POSTAVA A VYPRAVĚČ V PRÓZÁCH PETRA ŠABACHA

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta Katedra české literatury POSTAVA A VYPRAVĚČ V PRÓZÁCH PETRA ŠABACHA Diplomová práce Brno 2007 Vedoucí diplomové práce: Mgr. David Kroča, Ph.D. Vypracoval: Ivan Jašek 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. 2

Děkuji Mgr. Davidu Kročovi, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce a za cenné rady, které mi poskytl. 3

OBSAH Úvod... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST... 8 1. Petr Šabach a jeho tvorba v kontextu české literární scény... 8 2. Postava, vypravěč, vyprávěcí situace... 15 2.1 Co je narativ... 15 2.2 Postava... 16 2.2.1 Konstrukce a rekonstrukce postavy... 16 2.2.2 Charakterizace postav... 17 2.2.3 Klasifikace postav... 20 2.3 Vypravěč... 21 2.3.1 Složky postavy vypravěče... 22 2.3.2 Diegese, mimese, způsoby zobrazení řeči... 22 2.3.3 Typologie vypravěče... 24 2.4 Stanzelova typologie vyprávěcích situací... 25 2.4.1 Základní konstitutivní složky vyprávěcích situací, typy vyprávěcích situací... 25 2.4.2 Přechody mezi vyprávěcími situacemi... 26 2.5 Interpretace díla z historického hlediska... 28 II. ANALÝZY... 30 3. Jak potopit Austrálii, Šakalí léta... 30 3.1 Fabule a syžet... 30 3.2 Postavy... 31 3.2.1 Klasifikace postav... 31 3.2.2 Charakterizace postav... 32 3.3 Vyprávěcí strategie... 33 3.4 Vyprávěcí strategie v dalších povídkách sbírky... 34 4. Hovno hoří... 36 4.1 Fabule a syžet... 36 4.2 Postavy... 37 4.2.1 Klasifikace postav... 37 4.2.2 Charakterizace postav... 39 4.3 Vyprávěcí strategie... 41 5. Zvláštní problém Františka S.... 42 5.1 Fabule a syžet... 42 5.2 Postavy... 43 5.2.1 Klasifikace postav... 43 5.2.2 Charakterizace postav... 44 5.3 Vyprávěcí strategie... 45 4

6. Putování mořského koně... 46 6.1 Fabule a syžet... 46 6.2 Postavy... 46 6.2.1 Klasifikace postav... 46 6.2.2 Charakterizace postav... 47 6.3 Vyprávěcí strategie... 48 7. Babičky... 50 7.1 Fabule a syžet... 50 7.2 Postavy... 51 7.2.1 Klasifikace postav... 51 7.2.2 Charakterizace postav... 53 7.3 Vyprávěcí strategie... 56 8. Opilé banány... 58 8.1 Fabule a syžet... 58 8.2 Postavy... 59 8.2.1 Klasifikace postav... 59 8.2.2 Charakterizace postav... 61 8.3 Vyprávěcí strategie... 63 9. Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí... 64 9.1 Fabule a syžet... 64 9.2 Postavy... 64 9.2.1 Klasifikace postav... 64 9.2.2 Charakterizace postav... 66 9.3 Vyprávěcí strategie... 67 10. Ramon (Psáno pro New York Times)... 69 10.1 Fabule a syžet... 69 10.2 Postavy... 70 10.2.1 Klasifikace postav... 70 10.2.2 Charakterizace postav... 72 10.3 Vyprávěcí strategie... 75 11. Občanský průkaz... 76 11.1 Fabule a syžet... 76 11.2 Postavy... 77 11.2.1 Klasifikace postav... 77 11.2.2 Charakterizace postav... 79 11.3 Vyprávěcí strategie... 81 Závěr... 83 Literatura... 89 Resumé... 93 5

Úvod Pro prozaickou tvorbu Petra Šabacha je typické umísťování velkého množství kratších příběhů a historek do prostoru základních dějových linií. Charakteristika postav v těchto základních i četných vedlejších dějových liniích je velmi výrazná a v kombinaci s využitím vypravěčské perspektivy ve velké míře přispívá k originalitě syžetů. V autorově tvorbě lze ale také vystopovat určitá ustálená paradigmata užívaná při práci s postavami, například opakovaný výskyt postav záhadných nebo rebelujících, i obdobné postupy ve výstavbě vypravěče. Cílem této diplomové práce je vytvoření přehledu způsobů užitých pro zpracování postav a vypravěčských strategií v průběhu autorovy dosavadní prozaické tvorby. Zároveň se zaměříme na nalezení a osvětlení ustálených paradigmat v autorově práci s postavami a vypravěčskou perspektivou. S výjimkou občasných odborných komentářů obsažených v recenzích a kritikách autorových knih není dostupná téměř žádná odborná literatura komplexně se zabývající poetikou Petra Šabacha. Touto diplomovou prací se pokusíme naznačit možnosti studia tvorby autora. Práce je rozdělena na část teoretickou a část analytickou. První kapitola teoretické části práce slouží k představení autora v kontextu současné české literární scény. Obsahuje důležitá životní data autora, podává přehled jeho dosavadní tvorby a vývoj jejího přijímání jak čtenářskou, tak kritickou obcí. Ve druhé kapitole jsou prezentována základní teoretická východiska diplomové práce, která souvisejí s ozřejměním povahy zprostředkovanosti narativu a s možnými způsoby zpracování postav a vyprávěcí strategie. Zároveň je v této kapitole představena terminologie, která je v diplomové práci použita. Analytická část diplomové práce je věnována rozborům všech dosud publikovaných titulů autora. U každé knihy nejprve představíme její téma, fabuli a syžet. Dále se věnujeme kategorii klasifikace postav, tedy analýze postav z hlediska jejich složitosti, rozvoje a průniku do jejich vnitřního života. Následuje kategorie charakterizace postav, která souvisí se způsobem utváření figur a jejich projevy. Poslední kategorie, které se při rozboru věnujeme, je kategorie vyprávěcí strategie. V této kategorii provádíme rozbor titulů autora z hlediska vypravěčské perspektivy, 6

sledujeme uspořádání vyprávěcích situací a vliv tohoto uspořádání na prezentaci děje. Výsledky analýz jednotlivých titulů také průběžně srovnáváme. Závěrečná kapitola obsahuje komplexní shrnutí všech relevantních výsledků provedených rozborů. 7

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Petr Šabach a jeho tvorba v kontextu české literární scény Petr Šabach je jedním z mála současných českých spisovatelů, kteří se uživí pouze literární tvorbou. Na základě jeho literárních předloh byly natočeny tři celovečerní filmy, jeho oblíbenost u čtenářské veřejnosti stále roste. Společně s Halinou Pawlowskou, Irenou Obermannovou a Michalem Vieweghem (se kterým bývá také nejčastěji srovnáván) tvoří Petr Šabach malou skupinu takto úspěšných autorů. Petr Šabach se narodil 23. 8. 1951 v Praze. Dálkově vystudoval střední knihovnickou školu a stejným způsobem posléze teorii kultury na Filozofické fakultě UK. Prošel pestrou řadou různých zaměstnání, pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, hlídač v Jiřském klášteře, pracovník vykonávající inventury ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví a odborný referent na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1987 pracoval jako organizátor programů Galerie hlavního města Prahy, v současné době se již živí pouze psaním. První povídky začaly Šabachovi vycházet časopisecky v 80. letech. To už mi bylo ke třiceti, když se mě kamarád zeptal, jestli si nechci vydělat nějakou pětku napsáním fejetonu. Dostal jsem tenkrát asi 86 korun, tak jsem pokračoval. 1 Tyto kratší prózy vyšly v roce 1986 ve sbírce s názvem Jak potopit Austrálii. Už zde Šabach naznačil svá nejzásadnější témata a představil také svůj velmi osobitý styl, příznačný pro celou jeho tvorbu. Jedna z delších povídek nese název Šakalí léta a vykresluje s velkou dávkou autentičnosti a autobiografičnosti atmosféru dětství a dospívání v pražských Dejvicích v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století a příslušné fázi komunistického režimu. Její hrdinové jsou zasaženi nástupem rock n rollu, zhnuseni zamindrákovanými učiteli a frustrováni nezájmem druhého pohlaví o jejich osobu. Všechny povídky obsažené ve sbírce mají jistou dávku melancholičnosti, obsahují i prvky zoufalství podané ovšem autorem s velkým nadhledem a laskavostí. 1 RULF, Jiří ŠABACH, Petr. Banány nejsou. Reflex, 2001, č. 21, s. 54-56. 8

V době svého prvního vydání prošla kniha Jak potopit Austrálii obchody téměř bez povšimnutí. Povídka Šakalí léta ovšem na začátku devadesátých let inspirovala filmařský tandem Jarchovský Hřebejk k natočení stejnojmenného muzikálu. Od jeho premiéry v roce 1993 se Petr Šabach začal stávat stále žádanějším autorem. Také další Šabachovy tituly se staly předlohami k filmovým zpracováním. Hned následující kniha Hovno hoří z roku 1994, kterou autor potvrdil status velmi zručného a talentovaného humoristy, posloužila jako inspirace Jarchovskému a Hřebejkovi k filmu Pelíšky. Samotný příběh filmu se od knihy hodně liší, kritika tvůrcům často vyčítá, že z knih používají pouze určité gagy a nedrží se původní dějové linky. Šabach ovšem sám podotýká, že mezi sebou mají dohodu, podle které si Jarchovský s Hřebejkem mohou z jeho knih vzít cokoli se jim zlíbí a naložit s tím podle svých představ: Když mě Jarchovský s Hřebejkem oslovili, jestli bych souhlasil s tím, že by z Šakalích let vznikl muzikál, řekl jsem jim, že si s tím samozřejmě můžou dělat, co chtějí, ale moc jsem si nedoved představit, jak by měl takovej film vypadat. Ta povídka je totiž bez děje. Je to jen taková moje vzpomínka na dětství a na to, co pro nás tenkrát znamenal rokenrol. 2 Tato bezdějovost, ať už úplná nebo částečná, společně s velkým množstvím gagů a scének, ke kterým autor v průběhu vyprávění často utíká, je pro Šabachovu tvorbu velmi příznačná. V knize Hovno hoří se Šabach zabývá především rozdílem mezi pohlavími v uvažování a náhledu na život. Své hrdiny sleduje od útlého dětství až do dospělosti. Celý děj je opět vsazen do doby totality. Šabacha ovšem nelze považovat za typ spisovatele dokumentujícího útrapy a nástrahy existence v totalitní společnosti. Zajímá ho především atmosféra této doby viděná očima dospívajících hrdinů, kteří se spíše potýkají se svými vlastními problémy, které k tomuto životnímu období patří. Ve své recenzi Šabachovy knihy Hovno hoří dokonce Jiří Peňás označuje častá témata a motivy autorových knih, tedy dětství, dětské party a periférii za autorova sakrální místa. 3 Tato témata se u Šabacha neobejdou bez velké dávky autobiografičnosti. Vyrůstal v Dejvicích v rodině plukovníka a úřednice ministerstva školství a kultury. Já jsem z Dejvic. To byla po válce čtvrť nový dělnický šlechty, samí soudruzi, hlavně lampasáci. Můj táta taky. 4 [...] neustále mi dával takové ty rady do života, jako že je 2 LACINA, Jan. Šakalí léta. Reflex, 1993, č. 48, s. 38-42. 3 srov. PEŇÁS, Jiří. V čem se dobře cítí humorista, aneb ráje plandavosti. MF Dnes, 1995, č. 8, s. 19. 4 KAŠPAR, Jan ŠABACH, Petr. V mém dětství slunce nezapadlo. Právo, příloha Salon, 1998, č. 212, s. 1. 9

lepší nečurat proti větru nebo ať radši držim hubu a krok, protože tak to budu mít v životě jednodušší. 5 Se svým otcem neměl Petr Šabach dobrý vztah; v knize Hovno hoří si ujasňuje jak vztah ke staršímu bratrovi, tak právě k otci, kterému nemohl zapomenout, že do základního rodinného vztahu vnesl politiku a ideologii. 6 Pozorovací a vypravěčský talent umožňuje Šabachovi bohatě zúročit také zkušenosti z rozdílných povolání a prostředí, kterými v průběhu života prošel. Zkušenost s rodičovskou dovolenou využil Šabach v knize Putování mořského koně z roku 1998. Hlavní hrdina zůstává na rodičovské dovolené se svým synem, a jelikož je závislý na penězích od manželky, najde si práci nočního hlídače, aby mohl nakoupit dárky na Vánoce. Mateřskou dovolenou považuji za nejsmysluplnější léta svého života, větší smysl jsem opravdu nikdy v ničem nenašel. Starat se o dítě je prostě úžasné a já jsem rád, že jsem měl tu možnost si to po dva a půl roku zkoušet. 7 Zkušenosti z Anglie přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se promítly do Šabachovy prózy Babičky (1998), jež se stala společně s autorovou další knihou Opilé banány (2001) předlohou k filmu Pupendo. V obou knihách se autor věnuje svému dobře známému prostředí zaplněnému hrdiny dospívajícími v době komunismu. Inspiraci k Babičkám čerpal opět z historie své vlastní rodiny. [Hlavní hrdina Matěj] jsem já, jen o pár pátků mladší než dnes. [...] Babičky jsou jakousi snahou se s minulostí, a tedy i s minulostí vlastní rodiny, nějak vyrovnat. 8 Těmito knihami si Petr Šabach jen upevnil pozici jednoho z nejčtenějších a nejprodávanějších českých spisovatelů. Kritika ovšem autorovi v této době začíná vyčítat mimo jiné to, že ve svých textech líčí období komunismu a normalizace s až příliš velkou nostalgií, že nezobrazuje všechnu hrůzu a hrůznost s touto dobou spojenou. Petr Šabach na tyto výtky reagoval několikrát: Nemám potřebu tu dobu idealizovat, prostě mi to tak vychází. Člověku zůstanou v paměti spíš ty příjemnější věci. Pro mě ta doba tak krutá nebyla, mě štvalo, že musím chodit do školy, a bolševik mě sral až na druhým místě. 9 [...] kdekdo mi vyčítá, že ty svinský roky idealizuju. A já na to odpovídám, že jsem byl malý kluk, a tak je popisuju dětskýma očima. 10 Další kritická výtka, na kterou můžeme v souvislosti s tvorbou Petra Šabacha velmi často narazit, se týká skutečnosti, že autor jeho schopností se stále ještě nerozhodl 5 DVOŘÁKOVÁ, Martina ŠABACH, Petr. Zahnaní do hospod. Mladý svět, 1999, č. 5, s. 44-47. 6 srov. MANDYS, Pavel ŠABACH, Petr. Spokojený život povídkáře. Týden, 1995, č. 19, s. 60. 7 DVOŘÁKOVÁ, Martina ŠABACH Petr. Zahnaní do hospod. Mladý svět, 1999, č. 5, s. 44-47. 8 DVOŘÁKOVÁ, Martina ŠABACH, Petr. Babičky nejsou výčitkou. Nové knihy, 1998, č. 48, s. 8. 9 JANDA, Martin ŠABACH, Petr. Šabacha román neláká. Magazín Práva, 2002, č. 8, s. 22-23. 10 HOMOLOVÁ, Marie ŠABACH, Petr. Moji synové mi říkají ještěr. Lidové noviny, 2003, č. 87, s. 25. 10

zpracovat nějaké společensky závažnější téma čtenářsky náročnější formou. Šabach se sice už v roce 1996 pokusil o knihu jinak tematicky zaměřenou, než byla jeho dosavadní tvorba, výsledek byl ale přijat poměrně vlažně. Jednalo se o knihu Zvláštní problém Františka S. V kontextu celé Šabachovy tvorby se v případě této knihy jedná o velmi ojedinělý úkaz. Autor zde úplně opustil bezpečnou půdu autobiografie, ironie a městské kultury a inspirován postavou svatého Františka z Assisi se pokusil o hlubší studii postavy chovance v ústavu pro duševně nemocné Františka S. Ten prodělal v šestnácti letech zánět mozkových blan, který jej uvrhnul do stavu bezstarostného nevědomí, jenž se projevuje tím, že se František celé dny jen směje. Do normálního stavu ho dostane pouze účinek hub lysohlávek, které mu nabídne údržbář v ústavu, Františkem nazývaný bratr Houbař. František v průběhu knihy začne připomínat postavu Ježíše, dojde dokonce k jeho trojímu zapření, nakonec se ale vše vrací do normálu; František dává přednost návratu ke svému věčnému úsměvu. Kritika knize vyčítá především nedostatečný námět. Neshledává autora typem tvůrce románových konstrukcí 11 a Šabach se svými následujícími tituly Putování mořského koně a Babičky opět vrací k zobrazování zažitého a odposlechnutého. Další knihou, která se také lehce vymyká s převládajícího proudu Šabachovy tvorby, je Ramon (Psáno pro New York Times) z roku 2004. Nejedná se o takový úkrok stranou jako v případě Františka S., hlavním hrdinou je opět dospívající chlapec (a také aspirující spisovatel) Martin, děj je ovšem situován do malé české vesnice za Prahou s plejádou typických postaviček v porevolučním období restituce pozemků a invaze samozvaných investorů. Do tohoto prostředí přichází tajemný indián Ramon, se kterým se Martin rychle spřátelí. V příběhu se objeví několik zápletek, jednou z nich je v Šabachově tvorbě poměrně moderní problém velká tahanice o vlastnictví pozemků. Další zápletkou je Ramonova tajemná nemoc, na kterou indián v závěru umírá. Čtenářsky je kniha opět velmi úspěšná, kritika je spokojená nepoměrně méně. Vidí sice, jak do Šabachovy prózy vstupuje společensko-kritický prvek, ale vnímá ho jako pouhou dekoraci. Poukazuje na klesající úroveň Šabachovy tvorby: Petr Šabach samozřejmě nikdy nepsal pro intelektuály, nikdy se nesnažil sdělovat velké pravdy či klást otázky, které by nedávaly člověku spát. Nicméně jeho humoristické romány 11 srov. SEDLÁKOVÁ, Lenka. Vztah Bůh a člověk u Šabacha raději nikoliv. Nové knihy, 1996, č. 20, s. 16. 11

a povídky měly šťávu, byly neočtené. Ramon v tomto ohledu za předešlými díly zaostává [...]. 12 Zatím poslední knihou Petra Šabacha je Občanský průkaz z roku 2006. Autor se v ní opět vrací do šedesátých let dvacátého století a následujícího období normalizace. Opět k sobě řadí jednu historku za druhou, opět popisuje příběhy svých kamarádů, tentokrát ovšem působí množství zážitků až mrazivě. Šabach se soustředí na zkušenosti party dospívajících spojené s nově nabytým občanským průkazem a zrůdnou represivní silou státu, který průkaz tehdy patnáctiletým občanům vydal. Přestože kniha obsahuje velké množství známého Šabachovského humoru, je společně s knihou Čtyři muži na vodě aneb opilé banány se vracejí (2003) poněkud temnějšího ražení. Kritický pohled na Šabachovu tvorbu prošel vývojem od počátečního nadějného očekávání, přes zdrženlivé přijetí, následný spíše odmítavý postoj až po současné smíření se s převládajícím způsobem Šabachova psaní. Aktuální pohled kritiky na určité zákonitosti Šabachovy produkce dokládají následující ukázky z recenzí spisovatelovy poslední knihy. Jan Nejedlý poukazuje na slabší stránky autorovy tvorby, ale zároveň pozitivně vnímá skutečnost, že je Petr Šabach věrný svému rukopisu: Od AC/DC [...] přece taky nikdo nechce slyšet nic jiného, než co umějí a léta hrají. [...] Ano, známe svého Šabacha. On nehledá téma, ale záminku k vypravování, dějovou kostru pro upíchnutí nových historek. [...] Šabach umí dobře odpozorovat všední situace, zvláště řečové mechanismy stereotypy i perličky. Má dar klukovského pohledu na svět [...], a hlavně: je prost přetvářky, [...] rafinovaných her se čtenářem. Šabachovou slabou stránkou však zůstává konstrukce, stavba příběhu (rozdíl mezi příběhem a příhodou tu stále propastně zeje). 13 Nejpodstatnějších předností autora si všímají Alice Horáčková a Viktor Šlajchrt: Proslul příběhy, v nichž se prostupuje svět dětí a dospělých, humor s melancholickým smutkem, hospodský tlach s poetikou, nevinnost s cudnou erotikou, vzpomínka a dějiny. Umí pracovat s detailem a vystihnout náladu, ať už je to nedělní dopoledne před obědem nebo rodinná hádka. Bývá kritizován za přemíru historek a anekdot a nedostatek hlubšího záměru, ale také hojně čten a adaptován. 14 I když se Petr Šabach párkrát pokusil o komplikovanější příběhy, jeho doménou jsou zábavné historky. Má vytříbený smysl pro jejich spád, jemné citové odstíny, ozvláštňující detaily, 12 BEZR, Ondřej. Pár historek z Kozloděj. Mladý svět, 2004, č. 52, s. 38. 13 NEJEDLÝ, Jan. Řadovka bez hitu. Labyrint revue, 2004, č. 15-16, s. 218. 14 HORÁČKOVÁ, Alice. Potřebuju vyprávět lidem. MF Dnes, 2006, č. 307, s. D/1. 12

živé scénky i dialogy, neméně však vyniká v umění zamířit v pravý čas přímo k pointě: je mistrem svěžích, dobře komponovaných miniatur. 15 Šabachovou doménou jsou skutečně kratší útvary, exceluje v povídkách a historkách. Složitějším tématům se vyhýbá. Technicky vzato je to spíše vypravěč než spisovatel. Ve větších celcích jeho roubování jednoho gagu na druhý nemusí vždy působit produktivně, mnohdy má spíše rušivý a prázdný efekt. Má ovšem dokonale zvládnutou gradaci drobných anekdot, je vynikajícím pozorovatelem drobných detailů, a proto také velmi uvěřitelný. Velmi citlivě a až ohleduplně podává i emocionální hnutí postav. Nejlepší bývá, píše-li o době a prostředí, které důvěrně zná. Právě z tohoto důvodu nejčastěji zasazuje své příběhy do období totality. Bývá velmi věrný zažité či odposlechnuté inspiraci. Tu také často sbírá v hospodách. Šabach sám se nepovažuje za seriózního spisovatele: Mé spisovatelské cíle jsou skromné aby můj text alespoň pár lidí pobavil a abych se za něj nemusel stydět. Když se z toho vyvine podobný projekt jako byla Šakalí léta, tak se samozřejmě nebráním, ale nejsem tím ani nijak posedlý. Daleko radši se bavím u piva, kde cítím spontánní atmosféru a okamžitou odezvu. 16 Autor si je také dobře vědom slabin své tvorby plynoucích z používání léty ověřeného modelu psaní: Je zcela evidentní, že moje knížky jsou zplácaný anekdoty, aby se člověk zasmál a přitom to mělo trochu děj. Mně příběhy moc nejdou. U povídek na pět stránek to ještě jde, ale vymýšlet nějaký složitý a vrstevnatý příběhy se mi ani moc nechce. 17 V kontextu české literatury navazuje Petr Šabach na tvorbu Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala, Zdeňka Jirotky či Josefa Škvoreckého. Tuto skutečnost postřehl například Jiří Rulf ve své recenzi Opilých banánů: Literární dějiny hospodského tlachu tak mají po Haškovi a Hrabalovi v Šabachovi svého pokračovatele jestliže ovšem historky Haškových vypravěčů jsou nemilosrdně brutální a Hrabalovy jsou zase poetickým hledáním perliček na dně, Šabachovy jsou mnohem obyčejnější, blíž všednímu životu [...]. 18 Tvorba Petra Šabacha bývá však nejčastěji porovnávána s tvorbou jeho současníka Michala Viewegha. Oba určitou část svého díla věnovali problematice dospívání v období komunismu (Vieweghova Báječná léta pod psa z roku 1992) a oba mají sklon aktualizovat příběhy svých hrdinů (Šabachovy Opilé banány a na ně 15 ŠLAJCHRT, Viktor. S těmahle budou jen potíže. Respekt, 2006, č. 39, s. 22. 16 MANDYS, Pavel ŠABACH, Petr. Spokojený život povídkáře. Týden, 1995, č. 19, s. 60. 17 JANDA, Martin ŠABACH, Petr. Šabacha román neláká. Magazín Práva, 2002, č. 8, s. 22-23. 18 RULF, Jiří. Petr Šabach: Opilé banány. Reflex, 2001, č. 18, s. 63. 13

navazující Čtyři muži na vodě a Vieweghova Báječná léta s Klausem z roku 2002). Oba autoři jsou také v současnosti nejčtenějšími českými spisovateli. Fakt, že vedle sebe mohou v podstatě nerušeně existovat, je dán velkým rozdílem v přístupu k látce a ve stylu její prezentace. Viewegh daleko méně než Šabach vychází ze zažitého materiálu, Milan Pilař ho dokonce označuje za premianta, kterému stačí zadat jakýkoliv domácí slohový úkol a on jej vždy splní na jedničku. 19 Vieweghova organizace materiálu je také podstatně pečlivější než přístup Šabachův. Viewegh má vše od začátku do konce dokonale připravené, soukolí příběhu funguje bezchybně. Šabach zůstává nepoměrně více věrný tomu, jak to skutečně bylo. Mnohdy začíná psát, aniž by měl kostru příběhu předem promyšlenu. 20 Ve své recenzi Šabachových Čtyř mužů na vodě srovnává Erik Gilk poetiku obou autorů. Poukazuje například na skutečnost, že postavy vyskytující se ve Vieweghových románech jsou často vypravěčem karikovány. Tímto přístupem se Viewegh diametrálně odlišuje od Šabachova nostalgického zaujetí svými postavami. Vieweghův pohled je veden z ptačí perspektivy, což vypravěči, kterým je často jedna z postav, umožňuje udržet si od ostatních značný odstup, ale zároveň je schopen vnímat je pouze v pokřiveném světle, zaměřit se pouze na jeden [...] rys jejich charakteru či vzhledu. [...] Šabachův vypravěč vnímá skutečnost kolem sebe naopak zdola [...], všímá si drobných detailů, které ostatním unikají a které mohou vytvořit překvapivý celek. Své postavy nezesměšňuje, ale snaží se je dopodrobna poznat, prohlédnout. 21 Petr Šabach je jedním z nejvýraznějších a zároveň nejprodávanějších spisovatelů české literární tvorby posledních dvaceti let. Narozdíl od některých svých podobně úspěšných současníků je schopen uspokojit zájem velmi širokého spektra čtenářů; knihy Haliny Pawlowské nebo Ireny Obermannové přitahují pozornost spíše ženské části čtenářské obce. Šabach nalezl svůj rukopis, naučil se s ním obratně zacházet a smířil se s jeho slabinami. Budoucnost své další knihy vidí jasně: Bude to zase lepení vlaštovčích hnízd, já nic jinýho neumim. 22 19 srov. PILAŘ, Martin. Fenoméni úspěchu. Host, 2001, č. 9, s. 12-15. 20 srov. RULF, Jiří. Banány nejsou. Reflex, 2001, č. 21, s. 54-56. 21 GILK, Erik. Prodloužená čára života? Labyrint revue, 2003, č. 13-14, s. 207-208. 22 HORÁK, Ondřej ŠABACH, Petr. Souhlasím, můj humor je infantilní. Lidové noviny, 2006, č. 41, s. 96. 14

2. Postava, vypravěč, vyprávěcí situace V této teoretické kapitole se zaměříme na vlastnosti a složky fiktivního narativu klíčové pro analýzu postav a vypravěče v prozaické tvorbě Petra Šabacha. Objasníme podstatu zprostředkovanosti coby nedílné součásti narativu a funkci klíčových složek narativu při procesu zprostředkování příběhu čtenáři. Přiblížíme proces konstrukce postav v textu, způsoby jejich charakterizace a možné náhledy na jejich klasifikaci. Ozřejmíme význam vypravěče v narativu a různé přístupy k tvorbě typologie vypravěče. Podrobněji rozebereme typologii vyprávěcích situací Franze Karla Stanzela založenou na koordinaci všech složek vyprávění. Představíme jednotlivé vyprávěcí situace a princip koordinace složek vyprávění při proměnách vyprávěcích situací. Vzhledem ke kulturně-historické povaze značné části tvorby Petra Šabacha zařazujeme do této kapitoly také krátkou sondu do oblasti možných přístupů k interpretaci díla z historického hlediska. 2.1 Co je narativ To, co odlišuje narativní texty od textů nenarativních, je přítomnost příběhu a vypravěče. Příběh může existovat sám o sobě jakožto použijeme-li poněkud zjednodušenou definici interakce děje, postav a časoprostoru, ale teprve verbální zprostředkování událostí fiktivního světa médiem vypravěče vytváří z příběhu narativ. Toto zprostředkování, jak dále uvidíme, zásadním způsobem ovlivňuje chápání a vyznění příběhu. Petr A. Bílek ve své práci Hledání jazyka interpretace (2003) prezentuje schéma vnímání narativu inovované Michaelem J. Toolanem. Toolan posunul obecně vnímané schéma: 15

do podoby: Toto modernizované schéma lépe odpovídá povaze vztahu mezi vypravěčem a příběhem. Vypravěč je sice prostředníkem mezi příběhem a vnímatelem, ale neocitá se na půl cesty mezi nimi. Společně s příběhem tvoří celek narativu. Existují také tříčlenná pojetí skladby narativu, například Mieke Balová navrhuje triádu fabule příběh text. Fabulí rozumí strukturu fiktivního či reálného obsahu, příběhem organizaci tohoto obsahu specifickým způsobem a textem jazykovou strukturu zahrnující různé promlouvající subjekty. 23 V naší práci se přidržíme formalistického rozdělení narativu na fabuli a syžet, které považujeme za všeobecně vžité a dostatečně pregnantní. Fabulí tedy rozumíme příběh abstrahovaný ze syžetového uspořádání, chronologicky seřazené události fiktivního nebo reálného světa. Tento příběh je ve své celistvosti vnímatelný až po dokončení četby celého narativu. Syžet chápeme jako způsob uspořádání a prezentace všech složek příběhu. 2.2 Postava 2.2.1 Konstrukce a rekonstrukce postavy Postavy v dílech fiktivního narativu nelze vnímat jako skutečné postavy z masa a kostí. Nicméně jak upozorňuje Shlomith Rimmon-Kenanová ve své práci Poetika vyprávění postavy jsou modelovány podle čtenářské koncepce lidí; jedná se o konstrukty, jež čtenář sestavuje z informací roztroušených v textu. 24 Literární postava je tvořena určitým souborem vlastností nebo jedním výrazným charakterovým rysem. Může také vyjadřovat určitou myšlenku či plnit konkrétní roli v textu. 25 Dle Benjamina 23 srov. BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace. 1. vyd. Brno: Host, 2003, s. 134. 24 srov. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 39-44. 25 srov. BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace. 1. vyd. Brno: Host, 2003, s. 162. 16

Hrushovského, jak Rimmon-Kenanová uvádí, se na postavu můžeme dívat jako na stromovou hierarchickou strukturu, v níž jsou jednotlivé prvky uspořádány do kategorií. Spojením dvou a více detailů uvnitř jedné sjednocující kategorie můžeme vytvořit elementární strukturu. Postava X například pravidelně navštěvuje svou matku. Stejně pravidelně se s ní hádá. Na základě spojení těchto dvou informací můžeme tedy vytvořit elementární strukturu, kterou označíme jako X-ův vztah k matce. Vytvoří-li se společný jmenovatel u více aspektů, může být zobecněn jako povahový rys postavy. Postava X se hádá nejen se svou matkou, ale i s většinou lidí, kteří ho obklopují, můžeme tedy usoudit, že vznětlivost je určitým stabilním povahovým rysem postavy. Jednotlivé rysy se dále spojují a utvářejí tak postavu. Vlastnosti, rysy a kvality postav mohou být v textu explicitně zmíněny, často však bývají pouze naznačeny a je ponecháno na čtenáři, aby při rekonstrukci postavy z textu posbíral všechny potřebné informace. Textové pojmenování určitých rysů postavy se pak může s rysem, ke kterému při samostatné rekonstrukci dospěl čtenář, shodovat nebo naopak rozcházet. Ve druhém případě tak vzniká v textu určité napětí. Nemůže-li čtenář nové informace o postavě zařadit do svého dosavadního chápání postavy, je možné, že jeho dosavadní rekonstrukce postavy byla chybná, nebo že postava v průběhu děje prodělala výrazný vývoj. 26 2.2.2 Charakterizace postav Při rozboru charakterizace postav v prózách Petra Šabacha budeme vycházet z rozčlenění prostředků charakterizace, které navrhuje Shlomit Rimmon-Kenanová. Uvádí dva základní způsoby charakterizace postav: přímou definici a nepřímou prezentaci. Přímá definice pojmenovává rys postavy adjektivem (např. byl dobrosrdečný ), abstraktním podstatným jménem ( jeho dobrota neznala mezí ) či jiným typem podstatného jména ( byla to pěkná mrcha ) nebo částí řeči ( má rád jen sám sebe ). Abychom však tento způsob charakterizace postav mohli skutečně označit jako přímý, je nezbytné, aby byl čtenáři sdělován hlasem s největší autoritou v textu. Touto postavou bývá ve většině případů pouze vypravěč. Vysloví-li určitý komentář o konkrétní postavě jiná postava, slouží tento komentář také k její charakterizaci, pravdivostní hodnota ovšem pro čtenáře není jistá, nejedná se tedy o přímou definici. 26 srov. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 45-47. 17

Nepřímá prezentace nepojmenovává rysy postav přímo, ale představuje a předvádí je různými způsoby, nechává na čtenáři, aby si sám vyvodil vlastnost, která mu je naznačována. Jedním ze způsobů nepřímé prezentace je líčení činnosti postav. Povahový rys může být implikován jednorázovým činem, jež symbolizuje spíše dynamický aspekt postavy. Naopak obvyklá činnost postavy vystihuje její neměnný, statický aspekt. Oba druhy činnosti se dále člení do kategorií: akt uskutečněný, akt neuskutečněný a akt zamýšlený. Jako příklad uvádí Rimmon-Kenanová figuru Hamleta coby postavu pasivní, k jejíž charakteristice přispělo opětovné zmiňování Hamletových zamýšlených, ale neuskutečněných aktů. Dalším možným způsobem nepřímé prezentace je řeč. Řeč může charakterizovat postavu jak obsahem, tak formou. Forma řeči bývá obvyklým způsobem charakterizace v textech, kde je jazyk postav individualizovaný a odlišený od jazyka vypravěče. Například stereotypní rysy Žida nebo rabína jsou evokovány typickou syntaxí a výrazy v hebrejštině a jidiš. Vnější vzhled je další možný způsob nepřímé prezentace. V tomto případě je nutno odlišit charakterizaci postavy založenou na popisu rysů, které jsou mimo vliv postavy (výška a barva očí) a charakteristiku založenou na popisu částí vzhledu, které postava ovlivnit může (účes, oblečení). Druhý způsob charakterizace s sebou nese i kauzální podtext. V některých případech mluví vnější popis sám za sebe, jindy je jeho vztah k povahovému rysu postavy vypravěčem explicitně naznačen ( jeho velké hnědé oči vyjadřovaly smutek a nevinnost ). Dalším ze způsobů nepřímé prezentace je prostředí. Fyzické okolí postavy (pokoj, dům, ulice) a její lidské okolí (rodina, společenská vrstva) jsou často využívány jako metonymie konotující povahové rysy. Stejně jako v případě vzhledu je vztah prostorové a časové souvislosti doplněn vztahem kauzality. Žije-li postava v polorozpadlém domě, tato skutečnost může fungovat jako metonymie úpadku této postavy, ale zároveň může být mizerný stav domu následkem chování postavy nebo jejích povahových rysů (lehkomyslnost, nespolehlivost, deprese). Možností jak ještě zesílit předchozí uvedení rysu postavy je analogie. Popis pochmurné krajiny sám o sobě nemůže přesvědčivě implikovat pesimismus postavy, ale může čtenářův vjem tohoto rysu zesílit poté, co se už dříve projevil. Krajina je na člověku nezávislá, její stav tedy nebývá následek projevu některého z jejích rysů. Analogie nastolená mezi určitou krajinou a rysem postavy může být buď přímá 18

(založená na podobnosti) nebo inverzní (zdůrazňující kontrast). Například Kateřina a Heathcliff v románu Emily Brontëové Na větrné hůrce (1847) se podobají divoké přírodě, v níž žijí. Velmi účinným prostředkem charakterizace je analogie mezi postavami. Ocitnou-li se dvě a více postav ve stejných či podobných okolnostech, podobnost nebo kontrast jejich chování tak zvýrazňuje charakteristické rysy těchto figur. 27 Další typ analogie se týká vlastních jmen postav. Silným charakterizačním prostředkem je spojitost významu jména s z určitým rysem postavy nebo její funkcí v příběhu. Například jeden ze spolužáků Dannyho Smiřického v románu Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958) předznamenává svou brzkou smrt už svým jménem Hrob. Analogie mohou také podtrhnout kontrast mezi jménem a rysy postavy. Tento jev označuje František Všetička ve své knize Poetika prózy (1997) jako tzv. propriální paradox. Jako příklad uvádí jméno lékaře psychopatologa Habebalda Wechselbalga z románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (1928), které ve svém překladu znamená míti brzy podvržené dítě. 28 Literární, kulturní nebo mytologická tradice bývá také silným zdrojem analogií mezi postavami a jejich jmény. Jako příklad lze uvést postavu Čapkova lékaře Galéna nebo titul Otčenáškova románu Romeo, Julie a tma (1958). Další motivací pro specifické pojmenovávání postav mohou být narážky na reálně existující osoby. Ve své práci Problémy nové české epiky (1995) Jiří Holý poukazuje na prózy Jaroslava Haška nebo Vladimíra Macury, ve kterých vystupují v různých rolích známí a přátelé autorů. Analogie může vznikat také tvorbou narážek na vzezření, národnost nebo profesi. Jména takto vlastně vznikala v běžném životě. Jako příklad mohou posloužit jména dvou pánů, kteří se objeví na scéně v knize V zámku a podzámčí (1856) Boženy Němcové. Pánové údajně pochází z lepší společnosti a jmenují se Vydřihost a Čmuchálek. Holý se ve své práci dále soustředí také na zvukovou stavbu vlastních jmen postav české epiky. Všímá si patrného opakování určitých hlásek u určitého okruhu jmen. Poukazuje na častý výskyt souhlásky l na počátku ženských jmen. Časté bývá 27 srov. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 66-77. 28 srov. VŠETIČKA, František. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997, s. 67. 19

také l uvnitř slova, hlavně ve spojení se souhláskami m či n. Takováto kombinace asociuje mládí, lásku, krásu. Opačně funguje například r nebo méně časté ch. Zvukové uspořádání hláskového okolí může často zesílit nebo naopak oslabit neobvyklé uspořádání fónické organizace hlásek. Holý jako příklad uvádí postavu biřice Baťuchy z Obrazů dějin národa českého (1939) Vladislava Vančury. Toto jméno obsahuje spojení zmíněného ch s labializovaným u a předcházejícím palatálním konsonantem ť. Výsledkem je expresivní, takřka neintelektuální ráz jména postavy. Při přečtení a vyslovení jména Baťucha si čtenáři pravděpodobně vybaví postavu dobráckého, přitloustlého, bručivého vykonavatele úřední moci. Název románu Krakatit (1924) Karla Čapka ve své zvukové stavbě nese určitou sugesci napětí a třaskavosti. Je zajímavé, že ve vyhrocených scénách tohoto románu Čapek užívá jmen obsahujících útočné, výbušné hlásky (Rosso) a naopak pokud zpracovává opačný tematicko významový okruh, užívá jmen s daleko jemnější zvukovou stavbou (Anči, myš Lilitka). 29 2.2.3 Klasifikace postav U různých postav narativní fikce můžeme vysledovat různou úroveň propracovanosti a hloubky. Pokud bychom propracovanost postav posuzovali podle měřítek založených na dichotomii plochost propracovanost, nevyhnuli bychom se jistému zjednodušování. Joseph Ewen navrhuje klasifikovat postavy jako body kontinua. Rozlišuje tři osy: 1) Složitost na jeden konec osy umisťuje Ewen postavy vystavěné na jednom rysu, případně na jednom dominantním rysu doplněném několika rysy sekundárními. Sem patří alegorické postavy (Pýcha, Hřích), karikatury a typové postavy. Na opačném konci osy najdeme postavy složité. Mezi těmito dvěma póly existuje množství stupňů složitosti. 2) Rozvoj na jeden konec této osy patří opět postavy jednoduché, typové, převážně vedlejší, plnící určitou funkci, avšak nemusí se jednat o postavy založené pouze na jediném rysu. Na opačný konec umisťuje Ewen postavy plně rozvinuté. 29 srov. HOLÝ, Jiří. Problémy nové české epiky. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, s. 52-59. 20