DYSPRAXIE: VÝVOJOVÁ PORUCHA POHYBOVÉ KOORDINACE

Transkript

1 DYSPRAXIE: VÝVOJOVÁ PORUCHA POHYBOVÉ KOORDINACE Dita Janderková KNIHY Z, O Dyspraxie: vývojová porucha pohybové koordinace. Praha: Portál,. ISBN Kniha nabízí čtenářům informace, které se zabývají problematikou jedné ze specifických poruch dyspraxie. Jedná se o ucelenou monografii, která nabízí základní, ale pro prvotní orientaci dostačující informace. Je určena učitelům, psychologům, speciálním pedagogům a rodičům dětí s dyspraxií. Přínosem bude i pro samotné nositele poruchy. Doporučuji ji k četbě i dospělým, kteří poruchou trpěli jako děti a potýkají se s ní i dnes. Pokud by se chtěly něco dozvědět i děti s poruchou, domnívám se, že bude srozumitelná tak od dvanáctého roku věku. Pokud se ohlédneme, tak v české literatuře dosud neexistuje podobná ucelená monografie na toto téma. Jsou zpracovány pouze dílčí okruhy problémů. Už samotné jméno autorky zaručuje srozumitelnost a přístupnost textu, což je další aspekt, který stojí za to zmínit. Autorka staví na bohatých osobních zkušenostech, což dokládají na několika místech postřehy z praxe a v závěru podrobněji zpracované jednotlivé kazuistiky jedinců s dyspraxií.

2 Je však nutné počítat s tím, že metodologicky jsou kazuistiky méně přesné, což ovšem lze s ohledem na široké spektrum čtenářů přepokládat. Jako pozitivum je možné hodnotit graficky dobré členění textu, doplněné doprovodnými ilustracemi. Cenné jsou určitě doporučení a rady, jak pracovat s jedinci s dyspraxií a jak k nim přistupovat. Kniha je rozčleněna do několika kapitol:. kapitola má příhodný název Proč je dyspraxie aktuální? Autorka správně zdůrazňuje, že dyspraxie se neprojevuje pouze v pohybových aktivitách, ale narušuje celkový vývoj osobnosti i vývoj sociální. Ihned po narození mohou rodičům připravit nepříjemné chvíle obtíže při sání a polykání dítěte a později se trápí s jeho pohybovým i řečovým deficitem, což mohou být signály k provedení diagnostiky. Dokonce i samotné dítě si uvědomuje své opoždění, nevěří si nejprve v pohybových aktivitách, později i v dalších činnostech, které s opožděným pohybovým vývojem souvisejí. Nedůvěra v sebe sama a zkušenost s neúspěchem se přenášejí do dalších oblastí, ve kterých není důvod k selhávání. Obtíže v pohybové koordinaci mohou nepříznivě ovlivnit i vývoj poznávacích procesů, konkrétně se může jednat o deficit ve vývoji sluchového či zrakového vnímání, hmatu, ale též v myšlení, paměti, řeči. Neobratnost děti limituje také v oblasti trávení jejich volného času a s tím úzce souvisí výběr kamarádů. Proto se setkáváme s tím, že děti upřednostňují společnost dospělých nebo i osamělost. Výjimečné nejsou konflikty se spolužáky, které ovšem nejsou projevem snahy ubližovat, nejsou záměrné. Na vině je spíše nepřesný odhad vzdálenosti či nedostatečná koordinace pohybů, které způsobují, že dítě naráží do ostatních či do věcí, zakopává o předměty. Od těchto negativních zkušeností je pouze krůček ke vzniku pocitů méněcennosti. Dítě, které si nevěří, nechce zkoušet nové aktivity, hrát si s kamarády, hledá ochranu dospělých. S tím také souvisí sklon k obezitě. V této souvislosti autorka uvádí, že mnoho dětí je obézních. Jistě nepřekvapí, že zmíněné komplikace přetrvávají až do dospělosti a mohou nepříznivě ovlivnit celý život člověka.. kapitola definuje dyspraxii Autorka nejdříve připomíná, že praxie je specifická lidská dovednost, které umožňuje mozku plánovat, organizovat a řídit interakci s vnějším světem. Opírá se o koncept popisující tři hlavní komponenty praxie, kdy člověk má vědět, co udělat, jak to udělat a jak proces úspěšně dokončit. Velmi jednoduše lze říci, že dyspraxie je postižení nebo nezralost v organizaci pohybů, vedoucí k připojeným obtížím v jazyce, percepci a myšlení. Jedinec s dypraxií vykazuje

3 rozdíl mezi pohybovými schopnostmi a věkem. Nápadné je to například v oblastech, jako je vývoj řeči, protože na tvorbě řeči se výrazně uplatňuje i motorika. Mezinárodní klasifikace nemocí (DSM-IV,, Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) stanovuje kritéria diagnózy vývojové poruchy koordinace. Diagnostikové rozlišují jednotlivé typy dyspraxie a ptají se také po příčinách. Pro ilustraci toho, že se jedná o naléhavý problém, který by neměl stát na okraji zájmu vychovatelů, je zmíněna skutečnost, že dle výzkumů se počet dětí s dyspraxií pohybuje mezi %, přičemž chlapců je přibližně třikrát více. To znamená, že ve školní třídě, kde je přibližně žáků, mohou až čtyři trpět dyspraxií. Autorka se vyjadřuje také k příčinám dyspraxie. Uvádí, že jsou ve většině případů neznámé. Předpokládá se spíše nezralost centrálního nervového systému než jeho postižení. Potvrzené jsou i genetické příčiny, což lze podpořit skutečností, že dyspraxie se často vyskytuje u více jedinců v rámci jedné rodiny.. kapitola je věnována projevům dyspraxie Zelinková přehledně rozčlenila jednotlivé příznaky podle věku a oblastí, do kterých se porucha promítá. Například se věnuje období od narození do tří let, kdy je možné pozorovat problémy s krmením a opožděný vývoj řeči. V předškolním období autorka zmiňuje problémy s chůzí ze schodů a do schodů, kdy dítě nestřídá nohy, ale postupuje stále jednou nohou kupředu. Dítě s dyspraxií si pomaleji osvojuje pohybové stereotypy spojené s mytím a čištěním zubů, oblékáním a obouváním, kreslit začíná později a kreslí nerado. Kresba je jednoduchá, střídá ruce vzhledem k opožděnému vyhranění laterality. Mnohdy si hraje samo. Dává přednost společnosti dospělých. V mladším školním věku je typická pomalejší adaptace na školní prostředí. Děti se kvůli nedostatečné prostorové orientaci mnohdy ztrácejí ve školní budově. Oblékání a převlékání jim trvá neúměrně dlouho. Ve výuce pracují pomalu, při pracovním vyučování jsou neobratné při používání nástrojů, například nůžek, tělesná výchova je zdrojem nesnází. Dítě bývá rušivým elementem pro učitele i spolužáky. Už v tomto období hrozí, že se vytvářejí pocity méněcennosti a snižuje se sebehodnocení, a dokonce se setkáváme i s psychosomatickými obtížemi. Pro starší školní věk je typické, že se výrazně zvětšují rozdíly mezi jednotlivými žáky s dyspraxií v závislosti na závažnosti jejich obtíží a na postupné kompenzaci. Důležitou roli hraje podpora v rodině a ve škole. Emoční projevy odpovídají mladšímu věku. Ve škole se děti musí více soustředit na běžné

4 aktivity, které ostatní provádějí automaticky. Hodiny hudební, pracovní a tělesné výchovy, které jsou pro ostatní většinou relaxací, jsou pro děti s dyspraxií zvýšenou zátěží a zdrojem únavy. Nezapojují se do kolektivních pohybových her, jsou pro ně vhodnější individuální sporty (např. plavání). Obtížněji získávají kamaráda. U některých dětí je touha po přátelství tak výrazná, že jsou ochotny stát se příslušníky jakékoli party za jakoukoli cenu. Autorka knihy neopomněla, což je přínosem, ani období dospívání, a především dospělost. Problémy jsou spojeny s běžnými činnostmi, jako je například holení, oblékání, vaření jednoduchých jídel, řízení auta. V sociální oblasti se může objevit výraznější ostýchavost v kontaktu s druhým pohlavím a s tím související pocity méněcennosti, osamění, snižování sebedůvěry. Problematická může být i profesní orientace, kdy chybí prožitek úspěchu.. kapitola se zaměřila na problematiku diagnostiky Kapitola je vcelku přehledná a dočteme se v ní především o vývojových deficitech, které jsou východiskem diagnózy. K primárním deficitům patří například špatná představa o pohybu, neverbální inteligence je nižší než verbální, typická je nezralost ve vnímání tělového schématu, oslabené svalové napětí, nesprávné držení těla, deficit ve vývoji řeči a artikulace. Pro pedagogy může být zvláště přínosná pasáž o diferenciální diagnóze. Tento typ diagnózy se používá tehdy, pokud jsou vnímány stejné projevy, ale mají různé příčiny. Když se například dítě vyhýbá pohybovým aktivitám, může za tím být lenost, ale i dyspraxie. Když se dítě v diktátech dopouští mnoha chyb, příčinou nemusí být neznalost látky, ale opět dyspraxie, protože dítě se musí soustředit na samotný akt psaní a nemá už sílu na aplikaci gramatických pravidel. Zdrojem konfliktů bývá i neohrabanost, kdy se může zdát, že dítě provokuje ostatní a chce vyvolat konflikt. Můžeme se domnívat, že má poruchu chování, ve skutečnosti je příčinou dyspraxie.. kapitola se zaměřila na dyspraxii a další poruchy K tomu uvádí autorka důležitou informaci, že mnoho dětí s dyspraxií trpí zároveň další vývojovou poruchou (dyslexie, ADHD, autismus, Aspergerův syndrom). Především v pozdějším věku se mohou souběžně objevit také úzkostné poruchy a deprese. Jednotlivé podkapitoly se podrobněji zaobírají například spojitostí se specifickými poruchami učení, s poruchami autistického spektra nebo s poruchami komunikace.. kapitola Samozřejmě nelze opomenout ani možnosti reedukace, což je obsahem této kapitoly.

5 Autorka se snažila rozčlenit informace na oblast hrubé motoriky, jemné motoriky, cvičení artikulačních orgánů, rozvoj vizuomotorické koordinace, grafomotoriky. Najdeme i rady, jak rozvíjet psaní, orientaci v tělovém schématu. Sympatické je, že autorka uvádí konkrétní cvičení, která lze při práci s dětmi bez velkých příprav použít a která mohou být i inspirací pro rodiče. Pro zájemce o informace o reedukaci v zahraničí připojila poznatky o situaci ve Velké Británii, kde se v porovnání s naší zemí jeví péče jako lépe organizovaná. Například cvičení jsou sestavena do programu na osm týdnů. Cvičení se provádí šestkrát za týden, u dětí na druhém stupni základní školy postačí třikrát až čtyřikrát za týden. Každé cvičení je dlouhé přibližně třicet minut čistého času bez odcházení na toaletu, pití a dalšího rozptylování.. kapitolu nazvala autorka Život s dyspraxií Hned na úvod znovu připomíná, že dyspraxie není obtíž, ze které lze vyrůst, z dítěte s dyspraxií se stává dospělý s dyspraxií. Důležité je pěstování zdravého sebevědomí a sebehodnocení s oceněním těch oblastí, v nichž je dítě úspěšné. Neznamená to ale, že je nutné dítě zcela chránit před situacemi, kde se může setkat s neúspěchem. Součástí výchovy by mělo být též pěstování odolnosti vůči zátěži, přiměřenému stresu, využití chyb ke zlepšení výkonu a zvládání neúspěchu. Dítě se učí s poruchou žít, netrápit se neúspěchy. S tím souvisí například potřeba pomoci při výběru kamarádů, kteří sice deficit vnímají, ale berou ho jako přirozenou součást osobnosti kamaráda. Rady se týkají i vztahů se sourozenci. Nelze opomenout oblast školního vzdělávání podpory školy. Pedagogové by například měli počítat s tím, že děti s dyspraxií a dalšími obtížemi (ADHD, SPU) občas usnou v průběhu dne a mají omezenou schopnost provádět více činností současně. Většina dětí ve školním věku zvládá přípravu pomůcek na vyučování, přechod do jiné třídy, převlékání na tělocvik nebo oběd ve školní jídelně automaticky, dítě s dyspraxií musí myslet na každý úkon a ne vždy tyto běžné činnosti zvládne, a proto je více unavené. V souladu s trendem inkluzivního vzdělávání Zelinková zmiňuje podpůrná opatření, kdy má třídní učitel možnost vypracovat plán pedagogické podpory. Pro jeho vytvoření není nutné vyšetření ve školském poradenském zařízení ani souhlas zákonných zástupců. Jeho obsah stanoví učitel na základě znalostí žáka. Není opomenuta ani důležitá oblast volnočasových aktivit. Vhodné jsou hudební aktivity spojené se zpěvem, méně vhodná je hra na hudební nástroj. Přínosem publikace je určitě i část, kde jsou uvedeny kontakty na jednotlivé odborníky, kteří se přímo specializují na dyspraxii, jak je ostatně v zahraničí časté, ale u nás stále v počátcích.

6 . kapitola nese název A co dospělí? V zahraničí jsou doporučováni ke spolupráci odborníci, jako je například logoped, fyzioterapeut, ergoterapeut. Za velmi dobrou pokládám část textu, kdy si dospělí s příznaky dyspraxie mohou uvědomit, že dosavadní problémy, které je provází celý život, mohou souviset s vrozenou poruchou. Mnohdy netušili a ani jejich okolí nebylo ochotno připustit, že za tyto projevy nemohou. Například lze zmínit z mnoha uvedených informací obtíže při řízení auta, problémy s týmovou prací, potíže v adaptaci na novou nebo neobvyklou situaci, impulzivita, obtíže v porozumění řeči a vyjadřování. Důsledkem pak mohou být deprese či úzkost. Na druhé straně jsou někteří dospělí kreativní a originální. Autorka doporučuje, jak zvládat dyspraxii v dospělosti. Jednoduché a celkem snadno realizovatelné rady se mohou stát inspirací ke zlepšení kvality života, přestože se na první pohled jeví jako zcela běžné například doporučení používat elektrický zubní kartáček nebo elektrický holicí strojek, mít krátké vlasy, které jsou méně náročné na údržbu, vybírat si oblečení, které se snadno obléká a udržuje. Ženy by neměly nosit boty na vysokých podpatcích, pokud mají problémy s udržením rovnováhy. V zahraničí jsou popsány optimální postupy při úklidu, luxování, vaření, doporučení, jak zorganizovat svůj byt, kuchyň nebo příslušenství. V českém prostředí nic podobného bohužel zatím není. Jsou připojeny i rady k trávení volného času, ke zlepšení komunikace.. kapitola Příjemným oživením jsou v úvodu zmíněné kazuistiky. Závěrem shrňme, že publikace určitě bude pro čtenáře přínosem. Pomůže jim pochopit vlastní problémy, pokud je čtenářem nositel poruchy, ale doporučuji ji i rodičům, pedagogům, pediatrům a partnerům či zaměstnavatelům dospělých s dyspraxií. Mnohdy totiž nechápeme zvláštní projevy v chování z neznalosti. Řádky předkládané publikace mohou pomoci předejít možným konfliktům a přijmout některé projevy jako dané a naučit se s nimi žít, případně je u jiných v mezích možností tolerovat. Autorka Mgr. Dita Janderková, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně, Institut celoživotního vzdělávání, Zemědělská, Brno, dita.janderkova@mendelu.cz