UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE

Transkript

1

2

3 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE Eva Vernerová ANALÝZA PŘÍČIN DLUŽNÍ KRIZE A JEJICH ŘEŠENÍ NA PŘÍKLADU ZAMBIE A ARGENTINY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Vedoucí práce: Mgr. Robert Stojanov Olomouc, 2006

4 Prohlašuji, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracovala sama a že jsem uvedla veškeré použité zdroje. Olomouc, Podpis 3

5 Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Robertu Stojanovovi za odborné vedení práce. Dále bych chtěla poděkovat všem těm, kteří mi byli ochotni poskytnout informace, především panu Ing. Janu Brůhovi a Mgr. Tomáši Tožičkovi. 4

6 OBSAH SEZNAM ZÁKLADNÍCH POJMŮ...6 SEZNAM ZKRATEK ÚVOD METODIKA NASTÍNĚNÍ MEZINÁRODNÍ SITUACE VÝVOJ DLUHŮ HLAVNÍ PŘÍČINY ZADLUŽENÍ Vnější příčiny Vnitřní příčiny Vliv studené války a nelegitimních dluhů Chyby mezinárodních finančních institucí a vlád průmyslových zemí AKTÉŘI MEZINÁRODNÍHO DLUHOVÉHO MANAGEMENTU Veřejní věřitelé Soukromí věřitelé RESTRUKTURALIZACE DLUHŮ A NÁVRHY ŘEŠENÍ ARGENTINA JAKO VYSOCE ZADLUŽENÁ ZEMĚ SE STŘEDNÍMI PŘÍJMY VÝVOJ SMĚŘUJÍCÍ KE KRIZI NA POČÁTKU 21. STOLETÍ Stručná charakteristika vývoje ve 20. století Vývoj v 90. letech 20. století STÁTNÍ BANKROT HLAVNÍ PŘÍČINY KRIZE Složitý a neprůhledný systém veřejných financí Rigidní trhy práce Fixní měnový kurz Nedostatek důvěry ve finanční systém, nedostatečně vyvinuté kapitálové trhy Nepříznivá časová struktura státního dluhu Korupce MMF A ARGENTINA V LETECH SITUACE OD BANKROTU PO SOUČASNOST ZAMBIE JAKO VYSOCE ZADLUŽENÁ ZEMĚ SE STŘEDNÍMI PŘÍJMY POČÁTKY ZADLUŽENÍ ZAMBIE A INICIATIVA HIPC JUBILEE ZAMBIA STRATEGICKÝ DOKUMENT PRO OMEZOVÁNÍ CHUDOBY (PRSP) VE VZTAHU K ZADLUŽENÍ STAV ROZVOJOVÝCH CÍLŮ TISÍCILETÍ (MDGS) V ZAMBII SITUACE V DNEŠNÍ DOBĚ Vnější dluh Jak vidí situaci v Zambii výkonný výbor MMF SHRNUTÍ ZÁVĚR SUMMARY SEZNAM ZDROJŮ REJSTŘÍK...49 SEZNAM PŘÍLOH

7 Seznam základních pojmů Amortizace umořování úvěru prostřednictvím splátek věřiteli Dluhová služba prostředky nutné ke každoročnímu splácení jistiny a úroku ze státního dluhu Konverze dluhů vydávání nových obligací a akcií výměnou za jiné Nelegitimní dluh - kategorie prosazovaná hlavně nevládními organizacemi vycházející z následujících principů: úvěr poskytnutý představiteli despotického režimu k udržení jeho moci je dluhem tohoto představitele a ne dluhem státu, stát nenese odpovědnost za dluh tam, kde nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro jeho přijetí dané legislativou, úvěr poskytnutý proti zájmu obyvatel a sloužící k potlačení jejich práv není legitimní. Veřejný dluh souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu, obsahuje dluh centrální vlády (státní dluh) a dluhy krajů a obcí; pokud není řečeno jinak Vnější dluh 1 představuje dluh (obvykle soukromý a veřejný) vůči zahraničním subjektům Vnitřní dluh dluh vůči domácím subjektům 1 Jonáš J. (2006) píše, tento pojem se obvykle používá ve stejném významu jako pojem zahraniční dluh. 6

8 Seznam zkratek AfDF Africký rozvojový fond African Development Fund EIB Evropská investiční banka Europian Investment Bank ESAF Rozšířená opatření strukturálního přizpůsobení Enhanced Structural Adjustment Facility EU Evropská unie Europian Union FAO Organizace OSN pro výživu Food and Agriculture Organization a zemědělství HDP (GDP) Hrubý domácí produkt Gross Domestic Product IADB Meziamerická rozvojová banka Inter-American Development Bank IDA Mezinárodní asociace pro rozvoj International Development Association INDP Prozatímní národní rozvojový plán Interim National Development Plan HIPC Vysoce zadlužené chudé země Heavily Indebted Poor Countries IBRD Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj International Bank for Reconstruction and Development IFIs Mezinárodní finanční instituce International Financial Institutions IFMIS Integrovaný finanční management informačního systému Integrated Financial Management Information System INDP Prozatímní národní rozvojový program Interim National Development Program MDGs Rozvojové cíle tisíciletí Millenium Development Goals MDIR Multilaterální iniciativa dluhového Multilateral Debt Relief Initiative ulehčení MMF (IMF) Mezinárodní měnový fond International Monetary Fund MMD Hnutí za pluralitní demokracii Movement for Multi-party democracy MoFED Ministerstvo financí a ekonomického rozvoje Ministry of Finance and Economic Development MTEF Střednědobý výdajový rámec Medium Term Expenditure Framework PRGF Program růstu a redukce chudoby Poverty Reduction Growth Facility PRSP Strategický dokument pro omezení Povery Reduction Strategy Paper chudoby RAP Rights Accumulation Programme RTE Rozvinuté tržní ekonomiky RZ Rozvojové země Development Countries SAPs Programy strukturálního Structural Adjustment Programmes přizpůsobení SB (WB) Světová banka World Bank ZANACO Zambijská národní komerční banka Zambia National Commercial Bank ZESCO Zambijská korporace pro zásobování elektřinou Zambia Electricity Supply Corporation ZNOC Zambijská národní ropná společnost Zambia National Oil Copany 7

9 1. ÚVOD Globální problémy a diskuze o nich jsou tématy snad každého významnějšího mezinárodního setkání v dnešní době. Pokud se zeptáte žáků na základních a středních školách, jsou schopni vám vyjmenovat nejméně deset problémů, které více či méně ovlivňují celou planetu. Málokdo z nich však mezi nimi uvede vysokou zadluženost států. Já sama jsem se s tímto tématem setkala až na vysoké škole. Cílem této práce je přiblížit obecnou charakteristiku mezinárodní zadluženosti a demonstrovat na dvou konkrétních vysoce zadlužených zemích hlavní příčiny, které vedly k jejich zadluženosti, a způsob, jakým se s ní vyrovnávají, ať už sami nebo s pomocí mezinárodních finančních institucí. Vzhledem ke komplexnosti problematiky jsem si vybrala dvě země, na kterých bych chtěla ukázat, že i vnější zadluženost států je globální problém. Zvolila jsem Zambii a Argentinu, země ležící na různých kontinentech, s odlišnou hospodářskou vyspělostí. Podle dělení Světové banky (SB) z roku 2000 spadají obě země do skupiny vysoce zadlužených zemí se středními příjmy (Argentina) a nízkými příjmy (Zambie). Práce má několik dílčích částí. Nejprve se budu zabývat nastíněním mezinárodní situace od doby, kdy docházelo ke zvyšování krizového potenciálu vnějších dluhů států. V další kapitole se zaměřím na Argentinu jako zemi vysoce zadluženou se středními příjmy. Argentina je zemí, jejíž problémy byly medializovány snad po celém světě jakmile vyhlásila státní bankrot. Málokdo však ví, co bylo jeho příčinou. Ve své práci se chci podrobněji zaměřit na situaci před státním bankrotem a objasnit, proč k němu došlo a jakou roli v něm hrály Mezinárodní finanční instituce (IFIs). V kapitole o vysoce zadlužené Zambii, zemi s nízkými příjmy, opět objasním důvody jejího vysokého zadlužení. Právě v nejchudších zemích světa se zadluženost státu odráží nejvíce na životech lidí. Zambii jsem si vybrala jako zástupce této kategorie, protože se stala prioritní zemí zahraniční rozvojové spolupráce České republiky a navíc patří do skupiny zemí, které se kvalifikovaly pro oddlužovací iniciativu IFIs. V závěrečné kapitole bych chtěla stručně shrnout situaci v obou zemích a pokusit se vysledovat nějakou podobnost či rozdílnost. 8

10 2. METODIKA Základní metodou při zpracovávání tématu byla analýza dokumentů. K dispozici jsem měla tištěné dokumenty i internetové zdroje, přičemž internetové zdroje jsem využívala v podobě tiskových a hodnotících zpráv. Po seznámení se s danou literaturou jsem u jednotlivých kapitol využívala komparace dat z jednotlivých zdrojů a syntézy poznatků. Pro nastínění současné situace v kapitolách čtyři a pět jsem používala většinou tiskové zprávy MMF. V závěru těchto kapitol jsem vytvořila tabulky, které nabízejí srovnání situace v Argentině a Zambii z pohledu čísel. Při stručném nastínění mezinárodní situace jsem využívala především českých zdrojů, kde je tato problematika poměrně dobře zpracována. Z českých zdrojů se problematikou nejvíce zabývá Občanské sdružení Ekumenická akademie a pan Jiří Jonáš, který pracuje jako poradce výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF), a to v souvislosti především s krizí v Argentině. Mnoho informací bylo v anglickém jazyce. České ekvivalenty některých pojmů jsem konzultovala s ekonomem nebo hledala v ekonomických slovnících. Při výběru zdrojů jsem se snažila, z důvodu objektivnosti při náhledu na problematiku, o doplnění oficiálních informací IFIs o informace organizací reprezentujících občanskou společnost. Za zástupce občanské společnost jsem si v Zambii vybrala Jubilee Zambia, především protože je součástí mezinárodního hnutí Jubilee

11 3. NASTÍNĚNÍ MEZINÁRODNÍ SITUACE 3.1. Vývoj dluhů K varovnému hromadění dluhů docházelo již od 60. let minulého století. Objem vnější zadluženosti rozvojových zemí (RZ) a tranzitivních ekonomik se nadále zvětšoval. V roce 1970 tvořilo zadlužení 90 mld. USD, o deset let později to už bylo 600 mld. USD. Hranice 1000 mld. USD bylo dosaženo v roce Vývoj v 90. letech 20. stol je znázorněn v tabulce č.1. (Fárek, 2004). Mexiko bylo v roce 1982 první zemí, která veřejně deklarovala, že není schopna krýt dluhovou službu. S obdobnými problémy se zanedlouho potýkala Argentina, Brazílie, Chile a některé další latinskoamerické země (Fárek, 2004). Nejsilněji zadlužené oblast ve světě Latinská Amerika je dluhovou krizí značně brzděna ve svých integračních snahách i ve spolupráci se severoamerickými partnery (Foltýn, Jeníček, 2003). Dalším velice zadluženým kontinentem je Afrika. V 70. letech plynulo do Afriky málo kapitálu. V 80. letech byl vývoj tak nepříznivý, že příliv zahraničních zdrojů se stal životní nutností (Holub, Foltýn, Ordnung, 1997). Tabulka č.1. Vnější zadlužení tranzitivních ekonomik a rozvojových zemí (v mld. USD) Region Rok a) Celkem b) Afrika Střední a východní Evropa c) Společenství nezávislých států Asie Střední východ d) Latinská Amerika Poznámky: a) odhad MMF b) v důsledku zaokrouhlování se výsledky mohou lišit c) od roku 1996 včetně Turecka d) do roku 1995 včetně Turecka Zdroj: Fárek,

12 3.2. Hlavní příčiny zadlužení T. Tožička (2004) rozděluje příčiny na vnější a vnitřní následujícím způsobem Vnější příčiny a) Konec kolonialismu Po druhé světové válce začala spousta zemí požadovat nezávislost. Především v Africe sílila občanská, odborová a nacionalistická hnutí. Po dekolonizaci se moci ujaly prodemokratické režimy. Na přelomu 60. a 70. let však došlo v několika zemích k vojenským převratům, které byly často podporovány či minimálně pozitivně přijímány zainteresovanými mocnostmi. b) Optimistické výhledy V polovině 60. let se věřilo, že rozvojové země by mohly vybudovat svá hospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu. Ekonomové z brettonwoodských institucí byli přesvědčeni, že díky nově vybudovanému hospodářství tyto země výrazně zvýší svůj export. Příjmy z něj pak budou moci být použity na splátky a veškeré dluhy budou splaceny v průběhu několika málo desetiletí. Díky těmto úsudkům poskytovaly rozsáhlou podporu a půjčky na investice do zemědělství, těžebního průmyslu a dopravní infrastruktury organizace, jako jsou Světová banka (SB) a Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO). c) Ropné krize Během války mezi Egyptem a Izraelem v roce 1973 se cena ropy zdvojnásobila z 1,5 USD na 3 USD za barel a rostla dále. To byl šok hlavně pro rozvojové země, neboť jejich ekonomiky byly orientované právě na naftové technologie. Na vysokých cenách ropy začaly rychle bohatnout arabské země, které najednou měly obrovské objemy volných finančních prostředků (petrodolary). Půjčky na nízký úrok se zdály být snadným řešením k překlenutí krize. V roce 1979 došlo ale k opětovnému zvýšení ceny ropy a to ke 40 USD. d) Propad cen surovin Od 70. let navíc začaly klesat ceny všech ostatních surovin, na nichž byly rozvojové země závislé. e) Zdražování půjček Po nástupu Ronalda Reagana do Bílého domu zahájily Spojené státy americké masivní zbrojní program. Obrovské půjčky, které k tomu potřebovaly, způsobily zdražení úvěrů 11

13 na světovém trhu až na 20 %. Došlo tak ke zdražení již existujících dluhů a především byla snížená dostupnost nových úvěrů Vnitřní příčiny Výše uvedené příčiny nejsou zdaleka jedinými faktory, které hrály důležitou roli v astronomickém zadlužení. Vědomých i nevědomých chyb se dopustily i některé vlády rozvojových zemí. a) Nezodpovědný přístup vlád V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, jež nemohly přežít bez subvencí. Za pomoci úvěrů byly financovány projekty ekonomicky nepřínosné, zadávané často na základě korupce a využívané dodavatelskými firmami v průmyslových zemích. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpovaných vládních úředníků, z nichž někteří je posílali na svá zahraniční konta. b) Diktátoři Většina méně rozvinutých zemí se potýkala s vlastními politickými problémy, především s diktaturami nejrůznějších typů. Tyto autoritářské režimy využívaly úvěrů spíše na upevnění své moci, podporu represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchto úvěrů financovaly války s okolními státy Vliv studené války a nelegitimních dluhů Dalším významným faktorem je studená válka a nelegitimní dluhy. V průběhu studené války si oba tábory zajišťovaly loajalitu rozvojových zemí pomocí velkorysých úvěrů bez ohledu na solventnost dlužníků. Snažily se tak přetáhnout do svého tábora co nejvíce dalších zemí. Pomáhaly vést války s domácími nepřáteli, demokratickými či nedemokratickými, i s nepřáteli vnějšími. Poskytovaly hospodářskou pomoc a také úvěry. Oběma stranám bylo jedno, že jsou tyto prostředky zneužívány vládci, že jsou poskytovány za účelem korupce, na nákup zbraní či rezidencí v Evropě a Americe. Diktátoři po mnoha prohraných bitvách a masakrech (přehlížených výměnou za loajalitu) utekli a s sebou odnesli i peníze, které jsou dnes vymáhány po jejich nástupcích jako nelegitimní dluhy Chyby mezinárodních finančních institucí a vlád průmyslových zemí Velký podíl na současné krizi nesou i mezinárodní finanční instituce. Podle prognóz v rozvoji světového hospodářství se rozvojové země soustředily na těžbu rud a pěstování monokultur a jen málo rozvíjely výrobu finálních výrobků. Průmyslové země zase 12

14 podporovaly nesmyslné megalomanské projekty, z nichž mnohé nikdy nezahájily výrobu, ale spolykané miliardy musí dodnes zadlužené rozvojové země splácet Aktéři mezinárodního dluhového managementu Veřejní věřitelé V případě veřejných věřitelů lze rozlišovat bilaterální poskytovatele, tedy vlády věřitelských zemí, a multilaterální věřitele jako jsou MMF, SB a regionální rozvojové banky. Mimořádnou roli mezi veřejnými věřiteli hrají vlády nejvyspělejších zemí světa skupiny G8. Nejsou pouze nejdůležitějšími bilaterálními věřiteli, ale mají také největší vliv v multilaterálních finančních institucích, kde nemůže být učiněno žádné rozhodnutí proti jejich vůli. Sdružením veřejných věřitelů je Pařížský klub. Ten v současnosti zahrnuje 19 veřejných věřitelů a existuje od roku Na jeho půdě se projednává restrukturalizace a odpuštění dluhů z bilaterálních veřejných půjček a exportních úvěrů s veřejným ručením Soukromí věřitelé Mezi ně patří Londýnský klub, což je neformální sdružení asi tisíce věřitelských bank, které se při jednání s vládami dlužnických zemí nechávají zastupovat poradním výborem. Mezi další soukromé věřitele patří soukromé banky. Jak uvádí Foltýn (2003, s. 165), přesnou strukturu dluhového břemene je nyní dost obtížné sledovat, protože ve druhé polovině 90. let 20. století přestaly být vydávány Světovou bankou každoroční Světové dluhové tabulky (World debt tables) a údaje v Global Development Finance (jedenkrát za dva roky jsou poněkud jinak členěny) Restrukturalizace dluhů a návrhy řešení Splácení amortizace a úroků podle původně uzavřených dohod by bylo tak obrovské, že by přesahovalo možnosti RZ. Proto se dnes se již realisticky připouští, že většina zadlužených rozvojových zemí nemůže své dluhové závazky nikdy splatit a že i prostá dluhová služba se již vymyká kontrole, vynucuje si nové půjčky, preferenci krátkodobých, často ekologicky či jinak škodlivých efektů a má zhoubný vliv na mezinárodní ekonomickou situaci (Foltýn, Jeníček, 2003). Věřitelé rozvinutých tržních ekonomik (RTE) přistoupili v polovině 80. let na jednání s dlužníky z RZ k tzv. dluhové restrukturalizaci spočívající nejprve v prodloužení lhůt splatnosti dluhů. Avšak ani po dosavadní restrukturalizaci nebyly a nemohly být dluhy řádně splaceny. Proto byly postupně projednávány návrhy restrukturalizace dluhů včetně snížení úroků, částečného prominutí dluhů, poskytování nových půjček, konverzí dluhů aj. 13

15 Tato opatření se stávala součástí celé řady návrhů na řešení dluhového problému RZ, se kterými přicházely ve 2. polovině 80. let i na začátku let 90. představitelé akademických kruhů, ale hlavně reprezentanti hospodářsko-politické sféry a politiky (Holub, Foltýn, Ordnung, 1997). Mezi tato opatření patří Programy strukturálního přizpůsobení (SAPs). Tyto programy mají téměř vždy stejná opatření. Omezováním veřejných výdajů a privatizací veřejných podniků a služeb má být odstraněn rozpočtový deficit. To má spolu se zvýšením úroků a reformami na trhu práce přispět k boji proti inflaci. Během 20 let fungování SAPs se tato strategie neosvědčila a nejlepší žáci jako Argentina a Zambie se dnes potýkají s těžkými problémy. Po celosvětové kritice SAPs představily IFIs takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby (PRSP). Tyto strategie by měly vypracovat samy dlužnické vlády a nemají být předkládány SB a MMF. Do přípravy PRSP by měla být zapojena i občanská společnost. V roce 1996 byla představena první multilaterální Iniciativa pro vysoce zadlužené chudé státy (HIPC) slibující dosáhnutí únosné úrovně dluhů vybraných zemí. V roce 1999 čelilo mezinárodní společenství kritice a proto byla tato iniciativa rozšířena a nazvána HIPC II. Státy, které se kvalifikují pro tuto iniciativu, by měly získat odpuštění dluhů zahrnující všechny úvěry: bilaterální dluhy, multilaterální dluhy a dluhy u soukromých bank. Cílem této iniciativy je zredukovat zahraniční zadlužení států na únosnou úroveň. Hraniční hodnoty únosnosti jsou definovány následujícím způsobem. Poměr celkového zadlužení k exportním příjmům ve výši alespoň 150 % a poměr celkového zadlužení (současná hodnota) a státních příjmů ve výši 250 % (Silný, 2003). V první fázi této iniciativy by měla dlužnická země ukázat schopnost opatrného využívání spolupráce poskytnuté obvykle během tříletého programu podporovaného MMF a Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA). Po dosažení tzv. Decision Point implementuje země PRSP. Během tohoto období poskytne MMF a IDA prozatímní odlehčení poskytující zajištění programů podporovaných MMF a IDA. V této fázi se předpokládá, že věřitelé Pařížského klubu a možná i další poskytnou dluhovou úlevu za zvýhodněných podmínek. V další fázi po dosažení tzv. Completion Point, poskytne MMF a IDA zbytek slibovaného dluhového ulehčení a věřitelé Pařížského klubu zahájí vysoce zvýhodněné dluhové operace s těmito zeměmi. Už v roce 2002 bylo zřejmé, že iniciativa HIPC ve své současné formě nebude úspěšná. Zpráva SB z roku 2002 ukázala, že 2 z 5 zemí, které dosáhly Completion Point, nemají udržitelné dluhy a že 8 až 10 z 21 zemí, které mají blízko k jeho dosažení, pravděpodobně také nedosáhnou udržitelné hranice dluhu (Zulu, 2002). 14

16 Do srpna roku 2005 dosáhlo Decision Point celkem 28 států. Z tohoto počtu dosáhlo 18 států Completion Point (IMF, WB, 2005). Na summitu ministrů financí skupiny G8 v roce 2005 bylo přislíbeno oddlužení osmnácti nejchudších a nejzadluženějších zemí. Ale způsob, jakým bude oddlužení provedeno, žádnou úlevu nejchudším zemím nezaručuje. SB (prostřednictvím agentury IDA) sice zcela odpustí dluhy, ale zároveň stejnou měrou sníží pomoc, která by jinak byla těmto zemím poskytnuta. IDA ovšem oddlužovanou částku dostane vyplacenu od skupiny G8 a bude ji přerozdělovat všem jedenaosmdesáti nejchudším státům. Oddlužované zemi však vyplatí podíl jen v tom případě, že splní podmínky skupiny G8, což znamená především odstranění všech obchodních bariér, do kterých se budou počítat i ochranná opatření, např. odmítání geneticky manipulovaných plodin, ochrana před jedovatými látkami, apod. (Tožička, 2005). Zatím žádný z dosavadních postupů dluhového managementu nepřinesl pro předlužené země únosné řešení. Vedoucí průmyslové národy sice pravidelně stanovují nové podmínky pro konverzi dluhů a částečné odpuštění dluhů, ale všechna tato opatření mají tři věci společné: 1. Jsou odpouštěny převážně dluhy, které by stejně nikdy nebyly splaceny, aby se jistěji mohl inkasovat zbytek. 2. Věřitelské vlády, sdružené v Pařížském klubu, samy rozhodují o výši a podmínkách oddlužení; dlužnické země jsou vyloučeny z rozhodování o tom, zda a kolik dluhů bude odpuštěno. 3. Životnost těchto opatření je relativně krátká; zpravidla to trvá nejvýše tři roky, než se tyto iniciativy (samozřejmě vždy vydávané za konečné řešení dlužnické krize) prokáží jako nedostatečné (Tožička, 2004). 15

17 4. ARGENTINA JAKO VYSOCE ZADLUŽENÁ ZEMĚ SE STŘEDNÍMI PŘÍJMY Obrázek č. 1. Mapa Argentiny Zdroj: CIA, The World Factbook Argentina,

18 4.1. Vývoj směřující ke krizi na počátku 21. století Stručná charakteristika vývoje ve 20. století Na počátku 20. století patřila Argentina k nejbohatším zemím světa. Problémy nastaly koncem 20. let v důsledku vypuknutí velké hospodářské krize. Došlo k prudkému poklesu poptávky po argentinském vývozu a také poklesly ceny hlavních vývozních komodit: potravin a masa. Argentina v době předchozího rozmachu čerpala velký objem zahraničních půjček, jejichž splácení znamenalo pro krizí postiženou ekonomiku neúnosné břemeno. Argentina proto, nikoli poprvé ve své historii, přistoupila k pozastavení splácení zahraničního dluhu. Vládní opatření vedla k poměrně rychlému zotavení po roce 1932, ale toto zotavení nebylo trvalého rázu. Administrativní opatření a kontrola pohybu kapitálu se stávaly stále komplexnější a nepřehlednější, vedly k růstu ekonomické neefektivnosti a nakonec nevyhnutelně rovněž ke korupci (Jonáš, 2002). V roce 1946 se po vojenském převratu stal prezidentem generál Juan Perón. Jeho hospodářská politika zajistila pokračující úpadek. Perónova prezidentská hesla zněla: solidarita, sociální spravedlnost a podpora neprivilegovaných vrstev. Hospodářský úspěch (v roce 1947 přesáhl růst HDP 12 %) byl umělý, nepřirozený a hlavně krátkodobý. Byl vyvolán znárodňováním, monopolizací zahraničního obchodu, regulací cen, masivní výstavbou neefektivních státních podniků. Rychle nastala makroekonomická nerovnováha (Kohout, 2004). Ztráta znárodněných podniků a populistická politika vedly k růstu schodků veřejného rozpočtu, které bylo nutno financovat emisí peněz. Kvůli nadměrným státním výdajům a zadlužení začala Argentina silně zaostávat za západním světem právě v období první Perónovi vlády (Jonáš, 2002). Po emigraci Peróna v roce 1955 nebyla ještě Argentina v katastrofickém stavu. Nastalo však období značné politické nestability. Začátkem 70. let stále patřila k bohatým zemím. Země trpěla vysokou inflací a trvale rostoucím dluhem. Rovněž role státu v ekonomice byla vysoká (Kohout, 2004). Vnější dluh dosáhl v roce 1976 výše 9,7 mld. USD. Mezi lety 1980 a 1983 se vnější dluh zvýšil téměř o polovinu a rostl dále jak ukazuje tabulka č. 2. Tento růst byl způsoben především rostoucími výdaji na zbrojení (Halevi, 2002). 17

19 Tabulka č. 2. Suma vnějšího dluhu a dluhové služby (v mld. USD) Rok Výše vnějšího dluhu ,157 37, ,920 69, ,857 52, ,945 58, ,450 82, ,458 74, ,741 44, ,257 36, ,233 41, ,397 36, ,339 32, ,566 36, ,388 31,8 Zdroj: The World Bank, 1996 Celková dluhová služba vyjádřená v % z exportu zboží a služeb Na přelomu let 1979 a 1980 vypukla v Argentině finanční krize, měna byla několikrát devalvována a inflace rychle rostla. Vojenská vláda, která byla opět u moci, zasadila ekonomice další ránu v podobě zdrcující porážky v krátké válce o Falklandy v roce Tento neúspěch umožnil návrat civilní vlády a prezidentem se stal Raul Alfonsin. Největší slabinou nové demokracie však bylo hospodářství země (Jonáš, 2002). Prezident Alfonsin pokračoval v politice zestátňování dluhů na důraznou žádost věřitelských zemí (Halevi, 2002). Neúprosná dynamika financování dluhu veřejného rozpočtu peněžní emisí hrozila hyperinflací (Kohout, 2004). Zahraniční dluh a jeho splátky představovaly v roce 1982 více než polovinu exportních zisků státu. Jen havarijní půjčky od MMF zabránily nucenému přerušení splátek dluhu. Dluh mohl být splácen jen za předpokladu stálého zvyšování exportu. To však předpokládalo mohutné zahraniční investice (Chalupa, 2002). Jenomže nestabilitou zmítaná a možností případného vojenského puče ohrožovaná země nebyla pro zahraniční investory příliš perspektivní. Druhou cestou bylo snižování importu, což by znamenalo hospodářskou recesi a další zubožování již tak zchudlých městských vrstev obyvatelstva. Jediná šance tedy spočívala ve vyjednávání se zahraničními finančníky o příznivějších podmínkách splácení dluhu. Situace v zemi se však zkomplikovala novými hrůznými objevy zvěrstev junty. Ani složitá a napjatá jednání se zahraničními věřiteli nepřinesla vyjednání příznivějších podmínek pro splácení zahraničního dluhu. V březnu 1985, kdy jen úroky zahraničního dluhu dosahovaly výše jedné miliardy dolarů, MMF 18

20 hrozil odmítnutím veškerých dalších půjček, pokud okamžitě nedojde k nastartování přísného šetřícího programu. V polovině června 1985 Alfonsin vyhlásil stav ekonomické nouze a představil plán Austral, který šel ještě dál než žádal MMF: mělo dojít ke zmrazení mezd i cen; vláda se měla zavázat, že přestane tisknout další peníze; měl být zlikvidován deficit státního rozpočtu a mělo dojít k zavedení nové měnové jednotky Australu. Právě tato měna se měla stát symbolem nových přístupů a naděje pro boj s hyperinflací (Chalupa, 2002). Průměrná inflace totiž mezi léty 1980 a 1989 dosahovala 750 %, maximální hodnota za toto období byla 4923 %. Plán Austral neuspěl, vláda nebyla schopna řešit hlavní problémy argentinské ekonomiky (Jonáš, 2002) Vývoj v 90. letech 20. století Po nástupu nového prezidenta Menema se hlavním pilířem nového hospodářského programu stal tzv. Convertibility Plan (plán směnitelnosti), který byl přijat v dubnu roku Tento plán zavedl volnou směnitelnost argentinského pesa a amerického dolaru v pevném poměru 1 : 1. Vznikl tzv. měnový výbor, který do oběhu uvolňoval jen tolik domácí měny, kolik dolarů měl stát ve svých rezervách. V počátku pevného kurzu klesla inflace na 2,2 %.V roce 1991 dosáhl HDP reálného růstu 10,4 % a v roce 1993 pak 6,3 %. Podíl domácností pod hranicí chudoby poklesl mezi léty 1989 a 1994 z 29 % na 13 % (Jonáš, 2002). Míra inflace 1,6 % v roce 1995 byla obdivuhodná i ve srovnání se zeměmi EU. Odvrácenou stranou mince ekonomického růstu a úspěšné redukce personálu státního aparátu byla rostoucí nezaměstnanost, která v roce 1996 dosáhla 16 % ve srovnání s rokem 1990, kdy dosahovala výše jen 7 % (Chalupa, 2002.). Tato situace vycházela z faktu, že argentinské zboží se díky silnému pesu stávalo drahým. Důsledkem byl pokles zakázek na domácím trhu a ztráta pracovních příležitostí (Vávra, 2003). Nastolení cenové stability a dynamický hospodářský růst se staly lákadlem pro zahraniční investory. Jedním zdrojem přílivu zahraničního kapitálu byl radikální program privatizace státního majetku. Vláda privatizovala telekomunikace, letecké společnosti, výrobu a rozvod elektřiny a plynu, a dokonce těžbu ropy a uhlí. Dále nabízela liberální podmínky pro investice nerezidentů. Liberální ekonomické reformy však byly provedeny nedbale a nekvalifikovaně. Výnosy byly rychle utraceny bez trvalého efektu. Terčem kritiky se staly příliš dobré vztahy Menema a významných podnikatelů. V této souvislosti se mluví o korupci a klientelismu (Jonáš, 2002). 19

21 V roce 1989 vznikl tzv. Bradyho plán, který nabízel zadluženým zemím pomoc. Ta byla realizována formou směsi odpuštění dluhů, nových půjček a dluhových úlev (Silný, 2003). V roce 1993 dosáhla Argentina v rámci tohoto plánu dohody s věřitelskými zahraničními bankami, čímž byla definitivně uzavřena dluhová krize z 80. let (Jonáš, 2002). Nicméně, jak ukazuje tabulka č. 3, dluh se ve vztahu k exportu i HDP stále zvyšoval. Konkrétní hodnoty dluhu jsou zobrazeny dále v tabulce číslo 4. Tabulka č. 3. Vnější veřejný dluh a dluhová služba (v %) Dluh/HDP 27,7 27,8 39,2 42,0 45,7 48,6 53,7 52,7 Dluh/vývoz 395, ,2 338,6 358, ,7 487,9 Splátky/vývoz 36,8 31,8 30,4 39,5 50,2 57,5 75,8 93,5 Zdroj: Jonáš, 2002 V první polovině 90. let zkomplikovaly situaci v Argentině dva vnější šoky. Především to bylo zvýšení úrokových měr ve Spojených státech amerických ze 3 % na 6 % během jednoho roku a tzv. mexická krize (Cibilis, Debayani, Weisbrot, 2002). Tyto dvě vnější příčiny způsobily velké navýšení vnějšího dluhu jak je zřejmé z tabulky č. 4. Je vidět, že vnější veřejný dluh tvořil od 2. pol. 90. let většinu celkového vnějšího dluhu a soukromý vnější dluh tvořil tu menší část. Tabulka č. 4. Hodnoty vnějšího dluhu ve 2. pol. 90. let 20. stol (v mld. USD) Vnější dluh 99,0 112,0 130,8 141,5 147,9 150,4 Z toho veřejný 55,8 63,0 67,6 77,2 84,6 91,4 Zdroj: Jonáš, 2002 V důsledku mexické krize se zahraniční investoři začali dívat poněkud se znepokojením na Argentinu. Argentinské banky zjistily, že není tak snadné obnovovat úvěrové linky od zahraničních bank, a proto musely likvidovat část poskytnutých úvěrů domácím podnikům, aby získaly potřebnou likviditu. Za normálních okolností by dočasnou potřebu likvidity jinak zdravých bank pokryla centrální banka. Ta však byla svázána měnovým výborem a tak nemohla tuto funkci plnit. Argentinští střadatelé začali rovněž pochybovat o tom, 20

22 nakolik bezpečné jsou jejich (převážně dolarové) úspory v argentinských bankách, a začali pro jistotu svoje vklady stahovat. Došlo k prudké recesi. Vládě se však podařilo bankovní krizi tentokrát zažehnat (Jonáš, 2002). V květnu roku 1995 vyhrál volby opět Carlos Menem, což učinilo konec spekulacím o případném opuštění měnového výboru a fixního kurzu dolaru na pesa. Argentina reaktivovala program finanční pomoci s MMF a SB poskytla rozsáhlou finanční pomoc na podporu bankovního sektoru. Jako podmínku vnější finanční pomoci musela přijmout restriktivní fiskální politiku. Banky byly po předchozí zkušenosti mnohem obezřetnější. Nezaměstnanost opět vzrostla stejně jako podíl domácností pod hranicí chudoby. Někteří analytici upozorňovali na nedostatečně rozvinutý systém sociální podpory, který spolu s vysokou nezaměstnaností může v budoucnosti vést k sociálních nepokojům a politickým tlakům na změnu hospodářské politiky (Jonáš, 2002). Po období hospodářského poklesu v roce 1995 došlo opět výraznému oživení ekonomické aktivity doprovázené obnoveným přílivem zahraničního kapitálu. Reálný HDP vzrostl v roce 1996 o 5,5 %, a o rok později dokonce o 8,1 %. V létě 1997 vypukla finanční krize v Thajsku a postupně se rozšířila na další země jihovýchodní Asie. Nově vznikající tržní ekonomiky přestaly rázem být oblíbeným cílem zahraničního kapitálu, a krize se šířila dále. Když Rusko pozastavilo splácení části svého zahraničního dluhu v létě roku 1998, situace se výrazně zhoršila. A když se pak na podzim roku 1998 dostala do potíží Brazílie, bylo jasné, že Argentina se problémům nevyhne. Argentinští vývozci zaznamenali výrazné zhoršení své konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost argentinského vývozu trpěla rovněž v důsledku silného dolaru, na který byla argentinská měna vázána. Ztráta konkurenceschopnosti, spolu s prudkým poklesem přílivu zahraničního kapitálu, měly za následek propad investic, nižší růst vývozu a pokles HDP v roce 1999 o 3,5 %. Koncem 90. let se začal projevovat druhý problém fixního kurzu a režimu měnového výboru. Hospodářská recese nevedla ke zlepšení běžného účtu platební bilance. Vzhledem k omezeným možnostem financovat tento schodek soukromým zahraničním kapitálem byla Argentina nucena ve stále větší míře spoléhat na financování z oficiálních zdrojů, především od MMF (Jonáš,2002). 21

23 4.2. Státní bankrot V roce 1999 se konaly opět prezidentské volby a nová vláda, v jejímž čele stanul prezident Fernando de la Rua. Rozpočet pro rok 2000 byl formulován jako restriktivní, a byl podpořen novým tříletým programem finanční pomoci od MMF ve výši zhruba 7 mld. USD Schodek veřejného rozpočtu měl podle programu MMF poklesnout z 3,8 % HDP v roce 1999 na 2,3 % v roce Bohužel předpoklad, že fiskální restrikce povede k obnovení důvěry zahraničních investorů, se nenaplnil. Úrokové splátky pohlcovaly stále větší část rozpočtových příjmů (Jonáš, 2002). Argentina byla ve velmi složité situaci. Aby mohlo dojít k obnovení hospodářského růstu, potřebovala obnovit přístup k zahraničnímu financování od soukromých investorů. A naopak, aby byli zahraniční investoři ochotni do Argentiny investovat, Argentina musela nejprve vykázat známky hospodářského oživení. Bohužel ale Argentina žádný nástroj k tomuto oživení neměla. Jedinou její nadějí bylo doufat, že finanční pomoc od MMF poskytne potřebný impuls pro obnovení růstu a důvěry investorů, a že povede k obnovení přílivu soukromého zahraničního kapitálu. K růstu ale nedošlo (Jonáš, 2002). Na počátku roku 2000 požádala Argentina o zvýšení objemu finanční pomoci v rámci programu schváleného MMF. Objem schválené finanční pomoci byl prakticky zdvojnásoben na 13,7 mld. USD (Takagi, 2004). Hlavním cílem tohoto rozšířeného programu bylo opět snížení schodku veřejných rozpočtů, a dále celá řada strukturálních opatření s cílem podpořit konkurenceschopnost argentinské ekonomiky. Avšak navzdory tomuto zvýšenému objemu oficiální finanční pomoci se růst v Argentině nedostavoval. Na jaře 2001 se argentinská vláda uchýlila k zoufalým opatřením. Ta simulovala devalvaci argentinské měny a měla omezit dovozy a podpořit vývozy. Očekávané výsledky se však nedostavily, pouze se dále komplikoval daňový systém a narušila se již tak omezená důvěra v zachování měnového výboru a fixní parity. Čím déle však trvala hospodářská krize, tím více rostly náklady na zachování fixního kurzu a tím více rostly pochybnosti o ochotě a schopnosti vlády tento režim zachovat. Tím pádem důvěra v argentinskou ekonomiku, schopnost udržet fixní paritu a splácet zahraniční závazky nadále klesala. V polovině roku 2001 nakonec Argentina ztratila zcela přístup na zahraniční kapitálové trhy a byla nucena přijmout drastická opatření. Byl schválen zákon o nulovém rozpočtovém schodku. Hlavním nástrojem k dosažení nulového schodku bylo snížení mezd a důchodů zaměstnanců veřejného sektoru o 13 %. Argentina rovněž podnikala kontroverzní operaci restrukturalizace svého zahraničního dluhu. 22

24 Tato restrukturalizace však měla za následek výrazné zvýšení dluhové služby ve střednědobém horizontu, protože musela investorům nabídnout vyšší úrokové míry (Jonáš, 2002). Koncem srpna 2001 pak došlo k něčemu, co se stalo později terčem značné kritiky: MMF na naléhání Argentiny přistoupil na další navýšení objemu finanční pomoci v rámci programu schváleného v březnu 2000, nyní z 10,6 mld. USD na téměř 17 mld. USD. Ale ani tato štědrá pomoc již nepomohla (Jonáš, 2002). Na počátku prosince roku 2001 dospěl MMF k závěru, že Argentina nebude schopna cíl nulového rozpočtového schodku dosáhnout a že současný hospodářsko-politický program nezajišťuje obnovení stability a růstu v budoucnu. MMF proto neuvolnil plánovanou úvěrovou tranši, a vleklá krize v Argentině spěla ke svému vyvrcholení (Jonáš, 2002). Také SB a Meziamerická rozvojová banka (IADB) oznámily, že zmrazily Argentině plánované úvěry v hodnotě 1,01 mld. USD (Vávra, 2003). Následoval panický run na banky, zavedení bankovních prázdnin zmrazení vkladů a přijetí administrativních opatření k zamezení odlivu kapitálu. Pro obyvatelstvo Argentiny, trpící již téměř 4 roky vleklou krizí, to bylo již moc. Zmrazení vkladů vyvolalo sociální nepokoje, pád vlády (Jonáš, 2002). Chování veřejnosti přimělo vládu k zavedení řady omezení. V prosinci mohli obyvatelé za jeden týden vybrat v hotovosti pouze 250 USD (přitom průměrná týdenní mzda střední vrstvy činila zhruba USD). Navíc vláda zabavila peníze domácích penzijních fondů. Po dvou měsících byl limit zvýšen na USD měsíčně. Řada lidí se snažila úspory v domácí měně převádět na dolary a držet je mimo banku (Vávra, 2003). Finanční krize vyústila v nejhorší násilnosti za posledních více než deset let. Lidé se nechtěli smířit s tím, že politici řeší svou nekompetentnost na jejich úkor. Na ulicích se rozhořely potyčky mezi demonstranty a policií a lidé rozzuření kvůli opatřením vlády začali rabovat obchody. Při nepokojích zahynulo nejméně 16 lidí. Více než sto dalších lidí bylo zraněno, přes 300 lidí zadržela policie (Vávra, 2003). Vláda a prezident Fernando de la Rua byli nuceni nepokoje před vánocemi 2001 řešit silově. Dne 19. prosince vyhlásil prezident v zemi stav obležení, což uděluje bezpečnostním silám v zemi zvláštní pravomoci. Pouliční nepokoje tak mohla rozehnat i armáda. Byla zakázána veškerá veřejná shromáždění a na rozehnání tisíců lidí použila policie slzný plyn. Prezident obvinil z těžkostí státu účastníky nepokojů a nazval je nepřáteli republiky. Začal boj o důvěryhodnost politiků. Nástupce de la Ruy, Adolfo Rodriguéz Sáa sliboval, že 23

25 nebude devalvace, že peníze půjdou přednostně chudým a na vytváření nových pracovních míst, že se zvýší limit výběru z bankovních účtů. Sliby neplnil a byl nucen odstoupit (Vávra, 2003). Vláda za předsednictví prezidenta Eduarda Duhalde zavedla na začátku roku 2002 plánovanou ekonomiku, především pevné ceny zboží v obchodech. Začal se projevovat nedostatek některého zboží v obchodech. Byla zoufale vyhlížena pomoc ze zahraničí. MMF však podmiňoval záchranný úvěr omezením státních výdajů. Státní rozpočet na rok 2002 byl ořezán na třetinu v porovnání s rokem předcházejícím. Zaměstnanost dosahovala 20 % a rostl počet lidí, kteří se vystěhovali do ciziny (Vávra, 2003). Aktuálním problémem na přelomu let 2001 a 2002 byl nedostatek likvidního kapitálu. Začátkem roku 2002 nebyly splaceny státní dluhopisy. Vláda vyhlásila státní bankrot. Dále pak slíbila, že úspory občanů na dolarových účtech budou zachovány, ale brzy na to byly všechny dolarové vklady v zemi převáděny na pesa. Obyvatelé tak přišli zhruba o 40 % svých úspor. Dolar přestal být volně přístupnou měnou. Mnozí lidé podali na vládu u soudů žalobu proti vládním nařízením, která zmrazují bankovní vklady. Ústavní soud dal jednomyslně za pravdu střadatelům a konstatoval, že postup vlády odporuje ústavě. Další reakcí vlády tak bylo vydání nového nařízení, které zakazovalo soudům přijímat žaloby proti vládě (Vávra, 2003) Hlavní příčiny krize Podle Pavla Kohouta (2004) byly hlavní příčiny státního bankrotu v Argentině následující. - složitý a neprůhledný systém veřejných financí - rigidní trhy práce - fixní měnový kurz - nedostatek důvěry ve finanční systém, nedostatečně vyvinuté kapitálové trhy - nepříznivá časová struktura státního dluhu - korupce Složitý a neprůhledný systém veřejných financí Argentinský systém veřejných financí je kvůli federativnímu uspořádání velice složitý. Jednotlivé provincie mají značnou volnost v rozhodování o fiskální politice. Pravomoci a zodpovědnost nejsou rovnoměrně vyvážené. Centrální vláda je v nevýhodě vůči provinciím, kterým nemůže dávat přímé pokyny, avšak musí řešit jejich problémy. Výběr daní je velice složitý a nákladný, protože zákony a daňové sazby se liší provincie od provincie. Na problémech argentinských veřejných financí se patrně též nepříznivě 24

26 podepsaly rady MMF, který doporučil zvýšení daní, což vedlo k poklesu daňového inkasa. Za zmínku také stojí rivalita mezi provinciální a federální vládou způsobující minimální ochotu ke vzájemné spolupráci a znemožňující dosáhnutí žádoucí fiskální disciplíny Rigidní trhy práce Silná legislativa na ochranu zaměstnanců a pracovních míst se počátkem 90. let ještě výrazně zpřísnila. Byla zavedena podpora v nezaměstnanosti. Zákon předepisoval zaměstnavateli v případě bezdůvodných výpovědí vyplácet zaměstnancům náhrady. Za bezdůvodné snížení platu bylo považováno například snížení platu nebo převedení zaměstnance na jinou práci v rámci podniku. Rigidní pracovní legislativa a velmi široké pokrytí pracující populace kolektivními smlouvami měly za následek, že zaměstnavatelé nemohly reagovat na zhoršení své ekonomické situace snižováním mzdových nákladů Fixní měnový kurz Pevná vazba pesa na americký dolar byla zpočátku chápána jako permanentní vysvobození z měnové nestability. V průběhu 90. let se však ukázaly důsledky faktu, že se tak země připravila o možnost reagovat na nepříznivý vývoj mezinárodní ekonomické situace devalvací či depreciací své měny. Tento faktor se projevil po mexické krizi a následně po devalvaci brazilské měny Nedostatek důvěry ve finanční systém, nedostatečně vyvinuté kapitálové trhy Veřejnost začala být po dlouhodobých špatných zkušenostech s finančním a bankovním systémem značně nedůvěřivá. To se projevilo zvýšeným výběrem vkladů z bank. V roce 1994 vkladatelé odčerpali z bank 8 % depozit, přestože k panice nebyl tehdy důvod. Argentinská krize nezačala jako bankovní krize, problémy s bankami začaly teprve poté, co se v problémech ocitly veřejné finance. Obojí problémy pramenily především z problémů podniků. Na kapitálových trzích se nedůvěra projevila vysokými rizikovými přirážkami na argentinské dluhopisy. To následně způsobilo zvýšení nákladů na dluhovou službu. Banky privatizované v 90. letech dostaly od svých nových zahraničních vlastníků za úkol dodržovat vysoké standardy kapitálové přiměřenosti a opatrnosti v půjčování peněz. Dále docházelo k vytěsňování soukromých cenných papírů z trhu velkým objemem vládních cenných papírů. To ještě z velké části zhoršilo průběh krize. 25

27 Nepříznivá časová struktura státního dluhu V době těsně před vyhlášením argentinského státního bankrotu činil celkový objem státního dluhu jen asi 56 % HDP. To je z hlediska některých evropských zemí (Itálie, Belgie) víceméně bezproblémová částka. Argentinský veřejný dluh byla ale zatížen velmi vysokými úrokovými sazbami a měl špatnou strukturu z hlediska durace Korupce V důsledku pravděpodobně velmi rozšířené korupce na všech stupních státní správy došlo ke značným finančním ztrátám, zejména v průběhu privatizací. Dalším negativním vlivem korupce na veřejné finance je naprosté minimalizování souhlasu občanů s nepopulárními úspornými opatřeními. Pokud jsou si občané vědomi existence korupčního prostředí, nemají pochopení pro žádná úsporná opatření MMF a Argentina v letech Mezinárodní měnový fond sehrál v argentinské krizi významnou roli. Z jeho pozice vyplývá, že stojí jak na straně věřitele, který si sjednává podmínky za jakých půjčí, tak na straně poradců, podle jejichž rad se může jednat či nikoliv. Od roku 1991 do roku 2001 podpořil MMF Argentinu několika úspěšnými finančními opatřeními. Dále pak MMF poskytl Argentině v tomto časovém rozmezí technickou spolupráci ve formě 50 misí, která se týkala hlavně finančního a bankovního sektoru ve snaze podpořit cíle podpůrných programů MMF (Takagi, 2004). Situace v Argentině se vyhrotila první týden v prosinci roku 2001, kdy MMF odepřel půjčení 1,3 mld. USD, které měly být použity ke splacení argentinského vnějšího dluhu. Ten v té době dosáhl 142 mld. USD. MMF prohlásil, že vláda vedená prezidentem Fernandem de la Rua nesplnila závazky širší podpory škrtů ve výdajích. Toto prohlášení však bylo nepravdivé (Halevi, 2002). Tak se rozvířila otázka působení a vlivu MMF na situaci v Argentině. MMF zpracoval evaluační zprávu s názvem The IMF and Argentina, Ta s odstupem času hodnotí přístup a vztah mezi zástupci argentinské vlády a vyjednavači z MMF. Ve zprávě se objevují výsledky rozsáhlých studií o vnitřních i vnějších faktorech, které tuto krizi způsobily. Kombinace následujících faktorů je považována za kritickou: - slabá fiskální politika - pevný měnový režim - nepříznivé vnější šoky 26

28 Kontroverzním a zároveň často diskutovaným počinem argentinské vlády bylo zafixování pesa na dolar v poměru 1 : 1. Tento krok byl MMF podporován až do mexické krize, kdy se zvedly diskuze ohledně udržitelnosti tohoto režimu. Viděno z dnešní perspektivy roky 1996, 1997 mohly být poslední příležitostí opustit režim fixního pesa bez velkých výdajů. Problémem byla prestiž prezidenta Menema, která byla spojena s tímto měnovým režimem a těšila se veřejné podpoře. Nicméně MMF mohl vládu významněji povzbuzovat, pomocí politických rad a nabídky finanční podpory, v úvahách o opuštění fixního režimu. V pozdějších analýzách se opět dochází k závěru, že opuštění fixního režimu by bylo příliš nákladné a není vyloučeno, že by mohlo vést opět k hyperinflaci (Takagi, 2004). V roce 2000 byl navíc zvolen nový prezident a ten chtěl ukázat, že nedovolí opakování situace z konce 80. let. Další chybou ze strany MMF, která se v evaluaci vyskytuje, bylo silné podcenění udržitelnosti dluhu. MMF ve zprávě přiznává své selhání v oblasti analýz životnosti fixního režimu a určení udržitelnosti dluhu. Viděno z dnešního pohledu MMF nezahrnul do svých analýz čísla důležitých ekonomických charakteristik, které způsobily, že Argentina byla tak zranitelná (Takagi, 2004). V roce 1990 přistoupla Argentina ke komplexním tržně orientovaným reformám. Ty samy o sobě neměly vliv na zvýšení efektivity v reálné ekonomice. Strukturální reformy významně souvisely s MMF. Mezi tyto reformy patřily, strukturální daňová reforma, reforma daňových vztahů mezi federální a provinční vládou, reforma trhu práce, reforma sociálního zabezpečení a opatření ke zlepšení dobrého stavu finančního systému. Na realizaci těchto reforem pracoval MMF po boku se SB a IADB. Míra zapojení těchto organizací do reforem se lišila. Například iniciativy na reformu finančního sektoru a reformu sociálního zabezpečení vyšly ze strany argentinských autorit. MMF tlačil autority především k reformě pracovního trhu a reformě financování provincií (Takagi, 2004). Mezi lety 2000 a 2001 přistoupil MMF ke krizovému managementu. Během této doby použila Argentina nejrůznější nástroje k podpoře finančních potřeb, které zahrnovaly: dobrovolnou dluhovou restrukturalizaci bez zásahů oficiálního navýšení, veřejné garance a jiné pobídky mající za účel zvýšit financování ze soukromých zdrojů a soukromé podmíněné kreditní linky. Dobrovolná dluhová restrukturalizace byla realizována formou mega-swapu, kdy 52 starých dluhopisů bylo nahrazeno 5 novými dluhopisy s delší dobou splatnosti (Takagi, 2004). Souhrnný pohled MMF na krizi je následující. Celkový kolaps argentinské ekonomiky reprezentuje chyby argentinských politiků, kteří nezahájily dostatečná nápravná opatření 27

29 včas. MMF podporován hlavními podílníky také chyboval, protože nedokázal včas zastavit podporování strategie, která nebyla udržitelná. Jak se krize prohlubovala nedokázal MMF spolu s argentinskými autoritami vyvíjet alternativní strategii, která mohla zmírnit konečné náklady (Takagi, 2004). Ze zprávy vyšlo najevo, že Argentina platí za své chyby, ale i za chyby MMF. Rozdíl je ovšem v tom, že Argentina je dlužník a MMF věřitel. Argentina jako jediná nese za tyto chyby následky (Takagi, 2004) Situace od bankrotu po současnost V prvním čtvrtletí roku 2002 pokleslo HDP na rekordních 16,3 % roční sazby. Nezaměstnanost zůstala na 21,5 % a reálné mzdy poklesly o 18 % oproti předchozímu roku. Více než polovina Argentinců žila pod hranicí chudoby. Zasaženy byly především děti. Příběhy o dětech omdlévajících ve školách pro nedostatek výživy a příběhy o lidech lovících psy, kočky, krysy nebo koně ve snaze přežít se často objevují i v tisku. V prvních několika měsících roku 2002 nebylo stále jasné, zda se MMF a Argentina dohodnou na nějakém novém půjčkovém ujednání. Otevřenou otázkou tak bylo, zda by nebylo lepší, aby Argentina vytvořila vlastní plán obnovy (Cibilis,Debayani, Weisbrot, 2002). Hodnoty veřejného dluhu byly po bankrotu poměrně vysoké (viz. tabulka č. 5). Tabulka č. 5. Veřejný dluh Argentiny po bankrotu (v mld. USD) DLUH FEDERÁLNÍ 143,8 137,0 177,8 VLÁDY Z toho u: A: Veřejných věřitelů 36,1 35,7 37,5 1. Multilaterální 31,6 30,8 31,0 MMF 14,0 14,3 15,5 SB 9,4 8,5 7,5 IADB 8,2 8,0 8,0 2. Bilaterální 4,5 4,9 6,5 B: Soukromých 42,3 98,4 134,2 věřitelů C: Ostatních 65,4 2,9 6,1 DLUH 23,3 15,6 7,0 PROVINCIÁLNÍCH VLÁD Celkem 167,1 152,6 184,8 Zdroj: IMF, 2005c 28

30 MMF v polovině března roku 2002 vyhodnotil situaci v Argentině a s její vládou se dohodnul na následujícím postupu. Konsistentní monetární a fiskální politika, fundamentální struktura a institucionální reformy, které mají obnovit důvěru v bankovní systém a vytvoření poctivého a fungujícího podnikatelského prostředí (Vávra, 2003). Dva a půl roku po bankrotu se zdálo, že Argentina vstupuje do nové politické a ekonomické fáze. Prezident Nestor Kirchner, zvolen v květnu roku 2003, prohlásil, že doba neoliberalismu je pryč. Ekonomická aktivita v zemi se obnovila rychleji než se očekávalo. Skupina Economistas de Izquierda, která vznikla jako sdružení kritických ekonomů, vytvořila Program pro všeobecnou ekonomickou obnovu. Upozorňuje na ekonomický model, který zbídačuje zemi a poukazuje na dramatickou společenskou degradaci, která se ještě prohlubuje (Economistas De Izquierda, 2004). Následující tabulka charakterizuje situaci v Argentině z pohledu číselných údajů. Tabulka č. 6. Argentina z pohledu čísel Údaj Hodnota Rok Počet obyvatel HDP (podle parity kupní síly) 537,2 mld. USD 2005 Reálný růst HDP 8,3 % 2005 HDP na jednoho obyvatele USD 2005 HDP podle jednotlivých sektorů: zemědělství průmysl služby 10,5 % 35,8 % 53,7 % 2004 Nezaměstnanost 11,1 % 2005 Počet lidí pod hranicí chudoby 38,5 % 2005 HDI index 0, Míra inflace (podle spotřebitelských cen) 11,8 % 2005 Rozpočet: příjmy 42, 63 mld. USD 2005 výdaje 39,98 mld. USD Přímé zahraniční investice 0,8 % z HDP 2003 Oficiální rozvojová spolupráce (obdržená) 0,1 % z HDP 2003 Oficiální rozvojová spolupráce (obdržená) 109,4 mil. USD 2003 Veřejný(vládní) dluh 69,7 % z HDP 2005 Vnější dluh 119 mld. USD 2005 Dluhová služba 10,8 % z HDP 2003 Dluhová služba Vytvořeno autorkou na základě těchto zdrojů: CIA 2006, UNDP ,7 % z exportu zboží, služeb a příjmů ze zahraničí