UNIVERZITA KARLOVA. Závěť

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta Ondřej Šmat Závěť Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. MUDr. Alexandr Thöndel, Ph. D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu) :

2 Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.... Ondřej Šmat V Praze dne

3 Poděkování: Děkuji panu JUDr. MUDr. Alexandru Thöndelovi, Ph. D., vedoucímu mé diplomové práce, za odborné vedení a cenné rady, které mi při psaní poskytl, jakožto i za vysokou míru pozornosti, kterou mé práci věnoval. Dále bych rád poděkoval své rodině, přátelům i známým, kteří mi byli po celé mé studium oporou.

4 Obsah Úvod Historická východiska závěti Obecný úvod Období vzniku soukromého práva Mezopotámské dědické právo Egyptské dědické právo Izraelské dědické právo Období Antiky Řecké dědické právo Dědické právo v starověkém Římě Dědická posloupnost Základní zásady římského práva dědického Testamentární posloupnost Typy závěti Testamentární způsobilost a obsah závěti Nepominutelní dědicové a prostředky jejich ochrany Vývoj závěti na českém území Období středověku a novověku do roku Všeobecný občanský zákoník rakouský v období do roku Dědická způsobilost a další náležitosti testamentu v ABGB Nepominutelní dědicové a prostředky jejich ochrany Období 1. Československé republiky Návrh nového občanského zákoníku z roku Závěť v rozmezí let Testament v socialistických zákonících Občanský zákoník z roku 1950 a Dědická práva obecně v zákoně č. 89/2012 Sb

5 3.1 Systematika, východiska a základní principy dědění v nové kodifikaci Základy dědění Dědické právo a jeho vznik Dědické tituly Dědická způsobilost Existence pozůstalostního majetku Projevy vůle dědice směřující proti dědění (zřeknutí, odmítnutí, vzdání) Závěť Pojem a vymezení testamentu Výklad testamentu Ochrana nepominutelných dědiců Náležitosti závěti Obecné náležitosti Náležitosti osoby Obsahové náležitosti závěti Povolání dědice a určení jeho podílu Náhradnictví Svěřenské nástupnictví Odkaz Vedlejší doložky v závěti Formální náležitosti testamentu Formy závěti Zásada písemné formy Závěť pořízená veřejnou listinou Závěť ve formě soukromé listiny Závěť pořízená s úlevami Zrušení závěti Vybraná problematika ohledně závěti... 77

6 5.1 Úvod Pojem pozůstalosti a přechodu vlastnického práva Datace závěti Shoda dědiců na neplatné závěti Problematika používání elektronických prostředků Konsekvence návratu institutu odkazu do dědického práva Podpis zůstavitele jako nezbytná náležitost testamentu Závěr Seznam použitých zdrojů Seznam zkratek Resumé Summary Název práce v anglickém jazyce a klíčová slova... 97

7 Úvod Téma Závěť jsem zvolil s ohledem na celkovou zajímavost a hloubku dané problematiky. Ne v každém možném předmětu zkoumání totiž lze tak dobře kombinovat části historické, současné i vlastní úvahy de lege ferenda. Navíc osobní vhled do této problematiky považuji přínosný nejen v rámci této práce, ale i pro sebe, jako budoucího zůstavitele. Je třeba uvést, že v době vytváření práce se stále ještě nacházíme na počátku období účinnosti nového a svým způsobem přelomového právního předpisu. Je jím nová kodifikace občanského práva, která se snaží navázat na tradiční římskoprávní pojetí civilního práva, přičemž inspirační zdroje bere zejména v právních předpisech, judikatuře a právní nauce z období první republiky. Tento nový předpis, zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník nahrazuje předcházející OZ 1964, který byl velmi silně ovlivněn vulgarizačními tendencemi tehdejšího socialistického zákonodárství. To se snažilo budovat ideologicky založenou společnost, ve které bylo soukromé právo považováno za buržoazní přežitek. Výsledkem těchto tendencí bylo všeobecné zestručnění dědického práva, tedy i práva závětního. Současně byla značná část tradičních institutů opuštěna či přímo zakázána. Tento předpis pak bohužel platil téměř půl století a zanechal na společnosti hluboký, nikoli pozitivní vliv. Nová právní úprava účinná od se snaží tento stav změnit a navrací zpět celou řadu institutů, které byly opuštěny. Cílem této práce je zevrubné obsažení závěti jako právního institutu. Je zde též uveden určitý historický kontext a dále pak popis současného stavu s uvedením inspiračních zdrojů. Součástí je také komparace některých ustanovení s úpravou předchozího občanského zákoníku. Práce se dělí do pěti systematicky utříděných kapitol. Celkového obsažení závěti nelze docílit bez znalosti určitých historických východisek, kterým jsou v práci věnovány první dvě kapitoly. V první kapitole se zabývám počátky vzniku závěti jako právního instrumentu od prvopočátků civilizace, se samozřejmým důrazem na římské právo. V druhé kapitole se zaměřuji na vývoj testamentu na území našeho státu, s podrobnějším náhledem na výtečnou dobovou kodifikaci ABGB. Třetí kapitola této práce je pak již věnována současné úpravě dědického práva. Uvádím zde nynější pojetí dědického práva, jeho základní zásady a nejdůležitější pojmy. Stěžejní kapitolou práce je kapitola čtvrtá, která se podrobně věnuje rozboru současné právní úpravy závěti. Právě zde je popsán celý životní cyklus testamentu, dále pak jednotlivé formy posledního pořízení, obsahové i formální náležitosti, atd. Důležitá je též poslední kapitola, kde se věnuji rozboru vybrané problematiky, kterou považuji za důležitou nejen z odborného, ale též z celospolečenského hlediska. Rozebírám zde určité 1

8 problematické části úpravy testamentu a snažím se o zdůraznění role právnického stavu při výkladu nejasností při internalizaci nové právní úpravy společností. V práci je čerpáno z primárních i sekundárních zdrojů. Z prvně jmenovaných jde zejména o zákony a judikaturu. Jedná se hlavně o použitelná rozhodnutí z doby účinnosti OZ 1964 a vzhledem k velké inspiraci prvorepublikovou úpravou též o rozsáhlou judikaturu z této doby. V době vytváření práce bohužel stále neexistuje judikatura vyšších soudů k současné úpravě, tudíž je třeba se obracet na judikaturu popsanou výše. V případě sekundárních zdrojů bylo čerpáno zejména z odborných komentářů a právnické literatury. V práci pak byly využity i různé odborné i méně odborné články některých periodik, historické učebnice, slovníky cizích slov a další, přičemž jsou zde kombinovány zdroje jak fyzické, tak dostupné virtuální. Diplomová práce vychází z právní úpravy podle stavu k

9 1. Historická východiska závěti 1.1 Obecný úvod V této kapitole budou nastíněny kořeny právní úpravy závěti, tak jak probíhal její vývoj v počátečních stádiích vývoje soukromého práva. Tato část se bude dále členit na subkapitoly zaměřené na vybraná období, s důrazem na římské právo. Podrobný popis všech dějinných okolností by ovšem byl rozsahem na několik samostatných prací, tudíž zde bude řečeno jen to nejpodstatnější z hlediska vývoje tohoto institutu v jednotlivých dějinných etapách. Pro podrobnější náhled do jednotlivých dějinných období si dovoluji odkázat na citované zdroje. 1.2 Období vzniku soukromého práva Počátky soukromého práva a problematiky dědění jsou neodmyslitelně spjaty s prvotním formováním společenské i právní kultury v oblasti zvané Mezopotámie, Egypt a území pojmenovaném Palestina v útvarech lidu zvaného Izrael. 1 Je třeba zde uvést, že: Mezopotamská, egyptská a izraelská právní kultura ovlivnila evropské právní kultury prostřednictvím helénistické kultury, křesťanství a židovství. 2 Z této premisy tedy můžeme vyvodit, že zde leží i prvopočátek dědického práva, potažmo závětního Mezopotámské dědické právo Dědické právo se v Mezopotámii zakládalo na ustanovení zákona nebo vyplývalo z právního obyčeje. Hlavním, dnes dochovaným, pramenem psaného práva je fragment tzv. Středoasyrských zákonů. Jednalo se o díla psaná asyrsky, ze středního období Asyrské říše, zapsané za vlády Tigletpilesara I. na přelomu 12. a 11. stol. př. n. l. Není však jasné, zda jde o skutečné zákony nebo o soukromá sepsání práva. Používá se však název Středoasyrské zákony. Jejich tabulka B obsahuje ve svých 20 článcích podrobná ustanovení mj. i o dědickém právu.3 1 SELTENREICH R. a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva: Vysokoškolská právnická učebnice. Praha: Linde, 2003, ISBN str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str

10 Co se týče dochovaného psaného práva, je možné ještě zmínit dokument, psaný v novobabylonštině, jež nese název Fragment novobabylonských zákonů. Toto dílo, jehož datace je nejistá, ve svých 15 článcích pojednává též o některých dědickoprávních otázkách.4 Samotné dědické právo se určovalo podle posloupnosti dané právním obyčejem nebo ze zákona. V první řadě zde existovalo dědické právo synů. Ti dědili rovným dílem s privilegovaným postavením nejstaršího syna, který si přednostně vybíral první díl, a o výběr ostatních dílů se losovalo mezi všemi syny (tedy nejstaršímu synu náležely dva díly). Dále zde existovalo dědické právo: dcer - kněžek, kteréžto měly zvláštní postavení; manželek, které zaručovalo uchování věna; dětí vedlejší ženy v případě, že hlavní manželka byla neplodná. Co se týče institutu závěti, tak ten v pravém smyslu slova nebyl použit. Nicméně lze spatřovat určité zárodky v tom, že otec rodiny se mohl rozhodnout ještě před svou smrtí rozdělit majetek mezi své dědice, s klauzulí neodvolatelnosti. Též bylo možné, byť ve výjimečných případech, opominout oprávněného dědice, a to z důvodu opakovaného provinění a jen se souhlasem soudu.5 Lze tedy říci, že ačkoli nemůžeme mluvit o závěti tak jako dnes, v posledních dvou výše uvedených prvcích lze vidět snahu zůstavitele, o úpravu majetkového stavu po své smrti. Můžeme tedy hovořit o projevu závětního práva Egyptské dědické právo Bohužel se dochovalo velmi málo právních památek, které by více mohly popsat způsoby pořízení pro případ smrti. Dochovaly se nicméně některé akty, které mají charakter vydědění i dokumenty, které měly pravděpodobně sloužit jako závěť. Je tedy namístě se domnívat, že jakýsi institut závěti byl již v této době znám a používán Izraelské dědické právo V izraelském dědickém právu měli všichni synové nárok na stejný díl, prvorozený na dvojnásobný díl. V případě, že nebylo synů, dědily na základě ustanovení Nu 27, 8, dcery.7 Pokud nebylo žádných dětí, dědila vdova a nejbližší mužovi příbuzní. Tato pravidla vyplývala 4 SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str Čtvrtá kniha Mojžíšova, Numeri. In: Biblí svatá: podle původního vydání kralického z let V Kutné Hoře: Česká biblická práce,

11 závazně z mojžíšského práva 8. 9 Je zajímavé, že zde můžeme vidět určitou podobnost s mezopotámským právem, které bylo zmíněno výše. 1.3 Období Antiky10 Toto období je nejen z hlediska právní historie vnímáno jako jedna z nejvýznamnějších etap vývoje lidské civilizace. Pávě zde pozorujeme skutečný rozvoj právních institutů, na jejichž bedrech leží evropská právní kultura dodnes. Týká se zejména rozvoje práva ve více jak 1000 let trvajícím římském státě, nicméně nemohu se nezmínit též o antickém Řecku a jeho přínosu k závětnímu právu Řecké dědické právo Řecké právní myšlení bylo prvním, které na evropském kontinentu vytvořilo rozvinutý právní systém. Mnohé instituty byly následně převzaty a přepracovány římským právem, lze je tedy považovat za základ evropské právní kultury. Antické Řecko se vyznačovalo především velkou roztříštěností, kvůli státoprávnímu uspořádání do nezávislých městských států, přičemž každý měl vlastní právo. Nejlépe dochované právní památky pochází z Athén, budu tedy vycházet v rámci práva dědického z tohoto právního řádu.11 V Athénách existovala zákonná posloupnost od prvních legitimních mužských potomků zůstavitele. Dědické právo mohlo přejít prostřednictvím neprovdaných dcer na jejich budoucí syny, a pokud nikdo z výše uvedených neexistoval, nastupovali příbuzní z linie otce zůstavitele. Institut vydědění pak byl zahrnut v celkovém úředním zřeknutí syna (apokéryxis), jehož následkem byla tedy i ztráta dědického práva.12 Z hlediska závětního práva je stěžejní existence možnosti bezdětného muže, aby o svém majetku pořídil závěť (diathéké). Tu mohl pořídit pod podmínkou: Jestliže jeho rozum nebyl dotčen chorobou, stářím, narkotiky, donucením nebo vlivem ženy. 13 Je třeba ovšem dodat, že 8 Právní systém, nazývaný judaisty Tórou; jde o prameny písemné i ústní. Viz. TRETERA J. R. Synagoga a církve kdysi a dnes: kapitoly z právních dějin. Praha: Jan Krigl, str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str Termín používaný pro období starověkého Řecka a Říma. Viz: Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str

12 tato forma závěti nebyla oblíbená, což vyplývá ze soudní praxe. V případě sporu totiž soudci preferovali spíše zákonné dědice.14 Můžeme tedy říci, že závěť začíná existovat jako institut s danými, formalizovanými podmínkami a má volné pole k rozvoji v období římského státu Dědické právo v starověkém Římě Období římského státu můžeme bez nadsázky označit jako nejvýznamnější pro další vývoj kontinentální právní kultury. Právo se zde vyvíjelo kontinuálně po velmi dlouhou dobu, vytvořilo jednotu se společností a bylo ze všeho nejvíce založeno na zkušenostech a celkové racionalitě. Byla to také doba velkých právníků, a též velkých právních děl. Toto období vedlo k vytvoření právních pojmů, právních kategorií a metod právního myšlení a výkladu, které jsou používány dodnes. Žádná jiná etapa neměla pro právo jako celek takový význam a je svým způsobem i škoda, že v kontextu této práce budeme hovořit podrobněji jen o přínosu pro právo dědické, potažmo závětní.15 Římské dědické právo bylo velmi propracovaným logickým systémem, který je silnou inspirací i pro dnešní předpisy soukromého práva, mimo jiné i pro zákon č. 89/2012 Sb. V úvodu lze o této části římského práva říci toto: Základním pojmem římského práva dědického, stejně jako jiných právních řádů je dědická posloupnost. Je to přechod práv, především práv majetkových, ze zůstavitele na druhou osobu neboli dědice. Fyzický zánik zůstavitelův je sice rozhodujícím, nikoli však jediným předpokladem, aby dědická posloupnost nastala. 16 Z tohoto vidíme, že pravidla dědické posloupnosti, stejně jako důvody proč se na dědice právo přenáší (delační důvody)17, jsou stěžejními body tohoto práva a právě v jejich sofistikovanosti se odlišuje římská úprava od předchozích úprav Dědická posloupnost Dědická posloupnost se v římském právu rozlišovala dvojí. První z nich byla posloupnost ze zákona neboli intestátní (vocatio ab intestato). Tato se opírala především o právní normu, buď obyčejovou, nebo zákonnou. Delačním důvodem byl tedy zákon SELTENREICH R. a kol. op. cit., str SELTENREICH R. a kol. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. Římské právo, 2. vydání. Praha, C. H. Beck ISBN str SKŘEJPEK M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, ISBN str SKŘEJPEK M. op.cit., str

13 Druhý typ posloupnosti je posloupnost ze závěti (vocatio ex testamento). Osoba dědice je v tomto případě určena vůlí zůstavitele vyjádřenou v závěti - testamentu. Právě tento projev, nazývaný jako poslední vůle zůstavitelova, je zde delačním důvodem.19 Je třeba zdůraznit, že ve všech úpravách v předchozích kapitolách, nemá zákonná a řekněme kvazitestamentární posloupnost rovnoprávné postavení. V zásadě vždy má přednost intestátní posloupnost, která je zároveň i starší. Možnost vyjádřit svou vůli je oproti tomu mladší institut a slouží pouze jako doplnění pro určité situace. Oproti tomu v římském právu je charakteristickým rysem to, že obě dvě posloupnosti se historicky objevují společně v Zákoně XII desek. A co je ještě důležitější, Zákon XII desek nám dosvědčuje, že na testamentární posloupnost je dán větší důraz.20 Dědickému právu je vymezena V. deska řečeného zákona, která nám říká v úryvku 3.: UTI LEGASSIT SUPER PECUNIA TUTELAVE SUAE REI, ITA IUS ESTO. [Jak kdo ustanovil o svém majetku nebo o poručenství nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu.] 21 Vidíme tedy testamentární posloupnost systematicky před intestátní, a za ní následuje úryvek 4.: SI INTESTATO MORITUR, CUI SUUS HERES NEC ESCIT, AGNATUS PROXIMUS FAMILIAM HABETO. [Zemře-li bez závěti, kdo nemá vlastního dědice, ať má majetek nejbližší agnát.] 22 Vztah obou posloupností je tedy takový, že zůstavitelova vůle, vyjádřená v závěti, má přednost. A teprve pokud testamentu není, nastupuje intestátní posloupnost, kdy je osoba dědice stanovena zákonem.23 Nemůžeme ovšem bez dalšího říci, že se tyto dva instituty objevily najednou vedle sebe. V Zákoně XII desek se takto historicky sice objevují, ale nelze pochybovat, že v raném Římě též nejprve převažovala dědická posloupnost intestátní. Nicméně posloupnost ze závěti se rozvinula velmi rychle, a vzhledem k povaze Zákona XII desek je možné konstatovat, že poměr obou posloupností, jak je uveden výše, se ustálil již v době, která historicky doložena není. 24 Lze ještě dodat, že u rané podoby testamentu se v pravé podobě nejspíše nevyskytovaly základní zásady dědického práva a nebyla zde svoboda pořizovací, tedy např. aby zůstavitel z dědiců, kteří byli intestátní, zvolil jednoho, nebo aby zvolil osobu úplně 19 SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M., KINDL V. a ŠEBOR V. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2. Praha: LexisNexis, Focus. ISBN str SKŘEJPEK M., KINDL V. a ŠEBOR V. op. cit.,str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str

14 odlišnou. Je možné říci, že: Nejstarší římský testament byl zřejmě testament, kterým si dědice opatřoval ten, kdo vlastních intestátních dědiců neměl - byla to jakási adopce pro případ smrti. 25 O svém majetku však chtěl zajisté rozhodovat i ten, kdo přirozené dědice měl a tímto směrem se pak velmi rychle právní vývoj testamentu ubíral Základní zásady římského práva dědického Římské dědické právo si vypracovalo celou řadu zásad, jež byly převratné nejen pro svou dobu, ale i pro dnešní čas. S variacemi těchto zásad se můžeme setkat v právních řádech prakticky po celém světě. Ty nejdůležitější uvedu v následujících odstavcích. V první řadě stojí jako jedno ze základních pravidel rozdělení dědické posloupnosti a privilegované postavení dědění ze závěti, jak bylo popsáno výše. Další základní zásadou je princip univerzální sukcese ( Succesio mortis cause in ius, in locum et in ius defuncti ). 27 Tento princip znamenal, že právoplatný dědic nastupoval do postavení zůstavitele. To jest, nabýval nejen zůstavitelova aktiva, nýbrž i pasiva, za které ručil v plné míře, nejen do výše pozůstalostních aktiv. Všechny nabyté závazky musel dědic splnit, jako by je uzavřel sám i za cenu umenšení vlastního majetku. Jediná práva, co nepřecházela, byla práva ryze osobní povahy, typickým příkladem může být manželská moc nad matkou, či úřední postavení.28 Se zásadou univerzální sukcese úzce souvisí pojetí dědictví jako celku, tedy další zásadou tohoto dědického práva. Ta znamenala, že na všechna práva i závazky se pohlíželo jako na jeden celek. Ten se nazýval pozůstalostí neboli hereditas. Tato pozůstalost byla brána jako nezávislý pojem vznikající smrtí zůstavitele a mohla existovat i nezávisle na osobě dědicově a dokonce se sama zvětšovat nebo zmenšovat aniž by dědic již dědictví nabyl.29 Poslední základní zásadou, o které zde budu psát, je pravidlo ohledně nabývání dědictví. Stát se dědicem, totiž bylo v římském právu chápáno jako zisk jisté trvalé vlastnosti. Proto nebylo možné, aby dědic, který jednou přijal pozůstalost, dědicem být přestal. Tím je vyjádřena zásada Kdo je jednou dědicem, je navždy dědicem (semel heres, semper heres). 30 Toto 25 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str

15 pravidlo se ovšem projevovalo logicky i obráceně, jednou odmítnutá pozůstalost byla tedy odmítnuta navždy.31 Tento výčet rozhodně není vyčerpávající, nicméně tyto zásady jsou pro chápání dědického práva starých Římanů nejdůležitější Testamentární posloupnost Tuto posloupnost, latinsky zvanou vocatio ex testamento, můžeme charakterizovat jako právní jednání zůstavitele, jehož výsledkem je jednostranný právní úkon, závěť. Je třeba taktéž říci, že šlo o právní jednání odvolatelné (revocabile)32, zůstavitel mohl změnit svou poslední vůli. Účelem je jmenování dědice, respektive rozhodnutí, jak se po jeho smrti má naložit s jeho majetkem. Důležitým aspektem je právě ono zmíněné jmenování dědice, nazývané též dědická instituce (heredis institutio - toto jmenování má dokonce takovou důležitost, že je nutné ho uvádět na začátku závěti jako přísnou formální náležitost, která mizí až v justiniánském právu). 33 Vycházeje ze zásady univerzální sukcese, musel projev vůle ustavovat universálního sukcesora, jinak šlo pouze o jiné pořízení pro případ smrti, nikoli o testament.34 Je důležité zmínit, že postupem času se rozvíjelo několik typů testamentů, které se často značně lišily, zejména co se formálních náležitostí týče Typy závěti Tento projev vůle byl, vzhledem ke svému významu, po celé období trvání římského státu spojen se splněním určitých důležitých nutných náležitostí. Princip určitých formálních požadavků na závěť platí dodnes. Vzhledem k počtu všech možných variant závětí, zde vyložím pouze vybrané. V nejstarších dobách, se vyskytovaly 3 typy závěti. Prvním byl kalátní testament (testamentum calatis comitiis)35, přičemž vůle zůstavitele musela být vyjádřena na lidovém shromáždění (comitia calata) 36. Tento způsob používala osoba, která vlastních dědiců neměla KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str , SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str

16 Druhým typem, byl privilegovaný testament v šiku (in procinctu) 38. Privilegovaný z toho důvodu, že na něj nebyly kladeny žádné formální požadavky, kromě toho, že zůstavitel svou vůli musel prohlásit před svými druhy a musela se blížit bitva. Navíc předmětem mohly být pouze zbraně a cenné věci testátora, nikoli celý jeho majetek. Splnění takovéhoto projevu vůle bylo pak na bedrech těchto bojových druhů, kteří bitvu přežili. Jednalo se v zásadě o první privilegovaný testament, jež má od té doby mnoho nástupců, až dodnes. 39 Třetím nejstarším typem byla dispozice pro případ smrti, která měla charakter singulární sukcese. Nebyla spojena s ustavením dědice, ale počítalo se s tím, že zůstavitel převedl mancipací (mancipatio) 40 veškerý majetek na spolehlivou osobu. Ta se po zůstavitelově smrti měla postarat, aby jednotlivé části, podle zůstavitelovy vůle, byly rozděleny osobám určeným při mancipaci. Familiae emptor - kupec pozůstalosti, jak byla tato osoba nazývána, pak byl jakýmsi vykonavatelem poslední vůle, a v zásadě měl postavení podobné dědici. Nicméně pouze vykonával dispozici se souborem odkazů (tedy nikoli s dědictvím jako celkem) tak, aby se určený odkaz dostal k obmyšlené osobě. Tento typ testamentu můžeme tedy vzhledem k jeho charakteru nazvat testamentem odkazovým. 41 Postupný vývoj dospěl kolem 2. stol. př. n. l. v to, že se mancipační způsob z předchozího odstavce přeměňuje ve skutečný testament. Při mancipačním převodu totiž zůstavitel vyjádřil vůli, kdo se má stát jeho univerzálním sukcesorem - dědicem. Tedy kdo má nabývat dědictví jako celek. Náležitosti mancipace sice musely být u tohoto úkonu dodrženy, ale celé jednání nebylo již vnímáno jako převod majetku. Na kupce pozůstalosti nebyly převáděny statky zůstavitele, ale testament samotný, tudíž se jeho role posunula spíš do role svědka a úlohy zajišťující. Pro zamýšlené účinky ale nestačilo pouhé naplnění mancipačních požadavků, též bylo nutné prohlášení o ustanovení určitého dědice. Hovoříme o takzvané testamentární nunkupaci (nuncupare - jasně vyslovit) 42. Platnost byla samozřejmě podmíněna náležitostmi mancipace, tedy přítomností zůstavitele, pěti svědků, kupce a vážného. Těchto sedm osob zprvu potvrzuje pouze ústní testament, ale posléze se objevuje i testament písemný. Místo ústního prohlášení se v tom případě přítomným předkládá testamentární listina, o které zůstavitel prohlásí, že obsahuje jeho poslední vůli, tedy provede tímto způsobem nunkupaci. 38 SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str Mancipatio - Derivativní nabytí vlastnictví, s přísně formálním charakterem právního jednání. Viz. SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str

17 Klíčovou podmínkou platnosti takového písemného testamentu ale pořád zůstává formálně přísná mancipace. 43 Jedná se tedy o písemný testament závislý, nedokonalý. Pokud se vyskytla byť drobná chybička, tak byla závěť podle civilního práva neplatnou. Takové neplatnosti se snažil zabránit svými zásahy praetor 44, který uděloval v takových případech bonorum possessio secundum tabulas 45 - držbu podle závěti. Ačkoli tato v předchozím odstavci uvedená forma zůstává základní formou civilního testamentu v římském právu, její úskalí v přílišné závislosti na formální mancipaci vedou prétora k tomu, aby vytvořil novou praxi v oblasti závěti, a tím defacto vytváří dělení testamentů na civilní a praetorský. 46 Jak již bylo řečeno výše, praetor zasahoval svými rozhodnutími do mancipačního testamentu, a tupil formální přísnost mancipace udělováním držby podle závěti. Tato forma zásahu praetora ale nebyla dokonalá, protože byla udílena jako držba věcně nepodložená (bonorum possessio sine re) 47, což znamenalo, že se takový držitel nemohl úspěšně bránit dědici podle civilního práva. Situace se změnila reskriptem, za panování císaře Antonia Pia. Držba takto udělená praetorem se stala držbou věcně podloženou (bonorum possessio cum re) 48. Proti žalobě civilního dědice (hereditas petitio) 49 byla nyní poskytnuta procesní námitka podvodu (exceptio doli) 50. Tím vzniká praetorský pravý písemný testament, jehož platnost se tedy již neodvíjí od mancipace. Tento je dělen podle kritéria, zda se jedná o listinu sepsanou vlastnoručně, pak šlo o tzv. holograf, k jehož potvrzení bylo třeba 5 svědků nebo mohla být závěť sepsána jinou osobou než zůstavitelem, pak bylo vyžadováno 7 svědků a šlo o tzv. alografní testament. Posledním požadavkem poté bylo, aby byla listina zapečetěna. 51 Postupným dalším vývojem vzhledem ke své složitosti mizí mancipační forma testamentu. I ostatní formy se vyvíjí a přeměňují. Konečně, podle úpravy, kterou ustaluje justiniánské právo 52, se soukromý testament rozděluje na řádný a mimořádný. Řádný mohl být buď ústní, nebo písemný, to znamená, že se zachovala možnost ústní závěti, která byla jednoduše provedena prohlášením před 7 svědky, přičemž dodatečný zápis takového prohlášení již mohl 43 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str Praetor - římský úředník, měl jurisdikci v soukromých sporech občanů. Viz. SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str Obecná žaloba chránící nároky dědiců. Viz. SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str

18 sloužit pouze jako důkaz, nikoli jako písemný testament. Samotná písemná závěť spočívala v předložení listiny - závěti sedmi svědkům, kteří se na listinu podepsali a přidali své pečetě. O rozdělení na holografní a alografní se dozvídáme následující: Zůstavitel nemusil testament podepisovat, šlo-li o testament holografní. Jeho podpisu bylo však zapotřebí u testamentu alografního; pak-li nemohl nebo neuměl psát, podepsala jeho jménem za něho v přítomnosti svědků další osoba, v pořadí už osmá; testament slepcův: vyžadoval 8 svědků, jeden z nich musel před ostatními a zůstavitelem listinu přečíst. 53 Je tedy vidět, že pravidla pro závěť byla do značné míry sjednocena a jasně dána, nicméně počet svědků zůstával poměrně vysoký, což řešila mimořádná forma závěti, tzv. privilegovaná forma testamentu. Tyto formy vycházely z toho, že existují situace, ve kterých naplnění formálních podmínek není možné. Můžeme uvést testament pořizovaný na venkově (testamentum ruri conditum) 54. U této formy mohou být svědci negramotní, po smrti zůstavitele však musí přísahat o obsahu listiny, který tudíž musejí znát. Svědků je vyžadováno pouze pět. Důvodem je zajisté nižší kulturní úroveň a nižší počet kvalifikovaných svědků na venkově. 55 Dalším důležitým privilegovaným testamentem je závěť rodičů ve prospěch dětí (testamentum parentis inter liberos) 56 zavedený císařem Constantinem Velikým. Ta nevyžadovala žádné svědky, ale bylo nutné vlastnoruční sepsání, ve kterém musela být jména potomků, včetně jejich podílů. Tyto podíly musely být navíc označeny slovně, nikoli číslicí a celá listina musela být opatřena datací. Mezi další typy privilegovaných závětí z této doby se pak ještě řadil testament vojenský (testamentum militis) a morový t. (tempore pestis conditum) Za justiniánského období 59 se pak objevuje možnost veřejné závěti. K platnosti takového veřejného testamentu byla třeba součinnost orgánu veřejné moci, tedy buď soudu, nebo obecního municipálního orgánu. 60 Jak lze z výše uvedeného vidět, římský testament se vyvíjel od archaických počátků, až k relativně modernímu pojetí závěti. Po celou dobu svého vývoje se však potýkalo s poměrně vysokou mírou formální náročnosti, kterou se, zejména co se týče počtu svědků, nepodařilo úplně snížit. Nicméně je třeba si uvědomit, že právní povědomí ohledně testamentu v jiných 53 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str

19 státních útvarech té doby, bylo oproti římskému, s jeho propracovanými pravidly, testamentární způsobilostí, obsahem, ochranou atd., expresivně řečeno, v době kamenné Testamentární způsobilost a obsah závěti Je třeba zdůraznit, že římské právo ohledně testamentu hledělo nejen na typové dělení, ale i na obecnou způsobilost pořizovat a být dědicem. Ten kdo pořizoval, tak musel činit náležitou formou. Závěť musela být sepsána osobou, která k tomu byla podle římského práva způsobilá, stejně tak možný dědic musel mít způsobilost být za takového povolán testamentem. Rozlišujeme tedy aktivní testamentární způsobilost (testamenti factio activa) a pasivní (t. f. passiva). 61 Aktivní možnost pořídit závěť měly všechny osoby, které měly plnou právní subjektivitu i způsobilost k právním úkonům. Podmínkou navíc bylo, aby ji měly od okamžiku pořízení, až do své smrti (s výjimkou následného zešílení). Ženy mohly pořizovat pouze se souhlasem poručníka, a synové podřízení otcovské moci pouze ohledně majetku jimi spravovaném (peculium) 62. Ostatní osoby pořizovat nemohly vůbec, anebo nikoli podle římského práva.63 Pasivní testamentární způsobilost měly všechny osoby, které měly i aktivní možnost pořídit závěť. Dále mohly z testamentu nabývat i jiné osoby, například otroci, jež byly závětí zároveň propuštěni na svobodu. Speciálními instituty vylučujícími způsobilost být povolán jako dědic, byla zákonná nezpůsobilost (incapacitas) a dědická nehodnost (indignitas). 64 Zatímco nezpůsobilost vycházela ze zákonného omezení (např. nemožnost vdovy dědit, pokud se znovu provdala během smuteční doby), nehodnost spočívala v nějakém provinění dědice vůči zůstaviteli. Stejně jako v dnešní úpravě zákona č. 89/2012 Sb. 65 ustanovení 1481, byl z dědického práva vyloučen ten, kdo se dopustil útoku proti zůstaviteli nebo proti jeho závěti. Z dalších důvodů to byly v římském právu např. popírání statusu zůstavitele nebo nepomstění jeho smrti.66 Kromě výše uvedených podmínek, bylo též důležité, aby byly řádně splněny obsahové náležitosti, jinak byla platnost závěti ohrožena. Základní obsahovou náležitostí římského testamentu byla dědická instituce (hereditas institutio), tedy ustanovení za dědice. Toto ustanovení muselo být jednoznačné, jasné a mělo 61 SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str Zákon č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník. [online] [cit ] Dostupné z: 66 SKŘEJPEK M. op.cit., str

20 vysokou váhu při posuzování platnosti závěti. Platil výraz, že je to hlavou a základem (caput et fundamentum) celé listiny.67 Bylo nutné, aby ustanovení bylo sepsáno latinsky, slavnostní formulí a v rozkazovacím způsobu. V klasickém právu musely být tyto podmínky splněny vždy na začátku závěti, od toho se ustupuje až za justiniánského práva. Osoba uvedená v instituci musela být jednoznačně a určitě označena, muselo navíc jít o osobu určitou (persona certa) 68. To znamená, že zůstavitel si musel být schopen vybavit její tvář v okamžiku pořizování závěti, nemohly tedy dědit právnické osoby (vyjma římského státu)69 ani pohrobci. Tato situace se mění až za císařství.70 Zůstavitel měl možnost osob - dědiců stanovit i více, v takovém případě zůstavitel určil majetkové podíly, případné problémy řešila římská právní věda. Ustanovení za dědice mohlo být vázáno odkládací podmínkou, ale v důsledku zásady semel heres, semper heres nikoli rozvazovací podmínkou.71 Jak je vidět z výše popsaných pravidel, Římané byli ve vypracovávání pravidel pro testamentární posloupnost velmi důslední a precizní. Stejně vybroušené právní myšlení pak bylo použito i na problematiku toho, že některé osoby blízké zůstaviteli a jeho majetku byly testamentem pominuty Nepominutelní dědicové a prostředky jejich ochrany Z výše uvedeného vyplývá, že testamentární posloupnost měla přednost před posloupností intestátní. Důležité bylo, že i zůstavitel, co přirozené dědice měl, mohl v rámci testamentární svobody ustanovit dědicem osobu, ke které neměl žádný příbuzenský vztah. Nicméně určitá skupina osob, jednalo se zejména o skupinu dědiců vlastních a nutných (heredes sui et neccesarii)72, měla privilegované postavení i proti takové poslední vůli zůstavitele. Jednalo se o osoby podléhající moci zůstavitele v okamžik jeho smrti (potomci, manželka atd.). Na tyto dědice se hledělo jako na účastníky majetkových poměrů zůstavitele za jeho života, a podle ius civile se předpokládala jejich dědická účast, odtud tedy vlastních a nutných. Římské právo předpokládalo a chtělo, aby pozůstalost nebo alespoň její část přešla k těmto dědicům. Je tedy možné říci, že: Ve vývoji římského dědického práva musily tak dříve či později oba tyto protichůdné principy - testamentární volnost a postavení nezbytných dědiců - na sebe narazit. Výsledkem tohoto, obrazně řečeno, střetu a zároveň jeho vyrovnáním, se stala tak 67 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str

21 řečená formální práva nepominutelných dědiců. 73 Význam těchto formálních práv spočíval v tom, že nepominutelní dědicové, nesměli být v závěti vynecháni. To znamenalo, že jim v právním jednání musel být přiřknut podíl, nebo je bylo nutné vydědit (synové museli být vyděděni samostatně jmenovitě), závěť o těchto dědicích nesměla mlčet. Proto se také hovoří o formálních právech těchto dědiců, protože nepominutelné bylo jen jejich řádné uvedení v testamentu. Pokud se stalo, že byli pominuti, ohledně synů byl testament nespravedlivým (testamentum iniustum) 74 a tím tedy neplatným. Syn mohl v takovém případě použít obecnou dědickou žalobu hereditas petitio 75, kterou rušil celou závěť a nastupovalo dědění podle intestátní posloupnosti. Pokud tuto žalobu použil jiný nepominutelný dědic, tak se toto právní jednání rušilo pouze částečně a nastupoval souběh testamentární a intestátní posloupnosti. 76 Formální práva zajišťovala pouze ochranu před pominutím v závěti, nikoli právo na podíl z dědictví. Ovšem myšlenka, že zůstavitel by měl některým osobám zanechat něco ze svého majetku, se nakonec prosadila jako institut, který známe i dnes, jako materiální právo na povinný díl (portio debita) 77. Osoby, jichž se povinný díl týká, jsou zejména zůstavitelovi nejbližší ascendenti a descendenti. Tedy není zde podmínka být pod mocí zůstavitele. Co se týče výše povinného dílu, ten se ustálil, zřejmě na základě Falcidiova zákona 78, na 1/4 zákonného dílu. Za justiniánského práva se do povinného dílu již započítávají i dary za života a odkazy, tedy institut kolace. Uplatnění nároku na povinný díl se činilo skrze žalobu querella inofficiosi testamenti 79. Žaloval se jí závětní dědic, a jejím cílem bylo zrušení testamentu. Pokud byl žalobce plně úspěšný, nastupovala intestátní posloupnost, to znamená, že dostal celý svůj zákonný díl. Pokud kverelant nebyl úspěšný proti všem závětním dědicům, obsah testamentu se rušil jen částečně a v platnosti zůstávaly odkazy a manumisse 80. Tato žaloba se promlčovala po uplynutí 5 let, uznáním testamentu, anebo smírem s dědici. Šlo jí také použít k doplnění povinného dílu, pokud díl v takové velikosti nebyl zůstaven. Za justiniánského práva dochází k završení vývoje, ke sloučení obou druhů nepominutelných práv, což znamená, že zůstavitel musel nepominutelné dědice uvést v závěti (formální právo), a buď jim 73 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str SKŘEJPEK M. op.cit., str. 227, KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str Lex Falcidia de legatis-zákon omezující míru odkazů v poslední vůli; závětním dědicům musí zůstat alespoň 1/4 aktiv pozůstalosti. Viz. SKŘEJPEK M. op.cit., str KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str Manumissio - propuštění otroka na svobodu. Viz. SKŘEJPEK M. op.cit., str

22 nechat alespoň povinný díl (materiální právo), nebo je vydědit. Vydědění již v této době není ponecháno pouze na vůli zůstavitele, ale jsou pro něj stanovené taxativní důvody. 81 Je vidět, že v justiniánské fázi vývoje úprava nejen nepominutelných dědiců dostoupila vrcholu a můžeme vidět jasnou spojitost i s platnou českou právní úpravou. Bohužel v obdobích následujících, dochází k úpadku a rozpadu římské říše a s tím ke ztrátě značného množství poznatků, institutů a zásad. Dojde k celkové vulgarizaci práva, a cesta zpět k obnovení římské právní vzdělanosti je obtížná a dlouhá, a nebojím se říci, že v některých ohledech trvá dodnes. 81 KINCL J., URFUS V., SKŘEJPEK M. op. cit., str

23 2. Vývoj závěti na českém území 2.1 Období středověku a novověku do roku 1811 V tomto časovém úseku je třeba brát v úvahu jako klíčový aspekt partikularitu tehdejšího práva, především rozdělení na právo zemské a městské82. V zemském právu se dědické právo zprvu prakticky nerozvinulo. To bylo dáno zejména existencí odúmrtního práva panovníka 83, a dále existencí institutu nedílu84. Testamentární pořízení o svém majetku mohl učinit pouze ten, kdo k tomu dostal souhlas panovníka, tzv. mocný list. Jako určitou zajímavost, podtrhující potřebu chybějící úpravy závěti, můžeme zmínit obcházení potřeby mocného listu, přes fingovaný dlužní zápis do zemských desek 85. Situace se nakonec mění až omezením odúmrtního práva panovníka r pro Čechy a 1587 pro Moravu. Postupně se pak začínají uplatňovat zásady intestátní a testamentární posloupnosti a podobně jako v městském právu (viz. níže) se silně přejímá římskoprávní vliv.86 V městském právu se oproti zemskému objevuje podrobná úprava daleko dříve, testovací svobodu měla například již od r všechna královská města.87 Přes německou úpravu a vliv kanonického práva se totiž do českého městského práva dostaly římské zásady dědění. Závěť, nazývaná kšaft (z německého Geschäft), mohla mít písemnou i ústní podobu 88, přičemž ústně bylo možné pořizovat pouze o movitostech.89 K platnosti bylo třeba dosvědčení důvěryhodnými svědky a zůstavitel musel být testamentárně způsobilý. Vydědění bylo možné pouze z taxativních důvodů, např.: zlé zacházení, pokus o zabití. Z římského práva byla též převzata přednost kšaftu před intestátní posloupností, ta totiž nastupovala, pouze pokud kšaftu nebylo. Městské i pozdější zemské právo se takovouto úpravou řídí prakticky až do přijetí ABGB v r Základní systém dělení feudálního práva byl na právo šlechtické - zemské, a práva zvláštní - městské, církevní, atd. Viz. MALÝ K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku přeprac. vyd. Praha: Linde, ISBN str Panovník si vyhrazoval právo ke statkům, jejichž držitel zemřel bez potomků nebo dědické právo nebylo prokázáno. MALÝ K. a kol. op. cit., str Spoluvlastnictví s ideálními podíly, které se nemohly oddělit, proto se uvnitř nedílu nedědilo, pouze jednotlivé podíly přirůstaly k částem ostatních členů nedílu. Viz. MALÝ, Karel a kol. op. cit., str Svou povahou veřejné právní knihy, zápisy v nich jsou formálním dokladem daného právního úkonu. Viz. MALÝ K. a kol. op. cit., str MALÝ K. a kol. op. cit., str KADLECOVÁ M. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, Právní dějiny. ISBN str. 72. op. cit., str ADAMOVÁ K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. I. vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN str KADLECOVÁ M. op. cit, str MALÝ K.a kol. op. cit., str

24 Lze říci, že v tomto čase se vrací množství římskoprávních zásad, a řada institutů. Přesto zůstává odvětví testamentárního práva rozštěpené nejen na zemské a městské, ale odlišnosti jsou i v rámci jednotlivých zemí a měst. Změnu přináší až 19. století a slavné kodifikace občanského práva té doby, zejména rakouského ABGB Všeobecný občanský zákoník rakouský v období do roku 1918 Jak již bylo řečeno výše, na českém území panovala ve středověku a raném novověku značná roztříštěnost práva. Panovníci se sice snažili o jakési sjednocení, ale reálnou sílu k odstranění tohoto partikularismu mají až v době pobělohorské panovníci osvícenského absolutismu 92 z rodu Habsburků. Postupně je za různých panovníků vypracováno několik návrhů, které se vyznačují tím, že práce se pomalu posunuje k vydání Všeobecného občanského zákoníku. Za zmínku k tématu stojí císařský patent Josefa II. o dědické posloupnosti (1786), který odstranil jakékoli rozdíly mezi stavy či zeměmi. Výsledkem dlouhodobých prací byl nakonec Všeobecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné, vyhlášený patentem 1. června Tento zákoník, nazývaný podle německého názvu ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetztbuch), vycházel z napoleonského občanského zákoníku (Code civil), ze zásad a systematiky římského práva a z Koldínova zákoníku městského práva 94. Šlo o kodifikaci všeobecnou a výlučnou, to znamená, že platila pro všechny obyvatele státu a rušila veškerou předchozí úpravu občanského práva. Skutečnost, že šlo o práci kvalitou předstihující svou dobu, demonstruje fakt, že na našem území platil až do roku 1950 a v Rakousku je platný dodnes.95 Dědické právo bylo v ABGB upraveno v dílu druhém, v hlavách 8 až 16, v Vycházelo se z přednosti posloupnosti ze závěti před posloupností ze zákona, možná byla i dědická smlouva. Hlavní těžiště testamentárního práva pak bylo upraveno v hlavě deváté a lze říci, že zákoník v základních rysech převzal římskoprávní pojetí. 91 ADAMOVÁ K. op. cit., str Idea vládnutí, ve kterém panovník drží veškerou moc, ale zároveň se snaží vystupovat jako první úředník státu, který provádí společenské reformy. 93 KADLECOVÁ M. op. cit, str Zákoník závazný pro soudní praxi v městském právu, vydaný 1579 s rozhodným přispěním Pavla Kristiána z Koldína. Částečně platný až do r Viz MALÝ, Karel a kol. op. cit., str ADAMOVÁ K. op. cit., str FRANTIŠEK I., CÍSAŘ RAKOUSKÝ. JGS Nr. 946/1811 Všeobecný občanský zákoník rakouský (ABGB). (české znění). Vídeň Dále v textu viz ABGB. 18

25 2.2.1 Dědická způsobilost a další náležitosti testamentu v ABGB První obecnou náležitostí byla způsobilost dědit majetek. Ta náležela osobám, které měly podle zákona právo nabývat majetek, tedy osobám fyzickým i právnickým. Naopak nezpůsobilým dědicem byl ten, kdo se dopustil některého z činů vypočtených taxativně v 121, 540, 542 a Pro určení způsobilosti byl rozhodný okamžik smrti zůstavitele.98 U testamentu jsou další podmínky. Konkrétně aktivní a pasivní způsobilost pořizovat, řádná vůle zůstavitele a její projev i předepsaná forma závěti. Aktivní způsobilost byla vyjádřena negativním vymezením, jinými slovy závěť mohl sepsat každý, kdo nebyl prohlášen za nezpůsobilého. Tím byl myšlen zejména nedostatek zdravého rozumu při pořízení, prohlášení za marnotratného a nedostatek věku.99 Z testamentární způsobilosti pasivní byly vyloučeny obecně nezpůsobilé osoby, podle výše zmíněných paragrafů. Projev vůle musel být dle 565 rozvážný, určitý a svobodný 100. To znamená, že nestačilo pouhé přitakání zůstavitele k návrhu jiného a bylo třeba, aby jednání proběhlo bez donucení, bez podvodu a bez podstatného omylu. Závěrečná podmínka platnosti se týkala vnější formy závěti. O tom zákoník říkal v 577: Pořizovati lze mimosoudně nebo před soudem, písemně nebo ústně, písemně pak před svědky nebo bez nich. 101 Z toho vidíme, že možnosti takového pořízení byly značně široké. U mimosoudních možností byl zdaleka nejjednodušší holografní testament, sepsaný beze svědků vlastní rukou, a podmínkou platnosti byl podpis. Přímo ustanovení doporučovalo i uvedení datace. Alografní závěť, neboli pořízení sepsané jinou osobou než zůstavitelem, musela být potvrzena 3 svědky, přičemž alespoň dvěma současně. Upravena byla problematika hluchého, slepého či negramotného zůstavitele, kompenzovaná přítomností svědků a jejich úkony. Připuštěna byla možnost ústního testamentu, který musel být pořízen před 3 svědky, přičemž ustanovení doporučovalo svědkům zaznamenat projev pro usnadnění paměti.102 Poslední možnost pořízení spočívala v pořízení soudním, které bylo možné jak písemně s vlastnoručním podpisem, tak ústně do protokolu u příslušného soudu ABGB. op. cit. 98 ABGB. op. cit ABGB. op. cit ABGB. op. cit. 101 ABGB. op. cit. 102 ABGB. op. cit., VOJÁČEK L. SCHELLE K. a TAUCHEN J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno: Masarykova univerzita, ISBN str

26 Tyto uvedené podmínky tvořily podstatné náležitosti, při jejichž nesplnění byla závěť neplatná, podle 601. Z podmínek mohly být učiněny, jak o tom zákon hovoří, tzv. úlevy. Nejednalo se o nic jiného než, z římského práva známé, privilegované testamenty. Šlo o závěť při plavbě na moři, v místě nákazy a též o vojenský testament. Úleva spočívala v počtu svědků a požadavcích na ně, ale taková jednání pozbývala po 6 měsících účinnosti.104 Lze tedy říci, že důraz byl kladen na řádné pořízení závěti, s určitými formálními náležitostmi vycházejícími z římského práva, nicméně formalismus byl oproti starému římskému právu tupen zejména vlivem přirozenoprávní teorie105 a zavedením doporučení u některých ustanovení Nepominutelní dědicové a prostředky jejich ochrany Vzhledem k inspiraci římskoprávní tradicí se v ABGB vyskytuje úprava institutu tzv. nepominutelných dědiců. Ustanovení týkající se tohoto jsou obsažena v hlavě XIV. Podle 762: Osobami, na něž zůstavitel v posledním pořízení musí dědickým dílem pamatovati, jsou jeho děti a, není-li jich, jeho rodiče. 106 Přitom pod pojmy děti se mysleli i vnuci a pravnuci a pod pojmem rodiče i prarodiče. Tyto osoby měly právo požadovat povinný díl, přičemž rozdíl mezi dětmi a rodiči byl ve velikosti takového dílu. Rodičům náležela jako povinný díl třetina toho, co by dostal jako dědic intestátní, dětem náležela polovina takového zákonného dílu. Na povinný díl neměla nárok osoba obecně nezpůsobilá dědit, osoba, která se dědického práv zřekla, nebo která byla po právu vyděděna. Vydědění mohlo být učiněno pouze z taxativních důvodů, přičemž důkazní břemeno ohledně příčiny vždy leželo na závětním dědici. Co se týče ochrany, při bezprávném vydědění či zkrácení na povinném díle mohl nepominutelný dědic požadovat plný díl nebo jeho doplnění. Úprava byla zřejmě inspirovaná římskou kverelou. Lehce odlišná byla úprava ochrany před úplným opomenutím, která favorizovala děti, o kterých zůstavitel nevěděl. Vycházelo se z předpokladu, že kdyby o nich věděl, pořídil by v jejich prospěch alespoň tak, jako pořídil nepominutelnému dědici, jemuž nejméně bylo dopřáno. 107 Čili podíl takového dítěte měl být vyšší než základní povinný. U dětí, o kterých zůstavitel věděl, byl nárok jen na povinný díl, stejně tak pokud šlo o nepominutelné dědice z řady rodičů. Nakonec se počítalo i s takovým výkladem, že 104 ABGB. op. cit URFUS V. Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha C. H. Beck, Beckovy právnické učebnice. ISBN str ABGB. op. cit ABGB. op. cit