MASARYKOVA UNIVERZITA. Výzkum laterality

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra psychologie Výzkum laterality Bakalářská práce Brno 2017 Vedoucí práce: Mgr. Jan Krása, Ph.D. Autor práce: Andrea Chamrádová

2 Bibliografický záznam CHAMRÁDOVÁ, Andrea. Výzkum laterality: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra psychologie, s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Jan Krása, Ph.D. Anotace Bakalářská práce Výzkum laterality si klade za cíl posoudit vhodnost užití kresby postavy jako diagnostický nástroj pro rozpoznání laterality u intaktních dětí v předškolním věku. Teoretická část vysvětluje pojmy dominance a lateralita a zabývá se testováním laterality se zaměřením na předškolní věk. Popisuje specifika vývoje kresby lidské postavy a jejího využití k diagnostice dítěte. Praktická část vyhodnocuje výsledky testů laterality dětí a porovnává je s výsledky kresby postavy. Annotation The Bachelor Thesis titled Laterality Research aims to assess the appropriateness of the use of the human figure drawing as a diagnostic tool for the detection of intact laterality of preschool children. The theoretical part explains the concepts of dominance and laterality and deals with laterality testing with a focus on pre-school age. It describes the specifics of the development of the human figure drawing and its use for diagnosing children. The practical part evaluates the results of laterality tests of children and compares them with the results of the figure drawing. Klíčová slova Dominance, lateralita, levorukost, testy laterality, analýza kresby postavy, předškolní dítě Keywords Dominance, laterality, left-handedness, tests of laterality, preschool children figure drawing analysis,

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne Andrea Chamrádová

4 Poděkování Děkuji prof. PhDr. Rudolfu Kohoutkovi, CSc., za první impulzy k výběru tématu bakalářské práce. Dále děkuji Mgr. Janu Krásovi, Ph.D., za odborné vedení, podnětné připomínky, rady a veškerou pomoc. Děkuji mateřským školám za realizaci výzkumu a rodině za podporu.

5 OBSAH ÚVOD... 6 TEORETICKÁ ČÁST VZNIK A VÝVOJ LATERALITY MOZEK SPOLEČNOST LATERALITA A DOMINANCE DRUHY LATERALITY TESTY LATERALITY TESTY HORNÍCH KONČETIN TEST DOLNÍCH KONČETIN TESTY OKA A UCHA PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE RANÉ DĚTSTVÍ PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ DIAGNOSTIKA KRESBY ONTOGENEZE KRESEBNÉHO VÝVOJE PODMÍNKY K TESTOVÁNÍ PRAKTICKÁ ČÁST VÝZKUM LATERALITY CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU METODY SBĚRU A ANALÝZY DAT VYHODNOCENÍ TESTŮ LATERALITY VYHODNOCENÍ KRESBY POSTAVY KOMPARACE VÝSLEDKŮ JEDNOTLIVÝCH RESPONDENTŮ CELKOVÉ VYHODNOCENÍ ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM LITERATURY ELEKTRONICKÉ ZDROJE SEZNAM GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY... 48

6 ÚVOD Dominance levé poloviny těla mi přinesla spoustu obtíží i výhod. Prarodiče se mě snažili přeučit. Ve škole jsem se musela řídit metodikou pro praváky i přesto, že leváctví bylo tolerováno. Učila jsem se pracovat s nástroji pro praváky, drápání bylo kritizováno a ruční práce nikdo neuměl přeorientovat na druhou stranu. Díky tomu nepotřebuji speciální nástroje určené levákům a obě ruce umím používat téměř ve stejné kvalitě. V rodině i ve třídě byla moje levorukost ojedinělá. Díky pozitivnímu přístupu společnosti k levorukosti, jsem se ve své krátké pedagogické praxi setkala s mnoha leváky. Vybavenost mateřských škol pro sinistralitu je dnes alespoň ve výtvarných potřebách dostatečná. Rodiče a především pedagogové, kteří vštěpují dítěti základy psaní, by měli vědět, jak levoruké dítě vzdělávat, vštěpovat správné návyky používání dominantní končetiny a pomoci v adaptaci v pravostranném světě. Bohužel jsem se setkala s pedagogy, kteří neobratnost přičítali poruchám učení, při ambidextrii nevěděli jak postupovat, a pokud dítě smělo používat levou ruku, nikdo nedbal na správnou metodiku. Tyto zkušenosti mě vedou k zabývání se lateralitou dětí předškolního věku. Lateralitu, čili nadřazenost jedné strany orgánů párových i nepárových nad druhou, najdeme u člověka i u nižších živočichů. Jedinec využívá raději a výhradně pravý nebo levý orgán. Výzkumy se zabývají především lateralitou horních a dolních končetin, oka a ucha. Už v historii se nejčastěji setkáváme s problémem levorukosti, který je nejvíce vidět. I já se zaměřím na horní končetinu, jejíž obratnost je důležitá k osvojení si dovednosti psaní, které působí problémy v mladším školním věku a ovlivňuje klasifikaci jedince. K předškolnímu věku neodmyslitelně patří kresba. Děti v tomto věku kreslí téměř každý den. Pedagogové používají často kresbu figury pro zjištění vývojové úrovně dítěte. Vštěpují budoucím školákům správný úchop psacího náčiní. Připravují grafomotorické listy a dbají na dostatečnou přípravu pro vstup do základní školy. Narušení v lateralitě dítěte se ve výtvarném projevu dítěte promítne. Pedagog by si měl všímat těchto souvislostí a měl by s nimi umět nakládat. 6

7 Práce se dělí na šest kapitol. První kapitola seznamuje s problematikou vzniku a vývoje laterality od pravěku do dnes. Druhá kapitola vysvětluje pojmy lateralita, dominance, druhy laterality. Testy pro zjištění laterality najdeme ve třetí kapitole. Vyhodnocovat můžeme činnost smyslových orgánů (oko, ucho), např. pomocí manoptoskopu nebo kaleidoskopu. Motorické orgány (paže, nohy) otestujeme různými sadami zkoušek, např. test laterality podle Zdeňka Matějčka a Zdeňka Žlaba. Čtvrtá kapitola poskytuje vhled do psychomotorického vývoje dítěte od prenatálního období do konce předškolního období. Pátá kapitola se věnuje kresbě a jejím specifikům. Diagnostiku vývojových specifik dětí v jejich výtvarném projevu, které v této kapitole objasňuji, použiji pro vědecký výzkum. Objasňuje vývoj kresby lidské figury. Zmiňuje, jak postupovat při diagnostikování dítěte a jakým způsobem na dílo nahlížet. V šesté kapitole se dostávám k samostatnému vědeckému výzkumu. Kapitola charakterizuje výběrový soubor, popisuje metody sběru dat a jejich analýzu, vyhodnocuje testy laterality a kresbu postavy. Srovnává výsledky jednotlivých respondentů a vyhodnocuje shodnost získaných dat. Bakalářská práce je zaměřena na určení dominantní paže pomocí kresby. Cílem je posoudit vhodnost užití kresby postavy jako diagnostický nástroj pro rozpoznání laterality u intaktních dětí. Zkoumám kresbu postavy oběma horními končetinami u dětí od 4 do 6 let. Počet respondentů je 36. Výsledky testů laterality podle Zdeňka Matějčka a Zdeňka Žlaba porovnám s výsledky kresby postavy. Po provedení zkoušky laterality u každého dítěte vypočítám kvocient pravorukosti. Podle seznamu hodnoticích prvků, který jsem vytvořila, oboduji kresbu dominantní a subordinovanou paží. Po odečtení bodů, které získala kresba paže subordinovaná, od bodů, které získala paže dominantní, získám hodnotu, kterou zařadím do hodnoticí stupnice. Ta udává míru vyhraněnosti. Porovnám výsledky získané z testů laterality a z kresby postavy. Zjistím, do jaké míry jsou shodné. Shodnost ukáže, zdali je kresba postavy vhodná jako diagnostický nástroj pro rozpoznání laterality v předškolním věku. 7

8 TEORETICKÁ ČÁST 1. VZNIK A VÝVOJ LATERALITY Příčina stranové preference není doposud známá. Faktory náboženské, biologické nebo společenské nebyly nikdy plně potvrzeny. Zkoumání mozkových hemisfér přineslo výsledky o negativním vlivu vynucování preference subordinovaného orgánu a násilné přeučování leváků bylo zakázáno. Svobodnou volbou preference vznikla řada nových nástrojů a pomůcek MOZEK Nejsložitější organickou strukturou v lidském těle je mozek. Je dán každému člověku, bez něj nelze existovat. Orgán podobný houbě společně s míchou tvoří centrální neurotický systém. 200 miliard buněk předává informace tělu. Skrývá se v něm paměť, myšlení, učení, sny, představy, identita, intelekt, emoce, ovládá tělo a mnoho dalšího. Člení se na tři části velký mozek, mozeček a mozkový kmen (Encyclopaedia Britannica, 2009). Mozeček má dva laloky, které jsou propojeny mozečkovým červem. Jsou zde uložena centra pro koordinaci, rovnováhu, držení těla a jemnou i hrubou motoriku (Encyclopaedia Britannica, 2009). Mozkový kmen je složený z mezimozku, středního mozku, Varolova mozku a prodloužené míchy. Ve středním mozku se nachází centrum bolesti, ale také závislosti. Mezimozek se skládá z palladia, thaloma, hypothaloma a hypofýzy. Thalamus ovládá smyslové a motorické signály, teplotu těla, potřebu spánku, pocit hladu a žízně a činnosti vnitřních orgánů. Prodloužená mícha ovládá tlukot srdce, dýchání, zvracení. Po jejím poranění nastává okamžitá smrt (Encyclopaedia Britannica, 2009). Největší část mozku je rozdělená laterálně hlubokou brázdou na levou a pravou hemisféru. Jsou reciproké díky mozkovému trámci, který přenáší informace mezi nimi. Přesto nejsou rovnocenné. Jedna z polovin je dominantní. Hughlings Jackson jako první použil název vedoucí hemisféra (leading hemisphere). Pracují kontralaterálně, to 8

9 znamená, že pravá polovina mozku řídí svaly na levé straně těla a informace z levé strany těla vedou k pravé polokouli. Naopak je to u praváka - levá polokoule vyvolá reakci na pravé straně těla a informace z pravé strany vedou k levé polokouli (Chudler, 2011). Podle převahy jedné z hemisfér si jedinec vybírá stranu, kterou koná raději, snáze, rychleji a lépe. Neznamená to však, že orgán v protipólu nepoužívá. S tím souhlasí i J. M. Healey (2002, s. 35): Lidé nemají dominantní celou jednu nebo druhou stranu mozku. Spíš se zdá, že určité části mozku specifické procesy a aktivity řídí nebo usměrňují, ale neovládají je zcela. Čím větší pozornost úkon vyžaduje, využívá vyhraněné strany. Při pomocných úkolech bývá právě vedoucí končetina volná, aby byla k dispozici při ohrožení. V jednoduchých činnostech pracují obě strany současně (Sovák, 1962). Každá hemisféra je typická. Na levé hemisféře se nachází centrum logickořečového myšlení a gramatikálního porozumění (bohatá slovní zásoba, pochopení významu slov i abstraktních pojmů). Polokoule analyzuje, pracuje lineárně (v posloupnostech), orientuje se v čase. Je významná pro intelekt a optimično (Zoche, 2006). Profesor Říčan uvádí specializace pro vědu, fakta, objektivitu a paměť na jména (Říčan, 2009, s. 150). Pravá hemisféra zastupuje komplexní myšlení bohaté na souvislosti, propojuje vztahy probíhající v jednom čase, orientuje se v prostoru a perspektivě (bohatá obrazová představivost), syntetizuje. Má cit pro intuici, sociální vnímání a empatii. Nachází se zde centrum hudby (paměť na melodie, rozpoznání výšky a hloubky tónů) (Zoche, 2006), také specializace pro tanec a umění, subjektivitu, paměť pro tváře a tvary, zážitky, snění a nápady (Říčan, 2009, s. 150). V případě zničení dominantní poloviny do období mladšího školního věku přebírá subordinovaná polovina vedoucí funkci a je schopna se rozvinout do podobné míry. V konkrétním věku se výzkumy autorů rozcházejí, například Pearce (in Sovák, 1962, s. 25) uvádí před rokem, zatímco Brierley (2000) uvádí do 10 let. Podle umístění center na polokouli můžeme vyvodit obecné vlastnosti dítěte s danou dominancí. Pravák, jedinec s dominantní levou polokoulí, rád hledá v mapě, pracuje s fakty. Nedokáže vyjádřit vnitřní představy a své pocity. Při zadání problému zastává vedoucí pozici, jeho jednání může být hektické až euforické i přesto, že postupuje podle plánu krok za krokem, logicky. Má rád uznání, úspěch. Zajímá se 9

10 o technické hry. Leváka, jedince s dominantní pravou polokoulí, bychom mohli charakterizovat jako emotivní osobnost s šestým smyslem, která reaguje intuitivně a věří v osud. Neustále začíná nové věci, se kterými není spokojený, a tak se k nim opětovně vrací. Je náladový, nevyrovnaný, sebelítostný a negativní, při duševní zátěži až panický a sebedestruktivní, což zahání pojídáním. Vyhledává činnosti uměleckého zaměření. Je kreativní a vynalézavý. Zvládá několik úkolů najednou. Potřebuje prostor. Je komunikativní, své názory umí obhájit, ale často se nechá přemluvit druhým. Protože nerozezná, co je správné a co špatné, bývá označován za problémové dítě. Rád poznává nové věci. Neustále musí být v akci (Zoche, 2006, s ) SPOLEČNOST Z pravěku byly dochovány ve vyrovnaném poměru primitivní nástroje pro obě končetiny. V mladší době kamenné začíná převládat pravá strana, která se stala symbolem dobra, správnosti, síly, zatímco levá značila ďábla, křivost a nečestnost. Další vysvětlení převahy pravé strany jsou pomocí teorií o pohybu Slunce (Meyer in Sovák, 1966, s. 12), držení štítu nebo dítěte, zdobení kostelů a chrámů, prokrvování mozku atd. (Sovák, 1962; 1966). V 17. století byla sinistralita coby symbol špatnosti trestaná smrtí. Levoorientrovaní jedinci se skrývali, jejich preference byla potlačovaná. Vznikala dextriální společnost. Leváctví bylo násilně trestáno ve školství i v rodinném kruhu ještě v 19. století. V druhé polovině minulého století se zvýšil zájem o zkoumání činnosti jednotlivých hemisfér. Potvrdilo se, že přeučování na subordinovaný orgán komplexně naruší osobnost jedince. Profesor Sovák roku 1958 vydává první knihu o leváctví Výchova leváků v rodině. Ministerstvo školství roku 1967 vydalo závazný pokyn k zrušení přecvičování levorukých dětí a poskytnutí správného vedení a podpory učiteli a vychovateli (Drnková, Syllabová, 1991). I přesto, že uběhlo téměř padesát let, setkáváme se s dětmi, jejichž lateralita nebyla správně a včas rozpoznaná, byla potlačena. Problémy vznikají nedostatečným školením a vzděláním pedagogů (Healey, 2002, s. 11). Dnes se sinistralitou zabývají nejen pedagogové a psychologové, ale také neurologové, traumatologové, logopedi, speciální pedagogové a další. Sinistrologie (Vodička, 2016) se stále rozvíjí. Mezi mladistvými je dvojnásobek leváků než mezi 10

11 starší generací. Přibývající počet levorukých umožní nové zkoumání (Healey, 2002, s. 20). Sinistropedie (Vodička, 2016) se stala součástí speciální pedagogiky. Díky tomu se pedagogové častěji setkají s problematikou a metodikou leváctví. Leváctví přestává být komplikací. 11

12 2. LATERALITA A DOMINANCE Lateralita a dominance jsou dvě strany jedné mince. Vrozeně je nám daná preference jedné z mozkových hemisfér, tzv. genotyp, který je trvalý. Genotypická lateralita nastává v případě, že následuje vrozenou dominanci. Dědí se vyhraněnost jednotlivých analyzátorů, které nemusí být vždy stejnostranné (Sovák, 1962). Primární vyhraněnost může být potlačena nebo utvrzena vnějšími podmínkami. Negativním působením společnosti, vzděláváním, úrazem, výchovou aj. se genotyp přetváří ve fenotyp (Sovák, 1966, s. 14). K ovlivňování dochází již v prenatálním období (Bartoňová, Bytešníková, 2012). Profesor Sovák (1962, s. 10) lateralitu charakterizuje takto: Vývojové (nikoliv patologické) úchylky v organismu podle jeho střední roviny, a to ve smyslu nadřazenosti jedné strany proti druhé. Docentka Zelinková (2009) na metodickém portálu jednoduše vysvětluje: Leváctví je přednostní užívání jednoho z párových orgánů, a to nejen ruky, ale též nohy, oka a ucha. Druhy laterality rozlišujeme podle několika hledisek. Dělení podle vyhraněné hemisféry je dextralita, sinistralita nebo ambidextrie. Příčina vzniku je vrozená, patologická nebo z nutnosti po úrazu končetiny. Podle stranové preference rozlišujeme lateralitu souhlasnou nebo zkříženou. U jednotlivého orgánu zjišťujeme asymetrii tvaru a funkce DRUHY LATERALITY Ambidextrie je nevyjádření ani jedné z hemisfér. Jedinec užívá obou orgánů střídavě, stejně obratně nebo neobratně. Pro stejné označení se používá také termín non-dominance, nevyhraněnost, obourukost, obounohost (Sovák, 1962). Uchopování předmětů střídavě do pravé i levé ruky značí, že otisky na hemisférách se mísí. Do začátku školní docházky nepovažujeme nevyhraněnost za závažný problém, protože se dokončuje upevňování dominance. Profesor Matějček uvádí ustálení vedoucí končetiny v 8 letech, to souhlasí s Bartoňovou a Bytešníkovou (2012) a Davidovou (2008). Střídání rukou je v pořádku pod podmínkou, že při opakování dané činnosti je volba končetiny stejná. Příznaky jsou zrcadlové psaní, obtížné rozeznání grafémů graficky i obsahově, převrácení písmen ve slabice (Matějček, 1975). Trénovaná končetina souhlasí s vyhraněným okem (Zelinková, 2009), avšak Bartoňová a Bytešníková (2012, s. 57) konstatují, že je zvyk učit pravou ruku. Za výhodu je 12

13 považována obounohost, která se pokládá za hráčské umění (Drnková, Syllabová, 1991). Perinatální encefalopatií a dalšími úrazy vyhraněné hemisféry přebírá subordinovaná polovina vedoucí funkce. Z vrozené laterality se stává patologická. Může dojít k narušení vývoje osobnosti (Healey, 2002, s 39). Levákem z nutnosti se jedinec stane po ochrnutí nebo po amputaci či deformaci vedoucího orgánu bez ohledu na dominanci polokoule. Nezpůsobí odchylky ve vývoji, protože činnosti nejsou narušovány opačnou končetinou (Sovák, 1962). Bartoňová a Bytešníková (2012) používají termín vynucená lateralita. Lateralitu souhlasnou nebo nesouhlasnou rozlišujeme při sledování všech párových orgánů. V případě stejné stranové vyhraněnosti mluvíme o lateralitě souhlasné. Pokud alespoň jeden z orgánů dominuje protilehlou stranou, jedná se o lateralitu nesouhlasnou, neboli zkříženou (Křišťanová, 1998, s. 7). Ke křížení dochází mezi vedoucími motorickými orgány a protilehlými vedoucími smyslovými orgány. Překážkou může být protilehlá preference oka a paže. Při fixaci předmětu působí vedoucí oko. Obrazy vznikají na obou hemisférách, ale vyhodnocení probíhá na straně preferovaného oka. Obrazy na druhé polokouli jsou potlačeny (Sovák, 1962). Katarína Vítková (2015) na portálu popisuje problém takto: Viděné informace putují přes nervové vzruchy do centra zraku pravé půlky mozku. Ta není dobře vyvinutá pro verbální informace, a tak si to prohodí do levé, kde dochází k jejímu pochopení. Při přehozu z pravé neřečové do levé řečové však dochází k chybám v dekódování. Cesta je to dlouhá a složitá, proto na ní lehce dojde k porušení přenosu a rozklíčování. Oko se podřizuje vyhraněné paži. Varovnými signály je odpor ke grafickým úkonům, psaní zprava do leva, zrcadlové zobrazení, zaostalá kresba, grafická stopa není v jedné linii atd. Potíže nastávají při vstupu do základní školy. Písmo je kostrbaté a neúhledné. Problematická je zraková diferenciace u písmen podobného tvaru, vynechávání nebo zaměňování písmen přenášející se do čtení. Tempo pomalé. Chybná je orientace v prostoru. Neúspěchy dítěte ovlivní jedince komplexně. U daného orgánu posuzujeme lateralitu tvarovou nebo funkční. Lateralita tvarová zkoumá asymetrii tvaru, velikosti a objemu párových orgánů nebo polovin nepárových orgánů. Lateralita funkční sleduje rozdíly ve funkci párových orgánů. 13

14 Pro zjištění kvalitativní stránky používáme testy laterality (Sovák, 1962, s. 10). Základní dělení je na horní končetiny, dolní končetiny, oko a ucho. Doposud nejsou známé příčiny vzniku genotypu. Může být ovlivněný v prenatálním období, při porodu, nebo těsně po něm. V pozdějším věku je jisté, že dopad na něj má prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a vzdělává se. Dojde ke změně, genotyp se přemění ve fenotyp. Při narušení hemisféry v perinatálním období je lateralita nazývána patologickou. Vynucená lateralita nastává při amputaci nebo deformaci končetiny. Tyto změny dominantního orgánu nenarušují osobnost, jak je to při přeučování, protože původní orgán již nefunguje. Diagnostikovat lateralitu můžeme z několika hledisek. Rozlišujeme lateralitu tvarovou a funkční, smyslových či motorických orgánů, souhlasnou a nesouhlasnou, sinistralitu, dextralitu a ambidextrii. Diagnostikou laterality zjistíme individuální potřeby jednotlivce. Správným přístupem zmírníme nebo eliminujeme možné komplikace po stránce psychické i kognitivní. 14

15 3. TESTY LATERALITY Tři metody, které pomohou ke zkoumání laterality, jsou pozorování, rodinná anamnéza a objektivní zkoušky. Pozorování spontánních činností je primární krok k diagnostikování dítěte. Sledujeme reakce v přirozených situacích, např. zívání, zvedání sluchátka, obouvání bot atd. Všímat si pohybů by měli především rodiče, a také učitelé (Křištánová, 1998). Pozorování je dlouhodobé a záměrné. Poznatky zaznamenáváme. Pokud si stále nejsme jisti, zahájíme rodinnou anamnézu. O hereditě leváctví se vedou značné spory. Profesor Matějček (1975) uvádí, že není přímo dědičná. Docentka Zelinková (2009) pokládá sinistralitu za silně dědičnou. Také Healey (2002, s. 20) uvádí, že 45 % dětí levorukých rodičů jsou také leváci. Existují také případy narozených leváků v dextriální rodině a naopak. Užitečnější informací anamnézy je postoj rodičů a dalších rodinných příslušníků, kteří jsou v kontaktu s dítětem, k jeho stranové orientaci. Z rozhovoru zjistíme, jaké končetiny upřednostňuje dítě v rodinném prostředí, jak se k němu staví okolí, do které ruky dítěti podávají předměty nebo zdali vyžadují určitou preferenci (Křištanová, 1998). Před zahájením objektivních zkoušek zajistíme klidnou a přátelskou atmosféru, nikým nerušenou, bez nátlaku. K dobrému rozpoložení motivujeme hrou nebo soutěží, čímž odvedeme pozornost od způsobu provedení. Zkoušky opakujeme několikrát za různých okolností. Jednotlivé úkony upravíme podle věku a mentality testovaného, např. místo podepiš se, zvolíme povel nakresli (Sovák, 1962). V každém úkonu předkládáme dítěti předměty do středu těla tak, aby každá paže měla rovnocenné podmínky. Výsledky zaznamenáváme do tabulky. Pro úkon, který byl proveden pravou rukou, zaznamenáváme P. Úkon provedený levou rukou označíme L. Po použití obou paží, nebo jejich střídání, zapíšeme A. Z výsledků odborník vypočítá stranovou vyhraněnost. V případě non-dominance se pokračuje zkouškou vyhraněnosti oka (Sovák, 1962; Křišťanová, 1988; Drnková, Syllabová, 1991; Matějček, 1975). Testy prováděné rodiči nebo pedagogy jsou orientační. Odborné posouzení provádí pedagogicko-psychologická poradna. Hermann-Josef Zoche (2006, s. 64) pro testování vyčleňuje 2 až 3 hodiny zahrnující i výše uvedené metody. Fakulta tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity v Praze připravuje novou moderní diagnostiku, která bude ještě časově náročnější (Zelinková, 2009). 15

16 3.1. TESTY HORNÍCH KONČETIN Hermann-Josef Zoche (2006, s. 66) používá rychlotest s úkony kreslení, hod míčem jednou rukou nahoru, zapálení sirky, otevírání knihy, čištění zubů, podepsání se, zametání, zatloukání, krájení, hod na terč, navlékání nitě. Profesor Příhoda (in Sovák, 1962, s. 53) sestavil sadu 15 zkoušek, a to pozice palce při sepnutí rukou, pozice ruky při založení rukou, rozdávání karet, ukazování prstem, házení a sbírání míčků, ořezávání tužky, tleskání, kroužení oběma rukama vlevo, navlékání nitě, zapínání knoflíků, natáčení bavlny na cívku, úchopy předmětu, zatloukání, určování velikosti palce a dlaně, zkoušku dynamometrem. Pokud jsou alespoň tři úkony pozitivní, usuzuje se na sklon k levorukosti. Alespoň 12 pozitivních zkoušek potvrzuje vyslovené leváctví. Indicie pro levorukost sestavil Stier (in Sovák, 1962, s. 40). Rozděluje sady zkoušek podle stupňů vyhraněnosti. Zcela levorukou osobu poznáme při jedení polévky, vytahování zátky, kreslení. Mírní leváci využívají svou dominantní ruku při gestikulaci, uchopování předmětů, rozdávání karet, házení, míchání, práskání bičem, čištění zubů, kartáčování bot, klepání koberců, utírání prachu, šití, hraní kuželek, šermování, zatloukání, krájení, utírání, loupání jablek. Čermáček a Podivinský (in Sovák, 1962, s. 54) diagnostikovali pomocí kresby oběma rukama. Dítě se snaží kreslit současně každou rukou jiný tvar. Vedoucí paži poznáme podle změny tvaru subordinované končetiny. Zdena Drnková a Růžena Syllabová (1991, s. 22) rozdělují úkoly na unimanuální preferenci (např. vkládání korálků do lahvičky, zasouvání kolíčku, hod míčem na cíl). Dítě upřednostňuje pro něj výhodnější paži. Bimanuální preference (např. navlékání korálků, stavění věží, tleskání) udává do pohybu obě ruce, z nichž však jedna je aktivnější. Manuální provence (např. činnosti prováděné pravou i levou končetinou - kreslení domečku, tečkovací test, rozdávání karet) porovnává výkon jedné ruky s druhou. 16

17 K průkopníkům testování laterality patří profesor Zdeněk Matějček a Zdeněk Žlab (in Zelinková, 2009; Sovák, 1962; Matějček, 1975; Křišťanová, 1998; Drnková, Syllabová, 1991), kteří vydali první publikovaný soubor k testování v roce Sada obsahuje 10 zkoušek pro horní končetiny, 5 zkoušek pro dolní končetiny, 2 zkoušky pro oko. Kvocient pravorukosti (DQ - Dextrity Quotient) vypočítáme podle vzorce: DQ /2 100 Kvocient pravorukosti se rovná součtu čistě pravostranných reakcí a poloviny nevyhraněných reakcí, který je dělen počtem všech provedených úkonů a násoben stem. Výsledek přiřadíme k hodnotám v tabulce. Stupně vyhraněnosti: L (DQ )...vyhraněné, výrazné leváctví L- (DQ 89-75)...méně vyhraněné, mírné leváctví A (DQ 74-50)...nevyhraněná, neurčitá lateralita P- (DQ 49-25)...méně vyhraněné, mírné praváctví P (DQ 24-0)...vyhraněné, výrazné praváctví Sada zkoušek pro horní končetiny se skládá z vkládání korálků do lahve, zasouvání kolíků a klíče do zámku, házení míčku do krabičky, zmáčknutí předmětu, stlačení paží k zemi, ukazování částí těla, natahování do výšky, tleskání, navlékání nitě TEST DOLNÍCH KONČETIN Vedoucí dolní končetinu můžeme pozorovat při míčových hrách, zimních sportech nebo obouvání bot. Dominantní je ta, která je schopná přesnějšího a obratnějšího výkonu. Tuto funkci plní noha švihová, ta která jde nahoru. Druhá končetina, odrazová, je zdatnější v silových výkonech (Drnková, Syllabová, s. 50). Při běžné chůzi vykračujeme vedoucí nohou, která je na opačné straně než pohybující se 17

18 vedoucí ruka. Stejnostrannost končetin nastává v případě vyvinutí námahy (Sovák, 1962, s. 49). Harris, Matějček, Žlab, Sovák považují nejlepší zkoušky pro rozlišení laterality dolních končetin kopnutí míče, posunování kostky nohou po čáře na zemi, udupávání dohořívajícího ohníčku, zvednutí nohy co nejvýše vsedě, skákání na jedné noze, vystoupení na stoličku, nasedání na kolo přes sedadlo (zvedá se švihová končetina). Bresler (in Sovák, 1962) používal test pro zjištění vedoucí nohy tzv. Schuhsohlensymptom, kdy podrážka boty dominantního chodila je více sešlapaná TESTY OKA A UCHA Za vyhraněným uchem se dítě otáčí po zavolání, přikládá k němu sluchadlo nebo tikající hodinky. Vyhraněnost ucha neupoutává pozornost okolí ani nekomplikuje výchovu a vzdělávání jedince. Proto zkoumání prevalence není důležité. Aby nedocházelo ke křížení motorických a smyslových drah, zjišťujeme vedoucí oko. V případě ambidextrie se paže podřizuje vedoucímu oku. Při stranové vyhraněnosti se podřizuje stejnostranné oko. Nejjednodušší cestou je sledování dítěte při soustřední se na daný předmět. Subordinované oko je přivíráno (Sovák, 1962). Profesor Matějček (1975) využívá zkoušek binokulárního (pro zjištění směrovosti) a monokulárního (pro zjištění zaměřenosti) vidění. Manoptoskop (binokulární vidění) vytvoříme kornoutem z papíru. Vyzveme dítě, aby širší otvor přiložilo k obličeji a podívalo se na obrázek, který mu předkládáme. Opakujeme 3x s různým obrázkem. Vyhraněné oko se dívá na obrázek, druhé směřuje do papíru. Z papíru vytvoříme kukátko (monokulární vidění), můžeme použít kaleidoskop, ruličku. Vyzveme dítě, aby se přes něj podívalo. Opakujeme 3x. Dominantní je oko, ke kterému dítě přiloží předmět. Heringův pokus (in Sovák, 1962) spočívá v dívání se přes sklíčko jedním okem. Na něm je tmavá skvrna, pomocí které zakryjeme pozorovaný předmět. Sklíčko umístíme asi 15 centimetrů před zornici. Po zaměření vyzveme dítě, aby otevřelo druhé oko. Jestliže skvrna zmizela a předmět zůstává zobrazen, jedná se o vedoucí oko. 18

19 Ludwig a Lieback (in Sovák, 1962) používají kolmou čáru na stěně. Před ní asi 1 metr je napnutý provaz ve stejném směru. Hledá se poloha, při které provaz zakryje čáru. Obouzraký jedinec úkol nezvládne. Po nalezení vhodné polohy, vyzýváme k zavření jednoho oka. Pokud je čára stále skryta, zaměřuje vedoucí oko. Stejný princip využívá Rosenbach. Pro lepší koordinaci ruky a oka používáme kompenzační pomůcky, např. barevné rozlišení pravo-levé orientace, cvičení pro hrubou a jemnou motoriku, činnosti s aktivním fungováním těla (Vítková, 2015). Cvičeními pro zlepšení koordinace obou orgánů se zabýval např. Hermann-Josef Zoche v knize Vidím svět i z druhé strany (2006). Ke zjištění prevalence jedné strany využíváme několika metod. První z nich je pozorování, které musí být dlouhodobé. Pokud si nejsme jisti, zahájíme rodinnou anamnézu. Poté vykonáme zkoušky laterality, kterých je dnes k dispozici mnoho. Vybíráme činnosti, které dítě koná spontánně a nikdo je jej přímo neučil. Zjištěné informace nejsou cílem zkoušky, nýbrž začátek cesty interakce dítěte, pedagoga, lékaře atd. Nejdůležitější je znát lateralitu ruky a oka. Dospělý se seznámí s metodikou práce s dítětem s danou vyhraněností. Snaží se o vštěpení správných návyků. Rozvojem dítěte předchází potížím v povinné školní docházce. 19

20 4. PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE Rodič, vychovatel a každá osoba pracující s dětmi by měli znát specifika jednotlivých vývojových období. Prevencí deficitů je časné rozpoznání a eliminování možných rizik. První roky života si člověk osvojuje základní dovednosti v řeči, pohybu a samoobsluze. V mateřské škole se rozvíjí kognitivní a sociální stránka. Koriguje jedince k správnému držení těla a zacházení s psacím náčiním. Kontroluje vhodné uspořádání pracovního prostoru. Holisticky rozvíjí osobnost. Interakcí mezi rodiči, pedagogy a lékaři vytvoříme jednotný přístup pro maximální podporu dítěti RANÉ DĚTSTVÍ Primární dominanci můžeme sledovat již v prenatálním období. Nepotvrzeným důkazem je snímek dítěte dumlající palec jedné ruky. Vyšší počet zastoupení leváků se objevuje u dvojčat a mužů (Healey, 2002). Novorozenecké a kojenecké období je charakteristické rychlým růstem a psychomotorickým vývojem. Dítě sleduje očima, otáčí se za zvukem, směje se. Do úst vkládá ruce nebo šidítko. Tyto pohyby mohou být znakem dominance (Healey, 2002). Postupným zdokonalováním koordinace paží se snaží uchopovat hračky, později si přendává předměty z jedné dlaně do druhé, naznačuje gesta. Při poloze na břicho otáčejí leváci hlavu nalevo nebo nedávají přednost žádné straně. Koordinací pohybů hrubé motoriky se dítě z polohy v leže postaví a později udělá první samostatné kroky (Kříštanová, 1998, s. 11). Sledujeme pohyb rukou při lezení po kolenou nebo přitahování do stoje. V průběhu celého vývoje několikrát dojde k výměně končetin (Healyey, 2002, s. 33). Potvrzuje to Josef-Hermann Zoche (2006, s ), který studoval pohyby kojence po týdnech. Strany se střídají po určitých etapách. První projevy určující dominanci nastávají okolo 7. měsíce života (Sovák, 1962, s. 41). Mezi 1. až 3. rokem se růst zpomaluje. Zdokonalují se samoobslužné návyky. Batole jí lžící, čistí si zuby, češe si vlasy, drží láhev, obléká se a svléká. Svými nabytými zkušenostmi se stává mobilnější. Leze na židli, do schodů, udrží se na jedné noze, jezdí na odrážedle atd. Stále jemněji manipuluje s hračkami, předměty vkládá do otvorů, staví z kostek, hraje si na písku, pracuje s nářadím. Gestikuluje v dětských 20

21 říkankách (Kříštanová, 1998). Vedoucí ruka se pohybuje jako první. Delší dobu je aktivní. Střídání rukou způsobuje stále dozrávající centrální nervová soustava (Healye, 2002, s. 33). S prvními slovy a kroky dítěte se objeví i prvotní výtvarné vyjádření, nejčastěji okolo jednoho roku. Jedinec se učí manipulovat s pastelkami. Nejprve batole uchopuje psací náčiní libovolně. Po prvním roce používá úchop klíšťkový, tj. spolupráce ukazováčku a palce. Po prvních zkušenostech s kreslením nastupuje úchop dlaňový. Veselá a Simonidesová ( ) uvádí věk okolo měsíce, zároveň vysvětlují: Sevřená ruka je většinou kolmo k podložce a pohyb vychází z lokte a ramena. Je to úchop pro děti fyziologický, dítě zatím neovládá jemnou motoriku prstů. S přibývajícími zkušenostmi se tento úchop mění a přechází na úchop prstový. Mezi druhým a třetím rokem se objevuje úchop hrstičkový. Dítě uchopuje náčiní prsty PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ Významnou etapou v životě každého dítěte je vstup do mateřské školy. Dítě napodobuje své okolí, především vrstevníky. Vliv pravostranného prostředí může vést ke změně užívání paží. Pedagog spolupracuje s rodiči, dává rady, jak s jedincem pracovat, zvyšuje sebevědomí osobnosti, třídě vysvětlí přínos výjimečnosti každého z nich. Individuálním přístupem podporuje a rozvíjí upřednostňovanou stranu. Vhodnými pomůckami a uspořádáním prostředí eliminuje neúspěchy spojené s preferencí. Předškolní děti zalévají květiny, stříhají nůžkami, krájí nožem, nalévají si polévku, pracují s nářadím a mnoho dalšího. Procvičováním celkové hybnosti zvýšíme koordinaci jednotlivých končetin a jejich částí. Hrubá motorika horních končetin je důležitá pro správnou činnost ramenního kloubu. Zdokonaluje se vizuomotorika, např. bludištěm zobrazeným na papíře, magnetické tabulce nebo v písku. Rozvíjí se smyslové vnímání. Kromě poznávání vlastností různých druhů povrchů, dává pedagog možnost pracovat s plastelínou, pískem. Děti rády trhají nebo mačkají papír. Předměty mohou stlačovat, vkládat. Dítě je zapojeno do rytmizace spojené s ukazováním na tělo. Cvičí prostorovou orientaci, zejména pravolevou. Mezi činnosti je vhodné zařadit prstová i uvolňovací cvičení. 21

22 Vývoj jemné pohybové schopnosti organismu je závislý na funkci nervové soustavy, osifikací kostí a svalové zralosti. Rozvíjíme ji zavazováním tkaniček, listováním v knize (pro leváky typické listování odzadu) (Zoche, 2006), vyšíváním, zatloukáním, manipulací s herními figurkami apod. Oblíbenou činností jsou omalovánky, dokreslování atd. (Křišťanová, 1998). V období 3 4,5 let dochází ke špatným úchopům psacího náčiní, jejichž fixace způsobuje patologický vývoj grafomotoriky. Špetkový úchop se utváří okolo 5. roku. Veselá a Simonidesová ( ) jej charakterizují: Špetkového úchopu se účastní tři prsty. Palec a ukazováček jsou bříšky prstů proti sobě a prostředníček hranou bříška podpírá psací náčiní zespodu. Prsteníček a malíček jsou přitisknuté k prostředníčku, dlaň musí zůstat volná. Tento úchop je pro ruku nejpřirozenější a nejefektivnější z hlediska pohybu. Všechny ostatní úchopy znesnadňují grafický projev. Před vyvozením správného špetkového úchopu některé děti z počátku používají bříška prostředníku. Toto držení velmi omezuje pohyblivost ruky při psaní. (srov. Vodička, 2007, s. 43) Uvolňovací cviky předcházejí nesprávné držení, při kterém jedinec nezvládá svalovou zátěž zápěstí a prstů. Základním pohybem při psaní je tah, vedení stopy tlakem je doplňující. Tah vede od středu těla ven, je snazší a koordinovanější a jistější. Lze jej kontrolovat, protože do něj je vidět. Je přirozený pro praváka (Vodička, 2007, s. 18). Leváci si osvojují jiný styl psaní, který by již učitelka v mateřské škole měla respektovat a podporovat. Horní psaní, neboli drápání nastínil již Sovák (in Vodička, 2012). Už z názvu je zřejmé, že okolím tento styl není přijímaný, nicméně se nejblíže přibližuje psaní praváka. Vodička (2007, s. 44) popisuje: Ruka se mírně stáčí nad písmem, opírá se hřbetem, u zkušenějších žáků ruka jen klouže po papíře posledními články malíčku a prsteníčku. Tato poloha zajišťuje, že se ruka posouvá po papíře zlehka, tím omezuje tlak psacího prostředku na papír, a tak se omezuje i rozmazávání textu nad právě psaným řádkem. Hodnocení dětských výtvorů, pro bakalářskou práci jsou stěžejní díla výtvarná, patří ke každodenní práci učitele. Při posuzování výtvoru pedagog nesmí zapomínat, že každá osoba je individuální. Měl by vycházet z představivosti dítěte, jeho zkušeností a zájmu. Přihlíží k věku. Není správné pouze to, co se líbí učiteli. Do tvorby nezasahuje, nepředkresluje, neradí, vyhýbá se častým předlohám. Vyhýbá se přílišné kritice. Volí 22

23 raději konstruktivní postupy, kterými dítě může samo dosáhnout zlepšení. V žádném případě dítě neopravuje. Nedostatky citlivě řeší v rozhovoru. Vyvaruje se ironie, podceňování či přeceňování. Výtvor nemusí obsahovat konkrétní předměty, i barevné skvrny obohatí a uspokojí potřeby dítěte. Archiv kreseb ukazuje vývoj kresby jedince, který poslouží k diagnostice pedagogovi, ale také k sebereflexi majitele (Uždil, 2002, s ). Aby se ve všech činnostech leváci cítili spokojeně a nepřekáželi ostatním dětem, je potřeba dodržovat určitá opatření, která platí jak pro mateřskou školu, tak i základní. Dva leváci sedí vedle sebe, nebo levák vlevo od praváka, aby do sebe vzájemně nevráželi lokty. Světlo přichází zleva a mírně zpředu. Levá strana je volná pro odkládání pomůcek. Tělo při sezení není vychýlené do strany. Je mírně předkloněno a uvolněno. Obě předloktí se částečně opírají o stůl. Nohy jsou pevně na zemi. Při kreslení či plnění pracovních listů je levý roh papíru výš než pravý, to je mírně vlevo od osy těla. S postupným klesáním dochází k vychylování těla. Psací náčiní směřuje mírně k rameni. Dlaň se opírá o desku stolu, prsty levé ruky se posunují vpravo pod linkou. Nevyžadujeme dlouhé souvislé tahy. Levák potřebuje prostor k posunutí dlaně. U předškolních dětí je sklon písma 70-75, stojaté až 90. Předkreslené tvary grafomotorických listů by měly být na obou stranách. Dbáme na využívání plochy vlevo od osy těla (Křištanová, 1998; Vodička, 2007). Regulujeme směr zleva doprava. Rodičům pedagog podává základní informace o úpravách podmínek bezprostředně po zjištění vyhraněnosti, např. instruktáž s názorným předvedením. K zmírnění námahy dítěte doporučí koupi kreslicích náčiní s tenkým hrotem, násadku nebo trojhranné pastelky (Křištanová, 1998, s. 38). Před nástupem do základní školy by měla jedna z horních končetin nabýt určité vyhraněnosti (Healey, 2002, s. 53). Kapitola seznamuje s psychomotorickým vývojem dítěte od narození po předškolní věk. V činnostech, které se dítě učí, lze pozorovat znaky laterality. Okolo jednoho roku dítě začne experimentovat s psacím náčiním a vytváří první výtvarné sdělení. Pro správné kreslení je důležitý úchop. Nejprve děti drží pastelku úchopem klíšťkovým, poté hrstičkovým. Okolo 5. roku se vytváří úchop špetkový, který setrvává po celý život. Je důležité, aby pedagog dbal na jeho správné osvojení. Pokud kreslí dítě levák, metodika psaní není stejná jako pro praváka. Dextrální psaní je plné tahu, což je 23

24 snazší. Aby levák používal tah co nejvíce, využívá písma drápovitého, které je často kritizováno. Pedagog by neměl písmo kritizovat, naopak by měl obeznámit rodiče dítěte. I v mateřské škole je důležité uspořádání pracovního místa. Správné posazení dítěte, uspořádání pomůcek, zajistí, že levoruký nebude překážet ostatním a ani oni jemu. 24

25 5. DIAGNOSTIKA KRESBY Kresba se ve francouzštině rýmuje s osudem (desén, destin), sloveso kreslit s životním údělem (dessines, destinée). Hlavní pojmy vztahujícími se k této volné grafické činnosti jsou: svoboda, fantazie, seberealizace, vztah ke druhým, ale také imaginace, symbolismus, narcismus, vztah k objektu. Stručně řečeno, kresba přispívá k vytvoření jedinečného životního příběhu. (Cognet, 2013, s. 8) Děti v mateřské škole kreslí spontánně, hravě, s radostí. Používají k tomu různá psací náčiní, nejčastěji pastelky a voskovky. V kresbě dítěte vidíme jeho náladu, zájmy, ale také trápení. Vědci se shodují, že ve výtvarném projevu dítěte se promítne úroveň inteligenční, motorická, psychická, fyziologická, emocionální, sociální, kreativní, perceptivní a také osobnostní rysy (Šicková-Fabrici, Užidil, Cognet, Vodička). Pomocí kresby děti komunikují s dospělými a sdělují jim jejich sny, představy, či obavy, které slovy vyjádřit neumí. Kresbu jako prostředek k diagnostice, používá dnes již mnoho pedagogů, psychologů i terapeutů. Častěji se zaměřují na obsahovou stránku díla. Při pozorování formálního zpracování posuzují nejčastěji intelektuální úroveň dítěte. Učitel si všímá i okolností, např. jak dítě drží pastelku, jaké je jeho pracovní tempo, jak si rozvrhuje pracovní prostor atd. Pozoruje nonverbální vyjádření. V dnešní době má pedagog k dispozici mnoho testů, které může k diagnostice využít. Používá je, když vývoj dítěte delší dobu stagnuje a v jiných sférách se neposunuje (Badyrádová, 2014). Je to jednoduchá cesta, jak nenásilně a rychle zjistit něco o dítěti. Důležité je, aby nedělal ukvapené závěry z jednoho obrázku, ale citlivě nahlížel na sled výtvorů jedince. Jak uvádí Jarmila Šicková-Fabrici (2002, s. 99): Symbolická řeč obrazů není jednoznačná. I ten nejzkušenější arteterapeut si nemůže být absolutně jistý, jestli jeho interpretace tvorby klienta je správná. První monografii o dětské kresbě zpracoval Corrado Ricci v roce 1887 (Šturma, Vágnerová, 1982; Davido, 2008). Primární test lidské postavy byl vytvořen roku 1926 Florence Goodenoughovou, nazvaný The Draw-A-Man Test, později nazývaný The Draw-A-Person Test, který popsala ve své knize The Measurement of Intelligence by Drawings (Lehrer, 2014). Byl upraven a standardizován pro českou populaci v roce 1982 J. Šturmou a M. Vágnerovou (Bartoňová, Bytešníková, 2012). Ve své modifikaci 25

26 upravili hodnocení. Děti mohou skórovat v 35 položkách, zatím co Goodenoughová hodnotila 51 položek (Šturma, Vágnerová, 1892), podle Davidové (2008) 52 položek. Počet bodů je zařazen pomocí tabulky k mentálnímu věku jedince (Šturma, Vágnerová, 1982; Davido, 2008). Komparací výkonu obou paží se zabýval například Sovák (1962) nebo Uždil (2002). Poznali, že kresba dominantní rukou je menší. Grafická stopa je silnější a plynulejší. Výsledek dominantní ruky je mnohem bohatší na detaily. Od 20. století se rozvinula obsahová analýza kresby (Cognet, 2013; Davido, 2008). Ze zahraničních autorů je to například Georges Cognet, Roseline Davido. Z českých pak například Hana Babyrádová, Jaromír Uždil, Jaroslava Šicková-Fabrici. Pro bakalářskou práci nejsou podstatné způsoby testování, které již existují. Proto se jimi nebudu více zabývat ONTOGENEZE KRESEBNÉHO VÝVOJE Dřív, než jedinec začne vytvářet obrázky podobající se člověku, prochází obdobím skvrn, jak jej nazvala Davidová (2008). Toto stadium je dáno potřebou pohybu, ne potřebou vyjádřit se. Další období je často nazýváno čárání, či čmárání. Davidová (2008) rozlišuje dobu čmáranic jako první pokusy s tužkou a dobu čáranic, které jsou již vytvářeny záměrně. Pro období je typické kreslení smyček. Nastává mezi 2. a 3. rokem. Poté začíná stadium hlavonožců, tzv. univerzálních postav (Davido, 2008). Objevuje se okolo 3. roku a vyvíjí se do 5-6 roku (srov. Bartoňová, Bytešníková, 2012; Davido, 2008; Cognet, 2013). Skládá se z hlavy a končetin, tedy kruhu a čar. První detaily přibývají na hlavě. To je dáno zkušenostmi dítěte. Obličeje a končetin si nejčastěji všímají na sobě a na druhých (Bartoňová, Bytešníková, 2012). Kresby jsou charakteristické do široka otevřenýma očima, poté přibudou ústa a nos. Uši kreslí později. Takovéto vyobrazení delší dobu přetrvává. Později dítě připojí bříško, které je zpočátku menší než hlava. Bartoňová a Bytešníková (2012) uvádí stáří okolo 4 let. Trup se začne uplatňovat samostatně, když dítě hledá místo pro drobný detail, např. knoflíky, pupík. Děje se tak mezi 5. a 6. rokem. Ve stejném období vzniká tzv. silná noha. Šestiletý člení figuru zřetelně. Paže již nevycházejí z hlavy, ale z míst ramen. 26

27 Kresby jsou plné pohybu. Pohlaví zpočátku není rozlišeno. Diferenciace nastane s přívlastky (klobouk, sukně, ). Dokonalost postavy je dána tím, jak často dítě kreslí (Uždil, 2002, s ). U dívek jsou oblíbené princezny, u chlapců hrdinové a bojovníci. Tyto pohádkové, smyšlené postavy nazývá Cognet (2013) postavou avatar. S věkem se mění také proporce figury. Šturma a Vágnerová (1892, s ) popisují proporce určitých částí těla. Aby postava byla proporčně správná, musí být párové orgány vyobrazeny v páru (s výjimkou profilu). Hlava velikostí odpovídá maximálně polovině trupu. Paže vycházejí z trupu, popř. ramen, dosahují k trupu a obě jsou přibližně stejně dlouhé. Trup je větší na výšku než na šířku. Dolní končetiny jsou stejně dlouhé, ale jejich délka nepřesáhne dvojnásobnou velikost trupu a zároveň nesmí být menší, než jeho délka. Proporce mohou zkreslovat duševní stavy jedince, například velká hlava značí patologické jevy (Davido, 2008) PODMÍNKY K TESTOVÁNÍ Výtvor dítěte mohou ovlivnit vnější podmínky. Aby dítě necítilo nátlak, zajistí pedagog přirozené prostředí. Znervózňovat ho může blízká přítomnost, proto učitel sleduje činnost zpovzdálí. Při testování více dětí najednou zabrání opisování tím, že posadí děti samostatně k jednotlivým stolům. Všem zúčastněným učitel věnuje rovnoměrnou pozornost. Na stole jsou pouze pomůcky potřebné k vytvoření díla, tj. papír a psací náčiní (Šturma, Vágnerová, 1892). Pedagog nečeká na výslednou kresbu, nýbrž zaznamenává projevy dítěte při výkonu, například přístup k práci, reakci na obtížnost (Bartoňová, Bytešníková, 2012, s. 55). Výtvor ovlivní osobnost kreslíře. V každém jedinci se prolínají dva typy. Extrovertní kreslíř vyzdvihne důležité části. Nedbá na detaily, jeho díla jsou primitivní. Zatímco introvertní kreslíř si zakládá na bohatosti detailů, proporcích, emocích (Uždil, 2002, s ). Při komparaci výkonu pedagog vytvoří všem zkoušeným stejné podmínky. Kresby jednotlivce by měly být provedeny v jeden den. Zajistí tím, že kognitivní, emocionální, psychická úroveň bude stejná při obou výkonech. Kapitola se podrobněji zabývá kresbou lidské postavy, která je v mateřských školách velmi oblíbená. První test lidské postavy publikovala Florence Goodenoughová v roce Test prošel mnoha modifikacemi, také českými psychology Jaroslavem 27

28 Šturmou a Marií Vágnerovou. Pro posuzování kresebného výtvoru dítěte je důležité, aby pedagog znal ontogenezi kresby. Než dítě začne záměrně čárat, prožívá období skvrn, které vychází z potřeby pohybu. Po zvládnutí prvních smyček, začíná zhruba tříleté dítě kreslit hlavonožce, tedy univerzální postavy zobrazené pomocí hlavy a končetin. S přibývajícími zkušenostmi se kresba obohacuje o detaily v obličeji, trup, detaily na končetinách. V šesti letech kreslí figury bohaté na detaily, se správnými proporcemi. Při diagnostice pedagog zajistí takové podmínky, aby se dítě necítilo pod nátlakem. Všímá si nejen výtvoru, ale také práce dítěte. Při testování zajistí všem zúčastněným stejné podmínky. 28

29 PRAKTICKÁ ČÁST 6. VÝZKUM LATERALITY S levorukostí i kreslením se každý, kdo pracuje s dětmi předškolního věku, jistě mnohokrát setkal. Učitelé často využívají kresbu pro zkoumání motorických schopností, intelektuální úrovně, nebo se snaží pochopit dětské trápení. S blížícím se zápisem do první třídy je důležité určení laterality. Pokud se dítě neprojevuje jednostranně, učitelé používají úkoly, které jsou obsaženy ve zkoušce laterality Zdeňka Matějčka a Zdeňka Žlaba, kterou jsem i já zvolila pro výzkum. Vždy jsem se setkala s tím, že úkoly prováděli nahodile a pouze sledovali, jaká ruka je v činnosti. Nezaznamenávali, ani nevypočítávali kvocient pravorukosti. Vyhraněnost dítěte pouze odhadovali a kompetenci přenechávali pedagogicko-psychologickým poradnám. To mě přivedlo k myšlence, zdali právě kresba, která je každodenní činností dítěte a učitel ji má vždy bezprostředně po ruce, může sloužit jako zkouška laterality. Ušetřila by čas, děti by hrály hru na kreslení, aniž by se cítily pod nátlakem z testování. Vyhodnocení není složitý proces, který se musí dlouhá léta učit. Cílem výzkumu je posoudit vhodnost užití kresby postavy jako diagnostický nástroj pro rozpoznání laterality u intaktních dětí v předškolním věku. Zjistím, jeli možné sestavit hodnoticí stupnici, jejíž výsledky se budou shodovat s výsledky hodnoticí stupnice zkoušky laterality. Rozhodla jsem se zkoumat kresby postavy nakreslené dominantní i subordinovanou rukou. Vytvořila jsem seznam hodnoticích prvků, podle kterého bude kresba obodována. Body kresby subordinované ruky od bodů kresby dominantní ruky odečtu, abych zjistila velikost rozdílu. Do vytvořené stupnice hodnocení vyhraněnosti zařadím výsledky. Zjistila jsem, kolik jedinců se podle kresby jeví jako vyhranění, méně vyhranění či nevyhranění. Se členy výzkumné skupiny jsem udělala zkoušku laterality podle Zdeňka Matějčka a Zdeňka Žlaba. Podmínky testování jsem uzpůsobila teoretickým poznatkům z odborné literatury. Vypočítala jsem kvocient pravorukosti a zaznamenala jsem stupeň vyhraněnosti podle stupnice vytvořené autory zkoušky. Na závěr jsem porovnala výsledky testu kresby a laterality, na jejichž základě jsem 29

30 vyvodila, jestli se shodují či nikoliv. Předpokládala jsem, že u většiny dětí kresba ukáže, jaká paže je dominantní CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU Původně jsem pracovala s 40 dětmi ve věku od 3 do 6 let. Protože kresby 4 nejmladších členů byly nedostačující, upravila jsem skupinu na 36 dětí ve věku od 4 do 6 let. Využila jsem 4 mateřských škol. 2 jsou venkovského typu, 2 jsou městského typu. Všechny školky jsou z Jihomoravského kraje. Skupinu čtyřletých zastupuje 11 dětí. Nejpočetnější je skupina pětiletých, tj. 17 dětí. Nejstarší skupinu zastupuje 8 dětí. Průměrný věk skupiny je 4,725. Dívek je 23 a chlapců 17. Věk 4 roky 5 let 6 let 22 % 31 % 47 % Graf č. 1 Věkové složení skupiny 30

31 Pohlaví Dívky Chlapci 44 % 56 % Graf č. 2 Zastoupení děvčat a chlapců Podle rodinné anamnézy a diagnostiky pedagogů je 16 respondentů pravorukých, 20 levorukých. Zastoupení dívek a chlapců je uměle vytvořeno tak, aby výrazně nepřevažovalo jedno pohlaví. Preference jsou vrozené. Všechny děti jsou intaktní a nepředpokládá se žádných deficitů dílčích funkcí (poruchy chování, smyslového vývoje, kognitivního vývoje). Lateralita Pravák Levák 44 % 56 % Graf č. 3 Zastoupení praváků a leváků 31