CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Romové a komunitní práce Iveta Janovská Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci 26. 4. 2014
Chtěla bych poděkovat své rodině za jejich pevné nervy, které se mnou měli v průběhu psaní této práce, ale i v průběhu celého svého studia. Také bych chtěla poděkovat svojí vedoucí práce Mgr. Haně Štěpánkové za vstřícný přístup při vzniku této práce.
Obsah Úvod... 5 1 Romové jako menšina... 7 1.1 Původ Romů... 7 1.2 Tradiční komunita... 8 1.3 Hodnoty Romů jako menšiny... 10 1.4 Sociální vyloučení... 11 1.4.1 Sociální vyloučení Romů... 11 1.4.2 Příčiny vyloučení... 13 1.4.2.1 Trh práce... 13 1.4.2.2 Vzdělání... 14 1.4.2.3 Bydlení... 15 1.4.2.4 Sluţby... 16 1.4.2.5 Sociální síť... 16 1.4.3 Podmínky integrace Romů do společnosti... 17 2 Komunitní práce... 18 2.1 Komunita... 18 2.2 Vztah sociální a komunitní práce... 19 2.3 Charakteristika komunitní práce... 19 2.4 Cíl komunitní práce... 20 2.5 Teorie komunitní práce... 20 2.5.1 Ekologický přístup... 21 2.5.2 Antiopresivní přístup... 21 2.5.3 Teorie zplnomocnění... 21 2.5.4 Radikální teorie... 22 2.5.5 Feministická teorie... 22 2.6 Modely komunitní práce podle Poppe... 22
2.7 Modely komunitní práce dle Thomase... 24 2.8 Fáze komunitní práce... 24 2.9 Komunitní rozvoj... 25 2.9.1 Body komunitního rozvoje dle Schuringy... 25 2.10 Komunitní pracovník... 26 2.10.1 Komunitní pracovník a jeho zaměření... 27 3 Romové a komunitní práce... 28 Závěr... 30 Bibliografie... 32 Anotace/ Abstract... 35
Úvod Ve své práci bych se ráda zaměřila na vyuţití komunitní práce vzhledem k romskému etniku. Problematika Romů a jejich začlenění do společnosti stejně jako zlepšení jejich sociální situace je velkým tématem, a to v kaţdé oblasti v Evropě, stejně jako v České Republice. Často dochází k projevům diskriminace. Romové jako etnická menšina nemají zde dobrou pověst a postavení společnosti vůči nim je velmi negativní. Z toho plynou další důsledky a sociální problémy, se kterými se Romové potýkají. Vzhledem k tomu ţe mají špatnou pověst, většina sociálních pracovníků s nimi nechce pracovat. Komunitní práce by mohla být jedním z klíčových modelů, jak dosáhnout nejen toho, aby se Romové byli schopni zapojit do společnosti, ale také toho, aby zlepšili svoji pověst, aby se postoje a názory na ně mohly měnit. K tomuto názoru, týkajícího se diskriminace, jsem došla vzhledem ke svému osobnímu vztahu k muţi romského původu. Ačkoliv byl vyučen v oboru pekař, měl velké problémy najít si zaměstnání. Ţil sám se svou matkou v rodinném domu a byl jejím jediným dítětem. Jeho matka pracovala a řádně se starala o domácnost. Oba měli hodně přátel mezi lidmi neromského původu. I přesto se však tomuto muţi nedařilo najít práci. Při mnohých vstupech na kulturní akce ho odmítali s tím, ţe se jedná o akce uzavřené společnosti. To mě vedlo k pocitu potřeby zabývat se ve své práci touto cílovou skupinou. Také v rámci své odborné praxe, kterou jsem měla moţnost realizovat prostřednictvím školy, jsem se setkala s touto cílovou skupinou. Konkrétně ve městě Kojetín. Zde v rámci sluţby Klub Maria probíhá setkávání dětí a rodičů romského původu, konají se zde nejrůznější aktivity. Také v rámci této sluţby probíhá terénní program, kdy pracovnice, která je sama romského původu, navštěvuje lokalitu, ve které ţijí Romové, a která je na samém okraji města Kojetín. Měla jsem moţnost účastnit se takovéto sociální práce. Tato zkušenost pro mě byla dalším motivem, proč se ve své absolventské práci zabývat romskou menšinou a práci s ní. Nejdříve se ve své práci budu zabývat tím, jaký Romové mají původ. Myslím, ţe proto, abychom mohli přistoupit lépe k tomuto etniku je nezbytné poznání jejich původu, pochopení jejich kultury. Přistoupení k nim jako k menšině s pravdivými informacemi. Dále bych se ráda zabývala tím, co způsobuje problémy, kteří Romové ve společnosti mají. Důvody jejich sociálního vyloučení. Tyto důvody jsou totiţ nezbytné 5
k tomu, aby mohlo dojít k pochopení potřebnosti právě komunitní práce jako jednoho z modelů sociální práce. Co způsobuje to, ţe jsou Romové sociálně vyloučeni? Dále je bych se velmi ráda zaměřila právě na komunitní práci. Komunitní práce je dle mého názoru jednou z moţností, jak pomoci Romům integrovat se do společnosti, ale také nabýt vědomí, ţe jsou zcela plnohodnotnými občany našeho státu. Proto je potřeba získání informací, co vlastně komunitní práce nabízí, jaké jsou její moţnosti, a jak by se daly tyto moţnosti vyuţít při práci s romským etnikem. Cílem mé práce je tedy popsat, jaká je vhodnost vyuţití metody komunitní práce s romskou menšinou. Ke zjištění tohoto cíle bych ráda vyuţila neempirickou formu, a to analýzu dokumentů, to znamená z dostupné literatury, která nás seznámí s problematickou romské menšiny, a zároveň z literatury, která popisuje komunitní práci. Jedná se tedy o čistě teoretickou práci, která je zaloţená na kompilaci existujících zdrojů. 6
1 Romové jako menšina Dle mého názoru je velmi důleţité nejdříve představit Romy, jako etnickou menšinu. Důvodem je správné pochopení některých prvků jejich chování. Pro sociálního pracovníka, respektive komunitního pracovníka, je velmi důleţité znát cílovou skupinu, se kterou pracuje. Poznání jejich původu, kultury, tradic ale také problémů je nezbytnou znalostí pro profesionální práci s nimi. To platí u všech cílových skupin, se kterými se sociální pracovník setkává. 1.1 Původ Romů Odkud Romové vlastně pocházejí? Autorka Horvátová ve své publikaci píše, ţe Romové pocházejí z Indie. Není sice přesně daná lokalita, a proto není jasné, odkud přesně na západ Romové putovali. Nicméně na tom, ţe se jedná o indický subkontinent, se většina odborníků shoduje. Autorka dále uvádí, ţe není jasné, proč Romové vlastně ze subkontinentu odešli, stejně jako není jasné, jestli se stěhovali na západ po částech, nebo jako celá skupina všichni hromadně. Jisté však je, ţe první Romové byli v Evropě jiţ ve 12. století (2002, s. 5). Podle autorky Evy Šotolové je však jasné, ţe Romové přicházeli po vlnách do Evropy, nikdo jim nerozuměl, nikdo je nechápal. Tento jev dost pravděpodobně přetrvává i do dnes, coţ je příčinou toho, proč je romské etnikum povaţováno za problematické. Autorka následně uvádí, ţe poté, co opadl prvotní úţas, začalo pronásledování této menšiny. Evropa Romy pronásledovala, jejich pronásledování pak pokračovalo 2. sv. válkou. (1999, s. 57-61) Romové to tedy jako menšina nikdy neměli v Evropě jednoduché. Horvátová však uvádí, ţe toto etnikum nemělo ve společnosti vţdy negativní ohlasy, ale ţe jejich postavení bylo mnohdy významné, a to především před migrací do Evropy v Indii (2002, s. 6). Rovněţ Sekyt píše se ve své publikaci, ţe Romové byli nejdříve vítáni. Byli povaţování za osoby, které mohly poskytnout zajímavé informace o vzdálených zemích. Přinášeli něco nového a zajímavého. Problém však nastal později, církev nařkla Romy, ţe mají co dočinění s čarodějnictvím. Ostatní lidé, tedy světská moc, zase nařkla tuto menšinu ze špionáţe. Dle světské moci přišli Romové zde, na naše území, z důvodu získávání informací jako výzvědové (2001, s. 119-120). 7
Na české území přišli Romové a usadili se zde nejpozději v 17. století. V poválečném období, v letech 1945-1993 přišli většinou na české území ze sousedního Slovenska, a to v několika vlnách. První vlna přistěhovalců představovala celé rodiny. Zde byla proto šance zachovat kulturu, jazyk i tradice. Veškeré kulturní dědictví zůstávalo v rodině, a přenášelo se z generace na generaci. Druhou vlnu představovali lidé romského původu, kteří byli součástí organizovaných náborů. Cílem bylo získat pracovní sílu pro těţký průmysl. Po ukončení těchto prací se ale lidé romského původu neodstěhovali zpět na Slovensko. Naopak, přivedli na naše území své rodiny. U této vlny jiţ není tak dobře zachovaná tradice i jazyk. Třetí vlnu pak představovali Romové stěhující se na území Česka pod nátlakem. Šlo o vyhlášení vlády č. 502 z října 1995. Cílem tohoto usnesení byla naprostá likvidace romských osad. Došlo k násilné změně prostředí. Tato vlna zaţila velký kulturní šok. Jak uvádí autorka, je velmi pravděpodobné, ţe z toho šoku plynou právě některé problémy, se kterými se romská menšina potýká. Tato třetí vlna Romů vnímá české občany jako své nepřátele (Sekyt, 2001, s. 120-121). 1.2 Tradiční komunita Příhodová obecně popisuje ve svém článku tradiční komunitu. Charakterizuje komunitu jako místo plné vřelosti a intimních vztahů. Popisuje tradiční komunitu jako prostředí zcela bezpečné pro své členy (2004, s. 45). Horvátová se ve své publikaci zabývá tím, jak funguje tradiční romská komunita. Uvádí, ţe romská komunita byla vţdy tvořena širší rodinou. Nezáleţí na tom, zda se jednalo o rodinu kočovnou nebo rodinu, která se usadila v určitém místě. Uvádí také, ţe tato rodina, která zároveň tvořila komunitu, měla jisté hierarchické postavení všech členů dané komunity. To znamená, ţe tato komunita měla určitou strukturu, ve které panovaly nepsané zákony, které však musely být dodrţovány. (2002, s. 24) Od autorky Lázničkové se můţeme rovněţ dozvědět, ţe základní hodnotou, která je nejdůleţitější pro příslušníky romského etnika, je rodina. Komunita Romů je tedy síť vztahů mezi rodinnými příslušníky. Romská rodina jako komunita měla v ochraně kaţdého člena. Proto člověk, který měl co dočinění s jedním členem, měl co dočinění s celou rodinou. Podle této autorky tuto strukturu ještě více podporovalo postavení společnosti, které Romy vylučovalo a odmítalo. To vedlo k tomu, ţe došlo ještě k většímu sepětí a utuţení vztahů v rodině. (1994, s. 53) Autorka Horvátová dále zmiňuje, tento fakt je 8
argumentem proto, ţe je zcela scestné domnívat se, ţe Romové jsou anarchickou menšinou. To by totiţ znamenalo, ţe by tyto nepsané zákony a tato struktura nemohla nikdy fungovat (2002, s. 25). Rodina je vlastně základní jednotkou romské společnosti. Velký rozdíl je v tom, ţe pro romskou rodinu je charakteristické několika generační souţití. (Hájková, 2001, s. 137) Dále se pak autorka zabývá tím, jaké jsou tradice romské komunity. Jako jeden z nejvýznamnějších faktorů zde uvádí lidovou víru. Důleţitou části byly animické představy. Tyto představy pak vysvětlovaly to, kde se bere veškeré zlo (Horvátová 2002, s. 25). Také zde mluví o postavení muţů a ţen v dané komunitě. Tyto informace jsou dle mého názoru důleţité, neboť je potřeba respektovat zvyklosti Romů jako cílové skupiny sociální práce. To stejné platí při vyuţití modelu komunitního práce. Horvátová uvádí, ţe postavení ţen a muţů ve společenství je rozdílné, a to vzhledem k tomu, ţe na ţenu byly kladeny větší nároky a platily pro ni přísnější pravidla neţ pro muţe. Ţena byla v tradiční komunitě a rodině ta, která musela být schopná ne pouze udrţovat domácnost a vařit, ale mnohdy také ta, která zajišťovala obţivu. Tento fakt je pozorovatelný i v dnešní společnosti. I dnes jsou dívky romského původu jiţ ve velmi mladém věku schopny uvařit jídlo pro celou rodinu. (2002, s. 25) Jak je uvedeno v publikaci autorky Horvátové, po ţeně se poţadovalo, aby byla jakýmsi vzorem morálky, a to především uvnitř rodiny. Muţ byl tedy ten, který byl hlavou rodiny pouze zvenčí. (1994, s. 21) Zde je podle mě jasně viditelný rozdíl mezi Romy a českou společností jako národem. U lidí neromského původu ţijících na území České Republiky převládá představa, ţe zajištění financí v obţivě by měl být schopen zajistit muţ. Hájková rovněţ píše o jisté hierarchii, o které rozhodují dva stěţejní faktory, a těmi jsou pohlaví a věk. Tento model rodiny je velmi podobný indickému modelu. Hlavní postavení zde má muţ, ţena je hodna úcty z hlediska počtu dětí. U obou pak samozřejmě hraje roli věk, čím starší je člen rodiny, tím větší úctu si pak zasluhuje (2001, s. 137). Sekyt pak také jako další popisuje tradice Romů. Dle autorky je základem těchto tradic vzájemná úcta, zdvořilost a také pohostinnost. Autorka dále uvádí, ţe z hlediska pohledu na svátky, tato menšina nemá svátky plynoucí z kultury. Ve většině případů ale Romové dodrţují svátky křesťanské. Současná situace je taková, ţe se tradice a kultura 9
ztrácí, mladá generace je dále nepodporuje. Je zde však malý počet romských intelektuálů, kteří se snaţí o to tradice a kulturu znovu obnovit (2001, s. 122). Z tradic pak vychází hodnoty Romů jako etnické menšiny. Pochopení těchto hodnot je pak velmi důleţité pro komunitní práci s touto menšinou. Komunitní pracovník musí být s těmito hodnotami seznámen a respektovat je. 1.3 Hodnoty Romů jako menšiny Hodnota solidarity je pro Romy velmi důleţitá. Prameny má v dělbě o jídlo. Dříve tato hodnota představovala dokonce ceremoniál. Ţena v dřívějších dobách uvařila jídlo. Pak poslala jedno z dětí s jídlem do chudší rodiny. Dále se pak tato hodnota projevovala jako vzájemná ochrana proti cizím lidem. Většinou to znamenalo ochranu před členem většinové společnosti (Hübschmannová, 1999, s. 16). Hodnota cudnosti je další z důleţitých hodnot. Většinová společnost můţe mít na Romy zkreslený pohled. Jakýsi předpoklad, ţe je u této menšiny schválen sexuální styk kaţdý s kaţdým. Přitom incest představuje pro Romy největší hřích (Hübschmannová, 1999, s. 23). Další velmi důleţitou hodnotou je rodina. Asi nejdůleţitější pro celé příbuzenstvo je bezkonfliktní souţití. Rodina představuje zároveň členy, kteří zajišťují primární socializaci. Rodina dohlíţela na dodrţování uznávaných norem. Pokud jeden člen rodiny udělal nějakou chybu či provinění, ostuda následně padla na celou rodinu. (Hübschmannová, 1999, s. 27) Rous souhlasí s tím, ţe rodina je jednou z nejdůleţitějších hodnot. Zároveň ale upozorňuje na fakt, ţe v dnešní době je 60% dětí v dětských domovech romského původu (2001, s. 37). Další důleţitou hodnotou v tradiční romské komunitě bylo vzdělání. V dnešní době má majoritní společnost pocit, ţe Romové se nechtějí vzdělávat, ţe o vzdělávání se nemají zájem. Toto vzdělání bylo však spojeno s romstvím. Důleţité bylo například hudební vzdělání nebo kovářství. Ostatní typy vzdělání byly podle Romů zbytečné, protoţe stejně nemohly změnit jejich postavení ve společnosti. Problémem je, ţe v dnešní společnosti tato řemesla nejsou tak ţádoucí. (Hübschmannová, 1996, s. 33) I přesto, jak uvádí Navrátil v článku pro sociální práci, aţ 64% Romů stále předpokládá, ţe jejich hudební nadání bude zdrojem jejich obţivy (2002, s. 35). 10
1.4 Sociální vyloučení Autorka Šimíková mluví ve své knize o tom, ţe sociální vyloučení je téma, se kterým se v dnešní době setkáváme stále častěji. Tento fakt vyplývá z toho důvodu, ţe sociální vyloučení je velmi reálným problémem. Důvodem pro sociální vyloučení jsou velmi různé, velmi často jsou však propojeny. Patří zde například věk, pohlaví, zdravotní stav nebo etnická příslušnost (2003, s. 59). Jak píše Mareš, stále častěji se v moderní společnosti setkáváme s pojmem sociální vyloučení. V dřívějších dobách se sociálním vyloučením v nejextrémnější podobě mínilo samotné právo na ţivot (2002, s. 11). Sociální vyloučení se dá chápat jako soubor faktorů zahrnující diskriminaci, nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách či ţivot v odloučených lokalitách. S těmito jevy je pak dle autorky spojen hodnotový ţebříček. Typická je orientace na přítomnost. (Kutnohorská, Cichá, Goldmann, 2012, s. 128) Zahraniční autor Sheppard pak uznává jako nejlepší definici sociálního vyloučení jako dynamického procesu, který znemoţňuje vyuţít jak politického a ekonomického, sociálního, tak kulturního systému, které představují základ integrace jedince do společnosti (2006, s. 7, podle Walker a Walker, 1997). Mareš pak dále popisuje jednotlivé sloţky systému konkrétněji. Dimenze ekonomického vyloučení znamená, ţe člověk je zbaven ţivotního standardu, ekonomická dimenze je zdrojem chudoby. Týká se také rovnosti šancí ve společnosti, například při hledání zaměstnání. Sloţka sociální se pak týká moţnosti sdílet určitý status, nebo například sdílet stejné instituce. Také tato sloţka znamená moţnost tyto instituce vyuţívat. Politická dimenze se pak týká moţnosti rozhodovat se jako občan, volit. Dále pak tato dimenze můţe sahat aţ na dodrţování Listiny základních práv a svobod. Kulturní sloţka sociálního vyloučení znamená zánik moţnosti sdílet s ostatními kulturu, ale také hodnoty, které jsou ve společnosti uznávány (2002, s. 15, podle Walker a Walker, 1997). 1.4.1 Sociální vyloučení Romů Z mého pohledu je velice důleţité uvědomit si, z jakých důvodů jsou Romové ve své situaci. Jen pokud známe jejich skutečné problémy a potíţe ve společnosti, můţeme 11
se dále zabývat tím, jak by bylo moţné tyto problémy řešit a zmírňovat jejich sociální vyloučení. Odhaduje se, ţe v západní Evropě ţije asi 1,5 milionu Romů a ve východní Evropě pak více jak tři miliony. V České Republice tvoří početně nejvýznamnější etnickou menšinu. (Navrátil a kol, 2003, s. 11) To je významný fakt, protoţe většina Romů se potýká s četnými problémy. Nejčastěji se jedná o problém sociálního začleňování nebo sociálního fungování. To vede k sociálnímu vyloučení. Různé analýzy mluví o tom, ţe Romové nikdy nebyli přijímání jako rovnocenní občasné, nikdy neměli stejné postavení jako ostatní příslušníci českého národa. Navrátil a kol. pak dále definuje sociální nerovnost takto: Sociální nerovnost lze obecně definovat jako nerovnost v participaci na ţivotě společnosti, která je výsledkem nedostatků příleţitostí k této participaci. Tato nerovnost pak plodí neschopnost spolupodílet se na ţivotě společnosti (2003, s. 56-59). Jak uvádí Sekyt, souţití Romů s Čechy doprovází velké mnoţství problémů. Členům romské menšiny bývá často vytýkána jejich nízká kvalifikace, lenost najít si pak práci. Je zde také problém s kriminalitou, agresivitou a nečestným chováním. Všeobecným problémem je zobecňování určitých vlastností, především na základě negativní zkušenosti. Romové jsou vnímání jako přistěhovalci, lidi, které zde nikdo nezval a kteří české obyvatelstvo vykořisťují (2001, s. 123). Romové nejsou dobře sociálně začlenění, jsou tedy sociálně vyloučeni. Z četných průzkumů veřejného mínění vyplývá, ţe většina občanů nemá k romskému etniku pozitivní postoj, ba právě naopak. Tento fakt plyne z důvodu, ţe společnost není tolerantní k odlišnostem. Od netolerance pak přechází postoj vůči Romům aţ ke xenofobii a rasismu. Zajímavé a tragické je, ţe postoj prochází všemi úrovněmi společnosti, nehledě například na vzdělání (Horvátová, 2002, s. 58). Soubor veškerých problémů, se kterými se Romové potýkají, byl pak nazván Romský problém. Tento termín byl však značně zavádějící, vzhledem k tomu ţe se jednalo o více problémů. Jak uvádí Horvátová, tyto problémy by se měly řešit odděleně. Mluví o dvou hlavních bloků. (2002, s. 61) Autorka doslova říká: První blok tvoří vztah Romů ke společnosti. Jedná se o otázky mj. související s historicky determinovanou nízkou vzdělanostní a sociální úrovní Romů, ale také s nedůvěrou vůči neromům. Druhým blokem je vztah společnosti k Romům. Spočívá především v 12
narovnání deformovaného vztahu k Romům, který se projevuje uplatňováním principu kolektivní viny a řadou stereotypních náhledů na příslušníky dané etnické skupiny. (Horvátová 2002, s. 61) Obě tyto části mají však jedno společné, a to zapojení toho etnika do společnosti. 1.4.2 Příčiny vyloučení Příčiny vyloučení popisují hlavní problémy, které Romové jako menšina mají. Tyto problémy pak způsobují sociální vyloučení Romů. 1.4.2.1 Trh práce Schuringa uvádí, ţe potíţe s finančními prostředky nastaly po revoluci, po pádu socialismu, kdy nejdříve přišli o práci lidé romského původu. Zajištění bylo zajištěno dávkami, po ekonomické krizi však došlo k omezení dávek ze systému sociálního zabezpečení. Schuringa dále píše, ţe v některých oblastech dosáhla nezaměstnanost Romů aţ 95 % (2007, s. 16). Za jeden z nejdůleţitějších faktorů je povaţován právě přístup na trh práce. Jsou známy údaje o obrovské nezaměstnanosti romské populace. Přístup na trh práce je samozřejmě ovlivněn vzděláním. Protoţe pro romské obyvatelstvo není vzdělání aţ tak důleţitou hodnotou, nemají touhu se vzdělávat. Proto většina Romů, především muţského pohlaví, řeší finanční stránky převáţně sezónní prací. Zde vzniká problém nestálého příjmu. Stát nabízí romskému obyvatelstvu pomocí aktivní politiky zaměstnanosti moţnost tzv. veřejně prospěšných prací. Tyto práce ale rovněţ neřeší stálý příjem a jsou pouze dočasným řešením finančních problémů (Šimíková, 2003, s. 62). Šimíková uvádí, ţe moţností, jak zlepšit svou finanční situaci jsou rekvalifikační kurzy z úřadu práce Problémem je, ţe tyto rekvalifikační kurzy neposkytují takové vzdělání a kvalifikaci, které je ţádoucí pro výkon odborného povolání z pohledu zaměstnavatele. Jedná se o něco zcela jiného neţ je například absolvování odborného učiliště (2003, s. 62-63). Davidová uvádí, ţe většina příslušníků této menšiny spadla do problému nezaměstnanosti aţ v 90. letech 20. století. Podle autorky tato změna nastala především kvůli změně přístupu ve vzdělání. Dříve byli Romové velmi zručnými řemeslníky. Dnes uţ nejsou stará řemesla tolik ţádoucí. I přesto jsou Romové povaţováni za lidi, kteří 13
nejsou schopni najít si zaměstnání, pracovat. Pak logicky nejsou schopni zajistit fungování rodiny bez jakékoliv pomoci ze strany státu. (1994, s. 47) Romové se tedy ocitají v kruhu, kde nemají šanci se bez vzdělání zaměstnat a to vede k jejich vyloučení vzhledem k nedostatku financí. Proto se ve většině případů spoléhají na finance od státu. To je pak následně jeden z důvodů, proč na ně společnost, jako na menšinu, pohlíţí negativně. Problematika financí pak vede k následné chudobě. Jak ale uvádí Hartl, chudoba je zcela jistě relativní pojem, klíčové je zde zachování stanovených minimálních standardů pro zajištění kvalitního ţivota (1997, s. 126). Bajer vidí řešení situace na trhu práce ve sníţení diskriminace, kterou romská menšina trpí. Také hovoří o opatřeních, která zamezí moţnosti pracovat v rámci černé ekonomiky. Mělo by se jednat o opatření v legislativě týkající se zaměstnavatelů. Autor hovoří o tom, je pro zaměstnavatele výhodnější zaměstnávat zaměstnance nelegálně. Poskytnout pracovní smlouvu pro zaměstnavatele není finančně atraktivní (2002a, s. 30). 1.4.2.2 Vzdělání Většinová společnost se domnívá, ţe Romové se jako menšina nejsou schopni vzdělávat. Na problém vzdělání spojený s následným uplatněním na trhu práce se ale dá dívat také jiným způsobem. Podle Horvátové není problém v tom, ţe by se romské děti nechtěly vzdělávat. Problémem je to, ţe školský systém České Republiky není schopen vzdělávat romské dítě s jeho specifiky. Vzniká situace, kdy právě ono romské dítě není přijato s pochopením, a proto si pěstuje nenávist vůči škole a tedy i vůči vzdělávání. Pak mohou vznikat konflikty, a proto jsou romské děti řazeny do zvláštních škol. To pak vede k velmi nízké kvalifikaci. Přirozeně následují obtíţe s uplatněním na trhu práce (2002, s. 57). Důleţitým aspektem je zde fakt, ţe většina romských dětí bývá přiřazována do tzv. zvláštních škol. Ne ţe by romské děti byly méně inteligentní. Pouze potřebují více pozornosti, aby nerušily. Také je potřeba věnovat se více problémům s chováním. Chování romských dětí velmi často vyplývá ze špatné sociální situace celé rodiny. Je potřeba si uvědomit, ţe je potřeba brát ohledy na prostředí, ve kterém dítě ţije, na jeho bydlení. (Koldinská, 2009, s. 263) Navrátil pak uvádí, ţe podle odhadů se jedná o aţ 80% romských dětí, které navštěvují zvláštní školy. Autor vidí problém v nepřiměřeném testování jejich dovedností (2002, s. 37). 14
Schuriga mluví ve své publikaci o tom, ţe vzdělání nejen v České Republice, ale v celé střední a východní Evropě zaměřeno na nejlepší děti. Systém vzdělání není nastaven tak aby rozvíjel potencionál všech dětí. Z toho plyne, ţe školní systém nebere do úvahy romské děti. Je pouze potřeba přijmout moţnost zaostávání dětí romské menšiny při prvním roku školní docházky (2006, s. 17). Autorka Šotolová pak dále rozebírá, ţe problémem je nepřijetí ze strany školy. Učitelům chybí výcvik. Nejsou tedy schopni připravit děti na vzdělávání a děti následně nejsou adaptované. K romským dětem se přistupuje jako k mentálně postiţeným dětem, proto není moţný jejich rozvoj (1997, s. 83). Bajer vidí ale velké pozitivum v postupné změně přístupu Romům k zaměstnání. Dle jeho názoru se zvyšuje zájem a prohlubování vzdělání. Vzdělání se tedy stává hodnotou, která je z pohledu Romů stále více důleţitá. Autor však zároveň upozorňuje, ţe pokud se jedná o starší lidi, blíţí se seniorskému věku, rekvalifikace jiţ nemá moc smysl (2004a, s. 33). 1.4.2.3 Bydlení Jak píše Navrátil (2006, s. 59), dalším problémem vyloučení je bydlení Romů. Právě kvůli nedostatku financí vzniká chudoba. Vznik chudoby následně vede k tomu, ţe Romové mají tendenci sdruţovat se v určitých lokalitách. Tyto lokality bývají většinou charakteristické tím, ţe se jedná o holobyty a zchátralé domy. Koldinská se rovněţ zmiňuje o sociálním vyloučení Romů z hlediska bydlení. Autorka uvádí výsledky výzkumu, které znázorňují čísla lokalit, kde ţijí Romové, a dalo by se říct, ţe se jedná o ghetta. Jedná se asi o 300 lokalit v České Republice. Tyto lokality pak obývají zejména právě Romové. (2009, s. 184) Podle Věry Pelíškové, která píše v publikaci socioklubu, má tento sociální problém podobu sociálně patologického chování. Toto patologické chování souvisí s nepřipraveností Romů vést samostatný ţivot v oblasti bydlení. Další moţnou příčinou je neschopnost Romů plnit si své povinnosti, plynoucí z uţívání bytu, to znamená neochota platit nájem. (2000, s. 15-16) Dále pak doslova uvádí: Zdánlivě nejjednodušším, nejlevnějším, nejrychlejším a pro veřejnost nejpřijatelnějším řešením je izolace Romů, pod heslem ať si ţijí po svém, ale ne mezi námi, ve zdevastovaných bytech, protoţe jiné si ani nezaslouţí (Pelíšková, 2000, s. 16). 15
Autor Schuringa dále upřesňuje, ţe Romové se jiţ dávno odcizili od kočovného způsobu ţivota. Autor dále vidí rovněţ problém v tom, ţe Romové mají tendence sdruţovat se v sousedstvích, čímţ vznikají komunity. Zde pak vzniká velký problém s chudobou a s dalšími jevy s ní spojenými, jako jsou zdravotní obtíţe, nezaměstnanost a také například špatné hygienické podmínky. Samozřejmě těchto obtíţí je celá řada (2007, s. 15). 1.4.2.4 Služby Dalším problémem dle Navrátila je přístup ke sluţbám, který je omezený. Vše začíná u sloţitých formulářů, které se musí vyplňovat, a s kterými mají Romové problém. Úředníci jsou často neochotni klientům s těmito formuláři pomáhat. Na druhou stranu, nevyuţívání sluţeb, které jsou nabízeny, jsou dány hodnotami, které Romové uznávají. Členové romských rodin se v hojné míře starají o své příbuzné, coţ je jistě velmi pozitivní, problémem pak ale nastává v situaci, kdy není dostatek financí, a potřební příbuzní nemají profesionální péči (2006, s. 71). Jak uţ jsem dříve psala, Romové mají v oblasti sluţeb a pomoci od státu pověst, ţe se na tyto sluţby a na stát spoléhají, ba ţe je dokonce vyuţívají. Navrátil však toto tvrzení jasně vyvracuje tím, ţe Romové z důvodů své nevzdělanosti často nejsou schopni vyuţívat všech moţností, které jsou poskytovány systémem sociální pomoci. (Navrátil 2006, s. 71) Ze své zkušenosti z nynější praxe v Azylovém domě jsem měla moţnost zapojit se do terénního programu pro Romské obyvatelstvo. Došla jsem k zjištění, ţe Romové opravdu nejsou dobře informováni o svých moţnostech. Také jsem se přesvědčila, ţe vztah úředníků k těmto menšinám je velice negativní. Jako příklad bych uvedla matku, která nedostala tři měsíce dávku na dítě, a to jen kvůli neochotě pracovnice úřadu práce zabývat se jejím případem. 1.4.2.5 Sociální síť Jako další problém uvádí Navrátil řídkou nebo neexistující sociální síť. O vyloučených lokalitách se většinou mluví jako o komunitách. Není to tak docela pravda. Je potřeba si uvědomit, ţe Romské rodiny jsou většinou uměle sestěhovány do určitých oblastí. Proto nemohou aţ tak dobře fungovat jako společenství. Tyto uměle sestěhované rodiny mají problém organizovat se jako společenství a angaţovat se na společném ţivotě. Velmi důleţitým faktem je však to, ţe obyvatelé těchto lokalit jsou na ostatní z této stejné oblasti závislí, a to proto, ţe jsou do ní sociálně vyloučeni (2006, s. 72-73). 16
1.4.3 Podmínky integrace Romů do společnosti Eva Šotolová píše v publikaci Romové-Reflexe problému, ţe hlavní podmínkou k tomu, aby mohli být Romové integrovaní do společnosti, je akceptování etnických, sociálních a kulturních odlišností ve výchovně vzdělávacím procesu.. (1997, s. 79) Šotolová se zde dále zmiňuje o tom, ţe je potřeba začít pracovat na integraci uţ od dětství. To především z toho důvodu, ţe velkým problémem je vzdělání a vzdělávání romské menšiny. Děti v Romské rodině dle autorky nemají dobrý pocit z toho, jak je nastaven vzdělávací systém v českých školách. Argumentem je tvrzení, ţe jejich základní hodnotou je rodina. Nejdůleţitější je pro ně dozvídat se o svém etniku, protoţe jejich postavení v rodině je významné. Tyto informace však ve škole nezískají. Proto kdyţ rodiče rozhodují, zda dítě půjde, nebo nepůjde do školy, je významnějším faktorem sdílení kultury a má přednost před vzděláním. (1997, s. 80). Schuringa ve své knize uvádí, co je zapotřebí k tomu, aby se celková situace Romů mohla zlepšit. Podle něj modernizace, která probíhá, nedává šanci, aby ke zlepšení mohlo dojít. V dnešní společnosti je zcela běţný jev diskriminace. To, co by mohlo být klíčové ke změně sociální situace Romů je podle autora změna přístupu, změna myšlení. Romům je potřeba dát šanci (2007, s. 20). 17
2 Komunitní práce Dále bych se ve své práci ráda zaměřila na komunitní práci. Vzhledem výše uvedeným k problémům které Romové mají, je dle mého názoru jednou z nejvhodnějších metod, jak jim pomoci lépe ţít a řešit sociální problémy. K tomuto názoru jsem došla v rámci své odborné praxe, jak jsem jiţ zmiňovala ve svém úvodu práce. Sociální pracovnice, která vykonávala terénní sociální práci ve vyloučené lokalitě v okrajové oblasti Kojetína, mluvila často o tom, ţe terénní práce nestačí, protoţe komplexně neřeší problémy, které tato lokalita má. Navrátil uvádí, ţe spolu s antiopresivním a ekologickým modelem je jeví komunitní práce jako jedna z nejvhodnějších při práci s vyloučenými menšinami. Především jde v těchto modelech o to, ţe jsou schopny pracovat s širší skupinou lidí (2003, s. 55-56). 2.1 Komunita Co je to vlastně komunita? Komunita je pojímána jako místo vřelosti, intimity a sociální koheze. Hovoří se o zlatém věku jasně definovaného a bezpečného prostředí.. (Gojová 2007, s. 6) Autorka pak dále popisuje, ţe pro sociální práci je komunita charakteristická tím, ţe se jedná o určitou skupinu lidí, kteří sdílí nějaké znevýhodnění. Sociální pracovníky zajímá právě ono znevýhodnění. Mimo to autorka dále popisuje podle Musila komunitu zájmů, servisní komunitu, jejímţ cílem je vytvoření sítě lidí schopných poskytovat pomoc spolu s organizacemi, a také komunitu jako obec, určitý sociální prostor, kde má kaţdý člověk moţnost utvářet vztahy mezi těmi, kdo potřebnou sluţbu zprostředkovávají a mezi potřebnými (2007, s. 16-17, podle Musil, 1998). Příhodová popisuje, ţe pojem jako takový je však velmi těţké přesně definovat. Existuje mnoho různých definicí. Proto se ve svém článku zaměřila na slovo komunita v kontextu sociální práce. Autorka pak označuje na základě Musilovy literatury (1998, s. 2) ţe sociální pracovníci vnímají slovo komunita kategorii znevýhodněných klientů (2004, s. 50). 18
2.2 Vztah sociální a komunitní práce A jaký je pak tedy konkrétně vztah komunitní práce a sociální práce? Gojová (2007, s. 23) charakterizuje tento vztah takto: Komunitní práce je metodou sociální práce, komunitní práce je metoda a zároveň filozofická koncepce, která je vystavěna na jiném filozofickém a politickém světovém názoru, neţ na kterém stojí sociální práce. Sociální práce a komunitní práce mohou být částmi stejného systému sociálních sluţeb, ale mají rozdílnou filozofickou orientaci a rozdílnou praxi. Hartl má na tento vztah jiný názor. Podle něj nelze komunitní práci přirovnávat, nebo ztotoţňovat se sociální prací. Základním argumentem je fakt, ţe komunitní práce je především o pospolitosti občanů dané lokality. Jde o společenství, přičemţ v běţné sociální práci pocit sounáleţitosti a pospolitosti není potřebný (1997, s. 69). 2.3 Charakteristika komunitní práce Základní charakteristikou komunitní práce je dle Navrátila (2001, s. 132) to, ţe klientem pro sociálního pracovníka je komunita jako taková. Potřeby komunity jsou vyjádřeny právě problémy, které tato komunita má. Tyto problémy se týkají všech lidí ţijících v dané lokalitě. Dále pak uvádí doslova: V komunitní práci jde o proces uvnitř komunity, při němţ se vyuţívají její moţnosti a zdroje. Identifikované sociální problémy mají být odstraněny prostředky komunity. (Navrátil 2001, s. 132). Komunitní práce vychází z toho, ţe účastníci se aktivně zapojují do řešení svých vlastních problémů. Jak je uvedeno v dřívějším textu, Romové nemají příliš důvěru v instituce, a platí to i naopak. Gojová popisuje toto aktivní zapojení například modelem komunitního rozvoje. Strategií komunitního rozvoje je pomoct skupinám, aby si osvojily dovednosti, rozvíjely svou sebedůvěru a své zdroje za účelem zvýšení celkové kvality ţivota (Gojová 2006, s. 88). Dále pak Schirmelingová píše o komunitní práci jako o metodě, která je výrazně sociologicky zaměřená. Specifikum této práce, tedy komunitní, je především v tom faktu, ţe pomáhá lidem ať uţ jako jednotlivci, jako skupině, nebo jako celé komunitě, ale na jednom územním celku. Je zde vyhrazen respekt vůči všem potřebám dané komunity (1992, s. 27). Navrátil píše, ţe klientem v komunitní práci není jednotlivec, jak je to u ostatních přístupů, ale ţe klientem je právě celá komunita. Při tomto modelu jde o práci právě 19