Vliv meditací na všímavost, úzkost a naději

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie Vliv meditací na všímavost, úzkost a naději Bakalářská diplomová práce Autor: Ondřej Horák Vedoucí práce: Mgr. Martin Kupka, Ph.D. Olomouc 2014

2 Prohlášení Místopřísežně prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci na téma: Vliv meditací na všímavost, úzkost a naději vypracoval samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedl jsem všechny použité podklady a literaturu. V... dne... Podpis...

3 Velmi rád bych poděkoval vedoucímu práce, panu doktoru Martinu Kupkovi, za velmi cenné rady a pevné vedení během realizace. Dále bych chtěl poděkovat všem, kteří mi byli oporou a měli se mnou trpělivost.

4 Obsah Úvod Meditace Co je to meditace? Výuka meditace Všímavost Buddhismus Rozvoj Buddhismu Všímavost v Buddhismu Abhidhamma a všímavost Všímavosti v meditacích a její rozvíjení Další koncepty všímavosti Naděje Definice naděje Složky naděje Jedinci Výzkumný problém a cíle práce Popis aplikované procedury Hypotézy Popis zvoleného metodologického rámce a metod Zvolený typ výzkumu Metody získávání dat Metody zpracování a analýzy dat Etické problémy a jejich řešení Soubor Statistické znaky a parametry výzkumného souboru Výsledky výzkumu Výsledky dotazníkových měření a rozdíly v rámci skupin Všímavost Úzkost Naděje... 37

5 7. 2. Testování hypotéz Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Testování hypotézy č Diskuze Závěr Souhrn Seznam použité literatury: Seznam příloh:... 51

6 Úvod Tématem této bakalářské diplomové práce jsou meditace a jeho vliv na všímavost, úzkost a naději. Výběr tohoto tématu ovlivnil zájem o meditace a vlastní zkušenost s meditační praxí. Provedená rešerše ukazuje na neustále rozrůstající se počet publikací, které se věnují meditacím a jejím praktikováním v běžném životě. Téma meditace se tak stává velmi širokým. Nejen zvyšující se počet odborníků ale také rozrůstající zájem z řad běžných lidí jsou dokladem o aktuálnosti daného tématu. Toto tvrzení potvrzuje i vzrůstající počet různých meditačních center, kam lidé mohou zavítat a účastnit se nejen hromadných meditací, ale také různých seminářů. Tato práce si klade za cíl poukázat na skrytý potenciál meditačních cvičení a jeho přínosu v běžném životě. V teoretické části první kapitoly popisuji postavení meditací v rámci buddhismu. Směru, ze kterého meditace vycházejí a mají společnou historii. Díky meditačním technikám má člověk možnost poznat vlastní mysl. Skrze zkoumání tajů vlastní mysli dochází ke kultivaci osobnosti člověka. Aby k tomu mohlo dojít je třeba dodržovat jistá doporučení, které hlásal samotný Buddha. Jeden ze základních pilířů každé meditace je všímavost. Skrze rozvoj všímavosti dochází k uvědomování si širšího pole různých obsahů vstupujících do mysli. Na tomto základním pojetím všímavosti poukazuji na potenciál meditací redukovat úzkost a tak zkvalitňovat lidský život. Koncept naděje popisovaný v poslední kapitole, seznamuje především se Snyderovou teorií. Ta byla vybrána záměrně pro svůj důraz na kognici, která je i v rámci meditační praxe rozvíjena a trénována. V praktické části seznamuji s provedeným výzkumem, který měl za cíl zmapovat změny ve třech sledovaných proměnných vlivem meditační praxe. Míry všímavosti, úzkosti a naděje byly v této práci měřeny pomocí dotazníků, které v rámci výzkumů těchto fenoménů mají své pevné místo. Dále ve výzkumné části představujeme řešení našich hypotéz, kterých v konečné fázi bylo devět. 1

7 Teoretická část 2

8 1. Meditace Co se jako první vybaví člověku, když uslyší slovo meditace? Mnozí lidé si představí člověka sedícího se zkříženými nohami v posedu zvaném lotosový květ. Ruce má u klína, drží je tak, aby dlaně, které jsou jako misky v sobě, tvořily s palci ovál. To vše se setkává ve výši pupku. Zdá se, že obě paže má uvolněné. Přirozeně vzpřímená a narovnaná záda. Oči má otevřené a upřeně se dívající před sebe. Takovýto posed provádí na polštáři, který se nazývá zafa (Luetchoford, 2004). Místnost naplňuje všeprostupující ticho a klid. Meditační praxe můžeme hojně nalézt jak ve východní, tak i v západní kultuře. Ač by se na první pohled nemuselo zdát, prvky meditačního cvičení nacházíme všude po světě. Z pravidla však ve spojení s nějakým náboženstvím. Křesťanství, Judaismus a Islám tvoří trojici nejrozšířenějších náboženství dnešních dní. A ani tato velká náboženství nejsou ochuzena o vlastní meditační praxi. Pravděpodobně nejpopulárnější a zároveň nejčastější techniky, se kterými se můžeme setkat v západním světě, jsou meditace Buddhistické a Indické. Ty zároveň v sobě zahrnují různé prvky jógy. Přestože zjevně nalézáme v meditačních technikách různé podobnosti, jsou však zde patrné různé rozdíly (Goleman, 1988). Tyto rozdíly jsou v úzkém vztahu s těmi kulturními. Jak se v průběhu času vyvíjely různé kultury odlišně, odlišily se od sebe i meditace. Vzniká tak nepřeberné množství různých druhů meditací. Mezi ty hojně praktikované a tudíž velmi oblíbené patří například meditace všímavosti- vipassana, Transcendentální meditace, cvičení zazenu, sahaja nebo kundalini jóga a další. (Fontána, 1998) Co je to meditace? Slovo meditace pochází z latinského meditationem- myšlení skrze meditaci (Harper, 2014). Pojem meditace v sobě zahrnuje mnohem více, že by mohlo být do nějaké definice vměstnáno. Hart a Hartlová uvádějí, že pod pojmem meditaci si můžeme představit: rozjímání, přemítání, soustředěné myšlení až po změny vědomí prostřednictvím rituálů a tréninku (Hartl, 2000, s. 306). Fontána se vůči takovýmto definicím jasně vymezuje. Definovat meditaci pomocí slov je velmi omezující. Navrhuje proto symboly jako univerzální jazyk. Definice meditace by tedy mohla znít: Meditace 3

9 je lotosový květ vynořující se z tiché vody. Nebo mnich sedící tiše na vrcholu vysoké hory. Nebo řada stromů na obzoru. Nebo člověk stojící v klidu uprostřed víru města... (Fontána, 1998, s. 46). To vše a mnohem více může být meditace. Je jisté, že skrze meditaci můžeme poznat naše já, to co leží za našimi myšlenkami a můžeme díky ní prostoupit k našim nejhlubším pocitům. Jung tvrdí, že skrze symboly k nám promlouvá naše nevědomí (Jung, 1998). Má-li být vyloženo, co to je meditace, musí každý člověk začít hledat sám v sobě: je to podobné, jako když se díváte v klidu na svět a vidíte ho, jaký skutečně je a ne jako nezřetelnou skvrnu rozmazanou vlivem vašeho neustálého pohybu (Fontána, 1998, s. 47). Meditace proto pro různé lidi znamená odlišné věci. Je však jisté, že různé meditační metody vedou člověka: ke zkušenosti hlubokého kliduvnitřního ticha, které se vzpírá jakémukoliv popis. Je to prázdnota naplněná mírem, kreativitou a štěstím, Je to přirozený stav naší mysli mimo procesy myšlení (Yogani, 2005, s 25). Je zřejmé, že díky meditacím zažíváme svou vnitřní podstatu. To se posléze odráží například do způsobu jednání s okolním prostředním. Láska a soucit se postupně stávají základem všeho, co děláme, což má automaticky sjednocující a harmonizující vliv na náš život i na životy lidí kolem nás (Yogany, 2005,s 27). Meditace obecně slouží k rozvoji schopnosti uvědomovat si mentální pochody, schopnosti registrovat je a následně s nimi pracovat. Základem každé meditace je koncentrace (Žižlavský, 2008) Výuka meditace Naučit se meditovat může být přirovnáno s nácvikem jízdy na horském kole. Jak meditace, tak i horské kolo vyžadují ke zvládnutí mnohé pokusy. Tak jako nácvik na kole provádíme v začátcích v místech, kde nejsme ohroženi dopravou nebo nějakým vnějším nebezpečím, stejně přistupujeme i k meditacím. Frýba upozorňuje, že před samotným započetím meditační praxe je důležité mít povědomí o nezkresleném stavu psychiky. Od toho se odráží potom výběr vhodné techniky a postupů, kterých při meditaci využíváme. Volba vhodného místa a meditačního cvičení se tak odvíjí od vnitřní a vnější situace cvičícího a také od předmětu meditace (Frýba, 1995). Obecně literatura říká, že meditace jsou pro každého bez rozdílu. Avšak např. Nydahl tuto myšlenku, i když ne zcela, vylučuje. Tvrdí že lidé, kteří mají problémy s psychikou, by měli být velmi obezřetní. Prvním krokem, který by měl být učiněn je získání distance od právě probíhajících 4

10 událostí. Pokud ale někdo nemá od jevů skoro žádný odstup a jde za každou objevující se emocí, neměl by meditovat... (Nydahl, 2006, s 139). Meditační praxe může být provozována nejen v samotě, ale také i v různých meditačních centrech. Nydahl tvrdí, že nejlepší způsob jak meditovat je vyvažovat obě možnosti. Upozorňuje, že pouhé meditování o samotě může přinést mnoha úskalí. Tady ale existuje riziko, že bez cizí podpory, bez silné motivace vytvořené díky jiným, se může základ praxe ukázat jako příliš vratký...pokud nemáme kontakt s ostatními, můžeme lehce upadnout do extrémů (Nydahl, 2006, s137). Aby byla meditace prospěšná a bylo dosahováno pokroků, musí se během meditační praxe vyvažovat složky: kultivace soustředění (samádhi), v níž jsou užívány meditační techniky uvolnění a klidu (samatha-bhávaná), a oblast kultivace moudrosti (paňňá) pomocí vhledu a meditační analýzy (vipassaná-bhávaná) (Frýba, 1995, s 89). Nejvyšší cíl každé meditace je Nibbána. V tomto stavu dochází k naprosté harmonii mezi moudrostí a soustředěním (Frýba, 1995). Cestou k Nibbáně se dá dojít s pomocí mnoha meditačních technik. Rozdíly v těchto technikách spočívají v předmětu meditace. Jelikož se buddhistické učení odvolává na poznatelné jevy, tak i meditace jsou zaměřeny na právě prožívané skutečnosti, tj. zaměření se na vlastní tělo, dech, myšlenky a emoce. Kromě toho mohou být meditace také spojeny s technikami vizualizace nebo použití různých mandal- sanskr. kolo. Mandaly se využívají jako nástroje pro rozjímání (Jung, 1998). Meditace na abstraktní pojmy není začátečníkům doporučována. Mezi to nejzákladnější meditační cvičení je řazena ánaapánasati- všímání nádechu a výdechu. Každá mysl má ráda konkrétní objekty. Používání takovéto techniky proto přináší mnohé výhody. Jedna z nich je že dech člověka provází na každém kroku. Mysl soustředěná na dech nám při nádechu a výdechu umožňuje kontemplaci vztahující se k libovolné přirozené skutečnosti. Takovéto studium má svůj význam a hodnotu. Pro poznání pravdivé skutečnosti čehokoliv je třeba rozjímat o realitě, analyzovat ji a upřímně ji zkoumat pokaždé, když se nadechujeme a vydechujeme...s nádechem tuto skutečnost poznáváme. S výdechem ji porozumíme (Bhikkhu, 2003, s. 32). Proč používáme právě dech? Kromě toho, že je vlastní všem lidem a máme ho neustále s sebou? Bhikku uvádí, že dech je neodmyslitelnou součástí těla. Skrze sledování a kontrolu dechu můžeme působit na naše tělo. Skrze zaměření se na dech, zjištění jeho kvality (je hluboký nebo krátký, kam směřuje- do hrudníku nebo do pupku) a následného usměrnění můžeme ovlivňovat nejen somatickou ale také psychickou složku osobnosti. (Bhikkhu, 2003). 5

11 2. Všímavost Trénink a kultivace všímavosti je dlouho zakořeněna v mnoha náboženstvích. S konceptem všímavosti se však původně setkáváme v buddhismu. Tento pojem je v buddhistickém pojetí brán za jeden ze základních stavebních kamenů pro pochopení a zbavení se utrpení. Myšlenky podobného významu se objevují následně také v západních filozofických a psychologických tradicích. Fenomenologie, existencialismus až po humanismus nevyjímaje (Brown, Ryan a Creswell, 2007). Uvědomění si stavu být vědomý, je stále v zájmu mnoha vědců. Psychologie společně s psychiatrií nejsou výjimkou. Na tomto poli dovedl významnou práci John Kabat-Zinn. Největší oblibě se všímavost těší od devadesátých let dvacátého století do současnosti. Objevem léčivého potenciálu se všímavost rozšířila do mnoha disciplín zabývajících se zdravím. Především tím mentálním. Trénink všímavosti může být nalezen například v kognitivní terapii. Další výzkumné práce zabývající se všímavostí se věnují vlivu všímavosti na redukci stresu a chronické bolesti (Kabat-Zinn, 1996). Kromě využití všímavosti v běžném životě, při terapii, objevují i samotní terapeuti přínos pro svoji praxi. Rozpětí využití všímavosti v oblastech běžného života nebo v terapeutické činnosti se nadále rozšiřují Buddhismus Buddhismus je učení staré více než 2500 let. Člověk, který stál za zrodem, dnes jednoho z nejrozšířenějšího náboženství na světě čítajících přes 600 milionů stoupenců, byl Siddhártha Gótama. Později zvaný Buddha, což znamená v sanskrtu probuzený. Z dochovaných pramenů se toho moc o životě tohoto vlivného člověka neví. Literatura uvádí, že se měl narodit kolem roku 560 př. n. l. na jižním úpatí Himaláje jako syn ve vládnoucí rodině v Kapilavastu (tehdejší hlavní město této země). Další informace pocházejí již pouze v rámci četných legend. Jedna taková pojednává o Buddhově životě. Praví, že se rozhodl opustit život v bohatství a hojnosti. Místo toho se uchýlil na cestu životem státi se osvíceným. Měla ho k tomu podnítit jeho návštěva zahrady, kde uzřel starého a velmi nemocného člověka. O kousek dále mrtvolu. Jako třetího potkal mnicha, jehož obličej nesl znaky klidu a odstupu od strastiplnosti světa (Störing, 1995). Stal se tak hledačem pravdy. Navštívil mnoho vznešených učitelů, ale žádný mu neposkytl to, co tak 6

12 toužebně hledal (Thera, 1982). Se zkříženýma nohama usedl pod Strom osvícení (Bódhi) na břehu řeky Neranjara a pohroužil se do meditace. Pod tímto stromem se stává osvíceným. Vytváří tzv. Střední cestu, která se následně stala charakteristikou jeho učení o dhammě (znamená zákon ). Lidský život, tak jak ho chápe dhamma, je součástí přírody. Z tohoto předpokladu vymezuje dhamma čtyři hlediska života: sama příroda, pravidla přírody, povinnosti, jež provádíme na základě těchto pravidel a výsledky, jež vznikají vlivem plnění takovýchto povinností (Bhikkhu, 2003). Spis o Dhammě reprezentuje podstatu Buddhova učení, které sám po dobu pětačtyřiceti let předával druhým. Buddha se nikdy nepovažoval za vůdčí osobnost nebo člověka nadlidské povahy. Vždy o sobě pravil, že je jen člověk, kterému se díky jeho vlastnímu hledání podařila objevit skutečnost. Tuto skutečno může objevit kdokoliv, kdo zapojí své úsilí do hledání (Hart, 1987). Základní myšlenku, kterou vysvětluje je cesta osvobození se od utrpení skrze následování Čtyř ušlechtilých pravd a Ušlechtilé osmidílné stezky (Rabten, 2004). Ušlechtilá osmidílná stezka, jinak také zvána jako Střední cesta, kterou učil samotný Buddha. V původních textech je členěna na: prožívání, vědění a jednání. Z pohledu meditační praxe je systematicky dělena na mravnost, meditace a moudrost. Tato triáda slouží zachování vyváženého přístupu k praxi meditace, etického tréninku a studia (Frýba, 1995, s48). Učení nemá být chápáno jako získávání a kulminace informací, ale jako šlechtění moudrosti, která má své základy v pochopení prožitků jdoucí ruku v ruce s etickým chováním (Frýba, 1995). Stezka je sestavena z osmi částí následovně: 1. pravé porozumění- výklad nezkreslené skutečnosti; 2. pravé rozhodnutí- nečinit zlo; 3. pravé mluvení- nedopouštět se lží a urážek; 4. pravé jednání- chovat se dle etiky; 5. pravý životní styl- který neškodí druhým 6. pravé úsilí- přesun od zlého k dobrému; 7. pravá všímavost- pěstována skrze satipatthánu; 7

13 8. pravé soustředění- vedoucí ke svobodné mysli. První dva body patří pěstování vědění (paňňá), čtvrtý až šestý bod etice a jednání (síla) a zbylé meditační praxi (samádhi) (Frýba, 1995). Čtyři ušlechtilé pravdy zní v různých školách mírně odlišně, ale základem je, že: Podmíněný život je utrpení. Existuje příčina tohoto utrpení. Existuje konec utrpení. A existuje cesta, která k tomuto konci vede (Nydahl, 2007, s. 40). První Pravda: Existuje utrpení. Utrpení neboli dukkha je pouto, která nás všechny svazuje. Je pro všechny lidi bez rozdílu etnické příslušnosti, bohatství nebo například vzdělanosti. V Buddhově podání nedochází k pouhému konstatování, že vedle radosti se skrývá také bolest. Je to pouhý vhled, že existuje utrpení bez následné personifikace (Thynn, 1995). Druhou Pravdu o příčině utrpení udává Storing takto: nevědomost jsou podle Buddhy příčinou prakticky všech životních procesů. Nevědomost jako neznalost toho, že život znamená strast, působí, že se stále znovu projevuje slepý životní pud. Nevědomost dětství, různé iluze a pozemské touhy dospělosti, pověra, nesprávné představy, neschopnost vymanit se z pout života- to vše jsou projevy jednoho a téhož faktu (Störing, 1995, s. 51). Touto nevědomostí má Buddha na mysl dualistický pohled na svět. Zanechání tohoto mylného pohledu si klade za cíl každá buddhistická meditace. Tím, že ztratíme tuto iluzi, už nebude mysl pomyslným poznávacím aparátem. Člověk totiž používá mysl jako nástroj pro poznávání a rozeznávání věcí a jejich různých kvalit. Na základě toho získáváme o okolním světě mnoho informací, ale už nevíme nic o tom, kdo nebo co tento svět poznává a objevuje. Neschopnost rozpoznat svou vlastní mysl se stává příčinou každé bolesti. Vzniká tak již zmíněný dualistický pohled, kdy mysl se odděluje od sama sebe a na základě takovéhoto dělení vznikají pocity jako já a ty. To má potom za následek další pocit, který nazýváme ulpívání. Člověk se tak snaží držet se libého a naopak odvracet se od nepříjemného. Touha je také ústředním tématem Druhé pravdy. Existují tři druhy touhy: touha po smyslu (kama tanha), touha státi se (bhava tanha) a touha zbavit se (vibhava tanha) (Sumedho, 1995). Vedle toho se objevuje potom lakota. To co má člověk v oblibě, toho se nechce vzdát a naopak chce např. setrvat v příjemném stavu co nejdéle. Následným lpěním si vytváříme potíže, ztrácíme opěrné body a vzniká utrpení (Nydahl, 2007). Takto poznamenaná mysl ovlivňuje lidské prožívání a jednání. 8

14 Pokračuje-li takovýto stav po dlouhou dobu, vzniká stav patologie. Prostředky meditací v takovéto chvíli už nemusí dostačovat (Frýba, 1995). Ve třetí Pravdě Buddha nabádá k tomu, že utrpení musíme porozumět. K tomu, aby se člověk zbavil takového nazírání světa je zapotřebí následovat cestu Ušlechtilé osmidílné stezky: pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění (Störing, 1995, s. 44). Čtvrtá pravda říká, že utrpení může být odstraněno. Při bližším pohledu je patrné, že utrpení v lidském životě nemůže být nikdy úplně přemoženo. Utrpení tady vždy zůstává, ale je redukováno jen na to nevyhnutelné (vrozené poruchy ať už somatické nebo psychické). Být všímavý vůči vlastním obsahům mysli vede k vhledu a následně k redukci utrpení (Goleman, 2001). Těchto Čtyř ušlechtilých pravd je v buddhismu užito k osobnímu rozvoji. Používá se především při běžných činnostech. Na základě takového vývoje můžeme prozkoumávat, naši pevnost ve smyslu vhledu. Skrze Tři ušlechtilé pravdy můžeme realizovat Ušlechtilou osmidílnou stezku, dokud nepřijde porozumění. Jinými slovy jsou Čtyři ušlechtilé pravdy nástrojem, který nám má pomoci porozumět utrpení a neutrpení. Ač by se mohlo na první pohled zdát, cesta Čtyř ušlechtilých pravd není předstupeň sloužící k proniknutí do složitějších buddhistických technik a učení (Sumedho, 1995) Rozvoj Buddhismu Po Buddhově smrti roku 483 př. n. l. zůstává buddhismus skoro nepovšimnut. Je to možná způsobeno tím, že šíření buddhismu do podvědomí lidí bylo spíše: jakousi nenásilnou revolucí, jejíž nositelé působili převážně v městské veřejnosti, kde pracovali proti sociálním předsudkům a mocenským přestupkům vladařů a jejich bráhmanských ideologů (Frýba, 1991, s. 19). Ve třetím století před Kristem se však začíná šířit z Indie do dalších koutů Asie. Toto velké šíření možná bylo také zapříčiněno, způsobem jakým bylo toto učení předáváno. Poslové učení o dhammě nešířili slovo skrze násilné praktiky, jako to bylo v případě Křesťanství a použití velmi početných vojsk. V rámci Buddhismu 9

15 se nikdy nesetkáváme s odsuzováním víry na úkor té druhé. Tak Buddhismus proniká do těchto zemí bez jakéhokoliv narušení víry, která již v daných zemích panovala. Důraz na mysl, lásku a soucit se staly hlavními zbraněmi (Thera, 1982). Buddhovo učení díky tomuto vlivu také prodělalo mnoho změn. Tyto změny byly zapříčiněny změnou kulturního kontextu, ve kterém se buddhismus ocitl. Vznik rozmanitých proudů a různých škol je přirozeným důsledkem. Příkladem mohou být školy Tibetského nebo Zenového Buddhismu (Thera, 1982). Dnes dělíme školy podle toho, ze kterého směru vzešly. Proto rozlišujeme tři velké skupiny: Theravádový, Máhájanový a Vadžrajánový Buddhismus. Z historického hlediska se ty nejstarší formy buddhismu (théravády) opírají o tzv. Tři koše ( Páli kánon Tipitaka), který byl ve své nejdřívější podobě chován a předáván v ústní tradici. Nejstarší dochovaný zápis Tipitaky můžeme nalézt kolem prvního století před našim letopočtem (Frýba, 2006). Došlo tak k systematizování samotného původního Buddhova učení o dhammě (Thera, 1982). Vinaya je název prvního koše, které pojednává o disciplíně. Druhý koš je pojmenovaný jako Sutta. Zde jsou uvedeny Buddhovy rozpravy. Třetí, Abhidhamma, je košem filosofie. Tyto tři Pálijské texty stále slouží jako základy již velmi dlouhé buddhistické tradice, jež byly chráněny théravádovou komunitou (Thera, 1982). Theravádové učení (také zvané jako učení starších) volí spíše konzervativní způsob výkladu Buddhova učení, jenž je specifické svým osvobozením individuality založené na snaze zaměřením se na meditaci a koncentraci. Vysoký důraz je kladen na mnišský život. Rozšiřuje se tak na Srí Lanku, Thajsko a Barmu. Oproti tomu se staví druhý proud mahajána (setkáváme se s pojmem velké vozidlo), který je více liberální interpretací Buddhova učení, zdůrazňující spásu skrze dobrý život a soucitu s druhými. Veškeré učení je postavené na ideálu bódhisattvy, který se rozvijí pro dobro druhých. Základní kameny jsou tady tvořeny soucitem a moudrostí (vhledem). Soucit popisuje Nydahl jako schopnost a porozumění, že nejsme bytosti, které jsou od sebe oddělené (Nydahl, 2007). Tato cesta získává svoji oblibu především v Tibetu, Japonsku, Číně a Nepálu (Thera, 1982). Během dvacátého století se zvedá vlna zájmu o Buddhismus a vše, co může tento duchovní směr nabídnout. Psychologové se začali nejvíce zajímat o výklad lidské psychiky. Avšak již ve století devatenáctém zaznamenáváme průnik východní nauky do myšlení tehdejších psychologických velikánů, jako byli Sigmund Freud nebo jeho žák C. 10

16 G. Jung. Avšak největší zasažení východního myšlení přichází až po druhé světové válce. Důkazem je vydání četných knih, které nejsou tématiku buddhismu. Šedesátá léta dvacátého století se vyznačují dosud největším zájmem o východní nauky. Do té doby striktní následování materialismu nemohlo duši člověka umlčet. Při pohledu do svého nitra lidé nazírali pouze prázdnotu. Bylo potřeba začít tuto duchovní díru vyplnit. Západní svět začíná prošlapávat cestu na východ. Ze svých dalekých cest se lidé vraceli osmělení novými filozofickými myšlenkami. Rozšířené či změněné stavy vědomí byly jen pouhou hrstkou toho, co tehdejší cestovatele oslovilo. Byli mezi nimi i meditace, respektive meditace všímavosti. Psychologie v této době zažívá menší otřes v podobě kritiky snášející se na behaviorální psychologii, která v té době hrála prim. Vzniku dalších psychologických proudů bylo jen otázkou času. Díky tomu portfolio psychologických škol rozrůstá o směr humanistický a transpersonální (Hoskovec a kol., 2002). Meditace proniká a vytváří si své místo v psychologii. Dříve než je tak učiněno dochází k mnoha empirickým výzkumům a bádání. Meditace se tak pomyslně přesunují do laboratorních zařízení. Vědeckému zájmu neunikají vlivy nejen na fyzické tělo ale převážně na duševní zdraví, pohodu nebo psychické procesy zvlášť (Shapiro, 2009). Použití meditace všímavosti a jeho následného vlivu v klasické terapii na sebe nenechalo dlouho čekat. První pokusy na tomto poli byly provedeny Johnem Kabat-Zinnem, který vytváří terapeutické programy pro redukci stresu (Kabat-Zinn, Lipworth & Burney,1985). Mindfulness based stress reduction ( MBSR) je právě takový program pro snižování stresu za pomocí pravidelného cvičení meditace a všímavosti. Četné výzkumy začaly přesvědčovat psychologickou obec o mnohých pozitivních přínosech a zbavila se tak v očích mnoha skeptiků okultní či parapsychologické příchuti (Bishop, 2002) Všímavost v Buddhismu Následující kapitoly seznamují s postavením všímavosti v buddhistickém učení rozvoji a kultivaci mysli. Poukazuji na prameny, ze kterého všímavost vychází a jaký vztah má s meditacemi. V následujícím bodu uvádím všímavost v kontextu filozofickopsychologického výkladu, kterému jsou odkázány podkapitoly 2.2. Buddhistická literatura, která je kolébkou tohoto pojmu, nás seznamuje s pojmem sati (pálijsky) nebo smrti (sanskrit). Nyanaponika uvádí, že doslovný překlad znamená 11

17 paměť nebo vzpomínku. Autoři překladů buddhistických knih se zmiňují o všímavosti nebo o bdělé pozornosti. Je to dáno z překladu anglického mindfulness. Obecně však literatura udává, že všechny tyto překlady je nutno brát s rezervou, neboť žádný z nich nevystihuje v plné míře to, co buddhistické sati znamená (Nyanatolika, 2008). Jistá paralela s problémem definování co je to sati, může být viděna i u pojmu meditace. Více světla na polemiku o definování všímavosti nepřináší ani zástupci z řad buddhistických škol. Žižlavský píše, že význam slova sati se běžně překládá jako paměť nebo vzpomínka (2008). Avšak z ohledem na buddhistickou tradici, dostáváme se do jiného rozměru. Buddhismus pojí sati s uvědomováním, pozorností a zapamatováním (Germer, Siegel & Fulton, 2005). Uvědoměním rozumíme schopnost registrovat přicházející fenomény v aktuálním momentu (Kabat-Zinn, 1996). Uvědomování si okolních jevů je zcela přirozené pro zdravě funkční vnímání. Pozornost je další důležitou složkou, neboť je s uvědoměním v úzkém vztahu. Třetí aspekt sati zapamatování, vidí Frýba, jako schopnost memorizovat prožitek a následně si ho vybavit (2003). Frýbova ucelená definice všímavosti a také hojně vzpomínaná zní: Všímavost (sati) je více než pouhá pozornost a vnímání. Je nepřetržitou ostražitostí mysli neboli souvislou duchapřítomností. Sati spočívá v plynulém všímání, v neselektivním pojímaní a zaznamenávání skutečných dějů a v nic nevyřazujícím zapamatování toho, co se skutečně událo. Všímavost se vždy vztahuje na celé pole našeho zážitku skutečnosti zde a nyní (Frýba, 2003, s 17). Tuto definici svým způsobem potvrzuje i Thera, ale dodává, že všímavost má co dočinění spíše s procesy pozornosti než s obsahy (2001) Abhidhamma a všímavost Všímavost v buddhismu zastává významnou roli, neboť je součástí celostního systému rozvoje mysli. Všechny školy buddhismu i přes různé rozdíly, mají pojem všímavost jako jeden ze základních stavebních kamenů. Kánon Tipitaka, je jedním z nejstarších buddhistických učení, kde je pojem všímavost obsažen. Dále je podrobně zpracován v abhidhammě. Toto učení se zaměřuje na analýzu vědomí a mysli ve vztahu se všemi okolními jevy, se kterými se každý den setkáváme (Ryan, 2007). Ryan rozumí abhidhammě jako systematickému rozboru praktického Buddhova učení druhého koše Tipitaky. 12

18 Obecný výklad co to je abhidhamma přináší Frýba. Ten tvrdí, že se jedná o: eticko-psychologický systém vědění používaný již dvacet pět století jako podklad buddhistických technik školení mysli, meditace, psychohygieny a psychoterapie (Frýba, s 35). Etický princip je v abhidhammě řešen dvěma způsoby: globálně a partikulárně. Globální stránka v sobě zahrnuje složky osobní a společenské etiky. Abhidhamma se snaží tyto dvě složky vést prakticky ke svobodné mysli tím, že zbavuje mysl motivačních komplexů a od následného utrpení. Zadruhé je immanentní etická orientace uplatňována též partikulárně ve vztahu ke všem fenoménům zachycených pojmy abhidhammy (Frýba, 1995, s36). Každému přicházejícímu podnětu tak udělujeme hodnocení, vede-li takováto zkušenost ke štěstí či libému prožitku nebo naopak je nějak destruktivní nebo negativně zasahující. Toto partikulární etické hodnocení sleduje paradigma čin- výsledek (Kamma- vipáka), které je v poněkud fatalisticky pokroucené formě coby karma známé v naší kultuře (Frýba, 1995, s 36). Etika klade v buddhismu důraz na jednotlivcovo chápání příčiny a následku a následné přirozené jednání v těchto mezích, bez strnulého morálního podtextu (Nydahl, 2007). V abhidammě dále nacházíme konkrétní způsoby jak dosáhnout: prohloubení eticko-psychologických vhledů, jež souvisí s čištěním (visuddhi) prožíváním od předsudků, bludů a emočních deformací způsobených extrémními city podmiňujícími žádost a lpění (Frýba, 1991, s42/43). Nyanatiloka dále vidí abhidhammu jako popisnou filozofii, ve které není místo pro metafyzické spekulace (2009). Abhidhamma cílí se svým zaměřením na každodenní zkušenost, která se skrývá v prožitku. S tím úzce souvisí pojem všímavost, která je v abhidhammě součástí rozsáhlého komplexu schopností mysli. Mysl je chápána jako šestý smysl vedle pěti fyzických. Abhidhamma přisuzuje mysli pět schopností: důvěry, moudrosti, soustředění, úsilí a všímavosti (Frýba, 1991). Všímavost je dále v abhidhammě zařazena do satipatthány. Frýba o satipattháně mluví jak o metodě školení mysli pro účely abhidhammické analýzy, umožňující používat mysl jako nástroj standardizovaných procedur introspekce (Frýba, 1996, s 56). Skrze satipatthánu poznáváme v mysli chtivost (lobha), nenávist (dosa), zaslepenost (moha), štědrost (dána), dobrotivost (adosa) a moudrost (paňňa). Jsou to prvky naší motivace, jež první tři jsou prospěšné a zbylé tři mají negativní náboj (Frýba, 1991). Vedle poznání mysli stojí uvědomění si vlastního těla. Tak jako u mysli a šestici zmíněných stavů a kvalit mysli i u těla si všímáme všech tělesných procesů a různých předmětů, které dráždí naše smysly (Nyanaponika, 1995). K takovému to prozkoumávání pomáhají tzv. kognitivní matice abhidhammy. Ty zjednodušeně pomáhají člověku orientovat se ve fenoménech vnitřního 13

19 i vnějšího světa, které je schopen zachytit. Nejzákladnější dělení matic je na matice procedurální a strukturální. Strukturální dělení, jak už samotný název napovídá, se zaměřuje na uspořádání jevů. Za to procedurální dělení vypovídá o vzájemné provázanosti. Matice mají obecně v lidském životě praktický význam. Mají pomoci dosáhnout vhledu do jádra podstaty všech psychických a tělesných jevů. Použití abhidhammických matic je nejvíce patrné v satiterapii jako prostředky diagnózy a prevence (Frýba, 1991) Všímavosti v meditacích a její rozvíjení Pojem všímavost má v meditacích svůj nezastupitelný význam. Keown ve svém Buddhistickém slovníku řadí pod pojmem meditace pojmy jako: bhávana, vipassaná a samatha a samádhi (2003). Buddhistický výklad slova bhávana můžeme chápat jako rozvoj mysli. K tomuto rozvoji dochází skrze vipassanu (vhled), samathu (klid) a koncentraci (samádhi). Nyanatiloka považuje: klid (samatha) je koncentrovaným, neotřesitelným, míruplným a proto neposkvrněným stavem mysli, zatímco vhled (vipassaná) je intuitivním vhledem do pomíjivosti, utrpení a neosobního charakteru všech tělesných a mentálních fenoménů existence (Nyanatiloka, 1980, s 167). Vhled je rozvíjen např. zaměřením se dech. Dále tvrdí, že vhledu není dosaženo skrze použití intelektu. Frýba však poukazuje na skutečnost, že meditace obecně intelekt nezavrhuje. Meditace se vztahují k celé osobě. Intelekt v tomto momentě není zapojen ale stále zde figuruje. Už jen třeba tím, že díky meditaci dochází k jeho pozměňování z hlediska funkčnosti. Frýba vyzívá k tomu, abychom se na něj zaměřili a poznali: že je otevřenější novým myšlenkám, výkonnější, tvořivější, vyrovnanější, přístupnější (Frýba, 1998, s 55). Místo intelektu zabírá všímavost. Tím se všímavost stává klíčovou složkou k dosažení vhledu. Všímavostí je pronikáno nejen do bezprostředně obklopujících jevů. Nesmím nyní opomenout třetí základní složku rozvoje mysli, kterou je koncentrace. Aby výše popsané mohlo fungovat, je nezbytné osvojení si jisté míry koncentrace. Hartl a Hartlová definují koncentraci jako: vědomé, úmyslné a trvalé soustředění pozornosti na určitý předmět, jev nebo obsah (Hart& Hartlová, 2000, s 267). V meditacích slouží koncentrace k tomu, že trénuje mysl a ta se tak stává průzračnější a citlivější (Frýba, 1998). Užitek rozvoje této schopnosti přijde meditujícímu nejvíce vhod během zaměření 14

20 se na proud právě prožívaného, bez toho aniž by ztrácel niť (Benda, 2008). Jde o to, že mysl má tendence skákat z jednoho podnětu na druhý aniž by u předchozího dlouho setrval. V meditacích se usiluje o to, aby se koncentrace smrskla na jeden bod. Díky tomu se mysl vyprázdní od různých pocitů nebo myšlenek (Bhikkhu, 2003). Rozvíjením koncentrace také dochází ke zklidnění mysli. Tohoto klidu je dosaženo díky velmi hlubokého soustředění se na konkrétní objekt naší meditace. Míra koncentrace souvisí s dosaženou úrovní pohroužení (Nyanatiloka, 1980). K systematickému rozvíjení všímavosti slouží cvičení zvané meditace všímavosti. Rozdíl mezi meditací všímavosti a další meditačních cvičení nebo těch psychologických, které se zabývají rozvojem pozornosti a koncentrace, je značný (Baer, 2003). Fontána uvádí, že princip v těchto cvičení spočívá v udržení pozornosti na jeden konkrétní předmět. Mysl je tak pohroužena k tomuto předmětu, že už nezbývá v mysli místo pro další. Odkloníme-li se od vytyčeného předmětu, vracíme svou pozornost zpět (Fontána, 1998). V samotných počátcích meditace všímavosti jsou založeny na metodách zvýšení koncentrace. V pozdějších fázích nácviku však již mysl není zaměřena na konkrétní objekt, a stává se tak otevřenou všem objektům, které se v rámci meditační praxe vynoří nebo nějak naši mysl zaujmou (Bishop et al., 2004). Velmi povedenou a vyčerpávající definici uvádí Žitník: Meditace všímavosti je soubor technik založených na záměrném bedlivém pozorování různých aspektů zvoleného objektu pozornosti (senzorické vjemy či intrapsychické procesy) se záměrným omezením jejich dalšího kognitivního zpracování (analýza, evaluace) a behaviorálních reakcí na vnímané podněty. Předmětem pozorování jsou také nevyhnutelné oscilace pozornosti, které jsou pouze nezaujatě registrovány, a následně je pozornost navrácena zpět k primárnímu objektu pozornosti. (Žitník, 2010, s 33). Z toho je patrné, jak jsou všechny tři základní složky meditace (vhled, koncentrace a zklidnění) velmi úzce propojeny. Tím že procvičujeme jednu, vlastně procvičujeme i další Další koncepty všímavosti Jak jsem již uvedl. Koncept všímavosti v psychologii již zdomácněl. Výzkumů na tomto poli neustále přibývá. Vyhlídky na jednoznačnou definici jsou však stále v nedohlednu. Důvody takovéto skutečnosti mohou být nalezeny v množství teoriích a 15