The Problem of Normality

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra: Filozofie Studijní program: Filozofie Studijní obor (kombinace): Filozofie humanitních věd Problém normality The Problem of Normality Bakalářská práce: 2010 FP KFL 0004 Autor: Podpis: Petra BRABENCOVÁ Adresa: Bedřicha Smetany 1938 511 01 Turnov Vedoucí práce: PhDr. David Krámský, PhD. Konzultant: Počet stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh 50 0 0 0 15 0 V Liberci dne:

Prohlášení Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. V Liberci dne: Petra Brabencová

Poděkování Ráda bych poděkovala PhDr. Davidu Krámskému, PhD. za praktické připomínky a rady při zpracování bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce se zaměřuje na problém normality, jak z hlediska psychologie a psychopatologie, tak z hlediska historie, a to především z pohledu Michela Foucaulta na tuto problematiku. Cílem je dokumentovat vybraná teoretická východiska problému normality Práce rozlišuje základní koncepty normality a vymezuje její kritéria. Dále předkládá přehled klasické terminologie a zabývá se rozlišením psychopatologie a organické patologie podle Michela Foucaulta. Hlavní zájem je věnován výkladu historického kontextu problému normality, tak jej interpretuje Michel Foucault. Klíčová slova: Normalita, psychologie, psychopatologie, Michel Foucault, dějiny, šílenství, duševní nemoc, blázen, internace, Tuke, Pinel, osvícenství

Summary Bachelor thesis focuses on the problem of normality both in terms of psychology and psychopatology as terms of history especially from the perspective of Michel Foucault at this issue. The aim is to document the selected theoretical problem of normality. The thesis distinguishes the basic concepts of normality and the defining criteria. Moreover, it presents an overview of classical terminology and it deals with distinguishing of psychopatology and organic pathology according to Michel Foucault. The main interest is devoted to the interpretation of the historical context of the problem of normality, so as it is interpreted by Michel Foucault. Keywords: Normality, psychology, psychopatology, Michel Foucault, history, insanity, mental illness, insan person, internment, Tuke, Pinel, enlightenment.

Synopse Diese Arbeit konzentriert sich auf das Problem der Normalität, sowohl in Bezug auf Psychologie und Psychopathologie, in Bezug auf die Geschichte, vor allem aus der Ansicht von Michel Foucault zu diesem Thema. Das Ziel ist es, die ausgewählten theoretischen Problem der Normalität dokumentieren. Die Arbeit unterscheidet die grundlegenden Konzepte von Normalität und der Definition der Kriterien. Darüber hinaus präsentiert er einen Überblick über klassische Terminologie Psychopathologie und und diskutiert organische über Pathologie das nach Unterscheidung Michel zwischen Foucault. Das Hauptinteresse bei der Auslegung der historischen Zusammenhang ( Kontex ) des Problems der Normalität gewidmet ist, so wie es interpretiert Michel Foucault. Stichwort: Normalität, Psychologie, Psychopathologie, Michel Foucault, Geschichte, Wahnsinn, psychische Krankheit, Wahnsinn, Internierung, Tuke, Pinel, Aufklärung.

Obsah ÚVOD...10 1 PROBLÉM NORMALITY Z HLEDISKA PSYCHOLOGIE A PSYCHOPATOLOGIE...12 1.1 ZÁKLADNÍ KONCEPCE NORMALITY...14 1.2 KRITÉRIA NORMALITY...15 2 MICHEL FOUCAULT PSYCHOPATOLOGIE A ORGANICKÁ PATOLOGIE...22 2.1 PŘEHLED UŽÍVANÉ TERMINOLOGIE 2.2 PSYCHOPATOLOGIE...22 VS. ORGANICKÁ PATOLOGIE...25 3 HISTORICKÝ KONTEXT PROBLÉMU NORMALITY Z POHLEDU MICHELA FOUCAULTA...28 3.1 ZROD DUŠEVNÍ NEMOCI V DĚJINÁCH...29 3.2 INTERNACE...32 3.2.1 Obrat Tukeův a Pinelův...34 3.3 STRUKTURA 3.4 ŠÍLENSTVÍ ŠÍLENSTVÍ PODLE MICHELA FOUCAULTA...37 A JEHO PODOBA V DOBĚ OSVÍCENSTVÍ...40 ZÁVĚR...46 POUŽITÁ LITERATURA...49 9

Úvod Bakalářská práce se zabývá problémem normality a to především z pohledu Michela Foucaulta. Klást si otázku po podmínkách normality se mi zdá aktuální, a to hlavně v současné civilizaci, kdy se tato otázka řeší především z pohledu psychologie a psychopatologie, avšak důležité je zde i hledisko historické. Člověk se díky vědeckým pokrokům mění, tudíž se proměňují i nároky a kritéria normality. Je to aktuální téma jak z hlediska vědeckého, tak z každodenní životní praxe. Ačkoli se toto téma může zdát z počátku nenáročné, jedná se o složitou otázku, kterou se můžeme zabývat z různých hledisek. Otázku tzv. normality osobnosti neřešíme totiž pouze z psychologického nebo psychopatologického hlediska, ale problém normality osobnosti můžeme považovat za mezioborový (interdisciplinární), to znamená, můžeme se jím zabývat z hlediska biologie, specifických zákonitostí psychického vývoje, sociologie, historie a etickofilozofických norem. Porozumět podstatě abnormity logicky předpokládá mít jasno o normalitě. Stanovení normality lidského chování je jedním ze základních předpokladů diagnostiky i terapie nebo nápravy abnormního chování. (Syřišťová, 1970, s. 3) Někteří považují tuto otázku za nezbytnou, jiní pochybují o samotné existenci normality a považují ji za nesmyslnou. Například Michal Černoušek říká, že definice nemocného člověka je neobyčejně vratká a relativní. Takže stačí odhodit brýle mámení a šílenci jsou kolem mne: vykukují zpoza rohů, mávají mi na pozdrav v dnešním informačním boomu, halekají ze stránek novin a časopisů. Stačí ovšem zase posunout úhel záběru a všechno vidíme jakoby všemocným a neomylným pohledem rozumu, chladné racionality. (Černoušek, 1994, s. 9) Ovšem tím, že člověk zavírá své bližní do blázince, nedokáže sám sobě, že on blázen není. F. M. Dostojevskij (Černoušek, 1994, s. 9) V praxi ale víme, že nejen lékaři a psychologové, ale také soudci a jiné vzdělávací instituce, které se snaží člověka normalizovat, tzn. utvářet a napravovat, si musí pokládat otázky: Proč? K čemu? Jaké cíle sledujeme? 10

Michel Foucault pojímá tento problém odlišně. Nejenže se zabývá pojmem normality a abnormality, tedy duševní nemocí z hlediska psychologie, ale jeho ústředním tématem je dobová zkušenost se šílenstvím, abnormalitou a projevy nerozumu. Základní je cézura, stanovující odstup mezi rozumem a ne-rozumem; teprve a jedině z ní se odvíjí pohyb, jímž se rozum chápe ne-rozumu, aby mu vyrval jeho pravdu, ať už pravdu šílenství, viny nebo nemoci. (Foucault, 1994, s. 6) Foucault nahlíží zpět do prvopočátků až po moderní psychiatrické myšlení a snaží se nalézt dobu, kdy spolu rozum a ne-rozum ještě stále komunikoval. Moderní doba, která stanovila kritéria normality a tedy duševní nemoci, se šílencem již nekomunikuje. Na jedné straně je člověk rozumu, který k šílenství posílá lékaře a připouští jen vztah skrze abstraktní univerzálnost nemoci; a na straně druhé člověk šílený, komunikující s druhým pouze prostřednictvím stejně abstraktního rozumu, který znamená řád, fyzický a mravní útisk, anonymní tlak skupiny, požadavek konformity. (Foucault, 1994, s. 6) Tento dialog skončil s koncem 18. století, kdy se šílenství stalo duševní nemocí a toto rozdělení je považováno za dokonalé. Foucault říká: Řeč psychiatrie což je monolog rozumu o šílenství. (Foucault, 1994, s. 6) Cílem bakalářské práce je dokumentovat vybraná teoretická východiska problému normality. To znamená nejen pohled psychologický a psychopatologický, ale také kulturně-historický a to konkrétně pohled Michela Foucaulta. Abychom mohli hovořit o duševní nemoci, měli bychom stanovit normality lidského chování. Proto se nejdříve soustředíme na určení kritérií normality. Dále poukážeme na klasickou terminologii a budeme se zabývat rozlišením psychopatologie a organické patologie podle Michela Foucaulta. Poslední kapitolu rozdělíme do několika podkapitol. Nejdříve nastíníme zrod duševní nemoci v dějinách. Dále se soustředíme na internaci a vznik útulku, budeme se zabývat strukturou šílenství podle Michela Foucaulta a v závěru práce nahlédneme na šílenství a jeho podobu v době osvícenství. 11

1 Problém normality z hlediska psychologie a psychopatologie Ačkoliv se otázka normality zdá nejaktuálnější v psychologii a psychopatologii, je otázka normality širší než otázka po možnosti odstranění nebo prevence psychických poruch. Je to v podstatě otázka po možnosti dosažení lidského životního optima a jeho podmínek. (Syřišťová, 1972, s. 8) Syřišťová říká, že pokud zkoumáme tyto podmínky a možnosti optimálního rozvoje osobnosti, zajímáme se o člověka a jeho tělesnou schránku, genetické vklady, ale zabýváme se také otázkami, které si lidé pokládali od pradávna a ke kterým dospěje každý z nás a před kterými se ocitají dějiny ve svých uzlových bodech: otázka životního smyslu, hodnoty nebo hodnot, do kterých by bylo možno život investovat, otázka náplně vzájemných lidských vztahů, otázka svobody a zdůvodněné volby mezi životem a smrtí. (Z tohoto hlediska je otázka normality také problémem filozofickým.) (Syřišťová, 1972, s. 9) Na druhé straně je také zajímavé zabývat se normalitou ve vztahu k určité historické epoše (jako to dělá např. právě Michel Foucault), nebo k určité kultuře, atd. Syřišťová udává příklad pojetí normality u afrických Křováků. Toto pojetí je od civilizovaných Evropanů velmi odlišné. To, co je považováno u kulturních národů za těžkou perverzi (jedná se např. o nekrofilii erotický vztah k mrtvole), je národním zvykem u afrických Basetů. Středověk měl na rozdíl od dnešní moderní civilizace také některá velice odlišná měřítka duševního zdraví. To znamená, že existují různá kritéria, různé životní cíle, které jsou odlišné v závislosti na věku a kulturně historických či přírodních podmínkách. Normalitu tedy nemůžeme definovat bez ohledu na společenské podmínky, ve kterých lidé žijí. Seberealizace člověka je na společenských podmínkách závislá. Lidské bytí může být úspěšně ovládáno jen s jeho vnitřním souhlasem. (Syřišťová, 1972, s. 20) 12

Pokud bychom potlačovali individuální schopnosti, zájmy a potřeby, odsuzovali bychom společnost ke stagnaci či narušení vlastního normálního vývoje. Aby tedy bylo možné zkoumat a znát faktory, které deformují osobnost a hledat nezbytné podmínky jejího normálního vývoje, je nutné kritéria normality určit. Přes závratné pokroky dnešní moderní civilizace, zde stojí otázky jako: Kdo jsme a k čemu spějeme? Co myslíme pod pojmy normální člověk nebo normální společnost? Co je podstatou lidské normality? Je normalita skutečnost nebo mylná představa? Shoduje se s duševním zdravím a je protikladem nemoci? Je normalita nekonečný vývojový proces nebo ideální stav? Je normalita poměrně stálá struktura, která trvá v procesu změn, nebo je její podstata právě v dynamice, v procesu změny v čase? Nepatří moment abnormity k samé podstatě normality? Nebyla by tzv. perfektní normalita právě něčím nenormálním? Je možné problém normality zkoumat vědecky? Přestože je hlavním předmětem psychologie normální společnost, kladla si otázky po podstatě normality pouze okrajově. Normalitu vymezovala víceméně negativně jako nepřítomnost nemoci. (Syřišťová, 1972, s. 12) Vzhledem k tomu, že se s pojmem normality zcela automaticky a bezprostředně setkáváme v psychologii, pedagogice či soudnictví, aniž bychom přesně věděli, co to normalita je, můžeme to považovat za paradox. Někteří tvrdí, že problém normality nemůže být vědecky zkoumán, protože je založen na hodnotících (normativních) soudech. To znamená, že kritéria normality jsou normativní, není tedy možné, aby byla pravdivá či nepravdivá. Normativní soudy jsou zobecnělé návyky určité sociální skupiny. Věda nemůže rozhodovat o tom, co je a není pravdivé. Na druhé straně si někteří myslí, že problém normality není založen jen na hodnotících soudech, protože při normální psychické činnosti jsou platné určité objektivní zákonitosti, které mohou být předmětem vědeckého zkoumání jako zákonitosti normální činnosti organismu jako biologického celku. Ačkoliv hraje normativní hledisko v otázce normality důležitou roli, je to hledisko dílčí. Problém normality je tedy problém interdisciplinární. 13

1.1 Základní koncepce normality Současná psychologie a psychopatologie rozlišuje tři hlavní koncepce normality osobnosti: 1. pojetí normality jako duševního zdraví (normalita = nepřítomnost nebo protiklad nemoci), 2. pojetí normality jako optimálního stavu, 3. pojetí normality jako nekonečného procesu k seberealizaci. Pojetí normality jako nepřítomnosti nemoci je velmi úzké. Jedná se o záporné vymezení, na kterých stojí četné tautologické definice normality, tzn. definice kruhem. Syřišťová uvádí příklad: chování je normální, pokud nejsou příznaky choroby přítomny. Podle Syřišťové ale záporné vymezení choroby nestačí. Musíme mít i pozitivní, které není zaměřeno pouze na prevenci duševních chorob, ale také na stanovení takových podmínek, které by umožňovaly optimalizaci života lidského jedince v jeho společenském prostředí. Pojetí normality jako optimálního stavu se setkává s nejasností a nejednotností, protože názory na lidské životní optimum jsou rozdílné. Představa životního optima jako hotového, ideálního stavu je nebiologická a především nelidská. Je v přímém rozporu nejen s dynamikou vývoje, ale především s povahou lidské existence, k níž patří možnost tvoření a sebeutváření, přesah do budoucnosti, tzn. permanentní nehotovost. (Syřišťová, 1972, s. 16) Pojetí normality jako nekonečného procesu k seberealizaci se zdá být nejpřijatelnějším jak z hlediska biologického, tak psychologického, sociálního i filosofického. Toto pojetí zahrnuje zároveň specifickou možnost svobodné volby individua ve vztahu k aktivnímu sebetvoření a přetváření životního prostředí. Tzv. optimální normalita osobnosti je paradox. Není to hotový stav, ale nekonečný proces, jehož hlavním motorem je svobodná a tvořivá interakce člověka s jeho prostředím. (Syřišťová, 1972, s. 18) Jedním ze základních předpokladů diagnostiky, terapie či nápravy abnormního chování je tedy stanovení normality lidského chování. Abychom byli schopni rozumět psychickým abnormitám a mohli je klasifikovat, musíme je porovnat s určitým modelem normality. Tyto modely nemůžeme vytvářet bez toho, aniž bychom studovali 14

vývoj a zvláštnosti patologické osobnosti nebo bez ohledu na základní podmínky psychické činnosti. 1.2 Kritéria normality Mezi nejčastější diskutovaná kritéria normality (a zároveň abnormity) v psychologii a psychopatologii jsou podle Syřišťové subjektivní uspokojení, schopnost správného sebehodnocení, pocit identity, schopnost seberealizace, autonomie, nezávislost, sebeurčení, integrace osobnosti, rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti, adekvátní percepce reality, schopnost přežití a sociální adaptace. Ačkoliv jsou kritéria seřazena od méně významných k těm závažnějším, nabývají význam zpravidla až v kombinaci s ostatními. Subjektivní uspokojení Někteří autoři tvrdí, že subjektivní uspokojení je jedno z kritérií normality, které je považované za duševní zdraví. Naopak duševní choroba bývá přirovnávána k pocitům nedůvěry v sebe samého, citového neuspokojení, méněcennosti, atd. I když patří pocit uspokojení k nejžádanějším pocitům člověka, nemůže být rozhodujícím kritériem normality, ale naopak může být kritériem velmi sporným. To hlavně v případě, kdy neodpovídá životní situaci. Schopnost správného sebehodnocení Pokud jsme schopni realistického sebehodnocení, můžeme se označit za duševně zdravé. Avšak problém nastává v tom, co je možné považovat za správné a objektivní. I v tomto případě existují dva názory. Na jedné straně je jedním z předpokladů správného a objektivního hodnocení vědomí sama sebe. Na druhé straně jiní vidí v uvědomování si sama sebe rys, který je v protikladu duševnímu zdraví. Nevěnujeme pozornost sami sobě, pakliže jsme skutečně zdrávi. Naše vlastní já se stává předmětem naší pozornosti zejména tehdy, když jsme nemocni. Osobnost, která je skutečně plně sama sebou, si sebe neuvědomuje. Sebe-vědomí vyrůstá z nemoci. (Syřišťová, 1972, s. 58) 15

Avšak ani v prvním případě není nutné, aby mělo vědomí sama sebe stálou převahu. Jedná se spíše o to, aby byl psychicky zdravý člověk schopný vědomě zvážit své schopnosti a mohl rozumem kontrolovat svá citová hnutí tak, aby to neovlivňovalo jeho bezprostřední chování. V druhém případě není možné vyloučit, že by psychicky zdravý člověk nebyl schopen si sám sebe jasně uvědomovat. Syřišťová uvádí jako nejpřijatelnější východisko syntézu tzv. skutečného a ideálního já. Avšak i toto měřítko v určitých případech selhává. Jedná se především o intelektově deficitní jedince. Například u debilních jedinců je rozpor mezi skutečným a ideálním já malý. Řada debilních nebo slaboduchých jedinců má v sobě jednotnost a jsou i svým způsobem šťastni, a přesto je nemůžeme považovat za normální a duševně zdravé. Mnoho vážně psychicky nemocných jedinců netrpí rozporem mezi svými vlastními nerealizovatelnými možnostmi a skutečným stavem. Autorka uvádí příklad, kdy paranoik, který je přesvědčen, že je Einstein, netrpí rozporem mezi svým skutečným a ideálním já. Rozpor mezi faktickou a ideální (optimální) existencí je v podstatě charakteristický pro člověka a může být, za předpokladu kritického zhodnocení vlastních potencialit, podmínkou hlubšího sebepoznání, tvořivé činnosti a rozvoje osobnosti. (Syřišťová, 1972, s. 59) Pocit identity Pocit identity je považován za další důležité kritérium duševního zdraví. Úzce se vztahuje k jednotě skutečného a ideálního já a integraci osobnosti. Zdravá osobnost ví, kdo je, a nemá pochybnost o své vnitřní identitě. Je charakterizována pocitem jednoty mezi tím, co by chtěla být, a tím, co může být. Má jasný obraz sama sebe. (Syřišťová, 1972, s. 59) Pocit identity můžeme považovat za naše vnitřní bohatství, které získáváme zkušeností v průběhu vývoje. Takový jedinec neztrácí svou osobnost ani v průběhu přírodních a sociálních změn. Člověk je schopen lépe vytvářet mezilidské vztahy, čím větší má pocit jistoty o vlastní totožnosti. Vědomí vlastního já se ztrácí, když u jedince převládají pocity nejistoty, úzkosti a ztrátou významných osobních nebo sociálních vazeb. 16

Depersonalizace, tedy ztráta pocitu vlastní identity má úzký vztah ke ztrátě smyslu života. Dále pocit identity předpokládá, že je jedinec schopen rozlišovat správně mezi sebou a objektivní realitou. U duševně nemocných se tyto hranice často úplně stírají. V tomto případě jsou u některých vážných psychických poruch promítány neřešitelné či neúnosné konflikty mimo osobnost a stávají se z nich objektivní síly, které působí mimo vědomé rozhodování a vůli. V tuto chvíli se jedinec, který je bezmocný vůči frustrační situaci, stává pasivním a není schopen tuto situaci jakkoli řešit. Ztráta pocitu vlastní identity má pak alespoň po určitou dobu funkci obranného mechanismu, kdy se může jedinec distancovat od neúnosných a traumatizujících zážitků. Pocit identity tedy získáváme na základě dlouhodobé zkušenosti v průběhu vývoje osobnosti a může být jedním z ukazatelů duševního zdraví pravděpodobně pouze v dospělosti. Schopnost seberealizace To znamená schopnost, rozvinout vlastní vlohy, potenciality a schopnosti. Je to vlastně optimální varianta vývoje lidského jedince, jejímž předpokladem je znalost vlastních možností a předpokladů a jim odpovídajících cílů, právě tak jako schopnost volit vhodné způsoby aktivit k jejich rozvinutí. (Syřišťová, 1972, s. 61) Autorka říká, že pokud nejsme schopni naše vlastnosti a dovednosti dále rozvíjet, dochází k nevyužití vývojových možností, které jsou danému jedinci nejvlastnější. Například jedinec, který má výrazné hudební nadání a nemá dostatek vnějších podnětů k tomu, aby rozvinul své schopnosti, nebo žije v prostředí, které brzdí jeho motivaci k hudební činnosti, zůstane toto nadání pravděpodobně nevyužité a skryté. Autonomie, nezávislost, sebeurčení Autonomie nebo nezávislost jedince je v úzkém vztahu se sebepoznáním a uvědomováním si vlastního já. Osobnost, která je nezávislá, může zhodnotit své možnosti nebo nedostatky a podle toho usoudit dosažitelné cíle. Autonomie osobnosti závisí přímo na hloubce poznání sebe sama a na správném náhledu do objektivního dění. Autonomie a samostatný vývoj osobnosti jsou tím větší, čím více byl v dětství 17

upevněn pocit jistoty a bezpečí. Čím byla citová závislost dítěte na rodičích pevnější, tím méně je jedinec nejistý a úzkostný v prvních sociálních vztazích. Bez této prvotní závislosti by jedinci chyběla vnitřní jistota a budoucí základ pro to, aby byl schopen osamostatnění v dospělosti. Integrace osobnosti Jedná se o jednotnou strukturu psychických vlastností, činností a procesů. Extrémním protikladem integrace osobnosti je dezintegrace, tj. rozpad osobnosti, což je příznak zejména některých psychóz. Integrita jako ukazatel normální psychické činnosti je často uváděna v úzkém vztahu k pojmu dynamické rovnováhy. Syřišťová hovoří o dynamické rovnováze psychických činností, vlastností, procesů a potřeb jak aktuálních, tak geneticky mladších a starších. Vedle naší vnitřní rovnováhy je důležitá, pro náš normální psychický vývoj, dynamická rovnováha mezi jedincem a prostředím. Jedna z významných podmínek integrace osobnosti je pocit smysluplnosti života, tzn. že osobnost má stanovené dlouhodobé životně důležité cíle. Jedinec bez jakékoli naděje do budoucnosti, naděje na seberealizaci v osobních vztazích a na sociální roli, není schopen integrace a pohybuje se na okraji psychické choroby. Rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti Syřišťová uvádí, že o duševním zdraví můžeme uvažovat také v termínech individuální odolnost vůči stresu nebo tolerance k úzkosti či síla já. Neuspokojení, úzkost nebo napětí se týká i duševně zdravých jedinců, ale s tím rozdílem, že duševně nemocným tyto stavy výrazně narušují rovnováhu psychických procesů. Tolerance k tomuto zatížení nezávisí pouze na subjektivní odolnosti, ale také na síle a trvání rušivých podnětů, které mají dopad na jedince. Podle autorky může sníženou odolnost vůči zatížení způsobovat několik faktorů, jako chronické nahromadění nepříznivých zátěžových situací, jedinec může být nadměrně citlivý na podněty, ale příčinou mohou být také fyzické choroby nebo důsledky toxických vlivů. 18

V momentě krize mobilizuje zdravý jedinec své obranné mechanismy a vyvíjí zvýšenou aktivitu k řešení a odstranění krizové situace, naopak nemocný člověk se stahuje sám do sebe, narůstají u něj pocity bezmoci a úzkosti, která může přerůst až v paniku. Konflikty, které jedinec nebyl schopen vyřešit, narušují jednotu osobnosti. Adekvátní percepce reality Dalším významným kritériem duševního zdraví je správné a reálné vnímání skutečnosti. Pojem percepce je zde používán v širším významu poznávacího procesu. Základním problémem tohoto kritéria je, co můžeme považovat za správnou, adekvátní percepci reality. Syřišťová uvádí, že jako správné vnímání a chápání reality většinou považujeme konvenční myšlení, které je shodné nebo porovnatelné se zkušeností druhých a je obvyklé pro to sociální prostředí nebo tu kulturně historickou epochu. To s čím souhlasí většina, můžeme považovat za hlavní měřítko v psychologickém posuzování chorobného nebo normálního vnímání a výkladu reality. I když je toto měřítko v klinickém pozorování potřebné, existují situace, kdy může být sporné. Jedná se například o velké objevy přírodních věd, které se snažily člověka vymanit z konvenčního nazírání světa, ale právě z hlediska konvencí byly dlouho chápány jako výplody paranoidních šílenců. Pokud se podíváme na filosofické pochybování o vlastní existenci či důkazu objektivní reality, vypovídalo by toto měřítko o filosofii jako projevu psychické poruchy, při které nemocný jedinec popírá existenci osob a věcí. Schopnost přežití Toto kritérium duševního zdraví vychází spíše z biologického stanoviska. Avšak jedině u člověka, na rozdíl od zvířete, je možné, že život jako biologický fakt se může stát pouhým prostředkem života jako faktu sociálního. (Syřišťová, 1972, s. 66) Existují mezní situace, ve kterých je pro jedince přijatelnější nežit, než žít pokřiveně, trpět ztrátou své důstojnosti, ztratit právo na pravdu a svobodu. Takovou oběť učinil např. Sokrates, avšak podle pouhé deskriptivní psychopatologie by mohl být považován za aberantního masochistu, tj. perverze, která spočívá ve svévolném sebeničení. 19

Sociální adaptace Mezi další významná měřítka normality patří sociální adaptace neboli přizpůsobivost. Na druhé straně maladaptace, tedy sociální nepřizpůsobivost, je závažným ukazatelem abnormální psychické činnosti. Měřítkem sociální adaptace a maladaptace jsou zákony a společenské normy, které se vztahují k danému společenskému systému. Přizpůsobivost jedince bychom mohli měřit podílem individuálních potřeb a norem chování na normách, které požaduje společnost. Avšak musíme vždy určit přizpůsobivost ke konkrétnímu životnímu standardu. I toto měřítko normality se může stát problematické vzhledem k tomu, že samotné společenské hodnoty a normy mohou mít spornou platnost. Např. jedinec, který žije spokojeně v patogenním, tj. pro duševní zdraví nepříznivém, společenském systému, za jaký můžeme považovat fašismus nebo nacismus, je z pohledu základních lidských hodnot nemocný více než člověk, který je duševně nemocný z důvodů vlastních chronických rozporů s tímto společenským systémem. Tím samozřejmě neříkáme, že ti kteří jsou v rozporu s takovýmto systémem, nemohou být duševně zdraví, ale nežijí optimálně. Také ti, kteří žijí v tomto systému spokojeně, nemusí být nutně duševně nemocní ve smyslu psychiatrické diagnózy. Statistická norma jako kritérium normality Ačkoliv se jedná o měřítko podstatné, podle Siřišťové ho nemůžeme s normalitou vždy ztotožňovat, proto autorka uvádí příklad. Vysoce nadprůměrnou inteligenci, bychom díky jejímu malému výskytu musely podle statistické normy považovat za patologickou stejně jako výskyt debility. Podle tohoto vzorce by byla nadprůměrná inteligence považována za chorobný stav a oblasti s vysokým výskytem drog by byly podle statistického měřítka považovány za normálnost. Musíme proto věnovat pozornost postupům, abychom nevyvozovali nesmyslné závěry. Aktivní přizpůsobivost Aktivní přizpůsobivost bývá považována za jedno ze základních kritérií normality. Jedná se o vědomé zasahování jedince do jeho životních podmínek tak, aby uspokojovaly jeho potřeby a mohl rozvíjet své schopnosti a dovednosti. Aktivní 20

přizpůsobivost také znamená, že člověk je schopen měnit jak vnitřní rovnováhu vlastních psychických sil, tak vnější prostředí. Tento termín ale také potřebuje vidinu budoucnosti, ve které se může jedinec rozvíjet. Pokud tuto vidinu nemá, ztrácí životní cíle a není schopen normálně žít. Takovéto projevy bezvýchodnosti, zpomalení životního tempa, se vyskytují např. u hlubokých depresí. Aktivní přizpůsobivost je tedy jedno ze základních kritérií normality, ale je možná pouze ve svobodném sociálním prostředí, které dovoluje účast jedince na společenském dění. Syřišťová říká, že určení diagnózy nezávisí pouze na patologických projevech, ale také na objasnění příčinných souvislostí choroby. Pouze tak můžeme být úspěšní v procesu terapie nebo nápravného postupu. 21

2 Michel Foucault psychopatologie a organická patologie Podle Foucaulta je nutné rozlišit psychopatologii od patologie organické. Říká, že definovat v psychologii poruchu zdraví, není snadné. Foucault se domnívá, zda-li tím důvodem není právě to, že se zde pokoušíme použít pojmy, které slouží zároveň i somatické medicíně. Podle Foucaulta se objevují problémy při hledání jednoty mezi změnami osobnosti a organickými poruchami proto, že se v obou příkladech klade struktura stejného typu. Za psychopatologií i organickou patologií se předpokládá jakási obecná a abstraktní patologie, která je oběma prvním nadřazena, jako cosi předem daného jim vnucuje stejné pojmy a indikuje jim ve formě postulátu stejné metody. (Foucault, 1999, s. 8) Foucault chce tedy ukázat, že kořeny psychopatologie nesmějí být hledány v nějaké metapatologii, nýbrž v určitém historicky situovaném vztahu člověka k člověku šílenému a ke skutečnému člověku vůbec. (Foucault, 1999, s. 8) Abychom si ujasnily vztahy mezi psychopatologií a organickou patologií a věděli, jak se tradiční psychopatologie utvářela, je nutný celkový přehled. Obecná patologie se vyvíjela ve dvou hlavních etapách. Nejprve se psychiatrie snažila rozuzlit podstatu nemoci prostřednictvím jejich příznaků. Na jedné straně tedy vznikla symptomatologie. Ta si všímá stálých nebo i pouze častých souvztažností mezi určitým druhem choroby a určitým chorobným projevem, např. zmatenost, která je příznakem takové nebo takové formy demence. Na druhé straně vznikla nosografie. Ta analyzuje vlastní podoby choroby, popisuje etapy jejího vývoje a určí varianty, kterými se choroba může projevovat. Foucault považuje za důležité, udělat schématický přehled této klasicky užívané terminologie. 2.1 Přehled užívané terminologie Hysterie Hlavními symptomy hysterie je sugestibilita a výskyt poruch, jakými jsou necitlivost, anorexie, atd. V tomto případě tyto poruchy nemají organický podklad, ale jejich původ je pouze psychický. 22

Psychastenie Psychastenii můžeme charakterizovat jako nervové vyčerpání, které je provázeno organickými příznaky jako bolestí hlavy nebo svalovou astenií, mentální astenií, to znamená sklony k únavě, obtížné navazování kontaktů se skutečností a přítomností nebo neschopnost jakékoli námahy. Obsese Projevy obsese jsou pochyby, nerozhodnost a neklid, které se projevují v běžném duševním stavu. Mánie a deprese V případě mánie a deprese se jedná o střídání dvou protichůdných syndromů v kratších či delších intervalech. Syndrom manický spočívá v hněvivé nebo euforické náladě, v pohyblivém neklidu nebo přemírou asociací. Oproti tomu příznakem depresivního syndromu je smutná nálada a psychické zpomalení. Mánie a deprese se mohou projevovat samostatně, avšak častěji jsou propojeny a pravidelně i nepravidelně se střídají. Paranoia Zde se jedná o bludné přesvědčení, které neprovází halucinace. Chronická halucinační psychóza Jedná se o psychózu, která je spojená s bludy, jež jsou nesouvislé. Tato psychóza je spojena s halucinacemi. Hebefrenie Hebefrenie je psychózou dospívání. Jejími příznaky jsou nelogismy, upovídanost a impulzivní chování, halucinace. Katatonie Katatonie se u jedince projevuje negativismy jako například odmítáním potravy, dále sugestibilitou jakou je svalová pasivita a nakonec stereotypními nebo impulzivními reakcemi jako brutálními pohybovými výbuchy. Poslední tři patologické formy byly spojeny v celek a pojmenovány společným názvem schizofrenie. Pojmová struktura těchto analýz je stejná, jakou používá organická patologie. U obou případů je stejná metoda rozdělování symptomů do jednotlivých patologických skupin a definice hlavních nosologických jednotek. 23