Základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Diplomová práce.

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Diplomová práce Základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů Zuzana Tůmová 2012/2013

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 1

3 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucí diplomové práce prof. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc. za odborné vedení, vstřícný přístup, cenné rady a podporu při tvorbě této diplomové práce. 2

4 Seznam klíčových slov Pracovní právo Základní zásady Zásady pracovního práva Zásady pracovněprávních vztahů Anotace Předmětem mé diplomové práce jsou základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů. Nejprve práce obsahuje přehled obecných a soukromoprávních zásad a jejich dopad na pracovní právo. Následně jsem se zabývala jednotlivými zásadami pracovního práva a pracovněprávních vztahů, které byly do zákoníku práce vloženy novelou účinnou k V závěru práce jsem zhodnotila veškeré získané znalosti a zamyslela se nad řešením nedostatků, které dle mého mínění současná česká právní úprava pracovního práva má. Key worlds Labor Law Fundamental Principles Principles of labor law Principles of labor relations Abstract The subject of my diploma thesis is fundamental principles of labor law and labor relations. First, the thesis contains an overview of general and private law principles and their impact on the labor law. Then I focused on the individual principles of labor law and labor relations, which were inserted to the Labor Code by amendment effective on 1 st January At the end I reviewed all acquired knowledge and thought over the solution of shortcomings, which in my opinion the actual Czech legislation of labor law has. 3

5 Obsah 1. Úvod Právní zásady Funkce zásad Klasifikace právních zásad Obecné zásady právní Zásada rovnosti Neznalost zákona neomlouvá Zásady soukromého práva Právo soukromé x právo veřejné Vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno Zásada dispozitivnosti norem Zásada autonomie vůle Zásada bdělosti Zásada právní jistoty Zásada zákazu retroaktivity Zásada ochrany nabytých práv Zásada ochrany práv třetích osob Zásada ochrany dobré víry Zásada pacta sund servanda Zásada equity Zásada zákazu zneužití práv Zásada souladu výkonu práv a povinností s dobrými mravy Zásada prevence Zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů Zásada práva na práci a svobodnou volbu povolání Zásada svobody práce (zákaz nucené práce) Zásada úplatnosti vykonávané práce Zásada svobody sdružování se k ochraně hospodářských a sociálních zájmů Zásady pracovněprávních vztahů Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance

6 Zásada práva na uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce Zásada spravedlivého odměňování zaměstnance Zásada řádného výkonu práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele Zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace Základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů za hranicemi České republiky Slovensko Polsko Zásada volného pohybu pracovníků v rámci Evropské unie Závěr Prameny Knižní publikace Periodika Právní předpisy Judikatura

7 1. Úvod Cílem mé práce je poskytnout čtenáři ucelený přehled zásad dopadajících na pracovní právo, a pokud to bude možné vše vysvětlit na jednoduchých příkladech, popř. doplnit judikaturou. Jelikož je Česká republika členem mnoha mezinárodních organizací a je vázána nejrůznějšími smluvními závazky, ráda bych se zaměřila i na zásady, které pro nás z tohoto mezinárodního, v případě členství v Evropské unii unijního práva vyplývají. Nejprve si musíme uvědomit, že právo není statické, ale naopak je velmi dynamické, neustále se vyvíjí. Nicméně i tak má určité základy, které zůstávají od jeho vzniku téměř neměnné, na kterých je právo v podstatě postaveno. Těmito základy bývají zásady a principy, které tvoří předmět mé diplomové práce. Nicméně i ty se vyvíjejí a velmi často je jejich vývoj ovlivněn politickou a společenskou situací v daném státu. Například před revolucí roku 1989 byla velmi výrazně oproti dnešní době omezena zásada svobody práce. Přesto byla většina zásad pracovního práva v podobě, v jaké je známe, do českého práva zavedena až v 90. letech minulého století. Nyní je jen otázkou, zda na těchto zásadách již pracovní právo stát zůstane a hlavně, zda se budou opravdu dodržovat. Jelikož se Česká republika stává členem nejrůznějších mezinárodních organizací, je samozřejmé, že přejímá i jejich závazky, které jsou následně implementovány do českého právního řádu a které jsou pro nás závazné. Zároveň Česká republika přistupuje i k různým dohodám, které rovněž ovlivňují právní život našeho státu. Základními prameny, z nichž budu pro svou práci čerpat, jsou samozřejmě učebnice pracovního a občanského práva a teorie práva, dále Ústava, Listina základních práv a svobod, zákoník práce v aktuálním znění a judikatura nejvyšších soudů České republiky. S ohledem na členství České republiky v nejrůznějších mezinárodních organizacích budu pracovat např. s Evropskou úmluvou lidských práv, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodní paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecnou deklarací lidských práv, směrnicemi Evropské unie, úmluvami Mezinárodní organizace práce apod. Takto získané teoretické poznatky se budu snažit vysvětlit na jednoduchých příkladech. Diplomová práce je rozčleněna do tematických kapitol, přičemž první kapitolu tvoří úvod a poslední závěr, ve které svou práci shrnu a zhodnotím. 6

8 Na úvod se věnuji pojmu právní zásada, odlišení od pojmu právní princip, se kterým bývá velmi často zaměňována, klasifikaci a funkcím právních zásad. Další kapitola je zaměřena na obecné zásady právní, zejména na zásadu rovnosti. Následně se věnuji zásadám společným pro soukromé právo, kde se zaměřuji na jejich dopad na právo pracovní. Nejprve však v této kapitole rozliším právo soukromé od práva veřejného. Následující kapitola pojmenovaná obecné zásady pracovního práva je o zásadách speciálních pro pracovní právo, ať vyplývajících z českého právního řádu či z mezinárodních závazků České republiky. Poslední kapitola obsahuje závěr, ve kterém se pokouším svou práci zhodnotit, zejména se zaměřit na dodržování zásad v pracovněprávních vztazích. 7

9 2. Právní zásady Právní zásady jsou v podstatě základní myšlenky, základní ideje právního řádu, které vyjadřují poslání, cíle a úkoly práva, popř. konkrétního právního odvětví. Rozlišujeme zásady psané, které jsou přímo uvedené v právním předpise, a nepsané, které vznikly dlouhodobou známostí a dodržováním. Na základě tohoto rozdělení zásad můžeme i právo rozdělit na právo přirozené, které existuje nezávisle na vůli člověka a které je tvořeno zásadami nepsanými, a na právo pozitivní, kdy jsou zásady vytvářeny legislativním procesem a obsahují je právní předpisy. Nelze stanovit, že co je psané, má větší váhu nebo dokonce je možné toto právo upřednostňovat před nepsaným. Dá se říci, že je tomu právě naopak. Těmi nepsanými zásadami, resp. právy, bývají práva spojená se samotnou existencí člověka a často jsou označena za práva nezadatelná, nezcizitelná, a v současné době bývají obsažena v nejdůležitějších právních předpisech jednotlivých států, v listinách upravujících základní lidská práva a svobody či ústavách. Jelikož se jedná o základní pilíře, na kterých, právo stojí, bývají řazeny mezi prameny práva. Tuto skutečnost podporuje i nález Ústavního soudu, který judikoval, že právní principy a zvyklosti jsou pramenem práva. 1 Právo by mělo být co nejjasnější, nejsrozumitelnější, a tak je nejvhodnější, jsou-li tyto zásady zahrnovány do závazných právních předpisů. V současné době můžeme tvrdit, že většina zásad již je psaných, jelikož jsou obsaženy buď v ústavách jednotlivých států, nebo v nejrůznějších mezinárodních úmluvách, které se členské státy zavázaly dodržovat. Zároveň je však třeba si uvědomit, že bude-li určitá zásada součástí psaného práva, stává se zásadou konkrétnější, a tedy nezahrnuje tak široké spektrum případů své aplikace. Z tohoto důvodu je důležité sledovat aktuální judikaturu českých i unijních soudů a Mezinárodního soudu pro lidská práva. Ačkoli pojem zásada najdeme téměř v každé učebnici práva, nemohou se autoři shodnout, zda zásada = princip. Lze říci, že ani zákonodárci se příliš neorientují, jelikož mnoho zásad označují jako princip, a zásady uvedené v Listině základních práv a svobod jsou dokonce označovány jako práva. Z tohoto se dá vyvodit, že právo = zásada = princip. Z odborníků působících na Právnické fakultě Masarykovy univerzity je možno mezi zastánce synonym zařadit Milana Galvase a naopak odlišný význam slova zásada a princip zastává 1 Nález Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 33/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 8

10 Jaromír Harvánek. Podle mého názoru samotné slovo princip je nadřazené slovu zásada, kdy zásada princip pouze konkretizuje. Nicméně zaměňováním těchto slov autory odborných publikací nebo i zákonodárci se rozdíl těchto pojmů stírá. Asi jedna z nejlepších definic je Hurdíkova, kdy tvrdí, že principy či zásady byly definovány jako nejobecnější normy, vyjadřující základ a smysl právní regulace příslušného odvětví Funkce zásad Zásady se uplatňují téměř ve všech činnostech spojených s právem. Vezmeme-li to od počátku existence právní normy, dávají zákonodárcům určité mantinely, které nesmějí být při tvorbě nových právních předpisů překročeny. Z hlediska interpretace pomáhají s výkladem norem. Další významnou funkcí je funkce aplikační, kdy zásady vyplňují mezery, a to pomocí analogie, zejména analogie iuris. Toto znamená, že neupravuje-li danou skutečnost určitá právní norma, pokoušíme se najít právní normu jinou, která danou skutečnost upravovat bude. Pokud ji nalezneme ve stejném právním předpise, jedná se o analogii legis, pokud v předpise jiném, předpise jiného právního odvětví, či dokonce v právní zásadě, jedná se právě o analogii iuris. Právní zásady tvoří určitý základ, který musí být dodržován i v případě, že právní norma stanoví něco jiného. Toto judikoval i Ústavní soud svým nálezem ze 4. února 1997, ve kterém stanovil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku Klasifikace právních zásad Kromě shora uvedeného členění zásad na psané, pozitivistické a nepsané, přirozenoprávní je velmi často používáno i následující dělení, dle kterého budu při své práci postupovat i já. Zásady tedy můžeme rovněž dělit na: obecné zásady právní, 2 HURDÍK, Jan. Základy soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN S Nález Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn.pl. ÚS 21/96. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 9

11 zásady soukromého a zásady veřejného práva a zásady jednotlivých právních odvětví. 4 Obecné zásady právní jsou společné pro celý právní řád daného státu, jsou základními pilíři, na kterých stát v podstatě funguje. Většinou je nacházíme v právních předpisech nejvyšší právní síly, v případě České republiky je nacházíme v Listině základních práv a svobod, popř. v Ústavě. Mezi tyto zásady patří zejména zásada rovnosti před zákonem, princip spravedlnosti či princip právní jistoty. S ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky nesmíme zapomínat na mezinárodní závazky, které jsou pro Českou republiku závazné a kterými se tedy musíme řídit. Vzhledem ke skutečnosti, že k se Česká republika stala členem Evropské unie, jsou pro nás závazné i právní předpisy práva unijního. Právo soukromé od práva veřejného neodlišuje pouze předmět právní úpravy a zájem společnosti nebo jednotlivce, ale rovněž použité právní zásady. Nicméně mnoho právních odvětví, a pracovní právo je jedním z nich, není možné zařadit čistě mezi právo soukromé nebo veřejné. Pracovní právo má prvky práva veřejného i soukromého. Základními rozdíly jsou zásada rovnosti či nadřízenosti a podřízenosti, nebo zásada dispozitivnosti a kogentnosti právních norem. Aby nám mohlo vzniknout samostatné právní odvětví, je třeba splnit určitá kritéria. Těmito kritérii jsou zejména samostatný předmět, kodifikace, zájem společnosti na existenci samostatného právního odvětví a zásady. Pracovní právo tato kritéria splňuje a můžeme o něm tedy hovořit jako o samostatném právním odvětví. A jako takové má i své zásady, např. zásada spravedlivé odměny, právo na práci a svobodnou volbu povolání či zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace. 4 HURDÍK, Jan, LAVICKÝ, Petr. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, s. ISBN S

12 3. Obecné zásady právní Jedná se o zásady, které bývají společnými pro celý právní řád daného státu, tedy jak pro právo veřejné, tak pro právo soukromé. Práva, která tyto zásady upravují, jsou většinou zaručena přímo Listinou základních práv a svobod a jde tedy o práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. 5 Těmito zásadami je například zákaz diskriminace, o kterém bude pojednáno níže v rámci zásad pracovního práva, kde je tato zásada dále rozšířena či zásada právní jistoty, o které je podrobněji hovořeno v kapitole zásady soukromého práva. Dále je možné sem zařadit např. zásadu rovnosti před zákonem, která vyplývá z článku 1 ve spojení s článkem 37 odst. 3. Listiny Zásada rovnosti Zásada rovnosti je kromě shora uvedeného ustanovení v Listině upravena i v občanském zákoníku, který v 2 odst. 2 říká, že účastníci soukromoprávních vztahů mají rovné postavení. Toto rovné postavení se projevuje ve dvou fázích, kdy první fází je samotná existence právního vztahu, konkrétně vznik, trvání, změna a zánik, a druhou fází je spor. Je třeba si uvědomit, že nikdo nemůže žádnému subjektu jednostranně ukládat povinnosti, ale nemůže mu udělovat ani žádná oprávnění. Výjimkou se může zdát být třeba darování či dědictví, ale vždy je zapotřebí přijetí daru či dědictví v určité formě i druhou stranou. Ve fázi sporu je třeba si uvědomit, že žádný z účastníků není oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, být soudem ve vlastní věci 6. Toto je svěřeno, až na výjimky spočívající například ve svépomoci dle 6 občanského zákoníku 7, do pravomoci státních orgánů. Shora uvedené platí zejména pro právo soukromé, nicméně zásadu rovnosti je třeba chápat i jako rovnost k základním lidským právům, kdy nesmí zejména z rasových, náboženských či politických důvodů docházet k diskriminaci. Velmi výrazně se zásada rovnosti projevuje v soudním řízení, a to v právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených 5 Čl. 1 zákona č. 2/1993 Sb., listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ] dále jen Listina. 6 FIALA Josef, KINDL Milan et. al. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN S zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ] dále jen občanský zákoník. 11

13 případech u jiného orgánu 8, právu na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem 9, právo na tlumočníka, zákonného soudce či projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a za jeho přítomnosti a presumpce neviny 10. V pracovním právu se velmi často setkáme s nadřízeností a podřízeností, kdy podřízený, tedy zaměstnanec je povinen řídit se pokyny a instrukcemi nadřízeného, tedy zaměstnavatele. Aby tohoto postavení nebylo zneužíváno, je podřízenému subjektu jakožto slabší straně smluvního vztahu poskytována určitá ochrana. Dále je třeba si uvědomit, že k této faktické nerovnosti dochází na základě smlouvy, kdy se dva subjekty v rovném postavení dohodly na uzavření pracovněprávního vztahu, a tedy vztahu faktické nerovnosti, která je i po uzavření tohoto vztahu limitována danou pracovní smlouvou a samozřejmě zákonem. Plnění určitých povinností tedy vyplývá z pracovní smlouvy a nikoli z mocenského postavení zaměstnavatele. 11 Na druhou stranu zde můžeme hovořit i o rovnosti subjektů, bude-li se vztah týkat dvou uchazečů o zaměstnání, popř. zaměstnanců na stejné pozici. Rovněž v případě soudních sporů vyplývajících z pracovního práva vystupují zaměstnanec i zaměstnavatel ve stejném, tedy rovném postavení. Dále o rovnosti můžeme hovořit v rámci předpracovních vztahů, nicméně zde je třeba si uvědomit, že se velmi často jedná pouze o rovnost v právním slova smyslu, nikoli rovnost faktickou. Naopak se zde objevuje faktická nerovnost, kdy ve výhodnějším postavení bývá potenciální zaměstnavatel, který má na výběr pro nabízené pracovní místo mnoho uchazečů, ze kterých vybírá toho nejvhodnějšího, nejlépe splňujícího podmínky pro výkon dané činnosti. Samozřejmě nastávají i situace, kdy ve výhodnějším postavení je uchazeč o práci, tedy potenciální zaměstnanec, a to zejména v případě jeho nadstandardních znalostí či zkušeností, kdy uchazeč má více nabídek na zaměstnání a je na něm, aby si vybral tu, která mu nejvíce vyhovuje. Nicméně ani během pracovního vztahu se nejedná výlučně o vztah nadřízenosti a podřízenosti. Zaměstnavatel vystupuje v nadřízeném postavení zejména v otázce organizace práce, tedy rozvržení pracovní doby a doby odpočinku, v rovném postavení se zaměstnavatel 8 Čl. 36 odst. 1 Listiny. 9 Čl. 36 odst. 3 Listiny. 10 Čl Listiny. 11 GALVAS, M. Několik úvah o smluvní svobodě a jejich projevech v pracovním právu. Právník. 1999, roč. 138, č. 4, str ISSN S

14 se zaměstnancem nacházejí třeba u změny pracovní smlouvy, a naopak například v otázce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je zaměstnavatel výrazně limitován, a dalo by se dokonce říci, že v tomto případě má výhodnější postavení zaměstnanec. 12 V teorii se rozlišuje formální a materiální rovnost. Formální rovnost můžeme chápat jako stejnému stejně a odlišnému odlišně. Při tomto zacházení není přihlíženo k faktickým rozdílům mezi subjekty, které bývají způsobeny především sociálním původem či fyziologickými dispozicemi. V tomto případě mluvíme o rovnosti de iure 13. Materiální rovnost se netýká pouze stejného zacházení při distribuci daného statku, ale reflektuje i dopady na reálnou situaci jednotlivce. V tomto případě hovoříme o rovnosti de facto. 14 Rovnost de iure ve své výsledku tedy znamená faktickou nerovnost Neznalost zákona neomlouvá Jedná se snad o nejdůležitější zásadu většiny současných států vůbec. V českém právním řádu se nejvýrazněji uplatňuje v oblasti trestního a přestupkového práva. Osoba spáchající trestný čin se nemůže dovolávat své neznalosti zákona. V tomto případě je možné pouze za určitých okolností vyloučit zavinění, jakožto jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu. 15 V pracovním právu není tato zásada tak razantně uplatňovaná, resp. s takovýmito důsledky. Neznalost pracovněprávních předpisů může pro zaměstnance znamenat například ukončení pracovního poměru výpovědí podanou zaměstnavatelem z nezákonných důvodů. Pokud zaměstnanec zná pracovní právo, bude se moci domáhat u soudu neplatnosti výpovědi a náhrady škody, která mu jednáním zaměstnavatele vznikla. Pokud však právní předpisy nezná, ze zaměstnání odejde a začne si shánět práci novou, aniž by se domáhal náhrady škody. Jelikož otázka promlčení není v zákoníku práce upravena, použijí se ustanovení občanského zákoníku, dle kterého se právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě GALVAS, M. Několik úvah o smluvní svobodě a jejich projevech v pracovním právu. Právník. 1999, roč. 138, č. 4, str ISSN S ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. ISBN S Tamtéž S zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ] odst. 1 občanského zákoníku. 13

15 Jednou ze základních povinností zaměstnance je seznámit se s pracovněprávními předpisy a tyto dodržovat 17. Bude-li neznalost těchto předpisů důsledkem škody, kterou zaměstnanec způsobí zaměstnavateli, bude zaměstnanec za tuto škodu odpovídat. Důležitou skutečností v tomto případě bude, zda tato neznalost byla ze strany zaměstnance zaviněná či nedbalostní. O nevědomé nedbalosti by se dalo rozhodně mluvit v případě, že zaměstnavatel poslal zaměstnance na školení ohledně pracovněprávních předpisů a povinností, které pro zaměstnance z těchto předpisů vyplývají, a zaměstnanec se tohoto školení úmyslně nezúčastní. O nedbalostním jednání by se dalo hovořit v případě, že je zaměstnanec povinen se pravidelně informovat o novelizacích jednotlivých pracovněprávních předpisů a nebude znát náhlou a neočekávanou novelu, která stanoví povinnost, jíž zaměstnanec poruší. Rovněž je třeba si uvědomovat, zda se jedná všeobecné právní předpisy, kterými jsou zejména zákony, či interní normativní předpisy, kterými bývají upravovány například otázky ohledně bezpečnosti práce nebo odměňování. S prvně uvedenými je zaměstnanec povinen se seznamovat sám a samozřejmě jednat s nimi v souladu, druhými se řídí až poté, co je s nimi řádně seznámen 18 s tím, že k tomuto seznámení může dojít různými způsoby, zejména účastí na školení či vyvěšení daného interního předpisu na k tomu určeném místě zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ] dále jen zákoník práce zákoníku práce. 14

16 4. Zásady soukromého práva Jak bylo uvedeno již výše, má pracovní právo prvky soukromého i veřejného práva. Nicméně převládají ty soukromoprávní, a to i z hlediska základních zásad, a proto se pracovní právo řadí do skupiny práv soukromých. Nicméně je třeba si uvědomit, že mnoho soukromoprávních zásad je omezeno, a to zejména ochranou slabší strany, tedy zaměstnance Právo soukromé x právo veřejné Existují tři základní teorie odlišení práva soukromého od práva veřejného, kterými jsou zájmová teorie, teorie subordinace a teorie subjektů. Zájmová, neboli Ulpianova teorie spočívá v tom, zda právní norma upravuje soukromý zájem, zájem jednotlivce, či zájem veřejný, tedy zájem celé společnosti. Teorie subordinace vyjadřuje vztah nadřízenosti a podřízenosti subjektů, který se vyskytuje v právu veřejném. Zde je jedna ze stran vztahu v postavení nadřízeném a má pravomoc jednostranně ukládat povinnosti druhému subjektu. V soukromém právu tento vztah nadřízenosti a podřízenosti neexistuje. Poslední teorie, teorie subjektů neboli mocenská teorie, odlišuje soukromé a veřejné právo podle postavení státu. Vystupuje-li stát jako nositel právní moci, jedná se o právo veřejné, vystupuje-li v rovném postavení s ostatními účastníky, jedná se o právo soukromé. Základním diferenčním kritériem práva soukromého a práva veřejného je metoda právní regulace, tedy míra, ve které se účastníci vztahů podílejí na jejich formování a realizaci. 19 Pro právo soukromé platí vztah rovnosti, o kterém je pojednáno výše v rámci zásady rovnosti, a pro právo veřejné vztah nadřízenosti a podřízenosti. Jedná se v podstatě o oprávnění státu autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů. Tato je možné pouze v právu veřejném, a to právě díky nadřízenosti a podřízenosti účastníků daného vztahu Vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno Jedná se o zásadu, na které je v podstatě založeno soukromé právo. Tato zásada je vyjádřena mimo jiné v Ústavě, a to v čl. 2. odst. 4., který říká, že každý občan může činit, co není 19 HURDÍK, Jan, et al. Úvod do soukromého práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN S

17 zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 20 Toto je stanoveno i čl. 2. odst. 3. Listiny, který pouze vynechává pojem občan 21. Tento rozdíl lze podle mého názoru odůvodnit tím, že Listina zaručuje práva všem, nejen občanům, zatímco Ústava je určena občanům České republiky. V zákoníku práce je tato zásada v podstatě uvedena v 4b, který říká, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Od ustanovení uvedených v 363 je možné odchýlit se jen ve prospěch zaměstnance. 22 Zde narážíme na prvky práva veřejného, kterými je tato zásada a další soukromoprávní zásady s ní spojené výrazně omezena, a to ve prospěch zaměstnance, jakožto slabší strany právního vztahu. Shora vymezenou svobodu lze omezit pouze na základě zákona a jen v přiměřené míře 23, jak vyplývá i z čl. 4. Listiny. Dále je třeba si uvědomit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tedy nelze svým jednáním omezovat druhého, jelikož tím by byla omezena jeho svoboda. Dále je třeba si uvědomit, že takto udělená svoboda je omezena dalšími základními zásadami, jako je zákaz zneužití práv, zásada dobrých mravů, zásada právní jistoty apod. Opakem zásady vše je dovoleno, co není zakázáno je zásada vyjádřena v čl. 2. odst. 2 Listiny, který říká, že vše je zakázáno, co není výslovně povoleno. 24 Jedná se o zásadu typickou pro veřejné právo, která znamená zejména omezení pro jednání státních orgánů vystupujících v nadřízeném postavení ve vztahu s jednotlivci, jakožto účastníky právních vztahů. Stát by měl vytvářet jakýsi rámec pro právní vztahy jednotlivců, kdy v soukromém právu se dále uplatňuje zejména zásada autonomie vůle, a dále by měl fungovat pro případné řešení sporů vzniklých z daných právních vztahů. Ačkoli v pracovním právu je zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno výrazně omezena kogentními ustanoveními zákoníku práce uvedenými v 363 a ochranou zaměstnance, lze ji spatřit například v možnosti stanovení dovolené, kdy je zakázáno 20 Čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ] dále jen Ústava. 21 Čl. 2 odst. 3 Listiny. 22 4b zákona zákoníku práce. 23 Čl. 4 zákona Listiny. 24 Čl. 2 odst. 2 Listiny. 16

18 stanovení dovolené za kalendářní rok pod 4 týdny, nicméně zákon nezakazuje sjednat dovolenou delšího trvání Zásada dispozitivnosti norem Jedná se o zásadu typickou pro soukromé právo, jejímž antonymem je zásada kogentnosti norem typická pro právo veřejné. Tyto zásady spočívají v možnosti odchýlit se od dané normy či nikoli. Dispozitivní norma je tedy taková norma, od které se mohou subjekty právního vztahu odchýlit a upravit si svá práva a povinnosti dle své vůle. A kogentní norma je taková norma, která pevně stanoví práva a povinnosti, a od které se nemohou strany odchýlit. Je otázkou, zda lze normy pracovního práva označit za normy dispozitivní či kogentní. Podle mě nelze většinu norem pracovního práva označit za čistě kogentní, ale ani za čistě dispozitivní. Mnoho ustanovení zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů stanovuje určité základní standarty, které musí být dodrženy. Nicméně je možné se od nich odchýlit, a to většinou ve prospěch zaměstnance. Zákoník práce stanoví, že pracovní doba je 40 hodin týdně 26, nicméně účastníci pracovněprávního vztahu se mohou dohodnout, že týdenní pracovní doba se sjednává třeba na 35 hodin týdně. V případě dovolené za kalendářní rok zákoník práce říká, že tato je nejméně 4 týdny za kalendářní rok 27. Zákonodárce tedy stanovuje pouze nejnižší rozsah dovolené, nicméně nezakazuje účastníkům pracovněprávního vztahu sjednat dovolenou v rozsahu 5 a více týdnů. Proto se mnoho norem pracovního práva označuje za normy relativně kogentní, 28 což znamená, že se od nich lze za zákonem stanovených podmínek odchýlit. Těmito relativně kogentními normami jsou ustanovení zákoníku práce uvedená v 363 zákoníku práce, od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance, 29 jakožto slabší strany pracovněprávních vztahů odst. 1 zákoníku práce odst. 1 zákoníku práce odst. 1 zákoníku práce. 28 BĚLINA, Miroslav, et. al. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, xviii, 1616 s. ISBN S b zákoníku práce. 17

19 Zvláštní dispozitivní normou je 51 občanského zákoníku, který umožňuje stranám sjednat si nepojmenovanou smlouvu 30. Je třeba si však uvědomit, že právní úkon se nehodnotí podle jeho názvu, ale podle jeho obsahu. Uzavřeme-li tedy nepojmenovanou smlouvu dle 51 občanského zákoníku, jejímž smyslem bude úprava vzájemných práv a povinností spojených s výkonem práce jedné osoby pro druhou, jedná se bez ohledu na pojmenování o pracovní smlouvu Zásada autonomie vůle Jedná se o zásadu, která je spojena se dvěma shora uvedenými, kdy tyto se vzájemně doplňují. Vůle je jedním ze základních předpokladů vzniku jakéhokoli právního úkonu a vyjadřuje vnitřní psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšleným právním následkům. Právním úkonem je jednání subjektu, které směřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností 31. Zásada autonomie vůle je jedním z projevů rovnosti a svobody a je posuzována z čtyř hledisek: jako svoboda učinit či neučinit právní úkon, jako svoboda výběru adresáta právního úkonu, jako svoboda volby obsahu právního úkonu, jako svoboda volby formy právního úkonu. 32 Aplikujeme-li shora uvedená hlediska na pracovněprávní vztah, je možné si dle prvního bodu zvolit, zda daný právní vztah uzavřít či nikoli. Nikdo nemůže nikoho nutit uzavřít pracovní smlouvu, to je na vůli každého účastníka. Druhý bod se týká výběru svého adresáta, v tomto případě s kým danou pracovní smlouvu uzavřu, ať na straně zaměstnavatele, či na straně zaměstnance. Zde je třeba si uvědomit, že všichni účastníci daného právního vztahu musí být způsobilí k právním úkonům. Zaměstnanec nabývá právní subjektivity, není-li v zákoně stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku a zároveň jako den nástupu nesmí být sjednán den předcházející ukončení povinné školní občanského zákoníku občanského zákoníku. 32 HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN S

20 docházky. 33 Zaměstnavatel jakožto fyzická osoba je způsobilý k právním úkonům od osmnácti let věku 34. Volba obsahu právního úkonu je spjata s dispozitivností a případnou kogentností právních norem a zásadou vše je dovoleno. Účastníci právního úkonu si mohou dohodnout cokoli, co není v rozporu se zákonem, ani co jej neobchází. O zásadách dispozitivnosti a vše je dovoleno, co není zakázáno, je pojednáno výše. Z hlediska formy právního úkonu v pracovním právu je třeba uvědomit si zejména 20 zákoníku práce, který stanovuje, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně odstraní. 35 Dále ve druhém odstavci toto ustanovení uvádí, že nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním. 36 Toto znamená, že pokud uzavřeme ústně pracovní smlouvu, ačkoli zákon nám výslovně určuje, že pracovní smlouva musí být uzavřena písemně 37, a na jejím základě začneme plnit své povinnosti z ní vyplývající, vznikl pracovní poměr, a to i přesto, že nebyla splněna podmínka na formu pro uzavření pracovní smlouvy. Zásada autonomie vůle je v určitých případech částečně omezena. V případě učinění či neučinění právního úkonu lze toto omezení spatřit v povinnosti zaměstnavatele, jenž zaměstnává více než 25 zaměstnanců, rovněž zaměstnat osoby se zdravotním postižením. Tuto povinnost může splnit uzavřením pracovněprávního vztahu s osobami zdravotně postiženými, odvodem do státního rozpočtu či odebíráním zboží nebo služeb, jež jsou vyrobeny zaměstnavateli zaměstnávajícími více jak 50% zaměstnanců, kteří jsou osobami zdravotně postiženými Zásada bdělosti Se zásadou autonomie vůle je bezesporu spjata zásada bdělosti neboli vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým). Účastníkům právních vztahů je dána svoboda vůle činit 33 6 odst. 1 zákoníku práce zákona zákoníku práce odst. 1 zákoníku práce odst. 2 zákoníku práce odst. 4 zákona zákoníku práce zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 19

21 právní úkony, jaké chtějí, s obsahem, jakým chtějí. S tím souvisí riziko uzavření právního vztahu, který je pro jednoho z účastníků nevýhodným. K regulaci těchto situací částečně slouží institut ochrany slabší strany, který je využíván právě v pracovním právu či například v právu spotřebitelském. Nicméně nemůžeme tuto ochranu aplikovat při všech právních úkonech. Je na jednotlivých subjektech, aby si své právní záležitosti upravovaly samy a jak uznají nejlépe za vhodné. Stát ani žádný jiný subjekt nemůže kontrolovat všechny právní úkony, které subjekty činí. Tímto jednáním by byla značně omezena svoboda všech subjektů. Nikde není stanoveno, že účastníci si nemohou nechat poradit a využít za tímto účelem třeba služeb advokátních kanceláří, ale nikdo je k těmto krokům nemůže nutit a je na jejich svobodné vůli, jaké právní úkony ve svých záležitostech učiní Zásada právní jistoty Jedná se o jednu z nejdůležitějších zásad, kterou lze vyjádřit rovněž slovy za stejných podmínek stejně. Je to zásada, která je velmi úzce spojena se zásadou rovnosti, jelikož říká, že ve stejném případě by mělo být postupováno stejně. Pokud se rozhodnu uzavřít pracovní smlouvu, mělo by se mnou být zacházeno stejně jako s ostatními na stejné pozici. Pokud zaměstnanec způsobí nehodu, za kterou je určitým způsobem potrestán, a následně způsobí stejnou nehodu jiný zaměstnanec, měl by být potrestán stejným způsobem. Účelem zásady právní jistoty by mělo být posilování důvěry účastníků právních vztahů v právní řád a orgány jej aplikující, tedy rozhodující o právech a povinnost jednotlivců. Podstata zásady právní jistoty spočívá zejména v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou sankcí za to, že porušil právní předpis 39. Atributy právní jistoty jsou mimo jiné jistoty, že bude tvořeno dobré právo, každý se domůže svých práv či že každý bude spravedlivě potrestán za porušení práva. 40 Součástí této zásady je několik dílčích zásad, které spolu velmi úzce souvisejí a navzájem se doplňují. Jsou to: zásada zákazu retroaktivity, 39 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, s. ISBN S GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN S

22 zásada ochrany nabytých práv, zásada ochrany práv třetích osob, zásada ochrany dobré víry a zásada pacta sunt servanda Zásada zákazu retroaktivity Tato zásada by měla zajistit, aby nový zákon nepůsobil zpětně, tedy aby vztahy, které vznikly na základě starého zákona, se řídily úpravou dle tehdy účinného zákona a ne podle nového. Stačí-li tedy podle starého, dosud platného zákoníku práce, k uzavření pracovního poměru ústní forma, ačkoli nový zákoník práce, který však není dosud účinný, stanoví formu písemnou, vznikne mi pracovní poměr i uzavřením ústní dohody, jelikož stačí, aby byly splněny podmínky aktuálně platného právního předpisu. 41 Situace, kdy jsou některé otázky nově upraveny, je řešena buď pravou či nepravou retroaktivitou. Pravá retroaktivita znamená, že na právní skutečnosti, ke kterým došlo v minulosti, se použije pozdější právní předpis, který v době právní skutečnosti nebyl účinný. Tato retroaktivita je z důvodu ochrany smluvních stran zakázána, jelikož smluvní strany by dopředu neznaly svá práva a povinnosti, jež jim ze smlouvy vyplynou. Výjimkou je trestní právo, kde je trestná činnost posuzována podle pozdějšího zákona, je-li to pro pachatele příznivější. Nepravá retroaktivita znamená, že vznik právního vztahu se posuzuje podle normy účinné v době vzniku právního vztahu, ale práva a povinnosti se posuzují podle normy nové 42. Jako příklad lze uvést situaci, kdy mzda zaměstnance klesne v následujícím roce pod minimální mzdu, a zaměstnavateli tak vznikne povinnost zaměstnanci mzdu zvýšit. Otázka retroaktivity bývá velmi často řešena v přechodných ustanovení daných právních předpisů, kde bývá uvedeno, podle jaké právní úpravy se budou řídit právní vztahy vzniklé před její účinností. Je třeba si uvědomit, že se většinou jedná pouze o stanovení jakési přechodné doby. Je jasné, že nemůžeme právní vztah založený na základě předpisu ze šedesátých let nechat beze změny, ačkoli právní předpisy se od té doby velmi výrazně změnily. Zároveň nelze účastníka vztahu, který tento vztah uzavřel za tehdy platných podmínek dobrovolně, nyní nutit, aby ihned tento vztah změnil a dodržoval povinnost nové, 41 jedná se o demonstrativní vymyšlený případ 42 MADAR, Zdeněk a kolektiv. Slovník českého práva. Díl II, P-Z. 3. rozš. a podstatně přeprac. vyd. Praha: Linde, s. ISBN S

23 ke kterým se vlastně nezavázal. Tato otázka bývá jednou z velmi zásadních při řešení aplikace nově účinného právního předpisu. Tímto přechodným ustanovením je například i 364 odst. 1 zákoníku práce, který říká, že pracovněprávní vztahy učiněné před nabytím účinnosti, tj. před se budou nadále řídit tímto novým zákonem. 43 Nicméně následující odstavec daného ustanovení stanovuje výjimky z tohoto pravidla. Se zásadou zákazu retroaktivity souvisí jedna obecná zásada právní, a to lex posteriori derogat priori, tedy zákon pozdější ruší zákon předchozí. Toto je důležité z důvodu neustálého vývoje společnosti, kdy právo se na tento vývoj pokouší reagovat. Pro pracovní právo je to typické zejména v oblasti základních práv a povinností, v otázkách bezpečnosti práce, apod. Právo postupně upravuje otázky nejen spojené s úpravou základních práv, které se oproti minulému století výrazně změnili, ale reaguje i na vědecký výzkum a vývoj. Pro konkrétní příklad lze uvést třeba doručování písemností do datové schránky Zásada ochrany nabytých práv Se změnou právního řádu souvisí i zásada ochrany nabytých práv. Toto se uplatní zejména v případě, pokud novou právní úpravou dojde k zásahu do subjektivních práv jedince, tedy pokud práva bylo nabyto za účinnosti dřívější úpravy, avšak toto již nemá oporu v nové právní úpravě. Z pouhé změny právního předpisu přeci nelze dovodit zánik právních vztahů regulovaných dosavadním právním předpisem a v novém právním předpisu již neupravených. Pro pracovní právo je významný judikát Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne , kterým soud stanovil, že skutečná škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je vlastně tím nabytým právem, které je danou zásada chráněno, resp. by mělo být Zásada ochrany práv třetích osob Všeobecně je třetí osobou subjekt, který není účastníkem právního vztahu, ani ho nepomáhal realizovat. Tato osoba by neměla být z právního vztahu, jehož není účastníkem, nijak zavázaná, ani by jí neměla vzniknout žádná práva. Zkrátka práva a povinnosti by měly odst. 1 zákoníku práce. 44 Nález Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 31/94. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 22

24 vznikat pouze účastníkům právních vztahů. Zde je třeba poznamenat, že účastníkem nemusí být vyloženě pouze kontrahenti smlouvy, ale rovněž například její zprostředkovatelé. V souvislosti s touto zásadou je třeba si uvědomit, že práva rozlišujeme na práva absolutní a práva relativní. Typickým absolutním právem je vlastnictví a relativním závazky. Toto rozdělení je důležité zejména proto, aby bylo zřejmé, komu jsou uložena práva a povinnosti. V případě práva absolutního mají povinnosti všichni, třetími osobami jsou tedy všichni s tím, že jsou povinni nezasahovat do výkonu vlastnického práva oprávněné osoby. U práv relativních jsou povinnosti ukládány pouze účastníkům vztahu, třeba povinnost uhradit kupní cenu. Třetí osoby v základním relativním vztahu vůbec nefigurují. Pokud dojde ze strany třetího subjektu k narušení výkonu relativního vztahu, jehož není účastníkem, vzniká nový relativní vztah, tentokrát odpovědností mezi ním a osobou, jejíž právo bylo porušeno. V pracovním právu lze tuto zásadu ukázat například na ustanovení 338 zákoníku práce, upravujícího přechod zaměstnavatele, tedy situaci, kdy se zaměstnavatelem například na základě převodu společnosti stává někdo jiný, nicméně pracovněprávní vztah zůstává zachován, protože by bylo nespravedlivé, aby z důvodu jednání dvou osob, které zaměstnanec nijak neovlivní, bylo zasaženo do jeho práv a povinností. V tomto případě zůstává pracovněprávní vztah zachován ve stejné podobě, jako tomu bylo za předchozího zaměstnavatele Zásada ochrany dobré víry Jedná se o jednu z nejstarších zásad, kdy tato byla již hojně používána v římském právu. Nejtypičtěji je zásada ochrany dobré víry spojena s nabytím vlastnického práva formou vydržení, kdy jednou ze základních podmínek je právě dobrá víra. Jedná-li člověk v dobré víře, dá se říci, že se domnívá, že jedná oprávněně, že mu dané právo svědčí. Dle této zásady nemůže být poškozen ten, kdo sám jedná v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, resp. ten, kdo oprávněně důvěřuje v to, že po právu jedná někdo jiný. 45 Úkony jsou ve většině případů dvoustrannými, a je třeba, aby v dobré víře byly obě strany. Jedná-li jedna ze stran ve špatné víře, nemusí to automaticky znamenat, že druhá strana v dobré víře nejedná. Například kupující nemusí vědět, že předmět kupní smlouvy nenáleží 45 HARVÁNEK, Jaromír a kolektiv. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., s., ISBN S

25 prodávajícímu a že tento jej ukradl. Je však třeba splnit podmínku subjektivní i objektivní dobré víry, o čemž je pojednáno níže. V pracovním právu lze částečně pojem dobré víry aplikovat na prodloužení pracovního poměru, kdy skončí-li pracovněprávní vztah uplynutím doby, na který byl sjednán, a následující den zaměstnanec bude opět vykonávat pro zaměstnavatele práci, tento s tím bude srozuměn a nijak zaměstnanci neoznámí, že si nepřeje, aby ve výkonu práce pokračoval, bude tento pracovní poměr prodloužen. Zaměstnanec však musí být v dobré víře, že tak činí i se souhlasem, a dalo by se dokonce říci ve prospěch zaměstnavatele. Samozřejmě bude-li se zaměstnancem okamžitě ukončen pracovní poměr a on druhý den přijde do práce, nelze hovořit o dobré víře. Následkem špatné víry je odpovědnost subjektu, který ve špatné víře činil právní úkony. S jednáním v dobré či špatné víře souvisí pojem zavinění. Jedná se o vnitřní psychický vztah subjektu k jeho jednání. Velmi jednoduše řečeno zavinění vyjadřuje, co subjekt chtěl udělat. Zavinění má dvě složky, a to složku volní a rozumovou. Podle tohoto rozlišujeme zavinění ve formě úmyslu a nedbalosti, kdy tyto rozlišujeme na vědomé a nevědomé. V souvislosti se zaviněním je třeba uvést subjektivní a objektivní dobrou víru, kdy v případě subjektivní dobré víry postačí, že subjekt zkrátka danou skutečnost nevěděl, u objektivní dobré víry je třeba zachovat běžný stupeň opatrnosti obyčejného člověka. Například je-li zaměstnanci omylem vyplacená částka vyšší, než jaká mu náleží, může se této zaměstnavatel domáhat pouze tehdy, jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. 46 Například u příplatku za práci ve svátek je splněna subjektivní dobrá víra, pokud zaměstnanec zkontroluje, zda v práci skutečně byl, a objektivní dobrá víra je splněna, pokud alespoň přibližně určí výši příplatku, který mu dle zákona náleží. Velmi významný je v souvislosti se zásadou ochrany dobré víry rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 ze dne , kterým soud stanovil, že dobrá víra je dána se zřetelem ke všem okolnostem a zaniká v okamžiku, kdy se dotyčný subjekt seznámí se skutečnostmi, které objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že skutečnost není taková, jaká být se zdála. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by zákoníku práce. 24

26 věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky je třeba zkoumat u každého subjektu zvlášť. 47 Například při prodávání nemovitosti tedy nestačí pouze prohlášení prodávajícího, že je vlastníkem převáděné nemovitosti, ale toto jeho tvrzení by mělo být doloženo aktuálním výpisem z katastru nemovitostí. V tomto případě by tedy byla splněna podmínky subjektivní i objektivní víry Zásada pacta sund servanda Dohody se mají dodržovat. Základní zásada pro soukromé, zejména závazkové právo. Jedná se o zásadu, která se snaží zajistit právní jistotu v oblasti plnění závazků ze smluv. Tato zásada byla potvrzena i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1244/99 ze dne Dále byla potvrzena i nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 531/98 ze dne Těmito byla řešena i problematika rozporu kolektivních smluv uzavřených za staré právní úpravy s novou právní úpravou, kdy bylo nakonec judikováno, že dříve uzavřená kolektivní smlouva o odstupném, poskytovaném zaměstnancům při rozvázání pracovního poměru není zbavena novou obecnou úpravou své závaznosti, pokud sama neváže svou existenci, obsah a rozsah v ní stanovených nároků výhradně a pouze na zákonnou úpravu v době rozvázání pracovního poměru. 48 Opět se jedná o zásadu, která má velmi výrazné uplatnění i v pracovněprávních vztazích. Je-li mezi subjekty uzavřena pracovní smlouva, jsou strany povinny její ustanovení dodržovat. Otázky neupravené danou pracovní smlouvou, ani vnitřním právním předpisem, se řídí příslušnými právními předpisy, kdy povinnost jejich dodržování subjektům vznikla uzavřením pracovněprávního vztahu a jejich následného neupravení v pracovní smlouvě, ani ve vnitřním právním předpise. V případě porušení pracovní smlouvy, vnitřního právního předpisu či právního předpisu je daný subjekt povinen nést následky svého chování. 47 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 48 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1244/99 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. I ÚS 531/98 ze dne In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 25

27 4.7. Zásada equity Jedná se o jednu z nejstarších zásad, která byla aplikována již ve starověkém Římě. Podle této zásady rozhodovali prétoři, tehdejší právníci. V současné době je tato zásada používána zejména ke zmírnění tvrdosti právních předpisů. Dále slouží k výkladu právních norem či vyplňování mezer pomocí analogie. Tato zásada v sobě skrývá dvě dílčí zásady, kterými jsou zásada zákazu zneužití práv a zásada souladu výkonu práv a povinností s dobrými mravy Zásada zákazu zneužití práv Jedná se o zákaz zneužití subjektivních práv. Tedy nelze neomezeně realizovat subjektivní práva jednotlivce a tím omezovat výkon subjektivních práv ostatních. Jde o specifický typ protiprávního chování, jelikož zneužitím subjektivního práva dochází k porušení práva objektivního, tedy zákazu zneužití subjektivních práv, které má za následek například neplatnost právního úkonu dle 39 občanského zákoníku. Typicky je toto omezení vidět v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tento článek mimo jiné říká, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. 49 Dále toto omezení vychází z 3 odst. 1 občanského zákoníku, kdy bez právního důvodu dochází k zásahu do práv a oprávněných zájmů jiných osob. Za zneužití práva je považováno pouze úmyslné jednání směřující ke způsobení újmy jiné osobě 50. Nejvyšší soud judikoval, že výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného. 51 Dále Nejvyšší soud judikoval, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu Čl. 11 zákona Listiny. 50 FIALA Josef, KINDL Milan et. al. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. ISBN S Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 992/99. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 52 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 22 Cdo 1917/2004. In ASPI [právní informační systém]. Wolter Kluwer ČR [cit ]. 26