VEŘEJNÁ SPRÁVA A REGIONÁLNÍ ROZVOJ

Transkript

1 VEŘEJNÁ SPRÁVA A REGIONÁLNÍ ROZVOJ Evropská společenství a Evropská unie si vytyčily za prioritní cíl dosažení vyváženého a dynamického hospodářského rozvoje a omezování a postupné odstranění rozdílů mezi jednotlivými regiony a to především v ekonomické a v sociální oblasti. Usměrňování a řízení regionálního rozvoje se tak stalo jedním ze základních úkolů regionální politiky řízené a zabezpečované především veřejnou správou a jejími úřady. VYMEZENÍ POJMU REGIONÁLNÍ POLITIKA Regionální politika usiluje v zájmu celkové stability jednotného evropského trhu o snižování hospodářských a sociálních rozdílů mezi různými oblastmi země o podporu hospodářského a sociálního rozvoje regionů - a to s důrazem na aktivování jejich nedostatečně využívaného hospodářského

2 a sociálního potenciálu. 1. Výše uvedených obecných cílů je především dosahováno podporou projektů v rámci tří prioritních os politiky hospodářské a sociální soudržnosti v problémových regionech EU, jimiž jsou: 1)infrastruktura a životní prostředí, 2)rozvoj lidských zdrojů a 3) podpora podnikání. Regionální politiku je možno obecně z makroekonomického pohledu charakterizovat jako koncepční a výkonnou činnost státu a jeho regionálních správních orgánů. Její klíčové cíle jsou následující : snaha o přispívání k harmonickému a vyváženému vývoji regionů, úsilí o snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje regionů, podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů s důrazem na aktivování jejich nedostatečně využívaného hospodářského a sociálního potenciálu. 1 Lacina, K., Kala, T.: Regionální a mezinárodní marketing, Guadeamus, Hradec Králové, 2003, s

3 Takto definovanou regionální politiku stát v zásadě provádí na dvou klíčových úrovních : v rovině státu jako celku: prostřednictvím ústředních orgánů státní správy. Uvedené zaměření má selektivní povahu a je přednostně soustředěno na vymezené regiony. na úrovni samotného regionu, tudíž prostřednictvím orgánů regionální samosprávy. Uvedeným způsobem koncipovaná národní regionální politika má celoplošný charakter.je ovšem výrazně orientována na řešení vnitroregionální problematiky. Akcentuje zvláště vazbu na obce a na mikroregiony při zvýraznění potřeby rozvoje municipalit, mikroregionů a regionu jako celku. V současném období stát obecně na evropském kontinentu uskutečňuje regionální politiku především na základě implementace programových dokumentů vypracovávaných vládou, regionálními a místními orgány a schvalovaných parlamentem, regionálními a místními zastupitelstvy. V uvedeném pojetí, které se plně osvědčilo nejen na evropském kontinentu, se prokazatelně projevuje interakce mezi veřejnou 3

4 správou jako celkem a řešením problémů regionálního a místního rozvoje. V členských státech Evropské unie se dnes současně stále aktuálněji prosazuje vazba mezi regionální politikou státu a nadnárodní koncepcí regionální politiky prosazovanou Evropskou unií jako celkem. CHARAKTERISTIKA REGIONU Existuje několik definic : 1) Z geografického hlediska jde o část geografického prostoru charakterizovanou komplexem přírodních a socioekonomických prvků,vazeb a prostorů, jejichž specifickým rozmístěním, uspořádáním a mírou integrace se vytváří prostorová struktura s vnitřními zákonitostmi,jimiž se tento prostor odlišuje od okolních prostorových jednotek. 2) Z funkčního hlediska : se hovoří o tzv. funkčních regionech 4

5 chápaných ve smyslu vazeb mezi bydlišti a pracovišti,přičemž rozhodující význam má jejich vzájemné propojení formou sítí.sítěmi se rozumí technické, tj.silniční a železniční sítě, vodní cesty a případná letecká spojení. Toto pojetí vytváří předpoklady pro synergický efekt,což především umožňuje dosáhnout toho, že souhrn komponentů regionálního celku díky jejich interakcím představuje vyšší kvalitu něž kolik činí hodnota uvedených komponentů posuzovaná individuálně. 3) Nejnovější definice funkčního hlediska: akcentuje roli sítí a zájmů existujících v regionu. Zájmy se rozumí společné zájmy obyvatel regionu : - na ekonomickém rozvoji regionu jako celku,včetně rozvoji inovací, - na zabezpečení zaměstnanosti, - na vytvoření kvalitního životního prostředí, - na kulturním rozvoji, případně na zachování kulturních regionálních specifik. 5

6 Tento společný zájem je definován úsilím o dosažení regionální korporativní identity. 4) Podle typu účelu regiony členíme na - administrativní a - účelové. Administrativní regiony jsou vymezovány pro potřeby výkonu veřejné správy, tj. státní správy a územní samosprávy.z hlediska zajištění kontinuálního vývoje je důležitá určitá časová stabilita takto vytvořených regionů. Administrativní regiony pokrývají celé území státu, přičemž mezi nimi existují v oblasti řízení správní činnosti vztahy podřízenosti a nadřízenosti Účelové regiony se vymezují pro řešení určitých problémů,které se převážně váží k ekonomické zaostalosti takovéhoto území, problémům spjatým s kvalitou životního prostředí, ochranou přírodních krás, atd. 6

7 Příklady jsou chráněné krajinné oblasti a přírodní rezervace,národní parky, zvláštní hospodářské zóny.aktivity v nich probíhající řídí zvláštní orgán.uvedené regiony nejednou mívají časově omezenou platnost. 5) Na základě stejnorodosti či rozdílnosti uskutečňovaných aktivit regiony členíme na : homogenní a heterogenní. Homogenní regiony se vyznačují stejnorodostí ve vztahu k určitým zvoleným kriteriím, jimiž mohou být geografické znaky jako - morfologie terénu, - převažující typ vegetace, - klima, atd. Volba přírodních charakteristik umožňuje pracovat se soustavou regionů,jejichž hranice není třeba po poměrně dlouhé časové období měnit. 7

8 Dalším znakem homogenních regionů je : - převažující způsob ekonomického využití území ( na tomto základě hovoříme o regionech těžebních, zemědělských, rekreačních, atd. ), Heterogenní regiony jsou charakterizovány vzájemným propojením základních prostorových jednotek.jsou tvořeny prostorovými jednotkami různé velikosti, které se v první řadě liší o úrovní občanské technické infrastruktury. Současně jsou vzájemně určitým způsobem závislé, tj. jsou propojeny jistými intenzivními specificky charakterizovanými vztahy 6) Z pohledu regionální politiky Evropské unie regiony členíme na NUTS ( La Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques ) a Euroregiony. 8

9 NUTS jsou součástí systému jednotné struktury územních jednotek,který byl zaveden Statistickým úřadem Evropské unie ( Eurostatem ) pro potřeby statistického sledování a zpracovávání analýz sociální a ekonomické situace v jednotlivých regionech a pro samotné potřeby regionální politiky.nutsy členíme na NUTS I ( území státu ) NUTS II ( větší územní celky tzv. regiony soudržnosti ) NUTS III ( naše kraje ) NUTS IV ( naše okresy ) NUTS V ( obce ). Na základě výše uvedeného popisu lze konstatovat, že pro různá vzájemná porovnání a především pro potřeby regionální politiky se v Evropské unii především užívá tzv. nomenklatura územních statistických jednotek NUTS ( z francouzského označení Nomenclature des unites territoriales statistiques ). Jejich vymezení má význam především pro statistické potřeby EU a pro účely zařazení regionů různé úrovně pod jednotlivé Cíle s regionálním dopadem strukturální politiky Evropské unie. Každý nový členský stát je zaveden do teritoriálních jednotek NUTS. Tyto jednotky mohou zahrnovat jednu nebo více územně správních jednotek v rámci daného státu. 9

10 Vymezení jednotek NUTS znázorňuje následující tabulka Tabulka 2.1.: Vymezení jednotek NUTS NUTS I NUTS II NUTS III NUTS IV NUTS V Územní jednotka typu velkých oblastí ( zemí, makroregionů ) daného státu.je největší regionální srovnávací jednotkou. Jednotka řádově nižší, obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění státu.velikost se pohybuje v počtu obyvatel mezi 1-2miliony obyvatel. Rozloha se pohybuje u menších států mezi km 2. Mají přímou vazbu na Strukturální fondy EU. Jednotka odpovídá úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy(okresy).u menších států EU se velikost pohybuje mezi obyvatel. Rozloha jednotek se pohybuje mezi km 2. I tyto jednotky mají přímou návaznost na Strukturální fondy EU. Není nutné vymezení těchto jednotek pro účely regionální a strukturální politiky. V řadě zemí EU nejsou vytvořeny. Je nejmenší jednotkou. Odpovídá zpravidla úrovni obcí či mikroregionů. Zdroj: Wokoun, R.: Strukturální fondy č.1 Příprava České republiky na využívání strukturálních fondů, Praha, 1998, s

11 7) Z pohledu jejich ekonomické výkonnosti regiony členíme na růstové ( rozvíjející se ) stagnující a problémové. Růstové regiony se vyznačují zejména budováním nových odvětví výroby a služeb a současně růstem počtu jejich obyvatel ( na základě přirozeného přírůstku a migrace ).V uvedených regionech se vytvářejí nejlepší podmínky a příležitosti pro zakládání a rozvoj nových podnikatelských subjektů, především malých a středních ( Small and Medium sized Enterprices SMEs ). Stagnující regiony jsou takové, v nichž z ekonomického hlediska nedochází k žádným výraznějším změnám. 11

12 Problémové regiony vykazují dlouhodobě nízkou ekonomickou výkonnost.do této kategorie patří i regiony postižené silnými strukturálními změnami projevujícími se zejména útlumem činnosti výrobních podniků a celých výrobních odvětví. 8 ) Zákon České republiky č. 248 / 2000Sb. o podpoře regionálního rozvoje z hlediska potřeby soustředěné podpory vymezil čtyři základní typy regionů : - strukturálně postižené regiony, - hospodářsky slabé regiony, - venkovské regiony a - ostatní regiony Strukturálně postižené regiony Jsou de facto problémovými regiony s již uvedenou charakteristikou. Jejich hlavními ukazateli jsou : - míra nezaměstnanosti, - podíl zaměstnanosti v průmyslu, 12

13 - rozsah a váha útlumu průmyslových odvětví. Hospodářsky slabé regiony se vyznačují nedostatečným ekonomickým výkonem a nízkými příjmy obyvatelstva.všeobecně jsou podprůměrně vybaveny výrobními faktory, nebo jsou zde uvedené faktory špatně využívány. Venkovské regiony jsou charakterizovány nízkou hustotou zalidnění,poklesem počtu obyvatel a vyšším podílem zaměstnanosti v zemědělství. Ostatní regiony jejich podpora je žádoucí z jiných důvodů.patří mezi ně zvláště : - pohraniční regiony, - bývalé vojenské prostory, - regiony postižené živelnými pohromami, - regiony se silně znečištěným životním prostředím, - regiony s vyšší mírou nezaměstnanosti. 13

14 Zákon taxativně vymezuje oblasti podpory ( čl. 3 ), které jsou zaměřeny na : - rozvoj podnikatelských aktivit, - rozvoj lidských zdrojů, - výzkum a technologický vývoj, - rozvoj cestovního ruchu, - zlepšování vybavení regionu infrastrukturou, - rozvoj kulturních a tělovýchovných aktivit, - rozvoj občanské vybavenosti, - rozvoj služeb sociální péče a sociální pomoci, - dostupnost a zvyšování úrovně poskytovaných zdravotnických služeb, - ochranu životního prostředí, - formování právnických osob a tvorbu programů sloužících k celkovému rozvoji regionu, - provádění pozemkových úprav. Specifickou kategorii představují mikroregiony. Jsou to územní celky, v jejichž rámci jsou relativně uzavřeny některé aktuální regionální procesy : v první řadě doprava obyvatel do zaměstnání a zpět do místa bydliště a 14

15 poskytování základních druhů služeb. Mohou vznikat buď - na základě jistého geografického specifika ( Jevíčko, Moravská Třebová ), nebo - k řešení společného závažného problému ( plynofikace, odpadové hospodářství ) NÁSTROJE REGIONÁLNÍ POLITIKY Nástroje regionální politiky mají - makroekonomickou a - mikroekonomickou povahu. - Hlavními makroekonomickými nástroji jsou : - fiskální politika státu, - monetární politika státu a - státní protekcionalismus. 15

16 Uskutečňováním zásad fiskální politiky dochází k meziregionálnímu přerozdělování jednak prostřednictvím systému daní a odvodů, jednak strukturou výdajů státního rozpočtu. Důležitou roli v ní hraje princip solidarity spočívající ve skutečnosti, že vysoce příjmové regiony odvádějí do státního rozpočtu více finančních prostředků něž kolik jich cestou redistribuce získávají, zatímco nízko příjmové regiony dostávají více prostředků a to především prostřednictvím sociálních výdajů. Hlavní součástí monetární politiky státu je ovlivňování množství peněz v ekonomice.její tzv.regionalizace se často provádí na základě usnadňování přístupu vybraných ( většinou znevýhodněných ) regionů k úvěrům cestou stanovení objemu poskytovaných úvěrů,výše úrokové míry, lhůt splatnosti, atd. Efektivnost těchto opatření bývá ovšem problematická a je do značné míry závislá na efektivitě spolupráce veřejné správy s bankovním sektorem. 16

17 Podstatou protekcionalismu je ovlivňování dovozů státem na základě stanovování dovozních limitů a cel.tzv. regionalizace protekcionalismu se využívá k řešení regionálních disparit. Spočívá v zavádění dovozních limitů a cel na produkty, jejichž výroba je prostorově koncentrována v upadajících regionech. Zmíněný postup pomáhá zvyšovat poptávku po domácích produktech. Podnikatelské subjekty takto dostávají jistou ochrannou lhůtu, kterou by měly využít ke: - zvýšení produktivity práce, - snížení nákladů, - zvýšení kvality jejich produktů, - ke změně výrobních programů a k dalším opatřením ústícím v obnovení či ve zvyšování konkurenceschopnosti výrobků z upadajících regionů. Klíčové mikroekonomické nástroje mají ovlivňovat rozhodování ekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci.mají podobu účelově poskytovaných 17

18 finančních půjček ze státního, regionálního i ( případně i ) místního ( municipálního ) rozpočtu. Půjčky jsou určeny na : - realokaci kapitálu a - realokaci pracovní síly. Hlavním úkolem nástrojů zaměřených na realokaci kapitálu je ovlivňování tvorby nových pracovních míst v regionu (mikroregionu ). Toho lze dosáhnout buď prostřednictvím v regionu stávajících firem, nebo přilákáním nových podnikatelských subjektů. Prostorový pohyb kapitálu v regionu lze ovlivnit jednak - stimulací,tj. zvýšením přitažlivosti určitých regionů pro kapitál, jednak - restrikcí,tj. zostřením podmínek dalšího fungování kapitálu v jiných regionech. - Stimulace má obvykle podobu subvencí a daňových úlev, restrikce znamená zvyšování daňových sazeb. 18

19 Příjmy ze snížených daňových sazeb mohou být chápány jako určitá forma subvence. Jak subvence, tak příjmy ze snížených daňových sazeb mají firmám pomoci hradit počáteční náklady na činnost v upadajících regionech. Subvence jsou omezeny pouze na období několika prvních let, během nichž by firma měla dosáhnout své optimální výrobní kapacity.subvence mají různé formy. Rozeznáváme : - kapitálové subvence, - subvence na pracovní sílu,, - subvence na hotovou produkci, - subvence na dopravu, - poskytování levných půjček, - prodej pozemků za snížené ceny, - snížení daní. Nástroje zaměřené na realokaci pracovní síly se používají méně. 19

20 Pomáhají řešit problematiku migrace a stabilizace obyvatelstva v určitém území. Používají se ke stabilizaci obyvatelstva v upadajících regionech a k podpoře rekvalifikačních programů uskutečňovaných na uvedených teritoriích. CHARAKTERISTICKÉ RYSY A SPECIFIKA REGIONÁLNÍHO MANAGEMENTU Efektivní rozvoj regionální politiky si zejména vyžaduje zdokonalování regionálního managementu, jehož základním cílem je zabezpečení rozvoje regionu jako celku,včetně uspokojování zájmů a potřeb pokud možno všech jeho obyvatel. Pro porovnání : cílem podnikového managementu je dosažení rentability pokud možno veškerých vložených prostředků,zisk, posílení konkurenceschopnosti a zvýšení podílu na trhu. 20

21 Hlavními aktéry regionálního managementu ( někdy se používá anglický termín stakeholders )jsou: volení představitelé krajů ( regionů ) a obcí, podnikatelský sektor,členové občanských iniciativ a dalších neziskových organizací, církve.ti vytvářejí specifické vzájemné vazby ( sítě = network ),jež mají synergický efekt. Pro porovnání : hlavními aktéry podnikového managementu jsou vrcholní manageři a manageři na nižších úrovních řídící činnosti, vnitropodnikové útvary,sdružení podniků. V regionálním managementu se aplikují se některé přístupy vypracovanéa osvědčené v podnikatelském sektoru. Tyto se transformují v sociální techniky využívané pro zabezpečování zájmů a potřeb občanů. Stále více se uplatňuje etický rozměr regionálních aktivit. V dané souvislosti klíčový význam mají kvalifikace a schopnosti regionálních manažerů,které bývají často posuzovány na základě následujícího tzv. Desatera regionálního managera, jež konstatuje: 21

22 1. Regionální manažer je specialistou na řízení regionů a obcí, který je najímán zastupitelstvy a radami krajů a municipalit. 2. Regionální manažer nemusí být bezpodmínečně odborníkem na jednotlivé oblasti výkonu veřejné správy.je ovšem povinen ovládat soubor metod,technik a postojů z oblasti managementu a marketingu využitelný v řízení aktivit rozvíjených v rámci regionu. 3. Regionální manažer nemusí být místním občanem, avšak je nezbytné, aby měl zkušenosti z řízení obce nebo jiného regionu. 4. Základní strategií regionálního manažera je upřednostňování rozvoje. 5. Regionální manažer by měl být nositelem invencí a inovací. 6. Činnost regionálního manažera musí přispívat ke zvyšování profesionality řízení celého regionu a k přetváření úřednického aparátu v efektivní pracovní tým. 22

23 7. Regionální manažer si musí být vědom specifik soukromého a veřejného sektoru.je povinen iniciovat komunikaci mezi oběma sektory. 8. Regionální manažer je povinen se řídit zásadami etického chování. 9. Regionální manažer má být schopen v době recese využívat veškeré možnosti pro zachování pracovních míst pro místní obyvatelstvo, pro udržení stávající sociální a ekonomické úrovně. 10. Regionální manažer usiluje o všestranný rozvoj regionu.. 23

24 VÝVOJ POJETÍ REGIONÁLNÍ POLITIKY A REGIONÁLNÍHO MANAGEMENTU NA EVROPSKÉM KONTINENTU Regionální politika v Evropě zpočátku zapustila nejhlubší kořeny ve Velké Britanii,v níž se její zásady utvářely již v období před druhou světovou válkou - nedlouho po hospodářské krizi z let Krátce po jejím skončení ( v roce 1934 ) byly ve Velké Britanii poprvé důkladněji analyzovány ekonomické a sociální důsledky této krize,včetně jejích dopadů na jednotlivé regiony Anglie, Skotska a Walesu. Daný postup byl pokládán za vysoce aktuální zejména proto, že nepříznivý ekonomický vývoj z let prohloubil již předtím existující poměrně značné rozdíly mezi regiony v míře, o níž se soudilo, že si přímo vynucovala zásah z centra. Zvláště negativní situace - podobně jako v řadě dalších evropských zemí té doby - se v Britanii vytvořila tam, kde dominujícími hospodářskými sektory byly těžba uhlí, hutnictví a textilní výroba (tj. zejména ve střední Anglii - v tzv. Black Country-, která byla jednou z kolébek průmyslové revoluce 24

25 zahájené již v osmdesátých letech osmnáctého století a některých oblastech Skotska a Walesu). dále v Jedním z důsledků krize ve zmíněných částech britských ostrovů byla vysoká míra nezaměstnanosti, kterou se jen obtížně dařilo snižovat. Uvedenou skutečnost dokládaly i tehdejší statistiky hovořící o tom, že v letech hospodářské krize byla míra nezaměstnanosti ve Skotsku, na severozápadě a na severovýchodě Anglie více než 25%ní a ve Walesu dokonce přesáhla 36% (pro srovnání ve stejné době se míra nezaměstnanosti v londýnské aglomeraci a v nejrozvinutějším jihovýchodním regionu pohybovala kolem 14%). S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem byl na základě tzv. zákona o zvláštních územích ve Velké Britanii v roce poprvé v Evropě - vypracován plán pomoci nejvíce postiženým regionům. Zákon vymezil problémové regiony a stanovil určité postupy, s jejichž pomocí mělo dojít k nápravě. Nepřekvapovala skutečnost, že důraz v něm byl položen zejména na budování infrastruktury. Zmíněné období vstoupilo do historie i tím, že se začaly klást první základy regionálního plánování.ve druhé polovině třicátých let se tak vytvořila určitá koncepce, v jejíž realizaci britské vlády pokračovaly i po roce

26 Na kontinentální Evropě se k obdobným snahám přikročilo až po druhé světové válce. V té době začaly být zásady regionální politiky rozpracovávány především ve Francii a v Itálii, později rovněž ve Spolkové republice Německo. Ve Francii se základy formující se regionální politiky utvářely ve druhé polovině čtyřicátých let. Zpočátku v ní byl důraz položen hlavně na snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje ve vysoce rozvinutém pařížském a v ostatních - tj. podstatně zaostávajících - regionech. Vládní politika proto akcentovala přednostní rozvoj dvanácti velkých měst (Marseille, Bordeaux a dalších) a jejich regionálního zázemí. V rámci zmíněného projektu byl z pařížského regionu postupně omezována především produkce těžkého průmyslu. V Itálii bylo hlavním dlouhodobým problémem v období po druhé světové válce (což má dozvuky až do současnosti) řešení výrazných rozdílů mezi ekonomicky a sociálně vyspělým severem a málo rozvinutým jihem. Z uvedeného důvodu začaly být koncem čtyřicátých let uskutečňovány nejrůznější dílčí programy zaměřené na rozvoj jižní části státu. První z nich nesoucí označení Cassa per il Mezzogiorno byl schválen v roce 1950 a byl zaměřen hlavně na industrializaci agrárního jihu. 26

27 V dalších evropských státech se koncepce národní regionální politiky utvářely ještě později - tj. v době, kdy již bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Ve Spolkové republice Německo stálo na konci padesátých let obdobně jako ve Velké Britanii ve druhé polovině třicátých let - v popředí formující se regionální politiky především úsilí o restrukturalizaci regionů s dříve dominantním těžebním a těžkým průmyslem. Klíčový problém představovala revitalizace Porúří (zejména okolí velkých měst Kolína nad Rýnem, Dortmundu a Düsseldorfu). Od počátku devadesátých let se regionální politika soustřeďuje hlavně na transformaci ve východních spolkových zemích, jejímž cílem je mimo jiné i postupné vyrovnávání hospodářských a sociálních rozdílů mezi západními a východními spolkovými zeměmi. V Nizozemí se poválečná státní regionální politika zaměřovala zejména na řešení sociálních a ekologických problémů vysoce urbanizovaných regionů. Podstatně později byly formovány zásady regionální politiky též ve Skandinávii, kde hlavním problémem je především rozvoj řídce osídlených oblastí za polárním kruhem. V současné době 27

28 jsou k řešení uvedené problematiky využívány i strukturální fondy Evropské unie. K rozvoji a ke koordinaci regionální politiky nemalou měrou přispěla činnost orgánů Evropského hospodářského společenství založeného 25.března Do tohoto období lze řadit i počátek první fáze tzv. evropské regionální politiky. Zmíněná etapa, jež skončila přibližně v polovině sedmdesátých let, byla charakterizována přednostními snahami o vyrovnávání rozdílů mezi vysoce rozvinutými a silně zaostávajícími regiony, které byly uskutečňovány vládami jednotlivých členských zemí tehdejší tzv. evropské šestky. Jejich iniciátoři a tvůrci se obvykle zaměřovali na zakládání pečlivě vytypovaných průmyslových podniků v oblastech s dominující agrární ekonomikou. Šlo o víceméně standardizovaný postup, který se prosazoval v členských státech. Nebylo možno ještě hovořit o nějaké skutečně koordinované evropské regionální politice (mimo jiné i proto, že ekonomický potenciál sousedících šesti zemí Francie, Spolkové republiky Německo, Itálie a států Beneluxu byl obdobný). Z důvodů, které byly naznačeny, opravdová regionální politika začala být v Evropských společenstvích ( toto označení se 28

29 používalo od roku 1967, kdy tzv. bruselská slučovací smlouva o vytvoření společných orgánů tří evropských společenství vstoupila v platnost ) uskutečňována daleko později. Důsledněji byla koordinována teprve od počátku sedmdesátých let a to postupně, hlavně cestou integrované podpory problémových regionů a rozvojem příhraniční a přeshraniční spolupráce. V rámci jednotlivých států byla navíc zvýšená pozornost soustředěna k využívání některých výsledků vědeckého a technického pokroku při rozpracovávání zásad regionální politiky, což se v transformujících se regionech projevilo i v zaměření na rozvoj elektroniky a biotechnologií. Takto začaly být v dříve dlouhodobě zaostávajících regionech jihozápadní Francie, jižního Německa a ve středním Skotsku přednostně budovány menší tudíž i dynamičtější - podniky vyrábějící především výpočetní techniku, další elektronické výrobky a rozvíjející biotechnologie. Uvedou cestou se ekonomický potenciál řady regionů postupně zvyšoval. Vedle koordinace na nadnárodní úrovni se jiným významným charakteristickým rysem nového pojetí evropské regionální politiky stala decentralizace řízení regionální politiky v jednotlivých členských státech Evropských společenství. Jestliže přibližně do poloviny sedmdesátých let byla regionální politika 29

30 převážně řízena a financována z jednoho centra (tj. z úrovně vlády), začal být rostoucí význam přikládán aktivitám vyvíjeným a následně uskutečňovaným přímo v regionech. Takto se naplňovala i dlouhodobá orientace Evropských společenství a dnešní Evropské unie na pojetí Evropy 21.století především jako kontinentu regionů a interregionální spolupráce. Dalším faktorem byla změna pohledu na regiony. Klíčovým strategickým cílem tradičního pojetí regionální politiky byl dosti obecně formulovaný regionální růst, jehož mělo být dosahováno jak již bylo konstatováno zejména investováním zdrojů prostřednictvím ústředních orgánů státu. Změna v chápání regionální politiky a jejího ekonomického, sociálního a kulturního významu nastávala přibližně od poloviny sedmdesátých let. V té době se postupně začal zdůrazňovat význam dynamických faktorů spjatých zejména s rozvojem nových průmyslových odvětví (hlavně elektrotechniky) uvnitř samotných regionů. Regionální politika začala být spojována s prosazováním různých inovačních strategií uskutečňovaných v rámci jednotlivých regionů a beroucích v úvahu místní specifika. V této 30

31 souvislosti začala být později akcentována i potřeba rozvoje ekologického zemědělství, který byl daleko více než dříve spojován s péčí o udržování krajiny. S tím souvisela i pozornost postupně zaměřovaná na propagaci a na rozvíjení ekoturistiky a agroturistiky, jež se rozvinuly hlavně ve druhé polovině osmdesátých a v devadesátých letech. Nový přístup vycházel z vědomí potřeby strukturálních změn při zohledňování specifických rysů jednotlivých regionů. V Evropské unii se v dané souvislosti při hodnocení přechodu ke stávající koncepci nejednou hovoří o přechodu od statického k dynamickému pojetí regionální politiky. Soudobý pohled si přirozeně mimo jiné vyžadoval daleko rozsáhlejší využívání poznatků z managementu a rovněž aplikaci určitých marketingových přístupů - a to hlavně při vypracovávání dlouhodobých strategických regionálních rozvojových koncepci. Rozdíly mezi tradičním a soudobým pojetím regionální politiky spočívaly především v následujících přístupech : a) Tradiční přístup : 31

32 upřednostňoval rozvoj regionů takřka výhradně prostřednictvím finančních zdrojů přednostně investovaných z centra a relativně málo zohledňoval specifické rysy regionů. Preferovány byly zvláště velké kapitálově silné firmy exploatující mimo jiné - značné množství místních surovin. Problematická byla hlavně skutečnost, že meziregionální přerozdělování prováděné z centra (na úkor vyspělejších regionů) utlumovalo v nich zájem o intenzifikaci rozvoje. b) Nový přístup : upřednostňuje inovační strategie vypracované na základě důkladné znalosti specifik regionů. Důraz je položen zejména na mobilizování vnitřních zdrojů regionů,tj. v první řadě veškerých jejich podnikatelských a nepodnikatelských subjektů tak, aby se zapojily do implementace rozvojových plánů. Přednostně se podporují malé a střední podniky. Upřednostňuje se orientace na rozvoj moderních technologií, zejména takových, které šetří suroviny a energii a jsou šetrné vůči životnímu prostředí.důležitá organizační role je přisuzována úřadům místní a regionální územní samosprávy. 32

33 Nové pojetí bylo přirozeným výsledkem mnoha diskuzí a sporů mezi zastánci a odpůrci obou přístupů. Odpůrci poměrně dlouhou dobu namítali, že: přílišné zvýhodňování postižených regionů by mohlo mít za následek deformaci meziregionální konkurence (potřebné pro zdravý vývoj ekonomiky jako celku) a že by došlo ke snižování ekonomické efektivnosti prostorové alokace zdrojů. Preferovali makroekonomickou politiku koordinovanou z centra, o níž soudili, že její efektivní řízení by mohlo zabezpečit účinné řešení regionálních problémů. Upřednostňovali volné působení tržních sil jako cesty k obnovení narušeného rovnovážného vývoje v regionech a konstatovali, že specifická regionální politika je nadbytečná. Podle jimi sdíleného stanoviska účinná a dobře koordinovaná makroekonomická politika státu měla být zárukou efektivního řešení regionálních problémů-včetně disparit v ekonomické úrovni jednotlivých regionů. 33

34 Zastánci nového pojetí regionální politiky zdůrazňovali, že: k obnově narušeného rovnovážného vývoje v jednotlivých regionech nestačí pouhé volné působení tržních sil a prostorový pohyb pracovní síly ( již proto, že tato mobilita se ukázala jako poměrně nízká ). Konstatovali dále, že je třeba systematicky a dlouhodobě využívat veškeré výrobní faktory a kapacity jednotlivých regionů, přičemž zvláštní pozornost je třeba soustředit ke snižování míry nezaměstnanosti, která byla a často zůstává v ekonomicky zaostávajících regionech poměrně vysoká. Proto je takový důraz položen na vytváření nových pracovních míst v postižených regionech. Akcentováno je přitom zvláště prohlubování spolupráce mezi institucemi veřejné správy a malými a středními podniky, včetně podpory této kategorie podnikatelských subjektů vytvářejících převážnou část pracovních míst pro pracovníky z jednotlivých regionů( a to s přihlédnutím k pracovní kvalifikaci, jimiž tito disponují ) veřejnou správou. Preferenci malých a středních podniků lze svým způsobem také chápat jako jednu z cest k naplňování požadavku na optimální rozmisťování podnikatelských subjektů na území regionů.vzhledem ke skutečnosti, že malé a střední podniky jak již bylo 34

35 konstatováno - plní nejen čistě ekonomickou, nýbrž i sociálně stabilizační roli ( právě tím, že vytvářejí pracovní místa pro obyvatele příslušných municipalit a regionů), prohloubila se v osmdesátých a v devadesátých letech spolupráce mezi jejich majiteli a představiteli obcí. V rámci propagovaných a již osvědčených zásad partnerství (partnership) a budování sítí (networking) mezi hlavními aktéry místního a regionálního rozvoje obce na sebe často přebíraly a i nadále přebírají část nákladů spojených s budováním infrastruktury využívané i podnikatelskými subjekty. Municipality dále podnikatelům, na jejichž činnosti mají zvýšený zájem, poskytují za nižší úhradu (nejednou i bezplatně ) stavební pozemky, případně budovy, v nichž jsou situovány nové provozovny. Jako forma spolupráce se osvědčilo i zakládání tzv. podnikatelských inkubátorů (business incubators) obcemi. Za to podnikatelé obohacují síť služeb a nabídku produktů v místech a regionech a jak již bylo poukázáno - vytvářejí nová pracovní místa. 35

36 Tento přístup se v polovině sedmdesátých let - mimo jiné i s přihlédnutím k tehdejším vývojovým trendům evropské ekonomiky - plně prosadil. REKAPITULACE : HLAVNÍ ZÁSADY SOUDOBÉHO POJETÍ REGIONÁLNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE 1. Prosazení soudobého pojetí bylo vynuceno především potřebou efektivního využití veškerých výrobních a pracovních faktorů jednotlivých regionů s tím, že hlavní pozornost je stále více zaměřena ke kvalitě a mobilitě pracovních sil Již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se totiž ukázalo, že představy o rychlém přesouvání pracovních sil z regionů s vysokou mírou nezaměstnanosti do míst, v nichž převládala nabídka pracovních míst ve velkých podnikatelských subjektech (což bylo často akcentováno jako převládající vize v předcházejícím období ), na evropském kontinentu nebyly realistické. Rovněž z uvedeného důvodu se jedním z dlouhodobých pilířů regionální politiky Evropských společenství stala orientace na 36

37 zakládání a na rozvoj malých a středních podniků (Small and Medium- sized Enterprices SMEs) schopných vstřebat a využít místní pracovní sílu a místní zdroje surovin daleko lépe než jak tomu bylo a většinou i dodus zůstává v případě velkých podniků. 2. Soudobé pojetí evropské regionální politiky dále podstatnou měrou zohledňuje potřebu chránit životní prostředí, které bylo do poloviny sedmdesátých let díky dřívější koncepci ekonomického rozvoje často silně kontaminováno. Prosadil se tzv. princip mezigenerační solidarity - přístup zdůrazňující, že se regionální politika neuskutečňuje pouze v zájmu stávajících obyvatel regionů, nýbrž současně i v zájmu dosud nenarozených generací a dále v zájmu lidí dnes žijících v přelidněných a silně kontaminovaných, avšak ekonomicky rozvinutých regionech. V průběhu osmdesátých a devadesátých let k tomu přistoupilo vědomí skutečnosti, že kvalita životního prostředí vytváří pro regionální rozvoj citelné bariery, které je nutno brát v úvahu. K tomu přistoupil konsensus v potřebě dosáhnout udržitelný rozvoj (sustainable development ). Uvedený přístup v praxi akcentuje potřebu důsledně zachovávat přírodní základy života v jednotlivých místech a regionech především cestou utlumování důlního a metalurgického průmyslu v zatížených regionech 37

38 a rozvíjení moderních odvětví průmyslu a biotechnologií a to i v regionech, v nichž je životní prostředí méně ohroženo. Zmíněný přístup tudíž znamená, že se investiční záměry v regionech daleko náročněji posuzují z hlediska dopadu na životní prostředí, důkladněji se vyhodnocuje energetická náročnost předkládaných projektů, podrobně se posuzuje předpokládaná spotřeba přírodních zdrojů z regionu, kterou by si realizace projektu vyžádala. 3. Koncepce udržitelného rozvoje tak stanovila nové nároky kladené na představitele státní správy a územní samosprávy, kteří jsou odpovědní za dlouhodobé usměrňování místního a regionálního rozvoje zejména tím, že klade důraz na dlouhodobé zachovávání přírodních základů života. Na celostátní úrovni pak její postupná realizace vedla k další preferenci moderních odvětví ekonomiky ( biotechnologií, informačních technologií a dalších) budovaných zvláště v regionech postižených konverzí důlního a těžkého průmyslu. 38

39 4. Do popředí dnes daleko více než v předcházejících obdobích vystupuje sociální aspekt soudobé evropské regionální politiky se projevuje především v: úsilí o vytváření dostatečného počtu pracovních příležitostí v regionu, investicích do oblasti bydlení ( v první řadě komunálního ), ve sférách dopravy a zásobování, v oblasti vzdělávání ( s důrazem na celoživotní vzdělávání ) a místních rekreačních aktivit. PŘEHLED CÍLŮ REGIONÁLNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE IMPLEMENTOVANÝCH V DEVADESÁTÝCH LETECH DVACÁTÉHO PRVNÍHO STOLETÍ Cíl č. 1 - podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů. V jeho rámci byla podpora zaměřena na regiony, jež odpovídají úrovni NUTS II evropských územních statistických jednotek. Obdržely ji a dostávají ji takové regiony, 39

40 jejichž hrubý domácí produkt přepočtený na jednoho obyvatele ( měřený paritou kupní síly a vypočtený na základě údajů za poslední tři roky dostupných k 26. březnu 1999 ), je nižší než 75% průměru Evropských společenství jako celku. Cíl č. 2 - přeměna regionů nebo jejich částí, které jsou významnou měrou hospodářským úpadkem. Šlo o regiony, které čelily ( a dosud většinou čelí ) značným strukturálním problémům. Patří sem oblasti, které procházejí dramatickými změnami v sektorech průmyslu a ve službách, upadající venkovské oblasti, některé zaostalé městské oblasti a postižené oblasti závislé na rybolovu. Cíl č.3 - boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých lidí a osob vyřazených z trhu práce do pracovního procesu ( klíčový úkol tzv. evropské sociální politiky a tzv. evropské politiky zaměstnanosti ). Cíl č. 4 -podpora adaptace pracovníků na celkové hospodářské změny a zejména na změny ve výrobě ( opět se jednalo o rozhodující úkoly evropské sociální politiky a evropské politiky zaměstnanosti ). 40

41 Cíl 5 - podpora rozvoje venkovských regionů: a) urychlením strukturálních změn prováděných v zemědělském sektoru v rámci reformy společné zemědělské politiky a podporou modernizace a restrukturalizace rybolovu, b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských regionů. Cíl 6 - rozvoj a strukturální změny regionů s velmi nízkým zalidněním ( cíl byl schválen v první řadě v souvislosti se vstupem Švédska a Finska do Evropských společenství a do Evropské unie na podporu oblastí podél polárního kruhu ). V souvislosti s uzavřením Maastrichtské smlouvy byl v roce 1993 založen i tzv. Kohezní fond, který není řazen mezi strukturální fondy. Jedná se o speciální fond Evropské unie, z něhož se poskytuje podpora projektům v oblastech životního prostředí a dopravní infrastruktury. Kritériem pro její získání je HDP žádajícího národního státu nižší než 90% průměru HDP Evropské unie jako celku v přepočtu na 1 obyvatele. 41

42 Kohezní fond se využívá především pro financování dvou typů projektů: - transevropských sítí ( dopravních, elektrických a dalších technických sítí ) a - environmentálních projektů ( s důrazem na řešení problematiky pevných odpadů a vodního hospodářství ) zpracovaných v souladu s principy udržitelného rozvoje. Míra spolufinancování z prostředků tohoto fondu činí maximálně 85% dotace z veřejných rozpočtů. Vedle Cílů jsou z rozpočtu Evropské unie financovány rovněž tzv. INICIATIVY, jichž v letech bylo celkem třináct. Šlo o následující: Tabulka : Přehled Iniciativ Evropské unie Název Charakteristika INTEREG Poskytovala podporu některým příhraničním oblastem ve Společenství LEADER Podporovala rozvoj venkova REGIS Pomáhala při prohlubování integrace vzdálených regionů do Společenství ( jde 42

43 například o francouzské zámořské departmenty, Madeira, Azory a Kanárské ostrovy ) PECHAR Pomáhala oblastem, které jsou postižené důsledkem uzavírání uhelných pánví KONVER Pomáhala oblastem vážně postižených útlumem zbrojního průmyslu RESIDER Poskytovala pomoc oblastem postiženým uzavíráním podniků v ocelářském průmyslu RETEX Podporovala diverzifikaci ekonomických aktivit v oblastech hodně závislých na textilním průmyslu URBAN Poskytovala pomoc při řešení vážných sociálněekonomických problémů v městských oblastech SME Pomáhala malým a středním podnikům při jejich přizpůsobování se jednotnému evropskému trhu a soutěži na mezinárodních trzích EMPLOYMENT Podporovala dosažení zásady rovnosti příležitostí a napomáhala při integraci těch, kteří stojí na okraji trhu práce ( zejména zdravotně postižených osob a příslušníků etnických minorit) 43

44 ADAPT Pomáhala při vytváření nových pracovních míst v oblastech zasažených průmyslovými a technologickými změnami a při profesním vzdělávání pracovníků PESCA Podporovala oblasti, v nichž značná část obyvatelstva nachází obživu v rybolovu PEACE Podporovala ekonomická a sociální opatření na podporu mírového procesu a usmíření v Severním Irsku a pohraničních oblastech Irské republiky CHARAKTERISTICKÉ RYSY SOUDOBÉHO OBDOBÍ USKUTEČŇOVÁNÍ CÍLŮ REGIONÁLNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE ( LÉTA ) V tomto období došlo ke snížení počtu cílů realizovaných v rámci regionální a strukturální politiky ze šesti na tři : 44

45 Cíl 1 - podpora rozvoje a strukturálního přizpůsobování regionů, které ve svém rozvoji zaostávají za ostatními. Podpora se ve finančním období let poskytuje regionům na úrovni NUTS II, jejichž HDP je nižší než 75 % průměr Společenství přepočtený na jednoho obyvatele a rovněž oblastem, které v období let splňovaly kritéria cíle č. 6 - na základě protokolu č. 6 Aktu o přistoupení Finska a Švédska. Cíl 2 - podpora hospodářské a sociální konverze oblastí, které se potýkají se strukturálními problémy. Sem patří oblasti, v nichž dochází k závažným hospodářským a sociálním změnám v sektoru průmyslu a služeb. Podporu v rámci Cíle 2 dostávají dále upadající venkovské oblasti, postižené městské oblasti a oblasti závislé na rybolovu- rovněž postižené depresí.celkem se jedná o území, v nichž žije 18 % obyvatelstva Evropské unie: 10 % připadá na průmyslové oblasti, 5 % na venkovské oblasti, 2 % na městské oblasti a 1 % na oblasti závisející na rybolovu. Cíl 3 - podpora adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti.cíl je založen na zásadách stanovených ve dvou základních programech tzv. evropské politiky zaměstnanosti : ADAPT a EMPLOYMWENT.. 45

46 Na základě uvedených faktů lze konstatovat, že v období vymezené léty došlo k poměrně významným změnám v uskutečňování zásad regionální politiky. Její upravené pojetí bylo de facto poprvé avizováno v dokumentu Agenda 2000, který byl vypracován Evropskou komisí 15. července Zmíněný dokument obsahoval i návrh nového Finančního rámce Společenství pro léta V této souvislosti byla stanovena řada konkrétních kroků: snížení počtu Iniciativ ze 13 na 4 a počtu Cílů ze 6 na 3, decentralizace postupů stanovených pro implementaci projektů, zachování objemu vyčleňovaných finančních prostředků vyčleněných na realizaci Cílů a Iniciativ, propracovanější metodika hodnocení V dané souvislosti je rovněž potřebné připomenout skutečnost, že z pohledu uskutečňování cílů společné regionální politiky byly na začátku třetího tisíciletí před Evropskou unii postaveny tři důležité úkoly: 46

47 1) Evropská unie se připravovala na přijetí deseti nových členů, jejichž hospodářský potenciál a sociální situace jsou většinou méně příznivé než v nejméně rozvinutých zemích tzv. evropské patnáctky. Proto bylo přijato rozhodnutí o poskytování pomoci těmto zemím již před jejich vstupem do Evropské unie. 2) Konkurence mezi podnikatelskými subjekty se ve světové a v evropské výrazně přiostřila. Jedním z dopadů uvedeného faktoru je skutečnost, že se firmy dnes přirozeně přednostně snaží usazovat tam, kde nacházejí příznivé podmínky pro své podnikatelské aktivity. Evropská unie v této souvislosti pokračuje v uskutečňování zásady, že nejméně připraveným regionům, jejichž ekonomická a sociální situace by se mohla dále zhoršovat, je nezbytné poskytovat podporu. 3) Na úrovni vrcholných institucí Evropské unie bylo nejednou podtrženo, že vědecký a technický pokrok spojený s rozvojem informační společnosti si vyžaduje, aby se podnikatelské subjekty i občané Unie rychle adaptovali na měnící se podmínky, v první řadě na trhu práce. 47

48 Nejednou bylo tudíž konstatováno, že k tomu, aby se obyvatelé jednotlivých regionů mohli přizpůsobit novým podmínkám, musí mít přístup k nejvyspělejšímu know-how ( tzn. k nejmodernějším, telekomunikačním sítím, kvalitní profesní přípravě atd.). Prioritní zásadou reformy regionální politiky se tudíž na počátku 21. století stala její pokračující koncentrace na pomoc regionům, které ekonomicky zaostávají, což má závažné dopady do oblasti sociálních vztahů. Dále jsou upřednostňovány regiony, které jsou konfrontovány s podstatnými problémy jednak pokud jde o úroveň jejich dopravní a telekomunikační infrastruktury, jednak z pohledu stimulace hospodářských aktivit,jednak v oblasti profesní přípravy. Uskutečňování zásad této politiky bylo poněkud zjednodušeno tím, že se změnil způsob nakládání s finančními prostředky Evropské unie. 48

49 Jedním z prvních nových kroků se stalo omezení původně pěti a posléze šesti cílů na tři již zmíněné základní cíle, které dokumentuje následující tabulka : Tabulka : Cíle regionální politiky současného období ( ) Cíl Zaměření 1 Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn regionů, jež zaostávají 2 Podpora hospodářských a společenských přeměn oblastí, které čelí strukturálním obtížím 3 Podpora procesům přizpůsobování a modernizace politik EU, systému profesního vzdělávání a aktivit v oblasti zaměstnanosti. Strukturální fondy využívané k čerpání finančních prostředků ESF, ERDF, EAGGF, FIFG ESF, ERDF ESF V rámci zmíněného cíle se poskytuje 49

50 finanční podpora regionům, na něž se vztahuje Cíl č.1. Stanoví se zároveň rámec pro veškerá opatření zaměřená na území členského státu na takovou podporu rozvoje lidských zdrojů, při níž by nebyly dotčeny specifické charakteristické rysy regionu. Zdroj: Nařízení ES 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech Tabulka Iniciativy Společenství v období Název Popis Fondy pro čerpání finančních prostředků INTEREG Podpora přeshraniční, ERDF III nadnárodní a meziregionální spolupráce 50

51 LEADER+ Cílem je podporovat spolupráci aktérů rozvoje ve venkovských oblastech EAGGF EQUAL URBAN Podpora nadnárodní spolupráce členských států EU v boji proti veškerým formám diskriminace a nerovností na trhu práce Podpora hospodářské a sociální obnovy městských oblastí postižených krizí ESF ERDF REKAPITULACE : a) PRINCIPY FUNGOVÁNÍ INTEGROVANÉ REGIONÁLNÍ POLITIKY Implementace zásad regionální politiky Evropské unie založená především na poskytování finančních prostředků ze strukturálních fondů je založena na několika zásadách, které jsou reflektovány v celkové programové a právní úpravě systému 51

52 poskytování pomoci. V integrované regionální politice EU se uplatňují následujících principy : (a) Princip programování zdůrazňuje řešení problematiky rozvoje problémových regionů na základě realizace víceletých a víceoborových programů. Tento princip odráží snahu o integrovaný, střednědobý (až dlouhodobý) přístup k řešení regionálních problémů v průběhu víceletých programovacích období. Prostředky ze strukturálních fondů jsou uvolňovány na schválené programy, které se uskutečňují prostřednictvím konkrétních projektů. (b) Princip partnerství vyžaduje, aby se na tvorbě, realizaci a hodnocení programů podílel co nejširší okruh představitelů státní správy, soukromého sektoru, nevládního neziskového sektoru a dalších aktivních skupin obyvatelstva rozvíjející činnost na úrovni národní, regionální i lokální. c) Princip koncentrace zdůrazňuje, že finanční prostředky uvolňované ze strukturálních fondů by měly být využívány co nejúčelněji. Jinými slovy to znamená, že mají být přednostně soustředěny do oblastí s nejzávažnějšími 52

53 ekonomickými, sociálními a environmentálními problémy a že jsou prioritně poskytovány na aktivity, které slibují v konečném výsledku maximální efekt. Finanční pomoc by tudíž neměla být rozmělňována do většího počtu méně významných aktivit. d) Princip doplňkovosti (adicionality) týká se spolufinancování schválených projektů. Podtrhává zásadu, že prostředky ze strukturálních fondů nesmí nahrazovat národní materiální zdroje, nýbrž je musí pouze doplňovat. Obvykle se vyžaduje 50% spoluúčast podporovaného národního subjektu. (e) Princip monitorování a hodnocení sleduje a hodnotí efektivnost vynakládaných prostředků. Hodnocení probíhá ve třech fázích: (1) ex ante, hodnocení dopadů programu ještě před jeho schválením, (2) interim, průběžné monitorování realizace programu, (3) ex post, zhodnocení skutečných přínosů programu po jeho dokončení. 53

54 b) ZPŮSOBY ČERPÁNÍ FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ ZE STRUKTURÁLNÍCH FONDŮ V současnosti je regionální politika Evropské unie uskutečňována třemi základními způsoby. Nejvýznamnější z nich je založen na iniciativě jednotlivých členských zemí a je prováděn prostřednictvím tzv. Rámce podpory Společenství ("Community Support Framework" - CSF) Touto formou bylo v programovacím období vynakládáno 90% prostředků určených na podporu projektů směřujících ke zkvalitňování ekonomické a sociální situace v regionech a tím i,mimo jiné, ke zvyšování jejich konkurenceschopnosti.. Druhou formou stimulování efektivní regionální politiky, na níž bylo ve druhé polovině devadesátých let věnováno 9% prostředků vyčleněných z Evropského regionálního rozvojového fondu, jsou tzv. Iniciativy Společenství, snažící se reagovat na některé specifické problémy. Zbylé jedno procento výdajů na regionální politiku představují výdaje na uskutečňování pilotních programů Evropské unie. 54

55 O poskytnutí finančních prostředků z uvedených fondů mohou požádat regiony, které splňují zmíněná kritéria stanovená Evropskou unií. V dané souvislosti platí zásada, že příslušná země může čerpat na konkrétní opatření pouze z jednoho strukturálního fondu.další neméně důležitou podmínkou je skutečnost, že žádný projekt nesmí být financován zároveň ze strukturálních fondů a Kohezního fondu. Výše podpory vyčlěněné pro jednotlivé regiony je ovlivněna především kritérii: ekonomického a sociálního rozvoje příslušného státu ( regiony v ekonomicky nejméně vyspělých státech získávají vyšší finanční prostředky ),vyspělostí samotného regionu a mírou závažnosti strukturálních problémů, které mají být řešeny. K tomu,aby mohl určitý region požádat o podporu z některého fondu, je především povinen vypracovat tzv. programový dokument Zpracování programových dokumentů musí být uskutečněno v souladu s principem programování. Na základě těchto víceletých a víceoborových programů jsou pak alokovány prostředky z uvedených fondů. V procesu vytváření programových dokumentů se používá metoda strategického plánování. 55

56 APLIKACE ZÁSAD REGIONÁLNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE V KONCEPCI REGIONÁLNÍ POLITIKY ČESKÉ REPUBLIKY Naše regionální politika zajišťovaná především činností ústředních orgánů státní správy a územní samosprávou na úrovni obcí a krajů se utvářela až teprve v průběhu devadesátých let minulého století. Na počátku diskuze o jejím samostatném, definování stálo usnesení vlády č. 759/l992 k zásadám regionální politiky vlády vypracované tehdejším ministerstvem hospodářství České republiky. Další fáze její tvorby byla zahájena o čtyři roky později v roce , kdy v souladu s implementací zásad tzv.kompetenčního zákona ( zákona č. 272 / l996 Sb.) byla koordinace regionální politiky státu svěřena - počínaje rokem l996- ministerstvu pro místní rozvoj.to vypracovalo zásady regionální politiky, které vláda schválila v roce l998. Regionální politika České republiky je od této doby charakterizována jako koncepční a výkonná činnost státu a regionálních orgánů uskutečňovaná na základě regionálních rozvojových plánů, která má : 56

57 přispívat k harmonickému a vyváženému rozvoji jednotlivých regionů, omezovat rozdíly mezi úrovněmi regionů, podporovat hospodářský a sociální rozvoj jednotlivých regionů. Výše uvedené zásady byly vtěleny do zákona č. 248 /2000 o podpoře regionálního rozvoje.význam zmíněného zákona spočívá hlavně ve skutečnosti,že v něm byly přesně vymezeny kategorie regionů, jichž je třeba dlouhodobě poskytovat pomoc.jedná se o následující : regiony postižené útlumem výroby a růstem počtu nezaměstnaných, hospodářsky slabé regiony ( tj. takové,jejichž úroveň rozvoje - zvláště z pohledu vývoje na trhu práce a úrovně příjmů obyvatel a municipalit - je nižší než kolik činí průměr České republiky ), 57