Konkurenceschopnost, inovace a klastry

Karel Skokan Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji Repronis Ostrava, 2004

Kniha vychází s podporou firmy Biocel Paskov a.s., člena skupiny Heinzel Group a s podporou firmy Mayr-Melnhof Säge Paskov s.r.o. Kapitoly 6 až 10 publikace vznikly v rámci řešení výzkumného záměru CEZ:J17/98:275100015. Recenzovali: Ing. Jan Sucháček Prof. Ing. Jana Štofková, Ph.D. Doc. Ing. Karel Skokan, Ph.D., 2004 ISBN 80-7329-059-6

Obsah ÚVOD... 8 1. REGIONY, GLOBALIZACE A ROZVOJ... 9 Použitá literatura... 13 2. REGIONÁLNÍ ROZVOJ... 14 2.1 Rozvoj a růst... 14 2.2 Teorie regionálního rozvoje... 15 2.2.1 Faktory v regionálním rozvoji... 15 2.2.2 Teorie lokalizace... 16 2.2.3 Teorie exogenního regionálního rozvoje... 18 2.2.4 Teorie endogenního rozvoje... 20 2.2.5 Asociativní model regionálního rozvoje... 21 2.3 Teorie ekonomického růstu... 23 2.3.1 Teorie růstu v makroekonomii... 24 2.3.2 Teorie endogenního ekonomického růstu... 25 2.3.3 Teorie růstu v regionální ekonomii... 26 2.4 Inovační teorie a modely inovací... 27 2.4.1 Přístupy k inovacím a definice inovace... 27 2.4.2 Inovační procesy a inovační prostředí... 28 2.4.3 Modely inovačních procesů... 30 2.5 Závěry z teoretických východisek pro regionální rozvoj... 33 Použitá literatura... 34 3. REGIONÁLNÍ POLITIKA... 36 3.1 Definice regionální politiky a její účastníci... 36 3.2 Typy a nástroje regionální politiky... 38 3.2.1 Exogenní regionální politika... 39 3.2.2 Endogenní regionální politika... 40 3.3 Závěry k pojetí regionální politiky... 44 Použitá literatura... 45 4. SYSTÉMOVÝ PŘÍSTUP K POJETÍ REGIONU... 46 4.1 Vymezení pojmu region... 46 4.2 Region jako systém... 47 4.2.1 Region jako systém administrativního uspořádání... 48 4.2.2 Region jako systém fungování a reprodukce... 48 4.2.3 Region jako systém funkcí infrastruktury... 50 4.3 Regiony se soustředěnou podporou státu v ČR... 52 Použitá literatura... 54 5. MODELOVÁNÍ V REGIONÁLNÍM ROZVOJI... 55 5.1 Modely hlavních subsystémů v regionálním rozvoji... 55 5.2 Modely obyvatelstva... 57 5.3 Modely vývoje ekonomiky... 58 5

5.4 Modely využívání pozemků... 58 5.5 Modely v dopravě... 58 5.6 Modely ekologické... 59 5.7 Modely integrované... 59 Použitá literatura... 61 6. DETERMINANTY KONKURENCESCHOPNOSTI REGIONŮ... 62 6.1 Úvod... 62 6.2 Konkurenceschopnost v pojetí Evropské unie... 63 6.3 Ročenka světové konkurenceschopnosti OECD... 65 6.4 Světové ekonomické fórum a konkurenceschopnost... 68 6.5 Porterův přístup ke konkurenceschopnosti regionů... 69 6.6 Etapy konkurenceschopného rozvoje... 73 6.7 Produktivita, inovace a klastry... 76 6.8 Závěry... 78 Použitá literatura... 79 7. SYSTÉMY INOVACÍ V REGIONÁLNÍM ROZVOJI... 80 7.1 Systemizace a modely inovací... 80 7.2 Systémy inovací... 83 7.3 Regionální systémy inovací... 87 Použitá literatura... 90 8. NOVÉ PŘÍSTUPY KE STRATEGICKÉMU ŘÍZENÍ REGIONŮ... 91 8.1 Úvod... 91 8.2 Předpoklady rozvoje regionů... 92 8.3 Modely strategického řízení v regionálním rozvoji... 93 8.4 Zaměření současných strategií v regionálním rozvoji... 95 8.5 Konkurenceschopnost ve strategiích regionů... 96 8.6 Klastrový přístup ke strategiím ekonomického rozvoje... 97 8.7 Závěr... 99 Použitá literatura... 100 9. PRŮMYSLOVÉ OKRSKY, PODNIKATELSKÉ SÍTĚ A SOCIÁLNÍ KAPITÁL.. 101 9.1 Průmyslové okrsky... 101 9.2 Sítě podniků... 104 9.3 Sociální kapitál... 108 Použitá literatura... 109 10. PRŮMYSLOVÉ KLASTRY V REGIONÁLNÍM ROZVOJI... 110 10.1 Úvod... 110 10.2 Definice klastrů... 112 10.3 Typologie klastrů... 115 10.4 Způsoby identifikace klastrů... 119 10.5 Faktory růstu a rozvoje klastrů... 123 10.6 Strategie regionálního rozvoje s využitím klastrů... 125 10.6.1 Klasifikace strategií vytváření klastrů... 126 10.6.2 Realizace strategií pro budování klastrů... 132 10.7 Doporučení pro rozvoj klastrů... 134 10.7.1. Ustavení regionálních klastrů... 134 6

10.7.2 Konkrétní akce ve strategiích klastru... 134 10.7.3 Varianty politiky pro podporu klastrů... 135 10.8 Identifikace klastrů v Moravskoslezském kraji... 136 10.9 Iniciativy klastrů ve světě... 142 10.9.1 Hodnocení klastrových iniciativ... 143 10.9.2 Klastry v Evropské unii... 145 10.9.3 Případová studie klastrů... 147 10.10 Závěr... 153 Použitá literatura... 155 SHRNUTÍ... 157 SEZNAM TABULEK... 158 SEZNAM OBRÁZKŮ... 159 SEZNAM ZKRATEK... 160 ISBN 80-7329-059-6... 161 7

Úvod Paradoxem současnosti je skutečnost, že v období globalizace stále větší úlohu v ekonomickém rozvoji národních ekonomik sehrávají regiony, ve kterých se koncentruje hospodářský život společnosti. Proto spíše než o rozvoji národní ekonomiky bychom mohli hovořit o regionálním rozvoji. Ve vyspělých státech Evropy a světa to jsou právě vybrané regiony, které určují rozvoj ekonomiky. Regionální rozvoj představuje komplex procesů, které přispívají k pozitivním změnám v ekonomické, sociální a environmentální situaci regionů, a jsou tedy orientovány na dosažení určitého cíle. S přechodem ke společnosti založené na znalostech nabývají tyto procesy nový obsah. Současné trendy ekonomického rozvoje obsahují pojmy jako konkurenceschopnost a produktivita, inovace a systémy inovací, podnikové sítě a klastry, spolupráce a přelévání znalostí, apod. Právě těmto pojmům je v publikaci věnována hlavní pozornost. Práce představuje shrnutí studijních a výzkumných aktivit, které jsem vykonával na katedře regionální ekonomiky Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava v letech 2002 2003. Vychází ze současné úrovně poznání na základě studia dostupné literatury a zaměřuje se na hlavní témata moderního přístupu k regionálnímu rozvoji a na směry, kterými se regionální rozvoj ubírá na počátku 21. století. Jejím hlavním cílem je přiblížit získané poznatky všem, kdo se problematikou regionálního rozvoje v teorii, a zejména v praxi zabývají. Může být užitečná zájemcům, kteří působí jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru, na úřadech nebo v konzultačních firmách. Po první kapitole, která je úvodem k pochopení úlohy regionů ve světové ekonomice, jak je prezentována ve světové literatuře na přelomu tisíciletí, je další obsah publikace rozdělen na dvě hlavní části. První část v kapitole druhé až páté představuje dnes již klasický přístup k regionálnímu rozvoji a k regionální politice, který se uplatňoval ve druhé polovině minulého století. Vysvětluje regionální rozvoj a regionální politiku v obecné rovině s rozdělením na exogenní a zejména endogenní přístup, který využívá k rozvoji vnitřní potenciál regionů. Klade důraz na inovace a inovační procesy, na partnerství v regionu a na úlohu člověka a jeho aktivní přístup k rozvoji. Předkládá systémový pohled na region, který se stává v rámci regionální politiky objektem strategického řízení, a dále uvádí do problematiky modelování regionálních procesů bez nárokování matematického aparátu, který s tvorbou modelů souvisí. Druhá část publikace obsažená v kapitole šesté až desáté zahrnuje otázky regionálního rozvoje ve společnosti založené na znalostech, které jsou aktuální v novém tisíciletí. Nejprve jsou vysvětleny základy teorie konkurenceschopnosti 8

států a regionů, odvozené z přístupů Evropské unie, OECD, Světového ekonomického fóra a zejména z přístupu známého guru managementu prof. M. Portera z Harvard Business School. Dále jsou představeny systémy inovací, které se stávají v ekonomikách založených na znalostech hlavní hnací silou rozvoje a zvyšování konkurenceschopnosti, a je vysvětlen přístup ke strategickému řízení rozvoje regionů, který vychází z orientace na konkurenceschopnost, klastry a systémy inovací. Poslední a nejrozsáhlejší kapitola se zabývá úlohou odvětvových klastrů v regionálním rozvoji, které představují nový pohled na formulaci a realizaci politiky ekonomického rozvoje ve většině vyspělých, ale i rozvojových států světa. Vysvětluje pojem a typologii klastrů, faktory růstu a rozvoje klastrů a přístupy ke strategiím regionálního rozvoje s využitím klastrů. Metodu analýzy klastrů v konkrétním regionu demonstruje na konkrétním případě Moravskoslezského kraje, pro který byla v roce 2002 z iniciativy agentury CzechInvest v rámci pilotního projektu programu Phare zpracovaná studie klastrů v Moravskoslezském kraji 1. V závěru kapitoly jsou jako případová studie představeny tzv. klastrové iniciativy v rakouském Štýrsku včetně konkrétního popisu nábytkářského a dřevařského klastru. Přestože publikace není psána výhradně jako učebnice, může sloužit také jako studijní text studentům regionálního rozvoje, regionální politiky a dalších příbuzných oborů na vysokých školách. S ohledem na praktické zaměření práce je však výklad teoretických východisek omezen a důraz je položen na aplikaci předkládaných rozvojových směrů v reálné regionální politice. Před vlastním výkladem aktuálních otázek regionálního rozvoje bych chtěl poděkovat oběma recenzentům, kterými byli Ing. Jan Sucháček z Ekonomické fakulty VŠB Technická univerzita Ostrava a Prof. Ing. Jana Štofková, Ph.D. ze Žilinské univerzity v Žilině, jejichž cenné připomínky velmi přispěly ke konečné podobě textu. Samozřejmě všechny případné nepřesnosti a omyly jsou výhradně záležitostí autora. Ostrava, leden 2004 Karel Skokan 1. Regiony, globalizace a rozvoj 1 Výsledky studie iniciovaly v roce 2003 založení Moravskoslezského strojírenského klastru v Ostravě, který se stal pilotním projektem klastrové iniciativy v České republice. 9

Globalizace, rychlé technologické změny a rozsáhlá výměna informací a znalostí charakterizují dnes přechod k tzv. ekonomice založené na znalostech. Na jednání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 vytyčili nejvyšší představitelé států a vlád EU ambiciózní cíl: V příštích deseti letech by se Evropa měla stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společností na světě, která bude schopna trvale udržitelného ekonomického rozvoje doprovázeného kvantitativním i kvalitativním zvyšováním zaměstnanosti a větší sociální soudržností. Klíčem k dosažení tohoto cíle se mají stát inovace, které vznikají jako výsledek komplexní interakce mezi mnoha individuálními, organizačními a environmentálními faktory, a tento přístup se v posledních letech prohlubuje. Inovační politika v Evropských společenstvích hraje zásadní úlohu při posilování ekonomické výkonnosti prostřednictvím strukturální politiky a strukturálních reforem. Stala se dnes novou horizontální politikou, která propojuje tradiční oblasti, jako je politika ekonomická, průmyslová nebo politika výzkumu. Členské státy EU věnovaly a věnují značné úsilí do přípravy a rozvoje nových struktur a nástrojů pro politiku inovací. Ukazuje se, že regiony představují významnou sílu v přechodu ke znalostní společnosti a mohou sehrát roli jakéhosi motoru v celkovém kontextu ekonomického růstu založeného na výzkumu, technologiích a inovacích. Jedná se zejména o regiony, které se zaměřují na řešení dvou skupin otázek: za prvé na zvýšení regionálního vědomí o národní výzkumné a inovační politice a její zaměření na řešení sociálně ekonomických potřeb regionů, za druhé na směřování této politiky k budování výzkumné a inovační kapacity v regionech, a tím zvýšení schopností jednat jako hnací síla ekonomického a technického rozvoje a zvýšení konkurenceschopnosti. Toho může být dosaženo: vytvořením výzkumné a inovační strategie pro rozvoj materiálních a lidských zdrojů, podporou výzkumné infrastruktury, místních univerzit a vzdělávacích zařízení, podporou struktur pro tvorbu a růst inovačních podniků a efektivních rozhraní v rámci regionálních systémů inovací, které tvoří vztahy mezi pracovníky výzkumu, inovátory, dále také zdroje financování, vědeckotechnické parky, výzkumné programy apod., posílením partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, které bude přispívat k evropské znalostní ekonomice a bude stimulovat tvorbu a šíření znalostí, podporou prostředí, které napomáhá výzkumu a inovacím zavedením právních, finančních a fiskálních podmínek, 10

podporou výměny zkušeností s jinými regiony úspěšnými ve specifických oblastech, aktivním přispěním k integrované strategii udržitelného rozvoje. Intervence k podpoře regionálního rozvoje byly, a v řadě zemí ještě jsou, založeny zejména na poskytování kapitálu a podpory pro budování fyzické infrastruktury. Současná regionální věda a ekonomický výzkum dokazují, že nejefektivnějšími cestami k dosažení ekonomického růstu je rozšiřování znalostí a technologií na regionální úrovni. Regionální inovační systémy vznikají, když se v geografické blízkosti nachází řada faktorů působících na tvorbu inovací. Avšak v důsledku rozvoje informačních a komunikačních technologií i zde dochází ke změnám. Nicméně geografická blízkost stále zůstává jedním z nejmocnějších činitelů, které ovlivňují intelektuální, komerční a finanční poměry, a tím také ovlivňují inovační procesy. Regiony jsou v tomto smyslu důležité, protože vytvářejí prostorovou základnu pro seskupení různých nositelů inovací a výzkumu v tzv. klastrech, které se považují za hlavní hybné síly regionálního rozvoje. Klastry jsou tvořeny skupinami inovačních firem, akademických a výzkumných institucí, různých typů místních rozvojových agentur a dalších podpůrných organizací. Jejich struktury obsahují rozvojovou znalostní bázi, podpůrnou infrastrukturu a mají také i kulturní rozměr. Základem tohoto předávání znalostí je výzkum a technický rozvoj. Nová evropská ekonomika má významnou lokální a regionální dimenzi. Je proto zapotřebí zajistit, aby lokální odezvy byly v souladu s globálním přístupem. Lokální akce by měly začít od sdílené diagnózy území a definice společných strategických cílů. Do regionální strategie by měli být začleněni všichni lokální účastníci včetně regionálních orgánů, privátního sektoru, vysokoškolských a výzkumných institucí, sociálních partnerů a občanské společnosti. Lokální a regionální orgány mohou přitom v tomto procesu sehrát roli facilitátora a koordinátora a roli katalytickou. Ve spolupráci s národními autoritami mohou svést dohromady různé účastníky procesu. Regiony se v Evropě staly významnou hnací silou v rozvoji společnosti založené na znalostech a na základě jejich dosavadních zkušeností, kvality a angažovanosti budou sehrávat stále větší úlohu při dosahování ekonomického růstu a konkurenceschopnosti. Úsilí regionů podporuje celá řada politik Evropské unie, mezi rozhodující patří politika soudržnosti, politika výzkumu a inovací. Zatímco politika soudržnosti hraje hlavní roli pro řešení současných problémů regionů a přispívá ke snižování regionálních disparit, výzkumná politika se stává hlavním nástrojem pro vytvo- 11

ření nezbytných podmínek pro postup regionů ke znalostní ekonomice. Spolu s inovacemi, vzděláním a školením přináší výzkum pro regiony novou kvalitu, která jim umožní vytvářet nové formy rozvoje a také udržet krok s rozvojem mezinárodním. Současná regionální věda uznává rostoucí význam regionů ve světové ekonomice a podtrhuje dva trendy globalizace: V globální ekonomice je mezinárodní konkurenceschopnost firem a efektivnost regionů stále více určována regionální blízkostí a regionální konkurenční výhodou. Geografie nové světové ekonomiky se stále více soustřeďuje do regionů. Protože roste význam regionální blízkosti, specifických institucí a podnikatelského prostředí, mají regiony značné možnosti, jak utvářet procesy ekonomického rozvoje. Termíny jako synergie, klastry, systémová konkurenceschopnost, lokální a regionální systémy inovací apod. dominují v současných diskuzích o rozhodujících faktorech rozvoje regionálních i národních ekonomik (Messner 2002). Význam regionů ve světové ekonomice zdůrazňuje několik vědecko-výzkumných směrů: 1. Nová ekonomická geografie. Od poloviny 80. let minulého století Paul Krugman a jeho spolupracovníci ve svých pracích o obchodě a geografii rozpracovali význam prostorových faktorů pro dynamiku rozvoje ekonomiky a začlenili ji do hlavního proudu ekonomie. Ekonometrické studie podporují tezi, že inovační procesy probíhají hlavně v prostorových aglomeracích. 2. Manažerské studie. Ve svých pracích Michael Porter (Konkurenční výhoda národů 1990; O konkurenceschopnosti 1997) podtrhuje význam klastrů pro efektivní ekonomické procesy. Dokazuje, že v globální ekonomice vzniká konkurenční výhoda v důsledku těsné spolupráce firem v regionech. 3. Regionální vědy a hospodářská geografie. Diskuse o tzv. průmyslových okrscích ve střední Itálii vyvolala v 80. letech minulého století rostoucí zájem o podnikatelské klastry a rozvinula se v rozsáhlý výzkum v této oblasti prováděný v rámci OECD, Evropské unie, UNIDO, Světové banky apod. 4. Ekonomie inovací. Od 90. let minulého století se v literatuře o technických inovacích přechází od individuálních firem ke studiím národních, regionálních a lokálních systémů inovací a tento trend je podporován např. v rámci Evropské unie s přispěním strukturálních fondů. Zdůrazňuje se přitom interaktivní charakter inovací (learning by interacting), úloha sociálního kapitálu a konkurenční výhoda firem, které jsou součástí lokálních a regionálních inovačních systémů a klastrů. Vyplývá z toho, že re- 12

giony jsou schopné vytvářet dynamické systémy inovací, které posilují jejich postavení ve světové ekonomice. 5. Systémová konkurenceschopnost. Zdůrazňuje se význam provázanosti vztahů mezi firmami a institucemi v jejich okolí, které vytvářejí konkurenční výhodu firem a systémovou konkurenceschopnost regionů. Diskuse se soustřeďují na systémy vládnutí v regionech a inovační procesy ve specifických lokalitách, které se stávají základními determinanty mezinárodní konkurenceschopnosti. Všechny tyto přístupy se soustřeďují na vnitřní regionální interakce a vztahy mezi firmami a jejich institucionálním prostředím. Přitom platí, že rostoucí poptávka světové ekonomiky může být obsloužena s využitím lokálního potenciálu. Specifickou oblastí podpory regionálního rozvoje se stala regionální a strukturální politika Evropské unie, která využívá jako jeden z hlavních zdrojů podpory strukturální fondy. Vlastním obsahem realizace této politiky však jsou formy a nástroje popsané v této publikaci. Použitá literatura Messner D. (2002): The concept of the World economic triangle : global governance patterns and options for regions. IDS Working paper 173. Brighton: Institute of Development Studies, University of Sussex. 13

2. Regionální rozvoj Pojem rozvoj je neurčitý pojem, který lze určit pouze na základě konkrétních hodnotových postojů (Maier, Tödtling 1998). Používá se v různých souvislostech a s různým nejednoznačným významem, jako je např. rozvoj ekonomický, regionální, technický, organizační a jiný. Rozvoj popisuje proces orientovaný na určitý cíl, který podléhá ustavičným změnám. Většinou začíná odstraňováním největších nedostatků. Dlouho splýval s pojmem ekonomický (hospodářský) rozvoj, a především s pojmem ekonomický růst. Oba pojmy však musíme pečlivě odlišovat. 2.1 Rozvoj a růst Ekonomický růst je chápán jako zvýšení celkového produktu země během určitého období. Měří se většinou jako roční tempo růstu reálného hrubého národního (domácího) produktu HNP (HDP) dané země. Růst HDP se však může projevit i tehdy, když je velká nezaměstnanost. Ekonomický rozvoj znamená dlouhodobé zvyšování ekonomického bohatství země. Je podmíněn vznikem nových výrobních ekonomických aktivit, které vytvářejí nové bohatství, zaměstnanost a také poptávku po výrobcích a službách (Sweeny 1995). I když nelze hospodářský růst ztotožnit s hospodářským rozvojem, je rozvoj bez hospodářského růstu těžko představitelný. Hlavními činiteli ekonomického rozvoje jsou aktivní podnikatelé, kteří nalezli nové ekonomické činnosti, a také podnikatelé pasivní z jejich společenské komunity, dále infrastruktura, která je podporuje a poskytuje jim hmotné nebo nehmotné zdroje. Bez podnikatelů, podnikatelských firem a výrobních průmyslových odvětví nejsou možné strukturální změny, které obnoví nebo vytvoří prosperitu prostupující všemi společenskými vrstvami. Podnikatelé se objevují a existují v prostředí specifického území, které představuje složité spojení sociálních, kulturních, politických, průmyslových, zemědělských, občanských, podnikatelských a ekologických proměnných, odlišujících jednotlivá území a komunitu, která na tomto území žije. Podnikatelé jsou koncentrovaným výrazem všech těchto proměnných. Ať už se jedná o rozvinuté nebo zaostalé země, má-li být zachován nebo nastartován ekonomický rozvoj, mu- 14

síme se soustředit na regionální nebo místní kontext, a hovoříme tedy o regionálním rozvoji. Ekonomický a sociální rozvoj je lokální jev, který se rozvíjí v určitém regionálním prostředí. Národní ekonomika je pak souhrnem místních a regionálních ekonomik, které obsahuje. Regionální rozvoj je představován komplexem procesů, které probíhají v rámci složitého systému region. Pro ovlivňování a řízení těchto procesů je proto nezbytné používat systémový přístup. Podporou regionálního rozvoje se zabývá regionální politika. Regionální politika představuje koncepční i výkonnou činnost státních i regionálních institucí zaměřenou na stanovení hlavních směrů a strategických cílů v regionálním rozvoji a vytváření metod, postupů a zdrojů pro jejich realizaci. Za hlavní cíle regionální politiky můžeme přitom pokládat podporu regionálního rozvoje orientovaného na vyrovnávání regionálních disparit a dosahování růstu blahobytu regionů. Za rozhodující pokládáme ekonomický rozvoj založený na rozvoji podnikání s podporou regionální infrastruktury spolu s rozvojem sociálním a environmentálním, jejichž hlavním ohniskem zájmu je blahobyt lidí. 2.2 Teorie regionálního rozvoje Teoretické přístupy k regionální ekonomice jsou v literatuře podrobně rozpracovány. Jeden z mnoha pohledů na ně reprezentuje např. Sweeeny (1995), který je dělí na dvě skupiny: teorie lokalizace, které pojednávají o hospodářsko-prostorové struktuře regionu, o jednotlivých firmách a celkových problémech ekonomické lokalizace, tj. o určení optimálního umístění firem nebo jejich poboček; teorie regionálního rozvoje, které se soustřeďují na popis a vysvětlení regionálně odlišných procesů růstu a rozvoje. Přitom se zde rozlišují: teorie založené na přístupu shora dolů, tj. s podporou exogenních faktorů růstu, teorie založené na přístupu zdola nahoru s využitím endogenních faktorů. Nejprve si však shrneme hlavní faktory ovlivňující regionální rozvoj. 2.2.1 Faktory v regionálním rozvoji Na rozvoj regionu a jeho strukturu působí řada tzv. lokalizačních faktorů, které ovlivňují jak sídelní strukturu, tak zejména umístění firem a institucí v regionu. 15

Jejich znalost umožňuje vlastní ovlivňování regionálního rozvoje. Mezi tyto faktory patří: přírodní podmínky hrály úlohu zejména v minulosti, dnes však opět nabývají na významu, např. z hlediska znečištění životního prostředí, dostupnost výrobních faktorů, tj. půdy, pracovních sil a kapitálu, dostupnost zdrojů vstupů do výroby a přístupů na trhy, prostorové rozmístění zdrojů a dopravní infrastruktura, úroveň technického pokroku vyjádřená existencí a dalším rozvojem technických dovedností, které umožňují inovaci výrobků i procesů a efektivnější kombinaci výrobních faktorů, přítomnost velkých národních a nadnárodních firem, případně jejich poboček v regionu, aglomerační efekty jako důsledek koncentrace podniků a sídel, úroveň technické a institucionální infrastruktury a veřejných služeb, regionální prostředí, resp. klima přispívající k vytváření a růstu nových podnikatelských firem, k inovacím a ke komunikačním sítím v rámci regionu, přítomnost kvalifikované pracovní síly, sítě dodavatelů a služeb a vazby na trhy, které jsou důležité zejména pro malé a střední firmy, nehmotné (měkké soft) lokalizační faktory, jako jsou sociální prostředí, atraktivnost podmínek pro bydlení, aktivity volného času, možnosti rekreace apod. Nové a malé firmy jsou závislé zejména na regionálním nebo místním prostředí, na přítomnosti podmínek, které podporují vytváření nových podniků. A právě na tomto prostředí je závislý endogenní nebo autonomní rozvoj. Důležitými regionálními rozvojovými podmínkami jsou zejména kvalifikovaná pracovní síla, síť dodavatelů, služby a spojení na trhy. Pro generování a regionální dynamiku malých a středních firem je obzvlášť důležité zlepšování regionálního prostředí. 2.2.2 Teorie lokalizace Teorie umístění firem vychází z ekonomické teorie o hlavním cíli firmy, kterým je maximalizace zisku. Firma se umístí tak, aby rozdíl mezi příjmy závislými na lokalizaci a náklady závislými na lokalizaci byl maximální. Klasické lokalizační teorie jsou popsány v pracích Alfreda Webera, J. H. von Thünena, W. Christallera a A. Loösche (Maier, Tödtling 1998; Sweeny 1995; Wokoun et al. 2001). Teorie lokalizace (umístění) firem se zabývají určením optimálního umístění firmy nebo její pobočky a faktory, které rozhodnutí o umístění ovlivňují. Obecným problémem firmy je výběr místa, ve kterém bude shromažďovat své vstupy a ze kterého bude distribuovat své výstupy. Jak vstupy, tak i výstupy mohou být rozmístěny v různých místech a obě kategorie podléhají dopravním nákladům. Firma si hledá umístění buď podle vstupů (firma orientovaná na vstupy) nebo 16

podle trhu (firma orientovaná na trh). Umístění firmy se často provádí s ohledem na minimalizaci dopravních nákladů (tzv. princip středního umístění). Faktory lokalizace lze tedy rozdělit na vstupní, tj. výrobní, a výstupní, tj. prodejní. Mezi výrobní faktory řadíme dostupnost a náklady na zajištění hlavních prvků pracovní síly, provozních aktiv, jako je půda, budovy a stroje, materiál (suroviny, pomocný materiál, stroje), a dispoziční faktory, jako je management a správa. Prodejní faktory se týkají sektoru trhu a patří sem například možnosti regionální distribuce zboží, regionálně odlišné ceny apod. Kromě těchto dvou základních skupin faktorů však rozlišujeme další dva významné determinanty regionálního rozvoje, a to aglomerační faktory (efekty) a infrastrukturu. Aglomerační výhody (pozitivní úspory) mají centralizační efekt, aglomerační nevýhody (negativní úspory) mají decentralizační efekt. Pozitivní i negativní efekty aglomeračních faktorů je třeba zvažovat ve spojení s regionální koncentrací ekonomických aktivit. Rozlišujeme přitom základní rozdíl mezi interními úsporami (úspory z velkovýroby, tj. výsledkem je snížení nákladů na jednotku produkce při rostoucí kapacitě) a externími úsporami (tzv. úspory z lokalizace a úspory z urbanizace). Do lokalizačních výhod patří např. snadný přístup ke kvalifikované pracovní síle, zlepšené subdodávky specializovaných subdodavatelů, specializované servisní firmy. Projevují se mezi různými firmami v rámci jednoho odvětví, často více ovlivňují jen malé firmy. Urbanizační efekty se projevují mezi firmami různých odvětví a mezi různými aktivitami. Jako urbanizační výhody označujeme např. lepší vybavení místních municipálních zařízení, intenzivní vztahy s podnikatelskou komunitou a vztahy podnikatelských aktivit, velikost trhu práce, dostupnost výrobních služeb, přítomnost výzkumných ústavů a vzdělávacích zařízení, existenci kvalitní technické infrastruktury, kvalitu života v oblasti apod. Aglomerační efekty sehrávají stále významnější úlohu v regionálním rozvoji. Infrastruktura bývá interpretována jako reziduální lokalizační faktor, který zahrnuje všechny dosud nejmenované faktory a které ovlivňují rozhodnutí o umístění firmy. Zahrnuje všechny základní funkce nutné pro růst, integraci a nabídku ekonomiky, tj. např. infrastrukturu technickou, vzdělávací, sociální, institucionální i podnikatelskou. 17

Příkladem snahy integrovat různé lokalizační teorie a odvodit z nich přístupy k regionální ekonomické teorii je teorie E. von Böventera (Sweeny 1995). Podle něj jsou nejdůležitějšími a regionálně nejzřetelnějšími faktory: aglomerační faktory zvažujeme je pro jejich pozitivní nebo negativní efekty ve spojení s regionální koncentrací ekonomických aktivit; rozlišujeme přitom mezi interními a externími úsporami, dopravní náklady jsou obecnými determinantami jak pro regionální mobilitu vstupů a výstupů zboží, tak i pro výrobní faktory, závislost ekonomiky na dostupnosti půdy; rozlišujeme přitom mezi půdou pro výrobní účely (zemědělství, těžba, průmyslové pozemky, technická infrastruktura) a půdou pro spotřebitelské účely (bydlení, volný čas a rekreace). Lokalizační struktura v ekonomickém regionu závisí na interakci všech tří determinant, ale také na vývojovém stupni ekonomiky. V důsledku ekonomického rozvoje se mění i lokalizační struktury a jejich závislost na lokalizačních faktorech. 2.2.3 Teorie exogenního regionálního rozvoje Tyto teorie lze rozdělit do dvou skupin: teorie rovnovážného rozvoje (teorie klasického přístupu); polarizační teorie. Teorie rovnovážného rozvoje se vyznačují tím, že regionální růst a rozvojové procesy vždy končí ve stavu ekonomické rovnováhy, pro jejich odvození však bylo nutné stanovit řadu omezujících předpokladů, které jsou často vzdáleny od reality (Maier, Tödtling 1998; Sweeny 1995). Někdy se tyto teorie nazývají teorie klasického přístupu a patří sem např.: neoklasický model regionálního rozvoje (vychází z klasické ekonomické teorie A. Smithe), Keynesův základní model růstu, teorie růstových etap, teorie exportní základny, strategie vyváženého a nevyváženého růstu. Existuje ovšem řada jiných přístupů ke klasifikaci teorií, např. (Adamčík 1997; Blažek, Uhlíř 2002) a není cílem této kapitoly podat jejich úplný přehled. Pokusíme se pouze upozornit na hlavní charakteristiky některých z nich. Koncem 50. let dochází k vytvoření tzv. polarizačních teorií regionálního rozvoje. Základní premisou polarizačního konceptu je teze, že ekonomický rozvoj a ekonomický růst probíhají různě v odvětvích a v regionech. Existuje řada přístupů, které se zaměřují na odvětvovou polarizaci nebo na polarizaci regionální. 18

Jedním z tvůrců teorie odvětvové polarizace je Joseph A. Schumpeter. Podle jeho analýz jsou to inovace, které spouštějí celou vlnu rozvoje ekonomiky. Schumpeterovy myšlenky dále rozvinul v padesátých letech François Perroux. Zabýval se novými odvětvími, která byla vytvořena inovačními procesy, a nazval je hnacími jednotkami (unités motrices) podle jejich významu pro odvětvový rozvojový proces. Tyto jednotky odpovídají odvětvovým růstovým pólům a může je tvořit jedna firma nebo skupina firem. Dosud nejobsáhlejší a nejvíce propracovaný koncept růstových pólů předložil José Ramon Lasuén (Sweeny 1995). Ve své teorii rozpracoval vztahy mezi ekonomickým růstem a urbanizací. Jeho cílem bylo vypracovat teorii dynamického regionálního systému růstových pólů. Urbanizaci přitom chápe jako vytváření a rozvoj městských regionů v důsledku změn v ekonomické struktuře regionu. Rozhodující úlohu hrají inovace. Inovace přispívají k vytvoření regionálních a odvětvových pólů, které nazývá jako shluky/seskupení (clusters). Jako technické inovace se pak tradičně označují první použití vědeckých nebo technických znalostí, které mají komerční úspěch. Lasuén chápe urbanizaci a rozvoj jako postupný proces, ve kterém je aplikován model ekonomických aktivit na geografický region a na odvětvovou strukturu. Vychází z předpokladu, že ekonomický rozvoj je určován využitím inovací, a že rozvojové a urbanizační modely jsou charakterizovány inovacemi v dominujícím průmyslovém odvětví. Tyto inovace indukují další inovace v regionálně sousedících a přidružených odvětvích. Průmyslová odvětví s největšími inovacemi mají současně i nejvyšší růst. Za růstový pól považuje Lasuén odvětvové/regionální seskupení firem, které provádějí aktivity zaměřené na export. Formuluje přitom hypotézy: Růstovým pólem je regionální/odvětvové seskupení institucí orientované na regionální exportní aktivity, které jsou umístěny v jednom nebo několika geografických seskupeních v rámci regionu. V popředí jeho teorie již nejsou jednotlivé růstové póly, ale spíše systém růstových pólů, které vyhovují polarizačním principům, i když mají různou dimenzi a strukturu. Rozvoj jednotlivých růstových pólů stejně jako i systému růstových pólů je určován na základě podnětů odvozených z národních požadavků. Přímé a zpětnovazebné vlivy mezi podniky (tzv. komplementární faktory) na trhu přenášejí růst z pólů na geografické i odvětvové periferie. Regionální šíření je tedy ovlivněno lokalizačními faktory. Lasuén odvodil, že regionální struktura geografických seskupení určuje regionální model procesů postupného šíření a přijetí inovací. V tomto smyslu lze proto považovat za základní a určující faktor rozvoje ekonomiky městské systémy. 19

2.2.4 Teorie endogenního rozvoje Pro výše uvedené teorie postavené na přístupu shora-dolů je charakteristické, že rozvojové podněty vycházejí z metropolitních center k periferiím. Tento přístup, který tvrdí, že invence a inovace probíhají nebo mohou být ovlivněny v centrech, představuje statickou regionální dělbu práce. Avšak dnes existuje již řada příkladů, které prokazují, že model centrum/periferie neplatí, a právě naopak, že nezávislé podněty vznikají v regionech, které byly původně periferními. V polovině 70. let se objevují silné tendence na podporu tzv. endogenního rozvoje. Endogenní regionální rozvoj vyžaduje, aby byly vypracovány cíle, strategie a opatření, které vezmou v úvahu existující struktury a potenciál regionů. Od 80. let se objevuje řada přístupů a konceptů, které podporují větší nezávislost a sebeurčení regionů a jsou známy pod názvy jako regionální regionální politika, autonomní regionální rozvoj, regionální rozvoj pomocí aktivace intraregionálního potenciálu, regionální seberealizace a další (Sweeny 1995). Pro tyto přístupy je charakteristický regionální rozvoj, který spoléhá na vnitřní regionální integraci a na ekologicky zdravé využívání endogenního (vnitřního) potenciálu. Základní přístupy regionální politiky, která se orientuje na konkrétní lokality (obce) v regionech, jsou: politické přístupy, které by měly vést k posílení regionů pomocí decentralizace vládní moci a přenesení rozhodovací pravomoci na regiony, což povede k větší participaci a angažovanosti na regionální úrovni, takže regionální programy lze lépe koordinovat, ekonomické přístupy prosazující aktivizaci, využití a ekologicky zdravou podporu regionálního potenciálu, vytváření vztahů vnitřní regionální produkce a obchodu a spolupráci mezi podniky, která je považována za výhodu pro rozvojové možnosti, sociálně kulturní přístupy, které dovolují posílení a rozvoj autonomní regionální identity a růst vnitřní regionální komunikace; jako silná stránka rozvoje je podporováno regionální vědomí, ekologické přístupy, které se orientují na optimální koordinaci praktických opatření v rámci místních přírodních podmínek, podporují se ekologicky šetrné výrobní metody a využívání přírodního potenciálu z dlouhodobého hlediska. V posledním období se objevují skupiny faktorů, které mají vliv na spontánní a autonomní rozvojový proces regionální a lokální ekonomiky. Řada geografických oblastí v Evropě úspěšně generuje své bohatství a vlastní prosperitu prostřednictvím dynamického a podnikatelského obyvatelstva v malých a středních firmách. Jsou to zejména: 20

technický pokrok prostřednictvím inovací a schopnost učení, lidský kapitál a podnikatelé, ekonomický rozvoj jako lokální a regionální jev s regionální institucionální podporou. Úlohou vlády pak je vytvářet prostředí, které napomáhá podnikatelským a inovačním aktivitám v lokálních nebo regionálních ekonomikách. Na národní úrovni lze však z hlediska regionálního rozvoje vytvářet pouze velmi široký rámec, který podporuje atmosféru vedoucí k endogennímu rozvoji a k podnikatelské vitalitě. Mnohem konkrétnější akce jsou odpovědností regionálních a lokálních vlád na principu subsidiarity. A je to právě lokální a regionální úroveň, na které se integruje politika státu a Evropské unie v evropském prostoru a porovnávají se s konkrétními potřebami lokálních ekonomik. Proto regionální a místní instituce sehrávají velmi specifickou a významnou úlohu při vytváření atmosféry nebo prostředí, které podporuje rozvojové aktivity. 2.2.5 Asociativní model regionálního rozvoje K původním dvěma pojetím regionálního rozvoje, resp. regionální politiky, tj. exogennímu a endogennímu, přibylo v posledních desetiletích další. Je to tzv. asociativní model ( associative model ) regionálního rozvoje, který se označuje za třetí cestu. Politiky a strategie regionálního rozvoje totiž stále více směřují k tzv. měkké (soft) dimenzi ekonomiky, která zahrnuje spíše společenské a komunikativní dimenze ekonomického rozvoje. Mezi tyto měkké dimenze patří procesy spolupráce a vytváření norem a hodnot, které ovlivňují a určují chování činitelů v regionálním rozvoji, procesy výstavby institucí, které tyto činitelé či regionální a lokální aktéry přitahují k sobě, a tak zvyšují kolektivní kapacitu pro přípravu strategií a konkrétních akcí pro jejich realizaci. Konkrétním projevem asociativního modelu v regionech je nejen existence tzv. klastrů a podnikových sítí, ale také celá řada iniciativ pro růst inovací, které podporovala a podporuje i Evropská unie. Patří mezi ně např. regionální inovační strategie (RIS Regional Innovation Strategies) nebo regionální strategie pro podporu inovací a transferu technologií (RITTS Regional Innovation and Technology Transfer Strategies). Jejich cílem bylo, na základě regionálního konsensu a budování regionálních kapacit, identifikovat konkrétní projekty inovací v regionech. Hlavními procesy, které podporují asociativní model v regionálním rozvoji, jsou nejen procesy spolupráce (networking), procesy budování důvěry mezi partnery (zvyšování úrovně sociálního kapitálu v regionech), ale také změna územních struktur vládnutí a správy, pod kterými rozumíme odpovídající volené orgány na 21

regionální či lokální úrovni a instituce nevolené, které jsou odpovědné za poskytování a řízení služeb na těchto úrovních. Schopnosti a způsoby vládnutí jsou odrazem institucionálního rozvoje a spolupráce v daném území. Asociativní model regionálního rozvoje však nelze zúžit pouze na způsob či mechanismus, kterým se zlepší interakce mezi firmami a navazujícími institucemi v regionu. Je to také způsob, jak zajistit, aby celá regionální komunita měla prospěch z hospodářského úspěchu firem v regionu umístěných. Jak uvádí Bachtler (2003), nejvýznamnějšími směry v dlouhodobém rozvoji regionální politiky členských států EU jsou: posun v cílech regionální politiky od snižování regionálních rozdílů směrem k podpoře regionální konkurenceschopnosti, odklon od tradičních nástrojů politiky strany poptávky (zejména programů na podporu podnikání) ve prospěch měkkých opatření strany nabídky, zúžení oblastí, které obdrží regionální pomoc, růst lokálních ekonomických iniciativ (směřovaných zdola nahoru); větší konkretizace a větší cílení regionální politiky, a to jak prostorové (zejména na městské oblasti), tak i sektorové (tzv. klastry), změny v oblasti správy a vládnutí směrem k decentralizaci, k partnerství a ke koordinaci politiky, rostoucí zájem o udržitelnost a tzv. sociální začleňování. Tyto nové trendy se začaly projevovat v zemích Evropské unie zejména v novém programovacím období strukturálních fondů, tj. v letech 2000 až 2006. Zdůrazňuje se větší efektivnost cílů regionální politiky před dosažením rovnosti a vyrovnáním rozdílů, větší zaměření na regionální úroveň (tj. na regionální činitele v ekonomickém rozvoji regionů), význam regionálních schopností (kompetencí), úloha programování na regionální úrovni, větší zájem o koordinaci regionální politiky (na národní a regionální úrovni), větší tlak na rozpočty pro regionální politiku (jako odpověď na jejich krácení v minulosti). Je také zřejmé, že na regionální politiku v členských státech EU působí konkrétní principy, zásady a možnosti strukturálních fondů. Přitom toto působení nemusí vždy přinášet kladný efekt a může dokonce vést ke snížení vlastní aktivity v regionech v očekávání externích zásahů. Lze konstatovat, že všechny tyto charakteristické znaky představují posun k novému paradigmatu regionální politiky, které je popsáno jako měnící se paradigma regionální politiky v tabulce 1. 22

Kritérium Koncepční model Charakteristiky politiky Dlouhodobé cíle a záměry Konkrétní cíle Oblasti zásahů Způsob realizace Struktura politiky Prostorové zaměření Analytická základna Hlavní nástroje Orientace pomoci Organizace Příprava politiky Vedoucí organizace Partneři Administrativa Výběr projektů Časová orientace Hodnocení Etapy Výstupy Tabulka 1: Měnící se paradigma regionální politiky Klasická regionální politika Teorie lokalizace odvětví: Hlavními faktory jsou regionální atributy, jako např. výrobní náklady, dostupnost pracovníků Spravedlnost (rovnost) nebo efektivnost Tvorba zaměstnanosti, zvýšené investice Úzké (ekonomické, průmyslové) Reaktivní, založený na konkrétních projektech Problémové oblasti Indikátory regionálních disparit Programy podpory Podpora podnikům Tvrdá infrastruktura Centralizovaná (shora-dolů) Centrální vláda Žádní nejsou Jednoduchá a racionální Interní (rozhodováním) Roční rozpočty Ex post Měřitelné Pramen: Upraveno podle Bachtler 2001 Moderní regionální politika Teorie učících se regionů: Hlavními faktory jsou regionální schopnosti, např. inovační prostředí, klastry, sítě Rovnost a také efektivnost Zvýšená konkurenceschopnost (např. podnikání, inovace, dovednosti) Široké (multisektorové) Proaktivní, plánovaný, strategický Všechny regiony Komplexní SWOT analýza regionů Rozvojové programy Podnikatelské prostředí Měkká infrastruktura Kolektivní (založená na jednání) Regionální orgány a instituce Lokální orgány, sociální partneři Složitá a byrokratická Participativní (široká účast) Víceleté plánovací období Ex ante, Interim, Ex post Obtížně měřitelné 2.3 Teorie ekonomického růstu Pro úplnost teoretických východisek regionálního rozvoje se stručně zmíníme o teorii růstu, a to jak z pohledu makroekonomického na národní úrovni, tak i z pohledu regionálního. 23

2.3.1 Teorie růstu v makroekonomii V makroekonomické teorii na národní úrovni je dobře propracovaná teorie ekonomického růstu. Základním cílem ekonomického vývoje země je zlepšování (růst) životního standardu obyvatelstva (Mach 1995). V dlouhém období lze toho dosáhnout pouze růstem kapacit na výrobu zboží a služeb, tedy růstem potenciálního produktu. Hlavní determinanty ekonomického růstu jsou výrobní zdroje ekonomiky, tj. vstupy výrobních faktorů (práce a kapitálu) objem těchto vstupů ovlivňuje růst produkce, úroveň (stav) použité technologie, kam patří jak úroveň znalostí, tak i efekty vědeckotechnického pokroku a jeho aplikace při výrobě produkce. Podrobněji lze determinanty ekonomického růstu vyjádřit tak, že potenciální reálný důchod země závisí na (Frait 1995): množství výrobních faktorů, kterými jsou růst množství práce, růst množství kapitálu; kvalitativním zlepšení výrobních faktorů, kterými jsou zdokonalování výrobních faktorů (zlepšení kvality pracovní síly lidský kapitál, zlepšení kvality kapitálu), zlepšení kombinace výrobních faktorů (zlepšení organizace, lepší zavádění techniky). Pod pojmem ekonomický růst se nejobecněji rozumí růst potenciálního reálného důchodu, resp. potenciálního produktu v čase. Modely ekonomického růstu na národní úrovni se začaly v ekonomické teorii objevovat v 50. letech 20. století. Nejznámější je teorie ekonomického růstu Roberta Solowa, který pro její vytvoření využil základní myšlenku mikroekonomie, tj. produkční funkci vyjadřující vztah vstupů k potenciálním výstupům na úrovni firmy nebo průmyslového odvětví. Předpokládal, že existuje produkční funkce pro celou národní ekonomiku, která se dá vyjádřit jako vztah mezi hrubým domácím produktem (HDP) a vstupy kapitálu, pracovní síly a autonomním faktorem růstu, který nazval technická změna. Produkční funkci lze zapsat ve tvaru: kde Y = F (K, L, A) (1) Y je potenciální produkt nebo HDP vytvořený za 1 rok, K je kapitál, L je práce, A je úroveň používané technologie. 24

Produkční funkce (1) představuje obecnou formu produkční funkce. Někdy, chceme-li zdůraznit potenciální vliv odborné výchovy a vzdělání na ekonomický růst, zahrnuje se do produkční funkce i tzv. lidský kapitál H. Produkční funkce pak nabývá tvaru Y = F (K, L, H, A) (2) Pro zjednodušení však dále uvažujeme lidský kapitál jako součást kapitálu K. Ekonomická teorie zavádí i tzv. speciální formu produkční funkce ve tvaru Y = A.F (K, L) (3) Z rovnice pro produkční funkci vyplývá, že potenciální produkt se zvyšuje jednak zvyšováním objemu používaného kapitálu (K) a práce (L), ale i v důsledku růstu úrovně používané technologie (A). V rovnici (3) představuje F(K, L) standardní neoklasickou produkční funkci, A se nazývá souhrnnou (integrální) produktivitou, resp. multifaktorovou produktivitou, někdy se také nazývá autonomním růstovým faktorem. Na základě tzv. modelu Solowa platí, že primárním faktorem trvale rostoucího reálného důchodu na osobu ve vyspělých ekonomikách je právě technický pokrok. 2.3.2 Teorie endogenního ekonomického růstu Teoretický koncept Solowa modelu vychází z toho, že dlouhodobý ekonomický růst potenciálního produktu produktivity práce závisí na dvou exogenních faktorech na míře růstu obyvatelstva a na tempu růstu technologického pokroku, které nejsou determinovány uvnitř modelu, ale vně modelu. Technologický pokrok je podle Solowa dostupný všem zemím a má rozhodující podíl na růstu průměrné produktivity práce. Pak by ale všechny země měly konvergovat ke stejné úrovni průměrné produktivity práce, a tedy ke stejnému životnímu standardu (Mach 1995). Od druhé poloviny 80. let se formuje tzv. teorie endogenního ekonomického růstu, v níž je dlouhodobý ekonomický růst determinován faktory uvnitř modelu. Průkopníky této nové teorie jsou P. M. Romer, R. E. Lucas, J. R. Barro a další. Teorie endogenního ekonomického růstu se snaží vysvětlit technický pokrok jako výsledek tržní aktivity subjektů a odezvu na ekonomické podněty v dané lokalitě. Na rozdíl od modelu Solowa, který jej nevysvětluje a kde přichází z vnějšího okolí modelu, jej nová teorie koncipuje jako endogenní faktor. Technologický pokrok zahrnuje celou škálu nových a zdokonalených metod a způsobů, jimiž jsou vyráběny zboží a služby: zahrnuje vytvoření nových idejí, 25

invencí a zdokonalení, na bázi jejichž realizace dochází k výrobě nových či zdokonalených produktů nebo služeb, procesů (technologií) či poskytování nových a zdokonalených služeb. Ekonomická realizace uvedených rostoucích poznatků a zdokonalených metod probíhá ve formě inovací, tj. zavádění nových nebo zdokonalených produktů, procesů (technologií) nebo služeb na trh. Klíčovým problémem je podle teoretiků endogenního růstu stimulace tvůrčí invence, tj. stimulace tvorby nových idejí jak v soukromých firmách, tak i ve veřejné oblasti (vládní výzkum a vzdělávání). Významnou úlohu má v teorii endogenního růstu infrastruktura. Nová endogenní růstová teorie považuje soukromé a veřejné investice pro ekonomiku za stejně důležité. Investice do výstavby škol, silnic, dálnic, letišť, inženýrských sítí a telekomunikací jsou investicemi do infrastruktury, někdy se do ní zahrnují i investice do vzdělávání a dalších institucí. Veřejné výdaje do této oblasti se považují za velmi efektivní, zvyšují míru výnosnosti soukromých investic, přinášejí užitek spotřebitelům, a hrají tak významnou roli v tempech růstu potenciálního produktu. Teorie endogenního růstu uvádí také podmínky k urychlení ekonomického růstu: vytvořit daňové podněty pro výdaje na výzkum a vývoj nových technologií; podporovat investice do lidského kapitálu, na dosažení vyšší úrovně a kvality vzdělání; zvýšit investice do infrastruktury. 2.3.3 Teorie růstu v regionální ekonomii Sledujeme-li problematiku regionálního nebo místního rozvoje, pak pro určité průmyslové odvětví v dané oblasti (např. pro sektor zpracovatelského průmyslu) můžeme vyjádřit produkční funkci ve tvaru (McDonald 1997): Q = A(z, g)f(k, L) (4) Zde Q je výstup odvětví, F(K, L) je obvyklá funkce kapitálu a práce, A(z, g) je růstový faktor, který představuje kombinaci více proměnných: - proměnnou z tvoří soubor faktorů, které se projevují jako tzv. aglomerační efekty a vytvářejí úspory z aglomerace; jsou to úspory v nákladech u firem v určitém průmyslovém odvětví, které je soustředěno v určité městské oblasti (tzv. úspory z lokalizace) nebo je umístěno ve větších městských oblastech (tzv. úspory z urbanizace), - proměnná g představuje úroveň techniky, která je vyjádřená technickým pokrokem ve formě inovací. Mezi úsporami z aglomerace a technickým pokrokem existuje zásadní rozdíl. Technický pokrok znamená, že firma, která si osvojí nové technologie, může 26

vyprodukovat více výstupu se stejnými vstupy práce a kapitálu. Je-li technický pokrok ve firmě zaveden, pak je interní záležitostí firmy. Naproti tomu úspory z aglomerace jsou podle definice v dané oblasti pro firmu externím vlivem. Může se však stát, že některé úspory z aglomerace působí na zvýšení rychlosti technických změn, např. u firem v určitých městských oblastech. Úspory z aglomerace se mohou projevovat v invencích a rozvoji nových technologií, ale také mohou spočívat v osvojení si nových technologií. 2.4 Inovační teorie a modely inovací Jak v teoriích regionálního rozvoje, tak i v teoriích ekonomického růstu je značný důraz položen na úlohu inovací, které plní, případně budou plnit úlohu klíčového faktoru rozvoje. Proto je pro pochopení nástrojů regionálního rozvoje nutné zahrnout i vysvětlení významu inovací. 2.4.1 Přístupy k inovacím a definice inovace V teoriích regionálního rozvoje 50. let minulého století je za příčinu nerovnoměrného regionálního rozvoje považován vznik a šíření inovací. Schopnost vytvářet inovace v oblasti výrobků, procesů a organizace se proto i dnes chápe jako podstatný determinant podnikatelské konkurence, pro který má velký význam prostorová a regionální úroveň. Inovace jsou chápány jako synonymum pro úspěšný výtvor, přizpůsobení a využití novosti v ekonomické a sociální sféře. Inovace nabízejí nová řešení problémů, a tak umožňují splnit cíle jednotlivce i společnosti. Inovace mají mnoho rolí. Jako hnací síla orientují firmy k ambiciózním cílům, vedou k obnově průmyslových struktur a způsobují vznik nových odvětví v ekonomických činnostech. Inovace znamenají (Sweeny 1995): obnovu a zvětšení rozsahu výrobků, služeb a odpovídajících trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení změn v řízení, v činnosti organizace, v pracovních podmínkách a dovednostech pracovních sil. Inovace jsou jevem mnoha aspektů. Pojem inovace je do jisté míry nejednoznačný. V běžném užívání znamená jak proces, tak i výsledek. Podle definice OECD znamená inovace transformaci myšlenky do prodejného produktu nebo služby, nový nebo zdokonalený výrobní nebo distribuční proces nebo novou metodu sociálních služeb. Takto se termín inovace vztahuje k procesu. Používá-li se slovo inovace s odkazem na nový nebo zlepšený produkt, zařízení nebo službu, které jsou úspěšné na trhu, pak je kladen důraz na výsledek procesu. Je proto důležité rozlišovat mezi výrobkovými, procesními a organizačními inovacemi. 27