UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav speciálněpedagogických studií. Bakalářská práce. Iveta Novotná

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav speciálněpedagogických studií Bakalářská práce Iveta Novotná Muzikoterapie u dětí se zrakovým postižením Olomouc 2013 Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne: Iveta Novotná

3 Poděkování Ráda bych poděkovala paní Mgr. Veronice Růžičkové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, povzbuzení a podporu při psaní bakalářské práce. Poděkování patří také zaměstnancům a dětem z Mateřské školy pro zrakově postižené v Brně za jejich vstřícnost a spolupráci. Zvláštní poděkování náleží PhDr. Kataríně Grochalové za poskytnutí cenných informací, materiálů a za ochotu podělit se o své zkušenosti.

4 ANOTACE Jméno a příjmení: Iveta Novotná Katedra: Ústav speciálněpedagogických studií Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D. Rok obhajoby: 2013 Název práce: Muzikoterapie u dětí se zrakovým postižením Název v angličtině: Musical therapy for children with visual disabilities Anotace práce: Závěrečná práce se zabývá muzikoterapií u dětí se zrakovým postižením. Vymezuje problematiku všech terapií ve speciální pedagogice, přičemž je detailněji popsána muzikoterapie a její FMT-metoda. Dále je rozpracována problematika osob se zrakovým postižením se zaměřením na předškolní věk. Záměrem kvalitativního šetření, které proběhlo v Mateřské škole pro zrakově postižené v Brně, bylo zjistit, jak muzikoterapie působí na děti se zrakovým postižením. Klíčová slova: terapie ve speciální pedagogice, procesuální stránka terapií, muzikoterapie, FMT-metoda, osoba se zrakovým postižením, edukace dětí se zrakovým postižením do 6 let, nejčastější oční vady v dětském věku, muzikoterapie a zrakové postižení Anotace v angličtině: This thesis is concerned with music therapy of children with visual disabilities. It determines the issues of all therapies within special education, while it is focused in detail on music therapy and its FMT method. Furthermore, it elaborates the issues of persons with visual disabilities with focus on preschool age group. Intention of qualitative research, which took place in Primary school for visually disabilities in Brno, was

5 to discover how music therapy influences children with visual disabilities. Klíčová slova v angličtině: Special education Therapy, procedural side of therapy, Music therapy, FMT method, person with visual disabilities, education of children younger than 6 years with visual disabilities, most frequent visual disabilities in age group of children, music therapy and visual disabilities Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: 61 Jazyk práce: CZ

6 OBSAH Úvod Terapie ve speciální pedagogice Základní vymezení Procesuální stránka terapií Druhy terapií Muzikoterapie Vývoj muzikoterapie Formy a modely muzikoterapie Autoterapie a heteroterapie Individuální, skupinová a komunitní muzikoterapie Aktivní a receptivní muzikoterapie FMT-metoda Osoba se zrakovým postižením se zaměřením na předškolní věk Klasifikace zrakového postižení Důsledky s různým stupněm zrakového postižení Edukace dítěte se zrakovým postižením do 6 let Nejčastější oční vady v dětském věku Muzikoterapie v Mateřské škole pro zrakově postižené, Brno Cíle práce Metodika práce Průběh šetření Průběh muzikoterapeutické hodiny Analýza muzikoterapeutického procesu Interview s muzikoterapeutkou Doporučení pro praxi Závěr Seznam zkratek Seznam bibliografických citací... 56

7 ÚVOD Terapie jsou ve speciální pedagogice velmi rozšířené a oblíbené. Setkáme se u nich s tolika kladnými emocemi a to jen díky terapeutickým prostředkům jako je hra, hudba, zvíře, výtvarné umění a další. Téma Muzikoterapie u dětí se zrakovým postižením bylo zvoleno hlavně z důvodu aktuálnosti a také z důvodu, že muzikoterapie u jedinců se zrakovým postižením není z hlediska kvantity tak rozšířena. V současné době je v České republice 9 speciálních mateřských škol, které jsou určeny pro děti se zrakovým postižením od 3 do 6 let, najdeme je ve městech jako Brno, Praha, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Havířov, Kladno, Zlín a Karviná. Ale s muzikoterapií se setkáme pouze v Mateřské škole pro zrakově postižené v Brně, konkrétně s modelem Funkčně orientované muzikoterapie (dále jen FMT-metoda). Zde ji provádí diplomovaná muzikoterapeutka PhDr. Katarína Grochalová, která ji studovala ve Švédsku na Uppsalském hudebně-terapeutickém institutu. Bakalářskou práci jsem rozdělila na 4 kapitoly. V první kapitole se zaměřuji na terapie ve speciální pedagogice. Kapitolu jsem do bakalářské práce zařadila z důvodu populárnosti, žádanosti, a protože do nich muzikoterapii řadíme. Popisuji podrobněji, co znamená pojem terapie, jak jsou pojímány obecně, jak z pohledu speciální pedagogiky. Věnuji se i průběhu terapeutického procesu, jeho hlavními činiteli, kterými jsou terapeut, klient a obsah. Na konci celé kapitoly krátce charakterizuji jednotlivé terapie, které se ve speciálněpedagogické péči objevují. Druhá kapitola je pro nás podstatnější, věnuje se konkrétně problematice muzikoterapie. Zmíním se, jak se postupně vyvíjela od pravěku po současnost, jaké má formy a modely. Existuje celá řada modelů a koncepcí, kdy je každá zaměřená na něco jiného a tím pádem má i jinou cílovou skupinu. Zaměřím se hlavně na model FMT-metody, která je realizována v Mateřské škole pro zrakově postižené v Brně. Dále se budu zabývat osobami se zrakovým postižením, zejména jejich klasifikací, důsledkům a edukací v předškolním věku. Zmíním samozřejmě i ty nejčastější oční vady, které postihují dětskou populaci. Poslední kapitola je zaměřena prakticky, kdy zodpovím cíle bakalářské práce pomocí kvalitativního šetření, tedy zda má muzikoterapie pozitivní vliv na děti se zrakovým postižením a na ovlivnění jejich osobnosti. K šetření využiji metodu pozorování a pro ucelený pohled na muzikoterapii FMT-metody v předškolním věku, polostrukturované interview s muzikoterapeutkou PhDr. Katarínou Grochalovou. 7

8 1 TERAPIE VE SPECIÁLNÍ PEDAGOGICE V kapitole se zaměříme všeobecně na terapie ve speciální pedagogice. Je vhodné se na začátku zmínit, co to terapie jsou, jak jsou pojímány obecně a jak z pohledu speciální pedagogiky. Nesmíme také opomenout průběh terapeutického procesu i s jeho hlavními činiteli, kterými jsou terapeut, klient a obsah. Na konci kapitoly charakterizujeme jednotlivé druhy terapií. 1.1 Základní vymezení Předmětem zájmu speciální pedagogiky je především výchova a vzdělávání zaměřené na osvojování si kultury společnosti (neboli enkulturace) osobami, které jsou znevýhodněny ve společenském životě. Znevýhodnění může být z důvodů subnormální funkčnosti, organického poškození organismu nebo z důvodů kulturních či sociálněadaptačních odlišností. Terapeutické přístupy jsou důležitou součástí procesu enkulturace výše zmíněných osob. (Müller, 2005) Horňáková (in Pipeková a kol., 2001) definuje terapii jako proces, který uplatňuje terapeutické postupy na zlepšení narušených funkcí a zprostředkování zkušeností pro pozitivní změnu. Terapeutické přístupy lze obecně vymezit jako způsoby odborného jednání člověka s člověkem, které jsou zaměřeny na určitý cíl. Cílem může být odstranění nebo alespoň zmírnění nežádoucích potíží klienta. Tomu odpovídá i význam slova terapie, jehož řecko-latinský původ odkazuje na léčení, starání se, pomáhání, cvičení. (Müller, 2005) Slowík (2007, s. 54) říká, že: Terapie (z hlediska speciální pedagogiky) je každý odborný postup, který pomáhá dosahovat výchovných a vzdělávacích cílů a současně má také léčebný efekt. Ze všech definic nám vyplývá, že terapie ve speciální pedagogice vede odborník, terapeut, který stanoví cíl terapie tak, aby po jeho dosažení došlo k pozitivní změně u klienta. Müller (2005) na rozdíl od Slowíka vymezuje terapie ve speciální pedagogice z několika úhlů pohledu. Buď navazují na léčbu nemocí v oblasti medicíny, nebo jsou samostatným druhem pomoci při potížích a zaměřují se na důsledky problémů. Podle autora mohou problémy u klienta způsobovat snížení schopnosti seberealizace (ve škole, práci, bydlení, v zájmových aktivitách a dalších). Můžeme vyvodit, že terapie, tedy léčení, se nezaměřuje pouze na výchovu a vzdělávání, jak uvádí Slowík, ale působí na celou osobu jedince, který má určitý problém a cílem je částečně nebo úplně problém odstranit. Nutno podotknout, že se nemusí 8

9 vždy jednat pouze o osobu se zdravotním postižením, někdy potřebuje pomoc překonat překážky i intaktní populace. Je to dáno každodenními situacemi, stresem, pracovním vytížením a dalšími činiteli. Všechny využívané terapie mají společné následující: - probíhají v určitém prostředí a v určitém čase, - mají danou organizační formu (individuální, skupinovou, rodinnou a další), - odpovídají určité organizaci terapeuta (terapeutický přístup i metody práce každého terapeuta by měly mít předem zvolenou koncepci), - důležitou roli hraje věk klienta, jeho příčiny potíží a symptomy, - terapie mohou být zaměřeny na somatické nebo psychické změny u klienta, - mezi cíle patří léčba, prevence a rehabilitace. (Müller, 2005) Původní terapie vychází z medicínských a psychologických disciplín, obecně je lze rozdělit podle využívání bazálních prostředků na terapii chirurgickou, farmakoterapii, fyzioterapii a psychoterapii. Mezi hlavní zdroje speciálněpedagogických terapií lze považovat psychoterapii, která pomáhá člověku dosahovat psychické normality za použití psychologických prostředků. (Müller, 2005) Vymětal (2003) jmenuje psychoterapeutické směry, které mohou inspirovat terapeuty v jejich technikách a metodách, jedná se o směr humanistický, hlubinný, kognitivně behaviorální, transpersonální a další. Müller (2005) uvádí, že kromě psychoterapie mohou být poznatky pro speciálněpedagogické terapie čerpány také z teorie a metodologie fyzioterapie, která díky fyzikálně-stimulujícím prostředkům pomáhá člověku dosahovat tělesné a pohybové normality. Za fyzikálně-stimulující prostředky autor považuje masírování, tlaky, hlazení, držení části těla, změny polohy těla a cvičení. 1.2 Procesuální stránka terapií Protože proces speciálněpedagogické terapie je komplexní, má svá pravidla a strukturu, budeme se v této kapitole zabývat procesuální stránkou a věnovat se terapeutickému procesu s jeho hlavními činiteli. Podle Müllera (2006) má terapeutický proces vždy určité fáze, které můžeme rozdělit podle dlouhodobého nebo krátkodobého hlediska. Fáze, které se týkají dílčích lekcí (krátkodobé hledisko): - v první řadě jde o fázi zaměřenou na navázání kontaktu mezi terapeutem a klientem, 9

10 motivaci a uvedení terapeutické činnosti, - dále se řeší aktuální problémy klienta (hlavní terapeutická práce), - poslední fáze je zaměřena na uzavření problémů, které vyplývají z hlavní terapeutické práce, žádný terapeut by neměl opustit otevřený problém. (Müller, 2006) Fáze týkající se celé terapie (dlouhodobé hledisko): - první fáze se zaměřuje na určení klientova problému a možných postupů při terapii, navazování terapeutického vztahu, motivaci klienta k terapii (je důležité, aby dané téma klienta zaujalo), dohodu o organizaci a obsahu terapie, - další fáze je samotné naplnění terapeutického vztahu a dohodnuté organizace a obsahu terapie (to znamená, že vytyčené cíle, které byly stanoveny v první fázi, by se měly dodržet a naplnit), - finální fáze je podobná jako u krátkodobého hlediska, mělo by dojít k ukončení terapie s tím, že terapeut klientovi doporučí další možnosti. (Müller, 2006) Podobné rozdělení jako Müller uvádí Vymětal (2003). Autor začíná fází indikace klienta, kdy terapeut zvolí optimální formu, prostředky a celkovou strategii terapie. Pokud to terapeut splní, dále pokračuje fází, kdy klienta motivuje k práci, seznamuje s cíli, a poté začíná samotný průběh terapie. Jako poslední krok zmiňuje ukončení terapie, kde terapeut s klientem společně zhodnotí výsledky a popřípadě pokračuje návaznou péčí, která může být ve formě kontrol nebo udržovacích programů. Podle Slowíka (2007) je účinná terapie výsledkem kombinace přístupů k problému klienta a to přístupu: - kauzálního (hledání příčin a souvislostí v klientově případu), - interdisciplinárního (spolupráce s jinými odborníky), - systémového (problém není izolovaný jev, ale je součástí jedinečného systému), - sociointegračního (poznávání klienta v přirozeném sociokulturním prostředí), - individuálního (respektování klienta, jeho aktuálního stavu a potřeb), - finálního (stanovení cílů a postupů), - aktivizujícího (nabídka činností, které umožňují klientovi objevovat svoje možnosti a být aktivní). Müller (2005) místo přístupů hovoří o principech, které se musí dodržovat pro úspěšnost 10

11 terapie. Vesměs se od Slowíkových přístupů rapidně neliší, také zmiňuje důkladnou diagnostiku, interdisciplinární přístup, nutnost dát klientovi prostor pro jeho sdělení a projevy a další, ale navíc zdůrazňuje, že průběh procesu musí vycházet ze základních fází a terapeut nesmí žádnou fázi přeskočit. Terapeut jako činitel terapeutického procesu Terapeutické přístupy v rámci jednotlivých terapií aplikují terapeuti. Jsou to profesionálové, kteří prošli patřičným vzděláváním, které se uskutečňuje hlavně formou výcviku. Každý terapeut může vycházet z různých zdrojů a využívat nejrůznějších prostředků a metod práce. Podle Vymětala (2003) primárně záleží na kvalitě jeho obecně lidských předpokladů, mezi které patří například zralost, tolerance, výborná komunikativnost, autenticita, vysoká schopnost akceptace a hlavně empatie. Ovšem kvalita lidských předpokladů nestačí, terapeut musí mít i odborné znalosti a praxi. Klient jako činitel terapeutického procesu Klient zastává mezi procesními činiteli důležitou roli, pro účinnou terapii by měl terapeut znát věk, zdravotní stav, sociální či jiný problém svého klienta. V textu se budeme věnovat zvláštnostem věku. Klienty rozdělíme do dvou skupin- terapie týkající se dětských a dospělých klientů. U dětských klientů musí být terapeut připraven na zvláštnosti jejich vývoje a tím pádem by měl být kongruentní, což znamená, že by měl vztah zakládat na důvěře a snažit se aby se dítě cítilo bezpečně během terapeutického procesu. Je třeba porozumět dítěti a jeho komunikačním signálům, být akceptující a brát dětského klienta takového, jaký je. Častým problémem (hlavně u začínajících terapeutů) a chybou je citová angažovanost terapeuta na záležitosti dítěte, být apatický ovšem také není přínosné. Ideální je najít správnou rovnováhu mezi vztahem klient-terapeut. (Geldardová, Geldard, 2008) Langmeier, Balcar a Špitz (2000) navíc zmiňují, že pro psychoterapeutický vztah nejsou důležité pouze vlastnosti dítěte a terapeuta, ale i podmínky v prostředí dítěte a to z důvodu závislosti na jeho blízkém rodinném okolí, které dítě ovlivňuje ne vždy přijatelným směrem. U klientely dospělého věku musí terapeut počítat s tím, že klient přichází s určitým očekáváním a vyžaduje od terapeuta vytvoření bezpečného prostředí, to znamená důvěru, 11

12 diskrétnost, zájem a v neposlední řadě respektování jeho specifických potřeb. (Vymětal a kol., 2004) Müller (2005) upozorňuje, že na základě zkušeností si může klient hrát na různé sociální role nebo může zaujímat k problému různé účelné postoje. Obsah terapeutického procesu jako třetí činitel Posledním činitelem terapeutického procesu je jeho obsah, který je vytvářen s ohledem na cíle, jichž se má dosáhnout. Cíle ve speciální pedagogice si obecně strukturujeme podle Müllera (2006): - vzhledem k potřebám klientů (jako například odstranění vnitřních i vnějších frustračních, stresujících faktorů, uvolnění, navazování zdravých vztahů, zvládání emocí, podporu pozitivního sebehodnocení a další), - vzhledem k orientaci a schopnostem terapeuta (použití a zacílení určité metody práce), - s ohledem na zaměření instituce (aby terapeutická práce korespondovala se socioterapeutickým zaměřením léčebné komunity). Zmínili jsme obecné informace, které se týkají terapií, terapeutického procesu. V následujícím textu se zaměříme na jednotlivé druhy terapií, které lze uplatnit ve speciální pedagogice. Každou terapii stručně charakterizujeme na základě daného terapeutického prostředku. 1.3 Druhy terapií Jak už bylo výše zmíněno, psychoterapie je jedním z hlavních zdrojů speciálněpedagogických terapií. Pokud definujeme psychoterapii jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci psychologických prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem, potom můžeme definovat podobně rovněž jednotlivé speciálněpedagogické terapie. (Müller, 2006, s. 31) Je velmi důležité, které terapeutické prostředky terapie využívá, podle nich terapie ve speciální pedagogice rozdělujeme do základních skupin. Existuje velké množství dělení speciálněpedagogických terapií, podle Müllera (2005) zde můžeme zařadit terapii hrou, činnostní a pracovní terapii, psychomotorické terapie, expresivní terapie (arteterapie), terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie). Müller (2005) dále uvádí, že na hranici základních speciálněpedagogických terapií jsou další 12

13 využitelné terapeutické přístupy jako: - rodinná terapie, - terapeutická komunita, - skupinová rozhovorová sezení, - skupiny setkání (encounterové skupiny) a další. V textu si jednotlivé druhy terapií charakterizujeme a definujeme je na základě toho, které terapeutické prostředky používají. Terapie hrou Müller (in Renotiérová, Ludíková a kol., 2006) definuje terapii hrou jako aplikaci prostředků hry, která patří mezi nejdůležitější prostředky ve vývoji formování člověka. Může mít vlastnost výchovnou, diagnostickou (hlavně u dětí) i terapeutickou. Dále říká, že u dětí je možné využívat hračky, loutky, masky a mnohé další, u starších dětí a dospělých je možné využít her sportovních, společenských, dramatických, psychoher a dalších herních činností. Pojem terapie hrou lze chápat v širším a užším slova smyslu. V širším slova smyslu jde obecně o terapeutické využití hry v různých formách, jako například využití dramatické hry v dramaterapii, a v různých oborech. V užším pojetí jde o terapii hrou aplikovanou v práci herního specialisty, který působí na některých dětských odděleních nemocnic, kde pečuje o dobrý psychický stav dětí a o jejich rodiče. Jeho úkolem je navázat s dítětem kontakt, vhodnými prostředky pomáhat dítěti porozumět situaci a vyrovnat se s léčbou i s pobytem v nemocnici, s ostatními členy týmu zajišťovat přátelské, bezpečné a pro dítě vhodné nemocniční prostředí. Herní specialista je řádným členem zdravotnického týmu, spolu vytváří postupy, které zajišťují jednotné řešení dané situace. (Müller, 2005; Valenta a kol., 2001) Pokud to shrneme, tak herní specialista využívá hry, aby dítě pochopilo důvod hospitace, zároveň se hrou snaží dítě odreagovat od stresu a od nemoci. Činnostní a pracovní terapie Jde o dva terapeutické přístupy navzájem se překrývající, protože pro obě platí stejný terapeutický prostředek, kterým je manipulace s materiálním okolím, například s předměty, surovinami a materiály. Pracovní terapie (ergoterapie) podporuje pohodu jedince prostřednictvím zaměstnávání nebo činnosti a směřuje ke konkrétnímu výrobku či výsledku práce. U činnostní terapie má samotný výsledek práce pouze druhořadý význam, hlavní je to, 13

14 co se děje v průběhu terapie. U dětí předškolního a mladšího školního věku je využívána především hra, kterou jsou imitovány činnosti jako například profese, sebeobsluha, hygiena. Mládež a dospělí klienti se zaměřují na rukodělné činnosti s různými materiály a na výcvik v oblasti praktického života. (Müller in Renotiérová, Ludíková a kol., 2006; Krivošíková, 2011) Psychomotorické terapie Pojem psychomotorika vyjadřuje úzkou spojitost motoriky a psychiky. Prioritou psychomotorické terapie je ovlivňování duševních procesů člověka za pomoci tělesné stimulace. (Szabová, 2001) Raimitz (in Pipeková, Vítková, 2001) vidí příbuznost s dalšími podpůrnými metodami, které jsou také orientované na pohyb, například Fröhlichova bazální stimulace, senzorická integrační terapie od Ayersové a cvičení smyslů podle Montessoriové. Müller (2005) uvádí stejně jako Ramitz, že psychomotorika přesahuje do jiných metod, ale zároveň jmenuje některé pohybové techniky, které se využívají během psychomotorické terapie, jako pantomimu, tanec, relaxaci, pohybové hry nebo improvizaci s pohybem a další. Expresivní terapie (arteterapie v širším slova smyslu) Expresivní terapie patří k nejrozšířenější skupině terapií ve školách, školských zařízeních a v dalších institucích zabývajících se edukací. Využívá se zde uměleckých prostředků, které přísluší jednotlivým druhům umění, to znamená dramatickému, hudebnímu, literárnímu a výtvarnému umění. (Müller in Renotiérová, Ludíková a kol., 2006) Z těchto druhů umění utváříme jednotlivé druhy expresivních terapií - dramaterapie, teatroterapie, psychodrama, muzikoterapii, biblioterapii a arteterapii v užším slova smyslu. Dramaterapie, teatroterapie a psychodrama používají prostředky dramatického umění a jejich používání mají společné, ale v jiných faktorech se liší. Dramaterapie je léčebně-výchovná (terapeuticko-formativní) disciplína, v níž převažují skupinové aktivity využívající ve skupinové dynamice divadelních a dramatických prostředků k dosažení symptomatické úlevy, ke zmírnění důsledků psychických poruch i sociálních problémů a k dosažení personálněsociálního růstu a integrace osobnosti. (Valenta a kol., 2006, s. 7) Autor dále uvádí, že v dramaterapii se mnohem častěji volí volná témata a aktivity směřují více ke skupině než k jedinci. Mezi dramaterapií a teatroterapií je výrazný rozdíl v tom, že teatroterapie kromě důrazu na proces terapie klade důraz i na výsledný divadelní tvar a na divadelní vystoupení 14

15 před publikem. Představení pro veřejnost nese pozitivní dopad na sebepojetí, sebehodnocení, seberealizaci a v neposlední řadě je nutné zmínit, že zajišťuje osvětu. Existuje několik teatroterapeutických skupin, u nás například Bohnická divadelní společnost v Praze a ve světě rotterdamské profesionální divadlo Maatwerk. (Valenta a kol., 2006) Třetí zmíněnou terapií, která využívá prostředků dramatického umění je psychodrama, které se od výše zmíněných liší hlavně tím, že se jedná o řízenou dramatickou improvizaci, ve které má dominantní postavení pouze jeden klient. Celá terapie by měla směřovat k tomu, aby klient pochopil svůj problém, své reakce a emoce. Psychodrama používá pět základních prostředků: jeviště, pacienta, který je hlavním protagonistou představujícího především sebe sama (dramatizuje svoje zážitky, pocity, přání, fantazii), dále pak režiséra - terapeuta, pomocné herce a publikum. Psychodrama má k dispozici množství technik: - hraní vlastní role, - monolog, - alter ego - dvojník ztělesňuje vnitřní hlas protagonisty, - výměna rolí - vžití se do myšlení druhého, - zrcadlo - pomocní herci portrétují hlavního protagonistu. (Valenta in Pipeková, Vítková, 2001) Při biblioterapii (či poetoterapii) využíváme literární text pro příznivé změny, jako například prožitky možného úspěchu klienta. Můžeme ji členit na receptivní, kdy literární text je čten nebo přednášen, a aktivní, při které klienti dokončují nebo sami tvoří nový literární text. (Müller, 2005) Výtvarná terapie (arteterapie v užším slova smyslu) je podle Müllera (2006) nejpoužívanější expresivní terapií ve speciální pedagogice. Jako terapeutický prostředek využívá výtvarných činností a technik, hlavně kresby. Díky výtvarné činnosti můžeme porozumět i řeči beze slov, protože má v sobě lidskou expresi (výraz), která nese psychické stavy, dojmy, pocity, nálady a toho se využívá hlavně při diagnostice. Mezi metody arteterapie patří volný výtvarný projev, tematický výtvarný projev, výtvarný projev při hudbě, skupinové výtvarné činnosti a řízený výtvarný projev. (Müller, 2006) Šicková - Fabrici (2002) rozděluje arteterapii na receptivní a produktivní. Receptivní arteterapie je vnímání uměleckého díla, které vybere terapeut s určitým záměrem. Produktivní arteterapie zahrnuje vlastní kresbu, malbu nebo modelování. Muzikoterapie je podle Müllera (2005, s. 30): expresivní terapie vymezitelná svébytným 15

16 využíváním melodie, harmonie, rytmu, zvukové barvy, dynamiky, tempa, druhu tlaku čili základních prvků hudebního umění. Více se o muzikoterapii budeme zabývat v následující samostatné kapitole. Terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie) Ve speciálněpedagogické praxi má animoterapie výjimečné postavení a to z důvodu, že prostředkem terapie je kromě člověka jiný živý tvor, zvíře. Můžeme animoterapii klasifikovat podle zaměření: Animal Assisted Activities (dále jen AAA) a Animal Assited Therapy (dále jen AAT). Kdy u AAA se jedná o aktivity za pomoci zvířat, stačí tedy jejich pouhá přítomnost. Díky přirozenému kontaktu člověka a zvířete dochází ke zlepšení kvality života klienta, spokojenost, pocity štěstí a radosti. U AAT se jedná o terapii za pomoci zvířat, kdy terapeut chce dosáhnout utlumení nežádoucího chování klienta a posílit chování žádoucí. Je nutno uvést, že v tomto případě musí být zvíře speciálně vycvičeno. (Podrápská, Vávrová a kol., 2000) Animoterapie je velmi pestrá. Dělí se na další terapie podle toho, na jaké společenské zvíře je zaměřena, může to být například felinoterapie (terapie s kočkou), ornitoterapie (terapie s ptactvem) a mnohé další. Ovšem nejčastěji se setkáváme s canisterapií a s hipoterapií. V prvním případě je terapeutickým prostředkem pes, ve druhém případě kůň. U canisterapie dochází k působení psa na člověka. Často je pes pro klienta nejspolehlivějším přítelem, který uspokojuje některé ze základních psychických potřeb. Canisterapie může mít různé formy: mazlení se psem, hra se psem a výcvik psa. (Vrbová in Müller a kol., 2005; Nerandžič, 2006) Hipoterapii můžeme z řeckého hippos (kůň) a terapie (léčba) přeložit jako terapie za pomoci koně. V současné době se u nás hipoterapie dělí na: - Hipoterapie (hiporehabilitace) je řazena do oblasti lékařství. Rehabilitace je zde pojímaná ve smyslu fyzikálním, kdy využívá pohybu koňského hřbetu při rytmickém kroku a jeho přenos na klienta. Díky tomu dochází k ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla klienta, který se musí neustále přizpůsobovat pohybové sinusoidě koňského hřbetu. - Pedagogicko-psychologické ježdění patří do oblasti pedagogiky. Vychází z toho, že ježdění nepůsobí pouze jako rehabilitace, ale také působí pozitivně na psychiku klienta a na jeho smysly. - Sportovní a rekreační ježdění je zařazováno do oblasti sportu, kdy osoba se zdravotním postižením aktivně koně ovládá a může se zúčastnit sportovních soutěží. (Dudková in Müller a kol., 2005; Nerandžič, 2006; Hollý, Hornáček, 2005) 16

17 Celá kapitola je věnována terapiím, se kterými se setkáváme ve speciálněpedagogické péči. Terapie se stále vyvíjí a momentálně jsou velmi diskutabilním a aktuálním tématem. Svoboda (2005) zdůrazňuje, že se můžeme setkat se spoustou dalších léčebných metod, které se začaly rozvíjet od konce 20. století až po současnost. Objevuje se snaha rozvíjet nové druhy terapií, jmenujme například známou kryoterapii (terapie extrémním chladem) nebo speleoterapii, kdy jejím základem je využívání mikroklimatu podzemního prostředí (hlavně krasové jeskyně). Ovšem tyto techniky a principy se využívají již od nepaměti, pouze nebyly pojmenované jako terapie. V následující kapitole se zaměříme právě na jednu ze starších terapií, tedy na muzikoterapii. 17

18 2 MUZIKOTERAPIE Jak jsme zmínili v první kapitole, muzikoterapii zařazujeme do expresivních terapií, jejichž společným základem je práce s uměleckými prostředky. Umělecký prostředek u muzikoterapie můžeme vyvodit z názvu (z řeckého moisika nebo latinského musica), jedná se tedy o hudbu, lépe řečeno o terapii neboli léčení za pomocí kombinace hudebních prvků jako melodie, harmonie, rytmus, tempo a dynamika. Tak je muzikoterapie vnímána v užším slova smyslu. Podle Svobody (in Valenta, 2003) se muzikoterapie v širším slova smyslu stává prostředkem komplexního ovlivňování života člověka. Autor poukazuje na to, že muzikoterapie má využití ve více oborech jako je psychoterapie, medicína, psychologie a v neposlední řadě také sociálně a speciálněpedagogické obory. Bruscia (in Moreno, 2005, s. 15) definuje v roce 1989 muzikoterapii jako cílevědomý proces, během něhož terapeut pomáhá klientovi zlepšit, udržet nebo obnovit pocit duševní pohody. Využívá k tomu hudební prožitky a jako dynamická hnací síla slouží vztahy, jež se vytvoří skrze hudební prožitky. Můžeme vyvodit, že důležitým faktorem muzikoterapie je vztah klienta a terapeuta, kdy terapeut cíleně používá hudební prožitky k dosažení duševní pohody klienta. Duševní pohodu můžeme chápat jako spojení duševního a fyzického zdraví. Definice Světové federace muzikoterapie (in Kantor a kol. 2009) z roku 1996 zní: Muzikoterapie je použití hudby a/nebo hudebních elementů (zvuku, rytmu, melodie, harmonie) kvalifikovaným muzikoterapeutem pro klienta nebo skupinu v procesu, jehož účelem je usnadnit a rozvinout komunikaci, vztahy, učení, pohyblivost, sebevyjádření, organizaci a jiné relevantní terapeutické záměry za účelem naplnění tělesných, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Cílem muzikoterapie je rozvinout potenciál a/nebo ovlivnit funkce jedince tak, aby mohl dosáhnout lepší intrapersonální nebo interpersonální integrace a následně také vyšší kvality života prostřednictvím prevence, rehabilitace anebo léčby. Pokud srovnáme definice, můžeme říci, že zde rozhoduje i časový rozestup a rozvoj muzikoterapie, který ještě stále pokračuje. Bruscio považuje za cíl dosáhnout duševní pohody klienta, oproti tomu Světová federace muzikoterapie cíl rozšířila o integraci. Navíc Světová federace muzikoterapie užívá pojem kvalifikovaný muzikoterapeut, který nemusí působit jen na jednoho klienta, ale i na skupinu. Obě zmiňované definice mají společné to, že nevidí muzikoterapii jen jako léčení už vzniklého problému, ale také předcházení tomu, aby k problému došlo. Podle Marie 18

19 Beníčkové (2011, s. 15) můžeme vše stručně shrnout: Muzikoterapie je léčebná metoda, která používá hudbu jako terapeutický prostředek. Podle Holzera a Drlíčkové (2012) je za velkou výhodu považována nenáročnost muzikoterapie na klientelu, lépe řečeno muzikoterapii může využívat kdokoli, ať už je to osoba se zdravotním postižením, se sociálním znevýhodněním, dítě, dospělý nebo senior. Samozřejmě je muzikoterapie také využívaná intaktní populací a to hlavně jako prevence, například před syndromem vyhoření nebo proti stresu. Svoboda (in Valenta, 2003) považuje muzikoterapii za nonverbální komunikační prostředek, díky kterému můžeme komunikovat i s klienty, u kterých je slovní komunikace obtížná. Tím potvrzuje, že je možno využít muzikoterapii u jakéhokoli jedince. V této souvislosti bychom zmínili pojem muzikopatogenie, který ve své publikaci Kapitoly z muzikoterapie uvádí Arne Linka (1997) a definuje ji jako poškození hudbou. Autor do muzikopatogenie zahrnuje takové hudební působení, které klienta nesnesitelně ruší, hudba je pro něho nepříjemná, hlučná, nevyhovující, nekvalitně reprodukována nebo je klientovi vnucována. To vše a mnohé další má negativní působení na klienta a může vyvolat psychické nebo fyzické obtíže. Aby k muzikopatogenii nedocházelo, je kladen velký důraz na osobnost muzikoterapeuta a to nejen na jeho osobnostní předpoklady pro tuto činnost, ale také odborné dovednosti a praxi. Oliver Sacks (2007) zmiňuje pojem musicolepsia (Muzicogenic Epilepsy), kdy působení hudby vyvolá u člověka epileptický záchvat. V knize uvádí několik klientů, u kterých vyvolává záchvat například jen určitý druh hudby (klasická, romantická), tóny, vlastnost zvuku a s tím spojen i druh hudebního nástroje. Záchvaty jsou podle autora opět individuální a různorodé od malých křečí po velké, někteří dokonce upadají do bezvědomí. 2.1 Vývoj muzikoterapie Hudba provází člověka od samotného počátku, přesněji od pravěku až po současnost. Původně byla prostředníkem mezi lidmi a nadpřirozenými silami, bohy nebo démony daného kmene. Neměla pouze tuto komunikační vlastnost, ale byla to i zbraň při nemoci nebo umírání, tedy jejím cílem už tehdy bylo vyléčit, uzdravit, pomoci. Základem byl zpěv šamana a primitivní rytmus v podobě tlučení holí do kamene nebo například do dutého kmene s různou intenzitou a tempem. Tahle kombinace zpěvu a rytmu strhávala ostatní k aktivnímu pohybovému projevu. Postupně se formovaly rituály, které se staly součástí každodenního konání a součástí každého kmene, kdy každá událost měla svou specifičnost, ať už se jednalo 19

20 o přivolání úspěchu při lovu, o zdraví kmene, smrt nebo naopak narození. Rozvíjela se i instrumentálnost hry a to díky novým hudebním nástrojům (primitivní píšťaly a flétny). (Mátejová, Mašura, 1992) Hudba byla důležitá i v období starověku. Důkazem toho je Starý zákon, kde najdeme zmínky o tom, že krále Saula vyléčila z depresivních stavů právě hudba, přesněji řečeno hra na harfu. V Egyptě plavili nemocné po Nilu a hráli jim uklidňující hudbu, dále v Řecku dokonce uctívali boha Apollona jako boha hudby, slunce a medicíny. Terapii hudbou znaly a používaly i další starověké civilizace jako Asýrie, Babylon, Izrael, Indie, Čína a v neposlední řadě Řím. (Šimanovský, 2001; Zeleiová, 2007) Za prvního muzikoterapeuta je považován Pythagoras, starořecký hudební teoretik, filozof, akustik a matematik. Důležité je zmínit, že Pythagoras vytvořil hudebně-léčebnou metodu, která se opírá o jeho myšlenku, že hudební harmonie má zprostředkující funkci mezi harmonií vesmírnou a mezi vnitřní harmonií člověka. Považoval číselné poměry (kvantitativní vztahy) za pravidlo hudby. Jmenujme i další myslitele, co se zabývali hudební terapií, Platona a Aristotela. Platonův takzvaný etický princip navozuje žádoucí psychický stav hudbou, to znamená, že pokud chceme někoho rozveselit, zahrajeme něco veselého. To je v rozporu s Aristotelem, kdy jeho katarzní princip vycházel z toho, že pokud chceme někomu navodit žádoucí psychický stav, pak nehrajeme hudbu stejného ladění, ale opačného ladění. Byl přesvědčen, že chceme-li někoho rozveselit, musíme mu zahrát něco smutného, aby si svůj smutek mohl prožít a vyplavit ho ze sebe. (Linka, 1997) Můžeme připomenout antického básníka Homéra, který popisuje, jak Odysseova rána přestala při hudbě a zpěvu krvácet, nebo jak Achilles utišoval zpěvem a hrou na lyru svou zuřivost. Po pádu říše římské terapie hudbou upadá a do centra pozornosti vstupuje až v 17. a 18. století, kdy se jí říkalo iatromusia. Iatrohudebníci (muzikoterapeuti) byli toho názoru, že psychické změny člověka jsou následkem fyziologických pochodů v těle, které se léčí prostřednictvím speciálních léčivých skladeb. V té době vzniká první ucelená publikace o muzikoterapii od anglického lékaře Brocklesbyho. Za zmínku stojí i E. A. Nikolai, který sledoval somatické reakce, hlavně tep a rytmus dýchání, při poslechu hudby a přiznává, že hudba terapeuticky působí. (Šimanovský, 2001) V 19. století žádná nová koncepce nevznikla, až na přelomu století byla snaha muzikoterapii uplatnit v medicíně. Velký zlom pro muzikoterapii nastal po 2. světové válce, kdy začala vznikat odborná muzikoterapeutická literatura, muzikoterapeutické asociace a sdružení, které 20

21 mají odlišné koncepce. Rozvoj zasáhl například Švédsko, Velkou Británii, Austrálii, USA, Německo a další země. (Mátejová, Mašura, 1992) Ve Spojených státech amerických byla roku 1950 založena National Association for Music Therapy (NAMT, Národní asociace pro muzikoterapii) a roku 1971 American Association for Music Therapy (AAMT, Americká společnost pro muzikoterapii). Zmiňované muzikoterapeutické organizace se sloučily roku 1998 a nesou společný název The American Music Therapy Association (AMTA, Americká muzikoterapeutická asociace). (Dostupné z Co se týče Velké Británie, jmenujme Juliette Alvinovou, která se stala roku 1958 zakladatelkou The British Society for Music Therapy (BAMT, Britská společnost pro muzikoterapii), která byla zásadní pro průkopníky muzikoterapie ve Velké Británii. (Dostupné z Počátky muzikoterapie v České republice jsou spojeny se jménem Jitky Vodňanské, která společně s Vojtěchem Zappnerem založila roku 1975 muzikoterapeutickou organizaci s názvem Pracovní skupina pro muzikoterapii a jako první napsala roku 1980 vědeckou práci o využití muzikoterapie. V roce 2003 při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně vznikla Sekce muzikoterapie. O pět let později, roku 2008, vznikla Česká muzikoterapeutická asociace (Czech Music Therapy Association). (Kantor, Weber, 2009) Rok na to se Česká muzikoterapeutické asociace stala součástí Světové federace muzikoterapie (WFMT, World Federation of Music Therapy). Muzikoterapii v rámci pedagogiky a speciální pedagogiky se u nás aktivně věnuje Jiří Kantor, Katarína Grochalová, Matěj Lipský, Jana Weber, Zdeněk Šimanovský, Jaroslava Zeleiová, Lubomír Holzer (zakladatel Muzikoterapeutické školy L. Holzera) a další odborníci. Muzikoterapie se pokládá za nový vědní obor, který má ale bohatou historii, z které čerpá. Dnes existuje několik mezinárodních asociací a sdružení pro muzikoterapii. Mezi ty nejznámější patří Světová federace muzikoterapie, Evropská asociace studentů muzikoterapie a Evropská muzikoterapeutická konfederace. Historie souvisí i s tím, jak se muzikoterapie formovala, se vznikem jednotlivým modelů a konceptů, kterými se budeme zabývat dále v textu. 2.2 Formy a modely muzikoterapie Kapitola nám stručně popíše systémové rozdělení, které je velmi důležité, protože udává 21

22 základní kostru muzikoterapii. Můžeme ji rozdělit podle různých kritérií, například podle toho kdo terapii uskutečňuje na autoterapii a heteroterapii, podle počtu klientů na individuální, skupinovou nebo komunitní. Poslední hledisko je podle účasti klientů na aktivní a receptivní, kdy tyto rozdílné formy mají své modely. Terapeutický model definuje Bruscia (in Kantor, Lipský, Weber, Grochalová, 2009, s. 205) jako ucelený přístup k diagnostice, terapii a evaluaci, který zahrnuje teoretické principy, klinické indikace a kontraindikace, cíle, metodologická vodítka, upřesnění a charakteristické použití určitých procedurálních sekvencí a technik. Z definice můžeme vyvodit, že každý model je jiný, má například své principy, formy, cíle, techniky a tím pádem i klientelu, která je vhodná pro daný model. Některé si uvedeme a ve zkratce charakterizujeme na závěr podkapitoly Autoterapie a heteroterapie Hledisko vymezuje Linka podle toho, kdo muzikoterapii uskutečňuje. O hudební autoterapii (sebeléčba) autor hovoří tehdy, pokud muzikoterapii provádí jedinec sám na sobě po skončení terapeutického léčení nebo provozuje hudbu v zájmu mentální hygieny. V druhém případě, tedy u hudební heteroterapii, je klient veden kvalifikovaným odborníkem, terapeutem. (Linka, 1997) Jednoduše řečeno u autoterapie je klient a terapeut jedna osoba a u heteroterapie je vždy přítomný kvalifikovaný terapeut Individuální, skupinová a komunitní muzikoterapie Pokud bychom chtěli muzikoterapii rozdělit podle počtu klientů, kteří se terapie účastní, lze ji rozdělit na individuální, skupinovou a komunitní. Někteří autoři jako Langmeier, Balcar, Špitz (2000) vymezují navíc terapii hromadnou, kdy jde v podstatě o individuální formu, kterou je možné provádět s více přítomnými klienty najednou a to díky univerzálnosti a jednoduchosti terapie. Vždy bychom měli dbát na osobnost klienta a vybrat takovou formu, aby ho příliš nezatěžovala, byla nejvíce efektivní a přínosná. Individuální terapie má velkou výhodu v intimitě a diskrétnosti, jedná se zde totiž pouze o interakci klient terapeut. Protože je tato forma terapie ekonomicky náročná, Linka (1997) dodává, že v některých případech je individuální terapie jen příprava pro terapii skupinovou. Za klienty této formy muzikoterapie autor považuje osoby uzavřené, bázlivé, s poruchami sebehodnocení, depresí nebo s neurózou. Kantor, Lipský, Weber (2009) navíc uvádí vhodnost individuální terapie pro klienty se sociálním narušením, závažným tělesným nebo 22

23 kombinovaným postižením. Terapeut tak při terapii dodržuje individualitu klienta a může se mu naplno věnovat. U skupinové terapie je třeba zdůraznit terminologickou nejednotnost, kdy Holzer (in Valenta, 2006) uvádí termín kolektivní muzikoterapie a Kantor (in Müller, 2005) skupinová muzikoterapie. V obou případech se jedná o stejnou formu, liší se pouze názvem. Naopak Linka (1997) hovoří o kolektivní muzikoterapii, kdy ji rozlišuje na skupinovou (8-15 členů) a hromadnou (nad 20 členů). Skupinová terapie využívá skupinovou dynamiku a vzájemné působení mezi klienty, kdy terapeut pracuje s malou (3-8 klientů) nebo velkou (8-15 klientů) skupinou. Hlavním cílem skupinové terapie je vývoj vztahů a komunikace mezi klienty, kteří se na začátku terapie neznají. Rozlišujeme zde pojem otevřená a uzavřená skupina. V prvním případě jde o pořád stejný počet klientů s tím, že pokud někdo odejde ze skupiny, je nahrazen novým členem, je zde častá proměnlivost. S tímto typem se setkáváme většinou v poradenských zařízeních, školách při nemocnici, v diagnostických ústavech a dalších institucích, které nemají klienty dlouhodobě. Co se týká uzavřené skupiny, můžeme vyvodit, že se jedná o skupinu klientů, kteří nové členy nepřijímají, výjimka může nastat tehdy, pokud se četnost skupiny výrazně sníží. Uzavřené skupiny se často vytváří ve školách, stacionářích a dalších institucích s klienty, kteří jsou zde dlouhodobě. (Kantor, Lipský, Weber, 2009; Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) Za výhodu uzavřené skupiny můžeme považovat dobrou práci a spolupráci s terapeutem, protože se klienti velmi dobře poznají a zvyknou si na sebe. Opakem skupinové terapie, kde je klientela uměle vytvořená, je komunitní terapie. Terapeut pracuje s přirozeně existujícími skupinami klientů jako je rodina, pracoviště, skupina vrstevníků a další. Hlavním cílem je dosáhnout u celé skupiny změny k lepšímu, například v interakci, komunikaci nebo ve vztahu mezi členy komunity. (Kantor, Lipský, Weber, 2009) Aktivní a receptivní muzikoterapie Z hlediska účasti klientů nebo klienta můžeme muzikoterapii, ostatně jako všechny expresivní terapie, rozdělit na formu receptivní nebo aktivní. Receptivní muzikoterapie Linka (1997) říká, že u receptivní muzikoterapie se zaměřujeme především na poslech hudby, nikoli na tvorbu hudby. Je jedno, zda se jedná o poslech hudby živě hrané, reprodukované 23

24 nebo o hudbu zprostředkovanou hromadným sdělováním jako je rádio, televize, rozhlas a další. Autor zmiňuje, že lze při této formě poslouchat i například ptačí zpěv, moře nebo les. Vitálová (in Zeleiová, 2007) v téhle souvislosti zmiňuje pojem hudební farmakologie, kdy jde o takový záznam hudby, který je určen na daný problém klienta (např. problémy usnout). Často se dnes setkáme s hudbou pro zdravý spánek, pro dobrou náladu, relaxaci, proti stresu a podobně. Podle Mátejové a Mašury (1992) základem není jen pasivní poslouchání hudby, zdůrazňují, že ikdyž je člověk fyziologicky v klidu, tak aktivně vnímá hudbu, která intenzivně působí na jeho psychiku. Můžeme tedy shrnout, že muzikoterapie není nikdy pasivní. Někteří autoři ještě stále dělí muzikoterapii na pasivní a aktivní, ovšem vhodný pojem je receptivní. Tento pojem jasně vystihuje, že ačkoli hudbu nevytváříme a jsme fyzicky v klidu, vnímáme podněty, které na nás působí. Mezi modely receptivní neboli nekreativní muzikoterapie patří (Kantor in Müller, 2005; Kantor, Lipský, Weber, Grochalová, 2009; Zeleiová, 2007): - Řízená imaginace a hudba (The Guided Imagery and Music) autorkou této metody je Američanka Helen L. Bonny, která za základ modelu považuje práci s imaginacemi, což jsou představy, tělesné počitky, emoce, myšlenky, vzpomínky, které se nám vybaví při poslechu klasické hudby. Metoda je vhodná pro klienty se závislostí, zneužitím, neurózami, somatickými, psychosomatickými poruchami a podobně. - Schwabeho koncepce aktivní a receptivní muzikoterapie koncepce Christophera Schwabeho, který působil v Německu. Využívá zároveň aktivní i receptivní psychoterapeutické prostředky, přitom receptivní muzikoterapii dělí na komunikativní (společný poslech hudby na podporu vzájemných kontaktů), reaktivní (poslech hudby za cílem uvolnit emoce a vyvolat afektivní reakci) a regulativní (relaxace). Můžeme tak zlepšit psychický stav klienta například s problémy v komunikaci nebo se sebedůvěrou. U nás metodu provádí Jitka Vodňanská. - Vibroakustická terapie zakladatelem je Oslav Skille z Norska, jež využil účinků nízkofrekvenčních zvukových vln a hudby k terapii. Terapie uvolňuje spasmy s následným svalově relaxačním efektem, zvyšuje cirkulaci krve v těle a má příznivý vliv na vegetativní systém. - Tomatisova metoda (Tomatis listening program) k terapii se využívá tzv. elektronické ucho, které obsahuje dva kanály- jedním je veden zvuk s nízkou frekvencí, ve druhém s vysokou. Kanály s různou frekvencí se přepínají a tím trénují 24

25 svaly ve středním uchu. Využívá se zejména u dětí se specifickými poruchami učení, pozornosti, u dětí s autismem a dalších. Aktivní muzikoterapie Aktivní (kreativní) muzikoterapie se podle Linky (1997, s. 61) uskutečňuje pacientovou vokální nebo instrumentální, popř. i obojí interpretací nebo improvizací na úrovni jeho hudební vyspělosti a dovednosti, jež nemusí být nijak přílišná. To znamená, že klient během interpretace nebo improvizace nemusí při zpěvu nebo hře na hudební nástroj excelovat. Dále autor zmiňuje, že je důležité klienta pochválit a povzbudit, i když jeho výkon není perfektní. Není důležitá umělecká hodnota projevu, ale terapeutický cíl, proto je důležité nekritizovat ale povzbuzovat, abychom klienta motivovali k další činnosti. Co se týče hry na hudebních nástrojích, je nyní široká pestrost od tradičních západních nástrojů (klavír, kytara), etnických nástrojů (bonga, šamanské bubínky, africké djembe, indickou tampuru, deštné hole, tibetské mísy a mnohé další) až po nástroje, které si můžeme sami vyrobit z přírodnin nebo předmětů z denní potřeby. (Kantor in Müller, 2005) Zajímavý je názor Königa (in Mátejová, 1991), který říká, že nástroje ovlivňují člověka, pokud zvolíme dřevěné dechové nástroje (jako například flétnu, klarinet), ovlivní se náš nervový a smyslový systém. Dále tvrdí, že strunné nástroje (housle, čelo, lyra, harfa a další) ovlivňují činnost srdce a dýchání, bicí nástroje končetiny a orgány týkající se látkové výměny. Podobné přirovnání k lidskému tělu má i Rosmarie Felber (Felber, Reinhold, Stückert, 2005) a navíc hudební nástroje přirovnává k přírodním živlům oheň, voda, země vzduch. Autorka přirovnává: - dechové nástroje k ohni, kdy do foukání dáváme své já, - nástroje, na které drnkáme ke vzduchu, - tóny, které vzniknou za pomocí smyčce, přirovnává k vodě pro jejich plynulost, - pro tvrdost při úderu na nástroj k živlu země. Někteří autoři jako Zeleiové (2007) uvádí, že aktivní muzikoterapie úzce souvisí s jinými expresivními terapiemi, kdy klient pracuje s různými prostředky jako například pohyb, výtvarný projev, dramatizace a zároveň pracuje s hudebním nástrojem nebo hlasem. Z výše zmíněného můžeme vyvodit, že jde o aktivní zapojení klienta do terapie, kdy on sám hudbu vytváří hlasem, hudebním nástrojem nebo kombinací obou a přitom může využívat další terapeutické prostředky. Poukazuje se zde na propojenost jednotlivých terapií a použití jejich specifického terapeutického prostředku. Na rozdíl od Zeleiové, Kantor (in Müller, 2005) za 25

26 prostředky aktivní muzikoterapie neřadí pouze hudební nástroje a hlas, ale navíc uvádí i práci s lidským tělem, kdy se využívá dechových technik a hry na tělo. Autor dále popisuje jednotlivé metody v aktivní muzikoterapii jako je: - kompozice hudby - psaní písní, instrumentálních skladeb, hudební nahrávka apod., - hudební interpretace - příprava a realizace popřípadě i vedení (dirigování) hudebního vystoupení, vokální nebo instrumentální reprodukce hudby a písní, hraní hudebních her, - hudební improvizace - podle Zeleiové (2007) je improvizovaná hudba spontánní a klient (nebo skupina klientů) dostává prostor pro vyjádření svých pocitů, tedy aktivně tvoří a tím se seberealizuje. Improvizace je základnou mnoha modelů aktivní muzikoterapie, ty nejznámější si alespoň přiblížíme (Kantor, Lipský, Weber, Grochalová, 2009): - Volná improvizace (Free improvisation) již z názvu nám vyplývá, že se tato metoda bude zaměřovat na spontánní hudební improvizaci, která je vhodná zejména pro klienty se zdravotním postižením. Zakladatelkou je Juliette Alvin, která používala nástroje jako zvonkohru, xylofon, kytaru, flétnu, bubny, klavír k rozvoji osobnosti. - Kreativní muzikoterapie (Creative Music Therapy) muzikoterapeutický přístup založil britský speciální pedagog Clive Robbins a americký hudební skladatel Paul Nordoff. Jejich přístup se stal jedním z nejznámějších a zvláštností je, že při hudební improvizaci, na kterou princip klade důraz, jsou přítomni dva muzikoterapeuti. Jeden terapeut během terapie improvizuje na klavír nebo kytaru a druhý podporuje klienta při hře na hudební nástroje nebo zpěvu. Využívá se hlavně pro rozvoj komunikace u osob se zdravotním postižením, s neurologickými nebo psychiatrickými problémy. - Experimentálně-improvizační terapie (Experimental Improvisation Therapy) autorem je Kennet Bruscia. Základem metody je taneční a hudební improvizace, kdy muzikoterapeut předkládá určité téma a skupina experimentuje při hře na hudební nástroje nebo tanci a zároveň při tom se improvizace kombinuje s diskusí. - Analytická muzikoterapie improvizační model, který vznikl ve Velké Británii, za hlavní zakladatelku je považována Mary Priestley. Cílem je identifikovat problém a porozumět mu za pomoci slov a symbolické hudební improvizace klienta i terapeuta. - FMT-metoda, patří do aktivní muzikoterapie a také z části využívá improvizaci. Více o modelu bude pojednávat následující text. 26