Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraj

Transkript

1 Tento vzdělávací program vznikl v rámci projektu Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraj reg. č.: CZ.1.07/3.2.08/

2 VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY ZAŘAZENÉ DO PROJEKTU: Přehled číslo a název vzdělávacích programů: 1. Zvyšování osobní efektivity, syndrom vyhoření, zvládání stresových situací 2. Krizové situace, ochrana člověka za mimořádných událostí 3. Zákoník práce, Listina základních práv a svobod 4. Legislativa ve výkonu strážníka obecní (městské) policie 5. Činnost v oblasti dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích 6. Základy spolupráce s cizineckou policií 7. Ochrana životního prostředí 8. Týmová spolupráce 9. Komunikace se zdravotně postiženým 10. Extremistické projevy jako možná příčina krizové situace 11. Etika a základní komunikační dovednosti při výkonu profese bezpečnostních složek 12. Praktický nácvik zdravotnické první pomoci 13. Zásady součinnosti mezi jednotkami MP, IZS a fyzickou ostrahou 14. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci 15. Zásady ochrany informací 16. Taktika a metodika v rámci plnění povinností a oprávnění strážníků 17. Akceptace právních norem v meziprolongačním období 18. Asertivita a sociální percepce v rámci zásahu do práv a svobod občanů 19. Zbrojní průkaz a právní aspekty použití služební zbraně 2

3 Komunikace se zdravotně postiženými Mgr. Bc. Milan VESELÝ 3

4 Obsah ÚVOD PROFESIONÁLNÍ ZÁSADY KOMUNIKACE Zásady pozitivní komunikace Jednání v panice Sebevražedné jednání OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ STRUKTURA Temperament typologie podle Hippokrata a Galéna Temperament typologie podle Ernsta Kretschmera Pět kroků při jednání s problémovými lidmi KOMUNIKACE S MENTÁLNĚ POSTIŽENÝMI OSOBAMI Osoba duševně nemocná Komunikace s člověkem neurotickým Komunikace s člověkem depresívním Komunikace s člověkem dementním Komunikace s člověkem závislým na alkoholu a drogách Komunikace s člověkem trpícím psychózou KOMUNIKACE S DISOCIÁLNÍ, ASOCIÁLNÍ A ANTISOCIÁLNÍ OSOBNOSTÍ Komunikace s emočně nestabilní osobností Komunikace s histrionskou osobností Komunikace s člověkem mentálně retardovaným ŘEŠENÍ KONFLIKTU A VYJEDNÁVÁNÍ Frustrační situace Sociální konflikt Druhy konfliktů Příčiny konfliktu Cyklus čtyř fází konfliktu: Intrapersonální konflikty Interpersonální konflikty Management konfliktu KOMUNIKACE S OSOBAMI ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝMI Komunikace s osobami tělesně postiženými Komunikace s osobami sluchově postiženými Komunikace s osobami zrakově postiženými Komunikace se seniory se zdravotním postižením Komunikace s osobou se syndromem demence ETICKÝ KODEX STRÁŽNÍKA MĚSTSKÉ A OBECNÍ POLICIE ČTRNÁCT PRAVIDEL PRO POHODOVOU KOMUNIKACI S LIDMI POSTUP PŘI SDĚLOVÁNÍ NEPŘÍJEMNÉ ZPRÁVY

5 ÚVOD Díky obrovskému rozvoji informačních technologií, telekomunikací a systémů přenosu informací se svět stal a stále více se stává malým. Všechny tyto technické prostředky během několika minut přinesou a přiblíží události na celém světě. To je oproti nedávné minulosti velká změna a vymoženost, která na jedné straně přinesla rychlou a větší informovanost a na straně druhé, velké a stále se prohlubující odcizení a uzavírání se lidí před těmi ostatními. Tento stav není pro lidi typický. Člověk komunikuje již tím, že existuje, že svojí existencí oslovuje druhé lidi ve svém okolí. Mluvíme s nimi nejen slovy a písmem, ale zejména svým tělem. Tím jak vypadáme, pohyby, výrazem tváře, zrakovým kontaktem, oblečením, chováním, svým osobním příkladem, tedy neslovním, nonverbálním způsobem. Každý člověk také vede soustavně dialog sám se sebou, se svým svědomím, druhými lidmi a s přírodou. Komunikace je tím nejdůležitějším, čím se člověk projevuje ve světě. Je to také hlavní vlastnost, kterou uskutečňuje svoje ideály, sny a touhy. Umění komunikace je uměním velmi důležitým, kterým je možné lépe a efektivněji hovořit, porozumět si a dorozumět se s ostatními lidmi. Je pravděpodobné, že většina lidí tyto pravdy uznává, ale v praxi je nedokáží uplatnit. Komunikace je tedy vždy hlavním nástrojem vytváření vztahů mezi lidmi. Význam sociální komunikace spočívá v rozvoji osobnosti, pracovní aktivitě, zájmech, empatii jednoho člověka k druhému a podobně. Formuje významnou měrou společenský vývoj. Komunikace je sice složitý jev a zároveň lidská schopnost, která je jako taková spjatá s lidskou individualitou a osobností člověka, ale které je možné se naučit. Úspěšná komunikace není možná bez porozumění, společenského východiska a cíle, vnímání, uvědomění, sebevědomí a srozumitelnosti. Všichni pomáhající profesionálové, tj. lékaři, zdravotníci, kněží, sociální pracovníci, policisté a strážníci městské (obecní) policie a další profese, se často dostávají do kontaktu s osobami, které mají zdravotní postižení, které je většinou dlouhodobě znevýhodňuje ve srovnání se zdravou populací. Většinou jde o výrazné zhoršení zdravotního stavu, které u nich způsobuje, že je jejich uplatnění v různých oblastech pracovního či společenského života výrazně omezeno a zejména jim znemožňuje plnohodnotné pracovní zařazení ve většině pracovních příležitostí. Někdy jde o zdravotní postižení vrozené, anebo vzniklo v důsledku závažného onemocnění či úrazu. U některých osob se může vyskytovat současně chronické onemocnění, které vyžaduje trvalé a dlouhodobé sledování a léčbu, jejímž důsledkem je zdravotní postižení. V jiném případě jde o trvalé postižení, které dlouhodobou léčbu ani sledování nevyžadují, a proto není důvod chápat postiženého jako nemocného, i když mu postižení způsobuje značné životní problémy a omezení. Pro komunikaci s těmito zdravotně postiženými osobami je důležité již samotné používání správné terminologie. Mnohé dříve používané výrazy, jako např. mrzák, invalida, tělesně vadný, jsou již dnes zcela nepřijatelné. Také jako dříve používaný oficiální označení pro různý stupeň mentálního postižení, tedy názvy jako debilita, imbecilita a idiocie jsou vnímány jako nevhodné. Všechny tyto termíny získaly časem negativní hodnotové příznaky a zabarvení. 5

6 Stejně jako bývá nevhodně používaný výraz handicapovaný, tedy jeho česká verze hendikepovaný. Pojem a správný význam slova handicap znamená znevýhodnění a za toto znevýhodnění bývá zpravidla odpovědná společnost, která pro tyto osoby nevytváří dostatečně vhodné podmínky. Pokud jsou podmínky vytvořeny, pak je daná osoba méně handicapovaná, a proto není handicap její základní osobnostní charakteristikou. Je třeba uplatňovat zásadu, že vždy a všude je na prvním místě člověk s řadou svých vlastností, z nichž jedna může být ono zdravotní postižení, a proto se ustálilo jako vhodné označení osoba se zdravotním postižením, pro stručnost používané v písemném a hovorovém odborném styku zkratku OZP. Je také pravdou, že se někdy nevyhneme pojmu postižené dítě či postižený člověk. V odborné veřejnosti je známo, že ve společnosti je cca 10% osob se zdravotním postižením. Tento počet se samozřejmě zvyšuje s věkem. Tedy je podstatně nižší u dětí a v mladém věku, ale výrazně stoupá od 60 let každým desetiletím věku. Pochopitelně se situace konkrétní zdravotně postižené osoby liší nejen podle její konkrétní diagnózy, ale i stupně zdravotního postižení, věku a osobnostních charakteristik, které jí umožňují překonávat následky jejího zdravotního postižení. Při současném výskytu několika druhů zdravotního postižení, je osoba označována jako osoba s kombinovaným postižením. Nejčastěji se toto označení používá pro kombinaci mentálního postižení s postižením tělesným či smyslovým. U některých laiků jsou tyto případy nesprávně generalizovány, a to v tom smyslu, že všechny osoby se zdravotním postižením mají také určitý stupeň postižení mentálního, a to je nepřípustné zjednodušování. V tomto studijním textu se proto budeme zabývat pouze komunikací se zdravotně postiženými osobami v takovém rozsahu, aby se stal praktickou pomůckou pro osoby, které profesionálně vykonávají praktické úkoly při ochraně zdraví a majetku občanů a organizací, především pak, pro potřebu komunikace strážníků městské (obecní) policie s osobami se zdravotním postižením. 1. PROFESIONÁLNÍ ZÁSADY KOMUNIKACE Komunikace je transfer informace, proto je jejím nejvýznamnějším atributem srozumitelnost pro příjemce. Sdělení musíme přizpůsobit schopnostem klienta: a) jeho dosavadní informovanosti b) všeobecnému rozhledu (vzdělání) 6

7 c) úrovni inteligence d) zkušenostem e) jeho slovní zásobě f) zdravotnímu stavu g) věku Neužívejme raději vůbec cizí slova, neužívejme ani odborné termíny a mluvme s klientem jeho jazykem. Čeština je dostatečně bohatý jazyk, abychom klientovi sdělili vše potřebné. Jsme-li na pochybách, zda nám klient porozuměl, dotazem se o tom můžeme přesvědčit a ověřit si to. Ve vypjatých emočních situacích někdy komunikujeme s klienty, kteří mohou, v rozporu se svou vysokou inteligencí, vzděláním a neporušenými smysly a při svém zdánlivě jasném, ale ve skutečnosti emocemi zúženém vědomí, vnímat sdělované informace zkresleně. Slyší pak nikoliv to, co jsme jim ve skutečnosti řekli, ale to, co očekávali, co chtěli slyšet, nebo naopak to, čeho se předem obávali, že uslyšet mohou. Je profesní chybou, když si sdělené informace neověříme, a neuvedeme zkreslenou informaci na správnou míru. Pravdivost obsahu komunikace je stejně důležitá jako srozumitelnost. Nikdy bychom neměli svému klientovi lhát, ani jeho rodině, ani jiným zainteresovaným osobám. Tím ovšem není řečeno, že kdykoliv, komukoliv a za jakékoliv situace sdělíme celou pravdu. Pravdivá informace může být velmi stresující a povinností profesionála je dobře odhadnout, kolik té pravdy klient unese. Jak dlouho o ní budeme mlčet, a za jakých okolností, kdy a v přítomnosti koho o ní budeme mluvit. Jestli celou pravdu sdělíme po částech nebo najednou, zda nebude třeba k jejímu přijetí udělat nejprve potřebné přípravy. Klienta musíme dobře znát a mít spolehlivý odhad jeho frustrační tolerance, tedy jak moc klient usiluje o to, aby se pravdu dozvěděl. Někteří lidé nepříjemné pravdy slyšet skutečně raději nechtějí. Sdělujeme-li cokoliv závažného, musíme si udělat pro klienta dostatek času i po ukončení vlastního sdělení a) nesmíme hned odejít, b) nechat ho samotného, c) musíme zůstat s klientem, d) být mu nablízku, e) sledovat, jak informaci přijal, f) jak se s jejím obsahem vypořádává, g) pomáhat mu přitom (aktivní naslouchání, empatie, spoluúčast). Domluvit si s klientem pevný termín dalšího pokračování dialogu, protože bude sdělené informace určitou dobu zpracovávat a bude k tomu potřebovat naši pomoc. Zamlčování pravdy je vždy potencionální lží, musí být proto podloženo výlučně potřebami člověka, před nímž se pravda dočasně zamlčuje. S pravdivostí souvisí požadavek na naši autentičnost, ryzost v komunikaci. 7

8 Profesionál musí být skutečně identifikovatelný s obsahem komunikace a opravdu vnitřně přesvědčen o tom co říká. Nelze úspěšně profesionálně komunikovat jen s nasazenou maskou a naučenou rolí, převzatým stylem, s nímž nejsme vnitřně ztotožněni. Nebudeme totiž přesvědčiví. Vznikne tak nesoulad, rozpor mezi tím, co říkáme slovy, a tím, co sdělujeme nonverbálně řečí těla. Komunikace se tím stane nepřesvědčivou, matoucí, a tom druhém člověku vyvolá nejistotu, podezíravost, úzkost či jiné nepříjemné emoce. 1.1 Zásady pozitivní komunikace Pozitivní komunikací rozumíme naše oceňující výroky, které u klienta vyvolávají kladné emoce. Patří k ní zejména zájem, pochvala, úsměv. Výhodou pozitivní komunikace je naučená schopnost zevní projevy emocí ovládnout a vybrat z klientovy komunikace něco, na co je možné reagovat pozitivně. Profesionál by měl umět ovládat venkovní projevy svých emocí a kontrolovat své jednání. Opakem pozitivní komunikace je negativní komunikace, která se vyznačuje kritikou, výčitkami, rozkazy, zákazy a odmítáním. Jsou samozřejmě i takové výjimečné situace, kdy je naopak užitečné preferovat před taktičností a sociálním ziskem pozitivní komunikace otevřené vyjádření svých pozitivních i negativních emocí. Ovšem vždy svých emocí, nikoli vytvořených, zaviněných klientem a vždy kultivovanou formou. Denně jsme v sociálních interakcích konfrontováni na jedné straně: a) s tělesným utrpením, b) bolestí, c) s umíráním a se smrtí, d) s duševními trýzněmi, e) s prožitky zoufalství a beznaděje, f) s projevy sociálního selhávání, hmotné i mravní bídy, g) s nepřátelstvím (hostilitou), h) agresivitou a se zločiny, atd. Na druhé straně s velmi omezeným rozsahem a zoufale malou účinností našich možností pomoci druhým. To vše je u pomáhajícího profesionála (strážníka, policisty, lékaře, zdravotníka, sociálního pracovníka, duchovního apod.) reflektováno tím, že to v různé míře: empaticky sdílí, projektuje do sebe sama, s opakovaným uvědomováním si vlastní zranitelnosti a smrtelnosti, s vědomím vlastní lidské i odborné nedostačivosti Rizika vznikají tam, kde jsou pomáhající profesionálové těmto situacím dlouhodobě vystaveni bez potřebné emoční protiváhy. Kdy je výdej pozitivních emocí po dlouhou dobu zcela 8

9 neúměrný jejich příjmu. Hrozí rozvinutí burn out syndromu (syndrom vyhoření) a dopady na duševní zdraví a i na samotnou práceschopnost pomáhajícího profesionála. Znamená to nastolit v profesním i soukromém životě takový komunikační styl, který naše emoční možnosti nevyčerpává, neplýtvá s nimi. S tím souvisí i volba slov s hodnotícím obsahem, odvykněme si říkat to je: strašné, děsné, hrozné, šílené, atd., když ve skutečnosti je to prostě n e p ř í j e m n é. Naše levá mozková hemisféra přehánění, nadsázce, nerozumí, a může to brát vážně. Je to prostě zlozvyk pro naši emoční rovnováhu potencionálně nebezpečný. O něco méně nebezpečné je říkat: o senzační, o perfektní, o báječné, o suprové, atd., když je to vlastně ve skutečnosti prostě d o b r é. Požívání těchto příměrů znamená i jistou devalvaci, znevěrohodnění, našich popisovaných postojů a jistou falešnou neautentickou pózu. Komunikovat s druhými se učme klidně, uvolněně s expresí afektu pouze tam, kde je to nezbytné, nutné a účelné. Při komunikaci si hlídejme tón hlasu i pantomimiku, zda naše emoční stavy nemají tendenci naši vnější výpověď zkreslovat a nerealisticky zveličovat. Totéž platí pro zlozvyk v dialogu generalizovat, zevšeobecňovat jednotlivosti, např. říkat: Vždycky chodíš pozdě místo reálného Často přijdeš pozdě. Vždy všechno zkazíš místo reálného Často se Ti to nepovede. Nic neumíš místo reálného V této oblasti nejsi moc silný. Komunikace nemá být pokud možno monologem, ale dialogem. Čím je dialog symetričtější, tím je méně poruchový a poskytuje pozitivnější emoční bilanci. V profesionální komunikaci bychom se měli v maximální možné míře symetrizovat dialog tak, aby vznikl dialog dvou rovnoprávných, kooperujících partnerů. Co to znamená symetrizovat? Znamená to např.: nikdy nevnucovat partnerovi v dialogu téma, současně nepřipustit, aby nám téma bylo vnuceno, nehovořit ani podstatně déle, ani podstatně kratší dobu než partner, 9

10 klademe-li otázky, musíme umět také k otázkám partnera vyzvat, využívat vhodně otevřených, uzavřených, alternativních otázek, minimalizovat tím, informační asymetrii rozhovoru, nezaujímat ani dominantní, ani submisívní postoj, nenaléhat na odpovědi, vyvarovat se všech prvků agresívní komunikace, vyvarovat se i všech prvků komunikace pasívně manipulativní, být přiměřeně stručný a dát tak druhému dostatečný prostor, dovednost pozorně a soustředěně druhému naslouchat a zvýraznit to mimikou obličeje a posturikou těla, nedávat najevo nedostatek času, vyvarovat se intruzí (skákání do řeči). Asymetrie (nerovnovážný stav) může nastat, když jeden z partnerů druhému v rozhovoru vyká a druhý tyká. To může mít až arogantní, přímo urážlivý význam. Vážným asymetrizujícím faktorem může být, když jeden z partnerů stojí a druhý sedí nebo dokonce leží. Když partner na teritoriu, které nepatří žádnému z nás, sedí a já stojím, jsem nad ním, mám převahu v dominanci. Naopak na svém teritoriu (kancelář), sedím a nevybídnu partnera, aby se u mne posadil, dávám tím najevo dominanci, tendenci distancovat se od něho, odmítám ho. V nepřiblížení ke mně mohu vyjádřit také rukama zkříženýma na prsou. Nevědomě mohu asymetrickou dominanci dát najevo i zdviženým ukazovákem ruky. Agresivitu sekavým pohybem malíkovou hranou ruky směrem dolů. Asymetrickou submisi mohu dát najevo dlaněmi obrácenými vzhůru, tj. symbol gesta dej mi. Toto gesto může být v jiném kontextu význam Chci Ti pomoci. Maximálně symetrizovat komunikaci znamená, že dokážeme dobře odlišovat to, o čem je klient přesvědčen, že mu prospěje, od toho, o čem jsme přesvědčeni my, že mu prospěje. Rozdíl mezi těmito dvěma cíli bývá tím větší, čím více se liší jeho i naše představy a skutečnost, z jejíhož pohledu vnímáme situaci. Markantně nám tato disproporce vystoupí u klienta disociálního, asociálního nebo dokonce antisociálního.v bezpečnostních, zdravotnických a sociálních profesích vzniká nebezpečí výrazně škodlivé komunikační asymetrie hlavně ve třech častých situacích: l. P a t e r n a l i s t i c k é To nechte raději na mně, které je vlastně odmítnutím přijetí potřebné informace. 2. U ž í v á n í o d b o r n ý c h t e r m í n ů, které znamená nejen nesrozumitelnost pro klienta, ale také ukazuje naši vyhýbavost a pohodlnost. 10

11 3. Z a h l c o v a t d i a l o g neustálými našimi otázkami a vyžadovat na klientovi pouze odpovědi. Repertoár našich komunikačních modelů, stejně jako modelů našeho chování vůbec, je omezený a lze ho dělit do tří skupin: 1. Na komunikační modely, které jsou jakýmsi odrazem, kopií dřívějšího chování našich rodičů. 2. Na modely usilující o objektivní hodnocení skutečnosti s cílem kompetentně se rozhodnout. 3. Na modely komunikačního chování, které jsou pozůstatkem našeho dětství. Profesním cílem pomáhajícího profesionála bude samozřejmě udržet symetrickou úroveň produktivní a zároveň minimálně konfliktogenní komunikace s klientem. Na závěr rozhovoru je dobré stručně shrnout svými slovy to, co jsme vyposlechli a dát si to partnerem v dialogu potvrdit, tedy získat tzv. zpětnou vazbu. Můžeme si také v průběhu rozhovoru dělat stručné písemné poznámky, a tím dát najevo, že jeho sdělení bereme vážně, a že mu skutečně pozorně nasloucháme. Převažují-li v rozhovoru s klientem naše otázky, je užitečné ho na závěr vyzvat k tomu, aby nám řekl ještě to, co on sám pokládá za potřebné a důležité nám sdělit a nač jsme se nezeptali. Například: Nezapomněli jsme na něco důležitého? Nenapadá Vás ještě něco? Co byste mi chtěl ještě říci? Snadno se může stát, že se to, co je v dané situaci významné pro klienta, pro samé otázky prostě nedozvíme. Ve verbální komunikaci se navzájem přibližujeme nebo vzdalujeme. Pokud budeme udržovat příliš velkou komunikační distanci, nebudeme se dobře slyšet. Překročíme-li naopak neoprávněně a nevhodně hranici intimity, hranici osobního prostoru, vyvoláme v klientovi úzkost, nevoli a většinou i jeho hostilní obrannou reakci. Udržet v profesionální komunikaci vzdálenost co možná nejbližší a zároveň nepřekročit ještě přijatelnou mez osobního prostoru. Je to sice velkým uměním, ale umožní to získat nejen informace, ale navíc i citový zisk. Citový zisk je někdy dokonce hlavním opravdovým cílem komunikace dvou lidí. Nesmí to však být naopak na úkor naší vlastní bezpečnosti. V okamžiku, kdy to situace vyžaduje, musíme od druhé osoby dodržovat dostatečný odstup. Lidé si někdy dialogem nechtějí předat žádnou věcnou informaci, ale jen si potvrdit, že jeden o druhého vzájemně stojí, tj. vzájemně si vyměnit pohlazení. 11

12 Pojem Zpětná vazba feed back v oblasti komunikace představuje sdělenou informaci za využití metody AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ. Lidé, kteří poskytují zpětnou vazbu a představují zdroj komunikace, se dopouštějí následujících chyb: 1. Neurčitost (vágnost) sdělení). Ti, kteří poskytují informaci, si často myslí, že její obsah i smysl je dostatečně jasny a konkrétní, ale jejich slovní vyjádření je ale často neurčité a všeobecné. Může vést k frustraci a obranné reakci. 2. Přerušení komunikace. Lidé, kteří chtějí poskytnout informaci, mohou mít pocit, že sdělením příslušných informací komunikace končí. Místo dialogu dochází k přerušení komunikace. Příjemce zpětné vazby tak nemůže reagovat. 3. Anticipace (očekávání) výsledku. Lidé, kteří poskytují zpětnou vazbu, se často domnívají, že vědí, jak bude příjemce reagovat, a mají snahu tyto reakce předjímat. Často věnují více času pocitům než srozumitelnosti předávaných informací. Příjemci zpětné vazby jsou náchylní k následujícím chybám: 1. Očekávání nejhoršího. Lidé často očekávají, že zpětná vazba bude obsahovat kritiku a začnou se proto chovat defenzívně ještě předtím než dostanou všechny informace. Je to nekorektní vůči tomu, kdo zpětnou vazbu poskytuje, a navíc to vyvolá obranný postoj i u něho, protože se bude připravovat na hrozící konflikt. 2. Protiútoky. Příjemci zpětné vazby reagují někdy na nepříjemné sdělení protiútokem stejného kalibru. Původní sdělení je zapomenuto, protože příjemce neposlouchal, anebo se ho nepokusil pochopit. Protiútok ho znechutí a výsledkem je obranná reakce na obou stranách. 3. Pasivita. Příjemci přistupují ke zpětné vazbě pasívně a předpokládají, že s ní spojená komunikace je v kompetenci toho, kdo zpětnou vazbu poskytuje. Zcela opomíjejí možnost svého vlastního aktivního vyhledávání a podněcování zpětné vazby. Ze shora uvedeného vyplývá závěr a z něho nezbytná rekapitulace: Podáváme-li informaci a nic jiného než informace se po nás nepožaduje, buďme popisní, přímí, jednoznační a nic k informaci nepřidávejme. Platí odpovědi na otázky: kdy, kde, kdo, co, jak, čím a proč. Neraďme, neovlivňujme příjemce informace a nepřidávejme své vlastní a jím nevyžádané hodnotící výroky. Prezentujeme-li svůj názor, používejme věty v první osobě jednotného čísla: Myslím si, že.., Navrhuji, abychom, případně použijme slova já. Slovo já však používejme co nejméně, protože příliš často vyslovované já v rozhovoru nechtěně navodí atmosféru nežádoucí asymetrie směrem k dominanci. Neschovávejme se za někoho jiného a říkejme: myslím si to a nikoliv každý rozumný člověk přece ví nebo je dobře známo, že či všichni přece samozřejmě vědí Nepřidávejme ani omluvu: Nezlobte se, ale já jsem přesvědčený, že, tím bychom dialog asymetrizovali směrem k naší submisi. 12

13 Při sdělování vlastních citů a nálad je otevřeně popisujme, ale vždy jako své a nepřipisujme jejich původ nikomu jinému, např.: Já jsem se rozzlobil nikoli Ty jsi mě rozzlobil. Mé pocity jsou moje, já jsem vždy jejich autorem, ne druzí lidé. Druzí lidé by měli být o mých emočních stavech informováni včas a realistickým, střízlivým, nepřeháněným slovním popisem. Informace má být podána klidně, věcně, bez napětí v tónu hlasu. Při předkládání svého rozhodnutí říkejme jasné ano a jasné ne. Snažme se neříkat slova: možná, snad, asi, pravděpodobně atd. Slovo ne či předponu ne užívejme jen tam, kde je to nezbytné. Komunikačně lepší je říkat: Zastavme se než Nechoďme dál. Mlčme o tom než nemluvme o tom Můžete být klidný než Nemusíte se zneklidňovat. Slovům s předponou ne- rozumí pouze naše levá hemisféra, kdežto slovům bez této předpony rozumí obě hemisféry. Kritizujme konkrétní skutky, nikoliv lidi. Tedy nikdy ne: Ty jsi nešikovný, ale tohle jsi udělal nešikovně. Chvalme v prvé řadě také skutky, lidi můžeme případně pochválit také. Přepjatou kritikou ani chválou partnera v komunikaci nepřetěžujme. Sami přijímejme oprávněnou kritiku a ignorujme kritiku neoprávněnou s minimalizací emočních reakcí. Chválu přijímejme bez výhrad a bez zdráhání. Nesnižujme ji, potvrďme její příjem a to, že nás těší, poděkujme za ni a nesnažme se ji devalvovat rychlým oplácením, tj. chválením druhého. Pokud máme profesionální povinnost mlčenlivosti sdělovat někomu informace, sdělme to druhému otevřeně, klidně, zřetelně a výslovně, např. O tom nebudu hovořit, anebo když nebudete chtít na otázku odpovídat např.: Proč se mě na to ptáš. Neuchylujme se k vykrucování a slovnímu mlžení. 1.2 Jednání v panice Panika vzniká náhle, a také rychle odeznívá. Je to stav mezní úzkosti, provázený silným pocitem ohrožení a strachu, tedy potřebou za každou cenu se nastalé nebezpečné situaci vyhnout, utéci před ní. Reakce je však bezesměrná a bezcílná. V panice je člověk hodně sugestibilní a lehce poslechne příkazy. Je mu však jedno, jakého druhu ty příkazy jsou. Nemá o situaci přehled a chybí mu ohnisko pozornosti. První pomoc při panice je upoutat pozornost. Je důležité získat pevný bod, například opřít se o zeď nebo se pevně posadit. Nejvhodnější je člověka v panice vést direktivně, pomocí krátkých a důrazných příkazů a rozkazů. Klademe také krátké a výstižné otázky a říkáme struční a rázné instrukce. V mezní situaci je někdy nezbytné zastavit člověka, který panice propadl, silou 13

14 1.3 Sebevražedné jednání Jednat s člověkem, který hrozí sebevraždou, anebo který již započal s náznaky sebevražedného jednání, je velmi náročné. Abychom se mohli pokusit efektivně odvrátit osobu od sebevražedného úmyslu, měli bychom si nejprve udělat kontrolu vlastních postojů vůči sebevraždám a sebevrahům. Teprve budeme-li o tomto tématu přemýšlet, můžeme si ujasnit své postoje a svůj vnitřní obraz smrti a naučit se přijmout smrt jako součást života a akceptovat sebevraždu jako skutečnost. Ne ovšem do té míry, abychom ji schvalovali nebo ji dokonce pomáhali uskutečnit. Lidé, kteří se pokusí o sebevraždu, nejsou většinou duševně nemocní, ale zažívají dlouhodobě utrpení, silně stresující události či těžké životní ztráty, např. zdraví, zaměstnání, blízké osoby, sebeúcty apod. Sebevražda jim má tuto bolest ukončit. Když se člověku nepodaří sebevraždu dokonat dříve, než si ho někdo všimne, nemusí to znamenat, že ji pouze demonstruje, ale třeba to, že bojuje s pudem sebezáchovy, že chce zároveň žít a zemřít a obojí chce stejně silně a doopravdy. Jsou lidé, kteří tímto způsobem volají o pomoc, doufají v příchod zachránce, anebo se snaží s někým druhým manipulovat či ho vydírat. U mladistvých se zase projevuje tzv. hra se smrtí, tedy experimentování, zkoušení vlastních, ale i cizích hranic. Jako východisko pro vedení komunikace s jedincem hrozícím sebevraždou však bereme takové jednání vždy vážně. Odborníci doporučují zeptat se rovnou, i přes to, že se to zdá zřejmé, jestli se osoba chystá spáchat sebevraždu a jaký si zvolila pro svůj čin způsob. Tyto otázky snižují napětí, napomáhají uvolnit emoce a činí z náznaků a tabuizovaného tématu předmět rozhovoru. Snažíme se zlomit beznaděj sebevraha tím, že mu budeme říkat, že: sebevražda je jen jedna z možností, jak je možné problém vyřešit, anebo že je možné to udělat později, třeba za týden a mezitím se můžeme pokusit spolu najít jiné řešení. Nehádáme se, jestli osoba může nebo nemůže sebevraždu spáchat. Říkáme sebevrahovi například: ano, můžete se teď zabít, ale pak už to bude definitivní konečná, už nic nebudete moci změnit a všechno skončí. Pokusíme se získat tzv. smlouvu o přežití, tedy o odložení sebevražedného jednání na určitou dobu, např. slibte mi, že dokud spolu budeme mluvit, tak neskočíte dolů. Také vždy osobu žádáme o snížení aktuálně hrozícího rizika, např. aby si na římse stoupnul na bezpečnější místo, kde nehrozí, že uklouzne. Člověk, se kterým mluvíme, musí vnímat naši stabilitu, podporu, empatii a bezpečí, které mu nabízíme a chceme poskytnout. Když osoba připustí úmysl spáchat sebevraždu, je dobré nechat ji o tom hovořit a snažit se najít, co je pro ni ještě v životě důležité, na čem ji záleží. Mluvíme vždy pomalu a zřetelně. Je dobré zjistit jeho jméno, jak je rád slyší a přijímá, a často ho jménem oslovovat. Nikdy neříkáme, že to bude dobré, ale raději se dotazujeme, co je třeba udělat, aby mu bylo lépe. Rozhodně svoji akci nekomentujeme slovy, např. Já vás chápu, nebo Já vám rozumím. Spíše používáme výrazy jako: Snažím se vám rozumět nebo Snažím se vás pochopit. Nikdy sebevrahovi neslibujeme, že mu splníme jeho poslední přání. Raději ho máme k tomu, aby to udělal sám. 14

15 Také k němu nevodíme blízké osoby, ani když si to sám přeje, protože nevíme, kdo má jeho sebevraždou trpět. Nesnažíme se člověka hrozícího sebevraždou utěšovat a nechováme se ani příliš optimisticky. Jeho náladu totiž nezvrátíme, jen mu připomeneme jeho smutek a utrpení. Mezi signály zvýšeného rizika, na které dáváme pozor při komunikaci s osobou hrozící sebevraždou, patří zejména: předchozí pokusy o sebevraždu velmi konkrétní plán sebevraždy závislost na návykových látkách a intoxikace jimi projevy duševní poruchy (halucinace, bludy, bizarní prohlášení atd.) neléčitelné onemocnění a dlouhodobá osamělost zavinění závažného skutku, tedy intenzívní pocity viny provokování policisty, aby proti němu použil zbraň a on tak spáchal sebevraždu rukou někoho jiného osoba najednou začne vypadat šťastně a spokojeně to může znamenat, že skončil její vnitřní boj mezi odhodláním zemřít a touhou žít a ona se definitivně rozhodla zemřít V každé takové situaci máme na paměti, že záleží jen a pouze na konkrétním člověku, tedy sebevrahovi, jestli sebevraždu dokončí či ne. My se pouze můžeme pokusit ho od tohoto úmyslu odvrátit, ale nejsme zodpovědní za jeho život ani za jeho rozhodnutí sebevraždu spáchat. 2. OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ STRUKTURA Člověk je biologická a společenská bytost, řadíme se k druhu rodu Homo Sapiens. Na rozdíl od jiných živočichů se vyznačujeme vědomím, schopností poznávat, jak vnější svět, tak i sám sebe. Rozhodovat se (stanovit si cíle, rozhodovat se mezi nimi) a rozumně jednat. Charakterizuje nás vzpřímená chůze, ruce přizpůsobené práci, vysoce vyvinutý mozek schopný přetvářet ho v souladu se svými potřebami, zájmy, ideály. Člověk je zároveň i společenskou bytostí. Společenský život a práce vyvolaly nejen vznik lidského vědomí, učinily člověka schopným poznávat a pracovat, ale i uvědomovat si sebe samého. Sebeuvědomování je vrcholem vývoje člověka. Člověk jako rodový druh je výsledkem dlouhodobého historického vývoje. Člověk je biologicky, historicky a společensky podmíněný jedinec. Člověk je mnohostranná, biologicky, historicky podmíněná, sociální bytost, která je předmětem bádání přírodních i společenských věd. Pojmu osobnost se v psychologii užívá ve všeobecném významu nemá hodnotící ráz. Neoznačujeme jím jen tzv. velkou, silnou osobnost, toho, kdo je významný, ale i všední průměrnou, nebo dokonce i patologickou (chorobnou) nebo zločinnou osobnost. 15

16 V psychologickém smyslu je osobností každý člověk. Hlavními znaky osobnosti jsou tedy její: a) společenská podstata b) sociální funkce Je předmětem bádání, zkoumání společenských věd. Individuum je konkrétní osobnost jako souhrn všech jejích zvláštností, nebo jinými slovy osobnost ve své svéráznosti. Osobnost se vyznačuje mnohými vlastnostmi. Tyto vlastnosti se však u každé konkrétní osobnosti spojují zvláštním způsobem. Některá osobnost se může např. vyznačovat výraznými intelektuálními vlastnostmi, jiná citovými, charakterovými atd. Z tohoto hlediska se v psychologii konstatuje, že každá osobnost je jedinečná, neopakovatelná, je individuum. Jedinečnost, osobitost každé osobnosti je její nejpodstatnější charakteristikou. Charakterizovat svéráznost, výjimečnost, vlastnosti osobnosti - individuum. To znamená charakterizovat ji konkrétněji, podrobněji a tím úplněji. Základní biologické determinanty osobnosti jsou tvořeny evolučně preformovanými programy chování, kam patří vrozené chování sloužící k zachování života a druhu a vrozené mechanismy učení, které zajišťují kompetenci využívat zkušenost a dědičnost, jejímiž nositeli jsou geny. Komplex zděděných vlastností se nazývá genotyp. Fenotyp je potom vnější výraz genotypu. Nedostatečnost biologické výbavy se překonává v procesu socializace, který probíhá většinou jako řízené sociální učení. Genetický základ v interakci s prostředím utváří psychiku jedince, přičemž u většiny vlastností je rozhodujícím modelujícím faktorem zkušenost jako výsledek subjektivního zpracování skutečnosti. V procesu socializace se člověk seznamuje s konkrétním kulturním prostředím a osvojuje si způsoby chování, cítění a interpretace skutečnosti. Rané zkušenosti vytvářejí bazální osobnost v dimenzích jistota nejistota. Rozhodující je způsob výchovy, která je určena zejména mírou kontroly a projevováním lásky. Hlavní vztahové stránky studia lidské osobnosti: a) dynamika, b) struktura, c) utváření, d) vývoj. Hlavní obsahové a formální kvality osobnostního dění: a) orientace b) motivace c) akce d) integrace e) temperament f) schopnosti 16

17 Podstata metod poznávání osobnosti použitím postupů pozorování spontánního chování a jeho stop, výpovědi o sobě v rozhovoru nebo v dotazníku, výkonu ve standardních osobnostních zkouškách, měření tělesných znaků, je v komplexním poznání a následném hodnocení osobnosti. Způsoby a příklady kvantifikace a psychologické interpretace výsledků pozorování: a) objektivní b) subjektivní c) projektivní Jejich podmínky, zvláštní možnosti a meze. Možnosti systematických chyb při objektivním měření a subjektivním posuzování. Geneze osobnosti je spojena se vznikem já. Osobností se člověk nerodí, ale stává se jí, když vykazuje specificky lidské rysy fungování. Tento proces je podmíněn u novorozence fyzickým odlišením se od okolí (geneze tělového schématu) a po 2. roce života se vyvíjí vědomí sociálního já jako vědomí jedinečnosti a kontinuity. Aby se z biologické bytosti stala bytost společenská, je nutné mj. transformovat vlastní hodnotící, resp. hodnotový systém, který je zpočátku ryze egoistický. Dítě se učí nebrat vlastní prožitky jako usměrňovatele svého chování, jedná se posun od egocentrismu k allocentrismu. Vyvinuté sebepojetí se nazývá ego. Reálné ego je to, za co se jedinec považuje. Ideální ego označuje to, čím by chtěl být. Míra rozporů mezi reálným a ideálním egem určuje jeho sílu. Ego má centrální a periferní složky a zahrnuje sebepojetí, fyzický vzhled, materiální vlastnictví, členství v organizacích apod. Osobnost vykazuje vývoj od vrozených mechanismů chování k jeho volnímu řízení a je v jistém smyslu produktem sociálního učení, zejména imitačního učení (pozorování) a instrumentálního učení (učení se důsledkům vlastního jednání). Svět člověka je světem významů. Vztah k němu je formován a zprostředkován vztažným systémem, tedy měřítkem nebo srovnávacím základem pro posuzování okolí (kategorizace). 2.1 Temperament typologie podle Hippokrata a Galéna Temperament (vzrušivost) určuje formální vlastnosti reagování - jeho sílu, trvání aj., je spojena s jistou mírou sebekontroly a může být zaměřena ven nebo dovnitř (extraverze, introverze). Klasické temperamentové typy: 1. Sangvinik 2. Cholerik 3. Flegmatik 4. Melancholik Vytvořili Hippokrates a Galénos v dimenzích síly, hloubky, trvání a průběhu prožívání a tempa, síly, trvání a průběhu pohybu. 17

18 SANGVINIK Základní vlastnosti: společenský, přístupný, činorodý, veselý, bezstarostný, živě reagující, nenucený, čilý a hovorný optimista Charakteristika: Sangvinik kolem sebe neustále šíří pozitivní energii a číší upřímnou radostí ze života. Je oblíbený v kolektivu, ale nedokáže udržet tajemství ani se vžít do problémů jiných lidí. Jeho zápornou stránkou je náladovost a nespolehlivost. Uplatní se všude, kde je třeba dynamiky a organizačních schopností. Sangvinik vše prožívá povrchově a krátce, proto je názorově a emočně nestálý. Bývá schopným nadřízeným. Stabilní extrovert. Živel: vzduch. Motto: Obdivujte mě! CHOLERIK Základní vlastnosti: aktivní, nedůtklivý, neklidný, útočný, agresivní, vznětlivý, vrtkavý, impulsivní, spolehlivý a stálý ve svých názorech a životních hodnotách. Charakteristika: Cholerik je energický až horkokrevný a vznětlivý jedinec. Náladovost a výbušnost je u nich na denním pořádku. Svým nadšením však dokáže strhnout ostatní. Před cholerikem má každý respekt, proto se hodí na vedoucí pozice. Aby se ale nestali šéfy tyrany, musí se naučit ovládat. Cholerik v podstatě nemění své postoje a životní hodnoty, je stálý a spolehlivý. Prožívá hluboce a rychle. K věcem, které jednou vyřeší, se již více nevrací. Labilní extrovert. Živel: Oheň. Motto: Bojte se mě! FLEGMATIK Základní vlastnosti: obezřetný, rozvážný, spolehlivý, smířlivý, vyrovnaný, klidný, lhostejný, pasivní, pečlivý, mírumilovný, umí se ovládat. Charakteristika: Flegmatik dokáže za všech okolností zachovat klid. Někdy se může zdát, že nemá vlastní názor, ale spíše je to tak, že nepovažuje za důležité jej vyslovovat. Je realista, materialista, rozumově založený, ale často také pomalý, lhostejný, usedlý. Protože si flegmatik vždy dokáže zachovat chladnou hlavu, dobře se uplatní jako vedoucí, učitel a v jakékoliv práci v kolektivu. Flegmatik bývá dobrým podřízeným. Prožívá povrchně a pomalu, což znamená, že nepříjemné věci ho příliš nezasáhnou a příjemné ho nijak zvlášť nepotěší. Přijímá, co je tak, jak to je a jeho reakce nejsou nijak hluboké, ale hned tak nezapomíná a ač ho věc nechala zcela (nebo převážně) chladným, umí se k ní vrátit v nejnečekanějších okamžicích. S většinou věcí se bez problémů vyrovná a situace řeší s chladnou hlavou. Zapojuje-li vůbec emoce, pak obvykle málo. Stabilní introvert. Živel: voda. Motto: Dejte mi pokoj! MELANCHOLIK Základní vlastnosti: tichý, uzavřený, přemítavý, vážný, zdrženlivý, náladový, přecitlivělý, nespolečenský, reservovaný, pesimistický, rigidní, úzkostlivý a plachý. Charakteristika: Melancholik o všem příliš přemýšlí. Díky tomu ale dokáže naslouchat lidem a pochopit jejich problémy. Je vrbou, které se můžete kdykoliv svěřit, neboť má pochybnosti 18

19 o sobě samém a nevěří, že by se mu mohlo něco podařit, občas trpí depresemi a únavou. Melancholici jsou díky své vnímavosti skvělí psychologové a umělci. Nehodí se na vedoucí pozice. Melancholik prožívá hluboce a pomalu a k věcem se velmi často vrací. V názorech a reakcích navenek je střízlivý a umírněný, ale uvnitř sebe všechno hluboce prožívá. Labilní introvert. Živel: země Motto: Litujte mě! Temperament je z větší části určen geneticky. Jako složka psychické regulace se podílí na udržování optimální aktivace organismu. Optimální stav aktivace je podmínkou dobrého sebecítění a je udržován adaptačními mechanismy, které regulují přísun stimulace. Zvláštní dimenzí temperamentu je emocionalita jako citlivost vůči situacím, které vzbuzují emoce. Emoce mají ve vztahu k podnětům a situacím hodnotící funkci a determinují, co se člověk naučí a jaké volí prostředky a cíle. Nálady jsou relativně setrvalé stavy emočního ladění osobnosti. 2.2 Temperament typologie podle Ernsta Kretschmera O tělesné stránce se zmíníme jen krátce, protože je většině patrně známa zvláště Kretschmerova typologie, která se snaží ozřejmit souvislost mezi psychickými a konstitučními rysy, tj. návaznost mezi temperamentem, povahou, způsobem prožívání a mezi tělesnou stavbou člověka. Protože autor této typologie byl psychiatr, všiml si i častějšího výskytu duševních chorob, které se objevovaly u jednotlivých typů a nápadně se shodovaly ve svých diagnostických okruzích. Podstatou typologie je tedy informace o základních psychomorfologických druzích lidských osobnosti na základě teorie, že vždy se v prvním komplexu sdružují určité tělesné a duševní rysy, nebo naopak normální a chorobné či viditelné a skryté znaky. Podle toho platí, že jestliže poznáme jednoduché a nám jako pozorovateli přístupné vlastnosti, můžeme pak podle nich usuzovat i na další, složitější a běžnému pohledu skryté vnitřní rysy osoby, o kterou se zajímáme. Je pravdou, že tělesná konstituce, stavba lidského těla, nemůže pozorovateli poskytnout naprosto přesnou informaci o jeho osobnostních rysech, ale zcela určitě dovoluje usuzovat o charakteru zájmů posuzované osoby, o její profesi, životním stylu, hlavních potřebách atd. Kretschmerova typologie podle stavby těla: atletický, pyknický, astenický typ postavy. 1. K tzv. pyknickému typu člověka patří postava spíše střední výšky, která má sklon k ukládání tuku. Hrudník je klenutý a rozšiřuje se více směrem k břichu, které je kulatější díky tukovému polštáři a také proto, že břišní dutina je dobře vyvinutá. Svaly jsou slabší, i končetiny jsou jakoby kratší v poměru k ostatnímu tělu. Prsty jsou buclatější, krk je krátký a masivní. Nese hlavu s klenutým čelem, tvar obličeje se podobá pětiúhelníku, v němž je posazen široký a masitý nos s tupou špičkou. Oči jsou spíše menší, jsou také hlouběji uloženy pod nadočnicovými oblouky. K tomuto tělesnému typu, odborně řečeno "habitu", se častěji váže společenská povaha a otevřené, žoviální chování, s širokým temperamentem. Takoví lidé dobře navazují kontakty s druhými osobami. Mají sklony k poživačnosti, jsou i často lehkomyslní a povrchní, nespolehliví ve svých slibech a nevynikají tím, čemu se říká,,silná vůle". Častěji se u těchto osob také objevuje změna nálady, která střídá období rozladěnosti, deprese a smutku s euforickou dobrou náladou a snad až s přehnanou radostí ze života, kterou dávají živě najevo. Z duševních chorob se více u tohoto typu lidí vyskytuje tzv. cyklofrenie, neboli 19

20 manickomelancholická psychóza (patologické střídání depresivních stavů se stavy euforie). 2. Lidé hubenější, s plochým hrudníkem, střední a vyšší postavy s dlouhými končetinami, úzkými rameny a ochablým svalstvem, s kostnatýma rukama se štíhlými a úzkými prsty, s hůře sladěnými pohyby se řadí ke druhé skupině, tzv. leptosomnímu typu. Takovým lidem se také říká astenici. Převažují u nich jakoby ostré formy, protože chybí tuková vrstva, která by je obalila. Obličej má oválný, vejčitý tvar, který se směrem dolů zužuje. Nos je delší, užší, čelist je poměrně krátká, jemněji modelovaná brada je špičatější. Celková tělesná hmotnost je nízká. Psychicky se tito lidé projevují jako uzavření a méně společenští, inklinují více k introvertnímu způsobu prožívání. Hůře navazují kontakt s ostatními, jsou v tomto ohledu opatrní, nenechají snadno nahlédnout do svého nitra. Někteří z nich jsou zvýšeně senzitivní, citliví, plaší a nervózně reagující, jsou snadněji psychicky zranitelní. Jiní mohou být naopak neteční, citově chladní a nevrlí. Snadno bychom mezi nimi objevili nejen snílky, ale i pedanty. Jejich zájmy a postoje bývají stabilní, sami nemají ve velké oblibě příliš náhlé a prudké změny. Vztahy ke druhým osobám se vyznačují vyšší stabilitou. Jsou to lidé, kteří častěji uvažují ve styku "vše nebo nic". Těžko nacházejí kompromisy a jednání s nimi je proto obtížnější. Mezi lidmi dlouhé a hubené postavy bychom asi našli více fanatiků než mezi jinými typy. Takovým charakteristickým vzorem fanatika leptosomního typu je nejspíše postava pátera Koniáše, jak ji známe z Jiráskova Temna. U tohoto typu osobnosti se více vyskytuje endogenní (pocházející z vnitra osobnosti) psychické onemocnění, které patří ke schizofrennímu okruhu. 3. Třetí kategorií je atletický typ, který má vyšší, ale i střední postavu s širokým, klenutým hrudníkem a mocnými rameny. Břicho je ploché, trup se směrem dolů zužuje. Kostra je silná, robustní, dobře je vyvinutá i svalová hmota. Ruce jsou velké se silnými kratšími prsty. Obličej je jakoby jen hrubě tesaný, kosti v něm výrazněji vystupují. Atletický, viskózní temperament, je klidný, těžkopádný a flegmatický, ale atletik je také vytrvalý, plný síly a energie. Je schopný podat značný osobní výkon. Říká se, že takoví lidé jsou bez vzletu, že postrádají vyšší fantazii, že také nejsou příliš tvořiví a nápadití, ale jak jsme říkali na počátku, nikdy bychom asi neobjevili skutečně čistý, vzorový typ. I mezi atletiky jsou lidé, kteří jsou impulzivní a zlostní a ti, kteří mají vysokou míru rozumových schopností. Mívají sklon k epilepsii. K tomuto typu patrně patřil i sluha rabího Löve, jenž se dostal později do pražských pověstí pod jménem Golem. Nešlo asi o hliněného panáka, ale pravděpodobnější je obraz silného, atletického člověka, stiženého epilepsií, což odpovídá i tomu, že Golem měl záchvaty zuřivosti a ničivosti. To je vcelku přesný popis tzv. epileptického raptu, kdy nemocný člověk je nadán ničivou silou a je schopen i zabít. Ostatně i pověst říká, že Golem ničil domácí zařízení a zabíjel zvířata, ale jindy byl zas netečný, klidný a trpělivě vykonával hrubé práce. Zcela určitě bychom našli osoby, které v sobě spojují tělesný vzhled, příslušné povahové vybavení a eventuálně i psychopatologický obraz choroby - onemocní-li ovšem duševně. V jejich organismu jsou patrně skryté a předem dané dispozice, které předurčují určitý vývoj a obraz onemocnění, ale určitě nelze s jistotou tvrdit, že by někdo, kdo náhodou patří k některému ze 20