DUCH OŽIVUJE, NEVHODNÉ STRUKTURY ZABÍJEJÍ

Transkript

1 PETR HRUŠKA DUCH OŽIVUJE, NEVHODNÉ STRUKTURY ZABÍJEJÍ (srov. 2 Kor 3,6) PASTORAČNÍ SITUACE V PLZEŇSKÉ DIECÉZI NA PŘELOMU TISÍCILETÍ ÚVOD METODOLOGIE PASTORAČNÍHO PRŮZKUMU SPOLEČENSKÝ KONTEXT DIECÉZE Církev v Evropě Církev v České republice Dědictví železné opony Religiozita Církev v plzeňské diecézi Pastorační a církevní vlivy Rozloha a obyvatelstvo plzeňské diecéze Pastorace na území diecéze době komunismu Náročnost i šance PASTORAČNÍ SITUACE V DIECÉZI Osobní sny o církvi Sny vztahující se k poslání církve navenek Sny vztahující se k vnitřnímu životu církve Pastorační vize Lidé v diecézi za deset let Pastorační strategie za deset let Pastorační struktury za deset let Pastorační systémy za deset let Pastorační situace Lidé v diecézi dnes Pastorační strategie dnes Pastorační struktury dnes Pastorační systémy dnes Pastorační plánování Nabídka pastorační formace Rozvoj pastorační strategie Transformace pastoračních struktur Zkvalitnění pastoračních systémů Otevření se vůči širší společnosti...20 SOUHRN: DIAGNÓZA NEMOCÍ A ZNAMENÍ NADĚJE...20 Diagnóza organizačních nemocí...20 Znamení naděje...21 POZNÁMKY...22

2 ÚVOD Předkládaná pastorační analýza 1 je zaměřena na zmapování společenského kontextu a současné pastorační situace v plzeňské diecézi, které může posloužit jako základ pro hlubší reflexi této situace ve světle teologických a pastoračních trendů v dnešní církvi a v teologii. Základní otázkou této práce tedy je: Jaká je současná pastorační situace v plzeňské diecézi? Po velmi stručném shrnutí celkové metodologie použité při pastoračních průzkumech v diecézi (1.) je nejprve nabídnut krátký přehled historického, sociokulturního, politického a eklesiálního kontextu, ve kterém se pastorační služba v plzeňské diecézi odehrává (2.). Hlavní a nejrozsáhlejší část studie pak souhrnným způsobem syntetizuje výsledky kvantitativní, kvalitativní a organizační analýzy dat získaných při pastoračních průzkumech v terénu v letech 2001 a 2002 (3.). Nakonec je připojeno stručné shrnutí celkové situace zaměřené na organizační diagnostiku. 1. METODOLOGIE PASTORAČNÍHO PRŮZKUMU Za základní strategii vhodnou k zodpovězení základních otázek průzkumu 2 byla zvolena strategie zvaná případová studie (chápaná jakožto objevitelský proces, spíše než jakožto testování předem daná hypotézy 3 ), zaměřená na diecézi jakožto celek, která zahrnovala pět nástrojů: dokumentační analýzu, 4 sekundární analýzu; 5 farní dotazník (prosinec 2001); 6 průzkumné skupiny (prosinec 2001) 7 a služebnický dotazník (červen 2002). 8 Na základě takto získaných dat pak byla provedena kvantitativní, 9 kvalitativní 10 a organizační 11 analýza. Takto získané informace byly nakonec vzájemně porovnávány a prověřovány za účelem zvýšit výpovědní kvalitu získaných dat a nalézt případné vzájemné vztahy a důležité závislosti. 12 Výsledný sumář takto získané syntézy je zachycen v následujících částech této studie. Čtenáře či čtenářku bude možná vhodné upozornit, že v závěrečných poznámkách je často suchá analýza průběžně ilustrována různými zajímavými podrobnostmi z dotazníků a především prošpikována často velmi šťavnatými citáty z průzkumných skupin. Pro lepší orientaci tedy ještě uvádíme jejich složení: Do skupiny A (dále nazývané biskupství ) 13 byly pozvány klíčové osoby aktivní na diecézní rovině pastorace a zaměstnané přímo v úřadě plzeňského biskupství. Do skupiny B (dále nazývané farnosti ) 14 byly pozvány osoby různým způsobem aktivní na farní rovině pastorace, jak přímo v Plzni, tak na venkově či menších městech. Skupina C (dále nazývaná sdružení ) 15 pak byla zorganizována pro členy konkrétního křesťanského sdružení aktivního v pastoraci mládeže a v sociální oblasti na regionální rovině. 2. SPOLEČENSKÝ KONTEXT DIECÉZE Znalost sociokulturních a duchovních vlivů je nezbytnou podmínkou pastorační či organizační analýzy jakékoli pastorační jednotky. Proto i účelem této části je popsat historický, sociokulturní, politický a eklesiální kontext plzeňské diecéze. Po krátkém souhrnu nejdůležitějších charakteristik církve a společnosti v Evropě budou načrtnuta některá specifika církve v České republice a popsána současná i nedávná společenská, náboženská a pastorační situace v plzeňské diecézi. 2.1 CÍRKEV V EVROPĚ V rámci omezeného formátu této studie zde samozřejmě není možné rozvinout detailní sociokulturní analýzu církve a společnosti v dnešní Evropě. Nicméně alespoň hrubý nástin hlavních rysů onoho komplexního a členitého posunu v paradigmatu směrem k nové fázi vztahu mezi křesťanskou vírou a současnou kulturou je zde nutný. Dnešní církev a společnost v evropském prostoru je možné krátce charakterizovat následujícím způsobem: 16 2

3 Evropská kultura po dlouhou dobu ztvárňovaná osvícenstvím v současné době prochází hlubokou a obtížnou proměnou. Všechny větší sociální jednotky a instituce (včetně církví) jsou zasaženy potížemi plynoucími z tohoto kulturního přerodu. Katolická církev v Evropě je tímto vývojem zasažena obzvlášť hluboce, protože poslední dvě století žila v relativně silné katolické subkultuře. Tento přerod je doprovázen vnímatelnou ztrátou tradiční identifikace věřících s církví, což hluboce poznamenává strukturální podobu jak diecézí, tak farností. Tvůrčí výměna mezi církví a (post)moderní společností je často bržděna rostoucí polarizací uvnitř církve. 17 Hlavním problémem všech velkých křesťanských církví v Evropě se zdá být bezmocnost při předávání víry jakožto životodárného vztahu s Bohem uprostřed křesťanské komunity. Základní charakteristiky současné situace společnosti mohou pak být dále vyjádřeny pomocí následujících nálepek : radikální pluralita a subjektivita; fundamentální proměnlivost všech věcí; kritika všech institucí; spiritualita orientovaná na osobní zkušenost a zážitek; velmi průstupné a pružné hranice mezi oficiální a neoficiální náboženskostí; obnovená náklonnost k integralismu a fundamentalismu uvnitř některých skupin jakožto způsob, jak se vyhnout konfrontaci s těmito novými trendy. Všechny tyto charakteristiky mohou být všeobecně chápány nejen jako nebezpečí pro církev, ale především jako šance a výzva. 18 Medard Kehl vidí dvě vzájemně na sebe odkazující dimenze jakožto životně důležité pro další rozvoj církve v Evropě: návrat k spirituální dimenzi církve 19 a nalezení nových komunikativních struktur, které by odpovídaly dnešní době CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE Dědictví železné opony Církve v postkomunistických zemích se kromě všech výše uvedených problémů navíc potýkají ještě s jednou zvláštní potíží: s problémem diskontinuity způsobené čtyřicetiletou izolací za železnou oponou. Důsledky nutného postavení se na odpor komunistickému diktátorskému režimu na jedné straně a nešťastná aktivní či pasivní kolaborace s tímto režimem na straně druhé stále hluboce poznamenávají nejen politický, kulturní a vědecký rozvoj v těchto zemích, 21 ale také církevní život. Na základě průzkumů v posledních deseti letech může být Česká republika považována za druhou nejateističtější postkomunistickou zemi (za bývalou NDR). 22 Je zajímavé, že vliv těchto podmínek na utváření přiměřených pastoračních konceptů byl dosti nejednoznačný. Na jedné straně byl v době komunismu zcela potlačen církevní triumfalismus a křesťané si zvykli žít spíše v malých skupinách. Na straně druhé však tato situace způsobila velkou nerovnováhu mezi svátostnou a diakonickou dimenzí pastorační služby v neprospěch diakonické. 23 Neoficiální pastorační služba nacházela svůj výraz několika způsoby: 24 od hodně propracovaných paralelních struktur podzemní církve (se svými ženatými kněžími a biskupy), přes různé komunity a skupiny účastnící se jak života oficiální církve, tak neoficiálních tajných aktivit (s tajně vysvěcenými kněžími nebo s kněžími vysvěcenými oficiálně, ale momentálně bez státního souhlasu), až k všemožným tajným aktivitám, které doplňovaly (téměř výlučně na svátosti zaměřenou) oficiální farní pastoraci. Některé skupiny byly již v té době ovlivněny různým pastoračními koncepty nových církevních hnutí. 25 Po politických změnách v zemi (v roce 1989) byla v církvi vnímatelná poměrně vysoká očekávání co se týče náboženské obnovy. Možná ještě větší respekt vůči církvi bylo navíc možno vnímat i v širší společnosti (převážně nejspíše jako výraz uznání tušené role církve v protikomunistickém odporu nebo jako sympatie s určitou politicky potlačovanou skupinou). Tato očekávání však byla realizována jen z velmi malé části a popularita církve velmi rychle poklesla. 26 Církev byla v tomto porevolučním období snad příliš zaměstnaná obnovou svých oficiálních struktur (snad víc než 3

4 svého vnitřního a komunitárního života), požadavky na navrácení svého původního majetku a snahou a získání svého dřívějšího vlivu. Současná situace vypadá tak, že, z mnoha důvodů, širší společnost je většinou vůči církvi neutrální (na místní obecní úrovni) 27 nebo dokonce nepřátelská (často spíše na celostátní politické rovině). 28 Ekonomické vztahy mezi církví a státem stále ještě nejsou vyřešeny. Problematické je to, že určitý typ nutného vnitrocírkevního vystřízlivění má někdy podobu hluboké a trvalé frustrace, pocitu bezmocnosti, strachu z jakéhokoli experimentování, antipatie k čemukoli novému nebo trvalého hledání nějakého nového společného nepřítele. 29 Ačkoli všechna náboženství mají v zemi plnou politickou svobodu, 30 zdá se, že mentalita katolíků (často charakterizovaná právě oním hledáním společného nepřítele ) se proměňuje mnohem pomaleji a těžko si zvyká na život v nečernobílé a komplexní pluralitní společnosti. Vědomí všeobecné spoluzodpovědnosti křesťanů za jejich místní obce a za společnost jako celek je stále velmi nízké, udělování svátostí je stále velmi často chápáno jako téměř jediný důležitý rozměr církevního života jako celku, katecheze je často vnímána jako téměř výlučně na děti zaměřená aktivita, spoluzodpovědnost farníků za jejich farní obce včetně kostelů není rozvinuta a zdá se, že ve farní pastoraci stále převažuje takzvaný systém jednoho muže. 31 Na druhé straně si mnozí katolíci z totalitního období s sebou nesou bohaté pozitivní zkušenosti: zkušenost Boha, který není závislý na přízni těch, kdo jsou právě u moci ani na jakýchkoli dalších vnějších okolnostech; zkušenost toho, že je možné žít relativně bohatý církevní život i bez příliš rozvinutých struktur nebo vnější podpory; zkušenost síly společenství; zkušenost s efektivitou spolupráce v malých společenstvích a skupinách a se spoluprací mezi všemi možnými skupinami a směry uvnitř církve bez blokujících či nezdravých sporů Religiozita Oficiální religiozita je v České republice od roku 1990 stále klesající, 33 s tendencí k nižší religiozitě směrem od východu k západu země 34 a směrem od menších k větším místním obcím. 35 Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 (které se celkem shodují s výsledky průzkumu Projektu Aufbruch z roku 1998) se kolem čtvrtiny obyvatelstva považuje za katolíky, kolem 5% tvoří křesťané jiných denominací. To znamená, že kolem 70% obyvatel se označuje za bez náboženské příslušnosti (polovina z nich je podle Projektu Aufbruch pokřtěná). Pokud ovšem u jednotlivých lidí pomocí kladení diferencovanějších otázek prozkoumáme intenzitu víry a způsob identifikace s vírou hlouběji, dostaneme ještě komplexnější obraz. Zatímco pouze kolem 10% obyvatelstva věří podle církevního učení, kolem 30% věří svým vlastním způsobem, kolem 30% nemají žádnou víru a kolem 10% jsou proti víře. 36 Pokud je pak zkoumána víra také podle jejích jednotlivých obsahů či objektů, je výsledný obraz ještě mnohem členitější. Tato pozorování by korespondovala s výše (viz odd. 2.1) zmíněnou tendencí k privatizaci a subjektivizaci víry v dnešní společnosti. 2.3 CÍRKEV V PLZEŇSKÉ DIECÉZI Pastorační a církevní vlivy Plzeňská diecéze (založená v roce 1993), nejmladší z nynějších čtyřech sufragánních diecézí pražské arcidiecéze, je součástí české provincie České biskupské konference. Poslední hlubší reforma diecézních a farních organizačních struktur byla provedena za habsbursko-lotrinských monarchů Marie Terezie a Josefa II. ke konci 18. století. 37 Je jasné, že díky hlubokým socio-geografickým a společenským změnám, které proběhly během tohoto dvousetletého období, tato josefínská farní struktura, která tehdy pokryla celou zemi hustou sítí vesnických kostelů a kaplí, nemůže v žádném případě odpovídat dnešní pastorační situaci. Navíc se zdá, že dědictví této osvícenské církevní reformy se neprojevuje pouze v nevyhovujících vnějších strukturách, ale ještě i dnes u mnohých katolíků stále podporuje jakousi falešnou mentalitu většiny. 38 Snadno přístupné svátostné služby jsou dnes často (znovu) chápány jako součást povinné občanské vybavenosti a vnímat naši zemi jako především misijní oblast je stále velmi vzácný jev. 39 4

5 Další strukturálním vlivem, který nese své ovoce opět nejen v plzeňské diecézi, ale v celé církevní provincii, je dědictví čtyřicetiletého období komunistickým režimem programově velmi limitované teologické a pastorační formace několika generací kněží na kompromisní a od vývoje v univerzální církvi téměř izolované Cyrilometodějské teologické fakultě v Litoměřicích a svým způsobem i stále ještě důkladně nevyhodnocené dědictví způsobu formace na obnovené Katolické teologické fakultě v Praze v devadesátých letech. 40 V porovnání s ostatními českými a moravskými diecézemi, plzeňská diecéze má nejnižší absolutní počet kněží (100), stálých jáhnů (4), nedělních mší (273) a účastníků nedělních mší (12.000). 41 Avšak pokud tato čísla srovnáme mezi sebou navzájem a s celkovým počtem obyvatel či katolíků v jednotlivých diecézích, dostaneme mnohem komplexnější obraz. Zatímco rozdíly v počtu obyvatel jednotlivých diecézí na jednoho kněze jsou poměrně velké (Plzeň je s na druhém místě hned po Litoměřicích), 42 počty katolíků na jednoho kněze jsou ve všech diecézích téměř stejné (kolem 1.500) 43 a počty účastníků nedělních mší na jednoho kněze (Plzeň: 120) nebo na jednu nedělní mši (Plzeň: méně než 50) jsou téměř v obráceném pořadí (tentokrát s nejmenšími čísly v plzeňské diecézi) Rozloha a obyvatelstvo plzeňské diecéze Plzeňská diecéze, rozkládající se v nejzápadnější čísti České republiky, má rozlohu něco přes km 2 a celkový počet obyvatel kolem 800,000 (s poměrně mladým věkovým profilem). 45 Koncentrace obyvatelstva je s výjimkou města Plzně poměrně nízká. 46 V diecézi je kolem 10 měst s více než 20,000 obyvateli (tato města jsou identická s vikariátními centry). Plzeň má 166,000 obyvatel. Téměř 60% excurrendo farností (tj. farností, kam kněz dojíždí) jsou v místních obcích s méně než 1,000 obyvateli, polovina sídelních farností (tj. farností, kde bydlí kněz) je v obcích s obyvatelstvem mezi 1,000 a 5,000. Oblast diecéze byla vážně zasažena důsledky II. světové války, následného násilného odsunu většiny německého (většinou katolického) obyvatelstva a politiky osídlování Sudet obyvatelstvem přistěhovalým z jiných částí Čech, Moravy a Slovenska, ale také Ukrajiny, Rumunska a tehdejší Jugoslávie. Většina těchto lidí, ačkoli původně z tradičně náboženského prostředí, poměrně rychle přestala v novém prostředí a pod komunistickým tlakem víru praktikovat. V několika vlnách byly také některé části diecéze osídlovány romskými přistěhovalci ze Slovenska Pastorace na území diecéze době komunismu Na venkově si svoji víru v době komunismu uchoval jen velmi malý počet věřících, scházejících se ve velmi rozptýlených, izolovaných a mezi sebou navzájem příliš nekomunikujících skupinách většinou pouze při nedělích mší svatých. 48 Živější křesťanské obce, často s dobrými ekumenickými kontakty, přežily spíše ve větších městech. V Plzni a v některých částech diecéze byla snaha rozvinout jakousi síť malých společenství a modlitebních skupin. V příhraničních oblastech sloužilo (odsunuto státním dozorem) poměrně velké množství (diecézních i řeholních) kvalitních kněží, kteří tam kromě tradiční a povolené svátostné pastorace často rozvíjeli ještě i jakousi polooficiální formu pastorace pro lidi, kteří se k nim sjížděli na fary často z velké dálky. Některé z těchto tajných či polooficiálních forem pastorace byly navázány na některé z řeholních společenství (františkáni, dominikáni, salesiáni) nebo některé z nových církevních hnutí (na území dnešní plzeňské diecéze to byla především Charismatická obnova a Focolare, částečně i Světlo-Život). Struktury klasické podzemní církve na území diecéze příliš rozvinuté nebyly. Jinak pro území diecéze (tehdy jakožto součást pražské arcidiecéze) jsou platné již dříve uvedené obecnější rysy pastorace v době komunismu (viz odd ). Jen procenta religiozity uváděná jako celostátní průměr je třeba pro území plzeňské diecéze již tehdy v době komunismu podstatně snížit (rozdíl 26% katolíků podle sčítání lidu v roce 2001 vůči 18% v roce 2001 musel mít svůj základ již v dřívějších desetiletích). Tradičnější formy církevního života bylo možno nalézt pouze v několika jihozápadních oblastech diecéze (ve většině vikariátů je dnes kolem 15% katolíků, kromě vikariátů Klatov a Domažlic s 30% a Plzně-jihu s 20%). 5

6 2.4 NÁROČNOST I ŠANCE Po prozkoumání různých kontextů, ve kterých plzeňská diecéze žije a rozvíjí svoji pastoraci je jasné, že sociokulturní a spirituální vlivy, které je nutně třeba vzít v úvahu při zkoumání současné pastorační situace a její následné reflexi, jsou velmi komplexní a nesou s sebou velké nároky nebo dokonce i nebezpečí. Na druhé straně kombinace důsledků komunistického režimu se stále silněji se o slovo hlásícím paradigmatem postmoderní společnosti a spolu se vše zahrnující hlubokou proměnou či dokonce krizí uvnitř církve samotné má i své šance a může být příležitostí k nalezení nové cesty, která bude věrná zároveň evangeliu i dnešnímu člověku. 3. PASTORAČNÍ SITUACE V DIECÉZI Základní struktura tohoto oddílu zaměřeného nyní již přímo na vnitřní pastorační situaci diecéze odpovídá jednotlivým tematickým částem rozhovorů v průzkumných skupinách. Východiskem je kolekce osobních snů (3.1) a pastoračních vizí (3.2) jednotlivých účastníků těchto skupin. Tato perspektiva je později doplněna o realistický popis současné pastorační situace (3.3) v diecézi, což nakonec přirozeně vede k formulaci některých výhledů do blízké budoucnosti a k pokusu a jakýsi druh pastoračního plánování (3.4). Hlavní témata sekcí nazvaných pastorační vize a pastorační situace jsou pak ještě dále rozčleněna podle základních kategorií převzatých z teorie řízení: lidé, strategie, struktury a systémy (viz obrázek Diagram Sedmi S v závěrečné části této studie). 3.1 OSOBNÍ SNY O CÍRKVI Na rovině osobních snů o církvi se v průzkumných skupinách objevilo devět konkrétních témat: otevřenost a inkluzivita; evangelizace a svědectví víry; sociální spravedlnost; jednota v mnohotvárnosti; společenství jakožto domov; spolupráce; vzájemná provázanost spirituality a pastorační služby; transformace struktur a kompetentnější a komunikativnější kněží. Podle toho, že přibližně třetina osobních snů jednotlivých účastníků se týkala poslání církve navenek a dvě třetiny pak byly vztaženy spíše k vnitřnímu životu církve by bylo možné usuzovat, že sny účastníků o církvi budoucnosti jsou spíše ekleziocentrické (navíc v hlasech z biskupství se ze snů o církvi zcela vytratil rozměr sociální spravedlnosti jakožto součásti poslání církve). Avšak na druhou stranu byl ve všech skupinách zároveň jasně rozpoznatelný důraz na nutnost úzké provázanosti a vzájemného obohacování vnějšího poslání, vnitřního života a podpůrných struktur: poslání církve bylo chápáno jakožto plod kvalitního a hlubokého komunitárního a duchovního života podpíraného zdravými a transparentními strukturami a doprovázeného kvalitní službou kompetentních pastoračních služebníků a vůdců Sny vztahující se k poslání církve navenek Otevřenost: Pro většinu lidí ve všech třech průzkumných skupinách (jak pro ordinované, tak pro neordinované) byly pojmy jako otevřenost, inkluzivita a transparentnost církve vůči širší společnosti něčím velmi důležitým a klíčovým. 50 Evangelizace: Skoro stejně často se ozývaly hlasy vyjadřující potřebu svědectví víry, služby slova a evangelizace a společné služby celého společenství vůči dnešním hledajícím lidem. Ačkoli tyto hlasy byly slyšet ve všech třech skupinách, nejsilnější byli v skupině, kterou jsme označili biskupství (viz výše v metodologické části této kapitoly). 51 Sociální spravedlnost: Sny o církvi se silně rozvinutým smyslem pro sociální spravedlnost a diakonickou službu byly velmi silně přítomné ve skupině sdružení, 52 hlasy neordinovaných účastníků byl sociální rozměr slabě zastoupen i ve skupině farnosti, ale vůbec nebyl vyjádřen ve skupině biskupství Sny vztahující se k vnitřnímu životu církve Jednota v mnohosti: Dalším centrálním a v podstatě všechna další témata pronikajícím motivem silně přítomným ve všech skupinách (nejsilněji pak ve skupině biskupství ) byl důraz na jednotu v mnohosti, vzájemný respekt a překonání nedorozumění. 53 6

7 Společenství: Všechny skupiny si byly vědomy, že církev potřebuje nejen maximální otevřenost vůči širší společnosti, ale také hluboké zakořenění a bezpečí zakoušené v jejím společenstevním životě, vnitřních vztazích a tvůrčím a uzdravujícím vzájemném přijetí. Ve skupině sdružení probíhala zajímavá diskuse na téma napětí mezi obrazem církve jakožto otevřeným domem a rodinným domem ; zatímco jeden z účastníků zdůrazňoval obraz první 54 a jiný z účastníků obraz druhý, 55 skupina se nakonec shodla, že oba důrazy mají sice svá nebezpečí, ale oba jsou potřebné a vzájemně se podmiňující. Spolupráce: Obraz církve jako domova nebyl ani v jedné skupině pouhým vyjádřením potřeby bezpečí a dobrých osobních vztahů, ale také zdůrazněním nutné základny pro dobrou spolupráci ve službě. Proto důležitou součástí snu o církvi většiny účastníků byla možnost spoluúčasti všech křesťanů a všech společenství na pastoraci a apoštolátu církve dospělé spoluzodpovědnosti ve všech oblastech života a služby církve a příležitosti pro spolupráci v pastoraci založené na sdílení rozličných osobních a komunitních darů, 56 kde samozřejmě bude kněz mít stále své jedinečné místo, ale jedinečné právě oním posláním sjednocovat lidi ke společnému poslání. 57 Spiritualita: Touha po církvi zakořeněné v hlubokém duchovním životě svých členů a společenství byla znovu a znovu vyjadřována ve všech třech skupinách, ovšem pouze jedinkrát hlasem ordinovaného účastníka (a to ještě pomocí spíše obecnější formulace, totiž touha po živém společenství svatých lidí ). 58 Propojení mezi rovinami poslání a služby na straně jedné a zakořeněním v hluboké spiritualitě na straně druhé bylo zvlášť jasně vyjádřeno ve skupině sdružení. 59 Struktury: Téma církevních či pastoračních struktur bylo jedním z horkých témat jak skupiny farnosti, tak skupiny sdružení. Ve skupině biskupství bylo toto téma propojeno spíše s následujícím oddílem věnujícím se praktičtějším pastoračním vizím. Ve všech skupinách panovala celkem jasná shoda jak v základním principu, že určité struktury jsou pro kvalitní a plodný život a službu církve nutné, tak v touze po rozvoji zdravějších a více podpůrných struktur, které by odpovídaly současné společenské, kulturní a pastorační situaci. Některé konkrétnější sny pak byly zmíněny jak ve skupině farnosti, tak ve skupině sdružení. 60 Kněží: Poslední důležitou a všudypřítomnou součástí snů o církvi ve všech skupinách byli kněží. 61 Ačkoli jeden z účastníků skupiny biskupství snil o vyšších počtech kněží v diecézi, všechny ostatní hlasy ve všech skupinách snily spíše o pastoračních a osobních kvalitách kněží. Obzvlášť zřetelně z těchto snů o nových kněžích vystoupily do popředí především čtyři témata: spiritualita (tj. osobnost kněze hluboko zakořeněná v Bohu se silnou, duchovně založenou autoritou), pokora (tj. obyčejné lidské a slušné jednání s lidmi bez arogance a sebedůležitosti), společenství (tj. schopnost kněze žít a podporovat otevřené a hluboké vztahy jak ve farnostech, tak v dalších společenstvích a v kněžském presbyteriu) a vedení (tj. služebník schopný inspirovat, rozlišovat rozličné dary lidí kolem něj, povzbuzovat a sjednocovat spolupracovníka a farnost), ale nechyběl ani (černý) humor PASTORAČNÍ VIZE Úvodem je třeba zdůraznit tři postřehy získané z vlastního průběhu průzkumných skupin: Za prvé, u většiny účastníků průzkumných byla jasně rozpoznatelná poměrně velká potíž s vyjádřením osobních snů a vizí o církvi a pastoraci. Bylo znát, že většina účastníků je zvyklá a schopná o těchto tématech uvažovat spíše formou kritiky současné situace než formou tvůrčího výhledu do budoucnosti. 63 Za druhé, na základě porovnání konkrétních pastoračních vizí, jak byly vyjadřovány určitými klíčovými pastoračními pracovníky, je možné konstatovat nedostatečnou míru hlubší vzájemné komunikace a společného hledání celkové pastorační vize pro diecézi. 64 Totéž bude níže potvrzeno i přímými komentáři lidí z terénu. Za třetí, přesto, že nějaká společná vize pro diecézi zformulována zatím není, zdá se, že téměř všichni účastníci, často nezávisle na sobě, různými způsoby a formami vyjadřovali v jádře tutéž vizi nebo určitou specifickou perspektivu většinou velmi dobře spojitelnou s perspektivami ostatních. 7

8 Proto je také možné jednotlivé příspěvky shrnout do společného rámce a konstatovat, že součástí tvůrčí pastorační vize účastníků průzkumných skupin pro diecézi v příštích deseti letech jsou následující změny, posuny či výhledy: Lidé v diecézi za deset let důsledný a pronikavý posun stylu vedení diecéze od spíše administrativního, často ale nedůsledného stylu s velkým důrazem na reprezentativní role 66 směrem k důslednějšímu, konceptuálnějšímu a osobnějšímu stylu vedení 67 větší počet blízkých kompetentních spolupracovníků, jasnější rozdělení rolí a kooperativnější styl práce biskupské kurie 68 pronikavá změna mentality kněží a jejich pastoračního stylu směrem k hlubšímu autentickému pastoračnímu partnerství a pastorační spolupráci; posun k zacílenější a kompetentnější pastorační službě kněží; existence podpůrných skupin tvořících zázemí pro službu kněží 69 větší počet kompetentních pastoračních spolupracovníků ve farnostech a živých centrech 70 více katolíků účastnících se aktivně života církve a více farníků (hlas z biskupství ), kteří by byli ochotní a zvyklí ( tak jako za komunistů ) se z větší oblasti scházet v živých centrech (hlas ze sdružení ) Pastorační strategie za deset let zformulovaný dlouhodobý pastorační plán postupně vyrostlý z intenzivní komunikace s co nejširší základnou lidí z terénu a zformulovaný a postupně uskutečňovaný transformační plán restrukturalizace struktury farností v diecézi s jasně definovanými cíly i prostředky, jak těchto cílů dosáhnout (hlas z biskupství ) širší prostor svobody a zodpovědné kreativity a lepší zacházení s Božím slovem v oblasti liturgie (některé hlasy z farností ) hlubší duchovní rozměr jak pastorační služby, tak služby v oblasti sociální spravedlnosti, podporovaný studiem Písma, různými menšími modlitebními a formačními setkáními, osobním duchovním doprovázením a rekolekcemi pro malé skupiny (pár hlasů ze všech skupin) silnější důraz na službu různým skupinám na okraji společnosti (hlas z biskupství a především hlasy ze sdružení ) Pastorační struktury za deset let Především ve skupině biskupství byla načrtnuta přibližně tato vize: Církev v diecézi bude žít převážně v živých centrech a živých společenstvích, farnosti budou restrukturalizovány způsobem odpovídajícím aktuální pastorační situaci a základní farní struktura bude doplněna sítí živých komunitárních duchovních center a podporována misijními týmy. Život ve farnostech, které samozřejmě budou ekonomicky soběstačné, bude mít své těžiště v malých skupinách či komunitách a farníci budou aktivně žít hlubší spoluzodpovědnost za život a službu farnosti (to se mimo jiné projeví tím, že farnost bude spravovat pastorační tým, farníci budou mít zastoupení v pastoračních a ekonomických radách, budou rozvinuty různé služby v různých oblastech apod.). Oblasti, kde nebude možné plně rozvinout soběstačné farnosti, budou považovány za misijní, bez statutu tradiční teritoriální farnosti; dle možností budou v některých z těchto oblastech působit malé misijní či pastorační týmy podporované buď většími farnostmi či diecézním centrem. 71 Stažení klasické svátostné pastorace z některých území bylo některými považováno za možná nutný impuls pro některá společenství, aby se probudila z pasivity. 72 Podle některých účastníků skupiny biskupství bude diecézní kurie za deset let fungovat na způsob dobře manažerované profesionální organizace s duchovní a komunitární dimenzí, s větším důrazem na profesionální přípravu zaměstnanců a na jejich duchovní doprovázení. 8

9 Některé hlasy ordinovaných ve skupině biskupství vyjádřily přesvědčení, že budou více rozvinuty struktury kategoriální pastorace (studenti, mládež, rodiny, vojáci, vězni, mladí manželé ). Ve všech skupinách byla vyjádřena naděje, že pastorační a organizační struktura diecéze bude vytvářet širší a aktivně podporovaný prostor pro život a službu jak tradičních, tak nových komunit a církevních hnutí a život a služba farností bude inspirována jejich komunitárním stylem. Ve všech skupinách bylo přítomno vědomí, že za deset let bude radikálně odlišná a mnohem jasnější ekonomická situace církve (některé hlasy vyjadřovaly naději v dovršení restitucí, jiné zas naději ve zdravější ekonomické prostředí zcela nezávislé na státu a restitucích). V každém případě panovala shoda o nutnosti jasnější služebné role církevního majetku, ze své vlastní podstaty zaměřeného jednoznačně a prvotně na podporu života a pastorace, a naděje v kompetentnější a transparentnější způsob správy církevního majetku a financí Pastorační systémy za deset let První dvě základní dimenze organizačních systémů (tj. komunikace a participace či spolupráce) byly velmi živě přítomné ve vizích všech skupin. Třetí dimenze (tj. sběr dat, zpětná vazba či supervize) nebyla zmíněna vůbec. Mnohé hlasy vyjádřily naději, že kultura komunikace a spolupráce v diecézi se za deset let radikálně změní k lepšímu, a to především mezi kněžími a ostatními křesťany (především zmizí dnešní častý pohrdavý vztah kněží k ženám), zmizí triumfalismus, sami kněží najdou cestu k sobě navzájem a začne se realizovat konkrétné pastorační spolupráce (především ve farních radách, mezi kněžími, mezi farnostmi, mezi specializovanými centry a farnostmi a ekumenická spolupráce). Církev se přiblíží společenství menších společenství a komunikativním prostředím víry, kde každý člověk (a společenství) bude mít své vlastní místo a zodpovědnost odpovídající jejich darům a povoláním. 3.3 PASTORAČNÍ SITUACE Do tohoto oddílu jsou, na rozdíl od originální verze, integrovány některé další výsledky kvantitativní analýzy, mnohé z citátů kvalitativní analýzy oproti originálu doplněné o další z farního dotazníku, a formou poznámek z teorie řízení na závěr každého úseku také analýzy organizační také analýza organizační. V textu či poznámkách je navíc průběžně (viz Table nebo Graph ) odkazováno na některé tabulky či grafy originální anglické verze Lidé v diecézi dnes Diecézní vedení: Ve všech skupinách byla vyjadřována spokojenost, někdy hraničící s nadšením, z toho, jakého má diecéze komunikativního, otevřeného, tvrdě pracující a pokorného biskupa, velmi oblíbeného mezi řadovými katolíky, respektovaného jak jinými křesťanskými církvemi, tak širší společností a otevřeného i vůči nekřesťanům. 73 Některé z těchto charakteristik (tvrdě pracující, komunikativní) byly podobně vztaženy i na generálního. Podobné pozitivní komentáře obsahoval v oblasti obecných lidských vlastností i služebnický dotazník. 74 Ve skupině sdružení bylo diecézní vedení chváleno za odvahu požehnat někdy i riskantním podnikům. Na druhé straně byla (zvlášť nejbližšími spolupracovníky, ale i obecněji) vyjadřována silná nespokojenost s celkovým stylem vedení či managementu ve vnitrocírkevních oblastech života církve a pastorace. Tato kritika (sice během průzkumných rozhovorů mnoha různými způsoby znovu a znovu opakovaná, ale vždy spojená s hlubokou úctou a chválou výše uvedených lidských vlastností) směřovala především třemi směry: nedůslednost a měkkost stylu biskupova vedení, která často ústí v anarchii, a malá autorita biskupa v očích kněží; 75 špatný time-management a nedůslednost ve stanovování a zachovávání priorit mezi různými konfliktními vedoucími rolemi, které musí biskup zastávat ústící v nedostatečné množství času pro osobní vztahy mezi kněžími a biskupem 76 a pro koncepční plánování; 77 manažerská nekompetentnost 9

10 generálního vikáře provázená ne příliš vysokou autoritou v očích mnohých kněží. 78 Stejnými směry opět ukazoval i služebnický dotazník. 79 Kněží a jáhni: V diecézi působí v aktivní pastoraci kolem stovky ordinovaných služebníků (54% diecézních, 29% místních řeholních a 17% zahraničních kněží a pouze 6% stálých jáhnů). Pouze velmi malá část (7%) z nich je činná na diecézní rovině pastorace, další malé skupiny tvoří farní vikáři (9%) a další kněží pracující jako součást týmové pastorace nebo vypomáhající ve farnostech (10%). Přestože byly ve skupinách zmíněny některé výjimečně dobré zkušenosti s některými kněžími, 80 mnohem více komentářů na téma služby kněží bylo proniknuto buď určitou hlubší bolestí, bezradností či zklamáním, někdy dokonce jistou zahořklostí, v některých případech přecházející až do určitého druhu cynismu. Téměř vůbec se však ve skupinách či dotaznících nevyskytovaly komentáře o kněžích nesené nějakou tvrdou neosobní kritikou. Naopak skoro vždy byl cítit upřímný (i když často bezradný) zájem o pochopení jejich situace a kořenů této situace. Hlavní problém, jak by se dalo podle populárních tvrzení očekávat, není většinou spatřován v (předpokládané) nedostatečné kvantitě kněží či v jejich (předpokládaném) vysokém věkovém průměru. Oba tyto předpoklady se navíc i statisticky prokázaly jako neopodstatněné (něco málo přes stovku účastníků nedělní mše svaté na jednoho kněze v aktivní pastorační službě s průměrným věkem 47,3 let totiž, jak v porovnání s ostatními českými diecézemi, tak v porovnání s věkovým profilem celé populace, není zas tak špatná situace!). 81 Hlavní problém je spatřován v nedostatečné kvalitě služby kněží působících v diecézi. Všechny z následujících bolestí kromě jedné (frustrace) byly více či méně diskutovány ve všech průzkumných skupinách: nedostatečná komunikativnost; 82 frustrace; 83 nezralost 84 (negativně pak ovlivňující vztahy, především k ženám); 85 odborná nepřipravenost; 86 individualismus 87 a neprojasněnost pastorační role kněží ve vztahu k ostatním křesťanům aktivním v pastoraci. 88 Na druhé straně se z komentářů ve skupinách i dotazníků zdá, že samotní kněží (často i ti z nich, kteří se v pastoraci snaží pracovat velmi intenzivně) si často těchto nedostatků ve vlastním přístupu příliš vědomi nejsou. Misionáři: Pastorační důsledky služby zahraničních misionářů v diecézi (17% všech kněží aktivně působících v diecézi, průměrný věk 36,2 let) byly, pokud byly skupinami komentovány, vnímány spíše negativně. 89 Na druhé straně však byl na základě kvantitativních dat prokázán pouze jeden statisticky významný rozdíl mezi působením místními a misijními kněžími (ovšem se spolehlivostí limitovanou relativně nízkým počtem misijních kněží vůči ostatním): podle analýzy výsledků farního dotazníku se zdá, že misijní kněží se zdají být horší v efektivním využívání farních pastoračních rad. V ostatních oblastech nebyla prokázána žádný významná odchylka od kněží místních. Spolupracovníci: Pouze polovina (9) pastoračních asistentů (z celkem 19) a polovina (16) administrativních či technických pracovníků (z celkem 32) jsou aktivní na farní rovině. Z toho plyne druhé polovina z těchto kategorií je pak zaměstnána na rovině diecézní (především na biskupského úřadě). Navíc v diecézi (většinou na částečný úvazek) působí pouze 17 oficiálně registrovaných katechetů (ti jsou většinou placeni jednotlivými školami nebo pracují na dobrovolnické bázi). Téma pastoračních spolupracovníků nebylo v této fázi popisu současného stavu nijak systematicky diskutováno v ani jedné z průzkumných skupin, ale v průběhu celého rozhovoru se přeci jen posbíralo pár různorodých komentářů na toto téma. 90 Ve skupině farnosti byla vyjádřena lítost nad současným nedostatečným zapojením laiků v liturgii a v pastoraci (např. v duchovním doprovázení. Ve skupině sdružení byl vyjádřen názor, že tato situace je zapříčiněna mimo jiné také nedostatkem charismatických osobností, které by byly schopné přitáhnout a inspirovat ostatní. Pastoračně-teologická orientace: Osobní pastorační orientace lidí aktivně působících v pastoraci v diecézi s zdá být podle služebnického dotazníku velmi vyvážená, s důrazem na liturgii a vztahy uvnitř církevního společenství mírně převažujícím nad důrazem na aktivní otevřenost církve vůči širší společnosti v oblasti evangelizace a služeb v oblasti sociální spravedlnosti 91 (což by odpovídalo i výše zmíněnému mírnému převážení vnitrocírkevní oblasti v osobních snech o církvi). Osobní teologická orientace velké většiny lidí aktivně zapojených 10

11 v pastoraci se zdá být zasazena někde v rozmezí od středu k mírně progresivní části ve služebnickém dotazníku nabídnuté škály (s pouze výjimečnými případy extrémnějších progresivních či konzervativních důrazů). Kněží (i přes zkreslení směrem k větší otevřenosti komentované v metodologické části) se zdají být mírně konzervativnější než ostatní pastorační spolupracovníci. Čas věnovaný pastoraci: Údaje o množství času věnovaného pastorační službě jsou podle služebnického dotazníku uvnitř jednotlivých skupin velmi různorodé, neumožňující nějaké plodné srovnání. Pouze lze snad konstatovat, že co se týče konkrétních pastoračních oblastí, je nepřiměřeně hodně času věnováno pastorační péči (tj. přímá osobní pastorace v terénu včetně liturgie) a administrativním rolím (např. správa majetku, účetnictví, kontakt s úřady, fund-rising apod.), oproti čemuž je věnováno mnohem méně času rolím důležitým pro pastorační vedení (tj. rozvíjení dlouhodobější vize, prohlubování osobních vztahů, doprovázení, uschopňování a formace pastoračních spolupracovníků, koordinace osobních charismat, pastorační plánování apod.). Pastorační kompetence: Zatímco většina pastoračních pracovníků se podle služebnického dotazníku považuje za celkem kompetentní v oblasti pastorační péče a trochu nižší počet i v oblasti pastoračního vedení, velmi vysoké procento lidí pracujících v pastoraci se vnímá jako nekompetentní v oblasti administrativních rolí (a to včetně téměř dvou třetin výslovně administrativních pracovníků!). Nejvíce rozšířená vlastní nekompetentnost je samotnými pastoračními pracovníky vnímána ve sféře církevního managementu (tj. strategická plánování, rozvíjení organizačních struktur, systematické prohlubování spolupráce a komunikace s dalšími církevními i necírkevními celky apod.). Pastorační styly: Různé osobně preferované styly vedení a styly služby (nabídnuté byly styly řídící, kooperativní, uschopňující a delegující ) se podle vlastního sebehodnocení na služebnický dotazník odpověděvších pastoračních pracovníků zdají být užívány poměrně rovnoměrně, s nejnižšími hodnotami zaznamenanými u delegujícího stylu vedení a nejvyššími hodnotami u uschopňujícího stylu vedení i služby. Jestliže porovnáme pasivní styly služby (tj. jakým způsobem dotyčný respondent chce být veden) s odpovídajícími aktivními styly vedení (tj. jakým způsob dotyčný respondent většinou používá k vedení druhých), vyskočí nám zde zajímavý rozpor mezi delegovaným stylem služby (který preferuje téměř polovina respondentů) a delegujícím stylem vedení (který často užívá pouze 30% respondentů). Dobrovolníci: Ačkoli se na základě počtu, šířky záběru a stylu odpovědí farního dotazníku (celkem 154) zdá, že ve farnostech jsou často k dispozici lidé buď nějak aktivně pomáhající nebo ochotní se zapojit do pastorace na dobrovolnické bázi, až na několik málo výjimek ve farnostech (a potažmo ani v diecézi) neexistuje nějaký funkční systém pastorační a duchovní podpory a doprovázení těchto lidí. Mnozí z těchto lidí jsou kompetentní, lidsky i duchovně zralí a vzdělaní lidé, otevření novým cestám, avšak zároveň velmi loajální vůči církevním představitelům a schopni soucítění s problémy dnešní církve (viz Table 19 a 20). Věřící: Přibližně kolem věřících se v diecézi pravidelně účastní nedělních bohoslužeb (tento počet je 7,7% z celkového počtu katolíků a 1,4% z celkové populace diecéze podle posledního sčítání lidu). 92 Věkový profil a mužsko-ženské zastoupení jsou mezi účastníky nedělních mší velmi nevyvážené, s velkou převahou starších žen ve věkové kategorii mezi 60 a 80 lety 93 a s velkým propadem obou pohlaví ve věkové kategorii mezi 20 a 40 lety. 94 Všechny hlasy na téma věřících obecně se vyskytovaly (z menší části) ve skupině biskupství a (z větší části) ve skupině farnosti. Tři hlasy se týkaly obecně věřících, kteří byli chváleni za hrdinské vytrvávání ve víře uprostřed často velmi nepřejícího prostředí, dále pak touhy některých farníků žít hlouběji s Bohem a jejich ochoty sloužit druhým, a nakonec schopnosti rozvíjet dobré komunitární vztahy mezi vysokoškoláky v Plzni. Tato a podobná místa naděje byla potvrzena téměř dvaceti pozitivními komentáři z farního dotazníku. 95 Ačkoli se navíc zdá (viz výše), že mezi věřícími by se našlo poměrně hodně lidí ochotných k intenzivnější pastorační spolupráci, mnozí z nich se (především na základě dalších mnoha komentářů z farního dotazníku a dalších hlubších vhledů z průzkumných skupin) zdají být spíše zahořklí a zklamaní, protože ve 11

12 svých farnostech často nenacházejí možnost spolupráce takového typu či způsobu, který by odpovídal jejich očekáváním a představám. Někdy to je způsobeno pasivním, individualistickým či jinak svérázným přístupem jejich faráře či administrátora jejich farnosti (viz odstavec o kněžích) jindy zas pasivitou a individualismem většiny ostatních farníků. 96 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Z pohledu teorie řízení, především tři základní témata se zdají být relevantní pro předchozí personalistická data: motivace, role a vedení. Ze skutečnosti, že v diecézi se dlouhodobě nedaří nalézt adekvátní způsob komunikace jasných pastoračních vizí a cílů, ani efektivní a schůdný způsob zapojení širšího okruhu pastoračních pracovníků do jejich spoluutváření, pravděpodobně plyne velmi nízká motivace mnohých k jakékoli změně, která je vždy už tak vždy sama o sobě náročná, natož tehdy, když není jasné, proč bychom ji měli podstupovat. Další závažnou potíž negativně ovlivňující motivaci k novým způsobům pastorační služby pak bude třeba hledat v roztříštěné různorodosti osobních hodnot ( operativních teologií ) a osobních zkušeností ( operativních spiritualit ) jednotlivých pastoračních pracovníků, ze kterých pak samozřejmě plynou různé, často jednostranné na určité pastorační postupy vylučující cokoli odlišného. Zdá se, že tato roztříštěnost ve sdílených hodnotách je spolu s častou neschopností zralé mezilidské komunikace částečně dědictvím dřívějšího způsobu formace kladoucího důraz na individuální svatost a službu. Protože struktury trvalé formace, pastorační podpory či supervize a duchovního doprovázení jsou buď zcela nepřítomné či neúčinné (viz níže), lidé zapojení v pastoraci si buď hledají své vlastní (a často velmi různorodé) zdroje (čímž se roztříštěnost ještě prohlubuje), nebo na jakoukoli formaci zcela rezignovali. Z pohledu teorie rolí je očividné, že se v diecézi velmi často vyskytuje problém nejasnosti rolí (nejevidentnější to je nejspíše u jáhnů, nejčastější u kněží a časté u pastoračních asistentů; jakou roli by měli mít v pastoraci prostí věřící se pak už nehovoří skoro vůbec), ale také přetíženosti více rolemi (časté u kněží) a poddimenzování rolí (časté u lidí ochotných spolupracovat, ale odmítaných či nepochopených). Zdá se, že díky tomuto stavu je pak v diecézi přítomna většina nepříjemných důsledků často zmiňovaných v odborné literatuře. Z perspektivy dnešních pohledů na problém vedení organizací se zdá, že v diecézi je všeobecný nedostatek zkušeností, znalostí či schopností praktického uplatnění přístupů zdůrazňujících prioritu tzv. vůdcovských rolí (tj. důležitých-neurgentních úkolů: osobního příkladu; osobního vztahu; sdílené dlouhodobé vize; uschopňování druhých k vlastní iniciativě). Díky tomu se z mnohých pastýřů stávají krizoví manažeři (řešící jen důležité-urgentní ), úředníci (řešící nedůležité-urgentní ), osamělí podivíni (řešící nedůležité-neurgentní ) či vyhořelí lidé (neřešící již vůbec nic). Že toto vše pak zpětně negativně ovlivňuje motivaci, dále prohlubuje zmatek v rolích, blokuje komunikaci, neinspiruje ke spolupráci a zneživotňuje struktury je celkem očividné. Na druhé straně, aby byli biskup a kněží schopni tohoto pastýřského stylu, museli by se obklopit schopnými administrátory a manažery, kteří by zvládali technickou stránku řízení Pastorační strategie dnes Operativní strategie: Ačkoli jsou v současnosti podnikány určité pokusy změnit situaci, získaná data ze všech skupin a dotazníků svědčí především o dvou jednoznačných nedostatcích dosavadní pastorační strategie společných pro všechny pastorační roviny v diecézi. Tím prvním je neschopnost či neochota vnímat dnešní konkrétní realitu, 97 druhým pak převažující důraz na zachování svátostného fungování co nejvíce farností 98 (který pak má neblahé důsledky v obsazování farností). 99 Ve skupině biskupství byl diskutován nedostatek jasné pastorační strategie obecně, což bylo také jasně potvrzeno výsledky služebnického dotazníku. Zde bylo možno identifikovat obecně běžný fakt neznalosti jakékoli oficiální pastorační koncepce. Je také zajímavé (i když interpretačně ambivalentní), že poměrně velká část pastoračních pracovníků v diecézi (lze-li tak ze získaného vzorku soudit, pak převážně mezi mladšími a otevřenějšími kněžími) se, pokud je s ní obeznámena, neidentifikuje s oficiální pastorační strategií v diecézi. 100 Navíc bylo možno vypozorovat obecně rozšířenou nejasnost v pastorační roli kněží a ostatních pastoračních pracovníků v diecézi. Tyto komentáře odpovídají zjištěním, že nějaký druh procesu pastoračního plánování nebo systematické přípravy pro spolupráci v pastoraci probíhá pouze ve 13% sídelních farností diecéze. Liturgie: Praktický důraz především na svátostnou pastoraci byl potvrzen i dalšími daty. V sídelních farnostech je eucharistie slavena každou neděli, v mnoha případech navíc i několikrát v týdnu, často denně. Pokud je eucharistie slavena v excurrendo farnostech, pak je slavena o nedělích či o sobotách večer; v některých případech se zde slavení eucharistie střídá každé dva týdny s bohoslužbou slova (v drtivé většině s podáváním svatého přijímání) vedenou dobrovolným pomocníkem v pastoraci nebo jáhnem. V mnoha případech je však eucharistie v (spíše pouze papírově existujících) excurrendo farnostech slavena pouze jednou za měsíc nebo i méně často (o poutích). I tak je právě slavení mše v těchto farnostech často jedinou pastorační aktivitou. Svátostná praxe (křty, biřmování, první přijímání, manželství, pohřby) vykazovala v letech 1994 až 2001 více méně stabilní počty. V některých farnostech je podle skupiny 12

13 sdružení a mnohých komentářů farního dotazníku pozorovatelný proces určitého širšího zapojení farníků do liturgického dění v kostele. 101 Na druhé straně v mnoha jiných farnostech bylo možné identifikovat spíše velmi nízkou úroveň liturgického zapojení farníků. 102 Pokud však míru spolupráce v liturgické oblasti podle kvantitativních údajů farního dotazníku porovnáme s ostatními oblastmi pastorace (pastorační formace, prohlubování společenství, administrace, diakonické služby, zapojení v kulturně-sociální oblasti a evangelizace), pak je oblast liturgie na tom ještě nejlépe. Liturgie v kontextu: Při hodnocení kvality nedělního slavení eucharistie z různých perspektiv byla konstatována poměrně velká různorodost, i když podle analýzy odpovědí z liturgické části farního dotazníku většinou převažuje individualistické vnímání mše doprovázené poměrně nízkou úrovní porozumění hlásanému Božímu slovu. Na druhé straně z této části farního dotazníku bylo možné prokázat určitou významnou souvislost mezi kvalitou prožívání nedělní mše svaté a některými dalšími charakteristikami dotyčné farnosti: Celková kvalita prožívání nedělní mše se zdá být vyšší ve farnostech, kde je také rozvinutější obecná spolupráce v různých jiných oblastech (vyšší objektivní koeficient spolupráce ); Božímu slovu je lépe rozuměno ve farnostech, které jsou nějak podstatněji ovlivněny novými církevními hnutími či spiritualitami; a nakonec komunitární rozměr nedělní mše svaté je (celkem logicky) prožíván hlouběji ve farnostech, ve kterých jsou přítomná malá společenství. Spiritualita a formace: Zatímco liturgie nedělní mše svatá je nějakým společným kreativním způsobem připravována pouze v mizivém procentu farností, různé další druhy bohoslužby (společná modlitba breviáře, eucharistická adorace, modlitební setkání apod.), stejně tak jako různé typy formačních programů jsou podle farního dotazníku přítomny ve více než polovině sídelních farností. V oblasti spirituality byly v diecézi speciálně čtyři konkrétní aktivity vnímány průzkumnými skupinami jako důležité a velmi prospěšné: za prvé víkendové rekolekce pro malé skupiny v některých farnostech a osobní duchovní doprovázení (zmíněno ve všech skupinách); dále pak týdenní rekolekce pro rodiny či jiné aktivity s doprovodnými programy pro malé děti; nakonec dlouhodobější formační semináře, cykly, školy či kursy kombinované s doprovodnou praxí ve farnostech a společenstvích (zde byla zmíněna Timotheova škola, cyklus Učedníci a kurs pro animátory společenství). Kolem třetiny sídelních farností je nějakým podstatnějším způsobem ovlivněna aktivitami či spiritualitami tradičnějších řeholí. Podobná (avšak pouze částečně se překrývající) část farností je ovlivněna novými spiritualitami či hnutími. Zdá se, že alespoň někteří farníci, i přes mnohé výše i níže uvedené potíže, přesto našli zdroj života, jak to například vyjádřil jeden z respondentů farního dotazníku : Radost snad převyšuje mnohá úskalí, které ve farnosti jsou. Život s Ježíšem a v Něm formuje se ve víře každého věřícího. Slavení svátostí, společná modlitba nás povznáší. 103 Další aktivity: Pastorační aktivity (jak pravidelné, tak jednorázové), 104 které se zdají být nejpozitivněji komentované, jsou většinou organizovány, spoluorganizovány nebo podporovány pastoračním oddělením biskupství, diecézním centrem mládeže nebo Charitou, některé z těchto akcí pak navíc i některými speciálními komunitami či sdruženími. Co se týče pastoračních aktivit na farní úrovni, ve farních dotaznících bylo komentováno poměrně hodně různých akcí a aktivit (a to nasměrovaných jak dovnitř 105 farností, tak navenek 106 ), avšak soustředěných do několika málo (kolem pěti) farností. Z ostatních farností (ale částečně i z dříve zmíněných) pak v dotaznících přicházely hlasy už ne tak nadšené, potvrzující výše analyzovanou tendenci k údržbě stavu především pomocí svátostné pastorace 107 ukazující na častou neschopnost farností plodně se otevřít širší společnosti. 108 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Jak často konstatuje odborná literatura, právě ty nejdůležitější úkoly či poslání církevních organizací jsou nejen velmi náročně definovatelné, ale církve také nemají většinou zaběhlé schůdné postupy, jak tyto cíle vyjasňovat a hledat společné kroky. Zdá se, že v diecézi často velmi akutně chybí jasné a inspirující vůdcovské slovo shora, ovšem trvale a důsledně zasazované do naslouchání inspirujícím slovům zdola. Pokud jsme označili velkou různorodost osobních teologií či spiritualit mezi jednotlivými pastoračním pracovníky jako jeden ze zdrojů nízké motivace (viz výše), zároveň je však také v diecézi identifikovatelná přítomnost určité hlubší roviny, která může být šancí ke sjednocení této možná často spíše povrchní roztříštěnost do jednoty v mnohosti. Z tohoto pohledu se zdá, že v diecézi nejen akutně chybí způsoby, jak hledat a formulovat solidně založenou organizační vizi, poslání či strategii, která by (přeložena do uchopitelného inspirujícího obrazu) byla kvalitními 13

14 komunikačnímu kanály předávána z biskupství přes kněze až k poslednímu farníkovi ( shora ), ale především se nedostávají příležitosti a nejsou k dispozici podpůrné rámce pro procesy objevování oné společné hlubší roviny, pro shromažďování osobních i komunitních inspirací, schopností a obdarování, pro komunikování se širší společností a pro promítání této společně objevené cesty do pastorační praxe na všech rovinách ( zdola ) Pastorační struktury dnes Diecézní kurie: Na diecézní rovině jsou zavedené všechny běžné konzultativní a podpůrné sbory, rady, centra a oddělení. Zatímco v polovině sídelních farností je podpora směřující z těchto centrálních struktur do farností vnímána jako dostatečná, v 11% sídelních farností je vnímána jako nedostatečná (v obou případech je tato podpora chápána především jako pomoc v pastorační či administrativní sféře). Vzhledem k fungování diecézní kurie byly zevnitř (některými hlasy v průzkumné skupině biskupství ) jasně identifikovány především dva nedostatky: nedostatečná úroveň pastorační a duchovní péče o zaměstnance biskupství a jejich nedostatečný a na ně kladeným nárokům neodpovídající profesionální příprava. Zvenku (mnohé hlasy ze skupin farnosti a sdružení ) byla diecézní kurie všeobecně vnímána jako pracující neefektivně, v nezdravé atmosféře nedůvěry, s nízkou úrovní manažerského řízení a zaměstnávající profesně nepřipravené lidi (jako výjimka bylo zmíněno např. současné obsazení stavebního oddělení). Farnosti: V diecézi je oficiálně registrováno 320 farností, avšak pouze v 68 z nich trvale sídlí kněz. Mnohé z excurrendo farností existují pouze formálně (ve 40% z nich se nedělní mše účastní méně než 20 lidí, v dalších 38% pak nejsou účastníci žádní). V excurrendo farnostech je nedělní (či čtrnáctidenní nebo i méně častá) mše svatá často jedinou pastorační aktivitou. V sídelních farnostech (téměř tři čtvrtiny z nich mají mezi 20 až 100 účastníky nedělní mše) jsou samozřejmě bohoslužebné aktivity bohatší a různorodější, je tam častější kontakt s ostatními farnostmi nebo s dalšími organizacemi a rozvinutější spolupráce s biskupstvím. Sídelní kněz, který většinou spravuje několik dalších excurrendo farností (a slaví až čtyři vše svaté každou neděli), je často jediným spojujícím článkem mezi sídelní farností a ostatními excurrendo farnostmi v daném farním obvodu.tyto sídelní farnosti zahrnují dvě třetiny všech účastníků nedělní mše svaté v celé diecézi. Farní struktury: Současná struktura farností v diecézi je všeobecně vnímána jakožto nevhodná a neodpovídající dnešní specifické pastorační situaci v diecézi. Navíc byl ve skupině farnosti a sdružení opakovaně zmíněn fakt nefunkčnosti jakýchkoli systémů zodpovědnosti, které by faráře nutily k vydávání počtů vůči vikáři, biskupovi a farníkům. Struktury mající vytvářet řádný prostor pro komunikaci a spoluzodpovědnost a mající komunikaci a spoluzodpovědnost pomáhat prohlubovat a podporovat (např. farní pastorační a ekonomické rady) jsou (pokud ve farnostech vůbec existují) většinou vnímány jako nefunkční a neschopné pomoci prohloubit spolupráci a řešit reálné problémy (viz níže). Obrazy vnitřní struktury jednotlivých farností byly jak ve farním a služebnickém dotazníku, tak v příležitostných zmínkách v průzkumných skupinách, zhruba podobné a spíše neradostné (viz jednotlivě níže). 109 Podle diecézních statistik, ve třetině (většinou větších) sídelních farností je kromě faráře či administrátora oficiálně v pastoraci činný alespoň jeden další člověk (v několika případech kaplan nebo stálý jáhen, někdy pastorační asistent či farní sekretářka, výjimečně i větší pastorační tým). Ve farnostech spravovaných ve spolupráci s takovýmto alespoň minimálním týmem je větší pravděpodobnost přítomnosti pastorační a ekonomické rady a tyto farnosti vykazují vyšší míru spolupráce v téměř všech sledovaných rozměrech místní spolupráce (kromě spolupráce s biskupstvím, kde jsou nejaktivnější farnosti obsazené mladými administrátory). Pastorační rady: Farní pastorační rady existují ve 40% sídelních farností, s větší pravděpodobností ve větších farnostech a ve farnostech spravovaných alespoň minimálním pastoračním týmem. Zatímco 28% z existujících farních rad bylo označeno jako spíše užitečné, 40% z nich naopak jako spíše neužitečné (s 33% někde mezi. Ve farnostech, kde jsou farní pastorační rady vnímány jako spíše užitečné, jsou také některé rozměry nedělní mše svaté prožívány hlouběji, je tam více běžné, že se farníci podílejí na důležitých rozhodnutích a spolupráce v téměř všech oblastech pastorace je více rozvinuta. Kromě toho ve farnostech se zřízenými pastoračními radami jsou zároveň také běžnější určité důležité indikátory spolupráce 14

15 (jako například společná příprava na nedělní mši svatou a místní ekumenická spolupráce). Je také zajímavé, že průměrný finanční příspěvek do nedělní sbírky na osobu je v těchto farnostech vyšší. Tento kvantitativní obrázek opět velmi dobře odpovídá komentářům o fungování farních pastoračních ve farním dotazníku. 110 Příčiny neexistence struktur spoluzodpovědnosti jsou podle některých komentářů ve farním dotazníku spíše v pasivitě věřících, 111 podle jiných pak v postoji faráře. 112 Podobně i příčiny nefunkčnosti existujících farních rad byly hledány jak v nepřipravenosti jejích členů, 113 tak v přístupu faráře odlišném od očekávání některých členů či farnosti. 114 Správa majetku: Ekonomické rady farnosti existují (alespoň formálně) v pouze polovině sídelních farností diecéze (opět s větší pravděpodobností ve větších farnostech a ve farnostech spravovaných alespoň malým pastoračním týmem). Zatímco 41% existujících ekonomických rad bylo označeno jako užitečné, 32% z nich je vnímáno jako spíše neužitečné (s 27% někde mezi). Průměrný příspěvek do nedělní sbírky se v polovině ze všech farností pohybuje maximálně do 8 Kč na osobu a neděli (tj. 0,2% průměrného týdenního platu); pouze třetina účastníků nedělních bohoslužeb je ekonomicky produktivní. Je zajímavé, že nedělní příspěvek je jasně vyšší ve farnostech, které mají farní pastorační radu. Obrysy správy majetku v diecézi načrtnuté statistickými údaji pak opět velmi dobře odpovídají plastičtějším komentářům z průzkumných skupin a farního dotazníku. Podle velmi častých komentářů ve všech skupinách a mnoha dotazníkových odpovědích 115 je diecézi velmi silně přítomna všeobecná a velmi silná nespokojenost se způsobem správy církevního či farního majetku a financí. 116 Kritika v této oblasti se ve skupinách týkala především následujících oblastí: netransparentnost a nekompetentnost ve finanční administrativě a ekonomických otázkách, nedostatek odvahy řešit ekonomické problémy radikálnějším, koncepčnějším a dlouhodobějším způsobem 117 a neexistující 118 nebo pouze formálně existující 119 (přestože z církevního práva povinné) ekonomické rady v mnohých i sídelních farnostech. Kategoriální pastorace: Všechny způsoby kategoriální pastorace přítomné v diecézi byly ve všech třech skupinách komentovány výlučně pozitivně. Ve všech skupinách (a v některých odpovědích farního dotazníku 120 ) byl obzvlášť chválen organizační a služebný styl různých skupin Charity a Charity jako celku. Jednotlivé hlasy se pak pozitivně zmiňovaly také o plzeňském klubu maminek, DCM, centru pro rodinu, studentské pastoraci v Plzni a formačních školách pro práci s mládeží. Charitní skupiny (podle diecézních statistik přítomné ve třetině sídelních farností) se zdají být rozvinutější ve farnostech, kde je podle farního dotazníku konstatován spíše (na faráři) nezávislý a méně uschopňující styl pastorace a v sídelních farnostech s méně rozvinutými oficiálními způsoby spolupráce a s více okolními excurrendo farnostmi ve farním obvodu. Podle toho by se zdálo, že charitní skupiny možná budou sloužit jako jakási paralelní pastorační struktura zvlášť tam, kde není možná spolupráce přímo ve farnosti. 121 Skupiny mládeže jsou pak podle diecézních statistik přítomné ve třetině sídelních farností. Tyto skupiny mají méně účastníků ve farnostech, kde je podle farního dotazníku styl pastorace popisován jako spíše individualistický a styl rozhodování jako spíše autoritativní. Komunity a hnutí: Zatímco pastorační služba a působení některých jak řeholních, tak nových komunit či sdružení je vnímána jako výjimečně kvalitní a inspirující. 122 Na druhé straně další hlasy (jak ve skupinách, tak ve farním dotazníku ) vyjadřovaly obavy, že působení určitých komunit (nebo jejich jednotlivých členů zapojených v pastoraci) je příliš úzce zaměřené na zájmy či styl dotyčné komunity a vyhýbající se jakékoli hlubší komunikaci se širším farním či diecézním společenstvím. 123 Ačkoli poměrně slabí v počtech svých členů či příznivců v diecézi, zdá se, že nová církevní hnutí jsou obecně vnímána pozitivně ovlivňující pastorační službu ve farnostech. Tam, kde je ve farnosti konstatován vliv nějakého církevního hnutí, je také prokazatelně lepší místní a ekumenická spolupráce a lepší porozumění Božímu slovu při nedělní mši. 124 Malé skupiny a základní společenství: Růst různých malých skupin či společenství jakožto základu pro rozvoj živých center víry byl obecně (jak všemi skupinami, tak respondenty dotazníků) vnímán jako velmi pozitivní a žádoucí. 125 Některé z malých skupin (např. skupiny Charity, modlitební skupiny, biblické skupiny, sněmovní kroužky, skupiny rodin, skupiny 15

16 mládeže, skupiny seniorů, skupiny nových hnutí či třetích řádů, ale i scholy apod.) jsou přítomné ve třech čtvrtinách sídelních farností a navíc i v poměrně vysokém počtu excurrendo farností. Je zajímavé, že takovéto skupiny (většinou tak 7 až 15 členy) jsou přítomné především buď ve větších centrech, nebo naopak v malých farnostech. V 17 farnostech jsou oficiálně registrované tzv. sněmovní kroužky, které jsou však podle záznamů na biskupství aktivní pouze v 10 farnostech (což je v ostrém kontrastu s opakovaně vyjadřovaným biskupovým přáním zakládat sněmovní kroužky pokud možno v každé sídelní farnosti). Ačkoli je často náročné vést nějakou striktní dělící hranici mezi malými skupinami a malými společenstvími, zdá se, že v diecézi jsou poměrně řídce zastoupena typická malá křesťanská společenství (či základní církevní společenství ) 126 ve smyslu závaznějších, kompaktnějších skupin křesťanů chápajících toto společenství jako základní či primární prostor pro svůj křesťanský život, růst i službu a společně hledajících své místo v širším farním či diecézním společenství církve. Trochu rozvinutější síť vzájemně provázaných malých skupin snad směřujících k sebepojetí jakožto závaznější a pastoračně plodná malá společenství je přítomná pouze ve dvou či třech farnostech v celé diecézi. Ostatní pokusy o život v malých společenství jsou spíše izolované jevy, bez nějakého jasnějšího nasměrování, doprovázení, komunikační struktury či systematičtější pastorační podpory. POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Neodpovídající či strnulá organizační struktura se může podstatným způsobem zablokovat či dokonce zastavit jak realizaci vlastního poslání organizace, tak její vnitřní rozvoj. 127 Především se však může velmi neblaze zpětně podepsat právě na oněch (často tak oproti jakémukoli mluvení o strukturách vyvyšovaných) osobních vztazích. Díky výše uvedenému představení dat z oblasti pastoračních struktur zdá, že právě tento negativní vliv se velmi silně uplatňuje i v plzeňské diecézi. Především se to týká struktury farností, která nejen že často vůbec nezohledňuje současný společensko-kulturní kontext, ale ani nevyjadřuje a nepodporuje současné pojetí církve jakožto komunitární obraz společenství Trojice. 128 Specifickým tématem je zde pak otázka pocitu přináležitosti k jednotlivým farnostem. 129 Mnoho nejasností se dále zdá být v oblasti pastorace různých druhů malých skupin či společenství a v efektivním využívání a chápání rolí pastoračních týmů, pastoračních rad či různých dalších pracovních skupin. 130 Právě spíše tyto nejasnosti, než zlá vůle, budou nejspíše v pozadí nepopularity farních pastoračních a ekonomických rad mezi mnohými kněžími i farníky (ostře kontrastující s jejich oficiální podporou či dokonce nařízením). Stejně tak i v pozadí častých nezdravých a nepodpůrných vztahů (opět kontrastujících s oficiální slovní podporou) mezi různými pokusy o život v malých společenstvích místními farnostmi či faráři bude třeba hledat především v této neorientovanosti a nezkušenosti. Velmi inspirující a pro naši diecézi aktuální se v této souvislosti nakonec jeví nutnost respektování různých organizačních kultur či typů a z toho plynoucí vnitřní diferenciace organizace nutně provázená nástroji integrace. Jestliže každá větší zdravě fungující organizace zahrnuje minimálně čtyři základní aktivity (údržbu stabilního stavu, inovaci, krizový management a tvorbu koncepce) a jim odpovídající organizační kultury, je třeba konstatovat, že v diecézi i v jednotlivých farnostech se často organizuje tak, jakoby byl všude stabilní stav. Tam, kde se (často pozdě) zjistí, že tomu tak není, nastoupí pak krizový management. Velmi akutně tak v diecézi chybí systematičtější kroky v rozvoji skupin zaměřených především na inovaci a tvorbu koncepce. Protože tuto zdravou diferenciaci doplněnou integrujícími nástroji komunikace a pastorační supervize či doprovázení (viz níže) nemůže nahradit ani nějaká autoritativně vyžadovaná uniformita, celkovým výsledkem je spíše bezbřehá, bezradná a bezbranná roztříštěnost a vytváření vlastních izolovaných lenních panství z jednotlivých farností Pastorační systémy dnes Komunikace: Téma komunikace bude pravděpodobně něčím, co bude v pozadí mnohých dalších problémů analyzovaných již dříve a co je zcela jistě základem následujícího tématu spolupráce. Kromě těchto souvislostí bylo téma komunikace výslovně vícekrát zmíněno ve všech třech průzkumných skupinách. Jeden hlas ze skupiny biskupství vyjadřoval názor, že se komunikace v diecézi pomalu zlepšuje; podobná spokojenost byla vyjádřena jedním účastníkem skupiny farnosti v kontextu jeho vlastní farnosti. Ve služebnickém dotazníky byly zmíněny některé příklady a místa, kde se daří udržovat komunikaci na velmi kvalitní úrovni. Na druhé straně, ačkoli na rovině papírové a elektronické komunikace lze konstatovat sice pomalý, ale stálý růst jejího využívání, 132 situace v reálné osobní mezilidské komunikaci v diecézi (jak na pastorační, tak na lidské rovině) je všeobecně vnímána a komentována jako velmi špatná, i když pomalu se zlepšující. Kořeny komunikačních potíží byly ve skupině biskupství identifikovány jako všeobecný skepticismus 133 a určitá zbytková tendence k triumfalismu. 134 Jak ve všech třech průzkumných skupinách, tak v mnohých farních i služebnických dotaznících byla nízká kvalita komunikace a vztahu mezi kněžími a ostatními křesťany identifikována jako jedno z nejvážnějších míst bolesti v diecézi. 135 Navíc byla ve skupinách biskupství a sdružení 16

17 zmíněna nízká kvalita komunikačních kanálů mezi diecézním vedením a faráři či aktivními farníky negativně ovlivňující jejich další motivaci. 136 Spolupráce uvnitř: Téma spolupráce či spoluúčasti (participace) je úzce propojené nejen s předchozím tématem komunikace, ale také s dříve analyzovanými oblastmi strategie a struktur. Navíc k problémům zmíněním již v souvislosti s těmito tématy, hluboké problémy v oblasti pastorační spolupráce byly diskutovány ve všech průzkumných skupinách a mnohokrát komentovány v dotaznících. Týkalo se to především spolupráce ve těchto oblastech: mezi kněžími a farníky; 137 mezi kněžími navzájem; 138 mezi kněžími a diecézním vedením; 139 mezi kněžími a pastoračním oddělením. 140 Obecně panovala shoda, že za kvalitu spolupráce, přesto, že ji ovlivňují obě strany, je více zodpovědný výše postavený. 141 Některé speciální problémy se objevily v odpovědích farního dotazníku, jako například problém nepřístupnosti místnostní pro setkávání na farách. 142 Problémy v oblasti spolupráce byly v průzkumných skupinách většinou vysvětlovány zmínkou alespoň jednoho z následujících kořenů: nedostatek motivace ke spolupráci; 143 osobní či profesionální neschopnost úzce spolupracovat s dalšími; nezralé a nekvalitní osobní vztahy (ke všem kořenům viz dřívější analýzy v oddíle Lidé v diecézi dnes ). Všeobecnost problémů v této oblasti je podpořena i kvantitativní analýzou dat farního dotazníku. Jestliže se hodnoty obecného koeficientu spolupráce (viz metodologická část této kapitoly) rozčlení na tři části ( nízká, průměrná a vysoká úroveň spolupráce), pak téměř polovina praktikujících katolíků v plzeňské diecézi žije v sídelních farnostech spadajících do kategorie s nízkou úrovní spolupráce. Jestliže je v některých farnostech více rozvinuta pastorační spolupráce, pak je to převážně v oblasti liturgických služeb (včetně péče o liturgický prostor). V ostatních oblastech pastorace je spolupráce většinou zcela nerozvinutá, přičemž zcela nejméně rozvinutá spolupráce byla identifikována v oblasti pastorační služby a formace). Spolupráce navenek: Podle farního dotazníku pouze v malé menšině sídleních farností byly indikovány nějaké pokusy o pastorační koordinaci či spolupráci v rámci širší místní církve (vikariátu či regionu). Zdá se, že většina farářů je zaměřena téměř výlučně na své vlastní farnosti. Podle analýzy příslušných korelací dat farního dotazníku se však zdá, že některé oblasti spolupráce jsou lépe rozvinuty ve farnostech ovlivněných novými církevními hnutími, ve farnostech, kde jsou přítomné malé skupiny či společenství a ve farnostech spravovaných mladšími kněžími či ve spolupráci s alespoň malým pastoračním týmem. Některé pozitivní zkušenosti s pastorační spoluprací byly výjimečně zmíněny v následujících oblastech: spolupráce uvnitř farnosti; 144 spolupráce mezi farností 145 či malým společenstvím 146 a místní obcí; spolupráce mezi farností či malým společenstvím a pastoračním oddělením; 147 širší místní či ekumenická spolupráce. 148 Pastorační styl: Co se týče stylu pastorační služby, 149 ve více než 40% sídelních farností lze identifikovat nadprůměrně časté používání individuálního a asistenčního stylu. Zatímco spolupracovnický styl je nadprůměrně často užíván ve 28% sídelních farností, nadprůměrně časté užívání poradenského či uschopňujícího stylu je identifikováno v 19% sídelních farností. Na chvostu je pak nadprůměrně časté užívání nezávislého stylu (9% sídelních farností). Jednoznačně převažující způsob rozhodování, který je používán v sídelních farnostech, je způsob, kdy o všem rozhoduje farář sám. Ve větších farnostech je celkem běžné, že se farář o důležitých rozhodnutích radí s farníky. Méně často jsou rozhodnutí svěřena nějakému odborníkovi či skupině odborníků. A konečně zcela neobvyklé je v sídelních farnostech rozhodování pomocí většinového hlasování, dosažením konsensu všech, kterých se rozhodnutí týká či na základě procesu duchovního rozlišování. Středně silná statistická závislost byla identifikována mezi poradenským a uschopňujícím stylem pastorace na straně jedné a kvalitou prožívání nedělní mše svaté v dotyčné farnosti v rozměrech porozumění Božímu slovu, komunitární dimenzi, slavnosti farnosti a povzbuzení pro praktický život na straně druhé. Souvislost míry spolupráce a dalších oblastí: Pomocí výpočtu příslušných korelací je možno ukázat, že čím je v některé farnosti pastorační spolupráce v téměř všech jednotlivých oblastech pastorace rozvinutější, tím je také mnohem pravděpodobnější, že lidé v té farnosti vnímají své prožívání nedělní mše svaté jako víc obohacující v téměř všech jeho rozměrech. 150 Dále se pak 17

18 zdá, že ve farnostech, kde se převážně uplatňuje spolupracovnický či uschopňující styl pastorace, lidé hlouběji prožívají nedělní mši svatou v rozměru hlásání slova, společenství, farní slavnosti a praktického povzbuzení. Tyto souvislosti byly také potvrzeny výpočtem a prověřením korelací tzv. obecného koeficientu spolupráce. Pokud by se míra spolupráce rozdělila do tří kategorií ( nízká, průměrná a vysoká úroveň spolupráce), farnosti diecéze by se pak tímto rozdělily do tří téměř stejných skupin, s tendencí čím větší farnost, tím lepší spolupráce. 151 Avšak pokud bychom počítali s počtem účastníků nedělních bohoslužeb ve farnostech, téměř polovina všech praktikujících katolíků v diecézi žije ve farnostech s nízkou mírou spolupráce. Čím je ve farnosti přítomno více objektivních prvků spolupráce, 152 tím vyšší je pravděpodobnost, že se ve farnosti organizuje také společní příprava na nedělní mši, tím více lidí má klíče od fary, tím vyšší procento dospělých je mezi účastníky nedělní mše, tím víc lidí se účastní setkání skupin mládeže, ale tím méně lidí se účastní setkání skupin Charity. Toto obecné zhodnocení míry spolupráce v souvislosti s dalšími rozměry života farností znovu podtrhuje již dříve zmíněné korelace: čím je ve farnosti lepší spolupráce, tím je tam kvalitnější prožívání nedělní mše, tím různorodější formy bohoslužeb jsou tam užívány a tím větší pravděpodobnost, že se ve farnosti také vyskytuje nějaký formační program. 153 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Všechny tři druhy organizačních systémů (tj. systémy komunikace, participace a sběru dat) se zdají být v diecézi postiženy poměrně vážnými nedostatky, které pak nutně mají zpětný vliv i na všechny výše rozebírané rozměry organizace (tj. osobní, strategický i strukturální rozměr). V oblasti komunikace účastníci pastoračních průzkumů velmi dobře identifikovali tři hlavní oblasti důležité pro kvalitní komunikaci: sdílené hodnoty, osobní vztahy a systémové kanály. 154 Nefunkčnosti v této třetí, systémové oblasti komunikace samozřejmě úzce souvisí s neodpovídajícími pastoračními strukturami, které nejen, jak jsme uvedli již výše, neumožňují odpovídající komunikaci se širší společností ( prostředím ) a plný život (tj. včetně kvalitní komunikace) uvnitř farností, ale ani nejsou často schopné kanalizovat kvalitní zpětnou vazbu mezi terénem a diecézním vedením. Tímto stavem komunikace jsou pak nutně negativně poznamenány i všechny příležitosti k participaci. Avšak to, že ve většině farností převažuje autoritativní způsob rozhodování doplněný maximálně snahou se s někým dalším poradit (čemuž pak odpovídá převažující individuálního, či maximálně asistenčního stylu služby, kde farníci jsou pomocníci, spíše než spolupracovníci či partneři ) bude mít kromě komunikačních potíží ještě další kořeny. 155 Zdá se, že zde na jedné straně budou hrát roli poměrně omezené možnosti, které kněží v pastoraci měli a mají v teoretickém i praktickém poznávání a osvojování si jiných stylů služby, rozhodování a vedení než na které jsou po léta zvyklí, na straně druhé situaci neprospívá ani často přítomný strach z jakéhokoli spolurozhodování, ani chápání demokratizace církve jako jediné možné cesty k rovnoprávnosti. 156 Tato nezkušenost a nadšenectví, se kterou se do kooperativní pastorace občas někdy někde pustí, pak nutně s sebou přinese zklamání a často pak vyvolá ještě větší odpor. Co se týče systémů sběru dat, je celkem pochopitelné, že v pastoračním prostředí je často odpor vůči jakýmkoli statistikám a číslům snažícím se zachytit pastorační úspěchy. Avšak pokud se tento odpor promítne i do oblasti ekonomiky, která se stane zcela neprůhlednou, je to již na pováženou. A právě toto se podle pastoračních průzkumů zcela jednoznačně děje v mnoha farnostech diecéze. Navíc do této oblasti svým způsobem patří nejen sběr dat kvantitativních, ale i kvalitativních (viz metodologická část této kapitoly), v tomto případě potřeba trvalé osobní zpětné vazby a určitého systému osobní zodpovědnosti pastoračních pracovníků jak vůči biskupovi (vikáři, faráři, vedoucímu sdružení apod.), tak vůči lidem, kterým je slouženo či kteří spolupracují. Z mnoha získaných údajů se zdá, že právě tato dvousměrná pastorační zodpovědnost (neřku-li podepřená nějakým systémem pastorační supervize běžným v jakékoli solidnější neziskové organizaci) v diecézi často velmi chybí. 3.4 PASTORAČNÍ PLÁNOVÁNÍ V následujících odstavcích je pouze stručně shrnuta diskuse probíhající v závěrečných fázích rozhovorů v průzkumných skupinách na téma pastoračních priorit důležitých pro budoucnost diecéze. Tento souhrn je potvrzen a doplněn téměř shodným seznamem priorit vyjádřených respondenty služebnického dotazníku. 157 Takto vypreparované pastorační priority (uváděné zde bez nějakého zvláštního pořadí důležitosti) byly teprve následně rozčleněny do pěti skupin. Pro mnohem plastičtější obraz této části doplněný o doslovné citáty a konkrétní úkoly pro specifické pastorační činitele odkazujeme na třetí část ( Pastorační odpověď ) přílohy Jen od snů k realitě? Nabídka pastorační formace vůdcovská formace pro diecézní vedení (transparentnost, realismus, situační vedení, management, týmová práce, důslednost ) 18

19 stálé vzdělávání a trvalé formace kněží (duchovní doprovázení, pastorační podpora, změna pastorační mentality, motivace a schopnosti nutné pro kooperativní pastoraci, komunikace, psychologie, pastorační supervize ) formace pastoračních spolupracovníků (kursy, duchovní doprovázení, pastorační teologie, nabídka materiálů, ekonomická podpora vzdělávání ) vzdělávání dospělých ve farnostech (Písmo, diskuse o víře a církvi ) integrace spirituality a praktického života (farní exercicie, duchovní semináře, živá a kreativní liturgie, duchovní doprovázení ) Rozvoj pastorační strategie příprava a rozvoj dlouhodobé pastorační strategie (určení konkrétních kroků přípravního procesu ) formulace krátkodobých plánů (například roční pastorační plán, konkrétní zodpovědnosti ) radikální zlepšení personalistiky (kvalita před kvantitou, důslednost rozhodování založeném na pastoračních prioritách, opatrnost v přijímání zahraničních misionářů ) Transformace pastoračních struktur restrukturalizace farností (nastartování procesu přípravy, analýza situace, širší kontext nutné změny v mentalitě, metodická podpora farních pastoračních rad, revize stanov farních pastoračních rad ) transformace diecézní kurie (větší tým spolupracující na nejvyšší úrovni, například pomocný biskup, biskupský vikář pro pastoraci a diecézní manažer, profesionální příprava pastoračních spolupracovníků kurie a pomocných pracovníků, zvláštní manažer pro organizační řízení diecézní kurie ) rozvoj služeb trvalých jáhnů a pastoračních spolupracovníků (vyjasnění role stálých jáhnů a pozice pastoračních asistentů, mapování vhodných kandidátů, vyvarování se snahy vykrývat pomocí jáhnů a asistentů díry v neobsazených farnostech, vytváření malých pastoračních týmů, širší využití oficiálních pověřování, podpora komunitární dimenze pastorační služby a týmové práce ) další rozvoj a rozšíření kategoriální pastorace (centrum mládeže, příprava pastorace narkomanů a protidrogové prvence, služba rodinám ) intenzivní podpora malých základních společenství a komunit (podpora spiritualit a nových hnutí, morální a praktická podpora rozvoje různých iniciativ zdola a jejich duchovní a pastorační provázení, praktická péče o iniciování nových a provázení stávajících malých společenství, rozvoj sítě malých společenství, formace vedoucích malých společenství ) transparentní správa majetku a ekonomická reforma (transparentnost v diecézních i farních financích, kompetence, struktury, direktivy, metodická podpora ekonomických rad a revize jejich stanov, širší spoluzodpovědnost farníků, ustanovení přímé správy majetku diecézí v případech, kde to zatěžuje farnosti, intenzivní příprava reformy ekonomického zabezpečení, ustanovení diecézního finančního auditora s přístupem do farních financí ) Zkvalitnění pastoračních systémů kvalita komunikace (projasnění oficiálních komunikačních kanálů a linií zodpovědnosti, hlubší osobní vztahy mezi biskupem a kněžími, osobní motivace a povzbuzování kněží biskupem a jeho spolupracovníky, komunikační síť propojující různé aktivity a společenství v diecézi, služba zaměřená na uzdravení vztahů, projasnění identit a rolí, vztah k ženám, osobní doprovázení, pastorační supervize ) prohloubení spolupráce mezi různými komunitami (informovanost, koordinace, kooperace, sdílení zdrojů a zkušeností, práce na společné formaci spolupracovníků ) prohloubení společenství mez kněžími navzájem (motivace kněží k prohloubení presbyteria, povzbuzování, neformální příležitosti ) 19

20 prohloubení spoluzodpovědnosti všech farníků (podpora procesu proměny smýšlení farníků a jejich vnímání farnosti, efektivnější využívání farních pastoračních rad a podpora jejich práce, formace členů farních rad, širší účast farníků na důležitých rozhodnutích, pastorační materiály, poradenství a další zdroje ) Otevření se vůči širší společnosti otevřenost vůči širší společnosti a spolupráce se širší společností (doplněno podle služebnického dotazníku, v průzkumných skupinách nediskutováno) prvotní evangelizace a apoštolát ve všech životních oblastech(doplněno podle služebnického dotazníku, v průzkumných skupinách nediskutováno) POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Jestliže se budeme snažit reflektovat tuto závěrečnou část představení výsledků našich pastoračních průzkumů ve světle teorie řízení, zcela přirozeně budeme nasměrováni k dnes v organizacích tak diskutovanému tématu změny. Díky zkušenosti z vlastního průběhu průzkumných skupin se zdá, že pokud se lidem nabídne konkrétní, volně strukturovaný a teoreticky dobře zajištěný prostor k výměně názorů a zkušeností, lze velmi rychle dosáhnout poměrně značné hloubky, plodné interakce, vzájemného respektu, naslouchání a kreativity, všechno tak důležitých prvků pro jakýkoli proces vnitřní proměny. Zároveň však často bylo jasně cítit nelibost, že takovéto příležitosti nejsou na denním pořádku v běžném životě církve ve farnostech či v diecézi. Navíc byla velmi často přímo či nepřímo vyjadřovaná pochybnost, jestli vůbec takovéto konzultace přinesou nějaký efekt ve sféře reálné pastorace. A právě toto je jedním z klíčových témat teorie řízení při uvažování o změně: vzájemná interakce mezi (spíše vnitřním či osobním) procesem proměny lidí v organizaci (viz teplý kosočtverec v níže uvedeném Diagramu Sedmi S ) a (spíše vnějšími či strukturálními) kroky organizační změny (viz studený trojúhelník v níže uvedeném Diagramu Sedmi S ). 158 Navíc aby lidé byly k nějaké změně vůbec motivováni, je třeba, aby byly do její přípravy také co nejvíce zapojeni. A právě tato interakce osobního a strukturálního rozměru změny a toto zapojení širší základny do plánování změny velmi často v diecézi chybí. 159 SOUHRN: DIAGNÓZA NEMOCÍ A ZNAMENÍ NADĚJE DIAGNÓZA ORGANIZAČNÍCH NEMOCÍ Potom, co jsme v této studii souhrnně představili širší kontext života a služby v plzeňské diecézi (2.) a základní body plynoucí jak z analýzy kvantitativních a kvalitativních dat, tak z analýzy organizační (3.), objevil se nám před očima poměrně plastický, komplexní a realistický obraz složený z osobních snů, pastoračních vizí, popisu reality a návrhů pastoračních priorit, který je třeba dále reflektovat ve světle dnešní teologie a pastorační praxe. Avšak jedním z nástrojů, kterým jsme již během prezentace získaných dat započali i jejich hlubší reflexi, byly průběžné poznámky ve světle teorie řízení. Jestliže bychom tyto poznámky nyní chtěli určitým způsobem završit, můžeme se pokusit velmi heslovitě diagnostikovat základní organizační nemoci diecéze bující v krystalizačních bodech vyjádřených pomocí tzv. Diagramu Sedmi S (viz obrázek na následující stránce). Přiřazené k tomuto diagramu bychom mohli organizační nemoci diecéze shrnout asi takto: Nepřítomnost sdílené pastorační vize a koncepční personalistiky (strategie). Neodpovídající struktura farností a nediferenciovaná struktura pastorace (struktura). Nedostatek osobní komunikace, důvěry, participace a supervize (systémy). Zmatek v oblasti různých pojetí církve, pastorace a služby (sdílené hodnoty). Vztahová nezralost a konflikt mezi vůdcovskými a manažerskými rolemi (služebníci). Nedostatek pastoračních vědomostí a praktických schopností (schopnosti). Hluboká resistence k proměně osobního stylu služby nebo vedení (styl). Jestliže takto shrneme naši organizační analýzu, zdá se, že se nám zcela vytratily pozitivní a tvůrčí dimenze, které se také alespoň občas velmi silně přihlásily o slovo v průběhu našich pastoračních průzkumů. Avšak je třeba realisticky přiznat, že tyto tvůrčí podněty jakoby se draly na povrch ne díky nějakým podpůrným systémům a kvalitním organizačním strukturám, ale jakoby navzdory jejich strnulosti či nepřítomnosti. A je otázka, kolik dalších takovýchto výhonků naděje díky těmto strukturám vzklíčit nemohlo nebo bylo dokonce zadušeno