byl soubor českých sylabotónických meter, sledujeme obecně postup Lotmanův, chceme se však obejít bez kategorie stopy. Stopa je příhodná zkratka pro mluvení o metru a verši (a tak ji budeme používat), podstatu veršového rytmu, alespoň v češtině, však spíše zastírá. Elementární jednotkou metra i rytmu je pro nás celý rytmický úsek (verš, půlverš). Metrum je řetězec bázových (výchozích) symbolů dvou typů standardně označovaných S (silná pozice, iktus, teze), W (slabá pozice, arze). Konkrétní metrum (včetně katalektických variant, např. čtyřstopý ženský jamb) je vymezeno, když stanovíme (1) počet symbolů v řetězci, (2) typ (tj. S, W) prvního symbolu, a použijeme pravidla: (3) symbol nesmí být předcházen ani následován symbolem téhož typu. Tak např. při zadání (1) počet symbolů = 9, (2) první symbol W dostaneme řadu WSWSWSWSW, kterou lze v běžné metrické terminologii interpretovat jako čtyřstopý ženský jamb nebo jako čtyřstopý ženský daktyl s předrážkou. Jak vidět, rozlišení jambu a daktylu je tu ponecháno korespondenčním pravidlům, podle nichž by pak v jambu symbolu W odpovídala jedna nepřízvučná slabika, v daktylu dvě slabiky. Pravidla, která nejsou s to reflektovat rozlišení základních veršových typů, jsou viditelně banální a nepraktická. Chceme-li postoupit hlouběji, musíme zhora zapsanému pravidlu (3) dát dvě alternativní verze. První, platná pro trochej a jamb, je totožná s uvedenou, verze pro daktyl zní: (a) Symbol S nesmí být předcházen ani následován symbolem S; (b) Symbol W kromě koncového musí být buď pouze předcházen, nebo pouze následován symbolem S; koncový symbol W může být předcházen libovolným symbolem. Výsledkem je takový řetěz symbolů, že každému bude v korespondenčních V případě takových veršových rozměrů, jako je šestistopý jamb s ženskou cézurou WSWSWSW/WSWSWS(W), je pro nás metrickou jednotkou nikoli celý verš, nýbrž půlverš. Pravidlo (b) připouští dvouslabičné (ženské) i tříslabičné (akatalektické) klauzule a z třídobých rozměrů ve shodě s teorií i praxí českého verše vylučuje anapest s incipitem WWS...

3 I. Principy Českého daktylu pravidlech odpovídat jedna slabika. Např. metrum čtyřstopého ženského daktylu bude po příslušném zadání (počet symbolů = 11, první symbol S) popsáno řetězcem SWWSWWSWWSW. Je-li dána struktura řetězce tohoto typu a prozodické předpoklady češtiny (přízvuk na 1. slabice slova, maximálně jednoslabičná proklize, rytmický slovník s určitými frekvencemi přízvukových celků, viz níže), dostávají korespondenční pravidla (formanty) podobu, kterou vzápětí popíšeme. 3. Přitom pro postižení různé síly formant užijeme tradičního rozlišení konstant a tendencí rytmické organizace veršovaného textu (Jakobson 1930/1995). Hranici těchto kategorií vzhledem k plynulé stupnici realizací formanty, jakou nám poskytuje statistický popis konkrétních textů stanovíme konvenčně tak, že za konstantní pokládáme takové realizace formanty, kde v analyzovaném textu je ve shodě s příslušným pravidlem obsazeno 95% pozic sledovaného typu. Jako tendence se realizuje formanta tam, kde ve shodě s ní je obsazeno méně než 95% pozic, kde však přesto četnost pozic formantu realizujících je vyšší, než jaká by odpovídala pouhé jazykové pravděpodobnosti (pravděpodobné četnosti vhodných konfigurací předurčené výlučně níže popsaným rytmickým slovníkem češtiny). 1. Sylabická formanta F1 Každé pozici metra odpovídá jedna (a jen jedna) slabika 1.1 Sylabickou formantu jsme vyjádřili tak, že nepředpokládá izosylabismus celých řádek. Nevylučuje tedy kombinování daktylských řádek různého rozsahu (s různými sylabickými formantami). 1.2 Toto korespondenční pravidlo je dodržováno striktněji než v jiných versifikacích, kde právě v třídobých metrech bývá značná volnost substitucí, tj. realizace segmentů o třech pozicích dvěma slabikami a naopak; to je v češtině ve velké většině textů zcela zakázané, v jiných ojedinělé. V prvním přiblížení lze snad říci, že častější výskyt takové substituce lze nejlépe popsat jako přechod veršového útvaru k daktylotrocheji. Striktnost v zachovávání této formanty je projevem toho, že v českém přízvučném verši více než v jiných sylabotónických versifikacích se uplatňuje princip uspořádání rytmických jednotek (veršů) vzhledem k jejich slabičnému rozsahu. Přesto v několika textech z našeho materiálu je F1 porušena ve více než v 5% stop a prosazuje se jen jako tendence, i když příslušný text můžeme pokládat za daktylský. Abychom se za těchto okolností orientovali v intenzitě uplatnění sylabické formanty, musíme rozlišit daktylské básně s odchylkami od básní mísících daktyly s daktylotrocheji a od básní daktylotrochejských. Objevují se čtyři situace. (1) Daktylské verše s ojedinělými substitucemi tříslabičného segmentu dvouslabičným. (2) Básně, v nichž lze rozeznat relativně zřetelně oddělené daktylské a daktylotrochejské pasáže. (3) Básně s pravidelným střídáním daktylských a daktylotrochejských řádek ve strofickém uspořádání. (4) Daktylotrochejské básně, kde formanty daktylotrocheje jsou často realizovány tak, že odpovídají také metrické osnově daktylu. Na tom není nic divného, neboť kromě případů, kde v daktylotrocheji je rozložení stop pevně a provždy stanoveno např. schématem SWV SW SWV SW, resp. Xxx Xx Xxx X x daktylotrochejská osnova je obecnější než daktylská, takže řádky vyhovující daktylské normě nevylučuje: v daném kontextu jsou prostě zvláštním případem její realizace, jsou jednou z rytmických variant daktylotrochejského verše. Teoretickému rozlišení lze sotva vytknout nezřetelnost, ale v reálných textech jsou přechody plynulejší. V textech typu (2) a (3) se přirozeně daktyl dostává pod vliv druhého metra a pravděpodobnost porušení sylabické formanty se zvyšuje. Nelze vyloučit, že kombinace (1) a (4) Každý křížek označuje jednu slabiku, velký křížek slabiku přízvučnou.

4 I. Principy Českého daktylu představovaly pro své autory i vnímatele totožné metrické struktury a že v (2) pasáže pro nás odlišné byly básněny i čteny jako rytmické varianty téhož rozměru, ovládajícího jednotně celý text. Setkáme se s tím při sledování konkrétních výtvorů v historických kapitolách. Nicméně pro báseň (1), pasáž (2), řádku ve strofě (3), o nichž na základě metrické analýzy textu můžeme bezpečně říci, že jsou to daktyly, platí naše výchozí teze: sylabická formanta je podstatnou složkou jejich metrické osnovy, jejíž porušení je řídké a tedy i výrazně pociťované jako odchylka od metra. Daktyl a daktylotrochej jsou pro nás odlišné, byť příbuzné veršové útvary. Daktylotrochej je v zásadě metrem třídobým, substituce mají oporu už v antickém daktylském hexametru. Uvedená dvouslabičná substituce je ojedinělá i v daktylu Bezručově (viz níže). Úvahy o přechodu k tónismu v Bezručově daktylu (Hrabák 1970) jsou právě v něm zcela nemístné. 1.3 Specifickým způsobem porušují sylabickou formantu básně s fakultativní předrážkou (předrážkou nazýváme slabou pozici na samém začátku verše). Předrážce, jež je pozicí metra, tam může a nemusí odpovídat nějaká slabika, což formantě F1 odporuje. Dále uvidíme, že i v incipitu nepředrážkového daktylu jsou některé další volnosti. Analogie se vyskytují i v metrech dvoudobých ( daktylské počátky jambických řádek). Na rozdíl od jiných odchylek od sylabismu je nerealizace předrážkové pozice sotva spojena s pocitem odchylky u vnímatele a se vzrůstem metrické komplikovanosti příslušného verše. 1.4 Zprostředkovaným důsledkem působnosti sylabické formanty a typickým projevem sylabismu je pravidelné frázování, tj. stálé umístění mezislovních předělů po jisté pozici verše. V případě čtyřstopého daktylu je např. běžný stálý předěl po druhé stopě, zachovávaný i tam, kde následující silné pozici na daném místě neodpovídá akcent. Ale nahromadění předělů před kteroukoli silnou pozicí verše je samozřejmostí, o frázování kryjícím se s hranicemi stop nemusíme kromě speciálních případů pojednávat. Méně samozřejmý je ve čtyřstopém daktylu předěl uvnitř druhé stopy, přesněji před její poslední pozicí. Ve svých předrážkových daktylech pochopil Šafařík analogii počátků celého verše a druhého půlverše tak, že ve všech řádkách začíná u něho předrážkou i druhý půlverš. I strhne se bitka; tu Jánošík zbraní svou udatně, směle a statně se brání: (Podrobněji v příslušné historické kapitole.) Všechny řádky tak dostaly striktně jednotné frázování. To je jakýsi extrém normovanosti. Šafařík založil jistou tradici, předěl po 2. slabice 2. stopy je zpravidla výrazně častější v předrážkových daktylech než v nepředrážkových verších téhož básníka. Pokouší-li se Hrabák (tamt.) o eliminaci této potíže tvrzením, že předrážka není součástí rytmické řady, jsou to pouhá slova.

5 I. Principy Českého daktylu Mezislovní předěl po 2. slab. 2. stopy (% všech řádek) Čtyřstopý daktyl bez předrážky s předrážkou bratři Nejedlí 39,4 Šafařík 36,7 100,0 Janda 44,2 45,6 Pfleger 60,3 Krásnohorská 61,8 84,7 Bezruč nestrof. 48,8 80,0 strof. 65,0 47,8 Hra dvou daktylských cézur je zajímavým prostředkem rytmické diferenciace, o němž se dosud nic nevědělo. Přesto má podle mého názoru pravdu K. Horálek (1949), když v polemice s J. Závadou (citace viz u Horálka) odmítá existenci českého amfibrachu. Horálek zavádí nesporné technické kritérium pro rozlišení daktylu s předrážkou a amfibrachu, tj. frázování směřující k vzestupně sestupnému spádu. Horálek však neví o shora uvedeném frázování předrážkového daktylu u Šafaříka a jeho následovníků. U Šafaříka by šlo o amfibrach i podle Horálkova kritéria, u ostatních alespoň o rytmickou variantnost k amfibrachu směřující. Také zde však, připojujeme my, o přítomnosti nějakého útvaru v díle spolurozhoduje existence příslušné kategorie v literárním povědomí. Ta pro amfibrach prokazatelná není. Je pravděpodobné, že Šafařík podle Bürgera a jiných německých vzorů myslil, že skládá anapesty (Vilikovský 1938). 2. Přízvuková formanta F2 Silné pozici metra odpovídá přízvučná slabika 2.1 Toto korespondenční pravidlo vyjadřuje základní složku realizace třídobých meter ve všech sylabotónických versifikacích. Ve slovanských versifikacích se jím ostře odlišují třídobé rozměry od trocheje a jambu, kde silná pozice může být obsazena stejně dobře přízvučnou jako nepřízvučnou slabikou. Přízvuková formanta v nich působí jen jako tendence. V daktylu nepřítomnost přízvuku na silné pozici sama o sobě znamená nesoulad s metrickou osnovou, činí verš rytmicky komplexním. Protože v germánských versifikacích má tyto důsledky i nepřízvučnost S v jambu a trocheji, není tam protiklad daktylu a meter dvoudobých tak pronikavý. F2 odpovídá struktuře rytmického slovníku všech jazyků: nepřítomnost přízvuku v metrech s dvojslabičnými intervaly mezi silnými pozicemi pokud je zachována obligátní nepřízvučnost těchto intervalů vyžaduje totiž jazykově nepravděpodobně dlouhý řetězec nepřízvučných slabik, uvnitř verše šestislabičný přízvukový celek. Toto zdůvodnění uvedl Horálek (1947), podobně Attridge (1982: 165), který připojuje: na S se nepřízvučná slabika často mění v přízvučnou. To implikuje pro mne nepřijatelný názor na vztah verše a řeči; spíše bych uvedl, že příliš dlouhá posloupnost nepřízvučných slabik je rytmicky neurčitá a na daném místě oslabuje jakýkoli rytmus vůbec. Rozdíl je nicméně i zde dobře znatelný: podle Tarlinské (cit. podle Attridge 1982:197) průměrná akcentuace iktů v anglických dvoudobých metrech je 83%, což je mnohem více než v trocheji a jambu slovanském, v daktylech však dosahuje více než 98%.

6 I. Principy Českého daktylu Že právě v rozsahu přízvukového celku, a tedy v standardní hustotě přízvuků v řeči, je hlavní důvod silného působení přízvukové formanty, lze dobře vidět z toho, že odchylky od přízvukování iktů jsou nejčastější tam, kde obsazení silné pozice nepřízvučnou slabikou k tak dlouhému řetězu nepřízvučných slabik nevede. Poznáme to v následujících odstavcích, kde bude uvedena řada speciálních verzí přízvukové formanty pro různé pozice verše. Verze jsou uspořádány tak, že každá další verze znamená nový stupeň liberalizace (uvolnění) výchozího korespondenčního pravidla; texty, které se dají popsat teprve v případě, že použijeme liberalizující verze, jsou zároveň rytmicky komplexnější než ty, které vystačí s verzí striktnější. 2.2 F2 se jako konstanta realizuje na všech silných pozicích Tomuto maximálnímu vymezení působnosti F2 odpovídá jen několik málo námi sledovaných textů. Jsou to daktyly z raného obrození a dále několik souborů lumírovských autorů; jde přitom zejména o daktyly s předrážkou a/nebo s ženskou, resp. tříslabičnou (dále ji budeme nazývat akatalektickou) klauzulí. Patří sem jen dva texty bez předrážky a zahrnující také verše mužské. 2.3 F2m Na silné pozici, která je poslední pozicí schématu, se F2 realizuje jen jako tendence Jde o oslabenou působnost F2 při realizaci mužské klauzule verše. Nepřítomnost přízvuku na koncovém iktu, který už není následován žádnou slabou pozicí, nepředpokládá žádný mimořádně dlouhý řetěz nepřízvučných slabik (viz výše); postačí, končí-li řádek slovem (slovním celkem, včetně tříslabičného slova následovaného jednoslabičným slovem bez přízvuku) čtyřslabičným. má vesnička česká ta dodýchala! respektive Zpívejte, těšte se, radujte se! (obojí Bezruč). Z tohoto důvodu je F2m nejvíce nasnadě jsoucím uvolněním přízvukové formanty, což materiál jednoznačně potvrzuje: ze čtyř desítek zkoumaných mužských souborů jen 7 zachovává konstantní (tj. vyšší než 95%) přízvuk na koncovém iktu. Přízvukovým oslabením mužské klauzule připomíná daktyl rozměry dvoudobé. Rozdíl přesto je velice výrazný: jen čtvrtina našich textů má na konci méně než 80% přízvuků (v trocheji a jambu je akcentuace koncového iktu mužských veršů jen velmi zřídka vyšší než 50%), a to do základu počítáme i díla, jejichž verš je silně sylabizován. Běží tedy o velice silnou tendenci. Přesto mužský koncový iktus je v českém daktylu zdrojem možné variability. Jeho nepřízvučnost je totiž - oproti analogii v rozměrech dvoudobých - zvukově značně nápadná: rytmická setrvačnost, nemluvě o rýmu, přízvukově zesiluje koncovou slabiku čtyřslabičného přízvukového celku, což je v ostrém rozporu s českým přízvukováním (včetně tzv. vedlejšího přízvuku) a v běžné řeči nemá obdoby. Někteří autoři, když už danou pozici obsazují nepřízvučně, dávají přitom přednost nepřízvučným monosylabům. 2.3 F2i Na silné pozici, která je první pozicí schématu, se F2 realizuje jen jako tendence Uvolněnou realizací S1 v nepředrážkových verších se daktylská norma přizpůsobuje potřebám řeči. Počátky řádek se často kryjí s počátky vět a větných částí, a tam pro vyjádření vztahů jsou potřebná gramatická slova, tj. nepřízvučná monosylaba, např.: tu blesky pomsty své z hlavy mé rval a z nitra ohnivé (Vrchlický)

7 I. Principy Českého daktylu Verš ovšem může této potřebě vyjít vstříc proto, že v poloze po předělu je blokováno srovnání s předchozí slabikou co do intenzity přízvuku, takže protiklad přízvučné a nepřízvučné slabiky z hlediska jejich prozodické úlohy je do jisté míry neutralizován (srov. Jespersen 1900/1962). Ze sledovaných textů nadpoloviční většina (cca 60%) snižuje podíl ortodoxních incipitů pod úroveň konstanty. Vedle sylabizujících obrozenských autorů přinášejí největší průlom v prosazení F2i lumírovci, shodně s nimi postupují i básníci 90. let. U lumírovců jde dojista o vliv jambu. Daktyly s předrážkou pochopitelně žádnou licenci pro umístění konektiv na počátku veršů nepotřebují, jejich první S se neliší od S vnitroveršových. U Hlaváčka a Bezruče se iniciální slabá pozice nevyhýbá (atonované?) předložce (Pod Lipinou, v Bašce...), což akcentuaci první silné pozice poněkud snižuje i ve verších předrážkových. Z jednoslabičnosti české proklize plyne, že nepřítomnost přízvuku na silné pozici hned po předělu implikuje přítomnost přízvuku na následující pozici slabé. Formanta F2i je tu tedy v přímé korelaci s formantou F3i (viz níže). F2m a F2i jsou jediné dvě volnosti v uplatnění F2, které jsou rozšířeny na větší počet, ba na většinu daktylských básní. Následující odchylky se objevují méně často: i tam, kde v důsledku liberalizace je přízvuková formanta realizována jen jako tendence, je to tendence velice silná výskyt akcentů na dané pozici skoro vždy přesahuje 90%. 2.4 F2ž Na silné pozici, která je předposlední pozicí schématu, se F2 realizuje jako tendence Tentokrát popisujeme oslabení koncového iktu ve verších s ženským (dvojslabičným) zakončením. Ve srovnání s mužskou klauzulí je tu k oslabení iktu mnohem méně jazykových důvodů. Při zachování ostatních formant nepřítomnost přízvuku na S předpokládá v klauzuli pětislabičný přízvukový celek, který je v řeči málo četný: neb lhalo tu všecko i svíce, jež v temnotách pohasínaly, (Hlaváček) Přísná realizace ženské klauzule využívá naopak dvojslabičného, tj. nejfrekventovanějšího přízvukového celku. Přesto stále ještě asi třetina ženských souborů vypouští poslední iktus ve více než 5% řádek. Tento souhrnný údaj však mnoho neříká, neboť běží o dvě docela odlišné příčiny nepřítomnosti přízvuku. Více než polovinu případů tu totiž představují sylabické nebo sylabizující daktyly, kde bývá na konci verše tříslabičné slovo (s přízvukem na předchozí slabé pozici): a lapený jelen umírá (Mácha) Patří sem i několik autorů z májovské generace, a to v dílech blízkých překonané už poetice triviálních balad.- Jen několik zbylých skutečně zavádí pětislabičná zakončení. Jde jednak o typické zaměření mnoha autorů raného obrození k hojným mnohoslabičným slovům v rýmu, jednak o stylisticky záměrné klauzule v básních Hlaváčkových. Obdobná zakončení u Bezruče jsou výjimečná, ale významově značně zatížená (viz v příslušných odstavcích na konci studie). 2.5 F2int Na vnitroveršových silných pozicích se F2 realizuje jen jako tendence Nepřítomnost přízvuku na silných pozicích uvnitř verše (v třístopém daktylu je jedna taková pozice, ve čtyřstopém dvě atd.) nemá žádné speciální motivace spjaté s hranicemi verše a v standardním verši je málo frekventovaným jevem. Běžná je v sylabickém daktylu předpuchmajerovském a ve verších s recidivami sylabismu v obrození (a jeho dozvucích). Působností F2int je možno Se stejnou oporou a funkcí se podobná volnost uplatňuje i v trocheji. Jamb se naopak brání hromadění anakruzí povolením začínat verš slabikou přízvučnou. Básnická řeč směřuje k tomu, aby stupeň konektivnosti (míry, s níž text explicite vyjadřuje syntaktické vztahy, větná spojení apod.) byl individuálně volitelný, nikoli beze zbytku předurčen silnou verzí přízvukové formanty.

8 I. Principy Českého daktylu variantu, kterou zde nazýváme sylabizujícím nebo sylabickým daktylem, nejzřetelněji vymezit. Jinde působí formanta F2 nerušeně, a to i u autorů, kteří značně oslabují klauzule a/nebo incipity. Vypuštění přízvuku na iktu uvnitř verše bez porušení jiných formant předpokládá pětislabičný nepřízvučný interval mezi dvěma přízvuky, který je v řeči a zejména v řeči poezie vskutku ojedinělý: Přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem) (Krchovský) Nepřízvučnost silné pozice, když už k ní dojde, je častěji spojena s přízvukováním některé z okolních pozic slabých. V takovém případě se verš ovšem nemusí odchýlit od běžného repertoáru přízvukových celků, zároveň je však radikálně narušen jeho daktylský rytmus. Situace nepřízvučně obsazené S je v těchto případech dvojí: 1) přízvuk padá na slabou pozici, která tuto S bezprostředně předchází, např. i slunce ochladilo pálivost svou (J. M. Král) S2 Jako techniku diferenciace a odkaz k spontánní, nekultivované bardské tvořivosti uplatňuje tuto odchylku Bezruč - zlověstný sýček na těšínské věži, S3 - u něhož nemetrické uspořádání se opírá skoro výlučně o předložková spojení. Tento způsob porušení přízvukové formanty zasahuje daktyl v jeho podstatě. Je zlikvidováno trojdobé členění, o daktylském charakteru řádky rozhoduje jen kontext (v příslušném metrickém kontextu by např. citovaná Bezručova řádka byla regulérním pětistopým jambem). 2) Druhá situace záleží v tom, že přízvuk za nerealizovaným iktem následuje a spadá na první slabou pozici téže stopy. Zde zůstává otevřená možnost, aby trojdobé členění nebylo zcela zlikvidováno. Oproti nečetným případům, omezeným na sylabizující daktyl, jako je Na Vnislava sváděl přehrozný vád (Na blízce...) S2 je ve všech textech zastoupen typ rozmilá Bělinko! však přijdu zas, (tamt.) S3 který komplikuje jen jednu izolovanou stopu, ponechává předěl před silnou pozicí a konflikt s metrem rozehrává s daleko menší nápadností. Tento způsob je příznačný i pro Vrchlického a Macharův daktyl. Např. u Vrchlického tři čtvrtiny případů nepřízvukovaných silných pozic zaujímají verše jako v náručí když klesly obě. Ostatní autoři druhé půle století dodržují přízvukovou formantu striktně. Ještě B. Jelínek nebo Sova se od ní odchylují asi ve 3% vnitroveršových stop.

9 I. Principy Českého daktylu 3. Formanta nepřízvučnosti F3 Slabé pozici metra odpovídá nepřízvučná slabika 3.1 Zákaz přízvuku na slabých pozicích jako princip českého daktylu se uplatňuje jako konstanta jen zcela výjimečně, ač byl vždy pro teoretiky nepochybný a jeho porušování se spojovalo jen s veršem Bezručovým. Ve skutečnosti různé způsoby odchylek právě na slabých pozicích provázejí daktyl po celou dobu jeho existence. Konkrétně je to tak, že z desítek textů, které jsem analyzoval, zachovává konstantní (tj. větší než v 95% případů) nepřízvučnost všech slabých pozic sotva jedna desetina. Tak např. ve čtyřstopém daktylu s předrážkou u E. Krásnohorské najdeme 7,5% ze všech tříslabičných stop takového typu, jaký je v citátu zvýrazněn kurzivou: Neb křídloma plaše duch samoty šumí a prchá jak motýl, by vrátil mě dál? Či buší mi srdce? dech vedro mi tlumí a tichem zní šepot, jak v struny by hrál. Vztaženo k počtu veršů: aspoň na jedné slabé pozici je ze všech veršů tohoto rozměru takto porušena u Krásnohorské, jejíž dbalost o bezchybné realizování metra byla mimořádná! celá jedna pětina, a počítáme-li i jiné typy odchylek od nepřízvučnosti slabých pozic, je aspoň jeden případ ve více než jedné čtvrtině všech řádek. Podrobněji se tím budeme zabývat za chvíli, teď ještě jednu nutnou obecnou poznámku. 3.2 Postavení formanty nepřízvučnosti se ujasní podstatněji, když si dovolíme zformulovat dosud nikdy nepoloženou otázku: Do jaké míry je nepřítomnost přízvuku na slabých pozicích samostatnou a nepodmíněnou složkou daktylské rytmizace, a do jaké míry je pouhým důsledkem souhry mezi primární formantou přízvučnosti silných pozic na jedné straně a statistickými danostmi řeči na straně druhé? Řečeno méně formálně: Nejsou v daktylském verši slabé pozice zbaveny přízvuků jen a jen proto, že na silných pozicích (vždyť každá slabá pozice zprava nebo zleva sousedí s pozicí silnou) přízvučná slabika stát musí? Intervaly mezi ikty se tak v daktylu vyplňují do jakési předem dané mřížky, obsazené přízvučnými slabikami : X.. X.. X.. X Odpověď není tak složitá nebo nejistá, jak se zdá. Řeč není proudem slabik, ale řadou různoslabičných slov, resp. přízvukových celků, z nichž každý může mít jen jeden přízvuk. Představme si nyní ideální daktyl jako text, v němž každá třetí slabika je závazně přízvučná. Je samozřejmé, že každý výskyt přízvuku mezi těmito silnými pozicemi předpokládá, že v konfiguraci se objeví přinejmenším jedno přízvučné slovo jednoslabičné: (a) buď na 1. silné pozici ohraničující dvouslabičný interval, tedy sestavy král poslal sluhu, resp. král rád se díval X X x X X X x X nebo (b) na 2. slabice mezipřízvukového intervalu, tj. sestavy farář psal kázání, resp. král si vzal obálku Zvolili jsme příklad záměrně z předrážkového daktylu, kde se neuplatňuje, jak víme, F2i. V daktylu bez předrážky se přízvuk na 1. slabou pozici přesunuje u Vrchlického ve čtyřstopém daktylu ve více než třetině všech řádek (u Krásnohorské v 13,4%). Podobně u meter dvoudobých se lze tázat, zda přízvučnost silných pozic není jen důsledkem víceméně konstantní nepřízvučnosti pozic slabých. Ukázalo se, že tomu tak není, neboť akcentuace S je vyšší, než by vyplývalo výlučně z toho, že přízvuky nemohou být umisťovány na slabých pozicích. Průměrná hustota přízvuků je tedy v trocheji a jambu vyšší než v neveršované řeči.

10 I. Principy Českého daktylu X x X X X x X X Pravidlo, podle něhož při výskytu přízvuku v dvojslabičném intervalu mezi dvěma přízvuky musí být užito alespoň jednoho přízvučného monosylaba, je specifické pro češtinu (a všecky jazyky s iniciálním přízvukem). V českých textech je přitom ze všech n-slabičných přízvukových celků jen kolem 5% celků jednoslabičných. Rytmický slovník nedává velké předpoklady, aby v dvouslabičném intervalu mezi dvěma přízvukově realizovanými ikty třídobého verše se objevila nějaká další přízvučná slabika, i kdyby jí v tom žádná metrická formanta nezabraňovala. Tento předpoklad potvrzuje výzkum skutečných prozaických textů. Z děl šesti spisovatelů vybíráme z každého kolem 600 libovolné (tj. takové, které samy mohou obsahovat jak přízvučné, tak nepřízvučné slabiky) dvojslabičné úseky, kterým předchází a po nichž následuje přízvučná slabika, a zaznamenáváme četnost takových úseků, na jejichž první nebo druhé slabice se objevuje přízvuk: přízvuk Rubeš Tyl Němcová Rais Benešová Čapek na W 2 7,2 5,3 7,7 7,9 5,5 11,1 přízvuk na W 1 6,1 4,3 2,7 5,0 1,2 7,1 Pozn. U Tyla a Čapka se též ojediněle vyskytl úsek typu /X/X/. Všechny ostatní dvojslabičné úseky mezi dvěma přízvuky přirozeně žádný přízvuk neobsahují. Největší část z nich představují druhé a třetí slabiky běžných tříslabičných přízvukových celků (slov, taktů), např. farář k nám přicházel sám X x x X x x X Srovnejme teď tyto údaje se statistikou vnitroveršových intervalů mezi ikty v tří- nebo čtyřstopém daktylu několika básníků.

11 I. Principy Českého daktylu přízv. Hněvkovský Šafařík Neruda Krásnohorská Vrchlický Bezruč na W 2 4,2 5,7 4,1 6,0 7,4 10,3 přízv. na W 1 2,7 0,5 3,9 3,0 11,4 8,2 Srovnání není zcela přesné; do statistiky z veršů jsou zahrnuty i případy, kdy dvojslabičnému intervalu přízvuk nepředchází (viz výše o formantě přízvučnosti F2int). Nicméně i tak je viditelné, že formanta nepřízvučnosti (pokyn: nedávej přízvučnou slabiku na slabé pozice!) přidává jen málo k tomu, co s veršem už stejně udělala formanta přízvučnosti (pokyn: na silnou pozici musíš dát přízvuk!), která jediná působila při našem výběru dvouslabičných intervalů z prózy. Zvlášť silně to platí o druhé slabé pozici v intervalu (první řádka obou tabulek); na první slabé pozici (2. řádka) se standardní daktyl vyhýbá přízvuku důsledněji, v čemž se zřejmě zračí nižší přijatelnost na W přízvuku slova víceslabičného. Ale i zde se někteří čelní básníci s akcentuací v próze shodují. Také mezi prozaiky jsou ostatně značné rozdíly. Zahrnujeme-li přesto do naší analýzy formantu nepřízvučnosti slabých pozic, je to hlavně proto, abychom sledovali příslušné četnosti přízvuků: jsou významným činitelem rozlišení mezi rytmickými styly. Závažnost rozhodujících formant sylabičnosti a přízvučnosti pro samotnou existenci daktylského verše však formantě nepřízvučnosti přisoudit nemůžeme; jde spíše o důsledek působení jmenovaných formant základních. Uvedená hierarchizace a zjištění předpokladů daktylu v řeči neveršované byla na tomto místě provedena poprvé. 3.3 Jak naznačeno, frekvence přízvuků na poiktové pozici (nadále jen tu budeme označovat W) je nižší než na pozici následující, přediktové (nadále ad hoc V). V několika textech přízvukování vnitroveršových W je vyšší, než kolik povoluje konstantní (95%) realizace formanty nepřízvučnosti. Totéž však platí téměř vždycky o realizaci V, výjimkou jsou jen výrazně sylabizující daktyly. Základním a bezpříznakovým stavem je nízká akcentuace W a různá, ale 5% přesahující četnost přízvuků na V. Platí to pro všechny texty striktně zachovávající formantu nepřízvučnosti. Máme dále několik autorů, u nichž nepřízvučnost ani jedné ze slabých pozic nedosahuje 95% (Quis, Vrchlický, Machar, Bezruč aj.). Rozdíl mezi akcentuacemi W a V má nesporně předpoklady v neveršované řeči (viz v tabulce na str. 19). Také tam je přízvuk na 2. slabice dvojslabičného intervalu vždy častější než na slabice první. Jinými slovy tříslabičný úsek, který v proudu řeči předchází přízvučnou slabiku a přitom není standardně realizován tříslabičným slovem, se častěji člení na přízvukové celky podle schématu 2+1 než 1+2. O vnitřní rytmické motivaci jsme se už zmínili. Interval s přízvukem na W znamená v daleko největším množství případů, že na slabé pozici se objeví přízvuk dvojslabičného slova. Přízvuky vícelabičných a jednoslabičných slov se však ve vztahu ke slabým pozicím chovají v českém verši velice odlišně, což je dobře známo z rozměrů dvoudobých: tam přízvuk víceslabičného slova na slabé pozici činí verš nemetrickým, přízvuk monosylaba tamtéž je vážným prostředkem rytmické diferenciace a užívají ho tak i jinak velice striktní versifikátoři (např. Kollár). Naproti tomu výskyt přízvuků na druhé slabé pozici daktylské stopy je volným stylovým příznakem. V některých dílech je i tady formanta nepřízvučnosti samostatnou rytmickou silou, v jiných jde o prostý důsledek jazykové pravděpodobnosti. 3.4 Celý tento výklad ovšem předpokládá, že formanta přízvučnosti následujícího iktu je plně zachována. Je-li porušena i ona, vede umístění přízvuku na slabé pozici před nerelizovaným iktem k nemetričnosti celého verše (viz též sub F2):

12 I. Principy Českého daktylu K plaňkám sousedovým kvapně se bere (Tomsa) W1 S2 Pro slabou pozici před silnou pozicí (včetně první pozice předrážkového daktylu) nabývá tedy formanta nepřízvučnosti minimální podoby kontextového omezení (KO4): Pokud za slabou pozicí, která je následována silnou pozicí, nenásleduje na této pozici přízvučná slabika, neodpovídá přízvučná slabika ani uvedené slabé pozici. Analogické kontextové omezení s důležitou výjimkou veršového incipitu platí i pro první slabou pozici meziiktového intervalu a pro silnou pozici, která ji předchází. Verše, jako Přítelkyně lidu! tvé komu obětí kývá (Chmelenský), S2 W2 ostře porušují podstatu daktylského verše a musí být označeny za nemetrické. Konflikt však značně ztrácí na ostrosti, pokud je zachováno třídobé členění a předchozí silná pozice je realizována jednoslabičným nepřízvučným slovem: bručeli, že ve smrt doufali, (Machar) S2 W2 Už z toho vyplývá, že kontextové omezení neplatí pro první stopu nepředrážkového daktylu. Nepřízvučnost první slabé pozice nepředrážkového verše je v našich textech konstantní jen zcela výjimečně (viz též sub F2i). 3.5 Formanta nepřízvučnosti slabých pozic se plně uplatňuje ve veršové klauzuli, což souvisí i s normami rýmování. To se ovšem netýká mužských veršů, kde v klauzuli žádné slabé pozice nejsou. Pokud jde o akatalektické (tj. nezkráceným tříslabičným segmentem zakončené) daktyly, Neruda (s předznamenáním už u Hanky) zavádí relativně časté přízvukování slabé pozice na konci stopy (a celého verše), např. Kráčím kol hochů a děvčátek, šveholem, zpěvem až zmámen, binokl na očích, v ruce hůl, W3 Stejně postupuje Vrchlický, v míře jen o málo menší se prosazuje i u Bezruče a v nečetných akatalektických daktylech Sovových, ve fejetonistických verších ho využívá i Machar. Snad by se dalo říci, že toto pojetí klauzule přibližuje daktyl v druhé polovině století daktylotrocheji. Jde především o vliv mluvního verše H. Heina a jiných autorů Mladého Německa. O dalších variantách daktylských klauzulí pohovoříme na příslušném místě. 3.6. I když předchozí formanta nepřízvučnosti slabých pozic je do značné míry implikována ve formantě přízvučnosti pozic silných, z důvodů praktických je užitečné formulovat také v tomto případě odstupňované verze této formanty. Různé texty se v míře zachovávání F3 velice liší, a totéž platí, jak jsme viděli, i o různých slabých pozicích ve stopě a v řádce. Shrňme si tedy předchozí výklady o nepřízvučnosti slabých pozic, stejně jako u formanty přízvučnosti, do řady verzí formanty F3, a to znovu v pořadí podle stále výraznějších důsledků, které vyplývají z dané verze pro liberalizaci daktylské normy.

13 I. Principy Českého daktylu F3 Slabé pozici metra odpovídá nepřízvučná slabika F3ak Na koncové pozici akatalektických daktylů se F3 realizuje jen jako tendence F3V Na slabých pozicích v poloze před silnou pozicí se F3 realizuje jen jako tendence F3i Na slabé pozici, která je druhou pozicí schématu, se F3 realizuje jen jako tendence Tato verze F3, vztahující se výlučně k první stopě nepředrážkových daktylů, je důsledkem oné oslabené verze formanty přízvučnosti, která se také týká jen veršového incipitu, tj. F2i. F3W Na slabých pozicích v poloze po silné pozici se F3 realizuje jen jako tendence To je nejradikálnější oslabení formanty nepřízvučnosti. Pro přehlednost opišme ještě kontextové omezení, k němuž jsme dospěli nahoře: KO4 Pokud za slabou pozicí, která je následována silnou pozicí, nenásleduje na této pozici přízvučná slabika, neodpovídá přízvučná slabika ani uvedené slabé pozici. 4. Formanty daktylu a rytmický slovník Dosavadní nesoustavné zmínky o interakci daktylské normy a rytmického slovníku nahradíme nyní soustavnějším výkladem. Začínáme od definice přízvukového celku (taktu; srov. Palková 1994: 158 a 247n.). Je to skupina slabik vázaná k jedné slabice nesoucí slovní přízvuk. V principu tedy slovo s přízvukem na 1. slabice s případnými zvukově s ním spjatými jednoslabičnými slůvky bez přízvuku. V češtině s fixním iniciálním postavením přízvuku se takty navzájem liší jen počtem slabik a přítomností/nepřítomností předrážky. (Protože takt napodobuje přízvukový model slova s jeho inciální akcentuací, může být předrážka jen jednoslabičná a může se vyskytovat pouze po větném předělu; v jiném kontextu nepřízvučná monosylaba tvoří takt se slovem předcházejícím jako jeho enklitika.) Rytmický slovník je popis repertoáru přízvukových celků, přičemž u každého celku je vyznačena jeho relativní četnost v úhrnu všech celků. Soupis českých taktů spolu s četnostmi, jež jsme zjistili při průzkumu prózy, je v prvním sloupci tabulky uvedené na konci této kapitolky (dále jen TAB). (Rozdíly jsou malé oproti výsledkům Ondráčkové uvedeným Palkovou, 1994: 285; držíme se svých čísel, neboť pro prvek subjektivnosti v rozlišování přízvučných a nepřízvučných monosylab je lépe srovnávat statistiky prováděné jediným subjektem.) Uvádíme-li frekvence, je zřejmé, že rytmický slovník popisuje texty, nikoli jazykový systém. Protože však četnosti taktů se od textu k textu příliš nemění, a jejich repertoár tím méně, můžeme jisté fixované ponětí o (českém) rytmickém slovníku pokládat za součást sdíleného jazykového povědomí uživatelů jazyka alespoň v tom smyslu, že vnímatel je s to intuitivně rozeznat texty, které jsou po této stránce od běžného stavu výrazně odlišné. Jsou to povýtce texty veršované (možné jsou i stopy záměrné rytmizace v umělecké próze). Tato odlišnost rytmických slovníků patří k signálům poetičnosti, odstupu od běžné řeči a jejího světa, knižnosti, nepřirozenosti apod. Mluvčí (autor veršů) cítí vyžadovanou odchylnost rytmického slovníku navíc jako nesnadnost vytváření textu. Mluvíme-li o vyžadované odchylnosti, poukazujeme na deformace standardního rytmického slovníku motivované požadavky metra. Podřízení řeči korespondenčním pravidlům znamená nutně preferenci některých typů taktů a omezení, případně eliminaci typů jiných. Intenzita takového zasahu do rytmického slovníku se od metra k metru značně liší. 4.2 Dodržování formant daktylu v jejich nejstriktnější verzi by z rytmického slovníku daného textu zcela vyloučilo 4slabičné takty a radikálně snížilo četnost taktů 2slabičných. 2slabičné takty, které v běžné řeči zahrnují 40% ze všech přízvukových celků, by mohly v daktylu stát jen na konci ženských řádek, uvnitř verše pak jen před větným předělem a následující předrážkou, jako v případě čeledín jejich se bavil (Machar)

14 I. Principy Českého daktylu Potřeba najít místo pro tak nezbytné dvojslabičné takty pomocí taktů s předrážkou se tedy může prosadit jen v rámci zcela určitých stylů, pro které je umísťování větných předělů do nitra veršů vítané nebo přijatelné. Ale i když se tento způsob prosadí v té míře, jakou v TAB vidíme na zvýšení předrážkových taktů u Bezruče, rozhodující pomoc pro návrat 2slabičných přízvukových celků do daktylského textu v tom není. Kdybychom s pomocí předrážek na okamžik pro zjednodušení přestali počítat a zároveň trvali na bezvýjimečné realizaci striktní verze formant, můžeme si snadno stanovit teoretický rytmický slovník takto zkonstruovaného daktylského absurdního textu. Tak v čtyřstopém daktylu se stejným zastoupením mužských a ženských zakončení by každé dvojverší, např. hrůza se spojila s podvodnou mocí; kroupy se sypaly, rachotil hrom, (V. Nejedlý), muselo obsahovat 6 (75%) tříslabičných taktů, 1 dvojslabičný a 1 jednoslabičný (po 12,5%) takt. Stejný by byl rytmický slovník celého textu. To je samozřejmě nesnesitelná deformace. Je zřejmé, že každé přijetí mírnější verze daktylských formant otvírá cestu začlenění deficitních dvojslabičných taktů. V podstatě každý přízvuk na kterékoli z vnitroveršových slabých pozic znamená nahrazení základní realizace třídobého celku (Xxx) zřetězením celku jednoslabičného a dvojslabičného (v libovolném pořadí (Xx X, resp. X Xx; zachování kontextového omezení se předpokládá). Rytmický slovník je ovšem zase deformován zvýšením podílu taktů 1slabičných (jak ukazuje i TAB). Po této ukázce můžeme už ponechat čtenáři, aby si důsledky, které pro rytmický slovník přinášejí jiná oslabení rigidnosti formant, analyzoval sám. 4.3 Ale problematika má ještě jeden aspekt, po jehož vyjasnění se střetnutí s rytmickým slovníkem bude jevit méně dramaticky. Rytmický slovník má ještě jeden komponent repertoár a četnosti slov (slabičných skupin mezi dvěma mezislovními předěly). Přehled jejich četností v próze je v TAB. Srovnání s četnostmi taktů stejně jako shora uvedená definice taktu ukazuje, že poměrně velká část víceslabičných taktů netvoří holá slova, ale kombinace slova obsahujícího přízvuk s nejméně jedním nepřízvučným monosylabem. Deformace četnosti taktů v textu řízeném daktylskou normou neznamená stejně mohutnou deformaci četností slov. Spolu s výběrem vyhovujících (tříslabičných) slov probíhá rekombinace nevyhovujících slov do vyhovujících taktů: nepřízvučná monosylaba, která se v próze kombinují s lichoslabičnými slovy do 2 a 4slabičných taktů, se v textu řízeném daktylskou normou spojují s dvojslabičnými slovy do taktů 3slabičných; 3slabičná slova zůstávají holá. Přizpůsobují se frekvence taktů, zatímco frekvence slov zůstávají. Údaje o četnostech n-slabičných taktů a slov v básnických textech v TAB to dokumentují dostatečně názorně. Operace tohoto druhu jsou přirozeně tím realizovatelnější (a verš je tím pružnější), čím je v textu více monosylab. Údaje o rytmickém slovníku Bezručova daktylu ukazují, jak daleko v tom básnický slovník může zajít: více než polovina slov je tu 1slabičných! Zároveň vidíme, že v textu třídobého metra četnost tříslabičných slov nemusí stoupat, ale oproti próze může být dokonce nižší; četnost 2slabičných slov je snížena jen nepatrně. Situace u V. Nejedlého názorně dokumentuje opačný, strnulejší způsob dosahování shody mezi řečí a daktylským rytmem. Ani v tom případě, nota bene, nepřesahuje deficit slov dvojslabičných snesitelnou míru.

15 I. Principy Českého daktylu RYTMICKÝ SLOVNÍK V PRÓZE A ČTYŘSTOPÉM DAKTYLU (Ž, M) próza teoretický daktyl Nejedlý D4 ŽM Bezruč D4 Ž a M takty slova takty takty slova takty slova 1slab. 4,2 35,3 12,5 19,0 39,7 23,1 51,2 2slab. 39,3 34,9 12,5 19,5 27,8 26,7 32,5 3slab. 30,9 20,2 75,0 57,5 32,5 37,9 15,2 4slab. 15,2 7,8 1,2 2,3 0,8 5 a více 5,2 1,8 0,8 0,3 předr. 5,2 2,8 9,3

16 II. Proměny Českého daktylu II. Proměny Českého daktylu 1. Obrození Puchmajerovci, jejich předchůdci a následovníci 1. Daktyl v podobě silné rytmické tendence se u nás vynořil v průběhu druhé poloviny 18. století, a to ještě v rámci verše sylabického. V celých těchto počátcích, včetně ortodoxních už daktylů, existuje značná různorodost, každý text pojímá uvedené formanty poněkud odlišně. Co do striktnosti se liší jejich vymezení i v zákonodárných textech J. Dobrovského v první a druhé verzi jeho prozodie (z let 1795 a 1798). V této době se texty s třídobou rytmizací objevují hlavně jako čtyřstopé daktyly ženské a mužské (v čtyřverších AAbb), také v kombinaci s třístopým daktylem ženským (šestiverší aabccb). Jejich užití je druhově vyhraněné. U tří thámovských básníků je to barokně a drasticky laděná poezie přírodních a mravních otřesů a katastrof, u puchmajerovců a jejich folklorního předchůdce neméně drastické epické příběhy, které se řadí do vývojové tradice balady (zakladatel Gleim ji ovšem nazval se španělskými reminiscencemi romancí). Oběma druhům je společné zděšení nad hrůznostmi a zdá se, že např. ve V. Nejedlého Nevděčné dceři, odehrávající se za bouří a lijáků, se thámovské katastrofické náměty silně uplatnily.- J. Nejedlý zavedl pak týž čtyřstopý daktyl a stejnou strofu do vojenské a vlastenecké ódy. Daktyl v oslavách vojenských vítězství apod. pokračuje u jiných autorů básněmi vyjadřujícími postoj k evropskému politickému dění. Izolovaný zůstal pokus V. K. Klicpery o daktyl jako funkční obdobu dramatického blankversu (v několika scénách dramatu Božena). Naproti tomu epické a baladické zařazení daktylu zůstává hlavní charakteristikou tohoto rozměru po celá desetiletí (Tablic, Šafařík, Štěpnička, později Ráb a pak autoři májovští i lumírovští, kteří však pro daktyl nacházejí i zcela nové způsoby využití). Ostatní rozměry se však i v této vyhraněné oblasti uplatňují stále více a daktyl už v průběhu obrození přestává být jedním z významných meter českých básníků. Jeho spojení s nižšími vrstvami novodobé slovesnosti, hojné vystupování v senzačním a zábavném čtivu na stránkách populárních časopisů (Tomsa, Patrčka), přispělo k tomu, že se rozměr postupně opotřeboval a na čas byl přijatelný spíš ve výtvorech literární periferie. V lidových besednících druhé půle století, zásobujících deklamační dýchánky maloměst, je četnost daktylských básní zřetelně vyšší než v dílech předních autorů. 2. Veršový útvar, pro který doporučujeme označení sylabický daktyl, se v předpuchmajerovském období objevuje v trojí dost odlišné variantě (srov. Horálek 1956 a 1962, Červenka 1996). Nejstarší představuje polofolklorní balada Na blízce za městem, tam spatříš hrob, známá z kramářského tisku už z r. 1765 a z desítek otisků pozdějších. O zdrojích jejího verše jakož i syžetu nic nevíme. Druhá fáze je dána dvěma nevelkými texty F. KNOBLOCHA a T. PAVELKY v Z výjimek uveďme dosud nikde nepřipomenutých 14 akatalektických dvoustopých daktylů básničky F. Všejanského Prosba na trn v 2. sv. Thámova almanachu. Jejich relativně pravidelný rytmus se opírá o konstantní mezislovní předěl po 3. slabice; 6. slabika vždy a 3. slabika s jednou výjimkou jsou nepřízvučné.- Významnějším textem, daktylu však vzdálenějším, je Hlas truchlivého Čecha na smrt císaře slavného Josefa Druhého, spolu s kšaftem jeho (Schönfeldské c. k. noviny 1790, str. 108), jehož si historikové verše dosud nepovšimli. Jeho 49 čtyřverší je psáno desetislabičným veršem s graficky vyznačenou (!) cézurou po 6. slabice. První půlverš má zřetelnou třídobou rytmizaci (61,7% všech těchto úseků je členěno podle vzorce 3+3); druhé, čtyřslabičné půlverše jsou naopak skoro ze čtyř pětin trochejské. Kromě balad apod. se daktylská metra objevují zejména v časopisech první čtvrtiny století v desítkách textů rozmanité provenience, a to v poměrně rozsáhlém repertoáru rozměrů a strofických kombinací. Často jde o reflexy německých originálů. Desítky básní a básniček, svědčících o zabydlenosti daktylu v poezii raného obrození, není možno ani v monografii podrobněji probrat. Jejich rytmus se pohybuje mezi dvěma krajnostmi relikty starého a předzvuky nového sylabismu na jedné straně a puchmajerovsky normativní striktnost na straně druhé. Byla to právě hojnost a úroveň této produkce, co přispělo k tomu, že pro básníky literárního centra daktyl ztratil na přitažlivosti. Přes poukazy Horálkovy se nezdá, že by v českém sylabismu bylo možno odhalit souvislou tradici daktylské rytmizace (jak to lze bez potíží v případě spádu trochejského). Je však zajímavé, že výrazné náznaky sylabotónického veršování v pololidové městské slovesnosti dávno před prosazením moderní prozodie v