Biofyzikální pohled na neuronovou síť člověka

Transkript

1 Biofyzikální pohled na neuronovou síť člověka Závěrečná práce studentského projektu 2014 Leoš Cmarko Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti

2 Obsah: 1) Úvod 2) Historie nervového výzkumu 3) Nervová soustava, neuron 4) Popis a vlastnosti nervového vzruchu 5) Specializace nervových buněk 6) Závěr 7) Reference 1) Úvod Člověk, jak ho známe dnes, zaujímá první místo v potravinovém řetězci. Než se ovšem dostal na tuto pozici, trvalo to miliony let evolučního vývoje, který piloval jeho fyziologické vlastnosti do posledního detailu. Ty mu dnes obstarávají téměř bezchybné přizpůsobení zdejším podmínkám. Značně rozvinutá nervová soustava umožňující inteligentně přemýšlet, tvořit a řešit situace je charakteristika, kterou člověk předčil všechny ostatní organismy na Zemi. Jako každý jiný organický aparát, je lidská nervová soustava velmi propracovanou a komplikovanou strukturou plnící životně důležité funkce. Studium této soustavy kolísá mezi biologickými, fyzikálními, ale i chemickými obory a vyžaduje tedy značnou dávku trpělivosti, odhodlání a znalostí. Na následujících řádcích se dočtete o základním historickém vývoji nervového výzkumu, o vlastnostech nervové soustavy, stejně tak jako o elektrickém chování její základní jednotky: nervové buňky 2) Historie nervového výzkumu Prototyp mikroskopu Roku 1665 Robert Hooke vynalezl primitivní mikroskop. Chvíli na to byl poprvé použit pro sledování různých druhů biologických tkání, jejichž stavební jednotky nazval buňkami. Kvůli nedokonalosti svého mikroskopu nebyl ovšem schopen pozorovat podrobnější strukturu těchto útvarů. Postupem času se kvalita mikroskopů zvyšovala a necelých dvě stě let poté, v roce 1837, Jan Evangelista Purkyně jako první pozoroval nervová vlákna pod mikroskopem a popsal útvar připomínající buňku. Jeho objev dodnes nese jméno Purkyňova buňka. V roce 1838 Theodore Schwann a 2

3 Matthias Schleiden vycházející z poznatků dalších vědců vydali významnou práci s názvem "Teorie buněk", ve které popisují fakt, že veškeré živé organismy jsou tvořeny jednou či několika buňkami. Neměli ovšem důkaz, zda se dá tato teorie uplatnit i na nervovou soustavu. První významnější objev v souvislosti s přímým zkoumáním nervové soustavy člověka je připisován italskému fyzikovi Camillo Golgimu. Camillo Golgi v roce 1870 vyvinul novou metodu barvení nervových tkání. Ta metoda spočívala v impregnaci a následném vytvrzení kousku nervové tkáně dichromanem draselným, který je poté zabarven pomocí stříbrné soli kyseliny dusičné. Tato metoda umožňovala náhodně vizualizovat malé množství nervových buněk ve tkáni a bylo možno pozorovat siluety jejich těl. Golgi tehdy formuloval teorií, která označovala nervovou soustavu jako jednu kontinuální síť bez významnějších dělení na menší jednotky. Skupinu vědců, kteří se postavili za tuto teorii, nazýváme tzv. retikularisti. V roce 1887 Santiago Ramón y Cajal využil a vylepšil Golgiho metodu, která mu umožnila kvalitněji a mnohem podrobněji zkoumat nervové tkáně člověka. V souvislosti s výsledky, kterých dosáhl, Ramón y Cajal navrhnul koncept, který nazval "Neuron Doctrine" (Neuronová doktrína). Tato teorie nám říká, že nervová soustava se skládá z individuálních nervových buněk, tzv. neuronů, které se navzájem liší specializací. Ramón y Cajal se touto revoluční myšlenkou postavil proti retikularistům v čele s Golgim, následkem čeho vznikl názorový konflikt mezi tzv. neuronisty a už zmiňované retikularisty. I přes zjevné neshody byli oba vědci v roce 1906 vyznamenání Nobelovou cenou za úspěchy ve výzkumu nervového systému za lékařství a fyziologii. 3) Nervová soustava, neuron Neuron: 1) Dendrity; 2) Soma; 3) Jádro; 4) Iniciální segment; 5) Axon; 6) Myelinová pochva; 7) Schwannova buňka; 8) Ranvierův zářez; 9) Axonální zakončení; 10) Synaptické spojení se sousední buňkou 3

4 Neuron Nervová buňka neboli neuron je základním biologickým stavebním prvkem každé nervové soustavy. Jedná se o samostatnou jednotku s velice specializovanou funkcí. Neuron se chová jako vstupní a výstupní (I/O) zařízení, které má za úkol zpracovávat a vést elektrický impuls (informaci) po nervové dráze. Neuron se skládá ze tří hlavních částí: Soma Tělo (Soma) Axon Dendrity Soma je cibulkovitá část neuronu uchovávající jádro a další důležité buněčné organely, které se starají o chemické procesy neuronu (zásobování energií, látkami nutnými pro syntézu a likvidaci zplodin metabolizmu). Podobně jako další živočišné buňky soma obsahuje mitochondrie (řídící energetické zásobování ve formě adenozintrifosfátu ATP), ribosomy (řídící produkci proteinů), endoplasmatické retikulum, lysosomy nebo Golgiho aparát (řídící střádání peptidů, proteinů a neurotransmitterů (viz Synapse) do synaptických vezikul). Soma je hlavním metabolickým centrem neuronu a také centrem zpracování přijatého elektrického impulsu. Velikost somy si liší v závislosti na specializaci neuronu. U savců se pohybuje v řádech mikrometrů. Axon Axon je dlouhý výběžek neuronu. Vychází přímo z těla a je velice a tenký. Jeho délka se pohybuje v řádech centimetrů až několika metrů a šířka v řádech mikrometrů. Axon je výstupní část neuronu produkující a vedoucí elektrický impuls. Některé axony jsou pokryté myelinovými pochvami, dělené tzv. Ranvierovými zářezy. Myelinové pochvy jsou schránky tvořeny lipoproteinovými vrstvami mající za úkol podpořit a zrychlit vedení elektrického impulsu axonem. Myelin zvyšuje axonální odpor a snižuje elektrickou kapacitu, což umožnuje "skokové" vedení elektrického impulsu z jednoho Ranvierového zářezu na druhý. Díky tomuto systému dosahuje vedení elektrického vzruchu myelinizovaným axonem rychlosti cca 120m/s (oproti cca 2-5m/s u nemyelinizovaných axonů). Reálná rychlost se samozřejmě liší v závislosti na specializaci neuronu. Myelin je tvořen Schwannovými buňkami a oligodendrocyty. Jsou to gliální buňky poskytující metabolickou podporu neuronu (viz. Neuroglie). Schwannovy buňky tvoří jednotlivé myelinové pochvy, zatímco oligodendrocity jsou externě napojené na několik Schwanových buněk několika neuronů najednou. 4

5 Průřez myelinovou pochvou Mezi somou a samotným axonem se nachází tzv. iniciální segment axonu. Jedná se o místo, kde se sumarizuje veškerá přijatá informace a vygeneruje nový elektrický impuls vedený dále po neuronu. Axon se na svém konci větví a tvoří synapse s jinými neurony. Informace je jinému neuronu předána přes toto synaptické spojení, procesem nazývaným neurotransmise (viz Neurotransmise). Dendrity Dendrity jsou krátké větvené výběžky vycházející ze somy. Jejich hlavním úkolem je přijímat elektrický signál jiného neuronu. Jejich vysoce větvená struktura tvořena pěti až osmi tisíci "bodlinkami" zvětšuje plochu, která je schopná tyto signály přijímat. Specifickým typem dendritů jsou tzv. sensorické dendrity nacházejících se u receptorových neuronů (viz Specializace neuronů). Neuroglie Gliální buňky neboli neuroglie jsou elektricky neexcitovatelné buňky mající ultimátní funkci - homeostázi nervové soustavy. Samotné neurony nejsou schopné samostatně reagovat na svoje bezprostřední okolí, a tak jsou náchylné k mnoha hrozbám z jejich okolního životního prostředí. Proto jsou neuroglie velmi důležitým podpůrným článkem správně fungujícího nervového systému a nachází se jak v centrální, tak v periferní nervové soustavě. Postupem času se neuroglie vyvinuly a specializovaly na několik určitých homeostatických funkcí: Morfologická homeostáze - Neuroglie se starají o nejlepší možnou architekturu nervové soustavy a správnou synaptogenezi (viz Synapse) Metabolická homeostáze - Energetická a hormonální podpora neuronů Signální homeostáze - Podpora elektrického signálu pomocí myelinizace. Tuto myelinizaci tvoří Schwannovy buňky a Oligodendrocyty. Defensivní homeostáze - Elementární ochrana nervových vláken Somatická homeostáze - Zajištění správné komunikace mezi nervovou soustavou a zbytkem těla 5

6 1) Oligodendrocyt; 2) Myelinové pochvy; 3) Axon; 4) Ranvierův zářez; 5) Myelinová vlákna 4) Popis a vlastnosti nervového vzruchu Základní funkcí nervové soustavy je zachycení a následné vedení, zpracování, uchování a předání informace. Tato informace je vedena pomocí elektrických impulsů podél nervových drah skládajících se z nervových vláken. Nervová vlákna jsou v podstatě celé struktury na sobě navzájem napojených neuronů mající unikátní schopnost mezibuněčné komunikace, která je prováděna vedením elektrických signálů neboli akčních potenciálů. Komunikace mezi jednotlivými neurony je navázána synaptickými kontakty (synapsemi) procesem nazývaným neurotransmise. Neurotransmise Předávání informace mezi neurony obstarává proces, který nazýváme neurotransmise, neboli synaptická transmise, kde je informace putující z jednoho neuronu předána druhému pomocí elektrických nebo chemických signálů synaptickým spojením. Tímto způsobem tvoří neurony velmi rozsáhlou nervovou síť, kde tisíce neuronů mohou být napojeny na jeden jediný a obráceně. Synapse Synapse jsou biologická spojení mezi neurony. Je to místo, kterým neuron A (presynaptický neuron) rychle a přesně předá informaci neuronu B (postsynaptický neuron). Synapse hrají také klíčovou roli ve zpracování této informace a v následném chování elektrického impulsu (viz Postsynaptický potenciál) Neurony mezi sebou mohou tvořit dva typy synapsí: Elektrické synapse Chemické synapse 6

7 Elektrické synapse Elektrické synapse jsou mechanická elektricky vodivá synaptická spojení mezi presynaptickým a postsynaptickým neuronem. V tomto případě jsou oba neurony fyzicky spojené přes póry (tzv. gap junctions), umožňující volný pohyb nabitých iontů a malých molekul skrz cytoplasmy obou neuronů. Hlavní specificitou tohoto typu synapsí je obousměrný, velice rychlý a primitivní (téměř nemodifikovatelný) přenos informace. Jejich elektrická aktivita je navzájem synchronizovaná. Elektrické synapse jsou morfologicky symetrické a u savců se vyskytují v malé míře. Elektrická synapse: 1) Synaptické membrány; 2) Gap junctions Chemická synapse: 1) Presynaptický neuron; 2) Synaptický štěrbina; 3) Postsynaptický neuron; 4)Vezikula; 5)Neurotransmittery; 6)Ca2+ kanálky; 7)Receptory; 8)Reabsorpční pumpa Chemické synapse Chemické synapse tvoří mnohem vyspělejší systém přenosu elektrického impulsu, a to nejčastěji mezi axonálními zakončeními presynaptického neuronu a dendrity nebo tělem postsynaptického neuronu. Obě části nejsou v tomto případě fyzicky spojené a je mezi nimi tzv. synaptická štěrbina a šířce cca 20nm. Systém chemické synapse spočívá v uvolnění přenosové látky, tzv. neurotransmiteru a její následné interakci s receptory postsynaptického neuronu vyvolávající změny membránového potenciálu (viz Postsynaptický potenciál). Chemické synapse jsou morfologicky asymetrické a jsou nejběžnějším typem synapsí v nervovém systému obratlovců. Elektrický impuls jimi proudí pomaleji a nejčastěji jednosměrně. Mechanismus přenosu elektrického impulsu chemickou synapsí Celý proces začíná vznikem akčního potenciálu a pokračuje elektrickým vzruchem proudícím podél axonu presynaptického neuronu (viz Akční potenciál). Ve chvíli, kdy dosáhne axonálního zakončení, elektrický impuls ovlivní jeho synaptickou membránu, která otevře několik napěťově řízených kanálků umožňujících přítok vápenatých iontů Ca2+ dovnitř. Ionty Ca2+ excitují soustavu proteinů v čele s tzv. SNARE (Soluble NSF Attachment Protein REceptor) proteiny, 7

8 které hrají důležitou roli ve fúzi membránových vezikul a spustí proces exocytózy (uvolňování) těchto vezikul obsahující neurotransmitery. SNARE proteiny postupně svážou vezikuly spolu se synaptickou membránou a zapříčiní spojení jejich plasmatických stěn, což umožní uvolnění neurotransmiterů do synaptické štěrbiny. Neurotransmitery se velice rychle dostanou k postsynaptické membráně a navážou se na receptory postsynaptického neuronu a otevřou se příslušné iontové kanálky, jimiž mohou proudit ionty. Výsledkem tohoto procesu jsou změny napětí postsynaptické membrány nazývající se tzv. postsynaptické potenciály (viz Postsynaptické potenciály). Jejich sumace vede ke vzniku akčního potenciálu na postsynaptickém neuronu. Na konci celého procesu přenosu signálu přes synaptickou štěrbinu je část neurotransmiteru, která nebyla navázána na receptory, vychytána zpět do presynaptického neuronu přes tzv. reabsorpční pumpu (ne všechny molekuly neurotransmiteru se podaří pochytat, některé se jednoduše ztratí v synaptické štěrbině). Proces svazování vezikul se synaptickou membránou SNARE proteiny. Akční potenciál Akční potenciál vzniká v iniciálním segmentu axonu. Jeho chování je velice podobné chování elektrického signálu v běžném elektronickém zařízení. V takovém zařízení je ale elektrický signál veden pohybem elektronů po obvodu. V případě neuronu je vedení elektrického signálu umožněno pohybem sodných a draselných iontů (Na+ a K+) skrz cytoplasmatickou membránu neuronu. Tato fosfolipidová membrána slouží jako izolace cytoplasmy neuronu od okolních látek a nežádoucích iontů nacházejících se v extracelulární tekutině a je mimo jiné akumulátorem výživných látek a katalyzátorem enzymatických reakcí. Její součástí jsou také tzv. iontové kanálky (draselné a sodné), které umožňují průtok iontů K+ a Na+. Proudění těchto iontů cytoplasmatickou membránou způsobuje změny jejich koncentrací na obou stranách membrány, což vede ke změnám membránového potenciálu mající za následek generování akčního potenciálu. Membránový potenciál je rozdíl elektrického potenciálu mezi vnitřní a vnější stranou neuronální membrány, který závisí na koncentraci nabitých iontů vně a uvnitř neuronu. Změny membránového potenciálu můžeme rozdělit do čtyř fází: 1) Polarizace V klidovém stavu, kdy neuron negeneruje žádný akční potenciál, se vytváří rozdíl elektrického potenciálu mezi nitrem buňky a okolím; membránový potenciál je přibližně -70mV. Tato hodnota je způsobena výběrovou propustností (semipermeabilita) cytoplazmatické membrány pro některé ionty, dále mnohem nižší koncentrací iontů K+ uvnitř neuronu než je koncentrace iontů Na+ vně neuronu. Rozdíl elektrického potenciálu uvnitř a potenciálu vně neuronu nám tedy udává zápornou hodnotu. Takový neuron nazýváme polarizovaným. 8

9 2) Depolarizace Stimulací neuronu postsynaptickým potenciálem následkem neurotransmise (viz. Neurotransmise) dojde k zvýšení propustnosti iontů skrz membránu. Změní se tak jejich koncentrace, což vede k snížení rozdílu elektrických potenciálu, parciální depolarizaci (membránový potenciál se stane více pozitivním). Pokud je tato stimulace dostatečně silná a úroveň parciální depolarizace dosáhne excitační úrovně (cca 20mV nad klidovým potenciálem), sodné iontové kanálky se naplno otevřou a umožní průtok sodných iontů nacházejících se vně neuronu směrem dovnitř. Tímto způsobem neuron kompletně depolarizuje cytoplasmatickou membránu, jejíž membránový potenciál rapidně vystřelí až do kladných hodnot a vznikne plnohodnotný nervový vzruch tzv. akční potenciál, který je potom dále veden axonem. 3) Repolarizace Při depolarizaci dosáhne membránový potenciál určité vrcholové hodnoty. Po jejího dosažení nastává fáze repolarizace. Ionty K+, které se nacházejí vně neuronu, jsou tedy postupně transportovány směrem dovnitř recipročně za ionty Na+ z buňky. Rozdíl potenciálů se opět začíná zvyšovat, membránový potenciál se tudíž postupně začíná vracet do iniciální hodnoty. O dosažení původních hodnot koncentrací sodných a draselných iontů se stará tzv. sodno-draselná pumpa, jejíž činnost spočívá v mechanickém přesunu iontů Na+ ven a K+ dovnitř v určitém poměru. Tento činnost je energeticky náročná (ATP). 4) Hyperpolarizace Než se po repolarizaci membránový potenciál zpět ustálí na klidovou hodnotu, dojde zde k mírnému zvýšení membránového potenciálu, tzv. hyperpolarizaci (membránový potenciál se stane mírně negativnějším, než na začátku celého procesu). Hyperpolarizace je fáze, během které neuron nemůže vystřelit nový akční potenciál a má pro cytoplasmatickou membránu zklidňující účinky. 9

10 Postsynaptické potenciály Postsynaptické potenciály (dále jen PSP) jsou změny membránového potenciálu postsynaptické membrány chemické synapse. PSP jsou iniciovány navázáním neurotransmiterů na receptory postsynaptického neuronu. V závislosti na způsobu reakce receptorů na neurotransmitery můžeme rozlišit dva typy PSP: Pomalý postsynaptický potenciál - Zde se neurotransmiter naváže na receptor, který ale neotevře iontové kanálky, ale aktivuje vnitrobuněčný signální protein, jehož podjednotka může přeskakovat uvnitř synaptické membrány a zevnitř otevírat iontové kanálky a měnit membránový potenciál. Tento typ PSP je relativně dlouho (až celou jednu sekundu) a je využíván především sympatickými a parasympatickými neurony k regulaci činností některých orgánů. Rychlý (okamžitý) postsynaptický potenciál - Tento typ postynaptického potenciálu trvá jen několik milisekund a je využíván většinou neuronů. Zde neurotransmiter navázaný na receptory postsynaptického neuronu sám od sebe otevírá příslušný iontový kanálek a umožňuje téměř okamžitý průtok nabitých iontů a změny membránového potenciálu. Navázání neurotransmiterů na receptory postsynaptického neuronu může mít jak excitační (depolarizační), tak inhibiční (hyperpolarizační) účinky, a to v závislosti na povaze presynaptického neuronu. Depolarizační změny napětí nazýváme excitační synaptický potenciál (EPSP), hyperpolarizační nazýváme inhibiční synaptický potenciál (IPSP). Výsledný obraz postsynaptického stimulu záleží na počtu EPSP a IPSP, které se navzájem sčítají a pokud jeho hodnota dosáhne excitačního (prahového) bodu, dojde ke generování akčního potenciálu postsynaptickým neuronem. Sčítání EPSP důsledkem několik aktivit akčních potenciálů presynaptického neuronu, které ve výsledku překročí 20mV a vzniká nový akční potenciál. 5) Specializace nervových buněk Nervové buňky jsou vysoce specializované buňky mající každá svoji příslušnou funkci a tvar. Dimenze neuronu se liší v závislosti na funkci v nervovém obvodu. Neurony dělíme do tří majoritních kategorií, a to podle směru, jakým posílají získaný elektrický impuls: 10

11 Sensorické neurony (Aferentní) Motorické neurony (Eferentní) Interneurony Sensorické neurony Senzorické neurony neboli také receptorové neurony, jsou nervové buňky, jejichž funkcí je zaznamenání a zpracování sensorického stimulu. Tento stimul přichází ze stimulačních sensorů/receptorů, které jsou napojené na sensorické dendrity aferentního neuronu. Aferentní neurony na tyto podněty reagují otevřením iontových kanálků umožňujících průtok sodných a draselných iontů, který mění membránový potenciál generující nový akční potenciál (viz Neurotransmise). Ten poté putuje dál směrem do centrální nervové soustavy (CNS) jako nervový impuls. Stimulační receptory jsou speciální nervová zakončení tvořící smyslové orgány pěti smyslů - zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu. Liší se především způsobem, jakým docílí stimulace sensorických dendritů aferentního neuronu a souvisejícího otevření iontových kanálků. Zrakové receptory (čípky, tyčinky) reagují na intenzitu světla a jeho vlnovou délku, sluchové receptory reagují na vibrace, čichové a chuťové receptory fungují na principu chemické detekce a hmatové receptory (tzv. mechanoreceptory) reagují na mechanické podněty působící na pokožku. Motorické neurony Motorické neurony mají za úkol vést elektrický signál z CNS do motorických jednotek (tzv. efektory). Jako efektory označujeme hlavně hladké a příčně pruhované svaly. Motorické neurony jsou přímo napojené na svalová vlákna synapsemi. Jde o speciální neuromuskulární synaptické zakončení s vezikulami obsahujícími neurotransmitery schopné stimulovat příslušné neurosvalové ploténky s přenosem na svalová vlákna. Taková stimulace způsobí svalovou kontrakci. Interneurony Interneurony jsou speciální neurony nacházející se v celé centrální nervové soustavě. Jejich funkcí je spojování a sjednocování nervového systému. Spojují sensorické a motorické neurony. Mají také modulační funkci, tzn. jsou schopny ovlivňovat intenzitu a nasměrování nervového impulzu. Interneurony hrají také důležitou roli v rámci reflexní odpovědi na nebezpečný podmět, kdy okamžitě přesměrují elektrický podnět do motorického neuronu a reakce je tak bezprostřední. Reflexní dráha v interneuronu 11

12 7) Závěr Žijeme ve 21. století, kdy je vědecký pokrok zájmem číslo jedna všech světových velmocí. Dnešní technologie nám umožňují vykonávat věci, o kterých naši předkové ani nesnili. Z těchto benefitů mohou těžit jakékoliv dostupné vědecké obory. Pokrok se nezastavil ani v oblasti nervového výzkumu. Znalosti, které jsme za všechna ta léta o nervové soustavě nasbírali, využíváme v medicíně, v bioinženýrství nebo třeba ve vojenství. Vědci dokázali například vyvinout způsob potlačování symptomů Parkinsonovy choroby pomocí imitace elektrických signálů zdravého neuronu. Velký skok dopředu nelze upřít ani v oblasti prostetických technologií, kde můžeme v nejbližší době očekávat například představení kompletní náhrady lidského oka. Všechny tyto vynálezy by nemohly v žádném případě spatřit světlo světa, kdyby byl nervový výzkum potlačován. Cílem této práce je přiblížit zájemcům základní charakteristiky nervové soustavy člověka, vysvětlit její strukturu a smysl a objasnit podstatu přenosu informace v lidském těle, a to takovým způsobem, aby motivovala budoucí vědecké pracovníky v oboru nervového výzkumu ke šťastné a prospěšné práci. 8) Reference The discovery of a neuron, Mo Costandi - Neuronistas vs. Reticularistas - Structure of a neuron, Athabasca University - The Neuron, Richard H. Hall, Missouri University of Science and Technology, Parts of the Nerve Cell and Their Functions, Silvia Helena Cardoso, PhD, What is myelin?, Daniel K. Hartline, Neuron Glia Biology - Cambridge University Press, 2008 Synapses, Neurons and Brains - Coursera.org, Idan Segev, Hebrew University of Jerusalem - Typy synapsí, 1.LFUK - Neuroglia: Definition, Classification, Evolution, Numbers, Development, Alexei Verkhatsky, Arthur Butt, Glial Physiology and Pathophysiology - John Wiley & Sons, 2013 Neurons, Synapses, Action Potentials, and Neurotransmission - The Mind Project, Robert Stufflebeam - Synaptic Transmission - Introductory Course in Neuroscience, Urs Gerber, Brain Research Institute,

13 International Union of Pharmacology. XLVIII. Nomenclature and Structure-Function Relationships of Voltage-Gated Calcium Channels, William A. Catterall, Edward Perez-Reyes, Terrance P. Snutch, Joerg Striessnig, Neuroscience course Conjoint , University of Washington - Neuron, 1.LF UK - Kimball's biology page - Neurons, John W. Kimball, The Brain From Top To Bottom - Neurons, McGill University - Neuroscience for kids, University of Washington - Poděkování Tímto bych velice rád poděkoval RNDr. Pavlu Šídovi Ph.D. z 1. LF UK v Praze, který mi věnoval svůj čas a svoje znalosti a RNDr. Jaromírovi Kekulemu Ph.D. z Gymnázia Jana Nerudy, který mě při psaní této práce ochotně podporoval. Děkuji. 13