Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli

Bankovní institut vysoká škola Praha Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli Bakalářská práce Alena Křížová Duben 2013

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli Bakalářská práce Autor: Alena Křížová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Petr Tröster, CSc. Praha Duben 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Prachaticích, dne 26. dubna 2013 Alena Kříţová

Poděkování Zde bych ráda poděkovala panu JUDr. Petru Trösterovi, CSc. za cenné rady, připomínky a ochotu, se kterou vůči mně vystupoval při psaní této bakalářské práce.

Anotace Odpovědnost zaměstnance za škodu Bakalářská práce je zaměřena na oblast pracovního práva a zabývá se především problematikou pracovněprávní odpovědnosti se zvláštním zřetelem na právní úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu. Hlavním obsahem práce je podrobná analýza současné právní legislativy upravující odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, včetně prevenční činnosti zaměstnavatele a rozsahu náhrady škody. Pro názornost a doplnění tématu jsou součástí práce i praktické příklady aplikace zákona a dále moţnost pojištění zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli včetně shrnutí nabídek významných pojišťoven na českém pojišťovacím trhu. Klíčová slova: odpovědnost, škoda, pojištění odpovědnosti, odpovědnost za škodu, prevence Annotation Responsibility of the employee for damage This bachelor thesis is focused on labor law and especially on current legal system of employee s liability for damage. Main content of this thesis is a deep analysis of current legislation concerning employee s liability for damage caused to the employer including employer s prevention and amount of compensation. Then, the work deals with the practical application of the law, describes illustrative examples and their solutions and in addition it also addresses the possibilities of employee s liability insurance on the insurance market and summarize offers by main insurance companies. Key words: responsibility, damage, insurance of responsibility for damage, responsibility for damage, prevention

OBSAH Úvod... 7 1. Vymezení pojmů... 9 1.1. Pracovněprávní vztahy... 9 1.2. Druhy pracovněprávních vztahů... 11 1.3. Účastníci individuálních pracovněprávních vztahů... 12 2. Odpovědnost... 13 2.1. Zavinění... 13 2.2. Odpovědnost v pracovním právu... 14 2.3. Charakteristické rysy pracovněprávní odpovědnosti... 15 2.4. Druhy pracovněprávní odpovědnosti... 16 2.5. Odpovědnost za škodu... 17 2.6. Předcházení škodám (prevence)... 18 3. Odpovědnost zaměstnance za škodu... 21 3.1. Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu... 22 3.2. Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody... 25 3.3. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat 27 3.4. Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí... 30 4. Rozsah náhrady škody... 32 5. Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance za škodu... 35 6. Zmírňovací (moderační) právo soudu... 37 7. Novela zákoníku práce k 1. 1. 2012... 38 8. Praktické příklady aplikace zákona... 39 9. Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli... 44 Závěr... 53 Bibliografie... 55 Elektronické zdroje:... 56 Judikáty:... 58 ~ 6 ~

ÚVOD Odpovědnost je termín, který pouţíváme v běţné řeči, má široký morální, etický a právní význam. V běţném jazyce však termín odpovědnost pouţíváme v širším kontextu neţ v právu, chápeme ji jako povinnost osoby pečovat o jinou osobu, o věc, případně o stav nebo vztah tak, aby jim nevznikla újma. V právu odpovědnost chápeme jako nutnost nést sankční následky svého jednání nebo výjimečně téţ cizího, je-li přičitatelné. 1 Tato práce se věnuje odpovědnosti v pracovněprávních vztazích, konkrétně odpovědnosti za škodu zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli. V pracovním procesu můţe nastat mnoho situací, kdy zaměstnanec při výkonu práce poškodí majetek zaměstnavatele tím, ţe např. zapříčiní schodek na svěřených hodnotách či ztrátu svěřeného předmětu. Smluvní vztah účastníků pracovněprávních vztahů poté vede k odpovědnosti a případně k povinnosti nahradit vzniklou škodu. Odpovědnost zaměstnance i zaměstnavatele je obsaţena a podrobně upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen ZP). Vymezení odpovědnostních vztahů v platném právu má za cíl předcházet potenciálním sporům a přesně vymezit, kdy má zaměstnanec odpovědnost a v jakém rozsahu. Následující kapitoly se budou soustředit na paragrafy 250 aţ 264 zákoníku práce, které jsou věnovány odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Struktura práce je následující. První část textu se věnuje vymezení základních pojmů potřebných k pochopení zkoumané problematiky, mezi které patří například objekt či subjekt pracovněprávního vztahu, druhy pracovněprávních vztahů, jejich účastníci atd. Odpovědnost jako zásadní pojem bude vymezen ve druhé části bakalářské práce a budou představeny koncepce odpovědnosti Š. Lubyho, V. Knappa a M. Kalenské. Následuje vymezení uţších pojmů, tj. odpovědnost v pracovním právu, její charakteristické rysy a druhy pracovněprávní odpovědnosti. V nejobsáhlejší kapitole o odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou postupně rozebírány všechny druhy odpovědnosti, tj. odpovědnost obecná, odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. Následuje aplikace zákona na typových příkladech z této oblasti pracovního práva a poslední kapitola vysvětluje moţnost pojištění zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. 1 http://iuridictum.pecina.cz/w/odpovědnost ~ 7 ~

K názorné orientaci této problematiky bude vedle podrobného rozboru jednotlivých paragrafů zákoníku práce uvedena příslušná judikatura ve sporech týkajících se odpovědnosti zaměstnance za škodu a kapitola se vzorovými příklady, s nimiţ je moţno se v praxi běţně setkat. Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli se věnuje podrobné analýze nabídky tří významných pojišťoven na českém pojistném trhu, včetně výčtu situací, kdy pojišťovna není povinna uhradit škodu za zaměstnance. ~ 8 ~

1. VYMEZENÍ POJMŮ 1.1. Pracovněprávní vztahy Mezi základní pojmy pracovněprávních vztahů patří subjektivní a objektivní právo. Druhé jmenované dává meze lidskému jednání, a to formou zákona. Subjektivním právem naopak rozumíme moţnosti chování fyzické nebo právnické osoby v právním rámci vymezeném objektivním právem. 2 Objektivním právem se tedy rozumí právo v normativním smyslu. Pro upřesnění je vhodná definice A. Gerlocha. Ten daný pojem definuje jako souhrn právních norem, obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem. Subjektivní právo je pak moţností chování, která jest zaručena právním subjektům objektivním právem. 3 M. Galvas definuje pracovněprávní vztahy následovně: Pracovněprávní vztahy jsou jedním z okruhů právní regulace společenských vztahů, při jejichţ uskutečňování se prolíná na jedné straně výsledek činnosti zákonodárce upravit objektivně a závazně chování osob v určité oblasti společenského ţivota a na straně druhé moţnost osob, svým subjektivním chováním tohoto výsledku jednání zákonodárce vyuţívat a uskutečňovat jej. 4 Řečeno jinak, pracovněprávní vztahy jsou regulovány právem a vznikají mezi subjekty v souvislosti s jejich účastí v pracovním procesu. Účastníci těchto vztahů jsou nositelé vzájemných subjektivních práv a právních povinností. Subjektem pracovněprávních vztahů je vţdy jejich účastník, který vystupuje jako nositel subjektivních práv a povinností. Vzájemné povinnosti a práva účastníků těchto vztahů jsou obsahem pracovněprávního vztahu. To, k čemu směřuje chování účastníků tohoto vztahu, je jeho předmětem (objektem). 2 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 26 3 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 308 p. ISBN 80-738-0233-3., str. 20 4 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 26 ~ 9 ~

Předmět právní úpravy a vymezení pracovněprávních vztahů řeší ZP v první části. 1 ZP definuje pracovněprávní vztahy jako právní vztahy, které vznikají výkonem závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Dále definuje i právní vztahy kolektivní povahy (např. vztah mezi zaměstnavatelem a zástupcem zaměstnanců). Na rozdíl od předešlých teoretických definicí se v zákoně pouţívá jiţ konkrétních termínů zaměstnanec, zaměstnavatel a závislá práce. Problémy nastávají i u vymezení právních vztahů mezi subjekty, které existují před vznikem vztahu pracovněprávního. Vedou se spory o to, zdali je moţné o těchto vztazích mluvit jako o odvozených pracovněprávních vztazích. 5 Bělina povaţuje za vhodné označovat i tyto vztahy za pracovněprávní a pojem pracovněprávní vztahy definuje jako právní (právem upravené) vztahy mezi určitými subjekty, účastníky pracovního procesu v extenzivním slova smyslu, jejichţ obsahem jsou práva a povinnosti. 6 Pracovněprávní vztahy mají svoje specifika. Na rozdíl od soukromoprávních vztahů je smluvní volnost subjektů v pracovním právu omezena z důvodu ochrany zaměstnance, který je brán jako slabší strana právního vztahu. 7 5 Gregorová, Z., Galvas, M., Hrabcová, D. Základy pracovního práva, Plzeň : Aleš Čeněk, 2010 6 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 112 7 HŮRKA, Petr. Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku: s podrobným komentářem, dopl. a podstatně přeprac. vyd. Olomouc: ANAG, 2008-, sv. Práce, mzdy, pojištění. ISBN zákoník práce a související, str. 20 ~ 10 ~

1.2. DRUHY PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ Individuální pracovněprávní vztahy a pracovněprávní vztahy kolektivní jsou základní druhy pracovněprávních vztahů. Kritériem pro jejich rozdělení je předmět těchto vztahů. U prvně zmíněného je předmětem konání závislá práce. Jedná se o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jenţ za svou práci dostává odměnu, ale i o vztahy přidruţené, tj. vztahy, které jim předcházejí, existují paralelně s nimi a vztahy, jejichţ vznik je od základních pracovněprávních vztahů odvozen. Subjektem kolektivního pracovněprávního vztahu není zaměstnanec, ale orgán zastupující zaměstnance. Jsou to vztahy mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací. Pracovněprávní vztahy individuální lze rozdělit na základní, související a další právní vztahy účasti na práci. Základní pracovněprávní vztahy se dotýkají především pracovního poměru a právních vztahů zaloţených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jsou to vztahy, na jejichţ základě dochází k výkonu závislé práce. 8 Související právní vztahy jsou především sankční vztahy a vztahy při zabezpečování zaměstnání a vztahy vznikající při kontrole dodrţování pracovněprávních předpisů. 9 Pomocí souvisejících pracovněprávních vztahů jsou vytvářeny předpoklady pro vznik pracovněprávního vztahu, jsou ochráncem základních pracovněprávních vztahů. 10 Další právní vztahy účasti na práci jsou takové vztahy, na něţ se vztahuje zákoník práce, jednak v situaci, kdy to výslovně stanoví (přímá působnost) nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy, tzv. delegace. Poslední moţností jsou vztahy, které se řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (subsidiarita). Konkrétně se můţe jednat pouze o pracovní vztahy mezi druţstvem, jeho členy a vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce. 8 http://www.epravo.cz/top/clanky/pracovni-pomer-jako-zakladni-pracovnepravni-vztah-21593.html) 9 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 113 10 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 132 ~ 11 ~

1.3. ÚČASTNÍCI INDIVIDUÁLNÍCH PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ Subjektem (účastníkem) pracovněprávního vztahu můţe být jak právnická, tak fyzická osoba, kdy na straně zaměstnavatele můţe být zastoupena v obou skupinách, na rozdíl od osoby zaměstnance, ten můţe být pouze osobou fyzickou. Zaměstnavatel zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Důleţitým pojmem nutným k definování je pracovněprávní subjektivita, ta je souborem vlastností, jeţ jsou podmínkou k uznání práv a povinností fyzické či právnické osobě. Tyto vlastnosti jsou stanoveny normami pracovního práva, subjekt pracovněprávního vztahu pak můţe nést odpovědnost z tohoto pracovněprávního vztahu plynoucí. 11 Subjektivita má čtyři sloţky, tj. způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům, procesní způsobilost a deliktní způsobilost. Způsobilost zaměstnance jakoţto fyzické osoby je upravena v 6 ZP. Fyzická osoba nabývá způsobilosti být zaměstnancem dnem, kdy dosáhne 15 let věku a má ukončenou povinnou školní docházku. Výjimku tvoří umělecká, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost. Zbavení nebo omezení způsobilosti zaměstnance k právním úkonům se řídí občanským zákoníkem. Dohoda o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách a za ztrátu svěřených věcí smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. 12 Způsobilost zaměstnavatele jako fyzické osoby v pracovněprávních vztazích je dána hranicí 18 let věku, dle 10 ZP. Zbavení způsobilosti zaměstnavatele se taktéţ řídí občanským zákoníkem. Zaměstnavatelé mohou však nabývat podoby právnické osoby a v takovém případě je jejich postavení vymezeno občanským zákoníkem. 13 11 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 135 12 Odstavec 2 252 zákoníku práce. 13 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 114 ~ 12 ~

2. ODPOVĚDNOST Odpovědnost je v právním řádu vymezena jako nutnost nést sankční následky svého jednání, nebo, výjimečně, téţ cizího, je-li přičitatelné. 14 V obecné rovině existují dva druhy odpovědnosti, a to konkrétně odpovědnost subjektivní a objektivní. Zavinění je poţadováno u subjektivní odpovědnosti, týká se konkrétní osoby a předpokládá porušení právní povinnosti, nazývá se téţ odpovědností za zavinění. Odpovědnost objektivní je odpovědností za protiprávní stav, za výsledek, nepředpokládá zavinění v jakékoli formě. Obě formy odpovědnosti tedy obsahují objektivní sloţky, kterými jsou protiprávní stav, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Subjektivní stránkou je zavinění, jeţ se skládá z úmyslu nebo nedbalosti. 15 2.1. ZAVINĚNÍ Základním předpokladem vzniku odpovědnosti je zavinění. Je vnitřním psychickým vztahem ke skutečnostem zakládajícím trestný čin. 16 To je buď úmyslné (dolozní), nebo nedbalostní (kulpozní). Zavinění se týká odpovědnosti subjektivní a základním poţadavkem ke způsobilosti k zavinění je schopnost sebekontroly posouzení důsledků svého jednání. Úmyslné zavinění můţe mít podobu úmyslu přímého a úmyslu nepřímého. V prvním případě se jedná o situaci, kdy cílem dotyčného škůdce byla škoda, a byl si vědom, ţe tuto škodu způsobí. Úmysl nepřímý je naopak vymezen jako situace, kdy subjekt nejednal s cílem poškodit, byl si však vědom této moţnosti. Nedbalostní zavinění se dělí na vědomé a nevědomé. Nedbalost vědomá je dle trestního zákona situace, kdy si škůdce byl vědom toho, ţe můţe jeho jednáním dojít ke škodě. Ta však nebyla jeho cílem. Nevědomé nedbalostní zavinění nastává, jestliţe pachatel nechtěl škodu způsobit a nevěděl, ţe jeho jednání můţe ke škodě vést, a to přesto, ţe vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět mohl a měl (vymezení dle 2 14 http://iuridictum.pecina.cz/w/odpovednost 15 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 308 p. ISBN 80-738-0233-3. str. 200 16 ŠÍMA, Alexander a Milan SUK. Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. 5. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2002, 373 s. Beckovy učební texty. ISBN 80-717-9668-9. str. 293 ~ 13 ~

trestního zákona). Dělení zavinění je v praxi důleţité pro stanovení rozsahu náhrady vzniklé škody. Zavinění je předpoklad nutný u subjektivní odpovědnosti, v případě objektivní odpovědnosti nikoli. Jestliţe nelze nikomu přičíst zavinění, jde o náhodu a odpovědnost padá v našem případě na bedra zaměstnavatele ( 265 ZK nevyţaduje v případě obecné odpovědnosti prvek zavinění). 17 2.2. ODPOVĚDNOST V PRACOVNÍM PRÁVU Na akademické půdě se při pokusu o vymezení pojmu odpovědnost proti sobě postavily dvě koncepce. První je z dílny V. Knappa, ten povaţuje odpovědnost za hrozbu sankcí, jedná se o povinnost ex ante, kdy dotyčný má odpovědnost za splnění povinnosti, ta vzniká automaticky se vznikem povinnosti a trvá do chvíle porušení povinnosti. M. Galvas to ve své publikaci označuje jako koncepci aktivní právní odpovědnosti. Také ji lze označit jako perspektivní či pozitivní. Problémem Knappovi definice je, ţe v právních pojmech splývá s pojmem povinnost. Š. Luby, představitel obecně uznávanější koncepce, nahlíţí naopak na odpovědnost jako na následek porušení právního vztahu. Pokud by tomu tak nebylo, ztratila by odpovědnost represivní, reparační i satisfakční povahu a funkci. Pouze preventivní funkce odpovědnosti by zůstala. Jedná se o koncepci pasivní právní odpovědnosti, která vzniká aţ následkem porušení primární právní povinnosti. 18 Jistým průnikem těchto dvou koncepcí je názor M. Kalenské, podle níţ je potřeba rozlišovat dvě fáze odpovědnosti. V první, primární fázi, působí preventivní funkce odpovědnosti, ve druhé fázi, při nesplnění primární povinnosti, funkce sankční. Zdá se mi, ţe M. Kalenská lépe vystihla podstatu odpovědnosti, nelze jí totiţ upřít preventivní funkci, kterou v kaţdodenním ţivotě plní. M. Bělina však ve své knize věnované pracovnímu právu dává přednost běţnějšímu pojetí odpovědnosti jako sankce za porušení povinnosti. Odpovědnost v tomto výkladu znamená samotnou realizaci sankce. Pracovněprávní 17 tamtéž 18 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 539 ~ 14 ~

odpovědnost v českém právu vychází z koncepce Š. Lubyho neboli z koncepce pasivního porušení právních povinností. Dle M. Běliny je pracovněprávní odpovědnost zvláštní kvalifikovaný druh pracovněprávní povinnosti, jejíţ vznik jako sekundární povinnosti předpokládá porušení primární právní povinnosti. 19 Základním znakem pracovněprávní odpovědnosti je její vynutitelnost státním donucením. Z toho, co bylo napsáno výše, vyplývá, ţe sankce je širší pojem neţ odpovědnost. Dojde-li k porušení primární povinnosti, vznikne povinnost nová, a to povinnost odpovědnostní. Mohou nastat dvě situace. Zaprvé porušením primární povinnosti dojde ke vzniku nové odpovědnostní povinnosti, původní primární odpovědnost se však neruší. Praktickým příkladem je odpovědnost za škodu. Zadruhé můţe nastat i situace, v níţ primární povinnost jejím porušením zanikne. Např. výpovědí zaniká primární povinnost na straně zaměstnance, vzniká však povinnost na straně zaměstnavatele uhradit odstupné mzdy. Se vznikem odpovědnosti je spojen taktéţ vznik nového právního vztahu, tím je vztah odpovědnostní, tyto vztahy jsou odvozené od základních pracovněprávních vztahů. 20 2.3. CHARAKTERISTICKÉ RYSY PRACOVNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Úkolem pracovněprávní odpovědnosti je zabezpečit klidný vývoj pracovněprávních vztahů. 21 Pracovněprávní odpovědnost je jednou z mnoha, v právním řádu rozlišujeme taktéţ trestněprávní odpovědnost, občanskoprávní odpovědnost, správněprávní odpovědnost; všechny tyto odpovědnosti se prolínají. Odpovědnostní pracovněprávní vztah je vztahem odvozeným z pracovněprávního vztahu. Předmět tohoto vztahu je základní pracovněprávní vztah. Pro odpovědnosti za škodu je specifická skutečnost, ţe zaměstnanec odpovídá výlučně za zavinění, coţ platí obecně pro celou pracovněprávní odpovědnost zaměstnance. Dalším 19 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 399 20 Tamtéž. 21 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7. str. 542 ~ 15 ~

důleţitým znakem je, ţe rozsah odpovědnosti za škodu je v případě zaměstnance v mnohých případech omezen. Touto problematikou se budu podrobně zabývat v dalších kapitolách. Pracovněprávní odpovědnost plní několik důleţitých funkcí. Zaprvé je to funkce ochranná, která chrání pracovněprávní vztahy a jejich porušování. Zadruhé se jedná o funkci represivní, jejímţ účelem je postihnout subjekt za protiprávní jednání tím, ţe mi uloţí povinnost. Třetí funkce je reparační, jeţ přenáší břemeno škody z poškozeného na škůdce, tj. v našem případě zaměstnance. Sociálně ochranná funkce je poslední a jejím účelem jest chránit zaměstnance v pracovněprávním vztahu. 22 Je dobré připomenout, ţe v praxi se mnohdy setkáváme s případy, kdy dojde k realizaci vícero odpovědností, které se mohou i překrývat. Zaviním-li jako zaměstnanec škodu zákazníkovi, můţe se jednat o pracovněprávní i občanskoprávní odpovědnost. Vznik pracovněprávní odpovědnosti však není nutně vázán na pracovněprávní povinnost. 23 2.4. DRUHY PRACOVNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Odpovědnost je obecně dělena na hmotnou a jinou než hmotnou. 24 Hmotná odpovědnost je především odpovědností za škodu. Pracovní právo rozlišuje odpovědnost za zavinění a odpovědnost objektivní, tj. bez zřetele na zavinění, ta se týká vţdy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Dále ji lze dělit na individuální a kolektivní. Kolektivní odpovědnost jest souhrnem jednotlivých individuálních odpovědností, kde se rozsah odpovědnosti vyměřuje poměrem hrubých výdělků u společné odpovědnosti za schodek nebo mírou zavinění v ostatních případech. Hmotná pracovněprávní odpovědnost je především odpovědností zaměstnance i zaměstnavatele za škodu, mimo to i za protiprávní převedení zaměstnance na jinou práci, neţ která odpovídá pracovní smlouvě. Zásadní odpovědností je téţ povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. 22 tamtéž 23 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6, str. 400 24 Pojem hmotná odpovědnost se dříve používal místo dnešní odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. ~ 16 ~

Do kolonky jiná neţ hmotná pracovněprávní odpovědnost spadá povinnost strpět rozvázání pracovního poměru jednostranným právním úkonem v situaci, kdy dojde k porušení povinnosti a ze strany zaměstnavatele tak dojde k okamţitému zrušení pracovního poměru ( 55 a 56 ZP). Odpovědnost nastává ještě v případech, kdy zaměstnanec poruší povinnost nastoupit do práce ve sjednaný den dle smlouvy a v situaci neomluvené nepřítomnosti. 25 V pracovním právu rozlišujeme vícero druhů odpovědností, jsou to: - Odpovědnost za porušení pracovní kázně - Odpovědnost za škodu - Odpovědnost za neuspokojení nároku - Odpovědnost za bezdůvodné obohacení Práce se bude dále soustředit na odpovědnost zaměstnance za škodu. 2.5. ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Odpovědnost za škodu plní tři funkce, tj. preventivně výchovnou (předcházení škodám), reparační (odčinění za způsobené škody) a sankční (postih za porušení povinnosti). Sociální aspekt odpovědnosti za škodu se snaţí chránit před existenčními problémy zaměstnance a jeho rodinné příslušníky například v situaci, kdy není v jeho finančních moţnostech uhradit celou vzniklou škodu. Odpovědnost je proto omezena zákonem. Škoda je charakterizována jako majetková újma vyčíslitelná v penězích. Právo rozeznává skutečnou škodu a jinou škodu. Skutečná spočívá ve zmenšení hodnoty poškozeného majetku a ušlého výdělku zaměstnavatele. Jinou škodou je ušlý zisk, tj. případ, kdy majitel poškozené věci by byl býval dosáhl většího zisku nebýt porušení povinnosti ze strany zaměstnance. Způsobenou škodu musí zaměstnanec uhradit buď v penězích, nebo vrácením věci do původního stavu. Dle zákona nastupuje odpovědnost za škodu pouze v situaci, kdy došlo k porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jestliţe by došlo ke škodě, která by nebyla přímo navázána na pracovní činnost zaměstnance, vznikla by odpovědnost občanskoprávní, kde se však, na rozdíl od 25 Bělina: tamtéž str. 402 ~ 17 ~

pracovněprávní odpovědnosti, přistupuje k subjektům rovnocenně. Dle M. Běliny je zvýhodnění zaměstnanců v České republice znatelně větší neţ v ostatních zemích EU. 26 2.6. PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM (PREVENCE) Prevence je obsaţena v zákoníku práce ve dvou formách, jednak jako generální prevence, která jest prevencí obecnou a prevence speciální, která upravuje konkrétní právem chráněné zájmy. Přímá prevenční opatření jsou taková, kdy jediným cílem právního opatření je prevence, jestliţe některé opatření působí preventivně, ale není to jeho primárním účelem, hovoří se o nepřímém prevenčním opatření. 27 Pracovní spory mohou značně narušit ekonomické výsledky firmy, proto je velice důleţité, aby se dbalo na prevenci. Předcházení pracovnímu sporu především znamená prevenci příčin vzniku pracovního sporu. 28 Základním kamenem je kvalitní právní úprava. Právní předpisy by měly být srozumitelné a co nejjednodušší, aby nedocházelo ke sporům z důvodu neznalosti práva či z důvodu rozdílné interpretace, coţ je problém typický obzvláště pro pracovní právo. Tuto prevenci můţeme označit jako hmotněprávní. Rozlišujeme i prevenci procesněprávní, jejímţ cílem je předejít sporu. 29 Na předcházení škodám myslí přímo zákoník práce a zaměstnavatelům ukládá povinnost zajišťovat svým zaměstnancům podmínky, které nepovedou k ohroţení zdraví a majetku. Zaměstnavatel je povinen odstranit závady, které by mohly vést k ohroţení majetku a zdraví zaměstnanců či sebe sama. Dle 248 zákoníku práce o předcházení škodám je zaměstnavatel taktéţ povinen provádět kontrolu věcí, které k němu zaměstnanci vnášejí či odnášejí, a to z důvodu ochrany majetku. Při prohlídce musí zaměstnavatel dodrţet ochranu osobnosti dle 11 občanského zákoníku a prohlídku můţe provést pouze osoba stejného pohlaví. Jedná se o prevenční povinnost zaměstnavatele. Zaměstnanec nemusí závadu na pracovních podmínkách hlásit, 26 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 406 27 GALVAS, Milan. Pracovní právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 671 s. ISBN 80-210-3558-7, str. 537 28 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 564 29 Tamtéž. ~ 18 ~

jestliţe je prokazatelné, ţe tato závada byla podniku známa, o tom pojednává judikatura R 42/1961. 30 Oznamovací a zakročovací prevenční povinnost zaměstnance je obsaţena v 249 zákoníku práce. Zaměstnanec má povinnost jednat tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví či majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Dle tohoto paragrafu, odstavce prvního, má zaměstnanec povinnost upozornit svého nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu a je-li k odvrácení škody nutné provést neodkladný zákrok, je zaměstnanec povinen zakročit. Této povinnosti je zproštěn pouze v situaci, pokud by mu bránila důleţitá okolnost nebo jestliţe by tím vystavil váţnému ohroţení sebe, ostatní zaměstnance, či osoby blízké (osoba blízká vymezena dle 116 občanského zákoníku). V zákoně není definováno, které nadřízené osobě by měl zaměstnanec danou skutečnost hlásit, předpokládá se ale, ţe se jedná o nejblíţe dosaţitelného vedoucího pracovníka. Zaměstnanci mají tedy povinnost oznamovací, kterou musí zaměstnanec splnit vţdy a zakročovací, kterou nemusí splnit pouze za podmínek daných ZP. Jde o základní pravidlo, kterým by se zaměstnanec měl řídit, je to ustanovení obecné a podpůrné, coţ odpovídá 415 občanského zákoníku, kde se uvádí povinnost kaţdého člověka počínat si tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví, majetku, přírodě a ţivotním prostředí. Předmětem ochrany jsou tedy majetek a zdraví jak zaměstnanců a zaměstnavatele, tak i dalších osob. Prevenční činnost je dále upravena v 301 ZP, písmeno d). Dle této úpravy je základní povinností zaměstnanců řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střeţit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneuţitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. 31 Oprávněné zájmy můţe zaměstnanec narušit jednáním, kterým mohl negativně ovlivnit postavení zaměstnavatele na trhu, při výkonu jeho vlastnických práv či ochraně práv průmyslových. Porušení daných povinností můţe mít za následek pracovněprávní, administrativní i trestní odpovědnost. 32 30 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 317 31 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 378 32 Tamtéž. ~ 19 ~

V zákoníku práce je dále v 106 o právech a povinnostech zaměstnance v odstavci 4 psáno, ţe kaţdý zaměstnanec je povinen dbát podle svých moţností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. ~ 20 ~

3. ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU Odpovědnost za škodu má funkci preventivně výchovnou, reparační a sankční. V současné době pracují zaměstnanci s kapitálovými statky ohromné hodnoty, jsou neustále vystavování riziku způsobení škody, která by dokonce mohla ohrozit hladký průběh výroby a tím způsobit ušlý zisk zaměstnavateli. Plné hrazení škody velkého rozsahu je skoro nemoţné a případné splácení této škody by zaměstnance vystavilo do neřešitelné ţivotní situace. Zákoník práce nicméně přihlíţí k různému postavení zaměstnance a zaměstnavatele a jeho ustanovení jsou v této věci pragmatická. U škody způsobené z nedbalosti proto existuje limit náhrady škody. Důvodem pro limit je i tzv. sociální funkce mzdy, na kterou není odkázán pouze sám zaměstnanec, ale i jeho rodinní příslušníci. Povinnost uhradit škodu tak nesmí dostat zaměstnance a jeho rodinu do existenčních problémů. Praktickým řešením je pojištění odpovědnosti za škodu, tomu bude věnována samostatná kapitola v závěru práce. Odpovědnost zaměstnance je subjektivní, tj. odpovídá jenom za to, co zavinil. Tato zásada se projevuje u odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování a u odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. V takových situacích se tedy dle zákoníku práce jedná o presumpci viny (zavinění) zaměstnance, který je zproštěn pouze v situaci, prokáţe-li, ţe škodu nezavinil. Dalším principem, ze kterého se v zákoníku práce vychází, je odpovědnost zaměstnavatele v plném rozsahu škody způsobené zaměstnanci, která mu vznikla při plnění pracovních povinností (objektivní odpovědnost). U zaměstnavatele v pracovním právu převládá funkce reparační. Odpovědnost zaměstnavatele je odpovědnost za výsledek a není vyţadováno porušení právní povinnosti. 33 Pouze v případech, kdy došlo ke škodě při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi, mluví zákoník práce o odpovědnosti za škodu. V případech, kdy by dané předpoklady nebyly splněny, se nejedná o pracovněprávní odpovědnost za škodu, nýbrţ o odpovědnost občanskoprávní, která vychází z rovného postavení obou aktérů, na rozdíl od odpovědnosti pracovněprávní, která zvýhodňuje zaměstnance vůči zaměstnavateli. Dle M. Běliny je zvýhodnění zaměstnanců velice diskutabilní obzvláště u menších podniků, které mohou mít problém ekonomicky přeţít rozsáhlou pracovněprávní odpovědnost podniku bez ohledu na 33 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 406 ~ 21 ~

vlastní porušení povinnosti a naproti tomu omezenou odpovědnost zaměstnance. 34 Zákoník práce rozlišuje čtyři druhy odpovědnosti za škodu: a) obecná odpovědnost, b) odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody, c) odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, d) odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. 3.1. OBECNÁ ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU Paragraf 250 zákoníku práce vymezuje obecnou odpovědnost ve třech odstavcích. 1) Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. 3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v 252 a 255. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu je dle 250 zákoníku práce zaviněné porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jsou tedy čtyři předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli: 35 a) Vznik škody na straně zaměstnavatele. - Jedná se o majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, přičemţ se hradí škoda skutečná. To je hodnota, o kterou se sníţí zaměstnavatelův (poškozeného) majetek. Existuje i moţnost ušlého zisku, tj. situace opačná, majetková újma je pak rozdílem mezi tím, co by zaměstnavatel 34 Tamtéž str. 407 35 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 409 ~ 22 ~

býval měl za normálních okolností (nedošlo-li by ke škodě) a tím co má. b) Poruší-li zaměstnanec právní povinnosti. - Právních povinnosti, u zaměstnance konkrétně pracovní povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru, případně se můţe jednat o jinou činnost konanou pro zaměstnavatele (např. na podnět odborových organizací nebo jiných pracovníků), a to dokonce i činnost dobrovolnou, ať je jiţ organizovaná zaměstnancem či nikoli. Součástí právní úpravy jsou i úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, těmi jsou např. vyšetření ve zdravotnickém zařízení na popud zaměstnavatele, školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem, odborovou organizací či orgánem, který je zaměstnavateli nadřízen. V souvislosti přímé není stravování či cesta do zaměstnání a zpět. 36 c) Musí existovat příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právních povinností a vznikem škody ze strany zaměstnance. - Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní. 37 Zaviněné porušení pracovních povinností nemusí být jedinou příčinou, ale můţe být jednou z důleţitých příčin. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o otázku skutkovou, nelze případ řešit obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Škodu je nutné zkoumat odděleně, pouze z hlediska jejích příčin a hledá se jev, který danou škodu vyvolal. Takových příčin a následků můţe být mnoho, proto hledáme pouze ty, které jsou důleţité pro odpovědnost za škodu. d) Musí být zjevné úmyslné či nedbalostní zavinění zaměstnance. - Zavinění je psychickým stavem škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě a jeho následku, který je vţdy zkoumán. 38 Podmínka je to nezbytná, zavinění zaměstnance je zaloţeno na subjektivním principu, zaměstnanec nikdy nemůţe odpovídat za škodu, kterou nezavinil. Důkazní břemeno u obecné odpovědnosti nese 36 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 319 37 To upravil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.1.2002, Cdo 300/2001 38 DOLEŽÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních. 2., aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, c2012, 397 p. ISBN 978-807-3577-162. str. 23 ~ 23 ~

zaměstnavatel, ten musí dokázat, ţe škodu na jeho majetku způsobil úmyslně či z nedbalosti. Odpovídá-li za škodu způsobenou zaměstnavateli více pracovníků, je kaţdý z nich povinen uhradit poměrnou část škody dle míry svého zavinění. Jedná se o dělenou odpovědnost, nikoli o odpovědnost solidární. Dle pracovněprávních předpisů jsou posuzovány všechny situace, ve kterých zaměstnanec při výkonu své práce nebo v přímé souvislosti s ní způsobí škodu nejen osobě, která ho zaměstnává, ale téţ i třetí osobě či cizí právnické osobě. 39 Způsobí-li tedy zaměstnanec škodu jiné právnické osobě, vznikne nejdříve škoda jeho zaměstnavateli, který je povinen tuto částku uhradit poškozenému subjektu, aţ posléze si nárokuje odškodnění u svého zaměstnance. 40 O tom pojednává judikatura R 46/60, zaměstnanec, který při výkonu své práce způsobí porušením povinnosti z pracovního poměru škodu třetí osobě či jinému podniku, odpovídá jen svému zaměstnavateli, a to v rozsahu za podmínek zák. č. 71/1958 sb. (původní rozhodnutí nejvyššího soudu, dnes odpovídá za podmínek uvedených v 250, 251 41 42 odst. 2, 261 a 257 zákoníku práce). Tuto zásadu nelze pouţít v případě, kdy jde o vybočení pracovníka z povinností, které vyplývají z pracovního poměru. (judikatura R 57/61). 43 Činnost, která je v přímé souvislosti s pracovními úkoly, nesmí postrádat místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Rozhodující je věcný vztah, tj. vztah činnosti, kterou byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. V principu se zkoumá to, zdali pracovník svou činností, kterou způsobil škodu, sledoval jak z objektivního, tak ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. 44 (R 55/71) Náhradu škody, kterou má zaměstnanec v případě prokázané odpovědnosti uhradit, nesmí převyšovat částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. 39 Judikatura R 65/69 popisuje případ, kdy se o přímou souvislost s plněním pracovní úlohy nejedná: Jestliže pracovníci žalobce oslavovali ve skladě prodejny vyplacení odměn za dobré umístění v soutěži o nejlepší výzdoby výlohy a došlo přitom k požáru, jelikož žalovaná zapomněla vypnout před opuštěním místnosti elektrický rychlovařič, na kterém vařila zúčastněným kávu, není možné jde-li o konání obžalované hovořit o zaviněném porušení povinností z pracovního poměru v přímé souvislosti s plněním pracovních úloh. (přeloženo ze slovenštiny) 40 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 319 41 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1960, sp. zn. 4 Cz 48/60 R 46/60 42 DOLEŽÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních. 2., aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, c2012, 397 p. ISBN 978-807-3577-162. str. 21 43 Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 1961, sp. zn. 11 Co 28/61 R 57/61 44 Stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70 R 55/71, s 156-157 ~ 24 ~

Je-li škoda způsobena úmyslně, můţe zaměstnavatel poţadovat uhrazení celé částky. Soud však můţe svým rozhodnutím náhradu škody sníţit, přihlédne-li k ţivotní situaci zaměstnance a usoudí, ţe je částka nepřiměřená, sníţí tuto částku i pod uvedenou hranici. Škoda není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, ale pouze majetkovou újmou, která vznikla důsledkem porušení pracovních povinností v příčinné souvislosti. Můţe tedy nastat situace, kdy dojde k více škodným událostem najednou, poté je potřeba zkoumat odpovědnost zaměstnance v kaţdém případě zvlášť. 45 To vychází z předpokladů odpovědnosti za škodu, porušením povinnosti zaměstnancem musí dojít ke vzniku škody, příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zaviněním na straně zaměstnance. 46 K obecné odpovědnosti se vztahuje taktéţ případ, kdy zaměstnanec, který nepřevzal odpovědnost za svěřené hodnoty podniku, stále odpovídá dle obecné odpovědnosti za vzniklý schodek na těchto hodnotách. Je nutné zjistit výši schodku a podívat se na to, jak zaměstnanec plnil své pracovní povinnosti (přejímání zboţí, skladování atd.), jak dokázal zboţí zajistit proti poškození či odcizení při posílání trţeb atd. 47 Dle rozhodnutí soudu vedoucí zaměstnanec oddělení práce a mezd, do jehoţ funkce nespadá kontrola přítomnosti zaměstnanců na pracovišti, neodpovídá za škodu vzniklou podniku tím, ţe zaměstnanci obdrţeli mzdu za přesčas, aniţ by na ní měli nárok. 48 3.2. ODPOVĚDNOST ZA NESPLNĚNÍ POVINNOSTI K ODVRÁCENÍ ŠKODY Zaměstnavatel můţe poţadovat po svém zaměstnanci, aby se podílel na náhradě škody, která mu byla způsobena tím, ţe pracovník neupozornil svého nadřízeného vedoucího zaměstnance na moţnou škodu a činil tak vědomě i přesto, ţe si byl vědom, ţe by jeho jednání mohlo vést k odvrácení škody. Tuto škodu můţe zaměstnavatel vyţadovat uhradit 45 Jedná se o judikaturu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 1111/2001 SoJ č. 10/02, s. 794 46 DOLEŽÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních. 2., aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, c2012, 397 p. ISBN 978-807-3577-162. str. 24 47 Judikatura: Rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1959, sp. zn. 21 Co 737/59 R 32/60 48 Judikatura: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1962, sp. zn. 2 Cz 73/62 R 10/63 ~ 25 ~

v rozsahu, který jest přiměřený rozsahu případu a to za okolností, kdy není moţné škodu nahradit jinak. 49 Předpoklady této odpovědnosti jsou: 50 a) Vznik škody na straně zaměstnavatele. b) Porušení prevenční povinnosti upozornit na hrozící škodu, popř. proti ní zakročit. c) Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením prevenční povinnosti. - Resp. skutečnost, ţe splněním prevenční povinnosti by bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody. d) Zavinění zaměstnance. - Zaměstnanec musí svůj čin provést minimálně ve formě vědomé nedbalosti. V případě vědomé nedbalosti odpovědnost za škodu nevzniká. e) Skutečnost, ţe škodu není moţno uhradit jinak. - Např. situace, kdy přímý původce škody nebyl zjištěn nebo nemohl vzhledem k omezené odpovědnosti uhradit celou škodu, pouze k úhradě přispěl. Náhrada škody nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Dá se tak říci, ţe zaměstnanec škodu nehradí, ale pouze na úhradu škody přispívá. Druhý odstavec ZP 251 je věnován situaci, kdy zaměstnanec způsobil škodu při odvracení potenciální újmy na zdraví, či dokonce v ţivot ohroţující situaci, kdy by zabránil škodě hrozící zaměstnavateli. Podmínkou pro zproštění odpovědnosti je, aby tento stav sám nevyvolal úmyslně a choval se přiměřeně ke stavu situace. Současná právní úprava jiţ nebere v potaz při stanovování výše náhrady osobní a majetkové poměry zaměstnance. Zaměstnavatel dle našeho právního řádu nemá právo poţadovat po zaměstnanci informaci týkající se jeho majetkových poměrů a zaměstnanec nemá povinnost tuto informaci sdělovat, jelikoţ by to porušilo ochranu osobních údajů a uplatnění zásady rovného zacházení. 51 49 251 zákoníku práce, odstavec 1. 50 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 410 51 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 322 ~ 26 ~

3.3. ODPOVĚDNOST ZA SCHODEK NA SVĚŘENÝCH HODNOTÁCH, KTERÉ JE ZAMĚSTNANEC POVINEN VYÚČTOVAT Zaměstnanec má odpovědnost za svěřený majetek (hotovost, ceniny, zboţí, zásoby materiálu), který je povinen vyúčtovat a převzal-li odpovědnost za tento majetek na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a má povinnost je vyúčtovat, odpovídá tak za případný schodek. Dohoda se uzavírá na hodnoty určené k obratu nebo oběhu, zaměstnanec musí mít moţnost s nimi po celou dobu manipulovat a mít k nim přístup, zároveň i kontrolovat jejich stav. Je to dle Běliny přísnější kvalifikovaná odpovědnost. 52 Předpokladem tohoto typu odpovědnosti je: a) Vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách. b) Písemná dohoda o odpovědnosti. - Tu je moţné uzavřít se zaměstnancem, jeţ dovršil 18 let věku a nemá omezenou způsobilost k právním úkonům. Dohodu musí zaměstnanec vlastnoručně podepsat, jinak je neplatná. Sepsání dohody se zpětnou účinností je v rozporu s účelem zákona. 53 Pro platnost dohody je nutná podmínka, aby její účastníci byli v pracovněprávním vztahu. Dále je moţné, aby dohoda o odpovědnosti byla součástí pracovní smlouvy. Můţe být také uzavřena u prací konaných mimo pracovní poměr, tj. při dohodě o pracovní činnosti. c) Zavinění zaměstnance. - Zavinění je u tohoto typu odpovědnosti presumováno. Z moţných věcí, za které by nesl zaměstnanec dle 252 zákoníku práce odpovědnost, jsou vyloučeny některé základní prostředky, například motorová vozidla a drobné krátkodobé předměty (inventární předměty). Zaměstnanec můţe odpovídat za automobil, ale pouze dle 250 a můţe se tak na tento případ vztahovat pouze odpovědnost obecná. Jakákoli dohoda o odpovědnosti k motorovému vozidlu je neplatná. Do 252 však patří přepravované zboţí, a to i v situaci, kdy má charakter základních prostředků nebo předmětů drobné spotřeby. 54 52 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 410 53 Rozhodnutí Okresního soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1960, sp. zn. 13 C 33/59 R28/61. 54 VYSOKAJOVÁ, Margerita, Bohuslav KAHLE a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, 471 s. ISBN 80-735-7224-9. str. 323 ~ 27 ~

Předmětem odpovědnosti řidiče mohou být i tzv. bloky na benzín a naftu svěřené k vyúčtování. Zásoby paliva však podléhají 250 a nemohou být předmětem dohody o odpovědnosti, to samé platí i o vybavení kanceláří, dílen či provozoven. Jak jiţ bylo naznačeno výše, předmětem odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách mohou být pouze ty předměty, které můţe mít zaměstnanec pod kontrolou. U předmětů drobné spotřeby jde o konkrétní rozhodnutí soudu, který musí kaţdý případ posuzovat individuálně. Důleţitým prvkem v rozhodování soudu je skutečnost, zdali měl zodpovědný zaměstnanec vytvořeny takové podmínky, aby mohl pečovat o svěřené předměty bez rizika ztráty a mohl kontrolovat jejich oběh. Specifickým případem jsou hodnoty, které zaměstnavatel svěřuje pracovníkovi za účelem půjčování dalším osobám, takovými věcmi je typicky loţní prádlo v hotelu. Můţe-li zaměstnanec kontrolovat vrácení těchto věcí, můţe být uzavřena i dohoda o odpovědnosti. Odstoupit od dohody o odpovědnosti můţe zaměstnanec v případě, ţe je převáděn na jinou práci či je zařazován na jiné pracoviště. Odpovědnosti se lze zbavit taktéţ v situaci, kdy zaměstnavatel neodstraní závadu v pracovních podmínkách do 15 dnů od obdrţení písemného upozornění a tato závada zabraňuje řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Od dohody lze taktéţ odstoupit, jestliţe na pracoviště nastoupí nový zaměstnanec či vedoucí pracovník. Dohoda zaniká dnem skončení pracovního poměru. Zaměstnanec odpovídá pouze za schodek na svěřených hodnotách, nikoli za poškození daného majetku, to by se jednalo o odpovědnost obecnou. Jednoznačně však platí, ţe v případě schodku (např. menší mnoţství skladových zásob neţ je inventarizováno) je zaměstnanec vinen (presumpce viny) a důkazní břemeno nese on, musí dokázat, ţe došlo k pochybení na straně zaměstnavatele. 55 Zproštění odpovědnosti zaměstnance je moţné, a to buď zcela či částečně. Vzhledem k tomu, ţe důkazní břemeno leţí na něm, musí dokázat, ţe schodek vznikl bez jeho zavinění (či z části jeho zaviněním). Jestliţe zaměstnavatel nevytvořil vhodné podmínky a nezajistil, aby k věcem měl přístup jen odpovědný zaměstnanec, případně kolektiv odpovědných zaměstnanců, můţe být zaměstnanec zproštěn odpovědnosti. V praxi to znamená, ţe by měly být prostory, respektive majetek, se kterým se zachází, dostatečně zabezpečeny, ohraničeny a uzamčeny a aby klíče měla pouze a jenom odpovědná osoba. V případě, ţe vhodné podmínky nemá, musí tuto skutečnost nahlásit zaměstnavateli dle 249 odstavce 3 zákoníku práce. I 55 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. V Praze: C.H. Beck, 2012, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6. str. 411 ~ 28 ~

přesto, ţe dojde ke zjištění schodku na svěřeném majetku, nemusí to tak nutně vést k odpovědnosti. Rozsah náhrady škody zde není zdaleka tak jednoznačný, záleţí na tom, zdali se jedná o individuální odpovědnost nebo o společnou odpovědnost. U individuální odpovědnosti je to jednoduché, zaměstnanec odpovídá za celý schodek na svěřených hodnotách. Je-li více zaměstnanců odpovědných za schodek, určí se jejich podíl na náhradě škody dle jejich dosaţených hrubých výdělků a vedoucím zaměstnancům se jejich výdělek započítává v dvojnásobné výši. Podíl na škodě u zaměstnance nesmí přesáhnout průměrný měsíční výdělek před vznikem škody, výjimku tvoří vedoucí a jeho zástupce, ti musejí uhradit případný zbytek, a to v poměru dle svých dosaţených hrubých výdělků. Zvláštní zřetel hodných, který jsme jiţ jednou zmínili, lze pouţít i v tomto případě pro přiměřené sníţení škody. Na pracovišti odpovídá za majetek často i více zaměstnanců, pak se jedná o společnou odpovědnost, nikoli o individuální odpovědnost. Typickým příkladem je prodejna zboţí. Jestliţe není v pracovním kolektivu ţádný pověřený vedoucí a všichni odpovědní zaměstnanci mají stejné postavení, odpovídají všichni zaměstnanci za škodu do výše průměrného výdělku za jeden měsíc. 56 To, ţe zaměstnavatel nestanovil vedoucího, nesmí nijak pozměnit odpovědnost zaměstnanců, naopak to jde na vrub zaměstnavatele, jelikoţ ten dohodu o společné odpovědnosti podepsal také. Inventarizaci je nutné provést při uzavření dohody o odpovědnosti, při jejím zániku, při výkonu jiné práce a při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště, při jeho přeloţení a při skončení pracovního poměru ( 254 zákoníku práce). Pracoviště se společnou odpovědností zaměstnanců musejí inventarizaci provádět: - Při uzavření dohod o odpovědnosti se všemi odpovědnými zaměstnanci. - Dojde-li k zániku těchto dohod, při výkonu jiné práce. - Změní-li se vedoucí pracovník či jeho zástupce. - Na ţádost kteréhokoli z odpovědných zaměstnanců. - Nastoupí-li do kolektivu jiný zaměstnanec. 56 Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.8.1962, sp. zn. 9 C 173/62 R 5/63 ~ 29 ~