Analýza mediálních obsahů

Transkript

1 Analýza mediálních obsahů Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D

2 Analýza mediálních obsahů okruhy: 1. Výzkum a výzkumný proces. Metodologie, metody a techniky. Operacionalizace, plánování a organizace. Předvýzkum, sběr dat a vyhodnocení. 2. Výzkum jazykové komunikace. Pozorování a etnografický výzkum. Matematická jazykověda a korpusová lingvistika. Strojový překlad a umělá inteligence. Kybernetika. 3. Výzkum literární komunikace. Čtenářská hra a čtenářské světy. Opera aperta otevřené dílo. Exnominace. Recepční teorie. Sémantický diferenciál. 4. Výzkum politické a masové komunikace. Ideologie a propaganda. 5. Analýza vlivu/účinků politické, mediální a masové komunikace. Krátkodobé a dlouhodobé účinky. 6. Analýza mediálního systému. Systémová analýza. Ekonomická analýza. Monitoring inzerce. Analýza mediální organizace a mediální produkce. 7. Kvantitativní obsahová analýza. Kódování, kódovací jednotky, kódovací arch. 8. Sémiotická a strukturální analýza. Vizuální obrazová analýza. 9. Struktura mediálních textů. Narativní analýza. Analýza diskurzu. Zakotvená teorie. 10. Interpretace a publikace výsledků. Statistický program SPSS. 11. Vypracování vlastní obsahové analýzy.

3 Literatura Základní: TRAMPOTA, Tomáš a VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Vyd. 1. Praha: Portál, s. ISBN SCHULZ, W. et al. (2004) Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Nakladatelství Karolinum. SEDLÁKOVÁ, Renáta. Výzkum médií: nejužívanější metody a techniky. Vyd. 1. Praha: Grada, s., [4] s. obr. příl. Žurnalistika a komunikace. ISBN Doplňková: SEBERA, Martin. Vybrané kapitoly z metodologie. První. Brno: Masarykova univerzita, ISBN Dostupné online na: BERGER, A. A. (1998) Media research techniques. London : SAGE, TRAMPOTA, T. (2006) Zpravodajství. Praha: Portál, WIMMER, R. D., DOMINICK, J. R. (2006) Mass Media Research.Thomson Wadsworth GREEN, S. B., SALKIND, N. J., AKEY, T. M. (2000) Using SPSS for Windows. Prentice Hall

4 Naratologie - označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi epických textů a popisuje jejich vyprávěcí struktury.

5 Naratologie vyrůstá z kořenů Aristotelovy poetiky, k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy Clauda Lévi-Strausse a Vladimira Proppa. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve strukturalistických teoriích a za jejího otce se považuje Franz Stanzel se svojí Teorií vyprávění. Za nejvýznamnější představitele se počítá Litevec Julian Algirdas Greimas, Bulhar Tzvetan Todorov, Francouz Gérard Genette a Roland Barthes.

6 S počátky teorie vyprávění je spjaté jméno Clauda Lévi-Strausse, francouzského strukturalistického antropologa, který se zabýval strukturou mýtu a na první pohled odlišné mytologické příběhy popsal jako variace na několik málo témat univerzálních struktur, na něž lze mýty redukovat. Rozbor prováděl na gramatickém modelu, kdy se stává mýtus jazykem a jeho jednotkou jsou mythémy, nejelementárnější části ( mythém je odvozenina z foném ), které dávají význam teprve ve vhodných kombinacích. Pravidla seskupování jsou potom jakousi gramatikou.

7 Druhým významným katalyzátorem vzniku teorie vyprávění je Vladimir Propp se svou prací Morfologie pohádky. Ruský formalista redukuje veškeré pohádky na sedm okruhů jednání (hrdina, pomocník, škůdce, ) a funkce jednajících osob. Mezi nejelementárnější pojmy naratologie patří formalistické označení fabule a syžet (popř. obdobné pojmy francouzského strukturalismu histoire a discours).

8 Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím diskurzu (Diskurz vyprávění, 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k recepci. Narativní analýza v jeho pojetí čítá pět kategorií:

9 Posloupnost odkazuje k anachronii nesouladu mezi fabulí a syžetem (skrze analepsi a prolepsi). Trvání způsob jakým může vyprávění rozšiřovat, zrychlovat a zpomalovat trvání epizod. Frekvence vypovídá zda se událost ve fabuli odehrála jednou či vícekrát a kolikrát se o ní vypráví. Kategorie Způsobu se dá dělit na dvě podskupiny: distanci a perspektivu. Distance zkoumá, zda jde o přímé převyprávění (diegésis), či jeho reprezentaci (mimésis) a zda se užívá přímé či nepřímé řeči. Perspektivu (= hledisko, point of view) lze chápat jako hledisko vypravěče, který má různou úroveň vědomostí (oproti svým postavám). Kategorie Rodu potom rozebírá typ vypravěče a příběhu (vtaženost vypravěče do příběhu, rozdíl mezi časem vyprávěcím a vyprávěným).

10 Diskurzivní analýza: svět je konstruován (skrze jazyk) Její cílem není výzkum dokumentu, ale výzkum mimotextového světa. Diskurzivní analýza sa snaží poznat, jakým způsobem lidé skrze text konstruují smysl a význam objektů a aktivit sociálního světa. Je to metoda kvalitativního výzkumu rozpracovaná sociálním konstruktivismem. Společnými východisky většiny typů jsou přesvědčení, že naše vědění nemůže být vnímáno jako objektivní, že naše názory jsou kulturně a historicky podmíněné, že vědění je utvářeno i přenášeno sociální interakci, a že naše vědění vede k určitému jednání a vylučuje jiné. VAŠÁT, Petr. Kritická diskurzivní analýza: sociální konstruktivismus v praxi [online]. Fakulta filozofická: Západočeská univerzita. Dostupné z:

11 Podle Antakiho (2004) se DA zaměřuje na: 1) jazyk a jeho vztah ke světu, přičemž ji jde o: 2) identifikaci činitelů skrývajících se za daty a jejich interpretaci za pomocí teorie na societální úrovni. DA tak podle něho spočívá nejčastěji v identifikaci tzv. interpretačních repertoárů, diskursů nebo ideologie v závislosti na typu DA, čili na konkrétním teoretickém vymezení náležející té či oné variantě. Konkrétní postup DA se pak také liší přístup od přístupu. VAŠÁT, Petr. Kritická diskurzivní analýza: sociální konstruktivismus v praxi [online]. Fakulta filozofická: Západočeská univerzita. Dostupné z: ANTAKI, CH Analysing Talk and Text. A Course for the Universidad Autónoma de Barcelona. Dostupné z:

12 Pro pochopení diskurzivní analýzy je nutné porozumět pojmu diskurz, který má 2 základní významy. Prvním je běžné chápání diskurzu jako procesu komunikace a druhé je foucaultovské chápání diskurzu jakožto souboru pravidel pro vyjadřování daných společensko-historickým kontextem. Dělení diskurzivní analýzy Archeologie vědění Kritická diskurzivní analýza Diskurzivní psychologie VAŠÁT, Petr. Kritická diskurzivní analýza: sociální konstruktivismus v praxi [online]. Fakulta filozofická: Západočeská univerzita. Dostupné z:

13 Archeologie vědění je někdy také nazývána Foucaultovská historická diskurzivní analýza, protože původcem tohoto směru je Michel Foucault. Jeho myšlenky týkající se diskurzivní analýzy můžeme najít především v dílech Zrod kliniky (1963), Slova a věci (1966) a Archeologie vědění (1969). Hlavním předmětem zkoumání je prediskurzivní realita, tedy "prostor", ve kterém se tvoří jednotlivé výroky. Jedná se v podstatě o soubor pravidel daných společností v určité době, která omezují způsoby vyjadřování jedince. Foucault analyzuje především rozsáhlejší starší věděcké a filosofické texty, zákoníky apod. Kritikové Archeologii vědění, například Hubert Dreyfus a Paul Rabinow, vytýkají především nadměrnou abstraktnost a koncentraci na slovní sdělení. Tím je diskurs odtržen od všední reality. VÁVRA, Martin. Tři přístupy k analýze diskurzu - neslučitelnost nebo možnost syntézy?. In: Tichý, Radek, ed. ''Miscellanea Sociologica 2006''. 1. vyd. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2006, s

14 Kritická diskurzivní analýza není uceleným směrem, ale spíše spolek vědců s podobnými předpoklady, kteří spolu komunikují a spolupracují. Hlavní zdroj textů tohoto směru můžeme najít v časopise Discourse and Society pod vedením Teun van Dijka. Autory jsou například Norman Fairclough, Ruth Wodak a Siegfried Jäger. Kritická diskurzivní analýza je založena na konkrétních výrocích a jejich zkoumání, má tedy mnoho společného s lingvistikou. Zabývá se použitými styly, rétorickými prvky i jazykovými prostředky. Název kritická je odvozen ze snahy nejen diskurs popsat, ale také ho hodnotit a být jednou z příčin jeho zkvalitnění, například pomocí odstraňování nerovnosti a ideologií z diskurzů. Důležitým rozdílem oproti foucaultovskému pojetí je přesvědčení, že diskurz existuje jen jako součást společnosti, nikoliv samostatně. VÁVRA, Martin. Tři přístupy k analýze diskurzu - neslučitelnost nebo možnost syntézy?. In: Tichý, Radek, ed. ''Miscellanea Sociologica 2006''. 1. vyd. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2006, s

15 Diskurzivní psychologie je opět velmi nejednotný směr. Mezi nejznámější autory patří například Derek Edwards, Jonathan Potter, Charles Antaki, Margaret Wetherell, Ludwig Wittgenstein a mnoho dalších. Hlavní myšlenkou diskurzivní psychologie je, že subjekt používá diskurz jako prostředek, pomocí kterého účelně tvoří významy. Snahou je tedy pochopit způsob, jakým člověk takových cílů dosahuje a jak využívá vědomostí k volbě vhodného způsobu komunikace. Zabývá se také emocemi a jejich verbálním projevováním. Rozdílem oproti ostatním typům diskurzivní analýzy je tedy přesvědčení, že člověk sám tvoří sociální realitu a také snaha analyzovat samotnou interakci mezi lidmi. VÁVRA, Martin. Tři přístupy k analýze diskurzu - neslučitelnost nebo možnost syntézy?. In: Tichý, Radek, ed. ''Miscellanea Sociologica 2006''. 1. vyd. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2006, s

16 Trojdimenzionální model diskursu podle Fairclougha FAIRCLOUGH, N Media Discourse. London: Edward Arnold. s. 59. VAŠÁT, Petr. Kritická diskurzivní analýza: sociální konstruktivismus v praxi [online]. Fakulta filozofická: Západočeská univerzita. Dostupné z:

17 Dieter Prokop ve své publikaci Boj o média: dějiny nového kritického myšlení o médiích svou kritickou analýzu nazývá analýzou zájmu a střety zájmů se podle něj významně podílí na utváření médií: Mediální struktury se stabilizovali po určitou dobu jako výsledek ukončených zájmových střetů které byly vybojovány násilím, mocí na trhu nebo pomocí politických kompromisů. Stabilizovaný stav nás zajímá stejnou měrou, jakou nás zajímají střety. PROKOP, Dieter. Boj o média: dějiny nového kritického myšlení o médiích. Praha: Karolinum, 2005, 409 s. ISBN s. 9. Masová média existují pouze tehdy, pokud existují zvláštní veřejní zprostředkovatelé, kteří svou nabídkou sledují speciální zájmy: reprezentaci moci, propagandu, zisk, osvětu. Zprostředkovatelé sami nejsou masovými médii, nýbrž jejich infrastrukturním předpokladem. PROKOP, Dieter. Boj o média: dějiny nového kritického myšlení o médiích. Praha: Karolinum, 2005, 409 s. ISBN s. 10.

18 Zakotvená teorie má podle Barney Glasera dvě základní kódovací fáze (kódování substantivní a kódování teoretické), podle Anselma Strausse a Juliet Corbinové najdeme fáze tři (kódování otevřené, axiální a selektivní). V další fázi nabízí Glaser přiřazování takto vzniklých kódů k takzvaným kódovacím rodinám to znamená k různým typům vědeckých konceptů. Strauss s Corbinovou oproti tomu doporučují dosazení kategorií vzniklých v první fázi do takzvaného paradigmatického modelu, který identifikuje jev, jeho příčinné podmínky, kontext a intervenující proměnné, strategie jednání, interakcí a následky. Hendl, Jan Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Strana Šeďová, Klára. Designy kvalitativního výzkumu. [Cit ] Dostupné z:

19 Tři základní prvky zakotvené teorie jsou koncepty, kategorie a propozice neboli tvrzení. Koncepty (teoretické pojmy) jsou základní jednotky analýzy, protože teorie se navrhuje pomocí konceptualizace dat, ne přímo z dat. Z konceptů vychází kategorie, které jsou na vyšší a abstraktnější úrovni než koncepty, i když jsou generovány stejným analytickým procesem porovnávání, aby se ukázaly podobnosti a rozdíly. Třetím prvkem jsou propozice, které formulují zobecněné vztahy mezi kategorií a koncepty a mezi kategoriemi. Výběr datového materiálu se děje pomocí teoretického vzorkování. Hendl, Jan Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Strana Šeďová, Klára. Designy kvalitativního výzkumu. [Cit ] Dostupné z:

20 Zakotvená teorie vychází stejně jako ostatní metody z určitého výzkumného problému, který zužuje prostřednictvím výzkumné otázky. Výzkumná otázka by měla být formulována tak, aby nechala dostatek volnosti k pečlivému prozkoumáni jevu. Postupným sběrem a analyzováním dat je pak tato otázka přeformulována tak, aby se její záběr zužoval. Celý proces sběru a analýzy dat je postaven na hledání pojmů, které se zkoumaným jevem souvisejí, a následném odhalování vztahů mezi nimi. Badatel zpravidla vychází z nějakého vyprávění a snaží se zjistit, jak vypravěč vnímá to, o čem vypráví. Nástrojem analýzy textu jsou různé typy kódování (otevřené, axiální, selektivní). M. Disman, Jak se vyrábí sociologická znalost. Str STRAUSS, Anselm; CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Brno : Sdružení podané ruce, s. ISBN x.

21 Za ideálních podmínek by tato teorie měla odhalit určitý proces konstruování reality. Nejde o statický popis nějakého jevu, jde o zachycení tohoto jevu v jeho dynamičnosti. Celý proces sběru a analýzy dat by měl skončit v okamžiku, kdy již nenalézáme žádné nové nebo významné údaje k jednotlivým kategoriím a všechny vztahy mezi kategoriemi jsou ověřeny na datech. Cílem je tedy specifikace podmínek, za kterých se jev vyskytuje, popis interakcí, které se k němu vážou, a popis výsledků či následků, již následují. M. Disman, Jak se vyrábí sociologická znalost. Str STRAUSS, Anselm; CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Brno : Sdružení podané ruce, s. ISBN x.

22 Principy a postupy konstantní srovnávání - neustále si pomáháme komparací, minimalizujeme nebo maximalizujeme rozdíly mezi případy (nebo prostředími) teoretické vzorkování - je procesem souběžné tvorby (sběru) dat, analýzy a interpretace (kódování) dat teoretické nasycení - když se v datech objevují stále stejné vzorce a kategorie teoretická citlivost M. Disman, Jak se vyrábí sociologická znalost. Str STRAUSS, Anselm; CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Brno : Sdružení podané ruce, s. ISBN x.

23 Sémantický diferenciál byl zaveden v práci tří amerických psychologů: Charles E. Osgood, George Suci, Percy H. Tannenbaum (The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1957) - metoda měření intenzity psychologických a sociologických postojů člověka k dané situaci, nejčastěji v 7 stupňové škále - získání dat kvantifikujících sémantický diferenciál - často využívaná sociálně psychologická a sociologická metoda zjištění nuancí v postojích respondentů prostřednictvím dotazníku. Interpretace všech jazykových konstrukcí každého umělého formálního jazyka musí mít nulovou hodnotu sémantického diferenciálu. Extrémy: 1.Nulová hodnota odpovídá nulové vnitřní vágnosti a naprosté shodě všech komunikujících účastníků na významu oné jazykové konstrukce. 2. Extrémně velká hodnota konotace sdělování informací, které sdělující zná velice vágně, kdy obtížně nachází dostatečně výstižná slova, posouvá a rozmělňuje (zamlžuje) jejich význam...

24 Děkuji za pozornost! PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. V případě nejasností: kosmaly@vsmvv.cz