9. SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE 1. Komunikace je vzájemná výměna informací. 2. Komunikace je výměna zpráv pomocí psaní, mluvení (tj. verbální komunikace) nebo zobrazování (tj. neverbální komunikace). 3. Komunikace je proces, ve kterém jedna osoba předává pomocí určitého komunikačního kanálu zprávu druhé osobě, a tím vyvolává určitý účinek. 4. Komunikace je předávání informací se záměrem ovlivnit příjemce (ovlivnit jeho chování, informace, potřeby). Komunikační akt: 1. Motivace mluvčího. 2. Záměr mluvčího. 3. Smysl sdělení pro mluvčího. 4. Kódování mluvčím. 5. Promluva s věcným obsahem sdělení. 6. Dekódování příjemcem. 7. Smysl sdělení pro příjemce. 8. Odhad záměru mluvčího příjemcem. 9. Efekt sdělení na příjemce včetně jeho motivace. Ve významové struktuře jednotlivého komunikačního aktu lze tak vedle obsahové složky, více méně shodné pro oba účastníky, odlišit vázanost na individuální psychiku a osobnost účastníků. Tato vázanost se projevuje především v osobnostním smyslu sdělení pro účastníky, který vyjadřuje širší motivační pozadí účastníků a jejich cíle, které mohou být rozdílné. I když věcný obsah sdělení je pro ně v zásadě shodný, daný slovníkovými významy použitých slov a gramatickými vazbami, smysl sdělení pro ně může být rozdílný. Komunikační kanály Komunikační kanály jsou přenosové cesty, po kterých se informace pohybují oběma směry (od příjemce ke sdělovateli a naopak). Druhy komunikačních kanálů: a) Zrakový. b) Sluchový. c) Dotykový pohlazení, úder. d) Čichový voňavky, feromony. e) Chuťový polibek. f) Termický dotek studené nebo teplé ruky. Komunikace je obvykle multisenzorická realizuje se zároveň několika smyslovými kanály. Techniky aktivního naslouchání: a) Klarifikace pomoc v objasnění toho, co bylo řečeno, snaha získat více informací pokládáme otázky (Kdy se to stalo? V jakých situacích tak reagujete?). b) Parafrázování ukázat, že nasloucháme a rozumíme tomu, o čem je řeč novým způsobem předložíme myšlenky a fakta, souhrn sděleného (Tak proto byste si přál, aby vám lidé více důvěřovali? Jen bych se chtěl ujistit, že jsem vám dobře rozuměl.). c) Zrcadlení pocitů zpětná vazba vyjádřit základní pocity, emoce druhého (Zdá se mi, že vás to zlobí, když o tom mluvíte. Slyším ve vašem hlase smutek, je to tak?). 1
d) Uznání významu druhého uznat závažnost jeho pocitů a problémů (Vážím si vaší snahy vyřešit ten problém). Odlišnosti verbální a neverbální komunikace: a) Verbální komunikace je postupný průběh po jedné linii, slova následují za sebou, při verbální komunikaci je vyloučené, abychom současně vyráběli několik jiných proudů řeči. Naše tělo funguje jako celý soubor prostředků neverbální komunikace všechny mohou působit současně (simultánně) a navíc z obou stran (od sdělovatele i příjemce) a tvoří jeden celek neverbálního sdělování. b) Verbální komunikace probíhá přerušovaně, s pauzami (zamyslíme se apod.). Neverbální komunikace je nepřetržitá, bez přerušení. c) V každé verbální i neverbální komunikaci se rozlišují kognitivní (informace) a afektivní sdělení (většinou hodnocení). Ve verbální komunikaci se velmi často používá kognitivního sdělení. Afektivní sdělení je méně časté (vyjádření záporného postoje nadávkou). Neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů, emocí pomocí mimiky, gestikulace, tónu hlasu atd. Kognitivní sdělení je méně časté (pomocí gest rukama vyjádříme, jak je něco veliké). d) Verbální komunikace je vázána na jazykový kód, který je vlastní jen příslušníkům určité společnosti. Neverbální komunikace je většinou stejná pro příslušníky různých kultur (emoce jsou vrozené). e) Neverbální komunikace může verbální komunikaci: a) nahrazovat gesta dopravního strážníka, objetí druhého ze soucitu. b) doplňovat, zvýrazňovat matka pochválí dítě a pohladí ho po hlavě. c) odporovat jí pak dáváme za pravdu neverbální komunikaci, protože se hůře předstírá člověk říká, že má radost, ale oči jsou chladné. d) měnit její význam modifikace obsahu řeči ironickým tónem ( To bylo od tebe opravdu skvělé! ). e) regulovat její průběh po skončení promluvy se mluvčí vybízivě podívá na druhého, aby začal mluvit. VERBÁLNÍ KOMUNIKACE Verbální komunikace probíhá po dvou významových liniích. Jednak je to linie tematická obsahová, to, o čem se mluví, a dále linie interpretační, jaký výklad smysl tématu komunikující lidé přikládají. Tyto linie probíhají současně a vyžadují proto ke svému vyjádření různé paralelní prostředky, které mohou být verbální i neverbální. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Prostředky neverbální komunikace: 1. Tělesné postoje držení těla (posturologie). 2. Mimika výrazy obličeje. 3. Gesta tělesné pohyby především rukou, ale i jiných částí těla. Postoje, mimika a gesta společně se označují termínem kinezika. 4. Doteky objetí, polibek, úder. 5. Prostorové rozmístění vzdálenost lidí od sebe (proxemika), úhel, v němž sedí nebo stojí. 6. Pohledy očí. 7. Paralingvistika výška hlasu, tempo řeči, pláč, vzdychání. 8. Tepelné a čichové podněty sáhnutí teplou nebo studenou rukou, pach potu. 2
9. Artefakty oděv, obuv, brýle, dekorativní úpravy účes, barvení nehtů, šperky, líčení atd. 10. Užívání času tím, kolik času věnujeme komunikaci nebo jestli chodíme včas na schůzky, ukazujeme, jak si člověka vážíme. 11. Činnosti sdělování prostřednictvím pomoci druhému beze slov, přinášením dárků 1. Tělesné postoje, držení těla (posturologie) Tři základní polohy těla stání, sezení, ležení. To, jak sedíme nebo stojíme je projevem trvalejších vlastností (nízká nebo vysoká sebedůvěra), ale také může být projevem aktuálního stavu (únava nebo energie). Zvýšená sebedůvěra se projevuje v celkové tendenci rozšířit prostor svým tělem (hlava, hrudník, ramena vzhůru). Snížená sebedůvěra se projevuje celkovou tendencí zmenšit prostor, který zaujímá tělo (schoulit se do sebe). Kongruence (shoda u dvou nebo více členů skupiny) Při komunikaci jedinci zaujímají téměř totožný postoj vyjádření vzájemného souhlasu. Bezděčné napodobování u dobrých přátel nebo v dobře fungujícím manželství. Záměrné napodobování snaha vyvolat pozitivní názor druhého na svou osobu, snaha o rychlé navázání přátelského kontaktu. 2. Mimika Jedná se o výrazy obličeje způsobené kontrakcí nebo uvolněním svalů. Vnější výraz emocí je hlavní funkcí mimiky výrazová funkce emocí. Mimika také funguje jako regulátor vzájemné komunikace (např. posluchač dává úsměvem najevo souhlas s mluvčím). Úsměv velmi důležitý, vyjadřuje přátelské emoce vůči okolí. Existuje však i falešný úsměv, nepřátelský úsměv (výsměch), bojácný úsměv. Vždy je nutné zvolit správný typ úsměvu pokud používáme příliš silný druh úsměvu, působí to neupřímně. 3. Gesta V užším smyslu chápeme gesta jako pohyby rukou těch je většina. V širším smyslu jsou gesta pohyby jakékoliv části těla (ukazování nohou, pootočení k předmětu). Gesta rukou: a) Ukazovací hlavní funkcí je vést pohled druhého na něco prstem, bradou. b) Zobrazovací vytváříme názorné zobrazení toho, co chceme ukázat kreslíme tvar předmětu ve vzduchu, ukazujeme velikost předmětu, činnosti osob. c) Symbolická mohou být přímo přeložitelná do řeči (nabízecí gesto, prosení, zastavení, hrozba, pohlazení, přísahání, sdělení. Speciální soubor gest používají policisté, dirigenti, řidiči, vojáci atd. d) Neslušná gesta tato gesta se mohou kulturně lišit. e) Taktovací (rozčleňovací) doprovází řeč, pomáhají udržovat rytmus řeči a její rozčlenění na jednotlivé úseky. f) Zdůrazňovací důraz na slova, která mají zvláštní význam. g) Výrazová doprovázejí mimické výrazy emocí. 3
h) Gesta regulující řečovou komunikaci když se snažím skončit komunikaci, podívám se na druhého a dám mu pokyn k převzetí slova, vyjádření souhlasu či nesouhlasu s tím, co říká druhý. i) Odreagovávací zautomatizovaná gesta, kterých si vůbec nemusíme být vědomi, tím uvolňujeme vnitřní tenzi, tlak škrábeme se na hlavě, bubnujeme prsty na podložku, popotahujeme si oděv, upravujeme si vlasy. j) Ochranná (obranná) prostředky ochranného chování v situacích, které jsou nám nepříjemné nebo nás ohrožují vytváříme bariéry (například zkřížení paží před hrudníkem nebo překřížená noha přes nohu). k) Hodnotící poklepání na čelo (druhý je hloupý). l) Gesta vyjadřující vztahy k druhému ukázání rukama, že druhému kroutím krkem, posílání polibku. m) Gesta, kterým vyjadřujeme svůj okamžitý stav rozpaky (škrábeme se na hlavě), nudíme se (prsty propojíme a točíme mlýnek palci). n) Signály přitažlivosti pro druhé pohlaví. 4. Doteky Pravděpodobně geneticky prvotní neverbální podnět. Psychoterapie podává mnoho důkazů o terapeutických a podpůrných účincích doteků na lidskou psychiku. Nezapomínejme však i možnost nepřátelského doteku při agresivním chování. Při komunikaci osob s nerovným postavením je běžné, že případnou komunikaci dotykem iniciuje osoba, která má status vyšší. 5. Prostorové rozmístění (proxemika) Zabývá se prostorovými vztahy mezi účastníky komunikace, fungují jako prostředky neverbální komunikace, kterými si účastníci sdělují bezděčné informace o vzájemných sociálních vztazích zda k sobě mají osoby bližší nebo vzdálenější vztah, dominantní nebo submisivní postavení. Čtyři pásma: 1. Intimní vzdálenost: a) 0 až 15 cm nejintimnější kontakty (milenci, rodič s dítětem, poskytnutí útěchy druhému, ale také boj). b) 15 až 45 cm kontakt s nejbližšími příbuznými a přáteli, ale už zde není přímý kontakt s druhým (jen pomoci rukou). 2. Osobní vzdálenost (45 až 120 cm) vzdálenost natažené paže, běžný rozhovor s lidmi (bez důvěrného vztahu) když druhý překročí hranici, ustoupíme proxemický tanec. 3. Společenská vzdálenost (120 až 370 cm) spíše neosobní vztahy, vztahy mezi jedinci jako představiteli určitých sociálních rolí, dodržují se normy společenského chování (slušnost, uctivost k druhému) úřední jednání, nakupování atd. 4. Veřejná vzdálenost (nad 370 cm) toto pásmo využívají veřejné postavy, druzí se neodvažují překročit bez vyzvání prostor kolem nich (učitel a katedra, projevy politiků, přednášky na konferencích), vzdálenost zvyšuje prestiž a autoritu. 6. Pohledy očí Pohledy jsou přítomny prakticky v každé sociální situaci, jako jedna z jejich nejpodstatnějších složek. Sám pohled pak naznačuje zájem o partnera v komunikaci. Vyhýbání se pohledu je považováno za známku nezájmu či neupřímnosti. Lidé se dívají na druhé, když jsou v roli posluchače, a nedívají se na ně, když sami hovoří. 4
7. Parajazykové projevy Parajazykem se rozumí v sociální psychologii soubor vokálních hlasových projevů, vyskytujících se na pomezí mezi neverbálními prostředky a mluvenou řečí (sténání, vzdychání, smích, pláč, pauzy, důraz, výška, objem řeči, rytmus, hlasitost, modulace, protahování a zkracování slov). Mohou vyjadřovat nepřátelství, obdiv, potěšení, překvapení a podobně. DRUHY KOMUNIKACE PODLE POČTU OSOB 1. Intrapersonální komunikace Intrapersonální komunikace je komunikace jedince se sebou samým jako druhým subjektem. Zahrnuje v sobě více či méně vědomou reflexi tohoto procesu. Intrapersonální komunikace může být vnější slyšitelná či viditelná i pro druhé, ale zaměření na druhé není ani jejím motivem, ani intencí. Ve své vnitřní podobě se intrapersonální komunikace prolíná s vnitřní řečí. 2. Interpersonální komunikace dvou osob Základním projevem explicitní interpersonální komunikace je rozhovor. Rozhovorem rozumíme převážně verbální interpersonální komunikaci, při níž střídavě mluví a naslouchají různé osoby, který probíhá v konkrétní sociální situaci a při kterém neverbální momenty vystupují v různé míře. Rozhovor může mít různou podobu. Může mít podobu doprovodného dorozumívání při jiné činnosti, například pracovní, nebo může být konverzací, která má spíše ráz navazování kontaktu, žertování, odreagovávání, nebo může mít charakter společné soustředěné komunikace zaměřené na dosažení určitého cíle. 3. Interpersonální skupinová komunikace Každý člověk je členem více skupin, jako například rodiny, školní třídy, pracovního týmu apod., ve kterých probíhá podstatná část naší sociální komunikace. Skupinová diskuse lépe navozuje kooperaci než individuální poučování. Skupinová diskuse může zvyšovat skupinovou identitu nebo solidaritu, nebo může vyvolávat závazky ke kooperaci. Výsledky výzkumů s pětičlennými skupinami umožnily stanovit pět základních komunikačních schémat: 1. Řetěz možnost komunikace je jen mezi dvěma členy, kteří jsou blízko sebe. 2. Kolo (hvězdice) jeden člen je v centrálním postavení, celá síť je vázaná na něho a ostatní čtyři jsou v periferní pozici bez vzájemných komunikačních vazeb. 3. Ypsilon (vidlice) centrální pozice jednoho člena, tři jsou na periferii vztahu a komunikace. 4. Kruh uzavřený řetěz komunikační struktury, kde každý člen může komunikovat jen se dvěma členy. 5. Všekanálová ( každý s každým ) každý člen má stejnou pozici a možnosti vzájemně komunikovat se všemi. Druhy komunikace ve skupině: 1. Kulatý stůl informace se vyměňují bez určení pořadí, kdo bude hovořit, interakce je neformální, vedoucí diskuze může jen udržovat téma a vybízet členy, aby uvedli své příspěvky 5
2. Panelová diskuse neformálního charakteru, seznam a pořadí příspěvků není stanoven, členové skupiny jsou experti, kteří vyjadřují své odborné názory na předložený problém, obecenstvo může pokládat otázky. 3. Sympózium se skládá ze série připravených prezentací, které se týkají různých aspektů vybraného tématu, vedoucí sympozia představuje přednášející a poskytuje shrnutí. 4. Masová komunikace a) Charakter masové komunikace se liší od komunikace skupinové právě hromadným, masovým, mnohočetným charakterem zejména na straně příjemce publika. b) Druhým specifickým rysem masové komunikace je její veřejný charakter. Znamená to její dostupnost každému potenciálnímu zájemci. c) Třetím významným rysem je, že role původce a příjemce jsou tu trvale rozděleny, sdělení postupuje jednosměrně od původce k příjemci. d) A čtvrtým specifickým rysem masové komunikace je, že původce a příjemce tu nejsou v přímém bezprostředním kontaktu. Existuje mezi nimi vzdálenost prostorová nebo časová nebo obojí. Přítomnost jiných lidí, ať už blízkých a známých nebo neznámých může měnit racionální zpracování sdělení i emocionální prožitek s ním spojený. Okamžitá výměna názorů a možnost sledovat reakce (i neverbální) jiných lidí se tak může stát důležitým vodítkem pro potvrzení vlastního mínění. V podmínkách masové komunikace recipient nemá sice možnost ovlivňovat komunikátora přímo zpětnou reakcí, má však možnost volby tématu hned v počátečním stadiu: sledovat či vypnout přijímač, číst či nečíst noviny. Médium (kniha, fotografie v časopise, televize), ale také výrok, věta, ukázaná mapa, ovlivňují naše představy například o tom, co je dobré a co je zlé, o kráse, ovlivňují zpracování (ukládání) našich představ. Byl stanoven předpoklad, že televizní programy kultivují názory lidí, že čím více času lidé stráví sledováním televize, tím více se bude jejich vidění světa podobat tomu, který vytváří televize. Propaganda Cílem propagandistické kampaně je získat příjemce zprávy na stranu původce sdělení a manipulací ovládnout jeho názory. Propagovat lze výrobky, názory a postoje, osobnosti (extrémním případem je kult osobnosti ), správné či žádoucí jednání. Problémem je, jak postupovat při osvětových kampaních, jakými způsoby měnit dosavadní návyky. Celý postup sestává z několika etap. Na počátku stojí obvykle masivní kampaň sdělovacích prostředků, jejímž cílem je upoutat pozornost k inovaci. O tom, zda novinka bude přijata a případně povede ke změně chování, však rozhoduje až osobní komunikace, kdy vybraní jedinci ve větších či menších skupinách vysvětlují, případně prakticky předvádějí přednosti a výhody novinky, sdělované masmédii. 6