UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA. Katedra dějin umění. Mgr. Veronika Chmelařová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra dějin umění Mgr. Veronika Chmelařová Strategie uměleckých objednávek na příkladu malířství v městě Těšíně v letech 1653-1779 Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Prof. PhDr. Ladislav Daniel, PhD. Obor: Teorie a dějiny výtvarných umění Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně na základě citovaných pramenů a literatury. V Olomouci, 12. srpna 2013 Veronika Chmelařová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Prof. PhDr. Ladislavovi Danielovi, PhD. za jeho cenné rady, podněty a pokyny, které mi umožnily práci vytvořit i za jeho trpělivost, s níž vedl mé badatelské úsilí. Poděkování patří také mým blízkým, za jejich trpělivost a podporu, kterou mi po celou dobu poskytovali.

Obsah 1 Úvod... 5 2 Raně novověké dějiny města Těšína a souvislosti uměleckého vývoje... 13 3 Rok 1653 nový začátek uměleckého zájmu?... 25 4 Objednavatelská role těšínských jezuitů... 37 5 Vstup milosrdných bratrů na těšínskou kulturní scénu... 47 6 Farní exkurz - katolické vs. protestantské objednávky uměleckých děl... 56 7 Závěr... 66 Použité prameny... 72 Použitá literatura... 73 Seznam zkratek... 78 Seznam vyobrazení... 79 Obrazové přílohy... 80 Resume... 90 Anotace... 91

1 Úvod Umění barokního období, jež se (nejen) v českém prostředí těší zejména v několika posledních letech velkému zájmu jak z odborné, tak laické strany, představuje svébytný fenomén, jenž byl výrazným způsobem formován nejen stylovým vývojem, ale rovněž děním v raně novověké společnosti. Vedle politických a ekonomických proměn, kterými v 17. a 18. století procházela habsburská monarchie, sehrávalo stěžejní roli náboženství a jeho bouřlivý dobový vývoj spjatý s reformačním děním a ostrým vymezováním konfesí. Věroučné rozdíly nacházely své médium v mluveném slově či písemné produkci, stejně jako ve výtvarném umění, jehož symbolická hodnota, působivost a sdělitelnost nabízela nové možnosti komunikace s věřícími a dávala tak umění nový význam. Význam, jenž umělecké tvorbě umožpoval posunout se do pozice hybatele, který ovlivpoval a formoval okolní společnost. Tento smysl byl přitom do značné míry formován osobami, s nimiž byl vznik uměleckých děl spojen nejen s umělci samotnými, ale také s jejich zákazníky, patrony či mecenáši. Osobnost objednavatele, jeho zájem, společenské postavení, konfese, vzdělání, to vše ovlivpovalo jeho vztah k umění, účel, který jej vedl k zájmu o umělecká díla, a tedy také význam, který umění přikládal a které umění ve společenském kontextu mít mělo. Přiblížit tuto zajímavou problematiku uměleckých objednavatelů a objednávek a nahlédnout do jejich světa se tematickou sondou pokouší tato práce. Činí tak na příkladu signifikantní sféry umělecké tvorby, kterou představovalo malířství, v němž se efektivně (na stylové, tematické, kvalitativní i kvantitativní úrovni) odrážely proměny uměleckého i společenského vývoje. Svou pozornost přitom zaměří na lokalitu, která se sice nachází na geografické i badatelské periférii, při sledování problematiky transformace a společenské role barokního malířství v konfesijně vyhroceném období však nabízí stejně zajímavé možnosti výzkumu jako centrální lokality. Na mysli máme slezské město Těšín, které je dnes rozděleno česko-polskou hranicí na dva samostatné celky. V minulosti šlo o jednotné sídlo, jež náleželo k předním urbánním celkům Horního Slezska. Jako sídelní rezidence těšínského knížecího rodu Piastovců soustředil Těšín již od středověku politickou, ekonomickou, náboženskou i kulturní správu Těšínského knížectví, díky čemuž nabízel bohaté zázemí šlechtě, církevním představitelům, diplomatům, obchodníkům a v neposlední řadě též umělcům, mezi kterými náleželo jedno z předních míst malířům. Právě jejich služeb využívaly různé sociální vrstvy těšínské městské společnosti nejvíce, ať již při své 5

reprezentaci, sbírkotvorné činnosti či v souvislosti se svou zbožností, čemuž nasvědčují nejen samotná díla, ale také dochované archivní zprávy. I z tohoto důvodu se tato práce zaměřuje právě na sondu do problematiky malířství a objednavatelství malířských děl a jiné, ovšem interpretačně stejně zajímavé sféry umělecké tvorby (zejména sochařství) si dovoluje ponechat stranou. Tématika uměleckých objednávek, mecenátu a patronátu umění se přitom dlouhodobě těší poměrně velkému zájmu, jenž je spojen i s definováním konkrétních pojmů. 1 Současná historiografie při tomto definování pracuje s faktory, jakými jsou rozsah a charakter aktivit objednavatele, i vztah mezi ním a umělcem. Pojem mecenátu je v těchto ohledech podmíněn širším záběrem podpory kulturních aktivit, které jsou zárovep spojeny s utvářením intenzivnějších vztahů mezi mecenášem a umělcem. 2 Typickým se stává jeho realizace v dlouhodobějším horizontu, tedy navázání dlouhodobého objednavatelského, resp. investorského vztahu zadavatele k umělci. 3 Za významný je však považován také aspekt spjatý s účelem, s jakým dílo vzniká, jistý prvek záměrnosti vycházející z cílevědomé motivace objednávání uměleckých děl [ ]a jeho záměrné využití. 4 Za těchto podmínek můžeme hovořit o mecenáši či slovy Petera Burke patronovi umění. 5 Pokud je ovšem tento dlouhodobý, osobní vztah mecenáše a umělce nahrazen časově omezenou, mnohdy jednorázovou objednávkou a vztahem převážně finančního charakteru, transformuje se objednávka uměleckého díla v kulturní investici, zakázku, jež je motivována specifickými požadavky a podněty, a jež posunuje mecenáše do pozice objednavatele/zákazníka. 6 Může také dojít k absenci podílu objednavatele na tvůrčím procesu a dílo je získáváno již hotové koupí prostřednictvím nákupčích či v rámci vznikajícího trhu, typického zejména pro 18. století. 7 V těchto terminologických mezích se pohybuje také tato práce, jež se pokouší definovat typ, pojetí a význam realizace malířských objednávek v těšínském prostředí. Signifikantní pro ni proto bude i další historiograficky frekventované téma či badatelský pohled, jenž souvisí s problematikou objednávek a mecenátu. Jde o roli uměleckých (zde malířských) děl a jejich význam v kontextu společensko-kulturní situace, jejímiž byla díla produktem, pro niž vznikala a v níž naplpovala určitý účel a funkci odvíjející se od představ a potřeb svého objednavatele. 8 Aktivity objednavatelů je možné v tomto kontextu rozdělovat do kategorií podle společenského postavení a určení na světské či církevní, soukromé či veřejné, 6

kolektivní či individuální atp., což přispívá k důkladnějšímu pochopení díla. 9 Samotný účel, jenž objednavatele k zadání díla vedl, a jenž determinoval volbu umělce i vzhled děl, jejich přijetí a roli ve společnosti, sehrává v interpretacích objednavatelských strategií neméně důležitou roli, neboť svým reprezentativním, náboženským, komemorativním či sběratelským charakterem odkrývá více ze života daného díla, samotného objednavatele i společnosti, pro niž bylo určeno. Sledování co nejširšího možného spektra okolností a souvislostí vzniku díla, opřené o jeho pečlivé studium, stejně jako o studium souvisejících archivních materiálů, tak umožpuje vnímat dílo v jeho celistvosti a obohacovat jeho prostřednictvím a prostřednictvím osob, které s ním byly spojeny, poznatky o dobové společnosti. Slezské město Těšín nabízí pro zkoumání těchto otázek zajímavé a poměrně bohaté badatelské zázemí, jež vyniká řadou specifik. Tím nejsignifikantnějším je otázka náboženství a střetu konfesí, jež po celé raně novověké období rozhodujícím způsobem determinovala zdejší vývoj včetně kulturní sféry. V průběhu jednoho století se toto původně většinově protestantské město transformovalo pod narůstajícím rekatolizačním tlakem nových habsburských vládců v město katolické, v němž si rozhodující vliv udržovali vedle katolické světské strany především reprezentanti katolické církve z řad duchovních i církevních řádových komunit v čele se členy řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří do Těšína zavítali v průběhu 2. poloviny 17. století. Jejich aktivity, stejně jako aktivity zbývajících rekatolizačních agentů, ovlivpovaly zdejší komplikovanou, konfesijně diferencovanou situaci i politickou, ekonomickou a kulturní sféru zdejšího života. Vytvářely nové podmínky a nové objednavatele umění, proměpovaly jejich tematické preference i zájem o tvorbu cizích autorů, díky nimž do města pronikaly nové umělecké tendence a vlivy. Je zajímavé sledovat, jak se všechny probíhající změny odrážely ve tvorbě těšínských malířů, jakým způsobem a do jaké míry je byli schopni reflektovat, stejně jako pod jakým vlivem a jak konkrétně se proměpoval charakter lokální tvorby a uměleckých objednávek. Výchozím bodem podobného pozorování zůstává především vědomí konfesijní různorodosti těšínské společnosti, jež se po roce 1709 nově vyhrotilo spolu se založením protestantského milostivého kostela a přidruženého evangelického sboru a školy, díky kterému se protestanté v Těšíně dostali z pozice pronásledované do pozice trpěné konfese. Fakt takřka permanentní konfesijní konkurence, jež byla pro slezské prostředí typická a v Těšíně o to významnější, 7

bezesporu působil na zdejší malířskou tvorbu, na její roli v životě těšínské společnosti, na její charakter i na uplatnění samotných umělců a význam jejich děl pro místní objednavatele. Předchozí řádky již naznačily, že se otázka charakteru uměleckého mecenátu, stejně jako vývoje barokního malířství na Těšínsku, nacházela spíše na okraji badatelského zájmu. V případě širšího slezského prostředí tomu bylo naopak, zejména díky badatelským aktivitám několika posledních let, během nichž bylo v rámci rozsáhlých a úspěšných výstav Slezsko představováno jako kulturně cenná a bohatá součást zemí Koruny české, barokní období nevyjímaje. 10 Těšínska se tato bádání dotýkala minimálně, větší prostor byl těšínské barokní malbě věnován ve specificky zaměřených studiích. V českém prostředí šlo dlouhou dobu o práce mající spíše přehledový či biografický charakter, případně o studie zabývající se konkrétními umělci, jejichž aktivita byla s Těšínskem či přímo s Těšínem spojena. 11 Mnohdy tyto práce přibližovaly primárně dění v západní části českého Slezska s centrem v Opavě, která představovala jeden z hlavních zdrojů kvalitních malířů i pro východní hornoslezské oblasti. 12 Významný posun ve výzkumu barokního umění na Těšínsku (včetně Těšína) nastal zejména v posledním desetiletí zárovep s realizováním výzkumného projektu pod vedením Marie Schenkové a Jaromíra Olšovského, jehož cílem bylo zmapovat malířskou a sochařskou tvorbu v západní i východní části českého Slezska. 13 Katalogy, které byly výsledkem projektu, představují vyčerpávající přehled dochovaných děl, z nichž mnohé získaly novou autorskou identifikaci. Oba souhrny doplněné odborným komentářem působily zárovep jako podnět pro další bádání podobného charakteru, na jehož konci stanuly muzejní katalogy sumarizující díla barokních malířů (a sochařů) ve sbírkách těšínských městských muzejních institucí a to jak na české, tak na polské straně. 14 V porovnání s českým badatelským prostředím věnovali problematice barokního malířství na Těšínsku i v samotném Těšíně větší pozornost polští historici umění a to již od 70. let minulého století. Pohlíželi na ni jako na součást geograficky širšího okruhu Horního Slezska a zdejšího kulturního světa. Vedle přehledových prací, jež sumarizovaly a v obecném kontextu hodnotily jednotlivá díla 15, šlo především o studie z 90. let, jež pohlížely na hornoslezské umění včetně jeho těšínských představitelů v širším kontextu dobového kulturního vývoje. 16 V téže době se uměnovědný zájem stočil také protestantským směrem, jehož specifické umělecké projevy prezentovaly odborné výstavy. 17 V duchu těchto tendencí 8

se objevila také řada studií, jež zásadním způsobem přispěly k debatě o vlivu reformačního dění na vývoj slezského umění (s primárním zaměřením na období 16. a 17. století). 18 Doplnění se tyto práce dočkávají v současnosti, kdy se výzkum orientuje nejen na klasické studie o umělcích a obecném vývoji, ale nabízí také pohled na problematiku významu a vývoje konfesijního umění v jeho vzájemných souvislostech i souvislostech dobového konfesijního vývoje, těšínské prostředí nevyjímaje. 19 Obrácení pozornosti směrem ke konfesím a jejich vlivu na uměleckou tvorbu zapojuje uměnovědné bádání do jednoho z nejvlivnějších výzkumných konceptů moderní historiografie raného novověku, konceptu konfesionalizace, jenž od 50. let poukazoval na provázanost konfesijního dění nejen s náboženskou, ale také s politickou, ekonomickou a kulturní sférou života evropské společnosti. 20 V současnosti čelí tento koncept spíše kritickým názorům, které vidí budoucnost konfesionalizačního výzkumu v soustředění se na problematiku každodennosti včetně specifického světa kultury. Společně s metodologií historické antropologie zkoumající člověka jako hlavní postavu dějin by tento přístup pomohl odkrýt více i z podnětů, motivů a forem, jež ovlivpovaly umělecký vývoj. 21 Potenciálu a přínosnosti takového pohledu odpovídá posunující se zájem současných historiků umění, jež tyto otázky sledují v rovině obecné i té konkrétní, spjaté s malířstvím jak renesanční a manýristické, tak barokní doby. 22 Na sledování umění, konkrétně malířské tvorby, jejího charakteru a objednavatelského zájmu, jehož byla produktem, jako součásti procesu formování a vymezování konfesí, se v konfesijně smíšeném centru Těšínského knížectví zaměřuje také tato práce. Ráda by přispěla k diskusi, jež se o barokním malířství a jeho bezesporu bohaté konfesijní roli (hybatele dění, komunikačního prostředníka, určujícího faktoru působení umělců) rozběhla, a jež stojí v těšínském prostředí na svém počátku. Na základě práce s konkrétními i dnes již nedochovanými díly, jejich stylistickým rozborem, zhodnocením a komparací, stejně jako důkladným rozborem souvisejících archivních materiálů (dochovaných smluv, matričních záznamů, kronik, účtů atp.) studie demonstruje, jakým způsobem se malířství vyvíjelo, jakou funkci mělo v konfesijně rozdělené společnosti a jakou roli sehrávali v této problematice objednavatelé a to včetně rozboru otázky, jaký charakter měly jejich objednavatelské aktivity. Rámcem výzkumu je období mezi lety 1653 a 1779, tedy mezi přechodem Těšínského knížectví pod vládu Habsburského rodu, a vrcholem této éry 9

spjaté s uzavřením Těšínského míru, jehož signování ukončilo roku 1779 nejen války o bavorské dědictví, ale stalo se rovněž jedním z přelomových bodů ve vývoji města. Jde o období, jež bylo svědkem ostrého vymezování i následného sžívání konfesí ve městě, stejně jako transformací uměleckých tendencí, jejichž doznívající renesanční a manýristické rysy poloviny 17. století pozvolna nahrazovalo emotivní baroko, klasicizující ve 2. polovině 18. století. V kontextu tohoto vývoje práce neusiluje o pouhý popis stylistických proměn, ale o nový pohled vázáný na společensko-nábožensko-kulturní kontext a tedy o hledání tematických preferencí, stěžejních objednavatelů a jejich motivů, lokalizaci a kvalitativní i kvantitativní komparaci děl v církevním i světském prostředí, jejich úrovně a možného působení na věřící, na základě čehož definuje objednavatelské strategie mecenášů a jejich souvislost s okolním děním. Společně s tím sleduje otázku konfesijní konkurence pojetí katolické a protestantské tvorby a její srovnání, vliv konfesijních rozdílů na tvorbu umělců, stejně jako na problematiku konfesijní identifikace tvůrců a objednavatelů, tedy na zhodnocení celkového životadárného charakteru, který konfesijní problematika na těšínskou malířskou tvorbu a kulturní prostředí měla. Zaměřuje se přitom nejen na tvorbu autorů působících a fyzicky spjatých s městem, ale i těch, kteří tvořili v městech okolních či zahraničních, a jejichž práce přitahovala místní objednavatele, což studie využívá jako cenný interpretační podnět nejen pro zhodnocení postojů dotyčných objednavatelů, ale také ke sledování uměleckých vlivů, jež do města pronikaly a tedy pro zhodnocení úrovně místní tvorby a její zařazení do kontextu širšího vývoje dobové umělecké tvorby. Na závěr si dovolím zmínit, že ucelený katalog zkoumaných děl je v této práci vynechán, neboť jde o díla již dříve katalogizovaná, případně do dnešní doby nedochovaná, u nichž s výjimkou archivních zpráv chybí jakékoliv bližší údaje, což možnost realizace katalogu znemožpuje. Pro přílohy pak byla zvolena vyobrazení některých signifikantních prací, jež představují výzkumný základ této práce. 1 K tématice mecenátu a jeho definici blíže např. Ewa Śnieżyoska-Stolot, Pojęcie mecenatu artystycznego, Folia historiae atrium 17, 1981, s. 5-15. - Zdeněk Hojda, Kultura pobělohorských měst, in: Jaroslav Pánek (ed.), Česká města v 16.-18. století, Praha 1991, s. 215-223. - Peter Burke, Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii, Praha 1996. - Ondřej Jakubec, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc 2003. 2 Viz Hojda (pozn. 1), s. 218-219. 10

3 Jiří Pešek, Poznámky ke struktuře a zaměření mecenátu císaře Rudolfa II., Folia historica Bohemica 11, 1987, s. 365-379, cit. s. 366. 4 Viz Jakubec, Kulturní prostředí (pozn. 1), s. 128. 5 Burke vidí intenzivní, primární formu uměleckého patronátu takřka v soužití patrona a umělce, během nějž patron nabízí umělci materiální zázemí svého domu, za což umělec pro patrona vytváří svá díla. Typickým se tento typ patronátu stával především na aristokratických dvorech. Viz Burke (pozn. 1), s. 100. 6 Termín kulturní investice představil Zdeněk Hojda, který také navrhl základní třídění těchto děl na městské, kolektivní a individuální a soukromé či veřejné. Viz Hojda (pozn. 1), s. 219. 7 Viz Burke (pozn. 100), s. 132-133. 8 Radmila Pavlíčková, Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu-Castelcorna 1664-1695, Olomouc 2001, s. 8-9. 9 Tyto kategorie uvádí Burke (pozn. 1), s. 101. Kolektivní a individuální v městském prostředí dále rozlišuje Hojda (pozn. 1), s. 219-220. 10 Jde především o katalogy výstav Slezsko - perla v české koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů, (kat. výstavy), NG v Praze, Vít Vlnas Andrzej Niedzielenko (edd.), Praha 2006. Slezsko - perla v České koruně: historie, kultura, umění, (kat. výstavy), NG v Praze, Mateusz Kapustka (ed.), Praha 2007. Slezsko - země Koruny české: historie a kultura 1300-1740, (kat. výstavy), NG v Praze, Helena Dápová Jan Klípa Lenka Stolárová (edd.), Praha 2008. 11 Jde především o biografické slovníky umělců, např. Witold Iwanek, Słownik artystόw na Śląsku Cieszyoskim, Rocznik Muzeum Gόrnośląskiego w Bytomiu, Sztuka. Z.2, Bytom 1967. 12 Marie Schenková, Dílo Ignáce Raaba ve Slezsku a na severní Moravě, Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 1, 1971, s. 100-119. Eadem, Kapitoly z dějin malířství 18. století ve Slezsku (disertační práce FF UJEP), Brno 1974. Eadem, Dílo Ignáce Günthera, Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 3, 1997, s. 45-71. 13 Marie Schenková Jaromír Olšovský, Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska, Opava 2001 Iidem, Barokní malířství a sochařství ve východní části českého Slezska, Opava 2004. 14 Irena Adamczyk, Sztuka baroku. Malarstwo, rzeźba, Cieszyn 2005. Jiřina Pavlíková, Baroko na Těšínsku, Havířov Český Těšín 2005. 15 Katalog zabytków sztuki w Polsce, T. VI: Województwo katowickie, z. 3, Miasto Cieszyn i powiat cieszyoski. Red. Izabela Rejduch-Samkowa - Jan Samek, Warszawa 1974. 16 Stěžejní význam si v této souvislosti udržují především práce předních odborníků na téma umění Horního Slezska, Ewy Chojecké a Jerzyho Gorzelika. Viz Ewa Chojecka (red.), Przestrzeo, architektura, malarstwo: wybrane zagadnienia sztuki gόrnośląskiej, Katowice 1995. Eadem (red.), Sztuka Górnego Śląska na przecięciu dróg europejskich i regionalnych: materiały V. Seminarium Sztuki Górnośląskiej odbytego w dniach 14-15 listopada 1997 roku w Katowicach, Katowice 1997. Eadem, Sztuka Gόrnego Śląska od średniowiecza do kόnca XX wieku, Katowice 2004. Jerzy Gorzelik, Sztuka Cieszyna 1528-1800, in: Wacław Gojniczek Janusz Spyra (edd.), Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych. T. 2. Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848, Cieszyn 2010, s. 359-376. 17 Oblicza sztuki protestanckiej na Gόrnym Śląsku, (kat. výstavy), Muzeum Śląskie w Katowicach, Ewa Chojecka Jan Harasimowicz (ed.), Katowice 1993. 18 Zásadní roli v těchto odborných diskuzích sehrávaly práce Jana Harasimowicze, kterého je možné považovat za jednoho z průkopníků tohoto směru uměnovědného bádání ve Slezsku. Viz Jan Harasimowicz, Treści i funkcje ideowe sztuki śląskiej Reformacji: (1520-1650), Wroclaw 1986. Idem, Rola sztuki w religijnych i społecznych konfliktach wieku Reformacji na Śląsku, in: Roczniki Historii Sztuki. T. 18. 11

Wroclaw-Warszawa-Krakόw-Gdaosk-Lόdż 1990, s. 31-95. Idem, Kunst als Glaubensbekenntnis: Beiträge zur Kunst- und Kulturgeschichte der Reformationszeit, Baden-Baden 1996. 19 Pro těšínské prostředí jsou zásadní práce Jerzyho Gorzelika, jehož je možného považovat za průkopníka bádání na poli zdejšího umění a jeho konfesijních souvislostí. Viz Jerzy Gorzelik, Uwagi o sztuce Śląska Cieszyoskiego w dobie konfesjonalizacji, in: Cieszyoskie Studia Muzealne/Těšínský muzejní sborník. T. 2. Cieszyn 2005, s. 124-154. Idem, Homo quidquid cognoscit sive sensu, sive intellectu, per imagines cognoscit. Katolicki głos v barokowym dialogu wyznao w księstwie cieszyoskim (1648-1742), in: Renata Czyż Wacław Gojniczek Daniel Spratek, Daniel (edd.), Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyoskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie, Cieszyn 2010, s. 328-344. 20 Definování konceptu je spjato se jmény německých historiků Wolfganga Reinharda a Heinze Schillinga, kteří výsledky své práce publikovali v několika zásadních studiích - Wolfgang Reinhard, Konfession und Konfessionalisierung in Europa, in: Idem (Hg.), Bekenntnis und Geschichte. Die Confessio Augustana im historischen Zusammenhang. München 1981, s. 165 189. Heinz Schilling, Die Konfessionalisierung im Reich. Religiöser und gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555 und 1620, in: Historische Zeitschrift, 246, 1988, s. 1 45. Wolfgang Reinhard Heinz Schilling (Hg.), Die katholische Konfessionalisierung. Wissenschaftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte, Gütersloh 1995. 21 Přehled revizí konfesionalizačního konceptu včetně poukázání na význam role kultury nabídl ve své studii Ute Lotz-Heumann, The concept of confessionalisation : A historiographical Paradigm in Dispute, in: Memoria y Civilizacion, 4, 2001, s. 93 114. K problematice historické antropologie blíže Richard van Dülmen, Historická antropologie, Praha 2002. 22 Velmi přínosným se pro slezské prostředí ukázala být konference a následující sborník Jan Harasimowicz (ed.), Sztuka i dialog wyznao w XVI. i XVII. wieku: materiały sesji Stowarzyszenia Historyków Sztuki, Wroclaw, listopad 1999, Warszawa 2000. Konfesionalizačnímu konceptu či lépe řečeno jeho kritice a možnosti aplikování na sféru umění se podrobně a přínosně věnovali také Ondřej Jakubec - Tomáš Malý, Konfesijnost - (nad)konfesijnost - (bez)konfesijnost: diskuse o renesančním epitafu a umění jako zdroji konfesijní identifikace, in: Dějiny - Teorie Kritika, 2010, č. 1, s. 79-112. Na roli konfese obrátil pozornost také Milan Togner, Národnost nebo konfese: Morava v baroku, in: Milena Bartlová (ed.), Dějiny umění v české společnosti: problémy, otázky, výzvy, Praha 2004, s. 195-199. 12

2 Raně novověké dějiny města Těšína a souvislosti uměleckého vývoje Chceme-li se důkladně seznámit a kompaktně zhodnotit těšínské malířství a osobnosti jeho objednavatelů, je v prvé řadě nutné zasadit je do souvislostí obecného historického vývoje, kterým procházela těšínská městská společnost. Určujícím faktorem byl po dlouhou dobu především statut rezidenčního sídla, kterým Těšín disponoval a díky kterému se nacházel ve specifickém postavení spjatém s řadou výhod. Šlo o vrchnostenské město, které však zárovep neoficiálně zaujímalo pozici města královského (resp. knížecího), což jeho správě a obyvatelům přinášelo větší míru nezávislosti a privilegií. 23 V čele sídla (a knížectví) stála knížata z těšínské větve Piastovců, jež se díky svému politickému, majetkovému i společenskému významu řadila v rámci slezského regionu k předním rodům. Jejich volba Těšína za místo pobytu přenášela odlesk rodové důležitosti také na hornoslezské město, čímž byla předurčena jeho role správního, hospodářského a kulturního centra knížectví. Tento fakt ovlivpoval postavení města, stejně jako jeho chod i sociální skladbu zdejší společnosti. Ve městě se nacházelo sídlo správy a to jak té knížecí, tak stavovské, neboť zde působili vedle přímých úředníků knížete také hlavní orgány stavovské obce v čele se zemským sněmem a soudem. 24 Díky tomu tvořily podstatnou složku těšínské komunity osoby vzdělané, zámožné a v mnoha případech šlechtického původu. Doplpovaly je správní elity samotného města, konkrétně městský magistrát tvořený purkmistrem a čtyřmi konšely, jejichž kontrole podléhalo nejen centrum města, ale také Horní předměstí, jediná výjimka ze skupiny několika těšínských předměstí, jež náležela do přímého majetku knížete a byla spravována jeho úředníky a tzv. velkým shromážděním v čele s knížetem pověřeným fojtem. 25 Tato specifická skupina těšínských správních elit byla totožná s plnoprávnými obyvateli města označovanými podobně jako v jiných městech knížectví a monarchie za měšťanstvo, jehož základním znakem bylo užívání městského práva a s ním spojených výhod a povinností. 26 Tuto početnou, ne-li nejpočetnější část těšínské společnosti doplpovali obyvatelé těšínských předměstí, kteří byli jako přímí poddaní knížete označováni za předměšťany, jejichž život se řídil podle nařízení a práv udělených knížetem. Nutno podotknout, že to byli právě oni, kteří nejvíce usilovali o zisk statutu těšínského měšťana a také jej nejčastěji získávali. 27 13

Ve struktuře těšínské měšťanské vrstvy zaujímaly nejvýznamnější prostor jednak osoby vážených zaměstnání, jakými byli například učitelé či lékaři, jednak (a nejvíce) osoby spjaté s hospodářstvím města, místním obchodem, řemeslem a bohatou cechovní organizací. Jako největší zdroj knížecích příjmů stál Těšín v čele ekonomických zájmů knížat, kteří zdejší obchodní a řemeslné aktivity nadšeně podporovali. 28 Domácí i čerstvě příchozí řemeslníci a obchodníci sdružovaní v cechovních organizacích svou činností přispívali k hospodářskému rozvoji města, což mnohým z nich otevíralo brány měšťanských, elitních řad a stávali se důležitým článkem těšínské společnosti. 29 Své místo mezi nimi měli i umělci v čele s malíři, jejichž počet se v průběhu let lišil, přesto však Těšínu žádné jiné hornoslezské město v koncentraci umělců nekonkurovalo. 30 Do města je bezesporu přitahovala vidina knížecího dvora, jeho bohatého byrokratického i společenského zázemí, které do těšínské metropole přivádělo řadu význačných návštěv a osobností. Nebyla mezi nimi nouze jak o příslušníky šlechtických rodů, z nichž mnozí ve městě pobývali déle a zakupovali se zde nemovitostmi, čímž přispívali k diverzifikaci stávajícího spektra uměleckých objednavatelů, tak také duchovenstva, jak katolického, tak později protestantského. Těšín, jenž spolu s celým knížectvím náležel pod správu slezského vratislavského biskupství, byl sídlem farnosti i těšínského děkanátu, jehož představený měl na starosti dohled nad duchovním životem knížectví. Pozici náboženského centra podporovala rovněž působnost dvou městských, mendikantských řádů dominikánů a františkánů, kteří spolu se světským kněžstvem nejvíce působili na zbožný život těšínských věřících. 31 Primárně náboženská role duchovenstva, jejíž význam rostl zárovep s postupující diferenciací konfesijní situace ve městě, byla současně doplpována o prvek vzdělání a řada duchovních tvořila základ intelektuální a kulturní elity města. 32 Díky nesporným nárokům na reprezentaci i následování dobových trendů života vyšších společenských vrstev se raně novověký Těšín dlouhodobě řadil k předním kulturním centrům Horního Slezska s poměrně vitálním a variabilním zázemím umělecké tvorby, jež se opírala především o zájem vládnoucího knížecího rodu, který udržoval kontakty i s pražským královským dvorem a usiloval o povznesení svého knížectví na reprezentativnější úrovep. 33 Oporou jeho rozvoje jako hybatele kulturního dění byla rovněž obě výše zmipovaná fakta významu Těšína jako ekonomického a náboženského centra. Zejména druhý prvek se po vystoupení Martina Luthera v roce 1517 a s jeho pronikajícím reformačním učením ukázal 14

být jedním ze stěžejních faktorů ovlivpujících kvantitativně i kvalitativně zdejší malířskou tvorbu a to nejen díky svému odlišnému postoji k výtvarnému umění, ale také díky (proti)reakcím, jež v průběhu následujících staletí vyvolával. Právě reformační otázka a spory, které způsobovala, představovala úhelný kámen vývoje Těšína v raném novověku. Proměpovala dosavadní konfesijní skladbu společnosti, působila však také na spirituální, správní, hospodářskou a kulturní sféru městského života včetně uměleckých objednávek malířské tvorby. Reformační učení strhlo nejen běžné obyvatele Těšínského knížectví a jeho urbánního centra, ale postupně také piastovská knížata. Jeho šíření bylo přitom natolik rychlé, že již v roce 1545 byl Těšín charakterizován jako převážně luterský. 34 V témže roce se ujal vlády kníže Václav III. Adam, který se stal jedním z nejvýraznějších vládců na knížecím stolci, byť poněkud kontroverzním. 35 Bylo tomu tak i díky jeho postoji k reformaci, jenž byl mnohými vnímán jako překvapivý. Přestože sám dlouho zůstával katolíkem, podporoval šíření nové víry mezi těšínským obyvatelstvem a to do takové míry, že přispěl k odchodu katolických kněží z města, kteří byli jen záhy poté následováni dominikány i františkány. Jejich majetky kníže zkonfiskoval, aby část z nich předal svým šlechtickým oblíbencům či těšínskému magistrátu, který byl již v dané době zcela luterský. 36 Zásadní změnu však přinesla až polovina 50. let, kdy dal kníže plně najevo své osobní náboženské preference, konvertoval k luterství a následným vydáním nového Řádu církevního v roce 1568, který později doplnila jeho žena Kateřina Sidonie, novou víru ve městě i v celém knížectví oficiálně zaštítil. 37 V duchu reformačního učení zaváděl nový církevní řád mnohé změny, jež měnily dosavadní bohoslužebnou praxi, zbožnost a ve svém důsledku též pojetí malířské tvorby. Díky odlišnému teologickému přístupu k podstatě eucharistie byla odmítnuta dosavadní adorace Nejsvětější svátosti, spojená s jejím uchováváním v ciboriu i s konáním procesí, podobně jako stavění replik Božího hrobu Krista v období Velikonoc, světecké kulty, zádušní zbožnost či jakékoliv jiné další bezbožnosti. 38 Východiskem a oporou víry bylo luteránům slovo, jež pramenilo z Bible. Protestantská kultura se tak na rozdíl od vizuálního katolicismu stala kulturou slova. Martin Luther obrazy odmítal jako předmět modloslužebné úcty i jako prvek, který ve svatostáncích odvracel pozornost věřících od Boha, později však zmírnil své stanovisko, když posunul jejich význam do ryze didaktické roviny. 39 Obraz měl v kostelích ilustrovat text a vycházet pouze a jen z něj, což ovlivnilo tematické možnosti i charakter 15