Zastoupení v právních úkonech

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Zastoupení v právních úkonech Bakalářská práce Autor: Ivana Olšarová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr Aleš Rozehnal, Ph.D. Praha březen 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. podpis V Praze, Ivana Olšarová 0

3 Anotace Práce seznamuje s problematikou zastoupení v právních úkonech. Zabývá se historickým vývojem zastoupení, poskytuje přehled vývoje od římského práva po současnou právní úpravu. Práce je zaměřena na právní úpravu zastoupení podle občanského zákoníku. Podrobněji se zabývá pojmem, druhem, vznikem a zánikem zastoupení. Klíčová slova: zákonné zastoupení, smluvní zastoupení, občanský zákoník, obchodní zákoník, plná moc, zmocněnec, zmocnitel, prokura This work acquaints with problems of a procuration in legal acts. It deals with a historical development of a representation, provides a survey of a progression from Roman law till present - day legal regulations. It is aimed at legal regulations of representation according to the Civil Code. In a detail is concerned with a conception, a category, an origin and an expiry of representation. Key words: a legal representation, a contract representation, the Civil Code, the Commercial Code, a procuration, a plenipotentiary, a principal, a power of attorney 1

4 Anotace 1 Úvod 3 1. Historický vývoj zastoupení Zastoupení v římském právu ABGB Vývoj zastoupení v letech Situace po roce Současná právní úprava zastoupení Pojem, druhy a vznik zastoupení Zákonné zastoupení Zánik zákonného zastoupení Smluvní zastoupení Zastoupení na základě plné moci Druhy plné moci Překročení rozsahu oprávnění Zánik plné moci Prokura Vymezení pojmu Vznik prokury Prokurista Rozsah prokury Odpovědnost prokuristy Překročení oprávnění Zánik prokury Jiný pohled na prokuru Zastoupení přímé a nepřímé Mandátní smlouva Komisionářská smlouva Příkazní smlouva Zákonné zastoupení podle obchodního zákoníku Úprava zastoupení de lege ferenda 39 Závěr 43 Seznam pouţité literatury 44 Internetové zdroje 45 Dokumenty 46 Seznam judikatury 47 2

5 Úvod Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolila téma zastoupení v právních úkonech, které neodmyslitelně patří k právu fyzických i právnických osob. Právní úprava problematiky zastoupení v právních úkonech prošla dlouhým vývojem od římského práva, kde přímé zastoupení nebylo moţné a smluvní zastoupení mělo jinou podobu, neţ známe dnes. Základ smluvního zastoupení tvořila příkazní (mandátní) smlouva, která řešila pouze vztah mezi příkazcem a příkazníkem, neřešila však vztah mezi nimi a třetími osobami, přes Obecný zákoník občanský, který se naopak velmi podrobně věnoval jak zastoupení zákonnému, tak smluvnímu, aţ po současnost, kdy je zastoupení v různých formách běţné. V úvodu práce zmiňuji historický vývoj zastoupení na našem území, které je důleţité zmínit i z hlediska nově připravovaného kodexu občanského práva. Problematika zastoupení je vyjádřena v normách hmotného i procesního práva. Subjektem práv a povinností jsou osoby fyzické, právnické popřípadě stát, kteří jsou způsobilí k právům a povinnostem, mají tedy právní subjektivitu. Právní subjektivity nemůţe být osoba zbavena ani jí nemůţe být omezena, na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti. Způsobilost k právním úkonům podle hmotného práva je určující i pro způsobilost procesní. Dojde-li k tomu, ţe soud určité osobě zbaví či omezí způsobilost k právním úkonům, je mu stanoven opatrovník, který za tuto osobu jedná v mezích nedostatku její vlastní způsobilosti k právním úkonům. Institut zastoupení funguje v rámci dodrţení zásady rovnosti všech účastníků soukromoprávních vztahů, aby všechny subjekty měly moţnost účastnit se právních vztahů, přestoţe nemají plnou způsobilost k právním úkonům, pomocí svých zástupců. Právní zastoupení vychází ze základních principů, které jsou vyjádřeny v Listině základních práv a svobod, jeţ je součástí Ústavního pořádku České republiky. Zastoupení je dále upraveno v obecném občanském zákoníku i ve zvláštních zákonech, a to v normách hmotného i procesního práva. Řízení soudní i správní je postaveno na zásadách práva na spravedlivý proces, rovnosti účastníků před státním orgánem, práva na soudní ochranu svých zájmů a práv na právní pomoc v řízení i na osobní účasti v řízení. Institut zastoupení má význam zejména ve vztahu k ochraně práv a zájmů jednotlivce, ale i vztahu k respektování a naplňování základních práv a svobod. Zastoupení v občanském právu je velmi obecné téma, proto jsem se ve své bakalářské práci 3

6 soustředila především na základní ustanovení zákonného zastoupení podle občanského i obchodního zákoníku a nastínila jsem i úpravu zastoupení dle občanského soudního řádu.. Jsem si vědoma, ţe tato problematika má i řadu širších aspektů, ale vzhledem k rozsahu bakalářské práce jsem chtěla poukázat na jednotlivá specifika a odlišnosti této problematiky. 4

7 1. Historický vývoj zastoupení 1.1. Zastoupení v římském právu Římské právo se vyvíjelo velmi dlouho, jeho psaná podoba se datuje rokem 449 př. n. l., kdy byl sepsán zákon dvanácti desek a vyvrcholil za vlády císaře Justiniána I. po roce 530. V podobě justiniánské kodifikace se římské právo stalo základem moderního evropského práva. Východořímský císař Justinián se zabýval právním postavením osob a právním jednáním ve svém díle Institutiones seu Elementa. V římském právu platilo, ţe subjektem práv a povinností můţe být jen ten kdo je svobodný. Římské právo ovládala zásada - Per liberam personam nobis adquiri non potest( Není moţné, abychom nabývali skrze osobu svobodnou). Právní jednání mělo účinky pouze pro osoby, které se na něm podílely.u třetích osob mívalo právní jednání účinky jen výjimečně. To bylo moţné tehdy, kdy právním jednáním něco nabyla osoba podřízená moci jiného, např. syn. Za podřízeného nabýval přímo a nutně majitel moci, a to bez jakéhokoli ohledu na vůli podřízeného. 1 Zvláštním případem účasti třetí osoby na právním jednání byl posel - nuntius, který nebyl zástupcem, ale pouze prostředníkem, který tlumočil cizí vůli. Z toho plyne, ţe posel nemusel mít způsobilost k právním úkonům, mohlo to být i dítě Projev vůle zprostředkovaný poslem byl platný, ale jeho sluţeb mohlo být vyuţito pouze u neformálních právních jednání, např. zrušení zásnub či svatby. Římské právo sice zastoupení neuznávalo, ale připouštělo tzv. náhradnictví. Poručníci, kurátoři, ale i statuty určení jednatelé právnických osob vystupovali a konali jen jako náhradníci - v šlo podstatě o nepřímé zastoupení. Pokud někdo nemohl či nechtěl jednat sám, nebo měl zájem na tom, aby se o něm vůbec nevědělo na základě vzájemné dohody ustanovil náhradníka (jakéhosi nepřímého jednatele).náhradník jednal vlastním jménem a vlastním projevem vůle, proto z jednání sám nabýval a sám se také zavazoval. N a základě dohody mezi náhradníkem a zastupovaným, v novém jednání, náhradník převedl výsledky svého jednání na osobu za kterou jednal. Náhraţku za neuznávané přímé zastoupení plnil praetorský edikt tzv. ţaloba institorní (actio institoria) a ţaloba exercitorní (actio exercitoria). Obě ţaloby měly podpůrný 1 URFUS, V.; KINCL, J.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s. ISBN

8 charakter, šlo o podpůrné ručení zastoupeného za jednání zástupce, který byl odpovědný přímo. Zásluhou právníka Papiniana se toto řešení rozšířilo -subsidiárně odpovídal kaţdý, kdo někomu druhému dal příkaz k uzavření jakékoli smlouvy. Proti kontrahentovi i proti tomu, kdo dal k uzavření smlouvy příkaz bylo moţné podávat ţaloby tyto ţaloby mají charakter tzv. adjektické ţaloby (pro svoji subsidiární povahu). Vedle náhradnictví bylo moţné vyuţít zastoupení nepřímé, které vzniklo dohodou stran. Na základě takové dohody došlo ke vzniku mandátní (příkazní) smlouvy mezi mandantem (příkazce) a mandatářem (příkazník), o bezplatném obstarání nějaké záleţitosti v zájmu mandanta nebo třetí osoby. Činnost, ke které se zavázal mohla být faktická nebo právní (pak byl obvykle vybaven i plnou moci). Mandant mohl proti mandatáři vymáhat splněni závazku a mandatář byl oprávněn od mandanta poţadovat náhradu výdajů či škody, která mu vznikla v souvislosti s provedením příkazu. Povinností mandatáře bylo provést příkaz podle pokynů mandanta a po splnění závazku vydat vše, co při provádění mandátu nabyl. Došlo-li by k odvolání příkazu nebo mandantově smrti, musel mandatář ukončit činnost Povinností mandanta bylo uhradit mandatáři všechny výlohy a případně nahradit škodu, která mu vznikla v přímé souvislosti s provedením příkazu. V situaci kdy mandatář prodal levněji nebo koupil dráţ, neţ bylo dohodnuto,musel doplatit rozdíl ze svého, jinak mandant nebyl povinen plněni přijmout. K ukončení smlouvy došlo splněním úkolu, smrtí jedné ze stran, odvoláním příkazu, nebo výpovědí mandatáře. Další formu zastoupení tvořilo poručenství a opatrovnictví. Převzetí poručenství (tutela) bylo občanskou povinností, která končila aţ smrtí poručníka (tutora) nebo poručence, případně dospělostí poručence či sesazením tutora. Poručenství nad nedospělci (tutela impuberum) - tutoři (poručníci) mohli být povoláni k úřadu několika způsoby, a to testamentem majitele moci otcovské; zákonem, nebyl-li určen poručník v testamentu,rozhodnutím úřadu (pokud nebylo moţno povolat poručníka jedním z předchozích způsobů). Poručník se staral o výchovu nedospělce a spravoval jeho majetek. Správu jeho majetku vykonával poručník vlastním jménem jako náhradník. Poručník byl vázán obecně platnými zásadami, např. poručencův majetek ukládat ve venkovských pozemcích, ale nesměl tyto pozemky zcizovat (r nařízení císaře Severa), nesměl od poručence pro sebe nic kupovat, nesměl z majetku poručence 6

9 nic darovat a nesměl uţívat jeho peníze. Nejzajímavější se mi zdá zásada, ţe za škody, které tutor způsobil, odpovídal dvojnásobkem jejich hodnoty. Poručenství nad ţenami (tutela mulierum) Vycházelo se z názoru, ţe ţeny jsou lehkováţné, tak jim společnost chtěla zajistit ochranu při spravování jejich majetku. Ţena bez ohledu na věk, vţdy podléhala pravomoci muţe. Opatrovník se určoval stejně jako u nedospělců, jeho úkolem bylo dohlíţet při závaţných jednáních, např. uzavírání smluv, uzavírání manţelství, záleţitosti týkající se dědictví. Postupem času význam tutely slábl, ţeny byly ekonomicky nezávislejší a samostatnější a mohly si vybírat poručníky samy. V poklasické době tutela zanikla úplně. Nad lidmi, kteří nebyli schopni řádně spravovat své záleţitosti a potřebovali pomoci se vykonávalo opatrovnictví (cura). Opatrovníka (curatora) vţdy ustanovoval praetor. Opatrovnictví chránilo zejména duševně nemocné lidi a marnotratníky, ale i nezletilce a nenarozené děti.opatrovnictví bylo také vykonáváno pouze ke konkrétnímu účelu, pro jediné právní jednání. Cura furiosi (kurátor k šílenci) - opatrovník pečoval o osobu duševně nemocnou (šílence) a byl povinen spravovat její podle stejných zásad, které platily pro poručenství. Cura debilium (kurátor k postiţeným) - rozsah působnosti opatrovnictví byl určován podle situace, u kaţdého případu samostatně. Cura prodigi (kurátor nad marnotratníkem) - opatrovník byl určen muţi, který lehkomyslně nakládal s majetkem a ohroţoval svoji rodinu bídou. Kurátor dohlíţel na majetkoprávní jednání aţ do polepšení marnotratného muţe. Cura minorum (opatrovnictví nad nezletilci) - opatrovnictví se zřizovalo na ţádost nezletilce a mělo ho chránit před podvody ze strany jiných osob. Cura ad actum (kurátor ke konkrétním úkonům) - opatrovnictví pro jediné právní jednání, např. přijetí dědictví nezletilým. Curator ventris (opatrovník břicha) - opatrovník hájil majetkové zájmy nenarozeného dítěte - nascitura. 7

10 1.2 ABGB Velký význam měl pro české země rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch fur die gesammten deutschen Erblander der österreichischen Monarchie obecný zákoník občanský pro dědičné německé země spojené v rakouské morarchii (dále jen ABGB),který byl vyhlášen císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s. dne 1.června 1811 a nabyl účinnosti od 1.ledna V českých zemích platil pod názvem Obecný zákoník občanský, se změnami aţ do roku 1950 (a v části věnované pracovnímu právu aţ do poloviny 60. let). Zákoník byl platný pro všechny země habsburského mocnářství vyjma Uher. Na území Rakouska platí ABGB dodnes. V českých právních dějinách bylo přijetí Obecného zákoníku občanského přelomovou událostí, kterou došlo k ukončení subsidiárního pouţití římského práva. Obecný zákoník občanský upravoval poručenství a opatrovnictví. Osobám, které nepoţívaly otcovské péče a které ještě nebyly zletilé nebo z jiného důvodu způsobilé, aby své záleţitosti obstarávaly samy, poskytoval zvláštní ochranu pomocí poručníka nebo opatrovníka.úkolem poručníka byla péče o nezletilce a správa jeho majetku. Opatrovník pečoval o záleţitosti těch, kteří nebyli způsobilí se o ně starat z jiného důvodu neţ pro nezletilost. Obecný zákoník občanský podrobně upravoval práva a povinnosti poručníka a nezletilce, vznik, průběh a ukončení poručenství. Poručníci byly ke své funkci povoláváni závětí, zákonem nebo soudem, v tomto pořadí. Dále bylo moţné zřídit poručenství ústavní (v případě, ţe byl nezletilec umístěn v polepšovně, nebo ústavu pečujícím o výchovu, či v donucovací pracovně), nebo poručenství hromadné (poručenství vykonával orgán veřejné správy nebo sdruţení pro ochranu mládeţe). Podrobná úprava opatrovnictví, podmínek jeho vzniku, zániku, vymezení okruhu osob jichţ se týká, je obsahem 269 aţ 284 Obecného zákoníku občanského. Smluvní zastoupení bylo řešeno v hlavě dvacáté druhé - o zmocnění a jiných druzích jednatelství.zmocňovací smlouva tvořila základ vztahu mezi příkazcem a příkazníkem. Zmocnění mohlo být úplatné nebo bezplatné, podle toho, jestli za obstarání cizí záleţitosti náleţela odměna či nikoliv. Mělo se za to, ţe zmocnění je bezplatné, pokud se nejednalo o stav, kdy byla odměna obvyklá (např. při zastupování advokátem). Zmocňovací smlouva mohla být sjednána ústně nebo písemně. Zmocnitel zmocněnému vydal plnou moc a to všeobecnou nebo zvláštní, omezenou nebo neomezenou. Pokud 8

11 byla tedy vydána plná moc, která byla neomezená, musel příkazník jednat podle jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V případě omezené plné moci pak byl příkazník vázán pokyny příkazce. Rozdělení plných mocí na zvláštní a všeobecné určovalo, jaké právní úkony můţe příkazník pro příkazce obstarat. Zmocněnec i zmocnitel měli určená práva a povinnosti. Pokud zmocněnec překročil oprávnění vyplývající z plné moci, odpovídal za následky, které svým jednání způsobil. Zmocnitel byl vázán pouze v případě, ţe jednání schválil. Zmocněnec mohl jednat i prostřednictvím třetí osoby, ale za její jednání odpovídal sám. Pokud bylo ve smlouvě sjednáno, ţe zmocněnec můţe jednat prostřednictvím třetí osoby, byl odpovědný pouze za výběr této osoby, ne za její činy. Pokud nebyla odměna sjednána předem, neměl na ni zmocněnec nárok. Měl ale nárok na náhradu veškerých nákladů které mu vznikly v souvislosti s obstaráváním záleţitostí zmocnitele. Zmocnitel odpovídal za škodu která vznikla jeho zaviněním. Zvláštním typem smluvního zastoupení byla prokura, která nahrazovala veškeré zmocnění, které bylo podle zemských zákonů potřebné ke všem druhům soudních i mimosoudních úkonů a právním jednáním. Prokurista mohl být ustanoven buď udělením plné moci, která byla označována jako prokura nebo výslovným prohlášením zmocněnce za prokuristu, či zmocněním. Jednatelem bez příkazu byl ten, kdo se bez smluvního oprávnění vyjádřeného výslovně nebo mlčky, nebo bez soudního či zákonného oprávnění vmísil do záleţitosti jiné osoby. Tato osoba byla zodpovědná za všechny následky svého jednání. Jednatelství bez příkazu se dělilo na jednatelství z nouze, k uţitku druhé osoby a jednatelství proti vůli druhé osoby. V ABGB je na rozdíl od římského práva jiţ obsaţen institut přímého zastoupení, kde v 1017 je výslovně stanoveno, ţe: Pokud zmocněnec podle obsahu plné moci představuje zmocnitele, může proň nabývati práv a vkládati naň závazky. Sjednal-li tudíž v mezích zjevné plné moci s třetí osobou smlouvu, vzniknou tím založená práva a povinnosti zmocniteli a osobě třetí, nikoli však zmocněnci. Tajná plná moc, udělená zmocněnci, nemá vlivu na práva třetí osoby. 9

12 1.3 Vývoj zastoupení v letech Po vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918 byla přijata tzv. recepční norma (z. č. 11/1918). Touto recepční normou byl do československého práva převzat ABGB a všechny právní předpisy rakousko-uherské monarchie. Vzhledem k tomu ţe Slovensko před vznikem republiky patřilo do Uherské říše se na něj působnost ABGB nevztahovala, bylo zde aplikováno právo uherské, zvykové. Obecný občanský zákoník platil, (aţ na diskontinuitu v letech , kdy v době protektorátu Čechy a Morava bylo říško-něměcké zákonodárství nadřazeno národnímu) aţ do roku Po skončení 2. světové války byla obnovena kontinuita prvorepublikového právního řádu. V roce 1948 došlo k převzetí moci komunistickou stranou a došlo k podstatným změnám v právní oblasti. Došlo k masivnímu znárodňování a tendence k zjednodušení právní úpravy vyvrcholila přijetím tzv. Ústavy 9. května. To bylo začátkem rekodifikace československého právního řádu. ABGB byl nahrazen novým občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb., tzv. střední zákoník, nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951 a znamenal česko-slovenskou unifikaci občanského práva. Tento zákoník jiţ platil na celém území československé republiky, neměl však dlouhého trvání. Zastoupení bylo ve středním zákoníku upraveno velmi stručně. Zastoupení přímé bylo zaloţeno zákonem, úředním výrokem nebo zmocněním. Pokud zástupce překročil meze oprávnění, byl zastoupený vázán, jen pokud takové překročení schválil. To platilo i pro nezmocněné jednatelství. Opatrovník byl ustanoven soudem k ochraně práv osob zbavených svéprávnosti, osob nepřítomných a neznámých, dětí počatých ale nenarozených, osob přijatých se souhlasem soudu do psychiatrické léčebny a osobám, o nichţ bylo zahájeno řízení zbavení svéprávnosti. Byly rozlišeny dva druhy plné moci při provozu podniku prokura a podniková plná moc. Ustanovení o prokuře byla víceméně stejná jako v dnešním Obchodním zákoníku. Podniková plná moc zmocňovala toho, kdo byl pověřen vedením podniku, činit vše, co je při provozování podniku potřeba a co je s ním zpravidla spojeno. Kdo byl pověřen provádět při provozu podniku určité úkony, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimţ při tom obvykle docházelo. Smlouva příkazní, jako výraz nepřímého zastoupení, zavazovala příkazníka obstarat pro příkazce nějakou záleţitost nebo provést jinou činnost. Příkazník jednal sice jménem 10

13 příkazce, ale důsledky jeho právního jednání nevznikaly přímo osobě příkazce, příkazník byl povinen převést na příkazce všechen uţitek z provedeného příkazu, jelikoţ uţitky se nestaly vlastnictvím příkazníka. Po provedení příkazu (ale i kdykoli během něj) by příkazník povinen předloţit vyúčtování. Jednatelem bez příkazu byl ten, kdo bez oprávnění obstaral cizí záleţitost aby odvrátil hrozící škodu. Ten, jehoţ záleţitost byla obstarána byl povinen nahradit jednateli nutný náklad, i kdyţ se výsledek bez viny jednatele nedostavil. V roce 1960 byla přijata nová ústava a došlo k rekodifikaci hlavních odvětví soukromého práva. Důsledkem poţadavku Ústředního výboru Komunistické strany Československa o vydání nového občanského kodexu, který by více odráţel aktuální poměry v socialistickém státě, bylo přijetí občanského zákoníku, zákon č. 40/1964 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. dubna V tomto zákoníku je institut zastoupení upraven podrobněji neţ v tzv. středním zákoníku, zejména problematika smluvního zastoupení. Nově byl zařazen institut občanské výpomoci, který spolu s jinými smlouvami, mezi které bylo zařazeno i obstarání záleţitostí jiného, představoval formu nepřímého zastoupení. 11

14 1.4. Situace po roce 1989 Události roku 1989 odstartovaly mnoho změn v politické, ekonomické a společenské rovině. Přeměna socialistického zřízení s plánovitou ekonomikou na pluralitně demokratickou společnost s trţní ekonomikou vyvolala řadu změn v celém právním řádu. Zákoník z roku 1964 jiţ neodpovídal aktuálním potřebám Po několika dílčích novelách občanského zákoníku se zákonodárci rozhodli, místo celkové rekodifikace občanského práva, vydat cestou novelizací. Proto byla vypracována rozsáhlá novela, která nabyla účinnosti 1. ledna 1992, a vyšla pod č. 509/1991. Tato novela zasáhla do celé koncepce občanského zákoníku. Zejména však byl zrušen zákoník mezinárodního obchodu a hospodářský zákoník. Oba tyto nahradil novelizovaný občanský zákoník a zejména však nový obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. Přesto, ţe je tato novela velmi rozsáhlá, do vývoje smluvního zastoupení mnoho nezasáhla. Nadále totiţ platí, i kdyţ ve značné část přepracovaném vydání I. část- obecná část, ve které je upraven institut smluvního zastoupení. Tato velká novela, vrátila občanský zákoník k jeho klasickému soukromoprávnímu pojetí. 2 Od r dochází ke snaze zajistit kompatibilitu našeho občanského práva s evropským právem a bylo přijato několik novel, které implementovaly evropské směrnice do občanského zákoníku. 2 Plecitý, V., Vrabec, J., Salač, J. Základy občanského práva. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

15 2. Současná právní úprava zastoupení 2.1 Pojem,druhy a vznik zastoupení Účelem občanskoprávního institutu zastoupení je umoţnit právnické či fyzické osobě provést právní úkon v zastoupení, t.j. pomocí zástupce. Ustanovený zástupce činí tyto úkony za osobu nezpůsobilou k právním úkonům, či způsobilou, která však nechce nebo nemůţe činit tyto úkony sama. Zákonná úprava v některých případech zastoupení vyţaduje, jindy zastoupení vylučuje. Občanský zákoník upravuje výslovně pouze přímé zastoupení, nevylučuje však nepřímé zastoupení (obstarání prodeje věci dle 733). Výslovnou úpravu nepřímého zastoupení obsahuje obchodní zákoník. 3 Pro oba typy zastoupení je společné, ţe zástupce v něm činí vlastní projev vůle - právní úkon. Zástupcem, podle občanského zákoníku, je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Práva a povinnosti ze zastoupení však vznikají přímo zastoupenému, nikoliv jeho zástupci. Jednáním za zastoupeného se rozumí činění těch právních úkonů, na základě nichţ zastoupený nabývá z jednání zástupce práva a povinnosti, nebo tyto práva a povinnosti mění či zcela pozbývá. Tento druh zastoupení se označuje jako zastoupení přímé, jelikoţ je z něj přímo zavázán zastoupený. Zástupci, který jedná jménem zastoupeného a na jeho účet, nevznikají ve vztahu k osobě, se kterou takto jedná, ţádná práva či povinnosti. Nesmí však vybočit z mezí určených zastoupeným. Mezí smluvní formu přímého zastoupení řadíme smlouvu mandátní či příkazní. 4 Přímé zastoupení tedy vzniká na základě zákona, z rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu, nebo ze smlouvy. Rozlišujeme tedy zastoupení zákonné a smluvní. 5 Na rozdíl od přímého zastoupení jedná nepřímý zástupce sice na účet zastoupeného, ale činí úkon vlastním jménem. Uzavírá-li tak například smlouvu, je přímo zástupce smluvní stranou, nikoliv zastoupený. Práva a povinnosti z nepřímého zastoupení proto vznikají přímo zástupci, který je následně převádí na účet zastoupeného. Podle uzavřené smlouvy se zastoupeným, má tedy zástupce povinnost nabytá práva a vzniklé povinnosti 3 JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s SUM, T.: Zastoupení a excesy s ním spojené v rovině občanského práva , [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < ISSN X. 5 ČESKO. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,. 23 (dále bude citováno jako občanský zákoník) 13

16 převést na toho, na jehoţ účet právní úkony činil. Příkladem smluvní formy nepřímého zastoupení je smlouva komisionářská. 6 Zatímco činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, čímţ subjektivní práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému. Mezi zástupcem a třetí osobou z toho ţádná práva a povinnosti nevznikají. 7 Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2005, ze dne "Zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé." 8 V právních vztazích nemusí být vţdy zřejmé, zda se vztah třetí osoby k jednajícímu subjektu utváří na bázi zastoupení přímého či nepřímého. Občanský zákoník v zájmu ochrany třetích osob obsahuje nevyvratitelnou domněnku - nevyplývá-li z právního úkonu, ţe někdo jedná za někoho jiného, platí, ţe jedná vlastním jménem. 9 Založení účinků přímého zastoupení předpokládá kromě vedle objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jako takový jednal jménem zastoupeného, způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu", s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Jinak řečeno, zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/ Zástupce musí mít způsobilost k právním úkonům které bude vykonávat jménem zastoupeného. Nepoţaduje se tedy úplná způsobilost k právním úkonům. U zastoupeného při zákonném zastoupení se nevyţaduje způsobilost k právním úkonům, touto způsobilostí však musí oplývat při smluvním zastoupení a to, jak k uzavření 6 SUM, T.: Zastoupení a excesy s ním spojené v rovině občanského práva , [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < ISSN X. 7 JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s Dostupné z WWW: < =5a845a77 > odst. 1 občanského zákoníku 10 Dostupné z WWW: < 14

17 smlouvy o zastoupení - udělení plné moci, tak k právnímu úkonu, který má zástupce na základě plné moci vykonat jménem zastoupeného. 11 Nepřímý zástupce (náhradník) činí úkon vlastním jménem na účet zastoupeného, v důsledku toho nepřímý zástupce nabývá práv a povinností sám, ale podle uzavřené smlouvy se zastoupeným, má povinnost nabytá práva a vzniklé povinnosti převést na toho, na jehoţ účet právní úkony činil. Zatímco činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, čímţ subjektivní práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému. Mezi zástupcem a třetí osobou z toho ţádná práva a povinnosti nevznikají. 12 Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2005, ze dne "Zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé." 13 Přímé zastoupení tedy vzniká na základě zákona, z rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu, nebo ze smlouvy. Rozlišujeme tedy zastoupení zákonné a smluvní Zákonné zastoupení Občanský zákoník upravuje zákonné zastoupení fyzických osob, které nemají procesní způsobilost a za něţ z tohoto důvodu musí jednat jejich zákonní zástupci. Těmito fyzickými osobami jsou nezletilci, osoby jimţ byla soudním rozhodnutím omezena způsobilost k právním úkonům, nebo byly způsobilosti k právním úkonům zbaveny. Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině. 15 Zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou v prvé řadě rodiče. 16 Podle zákona o rodině můţe nezletilého zastupovat kterýkoli z rodičů který je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti ani mu nebyl její výkon pozastaven. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 3845/2009, ze dne : Ke zbavení rodičovské zodpovědnosti nestačí jen 11 KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, s. ISBN s Tamtéţ,. s Dostupné z WWW: < =5a845a77 >. 14 ČESKO. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,. 23 (dále bude citováno jako občanský zákoník) občanského zákoníku 16 ČESKO. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, 36 (dále bude citováno jako zákon o rodině) 15

18 ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti takového stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. 17 Zástupcem nezletilého můţe být i osvojitel, poručník, opatrovník (orgán sociálně - právní ochrany dětí), popř. v určitém rozsahu i pěstouni. V případě svěření nezletilce do výchovy jiné osoby neţ rodiče, vymezuje soud rozsah jejich práv a povinností včetně rozsahu zastupování. 18 Zákonní zástupci musí rovněţ spravovat majetek nezletilců s péčí řádného hospodáře a jde-li o nestandardní majetkovou záleţitost, je třeba schválení soudu. 19 V případech ohroţení majetkových zájmů nezletilce ustanoví soud z důvodů zajištění zvýšené ochrany jmění nezletilce majetkového opatrovníka, a to buď na podnět rodičů, či jiných osob. Opatrovníkem se pak stává vhodná fyzická osoba, nebo někdo jiný - zpravidla orgán sociálně - právní ochrany dětí. 20 Při osvojení, poručenství a pěstounské péči i opatrovnictví dochází k prolínání zákonného zastoupení se zastoupením vzniklým na základě rozhodnutí státního orgánu, protoţe v těchto případech musí soud vydat rozhodnutí o ustanovení zákonného zástupce dítěte. Výjimkou z nutnosti zákonného zastoupení z důvodu nedostatku věku je nabytí zletilosti uzavřením manţelství po 16. roku věku. Uzavřít manţelství je moţné jen s přivolením soudu a zletilostí se takto nabývá navţdy, tj. osoba ji neztratí ani zánikem manţelství ani prohlášením manţelství za neplatné. Osobám, kterým byla rozhodnutím soudu zbavena nebo omezena způsobilost k právním úkonům, je soudem obligatorně zřízen opatrovník. Rozsah jednání opatrovníka je vymezen rozhodnutím soudu. Zákon upřednostňuje výběr a ustanovení opatrovníka z fyzických osob příbuzných, či známých opatrovance. Opatrovníkem můţe být i advokát nebo notář. Pokud tento výběr není moţný a neexistuje-li ţádná jiná vhodná fyzická či právnická osoba,ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy či jeho zařízení, je-li oprávněno vystupovat svým jménem. 21 Ustanovený opatrovník musí souhlas se svou funkcí vyjádřit slibem, na 17 Dostupné z WWW: < html>. 18 JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, s. ISBN s JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s odst. 3 občanského zákoníku 16

19 rozdíl od veřejného opatrovníka, který funkci odmítnout nemůţe. Veřejný opatrovník je vázán pokyny soudu. Z důleţitých důvodů je moţné opatrovníka zprostit jeho funkce (zdravotní důvody, překáţky v řádném výkonu funkce, jednání v rozporu se zájmy opatrovance). K rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2209/2005 ze dne 16. května 2006 vyplývá následující: "Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce (zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem (zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci. Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet." 22 Dle 29 občanského zákoníku je institut opatrovníka fakultativně soudem stanoven osobám neznámým nebo osobám neznámého pobytu, vyţaduje-li to veřejný zájem, nebo ochrana zájmů této osoby, popřípadě z jiného váţného důvodu. Podle ustálené soudní praxe nejde o neznámý pobyt tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po určitou, omezenou kratší dobu. Objeví-li se osoba neznámá nebo osoba jejíţ pobyt není znám, zastoupení tímto zaniká a tato osoba provede právní úkon sama. Opatrovník můţe být soudem ustanoven z jiného váţného důvodu, jehoţ závaţnost je soudem individuálně posouzena. Tímto důvodem můţe být duševní porucha pro níţ ale není osoba zbavena či jí není omezena způsobilost k právním úkonům rozhodnutím soudu. Dalším důvodem, kdy osoba můţe poţádat o zřízení opatrovníka je závaţná fyzická porucha, pro kterou se nemůţe pohybovat nebo srozumitelně vyjadřovat. 23 Kolizní opatrovník je ustanoven soudem v případech střetu zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného, nebo v případě střetu zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmţ zákonným zástupcem. Opatrovník je většinou ustanoven pouze k určitému úkonu, nebo pro určité řízení. Jde-li o kolizi zájmů nezletilé osoby, či kolizi zájmů více nezletilců 22 Dostupné z WWW: < >. 23 KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, s. ISBN s

20 zastoupených stejným zákonným zástupcem, je kolizní opatrovník zřízen dle 37 a 83 zákona o rodině. 24 Podle občanského zákoníku i podle zákona o rodině o zřízení opatrovníka rozhoduje soud. Jen ve výjimečných případech o tom rozhoduje orgán jiný, stanoví-li tak zákon. Opatrovník můţe být ve všech případech ustanoven na návrh, soudem je však ustanoven i bez návrhu v případě obligatorního zastoupení Zánik zákonného zastoupení Zákonné zastoupení zaniká absolutně v případě smrti zastoupeného, nebo odpadnutím důvodů, pro které toto zastoupení vzniklo a trvalo. Tento důvod můţe být tedy soudem odvolán (soudem bude zrušeno omezení způsobilosti k právním úkonům), či důvody pro zastoupení odpadnou (dosaţení zletilosti, vykonání úkonu pro který bylo zastoupení zřízeno). Relativně zaniká zastoupení smrtí zástupce, ztrátou způsobilosti zástupce k zastupování, pozastavením či omezením výkonu rodičovské zodpovědnosti, nebo odvoláním zástupce soudem, aniţ by potřeba zákonného zastoupení pominula Smluvní zastoupení Dobrovolně se můţe ve svém právním jednání nechat zastoupit kaţdá fyzická nebo právnická osoba, která z objektivních nebo subjektivních důvodů nechce nebo nemůţe právní úkon vykonat sama. Stejně tak zmocněncem můţe být fyzická i právnická osoba. Zmocnění k zastupování právnické osoby vzniká přímo statutárnímu orgánu této právnické osoby, nebo osobě, jíţ byla udělena plná moc statutárním orgánem, nebo prokuristovi. Zmocněncem právnické i fyzické osoby je v praxi také často advokát. V případě smluvního zastoupení musí zastoupený mít způsobilost jak k uzavření dohody o zastoupení a k udělení plné moci, tak i způsobilost k právním úkonům, které má zástupce jeho jménem vykonat Tamtéž, s Tamtéž, s PLECITÝ, V., VRABEC, J., SALAČ, J. Základy občanského práva. 3. rozšířené vydání, Plzeň : Aleš Čeněk, s. ISBN s

21 Smluvní zastoupení vzniká jednak na základě dohody o plné moci, to znamená dvoustranným právním úkonem, nebo udělením plné moci,coţ je jednostranný právní úkon zmocnitele. V obou případech musí být, pod sankcí neplatnosti, specifikován rozsah zmocněncova oprávnění. Zmocnitel můţe udělit plnou moc k jednomu, několika či k opakujícím se právním úkonům určitého druhu (speciální plná moc), nebo udělit plnou moc ke všem právním úkonům (generální plná moc). Zástupcem můţe být jedna nebo více osob, přičemţ zastoupený můţe vymezit oprávnění jednotlivých zástupců, pokud tak neučiní, platí, ţe všichni zástupci musí jednat společně (kolektivní plná moc) Zastoupení na základě plné moci Plnou mocí zmocnitel prohlašuje, ţe zmocňuje jinou osobu jako oprávněnou (zmocněnce), aby ho v rozsahu stanoveném v této plné moci zastupoval vůči třetí osobě. Zákonem stanovenými náleţitostmi plné moci je označení zmocněnce, rozsah jeho zmocnění a podpis zmocnitele. Stává se účinnou předáním zmocněnci, do této doby ţádné právní účinky této plné moci nevznikají. Kogentní forma písemné plné moci je předepsána tehdy, kdyţ se plná moc netýká jen určitého právního úkonu, anebo vyţaduje-li právní předpis či dohoda stran pro učiněný právní úkon písemnou formu. 28 V ostatních případech můţe být plná moc udělena i ústně. Plná moc nemusí být zmocněncem výslovně přijata. Plnou mocí se deklaruje zaloţení vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem o dohodě o zastoupení. Obsah plné moci vymezuje rozsah zmocněncova oprávnění, má-li být jednání zmocněnce omezeno, musí toto omezení být výslovně v plné moci vyjádřeno. Nevyplývá-li z plné moci toto omezení, pokyny udělené zmocněnci nemají vůči třetím osobám ţádné právní účinky. Nevykazuje-li plná moc ţádná omezení, hovoříme o neomezené plné moci - zmocněnec pak jedná volně podle svého vědomí a svědomí. Zmocnitel nese sám všechna případná rizika, která z udělení takové plné moci vyplývají. 29 Občanský zákoník nestanoví, aby zmocněnec předkládal originál plné moci třetí osobě, se kterou jedná, z toho důvodu soudní praxe dovozuje, ţe ze zmocněncova jednání odst. 3 občanského zákoníku odst. 4 občanského zákoníku 29 JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s

22 vznikají práva a povinnosti vţdy,kdyţ zmocněnec jedná jménem zmocnitele v mezích plné moci, která objektivně existuje. 30 Zmocněnec můţe sám udělit plnou moc jiné osobě, aby za něj jednala za zmocnitele, a to v případě, ţe zmocněncem je právnická osoba, nebo je-li k tomu zmocněnec výslovně oprávněn plnou mocí nebo zákonem. Z těchto právních úkonů je za dalšího zmocněnce zavázán přímo zmocnitel. Neplyne-li z právního úkonu, ţe určitá osoba jedná za někoho jiného, uplatní se nevyvratitelní domněnka, ţe jedná vlastním jménem. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 138/2005, ze dne , podle ust. 32 odst. 1 ObčZ dovodil závěr, ţe: "Nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. V případě písemného právního úkonu musí tato skutečnost vyplývat z tohoto písemného právního úkonu. Nestačí, že tato okolnost je případně dána jinými skutečnostmi, pokud nejsou vyjádřeny v tomto písemném právním úkonu." Druhy plné moci Udělí-li zmocnitel plnou moc, musí v ní uvést rozsah zmocněncova oprávnění. Podle rozsahu zmocněncova oprávnění pak rozlišujeme speciální (zvláštní) plnou moc, jeţ je určena k jednomu, několika anebo k opakujícím se právním úkonům určitého druhu. Plná moc individuální opravňuje zmocněnce k určitému jednotlivému nebo několika jednotlivým právním úkonům. 32 Obecnou neboli generální plnou mocí zmocnitel uděluje zmocnění zmocněnci ke všem úkonům, které by mohl zmocnitel vykonat sám. Písemná forma plné moci je vyţadována v případě, ţe i právní úkon, ke kterému zmocňuje, je nutno učinit písemnou formou a dále v případě, netýká-li se plná moc jen určitého právního úkonu ( při udělení obecné plné moci). Z udělené obecné plné moci je zmocněnec oprávněn ke všem úkonům, aniţ by určité úkony byly výslovně pojmenovány, či zakázány zmocniteli tak mohou hrozit případná rizika vyplývající z tohoto zmocnění. Lze konstatovat, ţe vhodnější je udělovat speciální plnou moc s přesným vymezením úkonů, k nimţ je zmocněnec oprávněn. 30 tamtéž s Dostupné z WWW: < 7>. 32 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník II Komentář. 1. Vydání, Praha : C. H. Beck, s., ISBN , s

23 Ze zákona vyplývá, ţe zmocněnec musí jednat jen v rozsahu, ke kterému ho plná moc opravňuje. Dostane-li zmocněnec pokyny, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaţe by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal. 33 Podle občanského soudního řádu lze rozdělit plné moci na procesní plnou moc, která se vztahuje na všechny procesní úkony a kterou nelze omezit. Zmocněnec disponující plnou procení mocí je tedy zplnomocněn ke všem právním úkonům, které můţe za účastníka v daném řízení činit. Naproti tomu prostá plná moc opravňuje zástupce jen k jednotlivým procesním úkonům. 34 Podle občanského soudního řádu můţe mít účastník pouze jednoho právního zástupce v téţe věci. 35 Je-li procesní plná moc udělena současně dvěma advokátům, je neplatná a účastník musí být poučen o této neplatnosti a vyzván k tomu, aby si zvolil pro řízení jen jediného zástupce a toto zastoupení pak musí osvědčit novou plnou mocí. 36 V případě, ţe by si účastník zvolil dalšího zástupce pro zastupování v téţe věci, musí dosavadnímu zástupci plnou moc vypovědět. Lze vyuţít i moţnost zaloţit plnou moc do spisu soudní správy a v kaţdé konkrétní věci se na ni jen odvolat, pak hovoříme o tzv. prezidiální plné moci. 37 Plnou moc lze udělit fyzické osobě, prokuristovi i osobě právnické, přičemţ v případě právnické osoby, vzniká právo jednat za zmocnitele statutárnímu orgánu nebo takové osobě, které statutární orgán udělí plnou moc. Zmocnitel má moţnost udělit plnou moc i několika zmocněncům společně, jedná se pak o kolektivní plnou moc. Není-li v kolektivní plné moci stanoveno, ţe např. jeden či několik zmocněnců jsou oprávněni jednat samostatně, musí jednat všichni zmocněnci společně, tedy učinit obsahově shodný projev vůle. Pouze takové společné jednání zmocněnců je pak spojeno s právními následky zastoupení. Přičemţ pro společné jednání zmocněnců postačuje i jejich následných, ale obsahově shodných projevů vůlí. U společné prokury jsou 33 Tamtéţ, s ČESKO. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, 28 (dále bude citováno jako OSŘ) odst. 1 OSŘ 36 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 2 Cdon 1007/96 37 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník II Komentář. 1. Vydání, Praha : C. H. Beck, s., ISBN , s

24 prokuristé oprávněni zastupovat a podepisovat kaţdý samostatně, nebo za učinění souhlasného projevu vůle všech prokuristů anebo alespoň dvou z nich Překročení rozsahu oprávnění Rozsah oprávnění k jednání zmocněnce jménem zmocnitele je ve smluvním zastoupení vymezen plnou mocí. Ze zmocněncova jednání plynou občanská subjektivní práva a právní povinnosti zmocniteli v rozsahu uděleného oprávnění k zastupování. Překročí-li zmocněnec rozsah oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán právními účinky takového překročení jen kdyţ jej dodatečně schválí (tzv. ratihabice). Tímto dodatečným schválením vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon jiţ od počátku učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění k zastupování (jedná se tedy o právní účinky právního úkonu ex tunc, tedy ne aţ od jeho schválení. 39 Pokyny, které nevyplývají z plné moci, udělené zmocněnci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaţe by byly známé osobám vůči kterým zmocněnec jednal. Zmocněnec není oprávněn překročit svá oprávnění vyplývající z plné moci, s výjimkou schválení takového překročení v rozsahu oprávnění zmocnitelem. Toto schválení překročení rozsahu oprávnění můţe zmocnitel provést výslovně nebo i mlčky, tj. nekonáním (neoznámením bez zbytečného odkladu) poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl. Překročením oprávnění jednat za zmocnitele nebo jednáním za jiného bez plné moci se zavazuje samotná jednající osoba (samozřejmě nedošlo-li ke schválení takového úkonu bez zbytečného odkladu zmocnitelem)." 40 Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, můţe osoba, se kterou zmocněnec jednal, na zmocněnci poţadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. To však neplatí, jestliţe osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla. Dojde-li k překročení oprávnění zmocněncem jednajícím na základě speciální plné moci, lze jednoduše posoudit, zda k takovému jednání zmocněnec oprávněn byl či nikoli. Sloţitější situace nastává v případě, kdy zmocněnec jedná na základě obecné (generální) plné moci, jelikoţ ta opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které by jinak 38 Tamtéţ, s JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s Dostupné z WWW: < htmlčč>. 22

25 mohl učinit sám zmocnitel. 41 Při existenci pochybností o úkonu učiněném zmocněncem, je nutné tento úkon posoudit s ohledem na dobré mravy s odkazem na 39 občanského zákoníku: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2005, ze dne k zastoupení přímému; k ratihabici nezmocněného jednatelství, vyjadřuje toto stanovisko: "I. Zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé. II. Jestliže zmocněnec činil právní úkon jménem zmocnitele, aniž k tomu byl vybaven plnou mocí, jedná se o tzv. nezmocněné jednatelství, a tento úkon je pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí ( 33 odst. 2 obč. zák.). Na dodatečné schválení (tzv. ratihabici) lze usuzovat podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu (např. z okolnosti, že pronajímatel přijímal od nájemce ve smlouvě smluvené nájemné)." 42 Problematiky nezmocněného jednání zprostředkovatele se také dotýká rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 411/2007, ze dne : "Ve vztahu k třetím osobám je zprostředkovatel oprávněn za zájemce jednat nebo přijímat cokoliv, jen byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí ( 777 věta druhá obč. zák.). Nedostatek písemné formy plné moci je i zde možno zhojit dodatečným schválením jednání zájemcem (tzv. ratihabicí)." 43 Pokud zákon spojuje určité důsledky s tím, ţe zmocnitel byl v dobré víře nebo ţe zmocnitel o něčem věděl nebo musel věděl - přihlíţí se k tomu i u zmocněnce (ledaţe se jedná o skutečnosti o kterých se zmocněnec dozvěděl jiţ před udělením plné moci) Zmocnitel který není v dobré víře se nemůţe dovolávat dobré víry zmocněnce EPRAVO.CZ: Problematika tzv. obecné plné moci. [online]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 42 Dostupné z WWW : <. 07 >. 43 Dostupné z WWW : < > odst. 3 občanského zákoníku 23

26 Zánik plné moci K zániku plné moci dochází podle 33b občanského zákoníku provedením úkonu, na který byla omezena, dále je-li odvolána zmocnitelem či vypovězena zmocněncem a samozřejmě smrtí zmocněnce. V případě smrti zmocnitele zaniká plná moc tehdy, pokud z jejího obsahu nevyplývá opak. V novele občanského zákoníku č. 554/2004 Sb je v 33b odst.2 vloţena věta:"pokud zvláštní zákon nestanoví jinak" Tato změna umoţňuje zmocniteli projevit vůli na základě zvláštního zákona tak, aby jím udělená plná moc mohla existovat i po jeho smrti. Obchodní zákoník v 15 odst. 1 stanovuje, ţe plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněţními prostředky jeho smrtí nezaniká, pokud z obsahu plné moci nevyplývá, ţe má trvat pouze po dobu jeho ţivota. 45 Zmocnitel můţe kdykoli plnou moc odvolat, tohoto práva se nelze platně vzdát.pokud zmocnitel plnou moc odvolá, ale tato skutečnost není zmocněnci známa, pak právní úkony, které zmocněnec učiní, mají stejné právní následky, jako kdyby plná moc trvala. Vůči třetím subjektů toto ale neplatí, jestliţe o odvolání plné moci věděly, anebo vědět musely. Právní úkony vykonané zmocněncem, poté co se dověděl o odvolání plné moci, nemají vůči zmocniteli právní účinky - tedy jiţ není rozhodující, zda o odvolání plné moci zmocněnci třetí subjekt věděl, vědět musel, nebo nevěděl. 46 Výjimka ze zásady, ţe po zániku plné moci nemají právní úkony bývalého zmocněnce právní účinky pro zmocnitele, je důleţitá pro právní jistotu třetí osoby, se kterou zmocněnec zmocnitele jedná. Jde o situaci, kdy zmocnitel oznámí jiné osobě, ţe udělil zmocněnci plnou moc k vykonání určitých, zpravidla jednorázových úkonů, trvajících delší dobu a potom dojde k odvolání takové plné moci, můţe se zmocnitel na její odvolání odkazovat jen tehdy, kdyţ o něm informoval tuto jinou osobu ještě před jednáním zmocněnce, anebo kdyţ tato jiná osoba o odvolání plné moci věděla jiţ v době jednání se zmocněncem. Důleţité je, ţe zákon pro oznámení, ani pro odvolání plné moci nevyţaduje písemnou formu, postačuje ústní projev, a to i tehdy, kdyţ udělení plné moci je vyţadováno v písemné podobě. V případě, ţe zmocnitel zemře, nebo zmocněnec vypoví plnou moc (jedná se pouze o tyto dva případy), zákon upravuje povinnost pro zmocněnce; aby s ohledem na 45 JEHLIČKA, O.; ŠVESTKA, J.; ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, s. ISBN X. s tamtéž s