VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií. Eutanázie z pohledu zdavotníků

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Eutanázie z pohledu zdavotníků bakalářská práce Autor: Milada Vašíková Vedoucí práce: PhDr. Lada Cetlová PhD. Jihlava 2011

2 Vysoká škola polytechnická Jihlava Tolstého 16, Jihlava ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Název práce: Cíl práce: Milada Vašíková Ošetřovatelství Všeobecná sestra Eutanázie z pohledu zdravotníků 1.Cíl- zhodnotit názor zdravotních sester na eutanázii2.cíl- zjistit, zda by zdravotní sestry byly pro zavedení eutanázie v ČR3.Cílzjistit, zda považují eutanázii za trestný čin PhDr. Lada Cetlová, Ph.D. vedoucí bakalářské práce PhDr. Lada Cetlová, Ph.D. vedoucí katedry Katedra zdravotnických studií

3 Anotace Bakalářská práce seznamuje s pojmem eutanázie a problematikou s ní spojenou. První část je určena teoretickému výkladu pro pochopení a objasnění situace. Druhá část bude obsahovat různá data, která budou zpracována na základě získaných dotazníků do grafů a tabulek a následně vyhodnocena. Bude informovat o názoru zdravotních sester na toto téma. Klíčová slova: eutanázie, smrt, paliativní péče Annotation This Bachelor essay is an introduction to the issue of euthanasia and questions all the aspects of this topic. The first part is a theroretical explanation in order to understand and clarify the issue.the second part includes various data obtained by questionnaires. Those data will be processed into graphs and summary sheets and consequently evaluated. The second part will reflect the opinion of nurses regarding this topic. Key words: euthanasia, death, palliative care

4 Poděkování Ráda bych poděkovala PhDr. Ladě Cetlové PhD. za vedení bakalářské práce a trpělivost při její tvorbě. Dále bych poděkovala hlavním sestrám Nemocnice Pelhřimov Mgr. Jitce Dejmkové, Nemocnice Jihlava Jarmile Cmuntové a Nemocnice Nové Město na Moravě Jiřině Poulové za poskytnutí moţnosti dotazníkového šetření. Samozřejmě bych chtěla poděkovat také všem respondentkám za vyplnění otázek v dotazníku.

5 Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne Podpis

6 OBSAH 1 ÚVOD Cíle práce Pracovní hypotézy TEORETICKÁ ČÁST Eutanázie Umírání a smrt Zdravotnická etika Eutanázie v ČR Eutanázie ve světě Historie eutanázie Původ slova eutanázie Historie hospiců Paliativní péče Hospic Bolest PRAKTICKÁ ČÁST Metodika výzkumné práce Popis vzorku respondentů Charakteristika výzkumného prostředí Výsledky výzkumu Diskuze ZÁVĚR Seznam pouţité literatury PŘÍLOHA A... 46

7 Seznam tabulek Tabulka 1: Délka praxe respondentů Tabulka 2: Víra Tabulka 3: Závislost víry na legalizaci eutanázie Tabulka 4: Setkání s pacientem s trýznivou bolestí Tabulka 5: Legalizace eutanázie v ČR Tabulka 6: Kategorie pro eutanázii Tabulka 7: Zneuţití eutanázie Tabulka 8: Eutanázie u sester samotných Tabulka 9: Účinnost paliativní péče Tabulka 10: Smutek z úmrtí pacienta Tabulka 11: Eutanázie jako trestný čin Tabulka 12: Právo pacienta na smrt Tabulka 13: Ţádost pacienta o ukončení ţivota Seznam grafů Graf 1: Závislost víry na legalizaci eutanázie Graf 2: Setkání s pacientem s trýznivou bolestí Graf 3: Legalizace eutanázie v ČR Graf 4: Kategorie pro eutanázii Graf 5: Zneuţití eutanázie Graf 6: Eutanázie u sester samotných Graf 7: Účinnost paliativní péče Graf 8: Smutek z úmrtí pacienta Graf 9: Eutanázie jako trestný čin Graf 10: Právo pacienta na smrt Graf 11: Ţádost pacienta o ukončení ţivota... 38

8 1 ÚVOD Smrt je součástí ţivota kaţdého ţivého organismu, ale pouze člověk ze všech ţivočichů pohřbívá své mrtvé a zároveň se zajímá o ţivot po smrti. Uţ i naši předkové si vymýšleli různé historky týkající se smrti a posmrtnosti, z nichţ některé se zakládaly na skutečnosti. Pohřby se staly jistými oslavami ţivota zemřelého a zároveň doprovodem na druhou stranu. A právě umíráním a všemi strastmi, které přináší se budu zabývat. O smrti se v současné době hodně hovoří a často se také setkáváme s pojmem eutanázie, který je pro tuto práci klíčový. Někteří lidé ji odsuzují, ale pro některé je jedinou šancí na ukončení trápení spojené s bolestí. Je to velké téma současnosti. Kaţdý z nás ví, ţe jeho cesta ţivotem jednou skončí. Uvaţuje ale někdo o tom, jakým způsobem? Bude jeho smrt rychlá a bezbolestná nebo bude umírat dlouho za krutých bolestí? Toto téma bylo dříve tabu, ale v současné době se o tom začíná diskutovat v souvislosti s eutanazií. V současnosti přibývá nemocných s kardiovaskulárními chorobami a také nádorovým onemocněním. A právě terapie těchto chorob je dlouhý boj, který ne vţdy končí úplným vyléčením. Ti, kteří se nevyléčí často dlouho čekají na smrt. Nejsou to ovšem jediná onemocnění, která končí bez naděje na vyléčení. S technickými a vědními pokroky souvisí dlouhodobá léčba smrtelně nemocných a tak se stává, ţe pacient oproti dřívější době doţívá o několik let déle. Ţivot pacienta je tak často prodluţován za cenu bolestí, psychických strastí a sociální izolace. Zvláště z těchto důvodů se začalo uvaţovat o asistované sebevraţdě nebo ukončení léčby. Tedy umoţnění člověku umírajícímu zemřít dříve a pokud moţno bezbolestně. Hodně lidí neumí na otázku: byl/a by jste pro zavedení eutanázie v České Republice (ČR), odpovědět. A ten kdo odpoví ano, často neví, jaké závaţné komplikace mohou doprovázet její legalizaci. Lidé často hodnotí kvalitu ţivota druhých, ale netuší, ţe i ti, kteří navenek mohou vypadat velmi nemocní mají ještě chuť ţít a nevzdávají své naděje. Povinností zdravotníka je uspokojit všechny potřeby pacienta, aby jeho odchod byl co nejdůstojnější. Ať uţ je jeho názor jakýkoliv, měl by se řídit tím co udává zákon dané země ve které je zaměstnán. Neměl by se nechat ovlivnit prosbami pacienta a raději by mu měl vysvětlit jiný způsob zmírnění jeho trápení. Ačkoli je eutanázie 6

9 v mnoha zemích trestná, i přesto je praktikována a mnohdy se na ni ani nepřijde. Pokud je tento čin odhalen, je trestán minimálním odnětím svobody. Teoretická část se bude věnovat umírání, smrti a všemi stádii, kterými by umírající člověk měl projít neţ dojde ke smíření. Budu se zajímat o eutanázii jako celek a její argumenty pro a proti. Také zde zmíním zdravotnickou etiku, která je v souvislosti s eutanázií velmi důleţitá. V této části bych se také věnovala dnešní situaci nejen ve světě, ale také v České republice. V další části teorie se podívám do historie a jak to v dřívějších dobách vypadalo s názorem na eutanazii. Také zde zmíním tehdejší hospici. Eutanázie není nic nového a i dříve se lidé starali o umírající, i kdyţ úroveň této péče odpovídala dané době. Dále se budu zaobírat způsoby a účinky paliativní péče o terminálně nemocné a také moţnostmi doţití důstojného ţivota v zařízeních zvaných hospic. Tyto místa jsou určeny pro umírající děti i dospělé. Důleţitým bodem, který bych nesměla opomenout bude bolest a její léčba. Eutanázie, je velmi aktuální a diskutovaná po celém světě a ani odborníci na ni nemají stejný názor. Úkolem praktické části této práce je zjistit, jak jsou na tom s názorem na eutanázii naše zdravotní sestry a to ať uţ z interních nebo chirurgických oddělení. Ty, které se denně setkávají s osudy svých pacientů a ty, které jsou mnohdy jejich jedinými společníky. 7

10 1.1 Cíle práce Cíl 1: Zhodnotit názor zdravotních sester na eutanázii. Cíl 2: Zjistit, zda by byly zdravotní sestry pro legalizaci eutanázie v ČR. Cíl 3: Zjistit, zda povaţují eutanázii za trestný čin. 1.2 Pracovní hypotézy Hypotéza 1: Více neţ polovina respondentů bude proti legalizaci eutanázie v ČR. Hypotéza 2:Většina respondentů bude vykazovat obavy ze zneuţití eutanázie. Hypotéza 3: Více neţ polovina respondentů nepovaţuje eutanázii za trestný čin. 8

11 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Eutanázie Eutanázie v překladu znamená: eu (dobrý), thanatos (smrt) dobrá smrt, často také nazývána milosrdná smrt. Je to ukončení ţivota za pomoci jiného člověka ještě dříve neţ přijde přirozená smrt. (Pollard, 1996). Eutanázie se rozděluje na pasivní, tedy ukončení léčby, které vede ke smrti nebo odpojení od přístrojů, kdy moţnost, ţe se pacient probere je velmi malá. O tomto často rozhoduje lékař po domluvě s rodinou. Dále existuje v České republice způsob nazývaný NR neboli neresuscitovat, v zahraniční terminologii se uţívá DNR (do not resuscitate). To znamená, ţe kdyby došlo k srdeční zástavě, lékař se nezúčastňuje oţivování pacienta. U aktivní eutanázie je za potřebí podání smrtícího léku nebo aktivní účasti k ukončení ţivota. Při asistované sebevraţdě poskytne lékař nebo někdo jiný nemocnému prostředky určené k zabití a dotyčný si vystačí sám. (Haškovcová, 2000). Důleţitý je fakt, jestli si pacient usmrcení vyţádal, nebo zda o tom ani nevěděl. Člověk, který si smrt takovýmto způsobem přeje, nemusí být při plném vědomí a tudíţ nemusí být toto přání bráno váţně. Pro některé je však utrpení druhých tak zničující, ţe se zaslouţí o jejich pomoc ať uţ to pacient ţádá, nebo ne. (Haškovcová, 2000). Je známa spousta případů. při kterých ošetřující lékař nebo příbuzný pomohl ukončit ţivot pacienta dříve, z důvodu nesnesitelných bolestí. Motivem tohoto činu je často soucit, který v danou chvíli převaţuje nad rozumem. Jelikoţ je však v sázce lidský ţivot, je jádro eutanázie etické. Proto, ţe etika řeší mravní stránku, je názor kaţdého na tuto problematiku jiný. Eutanázie můţe být povaţována za úmyslné zabití nebo jako vraţda. Je nutné povaţovat eutanázii za trestný čin, neboť v České republice nebyla zlegalizována. Kaţdému se ovšem nemusí zdát správné, zavřít do vězení člověka, kterého poţádal nemocný o pomoc. Udělal to přeci na jeho ţádost a nikoliv z vypočítavosti. Sazba za provedení eutanázie však není tak vysoká jako u vraţdy. Pacienti často ani nevědí o co ţádají. Poprosit někoho, aby vykonal něco protizákonného a tím spíše ukončení ţivota je jakousi sobeckostí. Utrpení patří k ţivotu stejně jako smrt a záleţí na člověku jak se s tím vyrovná. 9

12 Zastánci eutanázie hovoří o autonomii člověka a jeho právu rozhodovat o svém ţivotě. Mnozí si myslí, ţe má pacient právo na eutanázii právě z důvodu autonomie. Rozhodovat o své smrti není ovšem tak jednoduché. Nemohli jsme si zvolit zda se narodíme a tudíţ si nemůţeme zvolit kdy zemřeme. Dalším argumentem je nedostatečné tlumení bolesti nebo ztráta důstojnosti. Někteří lidé tvrdí, ţe pacient o ni přichází, kdyţ jiţ není schopen se sám o sebe postarat. Ostatní mu musejí pomoci se svlékáním, mytím a při vyprazdňování. O ztrátě důstojnosti se hovoří zejména u pacientů, kteří trpí inkontinencí. Můţe se u nich objevit pocit poníţení. Cítí se jako by byli na obtíţ personálu nebo rodině. Rádi by úniku moče zabránili, vstali z lůţka a sami se obslouţili, ale nemohou své tělo ovládat. Tito pacienti jistě měli někdy na mysli ukončení svého ţivota. Kaţdý má svoji důstojnost, se kterou se jiţ narodí a není moţné o ni přijít. Má ji i mentálně postiţený, psychiatrický pacient i starý člověk. (Munzarová, 2005a). Pokud se jedná o bolest, měla by být v dnešní době její léčba v podobě paliativní péče dosti účinná, alespoň na specializovaných pracovištích. Pro nedostatek prostředků a odborníků na tlumení bolesti často tato péče v nemocnici pokulhává. Můţe se také stát, ţe pacient dostane příliš velkou dávku opiátů a na následek toho zemře. Toto je také povaţováno za eutanázii i kdyby byla nechtěná. To se dá ovšem velmi dobře skrýt a většinou to nikdo nehlídá. Znamená to tedy, ţe se eutanázie praktikuje i v zemích, kde není povolena. (Munzarová, 2005b). Dostává-li pacient správnou péči, o eutanázii ve většině případů neţádá. Pokud ovšem ano, pak je to signál pro zdravotnický personál, ţe něco není v pořádku. Znamená to, ţe všechny potřeby člověka nejsou uspokojeny a sestra by měla pátrat, kde nastala chyba. (Svatošová, 2008). Eutanázie je předmětem společenských diskusí zvláště u církve a náboţenských společenství z důvodu obávané legalizace. Ţivot je prý dar od Boha a umírání k ţivotu patří. Dále upozorňují na nebezpečí vynucení eutanázie situací. Upřednostňují integrální péči o umírající a odmítají uzákonění tohoto usmrcování. Lékaři jsou tu pro to, aby ţivoty zachraňovali a kdyţ uţ není pomoci, aby zmírnili bolest nemocného. Církev povaţuje eutanázii za znevaţování lidského ţivota. Hovoří se o lékařích, ţe se mnohdy 10

13 povaţují za Bohy. Ovlivňují ţivoty svých pacientů a tak i oni mají často tendenci, jim tuto roli přisuzovat. (Haškovcová, 2000). Moţnost jejího eventuálního zneuţití je velmi vysoká, ale to je pouze jeden z důvodů, proč se eutanázie v České Republice nezlegalizovala. Stáří dnešní společnost nerespektuje, většině lidí starý člověk překáţí a to i kdyţ je příbuzný. Situace při kterých se lidé dohadují o to, kdo si vezme babičku do péče je velmi všední. Proto tito lidé ve spoustě případů končí v domovech pro seniory. Podpis formuláře o ukončení ţivota člověka, který není schopný za sebe rozhodovat je zneuţití eutanázie. Pacient by měl být kompetentní k tomu, aby jeho ţádost mohla být brána váţně. To se v mnohých případech říci nedá. Měl by být vyšetřen více lékaři, kteří by zváţili jeho ţádost. Tato moţnost by měla být poskytnuta pouze lidem s nesnesitelnou bolestí a ne jako jeden z moţných způsobů sebevraţdy, kdyţ uţ ho nebaví ţít. Toto vše by mělo být sledováno v zemích, kde je eutanázie povolena. (Haškovcová, 2000). Je určitý morální rozdíl mezi usmrcením a necháním zemřít. Při nechání zemřít dochází k přirozenému procesu choroby, ale v případě usmrcení se druhá osoba stává zodpovědnou za smrt člověka. Lékař nechává zemřít pacienta, u kterého veškerá moţná léčba selhala a jiţ není jiná moţnost, nebo by ta moţnost vedla ke zbytečnému prodluţování ţivota a s chorobou spojenou bolestí. (Virt, 2000) Umírání a smrt Stáří představuje mnoho změn, které se projevují na těle člověka. Jsou to zvláště změny biologické, se kterými souvisí také spousta onemocnění. Onemocnět nevyléčitelnou nemocí můţe také mladý člověk nebo dítě. Smrt je přirozenou součástí ţivota a je poslední zkušeností, kterou člověk získá. Nikdo není nesmrtelný, poroto kaţdý odejde sám a přitom neví, co se v té situaci bude dít. Lidé se většinou smrti bojí, mají strach z konce ţivota. Probíhá mnoho diskusí o tom, co se děje s duší, kdyţ tělo zemře. Hovoří se o nebi, očistci a pekle. Neexistuje o tom ovšem ţádný důkaz. Jedinou jistotou však je, ţe zemřít musí kaţdý bez výjimky. 11

14 O smrti se dozvídáme jen z povídání a úvah, tedy nikoliv z vlastní zkušenosti. Pouze lidé, kteří přeţili klinickou smrt mají nějaké útrţky z tohoto záţitku. Smrt je pro nás velkou neznámou spojovanou s úzkostí a strachem. (Vymětal, 1994). Kdyţ lékař sděluje nemocnému pravdu o jeho zdravotním stavu, nikdy by mu neměl brát naději na uzdravení. Ten kdo má naději je ve velké výhodě, protoţe se říká, ţe naděje léčí, nebo ţe optimistický člověk má větší šanci na delší ţivot. (Svatošová, 2000). To jak dlouho člověk umírá je důleţité pro smíření se smrtí. Lékař pacientovi oznámí, ţe má nevyléčitelné onemocnění a ţe zemře dříve neţ si myslel. Záleţí na povaze člověka, jakou rychlostí a zda vůbec se s tím vypořádá. Dříve se pacientům často zapírala pravda o jejich zdravotním stavu. Dnes bychom se s tím uţ neměly setkávat. Spíše se teď pohlíţí na práva pacienta. Elisabeth Kübler Rossová rozdělila umírání na pět stádií, která popisují pocity nemocného před smrtí : Fáze popírání a izolace je charakteristická jako prvotní reakce na smrtelnost. Nemocný se odmítá smířit s tím, ţe by mohl zemřít. Člověk přesvědčuje sám sebe, ţe to nemůţe být pravda a nechce si to připustit. Do této chvíle se ani nezabýval smrtí a teď se mu náhle změnil ţivot. Straní se lidem a pokouší se sám sobě namluvit, ţe to je určitě omyl. Fáze zlosti se projevuje zvýšenou agresivitou pacienta vůči sobě, ale i vůči svému okolí. Začíná si uvědomovat pravdu o budoucnosti své nemoci. Nemocný je nešťastný a dává to na sobě velmi znát. Často ubliţuje těm, na kterých mu nejvíce záleţí aniţ by si to uvědomoval. Hledá viníka své nemoci. Fáze smlouvání je část, při které si člověk sice uvědomuje, jak je jeho stav závaţný, ale snaţí se všemi moţnými způsoby o vyléčení. Smlouvá s Bohem i doktorem a snaţí se o různé experimenty v léčbě. Usiluje o oddálení smrti. Fáze deprese bývá často spojena se ztrátou zájmu o okolí. Pacientův stav se zhoršuje. Nemůţe dělat to, na co byl dříve zvyklý a prohlubuje se jeho smutek. Nemocný ztrácí naději na uzdravení a uzavírá se do sebe. 12

15 Fáze akceptace se bohuţel nevyskytuje u všech pacientů. Záleţí na tom, kolik času má člověk na to, aby k této fázi došel. Zda mu blízcí pomohli smířit se s tím. Touto fází by si měl projít kaţdý smrtelně nemocný člověk, ale bohuţel k tomu z důvodu nedostatku času mnohokrát nedochází. (Kűbler-Rossová, 1993). Smrt je nevyhnutelná a jistá pro kaţdého. Někdo se doţije vysokého věku a jiný zase zemře moc brzy. Existuje spousta definicí z různých oborů, kdy můţe být člověk povaţován za mrtvého, jako je medicína, filosofie, teologie, právo a etika. Pro stanovení smrti je důleţité ukončení srdeční a dechové činnosti a nevratné poškození mozku. Prohlášení o úmrtí pacienta má především význam při odebírání orgánů určených k transplantaci. Dříve se lidé často mylně domnívali, ţe osoba zemřela. Dnes by k tomu jiţ nemělo docházet. (Munzarová, 1997). Se smrtí souvisí také zármutek blízkých pacienta. Lékař tuto zprávu o úmrtí sděluje rodině s úctou k zemřelému. Mělo by se to oznamovat v naprostém soukromí, aby měla rodina prostor pro truchlení Zdravotnická etika Etika je obor zabývající se morálkou. Morálka rozlišuje chování na správné a špatné. Kaţdý jsme jedinečný a proto máme mnohdy na stejnou věc jiný názor. A tak to je i s etikou. Pracovník ve zdravotnictví si však musí uvědomit, ţe by měl činit to, co je správné nejen pro něj, ale zvláště pro pacienta. Měl by se řídit především svědomím a dobro pacienta by pro něj mělo být na prvním místě. (Munzarová, 2005a). Medicínská problematika je diskutována jak v morálním, tak v legálním kontextu a velice často jsou tyto dva pohledy zaměňovány, ne-li uvažovány jako synonyma. (Munzarová, 2005a, s. 95). Nejčastějším tématem zdravotnické etiky je eutanázie, tedy smrt na ţádost. V souvislosti s touto problematikou se objevuje pojem autonomie člověka. Autonomie znamená, ţe člověk o sobě svobodně rozhoduje. Můţeme tedy rozhodovat o tom jak naloţíme se svým ţivotem. Zda ovšem můţe umírající pacient rozhodovat o způsobu své smrti není jasné. Hodnotícím článkem etiky je svědomí, to nám určuje zda jsme 13

16 udělali správnou věc či ne. Lidé, kteří spáchají eutanázii často zmiňují, ţe je jejich svědomí čisté a ţe pacientovi pomohli. Hovoří také o soucitu. Často je na ně vynaloţen takový nátlak ze strany pacienta, ţe nakonec svolí. Kaţdý člověk má na smrt různý názor, tak jako na vše ostatní. S těţí říci, jaké by to bylo, kdyby v naší zemi byla aktivní eutanázie legální. Důleţitým aspektem je fakt, proč pacient o tuto moţnost smrti ţádá a jaké jsou důvody jeho přání. Je to bolest, která souţí nemocného nebo je to zoufalství ze závislosti na ostatních, či ztráty smyslu ţivota. (Munzarová, 2005a). Tento obor se také zabývá různými aspekty, které souvisí se zdravotnictvím. Etické problémy řeší etická komise sloţená z více členů. Tato komise je v kaţdé nemocnici. Lékaři, kteří vystudují medicínu citují Hippokratovu přísahu, kde slibují, ţe nepodají smrtící látku pacientovi ani kdyby to bylo jeho přání. Tento slib by měli splnit uţ jen z etických důvodů. Někteří ovšem tvrdí, ţe tato přísaha je zastaralá a v dnešní době by se neměla pouţívat. Slibuje se v ní však také pohanským bohům. Pro křesťany tedy není vhodná. Argumentuje se také s legalizací umělých ukončení těhotenství. (Munzarová, 2005a) Eutanázie v ČR V České republice je aktivní eutanázie a asistovaná sebevraţda protizákonná. Lékař by se měl co nejlépe snaţit tišit bolest smrtelně nemocného pacienta. Neměl by ovšem prodluţovat ţivot člověka za kaţdou cenu. V této době vychází spousta článků a vysílá se mnoho pořadů spojených s touto tématikou. Pokud se argumentuje s nesnesitelnou bolestí, znamená to tedy, ţe úroveň zdejší paliativní péče není tak dokonalá a je potřeba se jí více zabývat. Pacient se ovšem můţe rozhodnout o průběhu své léčby za konzultace s lékařem. Pasivní eutanázie je v ČR tolerována v podobě odpojení od přístrojů nebo ukončení léčby, která by zbytečně prodluţovala ţivot, samozřejmě po usouzení lékaře. Ten musí prokázat, ţe pacient s léčbou nesouhlasil. Motivací odmítnutí není touha po smrti, ale ukončení léčby, která způsobuje bolest a která je zbytečná bez naděje na vyléčení. Pacient v bezvědomí, který nemá naději na vyléčení podléhá rozhodnutí lékařů, případně rodiny. (Férová nemocnice, 2008). Znamená to tedy, ţe aktivní eutanázii v ţádném případě Česká republika nepřijímá a raději dává přednost důstojnému doţití. 14

17 Podle České lékařské komory by lékař neměl prodluţovat nemocnému jeho trápení, spojené s nevyléčitelnou nemocí. Ovšem eutanázie a asistovaná sebevraţda nejsou povolené. Jsou jistým projevem selhání zdravotníků. V dnešní době je moţnost léčit bolest fyzickou, sociální, psychickou a duchovní s takovými výsledky, ţe by k ţádostem o usmrcení nemělo docházet. (Munzarová, 2005a). V naší zemi jsou lidé, kteří by eutanázii akceptovali a nebo byli pro její legalizaci. Jsou zde však i tací, kteří ji odmítají z náboţenských důvodů, z morálního hlediska nebo strachu ze zneuţití. Věřící lidé mají takovou úctu k ţivotu, ţe utrpení pro ně znamená jakousi cestu k vykoupení se z hříchů. Existují však také různé organizace pro eutanázii, které se snaţí o její uzákonění. Stává se, ţe lidé z České republiky odjíţdějí do zemí, kde je eutanázie povolena a za pomoci tamějších lékařů ukončí svůj ţivot Eutanázie ve světě Doba, kdy byla aktivní eutanázie protizákonná a pasivní eutanázie spíše akceptována neţ uzákoněna je uţ nějaký čas za námi. V Evropě převaţovala křesťanská víra, která uctívala přikázání nezabiješ. A právě z náboţenských důvodů se o eutanázii nedalo ani uvaţovat. V současné době přibývá zemí, ve kterých se eutanázie uzákonila. Jako první, kdo uzákonil eutanázii nebyla Evropa, ale Austrálie v roce O několik měsíců později však byla zrušena federálním parlamentem. (Berka, Sum, 2005). Prvním státem v Evropě, který legalizoval Eutanázii bylo Nizozemí. Stalo se tak roku Musela být stanovena určitá pravidla, kterými se měli vyvarovat nechtěnému usmrcování lidí neschopných rozhodnutí o své existenci. I přes tyto stanoviska se eutanázie u těchto lidí praktikuje, nebo je zanedbávána její ohlašovací povinnost. (Haškovcová, 2000). Další zemí Evropy byla Belgie, která ji uzákonila. Bylo to jen o pár měsíců déle. Pacient ţádající o ukončení ţivota musí trpět neustupujícími psychickými nebo fyzickými bolestmi. Nemocný musí být při plném vědomí, aby mohl rozhodnout o svém stavu. Musí o ni dvakrát poţádat. Lékař stanoví hodnocení stavu nemocného a musí jej 15

18 ohlásit. Ačkoli eutanázie ve Švýcarsku není legalizována, je v některých částech země tolerována a nemusí ji provádět pouze lékaři, ale i laici. Ve formě pasivní byla uzákoněna ve Francii v roce Lékař tedy ukončí léčbu pacienta, u kterého uţ není nic platná. Také v Dánsku je pasivní způsob legalizován, ale aktivní usmrcení nemocného se trestá odnětím svobody. Sazba za ni je pouze tři roky. V Německu se o eutanázii hovoří jen málo díky neblahé minulosti z dob kolem 2. světové války. Velká Británie ji povaţuje za trestný čin a její spáchání se trestá odnětím svobody aţ na 14 let. Je tu však povoleno ukončení umělé hydratace nebo výţivy, pokud je pacient ve vegetativním stavu. V roce 1998 byla eutanázie také povolena v americkém Oregonu. Pacient musí být v terminálním stádiu nemoci a mít potvrzení od dvou lékařů. Nemocný si musí předem písemně poţádat. Ţadatel si je přitom vědom všech následků. Dva svědkové potvrdí, ţe je to dobrovolná vůle pacienta. Lékař mu předepíše smrtelnou dávku léku a pacient si ji sám aplikuje. Oregon můţe poskytovat tuto moţnost i zahraničním státům. Neohlášení tohoto postupu není protizákonné. V těchto zemích se dbá na zdravotní stav pacienta a bezbolestný postup. (Berka, Sum, 2005). Další zemí evropské unie, kde legalizovali eutanázii v podobě asistované sebevraţdy je Lucembursko. V roce 2009 vešel v platnost zákon, který povoluje, aby lékař dodal pacientovi smrtící dávku, ale pacient si ho musí podat sám. (Mediafax, 2009). Nejznámější propagátor a praktikant eutanázie je americký lékař Jack Kevorkian, který si vyslouţil přezdívku jako Dr. Smrt. Je známý tím, ţe se zabývá plánovanou smrtí. Praktikuje eutanázii ve formě asistované sebevraţdy. Vynalezl totiţ přístroj, který ukončí ţivot rychle a bezbolestně a jehoţ spuštěním se pacient připraví o ţivot sám. Dr. Kevorkian byl vţdy přítomen u tohoto činu a zaručoval spolehlivost výkonu. Praktikoval tento způsob usmrcení pouze v těch státech USA, kde byla asistovaná sebevraţda povolena či tolerována. Tento lékař měl hodně odpůrců z řad svých kolegů, ale také příznivců z řad umírajících a jejich blízkých. Jack Kevorkian byl zbaven jiţ před mnoha lety lékařské licence. Před tím pracoval na patologických odděleních několika nemocnic a jiţ od mládí se zabýval plánovanou smrtí. Je známý také tím, ţe pomohl ukončit ţivot i lidem, kteří to nepotřebovali. Byli sice váţně nemocní a choroba vyţadovala dlouhodobou léčbu, ale neohroţovala je na ţivotě. Kevorkian tvrdí, ţe společnost, která odmítá tento způsob důstojné sebevraţdy a která povoluje ukončování 16

19 těhotenství by měla přijmout i plánovanou smrt. Podle jeho tvrzení je Hippokratova přísaha v dnešní době bezvýznamná. Ţe se podle ní nedá řídit. Je důleţité zmínit, ţe Hippokratova přísaha platila pro zcela jinou dobu. Tohoto doktora jiţ od mládí fascinovala smrt a zřejmě proto si stojí za svým přesvědčením. Vyvolal mnohé diskuze nejen mezi zdravotníky ale i širokou veřejností. (Haškovcová, 2000). 17

20 2.2 Historie eutanázie V dřívějších dobách byla eutanázie také diskutována, ale i praktikována. A stejně jako dnes na ni měl kaţdý jiný názor. Tehdejší rozdíly v názorech se týkaly jak náboţenských tradicí, tak soucitu s umírajícími. Například antičtí myslitelé. Pythagorovci byli v zásadě proti eutanázii z důvodů náboţenských. Podle nich byla bolest a smrt přirozenou součástí ţivota a brali ji jako jistý trest za své hříchy. Platon měl na tuto problematiku jiný názor. Na sebevraţdu pohlíţel negativně, ale při utrpení spojeném s nemocí by ukončení ţivota schvaloval. Aristoteles zdůrazňoval, ţe by měl být umírající člověk statečný a postavit se smrti čelem i za cenu bolesti. Stoikové v zásadě nebyli proti, pokud byl člověk opravdu nevyléčitelně nemocný. Muselo se pohlíţet i na odpovědnost ostatních. Sokrates byl odpůrce zbytečného prodluţování ţivota za cenu velkých bolestí. Říkal, ţe trpící lidé jsou zničené duše. Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne ţádal, a ani nikomu tuto moţnost nenavrhnu. Toto jsou údajně slova Hippokratova. Spekuluje se však o tom, zda je opravdu autorem této přísahy, kterou citují lékaři na konci svého studia. Údajně je jejím autorem někdo z řad pythagorovců. Kdyţ se posuneme o spoustu staletí dále do Německa kolem 2. světové války, kde byla eutanázie uplatňována zejména na defektních novorozencích a dětech (např. idiocie, mongolismus, hydrocefalus, chybějící končetiny, obrny). Děti byly převáţeny na kliniky, kde zemřely hladem, nebo nemocí z podvýţivy a nebo jim byla aplikována smrtící injekce. Tyto vraţdy se ale uskutečňovaly i na mentálně postiţených nebo psychiatricky nemocných, dospělých lidech. (Munzarová, 1997). Tento program, se v období německého socialismu měl zbavit neuţitečných lidí a měl udělat místo v nemocnicích z důvodu počínající války. V dřívějším Holandsku se v říjnu 1971 uskutečnila eutanázie na inkontinentní ţeně na vozíčku, které dcera aplikovala vysokou dávku morfinu na její ţádost. Ţena na následky toho zemřela. Dcera byla odsouzena k podmíněnému týdennímu trestu. Od této doby byla eutanázie prováděna běţně tamějšími lékaři. Bylo to ovšem zveřejněno v roce 1984 a na toto dění dohlíţela Vládní komise pro eutanázii a Ústřední komise Královské holandské asociace. (Munzarová, 2005b). 18

21 Musely být ovšem stanoveny určité podmínky které určovaly, zda se můţe eutanázie provádět: Pacient by měl být při plném vědomí, aby jeho ţádost mohla být brána za dobrovolné rozhodnutí. Měla by být dobře zváţená, zřetelná a opakovaná. Pacient musí trpět a tento způsob smrti musí být posledním moţným řešením. Přičemţ eutanázii smí provádět pouze lékař po důkladné konzultaci s jiným lékařem. (Munzarová, 2005a) V roce 1994 byla eutanázie v Holandsku uzákoněna, ale na druhé straně zůstala trestná. Skutečně byla legalizována o pár let déle. V roce 1990 bylo zavedeno povinné hlášení. V roce 2001 byl zákon trochu poupraven. Byly ustanoveny nové komise, které měli rozhodnout, zda lékař postupoval podle předpisů. Nově vešel v platnost zákon, kde bylo povoleno takto zabíjet nezletilé. Děti ve věku let mohou dát ţádost k usmrcení, ale výhradně se souhlasem rodičů. Ţádosti šestnácti a sedmnáctiletých jde vyhovět pouze pokud jsou rodiče přítomni. (Munzarová,1997) Původ slova eutanázie Dříve slovo eutanázie znamenalo čestnou smrt vojáka ve válce nebo rychlou a bezbolestnou smrt. Takováto smrt nebyla samozřejmostí i přesto, ţe se v minulosti vyskytovala různá onemocnění, která většinou končila brzkou smrtí. Postupem času s vývojem mnohých objevů z oblasti medicíny se obsah tohoto pojmu výrazně změnil. Lékaři s úmyslem udrţet pacienta co nejdéle naţivu, prodluţovali jeho trápení. To, ţe se změnil význam slova eutanázie, ovšem neznamená, ţe se neprováděla. Tento způsob zabití nebo asistované sebevraţdy se vykonával uţ tehdy. Kdyţ veškerá léčba u nemocného selhala a pacient umíral, odmítl ho lékař léčit. Takto to chodilo obzvláště ve starém Řecku. Později se lékařská péče začala zdokonalovat k lidštějšímu přístupu a dbalo se na laskavý doprovod. Léčba příznaků byla častější neţ léčba příčiny. Uţ i tehdy byly známy účinky morfia a také bylo u nemocných často pouţíváno. Lékaři věděli, ţe po podání větší dávky morfia přijde smrt dříve, ale rodina musela souhlasit s tímto postupem. Nevědělo se však, ţe to byl jistý způsob eutanázie. Původ slova jako synonyma usmrcení ze soucitu je mnohem mladší. Začalo se hovořit o kvalitě lidského ţivota. Lidé často určují kvalitu ţivota ostatních a například fyzicky postiţený člověk ji má podle nich velmi nízkou. Je to ovšem pohled druhých, kteří daného člověka hodnotí z vnějšku a neuvědomují si, ţe i přesto by mohl mít chuť do ţivota. Toto hodnocení se 19

22 v minulosti za 2. světové války projevilo jako nelidské masové usmrcování hendikepovaných lidí. Ţivot ţidů byl také povaţován za nehodný bytí. Mezi první oběti tohoto hodnocení spadali duševně nemocní pacienti a také homosexuálové, kteří byli dříve povaţováni za psychicky choré. Po 2. světové válce vyšlo najevo, ţe eutanatické akce nebyly milosrdenstvím, ale masivními vraţdami těch, kteří o usmrcení neţádali. Po těchto zkušenostech se v Německu o eutanázii dlouho nemluvilo. Dnes je jisté, ţe je kvalita ţivota určována člověkem samotným. Znamená to tedy, ţe o sobě sám autonomně rozhoduje. (Haškovcová, 2000) Historie hospiců Hospice se jiţ v dávných dobách v Římské říši zakládaly pod názvem útulky. Slouţily jako střecha nad hlavou pro kolemjdoucí poutníky, pro rodičky i pro nemocné, kteří později mohli pokračovat v cestě, nebo zde zemřít. V roce 1842 vznikala ţenská společenství, která pečovala o nevyléčitelně nemocné, tyto spolky zaloţila Jeane Garnierová v Lyonu. Roku 1874 se objevil první hospic v Paříţi, který plnil funkci místa, kam chodili umírající pacienti. Později se tzv. útulky začaly modernizovat. Tato modernizace začala v Londýně v Hospici u sv. Kryštofa roku Na jejím vzniku se podílela Dr. Cicely Saunders. Zde se mohli umírající usmířit se svými blízkými a komunikovat s nimi. Byla zde tlumena bolest fyzická a lidé se zde necítily někomu na obtíţ, ale umíraly v klidném prostředí. Ve 2. polovině 20. století se začala rozvíjet medicína a nevyléčitelně nemocní byli odsouváni do pozadí. Lékaři se soustředili na vyléčení pacienta a kdyţ to nebylo moţné, více uţ pro něj nedělali. Hospicová hnutí nesouhlasila s novým proudem medicíny. Členové těchto hnutí namítali, ţe nemocnice špatně pečují o umírající a jejich způsob je nepříliš empatický a nepřiměřený potřebám umírajícího. Vznikaly různé formy hospicové péče např. lůţkové, paliativní péče v domácnosti, které se začaly vyvíjet v USA a Velké Británii. Začaly se také objevovat denní stacionáře. V roce 1975 vzniklo v kanadské Royal Victoria hospic první oddělení paliativní péče, které zaloţil Balfour Mount. V roce 2004 byla v ČR uznána paliativní medicína jako samostatný obor. (Vorlíček, 2006). 20

23 2.3 Paliativní péče V současnosti velmi rozvinutý samostatný obor paliativní péče se zaměřuje na smrtelně nemocné pacienty. Uţívá se tam, kde kauzální léčba, tedy léčba příčiny onemocnění, nevede k vyléčení nemocného, ale ke zmírnění potíţí. Je to léčba symptomů, z nichţ nejdůleţitějším z nich je bolest. V dnešní době je spousta dostupných přístrojů a léků, které ve správném mnoţství zajistí řádné tlumení ať uţ akutní nebo chronické bolesti. (Munzarová, 2005b). Systém paliativní péče by měl být multidisciplinární. To znamená, ţe by se měl skládat z více členů. Mezi ně by se měla řadit i rodina. Důleţitými členy jsou lékaři, kteří se specializují na paliativní medicínu, dále samozřejmě sestry, sociální pracovníci, fyzioterapeuti, psychologové, nutriční specialisté a duchovní. Aby byla zajištěna kvalitní péče o umírajícího pacienta, neměl by v tomto týmu nikdo chybět. Neodmyslitelným článkem je sestra, která dohlíţí na potřeby nemocného a je jistým zprostředkovatelem mezi ostatními členy. (Marková, 2010). Jejím hlavním úkolem je udrţení kvality ţivota člověka v terminálním stádiu a to ať po stránce fyzické, ale i psychické, sociální a duchovní. Bolest je totiţ snesitelnější jakmile jsou ostatní sloţky uspokojeny. Pro paliativní péči je nejdůleţitějším aspektem důstojnost člověka. Tu by měl zdravotnický personál zachovat v jakékoliv situaci. Úcta k lidskému ţivotu je nepostradatelnou součástí člověka, který s nemocnými pracuje. (Munzarová, 2005a). Je důleţité si uvědomit, ţe umírající nemusí být pouze starý člověk, ale ţe smrtelné onemocnění můţe postihnout člověka ve všech moţných věkových kategoriích. Na onkologickém oddělení se velmi často můţeme setkat se smrtelně nemocným dítětem. (Munzarová, 2005b). Paliativní péče se nejčastěji vyuţívá u nemocných na onkologických odděleních, ale ne jen tam. Lidé s nádorovým onemocněním často nemají jinou moţnost léčby a jsou přijímáni na pracoviště specializovaná na paliativní léčbu. 21

24 2.3.1 Hospic Pracoviště specializované na umírající pacienty se nazývá hospic. Tato zařízení jsou zakládána církví a řády po celé České republice. Jsou zde přijímáni pacienti v terminálním stádiu s odhadovanou délkou ţivota maximálně šest měsíců. Hlavní prioritou pro pracovníky je uspokojování potřeb nemocného, jako je zajištění setkání s rodinou nebo poskytnutí duchovní podpory pro věřící. Proto se v těchto zařízeních neurčují návštěvní hodiny, aby za nemocným mohli jeho blízcí ve kteroukoli denní dobu. Díky hospicům se uvolňují místa v nemocnicích, protoţe i prostředky zmírňující bolest se mohou aplikovat v těchto domovech. (Svatošová, 2008). Ţádost o přijetí do tohoto zařízení musí být schválena několikačlennou komisí a klient musí splňovat určitá kritéria. Mezi ně patří : pacient je v terminálním stádiu a potřebuje paliativní péči a jeho léčba nevyţaduje nemocniční ošetření. Domácí péče nevystačuje jeho stavu, nebo umírající nemá nikoho, kdo by o něj pečoval. Není zde ovšem podmínkou, aby byl pacient věřící. (Haškovcová, 2000). Prostředí hospice by mělo být hezké, vztah mezi pacientem a personálem vstřícný a nemocný by se tu měl cítit dobře, neboť to je konečné místo jeho ţivota. Hospic nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost, v posledních chvílích života nezůstane osamocen. (Svatošová, 2008, s.115). Existují tři formy hospicové péče. Domácí péče je pro nemocného zpravidla ideální, ale ne vţdy dostačující. Sestra dochází za pacientem domů a můţe mu aplikovat injekci nebo infůzi, kterou lékař nemocnému předepíše na zmírnění bolesti. Další formou je stacionární hospicová péče, kam dochází pacient ráno a odpoledne nebo k večeru se vrací domů. Tato forma je vhodná pouze pro nemocné ţijící v místě nebo z blízkého okolí. Poslední je lůţková péče, kam přijde pacient, který to doma sám nezvládá. I kdyţ jsou v hospici, podobně jako v nemocnici, lékařské vizity (a navíc vizity sesterské), reţim dne se výrazně liší. Pacienta nikdo brzy ráno nebudí, můţe se umýt kdy chce a najíst kdy chce. (Svatošová, 2008). 22

25 Pokoje schopným pacientům slouţí jako loţnice. To znamená, ţe ráno vstanou obléknou se a mohou se volně pohybovat v prostředí hospice, aby se cítili dobře. Je tu velmi volný reţim a pacienti nejsou do ničeho nuceni. (Svatošová, 2008) Bolest Definice bolesti dle SZO (Světové zdravotnické organizace): Bolest je nepříjemná senzorická a emocionální zkušenost spojená s akutním nebo potenciálním poškozením tkání, nebo je popisována výrazy takového poškození. Bolest je vždy subjektivní! (Trachtová, 2008). Bolest je velmi důleţitý symptom, který varuje tělo před poškozením nebo o něm informuje. Často je to první z příznaků nějakého onemocnění jedná-li se o bolest akutní. Akutní bolest je proto v některých případech velmi uţitečná, můţe ovšem vyústit v bolest chronickou, kdyţ se adekvátně neléčí. Chronickou bolestí často trpí lidé v terminálním stádiu, ale také při různých onemocněních. Tato bolest trvá déle neţ 3 6 měsíců a je pro člověka velikou zátěţí, která ho omezuje v běţných denních činnostech. Bolest nádorová se řadí do zvláštní skupiny. Různé druhy rakoviny mohou bolet jinak. A tak je nutné se tomuto druhu zvláště věnovat. (Rokyta, 2009). Bolest se dá dělit také na snesitelnou a nesnesitelnou. Snesitelná bolest se někdy nemusí léčit ţádnými farmaky. Ovšem nesnesitelnou je nutno tišit různými moţnými způsoby. Důleţité je ptát se pacienta na lokalizaci, charakter, stupeň intenzity, šíření, délku a vyvolávající činitele bolesti. Sestra si vede dokumentaci, ve které sleduje tyto aspekty a podá pacientovi předepsanou dávku léků. Poradí mu také jaké jsou další moţnosti tišení bolesti, jako je změna polohy, rehabilitace, klid, spánek a různé další alternativy. (Rokyta, 2009). Moderní medicína se posunula, tak ku předu, ţe je moţné tišit bolest s vynikajícím výsledkem. S rozvojem oboru paliativní péče je to dnes moţné. (Rokyta, 2009). Vnímání bolesti je u kaţdého individuální. Někdo ji proţívá intenzivněji neţ ostatní a jiný zase mírněji. Rozdíly mohou být v pohlaví, náboţenství, kultuře, předchozí zkušenosti nebo aktuálním emocionálním stavu. Bolest můţe velmi nepříznivě ovlivňovat ţivot pacienta. Lépe se člověk vyrovná s tou, o které ví, ţe je dočasná a on 23

26 se brzy vyléčí. Ta která neustává můţe být doprovázena různými psychickými poruchami. Například depresemi, které mohou vést k sebevraţdě. Bolest člověku zabraňuje v mnoha běţných denních činnostech, které dříve zvládal bez potíţí. Nemá ani sílu provádět své koníčky. Velmi těţce můţe nést bolest například sportovec oproti člověku, jehoţ koníčkem je sledování televize. (Rokyta, 2009). Farmakoterapie je v léčbě bolesti zásadní. Mírné a středně těţké bolesti se dají léčit neopioidními analgetiky s mírnými účinky na organismus. Mezi tyto analgetika se řadí léky ze skupiny paracetamolu nebo nesteroidní antiflogistika. Těţké bolesti se léčí opioidy, jejichţ hlavní sloţkou je opium. Je nutné podat takovou dávku léku, aby došlo k cílenému tišení bolesti. Dostane-li pacient lék včas, neprojeví se příliš prudká bolest a stačí menší dávka. Neměla by se ovšem podávat příliš vysoká dávka farmak, která by tlumila i nervovou soustavu. Velká pozornost by se měla věnovat i závislosti na lék a měla by být sledována. Být bez bolesti je největším přáním kaţdého člověka a lékaře, který má tento těţký úkol na starosti. (Rokyta, 2009). 24

27 3 PRAKTICKÁ ČÁST Zdravotní sestra je povolání, které pomáhá lidem v jejich nemoci. Je jejich společnicí v nejtěţších situacích jako je smrtelné onemocnění, umírání a smrt. Sleduje osudy mnoha svých pacientů a trápení, ať uţ spojená se samotnou nemocí nebo, smutkem z nemoci, či strachem ze smrti. Jejich úkolem není o ně jen pečovat, ale i doprovázet je. Zajistit jejich potřeby, mezi které nepatří pouze tišení bolesti, ale jsou i sociální a duchovní. Proto jsem si zvolila jako respondentky zdravotní sestry a chtěla bych zjistit, jaký mají názor na tuto problematiku. Ráda bych se dozvěděla, kolik z nich by bylo pro zavedení eutanázie u nás v České republice. 3.1 Metodika výzkumné práce Metodou této bakalářské práce je dotazníková forma šetření. Dotazník obsahuje dvanáct otázek, které budou vyhodnoceny a data z něj získaná zpracována do tabulek a grafů. 3.2 Popis vzorku respondentů Jako respondenty jsem si zvolila sestry interních a chirurgických oddělení. Z kaţdého oddělení jsem získala dotazníky od padesáti sester. Návratnost dotazníků byla 100%. 3.3 Charakteristika výzkumného prostředí Výzkum byl uskutečněn v Nemocnici Nové Město na Moravě, Jihlava a Pelhřimov na chirurgickém a interním oddělení. 25

28 3.4 Výsledky výzkumu Délka praxe respondentů Tabulka 1: Délka praxe respondentů ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % 5 LET LET LET LET LET Na otázky v dotazníku odpovědělo 33 % respondentek s délkou praxe maximálně pět let, 11 % dotazovaných se pohybuje ve zdravotnictví 5 10 let, 18 % dotazovaných pracuje v nemocnici let, 13 % má praxi let a 25 % zdravotních sester pracuje více neţ 20 let. 26

29 Víra Tabulka 2: Víra ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % VĚŘÍCÍ NEVĚŘÍCÍ Na otázku, zda jsou zdravotní sestry věřící, odpovědělo 19 % respondentek interního oddělení ano a 31% ne. Z chirurgického oddělení je 14 % respondentek věřících a 36 % ne. Znamená to tedy, ţe více neţ polovina respondentek je nevěřících. 27

30 Závislost víry na legalizaci eutanázie Tabulka 3: Závislost víry na legalizaci eutanázie ODPOVĚDI VĚŘÍCÍ NEVĚŘÍCÍ % ANO NE NEVÍM % 35% 30% 25% 20% 15% VĚŘÍCÍ NEVĚŘÍCÍ 10% 5% 0% ANO NE NEVÍM Graf 1: Závislost víry na legalizaci eutanázie Věřících respondentek, které by legalizovali eutanázii v České republice je 11 %, 14 % je proti a 8 % neví. Nevěřících je 34 % pro zavedení eutanázie v ČR, 11% ne a 22 % respondentek neví, zda by byly pro její uzákonění. 28

31 Styk s pacientem s trýznivou bolestí Tabulka 4: Setkání s pacientem s trýznivou bolestí ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE % 45% 40% 35% 30% 25% 20% CHIRURGIE INTERNA 15% 10% 5% 0% ANO NE Graf 2: Setkání s pacientem s trýznivou bolestí V otázce, zda zdravotní sestry znaly pacienta, který trpěl chronicky trýznivou bolestí odpovědělo dohromady 91 % respondentek, ţe ano a 9 % ne. Je tedy zřejmé, ţe většina sester se s takovým člověkem uţ někdy setkala. 29

32 Legalizace eutanázie v ČR 30% Tabulka 5: Legalizace eutanázie v ČR 25% 20% 15% 10% CHIRURGIE INTERNA 5% 0% ANO NE NEVÍM Graf 3: Legalizace eutanázie v ČR Pro legalizaci eutanázie v České republice by bylo 45 % zdravotních sester. Z toho 25 % z chirurgie a 20 % z interny. Negativní názor na její uzákonění vyjádřilo 25 % respondentek, 10 % z chirurgie a 15 % z interny. Neutrální názor na eutanázii má 30 % respondentek. 30

33 Kategorie pro eutanázii Tabulka 6: Kategorie pro eutanázii ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % VE VŠECH VĚKOVÝCH KATEGORIÍCH POUZE U STARÝCH TĚŢCE NEMOCNÝCH NEJSEM PRO EUTANÁZII NEVÍM % 20% 15% 10% 5% CHIRURGIE INTERNA 0% VE VŠECH VĚKOVÝCH KATEGORIÉÍCH POUZE U STARÝCH TĚŽCE NEMOCNÝCH NEJSEM PRO EUTANÁZII NEVÍM Graf 4: Kategorie pro eutanázii Pro legalizaci eutanázie ve všech věkových kategoriích by bylo 29 % respondentek. Pouze u starých těţce nemocných pacientů by legalizovalo eutanázii 16 % zdravotních sester. Jen u postiţených pacientů a defektních novorozenců by eutanázii nelegalizoval nikdo. 31

34 Zneužití eutanázie Tabulka 7: Zneuţití eutanázie ODPOVĚDI CHUIRURGIE INTERNA % V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH ANO NE % 50% 40% 30% 20% CHIRURGIE INTERNA 10% 0% V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH ANO NE Graf 5: Zneuţití eutanázie Většina dotazovaných, tedy 97 % se domnívá, ţe by mohla být eutanázie v některých případech zneuţitelná. Pouze 3 % z celkového počtu respondentek si myslí, ţe ne. 32

35 Eutanázie u sester samotných Tabulka 8: Eutanázie u sester samotných ODPOVĚI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE NEVÍM % 25% 20% 15% 10% CHIRURGIE INTERNA 5% 0% ANO NE NEVÍM Graf 6: Eutanázie u sester samotných Na otázku, zda by samotná sestra chtěla, aby jí byla poskytnuta eutanázie v případě krutých bolestí, odpovědělo 40 % respondentek ano, 11 % ne a 49 % nevím. 33

36 Účinnost paliativní péče Tabulka 9: Účinnost paliativní péče ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE NEVÍM % 30% 25% 20% 15% CHIRURGIE INTERNA 10% 5% 0% ANO NE NEVÍM Graf 7: Účinnost paliativní péče O paliativní péči si 38 % zdravotních sester myslí, ţe je účinná. Ţe není účinná si myslí 60 % a zbylé 2 % respondentek neví. 34

37 Smutek z úmrtí pacienta Tabulka 10: Smutek z úmrtí pacienta ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE % 45% 40% 35% 30% 25% 20% CHIRURGIE INTERNA 15% 10% 5% 0% ANO NE Graf 8: Smutek z úmrtí pacienta Ukázalo se, ţe většina (86 %) zdravotních sester je smutná z úmrtí pacienta. Smrt pacienta nezasahuje 14 % respondentek. 35

38 Eutanázie jako trestný čin Tabulka 11: Eutanázie jako trestný čin ODPVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE % 40% 35% 30% 25% 20% 15% CHIRURGIE INTERNA 10% 5% 0% ANO NE Graf 9: Eutanázie jako trestný čin Za trestný čin povaţuje eutanázii pouze 19 % respondentek, ale většina (81 %) zdravotních sester nepovaţuje eutanázii za trestný čin. 36

39 Právo pacienta na smrt Tabulka 12: Právo pacienta na smrt ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE % 45% 40% 35% 30% 25% 20% CHIRURGIE INTERNA 15% 10% 5% 0% ANO NE Graf 10: Právo pacienta na smrt Na dotaz, zda má člověk právo zvolit si, jestli chce zemřít odpovědělo 89 % sester ano a 11% ne. V poměru s otázkou legalizace se odpovědi výrazně liší. Pro legalizaci eutanázie bylo jen 45 % dotazovaných. 37

40 Žádost pacienta o ukončení života Tabulka 13: Ţádost pacienta o ukončení ţivota ODPOVĚDI CHIRURGIE INTERNA % ANO NE % 40% 35% 30% 25% 20% 15% CHIRURGIE INTERNA 10% 5% 0% ANO NE Graf 11: Ţádost pacienta o ukončení ţivota Zdravotních sester, které označily, ţe se ocitly v situaci, kdy je těţce nemocný pacient ţádal o pomoc formou usmrcení, bylo 37 %. Z toho 26 % z interny a 11 % z chirurgie. Ostatních 63 % dotazovaných o to nikdy ţádný pacient nepoţádal. 38

41 3.5 Diskuze Výzkum byl zpracován na základě dotazníkového šetření v Nemocnici Jihlava, Pelhřimov a Nové Město na Moravě. Otázky v dotazníku zodpovědělo 50 zdravotních sester z chirurgického oddělení a 50 zdravotních sester interního oddělení. Z toho 33 % je v praxi méně neţ pět let, 11 % pracuje 5 aţ 10 let, 18 % s délkou praxe 10 aţ 15 let, 13 % pracuje ve zdravotnictví 15 aţ 20 let a 25 % pracuje déle neţ 20 let. Cílem této práce bylo zjistit jaký názor mají zdravotní sestry na eutanázii. Toto téma je velmi choulostivé, stejně jako umírání a smrt. Pro získání informací jsem vyuţila dotazníkovou formu šetření, která byla anonymní. Dotazníky jsem rozdala staničním sestrám interních a chirurgických oddělení a ty je poskytly k vyplnění ostatním sestrám. Mezi odděleními nebyl výrazný rozdíl v odpovědích. Pouze v jedné výzkumné otázce, která zněla, zda uţ je někdy pacient poţádal o ukončení ţivota odpovědělo ano 26 % sester z interního oddělení a 11 % sester z chirurgie. Toto by měl být varovný signál k zamyšlení nad poskytovanou péčí o pacienta pro lékaře, ale i pro sestry. Jelikoţ je eutanázie v naší zemi protizákonná, musíme se snaţit, aby pacient neměl důvod o ni ţádat. Věřících bylo dohromady pouze 33 % a zbylých 67 % respondentek o sobě uvedlo, ţe jsou nevěřící. Z celkového počtu dotazovaných bylo 11 % pro zavedení eutanázie v ČR a přitom byly věřící. Není tedy pravidlem, ţe by věřící člověk pokaţdé eutanázii odsuzoval. První hypotéza se mi nepotvrdila. Předpokládala jsem, ţe více neţ polovina respondentek bude proti legalizaci eutanázie v České republice. Výsledek šetření ovšem ukázal, ţe proti legalizaci eutanázie je pouze 25 % zdravotních sester a 45 % dotazovaných by eutanázii v ČR zavedly, 30 % neví zda by ji zlegalizovaly. Jednou z moţností, proč by eutanázii uzákonily, by mohl být soucit s trpícím člověkem. Ve druhé hypotéze jsem předpokládala, ţe většina zdravotních sester bude mít obavy ze zneuţití eutanázie. Tedy ţe by mohla být poskytnuta i člověku, který si ji nevyţádal nebo tomu, který k ní nemá ţádný důvod. Tato hypotéza se mi potvrdila. Zneuţití eutanázie se obává 97 % respondentek. Bylo pravděpodobné, ţe většina dotazovaných bude mít částečnou nedůvěru v praktikování eutanázie. Proto jsou v zemích, které smrt 39