Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Japanistika

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář japonských studií Japanistika Marcel Koníček Šikana na školách v České republice a Japonsku Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jakub Havlíček, Ph.D. 2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. 2..

3 3 Tímto bych rád poděkoval panu Mgr. Jakubu Havlíčkovi Ph.D.za vedení práce a za volnost, kterou mi při psaní poskytl, a také Anně Vlachové za cennou pomoc s korekturou a formální úpravou této práce.

4 Obsah 1. Úvod Definice šikany Rozšíření šikany a metodologie měření šikany Specifika japonského školního prostředí a charakteristika šikany ve srovnání se stavem u nás Závěr Bibliografie Resumé Summary

5 1. Úvod Šikana je v naší dnešní společnosti chápána jako jev, jehož existence je nám známa prakticky od nepaměti. Pokud se ovšem začneme zajímat o počátky vědeckého zkoumání problematiky šikany, zjistíme, že se tímto sociálně patologickým jevem vědecká obec začala zabývat teprve poměrně nedávno. Za první publikaci, která přitáhla pozornost k tomuto tématu, lze považovat dílo norského vědce Hienemanna z roku 1973 a následně i o něco mladší práci Dana Olweuse z roku Veřejnost se o tuto problematiku začala zajímat teprve až v osmdesátých letech, a to nezávisle na dvou místech zároveň po sérii sebevražd obětí šikany na školách v Japonsku a ve Skandinávii. V Norsku došlo v roce 1982 ke třem sebevraždám žáků, u kterých se předpokládá, že v minulosti byli obětí šikany. 2 V Japonsku spáchalo v letech 1984 a 1985 sebevraždu dokonce 16 žáků za podobných podmínek. 3 Tyto události přilákaly velkou míru publicity a vedly k rozvoji zkoumání šikany, a to nejen v prostředí škol, ale i forem šikany, které se objevují na pracovištích a jinde ve společnosti. U nás se šikana začala zkoumat také teprve až v osmdesátých letech, ovšem poněkud odlišně od Skandinávských zemí či Japonska - v kontextu vojáků základní vojenské služby. Jednalo se však o výzkum, který komunistický režim rychle umlčoval, neboť komunistický režim nechtěl přiznat existenci takového jevu v socialistické armádě. 4 Prvním televizním pořadem, kde se mluvilo o šikaně v armádě otevřeně je nejspíše seriál Chlapci a chlapi z roku Je tedy vidět, že systematické zkoumání šikany je záležitostí posledních desetiletí. Typickou ukázku šikany můžeme ovšem najít i v díle velice starém, a to v Příběhu prince Gendžiho, který je považován za nejstarší román světa, kde již v první kapitole je Dáma z Pavlovniové komnaty šikanována ostatními dvorními dámami. Mezi projevy tohoto případu šikany patří například to, že jsou po cestě, kudy musí kráčet k císaři, roznášeny fekálie, je jí zabraňován průchod a je jinak pronásledována. 5 Nedá se tedy říct, že by šikana vznikla jako projev naší moderní společnosti, ale nejspíše lidi doprovází od nepaměti. 1 SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s YONEYAMA, Shoko NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 25. ISBN SHIKIBU, Murasaki. Příběh prince Gendžiho. 1. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2002, s. 47. ISBN

6 Šikana je bez pochyb rozporuplnou problematikou. Zdá se být univerzální ve výskytu jak v čase, tak i v rozšíření, přesto se v jejím chápání projevují velké kulturní rozdíly, které jsou často tak zásadní, že mohou způsobit nepochopení celého problému. Tato práce se zabývá porovnáním kulturních vlivů v chápání této sociálně patologické problematiky u nás a v Japonsku, stejně jako rozdílností projevů této problematiky v obou zemích. Taktéž se bude zabývat interpretací statistických dat dostupných autorovi týkajících se jak chápání samotného termínu šikana (či jeho ekvivalentů v japonštině), tak i rozšířeností šikany jako takové. Téma této práce se omezuje pouze na šikanu ve školách, a to hlavně mezi studenty. Nezabývá se například šikanou mezi učiteli, šikanou na pracovišti, domácím násilím, či jinými projevy tohoto fenoménu. Toto širší pojetí šikany by bylo příliš rozsáhlé pro tuto práci, a proto autor vědomě omezuje okruh zájmu této práce pouze na šikanu ve školách, a to hlavně ve směru žák (či skupina) - žák (či skupina). K označení šikanovaného žáka je v této práci použit výraz oběť a k označení žáka šikanujícího výraz agresor, jelikož tento výraz bývá v odborné literatuře použit nejčastěji. To ovšem neznamená, že šikanující žák musí být agresivní či násilný. Může ale jít o osobu manipulativní, či o charakterový typ, který Kolář nazývá srandista, tedy člověk, jehož k šikanování motivuje pobavení sebe a ostatních. 6 Kromě výrazu agresor se k popisu šikanujícího žáka se v odborné literatuře také vyskytují i výrazy mučitel, šikanátor či šikanizér. Ve druhé kapitole, následující po tomto úvodu, se bude autor zabývat definicí šikany a jejím chápáním u nás a v Japonsku a otázkou, zda se tato definice a chápání šikany liší v evropské tradici a v poněkud odlišné tradici japonské. Předmětem zkoumání budou také výrazy, které se používají pro popis toho, čemu se česky říká šikana a otázkou, zda lze nalézt přesný ekvivalent slova šikana v japonštině. Třetí kapitola se bude zabývat rozšířeností šikany v Japonsku a u nás, dále způsoby měření výskytu tohoto fenoménu, problémy s tímto spojenými a interpretací těchto dat v odborné literatuře s ohledem na kulturně-komparatistickou povahu této práce. Čtvrtá kapitola představuje hlavní část práce a bude porovnávat typické znaky a projevy šikany v obou kulturách, přičemž vezme v potaz zejména vztah mezi povahou školního prostředí a charakterem šikany. Dále se bude zabývat tím, jak odborná literatura vysvětluje příčiny šikany ve školství a bude ilustrovat tyto vlastnosti na několika prototypických případech pokročilé šikany. 6 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s ISBN

7 Pátou kapitolou této práce je závěr, který shrne data a zjištění obsažené v této práci a nabídne možnou interpretaci těchto dat. Pro přepis japonských jmen a výrazů je používán český fonetický přepis, s výjimkou jmen autorů zdrojů, kdy je jméno uvedeno v podobě, v níž se vyskytuje v příslušném zdroji. Citace jsou provedeny podle normy ISO

8 2. Definice šikany Než tato práce přistoupí ke srovnávání obou kultur, musí se nejprve tázat, jaká je vědecká definice šikany a jak se odlišuje od podobných, avšak méně nebezpečných jevů jako je škádlení, roztržky mezi přáteli a vtipkování. Další otázkou je, zda je v Japonsku šikana chápána stejně jako u nás, a jaké výrazy jsou používány pro popis tohoto jevu. Slovo šikana, stejně jako sociálně patologický jev, který tento výraz popisuje, lze definovat dle několika kritérií. Nejdříve bude k osvětlení tohoto problému použito kritérium etymologické, tedy z čeho samotný výraz šikana vychází. Pavel Říčan definuje šikanu z hlediska etymologického jako slovo pocházející z francouzského chicane 7, které znamená: Zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd. 8 Říčan dále uvádí, že u nás se slovo začalo používat k popisu nešvaru v armádě, kdy jsou nováčci (bažanti) krutě týráni a ponižováni služebně staršími mazáky, přičemž do vědeckého diskursu ho zavedl pražský psychiatr Petr Příhoda, který tento jev zkoumal již za minulého režimu. Kromě formy šikana se k popisu jevu používají i odvozené tvary šikanování a šikan. 9 Tato etymologická definice ovšem není pro potřeby této práce dostačující, jelikož je vázaná na specifické projevy šikany a jak poukazuje Pospíšil: Význam pojmu šikana se však v posledních letech změnil. Etymologická definice nemůže vystihnout všechny současné významy. 10 Je tedy nutné hledat obecnější definici šikany, která obsáhne všechny možné projevy tohoto jevu. Kolář formuluje svoji definici šikany ve školách takto: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. 11 Pro srovnání uveďme definici z publikace Jak na šikanu 12 : Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o 7 ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 25. ISBN Ibid., s Ibid., s POSPÍŠIL, Radek. Šikana a školní klima dílčí výsledky výzkumu [online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s. 1. Dostupné z < 11 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 32. ISBN ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 21. ISBN

9 opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování. Dle Jak na šikanu 13 se šikana vyznačuje tím, že mezi agresorem a obětí je asymetrický vztah k moci, což znamená, že se oběť stává závislá na rozmarech svého trýznitele, a dále také nemožností či neschopností oběti bránit se druhé straně. Šikana se nemusí projevovat jen fyzickými a slovními útoky, vydíráním či dokonce zotročováním oběti, ale také sociální izolací. V takové případě se jedná o takzvanou nepřímou šikanu. Může také docházet k míšení obou forem. Nepřímá šikana je u nás častější u dívek, než u chlapců. 14 Další zajímavý pohled na tuto problematiku je názor samotných žáků. Pospíšil se ve svém výzkumu mimo jiného ptal žáků pátých tříd základních škol v Jihomoravském kraji a na Vysočině, zda rozumí slovu šikana a co podle nich znamená. 15 Z žáků, kteří věděli, co šikana znamená a jejichž odpovědi byly uznány za přípustné, 43% odpovědělo, že šikana znamená, když někdo někoho bije 16% když starší bije mladšího, 11% pomluvy, provokace, posměch, 26% vydírání, snaha ovládat a 4% jako bere cizí věci. 16 Z tohoto lze usoudit, že děti na českých základních školách sice vnímají psychickou a nepřímou šikanu, ale za její nejtypičtější projev považují její fyzickou formu. Výrazy významově příbuzné slovu šikana, zejména výrazy mobbing, bullying a harrasment, mají v česky psané literatuře poněkud nejasné postavení. Tomáš Čech považuje slovo šikana za český ekvivalent anglického bullying, zatímco mobbing za jakousi rafinovanější, zákeřnější či skrytější formu agrese. Oba jevy podle něj ovšem mají mnoho společných znaků, a to opakované ubližování oběti, její neschopnost obrany a asymetričnost vztahu mezi obětí a agresorem. 17 Na druhou stranu například Kolář používá bullying jako synonymum pro šikanu ve škole a mobbing jako synonymum pro šikanu na pracovišti mezi zaměstnanci ve stejném postavení. Šikanování je pak používáno jako zastřešující termín ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s ISBN ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s.30. ISBN POSPÍŠIL, Radek. Šikana a školní klima dílčí výsledky výzkumu [online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s. 3. Dostupné z: < 16 Ibid., s Čech, Tomáš. Mobbing jako negativní fenomén v prostředí základních škol. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s ISBN KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 17. ISBN

10 Každopádně lze považovat šikanu a dvojci mobbing/bullying pokud ne za absolutní ekvivalenty, pak alespoň za jevy s velmi podobnými projevy. V japonském jazyce se jako překlad anglického bullying, a tedy i českého výrazu šikana, uvádí slovo idžime. Zde musí být ovšem poznamenáno, že rodilí mluvčí japonštiny si pod slovem idžime představují něco poněkud odlišného než mluvčí angličtiny pod výrazem bullying. Smith a kol. ve své studii týkající se terminologie šikanování uvádějí pět japonských výrazů, které se používají k označení šikany v japonském prostředí. Jsou to idžime, idžiwaru, ijagarase, fuzake a nakama hazuši. Ani jeden neuvádí jako ekvivalent výrazu bullying. Výzkum ukazuje, že spíše než fyzická agrese je v japonském šikanování centrální agrese slovní, přičemž fyzická agrese je poněkud upozaděna, ačkoli je stále přítomna. Výrazu nakama hazuši přiřazuje studie konotace soustřeďující se na sociální izolaci oběti, čímž se výrazně liší i od ostatních japonských výrazů. 19 Další pohled na to, co je podle studentů japonských škol šikana a co není, poskytují Naito a Gielen. Ti uvádí výsledky výzkumu na 282 studentech druhého ročníku vyšších středních škol v Tokiu. Těm bylo ukázáno třicet různých situací, u kterých hodnotili, zda se jedná o šikanu, či jenom o škádlení, které se líbí oběma stranám. Jenom čtyři z nich byly označeny jako šikana více jak třemi čtvrtinami dotázaných. Jedná se o následující situace: Se studentem se ostatní žáci nebaví, i když je pozdravil (91,1%), poslání papíru s urážlivým obsahem ( umři, vypadni, debile ) (89,7%), slovní napadání oběti výrazy jako bacile nebo ekzéme (83%) a svlečení oběti a následné sexuální obtěžování (75,9%). Jen 5% označovalo pranice mezi studenty za šikanu. 20 I tento výzkum podporuje tezi, že japonská šikana je spíše záležitostí psychického charakteru s velmi výraznou rolí sociální izolace a fyzická šikana je v myslích studentů silně odsunuta do pozadí. Tyto skutečnosti se dají jednoznačně interpretovat jako projev japonských specifik v tomto ohledu, což je téma, jemuž se bude věnovat čtvrtá kapitola. Avšak zde je pouze nutné poznamenat, že je třeba mít se na pozoru při překladu textů týkajících se šikany, jelikož význam výrazů tento jev popisující se v různých jazycích neschoduje plně, což může být 19 SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s

11 problémem například při konstruování dotazníků týkajících se šikany, kde může dojít k přecenění významu fyzické šikany v daném kulturním prostředí. Ve světě a tedy i v Japonsku, patří mezi nejčastější definice šikany Olweusova definice, která je v podstatě totožná s těmi, které poskytuje česká literatura. Naito a Gielen ji uvádí takto: Student/ka je šikanován/a či viktimizován/a, pokud je vystaven/a negativním zásahům ze strany jednoho či více studentů. Toto se může dít přímo, či nepřímo, a může být jak povahy fyzické, tak spíše psychické. Také by měl být přítomen zdánlivý či skutečný asymetrický vztah mezi agresorem a obětí. Tím pádem, spory mezi rovnými jsou z této definice vyloučeny. 21 Japonské Ministerstvo školství, kultury, sportu, vědy a techniky (dále nazývané také pouze Ministerstvo školství) používalo do roku 1995 pro své potřeby variantu této definice: 1. Jde o chování zaměřené na člověka slabšího, než je agresor sám, při němž 2. opakovanými fyzickými či psychickými útoky 3. je oběti způsobován hluboký pocit utrpení. Nezáleží, zda k němu dochází uvnitř, či mimo školu. 22 Ačkoli tato definice byla přijata vědci, kteří se účastnili celostátních studií rozšíření šikany (Morita, Soeda, Taki a jiní) 23, vědecká obec není s Olweusovým pojetím problematiky zcela spokojená, protože plně nepostihuje rozdílné sociokulturní prostředí v Japonsku a ve Skandinávii. 24 Ve Skandinávii například šikana probíhá často na školních hřištích, starší bývají agresory vůči a tyto charakteristiky se případně dají využít při vytváření programu boje proti šikaně v těchto zemích. Stejně tak i v případě Japonska je třeba zohlednit tato národní specifika.tento sociokulturní pohled je možné najít v tom, jaké konotace výraz idžime nese a jak je jeho význam uváděn ve slovnících. Co se týče slovníkového významu slova idžime, Naito a 21 NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s. 4. Vlastní překlad, původní znění: A student is being bullied or victimized when he or she is exposed repeatedly and over time to negative actions on the part of one or more other students 22 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa ni cuite. Publikováno s. 31. Vlastní překlad, originální znění: 1 自分より弱いものに対して一方的に 2 身体的 心理的な攻撃を継続的に加え 3 相手が深刻な苦痛を感じているもの なお 起こった場所は学校の内外を問わない 23 TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s

12 Gielen ho uvádí takto: Chovat se špatně k slabšímu člověku být krutý, provokovat, otravovat, šikanovat. 25 Dále poznamenávají, že tento výraz nese konotace nejen převahy agresora nad obětí, ale také toho, že agresor využívá k ubližování oběti skrytých prostředků, které nejsou výslovně proti pravidlům dané skupiny, a také podotýkají, že protypická oběť je mírné povahy, stigmatizovaná, ať už povahově, či fyzicky. Dle jejich tvrzení nese tento výraz jisté femininní konotace, soustředí se na nepřímou agresi, sociální vyloučení oběti, pomlouvání, zastrašování a podobně. 26 Tento japonský model šikany soustředěný na psychickou agresi se výrazně liší od západního modelu tohoto jevu. Specifiky a rozdíly idžime oproti šikaně, jak ji chápeme v Evropě, se tato práce bude zabývat ve čtvrté kapitole. Kvůli tomu, aby odrážela psychickou povahu japonské šikany, byla i definice šikany Ministerstva školství změněna. Nyní užívaná podoba zní: Daný žák pociťuje psychické utrpení kvůli psychickým a fyzickým útokům osoby, se kterou má určitý mezilidský vztah. Nezáleží, zda k němu dochází uvnitř, či mimo školu. 27 Na konec této kapitoly je zahrnuta poznámka o vztahu šikany a tzv. škádlení (jindy též nazývané anglickým výrazem teasing 28 ). Teasing a šikana mají několik společných znaků. V obou případech může jít o záměrné provokování a může dojít i na fyzické střety. I proto se mnoho agresorů, když jejich oběti najdou odvahu říct někomu o probíhající šikaně, obhajuje tím, že jde jenom o neškodné škádlení či hru. 29 Ovšem rozdílů mezi oběma fenomény je mnohem více než jejich společných prvků. Škádlení je projevem rovnocenných kamarádských vztahů, zatímco významným projevem šikany je asymetrie vztahu mezi agresorem a obětí. Většinou při škádlení, i když jeden z účastníků může chtít přestat, tak se baví obě dvě strany, zatímco při šikaně oběť nepochybně trpí. Podstatné je, že při škádlení se 25 NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s. 4. Vlastní překlad, originální znění: to treat a weak person(s) harshly to be cruel to, to tease, to annoy, to bully. 26 Ibid., s MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa ni cuite. Publikováno s. 32. Vlastní překlad, originální znění: 当該児童生徒が 一定の人間関係のある者から 心理的 物理的な攻撃を受けたことにより 精神的な苦痛を感じているもの なお 起こった場所は学校の内外を問わない 28 MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, s ISBN KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál, 2005, s ISBN

13 mohou aktéři bránit a případně si vyměnit pozice. Při šikaně je něco takového nemožné. 30 Martínek poznamenává, že škádlení je naprosto normální součást psychického vývoje, například chlapci škádlí děvčata, protože se jim líbí. 31 Toto pro šikanu rozhodně neplatí. Na druhou stranu se nedá říct, že by mezi škádlením a šikanou bylo nějaké vzduchoprázdno, pevně definovaná hranice. Naopak hranice mezi škádlením a šikanou je velice neostrá a pro pedagoga může být rozdíl nejasný, což jenom ztěžuje případné vyšetřování šikany. Kolář uvádí dokonce celé spektrum různých jevů, které leží mezi šikanou a škádlením a nabádá k tomu, aby si pedagogové dávali pozor na to, zda se již neškodné škádlení nemění v závažnější jevy sociálního vyloučení a ostrakismu Rozšíření šikany a metodologie měření šikany Šikana ve školách je jev, který zpravidla probíhá skrytě. V mnoha případech na jeho vyšetření a vyřešení nejenže nemají zájem rodiny agresorů, ale často ani učitelé, vedení školy, či samotné oběti (kterése obávají hanby či pomsty ze strany agresorů). 33 Kolář nazývá tuto situaci Komplot velké šestky nebo také zakrývajícím a protiúzravným systémem 34. Za takovýchto podmínek je léčba šikany a její řešení v celé skupině velmi obtížné a učitelé či školní pracovníci, kteří neprošli speciálním vzděláním souvisejícím s řešení této problematiky, při vyšetřování často selžou už na začátku vyšetřování. 35 Pro její skrytou povahu je nejen vyšetřování, ale i statistické zkoumání šikany relativně komplikovanou záležitostí a data z něj získaná nebývají zcela vždy vypovídající. Tomuto problému napomáhá také skutečnost, že lišící se metodiky výzkumu poskytují často i diametrálně odlišné výsledky. Kolář například uvádí, že ve výzkumech u nás se zamořenost základních škol šikanou pohybuje mezi 11 a 41%, což je relativně výrazný rozptyl. Tyto rozdíly vychází z faktu, že výzkumy používají rozdílné parametry, ať už jde o referenční dobu, hranice závažnosti šikany, či to, za jak dlouhé období se šikana měří, nemluvě o rozlišování mezi závažnou a méně závažnou šikanou KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s ISBN MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, s ISBN KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 67. ISBN KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 52. ISBN Ibid., s Ibid., s KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 22. ISBN

14 Hlavní metoda, kterou využívá velká část kvantitativních výzkumů šikany, je varianta dotazníkové metody, kterou vyvinul Olweus. 37 Zjednodušeně se dá říct, že se tento anonymní dotazník skládá z řady otázek o školním prostředí, frekvenci a podobě šikany (například kde probíhá, formy šikany, chování učitelů a rodičů vůči tomuto problému a podobně). Snaží se také zjistit, jestli je žák vyplňující dotazník schopný se sám šikany dopouštět. Obsahuje také Olweusovu definici šikany. Fakticky je ovšem na pracovnících provádějících výzkum určit, jakou frekvenci a jakou závažnost šikany budou považovat za již probíhající šikanu a jaké případy pro ně budou pouze izolovaným incidentem, který není dost závažný na to, aby se jím jejich výzkum zabýval. Co se týče milné interpretace těchto výzkumů, Říčan a Janošová poznamenávají: Novináři, kteří o šikaně píší, rádi líčí takové drastické případy, jaké jsme popsali, a k tomu připojí informaci, že podle vědeckých výzkumů je u nás šikanováno 10, 20 nebo třeba i 40% žáků. Krátké spojení těchto dvou informací, jednak o tom, jak krutě si někdy děti ubližují, jednak o tom, kolik dětí je šikanováno, vede buďto k názoru, že česká škola je místem hrůzy, nebo k tomu, že čtenář neuvěří našim výzkumům. Když to čtou učitelé, kroutí nedůvěřivě hlavami a nejhorší je, že ztrácejí chuť dělat proti šikaně to, co jim radíme. 38 Zde je vidět, že správná interpretace výsledků výzkumu a správná kalibrace počátečních parametrů je esenciální k pochopení školní šikany jako společenského problému. Mělo by se vyvarovat slepého procentuálního srovnávání bez předchozího zjištění, jaká konkrétní metodologie byla k získání daných čísel použita. Říčan a Janošová poznamenávají, že všeobecně by se tedy mělo brát procentuální vyjádření zamořenosti šikanou s jistou rezervou, spíše jako nástroj ke zjištění hlubšího vnitřního fungování šikany než jako cíl sám o sobě. 39 Velmi důležitý je nejen výzkum kvantitativní, tedy snaha o zjištění promořenosti šikanou, ale i výzkum kvalitativní, který se snaží zjistit specifika fungování tříd, v nichž se šikana vyskytuje. Tento způsob výzkumu je také velmi důležitým diagnostickým nástrojem při léčbě kolektivů, o kterých je již známo, že jsou šikanou zasaženy Ibid., s ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 30. ISBN ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 30. ISBN KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s ISBN

15 Říčan a Janošová uvádí, že v případě žáků od první do šesté třídy základní školy 41 lze jako velmi objektivní způsob mapování vztahů ve třídě použít techniku Hádej kdo. V podstatě jde o dotazník, kde žáci odpovídají na otázky typu: Kdo je kamarádský? Kdo dává třídu dohromady? ale i typu Kdo ubližuje slabším? Kdo uráží jiné děti? Kdo se stává terčem vtipů?. 42 Tyto otázky mají identifikovat ve třídě možné oběti, agresory, jejich komplice, ale stejně tak i pozitivně působící žáky, u nichž by se dalo počítat se spoluprací při vyšetřování případné šikany. Dalšími formami výzkumu skupinové dynamiky tříd, které jsou vhodné pro kolektivy starších dětí, jsou metody dynamické diagnostiky. Tyto metody vyžadují ovšem pozorování kolektivu po delší dobu. Mezi další metody používané u nás patří dotazníky SO-RA-D, které jsou na rozdíl od Olweusova dotazníku postaveny jako nepřímá metoda měřící vlivnost a sympatie mezi dětmi ve třídě a není z nich tedy zřejmé, že jejich cílem je rozkrytí šikany. Jsou tak schopné určit, kdo je v dané skupině obětí a kdo agresorem, a to i v případech, kdy si agresoři ze strachu před učiteli dávají pozor na to, aby se nějak neprozradili. 43 Jak bylo již dříve uvedeno, ve kvantitativních výzkumech u nás se míra zamoření šikanou pohybuje mezi 11 a 41%. Kolář uvádí, že jako střízlivý odhad reálného počtu obětí šikany na základních a středních školách lze použít hodnotu okolo 20%, v absolutních číslech tedy můžeme počítat přibližně s dvěma sty tisíci šikanovaných dětí. 44 Po srovnání s výsledky mezinárodní studie v Japonsku založené na Olweusově metodě, kterou vypracoval Y. Morita, lze dojít k závěru (ačkoli toto srovnání se musí brát s jistou rezervou), že japonské školy jsou z hlediska šikany mnohem bezpečnější než ty české, protože v tomto výzkumu pouze 13,9% studentů odpovědělo, že bylo v posledním semestru šikanováno (Japonsko, na rozdíl od ostatních zemí v tomto mezinárodním výzkumu nepoužívá dvousemestrální, ale třísemestrální systém, což může způsobit jistou odchylku ve výsledcích výzkumu). Varujícím faktem ovšem je, že v Japonsku bylo mezi šikanovanými vyšší procento dlouhodobě (déle jak jeden semestr) a často (častěji jak jednou za týden) šikanovaných než v ostatních zemích, ve kterých se výzkum konal (Anglie, Nizozemí a Norsko). Pro japonské prostředí je také typické, že šikana probíhá mezi stejně starými dětmi. Zatímco v druhých a třetích třídách základních škol v Norsku bylo každé druhé šikanovanované dítě obětí starších spolužáků, 80% obětí 41 ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 33. ISBN Ibid., s ibid., s KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 22. ISBN

16 z Japonska bylo šikanováno spolužáky ze své třídy. Také šikana, kde je více jak 10 agresorů, je mnohem častější v Japonsku než v Evropě. 45 Tyto zvláštnosti mohou naznačovat hlubší rozdíly ve fungování šikany v Japonsku a v Evropských zemích. Tato problematika bude nadále rozvíjena v další kapitole, která se bude týkat specifik šikany. Jiná studie, vykonaná Radou pro problémové chování studentů a dětí a které se účastnilo 2048 žáků základní školy, 4694 žáků nižší střední školy a 2648 studentů vyšší střední školy, říká, že během daného školního roku je šikanováno 22% žáků základních škol, 13% dětí na nižších středních školách a pouze 4% na vyšších středních školách. 46 Z této studie by se dalo vyvozovat, že v Japonsku je šikana záležitostí hlavně základních škol, tedy mezi malými dětmi, které si ještě neuvědomují, že svým chováním druhému ubližují. O klesající viktimizaci dětí s věkem v evropském prostředí mluví i Říčan a Janošová. 47 Na druhou stranu je ovšem také možné použít interpretaci, že s rostoucím věkem studentů klesá jejich důvěra v oficiální orgány, které jim dlouhodobě v minulosti nebyly schopny pomoci, jak bylo zaznamenáno například i v mnoha mediálně známých případech, a tak se už ani nesnaží odpovídat upřímě, neboť si nemyslí, že by jim to pomohlo. Yoneyama například o tomto problému říká: Jedním z důsledků opakovaného odhalování zametání případů šikany pod koberec školskými orgány je to, že byla rozbita důvěra studentů i veřejnosti v učitele, ředitele a školní rady. 48 Autor této práce se domnívá, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je kombinace obou faktorů. Poměrně zajímavou otázkou je také jak tyto výsledky odpovídají oficiálním statistikám japonského Ministerstva školství, sportu, vědy a techniky. Oficiální statistika ministerstva z roku 2011 uvádí případů šikany (o 7399 méně než v roce 2010) a případů takzvaného školního násilí, které může, ale i nemusí, být v některých případech také spojeno s šikanou (pokles o 4448 ve srovnání s rokem 2010). 49 Tyto hodnoty jsou několikanásobně nižší než výše uvedené procentuální hodnoty zamoření šikanou z obou uvedených kvantitativních výzkumů. Tento rozdíl mezi oficiálními čísly statistik a výsledky výzkumů se 45 NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s Ibid., s ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 31. ISBN YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol s. 3. Vlastní překlad, původní znění: One of the consequences of the repeated exposure of cover-ups by school authorities is that it shattered students and the general public s trust in teachers, principals, and boards of education. 49 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa ni cuite. Publikováno s

17 také projevil po sebevraždě dvanáctiletého žáka ze Sappora, kdy bylo díky zvýšenému zájmu veřejnosti během šesti měsíců nahlášeno případů šikany. 50 To znamená, že naprostá většina případů šikany, ke které se přiznají žáci v dotaznících, v Japonsku není nikdy vyšetřena a do oficiálních statistik se žádným způsobem nepromítne. Problémy spojenými se zakrýváním šikany se bude tato práce zabývat v následující kapitole. 4. Specifika japonského školního prostředí a charakteristika šikany ve srovnání se stavem u nás Jak bylo již v této práci zmíněno dříve, pohled na šikanu v Evropě a Japonsku se značně liší. Šikana v Japonsku má mnoho specifik, kterým se liší od šikany vyskytující se u nás. Pro popsání specifik japonské šikany se musí zohlednit to, jak se liší školní prostředí v Japonsku a v České republice. Pro potřeby popsání situace v japonských školách zde bude systém škol v Japonsku stručně popsán. Japonské základní a střední školství je třístupňové, přičemž povinná školní docházka se skládá z prvních dvou stupňů, tedy šestileté základní (šógakkó) a tříleté nižší střední školy (čúgakkó). Ačkoli další tři roky studia na vyšší střední škole (kótógakkó, či jen kókó) nejsou povinné, pokračuje po povinné školní docházce ve studiu na vyšší střední škole % studentů. 51 Japonské školy jsou často v zahraničí považovány za světový vzor, a to nejen co se týče výsledků dosažených jejich žáky, ale také schopnosti sociálního začlenění žáků a předání schopností nutných k fungování v japonské společnosti. Například Kuwayama ve své eseji z roku 1996 říká, že na rozdíl od západu není cílem vzdělání v Japonsku získání znalostí (k čemuž je potřeba atama ga ii, být chytrý), ale vychovat rippa na ningen, skvělé lidi (což vyjadřuje spojením atama ga ii dake dža dame, nestačí být pouze chytrý). 52 Mezi důležité schopnosti, které je má škola naučit patří například omoijari, schopnost upozadit své potřeby ve prospěch druhých či schopnost nacházet potěšení v úspěších ostatních spíše než ve svých vlastních. 53 Toto je kupříkladu spojeno s tím, že žáci, kteří na škole v přírodě splní zadaný úkol, nemají odejít, ale mají pomoci ostatním, dokud všichni nebudou hotovi. 50 WESTLAKE, Adam. Education ministry says 144,000 bullying cases reported over 6 month period[online].. Japan Daily Press. Publikováno Poslední revize [cit ]. 51 NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s Ibid., s

18 Kuwayama toto vidí jako ostrý rozdíl se západní společenskou filosofií výchovy, která dětem říká: Čím dříve to uděláš, tím dříve budeš moct jít. 54 Zdá se ovšem, že se situace ve školství v posledních letech výrazně zhoršuje. Od roku 2000 výsledky Japonska v mezinárodních srovnáních OECD výrazně poklesly, a to především v oblasti matematiky a porozumění textům, což vyvolává mnoho pochybností ohledně vývoje školství. Tento pokles výsledků žáků je problém, kterému se v posledních letech dostává výrazné pozornosti ze strany Ministerstva školství. 55 Co se sociálního vzdělávání žáků týče, kritici vývoje ve školství, jako například Yoneyama, poznamenávají, že popohánění žáků směrem ke kolektivistickému sociálnímu uspořádání vyvolává také velké tlaky na zahlazení veškerých rozdílů a zapadnutí do davu, které vydrží jenom ti, kteří ví, odkud vítr vane, zatímco ti, kteří tyto schopnosti postrádají, bývají obětmi sociálního vyloučení a šikany. 56 Dalším výrazným problémem ve školství, který se objevil již na konci devadesátých let, je prudký vzestup počtu učitelů, kteří nastoupili na nemocenskou z psychických důvodů. Tabulka č. 1, kterou uvádí ve své práci Yoneyama, jasně ukazuje, že během deseti let v období mezi lety 1995 a 2005 počet učitelů na nemocenské z psychických důvodů vzrostl téměř čtyřnásobně. Yoneyama toto pokládá za důkaz horšícího se školního prostředí, projevu politiky japonské Liberálně demokratické strany v té době Ibid., s WILLIS, David Blake et all. Frontiers of Education: Japan as "Global Model" or "Nation at Risk"?. International Review of Education. May Jul, 2008, vol. 53, no. 3/4. s YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol s YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol s

19 Tabulka č. 1: Statistika nemocenské učitelů Hodí se poznamenat, žekromě běžné výuky většina studentů vyšších středních škol navštěvuje ještě po školách navíc takzvané džuku, tedy vzdělávací instituce, jejichž hlavní cíl je připravit své studenty na velmi náročné zkoušky na prestižní vysoké školy. K tomuto Naito a Gielen poznamenávají: Navíc, jak rodiče, tak žáci ví, že v japonském meritokratickém systému neúspěch ve škole znamená zničení šancí na vedení ekonomicky úspěšného života. Japonsko je skutečně společností zaměřenou na školství, jak pro děti, tak pro adolescenty a rodiče. 58 Období, kdy se studenti připravují na přijímací zkoušky na vysoké školy a kdy je na ně kladen největší tlak, se často označuje jako zkouškové peklo, japonsky šiken džigoku, a je pro žáky nejvíce stresujícím obdobím jejich vzdělávacího procesu. 59 Co se týče následného vzdělání na vysokých školách, je třeba pouze poznamenat, že například podle Doyona jsou vysoké školy vnímány téměř jako poslední rekreační letovisko před celoživotní odpovědností v zaměstnání a mluví také o fenoménu snižování 58 NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s. 3. Vlastní překlad, originální znění: In addition, both parents and students know that in Japan s meritocratic system, school failure tends to destroy a student s chances to lead an economically successful life. Japan is truly a school society for its children, adolescents, and families. 59 TUBBS, Walter. The Roots of Stress-Death and Juvenile Delinquency in Japan: Disciplinary Ambivalence and Perceived Locus of Control. Journal of Business Ethics. Jul, 1994, vol. 13, no. 7. s

20 standardů vzdělávání, v japonštině gakurjoku teika. 60 Tuto skutečnost přisuzuje právě systému velmi náročných přímacích zkoušek: Když vezmeme v úvahu vnucování informací dětem, mechanické biflování, a dlouhé hodiny učení, které mají svůj základ ve zkouškovém peklu, které musí student usilující o studium na univerzitě snést, je lehce pochopitelné, že mnoho studentů na univerzitě již ztratilo jakoukoli chuť se vzdělávat a učit. 61 Na druhou stranu Doyon poznamenává, že na vysokých školách nejsou známy případy šikany, které tak trápí nižší stupně vzdělání. 62 Tímto se tato práce dostává ke konkrétnímu popisu prostředí v třídách japonských škol, včetně jejich vnitřní dynamiky a termínů používaných k popisu tohoto prostředí a vztahu mezi ním a podobou šikany. V současnosti lze říci, že velmi výrazným specifikem japonského vzdělávání, hlavně v závěrečných fázích středoškolského vzdělávání jsou relativně vysoké nároky kladené na žáky a stres jimi způsobovaný 63 a pak také významný tlak na homogenitu a konformitu žáků, který vychází z celkové povahy japonské společnosti. Jde tedy o to, že třída tlačí na členy kolektivu, kteří se něčím odlišují, aby byli zatlačeni zpět směrem k požadovanému chování, a to velmi často pomocí sociální deprivace odlišujícího se studenta. 64 Tento tlak na skupinovou konformitu silně koreluje s konceptem celé japonské společnosti jako společnosti kolektivistické, kde jsou potřeby jednotlivce upozaděny ve prospěch zájmů skupiny, což je teorie, která se v odborném diskurzu vyskytuje už poměrně dlouhou dobu společně s principem omoijari, který byl zmíněn výše. 65 Tlak kolektivu dále zvyšuje tlak rodičů na děti, aby jim ve škole nedělaly ostudu. Dle Kuwayamy, který využívá teorie Doie a Benedictové, jsou děti vnímány jako oja no kagami, zrcadlo svých rodičů. To znamená, že pokud obraz dítěte v očích kolektivu utrpí, stejně utrpí i obraz jeho rodiče. Kuwayama uvádí, že dochází k jistému sloučení obrazu rodiče a dítěte, a to dokonce až do té míry, že když má dítě nějakou špatnou charakterovou vlastnost, očekává se tato vlastnost i u rodiče. Toto vytváří z rodičů další sílu, která nutí děti podřídit se tlaku 60 DOYON, Paul. A Review of Higher Education Reform in Modern Japan. Higher Education. Jun, 2001, vol. 41, no. 4. s Ibid., s Vlastní překlad, původní znění: Yet, given the force feeding of knowledge, rote memorization, and the long hours of study rooted in "examination hell" that the student aspiring to enter a decent university must endure, it is highly understandable that many university students have lost any desire to study or learn. 62 Ibid., s NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, s

21 kolektivu. 66 Hanba je celkově silným motivátorem k zachování skupinové konformity studentů, protože kázeňské přestupky jsou považovány za zahanbování třídního kolektivu, potažmo celé školy. 67 V tomto kontextu je také často používán výraz sobecký, kterým se popisuje jakákoli činnost vybočující z nastoleného řádu kolektivu. Ať už jde o nedodržování večerky, pravidel oblékání, či předčasné opuštění místa přiděleného k uklizení, vše je učiteli považováno za sobecký čin, jelikož podrývá kolektivní řád a odporuje principu omoijari. S kupinová konformita a silná role kolektivu ve škole je spojená také se vztahem, který japonští studenti mají s učebnou, ve které tráví většinu svého času ve škole. Hlavním znakem tohoto faktu, kterým se japonské školy výrazně odlišují od prostředí u nás, je vysoká míra začlenění žáků do takových činností, jako je uklízení vlastní třídy a také chodeb a pozemku školy. Toto má žáky učit společné odpovědnosti za stav třídy, stejně jako důležitosti skupinové spolupráce. 68 Uklízení pracovního prostředí je zajímavým bodem ještě z jiného důvodu. Kuwayama tvrdí, že ritualizace uklízení, která nemá v západním světě obdoby, vychází z šintoistických představ o čistotě jako o projevu morální čistoty. Špinavá učebna či nepořádek v šatně je znakem morální degradace, a proto má na školách uklízení téměř náboženský význam. 69 Stejně tak zajímavým faktem může být počet různých nařízení, kterými se snaží školy kontrolovat chování žáků, ať už se jedná o nařízení týkající se uniforem, účesů, vzhledu, chování ve škole i mimo ni, nebo i seznamy míst, které by žák neměl navštěvovat nebo doporučené cesty do školy. Tato nařízení mají za účel činit žáky ovladatelnějšími, i když ta nejproblematičtější z nich nebývají vždy zcela respektována. 70 Jak již bylo zmíněno dříve, účelem školy v japonské společnosti není poskytnout studentům možnost seberealizace a rozvinutí svých schopností, ale zejména vybavit je schopností začlenit se do společnosti a chápat její vnitřní dynamiku. Japonští studenti se proto také často vidí jako jedni z davu a ne jako jedinec odlišující se od ostatních. 71 Yoneyama ovšem poukazuje, že děti v takovém prostředí často mají problém najít přátele a odkazuje se 66 KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s Ibid., s NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s NAITO, Takashi GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno Poslední revize [cit ]. s Ibid., s

22 na výzkum Unicefu, kde je uvedeno, že 30% patnáctiletých se cítí osaměle 72, což je opravdu alarmující číslo. Učitelé jsou zato často vnímani jako ojagawari, tedy jako jakási forma pěstounského rodiče, který má naučit dítě respektu - tedy něco, čeho jeho vlastní rodič není kvůli vztahu k dítěti schopen. 73 Nicméně tato pozice moci nad dětmi může společně se zvyšujícím se psychickým tlakem na učitele znamenat, že se sami stanou agresory šikany, či začnou šikanu nepřímo iniciovat. Jedním takovým případem je šikana Moriho Kesukeho z roku 2006, která skončila sebevraždou oběti. V tomto případě třídní učitel oběti dělil své žáky do několika skupin, k jejichž pojmenování používal jakostní dělení jahod. Tento učitel označil Kesukeho za jahodu nevhodnou k prodeji, mimo jiné se mu také posmíval a tato počáteční ostrakizace oběti vytvořila ve třídě z šikany normu, kterou následovali ostatní žáci, což dohnalo oběť k sebevraždě. 74 Téma vnitřního fungování třídních kolektivů v Japonsku s ohledem na stavbu celé společnosti je samozřejmě velmi rozsáhlým tématem, kterým by se mohla zabývat celá jiná práce, která by měla větší důraz na teorie fungování japonské společnosti. Přesto tento stručný přehled stačí k nalezení hlavních bodů, ve kterých se šikana u nás a v Japonsku liší. Hlavní rozdíl v povaze šikany v České republice a Japonsku lze nalézt ve vztahu kolektivu a šikanovaného. Jak již bylo řečeno v třetí kapitole, v Japonsku je vyšší počet případů šikany s více jak 10 agresory, než v Evropě. Výzkum Maedy dokonce tvrdí, že z 61 studentů přes 90%, se kterými pracovala, tvrdilo, že idžime je pouze agrese skupiny vůči jednotlivci. 75 Yoneyama a Naito uvádí, že pouze 20% případů šikany je agresí jednotlivce proti jednotlivci. 76 To je výrazně odlišné oproti například pohledu Olweuse, který se snažil vysvětlit šikanu jako jev, který pramení z agrese problémových jednotlivců. 77 Také pohledy Koláře i Říčana nelze plně aplikovat na Japonské prostředí. Kolář, stejně jako Říčan a Janošová v novější publikaci Jak na šikanu, se vyjadřuje o šikaně jako o smrtelné chorobě 72 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol s KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol s MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, s YONEYAMA, Shoko NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s

23 demokracie na škole, o nejzávažnějších případech u nás se vyjadřuje jako o fašistické totalitě, kde jsou žáci rozděleni na otroky a otrokáře, a porovnává dehumanizující postupy agresorů s Hitlerovými Norimberskými zákony. 78 Jde tedy o to, že podle jejich názoru na vývoj šikany dochází k tomu, že malá skupinka agresorů postupně vnucuje svůj systém hodnot zbytku třídy, až se nakonec stane ubližování obětem jediným přijatelným vzorcem chování. Říčan a Janošová pak přirovnávají šikanu k organizovanému zločinu kontrolujícímu demokratické fungování třídního kolektivu. 79 Jako typický případ nejrozvinutějšího stádia šikany uvádí Kolář případ pojmenovaný Velký führer, který se odehrál na internátní střední odborné škole. Zde hlavní iniciátor agrese, který obdivoval fašistickou ideologii, a skupina jeho kompliců postupně ovládla prostředí školy pomocí fyzického napadání a výhružek a nutila spolužáky učit se nacistické reálie a pozdravy. Vše se provalilo až po delší době, kdy se pedagožka náhodou stala svědkem škrcení jedné z obětí. Následné vyšetřování odhalilo i ideologickou stránku případu. 80 Pro srovnání, Říčan ve své starší publikaci Agresivita a šikana mezi dětmi poskytuje poněkud odlišný pohled. Vysvětluje chlapeckou šikanu pomocí psychologických teorií C. G. Junga. Tvrdí, že šikanou se projevuje tlak společnosti na pochlapování chlapců, a silnější chlapci proto napadají chlapce, kteří se jim z nějakého důvodu zdají zženštilí. 81 V jeho interpretaci tedy jde o útok jednotlivce, který chce prokázat vlastní mužské archetypální vlastnosti a popřít touhu po ženské polovině duše, vůči oběti, která zosobňuje antitezi mužských vlastností, tedy vůči studentovi mírné povahy, srabovi, slabšímu, mladšímu. 82 Tímto vysvětluje, proč se agresory šikany často nestávají mimořádně agresivní jedinci, ale na první pohled normální děti. Ostatní komplicové se dle jeho výkladu přidávají k agresorovi proto, že se jim zdá sympatická moc, kterou nad obětí drží, stejně jako jeho ostré lokty. 83 Tímto důrazem na roli asertivity ve vývoj šikany se na publikaci nejspíše projevila atmosféra poloviny devadesátých let, kdy byla vydána. Pokud se ovšem tyto závěry rovnají s tím, jak šikana probíhá v Japonsku, dojde se ke zjištění, že zde šikana není projevem diktatury menšiny nad většinou, ale spíše diskriminací nebo trestáním odlišující se od menšiny zbytkem kolektivu, jímž by se mělo dosáhnout 78 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s ISBN ŘÍČAN, Pavel JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 50. ISBN KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s ISBN ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 29. ISBN Ibid., s Ibid., s