CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Osoby se zrakovým postižením v kontextu sociální práce

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Osoby se zrakovým postižením v kontextu sociální práce Lenka Kuncová Vedoucí práce: Mgr. Miluše Hutyrová, Ph.D. Olomouc 2014

2

3 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne

4

5 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Miluši Hutyrové, Ph.D. za její podnětné připomínky a cenné rady při vedení mé absolventské práce. Děkuji také všem svým respondentům za jejich ochotu podílet se na výzkumu. Poděkování patří i celé mé rodině za velkou podporu a trpělivost během mého studia.

6

7 Obsah Úvod Charakteristika zrakového postiţení Terminologie, rozdělení zrakového postiţení - nevidomosti Příčiny vzniku nevidomosti Specifika dítěte se zrakovým postiţením Percepce u dítěte se zrakovým postiţením Sluchové percepce u dítěte Hmatové vnímání Rozvoj čichu a chuti Rozvoj řeči Rozvoj estetického vnímání Edukace dítěte se zrakovým postiţením Vymezení pojmu integrace a inkluze Socializace handicapovaných dětí Dítě v procesu integrace Spoluţáci v procesu integrace Učitel v procesu integrace Rodina dítěte se zrakovým postiţením Péče o děti se zrakovým postiţením Péče rodiny Rodiče dítěte s postiţením Sourozenci postiţeného dítěte Rodina zrakově postiţeného dítěte z hlediska poradenství Osoba se zrakovým postiţením v kontextu sociální práce Principy sociální práce Cíle sociální práce Specifika sociální práce s osobami zdravotně postiţenými Sluţby pro osoby se zrakovým postiţením, úloha neziskových organizací Metodologie výzkumu Cíl výzkumného šetření

8 5.2 Výběr metody výzkumného šetření Metoda získávání dat Výběr respondentů Empirická část Výstupy výzkumu Vyuţívání moţnosti sociálních sluţeb Socializace jedince Dosahování samostatnosti Doporučení pro praxi Závěr Bibliografický seznam Anotace

9 Úvod Jako téma mé absolventské práce jsem si zvolila Integraci osob se zrakovým postiţením, s cílem Přínos sociální práce s dětmi ve starším školním věku se zrakovým postiţením. Nad myšlenkou tématu problematiky nevidomých dětí jsem dlouho váhala. Nepředpokládám, ţe vůbec se jde vţít do situace nevidomého, pokud to člověk na vlastní kůţi nepocítí anebo nemá blízkého člena v domácnosti s takovou formou postiţení. Snaţím se vyhýbat konejšivým slovům typu: já vám rozumím, já vás chápu atd. Zrak je dominantním smyslem, kterým člověk přijímá většinu informačních podnětů. Na základě své zkušenosti z praxe na úřadě práce, referátu nepojistných sociálních dávek, kde se věnuji klientům se zdravotním postiţením, vnímám jako nutnost prozkoumat fungování sociální práce ve vztahu k osobám se zrakovým postiţením. S těmito lidmi často přicházím do kontaktu, ať uţ při uplatňování ţádostí o různé kompenzační pomůcky pro zrakově postiţené anebo při ţádosti o příspěvek na péči. Myslím si, ţe to bude mít kladný posun nejen v mé poradenské činnosti. Struktura práce vychází z kvalitativního výzkumu. Pouţila jsem polostrukturované interview formou uzavřených i otevřených otázek. Hlavním cílem této práce je srovnání obecných principů a nároků na fungování sociální práce u nevidomých dětí s jejím faktickým přínosem. Smyslem této práce je prezentace přínosu sociální práce pro děti ve starším školním věku se zrakovým postiţením a jejich rodiny. Pro napsání práce je nutné navázání kontaktu s rodinami nevidomých dětí, jeţ vyuţívají sluţeb sociálních pracovníků nejen na Úřadě práce, kontaktním pracovišti v Uherském Hradišti, ale i vyuţívajících sluţeb u různých neziskových organizací jako je Tyfloservis Zlín, Tyflocentrum Zlín. Přínosem této práce bude specifikace vnímání sociální práce. Absolventská práce je tvořena z teoretických východisek a výzkumné části. Teoretická část představuje čtyři kapitoly. V jednotlivých kapitolách se zmiňuji o charakteristice a specifikaci zrakového postiţení a péči nevidomých dětí. Zde připomínám důleţitost integrace zrakově postiţených dětí. Neméně důleţitá kapitola pojednává o rodině dítěte se zrakovým postiţením. Mezi další podkapitoly patří zmínka 9

10 o rozvíjení percepce nevidomých dětí. V neposlední řadě na závěr teoretické části jsou popsány principy a cíle sociální práce u zdravotně znevýhodněných osob a charakterizovány sluţby a úlohy neziskových organizací v procesu integrace. Výzkumná část se skládá z metodologické a empirické části. Především jde o cíl výzkumu, metodologii a průběh výzkumu, charakteristiku výzkumného vzorku a výsledky analýzy. Získané poznatky jsou shrnuty v závěru práce. Za základní prameny pro vytvoření práce bych označila literaturu Autonomie v kontextu zdravotního postiţení od Lenky Krhutové. Kniha pojednává o sociální práci a lidech se zdravotním postiţením a o zdravotním postiţení v kontextu vzdělávání v sociální práci. Jako další základní zdroj jsem uvedla Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním od Libora Novosada, který se zde zabývá socializací a sociální integrací lidí s postiţením, integrací. Za neméně důleţitou povaţuji knihu Marie Vágnerové, Psychopatologie pro pomáhající profese. Zde jsem vycházela z kapitoly, psychologická problematika zdravotně postiţených. Struktura práce a její členění do kapitol vychází z metodologického hlediska od Bugela, Šlechtové. 10

11 1 Charakteristika zrakového postižení V úvodu práce si vyspecifikujeme zrakové postiţení, jeho příčiny, rozdělení a to z důvodu provázanosti s tématem této absolventské práce. Je třeba vymezit situaci, za jakých okolností se jedná o osobu se zrakovým postiţením. Kaţdý z nás si pod tímto pojmem představíme postiţení nebo ztrátu zraku a samozřejmě s tím spojená úskalí provázená po celý ţivot. Kdyţ se setkáme s takovým člověkem, vyvolává to v nás lítost a určité obavy z nepříliš hodnotného ţivota. Domnívám se, ţe člověk se zrakovým postiţením o nic takového zrovna nestojí. Co si lze představit pod tímto postiţením? Jedná se o pokles, popřípadě ztrátu schopností vnímat svět zrakem. Všeobecně se uvádí, ţe zrakem je moţné se podílet na vnímání přibliţně aţ osmdesáti procenty. (Kudelová, Květoňová 1996: 3) Kaţdý si pod kvalitou lidského ţivota a jeho smyslem představuje úplně něco jiného. Co se týká charakteristiky zrakového postiţení, tak terminologie není doposud jednotná, jeţ by tento typ postiţení definovala. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 37) Dle Finkové, Ludíkové a Růţičkové (2007: 37) je za jedince se zrakovým postiţením chápána osoba, která trpí oční vadou či chorobou, kdy po optimální korekci má stále zrakové vnímání narušeno natolik, ţe mu činí problémy v běţném ţivotě. Mezi znaky poruchy zrakové percepce patří například nenavázání očního kontaktu, přílišné mrkání nebo krátkodobé udrţení pozornosti. (Kudelová, Květoňová 1996: 6) Jak uvádí Finková, Ludíková, Růţičková (2007), zrakové postiţení se člení do několika kategorií, a to dle Světové zdravotnické organizace, slouţící i pro účely posudkového lékařství: střední slabozrakost silná slabozrakost těţce slabý zrak praktická nevidomost úplná nevidomost 11

12 1.1 Terminologie, rozdělení zrakového postižení - nevidomosti V této podkapitole stručně vymezím pojem nevidomosti, protoţe cíl práce se zaměřuje na nevidomé děti ve starším školním věku. Jedná se o nejtěţší stupeň zrakového postiţení. Při nevidomosti je většinou zachována schopnost rozlišení světla a tmy. Těmto osobám schází tvarové vidění. Jen velmi zřídka se setkáváme s úplnou neschopností zrakového vnímání. Tito lidé se neobejdou bez zvláštní péče a úpravy ţivotních podmínek. (Vágnerová 2004: 199) Nevidomí mívají horší postavení sociálního pochopení vzhledem k různým situacím, při kterých jim schází zkušenosti. Zatlačování očí, grimasy v obličeji a kývavé pohyby lze označit jako zvláštní projevy nevidomých dětí vznikající z nemoţné zrakové kontroly. Tlačením očí zřejmě vznikají počitky vyvolávající stimulaci. (Kudelová, Květoňová 1996: 14) Vznik smyslových postiţení je třeba rozlišovat na vrozené postiţení, jeţ ovlivňuje vývoj dítěte a jedinec je na svůj handicap adaptován a získané postiţení, představující psychické trauma člověka, uvědomujícího si, co ztratil. Rovněţ z toho vyplývá i odlišný průběh rozvoje poznávacích procesů. (Vágnerová 2004: 199) Finková, Ludíková, Růţičková (2007: 41-42) uvádí vymezení nevidomosti: Kategorie nevidomosti Vymezení Praktická nevidomost Pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60, nebo je poškozeno zorné pole v rozmezí 5-10 stupňů Skutečná nevidomost Plná nevidomost Pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60-světlocit, nebo poruchou zrakového pole pod 5 stupňů Světlocit s chybnou světelnou projekcí aţ do ztráty světlocitu (amauróza) Tabulka č. 1 Škála nevidomosti 12

13 Zrakové postiţení je moţné členit i podle jiných kritérií, ať uţ z hlediska etiologického, délky trvání zrakového postiţení anebo doby vzniku: osoby s vadou funkční či orgánovou (etiologické hledisko) vymezení postiţení na akutní, chronické či recidivující (délka trvání) osoby se zrakovým postiţením získaným nebo vrozeným (doba vzniku) (Finková 2011: 16) 1.2 Příčiny vzniku nevidomosti Nevidomé osoby jsou povaţovány za osoby s nejtěţším stupněm zrakového postiţení. Jsou vymezovány tři typy nevidomosti, které jsou uvedené v předcházející podkapitole. Nejčastější příčinou vzniku nevidomosti je poškození plodu v těle matky vlivem různých pohlavních chorob, drogové závislosti matky nebo vlivem úrazu matky v těhotenství. Důleţitou roli v tomto stupni postiţení sehrává genetika anebo předčasné narození dítěte s komplikacemi. Do této kategorie příčin lze zahrnout i dispozice vedené ke zhoršení zraku aţ do nevidomosti. Patří sem všechny věkové skupiny. (Finková 2011: 17) K dalším příčinám ztráty zraku se řadí různá onemocnění a úrazy. (Michalík 2011: 280) Nejčastěji zrakové vady vznikají vlivem dědičnosti nebo následkem infekčního onemocnění, ale rizikovým faktorem bývá i předčasný porod. (Kudelová, Květoňová 1996: 6) V praxi se převáţně setkávám s nevidomými lidmi, kteří svou vrozenou nevidomost získali právě při komplikacích u předčasného narození. 13

14 2 Specifika dítěte se zrakovým postižením Na dítě jsou kladeny dalece větší nároky na začlenění mezi zdravou skupinu v běţné škole, neţ ve speciální škole. Daleko náročnější je to i pro rodiče, kteří musí zvládnout s dítětem náročnou přípravu do školy, ale také se snaţit o vyuţití volného času, buď nějakými zájmovými krouţky, anebo se dítěti musí sami plně věnovat. Potřeby zrakově postiţeného dítěte chápeme zejména jako potřeby psychické, které vytvářejí předpoklad pro edukaci, ale nelze opomenout naplnění i potřeb biologických. Je moţno charakterizovat čtyři základní okruhy: určitá míra stimulace dostatek vnější, smysluplné struktury vytvoření kladného a trvalého vztahu k jedné osobě identita, vycházející od základní role v dyádě dítěte V případě neuspokojování potřeb dochází k psychické deprivaci. (Květoňová-Švecová 2004: 77) U nevidomých dětí je v popředí vývoj jiných smyslů, a to sluchu, hmatu, čichu a chuti. Obtíţně se orientují v neznámém prostředí. Jejich pohyb a aktivity s ním spojené jsou omezeny. Je vhodné, aby hmatové a zrakové informace přicházely najednou. Dále je třeba rozvíjet pozornost, paměť a myšlení především komunikací. Komunikace jako taková, je pro zrakově handicapovaného velmi důleţitá. Nevnímá neverbální zrakové signály, z čehoţ vyplývá, ţe tito lidé zůstávají závislí na ostatních. (Květoňová-Švecová 2004: 78-81) Zde bych ještě uvedla pár pravidel, které Keblová (2007) povaţuje za důleţité. Při styku s nevidomými mějme na paměti: ţe nevidomí jsou zcela normální lidé (výjimeční, inteligentní i méně nadaní) při setkání s takovým člověkem se chovejte přirozeně a nenuceně vyvarujte se projevu soucitu (nestojí o to) nevidomého, kterého znáte, pozdravte vţdy první a k pozdravu připojte i jeho jméno při vstupu do místnosti se dejte zřetelně poznat, tichý pohyb působí nepříjemně neprojednávejte jeho věci s průvodcem, ale s ním (průvodce doprovázínezastupuje) v nevlídném prostředí má zhoršenou orientaci (nabídka pomoci) zhoršená orientace při vstupu do dopravních prostředků 14

15 pomoc v orientaci ve stravovacích zařízeních při delším doprovázení nevidomého mu popište hlavní rysy okolí, při popisování není třeba se vyhýbat optickým dojmům a barvám (Keblová 2007: 100) Tato tvrzení mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy jsem se osobně setkala s několika zrakově postiţenými dětmi. I kdyţ všichni měli stejnou diagnózu nevidomost, kaţdé dítě svůj handicap vnímalo a proţívalo jinak. Pro zrakově postiţené dítě má nejdůleţitější význam hmatové vnímání. (Květoňová- Švecová 2004: 87) Při osobním setkání se s vámi přivítají podáním ruky. Uţ to jim napovídá podle kůţe, zda se setkali s mladým nebo starým člověkem. Reagují na hlas, tón hlasu a výšku hlasu. Co mne nejvíce překvapilo, kdyţ jsem dívku pochválila, ţe jí to sluší a ona mně odvětila: Já vím, tak jsem si to přála. Ten moment jsem si uvědomila, ţe se vlastně nikdy v zrcadle neviděla, tak jak mohla odpovědět, ţe si to tak přála? Zde bych chtěla vyzdvihnout synchronizaci dítěte s handicapem a pečující osoby. Dívka to tak chtěla, matka to dle jejího přání udělala a výsledek se dostavil. Velmi důleţitý je rozvoj sebeobsluhy. Je třeba ovládat základní osobní hygienu. Nejdříve nutno začít mytím rukou, naučit se pouštět vodu, pouţívat zubní kartáček a vštípit si, kde mají v koupelně jednotlivé věci místo. S celkovou tělesnou hygienou je skloubeno i mytí vlasů, ale nelze opomenout i další vymezení schopností zvládání základních ţivotních potřeb, a to orientaci, komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, osobní aktivity, péče o domácnost, podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Hra, u níţ dochází k nenásilnému z automatizování některých pohybů či nácviku různých zásad, je jak u všech malých dětí, tak u zrakově postiţených, nenahraditelným prostředkem pro rozvoj jejich osobnosti. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 96) Hry lze dělit na zrakové, sluchové, čichové, chuťové, řečové, hmatové, na prostorovou orientaci a samostatný pohyb. Jedná se o: hry s reálnými předměty, coţ jsou předměty denní potřeby hry s hračkami, připomínající reálné předměty hry s jinými hračkami, rozvíjející oblasti pro sebeobsluţnou činnost hry slovní rozvíjí slovní zásobu, myšlení, komunikaci (Finková, Ludíková, Růţičková 2007: 98) 15

16 Neméně důleţité je zachovávat slovní komunikaci. Jednak při výběru oblečení, při samotném oblékání a svlékání, rozlišení rubu a líce, levé boty od pravé. Další základní potřebou je stravování. Učí se drţet jídlo, jíst pomocí lţíce a později s příborem. Prostřednictvím různých indikátorů denní potřeby se naučí správně pít a nalévat tekutiny. Kdyţ je dítě zapojeno do domácnosti, i zde by mělo mít určité povinnosti, jako třeba vynesení odpadkového koše nebo uklízení nádobí. (Finková, Ludíková, Růţičková 2007) Ani nejkvalitnější pomůcky nelze srovnat s běţnými základními prostředky zdravých lidí. Handicapovaní obecně uvádějí, ţe není příjemné celý ţivot poslouchat slovo pomáhat, ale jde jim především o podporu. Alespoň to uvádí v praxi. 2.1 Percepce u dítěte se zrakovým postižením Nedostatky zrakového vnímání mají rušivý vliv na vytvoření adekvátních reakcí na zrakové podněty a na rozvíjení poznávacích schopností. (Monatová 1995: 73) Vţdy jsem slýchávala, ţe nevidomé osoby mají údajně více rozvinuté jiné smysly. To ovšem tito lidé vyvracejí a tvrdí, ţe na zrakový vjem se nemůţou spolehnout, a z tohoto důvodu maximálním způsobem vyuţívají jiných smyslů, a to lépe a citlivěji. Záleţí samozřejmě na faktu, od kdy je dítě nevidomé. Nevidomost můţe být vrozená nebo získaná. Mezi příčiny vrozené nevidomosti patří poškození plodu, dědičnost, infekční a pohlavní nemoci matky a jiné. K příčinám vzniku slepoty získané se řadí různé vady, nádory, úrazy. Vnímání smysly je podstatou poznání. Je nutné, aby se dítě od nejútlejšího věku učilo správně slyšet a vnímat hmatem. Jednou z metod vyuţívaných při podpoře soběstačnosti u nevidomých můţe být podpora za pomoci asistenčního psa. (Květoňová-Švecová 2004) U smyslového postiţení napomáhá pes k překonávání zábran. Podílí se na větší soběstačnosti, nezávislosti a taky bezpečnosti. Na psa z výcviku lze poţádat o příspěvek na zvláštní pomůcku vzhledem k její cenové nákladnosti. Oprávněná osoba musí být starší 15 let a projít kladným posouzením u lékařské posudkové komise. Dovednosti zrakově postiţených dětí je třeba rozvíjet na základě i jiných funkcí jako jsou rozvoj čichu a chuti, rozvoj řeči, nácvik orientace a samostatného pohybu, nácvik sebeobsluhy, o nichţ se rovněţ zmíním v následujících kapitolách. 16

17 2.1.1 Sluchové percepce u dítěte Pro rozvíjení dobré orientace v prostoru a celkové mobility je důleţité poslouchání. To, ţe intenzita zvuku je dána vzdáleností původu zvuku, se dítě naučí opakováním stejných sluchových počitků. Postupně se dítě naučí poznávat rozdíly v situacích na ulici, kdy se auto vzdaluje a kdy přibliţuje, různé zvuky, padající předměty. Podle hlasu člověka odhadne, zda se jedná o dítě nebo starší osobu, jakou má náladu. Pro orientaci a mobilitu je sluch nepostradatelný. Doporučuje se zaměřit na rozeznávání původu zvuku, naslouchání zvukům při pohybu, rozlišování zdrojů zvuku a určování pořadí zvuků. Provádí se sluchová cvičení na různých místech v parcích nebo kde je veřejná doprava. K sluchovému vnímání prostoru vyuţívají přímý zvuk nebo ozvěnu. Mezi přímý zvuk patří například hlasy a zvuky v přírodě, dupot, šelesty vznikající pohybem předmětů. Odraţený zvuk pomáhá poznat překáţku. V prostoru bez hluku si potřebný zvuk vytváří uměle lusknutím prstů, tlesknutím. Podle povahy vnímání rozlišujeme osoby se zrakovým postiţením na typy hudební, které se řídí sluchem a typy technické, u kterých převaţují vjemy hmatové. (Potměšil, Urbánková 1999: 6-7) Hmatové vnímání Mezi nejdůleţitější smysly zrakově postiţeného dítěte patří hmat, kterým poznává vnější svět. Zaměřuje se na poznávání tvaru a velikosti předmětů, jejich vlastností (tvrdost, hladkost, drsnost, měkkost), učí se poznávat teplotu, vlhkost a hmotnost. Při jeho nácviku je nutné pamatovat, ţe části pokoţky nejsou stejně citlivé. Příliš silným tlakem na kůţi nevzniká přesný hmatový dojem, při pomalém pohybu po kůţi se vnímání stává přesnějším. K vytvoření správné představy o předmětech a prostoru je nezbytný přesný slovní popis. Modelování je vhodnou technikou pro výcvik hmatu. Obratnost prstů a snaha pouţívat hmat jsou nezbytné předpoklady ke čtení Braillova písma a reliéfních obrázků. Vzhledem k tomu, ţe jsou ruce důleţitým nástrojem hmatového vnímání, třeba je ošetřovat a udrţovat. Důleţitý je i výcvik hmatu na nohou. (Keblová 2007: 31) 17

18 2.1.3 Rozvoj čichu a chuti Mezi další důleţité vjemy pro zrakově postiţené patří čich a chuť. Ve zdravém rozvoji dítěte hraje svou roli vůně matky. (Müller 2007) Při rozvíjení čichu se dítě učí podněty rozpoznat, stanovit jejich původ, intenzitu, lokalizovat je. Při rozvíjení chuti musí dítě znát druhy chuti, její intenzitu a původ. (Keblová 2007: 32) V současné době je skutečně prokázáno mínění, ţe jiné smysly při zrakovém postiţení nejsou lépe vyvinuty, a proto bychom se jim při výcviku těchto smyslů měli více věnovat a rozvíjet je Rozvoj řeči Svou soběstačnost si dítě ukotvuje prostřednictvím řeči a osvojením komunikačních dovedností. Komunikace a rozšiřování slovní zásoby, vytváření představ, je pro rozvoj řeči dosti zásadní. Při zpodobňování různých pojmů, je základem osvojení podrobný popis. Podstatnou součástí učení dítěte při rozvoji řeči nemůţeme opomenout neschopnost uvědomění si postoje těla zaujímaného k osobě, s kterou mluví a která naslouchá. (Keblová 2007: 33) Ze své praxe mohu potvrdit, ţe při komunikaci s dítětem zrakově postiţeným, stojím k němu obrácená čelem a mluvím na něj tak proto, aby mi dobře rozumělo. Také je důleţitá správná artikulace a výslovnost. Tito lidé jsou závislí na naší kvalitní, srozumitelné komunikaci a popisu. Bez toho aniţ bychom nevidomému dítěti poskytli mimořádný nácvik, není schopno základní sebeobsluhy. (Monatová 1995: 86) Rozvoj estetického vnímání Estetické vnímání se zejména rozvíjí při hudebních činnostech a výtvarných projevech. Hudební výchova má pro děti velký význam, protoţe napomáhá rozvíjet sluchové vjemy. Nadání pro rytmus a hudební sluch formují předpoklady pro hru na hudební nástroje. U zrakově postiţených dětí je hudebně pohybová oblast orientována na rozvíjení přirozených pohybů. (Keblová 2007: 33) Odborníci tvrdí, ţe tyhle děti jsou schopny ztvárňovat pohyb co nejjednodušším způsobem. Ve skutečnosti jsem se přesvědčila o pravém opaku, kdy mně nevidomé dítě 18

19 zatančilo jako Michael Jackson. Byla to neskutečná podívaná a v tomto případě mohu jen konstatovat, ţe výjimka potvrzuje pravidlo. Nesmíme opomenout výtvarné projevy, které rozvíjejí představivost a upevňují představy nevidomého dítěte. Při výtvarných činnostech zrakově postiţené dítě pouţívá pomůcky a potřeby přiměřeného druhu a stupně jeho zrakového postiţení. Nevidomé děti kreslení nahrazují zobrazováním na kolíčkové kreslence a na speciálních kreslenkách pro nevidomé. (Keblová 2007: 34) Důleţitou sloţkou výtvarné výchovy je u zrakově postiţeného dítěte čtení plastických obrázků a modelovací práce. Barvy si představuje za pomoci substitutivního vylíčení na principu slovních, senzorických a citových spojení. (Keblová 2007: 34) V případě, ţe není ohroţen zdravotní stav zrakově postiţeného dítěte, mělo by se zúčastňovat aktivit se zdravými vrstevníky, za předpokladu, ţe si je vědomo rozdílu mezi ním a jimi. (Keblová 2007: 35) 2.2 Edukace dítěte se zrakovým postižením Emoce působící na kognitivní výkony mohou být pozitivní nebo negativní. Vyjadřováním svých pocitů se učí emocím. Procesy vlastní zkušenosti a sebenalezení jsou dalšími důleţitými předpoklady pro získání pozitivního utváření osobnosti. (Vítková, Řehůřek 1999: 85) Sociální učení bylo ovlivněno humanistickým chápáním obrazu člověka. Vychází z obrazu člověka jako zdravé a tvořivé osobnosti. Dle Maslowa a Rogerse patří k základním potřebám člověka potřeba sounáleţitosti, jistoty a sociálního uznání. Vše je obsaţeno v jádru výpovědi veškerého lidského bytí jako důstojnost člověka je nedotknutelná právo na svobodný rozvoj, pokud tomu nebrání jiné poškození svoboda víry, svědomí, vyznání svoboda vyjadřování názorů (Vítková, Řehůřek 1999: 86) Zabezpečení základních potřeb člověka, zachování mezilidských práv a dodrţení všeobecného vzdělávacího programu a vzdělávacího programu pro zrakově postiţené, je základem pro naše hodnotová rozhodnutí, z kterých se dají definovat výchovné cíle podpůrné koncepce sociálního učení. (Vítková, Řehůřek 1999: 86) 19

20 Opírající se určení specifických vzdělávacích potřeb o různý stav podpůrných potřeb, které se týkají individuálních biogenetických předpokladů dítěte, ovlivňují a zvýrazňují strukturu osobnosti s jejími psycho-fyzickými předpoklady. Je třeba stanovit individuální podmínky prostředí, proto určení specifických potřeb je zaměřeno na vztah k prostředí dítěte. (Vítková, Řehůřek 1999: 87) Utváření osobnosti spočívá na základních výchovných principech: vytváření hodnot tvorba citů vytváření zdrojů pěstování vůle Podpůrné oblasti: zrakové postiţení chování postoj a způsoby chování sociálního prostředí těţkosti v kaţdodenním ţivotě (Vítková, Řehůřek 1999: 88) Diskriminující způsoby chování, stigmatizující postoje a předsudky společnosti, mohou u zrakově postiţených dětí vyvolat pocity úzkosti, psychického stresu a různé obavy. Z vlastních zkušeností a z reakce okolí si v průběhu procesu vývoje zrakově postiţené dítě stále častěji uvědomuje, ţe je jiné. (Vítková, Řehůřek 1999: 81) Vymezení pojmu integrace a inkluze Začleňováním jednotlivých částí do jednoho celku hovoříme o integraci. Jde o řešení problematiky souţití intaktních jedinců s lidmi se zdravotním znevýhodněním. V praktickém řešení problematiky integrace lze vyuţít dva základní směry: asimilační směr integrace integrace záleţitostí znevýhodněných osob, vyjádření vztahu k hodnotovému systému společnosti, akceptuje předpoklad, ţe chování a jednání majority je správné integrace zastupuje ztotoţnění se minority s identitou majority 20

21 základní podmínkou integrace je přijetí psaných i nepsaných norem existence majoritní společnosti, začlenění znevýhodněných lidí do institutů majority intaktních adaptační směr integrace integrace je společným problémem lidí postiţených intaktních, je zaloţena na harmonizaci vztahů a partnerství mezi všemi zúčastněnými integrace je nová hodnota, která vychází ze vzájemného přijetí a pochopení hodnot majority i minority (Novosad 2009: 24-25) Přístup inkluze je uplatňován tehdy, kdy zdravotně znevýhodněné dítě je od prvopočátku umístěno do běţné školy s intaktními ţáky s jakýmkoliv postiţením. Není rozhodující, v jakém rozsahu dítě s postiţením zvládne učivo, ale zda ve třídě převaţují pozitiva nad negativy. Inkluze se nezíská zásluhou či výhodou, ale dítě má na tento přístup právo, pokud pro dítě není lepší variantou speciální vzdělávání. K inkluzi napomáhají kvalitní kompenzační a edukační pomůcky, bezbariérové prostředí, individuální pedagogická péče a pomoc asistenta a postoje veřejnosti, ale i méně ţáků ve třídách. (Novosad 2009: 26) Takto začleňované děti nerady slyší, jací jsou chudáci, zejména od starších osob. Anebo naopak jim vrstevníci takzvaně podráţí nohy, eventuálně je i zesměšňují. Jsou si vědomy i situace, ţe se nikdy nestanou řidiči motorových vozidel či skútru. Maximálně mohou vyuţít pomůcky pro volný čas a sport v cyklistice. Jedná se o tandemové kolo, které stejně nelze provozovat samostatně. Zde se potvrzuje skutečnost, ţe se nevidomí vzhledem ke svým omezeným moţnostem, hůře zapojují do společnosti. 2.3 Socializace handicapovaných dětí Na dosaţení značné úrovně socializace handicapovaných dětí má podíl celá společnost, a to nejen rodinné prostředí, ale i veřejné instituce pro postiţené děti. Socializace znamená schopnost zapojení se do společnosti, ale pro nevidomé dítě je nutné posouzení moţností uplatnění k jakému stupni socializace můţe dospět. (Monatová 1995: 29) 21

22 Jak uvádí Novosad (2009: 21-23) socializace nebude nikdy u zdravotně postiţených osob stejná a z tohoto důvodu lze rozlišit základní stupně socializačního procesu: integrace adaptace utilita inferiorita (segregace) Integrace předpokládá úplné začlenění handicapovaného do společnosti zdravých lidí. Je to myšleno jak výchovou, tak vzděláváním a posléze uplatněním na trhu práce a při společenském souţití. Osoba je nezávislá a samostatná, nevyţaduje mimořádný přístup společenského prostředí. Niţším stupněm socializace je adaptace. Jedná se o schopnost postiţeného přizpůsobovat se společenským podmínkám. Z jeho schopností a potřeb vyplyne, zda se dovede včlenit jednak mezi ostatní postiţené, ale i mezi zdravé lidi. Do této úrovně socializace se právě řadí nevidomí. Utilita je ještě niţším stupněm socializace a znamená sociální upotřebitelnost postiţeného, poněvadţ je ve vývoji omezen. Člověk není samostatný a je závislý na jiných lidech. Je moţná částečná socializace, nelze ţít samostatně. Nejniţší fáze socializace je inferiorita, jedná se sociální nepouţitelnost s vyčleněním ze společnosti. U těchto osob je charakteristická úplná nesamostatnost, vyţadující pomoc při zajišťování nejzákladnějších potřeb. Stojí za zmínku, ţe nebyly vytvořeny ţádné sociální vztahy a dochází k vyloučení ze společnosti. Výše uvedené stupně socializace je moţné pokládat za rámcové, protoţe nenaplňují moderní trendy v podpoře osob s postiţením. Stejného stupně socializace nemusejí dosáhnout jedinci se stejným typem postiţením. (Novosad 2009: 23) Výrost, Slaměník (2008: 50-54) rozlišují také několik stupňů socializace. U primární socializace je hlavním činitelem rodina, jejímţ prostřednictvím jsou dítěti vštěpovány základní návyky. Dítě je vedeno ke společenskému ţivotu v přirozeném prostředí a učí se respektovat poţadavky rodičů. Za sekundární socializaci povaţují zkušenosti dětí s vrstevnickými vztahy, kde se řadí vztahy s rodiči, sourozenci, učiteli, 22

23 přáteli, jeţ nejméně ovlivňují fungování v dospělosti. Dalším typem socializace jsou masmédia. Ty mají velký vliv na chování pozorovatelů. Omezení reakce určitým způsobem a moţnosti získání sociálních zkušeností je důsledkem těţkého zrakového postiţení. U ostatních lidí můţe nevidomý člověk vzbudit i záporné reakce, které mohou vyvolat nestandardní chování. Zrakové postiţení osob značně ovlivní neverbální komunikaci, vnímání a orientaci v neznámém prostředí. (Vágnerová 2004: ) V rámci socializace je zátěţovým obdobím volba povolání a přechod ze školy do zaměstnání. (Keblová 2007: 17) U lidí se zdravotním znevýhodněním se v socializačním procesu objevují určité problémy, mezi něţ lze zařadit osamělost, jeţ je důsledkem nesouladu v osobních vztazích. Jde o subjektivní zkušenost. (Matoušek 2010: 101) U socializace bych chtěla potvrdit skutečnost, ţe nejvíce záleţí na utváření vztahů. Jedná se o vztahy k rodičům, sourozencům, ale i k ostatním lidem. To má velký význam u postiţených dětí, které jsou přizpůsobivé začleňování do společnosti. (Novosad 2009: 21) Některé způsoby chování ovšem nevnímají Dítě v procesu integrace Nástup do mateřské školy a posléze základní školy je pro zrakově postiţené dítě velkou psychickou zátěţí. Na dítě jsou kladeny velké nároky a poţadavky nejen z hlediska výuky, ale i kvůli prostorové orientaci. Je nutné ještě před nástupem do těchto zařízení mít moţnost se s prostředím několikráte obeznámit. Získá tak jistější pohyb a zvýší si sebedůvěru. (Keblová 2007: 23) Pro dítě bude i velkou zátěţí myšlenka nad situací, jak ho přijmou jeho spoluţáci, zda nebude v jejich očích bráno jako přítěţ pro celý kolektiv a aby se nedostalo do stavu, kdy mu bude vyčítána větší péče ze strany pedagoga Spolužáci v procesu integrace Doposud získaná praxe z obvyklých mateřských a základních škol je taková, ţe kladný výsledek společné výchovy a vzdělávání dětí postiţených a zdravých významně 23

24 podmiňuje pedagog, zejména tím, ţe vytvoří vztahy vzájemné tolerance, porozumění a pomoci. (Keblová 2007: 23) Velmi důleţitý je způsob, jakým učitel děti obeznámí se skutečností, ţe k nim do třídy přibude handicapovaný ţák. Podstatným krokem je vytvoření pozitivního prostředí a příprava na příchod budoucího kamaráda. Pro mnohé je vše z počátku nepochopitelné, obzvláště chování a přístup nevidomých dětí k ostatním. Domnívám se, ţe je kladen důraz na rodiny ţáků z integrovaných tříd, aby i doma působili na své děti určitým vysvětlováním a objasňováním situace a pozice nevidomých dětí. Lépe to pochopí názorným způsobem, a to formou her (např. na slepou bábu, nebo na piráty), při nichţ si musí zakrýt oči a umět se pohybovat v prostoru bez vidění. Spoluţáci by měli být vhodnou formou upozorněni na přiměřené chování a způsoby komunikace s postiţeným dítětem, ať uţ jde o průběţné informování o aktivitách ve třídě, či podpoře k různým činnostem. (Keblová 2007: 24) Vzájemná informovanost by měla být samozřejmostí Učitel v procesu integrace Začleňování postiţeného dítěte do běţného systému výchovy a vzdělávání vyţaduje určité nároky ze strany učitele běţné třídy. Jde především o získání základních informací o specifikách vývoje zrakově postiţených dětí a o metodice jejich výuky. Dále je třeba návaznosti úzké spolupráce s rodiči zrakově postiţeného dítěte a vytvoření příznivého klimatu ve třídě, ale i snahy o zajištění základního vybavení kompenzačními pomůckami. (Keblová 2007: 25) Dle mého názoru, je s pomůckami asi největší problém. Vzhledem k jejich nákladnosti a náročnému osvojování práce s touto technikou, je poněkud větším problémem, neţ se jeví. Přístup k nevidomým dětem má pedagog moţnost nastudovat v literatuře nebo získat určité informace ve speciálně pedagogických centrech. U funkčnosti pomůcek je dosti podstatné, aby se v nich z části orientoval i vyučující. Samozřejmostí by měla být znalost Braillova písma, pokud jde lektorovi o bliţší navázání kontaktu s dítětem. Nelze opomenout i kontakt s rodiči dítěte. Tento způsob integrace se přiklání k alternativní výuce, jeţ funguje na principu partnerského přístupu k dětem a respektu k jejich osobním poţadavkům. Jsou specifické v těch směrech, které vyţadují právě ţáci v integrovaných školách. Jedná se hlavně o vztahy mezi ţáky a učiteli, vztahy mezi školou a rodinami ţáků, ale i o organizaci a metodách vyučování. (Keblová 2007) 24

25 3 Rodina dítěte se zrakovým postižením Rodiny s těmito dětmi plným právem obdivuji. Cením si jejich trpělivosti, péče a porozumění. Vlastně těmto osůbkám nahrazují zrak. Při setkání s nimi by bylo vhodné je ocenit, pochválit, jak vše zvládají. Procházejí velmi nesnadným obdobím. Pro rozvoj dítěte slouţí pracovní aktivita. Hlavní aktivitou dítěte v předškolním věku je hra. V poznatcích a šikovnosti jsou četné rozdíly vyskytující se u dětí s poškozeným zrakem. Poměry v rodině jsou pro speciálního pedagoga pracujícího s dětmi se zrakovým postiţením v jakémkoli věku, velmi podstatné. Za hodnotný přínos do celého ţivota člověka je povaţováno dobře proţité dětství. (Květoňová-Švecová 2004: 92) Pro dítě je velmi důleţitá pomoc rodičů při domácí přípravě. Dále by k ní měli vytvořit dobré podmínky, a to nejen vhodným místem a prostorem pro pomůcky a učebnice, ale především odpovídajícím nábytkem, stolem a ţidlí, z důvodu vadného drţení těla, protoţe tyto děti k tomu mají sklon. Ze strany rodičů je při výchově podstatné dodrţování stanovených pravidel denního reţimu, kde je nutné myslet i na práci ve škole, na domácí přípravu, odpočinek, pobyt na čerstvém vzduchu, na jídlo, spánek i zábavu. (Keblová 2007: 22) V dalších kapitolách jsou blíţe specifikovány reakce rodičů a sourozenců postiţeného dítěte, procesy integrace, jednak ve vztahu ke spoluţákům, ale i ve vztahu k vyučujícím. 3.1 Péče o děti se zrakovým postižením O tomto tématu se uţ delší dobu diskutuje. Zřejmě je vše provázáno i změnami v sociální sféře od Nemalou část populace představují handicapovaní jedinci. Handicap má dopad nejen na postiţeného kvůli omezení jeho samostatnosti, ale i na jeho rodinu vzhledem k vyţadující zvýšené péči a v neposlední řadě i na společnost kladoucí mimořádné nároky na finanční zabezpečení. (Monatová 1995: 9) A to je skutečně nemalé. Při stanovených cenách jakýchkoliv kompenzačních pomůcek je nemyslitelné, aby si lidé tyto potřeby hradili sami bez přispění státu. Na mnohé pomůcky by z finančních důvodů nedosáhli. Právě výše zmíněné socializační hledisko je velmi důleţité pro rozvoj osobnosti. Velkým důleţitým aspektem je mít neustále přehled o vývoji techniky, a to nejen pro 25

26 zrakově postiţené. Děti vyuţívající této techniky mají daleko větší přehled a orientaci, jiţ si vypěstují na základě rozvíjení jiných smyslů. Tyto smysly jsou pro ně nenahraditelné. Je třeba také uvést zmínku o odvráceném pohledu na problematiku dětí s postiţením, a to v případech kdy je zdravotní stav dítěte závaţný a rodina nezvládá péči nebo dítě odmítá z různých důvodů přijmout. Je nutné umístění v kojeneckém ústavu, eventuálně v dětském domově. (Květoňová-Švecová 2004: 21) V následujících podkapitolách bych chtěla podtrhnout důleţitost péče rodiny, zdůraznit potřeby dítěte se zrakovým postiţením a poukázat na dopad vývoje u takového dítěte. 3.2 Péče rodiny Pojem dítě není miniaturou dospělého. Při narození dítěte s postiţením je to nejen pro rodiče velkým zklamáním, ale také stresem a zátěţí. Jde o novou situaci, na kterou nebyli připraveni. Těţce se i vyrovnávají s nepřízní osudu. (Květoňová-Švecová 2004: 9) Snaha dnešní společnosti je tyto děti integrovat do běţných základních škol, nikoliv speciálních. Mnozí rodiče se k této integraci přiklánějí, ale najdou se i takoví, kteří jsou názoru, ţe mezi svými je jim lépe. Mají na mysli chování spoluţáků vůči sobě, lepší vybavení speciálních škol. Má to samozřejmě i stinné stránky, jako je například niţší dostupnost těchto speciálně zaměřených škol, které jsou převáţně ve velkých městech a pro mnohé děti špatně schůdné, z čehoţ plyne, ţe musí pobývat na internátě. Rodiče, ale i děti, které jsou vzájemně na sebe fixované, se s takovou realitou nemohou smířit. Proto spíše volí integraci svých zrakově postiţených dětí do běţných základních škol. Samozřejmě, toto začlenění můţe proběhnout po následné domluvě s ředitelstvím školy, jestliţe mají bezbariérově uzpůsobeny prostory ve škole kvůli orientaci pro nevidomé, zda mají k dispozici potřebné pomůcky, ale především speciálního pedagoga, který se umí orientovat v přístupu a výuce takových dětí. Z počátku začleňování do školního kolektivu je ţádoucí přítomnost některého z rodičů, která pomalu ustupuje, aţ se zcela vytratí a dítě se postupně osamostatní. Později je vhodnější přítomnost asistenta, který dítě vyučováním provází. 26

27 3.3 Rodiče dítěte s postižením Pro mnohé rodiče znamená narození potomka s postiţením něco nepředstavitelného. V danou chvíli nedokáţou celou situaci zváţit. První moment, co je napadne, je velká psychická, ale i fyzická zátěţ a stres. Nastávají obavy z nezvládnutí situace, z pocitů selhání v rodičovské roli a ztráta sebedůvěry s pocity méněcennosti. Důleţitou úlohu sehrává i společnost a její postoj k těmto rodinám. Podstatou jsou rozdílné rodičovské postoje a chování. (Vágnerová 2004: ) Proţitky a reakce rodičů postiţeného dítěte se v průběhu času mění a dělí se do různých fází: fáze šoku a popření je to první reakce na vzniklou, ten moment pro ně nepřijatelnou situaci fáze bezmocnosti nevědomost a bezradnost ze strany rodičů fáze postupné adaptace a vyrovnání s problémem rodiče zjišťují informace o vzniku postiţení, přetrvávají negativní emoční reakce fáze smlouvání získávání naděje na zlepšení, únava a vyčerpání z náročné péče fáze realistického postoje - akceptace skutečnosti a přijímání dítěte i s postiţením (Vágnerová 2004: ) Rodiče se často ptají, proč se ocitli v takové situaci zrovna oni? Jak tohle všechno zvládnou? Co na to řeknou lidé? Skončil pro ně normální ţivot? Odpovědi by měli postupně nalézat. 3.4 Sourozenci postiženého dítěte Pro sourozence je to velmi náročná role. Přijmout postiţené dítě jako rovnocenného kamaráda a zároveň přecházet do ochranitelské role. Zdravé dítě si uvědomuje odlišný přístup rodičů a je na místě vysvětlení z jejich strany, proč tomu tak je. V případě, ţe by se rodiče k tomuto problému postavili jinak, mohl by se zdravý jedinec cítit odstrčený. Je důleţité, aby rodiče svou pozorností a láskou zahrnovali všechny sourozence rovnoměrně. Velkou psychickou zátěţí pro zdravého sourozence je i reakce blízkého okolí a hlavně dětí na sourozence s postiţením. Děti mnohdy dokáţou být hodně kruté a 27

28 hlavně v období adolescence. V tomto stadiu si hledají vlastní identitu. (Vágnerová 2004: 169) 3.5 Rodina zrakově postiženého dítěte z hlediska poradenství Co se týká oblasti poradenství, toto téma je velmi obšírné, ať uţ v odvětví medicíny, školství anebo sociálních sluţeb. Lékaři jsou prvními osobami, které nás informují o zdravotním stavu. S poradenstvím ve školství se snad setkal kaţdý. Jedná se o různá nařízení, vyhlášky a zákony. Speciálněpedagogické centrum pro ţáky se zrakovým postiţením je nejdůleţitějším poradenským zařízením, zaměřujícím se na oblast vzdělávání. Sluţby jsou poskytovány formou návštěv u klientů v přirozeném prostředí nebo ambulantně. (Ludíková. Kozáková 2012: 7) Neopomenutelnou oblastí v ţivotě osoby se zrakovým postiţením a jeho pečující osoby, je oblast sociálních sluţeb. Z hlediska práce a sociálních věcí jsou nejdůleţitějšími platnými dokumenty: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů Dle mého názoru, právě zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením není znám veřejnosti v dostatečné míře, a proto bývá často zaměňován s vyhláškou č. 182/1991 Sb., o sociálním zabezpečení. Ještě ani lékaři si nezvykli na nová kritéria zákona a uţ jsou v tomto zákoně prováděny změny. Ztotoţňuji se s názorem Novosada (2012: 29), ţe nárok na pomůcky mají mít osoby se zdravotním postiţením z důvodu svého zdravotního stavu a ne z důvodu hmotné nouze. Dále se zmiňuje o zjišťování majetkových poměrů a vybavení domácností, jeţ je zaloţené na posouzení úředníka. Moje zkušenost z praxe potvrzuje domněnku přiznávání pomůcek na základě zdravotního stavu. Co se týká dokládání majetkových poměrů, tak ty se zkoumají pouze u ţádosti o příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Praxe ovšem potvrzuje, ţe pokud si klient ţádá o pomůcku v částce vyšší neţ dvacet čtyři tisíc, doklady o majetkových poměrech a příjmy se nepoţadují. Zkoumáním vybavení domácností v tom smyslu jak je popisováno, se takto nepostupuje. 28

29 Dále bych se chtěla zmínit o organizacích pro nevidomé a slabozraké. Sluţby jsou určeny lidem se zrakovým postiţením od patnácti let, ale v určitých případech, kdy si i mladší osoby chtějí ţádat o náročnější kompenzační pomůcku nebo odstranit architektonické bariéry, mohou vyuţít sluţeb a poradenství Tyfloservisu, Tyflocentra, nebo SONSu. Sociálním sluţbám se budu dále věnovat v jedné z následujících kapitol této práce. 29

30 4 Osoba se zrakovým postižením v kontextu sociální práce Sociální práce není jediným nástrojem podpory či pomoci lidem se zdravotním postiţením. Význam bývá někdy přeceňován, jindy zase nedoceněn. Při vycházení z jednotlivých rovin sociální práce jako praktické činnosti samostatné profese vědního oboru vzdělávací disciplíny má z nich kaţdá svou rovinu praxe a specifický předmět činnosti. Pro praxi i teorii je důleţité uváţení souvislosti, ţe kaţdá osoba s postiţením není začleněna do cílové skupiny sociální práce jako praktické činnosti. (Krhutová 2013: 129) Být člověkem se zdravotním postiţením, neznamená automaticky být klientem sociální práce. (Krhutová 2013: 130) V odborných zdrojích je často opomíjená skutečnost, ţe ne kaţdý člověk se zdravotním postiţením si přeje být středem zájmu pomoci. Tito lidé a sociální pracovníci však nemusí být ani trvale propojeni. Důraz v sociální práci je kladen na empatii a schopnost se vţít do klientovy situace. (Krhutová 2013: ) I člověk se zdravotním znevýhodněním je společenská bytost, jeţ je humanizována a socializována. Značně záleţí na jeho společenském postavení, které ve společnosti zaujímá, a na tom, jak je akceptován. Na podporu fungování člověka v běţných ţivotních situacích, např. zabezpečením ekonomických a materiálních podmínek pro samostatný ţivot, poskytováním asistenčních sluţeb, výcvikem pro pohyb v přirozeném prostředí, se zaměřuje sociální rehabilitace. Cílem rehabilitace je umoţnit osobám se zdravotním postiţením dosáhnout a zachovat si optimální smyslovou, intelektovou, psychickou nebo sociální úroveň funkcí, aby byly v nejvyšší moţné míře nezávislé. Můţe zahrnovat opatření pro zajištění kompenzující ztrátu nebo absenci funkce nebo funkčního omezení. (Matoušek 2010: 100) Součástí koncepce rehabilitace je sociální práce s lidmi se zdravotním postiţením. (Krhutová 2013: 132) V případě, ţe se jedná o děti nebo mladistvé hovoříme o habilitaci. Jde o cílené postupy umoţňující zlepšování zdravotního stavu anebo prevenci zhoršování zdraví. Je to systém sociálních, zdravotnických a jiných aktivit, vedoucí k návratu kvality ţivota. Zaměřuje se na vzájemné působení člověka s jeho sociálním, fyzickým, kulturním a jiným prostředím. (Krhutová 2013: ) 30

31 4.1 Principy sociální práce Sociální práce je profesí orientovanou na řešení problémů, neusiluje o poznání nebo realizaci estetických hodnot. Základním východiskem je orientace na problémy a jejich řešení. (Navrátil 2000: 8) Doporučená pravidla pro způsoby kontaktu a komunikace vycházejí přímo z jednání s lidmi se zrakovým postiţením. Respekt lidské důstojnosti lidí se zrakovým postiţením, individuální přístup z těchto přístupů vycházejí principy pravidel. (Michalík 2011) Základními principy sociální práce jsou lidská práva a sociální spravedlnost. (Krhutová 2013: 134) V Listině Základních práv a svobod je důstojnost pouze vyjmenována, není však nikde právně definována. Výrazem respektu k lidské důstojnosti je uznání osobní nezávislosti. V ní převládá tolerance, úcta, slušnost, společenské uznání, respekt k jejich důstojnosti, sociální integrace. (Krhutová 2013: 134) Předpokladem účinného zásahu sociální práce coby profese podílejících se na tvoření ţivotních podmínek osob s postiţením podporující samostatnost jsou: znalost rozdílu mezi nemocí a zdravotním postiţením obecná znalost sloţitých podmínek ţivota lidí s postiţením specifická znalost konkrétních potřeb člověka s postiţením otevřená spolupráce s klientem se zdravotním postiţením respekt k důstojnosti člověka s postiţením orientace na kladný potenciál člověka s postiţením co můţe, co umí respekt k limitu postiţení respekt k ţité osobní zkušenosti člověka se svým postiţením znalost optimálních způsobů kontaktu a komunikace vůči lidem s postiţením schopnost propojovat obecné a specifické znalosti o zdravotním postiţení v praktických návrzích intervencí (Krhutová 2013: ) Při sociální práci s lidmi zdravotně znevýhodněnými je třeba se vyhnout riziku přejímání lékařského hlediska, které označuje tyto osoby jako sociálně mrtvé. Je nezbytné se spíše zaměřit k obhajování práv neţ soustředit zájem díky soucitu či charitě. Překáţky bránící lidem s postiţením ve společenském uplatnění je třeba v praxi brát v úvahu. U sociální práce je nutné vyuţívat princip partnerství a handicap má být 31

32 vnímán jako sociální neţ fyzické znevýhodnění. Skutečné inkluze bude dosaţeno v případě, ţe zdravotně znevýhodněným nebude odepírána pomoc, jeţ potřebují. Lidé s postiţením jsou také především lidmi, coţ není vţdy respektováno. V praxi se vychází z názoru, ţe na člověka je nezbytné nahlíţet jako na jedinečnou bytost a aţ poté k typu zdravotního znevýhodnění. Z tohoto důvodu je vhodné plánovat sociální sluţby na podkladě práv těchto osob. (Matoušek 2010: 100) Neustále převládá ideologie, ţe handicapovaní lidé jsou vykreslováni jako pasivní oběti vyvolávající soucit. Je třeba se vyhýbat nehumánním a diskriminujícím se výrazům. Rovněţ je diskriminující chápat lidi se zdravotním znevýhodněním jako ty, co potřebující pomoc vůči zdravým a normálním. (Matoušek 2010: 100) Co se týká pojetí nezávislého způsobu ţivota, lidé se zdravotním znevýhodněním jsou povaţováni za specialisty vzhledem ke svým problémům a potřebám. Programy, které slouţí těmto lidem, by měly slouţit všem kategoriím zdravotně znevýhodněným. Převzetí kontroly nad svým ţivotem značným způsobem ovlivňuje nezávislost člověka. Klademe si otázku, co vlastně přispívá k tomu, aby i osoby se zdravotním znevýhodněním se povaţovaly za nezávislé. Nezávislost zaručují sociální sluţby a individuální zdroje, umoţňující přístup ke stejným příleţitostem jak sociálním, politickým, tak ekonomickým a kulturním jako většinové společnosti. Bariéry jsou pojímány jednak fyzickými překáţkami, omezením v prostředí a psychickými překáţkami. Podle toho jak se okolí chová a zachází s lidmi s postiţením, cítí se do určité míry vyřazeni ze společnosti. Zraková postiţení nejsou z hlediska stavebního návrhu natolik komplikovaná, ale právě na jejich potřeby se v oblasti projektování staveb zapomíná. Situaci je moţné řešit nejen stavebními úpravami, ale i technickými pomůckami ve vybavení objektů občanské vybavenosti. (Matoušek 2010: ) Projevem nespokojenosti se stavem sluţeb lze vnímat svépomocné aktivity lidí s postiţením. V těchto skupinách se sdruţují lidé se stejnými potřebami a jde jim o uspokojení svých osobních potřeb. Uplatněním přirozených předpokladů jedinců k určité sociální aktivitě se rozvíjí seberealizace. Ta je u lidí se zdravotním znevýhodněním obtíţnější, protoţe k úspěšnosti vede správné rozvinutí schopností člověka s handicapem, které nezanikly kvůli nemoci či defektu. Problém seberealizace 32

33 se týká tlaku společnosti jak na vztah zaměstnavatelů k zaměstnávání těchto osob tak na úpravu škol, pracovišť, ústavů. (Matoušek 2010: ) 4.2 Cíle sociální práce Cílem sociální práce je odstraňování příčin a důsledků sociálního znevýhodnění, soustřeďující se především na společenské bariéry. Nahlíţet na člověka jako na individuální osobnost a posléze přihlíţet k typu zdravotního znevýhodnění, nám umoţňuje kvalitní praxe. Z tohoto důvodu je nutné sociální práci orientovat dle poţadavků a práv klientů. (Matoušek 2010: 99) Podle Zastrowa (dle Matoušek 2003: 13-14), jsou cíle sociální práce následující: podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, sluţby napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně rozvíjet a zlepšovat sociální politiku Nad cíly spojené s kvalitou ţivota člověka s postiţením se přímo nabízí zamyšlení. Mnohdy je propojováno s integrací do společnosti a to je vesměs myšleno do společnosti zdravých. Tato společnost se domnívá, ţe člověk s postiţením se bude cítit šťastně a spokojeně. U lidí s postiţením můţe vyvstat domněnka, jak bude zdravými jedinci přijat. V různých vědních oborech je integrace pojímána jako cíl, k němuţ lidé s postiţením směřují. (Krhutová 2013: 124) Vzhledem k tomu, ţe kaţdý člověk je jiný, je třeba kriticky zpozornět při uţití pojmu integrace ve spojitosti s kvalitou ţivota se zdravotním postiţením. Někomu je lépe mezi svými, někdo se chce zapojit do společenství zdravých a někomu to vyhovuje tam i tam. (Krhutová 2013: 125) 4.3 Specifika sociální práce s osobami zdravotně postiženými Koncepce zplnomocnění má rozvíjením moderní sociální práce se zdravotně znevýhodněnými důleţité místo. Zplnomocnění handicapovaných je činnost na jedné 33