TEORIE LITERATURY - Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra.

Transkript

1 TEORIE LITERATURY - Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra. pro stanovení verše je rozhodující jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické vlastnosti rytmus: pravidelné opakování, které je podstatné pro pocit, že jde o veršový projev metrum: je to norma pro rytmickou výstavbu básně, ideální schéma verše je to norma, které verš podléhá a rytmus je její konkrétní naplnění z rozboru konkrétního rytmu jednotlivých veršů abstrahujeme metrum básně, tj. ideální normu rytmus: realizace této normy v konkrétním textu metrický impuls: pravidelnost v rytmice veršů podnět k opakování týchž rytmických nebo melodických celků vyvolává očekávání, že i ve verši následujícím bude rozvržení přízvuku nebo melodická linie verše předcházejícího základní zakončení veršů: ženské mužské teze: těžká doba (přízvuk) arze: lehká doba (nepřízvuk) prvky, jimiž se verš liší od prózy: 1. každý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost 2. při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, že bude následovat jednotka podobně ustrojená veršovaná celistvost nemusí být zároveň celistvostí syntaktickou. V tom případě, když je uvnitř verše větší pauza než na hranici verše, mluvíme o přesahu, protože syntaktický celek přesahuje do následujícího verše metrum: ve versologii se užívá pro ideální schéma verše rytmus: označení pro realizaci verše, tj. pro záměrné opakování určitých zvukových prvků ve verši realizace metra: určována dvěma prvky: a) metrickou konstantou: musí být dodržena beze zbytku (např. pětistopý jamb má vždy deset slabik) b) metrickou tendencí: připouští výjimky (např. v české metrice přízvučnost lichých slabik verše, která je při realizaci jambického verše změněna na přízvučnost slabik sudých) stopy: umělé hranice, při analýze verše slouží k tomu, abychom určili jeho charakter rozlišujeme je podle toho, jak jsou v tomto úseku rozděleny těžké a lehké doby těžká doba (teze): slabika, která je nositelkou metrického impulsu lehká doba (arze): slabika, která ve stopě není nositelkou metrického impulsu stopy můžeme rozdělovat podle: 1. počtu slabik na: a) stopy dvouslabičné: 1. trochej: tvoří jej teze a arze, schéma: x x 2. jamb: tvoří jej arze a teze, schéma: x x b) stopy tříslabičné: daktyl: po tezi následují dvě arze, schéma: x x x 1

2 česká metrika dává realizovat z těchto stop v rámci sylabotónické prozodie: trochej, daktyl a s určitými výhradami jamb jamb: u sylabotónického prozodického systému je nositelem metrického impulsu počet slabik ve verši a rozložení přízvuků, v českých slovech je přízvuk na první slabice a eventuálně vedlejší přízvuk a na dalších lichých slabikách pokud chce autor v české poezii využít jamb: musí na počátku verše zařadit nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné, tím se dosáhne vzestupnosti, ale hranice stop je uvnitř slova- díky této formě je možné verš pokládat za jambický, ale může se také interpretovat jako verš trochejský s předrážkou (tj. nepřízvučnou slabikou na počátku metrické řady)- např. verše z Máchova Máje 1. volný verš: prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře až koncem 18. st. upouští od využití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik současně hodně používaný v poezii hojný koncem 19. st. protože jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy volné ) členění jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů má- li mít estetickou účinnost, volné členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň básníci často upouštějí od interpunkce někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku každého verše, nebo označuje graficky počátek verše verzálami verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého 2. bezrozměrný verš (asylabický verš, verš o nepravidelném počtu slabik): pěstoval se hlavně ve středověku v dnešním povědomí by splýval buď s veršem volným (pro proměnlivou délku) nebo s rýmovanou prózou (protože je pravidelně rýmován, a přitom nebývá rozpor mezi členěním na verše a na syntaktické celky) není normován ani počet slabik, ani počet přízvuků od volného verše se liší tím, že každý verš tenduje k tomu, aby byl syntaktickým celkem, je významově uzavřen = každý verš na samostatném řádku počet slabik výrazně kolísá některými versology je považován za samostatný prozodický systém ve skutečnosti se zde zachovává určitá podoba stop a verš je vnímán jako velmi volná podoba sylabotónického verše, který sice oslabuje počet slabik jako metrický impuls ale neruší stopovost verše 3. časoměrný verš: jeho uplatnění v české literatuře bylo předmětem sporů, snaha o vstup časomíry do české prozodie v dobách návratu k antickým vzorům dosáhl mimořádného uplatnění v antice založen na kvantitě jako metrickém impulsu, tj. na střídání slabik dlouhých (tezí) a krátkých (arzí), předpokládá se, že doba potřebná k vyslovení dlouhé slabiky je rovná době, kterou vyžaduje vyslovení dvou krátkých slabik z hlediska klasické metriky se rozlišovala: a) délka přirozená: přirozeně dlouhá slabika ta, která obsahovala dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku 2

3 b) délka daná polohou: slabika, v níž po krátké samohlásce následovaly dvě souhlásky 4. verš tónický: založen na rytmickém opakování přízvuku počet těžkých dob (tezí), které nesou přízvuk je normován, ale počet slabik ve verši je volný, není normován počet lehkých dob (arzí) v české literatuře se vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako nepravidelný verš sylabotónický nebo jako verš volný uplatnil se ve staré německé literatuře a v ruské literatuře v českém povědomí splývá obyčejně s veršem volným (pro proměnlivost své délky) uváděl jej F. L. Čelakovský a K. J. Erben, víc se pěstuje až ve 20. st., namnoze pod vlivem ruského básnictví normuje se počet přízvuků ve verši, avšak má proměnlivou délku = nepravidelný počet slabik 5. verš sylabický: využívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši pokud má verš více jak 10 slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše jde o typ metrického impulsu, který je využit v jazycích, v nichž není fonologický přízvuk ani kvantita obyčejně v českém čtenářském povědomí splývá s veršem sylabotónickým, majícím mnoho odchylek od metra normován pouze počet slabik, distribuce slovních přízvuků není prvkem metrickým, nýbrž stylistickým je charakteristický pro literaturu francouzskou, italskou a polskou v polské literatuře se s ním setkáváme v podobě třináctislabičného verše, v románských literaturách mívá 12 slabik u nás se pěstoval ve starší době, zhruba do konce 18. st., kdy Dobrovský zavedl prozódii, kombinující prvky sylabické a tónické (sylabotónický verš) 6. verš sylabotónický: kombinuje nositele metrického impulsu tónického a sylabotónického verše, tj. rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné rozložení přízvuků ve verši příznačný pro českou literaturu, je to klasický český verš tím, že se v rozložení slovních přízvuků tolerují různé nepřesnosti a všechny těžké doby nemusí být podloženy přízvukem, blíží se sylabickému verši románskému normován počet slabik a přízvuků 3. Tradiční veršové útvary. blankvers: nerýmovaný pětistopý jamb, desetislabičný, založen na využití jambických stop, tj. má vzestupný spád při mužském zakončení má 10 slabik, při ženském 11 ve starofrancouzském hrdinském eposu (Píseň o Rolandovi- 11. st.) pak vytlačen alexandrínem a nejvíce se rozvinul v literatuře anglické, kde je typickým veršem Shakespearovým, a vůbec anglického dramatu 16. st., v Shakespearových divadelních hrách s jistými odchylkami od normy, rozdíl spočívá v počtu slabik ve verši užívalo se ho v dramatu i v epice (Miltonův Ztracený ráj), od Lessinga byl i typickým veršem klasického dramatu německého, u nás Zeyer, Vrchlický 3

4 alexandrín: doložen již v mladších chanson de geste (okolo r. 1100) typický verš francouzské tragédie rýmovaný sylabický dvanáctislabičný jambický verš vzestupného spádu se stálou střední dieresí (pauzou) po šesté slabice je- li rým ženský, verš má 13 slabik- za poslední slabikou následuje jedna slabika nepřízvučná poslední slabika před střední dieresí a poslední slabika verše má metrický přízvuk francouzský alexandrín je verš sylabický, do češtiny se reflektuje jako verš sylabotónický byla jím složena starofrancouzská Alexandreida- odtud má jméno, autoři Alexandreidy: Lambert le Tort a Alexandr de Bernay u nás byl alexandrín pěstován od 90. let 19. st. (Jaroslav Kvapil, Otokar Březina, Jaroslav Vrchlický) typické pro francouzský klasický alexandrín je střídání mužských veršů s ženskými zachovávají čeští básníci jen někdy psal v něm Molière, Pierre Corneille hexametr: původem časoměrný verš, u nás nejprve napodobován přízvučně první doklady máme v tzv. cisiojánech (= mnemotechnické verše sloužící k zapamatování zasvěcených svátků) typický verš antické epiky (Homérské básně- Ilias a Odyssea, Vergilius, Ovidius) v moderní literatuře se často napodobuje přízvučně v původní moderní tvorbě využil možností tohoto verše např. Vítězslav Nezval: Chrpy a města je to verš slavnostní charakteristické jsou pro něj přesahy klasický hexametr byl zásadně nerýmovaný tvoří jej šest daktylských stop (v antické poezii to mohlo být i šest stop, v nichž se střídá daktyl a spondej), z toho vyplývá že počet slabik ve verši nelze normovat má 6 úseků, tzv. stop po 4 slabikách v každé stopě musí být první slabika dlouhá a po ní mohou následovat buď dvě slabiky krátké, nebo ještě jedna slabika dlouhá 4. Tradiční strofické formy. strofa (sloka): obyčejně představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze nemusí vždy představovat myšlenkový celek, autor může uplatnit myšlenkový i syntaktický přesah ve veršovaném útvaru- strofa = takový celek, který se opakuje podle nějaké metrické normy jeho celistvost se označuje odstupem (tj. mezi strofami se vynechává řádek) strofa mívá obyčejně několik veršů, ale někdy se objevuje i strofa o jediném verši pro moderní poezii je vůbec příznačné uvolňování pevné strofické výstavby, je to analogické s rozvojem volného verše z hlediska tematického tvoří sloka myšlenkový celek a po stránce zvukové celek intonační počet veršů by neměl přesáhnout 14, aby báseň ještě působila jako text stroficky uspořádaný některé strofy se během vývoje ustálily, jsou to: 4

5 1. elegické distichon (tzv. elegické dvojverší): nejdůležitější z antických útvarů spojení daktylského hexametru a daktylským pentametrem 2. tercina (ital. terza rima): spjata s literaturou italskou- Dante Alighieri: Božská komedie skládá se ze tří veršů desetislabičných (ženské zakončení jedenáctislabičný) vzestupného spádu rýmuje se vždy1 a 3 verš každé sloky navzájem a střední (druhý) verš se rýmuje s lichými verši sloky následující na konci celé básně se přidá jeden verš, který ji rýmově uzavírá (aba bcb cdc...xyx y) např. Vrchlického překlad Dantovy Božské komedie 3. znělka (sonet): v naší literatuře patří k nejvíce pěstovaným formám od obrození až po dnešek 14 veršů, sdruženy do dvou slok čtyřveršových (kvarteta) a do dvou slok tříveršových (terceta) dnes spád jambický, v obrozenecké době se užívalo spádu trochejského (Kollár) v trochejské znělce počet slabik 10 (ženské 9), v jambické znělce 11 slabik (pětistopý jamb ženského zakončení, při mužském zakončení 10 slabik) rýmy v kvartetech jsou dva a bývají rozloženy v obou slokách podle téhož vzorce (nejčastěji abba- obkročný rým) v tercetech se připouštějí variace v rozložení rýmů, obě terceta však musí být navzájem spojena aspoň jedním společným rýmem, toto členění se projevuje i v tematické výstavbě znělky kvarteta tvoří obyčejně jeden tematický celek a terceta tvoří druhý významový celek, který končí vyvrcholením myšlenky- pointou první novočeské znělky vytvořené Jungmannem a hojně pěstované Kollárem měly verš trochejský, jamb pronikl do české znělky až v básnické praxi lumírovců, kteří jej propracovali jako nápodobu vzestupného hodu románského verše (znělka je původu románského) pro Kollárovu znělku bylo příznačné střídání mužských a ženských veršů, u Vrchlického bývají rýmy výlučně ženské 4. shakespearovská znělka: 3 sloky čtyřveršové ( z nichž má každá jiné rýmy)a závěrečná sloka dvouveršová, rýmovaná sdruženě, tím je zdůrazňována pointa, protože se poslední dvojverší odtrhuje od předcházejícího kontextu i zvukově 14 veršů, není členěna na samostatné strofy, má pouze rýmovou pravidelnost čtyřverší obvykle rýmována střídavě 5. oněginská strofa: 14 veršů, 3 čtyřverší (z nich je každé rýmováno jinak- první čtyřverší rýmováno střídavě, druhé sdruženě, třetí obkročně) a 1 dvojverší se sdruženým rýmem je to vlastně obměna shakespearovské znělky jedna z nejdůležitějších slok v novodobých literaturách např. Puškinův Evžen Oněgin 6. balada francouzská (neboli Villonova, podle nejznámějšího pěstitele v 15.st.): skládá se ze tří slok a dopěvu zvaného poslání (envoi) sloky mívají rozložení rýmů libovolné, ale ve všech musí být tytéž dopěv je po stránce tvarové stejný jako druhá polovina sloky sloky mívají nejčastěji po 10 verších 5

6 poslední verše všech slok i poslání jsou refrénem (jinými slovy: poslední verš sloky se opakuje na konci všech slok ostatních) refrén pointuje obyčejně hlavní myšlenku každé sloky, poslání je pointou celé básně 7. gazel: báseň o jediném rýmu (monorýmní) libovolně dlouhá a rýmují se první dva verše a pak každý verš sudý, báseň se výrazně dělí na dvojverší po rýmu následuje krátký refrén např. Jaroslav Vrchlický 5. Rým a jeho funkce ve verši. Klasifikace rýmu podle různých kritérií. definice: zvuková shoda konců slov buď na konci rytmické řady (verš, poloverše, skupiny veršů) nebo syntaktického celku (v próze) (Hrabák) může se zúčastňovat i metrického impulsu systémové uplatnění verše není nezbytným znakem verše zvukové shody slovních konců: a) asonance: shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky (např. milá, sivá, bitá) b) konsonance: zvuková shoda souhlásek bez ohledu na samohlásky (milá, malá, jmelí, malí) zvuková shoda může být i grafická (les- pes // les- bez) zvuková shoda doprovázena shodou grafickou: rýmy grafické nebo optické rým: zvuková shoda konců slov počínající přízvučnou samohláskou, tj. shoda samohlásek i souhlásek, částečná homonymita konců slov a) úplný: shodují se všechny samohlásky a souhlásky, je to skutečná částečná homonymita konců slov = úplné souznění (pole- hole, v lese- pne se, hrozná- pozná, čelo- obestřelo) b) neúplný: shodují se sice samohlásky i souhlásky, ale ne všechny, kombinace asonance se shodou některé souhlásky podle vztahu rýmu a metra: a) mužský rým: těžká doba připadá na poslední rýmující se slabiku- poslední rýmující slabika je teze b) ženský rým: těžká doba je na předposlední slabice rýmujících se slov- poslední slabika rýmu je arze podle rozložení ve strofě: a) rým sdružený: v nestrojených básních, aa bb (např. Josef Hora: Válka ze sbírky Tonoucí stíny) b) rým střídavý: ve strofách ab ab, (např. Josef Hora: Zasněný vlak VII.) c) rým obkročný: ab ba, (např. Jaroslav Seifert: Milostné písně) d) rým postupný: méně častý, abc abc, např. Josef Hora: báseň Zapomenutí ze sbírky Dvě minuty ticha) e) tyrádový rým: spočívá ve spojení řady veršů jediným rýmem podle schématu a a a...(např. K. H. Borovský: báseń 19. března 1845) f) rým přerývaný: ab cb 6