VÝŽIVA A KRMIVÁŘSTVÍ

VÝŽIVA A KRMIVÁŘSTVÍ 1

VÝŽIVA A KRMIVÁŘSTVÍ AUTOŘI: Ing. Kateřina Blažková kapitola 1, 2, 3, 4, 8 Ing. Alena Výborná kapitola 5, 7 Ing. Jana Čermáková, Ph.D. kapitola 6

Střední škola dostihového sportu a jezdectví sídlí v těsném sousedství závodiště ve Velké Chuchli již více než 50 let. Zájemcům o studium nabízí vzdělání v těchto oborech: Jezdec a ošetřovatel dostihových koní, Chovatelství se zaměřením na dostihový sport, Trenérství dostihových a sportovních koní (nástavbové studium) a Vzdělávací kurz specializovaný na problematiku sportovních koní. Škola je, jako jediná v České republice, komplexním vzdělávacím zařízením pro přípravu dostihových jezdců a vedoucích pracovníků na úseku chovu a tréninku dostihových a sportovních koní. Za dobu své existence vychovala více než tisíc absolventů, z nichž řada se stala významnými žokeji a trenéry. www.dostihovaskola.cz

Obsah Chemické složení organismů... 1. Živiny a jejich biologický význam... 2. Organické živiny...2.1. Dusíkaté látky...2.1.1. Sacharidy...2.1.2. Organické kyseliny...2.1.3. Lipidy...2.1.4. Vitaminy...2.1.5. Anorganické živiny...2.2. Kyslík...2.2.1. Voda...2.2.2. Minerální látky...2.2.3. Metabolismus živin a energie... 3. Proces látkového a energetického metabolismu...3.1. Metabolismus dusíkatých látek...3.1.1. Metabolismus sacharidů...3.1.2. Metabolismus lipidů...3.1.3. Metabolismus vitaminů...3.1.4. Metabolismus energie...3.1.5. Metabolismus vody...3.1.6. Metabolismus minerálních látek...3.1.7. Krmiva... 4. Rozdělení krmiv...4.1. Charakteristika krmiv...4.2. Krmiva rostlinného původu...4.2.1. Objemná krmiva... 4.2.1.1. Šťavnatá... 4.2.1.1.1. Suchá... 4.2.1.1.2. Vodnatá... 4.2.1.1.3. Jadrná krmiva... 4.2.1.2. Obiloviny... 4.2.1.2.1. Luštěniny... 4.2.1.2.2. Olejniny... 4.2.1.2.3. Krmiva živočišného původu...4.2.2.

Krmiva z potravinářského průmyslu...4.2.3. Krmiva minerálního původu...4.2.4. Doplňkové látky...4.3. Antinutriční látky...4.4. Dozor nad kvalitou krmiv...4.5. Skladování krmiv...4.6. Konzervace krmiv...4.7. Úprava krmiv...4.8. Hodnocení obsahu dusíkatých látek a energie krmiva...4.9. Trvalé travní porosty... 5. Vznik a význam trvalých travních porostů...5.1. Rozdělení trvalých travních porostů...5.2. Využívání trvalých travních porostů...5.3. Typy travních porostů...5.4. Sestavování travních směsí TTP...5.5. Louky...5.6. Využití luk...5.6.1. Ošetřování luk...5.6.2. Způsoby založení lučních porostů a jejich obnova...5.6.3. Bezorebné způsoby obnovy a přísevy travních porostů...5.6.4. Sečení luk...5.6.5. Hnojení luk...5.6.6. Sklizeň a hodnocení kvality sena...5.6.7. Pastviny...5.7. Složení pastevních porostů...5.7.1. Kvalita pastevní píce...5.7.2. Vliv způsobu obhospodařování na kvalitu píce...5.7.3. Ošetřování pastvin...5.7.4. Úplná a částeční obnova travních porostů...5.7.5. Hnojení pastevního porostu...5.7.6. Zásady pastvy...5.7.7. Technická zařízení na pastvinách...5.7.8. Zatížení pastviny...5.7.9. Výživa a krmení skotu... 6. Sestavování krmných dávek pro skot...6.1. Výživa a krmení dojnic...6.2. Výživa a krmení telat...6.3. Výživa a krmení chovných jalovic...6.4. Výživa a krmení chovných býčků...6.5. Výkrm skotu...6.6.

Výživa a krmení prasat... 7. Technika krmení prasat...7.1. Sestavování krmných směsí pro prasata...7.2. Výživa rostoucích prasat...7.3. Selata...7.3.1. Předvýkrm...7.3.2. Výkrm...7.3.3. Výživa prasat určených k reprodukci...7.4. Prasnice a prasničky nezapuštěné a březí...7.4.1. Prasnice rodící a kojící...7.4.2. Výživa a krmení mladých plemenných prasat...7.5. Chovní kanečci a prasničky...7.5.1. Plemenní kanci...7.5.2. Chovné prasničky...7.5.3. Výživa a krmení koní... 8. Průběh trávení...8.1. Sestavování krmné dávky...8.2. Výpočty do krmné dávky...8.3. Výpočet potřeby sušiny...8.3.1. Poměr objemného a jadrného krmiva v KD...8.3.2. Výpočet potřeby energie...8.1.3. Výpočet potřeby dusíkatých látek pro koně...8.1.4. Výpočet potřeby lyzinu...8.1.5. Výpočet potřeby vápníku a fosforu...8.1.6. Potřeba energie a živin...8.4. Potřeba energie a živin pro sportovní a dostihové koně...8.4.1. Potřeba energie a živin pro březí a laktující klisny...8.4.2. Potřeba energie a živin pro hříbata a koně v růstu...8.4.3. Potřeba energie a živin pro plemenné hřebce...8.4.4. Potřeba energie a živin pro tažné koně...8.4.5. Výběr krmiv...8.5. Technika krmení koní...8.6. Krmení jednotlivých kategorií koní...8.7. Krmení sportovních a dostihových koní...8.7.1. Krmení březích a kojících klisen...8.7.2. Krmení hříbat a koní v růstu...8.7.3. Krmení plemenných hřebců...8.7.4. Krmení tažných koní...8.7.5. Pastevní management koní...8.8. S výživou spojené poruchy a onemocnění trávicího traktu...8.9.

Předmluva Tento učební text má sloužit studentům jako shrnutí základních informací o krmivech, výživě skotu, prasat a koní. Rozhodně nemůže text nahradit zkušenosti z praxe a zase naopak nelze se v praxi uplatnit bez těchto znalostí. Obor výživa hospodářských zvířat se na základě vědeckých poznatků neustále vyvíjí. Aplikace nových aditiv do výživářské praxe a využití inovací v krmných technologiích pomáhá dosáhnout efektivní ekonomiky tohoto tradičního odvětví.

V učebnici najdete také kapitolu o trvalých travních porostech, která má naznačit skutečnost, že zemědělství dnes již neslouží pouze k výrobě potravin, ale přebírá na sebe i důležitou ekologickou funkci. Stává se, že se teorie a praxe rozcházejí, ve škole se učíme jak by to mělo vypadat, ale někdy se v praxi setkáváme s úplně jiným přístupem. V těchto případech je naším úkolem vyhodnotit, zda je tento způsob výhodný a správný z pohledu zdraví zvířat, efektivity, pracovní náročnosti, atd.

10

1. Chemické složení organismů Rostlinné a živočišné organismy obsahují stejné chemické prvky jako uhlík (C), kyslík (O), vodík (H), dusík (N), fosfor (P), vápník (Ca) a sloučeniny vodu (H 2 O), oxid uhličitý (CO 2 ), amoniak (NH 3 ), oxid siřičitý (SO 2 ) a další. Co se týče chemického složení, nenajdeme v přírodě dva shodné jedince, a to ani v případě jednoho druhu. Rozdíly způsobuje kvantitativní zastoupení jednotlivých prvků a adaptace organismů na podmínky, ve kterých žijí. Z anorganických živin zaujímá hlavní podíl voda. O jejím zastoupení rozhoduje mnoho okolností, zejména stáří organismu. Organismus telete po narození obsahuje 78-80 % vody, kdežto dospělý skot 50-60 %. Stejně kolísá obsah vody u rostlin, zelená píce má 65-85 % a zrna obilnin přibližně 15 % vody. Minerální látky jsou u živočichů nejvíce zastoupeny kostitvornými prvky: vápníkem (Ca) a fosforem (P). U zelených rostlin dominují sodík (Na) a draslík (K). Z organických živin mají ve všech živých soustavách největší podíl bílkoviny, cukry a tuky. Obsah bílkovin se u zvířat pohybuje mezi 12-20 %, u rostlin kolísá ještě více, např. u bulvy řepy je množství zanedbatelné, zatímco třeba u zrna hrachu se pohybuje kolem 20 %, zrna sóji kolem 30 %. Další významnou složkou živých těl jsou tuky. Hlízy brambor obsahují asi 0,1 % tuku, zelená píce 0,5-1 %, semeno lnu kolem 30 % atd. Kolísání obsahu tuku zaznamenáme i u zvířat, hubené zvíře má kolem 5 % tuku, vykrmené 30-50 %. Největší rozdíly jsou v zastoupení a druhové pestrosti cukrů. V těle zvířat jsou jen v malém množství, a to ve formě glukózy a glykogenu. U rostlin se setkáváme s podstatně širší škálou cukrů. Hexózy se objevují vesměs v menším množství, např. glukóza v zelené píci, glukóza a fruktóza ve sladkých plodech. Z disacharidů je obsažena v poměrně velkém množství sacharóza v cukrové řepě (15-20 %), rafinóza v semenech ječmene, atd. Z polysacharidů je u rostlin nejrozšířenější škrob. Zvláště bohatá jsou zrna obilnin (60-70 %). Podstatnou součástí buněčné stěny rostlin je další polysacharid celulóza neboli buničina. Její množství závisí na druhu rostliny a hlavně na jejím stáří. V živých organismech se vyskytuje celá řada dalších přirozených sloučenin. Co se týče výskytu těch nepřirozených, tak zde musíme věnovat pozornost výskytu cizorodých látek pocházejících ze značného používání chemických prostředků. 11

12

2. Živiny a jejich biologický význam Základem výživy živočichů jsou biologické sloučeniny živiny. Živiny přijímají zvířata z krmiv. Jsou to látky nezbytné pro živočišný organismus k zajištění všech životních procesů, to znamená k samotnému trávení, pohybu, udržení tělesné teploty, růstu, rozmnožování, tvorbě tělesné hmoty (zvláště svalové), k produkci mléka u laktujících zvířat, vajec, vlny atd. S krmivy vstupují do trávicího ústrojí i látky, které organismus vůbec nevyužije (látky pro organismus indiferentní, např. křemík, chróm, lignin, atd.), ale které organismu neškodí. Kromě toho přijímají zvířata s komponenty diety i látky, které organismu přímo škodí. To mohou být např. některé těžké kovy (olovo, rtuť, arzén, kadmium), dusičnany, dusitany a mnoho jiných látek, které lze označit jako antinutriční či toxické. Ty mohou ohrožovat normální průběh metabolických procesů, zdraví zvířat, jejich reprodukční schopnosti a v konečné fázi samotnou existenci zvířat a prostřednictvím potravinového řetězce i zdraví a existenci člověka. Existuje také skupina živin, které když jsou podávány ve stopových množstvích, jsou absolutně nezbytné pro funkci živočišného organismu, ale pokud jsou přijímány v nadbytečném množství, mohou působit jako jed (např. selen). V živočišném organismu plní živiny funkci stavební (plastickou), energetickou, katalytickou a řidící. Funkce jednotlivých živin není však jednoznačně vyhraněna. Např. bílkoviny tvoří základní stavební složku živé hmoty, plní tedy funkci plastické živiny. Za určitých okolností mohou být využívány i jako zdroj energie. Bílkoviny jsou však také naprosto nezbytné pro tvorbu enzymů, hormonů i vitamínů, takže mají přímý vztah k řízení životních dějů. Podle převažující funkce bílkoviny a některé minerální látky patří mezi živiny plastické, cukry a tuky mezi živiny energetické, vitamíny, stopové prvky mezi katalytické. Podle chemické povahy známe živiny organické a anorganické. 13

2.1. Organické živiny Mezi organické živiny řadíme dusíkaté látky, cukry, tuky a vitamíny. 2.1.1. Dusíkaté látky Existence živočichů a jejich produkce jsou podmíněny přítomností a zdroji využitelných forem dusíkatých látek. Dusíkaté látky je název pro všechny nutričně používané živiny bílkoviny, aminokyseliny i nebílkovinné látky obsahující dusík. Z výživářského hlediska dnes rozdělujeme dusíkaté látky na: bílkoviny (složené z aminokyselin), které se dělí na proteiny a proteidy nebílkovinné dusíkaté sloučeniny, které se dělí na aminokyseliny (volné), amidy, alkaloidy, peptidy, nukleové kyseliny, glykosidy obsahující dusík, purinové a pyrimidinové zásady, amonné soli, amoniak, močovinu, dusičnany, aj. Nejvýznamnější z dusíkatých látek jsou bílkoviny. Jsou složeny z aminokyselin, kterých je nutričně významných asi 20. Z nutričního hlediska rozdělujeme aminokyseliny na: Esenciální aminokyseliny nepostradatelné, které organismus vyšších živočichů s jednoduchým žaludkem syntetizuje v nedostatečné míře. U přežvýkavců je syntetizují bakterie. Lyzin Glycin Methionin Prolin Esenciální Fenylalanin Tryptofan Histidin Leucin Izoleucin Treonin Valin Neesenciální Cystein Alanin Serin Tyrozin Kyselina asparagová Kyselina glutamová Hydroxyprolin Arginin Citrulin 14

Neesenciální aminokyseliny postradatelné, které organismy živočichů syntetizují v dostatečné míře. Na rozdíl od zvířat s jednoduchým trávicím aparátem (prase, drůbež atd.) jsou přežvýkavci díky své bachorové mikroflóře nezávislí na exogenních zdrojích aminokyselin. U obvyklých krmných dávek se setkáváme s nedostatkem jen některých esenciálních aminokyselin, zejména lyzinu, methioninu, threoninu, tryptofanu. Tyto aminokyseliny tak v praxi nejčastěji vymezují čili limitují úroveň syntézy bílkovin (proteosyntézy) zvířaty. Proto se také pro ně vžil termín aminokyseliny limitující. Zastoupení jednotlivých aminokyselin v bílkovině charakterizuje BHB biologická hodnota bílkovin. Stanovuje, kolik gramů tělesných bílkovin může být vytvořeno ze 100 gramů proteinu z krmiva. Měřítkem je kvalita vaječné bílkoviny, pro tu platí BHB = 100. Dále několik příkladů BHB mléko 88, sója 84, pšenice 56, kukuřice 54, atd. Na rozdíl od sacharidů a tuků, z nichž se při přebytku v dietě mohou tvořit zásoby v podobě tělního tuku, není tomu tak u dusíkatých látek. Těch musí být v každodenní krmné dávce tolik, kolik živočišný organismus potřebuje na obnovu svých tkání, růst, produkci atd. Při přebytku dusíkatých látek v krmné dávce musí tyto tělo opustit, protože z nich se nemohou vytvářet zásoby. Naopak přebytek dusíkatých látek způsobuje přetížení detoxikační kapacity jater, dochází k dezaminaci aminokyselin, poškozování vylučovacích systémů atd. Naopak deficit dusíkatých látek zpomaluje růst, zhoršuje konverzi krmiva atd. 2.1.2. Sacharidy Sacharidy patří mezi nejrozšířenější přírodní látky, které mají v rostlinných a živočišných organismech důležitou biologickou funkci, a to především energetickou a stavební. Nejdůležitějšími sacharidy pro výživu hospodářských zvířat, pokud jde o množství a jejich význam, jsou škrob, cukry a celulóza. Sumu cukru a škrobu a organických kyselin v krmivech označujeme jako bezdusíkaté látky výtažkové (BNLV). 15

Schéma: Rozdělení sacharidů podle fyzikálních a chemických vlastností L-arabinóza pentózy D-xylóza D-ribóza monosacharidy hexózy L-xylóza D-glukóza D-manóza D-galaktóza D-fruktóza maltóza Sacharidy disacharidy redukující neredukující laktóza celobióza sacharóza trehalóza trisacharidy rafinóza pentózany arabany xylany škrob polysacharidy hexózany inulin celulóza jiné pektiny aj. 16

Monosacharidy Ribóza je složkou některých vitamínů, enzymů a ribonukleových kyselin, které se nacházejí v buněčném jádře. Arabinóza je složkou arabské gumy. Je obsažena i v cukrovce a otrubách. Xylóza se nachází ve dřevě, slámě a ve zdřevnatělých rostlinných buňkách. Glukóza (hroznový cukr) je obsažena v ovoci a medu, ale v krmivech je zastoupena minimálně. Organismus získává glukózu především štěpením polysacharidů a využívá ji pro bezprostřední krytí svých energetických potřeb, je zdrojem pro tvorbu glykogenu a tvorbu jiných cukrů, např. laktózy a dále mastných kyselin a těkavých mastných kyselin. Zastoupení glukózy v krvi je v přímé vazbě na její zdroje. Koncentrace glukózy v krvi je přesným ukazatelem intenzity metabolismu sacharidů a je velmi důležitým ukazatelem při hodnocení metabolického stavu zvířat. Při nedostatku krevní glukózy dochází k hypoglykemii, nebo při nadbytku k hyperglykemii, kdy dočasně překročí obsah glukózy normální hodnoty. Fruktóza (ovocný cukr) se nachází společně s glukózou v ovoci. Disacharidy Sacharóza (řepný cukr) je obsažena ve většině rostlinných plodů a v bulvách cukrovky. Tvoří bezbarvé, ve vodě dobře rozpustné krystalky. Zahříváním karamelizuje. V teplém prostředí se štěpí na glukózu a fruktózu. Maltóza (sladový cukr) vzniká ze škrobu působením enzymu diastázy. Působením enzymu maltázy se štěpí na glukózu, která je zkvasitelná. Laktóza (mléčný cukr) se nachází v mléce savců. Hydrolýzou se štěpí na glukózu a galaktózu. Polysacharidy jsou složeny z velkého počtu jednoduchých sacharidů spojených kyslíkovými vazbami. Nejvýznamnější polysacharidy jsou škrob, celulóza a glykogen. Nejsou sladké, působením enzymů se postupně štěpí na monosacharidy. Škrob je uložen jako zásobní látka především v hlízách a plodech rostlin. Má zrnitou strukturu, která je pro jednotlivé druhy rostlin specifická. Nejvíce škrobu obsahují obilniny (60 až 70 %) a brambory (20 %). Škrob se ve studené vodě nerozpouští. V horké vodě se rozpouští jeho složka amylóza, která tvoří asi 20 % škrobových zrn. Zahříváním škrobu asi na 90 C vzniká škrobový maz. 17

Glykogen (živočišný škrob) je polysacharid, který je obsažen ve svalech a játrech jako zásobní látka. Při svalové práci se enzymaticky štěpí na glukózu, která přechází do krve. Celulóza (buničina) je složkou rostlinných buněčných stěn. Je to polysacharid s řetězovitě vláknitou strukturou. Účinkem enzymů nebo zředěných kyselin se štěpí na glukózu. Celulóza z mladých rostlinných orgánů je nejsnáze stravitelná. Stárnutím dřevnatí a stává se nestravitelnou. Dřevnatění způsobuje především lignin, který celulózu ztužuje. V bachoru přežvýkavců žijí baktérie celulózového kvašení, které vylučují enzymy rozkládající celulózu na jednoduché sacharidy (přitom vzniká CO 2 a metan). Vláknina není chemicky přesně definovaná látka, je to směs látek sestávajících z celulózy, hemicelulóz a nestravitelných inkrustujících látek, zejména ligninu, kutinu, křemičitanů atd. Podle obsahu ligninu se mění stravitelnost vlákniny. Např. u přežvýkavců je koeficient stravitelnosti vlákniny ze slámy (vyšší obsah ligninu) cca 50 %, ale vlákniny z mladého travního porostu (mladé zelené píce s nízkým obsahem ligninu) kolem 70 %. Funkci vlákniny ve výživě zvířat lze shrnout takto: zabezpečuje mechanické nasycení zvířat, podporuje peristaltiku střev a motoriku bachoru (u přežvýkavců), limituje příjem krmiva, limituje stravitelnost krmiva (krmné dávky). Podle metabolické zátěže (zejména užitkovosti) kolísá optimální zastoupení vlákniny v sušině krmné dávky skotu 15-26 % koní 10-20 % chovných prasat 3-7 % vykrmovaných prasat 2-5 % 2.1.3. Organické kyseliny K energetickým živinám patří organické kyseliny. Zvláštní důležitost má kyselina mléčná, octová, propionová, mravenčí a máselná a to proto, že některé z nich jsou produkovány bachorovou mikroflórou, jiné mikroflórou při silážování a jsou využívány jako energetické zdroje, zejména přežvýkavci. 18

Ovšem mimořádný význam mají kyseliny (octová, propionová, máselná) ve výživě přežvýkavců, jejichž energetické potřeby jsou kryty zhruba ze 70 % právě prostřednictvím těkavých mastných kyselin, vznikajících ze sacharidů v průběhu bachorové fermentace. 2.1.4. Lipidy Lipidy (tuky) jsou zásobní látkou jak v rostlinách tak v živočišném těle. V tom je jejich hlavní a zásadní význam. Tuky mají zhruba dvojnásobnou energetickou hodnotu ve srovnání se sacharidy. Zatímco energetická hodnota sacharidů je cca 17 KJ/g, je energetická hodnota tuků asi 38 KJ/g. Krmiva obsahují od 2 do 40 % tuku. V těle zvířat se nachází depotní (zásobní tuk), který je do jisté míry ovlivňován přijímaným krmivem, a to jak ve skladbě mastných kyselin, tak i z hlediska chuťových vlastností či barvy (např. kukuřičným šrotem). Buněčný a orgánový tuk ovlivňován není. Tuky se syntetizují v živočišném těle z podstatné části ze sacharidů. Zásobní tuk má také význam v metabolismu vody. Oxidací 100 g tuku vzniká 107 g vody. Kromě funkce zásobního zdroje energie mají lipidy mimořádný význam jako nosiči vitamínu A, D, E a K. Živočišný organismus není schopen vytvářet všechny mastné kyseliny nutné k syntéze tuků. Existuje tedy též skupina nepostradatelných či esenciálních mastných kyselin. Jedná se o kyselinu linolovou, linolenovou a arachidonovou. Při jejich nedostatku dochází k závažným poruchám: zpomalení růstu změny na kůži, vypadávání chlupů degenerativní změny na varlatech a vaječnících snížení odolnosti proti stresům zvýšení embryonální mortality Následky z nedostatku a nadbytku lipidů Při narušení metabolismu tuků a při nedostatku sacharidů v krmné dávce vysokoprodukčních dojnic dochází ke ketózám. Velmi škodlivý je žluklý tuk, zejména při nízkém obsahu vitaminu E v krmné dávce. Pro stabilizaci tuku se používají antioxidanty. 19

2.1.5. Vitamíny Dnes jsou vitamíny definovány jako organické sloučeniny různé chemické konstituce nezbytné v malých množstvích k udržení normálních metabolických pochodů v těle živých organismů. Mají charakter biokatalyzátorů (to je látka, která svou přítomností optimalizuje nebo urychluje a efektivizuje děje v živém organismu). Je to skupina látek naprosto nezbytná pro existenci zvířat, jejich růst, rozmnožování, produkci atd. Do organismu vstupují především s krmivy nebo jsou syntetizovány přímo v těle (nebo trávicím traktu) zvířat. Podle zásobení organismu vitamíny rozeznáváme: hypovitaminózu (při nedostatku vitamínů) avitaminózu (při úplném deficitu vitamínů) hypervitaminózu (při přebytku vitamínů) Vitamíny rozdělujeme podle rozpustnosti na vitamíny rozpustné: v tucích (skupina vitamínů A, D, E, K). ve vodě (skupina vitamínů B a C), Vitamíny rozpustné v tucích Do této skupiny patří vitamíny, které mohou být v těle živočichů ukládány do zásoby. Vitamín A (retinol) Vitamín A má rozhodující význam pro užitkovost, růst, zdraví a reprodukci zvířat. Klasický projev deficitu tohoto vitamínu nekrotický rozklad rohovky je v současné době výjimečný. Nejzávažnějším projevem avitaminózy vitamínu A je porušení sliznic, zejména pohlavních orgánů, při nichž dochází k rohovatění epitelů. Nepříznivě ovšem působí i nadbytek tohoto vitamínu (za toxickou dávku se považuje např. u skotu dávka 100 x větší než doporučená). Zvířata získávají vitamín A z karotenů, především ze zelených rostlin, v nichž je zastoupen zhruba od 20 do 100 mg/kg čerstvé hmoty. Vitamíny D (kalciferoly) Jedná se o skupinu vitamínů (D 2 -D 7 ), která je označována jako vitamín D, protože všichni její zástupci vykazují obdobnou biologickou účinnost. Po chemické stránce patří ke steroidním látkám. Nejdůležitější z forem vitamínu D jsou vitamíny D 2 a D 3. 20

Základní význam tohoto vitamínu spočívá v jeho účasti na hospodaření s kostitvornými prvky. Hypovitaminóza vitaminu D způsobuje u mladých zvířat rachitis, u dospělých osteomalacii, dochází k deformaci kostí a kloubů, k poruchám růstu a u drůbeže ke zhoršení pevnosti vaječné skořápky. Dlouhodobý a vysoký nadbytek tohoto vitamínu působí nepříznivě, např. u skotu dochází k vápenatění měkkých tkání, u ptáků k charakteristickému zhrubnutí skořápky apod. Potřeba vitamínu D se udává v mezinárodních jednotkách (m.j.). Vitamín D 3 se vyskytuje výhradně v živočišných produktech, jako jsou játra, mlezivo, vaječný žloutek, rybí tuk. Živé rostliny obsahují pouze nepatrné množství vitamínu D 2. Vitamín D se vyskytuje v seně, je-li sušeno na slunci v množství 80-600 m.j. a dále pak v krmivech živočišného původu. V sušině plnotučného mléka je vitamín D zastoupen v množství kolem 250 m.j., a to v závislosti na jeho zdrojích. V dnešních technologických podmínkách chovu jsou zvířata většinou odkázána na aplikaci průmyslově vyráběných zdrojů. To zpravidla platí i při pastvě, která se obvykle realizuje mimo období slunečního svitu v průběhu dne. Vitamín E (tokoferol) V přírodě je rozšířen ve formě tokoferolů, z nichž nejúčinnější je alfa tokoferol. Tokoferoly působí v látkové přeměně jako antioxidanty tuků. Vitamín E je silným antioxidantem a chrání nenasycené mastné kyseliny, vitamín A a karoten před oxidací. Chrání také játra před dystrofií a ovlivňuje metabolismus sacharidů. Potřeba vitamínu E (udává se v mg) je závislá zejména na obsahu nenasycených mastných kyselin v krmivu. Jeho potřeba se zvyšuje při nevhodných podmínkách uskladnění krmiv, jsou-li v krmné dávce krmiva brzdicí jeho resorpci, dále při deficitu selenu nebo je-li krmná dávka chudá na metionin či cystin. Předávkování vitamínu E je ve srovnání s předchozími méně časté i méně škodlivé. Zdrojem vitamínu E jsou rostlinné oleje, zelená píce, seno, v omezeném rozsahu i zrniny a semena, krmiva mlýnského původu (hlavně klíčky). Vitamín K (filochynon) Rovněž tento vitamín představuje celou skupinu. Vitamín K je nezbytný pro normální koagulaci krve, katalyzuje v játrech tvorbu bílkovin důležitých pro srážení krve, především protrombinu (nezbytný pro srážení krve). 21

Vitamín K se vyskytuje v okopaninách, obilovinách, zelených částech rostlin. Střevní mikroflóra produkuje velké množství vitamínu K, které rozhodujícím způsobem přispívá k zásobení organismu, projevy nedostatku jsou proto vzácné, mohou být ale zaznamenány při podávání sulfonamidů a antibiotik. Vitamíny rozpustné ve vodě Mezi hlavní zástupce patří: vitamín B 1, B 2, B 6, B 12, kyselina nikotinová, pantotenová, listová, biotin a cholin. Zasahují výrazně do tří oblastí: do látkového metabolismu do krvetvorby do činnosti nervového systému Jejich nedostatek vyvolává komplikované poruchy v uvedených oblastech. Kyselina askorbová (vitamin C) Vykazuje rovněž širokou fyziologickou účinnost. Zasahuje do metabolismu některých aminokyselin, ovlivňuje aktivitu jater i pankreatu, chrání organismus před infekcí, působí na regeneraci kostní tkáně, chrupavek, působí jako antioxidant. V podmínkách intenzivního chovu zvířat se uplatňuje jako účinný antistresový faktor. V těle se neukládá, přebytečné množství je vylučováno. 2.2. Anorganické živiny Mezi anorganické živiny řadíme kyslík, vodu a minerální látky. 2.2.1. Kyslík je jediný prvek asimilovatelný živočišnou tkání ve volné molekulární formě. Uplatňuje se především při uvolňování energie. 2.2.2. Voda Je základní neenergetická živina, s níž jsou spojeny všechny životní projevy. Je také nejdůležitější složkou těla zvířat. Plní transportní funkce živin a jejich metabolitů. Podílí se na termoregulačních procesech. V živočišném organismu se nachází voda 22

nitrobuněčná (tvoří asi 70 % z celkového množství v těle zvířete), mezibuněčná (asi 30 % z celkového množství). Zastoupení vody v organismu je ovlivněno zejména druhem zvířat, jejich věkem, pohlavím, zastoupením tuků atd. Přibližně 50 % veškeré vody v organismu je obsaženo ve svalech, 10 % v kůži, 7 % v kostní tkáni, zbytek v ostatních měkkých tkáních těla. Zdroje vody: Zvířata získávají vodu z endogenních a exogenních zdrojů. Endogenní voda se vytváří při rozpadu organických látek v organismu. Při štěpení 1 g tuku se v organismu vytvoří 1,07 g vody, při štěpení 1 g sacharidů vznikne 0,6 g a při rozkladu 1 g bílkovin 0,4 g vody. Exogenní voda (voda pitná, voda v krmivech) je však hlavním zdrojem pro živočišný organismus. Exogenní voda se vstřebává stěnou střevní, dostává se do krevního oběhu a vstupuje do procesu výměny látkové. Denní spotřeba pitné vody kolísá zejména vlivem jejího zastoupení v krmivech, metabolické zátěže, klimatických podmínek atd. v rozmezí: kůň dojnice tele prasnice 24-50 l 35-70 l 8-15 l 9-25 l Nedostatek vody snáší organismus hůře než hladovění. Úbytek asi 10 % vody z celkového množství v organismu vede k úhynu zvířat. 23

2.2.3. Minerální látky Život ani v těch nejjednodušších formách není možný bez minerálních látek. Mají významný vliv na normální průběh metabolických procesů, a tím i na užitkovost a zdraví zvířat, jejich dlouhověkost, reprodukci, atd. Minerální látky patří k základním stavebním živinám kostní tkáně. V nich je uloženo cca 83 %, v ostatních tkáních těla zbývajících 17 % minerálií. Kromě podílu na stavbě těla podmiňují udržování acidobazické rovnováhy, osmotického tlaku, podílí se na tvorbě vitamínů, enzymů, hormonů, hemoglobinu, živočišného produktu atd. Ve výživě hospodářských zvířat dělíme minerální látky na makroelementy a mikroelementy. Makroelementy Vápník Fosfor Sodík Hořčík Draslík Síra Chlor (Ca) (P) (Na) (Mg) (K) (S) (Cl) Mikroelementy Železo (Fe) Měď (Cu) Zinek (Zn) Mangan (Mn) Kobalt (Co) Jód (I) Selen (Se) Molybden (Mo) Hlavním exogenním zdrojem makro i mikroelementů jsou krmiva. Jejich minerální složení je velmi rozdílné nejen pokud se týká druhové příslušnosti, ale i v rámci téhož druhu. Přitom relativně větší variabilita zastoupení minerálních látek v krmivu téhož původu je ve vegetační části rostliny než v rozmnožovacích orgánech. V rámci téhož druhu ovlivňuje minerální složení rostlin zejména: půdní typ, zvláště fyzikálně chemické vlastnosti půdy, její ph atd. podnebí a povětrností podmínky, zejména srážky a teplota v daném roce a v daném vegetačním období agrochemie a agrotechnika krmných plodin vegetační fáze sklizně geneticky zakotvené zvláštnosti, např. jednotlivých odrůd krmiv. 24

Tab.: Obsah makroelementů v hlavních skupinách krmiv Druh krmiva Prvek v g/kg sušiny Ca P Na K Mg Zelená píce: Jetel 17,0 2,4 1,6 17,0 4,6 Vojtěška 18,5 2,5 2,7 17,0 3,2 Pastevní porost 6,5 3,5 3,5 30,0 2,8 Kukuřice 5,6 2,5 3,5 19,0 2,5 Zrniny a semena: Ječmen 1,0 2,9 0,5 5,0 1,1 Pšenice 1,3 3,5 1,0 4,8 1,7 Hrách 1,2 4,0 0,7 9,0 1,3 Kukuřice 0,6 2,8 0,3 3,5 1,1 Složení živočišného těla a živočišných produktů je z hlediska zastoupení hlavních minerálií známé. Avšak přesné stanovení potřeby jednotlivých minerálií je mimořádně obtížné, protože o metabolickém zapojení prvků v živočišném organismu rozhoduje: jejich obsah a vzájemný poměr v krmivech, chemická skladba, ve které vstupují do organismu, možnost vytváření si určitých rezerv minerálií v organismu a jejich uvolňování při větším či menším deficitu v dietě. Kromě zdrojů minerálií z krmiv se používají se k doplnění deficitních prvků v krmné dávce průmyslově vyráběné minerální směsi či jejich komponenty. Mnohé z těchto chemicky přesně definovaných sloučenin mají při řízení minerálního metabolismu zvířat přednost před zdroji minerálních prvků z krmiv. Tak např. využití železa z krmiv rostlinného původu nedosahuje zpravidla 10 %. Zřetelně lepší je utilizace Fe např. ze sulfátů (až 97 %), chloridů (asi 75 %) atd. 25

Tabulka Vitamínů A, D, E, K NÁZEV FUNKCE VÝSKYT Vitamín A (Retinol) důležitý pro ochranu a regeneraci kůže a sliznic, tvorbu funkčních pigmentů v oku a glykoproteinů, podporuje růst a plodnost, zvyšuje odolnost vůči infekčním onemocněním nejdůležitější provitamín vitamínu A beta karoten se vyskytuje v zelené píci a zejména v mrkvi Vitamín D (Kalciferoly) ovlivňuje mineralizaci kostí, zvyšuje vstřebávání vápníku a fosforu v tenkém střevě a ovlivňuje jejich vylučování ledvinami významné jsou vitamíny D2 (ergokalciferol) a D3 (cholekalciferol), D2 se vyskytuje v rostlinách D3 vzniká v kůži působením UV záření (rybí tuk, sluncem sušené seno) Vitamín E (Tokoferol) biologicky nejúčinnější je alfa-tokoferol brání oxidaci mastných kyselin, tuků a v tuku rozpustných látek, chrání buňky před peroxidativním poškozením, zpomalují degenerativní změny v organismu, hrají významnou roli ve využití ostatních lipofilních vitamínů potřebuje ke své funkci selen zásobení je dostatečné na pastvě v semenech obilnin Vitamín K (Fylochinon) je nepostradatelný v procesu srážení krve je nezbytný pro syntézu protrombinu v játrech, účastní se procesu syntézy bílkovinných faktorů srážení krve K1 je přítomen v rostlinách K je syntetizován ve střevě činností mikroorganismů trávicího traktu v dostatečném množství 26