Časopis GYM vydává Sdružení rodičů při gymnáziu v Třeboni. Šéfredaktor : Tomáš Tichý (-tt) Redakce : Jana Havlová (-jna-), Anna

Transkript

1

2 Časopis GYM vydává Sdružení rodičů při gymnáziu v Třeboni. Šéfredaktor : Tomáš Tichý (-tt) Redakce : Jana Havlová (-jna-), Anna Kohoutová (-ako-), Tereza Kučerová (-teza-), krutoprisnejhustodemon, Jakub Novotný (-kuban-), Adam Prášil (-adyctu-), Martin Rosocha (-ros-), Zuzana Šotová (-shos-), Eliška Straková (-elle-), Lada Klimešová (-lad-), Petr Čížek(-chinano-), Anna Kolářová (-an.ka-), Kristýna Vojtíšková (-kris-) Grafika: Anna Kolářová Web: David Viktora Ilustrace : Dayva Nguyen, Do Milana, Kristýna Vojtíšková Neoznačené foto: Kristýna Vojtíšková Tisk : Martin Rosocha Příjem příspěvků u kohokoliv z redakční rady a na adrese prispevky@casopisgym.cz Náklad 120 výtisků. Cena: 30,- Kč Vydáno dne

3 EDITORIAL -tt- Kecy místo lásky Je konec dubna a do školních lavic přistál nový GYM! Na co se můžete těšit tentokrát? Rozhodli jsme se navázat na opravdu úspěšné téma z minulého čísla (Učitelé), a tak vám přinášíme jedinečný materiál o vás samotných - studentech. Ať už vás zaujmou rozhovory se současnými i bývalými studenty, anketa zástupců tříd nebo jací studenti byli ti, co vás nyní učí, věřím že si čtení tučného, padesátidvou stránkového GYMu užijete. Náhoda zahrála v náš prospěch, když navíc MF Dnes jako téma do akce Studenti čtou a píší noviny zadala Generace líných teenagerů: pravda, nebo omyl. Článek Tomáše Zvánovce, který byl otištěn v celostátním vydání, mnohé potěší svým poselstvím: Nemusíte být pracovitý, naopak, s leností jdete štěstí naproti. Nechtějte vědět, jak pracovitý/líný je takový šéfredaktor. Dobře o tom vypovídá fakt, že napsat tento editorial mi trvalo prakticky celý týden. Mimo to málem propadám z matematiky a taky sem mám napsat na rozkaz pana Wernera, že jsem jen lenoch, vymlouvající se na individuální tréninkový plán a neschopný nosit si oblečení na tělocvik. Stejně si pořád myslím, že mi jen závidí vlasy (má domněnka, W. statečně popírá). Abych nějak završil těchto pár egoistických vět, do konce května mám odevzdat dvě seminárky a zatím nemám napsanou ani čárku. Mojí povinností, které se vždy milerád ujmu, je přivítat nového člena redakční rady. Tentokrát naše řady rozšířila Kačka Šteflová, která se rozhodla vyslyšet volání po sportovním reportérovi. Po jejím osobitém představení se si můžete užít rozhovoru o airsoftu s dvěma nadšenci z kvinty, možná to potom budete chtít také zkusit. Bohužel se také musíme s někým rozloučit. Odchází dva kreativní oktaváni, Adam Prášil - autor mnoha jedinečných článků a úvah a potom také Dayva - tvůrce komiksů, které Vás vždy uvítaly hned po titulní straně. Poněvadž se neumím rozloučit a blíží se hokejové mistrovství světa, hoši děkujem! Nechci, aby tento editorial byl jen obsah s omáčkou, okořeněný lehkým egoismem. Závěr tohoto článku chci totiž věnovat něčemu úplně jinému. Jak jistě většina z vás ví, bývalá profesorka Lenka Janovská (nyní Vetýšková) se šťastně vdala 16. dubna v Jindřichově Hradci. Z mnoha věcí, které nejen mě za ty roky naučila, bych vybral tuhle: Ze všeho nejdůležitější ve vztahu a životě je optimismus. A právě ten bych vám chtěl popřát do závěru školního roku. Všem studentům, obzvláště těm ve vztahu a pak také maturantům - u státních maturit, které poběží tento rok vůbec poprvé, se bude optimismus hodit. Užívejte si krásného počasí, obrovského množství akcí, které v Třeboni vypuknou a nějak to v té škole do konce klasifikace dobojujte. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení o vás samých a obrovské dávky optimismu vám přeje Tomáš Tichý, šéfredaktor GYMu

4 Obsah 2 Komiks 3 Editorial Kecy místo lásky 5 Posbíráno 7 Projektárium 8 Co se děje v ředitelně Etický koutek: Morální patálie Všezvěda Všudybuda 8 Pár riadkov zo Slovenska Impérium vrací úder 10 Studentský speciál Ptáme se studentů 16 Odešli od nás Tomáš Vlček, Tomáš Křivánek 17 Jací jste byli jako studenti 18 Rozhovor s talentem: Pavel Mráček 20 Financování vysokého školství 21 Jambo! 22 Proč číst aneb rozloučení s oktávou 23 Poezie 24 Kam to dotáhli: Jaroslav Vacek 27 Hry 28 Gym, wellness & stuff: Airsoft 29 Breakdance 30 Šachový koutek Zapomenutá místa: Školní byty 32 Dekahovor: Milan Wölfl 34 Šumava 36 NIckyho rodina Neskromná óda na skromného hrdinu Krádež papírových kapesníků vol Jazykový okénko 38 Fotografie dvouměsíce Kulturel: Jak to vidí Šlesvik 45 Rozhovor s Veronikou Jandovou 47 Módní policie 48 Drby 50 Na závěr 51 Šlesvikomiks 52 Inzerce Vďaka bodkám sa cítím bezpečně. foto: archiv časopisu Ťahák Když zamkneš dveře před všemi omyly, zůstane za nimi pravda. foto: archiv J Vacka Jak pozlobit primána Mráčka... foto: Kris

5 Posbíráno S láskou a péčí pro vás sbírala -ako- Ve čtvrtek 7. dubna navštívili naši školu pracovníci plzeňského centra Techmania se vzdělávacím programem Road show - globální oteplování. Na jednoduchých, ale velmi efektních pokusech seznámili žáky s procesy ovlivňujícími tzv. skleníkový efekt a předvedli vlastnosti některých plynů vyskytujících se v zemské atmosféře (viz foto). OTi má novou střechu nad hlavou! Školní chodby a lavice plné přečtených i nepřečtených novin prozradily, že právě probíhá jarní kolo akce Studenti čtou a píší noviny, do které jsme se opět s vervou zapojili. Tu s větším či menším nadšením píší naši žáci už na třetí zadané téma Krteček ve vesmíru, Češi ve světě. Je třeba přiznat, že oproti minulým ročníkům nevychází v MFDnes zdaleka tolik našich příspěvků na první téma Hrozí Česku konflikt generací? byly otištěny tři příspěvky, články na druhé téma Generace líných teenagerů: pravda, nebo omyl, které zpracovávala septima a sexta, zatím těžko vyhlížíme (v celostátní MFDnes zatím vyšel článek Tomáše Zvánovce, který dotane i knižní odměnu - gratulujeme!). Důvodů může být několik větší konkurence (hlasuji pro tuto možnost!), upadající kvalita, obecně menší počet vycházejících příspěvků v rámci této akce (realita). Více o akci na Že je apríl, mi došlo hned ráno 1. dubna, kdy mě Alenka z kvinty nachytala tím nejprimitivnějším možným způsobem Máte špinavé kalhoty!. Smršť povedených i nepovedených aprílových žertíků následovala hezky si s tradicí pohráli překvapivě primáni když jsem přišla do třídy, všichni Veškeré reakce - dokonce i ty Vaše - jsou pouze metodou pokus-->omyl foto: Šlesvik spali, při hodině češtiny našla kolegyně Císařová v učebně jen čtyři žáky, zbytek prý chybí! (všichni se v tu chvíli tísnili na chlapeckých záchodech). Na téma Přání otcem myšlenky byl apríl, o který se postarali kvintáni fiktivní svatební oznámení mých oblíbených kolegů K. J. a P. D, které viselo na hlavní nástěnce dubna se slunce rozlilo po Jindřichově Hradci Školní jídelna se pohoršila. Svědčí o tom nejen jeden z redakčních blogů na webu ale hlavně stoupající počet nespokojených strávníků. Víte, že je v jídelně Kniha přání a stížností? Neúnavná Markéta Drábková uspořádala - pod hlavičkou oslav Dne Země pro své kolegy dá se říci již tradiční cyklovýlet. Zúčastnili se ho tentokrát i dva uetersenští učitelé. Deset účastníků projelo severovýchodní Třeboňsko (Novosedly, Jemčina, Holná, ) v sobotu 9. dubna. Jen čtyři hudební fajnšmekři naší školy si nenechali ujít naprosto výjimečný koncert amerického jazzového trumpetisty Laca Decziho v třeboňském divadle. (P.K., T.L., Z.K. a sextán M.P. ako tiše po cestě ze Slovenska záviděla ) Nebývale povedený recesistický kousek se povedl mistifikátorům A. P. a J. V. z oktávy. Úkol zněl připravte si referát o spisovateli, o kterém jsme se neučili, vám to připadá škoda, a tak zkuste mě i své spolužáky přesvědčit o tom, že by měl být do výuky zařazen. Adam s Pepou vystoupili ve dvojici. Začali nastřídačku vyprávět dojemný příběh jistého kongžského básníka, nedoceněného Afričana, který prožil část svého dospělého života u belgického zbohatlíka v Evropě, kde také bídně zhynul. Jeho zdánlivě jednoduchá poezie prý přináší hluboká poselství - Pepa to dokumentoval na čtyřverší o banánu, které si dokonce sám přebásnil z francouzštiny. A v tu chvíli mi to docvaklo. Bravo, pánové!

6 a Lenka Janovská v bílém se tam šťastně vdala v úzkém rodinném kruhu za přítomnosti mnoha přátel (mezi kterými nechybělo několik jejích kolegů) si vzala svého dlouholetého přítele Františka. Přítomná zuřivá reportérka K.J. informovala, že naše oblíbená jazykářka přijala manželovo příjmení a snad se k nám jednou vrátí už ale jako Lenka Vetýšková. Myslím, že ji čekají nejkrásnější měsíce v životě moc jí všichni blahopřejeme a držíme palce!! I letos se o originální velikonoční výzdobu školy postarala se svými žáky Jana Kalvasová velikonoční kraslice v nadživotní velikosti nelze přehlédnout Práci našich zákonodárců si vyzkoušeli už poněkolikáté někteří žáci septimy a 3. ročníku tzv. parlamentní simulace se odehrála v úterý 12. dubna v Českých Budějovicích na téma Placení školného na veřejných vysokých školách. 3. května dorazí do Třeboně Anifilm. Nenechme si ujít! Jak jsou povznášející setkávání s talenty jsem si v poslední době uvědomila na několika hodinách hudební výchovy v rámci běžných referátů překvapil nejvíc Martin Pecha, který velmi svižně v aule zatančil akrobatický breakdance (sám o něm píše v samostatném článku tohoto GYMu) a další hodinu se předvedl jako interpretačně osobitý klavírista, primán Pavel Mráček rovněž talentovaný klavírista, který bravurně zahrál před třídou a s nadhledem a šarmem doprovází při zpěvu písniček (i sním přinášíme rozhovor), a určitě kvartánka Karolina Macháčková, talentovaná charismatická cellistka ta zase vystřihla při hodině Vaňhala stejně jako třeba Apocalypticu. Antienvironmentalista P. D. byl poslán na třídenní enviro-seminář. Závěr = starého psa tam novým kouskům nenaučili. Z nepochopitelných důvodů daly třeboňské střední školy ruce pryč od tradičního Majálesu a tak to dle všeho vypadá, že si Majáles naše gymnázium 4. května uspořádá úplně samo pro sebe!! (více se dozvíte v Co se děje v ředitelně) Ostatně nebude to poprvé vy starší, vzpomínáte na Království pantomimy roku 2006? Ve čtvrtek 14. dubna byl sváteční den. Paní Mája Fundová, přímý účastník tehdejších událostí, vzpomínala a vyprávěla o blokádě Leningradu, která začala v září roku 1941 a trvala bezmála tři a půl roku. Pokud si někdo ještě myslel, že není možno udržet pozornost šedesáti studentů, a to dokonce tak, aby bylo slyšet padání špendlíků a slzy dojetí, které kanuly při závěrečné recitaci Puškinova Měděného jezdce v originále, pak se zcela mýlil. I v roce 2011 se zkrátka najdou lidé, kteří si zaslouží hluboký obdiv a díky za předávání pamětí, které by neměly být zapomenuty. Když se 11. března přelila přes severovýchodní část pobřeží ostrova Honšú nebývale silná vlna tsunami, nikdo netušil, jak obrovské tragédii bude Japonsko vystaveno. Celý svět sledoval šílené záběry pustošícího živlu, ani my v malé české Třeboni jsme toho nebyli ušetřeni. Na popud oktavánky Marie Kalátové uspořádala redakce GYMu v naší škole finanční sbírku na pomoc postiženým. Během jedné velké přestávky bylo vybráno 4700,-, 2 eura a 32 centů. Ještě ten den jsme peníze poslali na účet humanitární organizace Adra (viz foto), vybraná eura chytře proměnil náš šéfredaktor na dvě dárcovské sms. Všem děkujeme. Arigató! Odcházejí maturanti a s nimi i důležitý člen redakce Adam Prášil. Patří se poděkovat za jeho práci! Chtělo by se říci, že Prášilů není nikdy dost ale ono jich docela dost je, třeba se mezi jeho sourozenci jednou objeví Adýčtův následovník Adame, do budoucna za sebe i celou redakci co nejvíc zajímavých zkušeností, chuť do dalšího studia a štěstí u maturity!! Mésí na celý život foto: archiv Lenky Janovské

7 Projektárium -ako- S přicházejícím jarem se vlila čerstvá míza i do všech projektových aktivit, a tak se vás pokusím ve stručnosti opět poinformovat o tom, co je v jednotlivých aktivitách našeho projektu Konkurenceschopnost pro Třeboňsko nového. 01 GYM. S velkým nasazením všech zúčastněných redaktorů i externích spolupracovníků vydáváme osmnácté číslo GYMu. Opět se snažíme o maximální kvalitu, čtivost, inovaci. Redakce je bohatší o sportovní redaktorku Kačku Šteflovou (2.), spolupracovat začíná Dan Urbánek(VI.), naplno se rozjela Iva Vu (V.). V nadcházejících týdnech chceme zkusit více medializovat naši práci, pokusíme se vytvořit krátký filmový klip o tom, jak vznikal před několika lety GYM, jakým způsobem vzniká každé číslo, zkusíme co nejatraktivněji prezentovat naši filosofii, práci, redaktory, plány. 02 Rozvoj partnerství. Nejzásadnější akcí této části projektu byla v tomto období realizace týdenní návštěvy naší partnerské školy z německého Uetersenu. Od 5. do 13. dubna připravilo 22 našich žáků v čele s paní učitelkou Miladou Benedovou atraktivní program pro stejný počet německých žáků a dva jejich učitele. Velkou oporou při realizaci programu byla i asistence Štěpánky Otepkové a Václava Pražáka. O práci celého tohoto týmu i o akci samotné píšeme více na s. 03 Rozvoj podnikatelských znalostí, schopností a dovedností žáků. RNDr. Pavel Krejča rozšířil Sbírku úloh z finanční matematiky o podkapitolu Stavební spoření (jako součást kapitoly 3 - Spoření). Vyučující matematiky budou v septimě a dle časových možností i v maturitních ročnících realizovat v následujících dnech výuku finanční matematiky. Na poslední čtvrtletí je také plánována beseda s odborníkem vybrané finanční instituce nejen o nabídce aktuálních bankovních produktů. Návštěva besedy bude nabídnuta i Obchodní akademii a ZŠ Lomnice nad Lužnicí. 04 Vzdělávání pro udržitelný rozvoj s důrazem na environmentální oblast. Pod vedením Štěpánky Otepkové pokračuje zpracovávání tématu Cesta odpadu. V průběhu března a počátkem dubna se uskutečnila řada akcí. Terciáni se ve dvouhodinovém výukovém programu zaměřeném na odpady pod vedením Matouše Šimka z NF pro vydru naučili odpad správně třídit, vyhledávat značky o složení odpadu, dozvěděli se, jak dlouho se různé odpady v přírodě rozkládají a jaké možnosti nabízí recyklace. Dále připravili dotazník pro své kolegy i učitele zaměřený na třídění odpadu. Dotazníkový průzkum se uskuteční v souvislosti s oslavami Dne Země. V pátek vyjeli septimáni a třeťáci na exkurzi po CHKO Třeboňsko a Blanský les, kde si prohlédli různé typy přírodních, regulovaných i revitalizovaných vodních toků Regionální dějepisný a zeměpisný katalog Třeboňska. Žáci 2. ročníku vypracovali prezentace vybraných lokalit, bylo vybráno 12 nejlepších, které budou vloženy na připravované DVD. I žáci tercie do konce března zpracovali texty o lokalitách do konečné podoby. Během práce na textech se ukázalo, že žáci potřebují na zpracování delší čas především na vyhledání neinternetových zdrojů a jejich využití v práci. Projekt byl úspěšně zařazen i do výuky výtvarné výchovy, žáci pomocí různých výtvarných technik dokumentují pod vedením Jany Kalvasové své prezentace. V průběhu dubna a května se žáci podílí na připomenutí významného výročí 400 let od úmrtí Petra Voka v rámci výtvarné výchovy navštíví zámek a výstavu Petr Vok přichází, žáci sexty a 3. ročníku pojedou do Prahy na výstavu Rožmberský rok, žáci 1. ročníku a kvinty navštíví Jihočeskou vědeckou knihovnu v Českých Budějovicích. 30. března proběhla přednáška na téma Urbanistický rozvoj města Třeboně v podání arch. Aleše Valdera pro 23 žáků 2. ročníku. V průběhu dubna až června budou žáci tercie dokončovat své prezentace na téma Místo mého bydliště. 06 Videoklipy s tematikou Etika. V březnu byl po videoklipu Šikana a kyberšikana dokončen pod vedením Zdeňka Kučery 1. díl už čtvrtého videoklipu na téma Společenská etiketa, na kterém pracovalo 16 žáků 1. ročníku. V souvislosti s tímto tématem se intenzivně pracuje na přípravě a organizaci pracovního kurzu, který by se měl uskutečnit od 25. do 29. června. Již je připraven tým lektorek firmy Asteria z Českých Budějovic i program, se kterým budete v příštím GYMu podrobněji seznámeni. Kurzu se zúčastní 25 žáků tercie. Pátý videoklip s druhým dílem tématu Společenská etiketa dokončuje se sekundou Petr Werner.

8 Co se děje v ředitelně Rokovala jsem po tři západy na břehu řeky. foto: Kris -teza- Stojím před dveřmi ředitelny a už potřetí marně klepu na dveře. Že by to byla pravda? Je snad tohle předzvěst konce blíží se opravdu konec osmiletých gymnázií? Ale ne. Odpovídá mi klidným hlasem paní sekretářka: Paní ředitelka odjela na schůzi Asociace ředitelů gymnázií (AŘG). Můžeme být tedy klidní, neboť naše matka řídící jistě udělá pro záchranu našeho gymnázia maximum. Spolu s dalšími 153 řediteli gymnázií rokovala po tři západy slunce na břehu řeky Dyje ve Znojmě. Není známo, kolik okurek muselo být obětováno, než se nad táborem náčelníků vznesl očekávaný kouř dýmky úmluvy. Jisté však je, že se nakonec podařilo odhlasovat hlavní myšlenky Dlouhodobého záměru vzdělávání v ČR pro roky , jehož cílem je zvyšování kvality a efektivity školství, a který mimo jiné požaduje zachování současné sítě gymnázií. Dalším z ožehavých témat byla, jak jinak - maturita. AŘG sice myšlenku státních maturit podporuje, ale zároveň neskrývá obavy z její neúspěšné realizace. Takže maturity ano, odpovědnost ne? durdí se ministr školství Dobeš nad tím, že ředitelé škol na sebe nechtějí vzít odpovědnost za přípravu a organizaci maturit. Proč vás to překvapuje pane ministře. Vždyť je to stejné jako kdybyste porcoval bizona a divil se, že všichni stojí o kůži, ale nikdo o maso. Je to přece jejich posvátné zvíře! A tak se učitelé školí, žáci se bojí a organizační společnosti vydělávají. Pojďme se ale podívat na něco veselejšího. Ani se nenadějeme a je tady Majáles. V Egyptě přišlo po sedmi plodných letech sedm neúrodných, ale protože jsme v Čechách, toto období se poněkud zkrátilo a už tu máme zase privátní Majáles. Příčina neúrody na ostatních školách není zcela známá, ale předpokládá se, že důvodem by mohla být již zmíněná příprava nové maturity. Jako cena útěchy, budiž jim věnovány tyto verše: Majáles bude v máji a vítěze už znají. Naše gymnázium si tedy uspořádá tradiční studentskou slavnost samo, jen se místo Masaryka budeme promenádovat před Tyršem. Ovšem ani ten se nebude dívat zadarmo a dosud se neví, jestli i přes neúčast ostatních škol, vydá městská pokladna část svého obsahu. Proč ale spoléhat na cizí, když můžeme mít vlastní. Ano, na gymnaziálním kontě se vyskytuje zbytečných 30 tisíc, která volají po utracení. Ale že znají svoji cenu, podmiňují své přispění tématy, která mají prostřednictvím projektu Konkurenceschopnost pro Třeboňsko propagovat. A vzhledem k tomu, že žáci gymnázia hoří nadšením pro jejich realizaci (určitou roli hraje také skromnost), rozhodli se pro svá království využít témata jako ekologie nebo finance. Tak slavnosti zdar! I v budoucnu se můžeme těšit na další finanční zdroje, díky nimž se žáci budou moci podílet na různých projektech, které zpestří výuku a rozšíří jejich obzory především v oblasti ekologie a přírody, která je hlavním tématem školního vzdělávacího programu. říká paní ředitelka. Na stránkách ministerstva školství se totiž objevily nové šablony pro střední školy, které by měly zjednodušit a urychlit psaní projektů. Jistou nevýhodou však je, že dobře zpracovaný projekt zajistí dané škole přísun financí bez ohledu na její vlastní kvalitu. Proto jsou šablony výhodné i pro menší školy, které tak mají větší šanci získat peníze na svůj rozvoj. Rozvoj na naší škole pilně podporuje i paní ředitelka, díky níž si část z nás mohla zkusit jak Scio testy Všeobecných studijních předpokladů, tak testy čtenářské gramotnosti. A kdo z vás se pročetl až sem a pochopil, nebude se divit tomu, proč je v ředitelně pořád tak horko. Někam se ty znalosti prostě ventilovat musí. Děkuji za poskytnuté informace. Etický koutek Morální patálie Všezvěda Všudybuda -klimbing- Není mnoho moudrých na tomto světě, ale mezi nimi zajisté jeden vyniká svou dokonalostí. Je to člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu (bystrého pohledu) a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ano, asi poznáváte samotného Všezvěda Všudybuda, průvodce labyrintem světa i rájem srdce. A pokud ne, tak vězte, že nad něj byste těžko světaznalejšího hledali. Potkat jej můžete poměrně snadno, ať už v knihovnách s klasickou literaturou a nebo putujícího se světem, což se nedávno poštěstilo mně. Byl docela takový, jak ho popisuje Komenský, jen nějaký smutný se mi zdál. I zastavil jsem se s ním na kus řeči. Svěřil se, že má trápení. Neví prý, jestli je správné to, co dělá. Inu na tom není nic divného zamýšlet se nad správností svého počínání, avšak v jeho případě mne to udivilo. Cožpak není světaznalost a zcestovalost předností, ba ctností!? On na to, že bejvávalo. Jistěže téměř všechny své vědomosti právě cestováním nabyl, a že jich není málo. Viděl mnoho dobrého a mnoho špatného. Žádné zákoutí světa jeho zraku neuteklo. Připadal jsem si vedle něj takový maličký a pořád jsem nechápal: Tak co by na tom mělo být špatného? Víš, řekl mi, všude, kde vkročíš, zůstávají Tvé stopy a já byl všude. Není krajiny, kde bych nenašel své šlépěje. Začínal jsem tušit, kam míří a konečně jsem pochopil jeho smutek. Když jen kousíček světa uvidíš, tak hned víš, jak je pestrý a zajímavý, jaký je to labyrint, co teprve, když jako já celý jej prochodíš, tolikrát více krásy spatříš. Pak nemůžeš jej nemilovat. Ale když se po tom světě rozhlédneš, tak vidíš, jak zjizvený je botami nás všudybudů. Zahlédl jsem slzu pomalu stékající po jeho vrásčité tváři.

9 Pár riadkov zo Slovenska Vítám vás u nové pravidelné rubriky. Jak jistě víte, naším partnerským časopisem je Ťahák ze Slovenska. Abychom si nehráli jen na svém písečku, vždy zde naleznete něco od našich kolegů z gymnázia ve Vrabloch. Jako ochutnávku tentokrát máte možnost okusit krátký článek o tom, jak se jednoho dne objevily bodky (=puntíky) na schodech oné slovenské školy a nikdo netušil proč. Bodky sú dots... Autor: Ľubica Račeková Jedna, druhá, tretia, štvrtá a každá žltá, ďalšie poschodie a odznova. Takto nejako začalo jedno záhadné ráno na našom Gymnáziu. Nie, nikto nerátal lentilky ani padlých žiakov na schodoch po jarných prázdninách. Väčšina z nás bola zaujatá skôr bodkami, ktoré nás miatli už pred školou. Čím vyššie poschodie, tým mätúcejšie to bolo. Nájazd doposiaľ neobjavenej mimozemskej civilizácie? Predčasný prvý apríl? Nuda? Takýmito a ešte mnohými inými otázkami sme si trápili škrípajúce mozgové závity po týždni ničnerobenia, ktoré sa nieslo v znamení vypracovaných 5 strán z angličtiny, prípravy na skúšanie z nemčiny, dejepisu, biológie... ale veď ten sladký týždeň voľna poznáte. Niektorí si lámu nad novým estetickým skrášlením (pravidelne prvého a posledného schodu) každého poschodia hlavu stále, iní, tí flegmatickejší, si bodky doteraz nevšimli a tým ostatným je to úplne jedno. Môj názor? Bezpečnosť. Síce po tých rokoch už naozaj viem, že tie schody tam sú, čiže si nie som istá, či to bolo potrebné, ale (pravdepodobne) to tam byť muselo (nový predpis?). Takže tí, ktorí stále neviete, že Gymnázium má dve poschodia, aj keď každé ráno po nich musíte vyšliapať, áno sú tam a vďaka bodkám -bezpečnostnému opatreniu ste si to snáď už všimli. Alebo mimozemšťania...? (poz.red.: Nakoniec vyšlo najavo, že naše bodky sme dostali do daru (alebo skôr príkazom) od technika z bezpečnosti práce. U nás na škole jsou mimozemšzemšťan. ) foto: archiv časopisu Možno tiež mimo-ťani Ťahák Impérium vrací úder Ví někdo, kde je skryta pravda? Můžeme změnit svůj osud? Je bolest vrabce větší než bolest pěnkavy? Na tyto otázky Vám odpoví oktaván, jenž navrhl, že pod rouškou anonymity vám sdělí všechna svá tajemství a moudra, protože si myslí, že toho hodně ví. 9 JA: Ahoj oktaváne. O: Čau. JA: Nazývají Tě maturantem, proč? O: Jsou to ******. JA: Co škola? Budeš maturovat, těšíš se? O: Jo, těším. JA: Tvé nejoblíbenější pití? O: Kníže Rohan. JA: Viděl jsem Tě, jak spíš v šatně, je to tvůj dobrý zvyk? O: Ano, ne, možná. JA: Říká se, že miluješ hony na lišku, proč? Chtěl bys být psem? O: Ano, miluji. Chtěl. Má tlapy. JA: Jdeš na vysokou? Popřípadě jakou. O: Chodím na jeleny, a když se zadaří a mám peníze, tak jedu do Finska na losy. JA: Aha. Teď k té životní pravdě Chceš tedy něco sdělit mladším ročníkům? O: Ano, chci. (Chvíle ticha) JA: Tak to řekni. O: Dobře, řeknu. (Chvíle ticha. Oktaván hází shnilé žaludy po nedaleké veverce.) JA: A kdy to řekneš? O: Né tady, doma. JA: Hmmm, a co tvůj pohled na dnešní složitou politickou situaci? O: Já protestuji. JA: A proti čemu? O: Já protestuji za lid. JA: No, moc Ti nerozumím. Co tedy alespoň budeš dělat zítra? O: Já zásadně nestřílím z děla. (pozn. Redakce: Dělat má v oktavánském slangu mnoho významů. Zde: dělat= dělo +t.) JA: Hehe, chtěl by sis někdy pořídit tetování? O: Strejdování? Echt. JA: Tak trošku vážně ber tento rozhovor, nezbedný uhrovatý mladíku! Předpokládám, že hodně čteš k maturitě. Kdo je tvůj nejoblíbenější literární autor? O: Mám rád Sabinu a Záviše. JA: Víš, u kolika z 10 primánů máš respekt? O: Jich je jenom 10? Echt. JA: No, vidím, že už to s tebou nemá cenu. O: Yes, Iam priceless. JA: Tak čau. A od té doby každý ví, že suchý humor je opravdu úmorný. Josef (Kozel, Pepa, Párty zvíře) a Adýčtu

10 STUDENTSKÝ SPECIÁL 10 Hlavním tématem časopisu jsme se stali pro tentokrát my, studenti, pročež neopomenutelnou součástkou se pro tvorbu tohoto čísla staly i naše názory. Sbírali jsme názory zástupců tříd (u kterých jsem se, s přihlédnutím na jejich postavení, vesměs spoléhala na jejich ochotu a spolehlivost, bohužel ne vždy to klaplo) na poměrně často propírané otázky ohledně naší školy. Dopředu se velice omlouvám za špatně formulovanou otázku č. 5, zdá se, že ji každý pojal po svém (což vlastně také není na škodu), proto občasné kolísající kontexty odpovědí. Jste zvědaví, Ptáme se studentů Prima MICHAELA KUBÍNOVÁ: 1. Určitě ne. 2. Přidala bych tělocvik a angličtinu, ubrala zeměpis a nic nového bych nezaváděla. 3. Určitě ano! 4. Asi třicet. 5. Jsme dobr parta, ale někdy mi vadí hád- ky. 6. Většina z nich jsou profíci, ale nějací jedinci se tam najdou. Jmenovat je ale radši nebudu. PAVEL MRÁČEK: 1. To ani náhodou. 2. Ubral bych matiku a biologii, přidal informatiku a tělák. Nový předmět? Asi žádný. 3. Jasně! Bezdrátové připojení je výhoda. 4. Tak kolem třiceti tady, ale na základce by to bylo trochu moc. 5. Pluskem jsou určitě naše dobré vztahy, ale vadí mi, že často zlobíme. 6. Nevím, co mám na to říct...no jak koho, no. ONDŘEJ KNOPP: 1. Ani za nic. 2. Ubral tělocvik a přidal biologii a matematiku. 3. Nevím, asi ano. 4. Osobně bych řekl tak něco kolem dvaceti. Sekunda ONDŘEJ FLIEGEL: 1. Je to těžká otázka. Ale asi bych ho nezavedl, protože naše škola je přece i osmileté gymnázium. A nešlo by přece, aby už šesťák platil školný. 2. Určitě bych asi přidal hodiny zeměpisu, a neubral bych asi žádnou ničemu. 3. Na tuhle otázku je zbytečné se ptát Jasně že chtěl! 4. Aktuální počet mi přijde optimální. 5. Kladem bude asi to, že jsme fakt nejlepší třída + někte- -iwish- co si mluvčí a velvyslanci z vašich tříd myslí o profesorech nebo Wi-Fi na škole? Na závěr přeji příjemné počtení v široké škále upřímné názorovosti. 1. Platili byste školné na této škole? Kolik? 2. Jakému předmětu byste ubrali a jakému přidali vyučovací hodiny? Zavedli byste nějaký nový předmět? 3. Chtěli byste na škole Wi-fi? 4. Kolik je podle vás ideální počet studentů ve třídě? 5. Jaké jsou největší klady a zápory této (pozn. vaší) třídy? 6. Berete vyučující jako profesionály nebo jako lidi splňující heslo Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí? 5. Mix všeho no - jak kdy. 6. Většina splňuje to heslo: Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí. Takže převážně to druhý. ré předměty nám jdou až podivně dobře. A mínusy? Snad jen to, že jsme jednu hodinu ta nejchytřejší a nejlepší třída a další hodinu zas to nejhorší na světě. 6. Jsem teprve v sekundě, ale učitelé musí být svým způsobem fakt dobří jinak by neučili na gymnáziu. IVANA KROUPOVÁ: 1. O tom jsem zatím ještě nepřemýšlela. 2. Já osobně bych žádnému předmětu neubrala, jen bych dala jednu hodinu tělocviku navíc. Žádný nový předmět bych zatím nezaváděla.

11 3. Ano žáků na třídy je podle mě akorát. 5. Na naší třídě se mi líbí, že když chceme, jsme hodně vynalézaví a umíme se domluvit. Zápory asi žádné. 6. Beru je jako profesionály. Tercie DOMINIKA ANDRLOVÁ a MICHAELA KOU- BOVÁ: 1. Pokud bude výše školného odpovídat nadstandardu školy, tak ano. 2. Přidali bychom hodiny chemie a zeměpisu, méně by mohlo být hodin českého jazyka. 3. Bylo by možná dobré se podrobněji věnovat problematice sluš- ného chování, správného stolování a zdravení. Tudíž bychom za- vedli předmět, který by se v dnešní době již vymírají- cí etiketě věnoval. 4. Ano. Ušetří nám čas. Nebu- 11 deme muset celou p ř e s t á v - ku čekat před pře- p l n ě n o u učebnou informa- tiky, dostane se na každého. 5. Zápory: Jsme třída plná jedinců s osobitými názory tudíž máme většinou velké problémy se shodnout. Klady: Jsme všichni dobří kamarádi. Držímě při sobě a navzájem si snad přejeme jenom to nejlepší. 6. Zhruba 80% učitelů bereme jako profesionály, kteří umí. Kvarta NGUYEN VAN TIEN: 1. Já bych platil, protože si myslím, že za všeobecné vzdělání by si zaplatil každý. Získáme tu hlavní základy na libovolnou vysokou školu. Kolik nevím, ale určitě všeho s mírou. 2. Osobně bych dal přednost matice a angličtině a méně dějepisu, ale to je u každého nastavené jinak. Nynější stav rozvrhu mi vyhovuje. 3. Jasně, ale musí se počítat s tím, že studenti nebudou hledat jen studijní využití bohatě sta- čí, i když čím více lídí, tím více zábavy. 5. Myslím si, že naše třída je většinově stej- ná jako ostatní, stejně trhlá, stejně vtipná. Upřímně doufám, že všichni táhneme za jeden provaz a za hlavní zápor bych jmenoval možná hluk a občas ne- dostatek pozornosti. 6. Samozřejmě, že všechny učitele pomlouváme a říkáme o nich jaký jsou to blbci (hlavně v případech, kdy má někdo pocit křivdy), ale podvědomě samozřejmě uznáváme, že jsou dobří. TOMÁŠ MAROUŠEK: 1. Ne, myslím si, že naši rodiče (popř. zákonní zástupci) odvádějí již velkou část platu na daně, navíc - někteří studenti by si kvůli školnému nejspíš byli nuceni si shánět i brigády, už tak si platí různé jiné činnosti a ještě aby si platili středoškolské vzdělání. 2. Neubíral bych ani bych nepřídával předmětům vyučovací hodiny. Stávající počet hodin mi vyhovuje. Co se nového předmětu týče, zavedl bych předmět, při kterém by se probíral jen současný stav ve světě. 3. Ano, určitě bych si Wi-fi přál jak já, tak i většina studen- tů. Určitě by to našlo své uplatnění (notebooky, mobily). 4. Ideální počet stu- dentů ve třídě by měl být dle mého názoru okolo Největší plus mé třidy je asi to, že celá naše třída dokáže táhnout za jeden provaz (i když to nyní není v úplně ideální) a největší mínus to, že asi každý učitel s námi musí mít značný problém nás při hodinách uklidnit. 6. Jako profesionály, občas si musí připadat jako při krocení dravé zvěře a k tomu nám do hlav musejí dostat mnoho informací. Kvinta VU THANH HUYEN: 1. Neznám jak kritéria, hodnoty škol se školným tak i průměrnou výši školného, takže nejsem ani schopná určit, jak moc mám být za fakt, že jsem ho nemusela nikdy řešit, vděčná. Nicméně, kdyby byl tento krok nějakým způsobem účelný, tak proč ne, kažopádně bych chtěla alespoň trochu vědět, do čeho ty peníze případně půjdou. 2. Trochu mě mrzí, že jsou semináře až v předmaturitním ročníku. Čím dřív se člověk začne soustředit na konkrétní obor, tím víc času získá na podrob- n ě j š í zaměření. A právě u ta- kových předmětů bych navýšila p o č e t vyučovacích hodin. Neu- bírala bych, všeobecný přehled s e vždycky hodí. Co se týče n o v é - ho předmětu, nezavá- d ě l a bych, už teď je spousta n o - vých (např. SVP), jejichž p o d - s t a t a se mi naprosto vytrácí. A l e to je ryze můj problém. 3. Podle mě zbytečnost, na druhou stranu by mi Wifi nevadila, jsem si jistá že bych (jako všichni) případné využítí určitě našla. Což otevírá diskuzi: K čemu? Ke studijním účelům (ať se vymyslí jakékoli) nebo k surfování pod lavicí? 4. Napadá mě, že by si zrovna tohle možná rádi diktovali sami učitelé. Jelikož rozhodně nejsem fanoušek mainstreamu/ů, asi bych se spokojila raději s menším počtem lidí. Kupříkladu mi hrozně vyhovuje dělení tříd na jazyky, tudíž možná okolo těch 12-ti až 16-ti. Pozn. vedlejší důvod? Možná aby to bylo v případě nouze ukočírovatelné. 5. Otázku jsem vzala nadvakrát, takže odpovím stej-

12 ně. Třídy s menším počtem lidí nabízí jednu z největších výhod - prostor. A 2kdyby směřovala otázka na kvintu, řekla bych, že jsou všechny třídy v podstatě stejné (= stejně se měnící v průběhu let). Do kompetencí mi nespadá jakkoli soudit, takže tuto otázku mimoděk obejdu faktem, že i kdyby nastala situace, že bych nebyla spokojená, třídu si nezměním. Stejně jako u všeho jde o kompromis. 6. Věřím v to, že když se někoho z kantorů na něco zeptám, dostanu jasnou odpověď. Nejsem si jistá, zdali je to tak vždy, každopádně spoléhat na to, mi nikdo zakázat nemůže. Zdvořilý respekt a přirozená úcta ještě nikdy nikoho nezabila, takže proč je jako profesionály nebrat? Umí-li ten profesionál učivo podat, ví-li ten profesionál, o čem mluví a je to ve většinové části taky jenom člověk s chybami, není důvod se rozhodovat. MATĚJ KNOPP: 1. Asi ano, ale tato otázka je určena spíše mým rodičům, kteří by za mě případné školné platili. 2. Přidělování hodin předmětům bych přenechal osobám k tomu pověřeným. To samé platí i co se týče zavádění předmětů nových. Osobně si myslím, že hlavní je samotné využití poskytnutého vyučovacího času a to už záleží na jednotlivých kantorech. 3. Myslím si, že by to bylo silně kontraproduktivní a drtivá většina studentů by internet využívala jen pro zábavu, nikoliv pro studijní účely. Má odpověď tedy zní: ano 4. Odhadoval bych něco kolem 15ti. Ale hlavní je ja- kých studentů v hodině jakého kantora. 5. Výhodou by byl především možný osob- nější přístup ke studentům a více prostoru pro každého z nich, nevýhodou pak asi men- ší zastoupení různých názorů při diskuzích a při zachování stejného po- čtu kantorů pak také (z čistě statistického hlediska) menší počet vzdělaných lidí. 6. Nerad bych profesory házel do jednoho pytle, proto nelze tuto otázku zodpovědět. Názor na kantory si vytvářim případ od případu. Sexta FRANTIŠEK VÁLEK: 1. Tak pokud by bylo, tak bych ho asi platil (respektive rodiče by mi ho snad zaplatili), vzdělat se určitě chci, na středních školách bych ho ale nezaváděl. A kolik, to je otázka, možná tak 5 až 10 tisíc za rok? Myslím, že nedokážu dost dobře posoudit co je moc a co je málo. 2. Já osobně bych ubral biologii a IKT, protože mě prostě nebaví, naopak bych přidal jazyky, dějepis, zeměpis. Jsem pro to, aby se předměty dříve volily a byl větší výběr (i přes fakt, že jsme všeobecné gymnázium), studenty totiž daleko víc vyčerpávají předměty, které je nebaví a tím pádem se je nechtějí učit a jde jim to hůř a nezbude moc času na to, co by je opravdu zajímalo. To mi tady hodně chybí a opravdu bych rád, kdyby se to změnilo. Nový předmět? Asi ani ne. 3. Já sám bych to nevyužil, ale pro ostatní by to byl určitě přínosem. Trochu bych se ale bál toho, že by spousta lidí trávilo čas na internetu během vyu- čování Tak 15 až 20. Nic- méně bych tím zase přišel o spolužáky, což bych nerad. 5. Klady - výuka je cílenější, studenti dostanou více prostoru, lepší diskuse, individuálnější přístup, více porozumění od učitele. Zápory - menší třída = méně spolužáků (což tedy nemusí být zápor pro všechny), větší finanční zátěž pro školu. 6. Jak koho, víc k tomu neřeknu. MARTIN PECHA: 1. Ano. Nejsem schopen říci. 2. To záleží samozřejmě na každém zvlášť. Já osobně nemám v oblibě biologii a dějepis, informatiku nebo estetickou výchovu bych ani nepotřeboval. Přidal bych rozhodně více hodin na jazyky. Nový předmět mě nenapadá. 3. Wi-Fi by pro tuto školu byla určitě přínosem. 4. Pro mě osobně je 28 ideální. Máme dobrou třídu. Ale pro učitele je určitě výhodnější menší kolektiv (tak okolo 15 lidí a méně). 5. Jsme dokonale sehraná třída a velmi dobře spo- lupracujeme. Jsme kolektivní a v š e s t r a n n ě zaměření. Zápo- ry - nevidím v naší třídě něja- ké výrazné problémy. Když se n e m ů ž e m e na něčem dohod- nout, vždycky vytvoříme nějaký kompromis. 6. Jsou učitelé, kterých si vážím a kteří opravdu ví, co učí. Na druhou stranu mám i své záporné učitele. Důležité je, aby učitel rozuměl tomu, co učí a aby to uměl žákům podat. Většina učitelů neumí to druhé. Septima JANA HAVLOVÁ: 1. Myslím, že naše škola opravdu stojí za rozumný příspěvek. Zejména v dnešních dnech, kdy se mluví o nejisté budoucnosti osmiletých gymnázií. Takže ano, já osobně bych byla ochotna zaplatit určitou částku (třeba ročně? - nevím přesně, nemám odhad). Jedním z důvodů je i dobrá finanční situace rodičů. Studentům ze sociálně slabších rodin bych školné odpustila. 2.To se nedá obecně definovat. Každý by asi přidal předmětům, které ho baví a ubral předmětům nenáviděným. Nejvíce bych podporovala výuku jazyků. Jazyky jsou totiž základem všeobecného vzdělávání. 3. Wi-fi by nebyl špatná. Sice mám internet v mobilu, ale je zbytečně drahý. Vlastně nechápu, proč jsme ji ještě nezavedli 4. Líbí se mi hodiny jazyků, kdy je ve třídě kolem 15 žáků. Učitel se může naplno věnovat každému z nich. Chápu ale, že školy si takový nadstandart nemohou dovolit. Počítají každou korunu za získa-

13 ného studenta. 5. Začnu asi zápory. Jen málo spolužáků má opravdu vůli se vzdělávat, spolupráce s nimi je pro učitele opravdu náročná a nezávidím jim. Nechápu, proč si studenti tohoto typu vybrali všeobecné gymnázium, některé totiž nedokáže nadchnout žádný ze současných předmětů. To je podle mě špatně. Naše třída je také pověstná svou arogancí a ignorací vůči učitelům, které jí tzv. nesed- nou. Problémy se dají řešit i jiným způsobem. Celkově mohu říct, že je septima dost namyšlená. Na druhou stra- nu se mi líbí, že pokud se pro něco zapálí, opravdu se sna- ží dosáhnout dobrého výsledku (viz. soutěž Za školu, nebo matematika s panem Krej- čou :-) 6. Učitelé se pro- káží jako dobří kantoři pou- ze v akci. Někdo má třeba slibné vize pro svou uči- t e l - skou kariéru a dělá pro jejich naplnění, co může a přesto když předstoupí před bandu rozpustilých puberťáků, není schopen se ani správně vyjádřit. Mám tezi, že existuje něco jako učitelská povaha. Člověk ji buď má, nebo ne. Můsí to ale včas zjistit, aby si po deseti letech trápení před tabulí neřekl: Já jsem se vlastně úplně minul povoláním! Respektuji a uznávám učitele, kteří umí učit a především učí s chutí. MARTIN PRACH: 1. Pokud bych věděl, že se peníze využijí smysluplně, tak bych s tím neměl problém. Kolik, to už je trochu složitější - nemám měřítka, kolik se platí třeba ve světě nebo i u nás na soukromých školách. V současné době bych opravdu moc chuť platit neměl, peníze ve školství, kterých už je tak málo, se využívají neefektivně. Pokud by se systém změnil k lepšímu, byl bych ochotný výrazně víc. 2. Přidat cizí jazyky, hlavně angličtinu (klidně dvojnásobek toho co teď), na úkor třeba češtiny nebo v podstatě čehokoliv. Přidat semináře už alespoň od sexty, čímž by zároveň došlo jak k přidání, tak k ubrání hodin. 3. Přijde mi to zbytečné. 4. Pro samostatné vyučování 1, max. tak 5, pro všechno ostatní je to myslím dobře tak, jak to je. 5. To nejsem schopný popsat, nevím jak to vypadá v jiných třídách, ale řekl bych, že nijak moc nevybočujeme. Každopádně mě nenapadají žádné zápory. 6. U nás na škole máme učitele, až na ně- k o l i k málo vyjímek, opravdu výborné, mající jak znalosti, tak chuť učit a sympatický přístup. Oktáva NGUYEN CUONG MANH: 1. Proč ne? Motivovalo by to studenty se učit. Výši školného se netroufám odhadovat. 2. Nic bych neubíral. Přidal bych nepovinné semináře. Zavedl bych nepovinně Vaření a Domácí kutil. Ubývá dívek co umí vařit a chlapců co umí šroubit. 3. Wi-Fi by se nám hodila víc než monitory na chodbách. 4. Ideální je alespoň jeden co dává pozor. 5. Kladné je, že si to můžou ostatní opsat a zápor, že to nikdo nebude umět. 6. Tohle je straš- ná fráze: Kdo neumí učí. Naštěstí se to našeho gymnázia netýká. (neříkám to JEN kvůli tomu, že mám před maturitou) Mělo by to být: Kdo umí učí, kdo ví mluví, kdo netuší bučí a kdo spí ať jde domů. ZUZANA HLÁSKOVÁ: 1. Ano, školné by prospělo mnoha školám. Mělo by být nižší než na školách vysokých a sociální problematiku by měla řešit prospěchová stipendia. Teď se nabízí Nerudovská otázka. Co se týče vybavení školy, domnívám se, že u nás není žádný extrémní problém, ba naopak. Avšak učitelé jsou podle mého názoru finančně podhodnoceni. Pokud bude mít učitel slušné finanční ohodnocení, bude učit, protože ho to baví. 2. S rozvrstvením předmětů jsem nikdy neměla problém. Až maturitní ročník mě poněkud zarazil - i když to platí asi jen pro oktávu. Několik předmětů (BIO, CHE, IVT) má totiž dotaci jen na 2 hodiny týdně a to formou semináře. Z těchto předmětů by rozhodně prospěla nějaká ta hodina navíc - klidně formou dalšího semináře (aby nematuranti neohrnovali nos). Také by během celého studia pomohl vyhrazený čas k ucelení všech poznatků, stává se, že se některé věci pospojují až v oktávě anebo také vůbec. Mnozí studenti by určitě uvítali mezi volitelnými předměty Dějiny umění stej- 13 ně tak, jako Deskriptivní geometrii či Počítačovou grafiku. To všechno je jen minimum, které mě napadlo zrovna teď. Myslím, že této otázce by prospělo samostatné zpracování a to celoškolní. Protože takové změny by měly vycházet především z názorů a potřeb studentů. 3. Ještě jsem se nikdy nesetkala s tím, že bych něco potřebného ve škole nezjistila, takže na otázku odpovím otázkou. Kolik studentů by se pak schovávalo za obrazovkami svých notebooků a stalo se naprosto netečnými? 4. Všichni dobře ví, že čím míň, tím líp. Ideální by podle mě bylo rozdělení tříd na poloviny. 5. Největším kladem je ušetřený čas a lepší spolupráce, jak mezi učitelem a žáky, tak i mezi žáky samotnými. Záporem je pak stránka praktická. Není místo, nejsou prostředky. 6. Každý snad ví, jak by se k učiteli měl chovat a naopak. Mně samotné by třeba nevyhovovalo, kdyby mi učitel navrhl tykání ještě během studia. Učitel by

14 měl být autorita. Rozhodně však učitelům jejich roli nezávidím, musí se dost snažit, aby v černobílém světě studentů uspěli. ADAM PRÁŠIL: 1. Dle mého soudu by zavedení školného na gymnáziu nemělo valného účinku a naopak by tento krok odradil mnoho rodičů, aby své potomky posílalo na naše gymnázium, což nevím, jestli je žádoucí efekt. 2. Neubíral bych. Spíše jsem pro zavedení nových předmětů (samozřejmě jen za předpokladu, že by je vedli profesionálové), např.: Rétorika, či etika. 3. Ano, ale už osm let se dožadujeme (rozuměj oktáva) výtahu! Ten opravdu chci. 4. Tolik, aby při h o d i n á c h byla příjemná, přátelská a motivující atmo- sféra. Co třeba 27? 5. Zápory: Ne- j s m e superhrdinové. K l a d y : Máme vysoké se- bevědomí a myslíme si, že jsme superhrdinové. 6. Rozhodně nemůžu zobecňovat. V první řadě bych měl napsat, že si vážím všech učitelů, kteří svou práci neberou na lehkou váhu a snaží se (i když to je z mé strany 4klišé) zlepšit stav českého školství. S tím souvisí i to, že některé kantory hodnotím jako inspirativnější (pro mě tedy profesionálnější) a některé méně. Možná by nebylo špatné, kdybych zmínil, že za nejdůležitější vlastnost učitele považuji zodpovědnost a dochvilnost. 1. ročník JAROMÍR ČADA: 1. Já osobně bych školné asi neplatil, zdá se mi, že je na tom škola po ekonomické stránce celkem dobře. Jistěže se peníze hodí vždy, ale v čele s naší paní ředitelkou a jejími ekonomickými schopnostmi škola ustojí snad vše. 2. Ubral bych asi výtvarku, kort teď, když se po nás chce, abychom se šrotili historii umění. Přidal bych asi angličtinu - myslím že je to důležitý předmět a určitě ho každý někdy využije. Nový předmět bych nezaváděl, nýbrž bych trochu pozměnil náplň některých předmětů. Např.: informatika, u tohoto předmětu bych snížil práci s editory Microsoft a pracoval bych víc se zábavnějšími aplikacemi (grafické programy nebo C++). 3. Tak určitě, kdo by ve škole nechtěl mít přístup k Internetu (smích). Ne myslím že nezáleží na počtu žáků, ale na kvalitě a kolektivu. 5. Klady: 34 hlav víc ví. Zápory: když jsme všichni ve škole, tak máme problémy s místem na sezení. 6. Určitě jako profesionály, tedy alespoň většinu. Učit 34 rozjívených puberťáků asi nebude jednoduché, ale myslím, že mají tu práci rádi, takže je to až tolik nežere. EVA FRDLÍKOVÁ: 1. Ne. 2. Neubírala bych žádnému předmětu, ale přidala bych ZSV. 3. Zatím je mi to jedno, protože jsem ji ještě nepotřebovala Myslím si, že jsme dobrá parta lidí a tak jako jediný zápor vidím to, že se stále nemůžeme vejít do tříd. 6. Vyučující beru samozřejmě jako profesionály. 2. ročník ZUZANA KORANDOVÁ: 1. Nějaké školné by se asi platit mělo. Podle mě tak 5000 Kč za rok. Pomohlo by to jak škole, tak i učitelům a žákům. 2. Spíš, než že bych ubrala či přidala vyučovací hodiny v určitých předmětech, bych se zaměřila na rozdělení třídy podle toho, čemu se kdo chce věnovat po absolvování gymplu. Sice máme ve 3. a 4. ročníku semináře, ale věnovat se více vyvoleným předmětům bychom měli déle. 3. Wi-Fi by nebyl špatný nápad, pokud by bylo zaručeno, že by studenti o vyučovacích hodinách nesdíleli své momentální stavy na Facebooku. A tím si nejsem tak jistá Myslím si, že jako třída jsme celkem klidní a pozorní. Nevýhodou je, že je zde pár jedinců, kteří tady ani být sami nechtějí. Potom si učitelé můžou myslet, že když nechtějí oni, nechceme ani my ostatní. 6. Tady na gymnáziu už beru vyučující jako profesionály, ovšem po zkušenostech ze základní školy si opravdu myslím, že školství (a to hlavně základní) potřebuje překopat. Pokud bude ale ve školství málo peněz, lidé, kteří by učili rádi, učit nepůjdou, a tak půjdou učit lidé, kteří chtějí mít vysokou školu a jít na peďák bylo pro ně nejjednodušší. Tím samozřejmě neříkám, že ve školství nejsou i velmi dobří pedagogové, kterých si vážím. ALICE FURDANIČOVÁ: 1. Školné bych opravdu neplatila. Ikdyž by si to naše škola velmi zasloužila, protože je velmi kvalitní, ale třeštičkou na dortu je právě ta věc, že se školné neplatí. 2. Osobně bych přidala více konverzace z cizích jazyků a nový předmět? Možná bych zavedla něco jako praxe. Každý by si mohl vybrat místo pracoviště, kam by docházel a zkusil si to, co by v budoucnu chtěl dělat. 3. Osobně ji nepotřebuji. 4. Čím míň, tím lépe. ideální je 20 žáků 5. Za zápor bych označila možná moc vysoký počet lidí a k tomu některé lidi, kteří by tam vůbec nemuseli být. 6. Učitele beru jako profesionály, kterým bezpostředně věřím, že to, co mě učí je doopravdy tak.

15 3. ročník ANDREA HLÍNOVÁ: 1. Kdyby školné bylo využito opravdu efektivně a všichni bychom mohli vidět výsledky na vlastní oči (zlepšení zázemí školy, výuky, zajímavé exkurze, atd.), určitě bych nějaké školné ráda zaplatila. Investice do vzdělání není rozhodně zbytečná. Myslím, že by bylo přijatelné například do 1000 Kč měsíčně. Samozřejmě s tím, že by existoval nějaký systém prospěchových stipendií. 2. Žádnému bych rozhodně neubrala, i když si to někdy při hodinách tiše přeji, v závěru jsem ale ráda, že je mám, jelikož se doma popravdě jen stěží donutím učit předměty, které mě vyloženě nebaví, a tak tomu čas věnuji alespoň ve škole, což mi pomáhá. Rozhodně bych přidala do rozvrhu další jazyk (byť jako seminář). Myslím, že dnes jsou dva cizí jazyky tak samozřejmé, že základy nějakého dalšího by nebyly na škodu. Co se týká nového předmětu, bavila by mě například religionistika, jelikož si myslím, že není špatné poznat a pokusit se pochopit cizí náboženství. 3. Jednoduchá otázka krátká odpověď: stoprocentně ano! 4. Myslím, že ideální počet studentů je do 20. Pak má opravdu každý prostor na svůj názor a své otázky k probírané látce. 5. Můžu říct, že se svou třídou jsem moc spokojena a pokud se podívám na školy předchozí: jsou úžasní a skvělí. Myslím, že si dokážeme navzájem pomoci a opravdu každý den se zasměji, takže pár minut s nějakými lidmi ze třídy je dokonalé antidepresivum. A zápory? Když někomu půjčím propisku, většinou se mi nevrátí (ale do této skupiny sklerotiků patřím bohužel i já. 6. Jsem toho názoru, že záleží na konkrétním učiteli. Možná má každý jinou představu o tom, jak vypadá učitel-profesionál, ale co se týká konkrétně mě, je to učitel, který má přehled v oboru, ví, o čem mluví, má férový přístup, dokáže látku podat s originalitou, má autoritu, přesto s námi jedná jako s partnery a je otevřený diskuzi. ANETA KVĚCHOVÁ: 1. Školné bych nezaváděla z důvodu, že spoustu chytrých dětí z rodin, které mají podprůměrný příjem, by nemuselo právě kvůli školnému dostat šanci na naše gymnázium jít a tím by ztratili i možné výhodné šance na další vzdělávání. Pokud studenti a rodiče chtějí školu podpořit a chtějí ještě více zlepšit způsoby výuky, prostředí školy a příjem informací pro žáky, mají možnost přispívat do SRPŠ. 2. Vyučovací hodiny bych žádnému předmětu přímo neubrala ani nepřidala, myslím si, že systém je promyšlený tak, aby byl vyhovující a dostačující. Ale možnosti nových zajímavých předmětů, byť nepovinných či ve formě seminářů, by byly pro někoho rozhodně přínosné. Dnešní svět je tak rozčleněn a existuje tolik povolání, že pro studenta, který ví, co chce dělat, není na škodu se věnovat takovému oboru už od gymnázia. 3. Wi-Fi není pro mě nic podstatného a důležitého, ale mnoho studentů by to jistě přivítalo, takže proč ne. 4. Studentů by mělo být tolik, aby si vyučující stíhal vší- mat každého a aby každý student mohl mít stejnou individuální péči, stejný přísun informací a stejné možnosti vzdělávání. 30 studentů, jak ve třídách standartně bývá, je podle mě na jednoho učitele už příliš. 5. Já osob- ně bych v naší tří- dě žádné zápo- ry n e v y h l e - dávala. Když je potřeba, držíme spolu a nakonec se vždy dokáže- me i dohodnout a stmelit ná- z o r y všech do j e d n o h o k o m - promisu. 6. Většina vyuču- j í c í c h je podle mě skupina opravdových profesionálů. Kromě toho, že dlouho studovali a mnoho z nich také samo studuje celý život, mají i jedno z nejtěžších a nejdůležitějších povolání, mají za úkol předávat informace, musí mít pevné nervy a v neposlední řadě musí i stmelit třídu, vědět sám dobře o čem mluví a vytvořit ve třídě správnou atmosféru. 4. ročník VÁCLAV CHLAPEC 1. Téma placeného školství je velmi rozporuplné. V ostatních vyspělých státech funguje. Otázka je, zda v ČR je natolik vyspělý školu platilo. Náklady na studium jsou u ž tak dost vysoké. 2. Rozhodně bych přidal dobrovolný seminář o zahraniční a české politice. Je také důležité vzdělávání oblasti ekonomie a podnikání. Tyto předměty mi chybí. 3. Zrealizování tohoto nápadu bych uvítal. Potom ale vzniká riziko, čemu se budou studenti při hodinách věnovat. Řešením by mohlo být zavedení Wi-Fi jen v PC učebnách a klubu. 4. Uznávám pravidlo: Čím méně studentů ve třídě, tím kvalitnější je výuka a lepší individuální přístup z obou stran. 5. Určitě má každá třída své klady i zápory, i když může navenek působit jako dobrý kolektiv. Mínus naší třídy bych viděl v evidentní neochotě posílet se na školních akcích a zachovávání tradic na Gymnáziu. 6. Většinu kantorů považuji za profesionály ve svém oboru. Podle zmiňovaného hesla se nemůžeme řídit, protože dobrého učitele nedělá jen kvalita jeho znalostí, ale především dobrá příprava na hodiny a systém školství, aby se za střední 15 ochota se pro studenty roztrhat.

16 Odešli od nás aneb Jak se vlastně mají? -ako- -shos- Tomáš Vlček Můžete si ho pamatovat jako představitele hlavních rolí ve Vánoční Show nebo jako jednoduše nepřehlédnutelného studenta chodícího po chodbách Třeboňského gymnázia. Jedno je jisté - před rokem odešla do Českých Budějovic výrazná osobnost, pro kterou snad Třeboň byla příliš malá. Jak se mu ve městě líbí a jestli mu to změnilo výrazně jeho život se dozvíte v následujícím rozhovoru: Co bylo prvním impulsem k přestupu na jinou školu? Popravdě to nevzešlo z mé hlavy, ale ta myšlenka se mi zalíbila. Jedním z důvodů byla perspektivita nové školy, ale i rodinné důvody. Splnilo to tedy Tvé očekávání? Do jisté míry ano. Jaké jsou klady a zápory? Nejdřív si nasadím růžové brýle pana Kučery. Mám více hodin angličtiny, rodilé mluvčí, méně přírodních věd, více příležitostí k cestování, neomezený přístup k počítačům a veškeré technice a nemusíme se přezouvat (smích). Když nasadím Shosanniny temné brýle (nasazuje si je), tak neatraktivita prostředí a špatný kolektiv. Kterého učitele bys z Třeboně vzal s sebou? Mgr. Císařovou Proč? Protože český jazyk s Lídou byl prostě famózní (smích). Nynější češtinářka je Kdyby ses měl znovu rozhodnout, udělal bys 16 něco jinak? Určitě bych odešel, ale jinam. Kolik máš volného času a jak ho trávíš? Zachari (pes), přátelé, filmy, k literatuře jsem se ještě nedostal, studování předmětů, které mě baví. Volného času mám tak akorát, nestěžuji si. Chceš nakonec něco dodat? Jednou mi jistá profesorka řekla, že lidé jako já, nemají na gymplu, co dělat. Tak jsem šel na jiný! Děkuji Ti, Zuzanko, a velký pozdrav do primy. Proč do primy? Protože je čeká ještě osm let. Tomáš Křívánek Kdyby se u nás studovala jen hra na akordeon, byl by náš bývalý žák Tomáš Křivánek premiant. Bohužel to tak není, a tak se Tomáš v loňském roce rozhodl přestoupit na gymnázium do Jindřichova Hradce, místa svého bydliště. Napadlo nás oslovit Tomáše a zeptat se ho, jak se má, jak vypadá z pohledu žáka porovnání škol podobného typu a zaměření našeho a jindřichohradeckého gymnázia, kde Tomáš studuje ve třetím ročníku. Jak se s odstupem času dívá na své studium na třeboňském gymnáziu? Jaký jsi byl žák? Na své studium stále vzpomínám, ale byl jsem poněkud líný člověk, od čehož se odvíjel můj přístup k učení. Teď mě to vlastně velmi mrzí a snažím se to napravit. Co se v tvém přístupu změnilo poté, co jsi odešel? Snažím se více připravovat na hodiny. V Třeboni se mi velmi líbilo a fakt, že jsem musel odejít, mi dal přes prsty. Tak jsem se trochu napravil a snažím se stále napravovat. Které předměty tě v Třeboni nejvíce bavily a proč? Nejvíc mě bavila matematika, čeština, hudebka a chemie. Matematika protože jí mám rád, o přístupu pana Krynického by se dalo psát hodně dlouho a mně osobně se jeho systém velmi líbil. Čeština, protože se mi styl výuky paní učitelky Janovské velice líbil. Hudebka byla také velmi dobrá, protože jsme se dozvídali nové informace pro mě zajímavou formou a chemie mě bavila, protože mně vždycky bavila a pani profesorka Tichá je velmi dobrý pedagog. Jak velkým handicapem pro tebe bylo dojíždění? Proč jsi nezačal studovat v JH hned od prvního ročníku? Pro mě dojíždění nebylo žádným problémem a do Hradce jsem nechtěl kvůli bývalým spolužákům. Jak vzpomínáš na své spolužáky a učitele? Na spolužáky vzpomínám rád, protože jsem se dostal v obou případech do dobrého kolektivu. Mezi učiteli si myslím, že nebyl nikdo, kdo by mi ukřivdil, takže vzpomínám taky velice rád. Pokus se porovnat gymnázium v Třeboni a JH... Gymnázium v JH je určitě větší, ale řekl bych, že gymnázium v Třeboni je hezčí (co je malé, to je milé). Myslím, že žáci jsou všude stejní, nevidím mezi nimi veliké rozdíly. Přístup na hradeckém gymnáziu, a

17 to i ze strany učitelů, je řekl bych tři a půl roku se ulévat a před maturitou se všechno naučit. Samozřejmě, všude jsou výjimky. Jakým studentem jsi dnes? Jak moc je pro tebe vzdělání důležité, co jsi tomu schopen/ochoten obětovat? Student jsem určitě lepší, ale jak už jsem zmínil v předchozí otázce, v Hradci se není potřeba moc učit, takže prospívám o dost lépe s jen o malinko větší snahou. Vzdělání je pro mě důležité a postupně obětovávám víc a víc věcí, ale je pro mě ještě stále těžké být vzorným žákem. Několikrát jsi nám při hudebce zahrál na harmoniku - hraješ stale? Zdokonaluješ se, pracuješ na sobě? Máš za sebou nějaké další úspěchy? Na akordeon hraji stále. Letos jsem byl v Německu na soutěži, kde jsem se umístil na 7 místě. Bylo nás 14 a všechny ZUŠ se umístily za mnou a dva konzervatoristé také - včetně některých hráčů z vysokých škol akordeonových v Německu. Někteří vysokoškoláci byli přede mou stejně jako dva konzervatoristé. V české soutěži jsem se dostal do celostátního kola, které proběhne první víkend v květnu, budu rád, když si na mě vzpomenete a určitě potom napíšu, jak jsem dopadl. Porovnej Třeboň a Jindřichův Hradec jako města - stihnul jsi Třeboň vůbec trochu poznat? Mám rád Třeboň i Hradec, jsou to nádherná města a každé má svoje pro i proti. Jaké jsou tvé plány do budoucna? Do budoucna bych se chtěl zlepšit ve škole a ještě více cvičit na harmoniku. Chtěl bych i na nějakou technickou vysokou školu, ale ještě nevím přesně, na kterou. Také jsem začal jezdit na BMX, tak bych se rád něco naučil Přejeme hodně štěstí v hudbě i studiu a díky za rozhovor! Čím méně učení, tím větší harmonie foto: archiv Tomáše Křívánka Jací jste byli jako studenti? -ako- Protentokrát jsme se zeptali našich učitelů na velmi jednoduchou 17 otázku - přečtěte si, jak moc kdo káže vodu a pije víno (nebo káže víno a pije vodu?), jak kovářovy kobyly chodily bosy, jaká minulost se skrývá pod mnohdy neprůhlednými slupkami ZUZANA DVOŘÁKOVÁ: Na střední škole jsem byla hrozná vzorňačka. Všechno jsem měla a všechno jsem uměla. Celým gymplem jsem proplula, ani nevím jak. Na vysoké škole už to bylo trochu jinak. HANA SOUKUPOVÁ: Sama jsem se viděla vždy někde kolem lepšího průměru, ale ostatní mne asi vnímali jinak. Platila jsem za studentku s logickou úvahou, která se nemusí připravovat na písemku z matiky ani z fyziky, protože vždycky něco vymyslí. S humanitními předměty to ale bylo jinak...troška štěstí se mi vždycky hodila, ale měla jsem je také ráda. A biologie? Láska od malička. Při současném studiu vítám štěstí s otevřenou náručí, protože není tolik času, ale ekonomie mne opravdu baví. JANA COUFALOVÁ: Jaký jsem byla student na gymnáziu? Mohu se vyjádřit jen k tomu, jak si to pamatuji a jak jsem se vnímala já. Naštěstí jsem se nemusela moc učit. Na jedničky a sem tam dvojku mi stačilo málo. O to více jsem se snažila psát domácí úlohy a chodit do školy tak ve čtvrt na osm. Odevzdala jsem sešity svým spolužákům, abych je zpět získala horko těžko před vyučováním. Nebavil mě zeměpis a němčina, ruština mě kupodivu velmi bavila asi proto, že tou dobou jsem si už léta dopisovala se stejně starým klukem z Dálného východu. Žil dost jiný život něž já, psal dlouhé (až 40 stránek) dopisy a já je ráda četla a musela přiměřeně odpovídat. Hudební výchovu jsem si volit nemusela (a také nezvolila!) a všechno ostatní mě bavilo. Hned bych se na gymnázium vrátila. Tak snadno jsem se k vědomostem už nikdy nedostala. ZDENĚK KUČERA: V prváku jsem se rozkoukával (měl jsem k tomu účelu super velké brýle - mouchy ) a snažil jsem se učit. Ve druháku mě o dvě třídy starší spolužák (otec jedné naší současné studentky) přesvědčoval, že na světě není jenom učení. A přesvědčil mě Ve třeťáku jsem se zamiloval (do matky jednoho našeho bývalého žáka), četl Šrámka a nechápal deskriptivní geometrii. Ve čtvrťáku jsem se snažil být alespoň trochu zodpovědný. Nakonec to vyšlo, i bez té geometrie. ANNA KOHOUTOVÁ: Uvědomělá studentka jsem byla vždycky, s genem zodpovědnosti jsem se musela narodit, myslím, že to není žádná moje vědomě opečovávaná zásluha. Za

18 8 to, že jsem v očích mých spolužáků nevypadala jako exot, vděčím určitě mému muži, se kterým jsem ve druháku na gymplu začala chodit a měla úplně jiné starosti než studium. A taky knížkám četla jsem pořád a všude a houslím, na které jsem cvičila na středoškolačku docela dost. Nevybavuji si, že by mě ve škole něco extra bavilo, že by mě nějak výjimečně zaujal nějaký učitel plnila jsem jen úkoly, které mi byly stavěny do cesty. Trochu se to změnilo až na vysoké škole tam jsem potkala několik výjimečných lidí a zjistila, že mě něco ale opravdu baví. IVANA ČURDOVÁ: Já jsem byla tlustá, neprůbojná, svědomitá, pečlivá, bystrá, hodná a usměvavá žákyně. MARTIN ROSOCHA: V době, kdy jsem byl student, by těžko někdo mohl předpokládat, že budu učitel. Věnoval jsem se svým zálibám (poezie, čtení, zeměpis, paleontologie) a ostatnímu příliš nepřekážel v cestě. Já a mí dva kamarádi jsme vydávali školní časopis, který byl zaměřen pouze na umělečno. Tvrdili jsme o sobě, že jsme beatníci, a přitom všichni tři byli spíše platonickými a skrz naskrz poetismem prošpikovanými naivy. K tomu všemu jsme pořádali spousty nepochopených akcí, učitelskými soutěžemi začínaje a chaotickými pokusy o pozornost konče. V tom všem mi bohužel unikla velká možnost rozpoznat velké učitele, kteří protnuli svou profesi s mým vzděláváním; nejvíce mi vytane na mysli vyučující občanské výchovy, která, ač naprosto mimořádně sečtělá, obdržela pouze naše pohrdání a nepochopení. Ostatně, část bezbřehého idealismu, kterým jsem nakažen, pochází možná právě z jejích hodin. Tohle mi došlo ve chvíli, kdy jsem byl vzdálen pět a půl kroku od maturity. To už ovšem bylo příliš pozdě na to, abych si školu řádně užil a příliš brzy na to, abych to mohl coby učitel někomu dalšímu sdělit. PAVEL KREJČA: Předpokládám, že otázka se týká studia a prospěchu na střední škole. Protože jsem konkrétní výsledky za tu dobu pozapomněl, prohlédl jsem si po létech zažloutlá vysvědčení z gymnázia (tehdy SVVŠ - střední všeobecně vzdělávací škola, tříleté studium). První ročník jsem měl vyznamenání, v druhém ročníku mi je zkazila v obou pololetích jedna trojka; z tělocviku (v zimě se totiž častěji dělala gymnastika a já těžko trefil kotrmelcem žíněnku) a v druhém pololetí z češtiny (nějak to souviselo s básničkami, které se mi nedařilo udržet v doslovném znění v paměti). Ve třetím ročníku jsem měl zase vyznamenání. Celkově tak průměr kolem 1,4. A u maturity samé jedničky, ale to nebylo úplně zasloužené - z povinné ruštiny jsem měl určitě dostat tak trojku, ale byl rok 1969, necelý rok po sovětské okupaci, a my jsme se ruštinu neučili a bylo to tolerováno... Mojí snahou bylo věnovat se především svým oborům, ale zároveň jsem udržoval slušné známky i z ostatních předmětů; myslím si totiž, že ten, kdo si na střední nechává nasázet čtyřky a pětky, na školu buď nepatří (to se týká ale menšiny) nebo je lenoch a flink (to daleko častěji). ŠTĚNÁNKA OTEPKOVÁ: První odpověď, která mě napadla, byla: Mladá a šikovná! Ale nevím, jestli by nebylo lepší se v zájmu objektivity zeptat nějakých učitelů, kteří mě učili. Třeba paní ředitelky, pana Matějky nebo pana Sudického. Zpětně si vybavuji,že jsem se často divila, že jsem dostala jedničku nebo dvojku, i když jsem toho přeci ještě tolik nevěděla. Perfekcionismus je opravdu příšerná vlastnost. MILADA BENOVÁ Pilně jsem studovala. Předměty, které jsem měla ráda, ze zájmu, ty, které mi nešly, z nutnosti. Nikdy jsem nechtěla být na chvostu společnosti, ale někde alespoň ve 3/4. Ta zbývající 1/4 byla moje lenost a pohodlíčko. Ale s takovým stavem jsem byla spokojená a nikdy nelitovala. Měla jsem spoustu zájmů a nestačil mi volný čas: literatura, jazyky, hudba, příroda, trochu sportu, akce s kamarády.... Pořád se něco dělo. Do toho občas nějaká drobná či větší láska - entuziasmus, zklamání, splín, opět nadšení,.... Měla jsem moc ráda svoji rodinu a vždycky jsem se těšila ze společně prožitých chvil. Často jsme si povídali, podnikali výlety, někdy se i pěkně pohádali. Měla jsem spoustu snů a představ. Některé se splnily, ale většina se rozplynula v nekonečnu.( Třeba na mě ještě někde čekají.) Zkrátka úplně normální život. Rozhovor s talentem S mladým géniem Pavlem Mráčkem Fantastický tanec malého primána foto: Kris -jna- K tomuto rozhovoru s talenty jsem se rozhodla zabrousit do primy. I v nejnižší třídě gymnázia, kde se učí děti kolem 11 let, lze najít výjimečné lidi. Vybrala jsem inteligentního a milého Pavla Mráčka, který čtyři roky studoval v Rakousku,

19 tudíž celé jeho základní vzdělávání probíhalo v němčině. Můžeme mu jen tiše závidět, že nyní tento jazyk skvěle ovládá. Ale nic není zadarmo. O úsilí, které ho studium stálo, se dočtete dále. Pavel je také skvělý klavírista, rád hraje vlastní hudbu a účastní se různých soutěží, i když ho občas zlobí výběr nemelodických těžkých skladeb, které se líbí převážně porotcům. A jak je na tom s holkami? To už vám prozradí sám v následujícím rozhovoru. (pozn. Jeho web (zatím v začátcích tvorby) si můžete prohlédnou na adrese Kdybys byl ředitelem, co bys u nás na škole změnil? Tady bych nezměnil nic, je to tu perfektní! Přemýšlel jsi už o tom, čím bys chtěl v životě být? Ještě ne. Bavilo by mě něco kolem počítačů, nějaké to programování, ale zatím ještě nevím. Jaké jsou tvoje záliby? Kolem sportu ani moc ne, na sport zrovna nejsem (rád ale v létě jezdím na kole a v zimě mě baví lyžovat). V poslední době jsou mou velkou zálibou šachy. Rád hraju na klavír, někdy si i sám skládám, co mě napadne. Potom třeba vytváření webu. Studoval jsi v Rakousku, že ano? Jak ses tam vůbec ocitnul? V rakouské škole jsem se ocitl úplnou náhodou. Chodil jsem do školky do Suchdola nad Lužnicí, která měla s rakouskou školkou přátelské vztahy, takže jsme tam jednou týdně jezdili. Naučil jsem se úplné základy němčiny. Při jedné návštěvě nás vzali s ostatními rakouskými předškoláky na prohlídku Základní školy (Volksschule) v Alt-Nagelbergu. Paní ředitelka této školy nám potom nabídla, že bych mohl u nich nastoupit do první tříd. Naši váhali, ale když jsme se dozvěděli, že v české škole bude ve třídě kolem 30ti dětí a v rakouské asi jen 10 - rozhodli jsme se, že to zkusím v Rakousku. Pak se mi tam zalíbilo a už jsem tam zůstal. Co tvoje první pocity, když ses objevil v neznámém cizojazyčném prostředí (neměl jsi žádné kamarády atd.)? Kamarády jsem neměl, ale nás bylo ve třídě jen osm a samí kluci. První pocity? Vůbec jsem jim nerozuměl, akorát jsem vždycky říkal německy jen Dobrý den. Měl jsem sešitek, do kterého jsem psal, čemu nerozumím a potom jsem si večer sednul s rodiči a probrali ty slovíčka společně. Tak jsem se vše naučil. Hodně mi také pomohla hodná paní učitelka, která mi se vším poradila a hodně mě podporovala. Jak dlouho ses učil na rakouské škole? Čtyři roky, čtyři dny v týdnu. Jenom pátky v české škole, abych nezapomněl česky. Nemrzelo tě, že ztratíš kamarády při přestupu sem na gympl? Ani nemrzelo, protože po té čtvrté třídě by se tam stejně nemohlo dál jezdit. Oni mají základní školu rozdělenou taky na dva stupně. Ale trochu jinak, od páté třídy je už druhý stupeň. Musel bych jezdit buď na gympl do Gmündu, nebo na druhý stupeň zase někam pryč. Řekl jsem si: Německy jakžtakž umím, tak budu studovat v Česku. V čem je největší rozdíl mezi školou v Rakousku a u nás? Rozdíl je určitě v jazyku a také měli více prázdnin a církevních svátků (náboženství je ve škole povinné), ale jinak žádné velké rozdíly nebyly. Akorát, jak škola byla v malé vesničce, tak nás ve třídě nebylo moc. V souvislosti s hrou na klavír, slyšela jsem, že jsi výborný hráč. Co hraješ nejraději? Nejradši hraju melodické věci. Ale nedávno jsem byl na soutěži a musel jsem cvičit takové škaredé nemelodické 19 skladby, co se líbí porotcům. Jaká to byla soutěž? Klavírní soutěž, kde jsem ze školního kola postoupil přes okresní do krajského, které se konalo v Českém Krumlově. Pak by bylo celostátní, ale tam jsem se bohužel nedostal. Které skladatele třeba hraješ? Různě, například od Dmitrije Kabalevského Fantastické tance, ale jsou i melodičtější skladby. Rád hraju jazzové a bluesové skladby (např. od George Gershwina). Co ty a holky? Já a holky? No v současné době se to tak rozjíždí, zatím ještě nic. V Rakousku to s holkama bylo horší, protože tam jsme měli třídu jen se samými kluky. Až když přišli další prvňáčci, tam už holek bylo víc a my jsme se s nimi občas spojovali. Kdybys měl kouzelný prsten, kterým by šlo otočit pro pět přání, která by to byla? To je složitý. Abych měl tady dobré známky, abych měl s lidmi dobré vztahy (hodně kamarádů), a kdyby to šlo, abych mohl mít víc času na své koníčky, výlety atd. Jinak nevím, vážně nevím.

20 Financování vysokého školství -kuban- Peníze chybí všude. Ve zdravotnictví, v armádě, v 20 kapsách studentů, ale hlavně v resortu, který se nás týká snad nejvíce - ve školství. Studentům našeho gymnázia se jistě může zdát, že peněz mají všichni dost, koneckonců, my jsme ta škola, která má v každé třídě dataprojektor a na chodbách obrazovky, ale pravda je jinde. Tento článek se nicméně nebude zabývat napjatými rozpočty středních škol, ale krizí v terciárním vzdělávání. Je proto třeba nastínit, jaká je situace, kde peníze ušetřit a kde sehnat nějaké navíc. Je asi jasné, že peněz není nikdy dost. V celostvětovém měřítku pak obecně platí vztah - čím více peněz, tím prestižnější univerzita. S vysokými školami je tradičně spjat výzkum a ten něco stojí. Prestiž rovná se konkurenceschopnost, a o tu tady jde. V loňských parlamentních volbách hrála velkou roli právě otázka financování vysokých škol (dále jen VŠ), konkrétně zavedení školného na veřejných VŠ. Podívejme se ale nejdřív na financování z veřejných peněz, které je z celkového hlediska rozhodně majoritní. Nejrelevantnější způsob vyjádření objemu peněz, které do vysokého školství proudí, je pomocí procent k hrubému domácímu produktu. Nejnovější univerzity? Nikoliv veřejné, ale z velké většiny soukromé. Když se o zavedení školného začalo v loňském létě více debatovat, byl to konkrétně australský model, který byl zvolen jako nejlépe aplikovatelný na české ekonomické prostředí. Hlavními body debaty se přirozeně staly dvě věci; kolik budou studenti platit a jakým způsobem. Již v loňském roce byla horní mez školného stanovena na deset tisíc korun. Jednotlivé vysoké školy pak budou mít možnost samy si výši školného, v rámci rozsahu daného státem, zvolit. Jako zbůsob platby zvolila koalice tzv. systém odloženého školného. V praxi to vypadá tak, že student, který na školné jednoduše nemá, si na začátku studia vezme speciální studentskou půjčku, kterou bude mít možnost splatit, až nastoupí do zaměstnání a dosáhne určitého platového ohodnocení. Splácet pak bude formou navýšení daně z příjmu fyzických osob. Vedle této půjčky by měl v budoucnu existovat rozsáhlý systém pro pomoc studentům ze sociálně slabších rodin. Rodiny studentů budou mít např. možnost zavést si zvýhodněné spoření. To by mělo fungovat na dlouhodobých principech, jako například spoření stavební. Aplikovat model cizí země je vždy problematické. V čísla říkají, že v České republice je to 1,23% DPH, bohužel nejnovější čísla jsou z roku Toto číslo se každoročně zvyšuje, stále ale nedosahujeme ani na průměr UE-19 (viz. tabulka) a navíc je tato tendence stále neúměrná růstu počtu studentů a celkové inflaci. Řečeno v číslech; ve vysokém školství chybí minimálně 7-10 miliard korun. Pokud ale mají být naše univerzity konkurenceschopné v rámci Evropy, bude třeba částka ještě dvakrát větší - 15 miliard korun. Taková je situace Rozdíl mezi americkýmí a evropskými univerzitami (snad s výjimkou Velké Británie) je právě ve financování. Tento faktor hraje ve kvalitě VŠ prim. A jaké finanční prostředky využívají věhlasné zaoceánské případě školného na VŠ nejde jen o rozpory v zavedení celého projektu, hlavní otázkou je jeho efekt. Je velmi naivní si myslet, že za deset tisíc si student koupí místo na prestižní a dobře vybavené univerzitě, stejně jako je naivní představa, že školné bude velkou motivací pro studenty a zprostředkovaně tak zajistí, aby se z nás přes noc stal národ učenců. Kam totiž půjdou soukromé peníze, které tímto VŠ získají? Budou je mít školy navíc, nebo jen nahradí část prostředků, kterou po zavedení školného škrtne vláda, pro kterou je to od začátku pouze cesta, jak ušetřit? Tyto otázky vyvolávaly loni velké nesouhlasy s celým projektem. Školné se má začít platit v roce 2012/13 a je jisté, že se ještě dočkáme žhavé diskuze.

21 Jambo! Studenti jsou možná zcestovalí a ve výběru místa snad pokaždé originální, ale ne každému se naskytne stejná příležitost jako kvintánce Tereze Lindové, která získala jedinečnou příležitost podívat se na východoafrické ostrovy Zanzibar. Prakticky ihned po příletu do Dar es Salamu se měla možnost setkat se Sylvesterem Bukou, kterého jste v září loňského roku v naší škole mohli potkat i vy. Tanzánci projevili podle očekávání svou pohostinnost a horlivě se snažili voláním Sylvester! Rafiki*! pomoct Sylvestera v přeplněném přístavu najít. Krátké první setkání po měsích nahradila velmi přínosná čtyřdenní návštěva větší vesnice Nungwi, kde byl i on sám poprvé. Navštívili společně zajímavou farmu s kořením a Stone Town. Snad jedinou nepříjemností bylo neustálé vyplňování nějakých papírů, víz a jiných dokumentů. To vše však vynahradilo všudypřítomné veselé Haakuna Matata! (výrok v přátelském významu Žádný spěch, kamaráde. nebo Pohoda. ), skrze které vám Tanzánci stvrzují, že jste vřele vítaní a snaží se vám pobyt všemožně zpříjemnit. Nejčastěji užívaným dopravním prostředkem byl taxík a nejoblíbenějším tzv. Daladala, což byla menší dodávka s vyskládanými kufry na střeše a většinou nacpaná lidmi. Nejběžnějším jídlem, se kterým měla Terka možnost se setkat při zkoumání tamějšího jídelníčku, jež zaplňovaly především ryby a mořské plody, byla kukuřičná kaše Ugali, namísto které stejně nakonec ochutnala raději tuňáka s nezvyklou přílohou v podobě smaženého banánu upraveného tak, že chutnal jako brambory. Ačkoli Zanzibaru jakožto destinaci možná dominují písečné pláže a luxusní hotely, tyčící se u pobřeží, snad nikdo by nepochyboval, že i zde se nachází nádherná příroda. Přírodní zeleň a červená prašná půda je permanentní nádhernou ku- -iwishlisou, kterou lze pozorovat během cesty taxíkem skrz vnitrozemí. Stejně jako krásnou přírodou se Tanzánie může chlubit i procentem věřících. Ve vnitrozemí je rozšířené křesťanství a domorodá náboženství, ale v Dar es Salamu a na Zanzibaru převládá islám. Proto musí být děvčátka ve školách a školkách zahalená šátkem. Takové to tradiční roztomilé africké klišé v podobě roztomilých černoušků mávajících na videu z dokumentárních filmů se mění ve snímek reality, kde si děti umí u návštěvníků o bonbon sami říct. Na poslední položenou otázku ohledně tamějších dětí jsem od Terky dostala obratem odpověď: I starší africké děti jsou roztomilé, natož ty malé. Představte si, jak sedíte mezi nimi a ony zpívají jen pro vás, už jen jejich písničku byste si doma chtěli pouštět stále dokola. Všechny se na vás upřeně dívají a vy se snažíte vnímat každý detail, protože na tento okamžik, plný obrovské radosti i dojetí, nechcete nikdy zapomenout. Afrika mě neustále překvapovala a postarala se mi o vzpomínky na celý život. 21 very well. That is all I can say about the trip. Lastly I Sylvesterův komentář: I enjoyed the time spent with Terka s family a lot. We have visited the village, school, internet cafe, shops and a lot of else. Now I can say that Terka is very kind and hospitality as well as her parents are. I lived with them like with my parents - they took care of me wish you all the best and I wish the school magazine much success and I wish also the leaders good luck and much progress at school and they have to know that there is no success that will come without problems. Greetings to all the GYM readers! *Rafiki = kamarád

22 Proč číst aneb rozloučení s oktávou Celý svůj profesní život si lámu hlavu nad tím, jak přimět své studenty, aby četli. Snadné je to s těmi, kteří k tomu byli vedeni doma, jejichž rodiče čtou, a tak je to pro ně vlastně úplně přirozená součást života. Horší je to s těmi ostatními. Vím, jak může být čtení knih blahodárné, kolik zkušeností si můžeme prožít, kolik zemí navštívit, lidí poznat, slzí proplakat. Stačí jen si dobře vybrat. Pak neexistují překážky, nejsou třeba výmluvy číst se dá pořád a všude. Musí se ale začít, je třeba to umět, zklidnit se, osamět a začíst se. Velkou nevýhodou učitele češtiny jsou biče v podobě zkoušení, povinných testů, maturity z něčeho, co by mělo být spíše zálibou, koníčkem, odměnou, se 22 stává mus, strašák, nepříjemnost. Ve chvíli, kdy řeknu musíš, stává se žák ostražitým proto si na to dávám pozor a zkouším to s měl bys, zkus to, uvidíš, stojí to za to, nic hezčího jsem nečetla. Někdy překvapivě funguje neznám nikoho, kdo by to přečetl, to ani nezkoušejte, ještě na to nemáte, je to bohužel velmi vulgární, nedá se to sehnat, měla jsem to tenkrát zakázané. Zajímavý jev sleduji v oktávě, kterou čeká za pár dnů maturita z literatury. Všichni, kteří chtějí předstoupit před komisi, by měli mít přečteno minimálně celých DVACET knih (na základní úrovni), pár odvážlivců třicet na úrovni vyšší. Nikde a nikdy jsem na lavicích či v rukách žáků neviděla tolik knih jako letos, v těchto dnech. Čtou Máchu, Poláčka, Jirotku, Jefferse, Němcovou, Shakespeara. I ti, kteří to už někdy četli, čtou znovu. Prvotním důvodem ale není láska ke knihám, ale strach z maturity. Bojím se, že se to příští rok bude opakovat. Čteme, protože z toho budeme zkoušení. Proto ale knihy napsány nebyly, degraduje je to. A já vím, že je to špatně a utěšuje mě snad jen zdánlivá drobnost že mnozí z těch, kteří dnes dočítají knihu za knihou kvůli maturitě, právě -akov tu samou chvíli přicházejí na to, že se maturita ztrácí v mlze dočítaných stránek, plných právě probíhajících příběhů MAGDALENA KUBAŠTOVÁ: Můj vztah ke knihám bych přirovnala k horské dráze. Když jsem se naučila rozpoznávat písmenka a skládat je do vět, bylo to něco nového a velmi mě to bavilo. V deseti letech nastal velký útlum, který trval tak do sedmnácti - hlavně proto, že mě ve škole ani doma do čtení nikdo nenutil. Moje znovunavrácení se do světa literatury přišlo trochu nedobrovolně ze strany školy, ale jsem za to velmi ráda. Během posledních dvou let jsem si pomalu začala nacházet témata a žánry, které mě oslovují. Četba mě dnes nesmírně obohacuje a lidí, kteří z nějakého důvodu nečtou, lituji. Přicházejí o mnoho zajímavého. SOŇA KOCANDOVÁ: Moje čtenářská kariéra převážně začala s mojí seminární prací na Johna Steinbecka. Rozečetla jsem se a teď mi ani četba k maturitě nedělá žádný problém. ZUZANA MACHULOVÁ: Asi tak do sexty jsem žádný vztah ke knížkám neměla. Skoro vůbec jsem nečetla nepočítám-li všechny Harry Pottery Myslím, že až teď se ledy opravdu probořily a čtení mne opravdu chytlo. Tolik knížek, které jsem za tento půlrok přečetla, nebylo za celou mou čtenářskou éru. A dochází u mě i ke zlomu, kdy si knihu raději přečtu, než abych zhlédla film. Co mě ke čtení přivedlo? Nejdřív asi strach z maturitní zkoušky ale i nadšené vyprávění o známých titulech, které bych asi nepřečetla, kdybych nedala na doporučení. Škoda jen, že na čtení teď není tolik času. JANA ČURDOVÁ: Na to, že čtení není nudné, si musí každý přijít sám. A kdo na to nepřijde, tomu není pomoci. Četla jsem odmala a vždycky mě to bavilo. Změnil se jen můj výběr, což je pochopitelné. MARIE KALÁTOVÁ: četla jsem, čtu a budu číst. Ale gymnázium mi ubralo spoustu času, který mohl být určen k této činnosti. Proto čtu čím dál méně. MICHAL TICHÝ: Vždycky jsem hodně četl a nikdy jsem četbu nebral jako povinnost. Povinnou četbu jsem nikdy zvlášť nečetl, rád jsem si tituly vybíral sám. Myslím, že k četbě se nedá nutit, jen nadchnout. Když člověk při hodině češtiny poslouchá i jen na půl ucha, musí se nutně stát, že ho nějaký autor nadchne. Teď před maturitou čtu nejdříve lehčí tituly, ty těžší si nechávám nakonec, abych je měl čerstvě v hlavě. ADAM PRÁŠIL: Shrnu to asi takto Na život a smrt se vyser, zde leží (pozn. ako - Zbyněk Fišer ) ano, vypůjčil jsem si epitaf Egona Bondyho. Zní to rebelsky a bouřlivě, ale kdybych se o něm při hodině češtiny nedozvěděl, tak bych si ho asi nepřečetl. Ach ty rady

23 DAYVA NGUYEN: Knížka byla pro mě vždy poslední možností, jak naplnit volný čas. Vlastně tomu tak je i dnes. Jenom s drobným rozdílem, že jiné možnosti, jak odmaturovat, nemám. Baví mě poezie a odborná literatura. Na prózu jsem příliš líný. Číst dříve nebo později začnete. Ne kvůli povinnosti, ale kvůli nutnosti. ZUZKA HLÁSKOVÁ: Osobně jsem velmi pomalý čtenář. Knihy mám moc ráda odjakživa potřebuji na ně ale klid a vědomí, že na ně mám dost času. Radím všem čtenářům, aby si vyhradili čas na knihy a zvlášť na literaturu, která na ně bude čekat u maturity. Věřte, že z knihy budete mít daleko větší zážitek, když nebudete neustále myslet na to, kolik se vám jich ještě kupí na stole. LENKA CVRČKOVÁ: Psát o čtení je pro mě něco jako vyznávat lásku nebo sdělovat něco silně intimního čtení je totiž jednou z mála životních jistot a není lepší společnosti než kvalitní knihy. Nebyla to státní maturita, ale moji rodiče a hromada knih, o kterou jsem doma často zakopávala, co mě donutilo vrhnout se do rozbouřených literárních vod. Jména autorů se začala spojovat s jejich stylem psaní a názvy knih s příběhy a jejich atmosférou. Teď se to hodí. ROSŤA LINDA: Já mám problém, že si v půlce knížky nepamatuju její začátek, takže čtu jen z povinnosti. Od Kvaka a Žbluňka se moje čtenářské dovednosti nepatrně zlepšily, myslím, že jsem konečně na úrovni tak 2. třídy ZŠ. ZUZANA DRACHOVSKÁ: Jako malá jsem četla docela dost. S příchodem na gymnázium to však ustalo a znovu to propuklo až minulý rok. Nikdy jsem ke čtení odpor neměla, ale raději jsem se podívala na film. Nyní to mám přesně naopak. Čtu hlavně před spaním a na tu hodinku dvě se vždy těším. Docela mě těch několik let bez knih chybí. Kdybych se mohla vrátit zpět, určitě bych četla mnohem víc. KRISTÝNA SUCHÁ: Až do maturitního ročníku jsem četla nerada vždy jsem si přečetla jen to, co jsem musela do školy. Během čtení knížek k maturitě mě většina knih opravdu bavila a klidně bych si je přečetla znovu. Doufám, že udělám maturitu, abych měla víc času si najít nějakou zajímavou knížku. Na úplný závěr tohoto povídání o knihách mi dovolte rozloučit se s letošní oktávou. Měla jsem tu čest v posledních dvou letech velmi často předstupovat před mnoho výjimečných osobností - přistoupili na většinu mých nápadů, úkolů, nechávali se lákat a často dávali najevo i svůj zájem o literaturu, občas jsem dokonce zaregistrovala i náznaky nadšení. Nejraději budu vzpomínat na jejich výkony při rétorických cvičeních, zajímavé slohovky, na Rosťův referát o Kvakovi a Žbluňkovi a superupřímné pozitivní povídání v kroužku den před maturitním plesem. Oktávo přeji vám všem hodně štěstí u maturity i v životě a vracejte se ke knížkám nejen za poslední měsíc jste snad dostali dost zajímavých tipů Poezie 23 Nocí N.K. Chodím temnou ulicí, se mnou jde jen stín. V očích slzy mám, v srdci bolest ukrývám. Láska ztratila se v dálce, zachoval ses jako zrádce.. Zrady tvojí jsem se bála, nevím na co jsem si hrála. Snad na city a lásku, snad jen na hloupou krásku... Odsouzenec M. Zahradníková Tam v lese, v hloubce kdesi, za luny svitu, za sov houkání odsouzenec oprátku si věší - ten pohled hrůzu nahání Slunce východ víc už nespatří, svou milou nepolíbí již Pro hříchy, jež mu nepatří, pro viny druhých, jejich kříž Do duše nezván vstoupil mráz Otupil bolest, tak to půjde snáz, naposled zatáhnout za provaz, ten milosrdně zlomí vaz Proč jen na stromě se houpá duše čistá, růže květ Snad pro slova hloupá, snad pro bídný svět Nic nevrátí život tomu, jenž sám se odsoudil Nic nenapoví v lese stromu, aby větve k zemi naklonil A svět přec se dále točí Kdo by truchlil, zabíjel pro jeden pohled mrtvých očí Kdo jen by rozuměl, že když se srdce samo soudí za hříchy na něm spáchané, pak tělo vždycky vychladne.. To řeknou všechny vazy zlomené.

24 Kam to dotáhli: Jaroslav Vacek Milí čtenáři, hledáte-li v rubrice Kam to dotáhli někoho, kdo to bez nadsázky dotáhl až na samou hranici, která je výzvou pro všechny, kteří to chtějí někam dotáhnout, jste na správné adrese. prof. PhDr. Jaroslav Vacek, CSc., český indolog-tamilista a mongolista, ředitel Ústavu jižní a centrální Asie při UK, jeden ze sto třiceti šesti členů nejprestižnějšího sdružení u nás, Učené společnosti České společnosti, nositel mnoha ocenění, mimo jiné státního vyznamenání Mongolské republiky, případně Zlaté medaile Univerzity Karlovy, autor desítek odborných statí, stovek recenzí, zakladatel mongolistiky u nás... a takto by šlo pokračovat ještě mnoho desítek řádků, a přece by nebylo řečeno dost... Pan profesor Vacek, absolvent našeho gymnázia, je však především skromným a ochotným člověkem, který beze všeho zodpověděl otázky, které mu byly redakcí GYMu zaslány. Již dnes se můžete těšit na setkání (termín bude upřesněn, sledujte stránky casopisgym.cz), kde bude možno potkat se s tímto vzácným a milým člověkem tváří v tvář. Která ze vzpomínek Vám vytane na mysli jako první, pokud zavzpomínáte na naši školu? Vzpomínek 24 by bylo hodně, týkají se kamarádů, učitelů, prvních lásek a taky samozřejmě zážitků s poznáváním nového to všechno je v tom věku stejně důležité, přichází k nám svět a my se ke světu vypravujeme někdy s vervou, jindy opatrně, ale vždycky je to velké dobrodružství. Vzpomínám na laskavou profesorku Knechtlovou, která mě učila češtinu už na osmiletce v parku, a na jedenáctiletce (tak se to tehdy jmenovalo) jsme ji měli na latinu. Potíž byla v tom, že po prvním ročníku (v deváté třídě ) nepovinné latiny jsem tam zůstal sám, a tak to bylo spíš něco jako kroužek a nikdy dost závazné, abych se latinu pořádně naučil. Latina v dnešním světě určitě nutná je, ať je jakkoli golobalizovaný je to základ evropského vzdělávacího systému, pomáhá uchopovat svět ve vědě i kultuře a umění, ale bohužel tehdy byly ve vzdělání jiné důležité věci a vzory (hlavně ten sovětský). Vzpomínám na našeho třídního prof. Čurdu na češtinu a ruštinu, který spíše uměřeně vedl naše -ros- kroky a ukázňoval nás ve škole, ale i na školních Tady někde začíná věda foto: archiv J. Vacka brigádách jednodenních bramborách, dvoutýdenním chmelu a jinde. Prof. Dobeš nás učil dějepis, ale nikdy se nedržel učebnice a vykládal příběhy z minulosti naprosto fascinujícím způsobem. Jednou zadal opakování (probírali jsme právě vývoj na americkém kontinentě) a prohlásil: A bude zkoušení podle zákona Arizony, s kudlou na stole. Samozřejmě nás to zároveň velice pobavilo. Ale i přírodní vědy nabízely něco vzrušujícího v podání prof. Formánka ve fyzice nebo prof. Martínka v chemii. A zapomenout se nedá ani na hodiny zeměpisu a tělesné výchovy prof. Kunce. Všichni měli úžasnou energii, odhalovali nám své pro nás nové světy, a každý to dělal po svém, vždycky s velkou dávkou osobního nasazeni, pochopení pro naše slabosti a spády, ale přesto s důrazem a náročností. A nemůžu opomenout ani ředitele prof. Podrabského, který sice věřil tehdejšímu systému s plným přesvědčením, kterého se možná mnozí báli, který ale byl výborným učitelem deskriptivy přes své sklony k jazykům a kultuře jsem právě na jeho hodinách několikrát prožíval nezapomenutelným způsobem proces poznávání, názorného vidění formální struktury světa, což on dovedl vykládat velice utříděně a s jasným vhledem. Tyhle spíše obecné poznávací procesy, pochopení struktury a dynamiky vztahů, jsou důležité nejen

25 pro samotné přírodní vědy, ale jako obecný základ myšlení, který se aplikuje v nejrůznějších oborech lidského konání, včetně humanitních oborů a jazyků. Zajímavé, a vzpomínám na to dnes už s úsměvem byla to doba průběžných reforem, takže mě a mé kolegy minula na gymplu botanika a biologie když jsme byli v deváté třídě, učila se v desáté, když jsme postoupili do desáté, byla už podle nového sylabu v deváté. Ale ať to bylo jakkoli, byla to nezapomenutelná léta, která se nám všem tehdy vepsala do paměti a ovlivnila nás na celý život. Nakolik Vás střední škola ovlivnila v rozhodnutí věnovat se tamilštině a sanskrtu, a pokud, tak v čem? Možná to byla právě absence výuky jazyků, nebo jejich malý poměr v celkovém sylabu. Měli jsme pocit, že jsme přetěžováni právě těmi konkrétními vědami, alespoň já, a tak jsem chodil na hodiny jazyků (vlastně už od své páté třídy) do vilovky k paní prof. Havlové, která měla ohromný rozhled, uměla těch evropských jazyků asi pět a dovedla vyprávět o mnoha kulturních a náboženských jevech celého 25 světa. Dávala mi číst knihy právě o Indii a její kultuře a náboženství, což mě zaujalo natolik, že jsem se pro to rozhodl. Ještě k tomu přetěžování matematikou a přírodními vědami, když jsem si na to později postěžoval svému učiteli tamilštiny, světově proslulému odborníkovi Kamilu Zvelebilovi, který později skončil v emigraci, zcela mě vyvedl z míry. Na klasickém gymnáziu, kam on chodil ještě brzy po válce, kromě klasických jazyků latiny a řečtiny měli matematiku velice důkladnou a před maturitou končili integrály. My jsme se dostali pouze k binomické větě Co by měl současný gymnazista vědět o jižní a centrální Asii? Pokud jde o samotnou Indii, je to velice dynamicky se rozvíjející země, která právě díky své vysoké intelektuální tradici vyniká např. v počítačích a programování. Její mnohotvárná kultura, množství jazyků a starých tradic na jedné straně kultura filmového Bolywoodu na straně druhé. Ale stejně tak jsou další státy a oblasti Indonésie nebo Mongolsko. Mongolsko je země s bohatou a pestrou historií, bohaté svou krásnou přírodou, svými přírodními zdroji i tradiční nomádskou kulturou, hluboce lidskou a schopnou odolávat tvrdým podnebním podmínkám. S Mongolskem nás také pojí v dnešní době to, že za EU pečujeme o rozvojovou pomoc Mongolsku. Když se člověk kolem svých dvaceti rozhoduje, co bude v životě dělat, a má představu, že by to mohlo být něco z této oblasti, stojí určitě za to poučit se o různých kulturách, alespoň rámcově, případně i něco o jazycích této části světa (ale i ostatních zemí Orientu!), aby o to informovaněji mohl rozhodovat o svých dalších krocích. jedné straně Buddha v Indii a na druhé straně Čingischán v Mongolsku. V nové době je to určitě Gándhí se svým poselstvím nenásilí v oblasti společenského a politického života a bengálský spisovatel a nositel Nobelovy ceny R. Thákur. Nejsem bengalista, ale velice mi učarovala jeho lyrická duchovní sbírka Gítáňdžali v překladu D. Zbavitele. Která místa z Vašich cest po Indii a Mongolsku byste nám doporučil? Těch míst je v obou zemích mnoho, asi hodně záleží na tom, co má kdo rád. V Indii je tradičně úchvatná architektura starověku i středověku na jihu např. monolitické chrámy v Mahábalipuramu na břehu moře jižně od Madrásu, ale stejně tak pozdější středověké mohutné chrámy v Káňčípuramu nebo Taňdžávúru. Ale stejně Vám učarují památky severní Indie z doby vlády Velkých Mughalů Červená pevnost nebo běloskvoucí hrobka Tádžmahal, kam panovník dal uložit svou milovanou manželku. A někomu možná učarují kamenné sloupy krále Ašóky ze 3. st. př. Kr. s nejstaršími nápisy v písmu bráhmí. Mongolsko o mnoho památek, především buddhistických klášterů, přišlo během kulturní revoluce po r. 1930, z mnohých zbyly jen ruiny, některé s v posledních letech renovují. Určitě stojí za vidění Gandan v Ulánbátaru, nebo staré hlavní město Charchorin. Mimochodem ulán znamená červený, a český hulán s červenými kalhotami je výpůjčkou ze středověké podoby tohoto slova. Podobně bátar znamená hrdina a jeho starší podoba bagátur se také ve středověku dostala do slovanských jazyků, např. jako české bohatýr. A obě země, Indie i Mongolsko, jsou bohaté svými přírodními krásami. Horskými pásmy a širokou stepí vyniká Mongolsko, ale stejně to platí o Indii, ať jde o pohoří v centrální a jižní Indii, podhůří Himálaje nebo písčité pláže. Kdyby Vám byla dána možnost setkat se jakoukoli osobností z kterékoli doby, kdo by to byl a na Mohl byste uvést tři osobnosti z jižní a centrální Asie, které stojí za pozornost? Kdybych měl mluvit za starou dobu byl by to na Pane profesore, ukazuje se více, než zřetelně, že studium jazyků má smysl. foto: archiv J. Vacka

26 co byste se ho/jí zeptal? To není lehká otázka, určitě by těch osobností bylo víc, ale odmyslím si nereálnost té možnosti a představím si, že bych mohl potkat Buddhu poté, kdy došel probuzení po dlouhém tělesném i duchovním snažení. Položil bych mu otázku o povaze toho V moudrém přísloví se netají klam, jako v krůpěji rosy není sůl. foto: archiv J. Vacka prožitku. Ale předvídám, co by mi řekl. Popsal by ten stav v metaforických obrazech a zdůvodnil by to tím, že lidská řeč není dosti vybavená, aby to dovedla věrně popsat. Doporučil by mi, abych se to pokusil zjistit sám, a dal by mi k tomu praktický návod. Která z osobností českých dějin Vám přijde opomíjená a proč? Možná Komenský. Kromě bádání celý život učím a moc dobře si uvědomuji, co Komenského názory na nejrůznější postupy vyučování znamenaly. Ale jistě by těch osobností mohlo být více, vždy z nějakého konkrétního důvodu. Co byste doporučil studentům naší školy, kteří by se rozhodli studovat na Ústavu jižní a centrální Asie? Asi bych doporučil, aby navštívili knihovnu a podívali se po některých důležitých publikacích, radil bych ty odborněji fundované, nikoli populární a často povrchní překlady málo fundovaných textů různých cestovatelů apod. O Indii psali čeští indologové posledních sto let, ze starší generace lze jmenovat Vincence Lesného, Otokara Pertolda, Dušana Zbavitele, 26 Kamila Zvelebila, Ivo Fišera, Odolena Smékala či Vladimíra Miltnera a Dagmar Markovou. Nejnověji vyšla kniha o indické historii o bezmála dvanácti stech stranách (2003, Nakladatelství Lidové Noviny), kterou připravili kolegové z Orientálního ústavu AV J. Strnad, J. Filipský a S. Vavroušková. Kromě jiného má také bohatý seznam literatury, kde se člověk může dovědět, co všechno bylo přeloženo ze sanskrtu, hindštiny, urdštiny, bengálštiny, tamilštiny nebo i malajálamštiny. A vybere si každý, ať má rád příběhy nebo poezii. Stejně tak o Mongolsku psal před lety Pavel Poucha, ale téměř před deseti lety vyšla obsáhlá a zajímavě napsaná a bohatě ilustrovaná kniha Mongolové, pravnuci Čingischána (2001, nakladatelství TRI- TON), od kolektivu našich mongolistů pod redakcí Ivany Grollové a Veroniky Zikmundové. A když má člověk možnost nahlédnout do různých textů, ověří si, zda vůbec a případně co by ho zajímalo, a má pak možnost to téma sledovat dál. Jaký je Váš názor na státní maturitu? Sám už mám maturitu dávno za sebou, a tak mě to tolik netrápí. Ale v jiném kontextu (např. přijímací zkoušky na VŠ) mám jasnou zkušenost, že ne všechno lze mechanicky ujednotit (např. společnou písemnou zkouškou) a že je potřeba dopustit určitou míru individuality a rozptylu. Nevím ale, jestli a jak by tohle obstálo v očích reformisticky uvažujících pedagogů. Zároveň si uvědomuju, že to nahlížím jaksi zdálky a nikoli ze škamny studenta, který se na maturitu připravuje a kterého to bezprostředně zasahuje. Dáváte si nějaké předsevzetí pro rok 2011? Není mým zvykem dávat si konkrétní předsevzetí, držím se svých badatelských témat a ta mne provázejí z roku na rok. Jen si někdy říkám, že bych měl mít také nějaký způsob relaxace. Co Vás zaujalo na současné cestě po Indii nejvíce? Moje cesta v letošním roce byla naplněna řadou přednášek jednak na konferenci v Madráse a jednak jsem měl celou sérii přednášek na Univerzitě v Kalikatu (Calicut) v Kérale. Bylo velice zajímavé setkat se s indickými studenty a vidět, jak reagují, jak přemýšlejí a co je zajímá. Kromě přednášky o pražské lingvistické škole jsme se věnovali králi Ašókovi (3.st. př. Kr.), jeho nápisům v tzv. středoindickém prákrtu (pozdější forma vývoje indických jazyků od sanskrtu k novoindickým jazykům) a jeho formě buddhismu. Ašókovy nápisy jsem přeložil před mnoha lety do češtiny a se svými studenty je opakovaně čítám, ale tahle indická zkušenost byla velice inspirující. A nezapomeň, že spícího tygra se nemá tahat za vousy. foto: archiv J. Vacka

27 Hry -chinano- Vítejte u další videoherní rubriky. Minule jsem skoro brečel, jak nebylo o čem psát, v uplynulých týdnech se toho naproti tomu stalo tolik, že to naše malá herní rubrika nemá šanci pojmout. Dvojky, kam se podíváš> Co že se stalo tak převratného? Kousek před vydáním minulého čísla vyšla akční řežba Bulletstorm, následována pokračováním RPG Dragon Age a akcí Homefront. To je ale jen slabý odvar toho, co jsem ještě nejmenoval. Vyšli totiž takové pecky, jako je Crysis 2, Shift 2 Unleashed a nesmím zapomenout na korunního prince všech strategií Total War, tentokráte s podtitulem Shogun 2. As you like it> Ještě než se pustíme do kritizování vývojářské práce, budeme si chvíli hrát na věštce. Ve švédských kancelářích DICE se totiž prezentoval třetí díl Battlefieldu. Pokud jste měli tuto sérii rádi kvůli její grafice, asi se u trojky uslintáte. Používá totiž novou osvětlovací techniku, která zajistí dechberoucí hru světel s přiměřeným HW nároky. Moje oblíbené destrukce budov z Bad Company budou ještě promakanější, než kdy dřív a teoretická možnost, že se na jedné multiplayerové mapě potká 256 hráčů (nepotvrzeno), je prostě žůžo. Většina sniperů se navíc bude moct jít po první ráně zahrabat díky killcamu. A ještě něco. Vzhledem k tomu, že herní zvuky DICE natáčeli se švédskou armádou a měli k tomu tunu mikrofonů, bude Battlefield nejlépe ozvučenou střílečkou posledních let. Něco málo nových informací prosáklo také ohledně HoMaMu VI. Všechny herní mechanismy jsou zaměřené na to, aby hra byla dynamická, nepřeplácaná a neházela klacky pod nohy. Prostě Heroes trojky ve 3D. Že to posloucháte už devět let? Nevím proč, ale tentokrát mám pocit, že by to konečně mohlo být ono. Dračí věk a la Mass Effect? Ne, díky> Vzhledem k početnosti druhých dílů v aktuálních Hrách je nejvyšší čas vzít si první na přetřes. Podle mého názoru se jedná o zprasení jedné z nejlepších značek současnosti. Je sice pěkné, že některé questy jsou originální, vzájemné hecování družiníků je ještě lepší, než v jedničce, dialogy jsou udělané stejným, příjemným způsobem, jak v Mass Effectu 2 a jsou kompletně nadabované, ale místy mám pocit, že celá DA2 nám Zmasseffectovatěla. Hra je totálně jednoduchá, většina questů je tak generických, že se člověku chce brečet a vůbec je to hra pro batole. Jenže aby to byla správná hra pro batolata, muselo by tam stříkat o něco méně hektolitrů krve. Nemám nic proti Mass Effectu, ale tohle je Dragon Age. Tohle má být duchovní nástupce Baldur s Gate! Já měl ty kluky z Bioware tak rád, a oni udělají mojí oblíbené hře tohle. Díky, nechci! Když mě brali za vojáka...> Tuhle písničku si klidně můžete zpívat v Homefrontu, akci, která se chytá loňského útoků na Jižní Koreu a odehrává se v momentě, kdy USA jsou poslední částí světa, která není okupována KLDR. Celá hra sice stojí za zahrání, má originální, i když docela nudný příběh, ale hraje se docela slušně, takže jako oddechovku ji vřele doporučuji. Co je totální oddechovka, je Bulletstorm. To je řežba, jak za starých časů. Tady máš zbraň, tam nepřátele, 27 tak je co nejefektněji rozstřílej, rozsekej a já nevím, co všechno ještě, a bav se. Nerad bych do toho někomu kecal, ale tohle na desetihodinovou zábavu nemůže stačit. I když, na odreagování, proč ne, ale není to žádný trhák. Prostě ne. Co je ale totální trhák, je Crysis dvojka. Vývojáři z Cryteku skutečně zamakali, takže si New York po zničení jak se patří užijete, a to především díky maximálně vyladěné hratelnosti, povedenému NY a příběhu, který se ani v nejmenším nestydí za to, že je totální béčko. Co na tom, že Grafika není zas až takové wow, jakou jedničky, alespoň to vaše chlazení udýchá. HW nároky jsou totiž srovnatelné, ne-li menší, než u jedničky. Jedém, Ernie> První Shift byl sice OK hra, ale nejednalo se o nic, co by se zapsalo do herní historie. Proč? Něco tomu chybělo, hra zkrátka neměla onen faktor X. A právě tímto faktorem je u druhého dílů novinka v podobě ovládá auta z místa řidiče. To už říkají minimálně deset let, řeknete si, ale není to pravda. Když totiž v Shiftu 2 sednete za volant, skutečně máte pocit, že jste součástí vozidla a ne nějaké hry. Pohled z první osoby má tolik vychytávek, že by to zabralo celou rubriku. Shift 2 je ale pro videoherní nadšence totální povinností. Sol-juk-sin> Tak nějak zní překlad slov Total War do japonštiny. (Skoro) stopadesátý díl této hry je opět naprostá špička v oboru. Diplomacie a taktická mapa obecně jsou ještě vypiplanější, než kdy dřív, umělá inteligence je naprosto vynikající (už žádné školácké chyby, zasekávání se o zídku apod.) a multiplayer (obohacený několika novinkami) je ještě o stupínek zábavnější. Tak přátelé> Říká se, že v nejlepším se má přestat. Kdybych na to měl čas a prostor, nejradši bych vám popsal ještě dalších deset normostran dalšími informacemi o výše uvedených hrách. Dalších deset by pak klidně mohly zabrat ty hry, které jsem ani nejmenoval (sorry, možná příště). Tak hrajte, nenechte se výbornými hrami posledních měsíců přivázat k virtualitě a mějte se fajn.

28 Gym, wellness & stuff -kate- Na úvod mi dovolte napsat o sobě pár slov. Pocházím z malého města/vesnice, kde jsme měli velkou zahradu - odmalička jsem tu byla zaneprázdněna (nejen) míčky všeho druhu. Počítač pro mne neexistoval a v televizi byl zajímavý jenom sport a večerníček. Proto jsem zapálený 28 nadšenec sportu a své nadšení chci vnuknout i dalším. Těší mě, když se s touto zálibou můžu podělit s Vámi prostřednictvím časopisu. Ano, tato rubrika je věnována sportovcům jak aktivním, tak pasivním, prostě všem nadšencům pro tuto, chce se mi říci, báječnou činnost. Mým hlavním cílem bude přiblížit vám některé méně známé sporty, občas se zase poohlédneme po těch starších, avšak osvědčených a jindy se budu pokoušet skoro o nemožné vyměnit hry počítačové za ty, kde se cedí pot a nadbytečný tuk mizí rázem. Možná si říkáte: A to je všechno?. Ne, není! Tohle byla pouze špetka toho, co na vás čeká. Zbytek neprozradím, protože snad každý druhý miluje překvapení. Jako první se mi naskytla příležitost udělat rozhovor o airsoftu, (ne)známé hře, principem podobné paintballu. Zajímavé informace mi poskytli Jaroslav Fliegel a Jan Kukačka z kvinty, za což jim moc děkuji a všem přeji příjemné čtění! A nadále sportu zdar! Airsoft aneb Moderní druh vojenského sportu Jak jste se k tomuto sportu dostali? Jenda : Poprvé jsem se dověděl o airsoftu cirka před 3 lety na internetu a následně jsem se vydal na airsoftový tábor, kde mě tato zábava zcela pohltila. Jarda : Ve stejné době mě airsoft zastihl díky mému kamarádovi Rozumovi, který už měl jisté zkušenosti a sháněl parťáka. S jakými zbraněmi hrajete? Jenda : Obecně se zbraně dělí do dvou kategorií podle principu, na kterém fungují. První kategorií jsou zbraně střílející díky stlačenému plynu (CO2, propan). Druhou kategorií jsou zbraně poháněné vzduchem, resp. při natažení se do zbraně nasaje vzduch, který posléze vystřelí projektil. Tyto zbraně se dále dělí na manuálně nebo elektricky natahované. Jarda : Ke střelbě se používají 6 mm plastové kuličky. Úsťová rychlost takovýchto kuliček se pohybuje řádově mezi m/s. Co se týče vzhledu, tak zbraně jsou vyrobeny přesně podle reálné předlohy, jen střílí kuličky. Jenda : Já využívám služeb své MP5 SD5, která má již na kontě nespočet životů. Jarda : Mé srdce patří M16A4. Nyní prochází rekonstrukcí Už mě začíná svrbět prst. Musíte mít speciální oblečení (ochranné brýle, vesty)? Jarda : Základem jsou ochranné brýle, kvalitní vysoká obuv a maskáče. Pokročilejší hráči si svoji výstroj doplňují o taktické vesty, helmy, rukavice, chrániče kolen, vysílačky, batohy a spousty dalších praktických věcí. Kolik vůbec taková legrace stojí? Jenda : Částky se mohou pohybovat od tisíců do statisíců, nicméně začít se může už s pár tisíci. Jarda : My jsme konkrétně za ty 3 roky utratili každý okolo Kč. Je lehké sehnat vybavení? Jenda : Obchodů s airsoftovými zbraněmi a příslušenstvím je v ČR již celá řada. Také je ovšem možné objednávat ze zahraničí, kde jsou obvykle i příznivější ceny. Sehnat výstroj také není obtížné. Jak z kamenných tak internetových armyshopů si dokážete poskládat výstroj klidně i přesně podle reálné jednotky. Piráti z Gymnariku foto: archiv Airsoft Třeboň Je určitý věkový limit pro hráče? Jarda : Zbraně se smí prodávat osobám starším 18 let, nicméně je možné se k nim dostat i v nižším věku, ale myslím, že 15 let je spodní hranice. Můžete vysvětlit úplným laikům (třeba mě) např. základní pravidla nebo účel hry? Jestli nějaký má. Jenda : Celá hra je založena na čestném chování hráčů. Pokud je hráč zasažen (ať už kuličkou, střepinou, atd..), musí se sám přiznat - zakřičet např. mám

29 a odejít na tzv. mrtvoliště, kde čeká s ostatními vyřazenými hráči do konce hry. Valná většina akcí má jakýsi scénář - musíte osvobodit zajatce, bránit budovu, ukrást vlajku apod. Nicméně se nemusí pořád střílet, hodně času zabere nácvik taktiky, nebo se někdy vyjde jen tak na dlouhý pochod v plné polní. Dá se říci, že běháte, tedy ukrýváte se po lese? Jarda : Airsoft se hraje buď v lese nebo v budovách na AS určených. Doporučili by jste tento sport ostatním? Jarda : Všema deseti, airsoft je výborná relaxace po náročném týdnu spojená s náporem adrenalinu, který se vám vlévá do žil, když jste pod nepřátelskou palbou, nebo když jdete po pás ve vodě, abyste nepřátele překvapili zezadu. Jenda : Rozhodně ano. Alespoň za zkoušku nic nedáte. Jen musíte počítat s tím, že to není nic pro bábovky. Jako typický příklad bych uvedl situaci, kdy nějaký dobrák použil slzný plyn. To i ten největší tvrďák uroní slzu. Také se může stát, že budete muset ležet hodinu v kopřivách, bude vás okusovat dotěrný hmyz či vás trefí (jako mě) přímo do rtu - to bych přirovnal k ráně palicí do rajčete. Přesto vše ale airsoft stojí za to. Musíte spolupracovat s týmem, spoléhat na parťáka, že vám kryje záda. Nic se nevyrovná tomu adrenalinu a odreagování, které zažijete. Omega Force v akci foto: archiv Airsoft Třeboň Breakdance is not about gangsters. It is about peace and love. Autor: Martin Pecha Mír. Lásku breaknu až později. foto: archiv M. Pechy Mojí velkou vášní je tanec B-boying, mezi širokou veřejností známý spíše pod jménem breakdance. Často se setkávám s tím, že lidé mají na tento tanec velmi zkreslený pohled. Spousta z vás určitě ví, že breakdance 29 má něco společného s hip-hopem, ovšem málokdo zná jeho pravý smysl, význam, který je médii překrucován a podáván ve značně zjednodušené a komerční podobě. Vytváří se tak zkreslená negativní představa, kterou většina lidí kvůli nevědomosti šíří. Rád bych vás proto stručně provedl historií a hlavně přiblížil vznik tohoto tance. Abychom pochopili pravou podstatu, musíme se vrátit až k dávným kořenům, k počátkům, tam, kde to všechno začalo. Sedmdesátá léta dvacátého století, Jižní Bronx, ale co je nejdůležitější, černošská ghetta. Právě tady se začínají formovat základní prvky tohoto tance. Proč zrovna zde? Je to jednoduché. Lidé byli utlačováni a utiskováni, a proto si vymysleli vlastní (hip-hopovou) kulturu, která jim dávala pocit svobody a projevu. Každá kultura bývá něčím inspirována a jim posloužilo dědictví rodné země. Funky a Soul. Impulzivní, živá a rytmická hudba, vyjadřující svobodu. Na scénu přichází James Brown a jeho největší hity. Lidé byli fascinováni jeho hudbou, začali kopírovat jeho pohyby a vymýšlet své. Začaly vznikat gramofonové nahrávky. A právě láska k hudbě a snad i cit pro rytmus z prastarých kořenů zapříčinila, že lidé začali tancovat. Cítili se přitom svobodní! Díky svým emocím stále vymýšleli nové pohyby a způsoby projevu. Tak se zrodil B-boying. Nezáleželo na tom, z které společenské vrstvy jste byli. Každý zahodil všední starosti a užíval si pocit volnosti. A to přežilo i do dnešní doby.

30 0Šachový Kultura hip-hopu se ale velmi rychle uchytila u mnoha pouličních gangů, které mezi sebou vedly bitvy o svá postavení. Jejich boj přešel i na parket - kdo ovládl parket, zvítězil. Díky rivalitě gangů vychází většina tanečních prvků z bojových technik a umění. Někdy se stávalo, že se takový souboj (battle) zvrhl ve skutečný boj. Mimo jiné proto získával hip-hop nevalnou pověst. Pro mě samotného se breadance stal formou vyjádření, mým dalším jazykem, kterým mohu vyjádřit své pocity, emoce. Breakdance také nemá žádnou danou formu, hranice ani určitá pravidla. A v tom je ta krása. Každý vyniká svým osobitým stylem. Nejvíce mě ale fascinuje ta vzájemná úcta a respekt. Je až neuvěřitelné, jak spolu mohou lidé odlišných národů, vyznání, názorů, které spojuje jen tento tanec, vycházet, uznávat se a pomáhat si. Zažil jsem to na vlastní kůži a nemohl jsem, než užasle zírat. B-boying je nejen tancem, ale i životním stylem pro mnoho lidí. Tanec je pro ně součástí života, pohybu, vyjadřování... doslova žijí tancem. Stal se pro ně smyslem života a pomáhá jim k radosti a štěstí. Abych dokázal, že to všechno nejsou pouze prázdná slova, chci zmínit projekt, který mě velice zaujal a dokázal mi, co všechno tanec dokáže. Jde o Project Uganda, ve kterém se velká skupina tanečníků rozhodla pomoci mladým lidem v Ugandě, a to právě formou B-boyingu. Velmi mě to zaujalo, protože se zde spojují lidé s naprosto odlišnými náboženskými, společenskými a kulturními zvyklostmi a předpoklady. Uganďany to inspirovalo, a tak, i když žijí ve velké bídě, se schází, společně tancují, pomáhají si a zapomínají na každodenní starosti. Koho by tento projekt opravdu zajímal a chtěl by se o něm dozvědět více, doporučuji navštívit stránku myspace.com/breakdanceprojectuganda. Najdete na ní mimo jiné i videa a další informace. Zapomenutá místa -ros- koutek Milí luštitelé šachového koutku. Spolužák Šlesvik jeví se jako mimořádně zdatná osoba na poli badatelském a záhad se neštítícím. Jako jediný totiž správně určil slova, která pronáší smrtka na šachovnici bez figur, a která zní: Kde nic není, ani smrt nebere! Šlesvik správným tipem vyhrává hodinový pobyt v ředitelně zdarma. Otázka pro toto číslo je následující: Proč zmizeli králové? Nejoriginálnější odpověď bude zveřejněna v následujícím čísle. Výherce zároveň získá další z hodnotných cen, které do soutěže věnuje nadace Šachem proti letargii. Soutěžní odpovědi zasílejte na adresu: mrosocha@gymtrebon.cz no čísly: 219 m2 se sklepem (jehož většinu zabíralo uhlí) 362,63 m2. V registru se objevují místnosti jako např. pracovna, přijímací pokoj, dětský pokoj, dvojitý sklep, pokoj vedle kuchyně, vestibul v té době šlo o opravdový luxus. Navíc v koupelně byla poctivě zabudovaná vana, což opravdu neměl jen tak někdo. K vaně se váže jistá perlička: když školu po válce zabrali Sověti, vanu vybourali a na zahradě si v ní vařili boršč. Kdyby to předchozí ředitelé věděli, asi by se v hrobě obraceli. Naštěstí za jejich ředitelování nic netušili a mohli do ředitelny kráčet stejným schodištěm, jakým se dá dojít až na půdu. Při stoupání si mohli užívat pohledu na zahradu, která samozřejmě patřila komu jinému než jim. Zavedené pořádky se změnily po válce. Ředitel přestal bydlet ve škole, část jeho bytu byla tudíž využita na učebnu biologie, zbytek jednoduše získal statut školnického bytu. Z předchozího školnického bytu se staly výše jmenované chodby a biologické kabinety. Tento stav věcí se neměnil až do roku 1983, kdy sem zrovna přicházel stávající škol- -tt- Školní byty. První asociace, která mi prolétne hlavou, připomíná P. Krejču, jak vychází ze svého bytu na levém křídle školy a důstojně kráčí asi 50 metrů s pověstnou aktovkou podpaží k hlavnímu vchodu gymnázia. Někde v boku budovy, naproti poště, musí být vchod do dvou školních bytů. My se tam ale s panem školníkem dostaneme z druhé strany. Prohlídka bytů překvapivě začíná již v chodbě s automaty. Zde se totiž kdysi, ještě před válkou, rozkládal byt školníka. Kromě zmíněné chodby k jeho bytu ještě patřil kabinet biologie (tam, kde sedí paní Mašková, byla spíž), sklad biologie, chodba do učebny biologie a malá místnůstka s ní sousedící. Pamětníci si jistě vzpomenou na zde sídlící paní s pečivem (jó, to byly časy). Kruhovým okénkem je odtud vidět na vstupní schodiště do gymnázia, to také dává tušit svůj původní účel pan školník tu měl něco jako vrátnici. Byt školníka však nebyl ten jediný na gymnáziu ještě se zde rozkládal veliký byt ředitelův. A že jde o impozantní rozměry! Posuďte sami: celá učebna biologie + prostor, který dnes zabírají dva školní byty. Řeče-

31 ník Milan Liška. Školnický byt procházel rozsáhlou Když na půdu, tak přes ředitelnu. foto: -tt- Úzkoprsým vstup zakázán. foto: -tt- rekonstrukcí. Když se v roce 2002 odstěhoval pan školník do vlastního, bylo rozhodnuto, že se byt rozdělí na dvě části. Jedna část zůstala školníkovi, s tou druhou se počítalo do budoucna jako s ubytovacími kapacitami pro nově příchozího učitele. Pár let tu prožil Petr Kopeček, nyní zde bydlí Pavel Krejča se svojí přítelkyní. Zpátky k prohlídce. Místo obvyklých kroků k automatu s jídlem mířím o krok víc vpravo, do dveří, kam občas tajemně mizí učitelé. V chodbě za dveřmi se totiž nalézají vchody do učitelských záchodů. Nás ale zajímá zbytek zdi, který kdysi odděloval školníkův a ředitelův byt (viz foto). Co mohlo být v tak úzké chodbě? No přece záchody! Samozřejmě, ty byly z obou stran 31 odděleny dělicí zdi. Z toho vyplývá, že když na záchodě byli zároveň školník i ředitel, dělilo je od sebe jen asi půl metru. Pokračujeme dál. Vpravo je schodiště, po kterém kdysi stoupal ředitel do školy a také východ na zahradu. Pokud půjdeme rovně, vstoupíme do samotného bytu školníka. Moc dlouho jím už nebude, v červenci pan Liška byt definitivně opustí a zůstane tedy volný pro případného zájemce z řad učitelů. Byt je zajímavý jen samotným vstupem (viz foto), jinou raritu bohužel nenabízí. I když po chvíli strávené v klidu cítíte zleva sálat silnou matematickou auru (vskutku nezaměnitelný pocit). Ano, byt pana Krejči je nedaleko! Přesněji řečeno, opět oněch přibližných půl metru, ale za zdí dělicí oba byty. Nyní musím zklamat všechny natěšené fanynky pana učitele: do toho bytu se nepodíváme. Snad někdy jindy příště? Nechte se překvapit! Dodatečné materiály k těmto zapomenutým místům najdete na Matematická aura za závěsem foto: -tt-

32 Dekahovor s Milanem Wölflem 2 Milí čtenáři, v čísle, které právě držíte v ruce, tentokrát najdete dekahovor s Milanem Wölflem, nepřehlédnutelnou osobností naší školy. Perfekcionista, již dnes velká naděje české numismatiky, znalec a obdivovatel dějin, férový a skromný člověk Z pohledu učitele představuje Milan velkou výzvu, která je doprovázena přáním, aby takových studentů bylo na škole co možná nejvíce. A když už jsme u slova student - právě Milan představuje přesný důkaz toho, že ne všichni žáci mohou být pojmenováni žáky, byť je takto řečeno v odstavcích a paragrafech; protože, člověk, který je systematik, umí naslouchat a bezpečně ví, co je to lidská činnost, zvaná studium, takový člověk je študákem, nikoli žákem. Hezké počtení! Odkdy sbíráš mince a jaký byl vlastně první impuls k tomu, aby ses numismatikou začal zabývat? Moje sbírání začalo v raném dětství dědictvím krabičky s pokladem po pradědečkovi. S numismatikou jsem ale vážně začal až v roce Od té doby se tomuto koni (protože toto opravdu není jen malý koníček) věnuji tak nějak profesionálněji a s větší vervou. Jednoduše jsem chtěl pokračovat v rodinné tradici, která byla započata právě mým pradědečkem. Já jsem se tedy ujal úkolu v tradici pokračovat. Snažím se ale rozumně kombinovat materiální stránku numismatiky s tou vědomostní, teoretickou Jak se Ti líbí návrhy českých mincí, co bys na nich případně měnil? Když vezmu v potaz naši oběhovou peněžní soustavu, tak vzhled je celkově dobrý. Ale je již znát to, že se prakticky nemění nijak než v mikroskopických detailech a letopočtu již osmnáct let. Podle mého názoru je velká škoda, že se celé emise mincí ochuzují o tolik mincí najednou. Laik sice možná namítne no a co, o deseťák, dvaceťák a padesáťák míň, co se změní?! Ale ono je to přeci jen znát. Když si uděláme takovou menší retrospekci, tak zjistíme, že mince v hodnotě deseti haléřů vycházely nepřetržitě od vzniku až do srpna roku 2003, tedy jedenáct ročníků. A to už je docela znatelná série do sbírky. Co ale navíc, kdyby desetihaléře vycházely dodnes, mohli bychom mít ještě o osm ročníků víc. Za pár let si ale nikdo ani nevzpomene, že nějaké mince, jako haléře platily. Na druhou stranu, naše mince patří do světové špičky. Proč jinak by byla kovová padesátikoruna prohlášena za nejvyvedenější minci světa? Úplnou špičkou jsou ale mince pamětní. Každý rok jsou emitovány Národní bankou České republiky. Tyto obvykle patří do nějakých tematických kolekcí, které se každým rokem zvětšují. Těší mne ale fakt, že razíme mince jak ze stříbra (obvyklá nominální hodnota je dvě stě korun), tak ze zlata (nominály v hodnotě dvou a půl tisíce korun). To svědčí o dobré měně. Mně je osobně nejbližší návrh dvacetikoruny od Vladimíra Oppla. A co bych měnil? Snad jen řadu pamětních mincí nějak se opomíná historie české mincovní tradice, která trvá již od dob krále Boleslava I., tedy od poloviny 10. století. A vůbec, není snad nejznámější mincí třeba Pražský groš? Tak proč není na oběhových mincích!? Na této fotografii není Milanův tajemný kufřík. foto: Kris Jak se díváš na generaci svých vrstevníků? Opět je to jen můj názor. Lidé kolem mě jsou, řekl bych, v ohledu na dnešní dobu celkem dobří. Ale samozřejmě, vždycky se nějaká ta výjimka najde. Ale nemohu všechny soudit jako kopie podle stejného vzoru. Jsem rád, že si člověk může své okolí tak nějak přizpůsobit, respektive si vybrat přátele. Někdy ale později zjišťuje, že sáhl vedle. Ale tyto zkušenosti má snad každý. Jen mi vadí, že moji vrstevníci (nemíním své blízké okolí) jsou tak trochu apatičtí nebo sobečtí. Nejsem si jistý, jak to přesně nazvat. Je snad zajímavé,

33 když se člověk nezajímá absolutně o nic? Maximálně tak sám o sebe? Občas spoustě věcí zkrátka nemohu přijít na kloub Kdo a čím tě nejvíce inspiruje? To je těžké říct. Je těžké posoudit, kdo Vás ovlivnil a do jaké míry. Osobně se ale domnívám, že takovým mým rádcem a mou inspirací je PhDr. Jiří Chvojka, který dlouhá léta působil jako profesor dějepisu a dodnes je numismatikem budějovického Jihočeského muzea. Řeknete si, proč právě on. Není totiž jen obyčejný numismatik. Je znám po většině Evropy a naprosto běžně publikuje odborné články v zahraničních časopisech, vydal dvě rozsáhlé /odborné numismatické/ publikace, přičemž významně spolupracoval i s táborskými archeology. Když ale nevíte, o jakou kapacitu jde, a potkáte jej na ulici, ani vás nenapadne, jak významný právě tento člověk je. Jednoduše se nevyvyšuje a zbytečně nepýří, čeho dosáhl. I když by náležitě mohl. A právě to se mi na něm nejvíce líbí. Ještě pořád je normálním nepokaženým člověkem Čeho si na lidech nejvíce ceníš, co ti na nich naopak vadí? Nejde přímo říct, čeho si nejvíc cením. Spíše asi bych řekl, co je na lidech nejcennější. Pro mne je asi největší prioritou upřímnost a ochota člověku pomoci, ať už ve smyslu fyzické pomoci nebo jen podpory, když člověk nějaké to vlídné slovo opravdu potřebuje. Na druhou stranu, domnívám se, že mezi důležité v lidské povaze patří také něco, jako třeba soudnost. To, co by mně opravdu vytočilo, je povýšenost a vychloubání. Neznamená to ale, že by člověk měl jít s proudem a nevybočovat. Naopak, kdo na vyšší žebříček má, ať o tom také ostatním dá najevo, proč ne! Ale nic se nemá přehánět Jaký jsi student? Jak se ti studuje na této škole? Patřím mezi ty, kteří jsou za každé situace perfekcionisté. Nesnesu, abych cokoliv dělal na poslední chvíli nebo dokonce to udělal nepoctivě a špatně! Ke svému cíli se snažím dojít za každou cenu. I když někdy je těžké nějakou bariéru zdolat. Na této škole je studium o něčem jiném. Velkou roli má prostředí. Je tu klid, příjemná atmosféra. To nejhlavnější jsou ale lidé. Tím myslím jak profesory, tak spolužáky. Nikdy asi rozhodnutí jít na tuto školu litovat nebudu. Když už nezbude nic jiného, budu mít alespoň krásné vzpomínky! O ty mne může připravit jedině ztráta paměti. Které předměty máš nejraději a proč? Myslím, že je to jasné. Předměty, které se s numismatikou přímo pojí Takže dějepis a zeměpis vede na celé linii. Ale když se nad tím zamyslím, nemůžu jistou míru záliby upřít ani třeba jazykům nebo předmětům jako matematika, chemie nebo třeba informatika. To vše má k sobě zdánlivě daleko, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak! Kdybys vyhrál sto tisíc, co by sis koupil? Prosil bych o doplnění - musím je utratit všechny? Jestli ne, tak by se v mém nitru přeci jen probral nějaký ten kalkul a alespoň čtvrtinu bych nechal na horší časy Jestli ano, pak bych samozřejmě doplňoval sbírku o kousky, které jen tak obyčejný člověk nemá. Dá se s rezervou konstatovat, že numismatika je určitou formou závislosti. Ale pak jen záleží na člověku samotném, jestli chcete jen shromažďovat mince, nebo se o nich navíc něco dozvědět, později i sám pátrat a objevovat. V tomto ohledu je numismatika skutečně vědou. Laik v ruce drží třeba malé, matné a zelené kovové kolečko. Numismatik ale třeba minci z Makedonské říše Právě v tom je to kouzlo! Ale zpět k dotazu - samozřejmě bych asi neutratil vše jen za svůj koníček. Také nesmím vynechat svůj další koníček knihy No, další výčet, co bych si koupil, odteď nemá smysl, poněvadž již nyní jsem oněch sto tisíc teoreticky utratil asi tak pětkrát Čteš? Jak rád a co? Další otázka, u které se nejspíš hodně rozšířím. Kniha je pro mne velmi důležitá. Ať patří mezi beletrii nebo nějakou odbornou literaturu. Jen jedinou věc nemám příliš v oblibě takzvané e-knihy. Nemůžu se jednoduše do knihy na monitoru efektivně začíst. Všechny elektronické knihy, které jsem měl, jsem buďto vymazal krátce po uložení, nebo vytiskl. A jaké žánry mám nejradši? Z beletrie jednoznačně historické romány nebo romány sepsané svědky událostí. Nyní si vybavuji například historický román Píseň gladiátora nebo knihu Byl jsem v ruském zajetí od Helmuta Nowaka, bývalého vojáka Wehrmachtu. Ale primární místa v mé knihovně mají literatury faktu a odborné publikace, konkrétně obsáhlé knihy, zabývající se čím jiným než numismatikou Abych ale neopomíjel poezii sbírku básní, kterou jsem měl a mám doposud nejradši, je Měděný jezdec, jejímž autorem je Alexandr Puškin. Které země bys chtěl navštívit? Tato 33 otázka je pro mne snad nejjednodušší. Celý svět? Toto asi není reálné. Díky mé zálibě v antickém Římě bych chtěl procestovat území, kam jen sahala Římská říše. Dalším mým snem pak je jít ve stopách polovojenského řádu Templářů, tedy území od Svaté země až po Dánské ostrovy. Nejvíce bych ale preferoval cestu po území Judeje, tedy dnešním Izraeli, Palestině

34 Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat! -lad- Tento výrok samozřejmě nepatří nikomu jinému, než nově jmenovanému prozatímnímu řediteli Národního parku Šumava (dále jen NPŠ) Janu Stráskému (od roku 2006 je předsedou Klubu českých turistů, je bývalým členem KSČ a jedním ze zakládajících členů ODS, taktéž sdílel kancelář s Václavem Klausem, byl členem iniciativy organizace Přátelé Miloše Zemana Zachraňme Šumavu, podle níž bezzásahové zóny Šumavského národního parku, ve kterých je les ponechán, aby se sám vypořádal s kůrovcem, přispívají k devastaci lesa). Do své funkce byl jmenován K úsměvnosti může snad ještě přispět fakt, že právě NPŠ slaví tento rok 20 let od svého vzniku. Vraťme se ale k samotné osobě nového ředitele. Do svého nynějšího postu byl jmenován po odchodu bývalého ředitele Františka Krejčího. Stráského získání funkce bylo poněkud zvláštní. Do konkurzu na ředitele NPŠ výběrová komise (ve které byl i Stráský) doporučila tři kandidáty: Pavla Kitzbergera, Jiřího Mánka a Jaroslava Obermajera, pro jednoho z nich se měl rozhodnout současný ministr životního prostředí Tomáš Chalupa (ODS). Ten Kůrovce můžete spatřit vpravo, vlevo, nahoře i dole. nakonec jmenoval Stráského, jenž ani foto: -lad- nesplňoval zadání konkurzu, nemá totiž vzdělání v daném oboru a ani praxi. Na post ředitele NPŠ byl dosazen na dobu 1-1,5 roku s přesně stanoveným cílem: Zajistit vytvoření nového návštěvního řádu (současnému končí platnost 30. dubna 2011), připravit zákon o Šumavském národním parku a usmířit znesvářené strany - vědce, obce NP, politiky, lesníky. Očekávané změny po jmenování Stráského na sebe nenechaly dlouho čekat. Fakticky zrušil vědeckou sekci Rady NPŠ tím, že ji sloučil se sekcí regionální v jedinou se 45 členy místo původních 53, ve které mělo zasedat jen 8 vědců z původních 16. Chtěl tím prý uvést Radu NPŠ do roviny zákona, kde se mluví jen o jediné sekci (KRNAP má také dvě sekce - regionální a vědeckou). Podle jeho slov to dříve v Radě NPŠ (byl jejím předsedou) nefungovalo dobře, nemohli se prý s vědci na ničem dohodnout (!). V reakci na rozpuštění vědecké sekce odstoupilo z Rady NPŠ 14 jejích členů, kteří se změnami nesouhlasili. Učinili tak, protože pokud by se o něčem hlasovalo a vědci by byli přehlasováni, pak by se do světa dostala jen zpráva, že Rada NPŠ danou věc schválila, a názor vědců by zcela zanikl. Do čela parku se tak dostal muž, jenž navrhuje managment, který může trvale porušit křehký šumavský ekosystém a také pošpinit dobré jméno národního parku. Dostávám se tedy k druhé události spojené s Janem Stráským. Odmítl udělení prestižního diplomu Rady Evropy, který dostávají jen dobře spravované národní parky či rezervace s prvotřídní přírodou, který měla Šumava velkou šanci získat. Před tím, než bude moci park ocenění přijmout, považuje Stráský za nutné vyřešit problémy s kůrovcem. Podmínky rady Evropy byly: 1. Schválení plánu péče na příštích deset let, zajištění souvislých zón národního parku, které se mají stát součástí plánu péče a být odsouhlaseny obcemi. 2. Směřování k ponechání celých 40 % národního parku přírodě za podpory obcí. Experti z Rady Evropy pochválili postup v posledních letech, ale varovali před zasahováním politiky do věcí ochrany přírody. Národní park Bavorský les toto ocenění získal již v roce 1986 a od té doby si jej drží. Nevím, proč není možné postupovat jako u našich sousedů, u kterých lze již vidět po 23 letech znovu zelený vzrůstající les. /index.htm 34 Pokud však vědci podporují bezzásahovost v NPŠ, jsou obviňováni ze snahy dělat si ze Šumavy experimentální laboratoř a taktéž jsou označováni za ekofanatiky a ekoteroristy. Věc NPŠ už se dávno neřeší jen ve vědecké rovině, dnes má téměř každý pocit, že danému problému rozumí. Například již zmiňovaný politik Miloš Zeman shlédl šumavské lesy z vrtulníku a ihned došel k závěru, že by bylo nejlepší Národní

35 park úplně zrušit. Podobně reaguje i mnoho jiných významných osobností. Václav Klaus, který je s Janem Stráským dlouholetým přítelem, prohlásil ke jmenování Stráského do funkce ředitele: Rád bych řekl, že to otevře i některé lyžařské sjezdovky, ale my jsme se před 30 lety velmi hádali o tom, jestli se má jezdit na sjezdovkách nebo na běžkách, a on vůbec nemohl pochopit, že mne baví více ty sjezdovky, takže mám skoro strach, že v tomto smyslu to nic takového nepřinese. Další z politiků, bývalý hejtman Jihočeského kraje, Jan Zahradník, při jehož výstupu jsem byla osobně přítomna, stále opakoval stejná tvrzení o tom, že šumavské lesy jsou mrtvé, že vědci nemyslí vůbec na lidi žijící v NPŠ a turisty a na otázku, zda-li někdy procházel Šumavu v místech, kde je již delší dobu po kalamitě kůrovce řekl, že Šumavu už navštívil! Tím se dostávám k dalšímu bodu útoků, jež jsou na vědce mířeny. Některé osoby jdou ve svém boji proti vědcům tak daleko, že tvrdí, že ke zmlazení lesa v NPŠ nedochází a vědci sami smrčky vysazují. Toto tvrzení je samozřejmě úplně absurdní, každý může vidět jakým způsobem k obnově lesa dochází. Nové stromy vyrůstají na již rozkládajících se kůrovcem sežraných stromech nebo alespoň pod jejich ochranou, protože ty udržují na svazích vhodné mikroklima. Pokud by vědci 35 opravdu dosazovali stromky, tak by nebyly věkově různě staré, v nahodilých rozestupech a nerostly by z těl starších smrků. Podle profesora Jana Zrzavého z Jihočeské univerzity je to, jak má les vypadat, jen problémem našich estetických předsudků. V této krajině prý ani žádné hluboké lesy být nemusí, a pokud necháme přírodě volnou ruku, vzniknou tu ekosystémy odpovídající místním podmínkám. Velkoplošný rozpad stromového patra neznamená katastrofu a zánik lesa, ale přirozenou fázi jeho života, ke které na Šumavě dochází již tisíce let. Po této fázi následuje přirozené zmlazení a obnovení lesa, řekl profesor Josef Fanta. Že tuto schopnost má i současný šumavský les, dokazují podle něho mnohé studie z poslední doby. A jaké má plány se Šumavou Jan Stráský? Kalamita se může zastavit jedině tím, že se posune čára, rozšíří území, ve kterém se zasahuje proti kůrovci tradičními lesnickými metodami, kombinovanými metodami ochrany přírody, neboli chemii musíme někde nahradit něčím jiným, abychom měli jistou šanci, že během dvou let se počet vytěžených kubíků, tedy stromů sežraných kůrovcem, sníží, řekl Stráský.Jeho plánem je tedy aktivně zasahovat do dění NPŠ i v prvních zónách Národního parku. Také je v plánu holiny vzniklé po těžbě dřeva zalesnit, což rozhodně není vhodné, protože stromky z lesních školek nejsou přizpůsobené zdejším podmínkám na nehostinných pláních, bez ochrany nebude jejich výsadba účinná. Bude to finančně velice náročné a nesmyslné, když dochází k samovolnému dostatečně hustému zmlazení přirozeně. Nově jmenovaný ředitel chce v nejvýznamnějších částech Šumavy provádět asanační těžbu, tedy těžbu výběrovou. A v okolních oblastech 2. a 3. zón národního parku uplatňovat lesnický způsob obhospodařování lesa. Asanace je podle vědců v prvních zónach nevhodná. Plánovaná opatření jsou v příkrém rozporu s podstatou národního parku. Navrhované postupy jsou neodborné a budou neefektivní. Jediným výsledkem bude poškození národního parku a masivní těžba dřeva i v bezzásahovém území, což je evidentně v něčím ekonomickém zájmu, uvedl Josef Fanta, odborník na lesní hospodářství a emeritní profesor univerzity ve Wageningen. Orkán Kyrill, který přišel po obdobných asanačních těžbách, měl tak velké následky díky nim a také kvůli stejnému stáří stromů. Po orkánu přišla samozřejmě vlna kůrovce, který se namnožil v zničených lesích, zásah v okolních lesích - již zásahových nebyl přiměřený, měly být více využity lapače a lapáky, taktéž měly být kmeny zpracovány nebo odkorněny. Zeptáte-li se, proč se ponechaly padlé kmeny na svých místech a nebyly odvezeny a prodány, pak je odpověď jednoduchá. Půda na Šumavě je chudá na živiny a aby nedocházelo k dalšímu jejich odvozu pryč, ale naopak navrácení do půdy, je třeba zanechat vzrostlé stromy přirozenému rozkladu, čímž se navrátí živiny zpět do půdy. V době orkánu byl ministrem životního prostředí Martin Bursík, který je zastáncem bezzásahovosti. Jan Stráský chce vyhlásit kalamitní stav, který by umožňoval mnohem radikálnější těžbu v NPŠ. I přes to, že podle entomologů gradace kůrovce loni vrcholila a počet napadených stromů by mohl letos začít klesat. Kalamita podle odborníků končí v jihočeské části Šumavy, ale graduje v Tam v lese, v hloubce kdesi, za luny svitu, za sov houkání, odsouzenec západočeské, v okolí Prášil a Srní. Tyto oprátku si věší. oblasti zůstávají rizikovými i pro letošní rok. Vědci považují kalamitní stav za foto: -lad- obcházení zákona. Zákon 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny: Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí

36 být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Dále také: Na celém území národních parků je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch. Podle Jaromíra Bláhy z ekologického hnutí DUHA: Jan Stráský chce pustit těžařské firmy do nejvzácnějších částí Šumavy, včetně unikátních rašelinišť a slatí. Turisté budou místo divoké přírody obdivovat těžební stroje a rozsáhlé holiny doslova na každém kroku, dokonce i u Javoří pily, Tříjezerní slati, cestou na Březník nebo na prameny Vltavy. A jak by postupovali vědci? Z jejich hlediska se zdá řešení problémů na Šumavě jasné, na 30 procentech NPŠ nezasahovat a nechat je přirozenému vývoji. V těchto 30 procentech by byly nejvýše položené části Šumavy, rašeliniště a mokřady. Šlo by o první zóny, které by tvořily souvislý pás s co nejkratší obvodovou hranicí. Les v těchto místech by byl působením kůrovce různověký a vhodně hustý, tím by se stal odolnějším proti kůrovci, který preferuje staré a oslabené jedince. Zdravý strom si dokáže s přiměřeným množstvím tohoto brouka poradit, dokáže totiž chodbičky, jež si dělá v jeho lýku, zalít pryskyřicí, čímž jej zahubí. Kolem této bezzásahové oblasti by měla být tzv. Pufrační zóna (pás lesa obklopující 1. zónu pro ochranu okolních hospodářských lesů, tento pás slouží jako nárazová zóna pro kůrovce šířící se z bezzásahové oblasti.) Tato zóna by měla být obhospodařovávána podle lesnického řádu, s množstvím lapáků a lapačů rozestavěných tak, aby omezily šíření kůrovce v jeho výletech, jež jsou dvoufázové, díky dvěma generacím za sezónu. Pufrační zóna by se postupně stávala smíšeným lesem dosazováním vhodných listnatých druhů (kůrovec žere jen smrk). Jaké se střetávájí zájmy na Šumavě? Jsou velice různorodé, v NPŠ je 22 obcí, jež se bojí o své lesy na hranicích parku. Dále jsou zde vědci, lesníci a politici. Lesníci, kteří vycházejí ze staré školy, jsou pro obhospodařování lesů NP podle již přežitých pravidel z doby 18. století a neuvědomují si, že ve vědě již dávno došlo k vývoji. Proto je pro ně jediným možným řešením pěstovat les stejně starých jedinců, který k sobě zákonitě škůdce přímo vábí, a musí být proto hlídán a obhospodařován. Pokud chceme ponechat šumavský ekosystém přirozenému vývoji, nemůže vypadat stejně jako hospodářský les. Možná nám ale vědci lžou, třeba nám lžou už od dávných věků... Myslím, že to může být jediné možné vysvětlení nynější situace. Ano, zrušila bych tedy 36 všechny vědecké výdobytky nynější doby. Začneme u odborných článků ohledně NPŠ, veškeré fyzikální, matematické i chemické zákony, léky, vynálezy... no ano, návrat do jeskyní! Zajímavý odkaz, na kterém naleznete spoustu dalších článků na toto téma, které přibývají denně, taktéž se zde dozvíte o přednáškách na toto téma na Jihočeské univerzitě : verime.vedcum.ne.kmotrum Nickyho rodina -DaUr- Ve čtvrtek 31. března zhlédla většina školy v třeboňském kině dokumentární film Nickyho rodina. Tvůrcem tohoto snímku s prvky klasického, hraného filmu je slovenský režisér a producent Matej Mináč, který se stejnému tématu věnoval již ve svém předchozím díle Síla lidskosti - Nicholas Winton (2002), za který získal ocenění International Emmy Award v kategorii nejlepší dokumentární film. Jak již název napovídá, autor se opět věnuje příběhu jedné z nejcharakternějších a nejopomíjenějších postav 2. světové války, sira Nicholase George Wintona. Ten, narozen roku 1909 v Londýně a zaměstnán jako burzovní makléř, zachránil v roce 1939 před transportem do koncentračních táborů 669 židovských dětí z území ohroženého Československa převozem do Velké Británie, kde se jich ujaly místní rodiny. Neskromná óda na skromného hrdinu Čin to byl ohromný. Na úkor své práce, času a nervů se Winton namísto lyžování v Alpách vydal do poměrně neznámého Československa, načež se rozhodl pomoci naprosto neznámým dětem před krutým osudem, který jim chystali nacisté. Krom dobrého pocitu nic nezískal, a i onen pocit si téměř padesát let nechával pro sebe. To, že až jeho žena příběh odhalila světu, svědčí o Wintonovo neskutečné skromnosti a ryzím charakteru - vždyť pokud by se v dnešní době náhodou našel někdo, kdo by se k podobnému činu odhodlal, je naprosto nepravděpodobné, aby o tom následující den nevěděla půlka světa. Proto je velmi dobře, že vznikají další a další filmy, které tuto problematiku více přiblíží co největšímu množství lidí, jelikož v dnešní době, kdy nás obklopují téměř a jen katastrofy všeho druhu a média se pouze předhánějí v tom, které přinese větší, je to jako balzám na duši. A to včetně toho, že snímek zajisté donutí k zamyšlení a možná nás stejně tak, jako Winton sám inspiroval své děti, inspiruje ke konání co možná největšího dobra. Nickyho rodina se natáčela v devíti státech, kde nakonec vzniklo více než 450 hodin materiálu. Krom dobových záběrů, fotografií a výpovědí osob, které mají s tématem něco společného, můžeme vidět i hrané scény zachycující Wintonův život a také život obyčejných lidí v tehdejší době. Jelikož je snímek určen primárně těm divákům, kteří s tématem nejsou seznámeni (tedy mladým lidem), mají ony záběry pomoci vžít se do děje a snadněji porozumět tomu, jaké to tenkrát asi bylo a co vedlo lidi k činům, kterých se dopustili. Krásným příkladem je krátký příběh matky, kterou ztvárňuje Klára Issová a která se až do poslední chvíle nemůže rozhodnout, zda své děti na dalekou cestu poslat či ne. Tato snaha oprostit se od obyčejného dokumentu a více na diváka

37 zapůsobit je jistě zajímavá, a soudě dle reakcí velmi úspěšná. Závěrem na Nicholase Wintona by lidstvo, tím méně obyvatelstvo našich končin, nemělo nikdy zapomenout. I kdyby jeho příkladu následovali jen dva další, je to velký úspěch, ale jak nám Nickyho rodina ukázala, je takových mnohem více. Oni budou nadále pomáhat světu a inspirovat tím další a další, čímž rozšiřují počet Wintonem zachráněných lidí z necelých sedmi stovek na mnohem, mnohem větší číslo. DaUr - pozitivista teskná hudba, a vrcholí v závěru, kde jsme svědky takřka 37 hollywoodského happy-endu a celkově nejvíce emocionálně vypjaté scény filmu. Pokud vás tato stránka mine, budete se vcelku nudit a neubráníte se letmým pohledům na hodinky. Možná si teď říkáte, že tak dojemné a srdcervoucí vyprávění může minout pouze sociopata, ale pokud si ceníte svých slz a nemíníte je plýtvat na něčem, co už jste v jiné formě viděli, opravdu nemáte důvod je vypouštět. Když se totiž podíváte na hrané scény z nezaujatého a emočně vyrovnaného pohledu, uvidíte jejich neuvěřitelnou nereálnost, umělost, dalo by se říct až kýčovitost. Herci hrají, jako kdyby se o své roli dozvěděli maximálně hodinu před začátkem natáčení, některé scény jsou zbytečně dlouhé, případně zbytečné samy o sobě a pouze prodlužují délku filmu o minuty, které mu v konečném důsledku ubírají na kvalitě. Devadesát minut je pro tento typ filmu více, než by bylo záhodno tolik mívají i běžné filmy, které nás mají zaujmout i jinak než jen silným (ačkoliv nyní již neoriginálním) příběhem. Nickyho rodina tedy silně nezvládá kritéria pro spuštění v kinech, což podtrhuje nepovedeně zpracovaný a naprosto zbytečný dabing, který měl být nahrazen titulky, i když je pravda, že s těmi by měl film ještě nižší zisky. Kdo by se s tím přeci četl, ne? (názor většiny diváků, nikoliv autora článku, pozn. autora článku) DaUr - kritik Krádež papírových kapesníků vol. 2 Příběh je to silný, to rozhodně. Nic nedokáže siru Wintonovi sebrat jeho zásluhy, tím méně pak jeho charakter. Avšak nabízí se otázka, nakolik je Nickyho rodina přínosná divákovi, který je už s příběhem seznámen například prostřednictvím již zmíněné Síly lidskosti. Oproti svému předchůdci je novější snímek dokumentem pouze z části pro navození atmosféry a pocitu autentičnosti je proložen hranými záběry, které jsou jedním z jeho hlavních kamenů úrazu. Mináč se možná cítí jistě na poli dokumentů (i jeho celovečerní snímek Všichni moji blízcí z roku 1999 byl jen další variantou popularizace Nicholase Wintona), ale pokud jde o práci se zkušenějšími herci a propracovanějším scénářem, lehce pokulhává. Jeho záměr oslovit skrze emoce je jasný téměř od začátku, kdy dojemné scény doprovází typicky Jazykové okénko Jazykové okénko tohoto čísla vyjde z ekonomických důvodů pouze elektronicky. Abychom Vás navnadili, řekneme alespoň co obsahuje: Lada se zeptala studentů z Uetersenu na 6 otázek o jejich pobytu v Česku. Sedm odpovědí naleznete na stránkách. 1. Was hat dich in Tschechien überrascht? 2. Nenne drei Unterschiede zwischen Deutschen and Tschechen? 3. Welche der Städte würdet du zum Wohnen wählen und warum: Prag, Třeboň oder Krumau? 4. Was nimmst du zurück nach Deutschland mit? 5. Hast du etwas auf tschechisch gelernt? 6. Welcher Teil des Aufenthaltes findest du besser - in Deutschland oder in Tschechien - und warum?

38 Fotografie dvouměsíce Minulým tématem bylo Zlo, ke kterému nám přišla fotka od Marie Kalátové. Pro příště můžete fotit s myšlenkou na plody a poslat nám z toho výtvory na klimesova.lada@seznam. cz. Jak se na to dívá Šlesvik -kris- -an.ka- 8 Nejdřív jsme byly moc líné cokoliv vytvářet, s přijevšími Němci nastaly povinnosti opatrovatelek a pak přišly Velikonoce a znáte to, barvila se vejce A TAK DÁLE. Pročež jsme takto vybraly téma: V delíriu zoufalství jsme sáhly po toho dne čerstvých novinách. Anna náhodně zalistovala a já, samosebou poslepu, dramaticky ukazovákem udeřila, kam se mi zachtělo. Pod bříškem prstu jsme měly najít slovo, které by posloužilo jako pilíř pro blažený KULUTREL, načež se mi vybavují cliché metafory. Zahrnuje nitku, která protkává, kudy se to pisatei zrovna hodí. Znáte to. Nicméně, na podesáté (přibližně) jsme se usnesly na konečném verdiktu, jelikož můj prst měl tendenci vyzdvihovat totální kraviny nebo dloubal kam nemá. A tak jsme pošlapaly kouzlo náhody. Vybraly jsme báječné a flexibilní slovo. Teď je to ale naprosto jedno, stalo se, o čem vám nyní hodlám říci a okolnosti se změnily.

39 Ti všímavější a ti, kteří o přestávkách často cestují k automatu si museli všimnout, že něco je jinak. Je to jednoduše cítit ve vzduchu. Na chodbách už není viděn v myšlenkách pohroužený Schleswik (či Šlesvik, záleží co páně radši). Je nemocný? Nepřestoupil na prestižnější ústav?houby s octem. Odjel. Vrátil se na rodnou hroudu. Prostě je zpátky v Německu. Ptáček štěbetal, že za tím stojí nešťastná láska. Dle mého názoru jen neodolal volání severního větru. Severní vítr takhle svolává všechny zatoulané ovečky Goetheova národa. Šlesvik tu nezapadl. Byl jiný a nebyl tedy oblíben. Nenarodil se jako člen Švejkova národa. Ale co já můžu vědět. Za redakci mu přeji hodně zdaru, neboť to se většinou dělá. Nedávný neklid v jeho mysli podporuje jen skutečnost, že zanevřel na zodpovědnost a pořádek, neboť byly nalezeny, a už ani nevím kde, listy z jeho deníku a to je onen velký zvrat. Voilá. Vžívám se nyní do role estrádního uvadeče abych vám, ve vší exkluzivitě, mohla představit toto netradiční číslo KULTURELU. Žádný bulvár, jen bezprostřední vzpomínky Šlesvika Holštýna na poslední dny strávené zde, v třeboňské pánvi, v České Republice. Připravte se, protože The Game Mrs. Hudson IS ON! A jestli se to dozví Šlesvik, tak máme všichni průšvih. Úterý večer Je skoro tma. Není mi příjemné tu stát - okolo jen nervózní čeština, chlad a smrad nádražní čekárny. Hodiny ukazují 807 a bušení mého srdce předhání vteřinovou rafičku. V dálce totiž šumí nějaký vlak. Ne, jede v opačném směru. Ztrácím rozum. Přece zbývají ještě tři minuty... V 810:54 zastavuje před nástupištěm na pohled prázdný vlak. Přesto následuji český dav k poslednímu vagónu. Lyne se z něj německý jazyk a vůně libeckého marcipánu. Jsou to oni. První vystupuje Theo. Při pohledu na něj si uvědomuji, že šest měsíců ve vývoji mladého člověka představuje významnou dobu. A přichází další: Tuni se chechtá, Martin zívá, Hendrik balí karty a mračí se na nás. Hlavní však je, že okolo mne prochází všichni bez povšimnutí. Po chvíli stojím na nádraží sám, jediný. I vlak už odjel. Kam já vlastně patřím? Středa Tuni 39 Možná za to může to pěkné počasí za oknem, ale dnes mám náladu o poznání lepší. Rozhlížím se po aule zatímco Frau Direktorin pronáší uvítací řeč. Trikolora pověšená vedle ní mi připomíná, že tu nejsem doma. Cestou gymnaziálními chodbami si kupuji kávu. Ta konečně rozpouští poslední zbytky německé nostalgie a já mám dostatek energie na třeboňskou rallye. Lída mne zařazuje do šesté skupiny. Máme s Lennardem, Janem Eikem, Adrianem a jejich austauschpartnerinen za úkol vytvořit romantický fotokomiks. Jediné, co ho spojuje s Třeboní, je povinnost zachytit fotografie na specifických místech tohoto města. Všiml jsem si, že Adrian s odhozením brýlí nabyl i zdravé sebevědomí. Bez rozpaků vymýšlí zápletku komiksu: strasti a slasti lásky osob stejného pohlaví. Možná, že jsem už moc starý,

40 ale toto není nic pro mne. A tak skupinu opouštím a vydávám se na procházku Třeboní sám... Avšak skupinky studentů jsou všude!: hráz rybníka, radniční věž, zámecké nádvoří i park, Schwarzenbergská hrobka... Není úniku. Navíc pokaždé, když potkám Lennarda, donedávna slušného kluka a sólistu školního sboru, provede nějakou lumpárnu. Trhá chráněné květiny, odha- zuje plechovky a dokonce zneuctí památku mích starých rakouských přátel - Schwarzenbergů, když drze udeří do rakve jednoho z nich. Je mi ze všeho šoufl. Pokouším se utéct po hrázi rybníka. A konečně se všichni mladí klidí do gymnázia. Program je oficiálně ukončen. Unaven skládám své tělo jak autoatlas vedle volejbalového hřiště. Vypadá to, že se všichni baví, odbíjená, jak to tu nazývají, je jedna z věcí, která je spojuje. S přibývajícími hodinami hry přichází tma a hlad. Proto se vydáváme na nějaké italské pochutiny do vedlejší pizzérie. Večer mne Anna vyzývá na souboj v šachu. Vidím, jak se jí zavírají oči a únavou motá hlava, ale nabídku přijímám. Kdo by přece nechtěl usínat s pocitem výhry? čtvrtek Nemohl jsem dospat. Jestli to byla ta včerejší káva nebo nadšení, že konečně uvidím hlavní město, nevím. Nicméně jsem vstal ještě za svítání a rozjel se Kristýně naproti. Kolikrát mě k sobě do vísky zvala, Břilický rybník prý po ránu voní jako břehy severního moře. Nebylo lepšího momentu, ověřit si pravdivost tohoto smělého názoru a na kole jsem se ke všemu projížděl naposledy někde v Torneshi. Po hladině pluly tři labutě. Ty reputaci této vesničky nezachrání. Nakonec jsem, zusamenn, dojeli na místo srazu o pět minut později. Ach ten Lennard a jeho ranní hygiena. Když jsme vjížděli do Lomnice, ucítil jsem první svačiny. Těším se na den, když češi konečně pochopí, že Schnitzl nepatří mezi housky, ale na talíř. Cesty autobusem rád nemám, čas ale

41 ubíhal rychle. Zábavou mi byla kniha, kterou jsem pro včerejší program nestihl dočíst, neboť karetní hry, oblíbené celým osazenstvem, shledal jsem příliš triviálními. Přeseděné končetiny měl jsem rozhýbat na rozhledně petřínské. Vršek věže kýval se ve větru, po uvážení zdravotní rizika i hledisek námahy, rozhodl jsem se posečkat v areálu Petřína a pokračovat v deníku. Zrcadlový sál se náramně líbil. Lidi ze sebe rádi dělají šašky. Někdo, kdo má místo hlavy zeměpisný celek, tento druh zábavy nepotřebuje. Výměna stráží, Karlův most, Staroměstský orloj. Přišel, viděl, odešel. Celou mou návštěvu totiž znepříjemňoval všudypřítomný zápach gyrosu a masy turistů. Dovolím si tedy pro příště navrhnout, že by bylo vhodné z Třeboně vyrazit kolem druhé hodiny ranní, abychom mohli, nikým nerušeni, nasát pravou historickou atmo- sféru. Jako milovník kinematografie, chtěl jsem v osobním volnu navštívit kavárnu Slavii, na Národní třídě jsem ale ztratil směr a kávu jsem si proto musel pořídit v rychlém občerstve- ní. Brzo k večeru, sešli jsme se, jak se říká, u Koně. Dívky, soudě podle nákupních tašek, poznávaly českou kulturu jen skrze ná- kupní centra a chlapci, očividně vyčerpání návštěvou McDonallds, opět vytáhli své karty a tak jsem zbytky starých ideálů hledal alespoň na hrobě Jana Palacha, o kterém jsem tuhle četl. Celé rozjímání nad dob- rými mravy ale podupal Messanger, který se po památníku krátil cestu, tak jsem se zvedl, zaklel a pospíchal k autobusu. Večer jsem se dlouze procházel, potkal jsem skupinku našinců v parku. Děvčata zpívala českou národní hymnu a chlapci hráli hry na přenosné konzole. Já už dneska ničemu nerozumím. Pátek Opravdu se probouzím až cestou do českých Budějovic. Nejsem si jistý, jestli jsem se ocitl ve správném autobusu se správnými lidmi. Ale ano, i se zavřenýma očima rozpoznávám německé pokusy o češtinu a Ich weiss nicht, was soll est bedeuten opatřené východním přízvukem.

42 Pomalu si také uvědomuji, že se dnes chystáme navštívit pivovar. Mí předci z osmnáctého kolena pochází z jihu Německa - Bavorska - kraje známého svou pivovarskou tradicí. Jsem tedy zvědavý jak chutná pivo české. Expozice začíná slibně - multimediálně cestujeme do podzemí k pramenům vody, ze které se budějovický mok vyrábí. Nicméně od této chvíle už úroveň jen klesá. Úplným vrcholem je stupidní 3D-film rádoby amerického střihu. Akorát mě z něj bolí oči. I když v přilehlé restauraci podávají výbornou kartoffel-polívku, stále mi nikdo nenabízí pivo! Snažím se sdělit své rozhořčení z absence ochutnávky přísedícím v autobusu a tentokrát se setkávám se souhlasnými výrazy. To už nás rozkývaný autobus přiváží k lanovému centru ve Slavěnicích. Lana vidím, ale mimo toho také šípy, luky, terče, obří plastový balón a typický svinčík ve stylu Bohmishes dorf. Jen se děti vyblbněte! Strejda Šlesvik zatím domluví bowling na večer... Sobota Dorazil jsem do Lužnice právě v momentu, kdy se dvojjazyčná skupinka vracela z cyklistického výletu. Jedna dívka vezla v košíku smetanu. Prý budou vařit zapékané brambory. Naštěstí jsem v příručním zavazadle vezl oběd z domova, po laktóze se totiž nadýmám. Zatímco jsem obdivoval Terezinu sbírku vinylových desek, němečtí chlapci pomáhali dívkám s loupání brambor. Občas mi připadá, že ti naši hoši ztratili veškerou samostatnost a české dívky považují za náhradní matky, neb jak káčata za nimi slepě pochodují a nejsou schopni si ani sami promazat svačinu. Oběd jsem podle vůně zhodnotil jako lahodný, to už ale přišel Pascal s Tunim a mohli jsme všichni vyrazit k Lídě - Adrianovi. Dnes je mu 16 let. Lída pořádá oslavu. Odhaduji, že se nepoměji, od rána jsem rozmrzelý a bojím se, že i protivný. Lída je výborná hostitelka. Upekla dort a všichni si pochutnali. Napětí mezi oběma národy pomalu upadá, hráli se hry, hodovalo se a na svoje starosti jsem si nakonec ani nevzpomněl. Kvůli upadající zábavě byla zvolena hra kopaná a já tak konečně mohl dočíst svou knihu. Pamatuji si, jak Jan Eike kdysi sdílel nadšení pro cizí jazyky, není tedy divu, že večer u

43 čaje (neboť v otázce alkohol je ta naše německá mládež stále ještě rozumnější) bavil širokou společnost svými začátečnickými znalosti studenta českého jazyka. Připomnělo mi to mé začátky, a tak jsem se skvěle bavil. Hudební doprovod nestál ani za starou grešli, a tak jsem opět hrál s Martinem v šach, Jan Geffert fotografoval, mufloni vedle nás uchýlili se k spánku a nad námi hvězdné nebe. Neděle Ty české slečny nenechají naše hochy ani chvíli v klidu! V neděli se obvykle odpočívá, ale my už zas někam vyrážíme. Tentokrát na loďky. Omladina se schází v příjemnou dopolední hodinu mezi Opatovickým rybníkem a Světem. Po hodince komplikací s nafukováním člunů vyráží první skupinka na vodu. Na jedné pálavě se nás plaví šest! V předu se krčí dvě dívky, za nimi Adrian, já jsem se usadil Hendrikovi na klín a za mnou kormidluje nezkušený Martin. Náš start není moc elegantní - asi deset minut se točíme na jednom místě. Když konečně všichni pádlují ve stejném tempu, míříme už slibnou rychlostí k malému ostrůvku uprostřed rybníka. Prý je na něm ukrytý poklad. Nebo něco takového. Nazý- vají to cashka. Pche, jsem už na nějaké hledání starý, navíc nevěřím, že by šlo o n ě c o hodnotného. A tak se usazuji na břehu, čekám a pozoruji okolí. Voda v těch umělých jezerech, tedy rybnících, je pěkně smrdutá a špinavá. Pořád si tu v čechách musím na něco zvykat. Moje úvahy přeruší pokyn k pokračování. Plujeme k malé písčité pláži. Slečny si na ni lehají a nechávají se hřát Sluncem, jejich protějšky si hrají na kolotoči a houpačkách. A já? Jdu se schovat do stínu. Jsem na rozdíl od nich rozumný. Neděle Za několik hodin budou rudí a každý úsměv bude vyžadovat přemáhání bolesti. Návrat k přístavu už není tak kostrbatý. Všem kručí v břiše, někdo tedy vytáhne svačinu a jiný odchází na oběd domů. Dnes je na programu ještě další oslava narozenin. Oslavencem je sympatický hoch jménem Jirka Beneda. Jak tak procházím jednotlivé rodiny a skupinky, s překvapením a potěšením se utvrzuji v tom, že tohle nebude jejich posledním setkání.

44 Pondělí Opět ta lidská touha, vidět věci z výšky. Snad aby se cítili, že mají věci pod kontrolou. Sedačce, jež mě měla na Kleť vyvézt, jsem nedůvěřoval, avšak skupinka na mě nervózně doléhala, a tak jsem nastoupil. Vrátný nás na rozhlednu nepustil, leč ani nereagoval na naše telefonické výzvy a tak soudím, že se večer před tím opil a nyní vyspává. Cesta dolů zabrala bezmála hodinu. Byla to procházka pěší, brodili jsem se loňským podzimním listím a vím, že mě tehdy napadla výtečná báseň, ale za boha si už nemůžu vzpomenout, jak zněla. Autobus, vyčůrat, Krumlov. Zámek znám z minulého výletu, kapesné jsem tedy vložil do kasy krumlovského Art Zentra, neboť v něm vystavuje Egon Schiele, který mi byl starou známou doporučen, když jsem tehdy u ní doma obdivoval jakousi malbu nad jejím novým gaučem. Z prospektu jsem nůžkami vystříhal některé obrázky v rozumném formátu a tak do deníku nyní přikládám i obrazovou dokumentaci. Malby vypadaly takto: Zbylé úspory jsem plánoval utratit v místních anticích, ale ceny byly tak nadsazené, že jsem si koupil raději kornout bonbonů. Historické Zentrum jsem prošel jen z pocitu nutnosti, neboť dneska už nemám náladu, objevovat cokoliv nového. Na lavičce na mě utočili dva holuby, tak jsem ty dva opeřence zahnal nedělními novinami, ustanovil se, že ani v Hamburgu nemáme takhle drzé opeřence a to už přispěchal Meister Pražák a skupinka se dala do pohybu. Eike a Lasse umí zase nová česká slova. Již umí vyjádřit naléhavost všech svých fyzických potřeb. Cestou domů hrají chlapci karty i s českými dívkami, a tak mám radosti, že se omladina tak pěkně druží a vzrůstá ve mně lítost, že to všechno za chvíli zase končí.

45 Úterý Poslední den. V tělocvičně propuká florbalový turnaj, v aule se hrají karty nebo šachy. Dodělávají se fotokomiksy, fotografie i videa. Pomalu přestávám od sebe rozeznávat německé a české studenty. Připadá mi, že je to jen další třída z gymnázia. Nejsem z toho moc nadšený, ale je vidno, že se můj cynismus rozplývá. Den už postoupil do své odpolední fáze. Za pár hodin začne závěrečný večírek a nyní probíhají poslední přípravy. Ty české pokrmy tedy nevypadají tak úhledně jako ty naše. Ani jednohubky nejsou rozpočítány a rozděleny po druzích. Když však zavřu oči, musím uznat, že chutnají obstojně. Večírek v salónku místní restaurace probíhá dosti rozpačitě. Ze začátku jsou sice všichni zabaveni konzumací pokrmů a sledováním audiovizuálních dokladů výměnného pobytu. Po dvou hodinách jsou ale žaludky plné a není již co prezentovat. Malá skupinka češek se pokouší zahájit taneční party, nicméně ani jejich pátý pokus nemá úspěch. Na přání pana Pražáka a německých studentů jsou pouštěny největší disco-hity. Ani to atmosféru nezlepší. Je akorát tak čas jít domů a zabalit si kufry. Zde zápis končí. Rozhovor s Veronikou Jandovou 45 Po náhlém odchodu skvělé učitelky španělštiny a angličtiny Lenky Janovské měla škola co dělat, aby zaplnila chybějící pozici. Nabídla se sympatická Veronika Jandová. Zatím bez učitelských zkušeností nastoupila před gymplácké třídy. Vy jste utvářeli první dojmy z pedagogické praxe této milovnice španělské kultury. Ale věděli jste, že dříve než nastoupila kariéru učitelky, pracovala slečna Jandová jako streetworker, který se denně setkává s drogově závislými a pomáhá jim přežít? Zajímavé zkušenosti z této práce i její první pocity z hodin na gymnáziu odhalí tento rozhovor. -jna- Slyšela jsem, že jste pracovala jako streetworker. Co obnáší taková práce? Určitě to musela být práce náročná na psychiku, jak se s tím člověk vyrovnává? Chodili jsme do prostředí, kde se lidé, co berou drogy, pohybují, čímž jsme nosili službu za nimi. Hlavním nástrojem takového streetworkera je jeho pusa, protože s lidmi hlavně mluví. Kromě toho, že s nimi mluví, což je hlavní nástroj, nabízí i výměnný program. Nosili jsme s sebou ven brašnu plnou injekčních stříkaček na výměnu a sbírali jsme od nich použité jehly. Zdarma jsme distribuovali čisté stříkačky. K nim pak přidávali spoustu užitečných věcí, třeba dezinfekci, mastičky, vitamíny, kondomy. Zkrátka věci, které měly sloužit k tomu, aby závislým, co berou, zejména nitrožilně, ochránily zdraví. Našim

46 cílem bylo zabránit nákaze žloutenkou nebo jinými infekčními nemocemi. Samozřejmě, člověk se musí starat sám o sebe, když pracuje s lidmi, kteří sami mají problémy, a chce jim pomáhat. Musí o sebe pečovat, mít koníčky, přátele a udělat si taky volno, třeba nějaký výlet a úplně vypustit všechny starosti. Dostat práci z hlavy, to je asi nejlepší recept. Čím Vás tato práce obohatila, co jste se při ní naučila? Spoustu věcí. Poznala jsem temnější lidskou stránku, kterou je někdy těžké opustit. Vzdát se něčeho, na čem je člověk závislý. Obohatil mě také skvělý kolektiv kolegů. Navzájem jsme se vždy podrželi a byla s 46 nimi velká sranda. Celkově moc zajímavá zkušenost. Jaké jsou vaše první pedagogické zkušenosti: v pozitivním i negativním slova smyslu. Přemýšlím, kolik zdejších studentů se chystá na pedagogickou fakultu? To číslo by mě opravdu zajímalo. (jna odkazuji na průzkum z předchozího čísla GYMu) Kolem pěti nových kantorů? Tak určitě zažijí na vlastní kůži, jaké to je stoupnout si před třicet lidí a vykládat látku. Poprvé samozřejmě člověk cítí velkou trému, říká si: Jé, co jim tam povím? Řeknu to dobře? Budu si vše pamatovat? Bude je to bavit? Úplně poprvé jsme se dostala na škole, v rámci praxí, s jedním svým spolužákem na základní školu. Učila jsem občanskou výchovu, což je má druhá aprobace. Jak se liší Vaše zkušenosti ze základní školy se zkušenostmi odtud? Tady na gymnáziu mám věkovou skupinu stejnou, jako na základní škole, zároveň mám hodinu u kvinty. Myslím si, že v tom věku jsou lidé zralejší k diskusi, takže práce s nimi může být hodně zajímavá. Nastupujete po výborné učitelce Lence Janovské, jak se to dá ustát? Jak Vás přijali žáci, jak učitelé? Vše je zatím v procesu poznávání. Nastoupila jsem ještě před koncem školního roku a navíc po paní učitelce Janovské, která tady má výbornou pověst, tak zatím si na sebe všichni vzájemně zvykáme. Proč jste se rozhodla být učitelkou, máte nějaký svůj vzor? Myslíš třeba Komenského? Rozhodně. Proč zrovna učitelka? Je to takové nevděčné povolání. ( Do rozhovoru se zapojuje ostřílená kantorka paní Benedová: Ale to je vděčné povolání! ) Jaké bylo to prvotní rozhodnutí? Můžu to takhle zveřejnit? Kvůli prázdninám přece! Vystudovala jste španělštinu, co pro Vás znamená? I v některých třídách mohli postřehnout, že mám hrozně ráda španělskou hudbu. Už jsem pouštěla i nějaké své oblíbené písničky. Se španělskou kulturou mám přímou zkušenost. Tři měsíce jsem žila ve Španělsku. Líbil se mi jejich způsob života, takový méně uchvátaný. Nesetkávala jsem se tolik se stresem, jaký kolikrát cítím v Čechách, kde je třeba vždy něco rychle udělat, na něco myslet. Ve Španělsku život krásně plynul. Mám také ráda místní podnebí, moře a slunce, i když musím říct, že přes zimu je ve Španělsku taky pěkná zima. Co nejraději děláte ve volném čase? No momentálně volný čas nemám. Jinak chodím plavat. Miluju pikniky, když je venku hezky. Táhne mě to do přírody. Odkud pocházíte? Jsem místní, pocházím z jižních Čech. Popište v krátkosti svou povahu Takové posouzení vždy raději nechávám na druhých. Obecně jsem spíše klidná povaha. Ráda se směji, když je čemu. Jaká je Vaše životní filozofie? Jakými bezpodmínečnými pravidly se řídíte? Asi to vychází z let praxe v sociálních službách: pro mě je hrozně důležitý lidský přístup. Chovat se k lidem tak, jak bych si přála, aby se chovali oni ke mně. Vím, že lidé dělají chyby, ale i s tím jde nějakým způsobem naložit. Není to vždy úplně jednoduché, ale dá se to. Snažím se o určitou míru pokory v sobě, abych si vážila věcí a lidí kolem. To mi přijde důležité. Poslední otázkou zabrousíme trochu do soukromí. Máte přítele, žijete s někým? Otázka hodně na tělo. Nemám dát rovnou fotku na nástěnku? Ale ano, přítele mám. Do budoucnosti hledím s optimismem. foto: -ros-

47 Módní policie Originál je mrtev. (Nietzsche-hehe) -elle- -shos- Taky Vás už někdy, když jste se prodírali davem na chodbě, napadlo, že jsou vlastně všichni stejní? Triko, džíny, mikina. Člověka pak potěší už i ty méně povedené kreace. Ale kreace! Tudíž jsme se rozhodly, že tentokrát nebudeme bestiálně kruté (už to ví i na Oděvce!) a nebudeme se do nikoho navážet, ale vybereme si z každé třídy toho, kdo nejvíc vyniká. Tím, co si o tom myslíme, vás zatěžovat nehodláme. Naskytly se dva problémy: buď přílišná koncentrace originality na jednu třídu, nebo naopak její naprostý nedostatek. A chtěly bychom se omluvit primě, že tu nemají zástupce. Už se v tom hemžícím se davu maličkých človíčků přestáváme orientovat... 47

48 Drby 8 -krutopristnejhustodemon- Začalo jaro. To asi není žádná novinka, ale vyplývá z ní spousta důležitých fakt - vznikají nové vztahy a některé naopak náhlou hormonální bouři nepřežívají. Že těmto vlivům podléhají i učitelé, se samozřejmě dočtete níže. Jo, a prý sem mám napsat taky něco o sobě. Ale prosím vás, zas takový egoista nejsem. Omlouvám se všem, kteří čekali nějaký duchaplný úvod Krutoprisnejhustodemon začíná být děsivě líný a, co by se nikdy nemělo u drbny stát, spokojený. Přesto doufám, že se vám tyto Drby nejen kvůli obrovskému rozsahu budou líbit. Jarnímu bláznění podlehnul i náš veleslavný šéfredaktor. Na mou otázku, proč má tak mladou přítelkyni (D.A.), neodpověděl, jen se přihloupě usmíval někam do dáli. Proboha, začne být GYM plný jeho idealistických keců?! Obavy (rozuměj pomluvy) K.J z 1., že je jistá kvintánka lesba, se ukázaly jako totálně plané. L.H. totiž už podezřele mnohokrát byla spatřena s D.K z IV. V kumbálu to opět jiskří! Na koho došlo tentokrát? Nechce se mi věřit, že by se z Českých Velenic stalo zničehonic zajímavé město. Dobře známý pojem vnitrotřídní možná doplní vnitroredakční! Kam až může zajít závist hezky ilustruje chování B.T. z kvinty. Ta v chlumeckém Káčku přeměnila zoufalost na troufalost (hříčka:), když fotila D.B. ze VII., jak tancuje s různými kluky. Zřejmě měla v úmyslu tyto fotky předat svému idolovi J.S. ze VII.,

49 aby překazila septimánský vztah. Krutoprisnejhustodemon ukazuje palec dolů a u toho ošklivě bučí: Fůůůůůůůůůůůůůj! Pár rad do života: 1.nikdy nefoťte svoje nahé fotky 2.když už nafotíte svoje nahé fotky a)...nikomu je neposílejte, vážně. b).a máte je uložené v mobilu, nikomu ten mobil nepůjčujte 3.tohle platí dvojnásob, pokud je vám méně jak 15 Již uzavřenou kauzou je pískání trubek u topení. Zpětné vyšetřování ukázalo, že ve skutečnosti je to zpěv vodních kavek uvězněných ve věčném koloběhu teplé vody po gymnáziu. Mít přítelkyni/přítele jižně od Třeboně je v módě! Potvrzuje několik spokojených septimánů a ve jménu emancipace i dvě septimánky. Boom vnitrotřídních párů jen potvrzují A.R. a J.D z tercie. Tímto gratuluji A.R., která propadlíka ve velké konkurenci ulovila. Sportovci jsou v kurzu! K.V. ze II. projevuje veliký zájem o šachistu P.Č. z IV., A.B. z IV. zase zřejmě opravdu chce atleta, fotbalistu, badmintonistu, florbalistu a playboye M.M z VI. Blonďatá kloboučnice z III. se platonicky zamilovala do profesora španělštiny T.L. To jí ale nebrání v tom, aby střídala vztahy s chlapci jí podobného věku nebo dokonce chudáky primány. Pan Kučera si to na apríla pěkně odnesl. Nejdřív si ho přes rozhlas zavolali do ředitelny, kde na něj, vyděšeného a očekávajícího nějaký průšvih, vybafli učitelé schovaní za dveřmi. Poté mu nějací burani vylepšili cedulku u knihovny (viz foto) Takovým aprílům se vůbec nevyrovná trapný pokus neznámého učitele a organizátorů z oktávy svolat všechny studenty do auly kvůli majálesu a pak vůbec nic neříct. Nikdo se nesmál. Známý nesmrtelný pár měl na začátku jara vážné problémy! Princezna Sabillie (zvaná též Lubošova nebo Lowe), znenadání odkopla L.K. ze VII. (nikdo nemá ponětí proč). Jeden by zaplakal, naštěstí bez sebe vydrželi pouhopouhé dvě hodiny. Happy end! Mnozí pragmatici, zlí jazykové a pesimisté pochybují, zda má Studentský Summit v Praze vůbec nějaký význam. Kreslíř GYMu si zde našel přítelkyni, takže jo, asi k něčemu ten summit bude. Septimán J.J. nastoluje drsný rekord. Za jeden hokejový zápas vypil celou láhev rumu! Najde se někdo, kdo ho překoná? 49 Maturanti se zřejmě na poslední chvíli snaží zapustit kořeny na gymnáziu. Jak jinak si vysvětlit počínání již minule zmíněného čtvrťáka a pak také oktavána T.V., který se zničehonic dal dohromady s E.H. z prváku? Zuzana Dvořáková byla spatřena, jak nastupuje do jednoho auta se Zdeňkem Kučerou. Jde o nevinné svezení se, pařbu ve dvou, nebo (tři tečky - pro ty méně chápavé : tři tečky někdy znamenají hodně) M.N. ze třeťáku zřejmě neuspěl u B.K. z kvarty, protože ta je nyní ve vztahu s tajemným Majklem Netřebou a má to i na fejsbuku, což už něco znamená. BPPI slaví předčasné vánoce otevřeli Terasu! Své první terasové pivo v první otevírací den si dala 1. dubna v 16:43, bylo to hned to druhé natočené za rok Navíc se do pondělka 11. dubna chlubila slušnou bilancí, na Terase byla zatím deset z 11 dnů, kdy bylo otevřeno. Gratuluji! M.N. z 1., známý také jako Lomnickej nácek zřejmě chodí s neznámou dívkou ze základky. Vychovává si snad svoje Jungen? Vegetariánka K.V. ze septimy ztratila své pevné přesvědčení! Podívejme se o pár let zpátky, do GYMu číslo 4. Ve svém příspěvku Není zahradník jako Zahradník píše J.J, v reakci na článek radikála M. Zahradníka, že, cituji: I Darvinova Teorie tvrdí: Silnější přežije; a vypadá to, že člověk přežívá a tyčí se na vrcholu potravního řetězce díky své vynalézavosti v lovení zvířat, která je jeho největší silou. K.V. ze stejné třídy mu odpovídá: jestli pro Honzu znamená konzumace mrtvol vrchol potravního řetězce, s hrdostí budu na jeho druhém konci. Celá záležitost získává na pikantnosti tím, že tito spolužáci jsou spolu už dlouho ve vztahu. Nicméně, co jsem chtěl říct je, že VÍTÁM KRISTÝNU NA VRCHOLU POTRAVNÍHO ŘETĚZCE! Celou kauzu s úplnými příspěvky, nejen výňatky, najdete na Poslední zpráva z tajemné uzavřené redakční rady: rekordní počet redaktorů (nikoli externistů) je zadaný! 10 ze 17 už je velmi slušné číslo, celých 59%! Proč je Petr Kopeček poslední dobou tak vysmátý, dokonce více, než je u něj obvyklé? Může za to snad nová a podle mnohých opravdu hezká praktikantka? Nevím, je však jisté, že zaručeně rozvířila vody jinak poklidného kabinetu! Automat na jídlo a pití poslední dobou způsoboval samá trápení. Zasekávaly se v něm tyčinky, flašky s pitím a dokonce i bagety. Poněvadž do automatu už nejde třískat tolik jako dřív (byly přidělány úchyty k zemi), spoustě studentů zbyly jen oči pro pláč (a peníze v automatu). Všechny tyto nespravedlnosti vynahradil automat jednoho dne, kdy chybou doplňovače byly red bully za 8 korun(!!!). Díky za předčasné velikonoce!

50 Na závěr -ros- Přímo před vchodovými dveřmi školy zabilo jaro zimu. Obyčejně nejsem vraždám nakloněn, z hlediska vyššího principu odklízecího ale vražda paní zimy není zločinem, pravil pan školník, odhodiv beranici, palčáky a oshrnovaný shrnovač. Taktéž ve škole se jaro projevilo mimořádně aktivně. Není úniku, vlevo, vpravo, ve sklepeních, v patrech, v aule, u topení, před saunou, v klubu, v zákoutích, na očích, jsou prostě všude povzdechla si paní uklízečka, a já nemohu uklízet, protože lásce se má vycházet vstříc, a přece ji zrovna já nevytřu růžový zrak, dodala lehce vzbouřenecky. Na popud redakce GYMu se investigativní redaktoři vydali vypátrat, zda na škole existuje místnost, kam láska ještě nepronikla. Pan Dolejší se podezřele ničemu usmíval a paní hospodářka byla neobvykle zasněná, shrnuli místo pana školníka nejzajímavější poznatky redaktoři. Zkrátka, tak to má být, vydechla škola a zamávala parku. Ve školní jídelně začali podávat žhavou novinku, sladké brambory. Ano, mohu potvrdit, že je to maniok, původem z černé Afriky, z oblastí džunglí a neprobádaných dálav, komentoval bramborovou situaci tiskový mluvčí jídelny. To není maniok, to je maniak. A my nejíme maniok, my žereme přemrzlé zbytky, odplivl si bramborznalý oktaván. Já to řeším jednoduše, k filé knedlík, k řízku těstoviny, ke karbanátku rýži a ke všemu ostatnímu raději nic, pravil rázně hladově vypadající strávník. Duševní strava vzdělávání mezitím pokračovala na barikádách s jarní svěžestí na straně jedné a zimní strnulostí na straně druhé. Do toho všeho zcela neočekávaně dala škole adieu Gran Maestro de Español, Lenka Janovská. Přišlo na mne jaro, odtušila, vzdalujíc se rozesmutnělým kvintánům do Těhotenského Hradce. Co budeme teďkom jakoby prostě jako dělat? komentoval košatě nastálou prekérní situaci jeden z nich. A tak, čistě pro jistotu, jakoby nedělali nic. Když přišlo zemětřesení, vzepjala se škola k podivuhodnému gestu. Anata no subete arigató, doneslo se poté z dalekého východu od zapadajícího slunce. Nu ano, jsem na všechny, kteří pomohli, hrdý, okomentoval na závěr píšící autor. To jsou přesně ty okamžiky, o kterých mluví Marcus, dodala škola. Jaký Marcus? durdil se park. Aurelius, ty rozkvetlý žárlivče, usmála se škola, ten, co kdysi pravil: Člověk nežije jiný čas, než současný okamžik, ostatní buď už prožil, nebo neví, jestli to vůbec zažije. V tu chvíli se park usmál a uvědomil si okolo sebe jaro, které je koneckonců tím nejhezčím, co nás na závěr může potkat. 50

51 Šlesvikomiks

52