Lidská práva teorie a praxe ( právo na život )

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Lidská práva teorie a praxe ( právo na život ) Bakalářská práce Autor: Lukáš Mikeska Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Tetur Praha Červen, 2012

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Lukáš Mikeska 2

3 Poděkování Za výbornou spolupráci a pomoc bych chtěl tímto poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Vladimíru Teturovi, rovněţ tak za jeho odborný dohled, profesionální přístup, cenné rady a připomínky a poznatky z praxe. 3

4 Anotace: Bakalářská práce je zpracovaná v rozsahu daného tématu a obsahuje historický úvod do problematiky lidských práv, resp. práva na ţivot, kde popisuje náhled vývoje aţ po současnost. Dále se práce zaměřuje na realizaci práva na ţivot v oblasti interrupce a trestu smrti. Práce je zaměřena na dané aspekty jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické. Kapitoly jsou členěny tak, ţe pro dané téma začínají obecnými informacemi a historickým vývojem. Poté se zaměřují na současný stav a rozdíly v jednotlivých státech a jejich legislativách. Klíčové pojmy: právo na ţivot, všeobecná deklarace lidských práv, základní lidská práva, interrupce, eutanázie, trest smrti Annotation: This bachelor work is edited in range of given theme. It contains historical view in problems of Human rights, respectively Right to life where it describes a view to evolution of this main human right and present situation. This work also aims at practical implementation of right to life in such aspects as abortion and death sentence. Work is aimed on both theoretical as well as practical aspects. Chapters are divided in sections, they begins with common informations and historical development. Then contemporary status and diffrences in single states are described. Keywords: Right to life, The universal declaration of human rights, elementary human rights, abortion, euthanasia, death sentence 4

5 Obsah Úvod Krátká geneze pohledu na právo na život Právo na život jako jedno ze základních lidských práv Některé problémy související s praktickou realizací práva na život (např. interrupce, dovolené zbavení života) Právo na život a problematika trestu smrti. 33 Závěr..44 Seznam použité literatury

6 Úvod Bakalářskou práci jsem zpracoval na téma lidská práva s konkrétním zaměřením na právo na ţivot. Vzhledem ke skutečnosti, ţe je toto téma velmi široké a rozsáhlé, zaměřil jsem se ve své práci pouze na konkrétní aspekty pojaté jak z historie, tak i současnosti a snaţil jsem se je podrobněji rozebrat a popsat v jednotlivých kapitolách této práce. V první kapitole se zabývám problematikou práva na ţivot v souvislosti s lidskými právy. Dále pak samotným historickým vývojem lidských práv od 18. století aţ po současnost, kde jsem se snaţil zachytit vývoj práva na ţivot z pohledu vývoje celé společnosti. V druhé kapitole se potom věnuji samotnému právu na ţivot. Jeho teoretické i praktické stránce s ohledem na jeho evropský i mezinárodní historický vývoj. Více jsem se zaměřil na vývoj práva na ţivot ve 20. století a jeho zařazení do legislativy ČR, které nebylo vţdy jednoznačné. Třetí kapitola pojednává o hodně diskutovaných otázkách, které souvisejí s právem na ţivot. Jedná se o interrupci a eutanázii. Různé chápání a výklad těchto pojmů, znamená také různý výklad práva na ţivot. Poslední kapitola je věnována problematice trestu smrti. Jak se vyvíjel v různých kulturách a časových obdobích. Více se pak věnuji současné situaci, rozdíly mezi státy, kde je trest smrti zanesen do trestního práva a mezi těmi státy, kde trest smrti zaveden není. Tato práce reflektuje právní úpravu k datu 31. prosince

7 1. Krátká geneze pohledu na právo na život Problematika práva na ţivot je zakotvena v mnoha historických i současných dokumentech jako například Všeobecná deklarace lidských práv, Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Právo na ţivot je jedním ze základních lidských práv. Z pohledu svobody, pravidel a práva samotného existovala lidská práva i ve starších společnostech. Lidská a občanská práva jako systém a součást ústav byla vybojována a prosazena aţ v samotném průběhu revolucí. Při nich se totiţ konkrétní tradiční svobody stavovské společnosti přeměňují ve všeobecnou svobodu člověka samotného. K tomuto právě došlo v deklaraci lidských práv v osmnáctém století. 1 Lidská práva jsou univerzální, týkají se lidí všech kultur, ras, náboţenství, národností, stavů, zkrátka lidí obecně. Jsou zaloţena na lidské přirozenosti a nositelem je kaţdý jednotlivec. Lidská práva jsou vrozená a mají svůj původ ještě před vznikem státu, neboť vyplývají z lidské přirozenosti. Stát můţe tato práva pouze uznávat, nikoliv propůjčovat či vytvářet. Ústava je pouze deklaruje, nikoli vytváří. Člověk nezískává svá práva prostřednictvím státu či ústavy, ale jednoduše se s nimi narodil, jsou to jeho vrozená práva ( native rights ). Tato práva jsou základním stavebním materiálem kaţdé politické společnosti, neboť kaţdý stát, který lidská práva přechází či potlačuje, nemá trvání. Dále lidská práva vyţadují od státu respektování sféry osobní svobody, která je předem daná. Stát by neměl mít moţnost dělat, co se mu zlíbí, a neměl by mít moţnost zasahovat do důleţitých oblastí individuální svobody. 2 Kdyţ si uvědomíme, na jakých základech byla vybudována tato starší společnost, je jisté ţe tento vývoj lidských práv musel působit velmi převratně. V této starší společnosti je velmi důleţité prostředí v ohledu na formu ţivota, například šlechtická, duchovní, selská či měšťanská. Tehdy nemohl kaţdý zastávat jakékoliv postavení. Strukturu společenského řádu 1 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 8 2 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 9 7

8 určuje pouto kaţdého jednotlivce ke svému původu, zvykům, prostředí a k jeho stavu. Změnit svůj stav a stát se někým jiným bylo tehdy velmi nereálné a téměř naprosto nemoţné. 3 Následný historický vývoj byl takový, ţe stavovská společnost skrze vzestup království a vznik centralizované státní moci ztratila sociální rovnováhu. Staré samosprávné části rodů, panstva, stavů, měst a církví, které uţ dávno nebyly pevné, se přesunuly na ústřední vyšší územně správní celky. Šlechta ztratila svou starou ochrannou úlohu. Církev se začala dělit o své výchovné a sociální úlohy se státní správou. Se sílící centralizovanou soudní a policejní mocí postupně oslabovala stavovská práva. 4 Historický průlom v oblasti lidských práv nastal v letech 1776 a 1789, kdy převládly nároky vycházející ze samotného lidství, individuální charakter, existence práv jiţ před existenci státu, omezování moci státu. Americká i francouzská deklarace se odvozují od těchto všemoţných nadějí a očekávání různého původu. To co se před tím vyskytovalo v mnoha různých směrech a oblastech, se náhle spojilo v jediný ústřední směr. Mnoho postojů a myšlenek se sjednotilo, civilizační vzestup, náboţenské a občanské války raného novověku, v jejichţ průběhu stát získal funkci usmiřovatele společnosti, vytváření národních společností. Nadnárodní stavovské struktury nahradily spolky poddaných. Dále vzniklo sjednocující působení moderního práva stanoveného a vykonávaného státními instancemi. Nástup těchto procesů neprobíhal jednotně, byl provázen mnoha zvraty a na mnoha místech si hájil své místo starý řád. 5 Druhá polovina 18. století je provázena větší volností, lidé se vymaňovali ze starých společenských a politických svazků, stavovský řád se postupně stával přeţitkem. K nastolení větší rovnosti a volnosti napomohli hnutí za svobodu a revoluce, k nimţ docházelo ve Francii a ve Spojených státech, mnohdy byly doprovázeny i násilím. Deklarace lidských a občanských práv, které se od této doby začaly stávat běţným jevem, je měly udrţet navţdy a 3 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 14 8

9 zakotvit je v ústavě. Osmnácté století bylo dobou rozvoje a průlomu v oblasti lidských práv. Devatenácté a částečně i dvacáté století bylo dobou budování a pozitivizace. Původní hesla francouzské deklarace, jako morální apel a výzva byla nyní přeformulována do střízlivého jazyka státního zákonodárství. Z lidských práv se stala práva základní. Lidská práva 19. století se ve státní sféře a zákonech stávají charakteristická pro evropský ústavní vývoj. 6 Pod tímto vlivem je také obsah deklarace práv. Občané v nich vyhlašovali boj všemocnosti státu, přičemţ se opírali o právo na odpor a na tradice přirozeného práva. Tyto deklarace se zakládali na jednotě lidského rodu a na skutečnosti, ţe všichni lidé povstali z jediného stavu, a tím se narodili rovnoprávní a se stejnými přirozenými právy. Ve jménu vrozených přirozených práv lidé poţadovali od státu práva občanská. Ta byla chápána jako souhrn přirozených práv, která jiţ jednotlivci měli, ale jejich dodrţování si jednotlivec nedokázal prosadit, protoţe byl příliš slabý. V tomto období převládali teorie o osobnostních a vrozených právech člověka, která zahrnují všechno, co k člověku od přirozenosti patří, jeho ducha a tělo, jeho osobnost se všemi jejími schopnostmi, činnostmi a přirozenými projevy. V tomto smyslu zvolil Fridrich List ve svém návrhu würtenberské ústavy pro kapitolu o lidských právech nadpis Zvláštní smluvní potvrzení vrozených práv. Odvolával se bezprostředně na člověka, stejně jako v přirozeném právu. Stát, který poskytoval základní práva hrál pouze úlohu nevyhnutelného kurátora a právního zástupce. Od poloviny devatenáctého století se začalo od této představy lidských práv upouštět. 7 Celková teorie a formulace základních práv obsaţených v ústavách se postupně přeměnili v základní stavební a spojovací prostředky státní jednoty. Po ztroskotání revoluce 1848 pronikl do popředí státní pohled na základní práva, cílem bylo pozvednutí osobnosti skrze stát ke svobodě, jak to formuloval uţ v roce 1831 Droysen. Zároveň to znamenalo, ţe konkretizace základních práv v pozitivně právním zákoně nyní získává nový význam. Všeobecné deklarace bez zákonných prováděcích pravidel byly jiţ povaţovány za nesmyslné. 6 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 13, 14 7 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 13, 14 9

10 Postupně se z lidských práv staly pouhé ideje regulující jednání státu. Posléze vznikl ryze právní stát. 8 Koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého postupně zanikalo chápání základních práv jako lidských práv, například v Německu, Francii, Itálii a dalších zemích. Kupříkladu v Německu se po roce 1945 ústavní vývoj spíše vrátil od problematiky právního pozitivizmu k přirozeně právním východiskům lidských a občanských práv. Zatím co v jiných zemích ustoupila liberální práva a svobody formulacím sociálního státu, v Německu se znovu vyhlašují za základní práva člověka. Vývoj v Německu po roce 1945 byl stále zřetelněji následován také na mezinárodní úrovni. Došlo k novému oţivení oblasti lidských práv v právu mezinárodním. Jednotlivec měl dostat vůči státu svá práva. Jiţ charta OSN deklarovala v prvním článku jako cíl také základní myšlenku o úsilí a podpoře, upevňování a dodrţování lidských práv a základních svobod všech bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka či náboţenství. Z této myšlenky se vyvinula Všeobecná deklarace lidských práv. Právě v ní se spojují stará práva na svobodu a na účast se základními sociálními právy v jeden celek. Dále zahrnuje právo na ţivot, svobodu a bezpečnost jednotlivce, zákaz otroctví, diskriminace a mučení, právo zaručující volnost pohybu a azyl, ochranu majetku, svobodu myšlení a shromaţďování, náboţenskou svobodu, právo na práci, na stejnou mzdu za stejnou činnost, právo na odpočinek, volný čas, placenou dovolenou a mimo jiné také právo rodičů na výchovu dětí. Dále poprvé uvádí také kulturní práva, kupříkladu právo svobodně se podílet na kulturním ţivotě společnosti, těšit se z umění a právo na podíl na vědeckém pokroku a jeho vymoţenostech. V preambuli deklarace jsou mimo jiné uvedeny zkušenosti, které vedly k univerzální deklaraci lidských práv. V závěrečném článku 30 je zdůrazněno, ţe ţádný stát, ţádná skupina ani osoba nemá právo vykonávat nějakou činnost nebo jednat tak, aby byla zničena práva a svobody. Přestoţe Všeobecná deklarace z roku 1948 byla jakýmsi doporučením, stala se výchozím bodem celé řady regionálních a globálních smluv, v nichţ se začala lidská práva chápat v měřítku celého světa. Jako příklad bych uvedl Evropskou konvenci k ochraně lidských práv z roku 1950, Americkou konvenci lidských práv v rámci Organizace amerických států (OAS) z roku 1969, Helsinskou deklaraci, neboli závěry konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku K celosvětovým dohodám patří obě mezinárodní smlouvy o občanských a politických právech a o hospodářských, sociálních 8 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str. 15, 16 10

11 a kulturních právech. Schválilo je generální shromáţdění OSN v roce 1966 a v platnost vstoupily v roce Trvalo téměř třicet let, neţ výzva k dodrţování lidských práv z roku 1948 dostala závaznou právní podobu, a to pouze v některých zemích světa. K těmto dohodám se dodnes nepřipojila Čína, USA a většina arabských zemí. Také dnes jsou nástroje kontroly vyuţívány spíše nedostatečně, neboť i dohlíţecí činnost nejvyššího komisaře pro lidská práva zaznamenala dosud jen málo konkrétních výsledků, důleţitý posun je ovšem v tom, ţe můţe být veřejně diskutováno a posuzováno porušování lidských práv ze strany členských států OSN. Deklarace OSN, která byla schválena v roce 1948, se projednávala přes tři roky. Osm států se zdrţelo hlasování, byly to: Sovětský svaz a komunistické státy, Saudská Arábie a Jihoafrická republika. Důvodem odmítnutí těchto zemí byl poţadavek většího zdůraznění zájmů celku před zájmy jednotlivce. To platilo pro komunistické státy stejně jako pro islámsky orientovanou Saudskou Arábii. 9 Podle Hanse Maiera představuje Všeobecná deklarace lidských práv přijatá v prosinci roku 1948, budovaná na koncepci lidské přirozenosti, základní momenty: rozumnost, svoboda rozhodování a svoboda vědomí. Které zakládají důstojnost a integritu kaţdé lidské bytosti. Proti tomuto konceptu se od sedmdesátých let 20. století formuje výrazná opozice, a to především zásluhou zemí třetího světa. Ta se podle Maiera opírá o jiná neţ o euro-americká ideová východiska. Proti právům jedince se na první místo staví práva národů, která také často vyznávají jiné kulturní hodnoty a náboţenství, neţ Evropané a Severoameričané. Dle teorie Hanse Maiera Všeobecná deklarace lidských práv stojí především, jak ukazuje její preambule, na personalistickém pojetí člověka, vyrůstajícím z ţidovsko-křesťanské tradice. V době, kdy byl text deklarace koncipován a později i přijat, byla vůči těmto ideovým myšlenkám značná část filozofických směrů buď otevřeně nepřátelská, nebo k ní zaujímala více či méně kritický postoj. V 60. a 70. letech se filozofická zaujatost vůči základním ideám deklarace ještě více vyhrotila nástupem strukturalismu a poststrukturalismu a později i radikální postmoderny. Souviselo to s odmítáním všech forem subjektivity a personality, a také s výrazným nominalismem, odmítajícím jakýkoliv odkaz k něčemu univerzálnímu. V posledním desetiletí 20. století se proti těmto filozofickým postojům zvedla vlna odporu. Vystoupili myslitelé, kteří si uvědomovali problematičnost těchto postojů pro budoucnost civilizace. Kupříkladu myšlenky francouzského myslitele L. Ferryho, ţe neexistuje-li ţádný 9 HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str

12 odkaz k univerzálnímu, pak je nesmyslné mluvit o jakékoliv závaznosti mravní, ale především právní, a ţe je-li tomu tak, otevírají se dveře novému barbarství. 10 Dále Hans Maier vyslovil obavu, ţe po nadějném vývoji lidských práv po 2. světové válce, došlo navzdory pádu komunismu ke stagnaci v této oblasti, takţe dnes se vývoj z tohoto pohledu spíše zastavil HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN , str

13 2. Právo na život jako jedno ze základních lidských práv Dle Výboru pro lidská práva je právo na ţivot nejvyšším právem lidské bytosti a jeho zachování představuje nezbytný předpoklad pro výkon všech ostatních lidských práv. Paradoxně ho zatěţují určité nejasnosti ve výkladu. 12 Jednou z nich je jeho definice, nebo přesněji definice ţivota. Mezinárodní texty i národní ústavy sice definují a upravují právo na ţivot, vesměs shodně, nebo velice podobně. Avšak definice ţivota se mnohdy různí, stát od státu. Americká úmluva například stanovuje, ţe právo na ţivot musí být chráněno obecně od početí. Oproti tomu Všeobecná deklarace ve své definici lidské bytosti (čl. 1) prosazuje hledisko duchovního ţivota, před kritériem ţivota biologického: Všichni lidé jsou nadáni rozumem a svědomím. V této otázce, která je dnes, díky pokroku lékařství, aktuální vykazuje Evropská judikatura velkou opatrnost. Nespecifikuje přesně zda se čl. 2 týká přímo plodu, zda je mu přiřazováno implicitně omezené právo na ţivot. Z toho plyne, ţe se patrně právo na ţivot uplatňuje aţ po narození. 13 V České Republice je tato problematika poměrně podrobně a přesně zpracována ve vyhlášce č. 11/1988 Sb. o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky. Podle 2 této vyhlášky, se narozením, tedy vznikem ţivého jedince, rozumí úplné vypuzení plodu z těla matčina, jestliţe plod po narození projevuje známky ţivota a má porodní hmotnost (500g a vyšší, nebo méně neţ 500g pokud přeţije 24 hodin po porodu). Známkami ţivota se rozumějí dech, nebo akce srdeční, nebo pulsace pupečníku, nebo aktivní pohyb svalstva. Je tedy poměrně přesně definován počátek ţivota a tím i vznik práva na něj SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN , str SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN , str ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

14 Oproti jinak rozšířené zásadě, ţe ţivot (a tedy i právo na něj) začíná v okamţiku, kdy je plod schopen ţít mimo tělo matky, povaţuje katolická církev počátek lidského ţivota ve chvíli početí. Tedy, ţe je nutné chránit ţivot jiţ od embryonálního stavu, protoţe plod (v jakémkoliv stádiu vývoje) = lidský ţivot. Další odlišnou právní úpravou definice ţivota uznávaná v Německu plod se stává člověkem od okamţiku prvních porodních bolestí. 15 Velmi podobné českému modelu je pojetí počátku ţivota v právních ustanoveních Spojeného království. Ţivot vzniká v okamţiku, kdy je plod schopen ţít mimo tělo matky bez ohledu na to, zda uţ se narodil. To odpovídá přibliţně týdnu vývoje. I zde se samozřejmě projevil vliv rozvoje lékařství, v dřívějších dobách v podstatě nebylo moţné určit zdravotní stav a další aspekty u nenarozeného plodu. Jediné, co šlo poměrně jasně určit, byl pohyb plodu, coţ matka přirozeně sama na sobě cítila. Oproti tomu v dnešní době je moţné, především pomocí ultrazvuku, poměrně přesně zjistit, kdy začne pracovat srdce plodu a zda není narušen vývoj. 16 Právo na ţivot - patří mezi práva, do nichţ nelze zasahovat. Stát je musí ponechat nedotčena, nedotknutelná práva. Je to rozdílný termín neţ základní práva, jehoţ obrysy jsou neurčité. A také proto, ţe výrazy Lidská práva a Základní práva jsou zaměnitelné. Základní práva v podstatě označují klasické svobody, jeţ jsou vlastní samotné důstojnosti člověka. Ale pouze několik práv z nich nelze měnit, či zrušit. Vytvářejí tzv. tvrdé jádro lidských práv práva, jejichţ derogace není povolena. Krom práva na ţivot do této skupiny patří právo nebýt mučen a podroben nelidskému zacházení, zákaz nevolnictví a otroctví a zákaz zpětné účinnosti trestního práva. Někdy jsou tato čtyři práva z tohoto tvrdého jádra základních lidských práv také označována jako elementární práva. Ty představují práva jednotlivce, která se vztahují k tělesné a morální integritě člověka a ke svobodě. Elementární práva je nutno povaţovat za nezcizitelné atributy člověka, jeţ jsou zaloţeny na hodnotách, které se objevují v zásadě ve všech kulturních dědictvích i společenských systémech. Tuto analýzu posiluje skutečnost, ţe výše zmíněná práva obsahují zaručené humanitární minimum přiznané obětem ozbrojených střetů, jeţ mají či nemají mezinárodní povahu článek 3, společný pro Ţenevské úmluvy 15 SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN , str. 131, ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

15 z roku Zároveň tato čtyři práva společná všem třem velkým textům listiny (Americké i Evropské úmluvě o lidských právech a Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech). Vytvářejí minimální standard lidských práv: lze je uplatnit vůči komukoli, kdykoli a kdekoli. Práva na svobodu myšlení, svědomí a vyznání přísluší k právům, od nichţ nelze odstoupit podle Paktu OSN. Z těchto důvodů tato práva mají zvláštní autoritu v poměru k ostatním vyhlášeným právům (přinejmenším v teoretické rovině). 17 Právo na ţivot je obsaţeno v článku 6 Listiny základních lidských práv a svobod. Článek 6 má čtyři body, z nichţ vychází zmiňovaná tři slova: Právo na ţivot. V praxi je to však mnohem sloţitější, je zde mnoho prostoru k diskuzi ohledně správného vyloţení článku 6. Zvláště pak jeho čtvrtého bodu. I kdyţ je tedy teorie výkladu práva na ţivot sloţitější, nemění to ten fakt, ţe právo na ţivot je v naší ústavě zakotveno, jako jedno ze základních lidských práv. Jde tedy o právo ústavní, je spojeno s biologickou podstatou člověka. V Listině je tak vyjádřena základní hodnota, která má absolutní platnost, to znamená, ţe jde o právo, které musí stát a kdokoliv jiný respektovat. Z hlediska praktického jde především o otázky ochrany ţivota, rozhodování o ţivotě, s čímţ souvisí ochrana ţivota před narozením a interrupce. K problematice práva na ţivot patří samozřejmě i otázka eutanazie. Poslední zmíněná věc je zvláště v poslední době hojně diskutována jak na úrovni vlády jednotlivých států, tak i na úrovni vyšší nadnárodní (např. v rámci EU, OSN). 18 Lidské právo musí být posuzováno v kontextu sloţitého a dlouhodobého historického vývoje. Na tuto oblast působilo (a působí) mnoho vlivů, zejména politické uspořádání, ekonomická situace, vliv jednotlivých církví a náboţenství vůbec a v neposlední řade i geografická poloha v tomto posledním případě se jedná hlavně o to, jak kultura a myšlení jednoho státu, nebo národu ovlivňovala smýšlení svých sousedů a jak daleko dosahoval takový vliv, zvláště v době před průmyslovou revolucí se informace a tím pádem i vliv přenášely podstatně delší dobu. Tyto podmínky samozřejmě působí i dnes. A jsou předmětem posuzování a hodnocení různorodými skupinami lidí i jednotlivců. Proto se názory na toto téma velmi liší, pokud je 17 SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN , str. 131, ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 5 15

16 posuzováno laiky, či odborníky. I mezi odborníky je právo na ţivot posuzováno dosti rozdílně, povaţujeme-li za ně např. lékaře, právníky, či teology. 19 Konkrétně pro Českou Republiku, se v minulém století definice práva na ţivot několikrát změnila a jeho zakotvení v ústavě a textové vyjádření přišlo aţ v roce V ústavě republiky Československé z roku 1920 bylo právo na ţivot vyjádřeno jako ochrana ţivota a bylo dále konkretizováno v ustanovení o osobní svobodě. Je to tedy nejbliţší způsob vyjádření, jak jej ústava definuje i dnes. Mimo jiné byly v této Ústavě zmíněny i dvě zásady při ochraně ţivota a to rovnost všech obyvatelů republiky a zrovnoprávnění cizinců a státních občanů. V ústavě z roku 1948 (lidově demokratické) bylo právo na ţivot zahrnuto v právu osobní svobody a tedy nebylo textově jednoznačně vyjádřeno. Ve své podstatě ale bylo vysvětlováno na základě demokratických zásad první československé ústavy. Socialistická ústava v roce 1960 skryla právo na ţivot do formulace práva na nedotknutelnost osoby. Jednalo se o tzv. osobnostní práva. Stále tedy nebylo jednoznačně vyjádřeno, i kdyţ ve smyslu tohoto ustanovení a v širším výkladu se povaţovalo za ústavou chráněné. A tato osobnostní práva byla následně chráněna generální klausulí podle 11 občanského zákona č. 40/1964 Sb., kde bylo uvedeno: fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví. A konečně po vzniku České Republiky 1. Ledna 1993 bylo právo na ţivot konkrétně zakotveno a vyjádřeno v přejaté Listině základních práv a svobod v jiţ zmíněném článku 6. Od doby přijetí ústavy v roce 1920 se tak vrací toto právo na ţivot jako konkrétní vyjádření do ústavního pořádku ČR. 20 Ochrana ţivota základním problémem se jeví otázka, zda jednotlivec je subjektem, nebo objektem práva na ochranu ţivota. Při praktickém řešení této otázky se objevují dvě roviny pohledu: Na jedné straně lze konstatovat, ţe má-li člověk právo na ţivot, má také právo o něm rozhodovat. Nemůţe být tedy pouhým objektem péče státu, či zdravotníků, ale je povaţován za subjekt. Jde o právo člověka disponovat svou integritou vůči všem. To znamená, ţe jednotlivec má volnost realizovat zásadu nedotknutelnosti ţivota. Právo na tělesnou integritu při disponování vlastním ţivotem, či vlastním tělem patří k tradičním osobnostním právům, 19 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 7, 8 20 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 7, 8 16

17 chráněným jak ústavou, tak i právními normami zejména v oblasti práva občanského a trestního. Na druhé straně nelze péči o člověka ponechat jenom na jednotlivci a stát musí tato oblast zajímat (např. děti, staří občané, nakaţlivé choroby). Potud se tedy jednotlivec stává objektem. Zde ovšem vyvstává základní otázka, nakolik můţe stát zasahovat do ochrany lidského ţivota tam, kde si člověk nepřeje, aby o jeho ţivot bylo pečováno sebevraţdy a eutanazie. K tomu se vzdáleně váţe i rozvoj moderního lékařství. Zejména otázka zacházení s lidským organismem jako s objektem v případech zdravotnických experimentů na člověku a v případech darování a transplantace lidských orgánů. 21 Povaha lidského těla v prvotních fázích vývoje lidstva bylo tělo povaţováno za objekt, připouštěly se zásahy do lidského těla, to se týká starověku aţ středověku (Brněnská právní kniha písaře Jana, 14. stol. Sázky o utětí částí těla při prohře). Později však bylo lidské tělo posuzováno jiţ jako subjekt práv. Toto právo je univerzální a působí vůči všem a tím se naplňuje zásada nedotknutelnosti ţivota a zdraví jednotlivce. Z této myšlenky nepřímo vychází heslo svoboda člověka = dispozice s vlastním tělem. Lidské tělo však není povaţováno za věc, která by mohla být předmětem vlastnictví kohokoliv, tzn. ani státu. Z hlediska výše uvedeného je posuzování lidského těla ještě komplikováno otázkami nakládání s odňatými části lidského těla, kdy je nutné dodrţovat mezi jinými i poţadavky občanské piety a poţadavky hygienicko-epidemiologické. Z hlediska nejvýznamnějšího je však ţivé lidské tělo kontrapozicí ţivé a neţivé přírody, materiálním substrátem právního subjektu a je tedy subjektem práv. 22 Otázka povahy lidského těla úzce souvisí s tématem rozhodování o ţivotě a zdraví člověka z hlediska lékařství. V této oblasti právní řád ČR řeší tyto otázky z hlediska zájmu pacienta. Jde o tzv. hippokratický poţadavek ohledu k pacientovi, zamlčovat pravdu o jeho nepříznivém stavu, snahu zabránit duševnímu traumatu. V historii je tento způsob povaţován 21 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 9 17

18 za humánní řešení a základní etickou zásadu neškodit pacientovi. 23 V našem státě je tato zásada konkretizována jako poţadavek rozváţné šetrnosti. 24 Podle platné právní úpravy v ČR vycházející ze zákona č. 20/1966Sb o péči a zdraví lidu, jde v poţadavku šetrné rozváţnosti o následující povinnosti: Je zde povinnost lékaře nikoliv jiného zdravotnického pracovníka přiměřeně vhodně pacienta informovat. Není tedy stanoveno sdělovat mu přímo konkrétní diagnózu či prognózu. Je kladen důraz na informování o potřebných opatřeních. Lékaři je dáván prostor do jaké míry a jakým způsobem poučit pacienta o nemoci a riziku. Jde o poţadavek šetrného poučení. V našich podmínkách obsah takového poučení odpovídá povaze pacienta, na jeho intelektuální úrovni a na jeho psychickém stavu (který silně souvisí právě se stavem zdravotním). Informace by neměly ohrozit péči o pacienta. V praxi je přijímáno, ţe čím závaţnější onemocnění, tím šetrněji je třeba pacienta informovat. Velmi záleţí na etickém přístupu lékaře na jeho povaze a psychologii. Ve světě je zhruba od 60. let situace rozdílná. Poţadavek rozváţné šetrnosti je odmítán (např v USA, Německu). Klade se naopak důraz na právo pacienta na sebeurčení. V praxi to znamená, úplnou informovanost, přesné poučení o nemoci, prognóze a jakémkoliv zákroku včetně moţných rizik takového zákroku. Proti poţadavku rozváţné šetrnosti je dáván důraz na poţadavek, ţe vůle pacienta je nejvyšším zákonem (lékaři odborně nazýván: voluntas aegroti suprema lex). Tento stav souvisí s rozvojem medicíny, která dnes umoţňuje léčit, nebo alespoň zmírnit dopady i velmi závaţných onemocnění. K tomuto se přiklání značná část lékařů ve zmíněných státech. Proti nim jsou lékaři přiklánějící se k poţadavku rozváţné šetrnosti. Mnoho lékařů, kteří nemají vyhraněný pohled na tuto skutečnost, logicky stojí před problematikou, zda informovat, nebo šetřit pacienta. Mnohem jasnější neţ dilema jak dalece informovat pacienta, je otázka nutných, či doporučených zákroků. Zde lékař sdělí pacientovi nutnost, nebo vhodnost zákroku, ale bere v úvahu jeho právo na ţivot a rozhodování o něm, podle toho posuzuje i souhlas, či nesouhlas pacienta. V praxi jsou známé dva typy souhlasů, přímý (člověk souhlasí se zákrokem/operací), nebo nepřímý (pacient vezme na vědomí nutnost zákroku/operace). V České Republice zákon č. 20/1966 Sb. o péči a zdraví lidu toto ještě více konkretizuje v 23, odst. Vyšetřovací a léčebné úkony se 23 HIPPOKRATES př.n.l., patrně nejslavnější řecký lékař, jeho díla byla hlavní i pro středověké lékařství 24 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

19 provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náleţité vysvětlení potřebnou péči, vyţádá si ošetřující lékař písemné prohlášení (revers). Zde se tedy lidské tělo stále ukazuje jako právní subjekt. Pacient souhlas, nebo nesouhlas se zákrokem dává svědomím, ţe je to jeho právo. Souhlasu pacienta samozřejmě předchází informování, zde tedy končí platnost výše zmíněného poţadavku rozváţné šetrnosti. Lékař zde sdělí pacientovi typ zákroku i důsledky jaké to bude mít a prognózu, jak se bude onemocnění dále vyvíjet. Mnohdy však ani lékař nezná celý rozsah výkonu a nemůţe ani s jistotou určit výsledek, informuje tedy pacienta. Zde se očekává souhlas s volností postupu (tzv. bianco souhlas). Nedostatek souhlasu při provádění lékařských výkonů zakládá protiprávnost jednání a jde-li o zaviněné jednání, mohla by přicházet v úvahu odpovědnost pracovně-právní a vzhledem k pacientovi i odpovědnost občansko-právní. 25 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Text úmluvy byl novelizován ustanoveními Protokolu č. 3, který vstoupil v platnost 21. září 1970, Protokolu č. 5, který vstoupil v platnost 20. prosince 1971 a Protokolu č. 8, který vstoupil v platnost 1. ledna 1990, a zahrnoval také text Protokolu č. 2, který, v souladu s ustanovením svého článku 5 odstavec 3, byl nedílnou součástí Úmluvy od září 1970, kdy vstoupil v platnost. Všechna ustanovení, která byla novelizována nebo přidána těmito protokoly jsou nahrazena Protokolem č. 11, a to k 1. listopadu 1998, kdy tento protokol vstoupil v platnost. Od tohoto data se Protokol č. 9, který vstoupil v platnost 1. října 1994, ruší a Protokol č. 10 vyšel z uţívání. Text Úmluvy ve znění Protokolů č. 3, 5 a 8 byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a Protokol č. 11 byl publikován pod č. 243/1998 Sb. Protokol č. 12 vstoupil v platnost dne , Česká Republika jej zatím neratifikovala. Protokol č. 13 vstoupil v platnost dne , pro ČR vstoupil v platnost dne publikováno pod č. 114/2004 Sb.m.s.. Protokol č. 14 vstoupil v platnost dne , pro ČR vstoupil v platnost ve stejný den, publikováno pod č. 48/2012 Sb.m.s ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 11, ČAPEK Jan, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, LINDE PRAHA a.s., 2010 ISBN , str. 9 19

20 Hlava 1, článek č. 2 Úmluvy pojednává o právu na ţivot. Komentář k odstavci 1 Právo na ţivot je nejdůleţitějším lidským právem. Toto ustanovení zavazuje stát k tomu, aby se zdrţel úmyslného zbavení ţivota, a také aby přijal přiměřená opatření k ochraně ţivota. Právo na ţivot je nejzákladnějším lidským právem, které je současně logickým předpokladem existence všech lidských práv. Podle ustanovení článku 6 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, má právo na ţivot kaţdý, čímţ je dána jeho univerzální povaha. Právo na ţivot je garantováno také právem mezinárodním. 27 Komentář k odstavci 2 Text v tomto odstavci v podstatě demonstruje, ţe odstavec 2 primárně nedefinuje situace, za nichţ je moţné úmyslně usmrcovat jednotlivce. Popisuje situace, kdy je dovoleno pouţití síly, které můţe mít za následek neúmyslné zbavení ţivota. Pouţití síly však nesmí být větší, neţ je zcela nezbytné pro dosaţení některých z účelů stanovených v pododstavcích a, b nebo c ČAPEK Jan, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, LINDE PRAHA a.s., 2010 ISBN , str ČAPEK Jan, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, LINDE PRAHA a.s., 2010 ISBN , str

21 3. Některé problémy související s praktickou realizací práva na život (např. interrupce, dovolené zbavení života) Zakotvení ochrany počatého plodu je kontroverzní zejména vzhledem k právní úpravě potratů. Přitom pro ČR, při schvalování Listiny základních práv a svobod, byl odmítnut návrh, aby lidský plod byl chráněn od početí. Jde tedy o kompromis a o nezřetelné vyjádření. Z hlediska této problematiky je nutné posuzovat tyto otázky. 29 Uznání plodu jako subjekt práv v určitém okamţiku. Obecně se okamţik uznání plodu za ţivou bytost (s nárokem na právo na ţivot) stát od státu liší. V současné době, i díky moderním technologiím, nelze takto jednoznačně vymezit co je plod. Můţeme pod pojem plod zahrnout i tzv. humánní genetický fond darované sperma, vaječná buňka, nebo i embryo vzniklé mimo dělohu (umělé oplodnění vajíčka). Jde o výsledek aplikace nových technik, které jsou však podrobovány kritickému posuzování, co do etických a sociálních důsledků a to především pro moţnost zneuţití, např. koncepce zušlechťování lidského plemene idea Platona potomstvo nejlepších muţů a ţen. Tuto ideu nepřímo vyznával i nacistický reţim v Německu před druhou světovou válkou i v jejím průběhu (vytvoření vyšší rasy a nadčlověka ). Tehdejší úroveň zdravotnictví samozřejmě nedovolovala umělé oplodnění, dárcovství pohlavních buněk, či mimoděloţní oplodnění. Další spornou otázkou je konflikt mezi přiznávaným právem ţeny na mateřství a právem plodu na ţivot. Z pozice ţeny jde prakticky o právo ţeny rozhodovat o svém mateřství, coţ v důsledku znamená rozhodování ţeny o ţivotě plodu. Vzhledem k faktu, ţe právní řády vesměs interrupci připouští z různých důvodů, výsledkem je snaha upřednostnit toto právo ţeně a jeho uplatnění je tak ve výlučné dispozici ţeny a ne plodu. Katolická církev interrupci neuznává. Je to z důvodu uznání plodu jako ţivého organismu uţ v okamţiku početí. Přerušení těhotenství v jakékoliv fázi by tedy bylo ukončení lidského ţivota ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

22 Problematika interrupcí však není záleţitostí posledního půlstoletí. Díky dnešnímu stupni medicíny je moţné rozpoznat, kdy má plod vyvinutou centrální nervovou soustavu, kdy tedy začne určitým způsobem vnímat. Poměrně přesné sledování vývoje (a zdravotního stavu) plodu je dnes moţné. Ale z historického hlediska jsou to staletí trvajících sporů o přípustnosti, či nepřípustnosti přerušení těhotenství. Ve světě - jak z pohledu jednotlivých států, tak i v různých náboţenstvích je tato otázka řešena od úplného zákazu (viz např. v katolické církvi) aţ po plnou rozhodovací volnost těhotné ţeny (většina států EU). Tyto úpravy souvisí se způsobem pohledu na počátek lidského ţivota, jak jiţ bylo řečeno výše. Obecně státy, které uznávají plod jako lidskou bytost aţ v pozdějším stadiu těhotenství, dovolují interrupci v ranějším stadiu (dokud plod ještě není ţivá bytost). S tím souvisí názor, ţe těhotenství je déletrvající proces a ţe během tohoto delšího období není nutná absolutní ochrana lidského plodu od počátku. Obecně tedy povolení, či zákaz interrupce závisí na těchto faktorech: historický vývoj jednotlivých světových oblastí, vliv církví, vliv státu na populační rozvoj, morální tradice. 31 Podíváme-li se na historický vývoj názoru na interrupce, je vidět, ţe hodně záleţelo na stupni civilizace v daném období a oblasti. Období starověku je moţno charakterizovat tím, ţe nebyly trestně postihovány zásahy do prokreace (plození). Neexistovala ţádná zákonná ustanovení, která by umělé přerušení nějakým způsobem zakazovala. Lidský plod byl povaţován za součást organizmu ţeny a v nejlepším případě za naději na potomstvo. Tehdy platné právo nezasahovalo do problematiky vyhnání plodu z těla ţeny. Tresty byly stanoveny jen pro potrestání třetích osob, které vyvolaly potrat násilím a touto cestou tak zbavily otce naděje na potomstvo. A mohlo někdy jít i o případy potrestání ţen, které přerušily své těhotenství proti manţelově vůli. Ve starém Řecku přistupoval k pojímání plodu za součást matčina těla ještě další problém mluvící pro interrupci. Tímto problémem byla hrozba přelidnění. Filozofové přímo nabádali k umělému přerušování těhotenství jako k prostředku depopulační politiky státu. Mezi zastánce těchto metod patřil i Aristoteles, jehoţ názory na přerušování těhotenství měly mimořádný vliv na vývoj pozdějších společenských a právních hodnocení interrupce. Aristoteles připouštěl omezení plodnosti vyhnáním plodu z těla ţeny, dokud údajně neobţivne a nezačne vnímat. Aristoteles také zastával názor, ţe 31 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

23 muţský plod je takto zformován ve čtyřicátém a ţenský v devadesátém dnu po oplodnění. Není zřejmé jak ţena, nebo kdokoli jiný poznal, zda se jedná o muţský, či ţenský plod, pokud chtěla provést interrupci např. kolem šedesátého dne těhotenství. V odborných kruzích té doby byly doporučovány desítky různých, potrat vyvolávajících chemikálií a postupů, z nichţ mnohé hraničily se smrtelným nebezpečím pro ţenu. 32 V Římě byl v rámci péče o otce vydán speciální reskript, na jehoţ základě byl manţel po rozvodu oprávněn domáhat se zvláštního dohledu nad těhotnou bývalou manţelkou, která by se mohla v důsledku nenávisti k němu pokusit o přerušení těhotenství. Interrupce nevyvolávala tolik morálních pochybností jako v dnešní době. Hlavní příčiny byly dvě. Za prvé byl plod povaţován za součást těla ţeny a nikoli za samostatný subjekt. Za druhé, tehdejší zákonodárci poskytovali otci rodiny právo rozhodovat o ţivotě a smrti členů jeho rodiny, nad nimiţ měl téměř absolutní moc, mohl tedy rozhodovat i o potratu. Další vývoj morálky a zákonných úprav aţ do počátku 20. Století byl převáţně pod vlivem církve, resp. jiţ zmíněného církevního tabu zatracujícího zábranu početí i dalším zásahům do lidské reprodukce. Ke svému dnešnímu názoru (striktní odmítání interrupce) se dopracovala postupným vývojem. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu katolické církve, nejvýznačnější představitel, teolog a filozof Tomáš Akvinský, zastával teorii o opoţděné animaci, coţ znamenalo, ţe duše do lidského zárodku vstupuje aţ za několik měsíců po početí. Vyplývalo z toho zcela jasně, ţe usmrcení takto ještě neoduševnělého zárodku není vlastně zabitím a není tedy ţádným hříchem. Tato teorie byla však o několik století později opuštěna ve prospěch jednoznačného zákazu potratů. Papeţ Pius IX. v roce 1869 prohlásil, ţe duše vstupuje do zárodku jiţ okamţikem spojení spermie s vajíčkem. Konstituce Apostolicae Sedis vydaná v témţe roce předpokládá trest exkomunikace pro všechny případy vyhnání plodu a přerušení těhotenství je chápáno jako trestný čin proti ţivotu. Období 20. stol je charakterizováno papeţskými encyklikami Humanae Vitae ( Předávání lidského ţivota), Casti Conubii (O křesťanském manţelství) a Evangelium Vitae (Radostná zvěst ţivota). Nejnovějším příspěvkem této církve k ochraně lidského ţivota je dokument Vatikánu z roku 1987 pod názvem Donum Vitae (Dar Ţivota). Je chápán jako instrukce k daru ţivota a byl přijat vatikánskou kongregací na pokyn papeţe Jana Pavla II. Tento papeţ byl nekompromisním zastáncem absolutní ochrany ţivota lidského plodu, interrupci nazval 32 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

24 genocidou. V dokumentu Donum Vitae jsou stanoveny poţadavky na státní zákonodárství. A to zejména ochrana lidského embrya od početí, trestní represe interrupcí a zákaz všech metod umělého oplození. Poslední zmíněné se můţe jevit v rozporu s myšlenkou absolutní ochrany ţivota lidského plodu, pokud i uměle vytvořený plod bude povaţován za ţivou bytost. Umělé oplodnění je však v katolické církvi povaţováno za zásah do lidské reprodukce, je tedy proto jasné, proč zmíněný dokument odsuzuje jakékoliv metody umělého oplození. Mimo jiné tento spis zmiňuje i otázku mravní nezávadnosti diagnózy před narozením (např. ultrazvukové vyšetření). A tuto diagnózu schvaluje, pokud respektuje ţivot a celistvost lidského zárodku v embryonálním, či vyvinutějším stavu a je-li cílem této diagnózy jeho zachování, či uzdravení. 33 Ačkoliv Donum Vitae není přímo papeţskou encyklikou, vyjadřuje oficiální stanovisko současné katolické církve, tj. důrazná ochrana lidského ţivota uţ od okamţiku početí. Islámské církve rovněţ zastávají zásadní negativní stanoviska k interrupcím, jejich výhrady k potratům stále trvají. I kdyţ i v zemích islámu se v posledních letech začaly objevovat určité názory, které tak jednoznačně neodsuzují zásah do vývoje lidského plodu. Některé myšlenky byly zrealizovány a dokonce našly své místo i v legislativě těchto států, např. v Turecku přijatý zákon o plánování rodiny z roku Jiné církve se staví liberálněji k problematice umělého přerušení těhotenství, zásahů do vývoje plodu a antikoncepce. Církev evangelická např. připouští pouţívání antikoncepce pod podmínkou, ţe nedojde k ohroţení, nebo poškození fyzického, či psychického zdraví manţelů. Připouští také odstranění plodu v případě, ţe by další průběh těhotenství ohroţoval ţivot, nebo zdraví matky. Ještě liberálněji vyjádřili své stanovisko Metodisté, kteří na své generální konferenci v roce 1956 jednoznačně podpořili přípustnost regulace narození. 34 Zajímavá situace vývoje této otázky byla v Polsku. Právní úprava přijatá v roce 1956 dovolovala přípustnost interrupce z určitých sociálních indikací. Ţena byla oprávněna vyţádat si přerušení těhotenství a mohla se odvolat k vyššímu orgánu, pokud jí lékař nevyhověl. Ale v lednu roku 1993 došlo k zásadní změně, a to přijetím právní normy pod názvem Zákon o 33 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 18, ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str. 19, 20 24

25 plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušené těhotenství. Uvedený zákon byl přijat pod vlivem silné katolické tradice. Zákon vychází ze zásady, ţe kaţdý člověk má uţ od okamţiku početí přirozené právo na ţivot. Právní subjektivitu má uţ nasciturus a s okamţikem narození (vypuzení z těla matky) mu přísluší právo dovolávat se náhrady újmy utrpěné před narozením. Přerušení těhotenství (bez právních postihů) se připouští pouze za následujících okolností: Těhotenství ohroţuje ţivot, nebo podstatně ohroţuje zdraví matky. V tomto případě se vyţaduje potvrzení dvou nezávislých lékařů. Další okolností je těţké a nenávratné poškození plodu (opět je vyţadováno potvrzení dvou lékařů). Poslední moţností, kdy je interrupce přípustná je případ, kdy existuje důvodné podezření, ţe těhotenství je důsledkem trestné činnosti, která byla vůči ţeně spáchána. V tomto posledním případě, však musí být podezření potvrzeno prohlášením prokurátora. 35 Euthanasie. Slovo řeckého původu, které by v doslovném překladu znamenalo: dobrá smrt (eu dobrý, thanatos smrt). Pojem euthanasie si dnes většina lidí vysvětluje spíše jako: vědomé zkrácení ţivota, lehká, či bezbolestná smrt. Jde o snahu zmírnit bolest umírajícího s tím, ţe je mu připravena bezbolestná smrt v případech, kdy jedinec těţce trpí, nebo nemá-li naději na uzdravení. Podstatným znakem je usmrcení na ţádost. Velice důleţitá je podstata samotného jednání, jehoţ cílem je zkrácení ţivota. Musí se jednat o činnost úmyslnou, u nedbalostního jednání se nejedná o euthanasii, ale o usmrcení z nedbalosti, coţ je povaţováno za trestný čin, ať uţ si usmrcený smrt přál, či nikoliv. Rozlišujeme dva typy euthanasie aktivní a pasivní. Při aktivní euthanasii provádí lékař takové kroky, které vedou k ukončení ţivota pacienta, např. podání jedu s rychlým účinkem především na nervovou soustavu (princip zmírnění utrpení). Pasivní euthanasie se zakládá na principu vědomého opomenutí, kdy lékař vědomě provádí kroky, které nepřímo vedou ke smrti pacienta, např. odpojení pacienta od podpůrných přístrojů, které ho udrţují při ţivotě. Euthanasie je problém etický, morální a medicínský. V základu jde o dva protikladné zájmy. První je zájem společnosti na ochraně lidského ţivota (Právo na ţivot) a na potrestání protiprávního jednání. Druhým je právo jednotlivce svobodně se rozhodnout o svém ţivotě. V dnešní době pokročilého lékařství, kdy je moţné i poměrně dlouhou dobu udrţet jedince na podpůrných přístrojích, zde vyvstává další otázka: zda uměle udrţovat při ţivotě pacienty bez naděje na vyléčení, je to tedy konflikt mezi globálními zájmy 35 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str

26 společnosti (jaký má pro společnost přínos udrţování takových pacientů při umělém ţivotě) a etikou (ohled na rodiny pacientů atd.). Medicínské hledisko má ještě v této situaci další problém k řešení: Kdy smí lékař jednat i proti vůli pacienta. Například u pacientů, kteří jsou delší dobu v bezvědomí, či kómatu a od kterých si tím pádem nemůţe vyţádat písemný ani ústní souhlas s euthanasií. A případ svým způsobem opačný, kdy je nutné, aby lékař uposlechl a respektoval pokyn pacienta, který si nepřeje určitý způsob léčby. Zde tedy jde dokonce o jakousi vynucenou formu euthanasie. Pacient je při vědomí a můţe komunikovat s lékařem. Lékař navrhne vhodnou léčbu v závislosti na pacientově stavu, ale pacient vědomě a ze své vůle s tímto postupem nesouhlasí a můţe to v některých případech (obecně ovládá-li horní končetiny) doloţit i písemně (revers), tím tedy přebírá na sebe zodpovědnost, ţe si je vědom toho, ţe odmítáním léčby, která by stabilizovala nebo udrţela jeho stav, se vystavuje riziku smrti. A tím si ve své podstatě na lékaři nepřímo vynucuje pasivní typ euthanasie. 36 Z jiného pohledu spočívá podstata euthanasie a náhled na ní na dvou principech. Prvním je princip nedotknutelnosti ţivota (za kaţdé situace). A odlišným, nikoli však protichůdným přístupem je princip kvality ţivota zda je přípustné ukončit ţivot, který nemá naději na přeţití, či zda udrţování ţivota za určitých okolností můţe být nelidské vůči nemocnému. Z celosvětového hlediska převládalo akceptování spíše prvního zmíněného principu nedotknutelnosti ţivota. Tato zásada byla vyjadřována jak v oblasti etických přístupů, tak i v oblasti přístupů právních. V dnešní době se některé vyspělejší země přiklánějí k povolení euthanasie, za přísných podmínek (kvůli sníţení rizika zneuţití). Lékaři, kteří se k euthanasii také přiklánějí, v ní spatřují poslední a jedinou pomoc, kterou je moţné poskytnou nevyléčitelně nemocnému. Vývoj názorů na euthanasii, je podobný jako vývoj názorů na interrupci. Obecně společnosti (státy, církve, národy), které byly proti interrupci, byly i proti euthanasii. A naopak, ti kteří se stavěli a dnes stavějí liberálněji k otázce interrupce, se ve většině případů přiklánějí k akceptování euthanasie. Jde stále o ty samé principy, které rozdělují dva tábory odpůrců a zastánců interrupcí a euthanasií: Nedotknutelnost ţivota ţivot je třeba chránit před narozením a také tedy není přípustné jej předčasně ukončit. A princip kvality ţivota pokud by plod ohroţoval kvalitu ţivota a zdraví matky, nebo je pravděpodobné, ţe se narodí s vrozenou vadou, nebo s poškozeným zdravím, tak je za určitých podmínek přípustné provést interrupci, z podobných důvodů je dle tohoto principu 36 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN , str