OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra tělesné výchovy

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra tělesné výchovy DIDAKTIKA TĚLESNÉ VÝCHOVY PRO UČITELE PRIMÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HANA KLIMTOVÁ 2005

OBSAH 1 ÚVOD... 5 2 ZÁKLADNÍ POJMY DIDAKTIKY TĚLESNÉ VÝCHOVY... 7 2.1 Tělesná kultura, tělesná výchova, tělesná cvičení, sport, tělocvičná rekreace... 7 2.2 Pohybová aktivita, životní styl... 11 3 DIDAKTICKÉ METODY A POSTUPY... 14 3.1 Didaktické metody... 14 3.2 Didaktické postupy... 16 4 ORGANIZAČNÍ FORMY TĚLESNÉ VÝCHOVY... 19 5 SOCIÁLNĚ-INTERAKČNÍ FORMY... 22 6 DIDAKTICKÉ ŘÍDÍCÍ STYLY... 25 7 ZDATNOST, TĚLESNÁ ZDATNOST, ZDRAVOTNĚ ORIENTOVANÁ ZDATNOST... 29 8 ROZVOJ ZDRAVOTNĚ ORIENTOVANÉ ZDATNOSTI... 31 8.1 Pohybové schopnosti... 31 8.2 Metody a prostředky rozvoje jednotlivých složek zdatnosti... 33 9 DIAGNOSTIKA ZDRAVOTNĚ ORIENTOVANÉ ZDATNOSTI... 47 10 PEDAGOGICKÁ PRAXE... 50 11 KLÍČ K ŘEŠENÍ ÚKOLŮ... 59 12 SEZNAM POUŽITÉ A DOPORUČENÉ LITERATURY... 61

POUŽITÉ SYMBOLY Průvodce studiem - vstup autora do textu, specifický způsob kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace. Příklad - objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod. Pojmy k zapamatování Shrnutí - shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly. Kontrolní otázky a úkoly - prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu - je potřeba je splnit neprodleně, pomáhají dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly - při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Úkoly k zamyšlení Část pro zájemce - přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže i úkoly jsou dobrovolné. Literatura Testy a otázky Řešení a odpovědi 4

1 ÚVOD Předložený učební text je určen posluchačům studia učitelství pro 1. stupeň základní školy. Opírá se o publikovanou literaturu knižní i časopiseckou a snaží se směřovat k praktickému využití v hodinách tělesné výchovy dětí mladšího školního věku. Navazuje na předměty učebního plánu všeobecného základu i specializované tělesné výchovy oboru. Učební text je stručným přehledem, předkládá však seznam literatury s dostatkem pramenů, které zájemcům o další studium umožní hlubší poznání dané problematiky. Uvádí i otázky k seminárním cvičením. Doufám, že učební text rozšíří vědomosti studentů v oblasti tělesné výchovy a bude mít i příznivý vliv na úroveň pedagogické praxe. Hana Klimtová 5

6

2 ZÁKLADNÍ POJMY DIDAKTIKY TĚLESNÉ VÝCHOVY Dozvíte se pojetí základních pojmů didaktiky tělesné výchovy Budete schopni Obsah lekce uvědomit si význam základních pojmů 1. Co to je tělesná kultura a jaké jsou její složky. 2. Význam pojmu tělesná výchova, úkoly tělesné výchovy. 3. Další pojmy: tělesná cvičení, sport, tělocvičná rekreace, pohybová aktivita. Klíčová slova Tělesná kultura, tělesná výchova, tělesná cvičení, sport, pohybová aktivita, životní styl 2.1 Tělesná kultura, tělesná výchova, tělesná cvičení, sport, tělocvičná rekreace Tělesná kultura jako pojem nadřazený je definována jako jedna ze specifických sfér mnohostranné lidské činnosti, v níž člověk vstupuje do interakce se společenským a přírodním prostředím a jejímž prostřednictvím se významně podílí na formování biologické a sociální stránky osobnosti a prohlubování mezilidských vztahů. Základní a specifickou funkcí tělesné kultury v rámci péče společnosti o výchovu a rozvoj člověka je působení na jeho zdraví, na formování a zdokonalování jeho tělesného, pohybového vývoje, ale i duševního, mravního a celkového rozvoje osobnosti, uspokojování zájmu o pohybovou aktivitu, kulturní a efektivní využívání volného času (Hodaň, 1997). K základním složkám tělesné kultury patří: tělesná výchova; sport; tělocvičná rekreace. Tělesná výchova - tímto termínem se u nás od roku 1922 označuje vyučovací předmět na školách (dřívější název tělocvik). 7

Tělesná výchova je pedagogický proces, v němž se využívá jako hlavního prostředku tělesných cvičení, sloužících k všestrannému zdokonalování člověka a k rozvoji jeho osobnosti. Je významnou součástí tělesné kultury a je spjata se sportem, tělocvičnou rekreací vazbami různé kvality a intenzity a vytváří s nimi četné přechodové činnosti (Hodaň, 1997). Termín tělesná výchova se používá v několika významech: jako složka výchovy; jako vyučovací předmět na školách všech typů; jako obsah činnosti v Sokole, v České asociaci sportu pro všechny, v rekreačních zařízeních apod. Mezi základní úkoly tělesné výchovy patří: úkol zdravotní; úkol vzdělávací; úkol výchovný. Zdravotní úkol Zatímco ve všech ostatních vyučovacích předmětech můžeme o zdraví jen hovořit, provádět zdravotní osvětu apod., v tělesné výchově zdraví bezprostředně ovlivňujeme, přímo na ně působíme. Mechanismus plnění zdravotního úkolu spočívá ve správném a cílevědomém využívání tělesných cvičení. Záměrná tělesná činnost zintenzivňuje funkce organismu, tím postupně zvyšuje jeho funkční úroveň a stává se tak předpokladem zvyšování zdatnosti. V souvislosti s využíváním přírodního prostředí je třeba zdůraznit otužování, které je třeba chápat především jako proces přizpůsobování se organismu náhlým změnám podmínek vnějšího prostředí bez negativního vlivu na zdraví a pracovní výkonnost. Plnění zdravotního úkolu je závislé také na vytvoření obecného pohybového návyku, jako návyku hygienického. Tento obecný pohybový návyk musí být výsledkem formativního působení na žáka. Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá na frekvenci a intenzitě prováděných tělesných cvičení. Aby jejich zdravotní účinek byl zřejmý, musí frekvence a intenzita dosahovat určitých hodnot. Současné podmínky školní tělesné výchovy (dvě hodiny týdně) nejsou s tímto požadavkem v souladu. 8

Splnění zdravotního úkolu tedy nutně vyžaduje úzkou návaznost hodin tělesné výchovy na ostatní druhy pohybové aktivity. Vzdělávací úkol Při chápání tělesné výchovy jako vyučovacího předmětu je, vzhledem k jeho formativnímu a informativnímu charakteru, považován vzdělávací úkol za prvořadý a je realizován: v oblasti všeobecného vzdělání; v oblasti speciálního vzdělání. Všeobecné vzdělání se týká základního formování dětí a mládeže v těch oblastech, které můžeme tělesnými cvičeními ovlivňovat a které jsou ostatními prostředky v podstatě nedosažitelné. V různých oblastech tělocvičné aktivity jsou získávány vědomosti vyplývající z tělovýchovného procesu. Pohybové vzdělání člověka považujeme za rovnocennou součást jeho všestranného vzdělání. Jeho výsledkem je zásoba konkrétních pohybových dovedností tělocvičného charakteru, jejichž struktura je složitější, než struktura ostatních pohybových činností, se kterými se člověk ve svém životě setkává. Na jejich základě je však možno snadněji zvládnout a na vyšší kvalitativní úrovni prezentovat dovednosti jiného charakteru: pracovní, společenské, branné, zájmové, sportovní atp. V oblasti speciálního vzdělání se vzdělávací úkol týká přípravy na konkrétní sociální roli, podílu tělesné výchovy v přípravě ke konkrétní profesi. Výchovný úkol Z charakteru tělesné výchovy vyplývá, že plnění tohoto úkolu je stejně závažné jako úkolu vzdělávacího. Specifičnost výchovného úkolu je dána samotnou podstatou tělesných cvičení. Tělesná cvičení patří mezi motivačně volní činnosti, které vzhledem ke své obtížnosti vyžadují vynakládání značného cílevědomého a dlouhodobého volního úsilí, spojeného s překonáváním překážek a potíží objektivního a subjektivního charakteru. Díky tomu patří k těm prostředkům, které mohou účinně plnit širokou škálu výchovných úkolů. Tento výchovný potenciál není vždy plně využit, poněvadž je zcela závislý na schopnostech a dovednostech učitele, na síle jeho osobnosti (Šebrle a kol., 1995). 9

Sport Pojem pochází z angličtiny, původně latinské disportare (bavit se, trávit příjemně volný čas). Je složkou tělesné kultury, jejíž obsah tvoří pravidly přesně vymezené činnosti osvojené v tréninkovém procesu a předváděné v soutěžích. Výrazným znakem sportu je organizované soutěžení, vyznačující se snahou po nejvyšším výkonu. Jako významný společenský jev je sport charakteristický jednak specifickými projevy (sportovní výkon, trénink, soutěže, diváctví aj.), jednak postavením a funkcemi k ostatním oblastem společenského života (politika, výchova, vzdělání, umění aj.). Vyznačuje se výrazným formativním působením - aktivní pěstování sportu ovlivňuje tělesnou, psychickou a sociální stránku rozvoje člověka. Sport se dělí na rekreační, výkonnostní a vrcholový. Každá z těchto oblastí má specifické společenské funkce. Jeho bohatý potenciál je v široké míře využíván v obsahové i procesuální stránce školní tělesné výchovy. Do obsahu učiva osnov jsou zařazovány základní sportovní odvětví, v didaktickém procesu se aplikují adekvátní formy a metody pro rozvoj jednotlivých složek zdravotně orientované tělesné zdatnosti (Hodaň, 1997). V neposlední řadě jsou uplatňovány myšlenky jeho filosoficko-etického jádra, tj. výchova k fair play. Dosahování maximálních sportovních výkonů není bezprostředním cílem školní tělesné výchovy. Výkon je pojímán jako pedagogická kategorie a chápán jako kritérium posouzení senzomotorické úrovně žáka na základě jeho individuálních možností a předpokladů (Mužík, Krejčí, 1997). Tělocvičná rekreace Druh tělocvičné aktivity s dominujícím rozvíjejícím a regenerativním zaměřením, prováděný ve volném čase. Cílem je fyzický, psychický i sociální rozvoj regenerace sil člověka spojený s kulturním prožíváním volného času. Pojem pohybová rekreace je pojmem obecnějším, vyjadřujícím fakt, že k rekreaci (jakožto zájmové, prožitkové a ve volném čase vykonávané činnosti) dochází jakoukoliv pohybovou činností (Hodaň, 1997). Prostředky tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a sportu 1. Tělesná cvičení. 2. Přírodní síly. 3. Všeobecně výchovné prostředky. 10

Tělesná cvičení Tělesná cvičení se považují za základní, specifický prostředek tělesné výchovy, tělocvičné rekreace i sportu. Společný základ se v realizaci diferencuje podle způsobu využívání a cílového zaměření. Můžeme je charakterizovat jako záměrnou, volní, konkrétně motivovanou a účelnou pohybovou činnost, kladně ovlivňující stav lidského organismu po stránce fyzické, psychické a sociální za určitých, přesně stanovených podmínek (Čelikovský, 1990). Jako systematicky opakovaná činnost se stávají tělesná cvičení hlavním prostředkem plnění cílů a úkolů tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a sportu. V tělesné výchově mají převážně charakter formativní a vzdělávací, ve sportu výkonnostní a soutěživý, v pohybové rekreaci preventivní, regenerativní a zdokonalovací (rozvojový). Významnou úlohu mají tělesná cvičení jako součást zdravotní a léčebné tělesné výchovy nebo regenerace a rehabilitace. Jejich vliv na jedince závisí na zatížení daném objemem, intenzitou, složitostí, prostředím, použitým nářadím, náčiním (Hodaň, 1997). Přírodní síly Působení přírodních faktorů - slunce, vody a vzduchu - označujeme pojmem přírodní síly. Považujeme je za významný prostředek, který je nutno využívat ve všech druzích pohybové aktivity. Všeobecně výchovné prostředky jsou využívány v různých oblastech lidského života. Mají výrazně výchovné zaměření a jejich využití vychází ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými složkami výchovy. Nejširší použití je v oblasti tělesné výchovy, jejíž charakter je formativní a vzdělávací (Hodaň, 1997). 2.2 Pohybová aktivita, životní styl Pojem pohybová aktivita vychází ze základní myšlenky pochopit pohybovou aktivitu jako prostředek udržení rovnováhy mezi subjektivním pocitem fyzického a psychického zdraví, jako prostředek socializace v celém populačním spektru. Je to činnost částečně určovaná prací, částečně konaná dobrovolně, částečně spontánní. Pohybovou aktivitou se rozumí každý tělesný pohyb prováděný kosterním svalstvem, jehož výsledkem je výdej energie. 11

Představuje sumu pohybů nejrůznějších druhů, rozsahu a intenzity, které vykonává jedinec. Pohyb je pojímán jako geniální, přírodou koncipovaný lék, který umožňuje dosažení vysoké úrovně rezervních kapacit organismu a dlouhodobé udržení vysoké kvality života. Hlavní význam má pohybový charakter činnosti, pohybová stránka je v dané činnosti rozhodující, dominuje nad stránkou percepční a kognitivní (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). V souvislosti s tělesným cvičením se počítá i s větším rozsahem a energetickou náročností pohybů v uplatňovaných činnostech. Pohybová aktivita je charakterizována také jako suma všech skutečně realizovaných pohybových činností. Je chápána jako cílená a adekvátně směrovaná sportovně-rekreační aktivita patřící mezi intervenující činitele tělesné zdatnosti, zdraví a délky lidského života. Představuje široký komplex pohybového chování člověka, souhrn všech motorických aktivit, kterými jedinec zvyšuje svou tělesnou zdatnost a upevňuje zdraví (Čelikovský, 1990). Nezužuje se jen na činnost tělovýchovnou a sportovní, ale podílí se na něm veškerá pohybová činnost ve volném čase, včetně rozmanitých pohybových aktivit netělovýchovného charakteru, např. práce na zahrádce či fyzicky náročnější práce v domácnosti, jakékoliv formy chůze, ale i spontánní pohybová aktivita (Teplý, 1995). Redukce tělesného pohybu existuje již od prvních ročníků základních škol a prohlubuje se s narůstajícím věkem Tato skutečnost je o to významnější, že zejména ve školním věku se formuje a utváří vztah k celoživotní pohybové aktivitě. Nedostatečná aktivita dětí vede k stopovému fenoménu neaktivitě dospělých (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). Vhodně strukturovaná pohybová aktivita odpovídající intenzity a trvání je doporučována pro děti i adolescenty jako důležitá součást životního stylu a považuje se za nezbytný předpoklad pro dosažení a udržení přiměřené úrovně tělesné zdatnosti a zdraví člověka (Bunc, 1995). Obdobně pozitivně je hodnocen i její sociální a emotivní vliv na životní styl a kvalitu života (Máček, Máčková, 2000). Významná je také role pohybové aktivity při usměrnění agresivity, rozvoji sociálního vědomí a etického kodexu člověka, zejména v jeho dětství a mládí. Jako nejrozšířenější ze všech sociálních aktivit přispívá k aktivitě, toleranci, respektu a spolupráci. 12

Aktivní způsob života patří mezi nejdůležitější a nejefektivnější součásti prevence drogové závislosti, alkoholismu, kriminality a dalších negativních sociálních jevů. Pro zájemce, kteří by chtěli hlouběji proniknout do problematiky pohybové aktivity odkazuji na publikaci Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). Životní styl můžeme charakterizovat jako,,souhrn životních norem osoby, skupiny, národa v určitém historickém okamžiku (Hrčka, 1997). Hodaň (1997) jej charakterizuje jako,,historicky určenou formu života, ve které individuální společnost reprodukuje svoji existenci, vědomé hledání a utváření kvalitativně vyšších životních forem a hodnot, které co nejúplněji odrážejí objektivní rysy interindividuálních společenských vztahů a jsou projevem ideových, etických a ostatních principů v činnostech lidí. Americká Národní asociace pro sport a tělesnou výchovu uvádí následující doporučení pro děti a adolescenty: provozovat pohybovou aktivitu (dále PA) přiměřenou věku alespoň 30-60 minut ve všech dnech, nebo ve většině dnů v týdnu; věnovat delší čas PA než dospělí (60 minut denně je minimální standard); provádět častěji střídavé aktivity než jednu delší souvislou aktivitu; nahromadit více než 60 minut přiměřené PA do různých hodin v průběhu dne; zúčastnit se po dobu 10-15 minut střední až náročné aktivity ve formě střídavých přirozených činností, s krátkými intervaly odpočinku a zotavení; provozovat různorodé pohybové aktivity (děti potřebují různorodost pro uspokojení vývojových potřeb a pro udržení zájmu o aktivitu). Pokuste se charakterizovat základní úkoly tělesné výchovy. V čem spočívají rozdíly mezi tělesnou výchovou a sportem? Jaký je význam pohybové aktivity v životním stylu dětí? 13

3 DIDAKTICKÉ METODY A POSTUPY Dozvíte se pojem didaktická metoda, didaktický postup Budete schopni Obsah lekce uvědomit si význam didaktických metod a postupů praktické uplatnění metod vzhledem ke stanoveným cílům 1 Výklad pojmu didaktická metoda. 2 Charakteristika základních metod a jejich dělení podle fází vyučovacího procesu. 3 Rozdělení základních didaktických postupů a jejich uplatnění. Klíčová slova Didaktická metoda, metody seznamování s učivem, nácviku, výcviku, diagnostické, klasifikační, postupy komplexní, analyticko-syntetický, synteticko-analytický 3.1 Didaktické metody Za metodu v nejširším slova smyslu se pokládá zobecněná, promyšlená a ověřená činnost, která slouží k řešení určitého typu problémů a přispívá k dosažení stanoveného cíle. V tělesné výchově chápeme metodu jako teoretický model uspořádání činností a časových aspektů, který je záměrně naplánován učitelem s ohledem na vytýčené úkoly a podmínky a hodí se k opakovanému použití (Mužík, Krejčí, 1997). Dělení didaktických metod (Berdychová, 1978): metody seznamování s učivem; metody nácviku; metody výcviku (viz. kapitola 8) ; metody diagnostické a klasifikační (viz kapitola 9). Metody seznamování s učivem Metody vytváření motivační sféry žáka, v nichž se vytváří vztah žáka k tělesné výchově. Základní motivační zdroje jsou pochvala, hra, soutěž, pocit překonání sebe sama, prožitek něčeho nového, neobvyklého (Šebrle a kol., 1995). 14

Metoda ukázky Pro pohybové učení dětí mladšího školního věku je nejvhodnější, přesnost cvičení podmíněna přesnou představou pohybu. Ukázka přímá předvádí učitel, žák. Ukázka nepřímá obrázek, video. Větší motivační efekt má ukázka učitele. Metody slova Metoda výkladu, pokynů, dotazování, rozhovoru. Používá se ve všech fázích výchovně vzdělávacího procesu (dále VVP). Pokyny stručné, výstižné. Metoda pozorování Záměrně řízené a organizované sledování pohybu. Žáci se pozorováním učí kontrole a sebekontrole. Metody nácviku Metoda napodobení (imitace) Je využitelná ve všech fázích VVP. Napodobení ukázky, spojení cvičení s příběhem, říkankou, pohádkou, představou (pohybová hra na vrány, motýly, čápy, rozcvička s říkankou). Metoda opakování Se používá při nácviku nové pohybové dovednosti. K úspěchu je nutné udržení motivace žáků, vedení k sebekontrole, kontrole. Chybou je mechanické, bezduché opakování. Metoda pasivního pohybu Žák nedokáže provést daný pohybový úkol jen na základě ukázky a výkladu. Učitel přímo na těle žáka upraví správnou polohu hlavy, končetin a tím napomáhá k vytvoření pohybové představy. Metoda pohybového kontrastu Učitel předvede sám nejdříve správnou a pak chybnou ukázku. Žák si uvědomí rozdíly a upevní svou pohybovou představu. Metoda pohybového úkolu Individuální, samostatné řešení zadaného úkolu. Příklady: spojení známých prvků do sestavy, předvedení manipulačního cvičení, překonání šikmého lana ve zvolené výšce. Metoda domácího úkolu Aktivizuje samostatnost a aktivitu žáků. 15

Metoda hry Nejpřirozenější, měla by prolínat celým výchovně vzdělávacím procesem (dále jen VVP). Nejen hry soutěžní, které mohou přinášet i negativní faktory (nepřesné provedení, zbrklost, negativní psychické stavy). Metody výcvikové, diagnostické, klasifikační Podrobněji nahlédnete v kapitolách 8 a 9. Metody klasifikační Metoda pozorování Soustavné diagnostické pozorování žáka, kterým získáváme podklady pro jeho hodnocení. Základním principem je hodnotit to, co žáci ovládají! (Šebrle a kol., 1995). Soustavně sledujeme: úroveň biologického vývoje žáka, jeho zdravotní stav; výkon žáků při všech formách výuky, charakterové vlastnosti, psychomotorické zvláštnosti, chování žáků; úroveň tělesné zdatnosti prostřednictvím motorických testů výsledky žáků v zájmové školní, ale i mimoškolní sportovní činnosti. Neexistuje univerzální metoda, která by platila vždy a za všech okolností! Pro pohybové učení dětí mladšího školního věku jsou nepostradatelné metody ukázky, napodobení, opakování a komplex metod korektivních zejména metoda pasivního pohybu a metoda pohybového kontrastu. Samostatnost a aktivitu žáků prohlubuje metoda domácího úkolu a celým VVP by měla prolínat metoda hry (Mužík, Krejčí, 1997). Pokuste se objasnit základní metody zmíněné výše ve shrnutí učiva. Jaká bude ve Vaší pedagogické praxi základní otázka při volbě metody? 3.2 Didaktické postupy Komplexní postup Pohybová dovednost je vyučována v konečné podobě. Opakováním dochází k jejímu upevňování. Je využíván při nácviku jednoduchých pohybových celků. Žáci mladšího školního věku jsou schopni utvořit si komplexní představu o pohybové dovednosti na základě ukázky a poměrně přesně ji napodobit (Mužík, Krejčí, 1997). 16

Výhody: žáci bezprostředně vidí cíl i výsledky svého snažení, což je důležité pro motivaci i z hlediska správného rytmu pohybu. Nevýhody: možnost vzniku chyb v provedení, upevnění neúčelného provedení chybí-li korekce a zpětná vazba. Učitel volí správnou organizaci, aby měl přehled o všech žácích. Příklad Sportovní hry manipulační cvičení s míčem, nácvik driblinku. Gymnastika průpravná cvičení. Atletika hod míčkem z místa. Analyticko-syntetický postup Využívá se při nácviku složitějších pohybových struktur. Vhodnější pro vyspělejší žáky, kteří jsou schopni pochopit rozdělení pohybového celku na dílčí úseky a jejich následné spojení. Výhody: kontrola a následná korekce předchází neúčelnému provedení, chyby v provedení lze korigovat u dílčích úseků. Nevýhody: náročnost na abstraktní myšlení, zdlouhavost nácviku. Důležité je udržet zájem o nácvik (Šebrle a kol., 1995). Příklad Rytmická gymnastika - nácvik lidového tance. Atletika nácvik skoku do dálky. Synteticko-analytický postup Kombinuje předcházející postupy. Pomáhá zabránit ztrátě motivace, chybám při spojování dílčích úseků pohybu. Didaktické metody jsou uplatňovány v didaktických formách. Didaktické formy jsou definovány jako ohraničené útvary uspořádání podmínek učení. Formy vymezují, kde, za jakých podmínek se proces učení uskutečňuje, metody pak konkretizují činnost a postupy, které vedou k učebnímu cíli (Mužík, Krejčí, 1997). 17

Didaktické formy se dělí (Šebrle a kol., 1995): organizační (vyučovací hodina, cvičení v přírodě apod.); sociálně-interakční (hromadná, skupinová, individuální); metodicko-organizační (průpravné cvičení, průpravná hra). Podrobnější objasnění metodicko-organizačních forem naleznete v publikaci Tělesná výchova a zdraví (Mužík, Krejčí, 1997). Který vyučovací postup je nejvhodnější a měl by být nejčastěji využíván v tělesné výchově na 1. stupni ZŠ? 18

4 ORGANIZAČNÍ FORMY TĚLESNÉ VÝCHOVY Dozvíte se význam pojmu organizační forma, dělení organizačních forem Budete schopni Obsah lekce vysvětlit základní organizační formy tělesné výchovy 1. Vysvětlení pojmu organizační forma. 2. Dělení základních organizačních forem. 3. Význam jednotlivých organizačních forem. 4. Struktura vyučovací jednotky tělesné výchovy. Klíčová slova Organizační forma povinná, nepovinná, zájmová, základní 4.1 Organizační formy školní tělesné výchovy Šebrle a kol. (1995) je definují jako záměrně volené činnosti, prováděné v určitém časovém úseku. Povinné organizační formy: vyučovací jednotka tělesné výchovy; výuka plavání (20 hodin); cvičení v přírodě (obsahuje učivo tématického celku Turistika a pobyt v přírodě). Nepovinné organizační formy: tělovýchovné chvilky; škola v přírodě; výlety; školní soutěže; cvičení o přestávkách; zájmová tělesná výchova; specializované kurzy (lyžování, bruslení, cykloturistika). 19

Základní organizační forma Vyučovací jednotka tělesné výchovy (VJ TV) - základní organizační forma, společné, uvědomělé snažení pedagoga a žáků o splnění konkrétního pedagogického úkolu hodiny. Žáci získávají základy tělovýchovného vzdělání: vědomosti (pravidla, názvosloví, názvy nářadí, náčiní); pohybové dovednosti (učením získané předpoklady k pohybové činnosti); pohybové schopnosti (relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů jedince k pohybové činnosti (rychlost, síla, obratnost, vytrvalost). Dělení VJ TV 1. podle obsahu: gymnastická; herní; atletická; hodina plavání; lyžařská. 2. podle pedagogického úkolu a vyučovacích metod: smíšená (komplexní); jednoduchá (nácvičná, výcviková - kondiční, tréninková); aplikační; zvláštní (hodnotící). Typická hodina pro 1. stupeň - hodina smíšená Obsahuje nácvik i výcvik, charakterem odpovídá fyzickému i psychickému vývoji dětí mladšího školního věku, střídání činností. Struktura hodiny: úvodní část (3-5 minut); průpravná část (8-12 minut); hlavní část (25-30 minut); závěrečná část (3-5 minut). Úvodní část a) organizační Úkol: zorganizovat žáky, soustředit pozornost k úkolu hodiny, navození pracovní atmosféry. 20

Obsah: nástup - nástupové tvary (řad, dvojřad), hlášení - od třetí třídy, pozdrav (z motivačních důvodů: Žáci nazdar! ), sdělení cíle hodiny - vzbudit zájem o pohybovou činnost. b) rušná Úkol: postupné zahřátí organizmu. Obsah: přirozená tělesná cvičení (chůze, běh, poskoky, lezení), honičky, pohybové hry, zapojení všech dětí do pohybové činnosti, zakončení: dechová cvičení. Průpravná část VJ a) všeobecná b) speciální Úkol: všeobecné procvičení celého těla (protahování, uvolňování, posilování jednotlivých svalových skupin, rozcvičení kloubního aparátu), návyk správného držení těla. Obsah: vhodně volená a přesně prováděná cvičení, cvičení prostná, s náčiním. Speciální část - návaznost na charakter činnosti v hlavní části (atletická abeceda, manipulační cvičení s míčem). Počet cviků: 8-12, organizace: na značkách, v kruhu. Hlavní část VJ - úkol podle typu hodiny: nácvik - seznámení s novým učivem, osvojení pohybových dovedností, technika provedení, opravování, ne příliš vysoká intenzita cvičení; výcvik - procvičování a zdokonalování pohybových dovedností a rozvoj pohybových schopností ve standardních, ztížených podmínkách, intenzita vysoká, vyšší tempo, vyšší fyzické zatížení, rychlost, obratnost, síla, vytrvalost, neopravujeme techniku provedení, žáky pozorujeme, usměrňujeme; dynamická pohybová hra (3 minuty a více). Závěrečná část VJ Úkol: uklidnění organizmu po stránce fyziologické, psychické, zhodnocení hodiny po výcvikové, výchovné stránce. Obsah: kompenzační cvičení, hry na uklidnění. Zakončení: nástup, hodnocení, pozdrav, hygiena. Je výše uvedená struktura VJ vhodná pro všechny typy vyučovacích jednotek? 21

5 SOCIÁLNĚ-INTERAKČNÍ FORMY Dozvíte se pojem sociálně-interakční forma Budete schopni uvědomit si význam jednotlivých sociálně-interakčních forem Obsah lekce 1. Co to jsou sociálně-interakční formy. 2. Charakteristiku jednotlivých forem a jejich využití ve školní tělesné výchově. Klíčová slova Sociálně-interakční forma základní, specifická, hromadná, skupinová, individuální, doplňková cvičení, kruhový provoz, cvičení na stanovištích 5.1 Sociálně-interakční formy Sociálně-interakční formy vyjadřují vztah mezi učitelem a žáky, nebo mezi žáky samotnými. Relativně stálé vnitřní uspořádání didaktického procesu z hlediska interakce subjektu a objektu (Frömel, 1983). Základní sociálně-interakční formy Hromadná forma Charakteristická tím, že všichni žáci konají stejnou činnost, plní stejný úkol, pod přímým vedením učitele. Příklady rušná část, pohybové hry, honičky, lokomoce; průpravná část, rozcvička; hlavní část, zdokonalování herních činností jednotlivce (driblink, přihrávání, chytání, manipulační cvičení s míčem), nácvik hodu míčkem, skoku, akrobacie; závěrečná část, cvičení kompenzační, pohybové hry zaměřené na uklidnění organismu. Výhody: všichni žáci konají stejnou činnost organizačně méně náročné pro učitele, větší kázeň, bezpečnost. 22

Nevýhody: žáci pasivně přijímají pokyny učitele, možnost vzniku chyb v provedení pohybu, učitel nestačí korigovat všechny žáky. Využití: jednodušší forma vhodná zejména pro 1. a 2. třídu. Skupinová forma Charakteristická rozdělením žáků do skupin. Učitel neřídí přímo všechny žáky. Řízení skupin provádí verbálně nebo pomocí úkolových karet. Skupiny jsou vedeny vedoucím z řad žáků. Tvoří je učitel. Úkoly ve skupinách a stupeň spolupráce mohou být odlišné: všechny skupiny mají stejný úkol, plní jej současně nebo postupně v určeném prostoru a čase; každá skupina dostane jiný úkol, který vyplývá z její výkonnostní úrovně (vnitřní diferenciace). Výhody: žáci se podílejí aktivně na řízení procesu, forma vede k větší samostatnosti, aktivitě žáků. Nevýhody: větší organizační náročnost, bezpečnost učitel věnuje největší pozornost skupině, která vykonává činnost nejobtížnější, jeho postavení musí být v prostoru takové, aby viděl všechny skupiny. Příklady cvičení v družstvech gymnastické činnosti: výcvik kotoul vpřed, vzad, cvičení rovnováhy, obraty, skoky, nácvik přeskoku roznožka; sportovní hry herní činnosti jednotlivce: manipulační cvičení s míčem, driblink na místě, přihrávání a chytání, nácvik techniky střelby jednoruč vrchní. Využití: samostatnější, vyspělejší cvičenci 3.-5. třída. Individuální forma Učitel zadává samostatné úkoly jednotlivým žákům, podle jejich pohybových předpokladů obtížnější nebo jednodušší. Individuální úkoly vedou k větší aktivitě a tvořivosti žáků. Příkladem je vkládání volné chvilky do vyučovací jednotky, kdy žáci volně cvičí s tím, že dodržují pravidla bezpečnosti. 23

Specifické formy Kruhový provoz Zaměřen na zvyšování úrovně pohybových schopností. Stanoviště uspořádaná do kruhu, na každém cvičí žáci opakovaně určitý cvik zaměřený na zvolenou svalovou skupinu. Doba cvičení do 30 sekund, doba odpočinku aktivní - přechod mezi stanovišti 30-60 sekund. Výhody: každý žák cvičí samostatně, svým tempem. Učitel řídí pomocí úkolových karet, změna stanoviště je prováděna na zvolený signál (písknutí, přerušení hudebního doprovodu apod.) Vhodné pro 4. 5. třídu. Cvičení na stanovištích Skupiny se v určeném intervalu střídají na stanovištích. Plní úkoly zaměřené na zdokonalování pohybových dovedností. Doba cvičení volena podle počtu žáků a daného úkolu tak, aby se při činnostech vystřídali všichni. Doporučená doba do tří minut na jednom stanovišti (Frömel, 1983). Výběr cvičení: zvládnutá po technické stránce, známá všem žákům; cvičení nevyžadují dopomoc, záchranu; cvičení mohou být prováděna s menší přesností; musí být přiměřena věku a schopnostem žáků; vhodné materiální podmínky. Doporučujeme zařadit od čtvrtého ročníku, vrchol samostatné práce žáků, vede k samostatnosti, aktivitě, rozvíjí jejich tvořivost. Doplňková cvičení Pohybová činnost žáků, která doplňuje hlavní cvičení, žák jej provádí mezi jednotlivými cvičebními tvary (Frömel, 1983). Učitel neřídí přímo činnosti žáků, cvičí samostatně. Jednoduchá, zvládnutá, bezpečná cvičení, která doplňují vhodně hlavní pohybovou činnost konanou pod přímým vedením učitele. Vyplňují čas, ve kterém žák čeká na pokyn učitele k dalšímu cvičení. Pro zájemce doporučuji skripta Vybrané kapitoly z didaktiky tělesné výchovy (Klimtová, Skeřil, 1987). Sestavte úkolové karty pro cvičení na stanovištích, obsahující učivo basketbalu na šesti stanovištích pro pátou třídu. 24

6 DIDAKTICKÉ ŘÍDÍCÍ STYLY Dozvíte se význam pojmu řídící styl, jednotlivé druhy vyučovacích stylů Budete schopni Obsah lekce vysvětlit jednotlivé řídící styly, včetně příkladů jejich využití 1. Vysvětlení pojmu řídící styl. 2. Rozdělení řídících stylů. 3. Význam jednotlivých řídících stylů. 4. Výhody a nevýhody řídících stylů, příklady jejich využití. Klíčová slova Didaktický řídící styl příkazový, úkolový, reciproční, se sebehodnocením, s nabídkou, s řízeným, samostatným objevováním 6.1 Didaktické řídící styly Didaktické styly představují uspořádání proměnných řídících činností učitele a činností žáků s ohledem na dosahování specifických výchovně vzdělávacích cílů. Odrážejí v plném rozsahu výchovný, rozvíjející a dvoustranný charakter tréninkového procesu v systému školní tělesné výchovy a sportovního tréninku (Dobrý, 1988). Vyjadřují uspořádání všech vztahů mezi učitelem a žákem i všech činností učitele a žáka během výuky s ohledem na specifické, předem určené výchovně vzdělávací cíle (Mužík, Krejčí, 1997). Didaktické styly se vzájemně doplňují, každý má zdůvodnění v konkrétní didaktické situaci. Didaktický styl příkazový Direktivní řízení učební činnosti žáků učitelem. Učitel přesně vymezuje úkoly, dává pokyny, informuje. Žák se snaží určenou činnost provádět podle pokynů. Všichni žáci cvičí najednou, nebo ve skupinách. Výhody: z hlediska organizačního je pro učitele nejjednodušší, dobrá formální kázeň žáků. Nevýhody: veškerá rozhodnutí provádí učitel za žáka, menší aktivita žáků, absence vlastní volby, žádný prostor pro rozhodování. 25

Využití: průpravná část hodiny rozcvička, při prvotním osvojování učiva u nejmladších žáků, v nových didaktických situacích. Příklady uplatnění tradiční rozcvičení: učitel předcvičuje, žáci napodobují jeho pohybový projev; nácvik skoku do dálky: žáci stojí v zástupu, na povel učitele vybíhají; nácvik hodu míčkem: žáci stojí v řadě na pokyn učitele současně házejí. Uveďte příklady pro vhodné a nevhodné využití příkazového řídícího stylu Didaktický styl úkolový (praktický) Přenesení některých rozhodnutí z učitele na žáka. Týkají se volby prostoru, rozestavění žáků při plnění pohybového úkolu. Žákům je předveden pohybový úkol, který po určitou dobu plní. Výhody: učitel má více času procházet mezi žáky a kontrolovat cvičení, opravovat chyby, postřehnout individuální zájmy a snahu žáka, žáci volí vlastní tempo cvičení. Nevýhody: náročnost přípravy úkolové karty. Využití: při nácviku, výcviku při opakování cvičení. Příklady uplatnění úkolové rozcvičení: učitel předvede pohybový úkol, žáci jej provádějí samostatně, učitel koriguje nepřesné cvičení; nácvik hodu míčkem: žáci bezpečně rozestavěni, samostatně házejí, učitel poskytuje individuální instrukce, korekce a zpětné informace. Vyjmenujte další výhody a nevýhody úkolového řídícího stylu. Didaktický styl se vzájemným hodnocením (reciproční) Organizačně podobný předchozímu stylu. Žáci rozděleni do skupin, každému přidělena role: jeden cvičí, druhý pozoruje, hodnotí, opravuje a pomáhá. Učitel pracuje především s pozorovatelem. Učí žáky vnímat pohybovou kvalitu i odhalovat chyby. 26

Výhody: žáci ztrácejí ostych, osvojí si pozorovací schopnost, vliv na sebekontrolu, žáci vstupují do role učitele. Nevýhody: citlivé vnímání negativního hodnocení, proto závěry diskutují pozorovatelé s učitelem. Příklad nácvik kotoulu: dvojice žáků jeden cvičí, druhý pozoruje a hodnotí, výměna rolí; nácvik driblinku: jeden žák dribluje, druhý pozoruje a hodnotí jeho výkon. Didaktický styl se sebehodnocením Navazuje na předcházející. Žák po ukončení cvičení snaží se uvědomit provedení cviku, co se podařilo, nepodařilo. Poznává tak lépe své možnosti, po konzultaci s učitelem je motivován ke zlepšení výkonu, kontrolu správnosti provedení provádí učitel na žákovo vyzvání. Příklad nácvik skoku do dálky: žák doskočí a sdělí učiteli, kde udělal chybu a při jakém provedení skoku mohl být úspěšnější. Poznámka: Děti mladšího školního věku nejsou pro tento úkol dostatečně vyspělé! Didaktický styl s nabídkou Učitel nabízí žákům několik různě obtížných variant pohybové dovednosti. Žák samostatně rozhoduje o své výkonnostní úrovni, na co stačí. Učitel kontroluje, radí, povzbuzuje. Žáci po výkonu se sami hodnotí, korigují rozhodnutí jak pokračovat. Příklad přeskok šikmého lana; nácvik přeskoku: žák si volí výšku nářadí, vzdálenost můstku, druh přeskoku; nácvik střelby na koš: žák volí střelbu jednoruč, obouruč; překážková dráha: žáci volí různou obtížnost jednotlivých úkolů. Didaktický styl s řízeným objevováním Učitel nesděluje všechny instrukce a možnosti řešení pohybového úkolu. Vede žáky k samostatnému objevování řešení formou otázek. Správné řešení je oceněno a upevňováno. Žáci pracují ve skupinkách, nebo jednotlivě. 27

Příklady nácvik přihrávky: Jaké druhy přihrávek znáte? Které se v basketbale používají nejčastěji?; nácvik skoku do dálky: Skočíte dál po odrazu z místa nebo z rozběhu? Který odraz je lepší jednonož nebo snožmo? Jaké doplňující otázky byste vyslovili v případě nesprávné odpovědi žáků? Didaktický styl se samostatným objevováním Řešení problému provádí žák samostatně bez podnětů učitele. V pohybovém učení existuje více řešení úkolem žáka je najít to nejlepší. Méně nadaní a samostatní žáci pouze často napodobují pohybově talentovanější. Příklady gymnastická sestava: žáci samostatně s daných zvládnutých prvků tvoří vlastní sestavu; pohybová tvořivost: vyjádření hudby, nálady, zvířátek, pohybem. U jakého učiva a v jaké didaktické situaci lze tento řídící styl použít? U následujících didaktických řídících stylů nepředpokládáme jejich použití na 1. stupni základní školy: Didaktický styl s autonomním rozhodováním žáka o učivu Předpokládá menší počet žáků ve třídě. Žák samostatně určuje problém, který chce řešit. Vzniká individuální program, autorem je samotný žák po náležitém objasnění problému učitelem. Didaktický styl s autonomním rozhodováním žáka o stylu Vhodný pro vyspělé a samostatné žáky, kteří sami navrhnou styl, ve kterém chtějí pracovat. Učitel plní pouze roli konzultanta. Uveďte příklad uplatnění jednotlivých řídících stylů u stejného učiva vybraného tematického celku učebních osnov. 28

7 ZDATNOST, TĚLESNÁ ZDATNOST, ZDRAVOTNĚ ORIENTOVANÁ ZDATNOST Dozvíte se pojetí základních pojmů zdatnost, tělesná zdatnost, zdravotně orientovaná tělesná zdatnost Budete schopni Obsah lekce uvědomit si význam základních pojmů 1. Přehled základních pojmů. 2. Školní pojetí zdatnosti. Klíčová slova Zdatnost, tělesná zdatnost, zdravotně orientovaná zdatnost, školní pojetí zdatnosti 7.1 Zdatnost, tělesná zdatnost, zdravotně orientovaná tělesná zdatnost Jedním z cílů školní tělesné výchovy je zvyšování tělesné zdatnosti. V nových učebních osnovách pro základní školu je formulován následovně:"přispívat k optimálnímu rozvoji tělesné zdatnosti žáků prostřednictvím pohybových činností volených v souladu s jejich vývojovými, individuálními možnostmi a předpoklady". Máme-li ve škole přistupovat k plnění tohoto cíle musíme si položit otázku co je to tělesná zdatnost, jaký je její obsah a jaké jsou prostředky a metody jejího rozvoje? Dobrý (1998) uvádí, že pojem zdatnost je jedním z nejfrekventovanějších, ale zároveň nejméně přesně definovaných pojmů v oblasti tělesné výchovy. Definuje se jako "fenotypově podmíněna, v různém stupni rozvinutá celostní dispozice vyrovnat se s aktuálními nároky, respektive odolávat aktuálním vlivům prostředí, s využitím homeostatických regulačních mechanismů" (Dobrý, 1998). V tělesné výchově se pak zdatnost vztahuje převážně k fyzickému stavu člověka, označuje jako tělesná zdatnost a definuje "jako způsobilost vykonávat každodenní úkoly energicky, bez známek únavy, využívat s potěšením volný čas, čelit nepříznivým jevům, vzdorovat stresu, snášet jej a přežívat 29

v obtížných podmínkách, které by nezdatný jedinec musel opustit" (Bunc, 1995). Pojem zdatnost však může zahrnovat i psychickou odolnost, duševní vyrovnanost a vše další, co přispívá k harmonickému stavu člověka. Tělesná zdatnost v moderním pojetí je v odborné světové i domácí literatuře uváděna pod pojmem zdravotně orientovaná zdatnost (health related fitness) a definována jako tělesná zdatnost ovlivňující zdravotní stav a působící preventivně na zdravotní problémy spojené s hypokinézou - pohybovou nečinností. Je nezbytným předpokladem pro účelné fungování lidského organismu, a tedy i předpokladem pro dobrou pracovní, duševní a sportovní výkonnost člověka. Zvýšení tělesné zdatnosti dětí a mládeže na úroveň, která poskytuje ochranu před riziky hlavních zdravotních problémů v dospělosti, je považováno za nejdůležitější přínos tělesné výchovy v dnešní společnosti (Bunc, 1995). Její míra má individuální úroveň, není dána striktně normami, ale bere v úvahu individuální odlišnosti každého žáka. Představuje tak tu formu zdatnosti, která je adekvátní současnému pojetí tělesné výchovy žáků 1. stupně. Struktura zdravotně orientované zdatnosti obsahuje následující složky: aerobní zdatnost; svalová zdatnost: svalová síla a svalová vytrvalost rychlost a výbušnost krátkodobých pohybů; koordinace pohybu; flexibilita; složení těla, které je určováno poměrem množství podkožního tuku a ostatní tělesné hmoty. Struktura představuje jednotlivé dílčí složky - pohybové schopnosti, jejichž systematickým rozvojem lze na základě fyziologické adaptace zvyšovat úroveň zdravotně orientované tělesné zdatnosti (Dobrý, 1998). Vysvětlete pojem zdravotně orientovaná tělesná zdatnost ve vztahu k novému pojetí tělesné výchovy na 1. stupni základní školy. Jaký je význam jejího cíleného rozvoje? 30

8 ROZVOJ ZDRAVOTNĚ ORIENTOVANÉ ZDATNOSTI Dozvíte se pojetí pojmu pohybové schopnosti, základní metody a prostředky rozvoje pohybových schopností Budete schopni uvědomit si využití základních metod a prostředků rozvoje pohybových schopností ve školní tělesné výchově Obsah lekce 1. Přehled základních pojmů. 2. Základní metody a prostředky principy rozvoje jednotlivých složek zdatnosti. Klíčová slova Pohybová schopnost, zatížení, objem, intenzita zatížení, metody a prostředky rozvoje pohybových schopností 8.1 Pohybové schopnosti Pohybové schopnosti se vymezují jako souhrn vnitřně integrovaných, relativně samostatných dispozic subjektu potřebných ke splnění pohybového úkolu (Čelikovský a kol., 1990). V každé pohybové činnosti lze rozpoznat projevy síly, rychlosti, vytrvalosti atd. Jejich poměr je v konkrétních případech různý, závislý na obsahu pohybového úkolu. Jedná se o schopnosti člověka, vypovídá se o nich na základě charakteristik pohybů prováděných člověkem. Jsou to ty stránky motoriky člověka, které se projevují v obdobných parametrech pohybu, jsou totožným způsobem měřitelné, mají analogické fyziologické a biochemické mechanismy, vyžadují shodný projev psychických vlastností. Na tomto základě se pak dělí na: vytrvalostní schopnosti; silové schopnosti; rychlostní schopnosti; obratnostní schopnosti; pohyblivost a jejich další subsystémy. 31

Jsou relativně stálé v čase, jejich změna vyžaduje dlouhodobé soustavné působení. Úzce se váží k pohybovým dovednostem, jejichž prostřednictvím se také rozvíjejí. Dynamika jejich vývoje neprobíhá souběžně a rovnoměrně, každá pohybová schopnost má své optimální období rozvoje, tzv. senzitivní fáze vývoje, ve kterých jsou také optimální podmínky pro jejich záměrný rozvoj (Choutka, Dovalil, 1991). V časovém průběhu se jednotlivé schopnosti vyvíjejí vlivem přirozeného vývoje jedince, ale především systematické pohybové aktivity. Tato je realizována formou tělesných cvičení, které jsou chápány jako pohybové úkoly různého druhu, různé obtížnosti a představují potřebné zatížení. Jsou voleny na základě úkolů jednotlivých složek struktury zdatnosti a prováděny podle určitých metod. Růst úrovně jednotlivých schopností (růst zdatnosti) je pak důsledkem adaptace, tj. morfologické a funkční přestavby tkání a orgánů, na základě záměrného a dlouhodobého zatěžování organismu prostřednictvím těchto cvičení. Aplikovaná tělesná cvičení však musí splňovat určité podmínky, aby mohla být považována za adaptační zátěžové podněty. Množství zatížení se označuje termínem objem zatížení a vyjadřuje kvantitativní stránku cvičení, tzn. dobu trvání adaptačního podnětu. K hlavním ukazatelům patří: čas cvičení nebo počet opakování. Velikost zatížení se označuje termínem intenzita a vyjadřuje kvalitativní stránku cvičení, tj. množství tréninkové práce za jednotku času, stupeň nervosvalového úsilí v dané činnosti (Choutka, Dovalil, 1991). Vyjadřuje se: rychlostí pohybu (m/s); velikostí překonávaného odporu; překonávané výšky či vzdálenosti; odhadem herního tempa. Stupeň potřebného zatížení se pak označuje pojmy: zatížení velké, submaximální, střední, nízké. Každá pohybová aktivita (zatížení) vyvolává odezvu v organismu, která se projevuje ve zvýšené aktivitě funkcí. Tuto aktivitu lze popsat pomocí parametrů funkční aktivity organismu, z nichž k nejpoužívanějším patří srdeční frekvence. Uspořádání adaptačních podnětů v časové posloupnosti se označuje jako zatěžování. 32

Způsob a míra zatěžování se pak označuje jako dávkování zatížení a zahrnuje tyto komponenty zatížení: intenzitu cvičení, dobu trvání cvičení, počet opakování cvičení, interval odpočinku (Dovalil a kol., 2002). Základem rozvoje pohybových schopností je tedy soustavné tělesné zatěžování (objem, intenzita, frekvence, složitost) v kombinací s odpočinkem (délka a charakter). Aplikace zatížení a odpočinku v tělovýchovném procesu se mění v závislosti na věku, pohlaví i aktuálním rozvoji žáků. Při záměrném rozvoji jednotlivých schopností se doporučuje aplikovat následující principy (Dovalil a kol., 2002): rozvíjet všechny základní pohybové schopnosti; tělesné zatížení zvyšovat postupně; přivykat žáky k jejich individuálně - maximální zátěži; tělesné zatížení dávkovat přiměřeně dle předpokladů žáků; rozvíjet pohybové schopnosti plánovitě a pravidelně; koncentrovat jejich rozvoj do určitých časových cyklů a pravidelně dosažené výsledky kontrolovat, testovat. Uveďte na základě vlastní zkušenosti příklady pohybových činností z obsahu učebních osnov 1. stupně základní školy, které rozvíjejí jednotlivé pohybové schopnosti: rychlostní, silové, obratnostní, vytrvalostní. Vysvětlete pojem pohybová schopnost. Vysvětlete základní principy cíleného rozvoje pohybových schopností. 8.2 Metody a prostředky rozvoje jednotlivých složek zdatnosti. Máme-li skutečně rozvíjet jednotlivé složky zdatnosti pohybové schopnosti, je nutné revidovat vžitý názor, že uběhneme-li s žáky dvě rovinky, rozvíjíme rychlost, vykonáme-li několik dřepů či kliků, rozvíjíme sílu, oběhneme -li dvakrát nebo třikrát hřiště, rozvíjíme vytrvalost. Základem rozvoje je záměrné a dlouhodobé tělesné zatěžování, které představuje požadavky kladené na žáka v rámci rozvoje jeho zdatnosti. Je realizováno pohybovou činností, prostřednictvím tělesných cvičení,volených na základě znalosti obsahu zdravotně orientované zdatnosti. Opakovaným vlivem těchto cvičení dochází k mobilizaci zatěžovaných funkcí organismu, 33

která vede k potřebné adaptaci, tj. morfologické a funkční přestavbě tkání a orgánů (Mužík, Krejčí, 1997). Stimulace aerobní zdatnosti (aerobní vytrvalosti) Podle Dobrého (1998) představuje aerobní zdatnost (alternativní výrazy: aerobní vytrvalost, dlouhodobá vytrvalost) schopnost přijímat, transportovat a využívat kyslík. Choutka a Dovalil (1991) definují aerobní (dlouhodobou vytrvalost) jako soubor předpokladů jedince provádět cvičení s určitou nižší než maximální intenzitou co nejdéle nebo po stanovenou dobu co nejvyšší možnou intenzitou. Biologicky je určována schopností organismu dodávat plynule pracující svalové buňce kyslík odvádět zplodiny látkové výměny a odolávat nepříznivým změnám ve vnitřním prostředí organismu v důsledku metabolického rozpadu. Zvyšování úrovně aerobní zdatnosti je tak podmíněno: výkonností funkční kapacity kardiopulmonální soustavy, zásobou energetických zdrojů ve svalech. Pro svou komplexní povahu je považována za základ tělesné zdatnosti. V praxi školní tělesné výchovy se rozvíjí především činnostmi charakteristickými dynamickým nepřetržitým pohybem velkých svalových skupin (běh, plavání, jízda na kole) po dobu 10-15 minut a to nejméně třikrát za týden. Intenzita této činnosti musí být na úrovni 60-70% maximální srdeční frekvence a nemá po celou dobu výrazně kolísat (Mužík, Krejčí, 1997). Tento režim představuje biochemický proces při kterém je potřebná energie uvolňována štěpením cukrů a tuků za přístupu kyslíku na bezprostřední zdroj energie adenozintrifosfát (ATP). Při tomto procesu nedochází ke zvýšení hladiny kyseliny mléčné a jejich solí v krvi. Metody rozvoje Z metod se nejvíce doporučuje používání nepřerušovaných metod. Souvislá metoda Vybraná cvičení jsou prováděna nepřerušovaně, souvisle v rovnoměrném nevysokém tempu po dobu 10-15 minut. Vhodné tempo (intenzitu zatížení) můžeme stanovit podle hodnot srdeční frekvence, která se má pohybovat 34

v rozmezí 60-80% maximální srdeční frekvence (SF max ). Tuto lze u každého žáka objektivně stanovit podle vzorce SF max = 210 minus věk pro dívky a 207 minus věk pro chlapce. Střídavá metoda (fartlek) Je charakteristická delším přerušovaným prováděním cvičení. V průběhu cvičení se mění intenzita zátěže (v pásmu od 140 do 160 tepů min 1 ). Intervalové metody Tyto metody charakterizuje plánovité členění cvičení požadované intenzity na fáze cvičení a zotavení, přičemž intervaly odpočinku neumožňují plné zotavení. Pro rozvoji vytrvalosti ve školní tělesné výchově se nedoporučují. Výjimkou mohou být metody pracující s přirozeným intervalem nebo proměnlivou intenzitou (indiánská chůze, indiánský běh). Metodické pokyny záměrný rozvoj aerobní vytrvalosti je možný již od 9 let, nejoptimálnější předpoklady spadají do období pubertální akcelerace, které je považováno za senzitivní období; rozvoji oxidativní kapacity se doporučuje věnovat alespoň 10 minut ve vyučovací jednotce, respektive 3 krát 10 minut v průběhu týdne; vybraná cvičení jsou charakteristická: nepřetržitou pohybovou činností (nejméně 10 minut) a intenzitou zatížení, kdy se srdeční frekvence pohybuje u žáků v rozmezí 130-170 tepů min 1. Výběr cvičení chůze střídaná během, převládá chůze (indiánský pochod); běh střídaný chůzi, převládá běh (indiánský běh); souvislý běh za vodičem, postupné prodlužování délky běhu; pohybové hry (štafeta na kruhové dráze); jízda na kole; turistický pochod; plavání; cvičení s hudebním doprovodem. Nevhodné jsou typy tratí od 200 do 1200 metrů, které jsou energeticky zajišťovány laktátovou zónou metabolického krytí. Hlavním negativním důsledkem je hromadění kyseliny mléčné ve svalu a její vyplavování do krve 35

a tím snížení "hospodárnosti" dalšího energetického krytí pohybové činnosti, narušování koordinace pohybu, efektivity rozhodování a růstu počtu chyb. Pokuste se jednoduše charakterizovat pojem aerobní zdatnost. Které metody se využívají ve školní praxi? Co znamená pojem aerobní? Stimulace svalové zdatnosti (silových schopností) Podle Dobrého (1998) jsou všechny pohyby lidského těla závislé na svalech a jejich síle. Svalové funkce jsou tak základem tělesné zdatnosti a předpokladem jakéhokoli pohybového výkonu. Choutka a Dovalil (1991) definují sílu jako schopnost jedince překonávat, udržovat nebo brzdit jistý odpor svalovou kontrakcí a rozlišují ji podle velikostí odporu, rychlosti projevené síly a doby jejího trvání na: rychlou a výbušnou sílu, schopnost překonávat nemaximální odpory vysokou až hraniční rychlostí, s nejvyšším zrychlením pohybu těla nebo náčiní; vytrvalostní sílu, schopnost vykonávat pohyb s nemaximálním odporem opakovaně po co nejdelší dobu; absolutní (maximální) sílu, schopnost překonat nebo udržet nejvyšší možný odpor jednorázově, (rychlost pohybu nehraje roli). přepočet absolutní síly různých svalových skupin a jejich různých souhrnů na 1 kg tělesné hmotnosti označují jako relativní síla. Proti přiměřenému rozvoji silových schopností ve školní tělesné výchově (rychlé a výbušné síly, vytrvalostní síly) nejsou rovněž vyslovovány žádné výhrady. Nesmíme však aplikovat postupy charakteristické pro dospělé. Jsme povinni více než u jiných schopností přihlížet k věkovým a růstovým zvláštnostem vyvíjejícího se organismu. Ve věku 9-13 let musíme dávat přednost tzv. přirozenému posilování tj. vybírat všestranná cvičení (pro rozvoj většího množství svalových skupin). V prvních měsících přispívá zvýšená pohybová činnost k rozvoji svalů i bez přílišného důrazu na silový charakter cvičení. Zvýšená pozornost by se měla věnovat velkým svalovým partiím, které zajišťují správné držení těla. 36