VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Podnikání a právo Problematika dědického řízení v ČR - změny v právní úpravě dědění (diplomová práce) Autor: Bc. Michal Houska Vedoucí práce: doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Problematika dědického řízení v ČR - změny v právní úpravě dědění vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů. V Praze, dne podpis studenta 2

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu své práce doc. JUDr. Michalu Spiritovi, Ph.D., za trpělivost a cenné rady při vypracování této diplomové práce. 3

4 Abstrakt Diplomová práce se zabývá dědictvím, dědickým právem a řízením o pozůstalosti. Reflektuje současnou (novou) právní úpravu, zaloţenou zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Cílem této práce je především rozbor a zhodnocení současné právní úpravy dědění tak, aby i neznalý čtenář měl dostatek informací o základních pojmech této právní oblasti, a to jak v hmotněprávní, tak procesní úpravě. Práce je rozdělena do tří částí. První část je věnována historii dědického práva se zaměřením na instituty, které byly zavedené do současné úpravy. Druhá část obsahuje rozbor hmotněprávní úpravy dědického práva. Zde je také uvedeno několik sporných bodů, které nová právní úprava přináší. Poslední, třetí část je věnována procesní úpravě dědického práva a řízení o pozůstalosti. Klíčová slova Dědění, zůstavitel, dědic, dědictví, pozůstalost, závěť, odkaz, dědická smlouva, řízení o pozůstalosti Abstract The subject of this diploma thesis is inheritance, inheritance procedure and probate proceedings. It reflects the current (new) legal regulations founded by the Law No. 89/2012 Coll., Civil Code, as amended. The aim of the thesis is to analyse and evaluate the current legal regulations of inheritance in such a manner to provide sufficient amount of information about the basic terminology in this area of the law even to a layman. This applies to both substantive and procedural law. The thesis comprises of three parts. The first part focuses on the history of inheritance procedure with special emphasis in institutions introduced into current legal regulations. The second part contains an analysis of substantive law regulations of inheritance procedure. Several controversial points put to practice by the new regulations can also be found there. The third and last part deals with the procedural regulations and the probate proceedings. Key words Inheritance, testator, heir, heritance, inheritance, estate (of the deceased), last will and testament, device, legacy, heritage contract, probate proceedings 4

5 Obsah Úvod Historie dědického práva Dědění podle římského práva Vývoj intestátního dědického práva Vývoj testamentárního dědického práva Dědění ve středověku Obecně k středověkému dědickému právu Pokrevní příbuzenství Pořízení na případ smrti Dědické právo v rakouském občanském zákoníku Testamentární posloupnost Intestátní posloupnost Dědická smlouva a další dědické instituty Dědické právo v občanském zákoníku z roku Dědické právo v občanském zákoníku z roku Současná hmotná úprava dědického práva Zásady, principy a základní pojmy práva dědického Předpoklady dědění Zřeknutí se dědického práva, odmítnutí a vzdání se dědictví Dědění ze zákona Nepominutelný dědic Ochrana nepominutelného dědice Povinný díl a započtení Právo na zaopatření Vydědění Pořízení na případ smrti Závěť Dědická smlouva Odkaz Přechod pozůstalosti na dědice Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele Zcizení dědictví Nabytí dědictví

6 2.8.4 Správa a závěra pozůstalosti Potvrzení dědictví a rozdělení pozůstalosti Současná procesní úprava dědického práva Místní příslušnost Soudní komisariát Účastníci řízení o pozůstalosti Rozhodnutí a opravné prostředky Projednání dědictví Předběţné šetření Správa pozůstalosti a další instituty Aktiva a pasiva pozůstalosti Soupis pozůstalosti Projednání dědictví a rozhodnutí Nabytí dědictví následným dědicem Úschovy v řízení o pozůstalosti Likvidace pozůstalosti Závěr Seznam pouţitých pramenů a literatury

7 Seznam použitých zkratek ABGB OZ OZ64 ZZRS OSŘ Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der öterreichischen Monarchie, vyhlášen patentem č. 946/1811 J.G.S. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění 7

8 Úvod Přijetí nového občanského zákoníku je zcela převratnou záleţitostí, jejíţ rozsah a dopad nemá v našem právu za řadu posledních let obdoby. Jedná se o obsáhlé dílo, které svou šíří i novotou znamená výzvu pro kaţdého právníka, avšak jiţ jen svým rozsahem a počtem změn vzbuzuje respekt a moţná i obavy. Rekodifikace soukromého práva znamená zásadní obrat v přístupu k dědickému právu, které se dočkalo velmi radikálních změn. To jiţ na první pohled dokládá podstatný nárůst rozsahu právní úpravy, coţ je dáno zejména návratem k mnoha tradičním institutům dědického práva, které dřívější, komunistickou ideologií zdeformovaná, úprava neznala. Jedná se např. o institut odkazu, dědické smlouvy, či zřeknutí se dědictví. Nový občanský zákoník navrací vlastnické právo, které je velmi úzce spjato s právem dědickým, 1 mezi základní lidská práva, která je zapotřebí v souladu s Listinou základních práv a svobod zvlášť chránit. Cílem mé diplomové práce je především rozbor současné (nové) právní úpravy dědění tak, aby i neznalý čtenář měl dostatek informací o základních pojmech této právní oblasti, a to jak v hmotněprávní, tak procesní úpravě. Dalším cílem, který si stanovuji, je zhodnotit, jak zákonodárce uspěl při splnění cílů, které si pro novelu dědického práva vytyčil. Tedy především, do jaké míry se mu povedlo posílit vůli a volnost rozhodování zůstavitele. Vzhledem k tomu, ţe řada institutů je do našeho právního systému znovuzavedena a v historii českého dědického práva má jiţ své kořeny, zařadím do své diplomové práce i část historickou, ve které se budu věnovat právě těmto institutům a jejich historické vazbě na nový občanský zákoník. S ohledem na výše uvedené bude tato práce rozdělena do tří částí. První část bude věnována historii dědického práva. V části druhé pojednám o současné hmotné úpravě dědického práva, přičemţ se zaměřím především na rozbor právní úpravy a nalezení sporných otázek a problémů, protoţe ani zákonodárce nemůţe neomylně předvídat veškeré moţné ţivotní situace. V poslední, třetí části, se budu věnovat procesní úpravě dědění a tomu, jak procesní úprava reflektuje úpravu hmotnou. Svou diplomovou práci tvořím v roce 2014, proto budu v textu vycházet z právní úpravy de lege lata zaloţené platným a účinným zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Zde je také na místě zmínit, ţe při vzniku tématu mé diplomové práce, 1 Čl. 11., odst. 1., Listina základních práv a svobod. 8

9 v roce 2013, platila ještě minulá právní úprava, proto je v názvu mé práce Problematika dědického řízení. Jako doprovodný předpis k novému občanskému zákoníku vstoupil v platnost a účinnost zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jehoţ hlavním úkolem je přizpůsobit procesní právo právu hmotnému tak, aby řízení o pozůstalosti lépe vyhovovalo současným potřebám. Zákon o zvláštních řízeních soudních také reflektuje změnu terminologie a zavádí například pojem řízení o pozůstalosti. Vzhledem k aktuálnosti mé diplomové práce budu při tvorbě vycházet zejména z právních předpisů a dalších, k datu zpracování a odevzdání této diplomové práce dostupných, zdrojů. 9

10 1 Historie dědického práva V první části mé diplomové práce se zaměřím na ty úseky historického vývoje, které měly pro dědické právo zásadní vliv. Současné pojetí dědického práva má, stejně jako další oblasti občanského práva, svůj původ v právu římském. Dalším mezníkem v historickém vývoji je středověk, kde se ovšem nejednalo o jednotnou právní úpravu. Ta přišla aţ s přijetím ABGB, který představuje dominantní předpis celé české právní historie platný na našem právním území s dílčími změnami aţ do roku 1950, kdy vznikl komunistický občanský zákoník, který úpravu dědického práva nejen zjednodušil, ale také podstatně pokřivil a posunul vývoj celého soukromého práva o několik kroků zpět. Komunistická deformace soukromého práva byla završena přijetím občanského zákoníku z roku 1964, který ovšem během své padesátileté účinnosti prošel řadou novelizací. 1.1 Dědění podle římského práva Dědické právo se vyvíjelo současně ve dvou větvích, intestátní, tedy dědění na základě zákonné posloupnosti, a závěti, tedy na základě předem projevené vůle zůstavitele. Tato koncepce se udrţela a i Justinián potvrdil v institucích, ţe dědictví lze nabýt na základě zákona, nebo ze zákona Vývoj intestátního dědického práva Historie dědického práva sahá ještě před vydání zákona 12 desek. Nejstarší římská posloupnost byla posloupnost po otci rodiny - pater familias. Mezi dědice se řadily osoby, které byly bezprostředně podřízeny jeho moci. Šlo především o jeho děti a manţelku. Mohly to však být i další osoby, které náleţely k jeho přímému potomstvu. Všechny tyto osoby náleţely k rodině zůstavitele, a proto byly označovány jako domestici, tedy dědicové domácí. Tehdejší právo neznalo moţnost odmítnutí dědictví, tudíţ tito dědicové vstupovali do svých dědických práv a povinností okamţikem smrti zůstavitele. Z tohoto důvodu byli označováni jako dědicové nutní. Pokud šlo o zůstavitelovy děti a manţelku, dědictví se dělilo podle hlav. Pokud šlo o vzdálenější potomstvo, dělilo se podle kmenů. 3 2 Inst. 2, 9, 6 ac prius de hereditatibus dispicamus. quarum duplex condicio est: nam vel ex testamento vel ab intestato ad vos pertinent. 3 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str

11 Od vydání zákona 12 desek 4 se do římského dědického intestátního práva dostává nový prvek, a to zákonné dědické právo nejbližšího agnáta. 5 Pokud zemřel zůstavitel, který neměl nejbliţší nutné dědice, bylo dědické právo vyhrazeno nejbliţšímu agnátovi, tedy potomku v otcovské linii. Intestátní dědické právo však procházelo postupně dalšími změnami a do popředí se dostávalo tzv. preatorské právo, které prosazovalo před agnátským příbuzenstvím příbuzenství kognátské, tedy příbuzenství v přímé linii, a to po otci i po matce. 6 K naprostému vítězství kognátské posloupnosti a ke konečné úpravě zákonného dědického práva došlo aţ během vlády císaře Justiniána v roce 543. Dle této úpravy byli dědicové rozděleni do čtyř skupin. První skupinu tvořili zůstavitelovi potomci (descendenti). Ve druhé skupině dědili zůstavitelovi předci (ascendenti) a jeho plnorodí sourozenci se svými dětmi. Do třetí skupiny spadali rovněţ sourozenci a jejich děti, jednalo se však o sourozence polorodé. Ve čtvrté skupině pak byli všichni další kognátští příbuzní, bez rozdílu stupně. Od justiniánské úpravy nebyly v pokrevní příbuznosti osoby, které se staly otrokem (k restituci kognace nedošlo ani v případě pozdějšího propuštění na svobodu) a trestně odsouzení pachatelé, jeţ se provinili tak váţně, ţe jim bylo uloţeno deportatio in insulam 7 (vyhnanství na ostrov) Vývoj testamentárního dědického práva Vedle zákonné posloupnosti se ve starém Římě vyvíjelo i právo testamentární. Závěť má, tak jako celá řada jiných právních institutů, své kořeny jiţ v právu římském. Testamentární posloupnost se rozvinula stejně jako intestátní posloupnost ještě před vydáním zákona 12 desek. Jiţ v římském právu měla tedy přednost vůle zůstavitele před zákonnou posloupností. Nejstarší formou testamentu byl testamentum calatis comitiis, který byl prováděn formou veřejného shromáţdění comitia curiata, coţ bylo veřejné shromáţdění, jeţ se konalo dvakrát ročně pro tento účel a pouţívalo se v případě, kdy zůstavitel neměl 4 Zákon 12 desek byla nejstarší římská kodifikace obyčejového práva z období poloviny 5. století př. n. l. 5 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str KINCL J., URFUS V., Římské právo, Praha: Panorama 1990, str Deportace spočívala v umístění do teritoria, odkud se odsouzenec nemohl vzdálit. Nebyl to jen nehostinný ostrov, ale např. také oáza v poušti. 8 SALÁK P. jr., Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2012, str

12 zákonného dědice. 9 Jiný pramen uvádí, ţe tento testament byl uţíván, i pokud se chtěl zůstavitel odchýlit od zákonného dědění. 10 Předpokladem pro dědění podle zákona byla smrt zůstavitele, který zemřel intestatus, tedy bez zanechání platné závěti. Základním rysem testamentární posloupnosti byl projev zůstavitelovy vůle, jeho závěť testament, jakožto jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou a hlavní složkou je jmenování dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele dědická instituce. 11 Vedle závěti existovala ještě další pořízení na případ smrti, tato pořízení však nesplňovala formální ani nezbytné obsahové náleţitosti testamentu. K nejstarším římským testamentům patřil i tzv. testament odkazový, který byl souborem odkazů zakládajících singulární sukcesi. 12 Tím byla pořizovateli dána moţnost odkázat majetek i jiným osobám neţ osobám z pokrevního příbuzenství. Postupně také vznikala moţnost pořídit testament v písemné formě. Nejdříve měly písemné testamenty pouze funkci důkazní, rozhodující bylo dodrţení všech předepsaných ceremonií. První skutečnou závětí byl až macipační testament testamentum per aes et libram, skutečnou zejména proto, že se již zcela vydělovala od zákonné posloupnosti a součástí slavnostního procesu bylo vydědění zbylých zákonných dědiců. 13 Celý proces se zakládal na mancipaci, kdy zůstavitel mancipací symbolicky převedl svůj majetek na rodinného důvěrníka familiae emptor před pěti svědky, váţným a kupcem. Proto také byla listina opatřena sedmi pečetěmi těchto osob. Rodinný důvěrník se zavázal, ţe jej po jeho smrti převede na základě vedlejšího ujednání (nuncupatio) na jeho dědice. Mancipační testament existoval ve dvou formách, písemné a ústní, starší z nich byla ta ústní, neboť navazovala na testamentum calatis comitiis. 14 V době vlády císaře Justiniána se vývoj testamentárního práva ustálil a existovalo několik druhů testamentů, přičemţ základní bylo dělení na soukromé a veřejné testamenty. 9 BARTOŠEK, M., Dějiny římského práva, Praha: ACADEMIA PRAHA, 1995, str REBRO K., BLAHO P., Rimske pravo. Bratislava - Trnava: Facultas Iuridica, 2003, str KINCL J., URFUS V., Římské právo, Praha: Panorama 1990, str Singulární sukcese je opakem univerzální sukcese. Při singulární sukcesi dochází ke střídání oprávněných subjektů, se zřetelem k jednotlivé věci, nebo jednotlivým právům. Uplatňuje se při jednání mezi ţivými. Tato sukcese se uplatňovala také ve starších právních úpravách. 13 BARTOŠEK, M., Dějiny římského práva, Praha: ACADEMIA PRAHA, 1995, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str

13 Řádný veřejný testament vyţadoval účast veřejného činitele, ať uţ před soudem testamentum iudiciale, nebo do úschovy soudu testamentum iudet oblatum, případně byl téţ diktován do soudního zápisu apud acta conditum, či osobně uloţen v císařské kanceláři testamenti principi oblatum. Důleţitý zde byl jednotící prvek účasti úřední osoby ať uţ přímé, nebo ve formě depozitáře testamentu. V této souvislosti lze poznamenat, ţe řádný veřejný testament v dnešní době zastupuje notářský zápis, kde je notář, jakoţto soudní komisař, osobou, která dohlíţí nad vyhotovením závěti s moţností ji uchovávat. 15 Řádný soukromý testament mohl být buď ústní, nebo písemný, vţdy se však vyţadovala přítomnost zůstavitele a sedmi svědků. Pokud se jednalo o ústní testament, prohlašoval zůstavitel svoji vůli před svědky ústně, coţ však nevylučovalo dodatečné písemné zachycení této vůle. Pokud se zůstavitel rozhodl pro zanesení své poslední vůle do písemné formy, předloţil svědkům listinu, která tuto poslední vůli obsahovala, a poté prohlásil, ţe právě tato listina obsahuje jeho poslední vůli. Tuto listinu poté všech sedm svědků podepsalo a připojilo k ní své pečetě. Pokud se jednalo o listinu sepsanou holograficky (vlastní rukou), nemusel zůstavitel listinu podepisovat, pokud však šlo o testament alografní, musel zůstavitel pod listinu připojit svůj podpis. 16 Mimořádný soukromý testament byl charakteristický tím, ţe náleţitosti testamentu byly buď zpřísněny (například testament slepcův vyţadoval přítomnost osmi svědků, z nichţ jeden musel testament před ostatními přečíst), nebo naopak zjednodušeny (tzv. privilegované testamenty např. testament pořizovaný na venkově, 17 testament pořizovaný v době epidemie, 18 testament, kterým pořizovali rodiče jen ve prospěch přímých potomků 19 - testamentum parentis inter liberos, či testament vojenský). Společným rysem těchto privilegovaných testamentů byla skutečnost, ţe byly pořizovány v mimořádných a obtíţných podmínkách, kde by splnění náleţitostí 15 BARTOŠEK, M., Dějiny římského práva, Praha: ACADEMIA PRAHA, 1995, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str U tohoto testamentu stačilo jen pět svědků. V případě, ţe některý ze svědků neuměl psát, mohl za něho testament podepsat jeho spolusvědek. Museli však znát obsah listiny a po zůstavitelově smrti testament příseţně potvrdit. 18 Také se hovoří o testamentu morovém. Vzhledem k situaci nebylo zapotřebí, aby byli přítomni současně všichni svědci. 19 Zde nebylo třeba vůbec svědků. 13

14 vyţadovaných pro písemný testament v běţných situacích bylo velmi komplikované, aţ nemoţné. 20 K tomu, aby zůstavitel mohl závěť pořídit, se u něj vyţadovala tzv. aktivní testamentární způsobilost. Tuto formu způsobilosti postrádaly některé skupiny osob, např. otroci, nedospělci, duševně choří, osoby cizího práva, marnotratníci a z počátku i ţeny. Tuto způsobilost musel zůstavitel vykazovat v době, kdy testament pořizoval a poté nepřetrţitě aţ do své smrti. Naproti tomu testamentární způsobilost pasivní byla způsobilost být dědicem nebo odkazovníkem. Pasivní testamentární způsobilost postrádali zejména ti, kteří postrádali i způsobilost aktivní, dále pak osoby právnické, které byly povaţovány za osoby neurčité. Výjimku tvořil římský stát, který pasivní dědickou způsobilost měl. 21 Základní obsahovou náleţitostí římského testamentu bylo určení dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele. Tato náleţitost musela být uvedena v čele testamentu a veškerá ustanovení, která jí předcházela, byla neplatná. Dědicem mohla být jedna nebo více osob, rozhodujícím však bylo, aby byl dědic v testamentu určen jednoznačně a určitě. Pokud bylo povoláno více osob za dědice, nemohli být ustanoveni jako dědici určitých věcí z pozůstalosti, neboť takové ustanovení by odporovalo principu univerzální sukcese. Kaţdému dědici tedy připadl určitý podíl z dědictví. Zůstavitel mohl v závěti určit i dědice náhradního, a to pro případ, ţe by testamentární listinou původně povolaný dědic dědictví nenabyl. 22 Zůstavitel měl také moţnost pořízený testament za svého ţivota zrušit. Pokud tak zůstavitel učinil, stal se zrušený testament neplatným a posuzoval se tak, jako by k jeho zřízení vůbec nedošlo (byl nulitní). Bylo však nutno rozlišovat, zda ke zrušení dochází podle zůstavitelovy vůle nebo na základě jiných objektivně působících skutečností. 23 Pokud šlo o neplatnost testamentu, odlišovala se neplatnost následná, kde se přihlíţelo k tomu, zda ke zrušení testamentu dochází z vůle zůstavitele (např. pořízení nové závěti), nebo nezávisle na ní (např. ztráta testamentární způsobilosti), a neplatnost počáteční (např. kdyţ nebyly dodrţeny formální náleţitosti testamentu) SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str Tamtéţ, str SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str KINCL J., URFUS V., Římské právo, Praha: Panorama 1990, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str

15 V římském právu existovaly osoby, které zůstavitel nemohl v testamentu opomenout, tzv. dědicové vlastní a nutní. Zůstavitel měl moţnost ustanovit je dědici, ale mohl je také i vydědit, a to bez udání důvodu nebo všeobecným prohlášením. Výjimkou byl syn, který musel být vyděděn výslovným prohlášením pro svou osobu. Nebyl-li syn ustanoven dědicem, ani řádně vyděděn, byl testament posuzován jako nespravedlivý a od počátku neplatný. Tato tzv. formální práva nepominutelných dědiců byla posléze překonána materiálními právy nepominutelných dědiců, což bylo vlastně právo na povinný díl. 25 Výše povinného dílu se v průběhu vývoje měnila. Původně byl tento díl určen jednou čtvrtinou zákonného dědického podílu, později byl stanoven na jednu třetinu či dokonce jednu polovinu zákonného dědického podílu intestátního dědice. V justiniánském právu byla materiální i formální práva nepominutelných dědiců sloučena. Zůstavitel tak musel svým ascendentům nebo descendentům, kteří byli v konkrétním případě jeho nejbliţšími dědici, zanechat povinný díl a zároveň je také musel ustanovit za dědice. Pokud tak neučinil, mohl je vydědit nebo pominout jen tehdy, kdyţ uvedl výslovně důvod svého počínání. Důvody vydědění byly zákonem taxativně vymezeny, bylo jich celkem 14 pro descendenty a 8 pro ascendenty. 26 Římské právo znalo kromě testamentu, který zakládal univerzální sukcesi, také další úkony na případ smrti, které se od testamentu lišily především tím, ţe neobsahovaly dědickou instituci a vedly pouze k singulární, nikoli univerzální, sukcesi. Nejrozšířenějším z nich byl odkaz, tj. jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíţi svého dědictví majetkový prospěch osobě, jeţ není jeho dědicem (tzv. odkazovník legetář). V římském právu existovaly dvě skupiny odkazů. Jednak šlo o civilní odkazy legata vyznačující se přísným formalismem, jednak o tzv. fideikomisy, které se vyznačovaly naopak naprostou neformálností a vznikly původně z přání a proseb zůstavitele, jeţ nebyly právně vynutitelné. Další výrazná odlišnost spočívala v moţnosti civilní odkaz uloţit jen testamentárnímu dědici, zatímco fideikomis mohl zatěţovat kaţdého, kdo pro případ zůstavitelovy smrti získal nějaký majetkový prospěch. Postupem času se fideikomisy začaly sbliţovat s legáty a i ony se posléze staly právně vynutitelnými. Zůstavitel měl i v případě odkazů moţnost ustanovit tzv. náhradního odkazovníka, kterému odkaz připadl v případě, ţe odkazovník určený na prvním místě odkaz nenabyl. Odkazem bylo moţno pořídit i ohledně celé 25 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str KINCL J., URFUS V., Římské právo, Praha: Panorama 1990, str

16 pozůstalosti, a to formou odkazu označovaného jako univerzální fideikomis. Za této situace dědic, povaţovaný stále za univerzálního sukcesora, byl povinen převést celou pozůstalost na odkazovníka v okamţiku, kdy se stal právoplatným dědicem. 27 Dalším samostatným druhem pořízení na případ smrti byl tzv. kodicil. Nejdříve šlo o dopis zůstavitele, který doprovází testament (kodicil testamentární), případně existující nezávisle na testamentu (kodicil intestátní), ve kterém zůstavitel projevoval svou vůli něco odkázat. Původně šlo o úkon zcela neformální, později se vyţadovalo minimum formálních náleţitostí. V poklasickém období se z kodicilu stal nový samostatný typ všeobecného pořízení na případ smrti podobající se testamentu (s výjimkou dědické instituce). 28 Samostatným druhem pořízení zůstavitele na případ smrti bylo také darování na případ smrti - donatio mortis causa. Na rozdíl od ostatních pořízení na případ smrti se jednalo o dvoustranný právní úkon, jehoţ účinky měly nastat, pokud obdarovaný přeţije dárce. U dárce nebyla vyţadována způsobilost pořídit testament. V justiniánském právu byla také zavedena moţnost toto darování jednostranně odvolat. 29 Pokud jde o institut dědické smlouvy, ten se v římském právu nevyskytoval, jelikoţ římské právo vycházelo ze zásady, ţe zůstavitel můţe svou vůli aţ do své smrti kdykoliv libovolně změnit. 1.2 Dědění ve středověku Na rozdíl od úpravy dědění v právu římském došlo v období středověku k výraznému posunu. Bylo-li dědění v římském právu podřízeno jednotné právní úpravě, v období středověku se nedalo o homogenní úpravě hovořit. Naopak, v tomto období je třeba počítat s právním partikularismem, který vyplývá především z personality práva jako základního principu středověkého práva. Tento partikularismus vychází z rozdělení obyvatelstva na základě příslušnosti k jednotlivým stavovským či sociálním skupinám, které se řídily vlastním právem. Nepracujeme zde s jednotným civilním právem, které mimo jiné obsahuje úpravu dědické problematiky, ale s několika civilními právy, která se navzájem sice ovlivňovala, ale přesto existovala po dlouhé období vedle sebe a ve své podstatě autonomně. Z jednotlivých partikulárních práv byly nejdůleţitější právo 27 KINCL J., URFUS V., Římské právo, Praha: Panorama 1990, str SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str

17 městské a právo zemské, které se posléze staly základem při sjednocování práva. Pokud jde o právo městské, situace zde byla komplikovaná, neboť v jeho případě lze hovořit o autonomním právu kaţdého města, přičemţ i v jeho rámci můţe být situace dále komplikována existencí dalších postranních práv Obecně k středověkému dědickému právu Rozvoj šlechtického dědického práva dlouho brzdila existence rodinného nedílu a panovníkova práva odúmrti. 31 Nedíl byla ve středověku a raném novověku forma majetkového spoluvlastnictví, kterou se rodiny snaţily zamezit uplatnění práva odúmrti ze strany panovníka, a který svou podstatou vycházel z předstátní rodové společnosti. Ve svých majetkových záleţitostech ho vyuţívala především šlechta, a to aţ do roku 1627, kdy byl nedíl v Čechách zrušen Obnoveným zřízením zemským. Na Moravě pak k jeho zrušení došlo roku Panovník si vyhrazoval nejen právo ke statkům, jejichţ drţitel zemřel bez potomků, ale i k případům, kdy potomky měl, ale jejich dědický nárok nebyl uznán. Pokud rody a rodiny tvořily v oblasti majetkové rodinné nedíly, dědění zejména věcí nemovitých, individuálně určeným dědicem, nebylo moţné. Postupné uvolňování rodinných nedílových svazků vytvářelo podmínky pro změnu. Dědění podle testamentu (česky kšaft, z německého Geschäfte) se v souvislosti s předchozí situací u nás neuplatňovalo. Teprve postupným vlivem kanonického práva se začala uplatňovat tato forma dědění. Význam v dědickém právu měl rozdíl mezi věcmi nemovitými a movitými, právní pravidla se převáţně soustředila na dědění nemovitostí. Přitom zde byl rozdíl, zda šlo o svobodné statky, pozemky poddaných, lenní majetek, nebo šlechtický majetek rodový podléhající fideikomisu. Z toho plyne, ţe římský pojem univerzální sukcese zde nebyl akceptován. Dědicem byl totiţ také ten, na koho přešly z pozůstalosti jen některé věci. Nepřítomnost univerzální sukcese vedla také k jiné úpravě ručení z pozůstalosti. K nabytí dědictví jiţ nebylo třeba výslovného projevu dědice. Pakliţe se synové po smrti otce dělili o rodinné jmění, dělili se o majetek, který uţ před smrtí otce měli, byť v nedílném společenství. Přijetí dědictví v římském smyslu nebylo třeba. V českém právu byla také úprava převzetí dědictví za součinnosti úředníka, tedy uvázání se v dědictví s komorníkem. Vedle toho existovalo se stejnou právní relevancí i svémocné 30 KNOLL V., SALÁK P. jr., Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2012, str VOJÁČEK L., SCHELLE K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, str MALÝ K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha: Linde, 2003, str

18 ujmutí se dědictví. Pokud jde o ručení za dluhy z pozůstalosti, nepřecházely veškeré zůstavitelovy dluhy na dědice, výjimku tvořily dluhy čistě osobní, jako například ty z rukojemství nebo z deliktu. Později se vţila zásada, ţe dědictví přechází i s dluhy, ale dědic byl povinen je uhradit jen do výše, na kterou dědictví stačilo. Soukromé jmění dědice tedy nebylo dotčeno Pokrevní příbuzenství Pokud jde o pokrevní příbuzenství a jeho stupně, původně byly chápány jako osoby příbuzné všechny osoby, které odvozovaly svůj původ od společného muţského předka. Na tyto osoby bylo hleděno jako na členy téhoţ rodu. Rod byl svazkem agnátů, příbuzenství přes ţeny se nebralo v úvahu. Přednost mužů před ženami se projevovala nejen v roli žen jako pozůstalých, ale i zesnulých. 34 Jak uvedl Všehrd, ženy dědicóv žádných nemají, než mužie. Postupem času se začalo přihlíţet i k příbuzenství skrze ţeny po přeslici. Díky tomu nebyl pro příbuzenství rozhodující pouze původ od muţského předka, nýbrţ od rodičovské dvojice. Pokrevní příbuzenství zahrnovalo jak agnáty, tak i kognáty, a určení stupně příbuznosti se stalo sloţitějším, protoţe jedinec měl příbuzné z matčiny i otcovy strany. Stupně příbuzenství se v českém právu počítaly podle lineárního systému. První skupinu tvořili ti, kdo pocházeli od nejbliţšího společného předka, tedy zůstavitelovy děti, a jejich potomci. Druhou skupinu tvořili rodiče a jejich descendenti. Prarodiče s jejich potomky patřili do skupiny třetí. Blízkost příbuzenství se počítala v první řadě podle skupin a v druhé řadě (uvnitř skupiny) podle stupně (kolena) směrem ke společnému předkovi. Při určování příbuzenství byla rozhodující nejen bliţší skupina, ale i bliţší stupeň ke společnému předkovi v této skupině. Takovýto způsob počítání příbuzenství se označuje jako lineográduální systém. 35 Zvláštní posloupnost se vytvořila i u vysokých šlechticů. Určitý majetek měl podle fideikomisu přecházet jen na určité členy rodiny. Takto se mělo zabránit drobení šlechtického majetku. Tento starý institut římského původu byl zachován i v novějších středoevropských kodifikacích. Často spadal zůstavitelův majetek v rámci fideikomisu na nejstaršího ze zákonných dědiců majorát. Podobně i v selských rodinách bylo 33 KADLECOVÁ M., SCHELLE K., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, str RAUSCHER R., Dědické právo podle českého práva zemského, Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1922, str KADLECOVÁ M., SCHELLE K., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, str

19 moţné, aby majetek připadal pouze jednomu dědici, u ostatních osob se počítalo s jejich vyplacením. 36 V českém zemském právu v rámci rodinného nedílu byly nejbliţšími zákonnými dědici děti zůstavitele a jejich potomci (vnuci). Pokud jich nebylo, nastupovali zůstavitelovi rodiče a sourozenci. Teprve kdyţ tito neţili, se stali dědici potomci sourozenců zůstavitele, tedy bratranci. Ascendenti s výjimkou rodičů byli pomíjeni v souladu se zásadou, ţe nápady před se jdou a ne zpátkem. Podle privilegia Jana Lucemburského 37 bylo dědické právo příbuzných omezeno do čtvrtého kolena, přičemţ osoba společného předka se počítala za první koleno. V roce 1497 král Vladislav II. Jagellonský omezení nedílných dědiců do čtvrtého kolena zrušil. Tím umoţnil, aby v případě nedostatku nedílných dědiců mohli dědit oddělení příbuzní. Na Moravě obdrţela šlechta tuto výhodu aţ v roce 1587 od císaře Rudolfa II. Německý, římským právem ovlivněný lineográduální systém, byl do českého práva převzat aţ Obnoveným zřízením zemským, které úplně odstranilo rozdíly mezi dědici nedílnými a oddělenými a zavedlo nové intestátní dědické právo, podle něhoţ byli dědici rozděleni do pěti tříd. V první nastupovali descendenti, ve druhé ascendenti, ve třetí poboční, ve čtvrté skupině manţelé mezi sebou a v páté královská komora. 38 České městské právo převzalo lineográduální systém pro dědickou posloupnost uţ ve 14. století. Důkazem mohou být ustanovení v knize brněnského písaře Jana z roku Právo reprezentace uplatňované v dědické posloupnosti umoţňovalo, aby v situacích, kdy dědili zůstavitelovi synové (první skupina) a jeden z nich uţ byl mrtev, mohli současně s nimi dědit potomci tohoto zemřelého syna. Obdobně, kdyţ dědili sourozenci zůstavitele, mohli současně s nimi dědit potomci zemřelého bratra. Pokud jde o dědění ţen, mohlo jim dle zemského práva připadnout dědictví nemovitostí pouze tehdy, kdyţ nebylo oprávněných muţských potomků. V průběhu doby se postavení ţen měnilo k lepšímu, ale stejného postavení s muţi nedosáhly. Omezování práv ţen při dědění nemovitostí sledovalo záměr nedrobit majetek rodiny, protoţe dědickým nárokem ţen by se majetek dostal do rodiny jejího manţela. Jiná situace byla u dědění ţen podle práva městského, dle kterého byly při dědění ţeny rovnocenné muţům. Vývoj ve městech k tomu dospěl koncem 15. století. Příčinou byly odlišné majetkové i rodinné 36 ADAMOVÁ K., Dějiny soukromého práva ve střední Evropě, Praha: C. H. Beck, 2001, str Z roku 1310 pro Čechy a z roku 1311 pro Moravu. 38 SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str

20 poměry měšťanů. Obchod a řemeslná výroba umoţňovaly vznik značných majetků, coţ vyţadovalo svobodu nakládání s těmito majetky a tedy i volnost v dědickém právu. 39 Odúmrť nastupovala, kdyţ nebylo pokrevních dědiců. Na prvním místě připadala odúmrť českému panovníkovi, jakoţto jeho regální právo. Panovník byl majitelem veškeré neosazené půdy, tedy i odumřelé nemovitosti. Odúmrtní nárok českých králů se vztahoval ke svobodnému, deskovému majetku šlechty. Šlechta se snaţila přimět panovníky, aby se práva odúmrti vzdali. V zásadě se jí to však podařilo v Čechách až za Vladislava Jagellonského (1497) a na Moravě dokonce až za Rudolfa II. (1587). 40 Odumřelé městské nemovitosti původně patřily také panovníkovi, ale čeští králové se jich vzdávali ve prospěch jednotlivých měst. Vrchnosti připadala odúmrť jejich poddaných. Městům připadala odúmrť jen po měšťanech, kteří přispívali na potřeby města, účastnili se jeho obrany a podléhali jeho soudu. Odúmrtní právo měly také nemocnice, kláštery, sirotčince a chudobince z pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly ţádné dědice Pořízení na případ smrti Darování na případ smrti nebylo prakticky moţné, protoţe tomu bránil rodinný nedíl a také zákonná dědická posloupnost, která stanovovala dědický nárok pokrevních příbuzných. To znamenalo, ţe kdo měl pokrevní příbuzné, nemohl je odsunout ve prospěch cizího dědice. Nebylo-li intestátních dědiců, nastupovalo odúmrtní právo krále. Teprve pod vlivem římskokatolické církve se dalo naloţit alespoň s částí majetku zůstavitele na případ smrti. Šlo zejména o zboţná darování, která zůstavitel poskytl kostelu, aby spasil svou duši. Nebylo to poslední pořízení na případ smrti v pravém slova smyslu, ale jednání mezi ţivými, s účinky na případ smrti. 42 Na rozdíl od darování na případ smrti je testament (kšaft) právní úkon, kterým činí zůstavitel pořízení o svém majetku, a jehoţ účinky nastanou aţ po smrti zůstavitele. Testovat bylo v českém zemském právu dosti obtíţné. Ten, kdo neměl nedílné příbuzné, mohl o svém majetku kšaftovat, jen pokud dostal souhlas krále mocným listem, kterým se král vzdal svého práva na odúmrť jen v jednom, konkrétním případě. V českém 39 KADLECOVÁ M., SCHELLE K., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, str VOJÁČEK L., SCHELLE K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, str KADLECOVÁ M., SCHELLE K., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, str SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str

21 právu se v dobách omezené testovací svobody používaly fingované zápisy dluhem, v Uhrách pak tzv. bratrská adopce. 43 Fingovaný dluh měl zakrýt pravou podstatu věci, a to pořízení na případ smrti. Pokud šlo o šlechtice, vnášely se tyto zápisy do zemských desek. O movitých věcech mohlo být volně pořizováno závětí od 16. století, bez ohledu na nedílné příbuzné a královo odúmrtní právo, které se vztahovalo pouze na nemovitosti. Vydáním Obnoveného zřízení zemského se zakotvila testovací svoboda a mocné listy uţ nebyly dále potřeba. České městské právo oproti právu zemskému připouštělo testovací svobodu poměrně brzo. Nejdříve měli výhodu volného testování jen měšťané z těch měst, kterým to král povolil v městském privilegiu, od roku 1372 náleţelo toto právo jiţ všem královským městům. U písemného testamentu vyţadovalo zemské právo dva aţ tři svědky, na Moravě potom svědků alespoň šest. Kšaft, který byl přímo vkládán do zemských desek, nemusel jiţ být dosvědčován svědky. Ústní kšafty byly spíše výjimečné a pouze o movitých věcech. V městském právu stačili při písemném i ústním kšaftu pouze dva svědci. Obnovené zřízení zemské ustanovilo tři aţ pět svědků. Písemné kšafty se opatřovaly pečetí zůstavitele a svědků. Význam těchto pečetí byl ale jiný neţ v římském právu, ve kterém znamenaly uzavření listiny. V českém právu pečetě ověřovaly podpisy osob, které byly přítomny sepsání kšaftu. Aţ do Obnoveného zřízení zemského nebylo moţné volně měnit a zrušit existující kšaft. Zemské právo umoţňovalo změnu kšaftu a zrušení starého kšaftu jenom tehdy, pokud si zůstavitel při sepsání prvního kšaftu výslovně toto právo vyhradil. Pokud to neudělal, zůstal první kšaft v platnosti. Co se městského práva týká, tak testovací svoboda se zde rozvinula rychleji neţ u práva zemského. Předpokládala se i moţnost vydědit potomky, kteří jinak patřili do skupiny tzv. nepominutelných dědiců. Důvodů pro vydědění bylo celkem čtrnáct a patřilo mezi ně např. zlé zacházení s rodiči, pokus o jejich zabití nebo cizoloţství s macechou Dědické právo v rakouském občanském zákoníku Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 představuje dominantní předpis celé moderní české právní historie. Se změnami 45 platil v českých zemích aţ do roku Oprávněně se ABGB řadí po bok tak významných občanských zákoníků, jako je 43 ADAMOVÁ K., Dějiny soukromého práva ve střední Evropě, Praha: C. H. Beck, 2001, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str Drobné zásahy do manţelského a rodinného práva z první poloviny 19. stol, fakticky nastalé změny v důsledku revolučních přeměn roku 1848, předpisy vydané k podpoře podnikatelské činnosti ve druhé polovině 19. století a novelizace ze druhého desetiletí 20. století. 21

22 francouzský Code Civil a německý Bürgerliches Gesetzbuch. Zákoník vycházel z tradic římského práva a především zohledňoval koncepci přirozeného práva. Pro mou práci je tento zákoník důleţitý zejména z toho důvodu, ţe autoři nového občanského zákoníku vycházeli při formulování příslušných ustanovení dědického práva právě z tohoto, na svou dobu zcela dokonalého, kodexu. Na českém území byl platným právem prakticky až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ačkoliv rozsáhlé pasáže nahradily nové československé kodexy z let 1950 a Úprava dědického práva v ABGB byla velice podrobná a byla obsaţena v osmé knize v hlavách 8 16, které obsahovaly Dědickou způsobilost měly osoby, které podle platného zákona měly právo nabývat majetek, mohly to být tedy jak fyzické, tak právnické osoby. Právnickou osobu bylo dokonce moţné, stejně jako dnes, posledním pořízením i zaloţit. Duchovní korporace, tj. církve, duchovní řády a kongregace, měly rovněţ dědickou způsobilost. Co se nezpůsobilých dědiců týká, těmi byly osoby, které se proti zůstaviteli dopustily zločinu, a osoby, které zůstavitele donutily nebo lstí přiměly nebo zabránily projevu, resp. změně poslední vůle anebo ji potlačily. Osoby, které se dopustily cizoloţství nebo krvesmilství, byly vzájemně vyloučeny z dědictví na základě prohlášení poslední vůle. Konečně, provdala-li se manţelka, aniţ by vyčkala lhůt uvedených v 120 ABGB, ztratila to, co jí bylo zanecháno dědickou smlouvou nebo testamentem jejího zemřelého manţela. 47 Obecný zákoník občanský rozlišoval tři dědické tituly - testament, zákon a dědickou smlouvu Testamentární posloupnost Jak uvádí v jednom ze svých článků 49 prof. Váţný, právní úprava testamentu podle ABGB se svou podobou blíţila spíše římskému vojenskému testamentu, který nebyl tolik svázán dobovými dogmaty, neţ běţnému civilnímu testamentu. Pokud se zaměříme na testament, nenásledovala jeho pozice středověké postavení. Právní institut testamentu se dle ABGB opět zařadil vedle intestátní posloupnosti jako 46 SCHELLE K., Dny práva 2010 Days of Law, 1. Ed,. Brno : Masaryk University, 2010, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str VÁŢNÝ, J. Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově. Časopis pro právní a státní vědu. 1933, roč. 16, č. neuvedeno, s

23 rovnocenná varianta. Testament se stejně jako v římském právu řídil principem univerzální sukcese. Osoba, která získala jen jednotlivou věc (nikoliv tedy podíl k celé pozůstalosti), nebyla dědicem, nýbrţ odkazovníkem (legatářem). Zásadou semel heres, semper heres 50 se řídilo i novodobé právo. Dědic se nemohl stát dědicem jen na určitý čas, a jestliţe jednou dědictví přijal, nemohl si to později rozmyslet. Nově mohly nastat oba delační důvody zároveň, tj. pokud zůstavitel zanechal pro testamentární dědice jen určitý díl pozůstalosti, získali zbytek pozůstalosti zákonní dědicové. Ručení dědiců za zůstavitelovy dluhy zůstalo ovšem neomezené. 51 Základní podmínkou platného testamentu byla způsobilost pořizovatele. ABGB taxativně vyjmenovává nezpůsobilé osoby, mezi něţ patří osoby mladší 14 let (do 18 let mohly osoby pořizovat testament jen ústně - protokolárně, tedy před soudem nebo notářem), a osoby, které byly prohlášeny za šílené a blbé (zbaveny právní způsobilosti). Kaţdý řádný testament musel rovněţ splňovat předepsanou formu. ABGB znal dvě základní formy testamentu, a to řádný a mimořádný. 52 Nejběžnějšími formami byly holografický testament (tj. vlastnoručně psaný a podepsaný) a testament soudní nebo notářský (tj. vlastnoručně podepsaný testament, uložený u soudce nebo notáře). 53 V případě holografického testamentu nebylo potřeba svědků a bylo jej moţné sepsat v jakémkoliv jazyce (s výjimkou hebrejštiny), ani forma tohoto testamentu nebyla předepsána. Testament soudní bylo moţné pořídit i ústně. V takovém případě šlo o ústní prohlášení před soudem, o němţ byl sepsán soudní protokol. Mezi řádné formy testamentu patřil i alografní a ústní testament. Pokud jde o alografní formu testamentu (sepsaný jinou osobou, ale zůstavitelem a třemi svědky podepsán), pak sepisovatelem závěti mohl být kdokoliv a zůstavitel musel před svědky prohlásit, ţe testament obsahuje jeho poslední vůli. ABGB myslel i na situace, kdy zůstavitel neuměl psát, v tomto případě přicházelo v úvahu místo podpisu znamení ruky, které muselo být provedeno za přítomnosti třech svědků. Pokud zůstavitel neuměl číst, pak jeden svědek, za přítomnosti zbývajících dvou svědků, musel testament nahlas přečíst. Z předčítání byl však vyloučen svědek, který testament psal. Osoby hluché a němé neměly jinou moţnost neţ pořídit testament ve formě notářského zápisu. Ústní 50 Kdo je jednou dědicem, je navţdy dědicem. 51 SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str VOJÁČEK L., SCHELLE K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, str

24 testament musel být pořízen tak, ţe před třemi svědky byla zůstavitelem ústně vyslovena jeho poslední vůle. Tito svědkové poté buď jeho poslední vůli sepsali a podepsali, nebo byli kaţdý samostatně pozváni k soudu, kde o poslední vůli vypověděli. 54 Pokud jde o mimořádné testamenty, ABGB je označoval jako poslední pořízení s úlevami. Jednalo se o testamenty pořízené za plavby na lodi a dále na místech, kde panoval mor nebo jiné, podobně váţné epidemie. O nakaţlivosti epidemie muselo mezi lidmi panovat obecné přesvědčení, jakkoliv podle vědeckých názorů chybné. Nepatřily sem proto například tyfus, neštovice či chřipka. Privilegované závěti vyţadovaly dva svědky, přičemţ jeden z nich mohl být zároveň pisatelem. Pokud hrozila epidemie, nemuseli být přítomni oba najednou ( 598 ABGB). Při posledních pořízeních s úlevami mohli jako svědci působit i členové duchovních řádů, ţeny a mladíci, kteří dovršili 14 let ( 597 ABGB). Šest měsíců po skončení plavby či nákazy ztrácela tato zvláštní poslední pořízení platnost ( 599 ABGB) Intestátní posloupnost Intestátní posloupnost byla upravena v 727 a násl. a uplatnila se tehdy, pokud nebyla pořízena řádná závěť nebo dědická smlouva. ABGB rozděloval v původní verzi zákonné dědice do šesti tříd, podle nichţ byli povoláváni k dědictví. V první třídě dědily zůstavitelovy děti, a pokud zemřely, jejich potomci. Měl-li tedy zůstavitel manţelské děti, pak jim připadlo celé dědictví, o které se rozdělily stejným dílem. Do druhé třídy patřili zůstavitelovi rodiče a jejich potomci, do třetí zůstavitelovi prarodiče a jejich potomci a ve čtvrté, páté a šesté postupně první, druzí a třetí prarodiče a jejich potomci. První novela ABGB z roku 1914 omezila počet příbuzenských tříd na čtyři. 56 Vedle pokrevných příbuzných dědil ze zákona vţdy také pozůstalý manţel. Vedle zůstavitelových dětí a jejich potomků dědil manţel čtvrtinu pozůstalosti, vedle druhé a třetí třídy dědil manţel polovinu pozůstalosti. Celá pozůstalost připadla manţelovi jen tehdy, pokud nebylo dědiců v první, druhé ani třetí třídě. Pozůstalému manţelovi příslušely také movité věci náleţející k domácnosti (pokud dědil v první skupině, 54 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str ROUČEK F., SEDLÁČEK J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl III., Olomouc: CODEX Bohemia, str VOJÁČEK L., SCHELLE K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, str

25 jednalo se jen o věci vlastní potřeby) a také věci ujednané ve svatební nebo dědické smlouvě, pokud obsahovaly nařízení mortis causa. 57 Pokud nikdo dědictví nenabyl, připadlo státu jako odúmrť. ABGB znal i celou řadu zvláštních předpisů stanovujících různé odchylky v případě selských statků nebo pozůstalostí duchovních Dědická smlouva a další dědické instituty Uzavření dědické smlouvy bylo moţné pouze mezi manţeli. Dle 602 ABGB platilo, ţe Smlouvy dědické o celé pozůstalosti nebo o poměrném jejím dílu mohou býti platně sjednány jen mezi manžely. Ustanovení o tom jsou v hlavě o svatebních smlouvách. Aby byla dědická smlouva platná, musela mít písemnou formu a splňovat veškeré náleţitosti písemného testamentu. Touto smlouvou sliboval manţel druhému manţelovi pozůstalost nebo její část a tento druhý manţel slib přijímal. Pokud šlo o manţela, který byl povolán za dědice, vyţadovala se způsobilost dědická v okamţiku nápadu, nikoliv v době uzavření smlouvy. 58 Podle 1265 ABGB mohli dědickou smlouvu platně uzavřít jen manţelé, mohli ji však zřídit i snoubenci. Perfekce takové smlouvy však závisela na uzavření manţelství. Právě proto byla dědická smlouva řazena mezi smlouvy svatební. Bylo-li manţelství prohlášeno za neplatné, vstoupila v neplatnost také dědická smlouva. Dědická smlouva měla stejné poslání jako závěť. Rozdíl mezi těmito dvěma instituty spočíval v tom, ţe u závěti šlo o delační důvod vytvořený jednostranným a tedy odvolatelným úkonem, u dědické smlouvy se naopak jednalo o úkon dvoustranný. 59 Další moţností, jak odkázat majetek, byl dovětek (kodicil), coţ bylo pořízení na případ smrti, v němţ nebyl ustanoven dědic, nýbrţ jen určeny odkazy nebo nařizována jiná opatření, například určen poručník. 60 Tento odkaz se odkazoval osobě nazývané odkazovník a dnem smrti zůstavitele nabyl právo na odkaz. Základní rozlišení mezi dědictvím a odkazem se neposuzuje dle hodnoty předmětu dědictví či odkazu, ale dle toho, zda je někdo ustanoven dědicem, či zda nabývá jen jednotlivá práva coby 57 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str ROUČEK F., SEDLÁČEK J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Linhart, 1936, str ROUČEK F., SEDLÁČEK J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Linhart, 1936, str VOJÁČEK L., SCHELLE K., České právní dějiny do roku 1945, Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, str

26 odkazovník. 61 Dědic, na rozdíl od odkazovníka, plně odpovídá za pozůstalostní dluhy, ledaţe vyuţije dobrodiní soupisu. 62 Nebezpečí hradit dluhy zůstavitele v plné výši byl sice odkazovník ušetřen, přesto pro něj přijetí odkazu nemuselo být výhodné, neboť tím vyvstávala povinnost plnit případně nařízený pododkaz, a to i v případě, kdy hodnota pododkazu převyšovala hodnotu odkazu. 63 Právním úkonem na případ smrti bylo i darování na případ smrti. Šlo o darovací smlouvu, v níţ okamţik plnění byl určen dárcovou smrtí. Jejím smyslem bylo odevzdání darované věci obdarovanému po dárcově smrti. Při jejím uzavření se dárce výslovně zřekl práva odvolat takový dar a obdarovanému o tom byla doručena písemná listina. 64 ABGB pamatoval i na situaci, kdy povolaný dědic dědictví z jakéhokoliv důvodu nenabude. V takovém případě nastupoval institut náhradnictví. 65 Zůstavitel mohl určit několik náhradníků (substitutů), a to buď za sebou, nebo vedle sebe. Tzv. substituti za sebou byli náhradníci, přičemţ vzdálenějšímu náhradníkovi se mělo dostat dědictví jen tehdy, pokud odpadli předchozí. Vedle obecného náhradnictví znal ABGB také fideikomisární substituci, coţ znamenalo, ţe pozůstalost (nebo její část) po fiduciářovi měla připadnout jiné osobě, tzv. fideikomisářovi. Toto mohlo nastat zejména v situacích, kdy zůstavitel určil dědici dědice, nebo jestliţe povolaná osoba v době delace ještě nebyla počata. Co se týká moţnosti smluvního zřeknutí se dědického práva, pak ten, kdo mohl nakládat se svým dědickým právem, se ho mohl předem zříci smlouvou se zůstavitelem. K platnosti smlouvy se vyţadovala forma notářského spisu nebo také zápisu v soudním protokolu. 66 Co se týká úpravy nepominutelných dědiců v ABGB, za nepominutelné dědice zákoník povaţoval jak zůstavitelovy děti, tak jeho rodiče. Zákoník se však neomezoval jen na tyto osoby, nepominutelnými dědici byli všichni jeho ascendenti a descendenti. Pokud jde o velikost podílu, descendenti měli nárok na polovinu toho, co by jim připadlo podle zákonné dědické posloupnosti, ascendenti měli nárok na jednu třetinu jejich případného zákonného podílu. S institutem nepominutelných dědiců souvisí také institut vydědění. 61 Rozdíl mezi dědicem a odkazem viz 535 ABGB. 62 Právo výhrady soupisu zavedl i současný OZ, přičemţ tomuto právu se budu věnovat v hmotněprávní části této práce. 63 KNOLL V., SALÁK P. jr., Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2012, str SCHELLOVA I., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a.s., 2007, str I tento institut zákonodárce převzal a zavedl do současného OZ. 66 SCHELLE K., SCHELLEOVÁ I., Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str