Úvod: Ke genderové analýze náboženství

Transkript

1 Úvod: Ke genderové analýze náboženství (BLANKA KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ) Jak vypadá Bůh? Vaše odpověď na tuto otázku závisí do značné míry na tom, která kultura je ve vaší společnosti dominantní. Většina západních křesťanů a židů si Boha představuje jako muže bělocha. Představovat si ho v duchu jako černocha nebo ženu připadá některým pošetilé, některým heretické. Navzdory skutečnosti, že Ježíš pocházel ze Středního východu, takže měl pravděpodobně tmavou pleť, tmavé vlasy i oči, je ve Spojených státech a jiných západních společnostech příznačně zobrazován jako běloch a často je i světlovlasý. Pokusy vykreslit ho jinak zpravidla narážejí na tvrdý odpor. Když např. v r vyhlásil režisér jedné šest set let staré náboženské hry, inscenované v Kanadě, že roli Boha bude hrát žena, odsoudili to náboženští vůdci jako pohanské. Mnozí bělošští křesťané se vůči myšlence černošského Ježíše stavějí natolik nepřátelsky, že když v r oznámilo Katolické středisko dramatických umění v New Jersey, že v každoroční velikonoční hře bude tentokrát hrát Ježíše černoch, dostalo záplavu stížností. Je ironií, že týž herec také právě vystupoval v sousedním divadle jako Lucifer. Uvedl, že proti tomu, aby hrál černoch ďábla, nenamítal nikdo nic. (Renzetti Curran 2003, s. 423) Proti uvedenému citátu lze namítnout, že koncept božství je ve filosofické rovině většiny náboženství abstraktní, že božství není žena ani muž a že takovéto personifikující představy jsou v podstatě primitivní. Pokud bychom ovšem tyto primitivní představy chtěli pomi- 5

2 nout, vyloučili bychom z náboženství především jeho nejobsáhlejší součást, totiž rovinu lidových kultů a mýtů. Mnoho lidí si představu božství personifikuje; podle výzkumu uvedeného v publikaci Ženy, muži a společnost (Renzetti Curran 2003, s. 424) ztotožnila většina křesťanských respondentů/ek svou představu Boha s podobou Pána (48,3 %) a Otce (46,8 %), což jsou charakteristiky biblické, avšak s představou Matky (jedinou ženskou podobou, kterou respondenti/ky uvedli) tak učinilo jen 3,2 % respondentů. Proč tedy neříkáme božství, ale Bůh? Proč je zde mužský gramatický rod předkládán jako univerzální, kdežto ženský (Bohyně) jako příznakový, výlučně ženský, a v monoteistických náboženstvích prakticky nepřípustný? A jaký má tato skutečnost dopad na víru jednotlivých chlapců a děvčat? Lze tvrdit, že rodová konstruovanost božství neovlivní postoj dětí a posléze dospělých věřících k podobě mužství či ženství jako vzoru bytí? Konstrukt božství v některých náboženstvích jako výlučně či převážně mužský je snadné vysvětlit historicky: slovní pojmenování božství se vyvíjelo v silně patriarchálních či postupně patriarchalizovaných společnostech. Má však být toto důvodem, aby se historicky podmíněné pojmenování drželo i v době, která od patriarchální mocenské hierarchie sice pomalu, ale přece ustupuje? Přinejmenším je to otázka k zamyšlení a k diskusi. VYMEZENÍ POJMŮ Pojem náboženská kultura v tomto textu představuje komplexní pojetí duchovní tradice z hlediska věrouky, filosofie, mytologie, historie, politické moci, sociálních vztahů, individuální citové oddanosti a inspirace umění. Takto vymezené srovnávací téma by bylo ovšem nesmírně široké a vydalo by na několik svazků. Zde se soustředíme na metodu genderové analýzy: budeme sledovat, jak se v jednotlivých náboženských kulturách vyvíjel obraz rodovosti, jak působil na vytváření tzv. genderových stereotypů, mocenských vztahů a hierarchií. Zaměřujeme se přitom na obrazy ženství. Důvod pro toto zaměření vyplývá především ze skutečnosti, že obraz ženství byl 6

3 v náboženských kulturách na různých rovinách a v různých ohledech marginalizován, tedy postaven na okraj zájmu, i když v nestejné míře, jak bude specifikováno v jednotlivých kapitolách. Pojem náboženská kultura používáme i v zájmu zdůraznění širšího kulturně společenského kontextu, v němž se náboženské systémy vyvíjely; je třeba se vyvarovat rizika zjednodušení a zobecňování kritiky patriarchátu jako univerzálního modelu, za což byly některé feministické teoretičky, např. Mary Daly, uvnitř feminismu kritizovány (např. Nye 2003, s. 79). Kritika vůči euroamerickému feministickému diskurzu zaznívá i ze strany teoretiček postkoloniálních studií (např. Mohanty 1991), které zdůrazňují právě důslednou specifikaci patriarchálních struktur v kontextu různých kultur a varují před zjednodušeným obrazem žen třetího světa jako pasivních obětí. Mohanty ukazuje, jak tento diskurz může zpětně negativně ovlivňovat sebepojetí žen v asijských a afrických zemích (Mohanty 1991, s ). Pojem náboženství chápeme a) v principiálním, filosofickém smyslu, jako hledání a naplňování duchovního rozměru života, jako výklad bytí, cestu poznání a předepsaný etický kodex, což je zpravidla shrnuto do věroučného dogmatu/dogmat. b) V pragmatickém, sociálně-politickém smyslu pod ním rozumíme v různé míře institucionalizovanou ideologii, která působí ve společensko-politické praxi. Jako prostředek moci ji pak může používat konkrétní skupina (např. církev či kněžská elita, případně sám stát, stalo-li se náboženství státním kultem) v konkrétní historické situaci a pomocí ní ovládá skupiny jiné. Je-li stát sekulární, je institucionalizace náboženství omezena na oblast dobrovolných náboženských/církevních společenství. Vedle politického využití náboženství jako ideologie je tu i využití společenské určité skupiny lidí mohou ve společenské hierarchii stát výše než jiné (např. muži výše než ženy, heterosexuálové výše než homosexuálové, ba i některá etnika výše než jiná). c) Ve smyslu individuálně psychologickém je náboženství záležitostí osobní víry, která nemusí být na žádnou instituci vázána (srov. Knotková-Čapková 2004, s ). Základní metodologickou kategorií tohoto textu je pojetí rodu (gender) ve vztahu k božství i ke světu lidských bytostí. Většina ná- 7

4 boženských tradic vnímá gender jako duální, biologicky determinovanou kategorii, přičemž hlavním kritériem genderových rozdílů je vztah k reprodukčnímu procesu; muži oplodňují, ženy rodí. Tento aspekt je zdůrazněn zejména u náboženství, která kladou jako základní lidskou povinnost zachování kontinuity rodu; u těchto náboženství (např. hinduismus či konfucianismus) je také v ortodoxní tradici zdůrazněna podřízenost žen mužům. Je-li rodina patriarchální a patrilineární, plyne z toho i akcent na důslednou kontrolu ženské sexuality, aby nemohlo být zpochybněno otcovství. Průvodním jevem kontroly ženské sexuality je pak nezřídka vztah k ženě jako k předmětu ona a její tělo jsou mužem prakticky vlastněny stejně jako zděděný majetek. Sexualita není v těchto náboženstvích tabuizovaná, má však sloužit především k plození potomstva, je tedy heteronormativní; homosexualita se trestá. Oproti tomu náboženství, která nejsou založena prvořadě na tradici, ale na principu zjevení či probuzení, se (alespoň ve svých počátcích) zaměřují na vytvoření nové duchovní obce, v níž jsou si všichni rovni a jejíž hlavní pozornost je odvrácena od pozemského světa ke světu duchovnímu (buddhistické nirváně či křesťanskému království nebeskému). V těchto náboženstvích je zpravidla výraznější asketický proud (i když do hinduismu např. vplynul také); ženy v nich měly v nejstarší době rovnoprávnější postavení než v náboženstvích tradice a rodové kontinuity. V dalším vývoji však i u těchto náboženství patriarchální prvek převládl. Některá náboženství (islám) představují kombinaci obou zmíněných typů. GENDEROVÉ CHARAKTERISTIKY BOŽSTVÍ Božství, případně božský svět je v náboženských představách předobrazem světa lidského, člověk se k němu vztahuje jako ke svému archetypu, pravzoru (srov. Eliade 1993). Božství v abstraktní rovině by mohlo být definováno jako duchovní princip či duchovní síla bez atributů, genderově neutrální, a jeho jazykově gramatickou podobu (což se týká jazyků, které mají gramatickou kategorii rodu) by před- 8

5 stavoval střední rod, neutrum. Nejvíce se s tímto pojmem setkáváme ve filosofické rovině (např. ve védském vývojovém stadiu hinduismu rodově neutrální brahma jako pojmenování univerzálního duchovního principu). V mytologické rovině jsou tyto archetypy v naprosté většině genderově podmíněné jsou mužské nebo ženské. Tato genderová dualita vystupuje do popředí výrazně v mytologiích ne-monoteistických. (Nevolím zde pojem polyteistický, poněvadž monoteismus a polyteismus nejsou protiklady: v tzv. monoteistických náboženstvích je monoteismus příkazem a polyteismus je zakázán, v ne-monoteistických je polyteismus možností, ale možný je i monoteismus, věřit v jednoho boha zde nikdo nikomu nezakazuje.) Nabízí-li mytologický panteon ženská i mužská božstva, nemusí být nezbytně jedna druhým podřízena a neomezenou mocí disponují bohové i bohyně. Přesto se sociálně-genderový řád pozemský může zpětně promítnout do mytologie, jak tomu bylo např. v hinduismu když byla původně nezávislá ženská božstva provdána za mužská božstva patriarchálního panteonu árjovských etnik. Monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství a islám) se ostře distancují od archaické roviny kultu zobrazovaných božstev, zejména od kultu ženských božstev a matriarchálních kultů plodnosti, spojených s ideou vegetačního cyklu jako opakujícího se (cyklického) modelu života světa i jedince. Ačkoli božství je v těchto třech náboženstvích představeno jako neviditelné a jeho zobrazování se považuje za rouhavé, neznamená to, jak ukazují následující kapitoly, že by tato představa byla od genderových charakteristik oproštěna. Převládající archetypálně-maskulinní charakteristiky, jimiž poměrně výrazně disponuje (především v Pentateuchu) židovský JHVH, ale částečně i křesťanský Hospodin a islámský Alláh, se snaží interpretovat z genderově vyváženého hlediska reformní proudy těchto náboženství, zejména proudy feministické teologie. Archetypálními charakteristikami ve vztahu k JHVH jsou zde míněny esencializované vlastnosti připisované ženství či mužství tedy převažující představa božství jako soudícího, přísného, hněvivého, mocného, vládnoucího (krále), otcovského. Feministická teologie staví spíše na představě božství milujícího bez výhrad, milosrdného, odpouštějící- 9

6 ho, poskytujícího útočiště, jehož obrazy nabízejí mnohé verše z Proroků a Spisů (především u Žalmů či Přísloví), z Nového zákona evangelia i mnohé části Pavlových listů (nejznámější je jistě List Korintským 1,13). I v Koránu se obě tyto tváře božství prolínají uveďme jen úvodní verš všech súr (kromě súry Pokání): Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. JAK JE KONSTRUOVÁN GENDER LIDSTVÍ Posvátné texty jednotlivých náboženství jednak vytvářejí archetyp lidského bytí v mýtech o stvoření, jednak předepisují (či alespoň doporučují) normy správného chování a jednání pro muže a ženy. V mýtech o stvoření se genderová analýza ptá, jak je zde rodovost konstruována, tj. jaký je gender stvořitelské bytosti, a dále jak je stvořen z genderového hlediska člověk jako rovnocenný lidský pár, jako oboupohlavní bytost, jako mnohačetné tvorstvo či zda je zde nějaká prvotnost a druhotnost bytí muže a ženy. Normy správného chování a jednání, které jsou představeny jako boží zákon, či alespoň jako nezbytná cesta ke spáse, vytvářejí základ genderových vztahů hierarchie nebo rovnosti a mohou vytvářet či zpochybňovat předchozí genderové stereotypy. Genderovými stereotypy zde míníme jednak archetypální obrazy, často protikladné vlastnosti připisované mužství nebo ženství (racionalita emocionalita, řád chaos, síla slabost, moc bezmoc, nadvláda podřízenost, agresivita jemnost, odolnost křehkost, spolehlivost lehkomyslnost, odvaha bojácnost atd.), jednak genderové role, které jsou mužům a ženám nařízeny v rámci společenství (např. muž jako nositel moci ve sféře veřejné i soukromé, hlava rodiny, žena jako pečovatelka, jako ploditelka potomstva, v horším případě pouze nádoba na potomstvo, které ale patří otci). Jako problém se zde jeví právě ona historická podmíněnost náboženských tradic, tedy jejich podmíněnost patriarchální mocí. Pozemské ženě přisuzují náboženství, která patriarchálním stadiem prošla a jsou jím poznamenána, roli poslušnosti a podřízenosti. Že- 10

7 nám je umožněno vystoupit do popředí ve výjimečných případech: v náboženstvích, která uznávají ženský božský princip, jako např. hinduismus, je žena-bohyně samostatná a sama může rozhodovat ale jen pokud je božského původu; na lidské dcery božských matek se tato svoboda jednání nevztahuje. V Bibli mohou ženy vstupovat aktivně do veřejného dění, pokud metafyzicky ukotvenému patriarchátu slouží (např. pramatky ve Starém zákoně); silné ženy, které proti tomuto řádu vystupují, jsou však označeny za rebelky (v metaforické rovině archetyp čarodějnice). Typ čarodějnice navazuje na archaické mýty; může personifikovat obraz chaosu (symbolika ženského lůna jako děsivé cizosti či vaginy dentaty, viz Ulanov 2003, s. 29), vrací se k mytologickému obrazu všemocné matriarchální ženské moci v její ničivé podobě (hinduistická Kálí) či k obrazu zlé démonky (Lilit požírající děti a ohrožující rodičky ve středověkých židovských mýtech, které ovšem ortodoxie odmítá). Konstruování genderových stereotypů na mytologickém základě může, ale nemusí vyplývat přímo z původních textů a poselství nejstarší doby. V souvislosti s etablováním patriarchální moci vznikaly vedle nejstarších posvátných textů nové kanonizované texty společensko-právního charakteru, které se staly součástí tradice a vysvětlovaly společenskou, politickou i ekonomickou nadvládu mocných nad bezmocnými právě božským řádem. Z tohoto hlediska sleduje genderová analýza průběžný vývoj genderových stereotypů a jejich konkrétních historických podob, reflektovaných významným způsobem i klasickými archetypy mužských a ženských postav v umění; tento text věnuje pozornost především výtvarnému umění a literatuře. FEMINISTICKÁ TEOLOGIE A SPIRITUALITA Co vůbec znamená pojem feminismus? Lépe je postavit otázku takto: co pod pojmem feminismus rozumí tento text? Všichni autoři a autorky tohoto textu se jako feministé/feministky necítí, všichni však vnímají gender jako významnou analytickou kategorii pro studium náboženství. 11

8 Historicky vznikl feminismus jako hnutí vycházející z liberálního myšlenkového základu, prosazoval rovná občanská práva pro muže a pro ženy. V průběhu vývoje se zaměřil na další aspekty diskriminace žen, např. práva na tělesnou integritu a svobodnou sexualitu, role ženy v rodině aj. Zhruba od devadesátých let 20. století (tzv. třetí vlna feminismu) je hlavní charakteristikou feminismu vnitřní pluralita, hovoří se zpravidla o feminismech v množném čísle: např. liberální feminismus, feminismus pohlavní diference, socialistický feminismus, ekofeminismus, anarchofeminismus, gay a lesbický feminismus, feministická teologie (křesťanský, židovský, islámský, hinduistický feminismus aj.). Některé feministické proudy vnímají rodovost (gender) nejen jako sociálně a kulturně podmíněný konstrukt, ale jako tzv. performativní roli, jako převlek, který člověk přijímá, nebo který chce a může naopak změnit (Butler 1990). Společným ideovým rysem feminismů je antidiskriminační apel, společným metodologickým východiskem kritická analýza dogmat či jakýchkoli aprioristických tvrzení, a to zejména z hlediska genderového; z feministických teorií vyrostla genderová studia. Vnějšími inspirativními podněty pro feminismy byly a jsou např. filosofie dekonstrukce, archetypální kritika, psychoanalýza, Foucaultova kritika moci či postkoloniální kritika. Důležitým hlediskem je pro feminismus hledisko sociální a kontextové a konkrétní dopady teorií na životní praxi. Co tedy znamená feministická teologie? Je to teologický proud (měl by patřit do systematické teologie), na půdě různých náboženských systémů rozvinutý různě. V českém odborném kontextu se tímto tématem nejvíce zabývá křesťanská teoložka Jana Opočenská (srov. Opočenská 2006, s ), v této publikaci autorka kapitoly o křesťanství. Feministická teologie zpravidla usiluje o revizi maskulinních atributů božství. Zdůrazňuje historickou podmíněnost společenské podřízenosti žen v náboženských tradicích. Odmítá sexismus a diskriminaci ve všech ohledech. V hinduismu se např. opírá o předobraz nezávislých bohyň, v islámu a buddhismu zdůrazňuje rovnost mužů a žen ve spirituální oblasti, která je uvedena 12

9 v Koránu i Pálijském kánonu, v křesťanství připomíná především Ježíšovo poselství z evangelií v duchu odmítání nerovností jakéhokoli druhu, včetně nerovností etnických a genderových. Feministické teoložky zpravidla zdůrazňují principy vztahovosti a vzájemnosti, soucítění a osvobození, které mají ve všech náboženstvích alespoň teoreticky významné místo. Ještě širší prostor pro kritiku nábožensky ukotvených genderových stereotypů poskytuje feministická spiritualita. Některé její stoupenkyně se vracejí k hledání matriarchální spirituality, k odmítání dualistického modelu nadvlády, který má vyplývat z předepsané genderové hierarchie, vydávané za posvátnou. S tímto směrem souzní některé proudy ekofeminismu (srov. např. Warren 1997), které zdůrazňují spojení ženy s přírodou v pozitivním smyslu (srov. Estés 1999), a poukazují na to, že žena a příroda jsou v patriarchální společnosti objekty diskriminace (srov. též Renzetti Curran 2003). Tato linie argumentace ovšem vyvolává i kritiku uvnitř feminismu, poněvadž vlastně potvrzuje dualitu genderu, tzv. esencialistický pohled na gender. Většina proudů feminismu (i když ne všechny) vychází z teorie sociálního konstruktivismu, podle níž není genderová identita vrozená a biologicky daná, ale naučená; zahrnuje modely správného chování muže a ženy, které ovšem podléhají kulturní i historické změně. Sociální konstruktivismus zdůrazňuje i nebezpečí nahlížet na muže a ženy jako na vnitřně stejnorodé skupiny a zdůrazňuje pluralitu hledisek, podle nichž se vytváří identita jednotlivých lidí. Vedle hlediska genderu je zde hledisko dalších lokací člověka např. hledisko generační, hledisko kulturních kořenů a společenství, rodiny, občanské příslušnosti, vzdělání, náboženství (z hlediska kořenů či volby) a další. Závěrem lze souhrnně říci, že základním východiskem genderové/feministické kritiky tradičních náboženství je kritika patriarchálního konstruování genderových stereotypů a hledání, jak je překonávat. To neznamená nutnost náboženství odmítat. Náboženství jako historickému a společenskému fenoménu je sice sociální nerovnost a genderová diskriminace často dávána za vinu, jenže to je velké zjednodušení. Buddha, Muhammad i Ježíš byli velkými reformá- 13

10 tory své doby a jejich poselství představuje v rámci dobových možností výrazný posun genderových vztahů směrem k větší rovnoprávnosti mužů a žen. Diskriminace není, resp. nemusí být obsažena v podstatě náboženství jako hledání duchovní dimenze života a světa; je produktem jeho politizace a využití pro mocenské cíle. Nemusí se týkat jen žen, ale i mužů, kteří nevyhovují uznávanému konstruktu svalnaté maskulinity nebo jinak vymezených skupin, ujařmených za účelem služby mocným ras, etnik, kast ap. Politizace náboženství a problematika genderových stereotypů, jimž se přisuzuje aspekt posvátnosti, se tak stává i zásadním předmětem genderové analýzy politiky a moci. Nelze ovšem nezmínit, že medvědí službu dělají náboženství v tomto směru právě jeho bigotně dogmatické výklady, které prosazují fundamentální čistotu svých náboženství. Ač je pojem fundamentalismus dnes mediálně spojován s islámem, vznikl jako hnutí v rámci protestanských církví v USA (srov. Kropáček 1996, s. 11). Fundamentalismus není islámský jev, je to metoda dogmatického lpění na posvátných textech a následné tvrzení, že pouze můj výklad je ten jedině správný. Posvátné náboženské texty ovšem vznikaly postupně, nikoli naráz, obsahují mnoho vnitřních protikladů a nabízejí různé možnosti výkladu a interpretace. Jejich kodifikace byla záležitostí mocenskou co ponechat, co vypustit (co doplnit, aby to vyhovovalo mocným?). V jednotlivých náboženských kulturách existuje vždy více tradic, reformní vedle ortodoxní, tradice rovnosti vedle tradice hierarchie, tradice laskavého a milujícího božství vedle tradice přísného, ba krutého božství. Pluralita významů je hlavní charakteristikou posvátných textů i jejich hlavní předností a zdrojem inspirace pro další generace. 14