MASARYKOVA UNIVERZITA DELFINOTERAPIE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY DELFINOTERAPIE Bakalářská práce Brno 2008 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Dagmar Opatřilová, Ph.D. Vypracovala: Petra Kosová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena a zpřístupněna ke studijním účelům... podpis

3 Děkuji PhDr. Dagmar Opatřilové, Ph.D. za vedení a cenné rady při zpracovávání bakalářské práce.

4 Obsah Úvod Syntéza teoretických poznatků Animoterapie jako podpůrná metoda Metody animoterapie Rozdělení animoterapie dle zvířecího druhu..9 2 Delfínoterapie Charakteristika terapie Využití delfínoterapie Metodika delfínoterapie Okruh indikovaných osob Autismus Downův syndrom Dětská mozková obrna Delfínoterapie jako psychopedagogická metoda Cíl bakalářské práce, metody Prezentace a rozbor kazuistických studií Vyhodnocení projektu...40 Závěr 42 Seznam literatury...43 Přílohy

5 Úvod Každý člověk se určitě setkal s příjemným pocitem, jaký v nás dokáže vyvolat přímý kontakt se zvířetem. V dnešní době se preferují především psi, kočky a koně. Tato bakalářská práce si dává za cíl přiblížit, jak na lidský organismus, a zvláště na organismus dětí s DMO, autismem, působí jiné zvíře. Delfíny řadíme mezi nejinteligentnější zvířata naší planety. Ale nebylo tomu tak vždy, velkým průlomem a poznáním byla kniha Člověk a delfín (1968) amerického vědce Johna Lillyho. Delfínoterapie je v posledních letech velmi diskutovaná metoda psychopedické korekce. Nejedná se o bezmyšlenkové hraní si nebo plavání s delfínem. Přestože je tato metoda ještě ve stadiu vývoje a výzkumu, má, jako každá metoda, vlastní etapy a metodiku. Delfinoterapie je dosud největší neznámou v rámci animoterapie. Právě tyto důvody, především neúplnost informací o terapii pomocí delfína, mě vedly k tomu, abych si dané téma zvolila. Bakalářská práce shrnuje veškeré dostupné informace, osobní zkušenosti rodičů dětí s DMO, Downovým syndromem a autismem, kteří delfinoterapii absolvovali. Pro rodiče dětí se zdravotním postižením je tento druh terapie výzvou a nadějí v léčbě jejich potomka. Rodina se nachází v nelehké životní situaci, která je vede k nekonečným otázkám, zda právě tato terapie může být prospěšná pro jejich dítě a zda je vůbec vhodná pro daný typ postižení. Jako matka zdravotně postiženého dítěte, která delfínoterapii absolvovala se svým dítětem, se domnívám, že tato práce bude odpovědí na některé z možných nezodpovězených otázek. Mnou získané zkušenosti, které jsem do bakalářské práce vložila, mohou být prospěšné pro laickou i odbornou veřejnost. Hlavním cílem bakalářské práce je seznámení se s delfínoterapií jako speciálně upraveným a kontrolovaným kontaktem dítěte s delfínem s cílem získat léčebný efekt. Teoretická část je rozdělena na tři kapitoly. V první kapitole jsou shrnuty obecné informace o animoterapii, popisuji metody animoterapie a rozdělení dle zvířecího druhu. Druhá kapitola se věnuje problematice delfínoterapie, charakteristice metody, možnému využití a také metodice terapie. Zpracování této kapitoly bylo časově nejnáročnější, a to z důvodu dostupné literatury, která byla v anglickém jazyce. Poslední kapitola teoretické části je zaměřena na postižení, pro která je tato metoda vhodná a má význam ve zmírnění důsledků jejich postižení. 5

6 Praktická část se věnuje delfínoterapii jako psychopedagogické metodě. Součástí jsou kazuistické studie jedinců s daným postižením a zaměření se na efekt terapie, který je podrobně zpracován. Efekt terapie je hodnocen ve třech jednotlivých oblastech, konkrétně jde o komunikaci, sociální dovednosti a hrubou motoriku. 6

7 1 Syntéza teoretických poznatků 1 Animoterapie jako podpůrná metoda Jak se můžeme dočíst na mnoha internetových stránkách, které se věnují tomuto tématu, již v 70. letech 20. století bylo náhodně dokázáno, že zvířecí společník může být i velmi cenným spoluterapeutem v dětské psychologii, a nejen v dětské. Bylo prokázáno, že velmi důležitou roli hraje zvířecí společník v životě starých a především osamělých osob. Takovým terapeutem může být třeba jenom akvárium s rybičkami, klec s ptáčky nebo malé morčátko. V českém jazyce neexistuje zvláštní pojmenování metody využití zvířete jako léčebného prostředku pro člověka. Anglosaská literatura používá označení léčení prostřednictvím domácích miláčků (popřípadě léčení domácími miláčky). Přesnou definici nemůžeme jednoznačně uvést také vzhledem k možnostem, které se nabízení a různých možných úhlů pohledů na problematiku. Animoterapie (zvířaty podporovaná terapie) je souhrnný termín pro rehabilitační metody a metody psychosociální podpory zdraví, které jsou založeny na využití vzájemného pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem (Mojžíšová, Lacinová, Šemberová, 2001). Zvíře může znamenat pro klienta mnoho, dostává se do role prostředníka, tzv. koterapeuta. Terapeutický význam zvířat při léčení nemocí léčitelé neskutečně přeceňují, jiní jej naopak zcela zavrhují. Měli bychom k této problematice zaujmout uvážlivý a rozumný přístup. Vždy bychom však měli mít na paměti, že na druhém konci vodítka či opratí je člověk animoterapeut, který rozhoduje, zda, kdy a jak přítomnosti zvířete využít. Podle Vymětala (2004) má osobnost terapeuta vykazovat ve zvýšené míře vlastnosti a chování, jež odpovídají rogersovskému pojetí psychoterapie (akceptace přijetí, empatie vcítění, autenticita opravdovost). Dále je nutné, aby terapeut skutečně věřil tomu, co dělá. Organizací, které zastřešují zooterapii, je ve světovém měřítku mnoho. Mezi nejznámější patří: International Association of Human-Animal Interactio Organizations (IAHAIO), Delta Society, European Society for Animal Assisted Therapy (ESAAT). V ČR se této problematice věnují: Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům (AOVZ), Canisterapeutická asociace (CTA) a Česká hipoterapeutická společnost (ČHS). 7

8 1.2 Metody animoterapie Se stoupající profesionalitou terapeutů se v 80. letech 20. letech začalo rozlišovat mezi několika dílčími metodami. Animal Assisted Activities (AAA) jde o přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení kvality života klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností. Jde také o činnost za účasti zvířat, která slouží především jako motivační či terapeutický prospěch zaměřený na zvýšení kvality života. Může to být například pouhé umístění klece s ptáčky či akvária s rybičkami v čekárně u lékaře. Ty pak odpoutávají od nervozity před očekávaným vyšetřením a zároveň zpříjemňují prostředí. Dále pak Galajdová (1999) dělí AAA na pasivní a interaktivní. Výše uvedený příklad je AAA pasivní, neboť zvíře již svou přítomností působí příjemně. Příkladem AAA interaktivní je vlastnictví různých zvířat např. v ústavech sociální péče, domovech důchodců či jiných sociálních institucí. Animal Assisted Therapy (AAT) jde o cílený kontakt s člověkem a zvířetem, zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta. AAT se obvykle používá k posílení žádoucího či k potlačení nežádoucího chování. Nejčastěji se tato metoda využívá k překonávání nadměrného strachu (fobie), ale může posloužit i jako prostředek k nácviku nových dovedností.cílem této zooterapie je podpora tradiční léčby nebo rehabilitace. Animal Assited Education (AAE) jde o přirozený nebo cílený kontakt člověka a zvířete zaměřený na rozšíření nebo zlepšení výchovy, přirozené zvyšování motivace k učení, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta. Animal Assisted Cisis Response (AACR) jde o přirozený kontakt zvířete a člověka, který se ocitl v krizovém prostředí, zaměřený na odbourávání stresu a celkové zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta vedoucí ke stabilizaci konkrétní situace. Tyto léčebné programy podporují rozvoj tělesných, psychických, citových, poznávacích, a výchovných funkcí zdravotně postižených. Na rozdíl od programu AAA je možné program AAT objektivně zhodnotit nebo změřit. Programy jsou prováděny formou návštěvních aktivit, jednorázových aktivit, pobytových programů a rezidentních programů. Specifickými 8

9 formami jsou ambulantní program, program péče o zvíře, zooterapie s asistenčním psem (Velemínský, 2007). 1.3 Rozdělení animoterapie dle zvířecího druhu Zvířata mohou sehrát svou roli také v procesu psychoterapie. J. O. Prochaska a C. Norcoss (1999) definují psychoterapii jako odbornou a záměrnou aplikaci klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících a uznávaných psychologických principů se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobní charakteristiky směrem, který obě strany za žádoucí. Canisterapie Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je znají již tisíce let. Tento citát použila MUDr. Lenka Galajdová ve své knize Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie, ve které také uvádí velmi zajímavé poznatky právě o historii tohoto vztahu. První ucelené standardy pro léčebné využití psů v České republice byly vytvořeny ve sdružení Pomocné tlapky ve spolupráci se SVOPAP s. r. o. Je to vzdělávací centrum s akreditací Ministerstva školství České republiky pro rekvalifikaci v oboru chovatelství zvířat, canisterapie a chovu, výcviku a úpravy psů, které provádí kurzy pro chovatele exotických zvířat, pro pracovníky zoologických zahrad, ošetřovatele koní, chovatele a canisterapeutické instruktory. Název canisterapie se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen přesně podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody (Galajdová, 1999). Ve smyslu psychického zdraví se canisterapie používá často jako pomocná (doplňující) psychoterapeutická metoda, také jako metoda, která je posledním východiskem z různých situací, například když jiné metody selhávají nebo není možno je použít. Nejčastějším uváděným příkladem je využití canisterapie při navazování kontaktu s obtížně komunikujícími lidmi či pacienty. Působení na fyzickou pohodu má canisterapie především 9

10 u tzv. spastických křečí, kdy kontakt se psem může vyvolat uvolnění svalů a následné povolení křečí. Canisterapie je také vhodná jako volnočasová aktivita, příznivě ovlivňuje vzájemné interakce, emoce a chování klientů, stimuluje k aktivitě, zvyšuje sebevědomí a má vliv na jemnou motoriku klientů všech věkových kategorií. Klienty canisterapie jsou nejčastěji děti se specifickými potřebami, dospělí jedinci po úrazech a senioři. Hipoterapie Hiporehabilitace je pojem, který zastřešuje aktivity spojené s rehabilitací člověka pomocí koně v nejširším slova smyslu. Zahrnuje formy ježdění na koni jako součásti komplexní rehabilitace. Jsou to hipoterapie, léčebné pedagogicko psychologické ježdění a parajezdectví. Hipoterapie je rehabilitační metoda, která využívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka, spolu s psychologickým působením jízdy na koni. Léčebné pedagogicko psychologické ježdění je metoda léčby psychosociální oblasti. Uplatňuje se především psychologická a pedagogická metodika (Nerandžič, 2006). V České republice má léčebné využití koní dlouholetou tradici. Jako první využil huculské koně systematicky k terapeutickému ježdění RNDr. Otakar Leiský na Zmrzlíku u Prahy, od roku 1986 se zabývají rehabilitací prostřednictvím koní v Rehabilitačním ústavu Hamzovy léčebny v Luži Košumberk (Nerandžič, 2006). Výběr koně pro rehabilitaci se řídí podle jeho charakteru, který je nadřazen plemenu koně. Charakter je zčásti vrozený a zčásti ovlivnitelný člověkem. Kůň musí být zdravý, bez těžkých vrozených vad. Zafixované charakterové vady koně, např. agresivita nebo pomstychtivost, se totiž nedají přecvičit. Personál stáje tvoří tým odborníků a kvalifikovaných spolupracovníků hipologa, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, speciálního pedagoga a dalších. Hipolog musí absolvovat jezdecký výcvik a trenérský kurz. Je vhodné, pokud je proškolen i v kurzu hipoterapie garantovaném státem nebo Českou hiporehabilitační společností. Speciální pedagog, psycholog, fyzioterapeut musí umět jezdit na koni a rozumět základním problémům jezdectví. Lékař indikující hipoterapii by měl přinejmenším znát indikace a kontraindikace jízdy na koni a měl by mít minimální praxi v ježdění na koni. Felinoterapie Felinoterapie je založena na kontaktu člověka s kočkou, při němž dochází k vzájemnému pozitivnímu působení (Kalinová, 2003b). 10

11 Cílem terapie je obecně většinou aktivizace klientů, navození libých pocitů. U dětí se specifickými potřebami procvičení jemné a hrubé motoriky, zdokonalení řeči, začlenění do kolektivu. V České republice pracuje od roku 1997 organizovaně s kočkami pouze Nezávislý chovatelský klub se sídlem v Mladé Boleslavi. V roce 2001 vydal plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě. Kočka pomáhá zmírnit adaptační stres např. u nově příchozích klientů do domovů důchodců, díky jejímu vlivu se upravují hodnoty krevního tlaku a srdeční frekvence, dochází ke zmírnění stresu. Kontakt s kočkou pomáhá rozvíjet estetické a hudební cítění dětí v rámci herních terapií, např. při produkci divadelních her, pomáhá jim v soustředění a hlavně je rozveseluje původně zakřiknuté děti se smějí a začínají lépe komunikovat. U mentálně retardovaných dětí jsou vzhledem k jejich citové otevřenosti výsledky nejlepší děti přijímají kočku bez jakýchkoli podmínek, kontakt se zvířetem jim dává pocit bezpečí a podporuje jejich úsilí v komunikaci s ostatními. Metodika felinoterapie je zpracována na základě podobných aktivit jako v canisterapii a na základě zkušeností získaných v průběhu provádění terapie. Terapie se provádí formou návštěvní služby. Kočky jsou vybírány na základě povahových vlastností a plemenné příslušnosti. Velmi vhodné jsou kočky z vlastních chovů. Ornitoterapie - využívá ptactva v rámci animoterapie, není však příliš rozšířenou terapeutickou metodou (papoušci u klientů s Alzheimerovou chobou). Lamaterapie využití lamy v rámci zootorapie Insektoterapie využití hmyzu v rámci zooterapie Delfínoterapie využití delfína v rámci zooterapie Další zvířecí druhy jsou využívány bez bližšího označení živočišného druhu. Většinou se označují opisem, např: terapie akvarijními rybičkami. K těmto terapiím řadíme terapie s malými domácími zvířaty (plazi, králík, morče, činčila, fretka a ostatní hlodavci), terapie s hospodářskými zvířaty (kozy, ovce, ale také prasata), a terapie s volně žijícími a exotickými zvířaty. Terapie s hospodářskými zvířaty je využívaná v rámci farmingterapie. Jedná se o terapii prací na farmě zvířat, které se věnují v našich podmínkách ÚSP Žampach, Farma 11

12 Helvíkovice a jiné. Práce na farmě zahrnuje péči o zvířata, přípravu krmiva, úklid prostorů stáje a další pomocné práce (Velemínský, 2007). 12

13 2 Delfinoterapie 2.1 Charakteristika terapie Delfinoterapii můžeme definovat jako speciálně upravený a kontrolovatelný kontakt člověka s delfínem, jehož cílem je zvyšování léčebného efektu (Smoljaninov, 2006). Delfíni jsou zajímaví partneři pro mnohostrannou interakci a hru. Klientům delfinoterapie nabízí příjemný prožitek v oblasti tělesného kontaktu, komunikace, sociální interakce i příjemně strávený čas. Důležitým momentem je zaujetí prožívanou chvílí, kdy klient nevnímá okolní svět a soustředí se na momentální situaci, jeho motivace k činnosti je spontánní. Delfinoterapie se stává stále více populární v intervenci dětí s postižením. Delfinoterapie je dnes praktikována pod jménem Dolphin Human Therapy (DAT). Metoda byla vypracována a v praxi ověřována od začátku 80. let 20. století Anatolijem Smoljaninovem v Kyjevském institutu traumatologie a ortopedie pod odborným dohledem lékaře neurologa prof. Vadima Šargorodského. V České republice se tento druh zooterapie dosud nepraktikuje, není však zcela neznámý. Nejproslulejší delfinárium se nachází na Floridě, další najdeme v německém Nurnbergu, v ukrajinském Sevastopolu a Jaltě, nebo izraelském Eilatu. Delfinoterapie není léčba, ale může pomáhat zmírnit některé přidružené symptomy léčby a může zlepšovat průběh léčebného procesu. Záměrem terapie je zvýšení smyslové aktivity klientů. Programy se provádějí v bazénech s ochočenými nebo částečně ochočenými delfíny. Kromě dítěte, delfína a rodičů se kontaktu účastní také terapeut a cvičitel delfínů, kteří s dítětem cíleně pracují. Kontakt s delfínem je zaznamenáván videodokumentací, která zůstává rodině ( Historie delfínoterapie Myšlenku, že vztah delfínů k lidem může být prospěšný, poprvé zformuloval v roce 1968 John C. Lilly ve své knize Člověk a delfín. John Lilly se věnoval výzkumu delfínů v oblasti nervové činnosti a inteligence kytovců od 60. let 20. století. Zkoumal komunikaci mezi člověkem a delfínem, prohlásil, že delfíni mohou pomáhat lidem učit se lepší komunikaci s ostatními. Lillyho myšlenky byly rozšiřovány do roku 1970, kdy se výzkumy delfínů začaly zabývat efektem interakce s delfíny. 13

14 Ukazuje se, že interakce s delfínem má vliv na děti s neurologickým poškozením. V 70. letech 20. století Dr. Betsy Smith, učitelka antropologie, zaznamenala terapeutický účinky delfinoterapie na svém postiženém bratrovi. O pár let později byla delfinoterapie rozvíjena Dr. Nathasonem, klinickým psychologem, v centru na Floridě v Americe ( Anatomie delfína Delfíni patří mezi mořské savce kytovce ozubené. Tělo delfína má hydrodynamický tvar, takže je dosaženo maximální efektivnosti při pohybu v mořské vodě. Dospělý jedinec dorůstá délky 2 až 4 metry. Dožívají se let. Základní zbarvení je tmavě modré, až tmavě šedé a kůže je hladká, jakoby z gumy. Delfín má v tlamě na sto ostrých, až 8 milimetrů dlouhých kuželovitých zubů. Dýchají plícemi a potřebují se každých 4 až 5 minut nadechnout. Delfíni prakticky postrádají čich, ale mají výborně vyvinutý sluch, voda je totiž velmi příznivé prostředí pro šíření zvukových vln ( Delfíni dokáží velice dobře navázat komunikaci s člověkem, řeší složité úkoly, velmi rádi a ochotně se nechají vycvičit a doslova milují práci s lidmi. Zrak jako jeden ze smyslových orgánů není pro ně prvořadým analyzátorem prostředí. V průzračné vodě je dosah jejich vidění m. Proto je svět delfínů světem zvuků. Hlas delfína má rozsáhlý repertoár tónů s vysokou frekvencí od 0,25 khz až po ultrazvuky v rozsahu 80 až 220 khz. Vysílání ultrazvukového vlnění do okolního prostředí zabezpečuje tzv. echolokátor. Tak delfín skenuje vše, co se nachází v okolí, až do vzdálenosti tří kilometrů. Rozeznává nejen vzdálenost od předmětu, jeho tvar, velikost, ale dokonce i materiál a jeho hustotu. Pozná, zda se nachází ve vodě ryba, vhozený míč nebo nemocné dítě (Lilly, 1966). Další zvláštností delfínů je jejich obrovské bioenergetické pole, resp. extrasenzorika. V současnosti již existuje řada přístrojů, které je dokáží zachytit a zobrazit. Harmonie a ladnost pohybů ve spojení s hravostí, které tato zvířata v sobě mají, vyvolává zvláštní pocit a úsměv na tváři každého člověka. Prostředí terapie Z vlastních zdrojů získaných v delfináriu na Jaltě roku 2004 se terapie běžně praktikuje v delfináriích a mořských zábavných parcích. Některé parky slouží též výzkumným účelům v rámci delfínoterapie a výzkumu chování a života savců. Delfinária se nachází v blízkosti moře, z důvodu nutnosti slané mořské vody k životu mořského savce. Většinou je v bazénu přítomno více delfínů a jiných savců, ne všichni jsou vhodní k terapeutickým účelům. Delfín, 14

15 který je delší čas využíván pro zábavné účely, není vhodný k terapeutickým účelům. Důležitá je také klidná povaha delfína, která není poznamenaná negativní zkušeností z kontaktu s člověkem. Delfíni jsou pečlivě vybíráni k terapii. Samotná delfinoterapie trvá deset dní a je vhodné realizovat ji alespoň jednou ročně. Ke specifikům této práce patří individuálně skupinová práce. K delfínům mají společně s dětmi přístup i jejich rodiče. Zatímco je jedno dítě ve vodě s delfínem, ostatní děti sedí na okraji bazénu a sledují je. Rodiče přispívají k celkové psychické pohodě dítěte a znamená pro ně stabilní zónu jeho bezpečí. Tato metodika rovněž v případě negativních reakcí dítěte poskytuje možnost rychlé výměny dětí ve vodě bez zbytečných stresových situací. Pokud se dítě nebojí a je ve vodě spokojené, setrvává v ní cca 20 minut. 2.2 Využití delfinoterapie Delfinoterapie je individuální metoda, kterou mohou využívat děti již od dvou let. Potřebnou zkušeností pro delfinoterapii je předpoklad minimální zkušenosti pobytu ve vodě, neboť při absenci této zkušenosti je terapie náročnější na čas. Smoljaninov (2006) uvedl tyto součásti terapeutického působení: pozitivní emoce kinestetické vnímání harmonie pohybů působení na reflexní zóny (už při prvních setkáních delfín dětem jemně pyskem stlačuje nožky, dlaně, ťuká jim do brady, do oblasti bránice) motivace hrou (děti si hladí delfína, plavou s ním a hází mu míč) Delfinoterapie souvisí také s jinými terapiemi, např. s psychoterapií (rodinnou), fototerapií, vibračně akustickou terapií, reflexní terapií nebo s psychostimulací. Setkání s delfíny evokuje hluboké emocionální odezvy, které uvolňují zábrany hlubokému prožívání a emocím. Děti jsou mnohem vnímavější na terapii, protože si hrají v příjemném prostředí, jsou motivovány k dokončení úlohy, jsou šťastné, a proto také dávají větší pozor na práci terapeuta. V prostředí delfínoterapie se vědomosti se snadněji získávají a uchovávají (některé výzkumy říkají až o 40-69%). U klientů delfínoterapie došlo k posunu v oblastech : komunikace (spontánnost v řečovém projevu, v užívání znakové řeči a uchování slovní zásoby) 15

16 motoriky (lepší koordinace pohybů) pozornosti (zájem o podněty, schopnost dokončit úkol) sociálně-emotivní (zvýšení důvěry k dospělým a zvířeti, zvýšení pozornosti k druhým, sebekontrola, zmírnění automatických projevů, odbourání stresu, celkové zklidnění). paměti (dovednosti získané během terapie jsou trvalejší ) spasticity ( polohování dětí při terapii a pobyt ve vodě uvolňuje spasmy) učení (rychlejší a intenzivnější schopnosti) smyslových funkcí (snaha o navázání a udržení očního kontaktu, sluchového kontaktu a kontaktu tělesného). Princip delfínoterapie Sonophoretic model Úkaz sonophoretic je velmi důležitý v metodě delfínoterapie. Sonophoresis, jako následek vlivu ultrazvuku delfínů, způsobuje kladné chemické a elektrické změny v organizmu klientů. Fyziologický efekt kontaktu mezi lidmi a delfíny se vyznačuje vzájemnými změnami v bioelektrické aktivitě mozku. Mechanizmus tohoto vlivu je zkoumán vědci mnoha zemí. Někteří mluví o vlivu na centrální a hormonální mechanizmy. Podle odborníků a výzkumníků podmořských základen, plavání s delfíny může vytvořit fyziologickou buňku a tkáň v těle změnit. Vysvětluje, že delfíni mají přírodní sonar, kterým vysílají ultrazvukové vlny k lokalizování věcí a ke komunikaci tento proces nazýváme echolokace. Zvuky vysílané delfíny jsou tak intenzivní, že můžou zapříčinit tvoření dutin (kaveren) v tkáních, mohou tvořit dírky v molekulární struktuře tekutin a měkkých tkání. Kaverny v tkáních tvoří depolymeraci makromolekul, zlepšuje se mezibuněčná výměna látek a oběhu tekutin. Ultrazvuk ovlivňuje rozhánění tekutin ve stojatých zónách, přispívá k efektivnějšímu a rychlejšímu odvádění tekutin.odborníci věří, že četnost impulsů může mít význam na lidský mozek ( Výsledky EEG testů, které zkoumaly vliv echolokace, ukázaly, že převládající frekvence lidského mozku poklesly z beta na alfa vlny. Mezi další významné aspekty patří, že obě strany mozku vstoupily do vzájemné synchronie, což značí mnohem lepší spolupráci mezi pravou a levou stranou mozku. Je to mimořádný neurologický stav, který je spojený se stupňujícím se vědomím a zvýšenou schopností se učit. 16

17 Pozorováním delfínů během terapie s lidmi ukazuje, že když je člověk ve vodě na zádech delfína, tak se delfín situuje sousedně orientuje umístění ultrazvukových paprsků na linku lebky. V krátké vzdálenosti delfín soustředí umístění paprsků na páteř pacienta. V krátké vzdálenosti (méně než 0,5 m) užívá delfín impulsů opakovaných každé 2,5 sekund s frekvencí 500 Hz. Delfíní ultrazvukové vlny pronikající pacientovou kůží dotykem, provrtají vodní sloupec, který je přechodně výkonnější sférou pro zvuk (60x efektivnější než vzduch) ( Ultrazvuk v medicíně Ultrazvuk je používán v medicíně a fyzioterapii více než 40 let a způsobuje mechanický vliv ultrazvuk působí jako masáž na buněčnou tkáň, zlepšuje pronikavost obalu a dovoluje složkám aktivně lépe proniknout kůží do nižších struktur těla. Využívá se k diagnostickým, ale i léčebným účelům tradiční medicíny (Smoljaninov, 2004). 2.3 Metodika delfinoterapie Delfínoterapie je aplikována blokově, trvá většinou 7-10 dnů a účastní se jí celá rodina. Metodiky delfínoterapie se liší podle toho, kým jsou vedeny. Metody jsou vedeny skupinově nebo individuálně, jiné metody jsou podpořeny rehabilitací bezprostředně po delfínoterapii. Skupinová terapie Smoljaninov praktikuje tuto formu. Terapie probíhá v bazénu, s delfínem jsou v kontaktu dvě děti s rodiči. Rodiny s ostatními dětmi přihlíží a sledují interakci delfína s dětmi. Je také možnost terapie celé skupiny, kdy se terapie účastní klientů s jedním rodičem. Tento způsob terapie je ve fázi zkoumání a není podložen vědeckými materiály. Individuální terapie - terapie jednotlivého dítěte s terapeutem a rodiči. Tento způsob terapie je více zaměřen na výzkum a vědecké účely. Individuální terapie Terapeut je postupem času seznámen s dítětem a jeho rodinou a spolu stanoví dílčí kroky a cíle terapie. Děti přijímané k delfinoterapii prochází komplexním vyšetřením, zahrnující 17

18 individuální aktivity s terapeutem, jako jsou komunikace, motorické nebo psychologické terapie. Vyšetření sleduje interakci s delfíny a vliv na kognitivní, motorické a sociálně emocionální odezvy dítěte. Hlavní účel programu je povzbuzovat děti k vyvození požadované odezvy v souladu s individuálním programem terapie dítěte. Delfinoterapie je založena na Nathansonově teorii, že děti s postižením budou zvyšovat pozornost na významné podněty v prostředí následkem jejich touhy po setkání s delfínem. Thor řadí mezi hlavní body delfinoterapii zapojení celé rodiny, umožnění odpočinku rodině formou dovolené, postupné zužování vzdálenosti mezi delfínem a dítětem a zároveň kladení individuálně volených vyšších nároků na úkoly plněné dítětem a u potřebných dětí intenzivnější navazování kontaktu s terapeutem a cvičitelem delfínů. Tak jako se dítě každým dnem přibližuje k delfínovi, dostává od terapeuta také náročnější úkoly a zvyšují se nároky na dítě při hře. Sledují se okamžiky pokroku u dítěte, dítě a terapeut se vrací k terapeutickým úkolům se vzrůstající frekvencí a komplexněji, což je nutné ke správné reakci. Mezi terapeutické úkoly patří úkoly jemné a hrubé motoriky a úkoly z produkce řečových reakcí (Velemínský, 2007). Metoda postupného přibližování individuální terapie 1. fáze příprava na kontakt - před terapií probíhá psychická příprava na kontakt. Všechny děti se s delfínem nejprve seznámí, trenér jim ukáže, co delfín umí a jak si s ním dítě může hrát. Výhodou je, že se delfín díky své vazbě na vodu nemůže přiblížit sám, ale vždy se dítě přibližuje k delfínovi. 2. fáze nepřímý kontakt na větší vzdálenost dochází ke kontaktu na větší vzdálenost. Dítě se učí dávat delfínovi znamení, na něž delfín reaguje vykonáním určitého cviku. Hází delfínovi předměty a ten je může vracet. 3.fáze - nepřímý kontakt na nepatrnou vzdálenost dítě je stále na okraji bazénu, již se dotýká delfínova nosu tyčí nebo si s ním hází míč z blízka. 4. fáze orientační první přímý kontakt obnáší hlazení delfína, jeho krmení z okraje bazénu. Děti sledují pohyb delfína za přítomnosti svého terapeuta. Sedí na okraji polstrovaného doku, plovoucího asi 2 3 palce nad vodou, zatímco trenér sleduje přesuny delfínů ve vodě. Během této fáze jsou děti vedeny k dotyku nebo hře, dávají signály delfínovi pohybem rukou, které vyvolávají jejich specifické chování. 18

19 5. fáze přímý kontakt ve vodě také se nazývá fází zaměstnání. Za asistence terapeuta se oba dotýkají, hladí, plavou, delfín strká dítě nosem nebo táhne vodou. Setkání s delfínem může zahrnovat krátké ježdění na hřbetní ploutvi delfína, polibky, tanec v kruhu s delfínem ( Vliv terapie na dítě je znatelný již v průběhu terapie, ale také postupem času doznívá efekt terapie na děti, které jí prošly. Někteří odborníci, kteří se věnují vlivu delfínoterapie, jsou zastánci toho, aby rodina využívala videokokumentaci delfínoterapie ještě v průběhu alespoň šesti měsíců následně, k tomu že dítěti záznamy přehrávají a komentují situace, které prožívali interakcí s delfínem (Smoljaninov, 2004). 19

20 3 Okruh indikovaných osob Mezi hlavní postižení, která využívají delfinoterapii, patří: dětská mozková obrna, Downův syndrom a autismus. Mezi další postižení patří poruchy pozornosti, mentální deficity, logopedická a sluchová postižení, neurózy, posttraumatické stresové změny, depresivní stavy nebo poruchy učení. Delfinoterapii by neměli podstupovat klienti s epilepsií, onkologickým onemocněním a akutním infekčním onemocněním. 3.1 Autismus Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Autismus doprovází specifické vzorce chování. Stupeň závažnosti poruchy bývá různý, od mírné formy (málo symptomů) až po těžkou (velké množství symptomů). Problémy se musí projevit v každé části základní diagnostické triády. Autismus je charakterizován především triádou znaků narušenou sociální interakcí, omezenou schopností verbální i nonverbální komunikaci a stereotypním, repetetivním chováním. Takto postižené děti (ve ¾ případů je porucha kombinovaná s mentální retardací) nemají relevantní reakce na emocionální podněty, těžce se přizpůsobují jakékoliv změně, vzdělávání je u nich možné realizovat většinou jen ve speciálních třídách. S oblibou také takto postižené děti vykonávají stereotypní pohyby, bývají zaujaté jednotvárnou, jakoby rituální manipulací s předměty, s klasickými hračkami si nehrají adekvátním způsobem, spíše si hrají s drobnými předměty, které mohou být bizarní povahy. Etiologie autismu a jeho diagnostika Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Předpokládá se, že určitou roli zde hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění a chemické procesy v mozku. Moderní teorie tvrdí, že autismus vzniká až při kombinaci několika těchto faktorů. Autismus je v podstatě syndrom, který se diagnostikuje na základě projevů chování. Projevuje se buď od dětství nebo v raném věku (do 36 měsíců). Porucha určitých mozkových funkcí způsobí, že dítě nedokáže správným způsobem vyhodnocovat informace (senzorické, 20