UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Studie EMES a jejich využití v českých podmínkách

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra studií občanské společnosti Bc. Kristýna Malá Studie EMES a jejich využití v českých podmínkách Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Marie Dohnalová, CSc. Praha 2015

Závazné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím pramenů a literatury řádně citovaných a uvedených v seznamu literatury. Práci jsem nevyužila k získání jiného nebo stejného titulu. Souhlasím s tím, že tato diplomová práce může být zveřejněna v elektronické knihovně FHS UK a může být využita i jako studijní text. V Praze dne 23. 6. 2015... Bc. Kristýna Malá

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí mé diplomové práce doc. Ing. Marii Dohnalové, CSc. za cenné připomínky a podnětné konzultace. V neposlední řadě děkuji mé rodině a přátelům za podporu, trpělivost a pochopení v průběhu studia.

Abstrakt: Diplomová práce se zabývá studiemi sítě vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES a jejich využitím v českých podmínkách. Cílem práce je představit vymezení sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku dle EMES, protože zmapování jejích výzkumných studií a dokumentů zatím nebylo uskutečněno. V analytické části práce systematicky popisuje způsob využití dvou výstupů studií EMES, tj. konceptu sociálního podniku a integračního sociálního podniku, v rámci definic sociálního podniku a integračního sociálního podniku, které vznikly v České republice. Klíčová slova: EMES, sociální ekonomika, sociální podnikání, sociální podnik, integrační sociální podnik Abstract: This diploma thesis is concerned with the studies of the EMES International Research Network and its application in the Czech conditions. The aim of the thesis is to introduce definition of the social economy, social entrepreneurship and social enterprise according to the EMES Network. Charting of its research studies and documents have not been realized yet. The analytical part systematically describes use of two EMES studies outcomes, i.e. the concept of social enterprise and work integration social enterprise, within the definition of social enterprise and work integration social enterprise originated in the Czech Republic. Key words: EMES, social economy, social entrepreneurship, social enterprise, work integration social enterprise

OBSAH I. ÚVOD... 7 II. TEORETICKÁ ČÁST... 9 2.1. Třetí sektor teorie a koncepty... 9 2.1.1. Neziskový sektor... 9 2.1.2. Neziskový sektor versus sociální ekonomika... 11 2.1.3. Sociální a solidární ekonomika... 13 2.1.3.1. Ekonomická dimenze solidární ekonomiky... 15 2.1.3.2. Politická dimenze solidární ekonomiky... 19 2.1.4. Sociální podnikání a sociální podnik... 19 2.2. Rozdílné přístupy k sociální ekonomice USA a Evropa... 20 2.2.1. Sociální podnikání a sociální podnik v USA... 20 2.2.1.1. Samofinancování (Earned Income School of Thought)... 21 2.2.1.2. Sociální inovace (Social Innovation School of Thought)... 21 2.2.2. Sociální podnikání a sociální podnik v Evropě... 22 2.3. Role a funkce sociální ekonomiky v Evropě... 23 2.3.1. Sociální ekonomika v Evropské unii... 23 2.3.2. Sociální ekonomika a krize evropského sociálního státu... 26 2.4. Síť vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES... 27 2.4.1. Vznik a vývoj EMES... 28 2.4.2. Organizační struktura EMES... 29 2.4.3. Zaměření a činnost EMES... 30 2.5. Hlavní výstupy studií EMES... 32 2.5.1. Koncept ideálního typu sociálního podniku... 32 2.5.2. Koncept integračního sociálního podniku... 35 2.6. Prosazování konceptu sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku v České republice... 40 2.6.1. Národní expertní skupina pro sociálně-ekonomické aktivity NESEA... 43 2.6.2. Tematická síť pro sociální ekonomiku TESSEA... 44 2.6.3. TESSEA získává mezinárodní zkušenosti... 46 2.6.3.1. Definice sociální ekonomiky, subjektu sociální ekonomiky a sociálního podnikání... 48

III. PRAKTICKÁ ČÁST... 50 3.1. Cíle práce a výzkumná otázka... 50 3.2. Výzkumná strategie a technika sběru dat... 51 3.3. Výběr vzorku... 52 3.4. Analýza využití hlavních výstupů studií EMES v českých podmínkách... 54 3.4.1. Zjednodušená teoretická definice ideálního typu sociálního podniku 1. výstup studií EMES... 54 3.4.1.1. Definice sociálního podniku v České republice... 56 3.4.1.2. Využití zjednodušené teoretické definice ideálního typu sociálního podniku EMES v české definici sociálního podniku... 57 3.4.2. Koncept integračního sociálního podniku 2. výstup studií EMES... 63 3.4.2.1. Definice integračního sociálního podniku v České republice... 63 3.4.2.2. Využití konceptu integračního sociálního podniku EMES v české definici integračního sociálního podniku... 66 3.5. Výsledky analýzy... 72 3.6. Závěrečné shrnutí... 74 IV. ZÁVĚR... 79 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ... 81 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK... 89 SEZNAM PŘÍLOH... 90

I. ÚVOD Sociální ekonomika je důležitou a vyvíjející se oblastí národního hospodářství, jejíž historie sahá až do 19. století. Od ostatních sektorů ekonomiky se liší například tím, že její subjekty se nesnaží pouze vytvářet profit jako ziskové společnosti a na rozdíl od organizací občanské společnosti propojují sledování sociálního cíle s ekonomickou aktivitou. Sociální ekonomika vytváří ekonomický i sociální prospěch pro společnost, přispívá k udržitelnému růstu, podílí se na snižování nezaměstnanosti prostřednictvím vytváření pracovních míst a také na sociálním a pracovním začleňování osob znevýhodněných na trhu práce. Význam sociální ekonomiky je uznán Evropskou unií a její vliv může být značný zejména v dnešní době, kdy se potýkáme s hospodářskou krizí a krizí sociálního státu. V České republice povědomí o tomto konceptu mezi badateli, akademiky i laickou veřejností vzrůstá, prozatím si však stále hledá své uplatnění. Rozdíly a nejasnosti v chápání pojmů se sociální ekonomikou spojených omezují dnes již existující podniky se v této oblasti dále rozvíjet a například využívat výhod čerpání z různých fondů. Díky znalosti jednotlivých definic je možné se jednodušeji orientovat v oblasti sociální ekonomiky, lépe stanovit legislativní rámec pro efektivní fungování tohoto odvětví, zamezit nedorozumění v komunikaci zúčastněných osob či podpořit slibný rozvoj sociálního podnikání a usnadnit jeho další růst. Potřeba řešit vedle praktického uplatňování myšlenky sociálního podnikání také aspekt teoretický je velmi aktuální v souvislosti s přípravou věcného záměru zákona o sociálním podnikání, který byl na první čtvrtletí roku 2015 začleněn do legislativního plánu vlády, a kde hraje vymezení definic stěžejní roli. 7

V Evropě i České republice fungují organizace, které se systematicky pokoušejí vybudovat široce přijímaný výklad definic týkajících se konceptů sociální ekonomiky. Výzkumníci sítě vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES vytvořili metodologii zkoumání sociální ekonomiky, která umožňuje sjednocený přístup ke zkoumání sociálních podniků. EMES je na evropské úrovni v současnosti považována za nejvýznamnější síť badatelů na poli sociálního podniku a zmapování jejích studií zatím nebylo uskutečněno. Tato diplomová práce se zabývá studiemi sítě EMES a jejich využitím v českých podmínkách. Cílem práce je popsat vymezení sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku dle EMES a zjistit, jak se vybrané výstupy studií EMES využívají v České republice. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část má šest kapitol. První kapitola seznamuje čtenáře s obecnější problematikou teorií a konceptů třetího sektoru. S odkazem na síť EMES je popsáno vymezení sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku. Rovněž dochází k vysvětlení souvisejících pojmů, tj. neziskový sektor a solidární ekonomika. V druhé kapitole jsou vyloženy rozdílné přístupy k sociální ekonomice v USA a Evropě, a to za účelem zachytit různorodost v chápání konceptu sociálního podnikání a sociálního podniku. Třetí kapitola se již soustředí na Evropu, roli a funkci sociální ekonomiky v Evropské unii, a souvislost mezi sociální ekonomikou a evropským sociálním státem. Kapitola čtvrtá z evropského prostředí vyzdvihuje síť vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES. Kapitola pátá představuje dva hlavní výstupy studií EMES, tj. koncept ideálního typu sociálního podniku a integračního sociálního podniku. Šestá kapitola popisuje prosazování konceptu sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku v České republice. V praktické části práce dochází prostřednictvím analýzy dokumentů k zodpovězení výzkumné otázky Jaké výstupy studií EMES a jak jsou v českém prostředí využívány?. 8

II. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Třetí sektor teorie a koncepty Od 80. let 20. století došlo k obnovení zájmu o iniciativy třetího sektoru. V dnešní době jsme téměř ve všech industrializovaných zemích svědky nevšedního nárůstu organizací, které nelze zařadit do tradičního soukromého ziskového sektoru ani do sféry veřejné. (Laville, 2011; Defourny, 2001) Identifikovat a popsat třetí sektor je úkol nelehký, jelikož existuje celá řada pojetí a různorodost objevíme rovněž v terminologickém aparátu. (Defourny a Pestoff, 2008) Obecně je třetí sektor prostorem svobodných lidských aktivit a sdružování mezi rodinou, trhem a státem, a organizace fungující uvnitř třetího sektoru vytvářejí občané. (Skovajsa et al., 2010; Dohnalová, 2006) Idea zřetelně odlišeného třetího sektoru tvořeného podniky a organizacemi, jejichž primárním účelem není generovat zisk a nejsou součástí veřejného sektoru, se začala objevovat v polovině 70. let. Přestože tyto organizace již byly v mnoha odvětvích velmi aktivní a byly také předmětem konkrétních veřejných politik, nedošlo do té doby k jejich seskupení ani k návrhu teoretického principu, na jehož základě by to bylo možné. Stanovisko obecné veřejnosti je vždy ovlivněno kontextem té které země, nalézáme však dva teoretické přístupy ke třetímu sektoru, které lze považovat za mezinárodně rozšířené neziskový sektor a sociální ekonomika. (Defourny, 2001) S těmito dvěma přístupy úzce souvisí koncept solidární ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku, kterým je věnována závěrečná část této kapitoly. 2.1.1. Neziskový sektor Pro analýzu třetího sektoru se na mezinárodní úrovni stal dominantním severoamerický přístup, který byl přijat v mezinárodním srovnávacím výzkumu Univerzity Johnse Hopkinse 1 započatým v 90. letech. Definuje třetí sektor jako sektor seskupující 1 Salamon, Lester M., Helmut K Anheier. 1996. Defining the Nonprofit Sector: The United States. Working papers of the Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project. Baltimore: The Johns Hopkins Institute for Policy Studies. 9

všechny neziskové organizace. (Laville, 2011; Defourny a Pestoff, 2008) Koncept neziskového sektoru se zrodil v podmínkách USA a jeho počátky lze objevit již v 19. století. (Defourny, 2001; Evers a Laville, 2004) V rámci výše zmíněného výzkumu autoři Salamon a Anheier vytvořili strukturálněoperacionální definici organizací občanské společnosti 2. Definice se skládá z pěti znaků organizovanost, soukromý charakter a nezávislost na státu, samosprávnost, zásada nerozdělování zisku a dobrovolnost a umožňuje srovnání těchto organizací v různých zemích. Znak organizovanosti subjektů občanské společnosti vypovídá o určité míře jejich institucionalizace. Obecně se předpokládá formální zřízení subjektu jako právnické osoby či alespoň jasné a stálé vymezení organizační struktury. Soukromý charakter a nezávislost na státu znamená, že organizace není součástí státu nebo případně není ani státem zřízena. Dalším znakem subjektů občanské společnosti je schopnost samosprávnosti a existence k tomu potřebných struktur. Samosprávnost rovněž zahrnuje předpoklad, že subjekt nebyl zřízen jinou organizací. Zásada nerozdělování zisku reprezentuje skutečnost, že subjekt nerozděluje zisk mezi členy, vlastníky nebo manažery. Téměř všechna literatura zabývající se neziskovým sektorem nahlíží tento znak organizací občanské společnosti jako jejich podstatu a primární definiční charakteristiku. Posledním znakem je dobrovolnost, která vypovídá o výkonu činnosti subjektu za spoluúčasti dobrovolníků a o nepovinné povaze členství. (Skovajsa et al., 2010; Defourny, 2001) Přístup k analýze třetího sektoru ze zorného pole neziskových organizací vychází z perspektivy neoklasické ekonomie. Činnost neziskových organizací je chápána skrze selhání trhu v poskytování individuálních služeb, a v případě selhání státu v zajišťování služeb kolektivních. Na takové ekonomické teorie se často odkazuje jako na teorie institucionální volby, jejichž cílem je vysvětlit důvody, pro něž se v řešení obracíme na trh, stát nebo neziskový sektor. Předpokládána je oddělenost těchto tří sektorů a hierarchizace mezi nimi. Neziskový sektor tak představuje druhou nebo třetí volbu v případě, kdy řešení poskytnuté trhem nebo státem je nedostatečné. (Laville, 2011) 2 Termíny nezisková organizace a organizace občanské společnosti jsou v této diplomové práci považovány za slovní spojení se stejným významem. Pojmenování organizace občanské společnosti je použito se záměrem zachovat autenticitu citované publikace, jejíž autor širší prostor mimo rodinu, trh a stát označuje pojmem občanská společnost. (Skovajsa et al., 2010) 10

Z hlediska typu činnosti se organizace občanské společnosti rozdělují na servisní, zájmové a advokační. Servisní organizace poskytují služby svým členům i nečlenům. V rámci zájmových organizací je klientům a členům organizace poskytnuta možnost realizovat své vlastní zájmy a trávit volný čas. Advokační organizace se věnují veřejné obhajobě obecného zájmu či zájmu určité skupiny obyvatelstva. Tyto subjekty tedy vykonávají celou řadu rozmanitých činností a ve společnosti plní různé funkce. V ekonomickém systému se jedná o poskytování služeb, v politickém systému plní funkci prosazování a obhajování zájmů, a v systému komunitním se zasluhují o vytváření vztahů mezi jednotlivci nebo mezi jednotlivci a organizacemi. Další mohou ochraňovat společenské hodnoty nebo mají funkci filantropickou. (Skovajsa et al., 2010) Od veřejných autorit i akademické sféry se široké množině neziskových organizací dostává stále většího uznání a odborná literatura zabývající se touto problematikou se rozšiřuje. V poslední dekádě 20. století se zdálo, že debata ohledně historie a role třetího sektoru v Evropě je na cestě ke svému znovuobjevení prostřednictvím odkazu USA. (Defourny a Pestoff, 2008) Evropské prostředí má k dispozici vlastní výzkumné dědictví. To má však v současnosti v porovnání s americkým bádáním zatím menší význam. (Evers a Laville, 2004) 2.1.2. Neziskový sektor versus sociální ekonomika Navzdory těmto nezpochybnitelným trendům je možné v evropské tradici třetího sektoru a jeho vývoji v poslední triádě 20. století pozorovat soubor organizací, které dosahují za hranice neziskového sektoru. (Laville, 2011) Autoři Evers a Laville (2004) zdůrazňují, že severoamerický přístup nelze považovat za univerzální, protože jeho parametry odpovídají specifickému kontextu, ve kterém se vyvinul. Upozorňují na skutečnost, že charakteristické znaky třetího sektoru se v různých zemích liší a přístupy používané k jeho analýze jsou formovány národními a regionálními tradicemi. Vědecký zájem o strukturu třetího sektoru v Evropě roste, a na rozdíl od amerických studií, kterým vévodí ekonomický přístup k analýze, nabírá spíše sociologický směr a pracuje s perspektivou politických věd. 11

Vývoj v evropském prostředí vyvolal zvýšený zájem o strukturu a kvalitu veřejných služeb. Zájem akademiků se orientoval na vznik nových druhů služeb poskytovaných novými skupinami a hnutími. Později začalo docházet k překryvu výše zmíněného zájmu s problematikou sociální exkluze a krizí tradičního evropského sociálního státu. (Evers a Laville, 2004) Tento vývoj vedl k vnímání třetího sektoru z hlediska klientů jako koproducentů, sociální inkluze, subsidiarity a partnerství, které cílí na využívání nestátních zdrojů a omezování veřejných výdajů. V poslední době roste znepokojení veřejnosti nad skutečností, že stará sociální demokracie dosáhla svých hranic a na pozadí neoliberální globalizace dochází ke zvýraznění nerovností. Diskuze o třetí cestě a další globalizaci otevřely prostor obecným otázkám ohledně měnícího se vztahu mezi veřejným sektorem, trhem a třetím sektorem, a také mezi státem a jeho občany. (Evers a Laville, 2004: 2, překlad vlastní) Třetí sektor v Evropě a organizace fungující v jeho oblasti jsou součástí popsaných vývojových specifik a začínají tak zaujímat rozdílné role. (pozn. autorky) Evropský postoj ke třetímu sektoru má své specifické znaky. Dává důraz na historicko-dynamickou perspektivu a liší se tak od přístupu amerického. Mezinárodní srovnávací výzkum Univerzity Johnse Hopkinse se snaží definovat hlavní složky sektoru sestávajícího z neziskových organizací. Evropský postoj naproti tomu zaujímá analytičtější perspektivu a vytváří typologie neziskových sdružení, které upozorňují na rozdílné způsoby jednání, a sleduje, jakým způsobem se v čase mění. (Evers a Laville, 2004) Americký projekt vylučuje z výzkumného prostředí specifické typy organizací, které stejně jako organizace neziskové nepatří do oblasti soukromého podnikání a nejsou součástí státu. Základní rozdíl konceptů se pak nachází v odlišném přístupu k užití zisku. Koncept neziskového sektoru zakazuje jakékoli rozdělování zisku a vylučuje tak celý družstevní sektor a některé vzájemné společnosti, protože ty obyčejně přerozdělují část zisku mezi své členy. Zásada nepřerozdělování zisku jako centrální definiční charakteristika modelu neziskového sektoru způsobuje, že v Evropě není na jeho základě možné analyzovat vývoj třetího sektoru a dochází k opomenutí evropského dějinného odkazu. Kritérium nepřerozdělování zisku vychází z tradice a historie USA. Pro Evropské země je přerozdělování zisků v omezené míře přípustné. (Evers a Laville, 2004; Defourny, 2001) 12

Evers a Laville (2004) upozorňují na skutečnost, že používat pojem neziskový sektor ekvivalentně k pojmu třetí sektor je zavádějící. Vzhledem k evropské zkušenosti můžeme všechny organizace třetího sektoru klasifikovat spíše jako organizace nezaměřené na zisk 3, jejichž legální status ukládá na individuální osvojení zisku určitá omezení. Koncept třetího sektoru vhodný pro Evropu musí být dle autorů širší než přístupy vyvinuté v zemích, kde družstva a vzájemné společnosti nikdy nehrály tak důležitou roli. Družstva poté reprezentují pokus o vytvoření jiné ekonomiky s prvky solidarity ve svých základech. Dochází tak k vyzdvižení role alespoň části třetího sektoru jako odlišné sociální ekonomiky s odlišným přístupem k užití přebytku. (Evers a Laville, 2004; Defourny, 2001) 2.1.3. Sociální a solidární ekonomika Podnikatelská dynamika v rámci třetího sektoru vznikla zejména v reakci na nedostatečné či zcela chybějící zajištění sociálních potřeb institucemi veřejného sektoru a ziskovými podniky. (Defourny a Nyssens, 2010) V evropských socioekonomických kontextech lze identifikovat hnací síly probíhající na pozadí tohoto vývoje ekonomická krize, slábnutí sociálních vazeb a problémy sociálního státu. (Defourny, 2001) Došlo k rozšíření ekonomiky služeb a to v souvislosti se změnou industriálních společností na společnosti post-industriální. (Anheier, 2002) Významnou roli hrají také politické a ideologické změny. Třetí sektor v mnoha evropských zemích vzrostl, neboť byla neziskovým organizacím dostupná objemná část veřejných prostředků. V posledních letech se však zdá, že veřejná podpora třetího sektoru dosáhla svých hranic. Významné vládní škrty zasáhly množství neziskových organizací a tento trend bude s největší pravděpodobností nadále pokračovat. Stále se zvyšující množství ziskových podniků a nárůst konkurence nutí neziskové organizace napodobovat pro-ziskové chování soukromých ziskových subjektů. (Anheier, 2002) 3 Organizace ne-pro-ziskové 13

V sociální ekonomice dochází ke kombinaci inovativních ekonomických postupů se sociální dimenzí pevně usazenou v tradiční konceptualizaci třetího sektoru, tedy k propojení sledování sociálního cíle s ekonomickou aktivitou. (Defourny, 2001; Dohnalová et al., 2009) Termín sociální ekonomika je v Evropě definován na základě organizací, které do jeho oblasti spadají. V tomto směru Jacques Defourny (2001) představuje dva možné způsoby pomocí kterých lze subjekty sociální ekonomiky vymezovat právně-institucionální a normativní přístup. V rámci právně-institucionálního či jinak také subjektového přístupu k sociální ekonomice je možné mezi hlavní typy subjektů sociální ekonomiky zařadit družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace. Organizace tohoto typu existují téměř všude, jejich forma se však v jednotlivých zemích liší. V závislosti na úhlu pohledu je mezi hlavní pilíře sociální ekonomiky možné zahrnout i řadu neformálních iniciativ. (Defourny, 2001) Přestože přijetí některé z těchto právních forem je významným krokem k zapojení do sociální ekonomiky, samotná právní forma nezaručuje, že se subjekt stane její součástí. Došlo proto k vymezení normativního přístupu, s jehož pomocí je možné přesněji popsat, jakým způsobem tyto organizace fungují. (Laville, 2010) Normativní přístup jako druhý způsob definování sociální ekonomiky zdůrazňuje charakteristické rysy subjektů sociální ekonomiky a kombinuje právně-institucionální přístup s hodnotami a principy tvořícími základ třetího sektoru. Z pohledu tohoto přístupu sociální ekonomika zahrnuje ekonomické aktivity prováděné družstvy, vzájemnými společnostmi, asociacemi a nadacemi, jejichž etický přístup je reprezentován následujícími principy: - cílem je služba členům nebo komunitě, ne primárně vytváření zisku; - nezávislé řízení; - demokratický rozhodovací proces; - primát lidí a práce nad kapitálem a rozdělováním zisku. (Defourny, 2001: 6, překlad vlastní) Definování sociální ekonomiky jako souboru organizací s určitými rysy přirozeně otevírá otázku, jakým způsobem se tyto organizace vztahují k současné ekonomice a demokracii. Důraz na tyto dva aspekty dal vzniknout termínu solidární ekonomika. (Laville, 2010: 230, překlad vlastní) Koncept solidární ekonomiky má přispět k vysvětlení vzniku a existence těchto stále častěji se objevujících evropských iniciativ. (pozn. autorky) 14

Solidární ekonomika zahrnuje souhrn aktivit přispívajících k demokratizaci ekonomik prostřednictvím zapojení občanů. (Laville, s.d., překlad vlastní) Jean-Luis Laville (2010) ve svých publikacích uvádí dvě dimenze, kterých tyto aktivity nabývají, a poukazuje tak na jejich specifičnost jedná se o dimenzi ekonomickou a politickou. Ekonomická dimenze vyzdvihuje zprostředkující charakter třetího sektoru v Evropě a vysvětluje vznik solidární ekonomiky ve vazbě na principiální fungování státu, trhu a domácností jako sektorů národního hospodářství. Politická dimenze objasňuje propojení iniciativ občanské společnosti a veřejných autorit na pozadí politického dění. 2.1.3.1. Ekonomická dimenze solidární ekonomiky Ekonomie chápe národní hospodářství na základě sektorového rozdělení. (Skovajsa et al., 2010) V ekonomické teorii národního hospodářství se vyskytuje sektorových vymezení celá řada a odkazují k různým autorům rozdělujícím sektory na základě odlišných kritérií. Pro potřeby této diplomové práce používám vymezení vypracované švédským ekonomem Victorem A. Pestoffem. Schéma se vztahuje především k realitě postkomunistických zemí a rozděluje národní hospodářství na čtyři sektory na základě tří kritérií, což z něj tvoří jedno z nejvíce propracovaných vymezení. Na základě prvního kritéria financování provozu a rozvoje dochází k rozdělení na sektor ziskový a neziskový. Druhým kritériem je vlastnictví, z kterého plyne vydělení sektoru soukromého a veřejného. Třetí a poslední kritérium míry formalizace posloužilo Pestoffovi k rozlišení formálního a neformálního sektoru. Trojúhelníkový model národního hospodářství poté znázorňuje vztahy mezi čtyřmi sektory sektorem veřejným (stát), soukromým ziskovým sektorem (trh), sektorem domácností (jednotlivci) a třetím sektorem. (Evers a Laville, 2004; Rosenmayer, s.d.) Tento model prosazuje chápání třetího sektoru jako součásti sociálního mixu či smíšené ekonomiky a nahlíží tak třetí sektor usazený v soustavě tripolárního systému trhu, státu a neformálních společenství a ekonomik. (Evers a Laville, 2004) 15

Obrázek 1: Národní hospodářství na základě sektorového rozdělení Zdroj: Rosenmayer (s.d.) dle Rektořík (2001) a Pestoff (1995) Smyslem veřejného sektoru je poskytování veřejných služeb. Veřejný sektor je spojený se státem a vládou, a finanční prostředky na své fungování získává z veřejných rozpočtů. Od soukromého sektoru se liší zejména tím, že není založen na ziskovém principu. (Dohnalová et al. 2009; Managementmania, 2013) Soukromý ziskový sektor zahrnuje výrobu, produkci zboží a služeb, jejíž hlavní motivací je materiální zájem, a další ziskové podnikání. (Evers a Laville, 2004; Dohnalová et al., 2009) Sektor domácností tvoří jednotlivci, rodiny, domácnosti a další neformální komunity. (Skovajsa et al., 2010) Ve vztahu k sektorovému rozdělení národního hospodářství cílem organizací třetího sektoru není vládnout ostatním lidem ani dosahovat zisku (výlučně). Třetí sektor je stejně jako sféry předchozí zapojen do regulace ekonomického života, jeho cílovou funkcí je však přímé dosažení užitku v podobě naplňování poslání organizace. Dochází zde ke sdružování lidí se stejnými zájmy a chtíčem prosazovat určité myšlenky. (Dohnalová, 2006) Koncept sociálního pluralismu popisuje složky sociálního zabezpečení a blahobytu. Poukazuje na pluralitní povahu zdrojů, které se na sociálním blahobytu podílejí. Ze sociopolitického pohledu upozorňuje na propojenost škály faktorů, které utvářejí a ovlivňují třetí sektor, a podtrhuje tak skutečnost, že organizace třetího sektoru jednají na poli konstantního napětí. Jsou ovlivňovány státními politikami a legislativou, hodnotami a 16

praktikami soukromého podnikání, kulturou občanské společnosti a potřebami a příspěvky neformální rodiny a života v komunitě. Organizace třetího sektoru reprezentují a balancují svazek norem a hodnot, zatímco sektory na krajích trojúhelníku jsou vymezeny převahou zisku (trh), redistribuce (stát) nebo osobní zodpovědnosti (rodina a komunita). Spíše než umístit třetí, vedle dalších jednoznačně vymezených a oddělených sektorů, či brát v úvahu jen státy nebo trhy, evropský model prosazuje chápání třetího sektoru usazeného v soustavě tripolárního systému. S výše popsaným schématem sociálního pluralismu úzce souvisí koncept pluralitní ekonomiky se třemi základními ekonomickými principy, které utvářejí ekonomický systém v moderních demokratických společnostech a vysvětlují vznik občanské a solidární ekonomiky. Jedná se o princip tržní, redistribuční a reciproční. (Evers a Laville, 2004) Tržní princip umožňuje sbíhání nabídky a poptávky statků a služeb prostřednictvím stanovení cen a definuje tak podstatu tržní ekonomiky. Uzavření smlouvy ustanovuje vztah mezi nabídkou a poptávkou. Tento vztah se utváří na základě kalkulace zájmu a nepředpokládá nutně zapojení do sociálních vztahů. Na základě redistribučního principu jsou výsledky produkce předány centrální autoritě, která má odpovědnost s nimi hospodařit a rozdělovat produkci. Redistribuční princip vymezuje ekonomiku netržní a demonstruje sílu vlivu sociálního státu. Mezi centrální autoritou a agenty, kteří se podrobují pravidlům autority, se v průběhu času utváří vztah. Nakonec reciprocita znamená cirkulaci statků a služeb mezi skupinami a jednotlivci. Princip reciprocity by nebyl možný, pokud by všechny participující strany nebyly ochotné navázat sociální vztahy. Na tomto principu stojí základy ekonomiky nepeněžní. Reciprocita je neoddělitelná od vztahů mezi lidmi, které jsou inspirovány touhou po uznání a moci, a liší se tak od tržního principu. Od redistribuce ji odlišuje skutečnost, že reciprocita není uložena centrální autoritou. (Evers a Laville, 2004; Laville, 2010) 17

Obrázek 2: Vznik občanské a solidární ekonomiky Zdroj: Evers a Laville (2004) dle Eme (1991) a Laville (1992, 1994), překlad vlastní Solidární ekonomika spočívá v křížení těchto tří pólů ekonomiky. Třetí sektor není v evropském modelu definován jako jasně vymezený a jednoznačný prostor. Autoři Evers a Laville (2004) k němu přistupují jako ke složce ekonomiky založené na solidaritě a hybridizaci rozdílných ekonomických principů, a nazývají třetí sektor občanskou a solidární ekonomikou. Rozvinuli tak hypotézu, že třetí sektor je součástí veřejné sféry moderních demokratických společností, tedy oblast, která nemůže být jednoduše přisouzena občanské společnosti jako protikladu ke státnímu sektoru. Služby poskytované státem a soukromými ziskovými společnostmi nemají pro některé skupiny očekávanou kvalitu, nebo nejsou kvůli své ceně dostupné všem, kteří je potřebují. Organizace třetího sektoru jsou pak zapojovány do poskytování sociálně potřebných služeb. Nabízejí se jako doplněk k veřejnému či soukromému ziskovému poskytování sociálních služeb či dodávají jisté služby navíc. (Dohnalová, Průša et al., 2011) 18

2.1.3.2. Politická dimenze solidární ekonomiky Způsob, jakým byla ekonomika rozdělena mezi tři ekonomické principy popsané výše, se v průběhu historie velmi lišil. Vznik moderní demokracie a demokratické solidarity, ustanovení pravidel reprezentativní demokracií ve vztahu k přerozdělování veřejných zdrojů a formální uznání individuálních práv člověka, to všechno vedlo k rozvoji konceptu solidární ekonomiky, která dává důraz na kombinaci všech tří ekonomických principů, a to navzdory úsilí, aby bylo prostředí trhu nezávislé a vykořeněné ze sociálních vztahů. (Laville, 2010) Sebeobrana společnosti před rozmáhající se mocí trhu vedla v 19. století ke vzniku sdružení a následně vybudování sociálního státu. Demokratická modernita umožnila zrod veřejné sféry a evropský přístup ke třetímu sektoru usiluje o integraci jeho subjektů do této sféry. Sdružení a veřejné autority jsou propojeny skrze politiku a neměla by být od vztahů s veřejnou sférou oddělována. (Laville, 2010) Asociace nebo sociální družstva mohou být partnery veřejných institucí nebo od nich přebírat některé ekonomické role. (Dohnalová, 2006) 2.1.4. Sociální podnikání a sociální podnik Koncept sociálního podnikání a sociálního podniku nahlíží prostor mezi trhem a státem z jiného úhlu než dva výše popsané hlavní proudy v rámci evropského přístupu ke třetímu sektoru sociální a solidární ekonomika, které jsou zaměřené spíše na globálnější pohled. (Dohnalová, Průša et al., 2011) Tyto mladší a stále populárnější přístupy se soustředí na aktéry a skupiny lidí, kteří dávají organizacím třetího sektoru život, a na zaměření či směřování, kterým se ubírají, jako je snaha nastartovat změny ve společnosti nebo reakce na nově vznikající společenské problémy. (Dohnalová, Průša et al., 2011: 29) 19

2.2. Rozdílné přístupy k sociální ekonomice USA a Evropa Koncept sociálního podnikání a sociálního podniku zaznamenal v posledním desetiletí v zemích Evropské unie a USA výrazný průlom do povědomí, a stále více uznání se mu dostává například i v Latinské Americe anebo Asii. V evropském prostředí se objevil poprvé na začátku 90. let 20. století uvnitř třetího sektoru a ve vazbě na více či méně zakořeněnou tradici sociální ekonomiky, zejména družstevní hnutí. V USA se koncepty sociálního podnikání a sociálního podniku setkaly s první významnější pozitivní odezvou zhruba ve stejném období jako v Evropě. (Defourny a Nyssens, 2012) Tento vzestup s sebou v různých kontextech přináší rozdílné přístupy ke konceptualizaci vznikajícího prostředí a subjektů. Z různých tradic vycházejí odlišné názory na to, jaké subjekty a aktivity pod hlavičku jednotlivých pojmů zařadit a jaké nikoli. (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012: 45) Debata a praxe na obou stranách Atlantiku se až do roku 2004/5 ubírala vlastním směrem. První pokusy o přiblížení evropského a amerického přístupu jsou zaznamenány okolo roku 2006. (Defourny a Nyssens, 2012) V současnosti tyto koncepty nacházejí své uznání, nicméně mezi klíčovými tradicemi Evropy a USA existují značné rozdíly. (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012) 2.2.1. Sociální podnikání a sociální podnik v USA V USA se od začátku 80. let 20. století k popisu podnikatelského chování se sociálními cíli používá celá řada pojmů neziskový riskantní podnik, podnikání neziskových organizací, snaha se sociálním cílem, sociální inovace, business se sociálním cílem, státní podnikání a sociální podnik. Koncept podnikatelského chování se sociálními cíli se zde vyvinul uvnitř neziskového sektoru, který má obecně v USA velice silnou tradici. Teoretická diskuze byla zformována zejména vědci z prostředí ekonomicky zaměřených univerzit. Defourny a Nyssens (2012) při pokusu o uspořádání debaty o 20

sociálním podnikání a sociálních podnicích v USA čerpali z práce Deese a Andersona 4, podle kterých je možné debatu rozdělit do dvou hlavních myšlenkových proudů proud zaměřený na zajištění finančních zdrojů vlastním příjmem a proud orientovaný na prosazování sociálních inovací. 2.2.1.1. Samofinancování (Earned Income School of Thought) První myšlenkový proud definuje sociální podniky na základě strategií, které zajišťují získávání příjmů. (Defourny a Nyssens, 2012) Velká část odborných prací publikovaných na toto téma se zaměřovala na komercionalizaci aktivit nestátních neziskových organizací, z jejichž výnosu je možné financovat hlavní obecně prospěšné aktivity organizace (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012: 48) To rovněž pomáhá diverzifikovat její finanční zdroje. V rámci prvního myšlenkového proudu zaměřeného na zajištění finančních zdrojů vlastním příjmem lze rozlišovat mezi počáteční verzí, která je zaměřena pouze na neziskové organizace a širší verzí, která zahrnuje všechny formy podnikatelských iniciativ. (Defourny a Nyssens, 2012) Sociální podnik pak zahrnuje celou škálu aktivit vykonávaných komerčními firmami, které se věnují sociálně prospěšným činnostem (sociální odpovědnost firem či filantropii) (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012: 48) 2.2.1.2. Sociální inovace (Social Innovation School of Thought) Druhý myšlenkový proud vychází ze Schumpeterovy definice podnikatele, kterou ve své průkopnické práci rozvinul Young 5. Podnikatelé v rámci neziskového sektoru jsou chápáni jako tvůrci zásadních změn ve společnosti, protože přicházejí s novými přístupy 4 Dees, J. G., B. B. Anderson. 2006. Framing a Theory of Social Entrepreneurship : Building on Two Schools of Practice and Thought, Research on Social Enterpreneurship, ARNOVA Occasional Paper Series, vol. 1, no. 3, 39-66. 5 Young, Dennis R. 1986. Entrepreneurship and the Behavior of Non-profit Organizations: Elements of a Theory. In S. Rose-Ackerman, ed., The Economics of Non-profit Institutions. New York: Oxford University Press. 21

alespoň v jedné z následujících oblastí nové služby, nová kvalita služeb, nové metody výroby, nové výrobní faktory, nové formy organizací či nové trhy. Sociální podnikatelé hrají v rámci tohoto proudu stěžejní úlohu. Autorem nejznámější definice sociálního podnikatele je profesor Gregory Dees. (Defourny a Nyssens, 2012) Sociální podnikatele charakterizuje jako agenty sociální změny, která nastává prostřednictvím: - formulace poslání, které směřuje k vytvoření a udržení sociální hodnoty (nikoliv pouze soukromé); - rozeznávání a vytrvalého hledání nových příležitostí k dosažení jejich poslání; - zapojení se do procesu neustálých inovací, zlepšování a učení; - odvahy jednat i přes omezené dostupné zdroje; - zvýšeného pocitu odpovědnosti vůči zúčastněným aktérům/klientům, pro které pracuje, a snahy o maximalizaci dosažených výsledků. (Dees, 1998: 4; překlad Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012: 53) 2.2.2. Sociální podnikání a sociální podnik v Evropě V Evropě se koncept sociálního podniku objevil v souvislosti s identifikací podnikatelské dynamiky v samém srdci třetího sektoru. Impuls k rozšíření zájmu o koncept sociálního podniku vychází z prostředí Itálie, kde byl v roce 1991 italským parlamentem přijat zákon, udělující zvláštní právní status sociálním družstvům. Existující legislativa totiž nepovolovala sdružením vykonávat ekonomické aktivity. Zájem o koncept sociálního podniku byl v Itálii také podporován prostřednictvím odborného časopisu Impresa sociale, který byl uveden do prodeje v roce 1990. (Defourny a Nyssens, 2012; Defourny, 2004) V evropském prostředí lze nalézt dva přístupy k chápání pojmu sociální podnik. Jeden z nich je spojen se třetím sektorem, tradicí družstevního hnutí a sociální ekonomikou přístup k sociálnímu podniku dle Sítě vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES. Tento přístup podává definici setu indikátorů tzv. ideálního typu sociálního podniku. (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012) Sociální podniky v tomto pojetí reprezentují novou dynamiku vývoje v rámci třetího sektoru, která je směřována k poskytování služeb či výrobě zboží s jasným sociálním cílem, ve prospěch komunity nebo celé společnosti. Důležitou otázkou u těchto organizací jsou demokratické 22

principy při řízení a spravování podniku. (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012: 54-55) V rámci druhého přístupu je sociální podnikání nástrojem dosahování sociální změny skrze produktivní aktivitu. Produkce zboží nebo poskytování služeb jsou nazírány jako zdroj inovace v řešení sociálních problémů. (ibid.) 2.3. Role a funkce sociální ekonomiky v Evropě 2.3.1. Sociální ekonomika v Evropské unii V rámci Evropské unie došlo v roce 2000 k založení Evropské stálé konference družstev, vzájemných společností, asociací a nadací 6, která v roce 2008 změnila svůj název na Social Economy Europe. Jedná se o reprezentativní orgán pro sociální ekonomiku, který na úrovni Evropské unie zastupuje čtyři skupiny organizací sociální ekonomiky družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace. Stálý poradní výbor CEP-CMAF v roce 2002 uveřejnil Chartu sociální ekonomiky. (Dohnalová, 2010; Chaves a Monzón, 2012) Charta sociální ekonomiky Charta sociální ekonomiky definuje sociální ekonomiku pojmově na základě charakteristik daných organizací: - nadřazenost jedince a sociálního cíle nad kapitálem; - dobrovolné a otevřené členství; - demokratické řízení členy; - kombinace zájmů členů/uživatelů a/nebo veřejného zájmu; - ochrana a přijetí principů solidarity a zodpovědnosti; - autonomní řízení a nezávislost na veřejných autoritách; - užití většiny zisku k dosahování cílů udržitelného rozvoje, ke službě v zájmu členů nebo v obecném zájmu. (Chaves a Monzón, 2006, překlad vlastní) 6 European Standing Conference of Co-operatives, Mutual Societies, Associations and Foundations, dále CEP-CMAF 23

Během posledních deseti let se sociální ekonomice dostává na evropské úrovni stále většího uznání. Termín sociální ekonomika byl v Evropské unii oficiálně potvrzen v roce 1989, kdy Evropská komise zpracovala její definici a zveřejnila sdělení s názvem Podniky v sektoru sociální ekonomiky: evropský trh bez hranic. (GLE-REDECo, 2008; Chaves a Monzón, 2012) V řadě evropských zemí jsou zakládány instituce pro podporu a rozvoj sociální ekonomiky, vznikají různé typy subjektů. (Dohnalová et al., 2009: 13) V roce 2007 Evropská unie uveřejnila Memorandum k sociální ekonomice, ve kterém uvádí a potvrzuje pilíře sociální ekonomiky družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace. (Dohnalová, 2010) Zpráva o sociální ekonomice Výboru pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu z roku 2009 zdůrazňuje prvořadou úlohu sociální ekonomiky v evropském hospodářství. Sociální ekonomika vytváří kvalitní pracovní místa, posiluje sociální, hospodářskou a územní soudržnost, vytváří sociální kapitál, podporuje aktivní občanství, solidaritu a typ hospodářství s demokratickými hodnotami. Zpráva uvádí definici sociální ekonomiky s charakteristickými znaky a hodnotami sociálních podniků a dokládá, že sociální ekonomika je klíčovým subjektem při plnění lisabonských cílů. (ZPRÁVA, 2009) Lisabonská strategie Lisabonská smlouva pozměňuje smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství. Lisabonská strategie, jak se tomuto programu začalo říkat, byla přijata na lisabonském summitu v roce 2000 Evropskou radou a jejím cílem bylo vytvořit z Evropské unie do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. (Europarl, 2004) Konkrétním záměrem lisabonské strategie bylo zvýšit ekonomický růst a dosáhnout vyšší míry zaměstnanosti, a to prostřednictvím znalostí a jejich aplikace, vědy, vzdělání, inovací a ekonomických reforem, aniž by byly ohroženy sociální soudržnost a dosažená úroveň ekologických standardů. (Urban, s.d.) Cílem bylo učinit Evropskou unii schopnou udržitelného růstu a nabízející více kvalitních pracovních míst a větší sociální soudržnost, a omezit tak vylučování určitých kategorií obyvatelstva ze společnosti. (Europarl, 2004) Zpráva o sociální ekonomice Výboru pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu zdůrazňuje, že sociální ekonomika musí hrát klíčovou úlohu v dosahování lisabonských cílů udržitelného růstu a plné zaměstnanosti, protože vyrovnává mnohé 24

nedostatky na pracovním trhu, zejména podporou zaměstnávání žen, a zřizuje a poskytuje občanské služby (např. sociální a zdravotnické služby a služby sociální péče) a kromě toho vytváří a udržuje hospodářskou strukturu společnosti, čímž napomáhá k podpoře místního rozvoje a sociální soudržnosti. (ZPRÁVA, 2009) Strategie Evropa 2020 Ve zprávě s názvem Sociální ekonomika v Evropské unii, která byla vypracována na základě výzkumu uskutečněného Mezinárodním střediskem pro výzkum a informace v oblasti veřejné, sociální a družstevní ekonomiky CIRIEC 7 pro Evropský hospodářský a sociální výbor 8 Miguel Ángel Cabra de Luna, mluvčí zájmové skupiny Sociální ekonomika EHSV, vyjadřuje sociální ekonomice jako odvětví podporu na cestě k jeho uznání a propagaci a vymezuje ho jako klíčový faktor plnění cílů strategie Evropa 2020. (Chaves a Monzón, 2012) Strategie Evropa 2020 byla přijata Evropskou komisí v Bruselu roku 2010 a navazuje na výše zmíněnou strategii Lisabonskou. (ČNB, s.d.) Evropa 2020 je strategií pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění a předkládá tři vzájemně se posilující priority rozvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích (inteligentní růst), podporovat konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiku méně náročnou na zdroje (udržitelný růst), podporovat ekonomiku s vysokou zaměstnaností (růst podporující začlenění), která se bude vyznačovat sociální a územní soudržností. Za základní ukazatele pro tyto priority bylo vytyčeno pět měřitelných cílů, kterých má být do roku 2020 dosaženo: - 75 % obyvatelstva ve věku od 20 do 64 let by mělo být zaměstnáno; - 3 % HDP Evropské unie by měla být investována do výzkumu a vývoje; - v oblasti klimatu a energie by mělo být dosaženo cílů 20-20-20 (včetně zvýšení závazku na snížení emisí na 30 %, pokud budou podmínky příznivé); 7 Středisko CIRIEC vzniklo v roce 1947. Sbírá data, realizuje výzkumy a publikuje dokumenty ekonomického zaměření. Na stejné úrovni se zabývá rovněž oblastí aktivit ve prospěch služeb v obecném zájmu. Jednou ze tří sfér, o kterou se mezinárodní společnost CIRIEC zajímá, je sociální ekonomika. (Dohnalová, Deverová, Šloufová, 2012) 8 Dále EHSV 25

- podíl dětí, které předčasně ukončí školní docházku, by měl být pod hranicí 10 % a nejméně 40 % mladší generace by mělo dosáhnout terciární úrovně vzdělání; - počet osob ohrožených chudobou by měl klesnout o 20 milionů. (Evropská komise, 2010: 5) Sociální ekonomika má potenciál přispět k plnění cílů strategie Evropa 2020. Organizační struktura a hodnotový systém jejích subjektů v sobě integruje hospodářské a sociální cíle a zajišťuje jejich kombinovatelnost. To znamená, že iniciativy sociální ekonomiky vytvářejí ekonomický i sociální prospěch pro společnost. V rámci inteligentního růstu sociální ekonomika rozvíjí znalostní a inovativní ekonomiku, kdy např. díky subjektům sociální ekonomiky, které působí ve finančním sektoru, došlo k rozmachu etického bankovnictví a mikroúvěrů. K udržitelnému růstu sociální podniky přispívají svými hodnotovými systémy, které jsou založeny na solidárním chování k okolí, přijetí sociálních nákladů a tvorbě pozitivních externalit. Co se týče cíle zaměstnanosti, sociální ekonomika se podílí na snižování nezaměstnanosti a sociálního a pracovního vyloučení ohrožených kategorií obyvatelstva. (Chaves a Monzón, 2012) Aktivní politika zaměstnanosti Evropské unie Evropská unie iniciuje podporu ekonomických aktivit třetího sektoru. Sociální ekonomika je podporována v její aktivní politice zaměstnanosti a iniciativy sociální ekonomiky jsou Evropskou komisí určeny jako nástroj Národních akčních plánů zaměstnanosti. Organizace působící v jejím rámci vznikají zdola, vytvářejí nová pracovní místa a na místní úrovni mohou nabízet doplňující či alternativní způsoby uspokojování potřeb občanů. (Dohnalová et al, 2009; Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012) 2.3.2. Sociální ekonomika a krize evropského sociálního státu Sociální stát, který v evropských zemích nastoupil svou cestu po druhé světové válce, zdůrazňuje zajištění blahobytu svých občanů v podmínkách selhávání tržního mechanismu. Zasahuje proto do funkcí trhu a dosahuje významných rozměrů v sociální 26

oblasti. Státní systémy redistribuce se od 70. let dostávají do krize a pro krizi evropského sociálního státu se hledá řešení. To bylo na určitý čas nalezeno v návratu liberálního trhu na místa dlouho obsazená státem. Takové řešení nicméně vyvolává hrozbu narušení sociálního smíru. Třetí sektor je identifikován jako třetí do hry. V konceptu třetího sektoru jako sektoru nevládních neziskových organizací, oddělených od státu a trhu, je neziskovost chápána jako nedistribuce zisku a je odměňována daňovými úlevami. Ne-pro-ziskové organizace účastnící se trhu, přestože nikoli jen pro zisk, nejsou konceptuálně mezi subjekty třetího sektoru zahrnovány. Existují snahy o modernizaci sociálního státu a decentralizaci určitých jeho sociálních kompetencí na nižší úrovně (vládní i nevládní) a sociální stát se při tom zaměřuje na různé strategie a nástroje. Evropští badatelé přichází s konceptem sociální ekonomiky a sociálního podniku jako nového či doplňujícího přístupu ke třetímu sektoru. (Hunčová, 2007) 2.4. Síť vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES Charta sociální ekonomiky přiznává subjektům sociální ekonomiky specifika plynoucí z odlišných národních tradic každého členského státu a různorodost právních forem. Zároveň představuje charakteristiky, které jsou všem těmto podnikům společné. (Dohnalová, 2010) Přestože jsou pojmy sociální ekonomika, sociální podnikání a sociální podnik určitým způsobem teoreticky vymezeny, v některých státech nejsou vůbec přijaty, anebo se na ně nahlíží různým způsobem. V druhé kapitole jsem poukázala na skutečnost, jak rozdílné může být chápání sociálního podnikání a sociálního podniku. (pozn. autorky) Jacques Defourny, zakladatel sítě vědeckých institucí pro studium vývoje sociální ekonomiky v Evropě EMES, navrhuje v přístupu k sociálnímu podnikání zohlednit stanoviska více disciplín, rozdílné národní tradice i postoj Evropské unie. (Dohnalová, 2006) Síť EMES se svou činností pokouší podpořit vzájemné porozumění mezi různými přístupy a skupinami výzkumníků a rozpracovává obecný koncept sociálního podniku s jeho příslušnými znaky. (Dohnalová, Deverová a Šloufová, 2012) 27

V současnosti je považována za nejvýznamnější síť badatelů na poli třetího sektoru a sociálního podniku. (EMES Facts Sheet, 2014) 2.4.1. Vznik a vývoj EMES Síť EMES se skládá z univerzitních výzkumných center a individuálních badatelů, jejichž hlavním cílem je postupně vytvářet soubor teoretických a empirických znalostí týkajících se konceptů sociální ekonomiky sociální podnik, sociální podnikání, sociální ekonomika a solidární ekonomika. Vznikla v roce 1996 jako mezinárodní skupina vědců původně sponzorovaná Evropskou unií. V roce 2002 byla v Bruselu formálně etablována jako nezisková organizace a to v návaznosti na úspěch výzkumného programu s názvem Vznikání sociálních podniků v Evropě 9, na jehož základě také získala své pojmenování. (EMES Who, s.d.; EMES Facts Sheet, 2014) Síť publikuje multidisciplinární studie, jejichž cílem je porozumět odlišným zkušenostem na národních úrovních a seznámit se s tím, jak jsou na těchto úrovních zakotvené subjekty třetího sektoru. (Dohnalová, Průša et al., 2011: 31) EMES si vybudovala silnou globální pozici a spolupracuje s centry excelence v Asii, Severní Americe, Latinské Americe a Africe, a směřuje k upevňování své globální pozice a rozšíření spolupráce s centry excelence na všech kontinentech. Vedle budování souboru teoretických a empirických znalostí týkajících se sociálního podniku, sociálního podnikání, sociální ekonomiky a solidární ekonomiky, se EMES zaměřuje také na problematiku sociální inovace a třetího sektoru. V neposlední řadě usiluje o poskytnutí vědecky podložené evidence evoluce sociálního podniku a aktivního občanství v jednotné Evropě. (EMES Facts Sheet, 2014) 9 The Emergence of Social Enterprises in Europe, 1996-1999 28

2.4.2. Organizační struktura EMES EMES je složena z institucionálních členů, individuálních členů, představenstva, koordinační jednotky a dalších sítí a partnerů. Institucionálních členů je do činnosti EMES zapojeno celkem 15 a pocházejí z 11 různých evropských zemí Itálie, Francie, Belgie, Dánsko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie, Norsko, Švédsko a Finsko. (EMES Who, s.d.) Z velké části se jedná o výzkumná centra zabývající se konceptem sociálního podniku. Institucionální členové zaujímají většinu křesel v představenstvu a jsou jádrem fungování sítě vedou kolektivní výzkumné projekty a pořádají konference. (EMES Institutional, s.d.) Individuálním badatelům z celého světa otevřela EMES členství od dubna 2013 za účelem podpory výměny informací. Počet individuálních badatelů nyní dosahuje čísla 113 původem z 32 různých zemí světa Kiribati, Chile, Etiopie, Libanon, Indie, Japonsko aj. Čtvrté konference výzkumného záměru EMES, konané roku 2013 v Liège, se účastnilo na 350 výzkumníků. Individuálními členy jsou rovněž studenti aspirující na titul Ph.D. (EMES Individual, s.d.; EMES Facts Sheet, 2014) Jedním ze stěžejních článků organizační struktury sítě EMES je představenstvo složené z deseti členů volených valným shromážděním. Kromě institucionálních členů mohou být do představenstva jmenováni také zástupci z řad individuálních badatelů a studentů Ph.D. Představenstvo se schází minimálně dvakrát do roka a věnuje se otázkám strategického plánování a monitoruje progres sítě. Velice důležitou postavou je profesor Jacques Defourny, ředitel Centra sociální ekonomiky na Univerzitě v Liège. Stál při zrodu Sítě EMES a až do roku 2010 byl jejím prezidentem. V současné době zastává post hospodáře. V rámci své výzkumné a publikační činnosti se zaměřuje zejména na vznikání sociálních podniků v různých částech světa. Současným prezidentem EMES je dánský profesor Lars Hulgård a zbývajícími členy představenstva Carlo Borzaga, Taco Brandsen, Jean-Luis Laville, Marthe Nyssens, Michael Roy, Mary O Shaughnessy, Roger Spear a Isabel Vidal. Členové představenstva jsou autory velké části publikací a editory výzkumných studií, které EMES vydává. Tyto práce jsou citovány v právních dokumentech a politických programech v různých zemích. Evropská komise, Rozvojový program OSN, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a další národní a 29