Ekonomické důsledky sjednocení Německa

Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví a pojišťovnictví Ekonomické důsledky sjednocení Německa Diplomová práce Autor: Bc. Jana Řezníčková Finance, finanční obchody Vedoucí práce: Ing. Petr Musil, Ph.D. Praha duben, 2012

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Moravské Prusy, dne 5. dubna 2012 Jana Řezníčková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Petru Musilovi, Ph.D. za odborné rady, připomínky, věnovaný čas a trpělivost při vedení této diplomové práce.

Anotace Politické a ekonomické rozdělení Německa nebylo důsledkem druhé světové války, ale války studené. Bylo především následkem rivality západu a východu. Mnoho let zůstal problém německého znovusjednocení podřízen otázce světového míru. Ten, kdo však za tento stav platil, byli ti, kteří zůstali pod socialistickým vedením. A tak se na 40 let cesty východního a západního Německa rozdělily a poté se znovu sešly po pádu Berlínské zdi v důsledku krize zemí východního bloku 9. 11. 1989. V roce 2009 Němci velkolepě oslavili 20. výročí znovusjednocení Německa, ale ani po dvaceti letech rozdíly v ţivotní úrovni mezi starými spolkovými zeměmi a novými spolkovými zeměmi zcela nezmizely. Cílem této diplomové práce je zhodnocení ekonomických důsledků znovusjednocení Německa. Klíčová slova: sjednocení Německa, transformace, hospodářský vývoj, HDP, nezaměstnanost, inflace, směnný kurz. Annotation Political and economic division of Germany was not the result of the Second World War but the Cold War. It was due mainly to the East and West rivalry. For many years, remained subordinate to the problem of German reunification question of world peace. He, however, who paid for this state, were those who remained under socialist leadership. And so the journey to 40 years of East and West Germany divided and then reunited after the fall of the Berlin Wall in the crisis countries of East block 9.11.1989. In 2009, the Germans celebrated the grand 20th anniversary of the reunification of Germany, but even after twenty years of differences in living standards between old and new Federal States Länder entirely disappeared. The aim of this thesis is to evaluate the economic consequences of German reunification. Keywords: German unification, the transformation, economic development, GDP, unemployment, inflation, exchange rate.

Obsah Úvod... 7 1 Ekonomická situace před sjednocením Německa... 9 1.1 Spolková republika Německo (SRN)... 10 1.1.1 Sociálně trţní hospodářství - charakteristika... 10 1.1.2 Ekonomická situace v 70. 80. letech... 11 1.1.3 Hlavní politické strany SRN v 80. letech... 16 1.2 Německá demokratická republika (NDR)... 18 1.2.1 Ekonomická situace v 80. letech... 18 2 Proces sjednocení Německa... 21 2.1 Proces sjednocení Německa 1989-1990... 21 2.1.1 Postoj USA, SSSR, Francie a Velké Británie... 23 2.1.2 Zwei plus vier Vertrag... 25 2.1.3 Vnitřní sjednocení Německa... 26 3 Transformace ekonomiky NDR... 28 3.1 Metody transformace... 29 3.2 Měnová unie... 30 3.3 Hospodářská unie... 32 3.4 Privatizace... 34 3.4.1 Treuhandanstalt... 34 3.4.2 Výsledek privatizace... 37 3.4.3 Restituce... 38 3.4.4 Bundesbank... 39 3.5 Sociální unie... 41 3.6 Fiskální politika... 42 3.6.1 Finanční transfery... 43 4 Ekonomické důsledky sjednocení Německa... 48 4.1 Vývoj HDP... 49 4.1.1 Vývoj HDP ve východních spolkových zemích... 50 4.1.2 Vývoj HDP v západních spolkových zemích... 50 4.2 Inflace... 52 4.3 Trh práce... 53 5

4.3.1 Zaměstnanost... 53 4.3.2 Produktivita práce... 57 4.3.3 Migrace z východního do západního Německa... 57 4.4 Zpracovatelský průmysl dramatický propad... 58 4.5 Zadluţení SRN po sjednocení... 59 5 Příčiny ekonomických problémů Německa po jeho sjednocení... 62 5.1 Ekonomické vlivy... 62 5.1.1 Vytvoření měnové unie... 62 5.1.2 Nárůst mezd... 63 5.1.3 Východoněmecké hospodářství... 64 5.1.4 Míra nezaměstnanosti... 64 5.2 Mimoekonomické vlivy... 65 5.2.1 Politická kultura v Německu po sjednocení... 65 5.2.2 Reorganizace práva a institucí... 66 Závěr... 68 Seznam pouţité literatury... 71 Seznam zkratek... 75 Seznam tabulek a grafů... 76 6

Úvod Politické a ekonomické rozdělení Německa nebylo důsledkem druhé světové války, ale vzhledem k rivalitě mezi východem a západem, bylo následkem války studené. Mnoho let zůstal problém německého znovusjednocení podřízen otázce světového míru. Ten, kdo však za tento stav platil, byli ti, kteří zůstali pod socialistickým vedením. Německo, jako poraţená země, se ocitla po druhé světové válce pod okupační správou vítězných mocností. Jeho ekonomika byla v té době v rozkladu a současně se německé území stalo i místem prvního rozkolu mezi Východem a Západem. Západní mocnosti provedly měnovou odluku (20. 6. 1948) a zavedly i na území západního Berlína západoněmeckou marku. Sovětská strana reagovala zablokováním veškerých pozemních přístupových cest do Berlína a také přerušila dodávky elektřiny. Byl proto zbudován letecký most do západní části města. Spory mezi Východem a Západem nakonec vyústily ke vzniku dvou samostatných států, a to Spolkové republiky Německo 7. 9. 1949 a Německé demokratické republiky 7. 10. 1949. Cesty východního a západního Německa se na 40 let rozdělily. Opětovně sešly po pádu Berlínské zdi 9. 11. 1989, kdy vrcholila krize východního bloku. Miliony Němců tuto událost bouřlivě oslavovaly a východní Němci volali po znovusjednocení. V tu dobu zřejmě ještě netušili, jak těţká a tvrdá práce spojená s transformací ekonomiky z centrálně plánované na trţní, která odpovídá strukturám sociálně-trţního hospodářství západního Německa, je čeká. Většina východních Němců si přála co nejrychleji dosáhnout ţivotní úrovně Spolkové republiky Německo, coţ jak se ukázalo, není moţné dohnat v průběhu několika let, nýbrţ v průběhu moţná i několika desetiletí. V roce 2009 Němci velkolepě oslavili 20. výročí pádu Berlínské zdi, ale ani po dvaceti letech rozdíly v ţivotní úrovni mezi starými spolkovými zeměmi a novými spolkovými zeměmi zcela nezmizely. Cílem této diplomové práce je zhodnocení ekonomických důsledků znovusjednocení Německa. 7

Nyní bych si dovolila popsat strukturu mé diplomové práce. Práci jsem rozčlenila na jednotlivé kapitoly, z nichţ se kaţdá věnuje určité problematice ekonomického vývoje v Německu. V úvodní kapitole popisuji výchozí pozice obou dřívějších německých republik neţ došlo k jejich znovusjednocení. Především pak stav jejich ekonomik v období osmdesátých let. V navazující kapitole přibliţuji samotný proces sjednocení Německa v letech 1989-1990 z historického pohledu. Zmiňuji zde klíčové osobnosti tohoto procesu, postoj světových velmocí k otázce sjednocení Německa a nástin průběhu jednání. Samotné transformaci ekonomiky NDR se věnuji ve třetí kapitole, kde jsem se soustředila na hospodářskou politiku po sjednocení Německa, na proces privatizace, tedy přechodu východoněmeckého centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství trţní, dále pak na vznik měnové, hospodářské a sociální unie. Čtvrtou kapitolu jsem zaměřila na hlavní téma této práce, a to na ekonomické důsledky sjednocení Německa. Tato kapitola je rozčleněna do podkapitol, z nichţ kaţdá popisuje určitý ekonomický ukazatel. Konkrétně vývoj HDP ve východních a západních zemích, inflační vývoj a situaci na trhu práce. S touto kapitolou úzce souvisí kapitola pátá, ve které jsem se snaţila nalézt příčiny popsaných ekonomických důsledků znovusjednocení Německa v předcházející kapitole. 8

1 Ekonomická situace před sjednocením Německa Úvodem je potřeba obeznámit se s výchozími pozicemi obou dřívějších německých republik před procesem znovusjednocení. Jaké byly jejich výchozí podmínky a co to znamenalo pro nadcházející proces. Tomuto tématu je věnována první kapitola. Nejprve popíši vývoj a situaci Spolkové republiky Německo (dále SRN), a její ekonomickou a politickou situaci v osmdesátých letech. Stejným způsobem se poté budu věnovat i Německé demokratické republice (dále NDR). Na území Německa do října roku 1990 existovaly dva různé systémy. V západní části byla ekonomika zaloţena na principu trţního hospodářství s převáţně soukromopodnikatelským systémem, kdeţto ve východní části pak socialistické centrálně plánované hospodářství. Aţ do konce druhé světové války měly obě části přibliţně stejnou výchozí hospodářskou úroveň, zvyklosti a způsob ţivota. Druhá světová válka nepostihla hospodářský potenciál západního Německa tak silně jako východní část země. Škody v průmyslu byly méně rozsáhlé neţ v dopravě a na bytovém fondu měst. Hodnota fixního kapitálu v západoněmeckém průmyslu dosahovala v roce 1946 úrovně z roku 1939, protoţe redukce průmyslového potenciálu následkem bombardování a demontáţí na účet reparací odpovídala zhruba přírůstku z válečných let. Pokles výroby v roce 1946 na 50-60 % předválečné úrovně byl ovlivněn nejen škodami, ale i celkovou dezorganizací, zastavením zbrojní produkce, vyčerpáním zásob, rozvratem dopravy a odchodem miliónů zahraničních pracovních sil z nucené práce v Německu domů. 1 Na počátku devadesátých let byly však rozdíly mezi oběma částmi země daleko rozsáhlejší neţ ty, které by mohly pocházet z mírně odlišných podmínek. Ve srovnání s ostatními komunistickými zeměmi Německá demokratická republika vykazovala vysoká tempa růstu se silnou průmyslovou základnou, která byla podpořena silným kapitálovým přílivem, coţ mělo zabezpečovat dobrou ţivotní úroveň jejich občanů. Jak se však ukázalo po sjednocení, s novými informacemi a konfrontací s realitou, rozdílnost mezi východem a západem byla ve všech oblastech daleko větší neţ se očekávalo. A právě tento fakt výrazně ovlivnil celý proces sjednocení ve všech jeho oblastech. Základní prvky hospodářského růstu, stupeň vzdělanosti a pracovitosti obyvatelstva byly v obou zemích na konci druhé světové války srovnatelné, avšak rozdíly, které byly důsledkem následného období čtyřiceti let, kdy obě části Německa fungovaly 1 SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 123. 9

jako samostatné státy, byly způsobeny vlivem systémových rozdílů jak v oblasti hospodářsko-politické, tak i z přístupu státu k občanovi a správě země. 1.1 Spolková republika Německo (SRN) Spolková republika Německo patří ke státům, které se musely vyrovnat nejen s hospodářskými důsledky prohrané války, ale i s určitou formou politické zodpovědnosti za předchozí vývoj. Ostatní demokratické země, jako USA a země západní Evropy, mohly navázat na hospodářsko-politický vývoj z předválečného období. Právě SRN byla tímto předválečným období značně ovlivněna. V této kapitole se zaměřím na Spolkovou republiku Německo, na charakteristiku jejího systému a ekonomickou situaci v osmdesátých letech. 1.1.1 Sociálně tržní hospodářství - charakteristika Charakteristickým znakem SRN je koncepce sociálního trţního hospodářství (dále STH), čímţ je provázána sociální a trţní oblast. Tato koncepce je výrazně poznamenána úsilím o překonání důsledků totalitního hospodářství v Německu, a to především kladením důrazu na roli svobody a odporu k centrálně řízenému hospodářství, které ve východním Německu panovalo od roku 1945. Za nejvyšší cíle a priority sociálně trţního hospodářství byly povaţovány svoboda, rovnost, spravedlnost, jistota a pokrok. Realizace těchto cílů je zabezpečována v tzv. konstitutivních prvcích hospodářského řádu, jako je: trţní, svobodné uspořádání ekonomiky, kdy hospodářské cíle mají být dosahovány koordinací aktivit samostatných svobodně se rozhodujících hospodářských subjektů na trzích na základě soutěţního, konkurenčního principu, aniţ by tím narušovaly sociální cíle. uspořádání trhu, definující pro chování hospodářských subjektů upravující postavení uvnitř firem i mezi nimi navzájem, musí být zajištěno způsobem, který spojuje funkčnost organizace se zárukami svobodného rozvoje jednotlivce. Pokud moţno tak, aby nebyly narušeny vyšší cíle, jako je svoboda a sociální spravedlnost. zajištění komplexního systému sociálního zabezpečení na základě trţního uspořádání, a to v souladu s pravidly sociálně trţního hospodářství. 10

vytvoření takového systému mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a centrální bankou, který zajistí vyváţené rozdělení na všech kompetenčních úrovních, tj.: státspolkové země-okresy-obce. Koncepce STH pracuje programově se silným centrálním státem, který vymezuje základní rámec uspořádání ekonomiky, tzv. hospodářského řádu (Wirtschaftsordnung). Důraz je kladem na vytváření pravidel pro hospodářskou soutěţ, její dodrţování a udělování sankcí za její případné porušování. Je třeba říci, ţe koncepce STH svým důrazem na uplatňování trţního principu hospodářství opřeného o podporování konkurence byla v poválečném období, a to především v evropském prostoru, originální. V ostatních demokratických zemích západní Evropy, hlavně ve Francii a Velké Británii, se výrazně prosazovaly koncepce řízeného plánovaného hospodářství (při respektování soukromého vlastnictví) a rozvoj veřejného sektoru sehrála SRN originální úlohu. SRN tak přispěla k vytvoření ekonomického systému, který podporuje rozvoj trhu. I v tom je příčina celkově příznivých výsledků, kterých SRN v dalších desetiletích dosáhla. 2 1.1.2 Ekonomická situace v 70. 80. letech Západoněmecká ekonomika se na konci osmdesátých let potýkala s potíţemi, které do jisté míry souvisely s vývojem ekonomiky v letech sedmdesátých. Po letech hospodářského růstu, kdy se recese projevovaly v SRN jen poklesem míry růstu, byl první skutečnou hospodářskou krizí v poválečném období absolutní pokles ekonomických ukazatelů v letech 1974-1975, kdy průmyslová výroba klesla o 7 % a tato krize postihla oblast stavebnictví, hutnictví, chemické výroby a automobilový průmysl. Reakcí na tuto krizi byla státní podpora vlastní těţby uhlí a urychlení výstavby jaderných elektráren. Míra inflace se zvýšila, avšak zůstala pod průměrem zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále OECD). Znovu se objevila nezaměstnanost, která byla po roce 1956 téměř zlikvidována, a bylo zastaveno přijímání pracovníků ze zahraničí. V letech 1976 1979 došlo tak k oslabení pozic západoněmecké ekonomiky ve světovém hospodářství a SRN byla objemem průmyslové výroby předstiţena Japonskem. Značné investice a vzestup zaznamenaly nejnovější obory průmyslové výroby. 2 Kapitola 1.1.1 zpracována podle CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 100 103. 11

Druhý ropný šok v roce 1979 a další hospodářská krize v letech 1980-1982 přinesli nové problémy. Průmyslová výroba klesla o více neţ 5 % a průměrná nezaměstnanost dosáhla toho roku téměř 8 %. Touto krizí bylo nejvíce zasáhnuto stavebnictví, hutnictví a odvětví lehkého průmyslu. Odvětví s vysokým podílem exportu byla zasaţena méně. Oţivení hospodářského růstu bylo pomalé, aţ v roce 1985 byl překročen předkrizový stav. Hlavním stimulem růstu byla exportní ofenzíva, podporovaná oslabením kurzu marky vůči americkému dolaru. V roce 1983 se SRN stala poprvé největším světovým exportérem. Dařilo se především strojírenství, automobilovému, elektrotechnickému a chemickému průmyslu. Tato odvětví se stala největším vývozcem strojů a zařízení na světě a také se podstatně rozšířil vývoz kapitálu. Hospodářský růst v 80. letech však nevedl k poklesu nezaměstnanosti, která překročila 10 %. Nezaměstnanost se stala tíţivým společenským problémem. V tomto období se promítl populační faktor, a na trhu práce se začaly objevovat silné poválečné ročníky, coţ vedlo k vysokému podílu nezaměstnané mládeţe v celkovém počtu nezaměstnaných. Graf 1: Míra nezaměstnanosti SRN 1970 1990 (v %) 10 9 8 7 7.5 9.1 9.1 9.3 9 8.9 8.7 7.9 7.2 6 5.5 5 4.7 4.6 4.5 4.3 3.8 3.8 4 3 2.6 2 1 0.7 0.8 1.1 1.2 0 Zdroj: Bundesagentur für Arbeit. Dostupné z: http://www.arbeitsagentur.de/. 12

Vysoká míra nezaměstnanosti úzce souvisela se sníţením celkové růstové dynamiky německé ekonomiky, kdy průměrné tempo růstu HDP v 80. letech činilo 2,8 %. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi 2,8 % HDP byl celkem dobrý výsledek, ale ve srovnání s USA a Japonskem, jak je patrné z níţe uvedeného grafu, toto číslo představovalo o třetinu niţší výkonnost německé ekonomiky. Graf 2: HDP v letech 1980 a 1990 (v miliardách USD) 7,000.0 6,000.0 5,803.0 5,000.0 4,000.0 3,000.0 3,031.6 2,789.5 1980 1990 2,000.0 1,000.0 826.1 1,547.0 1,017.8 542.5 691.2 1,248.5 1,059.5 0.0 Německo Velká Británie Francie Japonsko USA Zdroj: Mezinárodní měnový fond. Dostupné z: http://www.imf.org. Důleţitou roli v SRN hraje i to, ţe řada německých firem operuje na celém světě. Proto rozhodnutí, která se týkají strukturálních adaptací a inovační politiky firem se uskutečňují s ohledem na podnikatelské činnosti na mezinárodní úrovni. Jde především o rozhodnutí o místě produkce, rychlosti inovačních procesů, o cenách. Přímé investice jsou další důleţitou součástí německé ekonomiky. V osmdesátých letech byla hodnota německých investic v zahraničí včetně reinvestovaných zisků kolem 150 miliard západoněmeckých marek (dále DM). Největší podíl z těchto investic plynul do USA. Ze strukturálního hlediska se jednalo o oblasti bankovnictví, pojišťovnictví a obchodní společnosti, následně také obory průmyslu s moderními technologiemi jako je chemický průmysl, strojírenství, elektrotechnika a zpracování dat, automobilový a letecký průmysl. 13

Vytvořená struktura investic ovlivňuje další makroekonomické veličiny jako je růst, zaměstnanost atd. Klíčové modernizační investice směřovaly do oblasti chemických výrobků, do výroby plastických hmot, motorových vozidel a elektrotechniky. Naopak pokles technologických aktivit se dotkl všech oborů zpracovatelského průmyslu souvisejících se stavebnictvím, průmysl ţeleza a staveb lodí. V terciálním sektoru směřovaly investice do energetického průmyslu a vodního hospodářství, do bankovnictví, pojišťovnictví, pošty a dalších sluţeb. Úbytek zaznamenala ţelezniční doprava, stavebnictví a další obory. Ve srovnání s ostatními rozvinutými zeměmi, byla Spolková republika Německo vţdy značně otevřenou ekonomikou. Tato otevřenost se od konce druhé světové války neustále zvyšovala. V období 1950-1987 došlo k neobyčejnému růstu podílu exportů na HDP, kdy tento podíl koncem osmdesátých let převyšoval podíl USA i Velké Británie, ale především podíl Japonska, a tím se prohlubovala vysoká závislost SRN na světovém hospodářství. Tabulka 1: Exportní kvóta v mezinárodním srovnání (v %) Vývoz zboží a služeb 1950-1987 Země 1950 1960 1970 1980 1987 Německo 15,1 19,0 21,2 26,5 28,7 Velká Británie 23 20,0 22,5 27,2 26,3 Itálie 11,6 14,6 15,4 21,8 19,7 USA 4,4 4,9 5,6 10,2 7,6 Japonsko 11,8 11,1 11,3 14,9 13,3 Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 112. 14

Pokud se zaměříme na komoditní strukturu vývozu, dominantní postavení zaujímá vývoz exportních statků. Hlavním trhem pro vývoz SRN je Evropa, jak země Evropských společenství (ES), tak i státy Evropského sdruţení volného obchodu (ESVO). V roce 1992 směřovalo 54,3 % německých vývozů do zemí ES, kde největším partnerem byla Francie, následně pak Itálie a Nizozemí. U dovozu můţeme vidět podstatné sníţení dovozu zemědělských produktů a naopak růst importu spotřebních statků. Tabulka 2: Zbožová struktura německého vývozu a dovozu (v %) Zbožová struktura německého vývozu a dovozu 1962-1987 Dovoz Vývoz Odvětví 1962 1973 1987 1962 1973 1987 Zemědělství 23,0 13,1 7,6 1,0 1,4 1,2 Potraviny 9,9 9,1 6,5 1,7 3,5 4,3 Těžební průmysl 10,7 9,8 6,9 4,7 1,9 0,7 Suroviny 28,3 28,9 26,8 26,9 26,9 24,4 Investiční statky 15,0 22,5 34,2 55,8 54,6 57,0 Spotřební zboží 13,0 16,6 18,0 9,8 11,8 12,0 Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 112. Struktura zahraničního obchodu úzce souvisí s vnějšími bilancemi. Trvale vysoké saldo zahraničního obchodu vytvářelo předpoklady pro vývoz kapitálu, a tak se Německo stávalo jedním z hlavních zdrojů kapitálu pro ostatní země ES, coţ působilo i na německou marku, ze které se stávala vedle amerického dolaru hlavní rezervní měna světového hospodářství. K obratu došlo v roce 1991, kdy bylo nutné v rámci sjednocení Německa prostředky pouţít na transfery do nových zemí, a z dřívějších volných prostředků pro ostatní státy se staly prostředky s vyuţitím pro samotné Německo, coţ se projevilo ve změně kapitálové bilance. 15

Tabulka 3: Změny platební bilance 1985 1993 (v mil. DM) Změny platební bilance 1985-1993 Rok Saldo platební bilance Saldo obchodní bilance Saldo bilance služeb 1985 + 48.327 + 73.353 + 5.402 1986 + 85.793 + 112.619 + 1.698 1987 + 82.462 + 117.735-5.045 1988 + 88.936 + 128.045-8.437 1989 + 108.116 + 134.576 + 8.503 1990 + 75.703 + 105.382 +8 415 1991-32.243 + 21.899 + 2.952 1992-34.382 + 33.656-18.759 1993-35.249 + 59.130-38.605 Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 118. Vývoj vnějších bilancí ovlivnil i vývoj kurzu německé marky. I přes řadu nepříznivých makroekonomických signálů (platební bilance, tempo inflace, prudký růst vnitřního zadluţení) souvisejících především s důsledky sjednocení Německa a náklady s tím spojenými, vcelku DM zůstala stabilní a nemusela devalvovat. 3 Cenový vývoj v SRN byl ovlivněn stabilizační politikou německé centrální banky Bundesbank. Jako svou hlavní prioritu si stanovila pevnou německou marku a omezení inflace. Podařilo se jí, díky restriktivní monetární politice, dosahovat niţších měr inflací neţ v jiných kapitalistických zemích. 4 1.1.3 Hlavní politické strany SRN v 80. letech Politický systém v SRN je moţné povaţovat za stabilní. Moc výkonnou v SRN zastává prezident, který je volen na pětileté funkční období. Výkonná moc je pak dále soustředěna v rukou vlády, v jejímţ čele stojí spolkový kancléř. Tuto funkci v osmdesátých letech zastával Helmut Kohl z CDU. 3 CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 118. 4 Kapitola 1.1.2 zpracována podle: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 111 118. SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 123-213. 16

Od roku 1969 vládla koalice Sociálních demokratů (SPD) a Svobodných demokratů (FDP). První demokratické volby v SRN vyhrála Křesťanskodemokratická unie (CDU) s 31 % získaných hlasů, prvním spolkovým kancléřem se proto stal její kandidát Konrad Adenauer. Do opozice byla nucena přejít aţ v roce 1969, kdy byla vystřídána koalicí SPD a FDP. V osmdesátých letech se do popředí začal prosazovat konzervatismus. Ve volbách roku 1982 zvítězila CDU pod vedením Helmutha Kohla a převzala tak vládu od sociálních demokratů (SPD), kde zůstala následujících 17 let. Během jednotlivých vlád nebyla koncepce sociálně trţního hospodářství zpochybněna a sociální systém nebyl příliš omezován. Vláda kladla důraz na úlohu trhu, privatizaci a odbourávání některých subvencí. Obě nejsilnější strany SRN, tj. SPD a CDU/CSU, ve volbách nedosahují na potřebnou absolutní většinu a jsou proto obvykle závislé na podpoře menších stran. Nyní následuje stručná charakteristika tří nejvýznamnějších politických stran SRN. Křesťanskodemokratická unie Christlich Demokratische Union (CDU) Je křesťanská demokratická politická strana, která je spíše konzervativně orientovaná. Spolu s její bavorskou sesterskou stranou, Křesťansko-sociální unií Bavorska, tvoří CDU seskupení CDU/CSU. CDU je největší politickou stranou v Německu. CDU byla zaloţena v roce 1945 jako strana německých katolíků a protestantů (dvou největších křesťanských vyznání v Německu), poţadovala návrat k tradicím, hlásila se k zásadám liberalismu a konzervativismu. Zastává křesťanské hodnoty, podporuje rodinu, odmítá potraty, podporuje církevní školství. Navazuje na předválečnou katolicky zaměřenou stranu Deutsche Zentrumspartei. CDU prosazuje obranu soukromého vlastnictví a nepodporuje přehnané státní zásahy do ekonomiky, bojuje proti projevům komunismu. Svobodná demokratická strana Freie Demokratische Partei (FDP) FDP je německá liberální politická strana. Vznikla po druhé světové válce roku 1948 sloučením zemských liberálních stran západních okupačních zón Německa. Strana se zúčastnila většiny vlád v SRN - jak vlády CDU/CSU, tak i vlády SPD. Základními principy jejího programu jsou minimální zásahy státu do ţivota občanů, soukromé vlastnictví a volný trh. 17

Sociálně demokratická strana Německa Sozialdemokratische Partei Deutschlands (SPD) Ačkoliv má strana své kořeny v dělnickém hnutí (dodnes je například členem Socialistické internacionály), mění se zejména v posledních letech ve stranu liberálně středolevé orientace. Strana byla po druhé světové válce obnovena ve všech okupačních zónách. V sovětské zóně se spojila s Komunistickou stranou Německa a vytvořila Sjednocenou socialistickou stranu Německa, která v NDR vládla aţ do roku 1989. V západním Německu byla SPD dlouhá léta v opozici. Stranická politika se orientuje na otázky významu role státu, vlády, jejího řízení a ovlivňování hospodářství. 1.2 Německá demokratická republika (NDR) Německá demokratická republika, ve srovnání s ostatními komunistickými zeměmi, se jevila v relativně dobré ekonomické situaci. Před sjednocením Německa měla nejrozvinutější ekonomiku v celém sovětském bloku. Tyto výsledky však pocházely z oficiálních statistik, které byly pod kontrolou vlády. Aţ po sjednocení se ukázal obrovský rozdíl mezi oběma částmi země, který byl podstatně větší, neţ jak ukazovala původní data. Rozdělení Evropy na komunistický a kapitalistický tábor bylo potvrzeno v roce 1961 stavbou Berlínské zdi. Zatímco ţivotní úroveň nebyla na začátku studené války tak rozdílná, počátkem 80. let byla jiţ v západní Evropě o hodně vyšší neţ ve střední a východní Evropě a SSSR. Západní systém, zaloţený na svobodném trhu a rozsáhlém sociálním zabezpečení spolu s politickým systémem, který byl zaloţen na demokracii a svobodě tisku, poskytoval větší komfort svým občanům, neţ jaký poskytoval východní systém centrálního plánování a vlády jedné strany. 1.2.1 Ekonomická situace v 80. letech Mezi problémy NDR 80. let patřila stagnace hospodářství a nedostatečné obnovovací investice. Zhoršovala se platební schopnost vůči západním kreditním institucím, ekologická zátěţ se prohlubovala a nespokojenost obyvatelstva se systémem rostla. V roce 1989 činila průměrná mzda ve východním Německu asi jednu třetinu západoněmecké průměrné mzdy. Na podobné úrovni byla i produktivita práce, a to především z důvodu neracionálního vyuţívání pracovní síly. V NDR bylo zákonem dané právo na práci a být zaměstnaným bylo důleţité pro získání nároku na sociální pomoc a jiné státní pomoci, coţ vedlo k hromadění zdrojů a jejich neefektivnímu uţití. Proto byla ve východním Německu nulová nezaměstnanost, coţ je typické pro centrálně 18

plánované hospodářství, kde je práce zaručena. Toto neúčelné vyuţití pracovní síly se odráţelo v produktivitě práce, která byla celkově asi na úrovni třetiny produktivity západoněmecké. Tomu odpovídala i průměrná mzda, která po přepočtu na západoněmecké marky činila v roce 1988 kolem 1 100 OM a v západním Německu průměrná mzda dosahovala 3 560 DM. NDR navíc subvencovala ceny zboţí základních potřeb, jakou jsou např. potraviny. Tabulka 4: Lidské zdroje před sjednocením Lidské zdroje NDR SRN Obyvatelé celkem v mil. 16,4 62,3 Ekonomicky aktivní v mil. 8,9 29,7 Míra nezaměstnanosti v % 0,0 7,1 Zdroj: Statistisches Bundesamt Deutschland. Dostupné z: www.destatis.de. Podniky východního Německa byly integrovány horizontálně i vertikálně do tzv. kombinátů, které vlastnil a řídil stát. I přes to zde byl, ponechám malý prostor pro soukromou sféru. To se týkalo oblasti lehkého průmyslu, obchodu a řemesel. V čele bankovního systému stála centrální banka, vedle ní pak ještě banka zahraničního obchodu a spořitelní instituce. Úloha bankovního systému však zastávala pouze pasivní článek, který podporoval systém centrálního plánování a pomocí kterého docházelo k přerozdělování státních prostředků. Peníze nebyly schopny plnit svou alokační funkci jako prostředek směny, a proto se státní orgány zaměřily na zboţí s politickou prioritou, kterému byly stanoveny fixní ceny z důvodu moţnosti provádět jejich kalkulace. To zapříčinilo oddělení výroby a spotřeby, protoţe výroba byla pod státním dohledem, kdeţto spotřeba podléhala individuálním rozhodnutím jednotlivce na základě jeho preferencí. Státní banka kontrolovala a regulovala chování podniků, kterým bylo dovoleno provádět finanční transakce, avšak nesměly drţet hotové peněţní prostředky, které byly pouţity pro účely financování jiných potřeb v rámci plánu. Dále podniky nesměly uzavírat úvěrové vztahy s ostatními podniky. Tím byly potlačeny investiční aktivity podniků a samofinancování nebylo tudíţ moţné. Ze zákona byl zajištěn systém úvěrového financování běţných potřeb podniků jako jsou suroviny, pomocný materiál a podobně. 19

Veškeré půjčky a úvěry, které se netýkaly občanů, byly vázány na státem řízenou ekonomiku. Neexistoval tedy ţádný rozdíl mezi státem, bankovním sektorem a podnikovým sektorem. Bankovní úvěry podnikům nebo státu byly ve skutečnosti transakcemi mezi dvěma různými státními subjekty. SRN byla v roce 1989 státem s největším přebytkem obchodní bilance, zatímco NDR vykazovala v tomto roce deficit obchodní bilance. Tabulka 5: Zahraniční obchod před sjednocením r. 1989 (v miliardách OM a DM) Zahraniční obchod Východ (OM) Západ (DM) Export 141,1 641,0 Import 144,7 506,5 Saldo obchodní bilance -3,6 134,5 Poznámka: DM = západoněmecká marka, OM = východoněmecká marka. Zdroj: Sinn, Sinn, 1993. 20

2 Proces sjednocení Německa Tato kapitola přibliţuje nedávnou historii evropské integrace. Zabývá se vlivem kolapsu východního bloku a sjednocení Německa. Německé znovusjednocení je proces připojení Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo, který vyvrcholil 3. října 1990 a znamenal definitivní konec poválečného rozdělení Německa a znovuobnovení německé jednoty. 2.1 Proces sjednocení Německa 1989-1990 Situace rozděleného státu, ovlivněna čtyřicetiletým vývojem studené války v letech 1949-1989, bránila uskutečnění prvořadého cíle zahraniční politiky SRN, a to znovusjednocení Německa. Kaţdý krok mezinárodní politiky vítězných velmocí druhé světové války upevňoval rozdělení Německa a kaţdé uvolnění vztahů mezi východem a západem zvyšovalo obavy politiků SRN, ţe o tzv. německé otázce se vítězné velmoci dohodnou bez spoluúčasti německých politiků. Samotné vztahy mezi oběma částmi Německa byly v průběhu celé studené války napjaté. Teprve aţ v roce 1984 generální tajemník Komunistické strany Německé demokratické republiky, Erich Honecker, jako první východoněmecký politický představitel přijal pozvání do SRN, které se však nakonec neuskutečnilo z důvodu zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi po rozmístění raket středního doletu v SRN. S Helmutem Kohlem se setkal poté při své návštěvě v roce 1987, kdy se dohodli na konstruktivní spolupráci, navzdory rozdílným pohledům na zásadní otázky. K rozhodující změně, která umoţnila totální zvrat do poloviny 80. let zmrazené situace mezi oběma bloky, jistě přispěl nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS v roce 1985 a následující kurs glasnosti a poté hospodářské a společenské perestrojky. Uvolnění strnulého systému sovětské moci, který se nacházel na pokraji hospodářského přeţití, uvolnil i zahraniční politiku Sovětského svazu. Německá otázka hrála v procesu sbliţování obou bloků pro Gorbačova sice důleţitou, ale ne prvořadou úlohu. Teprve samotný vývoj v NDR, který překvapil i Gorbačova, urychlil na začátku dlouho vypadající proces vyrovnání se především evropských partnerů a USA v NATO se sjednocením Německa. 21

Gorbačov sice chtěl reformovat strategickou doktrínu SSSR, ale také chtěl zachovat další existenci vojenského seskupení Varšavského paktu. 25. října 1989 se Gorbačov oficiálně zřekl Breţněvovy doktríny při návštěvě Finska a uznal, ţe východoevropské země mají právo určovat si svou vlastní politiku. Proreformní prvky uvnitř maďarské komunistické strany prosadily demokratické volby, a nejen to, Maďarsko dokonce otevřelo hranice s Rakouskem. Tisíce východních Němců na tento fakt zareagovalo stěhováním se do západního Německa přes Maďarsko a Rakousko. Coţ odstartovalo masivní protesty proti komunistické represi ve východním Německu, které vyvrcholily otevřením hranice mezi Východním a Západním Německem. 9. listopadu 1989 se tisíce západních a východních Berlíňanů k sobě přiblíţili u Berlínské zdi a pomocí kladiv tak zničili symbol rozdělené Evropy. Do konce roku 1989 tak byly demokratické síly u moci i v dalších zemích, a to v Polsku, Maďarsku, Československu a východním Německu. Koncem roku 1991 došlo k rozpadu i samotného Sovětského svazu, a tím bylo ukončeno i jeho zasahování do dění ve východní a střední Evropě. Evropská společenství okamţitě reagovala na tyto události poskytnutím pomoci a finančních půjček nově vznikajícím demokraciím. Klíčovou roli v procesu znovusjednocení Německa sehrál západoněmecký spolkový kancléř Helmut Kohl, který po pádu Berlínské zdi jasně deklaroval svůj záměr sjednotit obě části rozděleného německého státu. 28. října 1989 pronesl v Bundestagu zásadní projev, ve kterém zdůraznil nutnost brzkého sloučení obou německých republik. Následně na to 28. listopadu 1989 představil tzv. Desetibodový plán, který měl dovést Německo ke sjednocení. Kohl si byl vědom odporu SSSR ke sjednocení Německa, tak i neochoty východoněmeckého předsedy NDR Hanse Modrowa při sjednocování spolupracovat, který odmítl dlouhodobý cíl desetibodového programu a tedy ustanovení státní jednoty Německa. Kohl však měl podporu USA, které se necítilo ohroţeno hospodářským potenciálem jednotného Německa, tak jako např. Francie či Velká Británie. Rozhodující pro USA byla změna konstelace studené války v Evropě, čili prosazení vlastních hodnot i v části střední a východní Evropy. Pro prezidenta Georga Bushe se stala neomezená podpora německého sjednocení jednou z důleţitých součástí budování sjednocené a svobodné Evropy. 22

2.1.1 Postoj USA, SSSR, Francie a Velké Británie Podpora USA ve sjednocení Německa byla jednoznačná a americká diplomacie poţadovala splnění těchto čtyř bodů: sjednocení se musí odehrát v kontextu pokračující vazby SRN v NATO a prohloubené integrace Evropských společenství, musí být brán ohled na práva a zodpovědnost čtyř vítězných velmocí z druhé světové války, sjednocení musí proběhnout pokojně a krok za krokem, musí být uznány poválečné hranice v Evropě. USA také prosazovaly plnou suverenitu sjednoceného Německa, princip jednání dvou německých států a čtyř světových velmocí (formule 2+4), princip členství SRN v NATO při uspokojení sovětských poţadavků na bezpečnost v novém uspořádání Evropy. Nebyl prosazen názor, ţe by nad sjednoceným Německem měla být zachována určitá forma dohledu a kontroly velmocí a také, ţe při jednáních o vnějších aspektech sjednocení by měly mít velmoci nad oběma německými státy nadřazené postavení, tj. formule 4+2. Stanoviska Francie a Velké Británie byla v první fázi zdrţenlivá, aţ přímo odmítavá. Francouzi i Britové se cítili dotčeni, ţe kancléř Kohl nekonzultoval svůj plán pro sjednocení Německa ani s jedním ze spojenců v NATO a opětovně připomněli práva vítězných velmocí z druhé světové války. Obě země dávaly přednost udrţení stávajícího stavu dvou německých států a zachování reformované NDR. Jejich strategie se však lišily. Ve Francii panovaly obavy, ţe sjednocené Německo bude mít odlišný pohled na fungování Evropských společenství a zároveň se Francie obávala zásadního oslabení svého vlivu na zahraniční politiku ES. Svou roli sehrál i demografický faktor. Zatímco SRN měla srovnatelný počet obyvatel jako Francie, obě německé republiky pak měly mít kolem 80 milionů obyvatel. Francie, stejně jako Velká Británie se i nadále obávaly německé vojenské hrozby. Francouzská strana poţadovala: prohloubení Evropských společenství, silnější podporu německé vlády v hospodářské a měnové unii, potvrzení hranic s Polskem. 23

Krajně negativní stanovisko ke znovusjednocení zastávala i Velká Británie, která nepovaţovala znovusjednocení za završení rozpadu Sovětského bloku a spojení rozdělené Evropy. Velká Británie se obávala politických a ekonomických ambic Německa a jeho ovládnutí Evropských společenství. Tyto postoje se změnily teprve aţ po Dublinském summitu v květnu 1990, kdy byla zaručena neměnnost hranic na Odře a Nise s Polskem. Další jednání byla vedena v duchu dohody 2+4. Poţadavky Velké Británie: zdůrazňovala práva čtyř velmocí, plynoucí z vítězství druhé světové války, celoevropskou bezpečnostní dimenzi německého sjednocení. Sjednocení Německa se týkalo i jeho východního souseda, Polska. V Polsku panovaly ze sjednocení Německa velké obavy, zvláště proto, ţe v Kohlových deseti bodech nebylo zmíněno uznání hranic s Polskem. V listopadu 1989 podpořila rezoluce Spolkového sněmu hranici Odra-Nisa, v níţ bylo potvrzeno právo polského národa ţít v zajištěných hranicích, které nebudou námi Němci zpochybňovány ani nyní, v budoucnosti územními nároky. V tomto duchu také vydali společné prohlášení kancléře Kohla a ministerského předsedy Polska Mazowieckeho. Bylo také nutné zabývat se otázkou zajištění bezpečnosti v Evropě po sjednocení Německa, coţ bylo jedním z klíčových bodů všech mezinárodních jednání. Především pak jednání 2+4, kdy se jednalo o získání souhlasu SSSR s členstvím sjednoceného Německa v NATO, ale i souhlas Francie se změnou strategické doktríny NATO, z jehoţ vojenských struktur v roce 1966 vystoupila. Summit NATO v prosinci 1989 potvrdil právo Němců na obnovu jednotného demokratického právního státu a přijal čtyřbodový program George Bushe k sjednocení Německa: 1. podpora sjednocení, 2. členství sjednoceného Německa v NATO, 3. postup po krocích, 4. závazek neměnit stávající hranice násilím. Tímto došlo k zásadnímu rozhodnutí, ţe celý proces bude postupovat ve spolupráci s Němci a nebude omezen rozhodováním čtyř vítězných mocností druhé světové války. 24

2.1.2 Zwei plus vier Vertrag Jednání o sjednocení probíhala na nejvyšší úrovni mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi a dvěma německými státy. 12. září 1990 byla v Moskvě podepsána Smlouva o závěrečné úpravě ohledně Německa, známá téţ jako Smlouva dva plus čtyři (Zwei-plus- Vier-Vertrag). Tato smlouva se stala základním dokumentem umoţňujícím znovusjednocení Německa 3. října 1990. Smlouva kodifikovala mimo jiné následující body: oba německé státy se zavázaly uznat hranici na Odře a Nise jako závaznou pro Německo a Polsko, počet příslušníků ozbrojených sil sjednoceného Německa byl sníţen na 370 000, Německo bude jako celek členem NATO a také ES, Německo si nečiní nároky na vlastnění atomových, biologických a chemických zbraní, jednotky sovětské armády budou z území NDR staţeny nejpozději do konce roku 1994. Michail Gorbačov se k otázce jednotného Německa vţdy stavěl zdrţenlivě a zcela odmítavě se stavěl k plánům na začlenění spojeného Německa do NATO. 12. září 1990 pak byla v Moskvě podepsána Smlouva o konečném uspořádání vztahů k Německu. Tento zásadní dokument upravoval sjednocení Německa z pohledu mezinárodního práva. Přijetím této smlouvy ztratilo platnost právo a odpovědnost spojenců ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku. V článku 7 je uvedeno, ţe sjednocené Německo je v této věci plně suverénní ve vnitřních i zahraničních záleţitostech. Smlouva dále zavazovala členské státy k tomu, aby zachovávaly omezenou kapacitu ozbrojených sil Německa na úrovni 370 000 muţů. Po podpisu této smlouvy jiţ německému znovusjednocení nestálo nic v cestě. V noci z 2. na 3. října 1990 přišlo oslavit spojení dvou německých států na berlínské náměstí Republiky více neţ sto tisíc lidí. 25

Od počátku bylo jasné, ţe vazba Spolkové republiky Německo na NATO a Evropská společenství je nezbytným rámcem pro sjednocení Německa. Sjednocení podpořil i prezident Evropské komise Jacques Delors, nebylo však jasné, jakým způsobem dojde k začlenění znovusjednoceného Německa do evropských struktur. Finanční zátěţ spojenou s transformací bývalé NDR se zavázala nést SRN jako svou národní úlohu. Evropská komise provedla odhad, kolik prostředků bude potřeba pouţít ze strukturálních fondů ES pro nové spolkové země. V roce 1992 se jednalo o čerpání ve výši 1 miliardy ECU. Obavy ostatních členů Dvanáctky vyvolávaly nejen hospodářské ale i politické důsledky sjednocení Německa. Vláda SRN sice ujistila své partnery, ţe nebude poţadovat zvýšení počtu hlasů SRN v orgánech ES, ale také dala najevo, ţe bude nutné projednat zvýšení počtu německých zástupců v Evropském parlamentu z důvodu zastoupení obyvatelstva nových spolkových zemí. 2.1.3 Vnitřní sjednocení Německa Souběţně s jednáním čtyř mocností o vnějších aspektech sjednocení obou německých států, byly diskutovány otázky vnitřní integrace obou států. Jednalo se o velké mnoţství otázek týkajících se zákonodárných orgánů, struktury veřejné správy, přechodných ustanovení v oblasti justice, finančního řízení apod. Proces vnitřního sjednocení Německa probíhal velmi rychle. Rozhodujícím mezníkem byly první svobodné volby v NDR v březnu 1990. Z nichţ jako jasný vítěz vyšla konservativní koalice vedena stranou CDU. 18. května 1990 byla podepsána Smlouva o zaloţení měnové, hospodářské a sociální unie mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou, dne 31. srpna 1990 pak následovala Smlouva o sjednocení mezi vládou SRN a NDR. 23. srpna 1990 východoněmecký parlament schválil připojení NDR k SRN k 3. říjnu 1990, a tím bylo Německo 3. října opět sjednoceno. S okamţitou platností vešla v platnost ústava SRN na celém území. Podle smlouvy o přistoupení nepřistupuje NDR jako NDR, ale jako tzv. přistupující oblast, která byla rozdělena na pět nových spolkových zemí. Nově se tak Německo skládá ze šestnácti spolkových zemí. 26

Celoněmecké volby do Spolkového sněmu v prosinci 1990 potvrdily velkou podporu uskutečněného sjednocení. Dosavadní koalice SRN CDU/CSU a FPD získala 54,8 % hlasů a opoziční SPD 33,5 %. Rok 1990 tak končil v euforii a v očekávání hospodářského úspěchu sjednocené země. Především velkými nadějemi v nových spolkových zemích, které doufaly, ţe dojde k hospodářskému pokroku během osmi aţ deseti let. 5 5 Kapitola 2 zpracována podle MORAVCOVÁ, D. a kolektiv. Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1999. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 2000, s. 7-31. 27

3 Transformace ekonomiky NDR Na počátku devadesátých let zahájila většina centrálně plánovaných ekonomik transformaci na ekonomiky trţní. Podstatou této změny bylo odstranění vedoucí úlohy jedné strany a nastolení demokratického reţimu. Tyto úvodní změny zároveň znamenaly novou kvalitu reforem. Předchozí reformy v socialistických zemích neusilovaly o změnu podstaty společensko-ekonomického systému. 6 Reformy byly zaměřeny na omezení centrálního plánování ve vztahu k podnikové sféře, posílení samostatnosti, samosprávy a samofinancování podniků, vytvoření smíšených systémů cen, částečné otevření ekonomik a podporu soukromého podnikání. Čili původně izolované výrobní základny se otevírají a jsou vystavovány tlaku mezinárodního ekonomického prostředí, coţ vyvolává řadu důleţitých otázek a problémů. Transformace centrálně plánované ekonomiky je zásadní přeměnou společenskoekonomického systému, kdy cílem celého procesu je dosaţení trţního hospodářství, tj. přechod od příkazové ekonomiky k trţní ekonomice. Z politického pohledu bylo Německo sjednoceno 3. října 1990. Z hospodářského úhlu sjednocení představovalo dlouhý a sloţitý proces především v oblasti monetární, fiskální politiky a privatizace, coţ mělo na ekonomiku státu významný vliv a také mnoho dopadů. Většina politiků i obyvatel očekávala v ekonomice NDR podobný hospodářský zázrak, který se uskutečnil v SRN po druhé světové válce. Výchozí podmínky však byly v roce 1990 značně rozdílné od těch z roku 1948. Navíc sjednocení obou částí Německa zásadně ovlivňovalo i hospodářství Evropských společenství, protoţe především západní Německo bylo v tomto směru nejsilnější ze všech členských států. Tato kapitola se věnuje hospodářské politice po sjednocení Německa, tedy procesu privatizace, přechodu východoněmeckého hospodářství na hospodářství trţní. Fiskální politice, která byla ovlivněna potřebou financovat prostřednictvím transferových plateb ze státního rozpočtu náklady spojené se sjednocením a výdaje v sociální oblasti. Dále také monetární politice, která se snaţila o udrţení nízké míry inflace při vytváření měnové unie mezi východním a západním Německem. Důleţitým úkolem monetární 6 ADÁMKOVÁ, V. a kol. Ekonomická a politická integrace Evropy. Vybrané kapitoly. Praha : VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2003, s. 109. 28

politiky bylo především určení směnného poměru mezi západo a východoněmeckou markou. 3.1 Metody transformace Diskuse o zvolení metody transformace probíhaly zejména na počátku transformačního procesu. Rozlišují se především dvě transformační metody, a to gradualistický přístup a šoková metoda. Gradualistický přístup představuje dlouhodobý postupný přechod z centrálně plánované ekonomiky na trţní ekonomiku. Je to náročný proces, rozvrţený na několik let a v případě východoněmecké ekonomiky se skládal z postupné adaptace prostřednictvím systémových změn jako privatizace, odbourávání subvencí, vyrovnání státního rozpočtu a konvertibility domácí měny. Šoková metoda transformace znamená provedení většiny základních systémových změn současně, co nejrychleji a ve spojení s restriktivní stabilizační politikou. Jedná se o metodu rychlé liberalizace cen a vnějších ekonomických vztahů doplněnou výrazně restriktivní měnovou a rozpočtovou politikou. Šoková metoda rovněţ vychází z předpokladu, ţe jednotlivá transformační opatření jsou spolu úzce propojena. Šokový přístup zaujal především svou okamţitou reakcí na kritickou situaci hospodářství NDR. Jeho zastánci si od něj slibovali hospodářský zázrak, který SRN zaţila v padesátých letech. Tento ekonomický růst by vytvořil finanční prostředky k pokrytí výdajů spojených s restrukturalizací východoněmecké ekonomiky a sociální sítě. Oba modely byly kritizovány. Šokový model měl však ještě o něco více kritiků, neţ model gradualistický. I přes přesvědčení ekonomů, finančních expertů i samotné národní banky, ţe NDR ještě není na takto radikální změnu připravena, z politických důvodů spolková vláda zvolila okamţitý přístup, tedy model šokové metody. V této době se NDR stále potýkala s migrací obyvatelstva do SRN. Takovýto masový odchod občanů měl velice dramatický dopad na ekonomiku NDR, protoţe odcházela především mladší generace, vysoce kvalifikovaní lidé, kteří byli pro vzestup ekonomiky zapotřebí. Tento trend, který se nedařilo kontrolovat ani usměrňovat, destabilizoval východoněmecké hospodářství a v SRN se v důsledku této situace začínala projevovat finanční a sociální zátěţ. 29

NDR se potýkala také s vysokým zahraničním a domácím zadluţením. Došlo k poklesu výroby, především průmyslové. Zaměstnanci se bouřili a protestovali, jelikoţ poţadovali kratší pracovní dobu a vyšší mzdu. Politici byli i nadále optimističtí. Dle výzkumu západoněmeckých institutů byl předpokládán hospodářský vývoj celého sjednoceného Německa v letech 1990 a 1991 stabilní, a dokonce měl i narůstat. Prognózy předpokládaly pro rok 1990 ekonomický nárůst ve výši 3,75 % a pro rok 1990 aţ 4% růst. Tento hospodářský růst měl také sníţit nezaměstnanost, aniţ by vzrostla míra inflace nad 3 %. Navíc západoněmecké firmy přislíbily investovat do podniků bývalé NDR. 3.2 Měnová unie Spojení hospodářství obou zemí s rozdílným typem ekonomiky vedlo k utišení politické situace ve východoněmecké společnosti, ale zároveň i k obavám z propuknutí inflace a nárůstu nezaměstnanosti. Stálým problémem NDR byl však odliv lidí do SRN. Ještě v prvních měsících roku 1990 odešlo z NDR aţ 150 000 lidí. Tento trend byl jedním z hlavních důvodů k prvnímu kroku ke sjednocení a vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie. Po prvních svobodných volbách v NDR byla dne 18. května 1990 v Bonnu podepsána Státní smlouva o měnové, hospodářské a sociální unii (Staatsvertrag über die Währungs-, Wirtschafts- und Sozialunion). Vytvoření měnové unie a zavedení západoněmecké marky ve směnném poměru, který byl zvolen v nových spolkových zemích, bylo především politické rozhodnutí, jehoţ ekonomické dopady nebyly předem známy. Především německá centrální banka Bundesbank varovala před důsledky příliš vysokého ocenění východoněmecké měny, coţ mohlo ohrozit stabilitu západoněmecké marky. Také se obávala, ţe při měnovém sjednocení nebude moţné dosáhnout ekonomických cílů, které byly zaměřeny především na zajištění finančních prostředků v celém Německu v takové míře, aby východoněmecký průmysl byl schopen konkurenceschopnosti a k budování nového, moderního kapitálu v bývalé NDR. Peníze v NDR měly dlouho dobu jinou funkci, neţ v západních kapitalistických zemích. Ceny neodráţely nedostatky, ale spíše byly stanoveny. Pro zboţí byly pouţívány pevné ceny, coţ vedlo k i u nás známým frontám, které často trvaly i celé hodiny. Ceny nájemného zůstaly jiţ téměř padesát let na stejné výši jako v roce 1937. 30

Občané hromadili peníze na svých spořicích účtech, ale nemohli je pouţít ke spotřebě zboţí, coţ vytvořilo tzv. peněţní převis. Předvolební slib kancléře Helmuta Kohla přejít ve směnném poměru 1:1 celou situaci komplikoval. Německá marka byla ustanovena jedinou platnou měnou. Po zavedení měnové unie 1. července 1990, kdy byla východoněmecká marka nahrazena západoněmeckou markou (DM) v poměru 1:1, byla efektivita řady průmyslových podniků v nových zemích podlomena, neboť jejich produkce nebyla dostatečně konkurenceschopná. 7 Nejvíce citlivou záleţitostí byla otázka přepočítacího koeficientu východoněmecké marky na západoněmeckou. Před rokem 1990 nebyla tato východoněmecká měna volně obchodovatelná. Úroveň východoněmecké marky nikdy nedosáhla výše západoněmecké měny. Východoněmecká vláda sice uváděla oficiální měnový kurz DM 1:1, ale západní směnárny měly oficiální kurz 1:5. Ekonomičtí analytikové navrhovali kurz 1:6 OM, Bundesbank pak 1:2 pro udrţení stability západoněmecké marky kvůli inflaci a dluhům. Postoj spolkové národní banky však vyvolal u obyvatelstva NDR vlnu nevole. Výsledkem tedy byl kompromis mezi návrhy Bundesbanky a poţadavky východních Němců: důchody, platy, mzdy, stipendia, nájemné a ostatní platby byly převedeny v poměru 1:1, v poměru 1:1 byla téţ provedena výměna úspor na jednu osobu: o u důchodců nad 60 let věku do výše 6 000 DM, o u dospělých občanů ve věku 15-59 let do výše 4 000 DM, o pro děti do 14 let pak do výše 2 000 DM, veškeré další vyšší úspory a téţ dluhy byly proměněny v poměru 2:1, pro aktiva osob ţijících mimo NDR a jejichţ jmění vzniklo po 31. prosinci 1989, platil směnný kurz 3:1, důchodový systém NDR byl přeměněn a přizpůsoben západoněmeckému. Tato transakce představovala směnu ve výši 64 miliard OM v poměru 1:1 a dále pak 211 miliard OM v poměru 2:1, coţ znamenalo nárůst současné peněţní zásoby v původní výši 1 255 miliard DM o dalších 170 miliard DM, tedy o 14 %. 7 SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 212. 31