SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #03_ rocník NEPRODEJNÉ

Transkript

1 SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích Slovo #03_ rocník NEPRODEJNÉ Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.

2 03 10 V šest pred domem Úvodní slovo Když se minulý rok v médiích začalo mluvit o tom, že existuje potřeba vzniku nového cizineckého zákona, ministerstvo vnitra proklamovalo, že nová cizinecká legislativa bude jednodušší a přehlednější. Ale konečný návrh, který poslal úřad v květnu letošního roku do meziresortního řízení, těchto cílů nedosahoval, spíše naopak. Na balíček tří zákonů zákon o vstupu a pobytu cizinců, zákon o volném pohybu občanů EU a zákon o ochraně státních hranic se sešlo tolik zásadních připomínek z různých stran, že MV muselo návrh prozatím odložit k ledu. Online petici proti balíčku zákonů podepsalo téměř tři tisíce lidí a Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty uspořádalo v červnu happening před budovou ministerstva vnitra. Balíček zákonů se tak tento rok nakonec nepředloží. Právník a politolog Pavel Čižinský míní, že pokud jde o nevládní organizace, svou kampaň proti novému cizineckému zákonu zatím definitivně nevyhrály, pouze získaly více času na aktivizaci české veřejnosti a cizinců samotných. Proto jsme chtěli naše čtenáře seznámit s celou situací kolem cizineckých zákonů protože se o nich bude znovu jednat příští rok, domníváme se ve, více nebo méně, modifikované podobě. Do příštího čísla, které vyjde do konce roku, se pokusíme získat rozhovor s odpovědnou osobou z ministerstva vnitra o dalším osudu balíčku tří zákonů. Do slovníku nevládních organizací (zabývajících se cizinci) a mezi cizince samotné vstoupilo před několika lety nové slovo a nová profese interkulturní mediace. Je to zaměstnávání migrantů jako inter/sociokulturních mediátorů, kteří pomáhají při integraci přistěhovalců a podporují dialog mezi různými kulturami, etniky a náboženstvími. V migračně starých zemích má interkulturní mediace dlouholetou tradici, tento koncept je rozvíjen zhruba od 90. let. Koncem června se v Praze uskutečnila mezinárodní konference o zahraničních zkušenostech v interkulturní mediaci, o níž si můžete přečíst na stranách 8 a 9. Česká republika je migračně poměrně mladá a stojí na počátku cesty hledání politických a sociálních nástrojů, ale i tady existuje pozitivní zkušenost zaměstnávání migrantů v pozici interkulturních mediátorů. Tento projekt úspěšně realizovalo o. s. InBáze na odděleních pobytu cizinců MVČR. Poprosili jsme proto metodičku projektu Evu Dohnalovou z InBaze, aby pro příští číslo napsala článek o pozitivních zkušenostech projektu Sociokulturní mediátoři. Znáte svého souseda? Odpověď by nanejvýš mohla znít: jo, zdravíme se u výtahu. Není to sociologický problém jenom v Česku, ale všude v Evropě (i ve světě, ve vyspělých státech). Může se s tím něco udělat? Může, ale musíte začít, nebýt pasivní! Projekt Ve šest před domem (str. 11 a 12) začal v červenci a snaží se realizovat dvojitý cíl: rozbít antisociální skořápku, kterou jsme se všichni obklopili, a k tomu ještě i předsudky k sousedům-cizincům. Jak se to dělá? Pomocí hudby, zpěvu a vůní jídel různých národů, dočtete se. Mnoho žen cizinek je dnes bez práce. Nejen že je všeobecná situace na pracovním trhu špatná, ale i jejich postavení ve společnosti jim nedovolí, aby se rovnoprávně ucházely o práci. Projekt Začátek ve svém Organizace pro pomoc uprchlíkům má za cíl zvýšit pracovní příležitosti migrantek ze třetích zemí, které jsou dlouhodobě nezaměstnané, je jim přes 50 let či se vracejí na trh práce po mateřské dovolené. Do projektu vstoupilo 51 žen a aby mohly začít podnikat s dostatkem informací, musely projít osmitýdenním kurzem, v němž se naučily základy legislativy, účetnictví, ale i praktické dovednosti jak začít podnikat bez velkého množství finančních prostředků. Přečtete si o nich na straně 15, možná vás budou inspirovat. Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić Obsah: Úvodní slovo 3 Migrace se stává součástí volebního boje 4 Aktuální změny zákona o pobytu cizinců 5 Migranti odmítli návrh cizineckého zákona 6 Odmítáme nový cizinecký zákon! 7 Nová profese interkulturní mediace 8 Zaměstnanec, nebo podnikatel? 10 Sejdeme se V šest před domem 11 Dobré ploty dělají dobré sousedy?! 12 Podnikání jako alternativa pro nezaměstnané ženy 14 Kotvu už mám tady v Česku jsem doma 16 Večer v duchu Latinské Ameriky 18 Barevná planeta po čtrnácté 20 Kotvu už mám tady v Česku jsem doma 16 Nejsme ani Češi, ani Vietnamci 22 Oslava 10 let Centra pro integraci cizinců 25 Na zeměkouli nejsou cizinci každý je odněkud 26 Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO 1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, Praha 2 Tel. fax: slovo_bulletin@centrum.cz GRAFIKA: Adam Bláha blaha.adam@seznam.cz Jazyková redakce: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Poradna pro integraci 03 13

3 04 Komentár 05 Aktuálne Text: Jiřina Šiklová Foto: Archiv Text: Eva Holá Foto: Matouš Hrdina Otázky migrace, emigrace a imigrace se stávají soucástí volebního boje PhDr. Jiřina Šiklová AktuálnE projednávané zmeny zákona o pobytu cizincu Migrace je slovo převzaté z latiny, od migratio, což znamená stěhování, a jako sloveso se to překládá odcházím, přecházím, někdy i měním se. Tedy obecně vzato migrace označuje pohyb, přesun obyvatelstva. Lidé vždy migrovali, potřebovali se uživit, hnali před sebou stáda krav, koní, ovcí nebo postupně obdělávali půdu, aby přežili. Ale trvalo to celá staletí, než přešli třeba Indoevropané z Asie, odkud asi vycházeli, do dnešní části světa, kterému říkáme Evropa. Často přicházející bojovali o území těch, kteří tam byli před nimi, takže celé starověké říše, jako byl například Řím, postupně podléhaly jejich vlivu. Vlivu Germánů, Franců, Hunů, Slovanů a také Britů a dalších. Proto mluvit o původním obyvatelstvu určitého území je obtížné. Všichni jsme odněkud přišli, tedy odněkud emigrovali a někam imigrovali, tedy vstupovali. Když se v devatenáctém století obyvatelstvo v Evropě početně zvětšilo a bylo zrušeno poddanství, začali lidé z Evropy migrovat, tedy stěhovat se, do končin, kde bylo možné získat půdu a zaměstnání uživit se. Chtěli přežít a mít se trochu lépe. Část obyvatelstva emigrovala do Severní Ameriky, další na východ, do plání tehdejšího carského Ruska. Když začalo pronásledování odpůrců rasismu a nacismu v Německu, mnozí odcházeli, neboli imigrovali, do Československa, které bylo tehdy vysoce tolerantní k různým přistěhovalcům. A ještě o pár desítek let později, když se zde prosadila vláda komunistické strany a vliv Sovětského svazu, tak postupně odtud emigrovalo čtyři sta tisíc lidí zase na Západ. S emigrací i imigrací tedy máme zkušenosti. V první polovině dvacátého století žily na území dnešní České republiky skoro tři miliony Němců a Rakušanů a také Poláci. Nebyli jsme tedy nikdy národním státem, ale národnostním, skládajícím se z občanů hlásících se k různým národnostem. Byli jsme vysoce tolerantní k cizincům, a i za to jsme byli oceňováni v mezinárodním měřítku. Dnes poskytujeme azyl řadě cizinců, takže se tu cítí dobře, učí se česky, jejich děti mají podobné vzdělání jako naši potomci a jednou se od nás nebudou skoro lišit. Když tak trochu barvou vlasů, olivovější pletí, trochu jinak postavenýma očima v obličeji. Jsou a postupně budou našimi spoluobčany a občany. Přijmout tyto lidi, získat je, je důležité, protože Evropa jako celek až dosud převážně bílého obyvatelstva postupně vymírá. Zdejší obyvatelstvo se nerozmnožuje, natalita, tedy křivka porodnosti, klesá, nepokrývá ani přirozený úbytek daný úmrtím. Není to podmíněno nějakou bídou, ale naopak tím, že se máme, my Češi, až příliš dobře. Je to paradox neboli rozpor platící po celém světě: čím jsou lidé bohatší, tím chtějí mít méně dětí. Klasickým příkladem je Itálie, kde bohatý sever vymírá a Itálii jako celek před vymíráním zachraňuje vyšší porodnost těch nejchudších Italů z jihu téže země. Především Italové na Sicílii, jejichž životní úroveň je mnohem horší než na severu, ještě mají více dětí. Německo taky není chudé a taky se početně nezvětšuje. Kdyby se tam nestěhovali cizinci, tak by Němců již nyní početně ubývalo. Počet Čechů, Moravanů a Slezanů již taky klesá, i když momentálně máme školky a základní školy nabité dětmi. To ale za pár let skončí. Kdyby sem nepřicházeli cizinci, neadaptovali se zde, nepřijímali naši kulturu, tak by nás již za tři desítky let bylo sotva sedm milionů. Cizinci jsou pro nás, kteří žijeme ve střední Evropě již několik desetiletí, přínosem. Je ale třeba tyto cizince získat pro naši kulturu, být sami na sebe tak hrdí, aby se oni snažili nám, tedy většině, přizpůsobit. Pokud budeme jen sebe sama snižovat, ukazovat na svoje záporné stránky, tak se asi spíše budou od nás izolovat a budou se zde vytvářet ostrůvky cizinců s vlastní kulturou, kteří s námi nesplynou. Pokud je budeme ponižovat, zesměšňovat, jako to třeba mnozí naši občané dělají vůči Romům, tak se nám těžko přizpůsobí. Proč by to taky dělali? Současné demonstrace a protesty v malých městech vůči Romům jsou ve světě velice negativně hodnoceny. Sousedé nás nepoznávají. To že jsou ti tolerantní Češi? Takto se chovají ke svým vlastním občanům, k lidem, které si sami (pravda, za minulého, komunistického režimu, který již skončil) pozvali po druhé světové válce k sobě na práci? Tehdy především ze severních Čech a ze Severní Moravy bylo po druhé světové válce, tedy po roce l945, odsunuto německé obyvatelstvo. Bylo třeba získat pracovní síly na relativně jednoduché práce v povrchových dolech a také na těžbu dříví. Tak sem byli v prvních deseti letech po válce pozváni, spíše dovezeni, Cikáni (tehdy si ještě neříkali Romové) ze Slovenska, Maďarska, Moldávie a Rumunska. Dnes jich zde žije asi dvě stě tisíc, tedy necelá dvě procenta naší populace. Jednoduchá práce na severu naší republiky již není, těžba uhlí se omezila, továrny-chemičky také nejsou žádoucí. Proto je v těchto částech země relativně vysoká nezaměstnanost. První, kdo je vyhozen, jsou ti nekvalifikovaní pracovníci a to jsou převážně Romové. Žijí převážně jen ze sociálních dávek, které ale dostávají všichni, kdo prokáží, že nemají práci. Jenomže nepracující Romové se odlišují barvou pleti, mají malé byty, jsou více vidět. Proto se stávají hromosvodem nespokojenosti občanů. A ti politici z extrémně pravicových a nacionalistických stran, co toto podporují, se tomu potichu smějí. Snadno tak získávají nové voliče. Během letních měsíců se i v médiích objevily informace o nové legislativě, která měla zcela nahradit stávající zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Zveřejněné návrhy tří zcela nových zákonů nakonec s ohledem na množství připomínek nebo možná i díky současné politické situaci v ČR nebudou v nadcházejících měsících předkládány. Nezbývá než doufat, že v budoucnu se o podobě těchto předpisů povede další diskuze. Novinky ale přesto cizince v nejbližší budoucnosti nejspíš neminou. Ministerstvo totiž musí do prosince implementovat (laicky řečeno vtělit do českého zákona) další evropskou směrnici, tentokrát směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/ EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. Evropská unie předmětnou směrnicí vyžaduje, aby povolení k zaměstnání a povolení k pobytu byly spojeny v jedno. Zjednodušeně řečeno by tedy občan třetí země měl mít jednu průkazku, která bude osvědčovat, že zde může pobývat a vykonávat zaměstnání. Na podobném principu ostatně fungovaly tzv. zelené a modré karty. Aktuální novinka by se ale měla dotknout všech občanů třetích zemí, kteří mají nebo chtějí žádat o povolení k dlouhodobému pobytu, jehož účelem je zaměstnání. Ministerstvo navrhuje věc řešit institutem zaměstnaneckých karet, přičemž zelené karty budou zrušeny. Zrušena mají dle ministerského návrhu být také dlouhodobá víza za účelem zaměstnání. Vše výše uvedené by tedy měla nahradit tato karta, jako specifické povolení k dlouhodobému pobytu, které bude cizince opravňovat k pobytu a k výkonu konkrétního zaměstnání. Dle směrnice i proklamací ministerstva vnitra v důvodové zprávě je cílem nové úpravy snížit administrativní zátěž zaměstnavatelů při přijímání cizinců do zaměstnání. Při čtení návrhu zákona se však přesto nelze zbavit obav, že získání zaměstnanecké karty bude v praxi sporadickým vítězstvím jednotlivců, jak tomu u nás je doposud s barevnými kartami. Žádost o povolení k pobytu a povolení k zaměstnání bude díky požadavkům směrnice sice spojena v jedno, procesně bude ale řízení velice náročné. Návrh totiž klade stále stejné, resp. ještě přísnější podmínky na náležitosti předložené cizincem zaměstnancem. Vedle standardních náležitostí žádosti o pobyt logicky bude cizinec, zřejmě nadále při osobním podání, dokládat další náležitosti týkající se zaměstnání. Tyto náležitosti návrh oproti stávající úpravě v zákoně o zaměstnanosti dále rozšiřuje. Zejména se jedná o specifické podmínky pracovní smlouvy (stanovení mzdy, počtu hodin pracovní doby, překladu smlouvy do jazyka srozumitelného cizinci), dále podmínky týkající se odborné způsobilosti odvíjející se od charakteru zaměstnání, nikoliv požadavků zaměstnavatele. Navíc volné pracovní místo bude muset být zapsáno ve speciální evidenci volných pracovních míst. Hlavním garantem celého řízení a posouzení všech náležitostí přitom bude ministerstvo vnitra, které se již třetím rokem vyrovnává s náporem vlastní agendy. Skepsi o praktickém fungování složitého řízení se potom lze těžko ubránit. Na stranu druhou navrhovaná úprava je typickým důsledkem toho, když samotná směrnice je dost vágní a obecná. To platí i pro úpravu otázek sociálního zabezpečení, které by Česká republika měla držitelům zaměstnaneckých karet poskytovat. Dle směrnice bychom totiž měli legálně zaměstnaným občanům třetích zemí (nehledě na typ povolení k pobytu) zajistit rovné zacházení jako vlastním občanům nejen např. v oblasti pracovních podmínek, ale právě i v oblasti sociálního zabezpečení. Navzdory škále výjimek lze ale dovozovat, že zaměstnanci by bez ohledu na délku pobytu měli mít přístup k dávkám státní sociální podpory a v některých případech být v případě nezaměstnanosti zahrnuti do veřejného zdravotního pojištění. Tato oblast však v návrhu ministerstva vůbec řešena není, ačkoliv by to s ohledem na text směrnice bylo potřeba. Navzdory její obecnosti je totiž jejím deklarovaným cílem nepochybně dorovnávání postavení občanů třetích zemí s občany Evropské unie. Naopak jako pozitivní přínos návrhu lze hodnotit umožnění volného vstupu na trh práce všem, kteří na území pobývají za účelem sloučení s rodinou nebo například prodloužení tzv. ochranné doby. Ta umožňuje zaměstnaným cizincům, kteří přišli o práci v důsledku výpovědi (ale jen z některých důvodů), zkusit najít během tří měsíců novou práci. Nezbývá než doufat, že probíhající připomínkové řízení přinese ještě nějaké změny, které by přeci jen v něčem skutečně ulevily administrativní náročnosti řízení a přinesly směrnicí požadované dorovnávání postavení těchto zaměstnanců.

4 06 07 Text: Markéta Žižková Text a foto: Rena Horvátová ZpRísnEní a komplikace: Migranti a neziskové organizace odmítli poslední návrh cizineckého zákona Odmítáme nový cizinecký zákon! Nepřehlednost a paušální restrikce. Tak by se daly vyjádřit hlavní výtky návrhu nové cizinecké legislativy z pera Ministerstva vnitra ČR. Shodně přitom zaznívají od neziskových organizací, samotných migrantů i ombudsmana. Balíček tří zákonů zákon o vstupu a pobytu cizinců, zákon o volném pohybu občanů EU a zákon o ochraně státních hranic poslal úřad v květnu letošního roku do meziresortního řízení. A jako odpověď se mu sešlo tolik zásadních připomínek z různých stran, že musel návrh prozatím odložit takzvaně k ledu. Balíček zákonů tak resort vládě tento rok nakonec nepředloží. Ministerstvo vnitra proklamovalo, že nová legislativa bude jednodušší a přehlednější. Podle zástupců neziskových organizací pracujících s migranty ale konečný návrh těchto cílů nedosahuje, spíše naopak. I proto mně osobně vadí navrhovaná zpřísnění ještě víc, že norma je oficiálně halena do hávu potřebného, kvalitního a moderního zákona, v detailu je to však přebujelý kazuistický text podobný metodickým pokynům, který z jednotlivých problémů praxe dělá nová ustanovení do zákona platná pro všechny, říká právnička Eva Holá z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Stejný názor přitom zaznívá i od ombudsmana. Pro uživatele normy jak na straně správních orgánů, tak samotných cizinců bude nově navrhovaná právní úprava stejně nepřehledná, ba ještě nepřehlednější než ta dosavadní, vysvětluje Pavel Pořízek z Kanceláře veřejného ochránce práv. Tři tisíce podpisů pod peticí Také kvůli nepřiměřenému zpřísnění a rozšíření pravomocí úředníků se migranti i neziskové organizace rozhodli ozvat proti návrhu. Během několika týdnů se pod online peticí proti balíčku zákonů sešlo téměř tři tisíce podpisů. Na začátku července pak Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR uspořádalo happening, na kterém ukázalo, že by za navrhované legislativy mohly v detenci skončit i takové osobnosti české historie jako praotec Čech nebo věrozvěsti Cyril a Metoděj. Konsorcium rovněž připravilo letáky, kde pod heslem Zpřísnění pro všechny ukazuje, jak by se nová legislativa dotkla jednotlivých skupin občanů EU, rodinných příslušníků migrantů nebo například držitelů trvalého pobytu. Do akcí proti navrhované legislativě se zapojila také etnická média, která informovala o zákonech a zvala na protestní akce. Jaké body považují odpůrci návrhu za nejproblematičtější? Z konkrétně plánovaných opatření považuji za problematické znejistění postavení cizinců s trvalým pobytem a nové povinnosti pro cizince z Evropské unie. Hodně mě také znepokojuje zvýšení role zpravodajských služeb v migrační politice, vyjmenovává Alexandra Dubová z Multikulturního centra Praha. Jí samotné by se přitom nová legislativa dotkla nejen pracovně, ale i osobně. Pochází totiž ze Slovenska: Protože jsem Slovenka, podle nového zákona bych měla povinnost vybavit si v ČR přechodný pobyt. To znamená sehnat dokumenty a vystát si řadu na OAMP. Ne, že by to bylo nějaké strašné a oproti povinnostem cizinců ze třetích zemí je to banalita. Nelíbí se mi ale v principu buzerace státních orgánů ve formě musíš, jinak bude zle. Zodpovědnost za zaměstnavatele Kancelář ombudsmana pak poukazuje na další problematické části zákona. Migrant například ponese zodpovědnost za svého zaměstnavatele. Pokud ten bude mít jakékoliv nedoplatky vůči státu, může to stát cizince vízum. Taková úprava tedy postihuje cizince za jednání, která nemůže ovlivnit, a je z hlediska jeho postavení naprosto nepřiměřená a nespravedlivá, popisuje Pořízek. Na nevstřícný přístup k migrantům poukazuje i Zulfiya Hudayberganova, která přišla do Česka před šesti lety z Uzbekistánu. V nové cizinecké legislativě je příliš diskriminační gastarbaiterský přístup k pracovním migrantům. To znamená, že nemohou využít taková lidská práva jako mít vedle sebe rodinu, říká. Místo restrikcí zcivilnění agendy Proti cizinecké legislativě se ale ozývají i Češi. I jich by se totiž mohla zásadně dotknout. Ať už v případě, že mají za partnera migranta, nebo ho třeba zaměstnávají. U páru Čech migrant se přitom projeví diskriminace naruby: rodinní příslušníci Čechů na tom budou hůře než rodiny cizinců z jiných států EU. I když je kvůli množství připomínek legislativa zatím u ledu, neziskové organizace plánují pokračovat v informační kampani k balíčku zákonů. Důležité je totiž podle nich změnit i celkový pohled na migranty a přístup úřadů i společnosti k nim. Jak by tedy měla vypadat přijatelnější legislativa? Domnívám se, že spíše než k rozdávání dalších pravomocí ministerstvu vnitra by tato oblast měla směřovat (alespoň s postupujícími léty pobytu cizinců) k určitému zcivilnění agendy. Zatím to naopak vypadá, že víc kontrolovat a prověřovat chce ministerstvo i občany EU, zní odpověď právničky Evy Holé. A jak dodává Zulfiya Hudayberganova, k bitvě za svá práva se přidávají i sami migranti. Každý z nás migrantů musí pochopit, že když budeme mlčet a nebudeme se bránit xenofobním politikům, tak sami sobě zhoršíme život v Česku, popisuje a dodává svou motivaci: Chci tady zůstat i nadále, proto se musím starat o svá práva. Odmítáme nový cizinecký zákon znělo začátkem července před budovou ministerstva vnitra na pražské Letné. Lidé postávající s transparenty jasně dávali najevo, co si o návrhu, který počátkem května ministerstvo vnitra zveřejnilo, myslí. Konsorcium nevládních organizací pracujících dlouhodobě s migranty v ČR novelu cizineckého zákona ostře kritizuje. Podle slov organizátorů happeningu nás poslední návrh zákonů vrací do období před rokem 1989, a pokud by byl schválen v takové podobě, stal by se pro migranty nepřiměřeně zpřísňující a nepřehledný. Kromě vyslovení nesouhlasu s navrhovanou legislativou organizátoři znázornili zpřísňující podmínky také divadelními scénkami, které mají poukázat na to, že cizinci nepředstavují pro ČR žádné zlo. Vždy tu cizinci byli, říká demonstrantka své kamarádce postávající vedle mne. Pozorujíc s více jak stovkou lidí scénky žadatelů o dlouhodobý pobyt dodává: Jsou odjakživa součástí naší země a spoluvytvářeli s námi české dějiny, ať se to líbí, nebo ne. I tolik obdivovaný Karel IV byl migrant, Praotec Čech nebo apoštolové Cyril a Metoděj. Kolik z velkých Čechů, kteří jsou součástí historie, by dnes neprošlo sítem migračních zákonů? Na happeningu se tyto postavy objevily v dobových kostýmech, přicházely a slyšely svůj ortel: jsou pro českou republiku nežádoucí. Nebyl ušetřen ani první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk se svou americkou manželkou Charlottou. Ani spisovatelka Božena Němcová nedopadla nejlépe, i ona slyší z úst úředníka, že povolení k pobytu zkrátka nedostane. Cizinci nejsou obecně nebezpečnější než čeští občané. Člověk se přece nestává nebezpečnějším jen proto, že překročil hranice, říká hlas nesoucí se z megafonu jednoho z organizátorů happeningu před budou ministerstva. Vítám, že se najdou organizace a jednotlivci, které zajímá osud cizinců zde žijících, říká čtyřicetiletá Světlana pocházející z Ukrajiny. Ministerstvo vnitra se zbytečně snaží měnit něco, co nějakým způsobem funguje, a nahradit to něčím, co fungovat může jen těžko. Já tu žiju a pracuji deset let, má dcera chce přijet za mnou do Prahy, ale místo toho, abych se těšila, nacházím se v nejistotě, postěžuje si se zalomenýma rukama Světlana. A není zdaleka jediná. Představte si situaci, že jste cizinec, chcete kupříkladu pracovat na rok v Čechách a váš partner s dvěma dětmi chce jet s vámi. Že na tom nic není? Máte pravdu. Ale vaší žádosti bude vyhověno pouze v případě, že předem prokážete čistý měsíční příjem českých korun. A podobně nepřiměřeně zpřísňující podmínky pro získaní povolení cizince na území ČR se v poslední verzi navrhované legislativě nachází více. Co by všechno cizinci museli absolvovat, obětovat a vynaložit, aby mohli do ČR migrovat a žít zde, pokud by byl schválen poslední návrh cizineckého zákona? Podle Ombudsmana Pavla Varvařovského a mnoha nevládních organizací pracujících s migranty žijícími v ČR zkomplikuje nový balíček tří zákonů život nejen migrantům, jejich rodinám, ale i Čechům, kteří si vzali cizince. Komplikace by se nevyhnuly ani občanům EU, kteří budou při pobytu delším než 3 měsíce potřebovat povolení. Původně měl být nový návrh zákona jednodušší a srozumitelnější. Výsledná podoba je ale dvakrát delší a komplikovanější. Ministerstvo vnitra se nechalo slyšet, že je to kvůli provázání se složitou legislativou EU, nevládní organizace s tím nesouhlasí a proti těmto krokům sepsaly petici, kterou podepsaly bezmála tři tisíce lidí. Vyzvali tak zákonodárce, aby zákon nepřijímali. V současné době se návrh nachází na bodu ledu. Podle právníka a politologa Pavla Čižinského ministerstvo vnitra v letošním roce již žádný návrh na celkovou rekodifikaci cizineckého práva nepředloží, nýbrž po volbách zkusí prosadit dílčí novelu, kterou bude implementována směrnice o jednotném povolení č. 2011/98/EU (pozn. red. tato směrnice musí být implementována do ). Po schválení této dílčí novely pak v závislosti na politické situaci zkusí zřejmě (bohužel) zpřísňující rekodifikaci oživit, myslí si o posledním návrhu cizineckého zákona Čižinský věnující se dlouhodobě mimo jiné cizineckému právu. Konsorcium nevládních organizací žádá, aby byl návrh nové legislativy zcela odmítnut a byla na toto téma zahájena nová diskuse, do níž by se smělo zapojit více subjektů a která umožní zamyslet se nad tím, co zákon přesně ustanoví, jaké bude mít ve výsledku migrant práva a povinnosti. Pavel Čižinský míní, že pokud jde o nevládní organizace, ty svou kampaní proti novému cizineckému zákonu zatím definitivně nevyhrály, pouze získaly více času na aktivizaci české veřejnosti a cizinců samotných. A konstatuje: Nyní je třeba dělat a současně připravovat argumenty a studie prokazující, že zpřísňování navrhované ministerstvem jsou zčásti v rozporu s právem EU, zčásti v rozporu s českou Ústavou, avšak ve všech případech zbytečným ztěžováním života cizinců a ztěžováním jejich nutné integrace do české společnosti.

5 08 Text: Pavla Frýdlová, (s použitím materiálů InBáze) Foto: Jan Kolský Nová profese interkulturní mediace Koncem června se v Institutu Cervantes uskutečnila mezinárodní konference o interkulturní mediaci, kterou uspořádala InBáze, o. s., komunitní centrum pro migranty a českou veřejnost. Konference se konala v rámci dvouletého projektu Formování profese sociokulturních mediátorů inspirace portugalským modelem, jehož cílem je etablovat a systémově ukotvit nově vznikající profesi interkulturních mediátorů a interkulturních pracovníků v ČR na základě analýzy tuzemské a zahraniční praxe. Myšlenka projektu navazuje na pozitivní zkušenost zaměstnávání migrantů v pozici inter/sociokulturních mediátorů InBáze na odděleních pobytu cizinců MVČR. Domácími spolupracujícími organizacemi projektu je Odbor azylové a migrační politiky MVČR, MPSV, nevládní organizace pracující s migranty z celé ČR a Asociace mediátorů. V migračně starých zemích jak v Evropě, tak také např. v Kanadě, USA, Izraeli, Austrálii má interkulturní mediace dlouholetou tradici. Česká republika je migračně poměrně mladá a stojí na počátku cesty hledání politických a sociálních nástrojů, které podpoří dobré soužití mezi etnicky pestrou společností. Interkulturní mediace může být jedním z nich. V zemích, které mají delší imigrační zkušenost, je tento koncept rozvíjen zhruba od 90. let. Takovým příkladem je například Španělsko, kde teoretický a metodologický základ této disciplíny definoval antropolog Carlos Giménez Romero: Interkulturní mediaci nebo sociální mediaci v multikulturních kontextech chápeme jako způsob intervence třetí strany, orientované směrem k uznání, sblížení se, vzájemného pochopení a komunikace, možnosti soužití, zmírnění konfliktů a institucionálního souladu mezi sociálními či institucionálními aktéry etnokulturně rozdílnými Interkulturní mediace se stává samostatnou oblastí díky novým přístupům ke kulturní diverzitě. Hlavním podnětem pro tyto nové přístupy je výzva, kterou představuje mezinárodní migrace a utváření nových komunit a etnických skupin. Ne náhodou je hlavní zahraničním partnerem projektu ACIDI, I.P. Komisariát pro integraci a interkulturní dialog z Portugalska. Jeho vedoucí komisařka, paní Rosário Farmhouse, přiblížila účastníkům konference dlouholeté zkušenosti organizace, jejímž úkolem je navrhovat, provádět a vyhodnocovat zákony a opatření, týkající se integrace přistěhovalců a etnických menšin, a podporovat dialog mezi různými kulturami, etniky a náboženstvími. V ACIDI dobře vědí, že pro integraci migrantů do společnosti je třeba soustavně pracovat s veřejným míněním, vyvracet předsudky a mýty, udržovat pozitivní pohled na migranty i v době ekonomické krize. Vydali úctyhodnou stovku publikací! Kromě národního centra podpory imigrantů existuje 87 místních center, která nabízejí telefonickou a překladatelskou službu v 60 jazycích. Jejich služeb využívá policie, školy, nemocnice. Portugalci nechápou imigranty jako problém hlavně proto, že sami mají s emigrací velké zkušenosti. Portugalců ve světě je totiž 1,4 milionu, zatímco cizinců v Portugalsku kolem 440 tisíc, zato pocházejí ze 170 z nejrůznějších zemí, nejčastěji z Brazílie, Ukrajiny, Rumunska a Angoly, a tvoří 4,5% populace. Pro soudržnost společnosti považují za důležité dva předpoklady: - ponechat si svou kulturu, ale zároveň se včlenit do kultury nové, - ponechat svou identitu, ale přijmout i tu novou. Profese sociokulturních mediátorů je v Portugalsku etablována od roku Margalit Cohe-Emerique, původně klinická psycholožka, se věnovala výzkumu procesu imigrace ve Francii dlouhá léta, je autorkou mnoha studií a publikací, např. Interkulturní přiblížení v sociální práci teorie a praxe. Nejdůležitější přínos socio kulturních mediátorů vidí ve zjednodušení kontaktů a porozumění mezi institucemi a přistěhovalci. Kromě Velké Británie je Francie země s největším počtem přistěhovalců po 2. světové válce, takže Francouzi začali s etablováním této profese zhruba před 12 lety. V roce 2006 byl vypracován etický kodex mediátora a od roku 2009 je možné získat diplom v jednom ze čtyř typů mediace: - mediace usnadňující komunikaci, - mediace schopná vysvětlit kulturní rozdíly a z nich plynoucí problémy, - mediace v nemocnicích, - mediace v rodinách imigrantů, třeba při řešení konfliktů dětí s rodiči nebo žen, které se chtějí emancipovat. Rozdíl mezi sociálním pracovníkem a mediátorem? První rozhoduje (i o financích), mediátor nerozhoduje. Už i některé školy je zaměstnávají, protože učitelé mají vesměs minimální interkulturní vzdělání a povědomí. Většinu mediátorů tvoří migranti nebo Francouzi ze smíšených manželství. Jedna rada: mediátor by nikdy neměl na případu pracovat sám, hrozí vyhoření (burn-out). Také Clara Yuste, psycholožka, socioložka a expertka na témata gender, migrace, interkulturalita a lidská práva zdůraznila, že kulturní mediace je nezbytným nástrojem k mírumilovnému soužití různých kultur. Ve Španělsku tvoří imigranti 11,7 % populace a nezanedbatelné číslo je 700 tisíc mladých lidí do 16 let, kteří mají aspoň jednoho rodiče cizince. V poslední době migrace nestoupá, někteří naopak odcházejí a mimo Španělsko žijí už 2 miliony Španělů a další se rozhodují odejít. Ve svém velmi emotivním vystoupení se zaměřila na postavení profese interkulturních mediátorů, na typologii jejich aktivit, na profil osoby moderátora i na metody a technické postupy jejich práce. Ale nezastírala ani to, že mediátor může situaci ovlivnit i negativně, pokud nemá k této práci určité schopnosti a neví, jaké nástroje a metody kdy použít. Clara Yuste vzdělává mediátory už 15 let a řadu praktických zkušeností z této oblasti předala následující den účastníkům workshopů Osobní postoje vzhledem k interkulturalitě a Specifické metody a techniky interkulturní mediace. Shams Asadi je původem Íránka, žijící v Rakousku víc jak polovinu života. Pracuje na magistrátu Vídně v odboru plánování města v oboru, který na vídeňské technické univerzitě vystudovala. Zároveň je viceprezidentskou spolku MiM pro nezávislou platformu pro interkulturní dialog. Ve svém příspěvku se soustředila na příklady řady opatření Vídeňského magistrátu, aby se lidem společně žilo lépe. Vídeň je městem, kam se přicházelo tradičně 20% obyvatel Vídně nemá rakouské občanství a celá polovina Vídeňáků jsou vlastně imigranti nebo jejich potomci. Už proto nejsou nově přicházející chápáni jako minorita, tvoří nedílnou součást obyvatel Vídně. Jsou naopak vítáni, protože pomáhají k růstu města v moderní mezinárodní metropoli mluví se tu 250 jazyky, mísí se tu nejrůznější kultury. Není tedy divu, že se v inzerátech nabídky práce často objevuje požadavek interkulturní kompetence. Ještě v 90. letech převažovaly často xenofobní názory, začátkem nového století se veřejné mínění začalo měnit také díky dvouletému výzkumu o migraci, který zjistil o přistěhovalcích to nejdůležitější. Strategie magistrátu Vídně vůči přistěhovalcům se změnila v roce 2004, kdy vznikl odbor č. 17, který má na starosti monitoring integrace a diverzity. Dnes má tento odbor 60 zaměstnanců mluvících 23 jazyky, vypracovávají pro každou skupinu specifické strategie, vzdělávací programy. Důraz je kladen na znalost němčiny, nově příchozí mají nárok na nejrůznější bezplatné kurzy např. večerní, pro rodiče s dětmi, speciální letní pro děti. Od určité úrovně znalosti jazyka, které musí do dvou let po příchodu prokázat, závisí totiž další povolení k pobytu, eventuálně získání občanství. Shams Asadi zná dobře obě strany mince, mezi přednášejícími byla jediná, kdo má zkušenosti cizinců, proto jsme ji požádali o rozhovor: Co se ve Vídni ve vztahu k imigrantům nejvíc změnilo od doby, kdy jste do města přišla? Přišla jsem do Vídně v roce 1989 jako studentka, s turistickým vízem, německy jsem neuměla ani slovo, jen anglicky. Vůbec jsem neplánovala v Rakousku zůstat, chtěla jsem do Ameriky. Myslela jsem, že v Rakousku a Německu zůstanu pár měsíců, seznámím se s památkami, kulturními pamětihodnostmi atd. Všude v muzeích a galeriích byly nápisy jen v němčině, totéž v obchodech a v restauracích. Všechny obchody tehdy zavíraly v sobotu v poledne, včetně lékáren, zavírala i hlavní pošta. Vídeň rozhodně neměla charakter moderního mezinárodního města, na ulicích bylo velmi málo mladých, bylo to město starších a starých lidí. Dnes je to mladé, pulzující město, změnila se i nabídka gastronomie, zcela jinak vypadají školy. Především se změnila kultura Vídně, za hezkého počasí se žije venku, vzniklo spousty veřejných prostor, město je vůči migrantům přívětivé, vítá je. Jaká konkrétní opatření ve vztahu k cizincům zavedl v poslední době vídeňský magistrát? Třeba studenti dnes mohou po ukončení studia zůstat ve Vídni. Ti, kteří pocházejí ze zemí mimo EU, museli dříve na základě povolení k pobytu, určeného jen ke studiu, opustit Rakousko měsíc po ukončení školy. Dnes je toto období prodlouženo na půl roku, během nějž si mohou hledat kvalifikovanou práci ve svém oboru (nikoliv nějakou brigádu), a pokud najdou ve Vídni dobře placenou práci (1900 euro), bude jim pobyt prodloužen. Je to vlastně takový nábor mladých kvalifikovaných lidí, kteří v Rakousku studovali, a tedy umí dobře německy. Důležitá je tzv. Vídeňská charta, která vznikala v letech Při její propagaci byla důležitá média zejména rozhlas, distribuovali jsme spoustu informačních materiálů. A přihlásili se různé skupiny, mladí lidé, sousedi apod. Abychom spolu dobře vycházeli, potřebujeme vzájemný respekt, tj. akceptovat druhé lidi takové, jací jsou, stejně tak, jako chceme být sami akceptováni. Nepřenášet jednotlivé negativní zkušenosti na celou skupinu lidí. Vidět rozdíly, ale to společné, a tím je domova a životní prostor a domov je důležitější. Eva Dohnalová, metodička projektu Sociokulturní mediátoři InBáze, zdůraznila: Výstupy konference a projektu budou zúročeny ve vytvoření akreditovaného vzdělávacího kurzu pro interkulturní pro 6 jazykových modulů (ruština, čínština, mongolština, angličtina, vietnamština, arabština) ve spolupráci s CARITAS Vyšší odbornou školou sociální Olomouc. Bližší informace k projektu najdete na nově vznikajícím webu interkulturnimediace.cz

6 10 11 Text: Karla Čížková Foto: Rena Horvátová Sejdeme se V šest pred domem Text: Petr Zíka Foto: Martin Kovář ZamEstnanec, nebo podnikatel? Jak často potkáváme své sousedy, které však jen zdravíme ve výtahu či na chodbě, ale nevíme o nich nic bližšího? A kolikrát si říkáme, jak by bylo hezké mít se svými sousedy hezké přátelské vztahy? Tyto otázky si položili lidé z občanského sdružení Slovo 21, kteří myšlenku sousedského soužití rozšířili o otázku vztahu Čechů s cizinci. Přemýšleli jsme o tom, jak cizince více zapojit do života své komunity, respektive jak vůbec nastartovat komunitní život v těch oblastech, kde žije hodně cizinců. Tak vznikl projekt nazvaný V šest před domem, říká Ljijlana Batovanja, hlavní koordinátorka projektu, a dále vysvětluje: Jedná se o sérii sousedských setkání, která probíhají ve vytipovaných lokalitách, o kterých víme, že v nich žije velký počet cizinců. Setkání tak probíhají nebo budou probíhat v Praze, v Jihočeském, Jihomoravském, Pardubickém a Plzeňském kraji. Na organizaci jednotlivých setkání s námi spolupracují různé krajské a regionální organizace, protože není naším cílem někam přijet s multikulturním večerem, ale chceme především zapojit do organizace místní lidi, doplňuje informace výkonná ředitelka Slova 21 Jelena Silajdžić. Program jednotlivých setkání se tak liší podle toho, kdo ho zrovna připravuje, jaké organizace jsou zapojené a jaká skupina cizinců je nejpočetnější v každé konkrétní lokalitě. Spolupracující organizace jsou hlavně brněnská Charita či Centrum pro integraci cizinců v Plzni, v Českých Budějovicích a v Pardubicích. Právě v pardubických Bubeníkových sadech proběhlo v červenci první setkání, kterého se i přes drobný déšť zúčastnilo okolo stovky lidí, hlavně Mongolů a Čechů. Organizátorka tohoto setkání, regionální koordinátorka projektu Myanganbayar Barzajav totiž spojila toto setkání s oslavou mongolského svátku Nádam, který se slaví po celém světě. Program pardubického setkání tak vycházel z tradičního programu svátku Nádam, do kterého se mohli aktivně zapojit sami účastníci. Vedle bohatého česko-mongolského hudebního a tanečního programu to byl především tradiční mongolský zápas, do kterého se v Pardubicích za velké podpory publika zapojilo mnoho příchozích. Součástí Nádamu je v Mongolsku také závod dětí na koních, obvykle dlouhý km. Tento závod se do Pardubic přenesl alespoň symbolicky, když všechny děti, jež přišly na setkání, závodily v běhu. Všichni přítomní pak mohli potěšit nejen své uši a oči, ale na své si přišly také další smysly. K ochutnání zde byly mongolské placky plněné masem nazvané Chúšur, japonské sushi či tradiční mongolské sladké pečivo. Mezi účastníky setkání byli také manželé Erbenovi, kteří přišli především proto, že se zajímají o mongolskou kulturu, ale také považují za důležité dobré sousedské vztahy: Mongolové jsou dobří sousedé. Moc o nich nevíme, protože jsou tišší a klidní. Sami jsme navíc dost uzavření, takže nám tišší sousedé vyhovují. Zároveň však dodávají, že přílišná uzavřenost může být i na škodu, a to je právě jeden z důvodů, proč se přišli podívat na toto setkání. V trochu jiném duchu se neslo setkání v Českých Budějovicích. Jeho organizace se ujala dlouholetá spolupracovnice Slova 21 Marcela Kassai, která již delší dobu s cizinci spolupracuje a pohybuje se v multikulturním prostředí. Zdejší program nebyl zaměřen jen na jednu kulturu, ale z různých kultur nabízel ochutnávky z různých koutů světa. Během podvečera vystoupil egyptský tanečník či zpěvačka z Běloruska, v níž mohli přihlížející skutečně poznat svou jinak nenápadnou sousedku. V šest před domem byla akce v Českých Budějovicích dosud nevídaná, stejně jako zvolené místo ještě nikdy nesloužilo podobnému účelu. Proto bylo pro mě moc příjemné sledovat, jak se večer vyvíjel. Na zúčastněných bylo vidět, že jsou opravdu překvapeni, jací lidé v jejich sousedství už léta žijí, doplňuje informace regionální koordinátorka Marcela Kassai. V září se mohli V šest před domem sejít Brňané, kde se Slovem 21 spolupracuje Diecézní charita Brno. V místním parku Lužánky byl pro příchozí připraven multikulturní piknik spojený s hraním nejrůznějších českých i zahraničních her. V Plzni se sousedé sešli na Habrmannově náměstí. Ze zdejšího setkání, zorganizovaného ve spolupráci s Centrem pro integraci cizinců Plzeň, se vyklubal velmi vydařený interaktivní workshop, na kterém si účastníci mohli vyzkoušet bubnování, přípravu jarních závitků či břišní tance. Pro děti byly připraveny nejrůznější hry jako třeba skládání papírových origami. Do setkání se aktivně zapojilo přibližně šedesát lidí, mezi nimiž byli rovnoměrně zastoupeni Češi i cizinci. V Praze proběhla v září hned dvě setkání. Ve vytipovaných lokalitách v Praze 13 a v Praze 4, kde podle odhadů a zkušeností pracovníků Integračního centra Praha žije velký počet cizinců, mohli místní slyšet mimo jiné balkánskou či ukrajinskou hudbu, ochutnat třeba různé mezinárodní dobroty nebo si vyzkoušet africké bubnování. Spolupráci s výše zmíněným Integračním centrem Praha a dalšími organizacemi, které se zabývají cizinci, považuje hlavní koordinátorka projektu za klíčovou: Právě integrační centra, migrantské či třeba náboženské organizace jsou cizincům nejblíž a také odvádějí největší práci v posilování komunitního života. My chceme nejen dát dohromady sousedy z jednoho domu, ale napomoci také spolupráci těchto organizací. Do programu pražských setkání byly tak zapojené například místní školy či Domov dětí a mládeže Stodůlky a organizátoři oslovili také domovy seniorů či náboženská sdružení. Hlavně kvůli počasí jsou další setkání naplánována až na jaro Uvidíme, jaký způsob oslovování a také jaká forma setkání se nejvíce osvědčí, ale už teď máme radost z toho, že všechny zapojené organizace se přípravy sousedských setkání chopily s nadšením a elánem. Vypadá to, že myšlenka bližšího sousedského soužití se setkává s úspěchem jak mezi Čechy, tak mezi cizinci. Právě ti totiž nejvíce postrádají kontakty a dobré vztahy s lidmi, kteří žijí v jejich nejbližším okolí, shrnuje Ljilja Batovanja. Rozhodnutí mezi tím, být podnikatelem, nebo zaměstnancem, je věc nesmírně složitá. Tato volba totiž nezávisí vždy jenom na nás, a pokud závisí, nemůžeme si detailně naplánovat vše, co bychom si představovali. Řekněme si napřed, co to zaměstnání a podnikání je a jakým způsobem jsme touto formou práce vázáni. Zaměstnání samo o sobě láká svoji jednoduchostí a určitou bezstarostností. Musíme ovšem toto zaměstnání najít. Podnikání přináší zase určitou svobodu. Zkusme si porovnat obě možnosti. Zaměstnání můžeme vykonávat jako hlavní či vedlejší pracovní poměr, na plný či částečný pracovní úvazek, můžeme dále zaměstnání přesněji řečeno závislou činnost vykonávat na dohodu. Podnikání můžeme podnikat jako osoby samostatně výdělečně činné nebo jako jednatelé obchodních společností. Pro větší přehlednost a pochopení výše uvedených pojmů si je uvedeme též v tabulce. U podnikání to je o něco jednodušší. Máme-li živnostenský list nebo vykonávámeli samostatnou výdělečnou činnost podle zvláštních předpisů lékaři, advokáti, umělci apod., registrujeme se na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení. Nevýhodou je skutečnost, že máme-li podnikání jako hlavní činnost, musíme platit zálohy na sociální a zdravotní pojištění, i když nevyděláváme. V současné době je to kolem 3 600,- Kč měsíčně minimálně. Další možností je založit si obchodní společnost, nabízí se nám z těch nejjednodušších společnost s ručením omezeným (s. r. o.), veřejná obchodní společnost (v. o. s.) nabo komanditní společnost (k. s.). Nejčastěji bývá využívána společnost s ručením omezeným. Vykonáváme-li v této společnosti funkci jednatele, nemusíme si vyplácet mzdu a zisk společnosti po schválení valnou hromadou si jako společník převést na svoje konto. Tuto částku pochopitelně daníme, ale neodvádíme z ní již sociální a zdravotní pojištění. A jaké je optimální řešení? Dobré zaměstnání se sociální jistotou, to znamená, že víme, že zaměstnavatel bude prosperovat, chová se k nám dobře a z jeho postojů je zřejmé, že budeme-li svoji práci vykonávat slušně, nerozváže s námi pracovní poměr. Podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná je výhodné tehdy, máme-li jistotu, že o naši práci je zájem. Nemělo by docházet k tomu, že se dohodneme se zaměstnavatelem tak, že vykonáváme práci jako zaměstnanec a přitom ji fakturujeme jako osoba samostatně výdělečně činná. To se nazývá švarcsystém a je to zakázáno. Pokuty za takto provozovanou činnost jsou značné. Zákon pochopitelně stanoví podmínky, za kterých je tato činnost takto posuzována, ale my si je ani nebudeme vyjmenovávat, protože vycházíme z názoru, že zákon porušovat nebudeme. Hledat kličky v právním systému považujeme za zbytečné. Smyslem zákona je zajistit zaměstnanost a řádné placení odvodů a není sebemenší důvod, proč tak nečinit. Zmínili jsme se již, že celkové odvody za osobu samostatně výdělečně činnou činí zhruba 3600,- Kč. Za minimální mzdu činí celkové odvody zhruba stejnou částku. Je tedy takový problém zaměstnat sám sebe ve společnosti, kterou vlastníme, (tedy jsme jejím jediným společníkem) a uzavřít smlouvu mezi touto společností a tím, kdo určitou práci potřebuje? Naprosto oficiálně potom můžeme vykonávat tuto práci, platit svou společností řádně odvody a zajistit si řádný zápočet doby výkonu této práce. Je samozřejmé, že vaše společnost bude za tuto práci dostávat více, než je vaše minimální mzda a odvody, ale je samozřejmé, že každá obchodní společnost chce vydělávat, mít ze svoji činnosti nějaký zisk. A nebudeme se mýlit, pokud budeme předpokládat, že o takovou činnost, která má reálný a zákonný podklad, bude na trhu práce mnohem větší zájem. A navíc, kdo nás zaměstná lépe, s větším pochopením a jistotou než my sami? A vykáže-li společnost zisk po zdanění, můžeme si ho na valné hromadě, po splnění dalších zákonných podmínek, přiznat a řádně zdanit. Závěrem: Žijeme v této zemi a platí zde určitá pravidla, zákony, vyhlášky a nařízení. Nehledejme způsob, jak tyto zákonné normativy obcházet. Snažme se je dodržovat.

7 12 Text: Goranka Oljača Foto: Rena Horvátová Dobré ploty delají dobré sousedy?! První francouzské módní časopisy Elle jsem viděla na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Učarovaně jsem zírala na barevné fotografie modelek a ještě barevnější lesknoucí se jídla na skvostně prostřených stolech. Elle přinesla naše sousedka paní Vanja, Slovinka, která se kdysi vdala za budoucího inženýra Mesuda, bosenského muslima studujícího stavebnictví ve Slovinsku. S neutuchající dětskou zvědavostí jsem za dveřmi poslouchala rozhovory sousedek o tom, jak paní Vanja kvůli jeho rodině musela změnit jméno na Selma a přijmout i islám. Mimochodem, kromě tchýně jí nikdy nikdo neřekl jinak než Vanja. Přestože jsem tomu moc nerozuměla, zdálo se mi to moc romantické. A hlavně připomínalo mi postavy z knížek, které jsem si půjčovala u druhé sousedky. Ta měla doma výjimečně bohatou knihovnu i s dětskou literaturou. Díky tomu jsem se toulala laponskými lesy s holkou Lajlou a s německou holčinou Heidy jedla nejchutnější domácí chleba s máslem. Nesrovnatelně přitažlivější něž ty mé zahraniční výlety byl skutečný příběh sousedčina manžela. Ten bojoval jako partyzán nejen proti Němcům během druhé světové války u nás, ale i proti fašistům v dalekém Španělsku v roce Pro nás děti z domu byl pan Čedo nedotknutelným hrdinou a absolutní autoritou. Vlastně jsme věděly skoro všechno o všech lítaly jsme z bytu do bytu, hrály si a učily se spolu, rodiny se navštěvovaly, matky pily kávu zkrátka náš dům vypadal jako učebnicová ilustrace přísloví: Nehledej si dům, ale sousedy. A proč vzpomínám na dětství a na lidi ze sousedství? Protože se letos konala první dvě setkání V šest před domem, která mají za cíl usnadnit komunikaci mezi sousedy, Čechy a cizinci. Žijeme totiž v době a ve městech, kde děti nelítají z bytu do bytu, nehrají si spolu, matky si nevyměňují módní časopisy ani kávu a nikdo v panelácích skoro nikoho nezná. Ano, zdravíme se slušně, ale neznáme se. Proto jsem poprosila o rozhovor docenta Zdeňka Uherka, ředitele Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Zajímalo mne, co říká věda, jakou roli přisuzuje sousedství v sociálním začleňování jedince? Je možné, že nás i po desítkách let ovlivňuje? Nebo nám jen pomáhá orientovat se v běžném toku života? Jestli vůbec, a pokud ano, jakou roli má sousedství v sociálním začleňování? Ta role se měnila, ale sousedství se považovalo vždycky za důležité. Už na přelomu 19. a 20. století antropologové v Chicagu stanovovali sousedství vedle církevních a profesních institucí jako nejdůležitější článek pro začleňování lidí do lokálního prostředí. Tehdy do Chicaga proudily obrovské davy lidí z Evropy a už začínaly přicházet i z Jižní Ameriky a podobně dalekých krajů. Od té doby se poměrně dost změnilo, změnila se také společnost, ve které žijeme. Dalo by se říci, že sousedství změnilo roli tak, jako vůbec změnily roli vazby ve společnosti. Kdysi, když Ernest Gellner uvažoval o tom, jak vypadala společnost feudální, tak ji popisoval jako obrazy vídeňského malíře Oskara Kokošky. Ten maloval takové větší plastické skvrny. Společnost v Evropě vypadala jako společnost lokálních komunit, které byly relativně homogenní, lidé měli stejné nářečí, nosili podobné oděvy, navzájem se znali a sousedství bylo pro ně velice přirozenou věcí. Nebyla to záležitost integrace, ale více méně narození. To se velice změnilo v době národních společnosti, kdy kulturu nějakým způsobem modelovala především ta národní společnost prostřednictvím vzdělávacích institucí a masmédií. Situace v současné době takhle příliš nefunguje. Národní společnost už tak silnou homogenizační roli nemá. Jedná se spíš o společnost pestrobarevných bodů, kdy každý ten bod je jiný. Vy nevíte, jakého máte souseda, lidé se hodně stěhují, neznají se navzájem, a tím pádem žádná velká homogenizace národní kultury není tak silná, naopak se oslabuje. Tím, že přicházejí cizinecké komunity, vy nevíte, jestli vedle bude bydlet někdo, kdo je ze zahraničí, nebo je to někdo, kdo je soused ze stejného města. Není divu, že jsou lidé vůči sobě ostražití a sousedství už nemá velkou sílu a lidé si ho nahrazují. Jednak si ho nahrazují institucí když něco potřebujete, tak zavoláte specializovanou firmu, a jednak si ho nahrazují nějakým virtuálním světem, to znamená mobilními telefony a podobně. Toto právě nejvíc dělají cizinci, protože tím, že sousedy neznají a ostražitost mají největší, tak stráví strašného času u Skypu a mobilních telefonů a podobně. Sousedské vazby jsou tím pádem značně oslabeny, hlavně ve městech a v Praze nejvíc. Není mýtus to, že kdysi sousedství a sousedské vztahy byly lepší a byli jsme si blíž? Byly lepší a byli jsme si blíž, ale má to dvě stránky. Jedna je pozitivní, protože instituce a virtuální svět nemůže sousedy nahradit. Pokud se někomu udělá doma špatně, pokud potřebuje poradit ve velmi lokální záležitosti, tak se vlastně nemá na koho obrátit. V tom je nevýhoda dneška. Výhoda je, že lidé jsou chráněni, dalo by se říci, před sousedskou nevraživostí. Mě překvapila jedna ruská rodina tady v Praze, se kterou jsem se na toto téma bavil a která pocházela z Kazachstánu. Stěhovali se odtud nejprve do jednoho velkého ruského města a tam se najednou cítili jako cizinci. Sice byli také Rusové, ale byli odjinud, a jak mi říkali, v těch ruských městech a panelácích obvykle lidé žijí daleko užším sousedským životem půjčují si od sebe potraviny, slaví spolu svátky a narozeniny, navštěvují se navzájem přes chodbu. K nim nikdo nechodil, nikdo si nic nepůjčoval, byli izolovaní a jim to hrozně vadilo. Byli tam prostě cizí. Pak dostali možnost odstěhovat se do Prahy a říkali: Tady žijeme úplně stejným způsobem, taky za námi nikdo nechodí, nikdo nás nezdraví, ale tady nám to nevadí, protože to tak dělají všichni. Necítili se jako cizinci, ale jako Pražané, kteří si na sousedské vztahy prostě nepotrpí. Vzpomenu si i na jiný případ cizinců bylo to v malém městě v Čechách. Pán pracoval v truhlářské dílně a najednou za ním přišel mistr, majitel té dílny, a řekl mu: Vy už tady děláte dlouho, už nepotřebujete pracovní smlouvu. Tak budeme dělat bez smlouvy. A ten cizinec to přijal. No, a tím pádem mu nikdo neplatil sociální a zdravotní pojištění, nikdo mu neplatil žádné důchodové pojištění, nic. Prostě dělal bez smlouvy. A když jsme tam přišli na návštěvu, chytli jsme se za hlavu a ptali se, jak je možné, že mu nikdo neporadil? No samozřejmě, že mu nikdo neporadil, protože tam nikoho neznal. Kdyby se sousedi znali, majitel by mu to neudělal, protože by se zastyděl před společností, neprošlo by mu to. Ani by to udělat nemohl, protože by všichni řekli cizinci: pane, tady se musí dělat na pracovní smlouvu, jinak jste zaměstnaný nelegálně, což ten člověk vůbec netušil. Z toho je vidět, že sousedské vztahy jsou důležité a že zapojují do společnosti velmi dobře. Dá se říci, že cizinci potřebují sousedství a sousedské vztahy více než domácí? Potřebují je zhruba stejně, ale ti domácí mají obrovskou výhodu v tom, že pokud je to nějaké malé město, tak tam se ti lidé znají od dětství a zejména se znají dobře pokud chodí do školy. Ať je to kdokoliv, na základce se seznámí s budoucím právníkem, lékařem, učitelem, kteří na tom městě budou působit. Navzájem si tykají a veškeré věci, které potom vyřizují v tom prostředí, se jim vyřizují lépe. Když tam přijde někdo, kdo je dospělý, nemá možnost se zapojit do spolužáckého kolektivu a zpravidla je velmi dlouho izolovaný. Většinou v Čechách nejde, že by někdo zaklepal na dveře a poprosil souseda, aby mu půjčil cukr nebo něco takového. Pokud ty vztahy získává, tak je zpravidla získává přes děti. Když se to nedaří, když nemá roli rodiče, s kterým si ostatní rodiče vyměňují zkušenosti, velice často hledá vztahy jenom ve své vlastní komunitě. Samozřejmě se ke spoustě informací nedostane a působí pak ještě cizeji. Vypadá to totiž, že se ti cizinci paktují jenom mezi sebou, vytvářejí si nějakou vlastní cizineckou síť. Ve skutečnosti jim nezbývá nic jiného, protože se k Čechům blíž nedostanou. Kdo je dobrým sousedem? Nevím, jak pro cizince, ale dobrým sousedem pro našince je ten, kdo je ochoten poradit, pomoci, ale zároveň se stará sám o sebe a respektuje soukromí. O těch malých společnostech třeba na vesnicích se velice často říkalo back to back society, protože oni na jednu stranu spolu žili léta, po generace, a na druhou stranu, aby vydrželi, museli vlastně stát jakoby k sobě zády a příliš se na sebe nekoukat nebo nedávat najevo, že o sobě všechno vědí, protože v tu chvíli by to soužití nebylo možné. V Pardubicích a Českých Budějovicích se konaly novodobé akce navazování sousedských vztahů. Musím říci, že byla patrná převaha cizího prvku, totiž že na setkáních chyběli Češi. Jak vy hodnotíte podobné akce na komunální úrovni? Má to šanci, je to dobré pro soužití? Je to každopádně potřeba z toho důvodu, že cizinci nebudou pořád cizinci. Společnost tak, jak v současné době existuje v Čechách, je hodně fragmentalizovaná, hodně privátní. Spousta akcí, které byly třeba jenom pro Čechy nebo byly obecně pro obyvatele nějakého města, velice často na nezájmu obyvatel selhávaly. Je to celá řada společenských věcí jako snaha obnovovat městská korza a podobně. V tuto chvíli je ten nezájem poměrně silný, podezíravost je velká a potřeba stýkat se s lidmi, kteří nejsou navázaní do tzv. spolužáckých sítí, malá. Ale to je z hlediska lokální společnosti, i když se v současnosti zdá, že je to pouze jakoby věc starousedlíků, poměrně neprozíravé. Protože tím se společnost fragmentalizuje. Je potřeba si uvědomit, že cizinci jednoho dne nebudou cizinci, že mají určitá komunitní práva a že je budou mít v oblasti spolurozhodování o věcech, ve kterých ta obec funguje. Pokud cizinci nebudou navázaní do lokálních sítí a nebudou chápat lokální potřeby ostatních skupin obyvatelstva, tak je logické, že budou reagovat jenom velice privátně ve prospěch svojí vlastní skupiny. Samozřejmě pokud budou početně silní, tak je to pro lokální společnost riskantní podnik. Takže ve svém vlastním zájmu bychom se měli snažit cizince nějakým způsobem vtáhnout do svého komunitního života, protože jinak tu budeme mít skupinu lidí, která pro nás bude nečitelná a bude reagovat jenom, dalo by se říci, podle svých vlastních potřeb. Aby se ten vztah navázal musí být nějaké společné pojítko třeba děti nebo pes. Nestačí těch několik metrů, které dělí vaše dveře od mých dveří. Přesně tak. Může to být dítě, třeba školák, může to být taky sport, který je zajímavé pojítko, je velice populární mít ve svém klubu cizince. Poté samozřejmě i to, pokud cizinci mají co nabídnout. Pokud mají nějaké speciální dovednosti nebo mohou něčím společnosti přispět. Ale obecně si myslím, že není třeba hledat příliš chyby ve vlastních řadách, pokud se těch místních obyvatel objeví málo. Protože jakékoliv akce, i ty, které vypadají jako velice prospěšné, vlastně mají poměrně malou odezvu. My jsme tady měli jednoho francouzského badatele, který bydlel na Jihozápadním městě. Než se seznámil s konkrétní společností jednoho paneláku, myslel si, že jako ve Francii tu žije skupina lidí, kteří se navzájem znají a kteří řeší společně nějaké věci. Představoval si, že se do té komunity dostane a bude studovat jeden vchod paneláku jako jednu vesnici. Zkoušel to asi tři neděle a přišel naprosto zoufalý, protože zjistil, že žádný společenský život tam prostě není. Dokonce i když se mají sejít a domluvit se o společných programech a společné anténě, tak nikdo nepřijde. Tudíž tady se ten život velice těžko dává dohromady i mezi místními obyvateli a s tím se holt musí počítat. Stojí za to snažit se dál? Určitě. Konec konců, existují i programy, který se to snaží řešit. Ministerstvo kultury každý rok podporuje programy, které se požádají z důvodu integrace. Např. jedná se o společné vaření, pak malování po chodnících nebo diskotéky a podobně, kde se lidé mohou seznamovat. Funguje to, ale samozřejmě že je toho relativně málo, protože lidé nejsou na to připravení a zvyklí a tento způsob komunikace je pro ně poměrně cizí. (Rozhovor byl částečně vysílán v pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus)

8 14 Text: Džana Popovič a Mgr. Andrea Špirková Podnikání jako alternativa pro nezamestnané ženy (cizinky) Světlana Mnoho žen je dnes bez práce, situace na pracovním trhu, obzvláště v regionech, jim zatím nedává příliš naděje na zlepšení situace. U žen, které se vracejí na pracovní trh po mateřské dovolené či mají malé děti, se situace komplikuje nedostatkem volných míst v jeslích a mateřských školách a nedostatkem pracovních míst na částečný úvazek. Cizinky navíc řeší nedostatečné rodinné zázemí v nové zemi (především absenci prarodičů, kteří by s péčí o děti pomáhali) a problémy s uznáním kvalifikace a praxe ze své země původu. Dlouhodobá nezaměstnanost ženám snižuje nejen sebevědomí, ale i uplatnitelnost na trhu práce. Jejich vzdělání přestává být aktuální, neorientují se v novinkách v oboru a dostávají se tak do začarovaného kruhu. Jsou závislé na úřadu práce či nastupují na nekvalifikovaná pracovní místa. Jako jedna z možností se pro tyto ženy nabízí podnikání, které jim umožní skloubit pracovní a osobní život dle aktuálních potřeb a možností. Vzít osud do svých rukou je odvaha a zároveň výzva, kterou našlo mimo jiné 51 žen, které vstoupily do projektu Začátek ve svém Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jedná se o projekt, jehož cílem je zvýšit pracovní příležitosti migrantek ze třetích zemí, které jsou dlouhodobě nezaměstnané, je jim přes 50 let či se vracejí na trh práce po mateřské dovolené. Aby si mohly splnit svůj sen a začít podnikat s dostatkem informací, musely projít osmitýdenním kurzem, kde se naučily základy legislativy, účetnictví, ale i praktické dovednosti jak začít podnikat bez velkého množství finančních prostředků. Během školení měly příležitost prodiskutovat své podnikatelské plány s lektory a job kouči a poslechnout si zkušenosti cizinců, kteří už v České republice podnikají. I přes počáteční nejistotu se ženám během kurzu podařilo připravit podnikatelské plány, které nyní s pomocí pracovníků Organizace pro pomoc uprchlíkům začínají realizovat. Mezi absolventky kurzu patří i paní Natálie, Světlana a Olena, které již své podnikání úspěšně zahájily nebo zahájí. Natálie Na úřadě práce jsem byla nahlášena déle než rok, ale za tu dobu se nenašlo zaměstnání, které by splňovalo mé požadavky. Na nabízené pozice jsem nemohla nastoupit ze zdravotních důvodů nebo kvůli nemožnosti skloubit práci s péčí o rodinu. Proto jsem uvítala seminář, na který mě pozval úřad práce. Tento seminář se týkal možnosti projít kurzem podnikání a následné možnosti začít podnikat s podporou job kouče pracovníka Organizace pro pomoc uprchlíkům. Vhledem k tomu, že mým dlouholetým snem bylo otevřít masážní salon, neváhala jsem a do projektu se přihlásila. Během kurzu jsem si ujasnila, co je potřeba k založení živnosti, jaké budu mít jako podnikatelka povinnosti a co všechno si budu muset ohlídat. Nejtěžší pro mě byly lekce využití počítače v podnikání, protože jsem s počítači neměla velké zkušenosti, ale nakonec jsem zvládla i to, a tak si nyní sama dělám letáčky a připravuji webové stránky. Byla jsem vděčná za možnost vše si spočítat předem a ujasnit si, co všechno je před startem podnikání důležité. Práce na podnikatelském plánu mě bavila, protože jsem věděla, že je to první krok k realizaci mého snu. Po úspěšném absolvování kurzu a přípravě první verze podnikatelského plánu začala intenzivní práce s job koučkou. Nejdříve jsme musely obejít všechny potřebné úřady založit živnostenský list, informovat o tom zdravotní pojišťovnu apod. Pak jsme hledaly vhodný objekt, kde by salon mohl být, domlouvaly vše potřebné s hygienou, pronajímatelkou a v neposlední řadě úřadem práce. Někdy bylo chození po úřadech náročné, hlavně když mě z jednoho úřadu posílali na další. Job koučka mi řekla o možnosti využít příspěvek na podnikání, který přiznává úřad práce. Tuto možnost jsem ocenila, protože by mi dotace usnadnila zařízení prostor pro salon. Společně jsme připravily potřebné dokumenty a úřad práce mi dotaci schválil. Získala jsem Kč, které mi umožnily zařídit salon dle mých představ, a nyní vás tedy můžu pozvat do svého masážního studia Onyx, které najdete v Praze na Jarově. Bližší informace najdete na mých webových stránkách Světlana Jsem keramička a tady v Česku se konečně můžu věnovat keramice, poněvadž v Bělorusku to bylo docela obtížně. Nemáme v Minsku žádný obchod s keramickými materiály, navíc máme opravdu velkou krizi a lidé většinou kupují potraviny, ne předměty umění. Češi mají ohromný zájem o keramiku ve srovnání s Bělorusy (přestože také mají krizi). Jsou tvořiví a smělí. Chci vytvářet keramické šperky (brože, prsteny, náušnice) a odlévané hrnky s netypickými obrázky a prodávat je. Jako cílovou skupinou vidím kreativní ženy, mladé lidi a holky, které milují neobvyklé věci, mají rády tvořivost a neočekávanost. Vím, že je tady obrovská konkurence, trh s keramikou je plný, ale mně jde spíše o vlastní realizaci a oblíbené dílo. Mým snem je, aby mé výrobky zákazníky bavily. Ale samozřejmě budu ráda, když z podnikání budu mít dostatečný příjem a velký počet zákazníků. Díky znalostem získaným na kurzu jsem vytvořila vlastní webovou stránku sviatlanabuyevich.wix.com/portfolio, kam jsem umístila svoje portfolio. Teď vyrábím keramické hrnky, mísy a keramické šperky (ale bohužel to nejde tak rychle, jak bych si přála). Dalším krokem bude focení a umístění výrobků na Fler.cz. Momentálně čekám na pracovní zařazení a pak bych chtěla založit vedlejší živnost. Za nejtěžší moment v kurzu považuji přednášku Daně a účetnictví. Není to tím, že by byla nudná nebo špatně připravená. Naopak, měli jsme výborné lektory, profesionály ve svém oboru. Ale ta látka pro mě byla velmi těžká k pochopení, protože jsem se ve svém běžném uměleckém životě s takovými věci nikdy nesetkávala. Myslím si, že nejdůležitějším momentem v kurzu bylo vlastní vytvoření a úprava podnikatelského plánu. Měly jsme za úkol už od začátku promyslet svoji hlavní činnost, svůj podnikatelský záměr. A během celého kurzu jsme ten svůj záměr postupně zpracovávaly. Každý lektor dodával k plánu něco svého. Například jsme si spočítaly náklady a příjmy, označily jsme podnikatelská rizika, spolu s lektorem marketingu jsme vytvořily marketingovou strategii (distribuční kanály, způsoby propagace výrobků, popis cílové skupiny apod.). Nemusel to být plán úplně realistický, mohl to být teoretický model (schéma) naši budoucí činnosti. Olena Mým podnikatelským záměrem je otevřít penzion v přírodě. Penzion se nachází v krásném prostředí plném zeleně s pěkným výhledem, daleko od ruchu velkoměsta. Vedle penzionu je lesopark a cyklistická stezka, 50 m od místa protéká malý potůček. V rámci ubytování chci umožnit turistům každodenní prohlídky po Plzeňském kraji. V Plzeňském kraji je hodně zajímavostí, které turisté často vůbec neznají. Tyto faktory rozhodly při výběru mého podnikatelského záměru. Podnikat jsem se rozhodla, protože už jsem hlášená tři roky na úřadu práce a pracovní pozice se pro mě nenašla. Rozhodla jsem se tedy vytvořit si pracovní místo sama. V současné době navštěvuji úřady a připravuji podklady, které potřebuji k začátku podnikání. Byla jsem na živnostenském úřadě a hygieně, kde jsem si sehnala informace o podmínkách založení penzionu. Absolvovala jsem i právní poradenství, které mi bylo v rámci projektu nabídnuto. Doufám, že se náš penzion bude líbit turistům nejenom z Čech, ale i cizincům. Nejdůležitějším momentem v kurzu byla rekapitulace kroků před zahájením podnikání. Musela jsem přesně vědět, co chci dělat a jaké na to mám podmínky včetně finančních prostředků. Na kurzech nám pomohli zjistit, jestli máme potřebné vlastnosti pro podnikání a jak je rozvíjet. Jsem ráda, že jsem dostala možnost se kurzu zúčastnit, zvýšit si tak sebevědomí a nalézt svoji možnost uplatnění na pracovním trhu.

9 16 Text: Tomáš Bystrý Foto: soukromý archiv Kotvu už mám tady v Cesku jsem doma S Čechami je tak nějak spjata už odmalička. Nikdy by ale netušila, že se v Česku usadí natrvalo. Stejně jako tisíce dalších lidí z bývalé Jugoslávie, kteří museli kvůli válce opustit svoje domovy. Zvjezdana Marković se teď ale cítí doma v Praze. Na své náklady tu organizuje nejrůznější akce, které představují bosenskou kulturu. A často ji právě propojuje s tou českou. Jak sama říká kotvu už má tady. Před několika týdny se jí v Praze narodil vnuk. Vyrůstala jste v rodině spisovatele. Měla jste tedy už od dětství vztah ke knihám a celkově k umění? Samozřejmě to ani nešlo jinak. Táta u mě a u mé sestry vyvíjel vztah k literatuře už opravdu odmalička. A ten cit ke knížkám a vůbec k umění mi vydržel dodnes. V Sarajevu jsem budovala jedno poměrně významné nakladatelství. Pracovala jsem v něm podstatnou část života, který jsem prožila v Sarajevu. Byla to dobrá firma, která mě skoro vůbec neomezovala v mých nápadech, v mé kreativitě a to pro mě bylo nesmírně důležité. Tu práci jsem milovala. Jste ale doktorka ekonomie, nemýlím se? Co má tvrdá ekonomie společného s literaturou a uměním? Ano, jsem ekonomka, jenže můj obor byl marketing. Když někomu řeknete, že jste ekonom, tak si vás všichni hned zaškatulkují. Myslí si, že jen počítáte. Mě ale víc než čísla vždycky zajímala nějaká kreativní práce. A to mi marketing umožňuje.v tomhle oboru jsem se prostě našla. Neviděl by vás tatínek přeci jen radši v pozici té ekonomky, jak si ji laici představují? On sám jako spisovatel asi věděl, jak těžký život umělce občas bývá? Víte, my jsme u nás v rodině přemýšleli úplně jinak. Pro nás nikdy nebyly nejdůležitější nějaké konkrétní, nebo lépe řečeno materialistické věci. Nás rodiče učili, že nejcennější má vždycky člověk v sobě. Tatínek s oblibou říkával, že právě to nejdůležitější morálku a dobré srdce vám nikdo vzít nemůže. Tahle věta mi v životě několikrát moc pomohla. Třeba v době, kdy jste musela kvůli válce opustit svůj rodinný dům, rodné město, dobrou práci a přátele? Přesně tak. V Sarajevu jsme žili na poměrně vysoké životní úrovni. S manželem jsme byli mladí, měli jsme dobré zaměstnání, dostatek peněz zkrátka mohli jsme si dovolit, co jsme chtěli. Najednou jsem ale byla donucena utíkat z města se dvěma dětmi a dvěma igelitkami. Přesto jsem ale nebyla zoufalá, protože pro mě ta materiální rovina nebyla nikdy prioritní. Pro mě byl nejtěžší právě ten pocit zmizení z rodného města to bych nepřála nikomu. Děti byly ještě malé dceři dva a synovi devět. Ale samozřejmě to taky vnímaly, hlavně syn. Dodnes říkám, že v tu srpnovou noc roku 1992, kdy jsme ze Sarajeva utíkali, dospěl. Když jste opouštěli Sarajevo, vaše kroky směřovaly hned do Prahy? Ne, nejdřív jsme byli v Tisnu to je malý ostrov v Chorvatsku kousek od Šibeniku. Tam jsme měli takový rodinný domeček. Jenže koncem srpna už začala být zima a hlavně můj syn musel nastoupit v září do školy. Než jsme se dostali do Čech, tak jsme ještě chvíli pobyli ve Švýcarsku. Do Prahy jsme přijeli přesně 11. září. A od té doby jsme tady. Myslím, že osud nám vybral dobře. Byl to opravdu osud? No až taková náhoda to zase nebyla, to máte pravdu. Jak to? Znala jste Česko předtím, než jste tu začala s rodinou žít? Znala. V Praze jsem dokonce byla už v sedmdesátých a pak v devadesátých letech na dovolené. Byla jsem jí naprosto okouzlená. V těch sedmdesátých letech méně, protože se mi Praha zdála taková šedivá. Ale po revoluci byla přesně taková, jak ji miluji dodnes. Zdá se, že jste s Českem, nebo lépe řečeno s Československem, a Čechy propojena ještě víc, než se dá předpokládat Češi mě tak nějak doprovázejí po celý můj život. Dokonce moje první životní kamarádka, se kterou jsem v kontaktu dodnes a myslím, že to bude trvat až do konce života je po dědečkovi původem z Československa. Navíc když jsem narodila, mí rodiče bydleli v Sarajevu ve vile, která patřila Čechovi. Dokonce jsem se tam tenkrát naučila první české slovo dětičky. V Praze žijete už jednadvacet let, poměrně nedávno se vám tady narodil vnuk. Přemýšlela jste vlastně o tom, že byste se do Bosny vrátila zpátky? Víte, když se vnuk narodil, tak mi moje dcera řekla:,mami, dostali jsme kotvu. A já s ní v tom souhlasím, teď prostě patříme sem. A jsme tu šťastní. Chápu, tak to cítíte teď, sedmnáct let po válce. Když ale nepokoje v Bosně a Hercegovině skončily, nenapadlo vás, že tam začnete s rodinou nový život? Pro mě bylo Sarajevo jediným městem, kde jsem si vždycky přála žít. Tenkrát jsem ho neopustila s vědomím, že to bude navždy. S manželem jsme si říkali, že se tam po válce vrátíme. My jsme se zpočátku nechtěli natrvalo usadit v Praze. Život v Sarajevu byl neskutečně krásný. Bylo to bezstarostné město, ve kterém žili skvělí lidé. To je už ale bohužel minulost. Kdy jste byla v Sarajevu naposledy? Před osmi lety. Nakladatelství, ve kterém jsem pracovala, slavilo šedesáté výročí a mí kolegové chtěli, abych byla u toho. Váhala jsem, jestli tam mám jet. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem tak udělala. Užila jsem si to nádherně, ale už to nebylo to Sarajevo, které jsem znala. Já jsem se tam po válce byla několikrát podívat. Měla jsem pocit, že jsem zraněná stejně jako to město. Chyběli tam ti, kteří mu dávali ten neuvěřitelně pozitivní nádech, tu atmosféru, kterou jsem milovala. Najednou se tam lidé báli jeden druhého. To byl ten moment, kdy jste si řekla, že cesta zpátky je absolutně nemožná? Určitě. Já se do Sarajeva mohla naprosto v klidu vrátit. V nakladatelství na mě čekali, práci bych tedy měla jistou, dům jsme měli zrekonstruovaný, v podstatě tam na nás čekal nový život. Manžel coby architekt by se tam samozřejmě taky dobře uživil, pracoval celou dobu na volné noze. Jenže já jsem si řekla, že už do Sarajeva nepatřím. Ta žena, která na začátku válečných nepokojů opustila své rodně město, byla po válce už někdo jiný. Změnila jsem se. Ani po těch letech jsem se tam prostě vrátit nemohla. Mám tam nadále spoustu přátel, mám to město ráda, ale už není součást mě. Z válečné tehdy ještě Jugoslávie přišly do Česka tisíce uprchlíků. Jak se jim tady ty první měsíce žilo? Myslím si, že já a moje rodina jsme na tom byli o mnoho lépe než někteří naši rodáci. Měli jsme prostředky na to, abychom si v Praze našli bydlení, a nějakou dobu jsme s těmi penězi, které jsme měli u sebe, dokázali poměrně dobře vyžít. Takže pomoc od státu jsme tolik nepotřebovali jako třeba jiní. Ale obecně si myslím, že všichni jsme se v Česku cítili bezpečně. Ti, kteří peníze neměli, se dostali do uprchlických táborů, ale hlavně byli v bezpečí. A pokud jde o české úřady chovaly se podle vás tehdy v té první polovině devadesátých let k uprchlíkům ze států bývalé Jugoslávie taktně? Domnívám se, že ano. Stojím si zatím, že Češi se k nám vždycky chovali velmi vstřícně. V Česku sice nedávali cizincům byty jako třeba někde v severských zemích, ale za to pomáhali srdcem. Podívejte se třeba na příklad Německa tam lidi po skončení války posílali buď zpátky domů, nebo do třetích zemí. České úřady tohle neudělaly, zachovaly se moc hezky a na to se nesmí zapomínat. Proto jsme se rozhodli, že je potřeba těm všem poděkovat veřejně. A tak jsme na konci loňského roku uspořádali v primátorské rezidenci takovou oslavu. Výběr data nebyla úplně náhoda, protože jsme si připomínali dvacet let od poměrně silné vlny uprchlíků z bývalé Jugoslávie. A zároveň jsme si připomínali i stodvacáté výročí od doby, kdy do Bosny a Hercegoviny přišli první Češi. Ta akce měla vyjádřit, že oba státy jsou propojené, a měla být hlavně vyjádřením díku za to, co všichni Češi pro nás tehdy udělali. Vzpomenu třeba Danu Němcovou (pozn. red. psycholožka a bývalá mluvčí Charty, spoluzakladatelka Poradny pro uprchlíky) nebo Věru Roubalovou Kostlánovou (pozn. red. terapeutka a signatářka Charty 77, dlouhodobě se věnující práci s migranty). Ale těch lidí, kteří pomáhali, je nespočet. Vypadáte, že jste tady spokojená. Mýlím se? Víte, já jsem hlavně šťastná jako člověk. To prostředí není až tak důležité. Podstatné je mít kolem sebe dobré přátele, to se mi tady podařilo. Jsem opravdu ráda, že jsem tu mohla vychovat a vzdělat dvě děti. Vystudovaly tady zadarmo, oba syn i dcera se věnují architektuře, zakládají tady rodiny, jsou šťastní. Opravdu to tady není tak hrozné, jak si mnozí kolikrát myslí. Teď k tomu, čemu se věnujete tady. Pořádáte nejrůznější kulturní akce, představujete zajímavé osobnosti, které pocházejí z tehdejší Jugoslávie Kde se vzal tenhle nápad? Byla to moje osobní potřeba. Chtěla jsem ukázat, že my z Bosny a lidi z dalších států bývalé Jugoslávie nejsme žádní zabijáci, jak nás mnohdy některá média ukazovala. Ale že taky máme nějakou svoji kulturu, kvalitní kulturu, světově významné osobnosti a že máme s Čechoslováky hodně společného. Snažím se během těch akcí představovat významné rodáky z Československa, kteří žili v Bosně a byli významní pro celý svět. Jedním z nich je třeba Karel Pařík, architekt, který změnil orientální Sarajevo a vybudoval z něho evropské město. Ale pak tu jsou ještě další lidé lékaři, spisovatelé, umělci. Umění, které mi je už odmalička tolik blízké, je podle mě totiž ten nejlepší způsob, jak vzájemně komunikovat. Když totiž tvoříte, tak to nikdy nemůže být přetvářka.

10 18 ANKETA První výstavu jste tady zahajovala už v roce O čem byla? Tehdy jsem v Praze potkala akademickou malířku Helenu Vančurovou, která za chvíli oslaví devadesáté narozeniny. Ona se původně narodila také v Sarajevu, žila tam do svých dvaceti. Je jedním z potomků české komunity v Bosně a Hercegovině. Když jsem ale zjistila, že měla poměrně dost těžký život a že ani ve svých téměř sedmdesáti letech neměla ani jednu svou vlastní výstavu, nebylo co řešit. Bylo to krásné, vystavovali jsme nejen její obrazy, ale i fotografie z jejího života. Moc ráda na to vzpomínám. Takže tímhle to všechno začalo Text a foto: Rena Horvátová A prý financujete všechno ze svých zdrojů? Ano, občas někdo přinese láhev vína nebo nějaké menší dary, i to moc potěší. Jinak ale všechno financuji sama, manžel mi s tím hodně pomáhá. Ale je fakt, že časem se začali objevovat nějací sponzoři, kteří poskytli třeba prostor pro nějakou akci a nebo občerstvení, jako třeba pizzerie Padova, PRE nebo České cetrum Praha. Tím bych jim chtěla poděkovat. Jinak s manželem máme firmu, která je zaměřená na architekturu. To sice není moje gusto, ale samozřejmě z něčeho se žít musí. Ale mého muže ta práce baví, v tom se vidí zase on. A nejspíš i vaše děti, které šly v jeho šlépějích. Na závěr se chci zeptat, v čem se podle vás Češi a například Bosňané vzájemně obohacují? Těch věcí je celá řada. Nejlíp je to ale vidět třeba v gastronomii. Myslím si, že spousta dobrých restaurací nejen v Praze patří našim lidem. Pro nás je jídlo moc důležité. A podle mě jsme spoustu Čechů naučili užívat si jídlo. A to je důležité být součástí, nestranit se. Nemusíme ztrácet svoji identitu, ale vzájemně se obohacovat. Tak doufám, že si brzo dáme třeba dobrou pljeskavici Samozřejmě, ráda. Marie, 32 let Těšila jsem se především na capoeiru, ta mě přilákala nejvíce. Zajímám se celkově o latinskoamerickou kulturu. Nedávno jsem byla v Chile, tak jsem si chtěla tímto večerem pobyt připomenout. Vyzkoušela jsem i workshopy, a protože plánuji do budoucna naučit se tančit latinskoamerické tance, nabídku jsem uvítala. Luna, 18 let Sama jsem dcerou cizinců, otec je Kolumbijec, maminka Ukrajinka. Já už jsem se narodila v Čechách, předsudky nepociťuji, ale maminka ano. Proto se snažím být k lidem tolerantní a podporovat akce na pomoc integrace cizinců do české společnosti. Dnes jsem dorazila společně s přáteli, těšíme se především na workshopy a ochutnávku tradiční kuchyně. Ráda navštěvuji různé taneční akce, především ty, které jsou zaměřené na salsu. Lákalo mě ochutnat místní kuchyni a dozvě dět se něco víc o kultuře Latinské Ameriky. Podobné akce považuji za přínosné, jak jinak se může člověk dozvědět o kultuře jiných národů než tak, že se s ní seznámí, a je už jedno, zda navštívíte jinou zemi nebo se zúčastníte akce, kde se sejdou pod jednou střechou různé národy. Denisa, 29 let Cítím se být spjata s kulturou Latinské Ameriky, navštívila jsem i Střední Ameriku a také jsem tančila od útlého věku salsu a merenge. Myslím, že v České republice jsou otevřené cesty všem, mám tu přátele třeba ze Střední Ameriky, a slyšela jsem na život zde ryze pozitivní reakce. Od Čechů předsudky vůči cizincům všeobecně jsou, ale když je přímá komunikace s jednotlivými cizinci, situaci to velmi napomáhá. Ostatně, podobné akce jako je i tato mohou být v mnohém nápomocny. IntegraCní centrum Praha usporádalo vecer v duchu Latinské Ameriky Integrační centrum Praha uspořádalo ke konci června v klubu Element multikulturní akci s názvem Cultura Latina. Organizátoři tak chtěli seznámit českou veřejnost s latinskoamerickou kulturou i jejími obyčeji a vytvořit během konání akce přátelskou a neformální atmosféru mezi Čechy a cizinci, kteří právě v našich končinách našli svůj druhý domov. Celý večer provázely všudypřítomný smích a skvělá nálada. Prostor klubu Element doslova praskal ve švech. Lidé postávali v hloučku v očekávání, co večer s nádechem latiny nabídne. Program započal okolo šesté hodiny večerní prezentací o Latinské Americe a hudebním videoklipem. Po něm následoval workshop argentinského tanga skupiny Milonga z klubu Tango Praha, který si ihned získal své příznivce. Kromě samotné historie a několika ukázek tanečních stylů si zájemci osvojili základní kroky pod vedením těch nejzkušenějších. Návštěvníci osvěžující se po náročném tanci u baru tvoří nepřekonatelnou paletu barev. Tolik národností pospolu, Kubánci, Indové, Američani, Rusové, Češi, Afričani Ti všichni přišli akci nejen podpořit, ale také seznámit se s latinskoamerickou kulturou a poznat se více s českou veřejností, která je tu na Cultuře Latině také ve velké míře zastoupena. Živé vystoupení skvělých Mariachi Azteca de Praga vylákalo postávající hloučky lidí u baru zpět k podiu. Houpavé rytmy vynikajících kytaristů zahalily prostor do příjemné atmosféry. Vystoupení je doplněno o ukázky folklórních tanců, které se setkaly s obrovským zájmem publika. Capoeira from Brasil a La Clave de Osha je dalším z klíčových názvu večera. Přiznám se, že i mne samotnou nejvíce přilákal bojový tanec a nebyla jsem zdaleka jediná. Tvořící se řady zvědavých pohledů mi dávají za pravdu, že se na parketu rozjíždí pořádně temperamentní jízda. Stejné nadšení pozoruji také na workshopu brazilské samby, kterého se zúčastnilo na padesát lidí. Pánové v krásných pestrých kostýmech názorně ukazují, jak může vypadat proslulý karneval v Rio de Janeiro. Stranou se potkávám s jedním z organizátorů akce, Alenem Kovačevićem, a dávám se s ním do řeči. Snažili jsme se uspořádat kulturní akci v latinskoamerickém stylu nejen pro migranty žijící v Praze, ale také pro majoritní společnost. Nejde nám o to, aby si lidé pouze zatančili, ale vzájemně se potkali, seznámili, aby se obě komunity propojily a třeba i navázaly do budoucna přátelství, a více se dozvěděly o jihoamerické kultuře a lidech, kteří tu žijí, říká Kovačević. Je pravda, že latinská kultura je v Čechách trendy a my jsme po tom trendu šli. Majorita je latinské kultuře nakloněná, protože mladí lidé rádi tančí salsu nebo se nějakým způsobem zajímají o latinskou kulturu, dodává Kovačević a už běží k mikrofonu ohlásit další číslo večera. Dle jeho slov akce, které jako Integrační centrum Praha pořádají, mají za cíl zbořit xenofobní bariéry mezi českou společností a migranty. Do budoucna plánují více pracovat s ruskou komunitou, která stále není u veřejnosti tolik oblíbená a vzbuzuje všeobecně více předsudků a nedůvěry než třeba lidé pocházející z Latinské Ameriky. V průběhu večera roztančila se svým vystoupením celý sál také kapela Timbasa Band. Lidé mohli kromě tance a ochutnávky jídel obdivovat i výstavu obrazů malířů pocházejících jak jinak než z Latinské Ameriky. Akci zakončila afterparty pod taktovkou Latino DJ. Text: Blanka Veselá, vedoucí pobočky ICP na Praze 12 Foto: Yuliya Voskoboynyk IntegraCní minigolfový turnaj ICP Minigolf CUP Druhou srpnovou sobotu uspořádala pobočka Integračního centra Praha, o. p. s. z Prahy 12 díky finančním prostředkům z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a z rozpočtu hlavního města Prahy minigolfový turnaj. ICP Minigolf Cup byl koncipován jako turnaj pro všechny žádné kategorie, žádná omezení. Ačkoliv se minigolf na začátku některým účastníkům akce jevil jako sport fyzicky nenáročný a jednoduchý, což do určité míry možná i trochu je (a právě proto jej mohli hrát úplně všichni návštěvníci a návštěvnice akce bez ohledu na věk), na stupních vítězů nakonec přeci jen stanuli již od pohledu sportovci a ukázalo se, že až taková sranda to zase není. Vezměme to ale popořadě: na okraji Prahy, v minigolfovém areálu v Kunraticích, se sešlo téměř šedesát hráčů a hráček všech věkových kategorií a různých národností. Počasí nám ten den přálo, a tak to zpočátku vypadalo, že se do krytého areálu minigolfu nikomu pořádně nechce. Nakonec ale zvítězil hravý duch a hosté Integračního centra zaplnili prostory minigolfu tak, že chvílemi působily jako pořádný rej v mraveništi. Ačkoliv každý hrál v turnaji sám za sebe a proti všem ostatním hráčům, na jednotlivých stanovištích vládla pohoda, smích, trpělivost i ochota pomáhat a poradit druhým se správnou taktikou. Hráči a hráčky dostali před začátkem turnaje za úkol se sami rozdělit do čtyřčlenných týmů a jediným pravidlem při tom bylo, aby se mezi sebou neznali jednak se tak mohli vzájemně hlídat při počítání a zapisování bodů, ale hlavně se mezi sebou mohli lépe seznámit. A to se, myslíme, podařilo výborně. Když teď zpětně hodnotíme atmosféru, která na ploše vládla, těžko věřit, že se někteří z účastníků akce viděli poprvé. Zatímco týmy průběžně dohrávaly hru, ti, kteří už skončili, se občerstvovali venku, konverzovali a netrpělivě očekávali vyhlášení vítězů. Výsledky byly překvapivě vyrovnané. Mezi dvěma pátými, dvěma čtvrtými a třetím místem byl rozdíl pouhého jednoho bodu! Na prvním výherním místě (tedy jako třetí) nakonec skončil hráč z Ruské federace, druhé místo vybojoval zástupce české majority a vítězem turnaje (a majitelem největšího z pohárů) se stal účastník z Arménie. Stejně jako celý charakter akce tak i stupně vítězů byly skrz naskrz multikulturní. Stupně vítězů ale vlastně nejsou až tak důležité Chtěli bychom tímto poděkovat všem, kteří se turnaje zúčastnili, za skvělou atmosféru, kterou vytvořili v průběhu akce. Věříme, že se tohle turnajové odpoledne všem líbilo a společně se můžeme těšit na další akce Integračního centra Praha, které pro vás chystáme a na které jste jako vždy všichni srdečně zváni! O akcích Integračního centra se dozvíte více na webu nebo na našich facebookových stránkách.

11 21 Text: Foto: Barevná planeta po Ctrnácté Ústí nad Labem, stejně jako jiná města České republiky, si po většinu roku žije svým poklidným a do jisté míry i nudným životem. Na pouhý jeden den v roce se však změní v místo, kde je možné plnými doušky vnímat vůně, chutě, rytmy a desítky dalších vlivů i z těch nejexotičtějších a nejvzdálenějších míst světa. Proč právě Ústí nad Labem? Právě zde se totiž nachází velké množství příslušníků různorodých etnických skupin z celého světa. V Ústí nad Labem se navíc nachází pobočka neziskové organizace s názvem Poradna pro integraci, která již 14 let pořádá festival Barevná planeta. Cílem festivalu není jen pobavit a uspokojit chuťové buňky návštěvníků, ale také ukázat širší veřejnosti, s jakými problémy se cizinci v České republice potýkají. Reportáž Jakub Bureš Tomáš Nguyen a PPI Při letošním ročníku, který proběhl 6. a zejména 7. září, si opět přišli na své nejen milovníci hudby, ale také tance a divadla. Zkrátka nepřišli ani návštěvníci, kteří raději dají přednost dobrému jídlu a pití. Ba právě naopak. Gastronomie rok od roku na Barevné planetě nabývá na důležitosti. Letos bylo možné ochutnat pokrmy více než třicítky velmi rozličných etnik. Každý správný gastrounaut tak musel být na výsost spokojen. Hlavním lákadlem Barevné planety je však vpravdě barevná hudební dramaturgie, kterou pořadatelé rok od roku viditelně zlepšují. Ani letošní ročník samozřejmě nebyl výjimkou. Na podiích se vystřídaly desítky umělců z celého světa, zastoupeny byly snad všechny hudební žánry, na které si vzpomenete. Jednou z největších hvězd letošního ročníku byl dozajista syrský fenomén Wasfi Massarani. Tento česko-syrský písničkář byl jedním z prvních demonstrantů, kteří veřejně v České republice vystoupili proti syrské vládě. V roce 2011, ještě jako neznámý hudebník, docházel před syrskou ambasádu v Praze a dovolával se radikálních změn ve své revolucí zmítané domovině. Nedlouho poté nahrál v domácích podmínkách skladbu, která se revoluce přímo týkala. Tuto skladbu jeden z Wasfiho přátel v Sýrii nahrál na youtube. Za několik málo dní se stala fenoménem celé Sýrie a také ostatních arabských zemí v tomto regionu. Dnes Was- fiho písně znají po celém světě, na syrských demonstracích je zpívají desetitisíce lidí na protest proti syrské vládě. Pokud by u vás některou z Wasfiho písní v Sýrii našli, okamžitě vás zavřou. V současné době Wasfi brázdí pódia na celém světě. Snaží se obeznámit své posluchače s tím, co se v jeho rodné zemi děje, a také již do své země díky výdělkům z koncertů poslal několik milionů dolarů. Jeho vystoupení na Barevné planetě bylo doprovázeno velkými emocemi, Wasfi před každou písní vysvětloval její obsah. Početné publikum ho v jeho snaze náležitě podporovalo zdviženými pěstmi, které symbolicky představovaly sounáležitost diváků nejen s Wasfim, ale také s ostatními Syřany. Velké emoce vystřídalo nezřízené veselí, které s sebou na podium přizvali španělští Bastards on Parade. Tato v evropských klubech stále oblíbenější partička ve své tvorbě kombinuje klasický přímočarý punk a prvky tradiční keltské lidové hudby. Ano, je to skutečně tak dobré, jak to zní. Bastards on Parade svojí energií a nasazením rozhýbaly celé ústecké Mírové náměstí a všem přihlížejícím hned v několika prvních tónech své show dokázali, že španělština, akordeon a punk jdou opravdu velmi dobře dohromady. Diváky příliš nenechalo vydechnout ani vystoupení, které následovalo. ČEZ Word music stage totiž ovládli řízní Rhaatid. Tato německo-jamajská kapela se prezentuje velmi specifickou kombinací ostrého kytaro- vého rocku a jamajského reggae. Sluší se dodat, že i tato kombinace funguje více než dobře, důkazem budiž početný dav tančících Ústečanů. Příslovečnou třešničkou na dortu celého hudebního programu Barevné planety byli kosmopolitní United Flavour, kteří vystoupili společně s tuniským zpěvákem U-Ceem. Frontwomanka Sista Carmen ví moc dobře, jak si diváky Barevné planety rychle získat, což dokazovala každým gestem a tónem, který jí vyšel z úst. Celý program byl protkán velkým množstvím tanečních vystoupení a workshopů, v nichž si mohli samotní návštěvníci festivalu zkusit, jak to s tancem mají například v Gambii či v Brazílii. Samozřejmě nechybělo ani divadlo. Již v pátek 6. září proběhlo v ústeckém Činoherním studiu úspěšné představení německé režisérky Vanessy Emde s názvem Tkalci. Sobotní program na Mírovém náměstí zahajovalo taneční představení Severočeského divadla opery a baletu The Beatles The Doors, ve kterém září držitel ceny Thálie, lotyšský tanečník Roberts Skujenieks. Letošní ročník Barevné planety opět nabídl velké množství multikulturní zábavy, která významně obohatila každého z několika tisíc návštěvníků tohoto dnes již legendárního festivalu. Nezbývá než se těšit na jubilejní 15. ročník!

12 22 Text: Markéta Skočovská Foto: soukromí archiv Nejsme ani Ceši, ani Vietnamci, Ríká Vietnamka vychovaná Ceskou babickou prohlásila jsem Jak ti mám říkat? Říkej mi, jak chceš. Budu ti říkat babi. S českými chůvami tráví vietnamské děti většinou dost času. Některé se u nich jen připravují do školy, a když rodiče skončí v práci, jdou domů, leckdy ovšem děti u babiček přespávají, jsou s nimi o víkendech nebo u nich přímo žijí. Každé ráno mi Čanginu dovezli, Hasika (jak říká Ha Thanh) přišla ze školy, někdy jeli rodiče pro zboží a vraceli se třeba v deset večer, tak to u nás zůstávaly přes noc. Nebo byli rodiče ve Vietnamu a holky u nás byly celý měsíc. Brali jsme je na chalupu, jezdili jsme po příbuzných, na výstavy, na hrady a zámky, vzpomíná babička. Já jako Vietnamka jsem si zažila vesnické dětství, které nezná ani spousta Čechů, dodává Ha Thanh. Babička byla přísná, děda nás rozmazloval. Já ti to dovolím, babička nekouká. Přiznává Ha Thanh. Dívali jsme se na vláčky, krmila jsem s ním kachny, sedávala jsem dědovi na ramenou, vzpomíná Čangi. Když jsme se po necelých pěti letech přestěhovali, hrozně jsme si navzájem chyběli, byli jsme na sebe navyklí. Nechtěli, abychom na ně zapomněly, tak nám obden volali a každé dva měsíce za náma jezdili. Brzo ráno vyjeli a přivezli řízky, bramborový salát a kynuté buchty, říká Ha Thanh. Babička potvrzuje, my jezdíme k nim, oni k nám, telefonujeme si, bereme je opravdu jako naše vnučky. Udělali bychom pro ně cokoliv, i když máme i svoje vlastní vnoučátka. Stýkají se s celou naší rodinou. Dnes je vnučkám 16 a 24 let, mají české občanství a žijí v Praze. Mladší Čangi studuje jazykové gymnázium a starší Ha Thanh končí na DAMU studium scénografie alternativního a loutkového divadla. Věnuje se už i profesionálně převážně kostýmní tvorbě a živí se i jako herečka. Sedmnáctiletý Tien Nguyen Văn, který studuje gymnázium, se narodil už v Čechách, kam jeho rodiče přišli z Vietnamu ještě za minulého režimu. Moje rodina přiletěla do ČR, aby zde mohli začít nový a lepší život. Ve dvou letech svěřili Tiena české vychovatelce. Chodil jsem tam denně od rána do večera a cítil se tam jako doma. Po dvou letech se rodina přestěhovala, ale se svou babičkou (jak jí říká) je stále v kontaktu. Jezdím za ní stále jako za svou pravou. Například na Vánoce nesmím chybět. Brali mě a stále berou jako člena rodiny. Jak poznamenává ve svém článku Adéla Souralová, sociální antropoložka ( Vietnamské rodiny a jejich české chůvy ), která se tématu dlouhodobě věnuje, většina žen, které pracují jako pomocnice v domácnosti, jsou migrantky, které tak pomáhají místním rodinám. U chův, které se starají v Čechách o vietnamské děti, je to naopak. Co Češky vede k tomu, aby přijaly tuto práci? Jen kvůli penězům to většinou nedělají. V této práci se nepočítá pracovní doba na hodiny a neproplácí se zmrzlina, kterou prarodiče koupí dětem na výletě. Většinou si tak proto přivydělávají ženy k důchodu nebo k mateřské. Některým už odrostla vnoučata, některé na ně zatím čekají, důvody jsou různé. Já jsem měla už přes 50 roků, takže pro mě to bylo takové hezké, takové pokračování, jako by byly moje vlastní. Vyplňovaly nám čas, člověk neměl čas zamýšlet se nad tím, že stárne nebo ho něco bolí. Sice nás maminka platila, ale já jsem zas polovičku z toho věnovala na ně, hovoří o své motivaci paní Urbanová. Myslím, že to, co nám zaplatili, jsme už všechno vrátili. S penězi už to dávno nemá nic společného. Vzhledem k tomu, že děti tráví u babiček často více času než s rodiči, ty jim víceméně nahrazují matky. Ani ve Vietnamu se ovšem maminky většinou nemohou dětem věnovat jako ty české. Tam jsou úplně jiné podmínky, máma si při mateřské přivydělávala, obchodovala ve velkém s kuřaty, musela odbíhat, mě nikdo nehlídal, byly mi tři a byla jsem i pár hodin doma sama, vysvětluje Ha Thanh. Tady chtěla, abychom měly pohodlí, aby o nás bylo postaráno, vysvětluje důvod, proč si v Čechách maminka najala chůvu. Po česku, nebo po vietnamsku? Česká a vietnamská kultura se liší, odlišná může být tedy i výchova. Jak se dokázali sladit vietnamští rodiče s českými prarodiči? Prarodiče na nás měli velký vliv nenuceným způsobem. Rodiče nám zakazovali všechno, ale úplně nesmyslně. Já jsem jako dítě nemohla vůbec chodit ven, protože ten, kdo chodí ven s kamarády, je údajně zkažený, srovnává Ha Thanh. Babička neměla v tomto směru problém. Jejich maminka mi je hodila na krk a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, nechala to na mně. Zajímá ji hlavně podnikání, ne že by o holky neměla zájem, ale k nám mají blíž, Podle sčítání lidu z roku 2011 s námi v Čechách žije přes Vietnamců. Mnoho z nich si najímá české chůvy, které se starají o jejich děti, když to oni při velkém pracovním vytížení nezvládají. Malí Vietnamci tak vyrůstají ve dvou různých kulturách, přičemž ten český vliv často převažuje. Co se děje s jejich identitou? Cítí se být více Čechy, či Vietnamci? Před šestnácti lety odešla paní Jana Urbanová do důchodu a s manželem by si bývali užívali odpočinku, kdyby se do jejich města, Zábřehu na Moravě, nepřistěhovala vietnamská rodina. Maminka vystudovala ve Vietnamu farmacii a v Čechách si chtěla původně jen přivydělat, aby mohla začít v rodné zemi podnikat. Rodiče přes den prodávali na trhu a potřebovali, aby se o jejich dcery, 5měsíční Čangi a 8letou Ha Thanh, někdo postaral. Nechtěla jsem to vůbec dělat, byla to tak úžasná náhoda. Já jsem se do Čanginy na první pohled zamilovala. Bylo to tak nádherné ďěťátko! To ještě nevěděla, že na starost bude mít i její starší sestru. Rodiče o mně babičce neřekli. A já jsem tam potom nakráčela s kufříčkem, byla jsem strašnej suverén,

13 24 25 Pujcka Text: Vladislav Günter Foto: Tereza Günterová než ke svým rodičům. U Tiena se o výchovu maminka s babičkou dělily. Myslím, že mne vychovala jak babička, tak maminka. Samozřejmě, že výchova byla jiná, protože babička by se neodvážila mě potrestat, i když mi říká, že na tohle vůbec myslet nemusela. Rodiny se prolínají Nejdříve to měli babička s dědou jen jako práci, ale nakonec jsme si přirostli k srdci. Do celé jejich rodiny jsme postupně zapluli, byl to přirozený proces. Nejmladší vnoučata babičky, kterým je teď 12 a 7, se už narodila s tím, že jsme rodina. Tak nás tak berou, popisuje Ha Thanh, jak si rodina prarodičů zvykla na nové vietnamské příbuzné. Stejně vřele přijali české prarodiče i Vietnamci. Naše babička s dědou už úplně zapadli do rodiny, nejen do naší primární, ale do celého příbuzenstva. I naše tety je považují za rodiče našich rodičů a podle toho se k nim chovají. České versus biologické babičky Vietnamské děti často považují své české prarodiče za své vlastní, což by mohlo jejich vietnamským protějškům vadit. Tien však vysvětluje: S biologickými prarodiči si nejsem blízký a v podstatě je skoro ani neznám. Sice je ve vietnamské kultuře povinnost respektovat prarodiče, ale v tom je trochu problém, protože se neznáme a oni sami neví, co říct. I Ha Thanh a Čangi vnímají své české prarodiče jako ty opravdové. Jsou to naše babička a děda, je to naše rodina a oba dva nám plně vynahradili naše prarodiče. S babičkou z máminy strany, která žije v Čechách, nemáme žádný silný vztah. Paní Urbanová se s babičkou dívek zná. Mně je ta babička moc sympatická, ale my se nedomluvíme, akorát si řekneme Ahoj, babi. Pohladí mě, dá mi pusu, usměje se a tím to končí. Rodina si ji sem přivezla před deseti lety, ona svá vnoučata vůbec neznala. Banánové děti? Na povrchu žluté, uvnitř bílé. Tuto metaforu často slýcháme ve spojení s vietnamskými dětmi, které vyrostly v českém prostředí. Já bych řekla, že jsou to Češky hodně ovlivněné vietnamským prostředím, prohlašuje o dívkách paní Urbanová. Vnučky už v tom tak jasno nemají. Máme do jisté míry českou kulturu, ale nejsme Češky a nejsme ani Vietnamky. Člověk má možnost výběru, říká Ha Thanh. Máma nejdříve nebyla smířená s představou, že bychom si mohly najít českého partnera, ale argumentovala jsem tím, že my si to nevybraly. Ona nás přivedla do Čech, poskytla nám české zázemí a dala nás do české rodiny, takže to byla její volba, ne naše. Myslím, že teď už je smířená s tím, že je tu velká pravděpodobnost, že si najdeme Čecha. I Tien se cítí někde na pomezí. Nedá se říct, že mám radši českou kulturu, mám spíše svoji kulturu. Takovou pomíchanou a sdílím ji se svými vrstevníky. Tím, že čeští prarodiče tráví s dětmi většinu času, je logické, že pro některé z nich se stane používanějším jazykem čeština. Pro některé je to dokonce první jazyk, který si osvojí. Moje mateřština je čeština a občas se mi Vietnamci posmívají, že nerozumím všemu, co řeknou, přiznává Tien. Moje první slova byla česká a byla u toho babička. Já jsem skoro neuměla vietnamsky a hlavně jsem nechtěla mluvit, přidává se Čangi. Sestra k tomu dodává: Když potkala Vietnamce, tak je ani nepozdravila. Babička se bála, že si rodiče budou myslet, že ji k tomu navádí. Ani moje vietnamština nebyla tak dobrá, zpětně jsem se ji doučila až někdy v 15, v 16, kdy jsem si našla na dopisování Vietnamce a on uměl perfektně česky i vietnamsky a donutil mě psát jen vietnamsky, říká Ha Thanh. Ha Thanh: Když se s něčím trápím, tak by mě nikdy nenapadlo to říct mámě. Nejen nedostatečný kontakt s vietnamštinou, ale i další faktory mohou způsobovat odcizení vietnamských dětí od jejich rodičů. My jsme vlastně suplovali rodiče, vystihuje situaci paní Urbanová. S babičkou a dědou jsme měly zážitky, které s rodiči nemáme, říká Ha Thanh, která zároveň soucítí s vietnamskými matkami: Ta strašná ztráta, ta strašná oběť, když se matky musí vzdát nejhezčích let se svým dítětem, aby ho mohly vůbec uživit! Na vztahu s rodiči to zanechalo hodně. V tom raném věku dojde k zpřetrhání kontaktu. Mezi námi a rodiči není jen mezigenerační propad, ale i mezikulturní. Jsme si velmi vzdálení. Oni mají konzervativní výchovu, nám bylo vštěpeno něco jiného. Ha Thanh měla v raném dětství ještě přeci jen intenzivnější vztah s rodiči, ale na Čangi mělo české prostředí mnohem větší vliv. Jak říká babička: Učila jsem ji mluvit, první krůčky, byla na mě úplně závislá a dokonce mi říkala mami, což její maminku asi zlobilo, ale když nám je de facto dala na výchovu, tak se nedá nic dělat. Podobně to vidí i Tien. Já si myslím, že takové hlídání je skvělé, ale mrzí mě, že jsou tam děti příliš často a jsou málo ve styku s rodiči. Pak má dítě v budoucnu problém se jim svěřit se svými city a potížemi. Je tedy pochopitelné, že nikdo z nich nechce v budoucnu najmout pro své děti chůvu. Českou chůvu bych pro své děti opravdu nechtěla, protože sama vím, jaké to je. Přestože my jsme měly obrovské štěstí, že jsme měly babičku, nechci přijít o první kroky, o první slova dítěte a být mu tak vzdálená, říká rozhodně Ha Thanh. Tien se přidává, já chůvu neplánuji mít, protože češtinu je mohu naučit a plánuji mít čas na své děti. Jak je vidět, tato vzájemná česko-vietnamská výpomoc má svá pro i proti, je však patrné, že nám v Čechách vyrůstá (nebo již dospěla) generace dětí, které mají možnost čerpat z obou kultur a vybrat si z nich to, co je jim bližší, nebo nacházet to, co jim z nich uniklo. A českým babičkám a dědečkům se naopak otevírá možnost poznat kulturu národa, který tu s námi žije již několik desetiletí. Oslava 10 let existence Centra pro integraci cizincu Občanské sdružení Centrum pro integraci cizinců letos slaví 10 let své existence, a tak v sobotu pozvalo své příznivce, kolegy, klienty i prosté zájemce o migrační a integrační problematiku na Karlínské náměstí. Akce se nejprve prolínala s pravidelným karlínským farmářským trhem, na němž kromě prezentace aktivit CIC probíhal také prodej potravin tak či onak spjatých se zeměmi původu svých prodejců (Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Makedonie, Gruzie). Následně (od 16 hodin) pak na místě proběhla i společenská akce, na níž vystoupili jak hudebníci-cizinci (Kongo, Bosna, USA), tak hudebníci-češi. V rámci akce proběhla i soutěž o nejchutnější čeburek či jakoukoliv jinou (plněnou či prostou) placku, tzv. Czeburek Open, v níž zvítězila paní Ola Challyjeva (původem z Turkmenistánu). Zlatým hřebem pak bylo vyhlášení soutěže a předání cen za nejlepší umělecké ztvárnění vlastního migračního příběhu, kdy hlavní cenu (i-pad) získal osmiletý Stamen Georgiev původem z Bulharska. Na to navazoval křest vzdělávacích prostor CIC na Karlínském náměstí na Novou Půdu. Celkově se akce setkala s příznivými ohlasy i pestrou a bohatou účastí dospělých i dětí. Centrum pro integraci cizinců za dobu své existence poskytlo poradenství a vzdělávací aktivity tisícům klientů a účastníků a to jak z řad cizinců, tak i z řad českých občanů. CIC se původně zformovalo jako organizace poskytující zejména sociální poradenství, jež vykonávají zkušení odborníci na cizineckou legislativu, na podmínky bydlení, práce, studia, rodinných vztahů či na přípravu a podporu během získávání občanství v České republice. Postupně se v CIC vyvinul také specializovaný komplexní program pracovního poradenství a asistence při zvyšování kvalifikace a při hledání odpovídajícího začlenění cizinců na český trh práce. Od roku 2007 pak nabízí tzv. nízkoprahové nebo také otevřené kursy češtiny pro cizince, které byly právě na jeho půdě vyvinuty špičkovými odborníky na výuku češtiny jako cizího jazyka. Nízkoprahové kursy jsou od té doby neodmyslitelnou součástí nabídky integračních aktivit (nejen ze strany CIC) v České republice. Nedílnou součástí činnosti CIC je i dobrovolnický program, který nabízí cizincům i Čechům možnost neformálního setkávání, pomáhá cizincům klientům programu snadněji navazovat nové kontakty v českém společenském prostředí a v neposlední řadě dodává i nové podněty a inspirace českým dobrovolníkům. V letošním roce CIC otevřelo nové vzdělávací a společenským aktivitám otevřené prostory v budově Karlínského spektra (Dům dětí a mládeže hlavního města Prahy) na Karlínském náměstí. Zde kromě poradenství a různých typů kursů češtiny pro cizince nabízí i kursy cizích jazyků vyučovaných cizinci, doučování dětí cizinců a další aktivity. Motto organizace Pomáháme imigrantům stát se našimi spoluobčany dokládá hlavní cíl jejích aktivit: nejen pomáhat cizincům řešit jejich pobytové otázky, ale zejména podporovat jejich snahu o plnohodnotné a rovnoprávné začlenění do české společnosti, hájit jejich práva i upozorňovat je na z toho vyplývající povinnosti. V širší spolupráci s ostatními nevládními organizacemi (na půdě Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty i v rámci dalších platforem) se pak CIC také samozřejmě podílí na odhalování a kritice slabých míst české (nejen) cizinecké a integrační praxe a na návrzích jejího zefektivňování. Organizace momentálně působí v počtu 13 stálých zaměstnanců a desítek externích spolupracovníků zejména v Praze a ve středních Čechách, stopy její činnosti však lze nalézt i v jiných krajích České republiky (Karlovarský, Plzeňský, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický i Jihočeský). Stálá pracoviště má CIC momentálně kromě Prahy 3 a 8 ještě v Kolíně a v Mladé Boleslavi. Více informací je k dispozici na

14 26 Text: Redakce Barevná planeta (str. 20) Na zemekouli nejsou cizinci každý je odnekud 07 Happening Po třech letech poklesů způsobených ekonomickou krizí je migrace v rámci zemí OECD opět na vzestupu, a to především kvůli pohybu osob uvnitř Evropské unie. Nicméně perpektiva získat zaměstnání se pro imigranty zhoršila. Každý druhý nezaměstnaný imigrant v Evropě hledá práci více než rok, uvádí zpráva, kterou pod názvem Výhled mezinárodní migrace pro rok 2013 vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jak se uvádí v dokumentu, migrace do zemí OECD se zvýšila v roce 2011 o dvě procenta ve srovnání s předcházejícím rokem, který představoval příliv téměř čtyř milionů lidí. Předběžné údaje za loňský rok naznačují, že imigrace je opět na vzestupu. Nejvíce přistěhovalců do zemí OECD proudí z Indie a z Číny. Na třetím místě je Polsko a Rumunsko, a sice kvůli zvýšené mobilitě v rámci Evropské unie. Volný pohyb osob v zemích EU, které jsou členy OECD, byl v roce 2012 čtyřikrát větší, než byla migrace v jiných částech světa. Odliv lidí ze zemí postižených poslední krizí, a to především z jižní Evropy, se ve srovnání s rokem 2009 zvýšil až o 45 procent. * * * * * * * * * Od roku 2004 přišlo do Británie kolem jednoho milionu lidí z východní Evropy a od příštího roku budou mít Rumuni a Bulhaři stejná práva jako ostatní obyvatelé EU. Někteří britští poslanci přitom tvrdí, že jejich příchod může v částech Británie přinést sociální a ekonomické problémy. Ministři už slíbili změny v pravidlech pro poskytování veřejných služeb, aby bylo pro nově příchozí těžší těchto služeb využít, především NHS Národního zdravotního systému. Švýcaři v referendu jasnou většinou podpořili zpřísněný azylový zákon, který už vstoupil v platnost loni na podzim. Podle nich hlasovalo pro revidovaný azylový zákon bezmála 80 procent účastníků referenda. Změněný azylový zákon především urychluje azylovou proceduru a zpřísňuje pro uchazeče podmínky podání žádosti. Podle nového azylového zákona může být žádost o azyl projednána a rozhodnuta během sta dnů. Žádosti o azyl už nesmějí být nově podávány v zahraničí, na švýcarských zastupitelských úřadech. * * * * * * * * * Ve světě je podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) 45,2 milionu uprchlíků, což je nejvíc od roku Rekordní jsou pak počty takzvaných vnitřních uprchlíků a nezletilých běženců bez doprovodu. Uprchlíků je nejvíc za posledních 18 let. Naposledy jich tolik bylo v roce 1994, který byl poznamenán válkou v Bosně a Hercegovině a genocidou ve Rwandě. Nyní je hlavním důvodem konflikt v Sýrii. Pětapadesát procent všech světových uprchlíků pochází z pěti zemí zmítaných konflikty: Afghánistánu, Somálska, Iráku, Sýrie a Súdánu. Nové exody byly loni zaznamenány také v Mali, Demokratické republice Kongo, Súdánu a Etiopii. Nejvíce uprchlíků přijímají nadále Pákistán (1,6 milionu), Írán ( ) a Německo ( ). 18 IntegraCní minigolfový turnaj

15