U s n e s e n í. t a k t o :

MPSH 91 INS 4684/2011-A-343 U s n e s e n í Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Jitkou Šťastnou jako samosoudkyní v insolvenční věci dlužníka: ČEPRO, a.s., IČ: 601 93 531, se sídlem Dělnická 213/12, Holešovice, 170 00 Praha 7, zast. JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem 140 00 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o návrhu insolvenčního navrhovatele věřitele JUDr. Vladimíra Bartoše, nar. 4.10.1953, bytem Emy Destinové 1858/26, 400 01 Ústí nad Labem, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem Náměstí 14. října 2188/9, 150 00 Praha 5, na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka t a k t o : I. Insolvenční návrh navrhovatele věřitele JUDr. Vladimíra Bartoše, nar. 4.10.1953, bytem Emy Destinové 1858/26, 400 01 Ústí nad Labem, na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka ČEPRO, a.s., IČ: 601 93 531, se sídlem Dělnická 213/12, Holešovice, 170 00 Praha 7, se zamítá. II. III. Insolvenční navrhovatel je povinen nahradit dlužníku náhradu nákladů řízení v celkové ve výši 104.629,- Kč na účet jeho právního zástupce JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta, CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem 140 00 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Záloha na náklady insolvenčního řízení se insolvenčnímu navrhovateli nevrací. O d ů v o d n ě n í : Insolvenční navrhovatel se insolvenčním návrhem ze dne 21.03.2011 domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Uvedl, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 127,102.060,- Kč a úroky z prodlení od 23.08.2009, jejímž vlastníkem se stal na základě Smlouvy o postoupení části pohledávky ze dne 22.08.2009, kterou uzavřel s Dušanem Pintye, jako postupitelem, a kterého zároveň označil jako dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou. Insolvenční navrhovatel mimo jiné tvrdil, že dlužník neplní ani vůči jemu, ani vůči Dušanu Pintyemu, a že tyto skutečnosti dostatečně osvědčují splnění všech zákonem požadovaných podmínek pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dlužník od zahájení insolvenčního řízení označoval podaný insolvenční návrh za šikanózní a uplatněnou pohledávku za neexistentní a smyšlenou. Dle tvrzení dlužníka insolvenční navrhovatel zneužil insolvenčního řízení k tomu, aby se jeho prostřednictvím

pokračování 2 MSPH 91 INS 4684/2011 účelově domohl plnění, kterého se pro zřejmou neprůkaznost a důkazní nouzi marně domáhá ve sporném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005. Dlužník dále poukazoval na skutečnost, že insolvenčnímu navrhovateli musí být i z veřejných zdrojů známo, že dlužník je trvale prosperující obchodní společnost a nikoliv společnost v úpadku, a také proto je jeho jednání nutné kvalifikovat tak, že jeho jediným cílem je poškození dlužníka, včetně vyvolání nejistoty o neschopnosti plnit jeho závazky u o jeho obchodních partnerů. K průběhu insolvenčního řízení soud shrnuje, že: Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2011, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-7 insolvenční návrh odmítl s tím, že pouhé označení 2 věřitelů dlužníka, navíc prakticky s jednou pohledávkou, jejíž část byla navrhovateli postoupena a která je nadto předmětem soudního sporu, je pro posouzení úpadku dlužníka zcela nepostačující a že z tvrzení navrhovatele obsažených v jeho insolvenčním návrhu soud nemůže zodpovědně posoudit, zda se dlužník skutečně nachází v úpadku, či zda nezaplacení navrhovatelem tvrzených pohledávek má na straně dlužníka jiné důvody. Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. května 2011, č.j. 2 VSPH 536/2011-A-24 a kterým bylo rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu potvrzeno. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal insolvenční navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který svým usnesením ze dne 31. ledna 2012, č.j. 29 NSČR 52/2011-A-64 obě výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jelikož uzavřel, že insolvenční navrhovatel požadavek insolvenčního zákona na pluralitu věřitelů splnil, když ve svém insolvenčním návrhu označil jako věřitele s pohledávkou vůči dlužníku pod dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti sebe a Dušana Pintye. V této souvislosti pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že bez zřetele k tomu, zda skutečnosti obsažené v insolvenčním návrhu budou skutečně osvědčeny, nebylo v daném případě na místě insolvenční návrh bez dalšího odmítnout. Podáním ze dne 21.02.2012 do shora nadepsaného insolvenčního řízení vstoupilo Městské státní zastupitelství v Praze. Po vrácení spisu Nejvyšším soudem ČR přistoupil Městský soud v Praze opětovně k přezkoumání podaného insolvenčního návrhu, a to v intencích zrušujícího usnesení dovolacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že pohledávka insolvenčního navrhovatele i pohledávka dalšího označeného věřitele, Dušana Pintye, je předmětem soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, kde podle dosud nepravomocného rozsudku byla žaloba na zaplacení obou pohledávek zamítnuta. Z tohoto důvodu tedy Městský soud v Praze konstatoval, že insolvenční navrhovatel není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, neboť nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, a insolvenční návrh usnesením ze dne 2. dubna 2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 zamítl. Soud přitom rozhodl bez nařízení jednání, neboť vycházel z ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze, podle níž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů ( 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2010, sp.zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze

pokračování 3 MSPH 91 INS 4684/2011 ze dne 14.6.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.2011, sp.zn. MSPH 96 INS 5766/2010, 1 VSPH 1107/2011). Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu bylo následně Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 5. června 2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153 potvrzeno jako věcně správné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že se insolvenčnímu navrhovateli nepodařilo prokázat jeho aktivní legitimaci, soud prvního stupně se správně nezabýval hodnocením úpadku dlužníka a rovněž učinil správně, když ve věci nenařídil jednání a neprováděl dokazování, neboť insolvenční řízení není určeno k nalézání sporného práva. Obě výše uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 9.7.2012. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal insolvenční navrhovatel jednak dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a současně i žalobu pro zmatečnost k Městskému soudu v Praze. Dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 28. února 2013, č.j. 29 NSČR 10/2013-A-218 s tím, že předkládaná dovolací argumentace insolvenčního navrhovatele není způsobilým dovolacím důvodem a k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo vedeno pod sp. zn. 59 ICm 2210/2012, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185 žalobě pro zmatečnost vyhověl a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153 s odůvodněním, že soudy obou stupňů postupovaly v předchozím insolvenčním řízení v rozporu s 133 odst. 1 a 2 IZ a 94 odst. 1 až 3 IZ, když k projednání insolvenčního návrhu nebylo nařízeno jednání a účastníkům nebyla dána možnost osobně při jednání činit procesní úkony směřující k důslednému posouzení opodstatněnosti insolvenčního návrhu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací následně k odvolání dlužníka rozhodnutí, kterým bylo žalobě pro zmatečnost vyhověno, svým usnesením ze dne 19.3.2015, č.j. 4 Co 191/2014-276 zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal insolvenční navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 9.2.2016, č.j. 21 ICdo 53/2015-322, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.3.2015, č.j. 4 Co 191/2014-276 zrušil. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebylo napadené usnesení nepřezkoumatelné a nedostatky v odůvodnění usnesení nemohly být na újmu práv odvolatele, když zejména odvolatel zejména podle obsahu svého odvolání nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč žalobě vyhověl. Věc tak opakovaně projednal Vrchní soud v Praze, přičemž vázán rozhodnutím dovolacího soudu rozhodl usnesením ze dne 3.11.2016, č.j. 4 Co 191/2014-383 tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185, vydané v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153, potvrdil. Na základě tohoto posledního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak došlo k obživnutí insolvenčního řízení. V souvislosti s obnovením insolvenčního řízení dlužník ve svém vyjádření ze dne 29.11.2016 opětovně shrnul, že podaný insolvenční návrh odmítá jako zcela zjevně

pokračování 4 MSPH 91 INS 4684/2011 bezdůvodný a šikanózní, a to i s přihlédnutím ke svým hospodářským výsledkům za minulá období (dlužník prezentuje své hospodářské výsledky za roky 2010 až 2015 a přikládá relevantní výroční zprávy). Podáním ze dne 8.12.2016 dlužník s ohledem na zjevnou bezdůvodnost insolvenčního návrhu navrhl, aby insolvenční soud vyloučil účinky insolvenčního řízení dle ust. 111 odst. 1 IZ. Tomuto návrhu isnolvenční soud usnesením ze dne 15. prosince 2016, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-267 vyhověl a rozhodl o tom, že dlužník není povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, s výjimkou zcizení a zatížení obchodního závodu, a to do vydání rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Usnesením ze dne 5. ledna 2017, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-287 pak insolvenční soud zamítl návrh insolvenčního navrhovatele na ustanovení předběžného správce dlužníkovi, neboť pro vyhovění tomuto návrhu neshledal důvody. K projednání věci nařídil insolvenční soud jednání na den 11.01.2017, avšak toto jednání bylo odvoláno z důvodu návrhu insolvenčního navrhovatele věřitele na vyloučení soudkyně JUDr. Jitky Šťastné z projednávání této věci. O námitce podjatosti následně rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 24.1.2017, č.j. 2 VSPH 91/2017-A-302 rozhodl tak, že soudkyně JUDr. Jitka Šťastná není vyloučena z projednávání a rozhodnutí předmětné insolvenční věci. Tato otázka tak byla pro další průběh řízení pravomocně vyřešena. Další jednání bylo nařízeno na den 15.03.2017, přičemž po jeho zahájení insolvenční soud konstatoval, že insolvenční navrhovatel věřitel požádal téhož dne o odročení jednání ze zdravotních důvodů. V návaznosti na to bylo jednání odročeno na den 03.05.2017. Při jednání dne 03.05.2017 insolvenční navrhovatel konstatoval, že na podaném insolvenčním návrhu trvá, přičemž uvedl, že do insolvenčního řízení přihlásil další pohledávku za dlužníkem ve výši 1,000.000,- Kč z titulu náhrady škody. K prokázání této pohledávky insolvenční navrhovatel předložil insolvenčnímu soudu toliko fotokopii první strany této přihlášky. Dlužník tuto pohledávku označil za účelově vykonstruovanou. Následně insolvenční soud přistoupil k dokazování. Z důkazů provedených při jednání a dále z listin založených ve spise insolvenční soud zjistil tyto skutečnosti: Insolvenční navrhovatel předložil k prokázání své tvrzené pohledávky za dlužníkem spolu se svým insolvenčním návrhem sérii listin, z nichž existenci tvrzené pohledávky dovozuje. Jedná se mimo jiné o Smlouvu o postoupení části pohledávky ze dne 22.08.2009, kterou insolvenční navrhovatel uzavřel s Dušanem Pintye jako postupitelem a na jejímž základě na něj bylo převedeno 50% pohledávky, jejíž celková výše odpovídala ke dni 22.08.2009 částce 254,204.120,- Kč. Dušan Pintye pak měl nabýt pohledávku uplatněnou za dlužníkem tak, že s dlužníkem uzavřel nejprve ústní smlouvu o směně 950.000 iráckých dinárů za částku 120,000.000,- Kč, kdy tato ústní smlouva byla konkretizována dvěma dohodami o přistoupení k závazku podle 534 OZ ze dne 27.06.2001, v nichž se Dušan Pintye zavázal, že za dlužníka uhradí dvě faktury vystavené společností Slovnaft, a.s. na nákup pohonných hmot. Konkrétně

pokračování 5 MSPH 91 INS 4684/2011 se mělo jednat o fakturu č. 7070102468 ze dne 22.06.2001 znějící na částku 2,160.720 USD a fakturu č. 7070102465 ze dne 22.06.2001 znějící na částku 2,296.000 USD. Dle tvrzení insolvenčního navrhovatele měl Dušan Pintye svůj závazek z dohod o přistoupení k závazku splnit tím, že příslušnou částku uhradil tehdejšímu obchodnímu řediteli dlužníka v iráckých dinárech v hotovosti. Z ostatních důkazů, předložených insolvenčním navrhovatelem, které byly v řízení provedeny, insolvenční soud již žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci nezjistil, a proto se těmito důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí dále nezabývá. Z obsahu insolvenčního návrhu i ze shodných tvrzení účastníků řízení insolvenční soud dále zjistil, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je předmětem sporného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, v němž se žalobci: Dušan Dunka (dříve Dušan Pyntie) a JUDr. Vladimír Bartoš domáhají po žalované: společnosti ČEPRO, a.s. zaplacení částky 161,596.210,- Kč s příslušenstvím. V souvislosti s tímto civilním řízením byl insolvenčnímu soudu předložen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.10.2011, č.j. 13 C 208/2005-438, kterým byla žaloba žalobců Dušana Pintye a JUDr. Vladimíra Bartoše zamítnuta. Insolvenční soud má za zjištěno, že rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť oba žalobci se proti němu odvolali. K projednání odvolání zatím nedošlo, jelikož dosud probíhá jednání o zaplacení soudního poplatku. Z obsahu rozsudku insolvenční soud dovodil, že v rámci civilního řízení byly ze strany žalobců mimo jiné předloženy jako důkaz listiny, které insolvenční navrhovatel předložil i ke svému insolvenčnímu návrhu. Jedná se např. o dohody o přistoupení k závazku, faktury vystavené společností Slovnaft, a.s. apod. Z odůvodnění rozsudku pak insolvenční soud zjistil, že civilní soud vzal za prokázané, že podle v řízení předložených dohod o přistoupení k závazku k plnění ze strany Dušana Pintye nikdy nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 1 dále ve svém rozsudku uvedl, že nemá za prokázáno, že k předání iráckých dinárů v hotovosti JUDr. Martinu Pechanovi jakožto tehdejšímu obchodnímu řediteli žalované ze strany Dušana Pintye vůbec došlo a nemá též za prokázáno, že tato částka měla být použita na úhradu závazku ze smluv o přistoupení k dluhu. Podle zjištění nalézacího soudu nedošlo k naplnění obou smluv a Dušanu Pintye pak nevznikla z těchto smluv žádná pohledávka, na níž by mohl posléze participovat i druhý žalobce. Za těchto okolností Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žaloba žalobců není důvodná a v plném rozsahu ji zamítl. Dlužník předložil insolvenčnímu soudu listiny týkající se jeho hospodářské situace, k jejichž předložení byl dlužník vyzván v předvolání k jednání a z nichž insolvenční soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci: z potvrzení o bezdlužnosti ze dne 18.04.2017 že dlužník nemá ke dni 10.04.2017 žádné daňové nedoplatky vůči orgánům Finanční správy České republiky; z předložených referencí jednotlivých bankovních institucí insolvenční soud zjistil, že dlužník je klientem s dobrou platební morálkou, plní řádně a včas veškeré své závazky, které má vůči bankám a které vyplývají z uzavřených smluvních dokumentů, je považován za solventního a spolehlivého klienta, zůstatky na jeho bankovních

pokračování 6 MSPH 91 INS 4684/2011 účtech se trvale pohybují v pozitivních číslech a bankovní účty nejsou předmětem blokací či exekucí; z výkazu zisku a ztráty ČEPRO, a.s. za období 01-03/2017 soud zjistil, že tržby z prodeje výrobků a služeb dosáhly částky 1 218 213 000,- Kč a výsledek hospodaření po zdanění činil 231 958 000,- Kč; z rozvahy společnosti ČEPRO, a.s. sestavené ke dni 31.12.2016 pak insolvenční soud zjistil celkový stav aktiv a pasiv dlužníka, přičemž ke dni 31.12.2016 dosáhla aktiva celkem částky 34 254 000 000,- Kč (brutto) (číslo 001) a pasiva celkem částky 22 335 000 000,- Kč (číslo 078); z posledních aktuálních výpisů ze všech bankovních účtů dlužníka ke dni 20.04.2017 insolvenční soud zjistil, že na účtech vedených v měně CZK se nachází finanční prostředky v celkové výši 4 880 308 889,18 Kč, na účtech vedených v měně EUR se nachází finanční prostředky ve výši 1 395 843,27 EUR a na účtech vedených v měně USD finanční prostředky ve výši 395 153,85 USD; z přehledu stavu prostředků na pokladnách ČEPRO, a.s. k 20.04.2017 insolvenční soud zjistil, že na pokladnách se nachází hotovost ve výši 296 351,00 Kč a 510,00 EUR; z CD obsahujícího výpisy z katastru nemovitostí ke dni 21.04.2017 insolvenční soud zjistil přehled všech 318 nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. Pozemky a stavby jsou přitom v rozvaze společnosti ČEPRO, a.s. sestavené ke dni 31.12.2016 oceněny částkou 12 636 000 000,- Kč (brutto) (bod B.II.1., číslo 015); Podle 154 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s 167 odst. 2 o.s.ř. a s 7 IZ platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Podle 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Podle 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Podle 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Po zhodnocení stanovisek účastníků a jimi předložených důkazů, včetně dosud nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.10.2011, č.j. 13 C 208/2005-438, je evidentní, že insolvenčním navrhovatelem přihlášená pohledávka je sporná, když insolvenční navrhovatel odvozuje tvrzenou pohledávku od pohledávky Dušana Pintye -

pokračování 7 MSPH 91 INS 4684/2011 nyní Dunky, jejíž existence však nebyla osvědčena ani v rámci civilního řízení a jejíž existenci dlužník dlouhodobě odmítá. Smlouva o postoupení části pohledávky ze dne 22.08.2009, kterou insolvenční navrhovatel předkládá k důkazu, pak sama o sobě existenci pohledávky založit nemůže. Vzhledem k tomu, že civilní soud rozhodoval na podkladě stejných důkazů, jaké byly insolvenčním navrhovatelem předloženy i v rámci tohoto insolvenčního řízení, nepovažuje insolvenční soud za dostatečně osvědčené, že insolvenční navrhovatel by měl za dlužníkem existentní splatnou pohledávku. V posuzovaném případě dospěl insolvenční soud k závěru, že pro osvědčení úpadku dlužníka by musel provést rozsáhlé dokazování, čímž by fakticky suploval činnost soudu nalézacího a nahrazoval tak sporné řízení. Takto rozsáhlé zjišťování sporných skutečností ohledně tvrzené pohledávky je nicméně z pohledu insolvenčního soudu vyloučené. Dle ustálené judikatury vyjádřené mimo jiné pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.06.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je plně aplikovatelné i v poměrech insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Značný rozsah dokazování je přitom v posuzovaném případě zřejmý už z toho, že dle tvrzení insolvenčního navrhovatele původní titul sporné pohledávky - ústní smlouva o směně - měla být konkretizována dvěma písemnými smlouvami ze dne 27.06.2001. Tyto dvě smlouvy, označené jako Přistoupení k závazku podle 534 OZ, insolvenční navrhovatel sice předložil, avšak nijak neprokázal jejich souvislost s tvrzenou dříve uzavřenou smlouvu o směně, a neprokázal zejména, že na základě výše uvedených smluv Dušan Pintye plnil na místo dlužníka.

pokračování 8 MSPH 91 INS 4684/2011 Insolvenční soud dále připomíná, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní spočívá výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu ust. 103 odst. 2 a 3 IZ zvlášť ukládá uvést v návrhu skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy (včetně přihlášky pohledávky) k návrhu připojit. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen nabídnout takové listinné důkazy, z nichž bude možné závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou. Nelze přitom zaměňovat neochotu platit sporný závazek, který fyzická nebo právnická osoba co do důvodu a výše neuznává a poukazuje na jeho fiktivní povahu, s platební neschopností ve smyslu insolvenčního zákona, neboť smyslem a účelem insolvenčního řízení je řešit právě úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, nikoliv si jeho prostřednictvím jakkoliv vynucovat úhradu sporné pohledávky. S ohledem na výše uvedené insolvenční soud konstatuje, že insolvenční navrhovatel svojí aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu nedoložil, neboť neprokázal, že je nositelem existující splatné pohledávky za dlužníkem. Soud tedy postupem podle ust. 143 odst. 2 věta první IZ insolvenční návrh zamítl, neboť nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Stejný závěr je pak nutné učinit i v případě pohledávky Dušana Pintye, a to s ohledem na tvrzený stejný titul obou sporných pohledávek. Z tohoto důvodu se pak insolvenční soud dále nezabýval ani další pohledávkou insolvenčního navrhovatele přihlášenou dne 03.05.2017. Bez ohledu na výše uvedené považuje insolvenční soud za nutné konstatovat, že na základě listinných důkazů, které byly účastníky v průběhu insolvenčního řízení předloženy, nelze na dlužníkův tvrzený úpadek vůbec usuzovat, neboť je evidentní, že dlužníkova hospodářská kondice je dobrá. Z výročních zpráv dlužníka stejně jako z dalších listin, jež jsou součástí spisu, je zřejmé, že dlužník dlouhodobě dosahuje pozitivních hospodářských výsledků, na bankovních účtech i na hotovostních pokladnách má dostatek finančních prostředků a vykazuje výbornou platební morálku a objektivně se tedy v úpadku nenachází. O tom svědčí i skutečnost, že s výjimkou druhé tvrzené pohledávky insolvenčního navrhovatele, kterou insolvenční navrhovatel přihlásil do shora nadepsaného řízení dne 03.05.2017 a jíž se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem insolvenční soud dále nezabýval, se do insolvenčního řízení zahájeného v roce 2011 žádný další věřitel dlužníka odlišný od osoby insolvenčního navrhovatele a Dušana Pintye nepřihlásil. Insolvenční soud pak jen na okraj uvádí, že s přihlédnutím k veřejně dostupným informacím ohledně finanční situace dlužníka, z nichž jednoznačně vyplývá, že z hospodářského hlediska jde o stabilní a prosperující obchodní společnost, pak nelze vyloučit, že insolvenční navrhovatel byl při podávání insolvenčního návrhu skutečně veden nepoctivým úmyslem v podobě poškození dobrého jména dlužníka a že je tedy jeho insolvenční návrh zjevně bezdůvodný (šikanózní).

pokračování 9 MSPH 91 INS 4684/2011 Podle ust. 151 odst. 1 o.s.ř. soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení. V dané věci insolvenční soud rozhodne o náhradě nákladů insolvenčního řízení, včetně náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost, které bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 59 ICm 2210/2012. Dlužník vyčíslil náhradu nákladů insolvenčního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost ve svém podání ze dne 09.05.2017. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. 142 odst. 1 o.s.ř. neboť měl dlužník ve věci plný úspěch a soud mu přiznal nejen právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, a to odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., 7 bod 5 ve spojení s 1, odst. 1) účinné do 31.12.2012 za 19 hlavních úkonů po 1.000,- Kč tj. 19.000,- Kč a 19x paušál po 300,- Kč tj. 5.700,- Kč a 20 % DPH ve výši 4.940,- Kč, tj. odměna přiznaná do 31.12.2012, ve výši 29.640,-Kč; dále odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb.), účinné od 1.1.2013 (1 úkon = 3.100,- Kč) 9 odst.4 Advokátního tarifu (AT) za 12 hlavních úkonů po 3.100,- Kč, tj. 37.200,- Kč, 12 x paušál po 300,- Kč, tj. 3.600,- Kč a 21% DPH 8.568,- Kč, tj. odměna přiznaná od 1.1.2013 ve výši 49.368,- Kč a dále odměnu za právní zastoupení ve věci žaloby o zmatečnost sp.zn. 59 ICm 2210/2012 za 7 hlavních úkonů po 1.500,- Kč tj. 10.500,- Kč a 7x paušál po 300,- Kč tj. 2.100,- Kč a 21 % DPH 2.646,- Kč, tj. 15.262,- Kč, tedy odměnu za právní zastoupení v celkové výši 94.254,- Kč včetně DPH, ale i náhradu za zaplacené soudní poplatky a to soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč a soudní poplatek ve výši 10.000,- Kč, tj. celkem 17.000,- Kč, takže celková náhrada nákladů řízení dlužníka činí 111.254,- Kč včetně DPH. Ohledně zálohy ve výši 50.000,- Kč složené insolvenčním navrhovatelem rozhodl soud tak, že tato složená záloha se navrhovateli nevrací, neboť byla soudem vydána během tohoto insolvenčního řízení v rámci exekucí vedených na majetek povinného JUDr. Vladimíra Bartoše - insolvenčního navrhovatele, a to následujícím soudním exekutorům k jejich písemným výzvám adresovaným zdejšímu soudu: - JUDr. Jiřímu Štrinclovi, Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, se sídlem 466 01 Jablonec nad Nisou, Podhorská 28, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 90 EX 335/2010, vydáno ve výši 6.500,- Kč, - Mgr. Petru Polanskému, Exekutorský úřad Liberec, se sídlem 460 01 Liberec I, Staré Město, Voroněžská 144/20, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 131 EX 3957/2011, vydáno ve výši 37.750,- Kč, - Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem 26. dubna 10, 350 02 Cheb, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 74 EX 11169/2011, vydáno ve výši 5.750,- Kč, tj. celkem 50.000,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího. V Praze dne 18. května 2017 JUDr. Jitka Šťastná, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Černínská