2. Banky a jejich regulace Výkladová část Bankovní soustava Bankovní soustava je významnou součástí finančního systému. V centrálně řízené ekonomice byla bankovní soustava u nás jednostupňová představovaná SBČS jako monobankou, která měla své pobočky v krajských a okresních městech. Současná dvoustupňová soustava bankovnictví a je tvořena centrální bankou a obchodními bankami. Centrální bankou je v ČR Česká národní banka. Je ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem. Hlavním cílem ČNB je péče o cenovou stabilitu a v souladu s ním ČNB určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, institucemi elektronických peněz a devizový dohled. Banka je ekonomický subjekt /finanční instituce/, který je druhem finančního zprostředkovatele. Jako subjekt má v bankovní soustavě formu centrální nebo obchodní banky. Podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách se bankami rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které: a) přijímají vklady od veřejnosti, a b) poskytují úvěry, a které k výkonu činností podle písmen a) a b) mají bankovní licenci. Je tedy podnikatelským subjektem k přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet. Vedle centrální banky a univerzálních bank zpravidla v bankovní soustavě existují banky, které se specializují pouze na určité druhy činností, např. na služby pro podnikatele v zahraničním obchodě. Tyto banky mají bankovní licenci pouze pro určité druhy činností a jsou označovány za specializované banky. Podle toho, který druh bank v bankovním sektoru dané země převládá a jak je dělba práce mezi bankami upravena příslušnými předpisy, rozlišujeme tyto typy bankovních soustav: 1.systém univerzálního bankovnictví, rozšířený v řadě evropských zemí, v kterém banky mohou zákazníkům poskytovat veškeré služby
(získají-li úplnou bankovní licenci), a 2. systém, v kterém je činnost komerčních bank striktně oddělena od činnosti investičních bank zabývajících se zprostředkováváním investic do cenných papírů a obchodováním s cennými papíry na kapitálovém trhu. Tento systém po dlouhou dobu existoval např. v USA. 3. smíšený systém, v kterém spolu s univerzálními bankami existují i specializované banky. Druhy bank Podle druhu činností, na které se banky orientují nebo specializují, můžeme v literatuře najít různé pojmy rozlišující různé druhy bank: 1. obchodní banky, 2. investiční banky, 3. clearingové banky, 4. exportní a importní banky, 5. hypoteční banky, 6. záruční banky, 7. spořitelny, 8. stavební spořitelny, 9. bankovní domy. Rozlišování jednotlivých druhů bank není pro laika jednoduché, neboť řada bank si ponechává svůj původní historický název, i když se mezitím již orientace její činnosti změnila. Příkladem může být Česká spořitelna. Každá banka však má zájem na tom, aby své zákazníky i potenciální zákazníky informovala o rozsahu služeb, které poskytuje. Univerzální komerční banky obvykle poskytují širokou škálu služeb: přijímají vklady, vedou svým zákazníkům, různé druhy účtů, provádějí platby, poskytují úvěry a úvěrové záruky, obchodují se směnkami a jinými cennými papíry, organizují vydávání cenných papírů pro obchodní společnosti (primární emise), zabývají se správou portfolia cenných papírů pro své klienty, zajišťují úschovu cenností pro své klienty v bezpečnostních schránkách, provádějí směnu tuzemské měny za zahraniční valuty a devizy, uskutečňují zahraniční platební styk atd. Investiční banky se ve světě obvykle specializují na činnosti v oblasti cenných papírů. Provádějí zprostředkování obchodů s cennými papíry na cizí účet, obchodují s cennými papíry na vlastní účet, provádějí správu portfolia, organizují primární emise, poskytují poradenské služby pro investory do cenných papírů a zajišťují také platební styk spojený s operacemi s cennými papíry v tuzemsku i v zahraničí. V ČR umožňuje zákon o bankách aby výše uvedené činnosti prováděly banky. Ale pokud se akciová společnost rozhodne specializovat se na
podnikání v oblasti cenných papírů, může se stát obchodníkem s cennými papíry podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu v platném znění. Obchodník s cennými papíry je právnická osoba, která poskytuje investiční služby na základě povolení České národní banky k činnosti obchodníka s cennými papíry. Clearingové banky se specializují na zajišťování a organizování platebního styku mezi bankovními i nebankovními institucemi v dané zemi, popřípadě zajišťují i platební styk se zahraničím. Exportní a importní banky poskytují služby účastníkům zahraničního obchodu. Zabezpečují zasílání průvodních dokumentů, umožňují podnikatelům platební styk do zahraničí pomocí specifických nástrojů a poskytují jim také úvěry. Příkladem je v ČR působící Česká exportní banka, a.s. (ČEB). Je to specializovaná bankovní instituce pro státní podporu vývozu přímo a nepřímo vlastněná státem. Vznikla v roce 1995 a tvoří nedílnou součást systému státní proexportní politiky. Posláním ČEB je poskytovat státní podporu vývozu, a to poskytováním a financováním vývozních úvěrů a dalších služeb s vývozem souvisejících. ČEB tak doplňuje služby nabízené domácí bankovní soustavou o financování vývozních operací vyžadující dlouhodobé zdroje financování za úrokové sazby a v objemech, které jsou pro vývozce na bankovním trhu ve stávajících tuzemských podmínkách jinak nedosažitelné. Hypoteční banky se orientují na poskytování hypotečních úvěrů a emise vlastních hypotečních listů, kterými financuje úvěry. Speciální licencí pro vykonávání těchto obchodů mohou získat buď univerzální nebo specializované banky. V nejjednodušším případě, chce-li např. majitel domu provést opravu nebo rekonstrukci svého domu, hypoteční banka provede odhad ceny dané nemovitosti, rozhodne o možné výši úvěru, který majiteli domu poskytne a vloží do katastru nemovitostí zápis o zatížení dané nemovitosti hypotékou. Po splacení půjčky (úvěru) je tento záznam opět vymazán. Záruční (garanční) banky jsou bankovní instituce, které se ve své činnosti orientují na poskytování různých druhů záruk za úvěry, které byly poskytnuty jinými bankami. Řada záručních bank bývá ve státním vlastnictví. Rozvojovou bankou České republiky je Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. Napomáhá v souladu se záměry hospodářské politiky vlády České republiky a regionů rozvoji malého a středního podnikání, infrastruktury a dalších sektorů ekonomiky vyžadujících veřejnou podporu. Mezi nejrozšířenější a nejstarší specializované banky patří spořitelny. Specializují se převážné na sběr vkladů od obyvatelstva. Spořitelny původně shromažďovaly hlavně úspory drobných střadatelů a
poskytovaly menší spotřební půjčky občanům a úvěry živnostníkům. V posledních letech však se rozsah služeb, které spořitelny poskytují, rozšířil a tyto peněžní ústavy se okruhem svých služeb blíží komerčním bankám. Speciálním druhem spořitelen jsou stavební spořitelny. Stavební spořitelny se zaměřují výhradně na tzv. stavební spoření a k tomuto účelu disponují omezenou bankovní licencí na účelový sběr vkladů a účelové poskytování půjček. Působení stavebních spořitelen je upraveno zvláštním zákonem. Jde o zákon č. 96/1993 Sb.,o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření v plstném znění. Stavební spořitelny jsou spořitelny specializované na stavební spoření a poskytování stavebních úvěrů. Jsou významným činitelem při organizování a podpoře bytové výstavby. Banky lze třídit i podle jiných hledisek než podle okruhu poskytovaných služeb. Podle toho, zda se banky orientují na služby menších objemů nebo na transakce velkého rozsahu, bývají rozlišovány banky maloobchodní povahy a banky velkoobchodní povahy. Podle toho, kdo je vlastníkem banky, lze rozlišit banky soukromé, státní a smíšené (státně soukromé). Hlediskem může být také velikost banky. Podle velikosti evidovala ČNB, že v ČR působí k 31.12. 2008: 4 velké banky, 4 střední banky, 8 malých bank 16 poboček zahraničních bank, 5 stavebních spořitelen Ve všech bankách je významný podíl zahraničních vlastníků. Jedna z poboček zahraničních bank (Straumur-Burdaras Investment Bank hf - organizační složka) byla na Islandu znárodněna islandskou vládou a v roce 2009 směřuje k ukončení činnosti ve všech zemích EU, kde působí. Charakteristika bankovní regulace a bankovního dohledu Bankovní regulací se rozumí souhrn pravidel ( v podobě zákonů, vyhlášek, opatření) upravujících vznik, působnost a zánik peněžních institucí. Bankovním dohledem se rozumí nezávislá kontrola dodržování pravidel, jimiž se řídí peněžní instituce. Cíle bankovní regulace a bankovního dohledu Cílem bankovní regulace a dohledu je: minimalizovat rizika v oblasti bankovního podnikání, zvýšit bezpečnost podnikání bank, zajistit transparentnost podnikání v bankovní sféře,
zabezpečit zvyšování efektivnosti bankovního podnikání, vytvářet v bankovní soustavě prostor pro provádění měnové politiky. V jednotlivých zemích bývají výše uvedené cíle někdy formulovány odlišně, avšak základní směr činností v oblasti regulace a dohledu nad činnostmi v bankovním sektoru je v podstatě týž, přestože priority mohou být stanoveny různé, neboť závisí na specifických podmínkách daného místa a času. Minimalizace rizik a zvýšení bezpečnosti podnikání při jeho transparentnosti (a zároveň i při zachování bankovního tajemství, chránícího klienty bank) je komplikovaným úkolem, který musí být řešen systémově a komplexně. Základním smyslem různých předpisů a opatření, pomocí nichž centrální banky usilují o naplňování těchto cílů, je ochrana investorů - zákazníků bank před ztrátami, které mohou být způsobeny příliš rizikovým podnikáním bank, nedodržováním předpisů, nízkou profesionální úrovní vedoucích pracovníků a zaměstnanců bank nebo i přímými podvody. Zvyšování efektivnosti činnosti v bankovním sektoru patří mezi významné úkoly centrální banky, na nichž mimo jiné závisí také vytváření příznivých podmínek pro měnovou politiku. Nízká efektivnost bankovního podnikání, která může souviset mj. s nízkou úrovní regulace nebo nedostatky v oblasti uskutečňování bankovního dohledu, značně omezuje možnosti provádění efektivní a úspěšné měnové politiky Zúčastněné subjekty Regulujícím a dohlížejícím subjektem nejčastěji bývají centrální banky. Obvykle uskutečňují svou činnost v oblasti regulace a dohledu ve spolupráci s jinými státními orgány (zejména s ministerstvem financí apod.) a rovněž ve spolupráci s dalšími subjekty (např. s auditory, účetními a právními znalci, úředními odhadci apod.). Objektem regulace a dohledu jsou všechny banky na území daného státu ( bez rozdílu, zda jde o domácí nebo zahraniční banky) a rovněž další subjekty činné v bankovním sektoru (např. směnárny apod.). Rozsah regulace a dohledu nebývá u různých subjektů týž, neboť závisí jednak na rozsahu uděleného povolení k podnikatelské činnosti v bankovní sféře, jednak na tom, zda jde o domácí nebo zahraniční subjekt. Jednotná bankovní licence v EU Základní principy jednotné bankovní licence byly položeny v První bankovní směrnici, která stanovila pro členské země povinnost, aby podmínkou k zahájení činnosti banky (úvěrové instituce) bylo získání oprávnění.
Druhá bankovní směrnice šla dál a podmínky pro udělení oprávnění do určité míry rozšířila, resp. zpřesnila a stanovila podmínky, při kterých příslušné orgány oprávnění neudělí. Podmínky pro vydání oprávnění byly dále zpřísněny Směrnicí EU 95/26/ES, která novelizovala obě výše uvedené směrnice. Smysl jednotné bankovní licence je založen na tom, že pokud takovou licenci podle právě Evropských společenství banka se sídlem na území členského státu Evropské unie (domovský stát) získá, potom může působit jako banka na území jiného členského státu Evropské unie (hostitelský stát) Ke konci roku 2008 poskytovaly finanční služby v ČR (bez založení pobočky) celkově následující počty subjektů: Banky 252, pojišťovny 554, Fondy. 1569, Investiční společnosti 40 Údaje jsou převzaty ze stránek ČNB: (http://www.cnb.cz/cs/dohled_fin_trh/dnft_zpravy/download/dnft_200 8_cz.pdf) Vedle bank působí na trzích úvěrové společnosti, které nabízejí pohotově půjčky, ale zpravidla za roční sazby nákladů vyšší než banky. Nepracují s vklady a nepodléhají regulaci. Nová konkurence se objevuje na internetu. Část jeho uživatelů usoudila, že peníze uložené v bance generují jen malé úrokové výnosy a úvěr že je naopak drahý. Tuto asymetrii srovnávají (léto 2009) společnosti jako je Zopa nebo německá Smava. Ta působí i v Polsku. Obecně jde o přístup obecně označovaný jako "P2P lending system". Své volné prostředky může člen nabídnout za osm procent a úvěry jsou jen mírně dražší. Zopa si jako zprostředkovatel strhává zhruba 0,3 % od dlužníka. Za to jednak zprostředkovává vypořádání nabídky a poptávky a také provádí posuzování potenciálních dlužníků. Peníze jsou syndikovány mezi více dlužníků, čímž se efektivně snižuje riziko. Americká komise pro cenné papíry donutila americké poskytovatele P2P půjček ukončit činnost, protože nevidí ádné regulační schéma, které by snížilo rizika po investory. V Česku je regulátor toho názoru, že prosté zprostředkování úvěrů a půjček lze provádět v rámci volné živnosti, ale za předpokladu, že role zprostředkovatele není širší, než Hlavní prvky systémů bankovní regulace a dohledu Systém bankovní regulace a dohledu obsahuje tyto prvky: 1. regulaci vstupu do bankovní sféry, 2. stanovení základních pravidel činnosti bank, 3. stanovení povinného pojištění vkladů, 4. působení centrální banky v úloze věřitele poslední instance.
Regulaci vstupu do bankovní sféry centrální banka uskutečňuje tím, že uděluje povolení (tzv. licence) k jednotlivým druhům činností v bankovní sféře. Zároveň stanovuje tzv. pravidla obezřetného podnikání, spočívající ve vymezení mezí rizik bankovního podnikání. Centrální banka předepisuje bankám určité limity, stanovuje administrativní postupy, které musí banky dodržovat, popřípadě bankám může vydávat přímé závazné příkazy nebo zákazy. Významnou oblastí bankovní regulace je péče centrální banky o systém povinného pojištění vkladů. Například v ČR: Podle platného Zákona o bankach platného v polovině roku 2009 jsou pojištěny veškeré vklady fyzických i právnických osob, vedené v pojištěných institucích v české nebo cizí měně, včetně úroků. Výplata náhrady celkové pohledávky je omezena zákonnou výší 90 %, max. 25 000 EUR. Náhrady za devizové vklady jsou vypláceny v české měně. Zejména jsou pojištěny vklady domácností i firem v bankách (v korunách i cizích měnách), běžné účty, termínované či vkladové účty, účty stavebního spoření, vkladní knížky, vklady potvrzené vkladovým certifikátem. Momentálně je pojištěno cca 75% všech vkladů (údaj ministerstva financí) Nově předložený návrh zákona o bankách upravující výši pojištění je ze dne 14.10.2008 a počítá se zvýšením maximální hranice náhrad za vklady z Fondu pojištěných vkladů na 50 000 EUR. *** Centrální banka v odůvodněných případech, kdy se některý z peněžních ústavů ocitne v tísni, může vytvořit podmínky pro záchranu dané instituce tím, že jí poskytne úvěr v situaci, kdy již nikdo jiný není ochoten přijmout riziko stát se věřitelem ohrožené instituce. Například v ČR je ČNB je oprávněna za účelem plynulého vypořádání plateb mezi bankami poskytovat účastníkovi mezibankovního platebního styku vnitrodenní úvěr.na poskytnutí vnitrodenního úvěru nemá banka právní nárok.. Vnitrodenní úvěr je zajištěn zástavním právem k cenným papírům evidovaným na účtu vlastníka cenných papírů, který ČNB vede účastníkovi v Systému krátkodobých dluhopisů. Podrobnosti viz Věstník ČNB, částka 10/2007 ze dne 25. dubna 2007 Dostupný na www.cnb.cz Obsahová stránka a způsob provádění bankovního dohledu Provádění bankovního dohledu předpokládá především to, že
regulující a dohlížející orgán má možnost shromažďovat informace o subjektech, které jsou předmětem regulace a dohledu. Informační povinnost bank musí být vymezena zákonem i podzákonnými předpisy. Informace vyžadované centrální bankou mají obsáhnout nejpodstatnější stránky činnosti bank. Musí se proto vztahovat na stav a vývoj deposit, úvěrových obchodů (tj.pasivních a aktivních bankovních obchodů), platebního styku, obchodování s cennými papíry, devizových obchodů, poskytování bankovních záruk atd. Přitom jde nejen o statistické údaje, nýbrž i o údaje z účetní evidence, o předkládání zpráv týkajících se např. uzavírání smluv bank s klienty nebo dohod mezi bankami apod. Úkolem bankovního dohledu je ovšem nejen shromažďování těchto prvotních podkladů a informací, ale především jejich vyhodnocování, tj. analýza informací. Tuto analýzu provádějí v centrální bance především vlastní zaměstnanci. Tento způsob bankovního je označován jako tzv.dohled na dálku. Součástí bankovního dohledu jsou kontroly, které pracovníci bankovního dohledu centrální banky provádějí přímo na místě, tj. v jednotlivých bankách (tzv. dohled na místě). Tyto kontroly jsou obvykle plánovány předem, avšak nejsou vyloučeny ani neplánované kontroly. Objeví-li se signály výskytu určitých nedostatků, ať již získané analýzou informací periodicky poskytovaných bankami nebo na základě podnětu stěžovatelů, bankovní dohled musí být připraven zasáhnout. Organizace bankovního dohledu Bankovní regulace a dohled je v různých zemích organizována různým způsobem a v různých formách. Ve světě v podstatě existují tři modely (typy) organizace bankovní regulace a dohledu: 1. centrální banka je jediným regulátorem a orgánem bankovního dohledu v dané zemi, 2. existuje více regulátorů a orgánů bankovního dohledu v dané zemi, 3. centrální banka je regulátorem a orgánem bankovního dohledu, který spolupracuje v této oblasti s jinými institucemi na základě vymezené dělby práce. Rozdíl mezi výše uvedenými typy organizace bankovní regulace a dohledu spočívá zejména v tom, že centrální banka v nich má rozdílný rozsah činnosti a rozdílnou pravomoc. Nezbytnost bankovní regulace a dohledu v tržní ekonomice Po dosavadním výkladu lze nabýt dojmu, že odůvodňovat nezbytnost
bankovní regulace a dohledu v tržní ekonomice je nošením dříví do lesa. Ve skutečnosti však je možno i dnes se setkat s tvrzením, že bankovní regulace a dohled není nutností, protože prý trh si většinu problémů vyřeší sám. Tento liberalistický názor však v dnešní vyspělé tržní ekonomice nemá opodstatnění. Uveďme hlavní argumenty ve prospěch oprávněnosti a nezbytnosti bankovní regulace a dohledu. Obecně lze konstatovat, že určitá míra regulace a dohledu je nezbytná prakticky ve všech odvětvích. Trh si všechny problémy nemůže vyřešit sám. Vezměme jako příklad otázku konkurence: proti snahám o monopolizaci, o kterou usilují nejsilnější subjekty a proti různým formám nekalé konkurence je nutno uplatnit účinné bariéry, nemají-li nejen v ekonomice, ale i v celé společnosti nastat vážné poruchy. Je-li určitá regulace a dohled obecnou nutností, pak to tím více platí v bankovnictví, jehož zdraví a hladké fungování je jednou z nejvýznamnějších podmínek pro fungování ekonomiky. Má se za to, že v bankovnictví má být míra regulace a dohledu vyšší než v jiných sektorech, neboť : 1. banky obchodují s cizími penězi; ochrana vkladatelů je naprosto nezbytná, 2. banky emitují bezhotovostní peníze; regulovat množství peněz v oběhu je nezbytné proto, aby se zabránilo poruchám (inflace, deflace), 3. poruchy v platebním styku mohou ohrozit chod celé ekonomiky, 4. bankroty bank jsou z ekonomického i společenského hlediska nesmírně nebezpečné, 5. bankovní regulace a dohled patří mezi nezbytné předpoklady efektivní měnové politiky. Kromě těchto důvodů existuje i řada dalších, k nimž patří např. vysoká asymetrie informací: drobní vkladatelé nemají stejný přístup k informacím o bonitě bank ve srovnání s informacemi, jimiž disponují banky. Vzhledem k tomu, že v současné době probíhá proces desintermediace ( tj. kdy úloha bank jako zprostředkovatelů úvěrů klesá a úloha nebankovních subjektů roste), vyšší míra regulace a dohledu na činnost bank může veřejnosti poskytnout vyšší ochranu tím, že: 1.omezuje rizikovost operací bank, 2.umožňuje bankám získávat chybějící zdroje úvěrem od centrální banky a 3. poskytuje vyšší bezpečí bankovních vkladů jejich pojištěním. Zastánci liberálních přístupů obvykle argumentují tím, že : 1.bankovní regulace a dohled deformuje podmínky konkurence, 2. náklady na regulaci a dohled jsou neúnosně vysoké, 3.přílišná regulace vede banky ke snaze obcházet příliš rigorózní pravidla, 4. některá pravidla regulace stimulují banky k provádění riskantních
operací ("když už není co ztratit") v době, kdy od centrální banky dostanou konečnou lhůtu k nápravě nedostatků pod hrozbou ztráty bankovní licence. Nástroje bankovní regulace a dohledu Za základní nástroje v oblasti bankovní regulace je možné považovat veškerá pravidla, která jsou stanovena specificky pro banky, to znamená, že se nevztahují na jiné podnikatelské subjekty. Jedná se zejména o: podmínky pro založení banky (udělení bankovní licence), stanovení minimálního kapitálového vybavení vzhledem ke struktuře a rizikovosti prováděných obchodů (kapitálová přiměřenost), pravidla pro dodržování likvidity včetně stanovení povinných minimálních rezerv, omezení pro některé druhy aktiv a limity pro maximální angažovanost vůči jednomu subjektu, požadavky na řídící a kontrolní systémy banky, pravidla pro způsoby oceňování, tvorbu opravných položek a rezerv, pravidla vedoucí k zamezení praní špinavých peněz. Kapitálová přiměřenost Kapitálová přiměřenost představuje pro banku povinnost udržovat určitou minimální výši základního kapitálu vzhledem k objemu a rizikovosti svých aktiv. Hodnota kapitálové přiměřenosti by neměla klesnout pod 8 %. Standard pro měření rizika v bankách a pro alokaci kapitálu za účelem pokrytí těchto rizik představují doporučení tzv. Basel II. Po několikaleté přípravě nabyly v ČR účinnosti 1. ledna 2007 směrnice, kterými se implementuje. Přístupy podle Basel II motivují banky k obezřetnějšímu řízení rizik, především k operačnímu riziku, ke kterému dosud kapitálový požadavek stanovován nebyl. Pojem rizika a druhy rizik Obecně lze pojem bankovního rizika charakterizovat jako situaci, kdy pro banku existuje nejistota o výsledku určité finanční transakce. Vzhledem k tomu, že možnost selhání obchodního partnera nebo klienta existuje prakticky vždy, banka s touto možností vždy musí předem počítat, má-li se chovat obezřetně. Jinou otázkou je to, jak velké dané riziko je: od nízkého rizika může jít o celou škálu rizik až po riziko takového rozsahu, že by mohlo banku zničit. Proto banky pečlivě rizika měří, vypočítávají, a také se je snaží řídit a usměrňovat tak, aby byla přijatelná a aby banku životně neohrožovala.
Mezi základní a nejrozšířenější bankovní rizika řadíme úvěrové a úrokové riziko. Nesplní-li klient banky nebo její obchodní partner sjednané podmínky finanční transakce, tj. nezaplatí-li nebo uhradí-li svůj závazek pouze částečně, vznikne bance ztráta. Tento druh rizika je označován jako úvěrové riziko. Příčiny úvěrového rizika pramení jednak z vnějších skutečností (z objektivní ekonomické situace, ze situace na bankovním trhu, z vývoje měnového kursu, z nepříznivého politického vývoje apod.), jednak z vlastní situace banky, jejího rozhodování a chování. Riziko nesplnění závazku protistranou lze při hlubší analýze rozčlenit na řadu dílčích rizik, která nemusí vždy existovat současně u každého obchodního případu. Riziko zákazníka je nejvyšší u nových klientů nebo obchodních partnerů, které banka dobře nezná, a je relativně nízké u tradičních zákazníků a partnerů. Bance hrozí riziko nesplácení úvěru a s tím spojená ztráta jistiny i úroků nebo jejich části, nejsou-li finanční transakce řádně zajištěny, tj. existuje i riziko zajištění. Není vždy snadné předem rozpoznat riziko produktu, tj. riziko spojené s tím, že ten který produkt přestává být pro klienty banky atraktivním nebo že banka v důsledku rostoucí mezibankovní konkurence ztrácí svůj trh. U obchodů se zahraničními klienty nebo partnery přistupují k riziku zákazníka další významná rizika: riziko země, spočívající v možnosti nečekaných změn v hospodářské situaci země, s jejímiž subjekty banka je v obchodním styku, a s tímto rizikem spojení riziko měnové jako riziko možné změny měnového kursu. Úrokové riziko banky Úrokové riziko je riziko spojené se změnami tržních úrokových sazeb, které ovlivňují čisté úrokové výnosy banky. Jeho výše je dána strukturou bilance banky, v níž jednotlivé položky aktiv i pasiv reagují na změny tržních úrokových sazeb s odlišnou citlivostí,tj. některé více a jiné méně. Znamená to tedy, že pokud se úroková citlivost aktiv liší od úrokové citlivosti pasiv, vzniká úrokové riziko. Poznámky: Banky mohou úrokové riziko měřit dvěma metodami: metodou analýzy GAP a metodou durace GAP. Stručný výklad obou metod podává P.Dvořák v 1. vydání své knihy "Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty" z r.1999 na str.437-447. Banky řídí úrokové riziko jednak tím, že se snaží měnit strukturu
aktiv a pasiv tak, aby pokud možno dosáhly jejich stejné úrokové citlivosti, jednak zajišťují své úrokové pozice pomocí tzv. termínových obchodů (tj. FRA, úrokových swapů aj.) Rozšiřující text Operační riziko Operačním rizikem se podle Basel Committee rozumí riziko ztráty v důsledku nedostatečnosti nebo selhání interních procesů, osob, systému nebo kvůli externím událostem. Dalším typem operačního rizika je chybování zaměstnanců, selhání automatizovaných systémů, komunikačních sítí. Také využívání outsourcingu spojeného s technologickými službami přispívá k nutnosti zabývat se vážně tímto rizikem. Banky, pojišťovny i obchodníci s finančními nástroji jsou vystaveni operačnímu riziku při vedení účetnictví, vypořádání operací, depotních obchodech, a to ve všech fázích transakce od počátečního kontaktu s klientem až po zapsání transakce v účetních knihách. Bilance banky je účetní výkaz informující o struktuře majetku banky (tj.levá strana bilance = aktiva) a o zdrojích, z nichž je majetek banky financován (tj.pravá strana bilance = pasiva). Každá bilance musí být účetně vyrovnaná, proto se celková aktiva musí rovnat celkovým pasivům. Na straně aktiv obsahuje bilance banky tyto položky: 1.Pokladní hotovost, vklady u emisních bank, poštovní a šekové účty 2.Státní pokladniční poukázky a nakoupené pokladniční poukázky 3.Vklady a úvěry u bank 4.Úvěry klientům 5.Obligace a jiné papíry s pevným výnosem určené k obchodování 6.Akcie a jiné cenné papíry s proměnlivým výnosem určené k obchodování 7.Majetkové účasti 8.Hmotný a nehmotný majetek 9.Vlastní akcie 10.Pohledávky za akcionáři 11.Ztráta za účetní období 12.Ostatní aktiva Na straně pasiv obsahuje bilance banky tyto položky: 1.Závazky k bankám 2.Závazky ke klientům (vklady klientů) 3.Vkladové certifikáty a pokladní poukázky 4.Emise obligací a obdobných dluhopisů 5.Přijaté dlouhodobé úvěry zvláštního charakteru 6.Rezervy 7.Základní kapitál 8.Kapitálové fondy 9.Rezervní fondy a ostatní fondy ze zisku
10.Převedený hospodářský výsledek 11.Zisk účetního období 12.Ostatní pasiva Kromě výše uvedených položek na straně aktiv a pasiv je banka povinna evidovat dále ještě podrozvahové (mimobilanční) pohledávky a závazky: 1.Pohledávky a závazky z příslibů úvěru a půjček 2.Pohledávky a závazky ze záruk 3.Pohledávky a závazky z akreditivů 4.Pohledávky a závazky z promptních (spotových) operací 5.Pohledávky a závazky z pevných termínových operací 6.Pohledávky a závazky z opčních operací 7.Pohledávky a závazky ze zástav 8.Pohledávky a závazky z hodnot v úschově,správě a uložení Tyto položky nutno evidovat proto, že se z nich v budoucnosti mohou stát aktiva nebo pasiva banky. V současnosti tedy představují pouze potenciální aktiva nebo pasiva. Shrnutí Seznam použitých zkratek Do ledna 1990 byla bankovní soustava u nás jednostupňová představovaná SBČS jako monobankou, která měla své pobočky v krajských a okresních městech. Od 2. 1 1990 začala fungovat nová dvoustupňová soustava bankovnictví. Bankovní soustava ČR je dvoustupňová a je tvořena centrální bankou a obchodními bankami - funkci obchodních bank plní KB, ČSOB atd. Jejich pobočky najdeme ve velkém množství ve většině sídel České republiky. V této dvoustupňové soustavě přestavují obchodní banky výkonnou složku, se kterou přijdou do styku klienti (tj. fyzické a právnické osoby). Součástí bankovní soustavy jsou banky specializované na určitou činnost např. investiční banky, hypotéční banky, záruční banky a další. Klíč k úkolům Obdobně jako při studiu předchozí části si odpovědi na otázky a výsledky úkolů zaznamenejte (například ve formě pomocného souboru) a následně jejich správnost a také přesnost zkontrolujte s formulacemi ve výkladové části.