BOHEMIA CENTRALIS 23

Transkript

1 1

2 BOHEMIA CENTRALIS 23 2

3 BOHEMIA CENTRALIS 23 ČESKÝ ÚSTAV OCHRANY PŘÍRODY STŘEDISKO STŘEDNÍ ČECHY PRAHA

4 Redakční rada Marie Pivničková (výkonný redaktor) Petr Čepek Jan Jeník Vojen Ložek Petr Moucha Pavel Pecina Eduard Průša Milan Rivola František Skřivánek Josef Tlapák Český ústav ochrany přírody, středisko Střední Čechy,

5 OBSAH - INHALT - CONTENS LOŽEK V. 7 Měkkýši hradu Valdeka a poznámky k malakofauně Brd Molluscs of the Valdek Castle and comments on the malacofauna of the Brdy Mts HRADECKÁ L., NEKVASILOVÁ O., ŽÍTT J. 15 Geologie a paleontologie lokality Odolena Voda (transgrese svrchnokřídových sedimentů na skalnaté pobřeží, fosfority, přitmelení epibionti Geology and paleontology of the locality Odolena Voda (transgression of Upper Cretaceous Sediments on rocky bottom, phosphorites, cemented epibionts ŽÍTT J., NEKVASILOVÁ O. 23 Běstvina u Ronova nad Doubravou - pozoruhodný výskyt spodnoturonských fosilií v příbřežních sedimentech české křídové pánve (kolínská litofaciální oblast) Běstvina near Ronov nad Doubravou - a remarkable occurrence of lower Turonian fossils in the neaxshore Sediments of the Bohemian Cretaceous Basin (Kolín lithofacial region) FEDIUK F., MALKOVSKÝ M. 31 Barové, vtiskové, kulovito-polštářové a konkrecionální textury v cenomanu u Tuchoměřic při SZ okraji Prahy Bar, load, ball - and - pillow and concretional structures in the Cenomanian at Tuchoměřice near the NW border of Prague MATOUŠEK V. 47 Výsledky archeologického výzkumu jeskyně Ve stráni (č. 1504) v Českém krasu Archäologische Forschungsergebnisse aus der Höhle Nr im Böhmischen Karst LYSENKO V. 67 Jeskyně Ve stráni (č. 1504) - geologické poměry a geneze Die Höhle Ve stráni (Nr. 1504) - geologische Verhältnisse und Genese LOŽEK V., HORÁČEK I. 71 Nálezy měkkýšů a drobných obratlovců z jeskyně Ve stráni (č. 1504) v Kodě Mollusken- und Kleinvertebratenfunde aus der Höhle Nr in Koda 5

6 KYNCL J. 75 Výsledky rozboru dřevěných uhlíků Die Analysenergebnisse der Holzkohlenreste JANČAŘÍK A. 85 Klimatické podmínky v jeskyni č Klimaverhältnisse in der Höhle Nr OPRAVIL E. 87 Rostliny ze studánky ze 13. století (obec Hvozd, okres Rakovník) Die Pflanzen eines Brünleins aus dem 13. Jh. (Gemeinde Hvozd, Bezirk Rakovník) KUČERA T. 91 Flora a vegetace v NPR Vůznice The Flora and Vegetation in the Vůznice Natural Rezervě SKUHRAVÁ M., SKUHRAVÝ V. 109 Výzkum bejlomorek (Cecidomyiidae, Diptera) v rezervaci Koda v chráněné krajinné oblasti Český kras Untersuchung der Gallmücken (Cecidomyiidae, Diptera) im Naturschutzgebiet Koda im Landschaftschutzgebiet Böhmischer Karst VOSTRADOVSKÝ J., PIVNIČKA K., ČIHAŘ M., POUPĚ J. 121 Druhová diverzita, početnost, biomasa a lov ryb v Labi a jeho přítocích Species diverzity, abundance, biomass and yield of fisches in the Elbe River and its Tributaries PECINA P. 129 Metodika repatriace koroptve polní (Perdix perdix L.) Repatriation methods of the partridge (Perdix perdix L.) ZÁRUBA P. 147 Zpráva o nálezu nového druhu motýla - Lyonetia mariae sp. n. Bericht über Fund eines neunen Schmetterlinges - Lyonetia mariae sp. n. PŘÍHODA A. 151 Slunéčko čtyřskvrnné - Exochomus quadripustulatus v různých biocenózách The fourspotted ladybird Exochomus quadripustulatus in various biocenose POŘÍZEK L., PIVNIČKOVÁ M. 155 Plány péče o zvláště chráněná území a příklady jejich realizace v chráněných územích Kopec a Sprašová rokle u Zeměch v okrese Mělník The scheme of care and examples of their use in the protected areas Kopec and Sprašová rokle u Zeměch districi of Mělník Pokyny autorům 163 6

7 Bohemia centralis 23: 7-22,1994 MĚKKÝŠI HRADU VALDEKA A POZNÁMKY K MALAKOFAUNĚ BRD Molluscs of the Valdek Castle and comments on the malacofauna of the Brdy Mts Vojen Ložek Úvod Brdy v poslední době vzbuzují zájem přírodovědců a ochranářů dík částečnému zpřístupnění vojenského výcvikového prostoru, který zaujímá jejich nejvyšší ústřední část. Jde o oblast, která dosud čeká na řádný přírodovědecký výzkum, což plně platí i v případě měkkýší fauny. Ve starší literatuře nenajdeme téměř žádné údaje o měkkýších této oblasti s jedinou výjimkou, kterou je zřícenina hradu Valdek u Hořovic, často navštěvovaná v romantických dobách minulého století. Proto neunikla ani pozornosti spolupracovníků tehdejší malakozoologické sekce Přírodovědeckého klubu, jak se lze přesvědčit ve známém díle o českých měkkýších od J. ULIČNÉHO (1892-5), kde se z Valdeka uvádí celá řada druhů plžů, které zde sbírali PETR a NOSEK. Další sběr zde provedl až autor této studie v r. 1945, podrobný výzkum však pochází až z r. 1991, takže dnes lze porovnat stav měkkýší fauny v tomto přesně vymezeném prostoru za období více než 100 let, což má značnou hodnotu z hlediska stavu prostředí. Cílem našeho příspěvku je podat rozbor současné malakofauny Valdeka s ohledem na starší údaje a pokusit se o zhodnocení těchto poznatků v širším rámci brdské oblasti. 7

8 Stanovištní poměry Zřícenina středověkého hradu Valdek stojí na skalnatém suku kambrických slepenců, který se ostře zdvihá na jinak mírném pravém svahu údolí Červeného potoka stékajícího zhruba severním směrem ze střední části Brd směrem ke Komárovu a Hořovicím. Nadmořská výška dosahuje jen 560 m, tedy o plných 100 m méně než výrazný vrchol Beranec (662 m) tyčící se zhruba o 1 km k VSV a o plných 300 m níže než nejvyšší vrcholy Brd. Jde tedy o místo v chráněné okrajové poloze, jehož klimatické podmínky se nepochybně liší od vysokých poloh pohoří, jak vyšší teplotou, tak nižšími srážkami. Nicméně celý ráz okolí je výrazně brdský: živinami velice chudé tvrdé křemenné slepence vytvářejí balvanité půdy a skalní rozvaliny s osypy blokových sutí v podobě volných drolin se zbytky porostů dubu zimního a borovice. Na hlubších půdách v okolí zde dnes všude naprosto převládají smrkové monokultury. To jsou podmínky z malakozoologického hlediska velice nepříznivé. Valdecký ostroh ovšem korunuje mohutná zřícenina s osypy rozpadlého zdiva obohacenými uhličitanem vápenatým ze zvětralé malty. Je zde ve skále vylámaný příkop představující vlhké chráněné stanoviště, ale i přirozená balvanitá drolina na jižním svahu s mohutnou lípou, jejíž opad velice podporuje rozvoj specifické malakofauny. Celá zřícenina a její nejbližší okolí jsou porostlé starým lesem přirozeného složení, v němž se krom buku a dubu uplatňují i ušlechtilé listnáče, zejména jasan, který roste v hojné míře přímo v prostoru hradu. To jsou podmínky, které nesporně podstatně přispěly k zachování fauny původních smíšených lesů a nadto umožnily i přistěhování některých prvků suchomilných na otevřená místa hradeb, což je pro středověké zříceniny význačné (LOŽEK a SKALICKÝ 1983). Měkkýší fauna Jak jsme se již zmínili, máme z Valdeku po ruce poměrně četné údaje o měkkýších již z konce minulého století a pak orientační sběr autora tohoto článku z r Jelikož tyto starší doklady mají značný význam pro porovnání se současným stavem, shrnujeme je v přehledné tabulce: Přehled starších údajů o malakofauně hradu Valdeka Seznam druhů ULIČNÝ LOŽEK Nosek Petr 21/ Truncatellina cylindrica (FÉR.) Pupilla muscorum (LINNÉ) Vallonia costata (MÜLLER) Ena montana (DRAP.) Discus ruderatus (FÉR.) Discus rotundatus (MÜLLER)

9 Arion subfuscus (DRAP.) Vitrina pellucida (MÜLLER) (+) - - Aegopinella nitens (MICH.) (+) - + Oxychilus cellarius (MÜLLER) Lehmannia marginata (MÜLLER) Cochlodina laminata (MTG.) Clausilià dubia DRAP Alinda biplicata (MTG.) Balea perversa (LINNÉ) Monachoides incarnata (MÜLLER) Urticicola umbrosa (C. PFR) Trichia unidentata (DRAP.) Arianta atbustorum (LINNÉ) Helicigona lapicida (LINNÉ) Isognomostoma isognomostoma (SCHR.) Causa holosericea (STUD.) Třeba poznamenat, že u ULIČNÉHO údajů uvedených v závorce není zřejmý sběratel. Jde patrně o materiály Malakozoologické sekce a nelze vyloučit, že na Valdeku sbírali i další její členové. Možno rovněž předpokládat, že již tehdy byly zjištěny i druhy Monachoides incarnata, Discus rotundatus a snad i Vallonia costata, u nichž Uličný neuvádí jednotlivá naleziště. Z Ložkova sběru v r byl uveřejněn Discus ruderatus jako nález významný z hlediska biogeografického (LOŽEK 1946). Porovnáme-li údaje z díla J. ULIČNÉHO se sběrem z r. 1945, vidíme, že staří sběratelé věnovali hlavní pozornost větším druhům vázaným na lesní prostředí, nezachytili však drobné plže žijící přímo na zdech zříceniny, především na otevřených místech. Z toho lze usoudit, že již tehdy byl prostor hradu z větší části zarostlý lesem. Nový výzkum pochází z 15/ , kdy byl proveden přímý sběr v celém prostoru zříceniny (P) doplněný odběrem hrabankových vzorků, jednak na jižním až jihozápadním svahu včetně droliny zčásti zastíněné lípou (J), jednak na severní straně na skále pod hradbou a v příkopu pod ní (S). Výsledky shrnuje tabulka: Seznam druhů P J S Carychium tridentatum (RISSO) Cochlicopa lubrica (MÜLLER) Cochlicopa lubricella (PORRO) Columella edentula (DRAPARNAUD) Truncatellina cylindrica (FÉRUSSAC)

10 Vertigo pusilla (MÜLLER) Vertigo alpestris (ADLER) Pupilla muscorum (LINNÉ) Vallonia costata (MÜLLER) Vallonia pulchella (MÜLLER) Acanthinula aculeata (MÜLLER) Ena montana (DRAPARNAUD) Punctum pygmaeum (DRAPARNAUD) Discus ruderatus (FÉRUSSAC) Discus rotundatus (MÜLLER) Vitrina pellucida (MÜLLER) Vitrea contracta (WESTERLUND) Aegopinella pura (ADLER) Aegopinella nitens (MICHAUD) Aegopinella minor (STABILE) Perpolita hammonis (STRÖM) Oxychilus cellarius (MÜLLER) Euconulus fulvus (MÜLLER) Clausilia dubia (DRAPARNAUD) Clausilia pumila (C. PFEIFER) Alinda biplicata (MOMTAGU) Balea perversa (LINNÉ) Monachoides incarnata (MÜLLER) Urticicola umbrosa (C. PFEIFER) Trichia unidentata bohemica (LOŽEK) Arianta arbustorum (LINNÉ) Helicigona lapicida (LINNÉ) Isognomostoma isognomostoma (SCHROTER) Causa holosericea (STUDER) Cepaea hortensis (MÜLLER) Nový výzkum potvrdil výskyt naprosté většiny druhů zjištěných na Valdeku již před více než 100 lety. Výjimkou je Cochlodina laminata, která nebyla sebrána ani v r. 1945, avšak vzhledem k tomu, že její populace často bývají velmi slabé, jde pravděpodobně o náhodu. Co se týče nahých plžů, lze říci jen to, že v době nového výzkumu panovalo velmi suché a již chladné počasí, tedy podmínky pro jejich ověření nepříznivé. Oba druhy jinak v Brdech žijí a jejich výskyt na Valdeku lze i dnes předpokládat. Malakofauna Valdeku odpovídá pestrému prostředí, které je význačné pro hradní zříceniny. Jde o mozaiku stanovišť, která navazuje na původní soubor mikrobiotopů skalního ostrohu, který doplňuje některými novými prvky, především suchomilnými porosty na otevřených místech hradeb a na jejich úpatí, kde našly náhradní stanoviště takové druhy jako 10

11 Pupilla muscorum, Truncatellina cylindrica nebo Vallonia costata. Ty nemají v Brdech vhodné podmínky a dostaly se sem druhotně až po zpustnutí hradu. Ostatní druhy pak představují dokonale zachované a druhotně rozvinuté společenstvo suťových lesů v nižším okrajovém pásmu Brd. Z významných nálezů nutno vyzdvihnout montánní Discus ruderatus, který má v Brdech izolovaný areálový ostrov a jehož výskyt potvrzuje správnost zařazení této oblasti do oreofytika. Vertigo alpestris je reliktní prvek, který v Brdech charakterizuje polootevřené droliny, na nichž se místy objevuje i Balea perversa. Zmínky dále zaslouží i výskyt poloterikolní Vitrea contracta v silné populaci, jejíž životnost je bezpochyby příznivě ovlivněna vápnitým prostředím zříceniny. Měkkýši Valdeku v rámci malakofaunistických poměrů Brd Jako většina středověkých hradů má i Valdek značný význam jako stanoviště význačné fauny i flory (LOŽEK & SKALICKÝ 1983). Je to dáno jednak tím, že v prostoru zřícenin a jejich blízkého okolí se často zachovaly podmínky blízké někdejšímu přírodnímu stavu, jednak zpestřením a obohacením stanovištních poměrů druhotnými biotopy, které vytváří rozpadající se zdivo včetně obohacení CaCO 3 ze zvětralé malty. To je okolnost, která má mimořádný význam zejména v případě měkkýší fauny, která je takto chráněna proti zkyselení a ochuzení svých stanovišť v důsledku náhrady přirozených listnatých porostů jehličnatými monokulturami. Na Valdeku se tento stav uplatňuje v plné míře, takže lze právem říci, že Valdek v rámci Brd představuje skutečnou malakozoologickou rezervaci, kde se do současné doby udržela nejbohatší lesní společenstva, navíc obohacená o zmíněné druhy osazující suchomilné bylinné porosty na hradním zdivu. Veškeré druhy zjištěné na Valdeku krom zmíněných obyvatel zdí (Pupilla, Truncatellina, Vallonia), žijí i jinde v Brdech, ovšem v druhově daleko chudších společenstvech, často jen jednotlivě, což souvisí především s přeměnou původních lesů na téměř čisté smrkové porosty. Platí to především pro klimaxové horské lesy na krajně oligotrofním podkladě kambrických slepenců, jejichž původní malakofauna se téměř nezachovala s výjimkou některých ojedinělých výskytů, např. Discus ruderatus v údolí Padrťského potoka nad Třemi Trubkami. Jakousi představu o těchto společenstvech poskytují nálezy ze zbytků starých květnatých bučin u Teslín, kde krom hojného D. ruderatus byla zjištěna i Clausilia cruciata STUDER jako další významný doklad montánního charakteru Brd. Zde ovšem již vystupují proterozoické droby, které jsou daleko úživnější než chudé horniny kambria, což se nápadně jeví jak ve vegetaci tak ve složení malakofauny. Prostor, kde stojí Valdek, ovšem nemá ráz klimaxového stanoviště, neboť jde o skalnatý ostroh s mohutnými balvanitými osypy - drolinami, který proto třeba srovnávat s jinými skalnatými stanovišti Brd. Ta se ovšem - na rozdíl od Valdeku - většinou nacházejí ve vrcholových polohách v podobě skalních srubů, rozvalin nebo i izolovaných skalisek. Porovnáváme-li mezi sebou biocenózy těchto stanovišť, že se liší podle nadmořské výšky. 11

12 Leží-li níže než 600 m, což je i případ Valdeku, objevují se na sutích ušlechtilé listnáče jako lípy, javory a jilmy a v jejich opadu na balvanech kakost smrdutý, kopřivy a jiné byliny. Takové prostředí je příznivé pro měkkýše, kteří žijí jak v meziprostorách sutí (Isognomostoma, Causa, Oxychilus etc.), tak ve vrstvách opadu na balvanech (Vertigo alpestris, V. pusilla, Discus rotundatus, Euconulus fulvus aj.). Suťové lesy tohoto typu se zachovaly na Koníčku, kde byla zjištěna i Trichia sericea (DRAP.) nalezená rovněž na rozsáhlé drolině pod Pyramidou na Plešivci u Rejkovic spolu s Balea perversa. Na Kloboučku byl zjištěn i Oxychilus glaber (ROSSM.). Je pozoruhodné, že na drolinách se objevuje i Discus ruderatus, zjištěný v takovémto prostředí nejen na Valdeku, ale i na Koníčku, pod Krkavčími skalami na Plešivci a na Žďáru u Rokycan. Ve vyšších polohách, tj. mezi m, ušlechtilé listnáče i bylinný porost na drolinách mizí, balvany jsou porostlé jen mechy a lišejníky, opad pak tvoří hlavně listy jeřábů a bříz, které v okolí drolin rostou. Zde pak je malakofauna již velice chudá - uvnitř drolin se drží ještě Causa holosericea (Lipovsko, skalní rozvalina nad Třemi Trubkami), v porostech mechů a v opadu se objevují jen druhy vysoce odolné proti kyselému prostředí jako Euconulus fulvus (Skládaná skála) nebo Semilimax kotulae (WEST.), třetí význačně montánní prvek zjištěný zatím na drolině nad Třemi Trubkami, na Skládané skále a v kameništích pod vrcholem Kamenné. Ještě vyšší polohy jsou malakozoologicky pravděpodobně téměř sterilní. Z uvedeného je zřejmé, že Valdek je ukázkou suťového stanoviště v chráněné poloze v nižším stupni Brd, kde nacházíme již podobné poměry jako na kopcích za Litavkou (Plešivec, Provazec, Stél, Hradec, Kuchyňka - Ložek 1951) nebo za Strašicemi (Žďár, Trhoň). Význam Valdeku spočívá v tom, že přítomnost zříceniny nejen ochránila toto místo před různými rušivými zásahy lesního hospodářství, ale poskytuje zvětrávající maltou a hojným zastoupením ušlechtilých listnáčů včetně jasanu i účinný ochranný štít proti kyselým srážkám (WAREBORN 1969), které v extrémně oligotrofním kyselém prostředí Brd mohou měkkýší faunu velmi zle postihnout, stejně jako souvislé výsadby smrku. Závěr Svým složením zapadá malakofauna Valdeku jednoznačně do širšího rámce poberounské oblasti, jak dosvědčuje i přítomnost poberounské endemické rasy druhu Trichia unidentata - Tr. unidentata bohemica (LOŽEK) známé i z jižních Brd a z Hřebenů (LOŽEK 1950, 1951). Měkkýší společenstva Valdeku jsou plně rozvinutá i mimořádně dobře zachovalá a žijí ve stanovištních poměrech, které jim i do budoucna zajišťují při nejmenším setrvalý rozvoj, jak ostatně vyplývá ze srovnání se sběry provedenými před více než 100 lety. Valdek je zároveň příkladem dlouhodobého ekologického pokusu, při němž byly lidským zásahem vytvořeny stanovištní podmínky, které po dlouhou dobu příznivě ovlivňují rozmach drobné fauny, nejen měkkýší. Dík tomu se zde zachovala malakoufauna Brd v plném bohatství, což by mohlo být 12

13 dostatečným důvodem k ochraně celého komplexu Valdeku. SUMMARY The ruin of the medieval Valdek Castle is situated on the NW slope of the Brdy Mts near the town of Hořovice SW of Prague in central Bohemia. Its elevation is about 560 m. The castle has been built on a rock spur consisting of Cambrian quartz conglomerates which occur in wide surroundings and are covered by spruce plantations. Such conditions are very unfavourable for molluscs, however, in the area of ruins a deciduous forest of original composition has been preserved and, in addition, the mortar firom destructed walls enriches the soil in CaCO 3 which supports the development of rich malacocoenoses. First data on snails from Valdek are available from the second half of the 19th Century, at which time several malacologists visited the ruin. Their records have been published in the monograph of Bohemian Mollusca by J. ULIČNÝ (1892-5). Only in 1945 further snail material was collected by V. LOŽEK. These older records are summarized in the first table in the Czech text. A new detailed investigation was conducted 15/ , partly by direct picking of the snails (P), partly by extracting molluscs from litter samples taken both on the north-facing (S) and south-facing (J) slopes of the locality. The results are summarized in the second table. A peculiar habitat on the southern slope is represented by a semiopen boulder scree partly covered with linden litter, in which Discus ruderatus, Vertigo alpestris, V. pusilla and Balea perversa occur. In other parts of the ruin there lives a woodland assemblage characteristic of the lower zone in the Brdy Mts, whose composition corresponds to woodland malacocoenoses of the Berounka River area as documented for instance by the occurrence of Trichia unidentata bohemica (LOŽEK) which is endemie in this region. Only three species - Pupilla muscorum, Truncatellina cylindrica and Vallonia costata can be considered to be modern immigrants which occupied open places on weathered walls of the ruin, when the castle became deserted. The malacofauna of Valdek is important from two points of view: (1) Its state can be traced within a time-span exceeding one century; (2) the Valdek ruin represents some sort of malacological reserve where original malacocoenoses survived, whereas in other parts of the Brdy Mts they were heavily depauperized or even exterminated by spruce plantations, so that they survived only as locai fragments. For instance, on the boulder scree of the Koníček Mt. there occur both Discus ruderatus and Vertigo alpestris which live also in similar habitats on the Plešivec Mt., where also Balea perversa is present. In addition, in both purely natural localities Trichia sericea (DRAP.) has been recorded. At higher elevation ( m) the Brdy Mts are at present very poor in molluscs. Neverthelles, two montane index elements have been found: Semilimax kotulae (WEST.) at Tři Trubky and Kamenná and Clausula 13

14 cruciata Stud. near Teslíny. Together with Discus ruderatus they provide evidence that the central part of Brdy represents an isolated montane area inside inner Bohemia. As matters now stand, we can conclude that the fully developed woodland malacofauna of Valdek shows a fairly good outlook also for the future. For this reason the whole area of the ruin should be protected as nature reserve. Literatura: LOŽEK, V., 1946: Některé nové nálezy vzácnějších měkkýšů. - Časopis Národního musea, odd. přírodovědný, CXV, str Praha. LOŽEK, V., 1950: Některé přírodní památky v jižních Brdech. - Ochrana přírody, V, 3, str Praha. LOŽEK, V., 1951: Několik poznámek o reservaci Kuchyňka a o jejím okolí. - Ochrana přírody, VI, Praha. LOŽEK V. & SKALICKÝ, V., 1983: Hrady očima přírodovědce. - Památky a Příroda, 8, 6, str Praha. ULIČNÝ, J., : Měkkýši čeští. - Klub přírodovědecký, 208 str. Praha. WAREBORN, L, 1969: Land molluscs and their environments in an oligotrophic area in southern Sweden. Oikos, 20, 2, str Copenhagen. Adresa autora: RNDr. Vojen Ložek DrSc. Kořenského 1/ Praha 5 - Smíchov 14

15 Bohemia centralis 23: 15-22, 1994 GEOLOGIE A PALEONTOLOGIE LOKALITY ODOLENA VODA (transgrese svrchnokřídových sedimentů na skalnaté pobřeží, fosfority, přitmelení epibionti) Geology and palaeontology of the locality Odolena Voda (transgression of Upper Cretaceous sediments on rocky bottom, phosphorites, cemented epibionts) Lenka Hradecká - Olga Nekvasilová - Jiří Žítt Úvod Předmětem orientačního geologicko-palentologického výzkumu, jehož výsledky zde předkládáme, byl nový stěnový odkryv vzniklý koncem 80. let odstřelením sv. části svahu pod bývalou železniční vlečkou vedoucí z Odolena Vody do cukrovaru v Úžících. Lokalita leží na sv. okraji Odolena Vody (obr. 1) a jde o zhruba 8 m dlouhý odkryv začínající ve vzdálenosti asi 30 m od krajnice silnice z Odolena Vody do Veliké Vsi. Dokumentární materiál je uložen v Českém geologickém ústavu a v Geologickém ústavu AVČR v Praze. Autoři děkují dr. J. ZOUBKOVI z Českého geologického ústavu za určení petrografického složení vulkanických hornin. Geologická charakteristika Stěnový odkryv (obr. 2, A) protíná vrcholovou partii tělesa biotitického tonalitu (ZOUBEK in STRAKA et al. 1994), které v počátečních fázích svrchnokřídové mořské transgrese tvořilo výraznou elevaci mořského dna. Na odkrytý úsek morfologicky členitého, mořskou abrazní činností silně opracovaného, povrchu této elevace nasedají hrubozrnné křídové (spodnoturonské?) bazální konglomeráty 15

16 Situační mapka s lokalitou Odolena Voda (A) 2. Lokalita Odolena Voda - pohled od SSV. A - biotitický tonalit, B - abradovaná stěna rozsedliny v biotitickém tonalitu (hlíze viz text), C - svrchnokřídové (spodnoturonské?) bazální konglomeráty přecházející do spodnoturonských jílovitých prachovců, D - kvartérní sedimenty, E - antropogenní uloženiny (navážka). Mořskou abrazí postižený povrch tonalitu je označen přerušovanou čarou. Svislá bílá úsečka = rozsah odběru mikropaleontologického vzorku, vodorovná bílá úsečka = 1 m, šipky = místa výskytu klastů s epibionty. Foto O. Nekvasilová

17 (obr. 2, C) s podpůrnou strukturou matrix tvořenou bělošedými jílovitými prachovci s biodetritem a drobnými fosforitovými konkrecemi. Směrem do nadloží konglomeráty přecházejí do bělošedých jílovitých prachovců (spodní turon) obsahujících hojný biodetrit, fosforitové konkrece a intraklasty. V nadloží jílovitých prachovců spočívají kvartérní šedozelené vápnité jílovce až prachovce (obr. 2, D) s přemístěnými fosíliemi (zejména úlomky ústřic) křídového stáří. Tyto sedimenty jsou zcela překryty antropogenními uloženinami (navážkou - obr. 2, E). Klasty bazálního konglomerátu jsou více či méně zaoblené, s rozměry většinou mezi 4-10 cm a jen ojediněle většími; dosud největší zjištěný klást měl rozměry 20 x 30 x 42 cm. Petrografické složení klastů bylo makroskopicky zkoumáno na 82 kusech, z toho bylo 71 klastů tonalitových a 11 klastů křemenných, vzhledově shodných se šedozeleným křemenem tvořícím žíly v tělese biotitického tonalitu. Zvláštní pozornost si na této lokalitě zasluhuje výskyt fosforitových depozit, jejichž laminované (1-2 mm mocné) krusty se zachovaly v podobě ostrůvkovitých zbytků na plošně odkryté silně abradované části biotitického tonalitu (obr. 2, B). Tato plocha původně tvořila stěnu rozsedliny, jež byla později vyplněna jílovitým prachovcem. Barva fosforitových krust zde kolísá od bělavé přes nahnědlou až tmavě rezavou a jejich povrch často opalizuje. Drobné, okrově zbarvené zbytky fosforitových krust se též zachovaly na některých klastech bazálního konglomerátu; dosud jsme je zjistili na 65 kusech z celkového počtu 82 studovaných klastů. Většinou se vyskytují na všech nebo několika stranách klastu a mají silně abradovaný povrch, k čemuž pravděpodobně došlo během transportu klastů na místo jejich dnešního uložení. Zmíněná fosforitová depozita se svým způsobem výskytu i vzhledem shodují s fosfority popsanými např. z lokalit Kněžívka (ŽÍTT - NEKVASILOVÁ 1990) a Líbezníce (ŽÍTT - NEKVASILOVÁ 1992). Přehled fosílií Protozoa - prvoci Foraminifera - dírkovci V reziduu vzniklém proplavením 0,71 kg jílovitého prachovce přes síto o průměru ok 0,1 mm byla jedním z autorů (L. H.) zjištěna následující foraminiferová asociace: A. Bentosní foraminifery: Ataxophragmium depressum (PERNER), Lenticulina sp., Gyroidina nitida (REUSS), Gavelinella polessica AKIMEC, Gavelinella berthelini (KELLER), Gavelinella schloenbachi (REUSS), Gavelinella baltica BROTZEN, Valvulineria lenticula (REUSS), Gaudryina praepyramidata HERCOGOVÁ, Gaudryina angustata AKIMEC, Gaudryina trochus (ďorbigny), Vaginulina robusta (CHAPMAN), Vaginulina recta REUSS, Cassidella tegulata (REUSS), Arenobulimina preslii (REUSS), Dentalina sp., Frondicularia fritschi PERNER, Frondicularia sp., Planularia liebusi BROTZEN, Dorothia oxycona (REUSS), Marginulina sp. 17

18 B. Planktonické foraminifery: Hedbergella delrioensis CARSEY, Hedbergella planispira (TAPPAN), Hedbergella portsdownensis (WILLIAMS - MITCHEL), Heterohelix sp., Whiteinella baltica DOUGLAS a RANKIN, Whiteinella archaeocretacea PESSAGNO, Praeglobotruncana praehelvetica (TRUJILLO), Praeglobotruncana oraviensis SCHEIBNEROVA, Praeglobotruncana delrioensis (PLUMMER). Na základě charakteru foraminiferové asociace a druhů v ní nalezených (např. G. baltica, V. robusta ) je možno tento vzorek zařadit do spodního turonu (bělohorské souvrství). Makrofosílie a větší foraminifery uvedené v následujícím seznamu byly valnou měrou získány z výplavů vzniklých proplavením asi 10 kg jílovitých prachovců přes síto o velikosti ok 0,5 mm, menší část makrofosílií byla sbírána přímo na lokalitě ve zvětralých polohách křídových sedimentů. Určitelnost těchto fosílií je značně limitována fragmentárním způsobem jejich zachování a také skutečností, že většina skupin dosud nebyla - a to ani v zahraničí - moderně palentologicky vyhodnocena nebo revidována. Vysvětlivky zkratek označujících způsob života v mořském prostředí (A - E) a kvalitu zachování fosílií (a - c): A - D: bentosní živočichové žijící jako: A - sesilní epifauna přicementovávající se k substrátu (nálezy in situ na těchto substrátech jsou uvedeny níže v tab. 1/); B - sesilní epifauna připevňující se k substrátu stvolem; C - epifauna přichycující se k substrátu ciry distálních částí stonku; D -vagilní, tj. volně po mořském dně se pohybující epifauna; E - nektonní živočichové; a - celé nebo téměř celé exempláře, eventuelně celé nebo téměř celé disociované kosterní elementy (např. ostny ježovek, kolumnália lilijic aj.); b - úlomky s jen nepatrně obroušenými hranami; c - úlomky silně obroušené. a b c Foraminifera - dírkovci Acruliammina longa (TAPPAN) přisedlá na úlomcích blíže neurčitelných ústřic, na destičce svijonožce a na ostnu ježovky A Axicolumella cylindrica (PERNER) A Bdelloidina cribrosa (REUSS) A Bullopora sp. přisedlá na vnější i vnitřní straně svrchní misky ústřice Gryphaeostrea cf. canaliculata, na úlomcích blíže neurčitelných ústřic, na destičce svijonožce a na fosforitových intraklastech A Porifera - živočišné houby Corynella sp. A Neuropora sp. A Úlomky hub Gen. et sp. indet. A

19 b B C Coelenterata láčkovci Octocorallia koráli osmičetní Moltkia foveolata (REUSS) - internoda A Moltkia sp. internodia A Vermes - červi Polychaeta sedentaria. Serpulidae Spiroserpula sp. A Ditrupa sp. A Brachiopoda - ramenonožci Argyrotheca sp. B Terebratulina chrysalis" (SCHLOTHEIM) B Bivalvia - mlži Exogyra reticulata REUSS - pravé misky A Gryphaeostrea cf. canaliculata (SOWERBY) izolované pravé i levé misky A Úlomky ústřic Gen. et sp. indet. A Atreta (?) sp. 1 (sensu ŽÍTT-NEKVASILOVÁ 1989) - izolované, tj. od substrátu odloučené, spodní misky A Atreta (?) sp. 2 (sensu ŽÍTT-NEKVASILOVÁ, 1989) - izolované spodní misky A Spondylus sp. - izolované spodní misky A Arthropoda - členovci Cirripedia - svijonožci Scalpellimi crassum KAFKA - destičky B Pollicipes glaber REUSS - destičky B Malacostraca - rakovci Část krabího klepeta daktylopodit D Echinodermata - ostnokožci Crinoidea - lilijice Komatulidní cirália cf. Remesimetra discoidalis (GIS- LÉN) D Komatulidní brachiália Gen. et sp. indet. D Isocrinus sp. - kolumnália C Isocrinidní brachiália Gen. et sp. indet. C

20 a b c Echinoidea - ježovky Stereocidaris (Typocidaris) vesiculosa (GOLDFUSS) - ostny D Tylocidaris sorigneti (DESOR) - ostny D Phymosomatidní typ ostnů Gen. et sp. indet. D Asteroidea - hvězdice Calliderma (?) sp. - destičky D Vertebrata - obratlovci Selachii - žraloci Oxyrhina angustidens REUSS - zoubky E Otodus appendiculatus AGASSIZ - zoubky E Různé Fosfatizované fekální hlízky bezobratlých Kromě uvedené makrofauny jsme na zdejším odkryvu nalezli též epibionty (mlže a foraminifery) přisedlé na klastech vyskytujících se ve svrchních částech konglomerátu. Nálezy osídlených klastů jsou však vzácné a tvoří pouhých cca 8,5 % všech studovaných klastů. Denzita osídlení jejich povrchů je přitom relativně nízká. Z těchto důvodů nelze dosavadní pozorování nerovnoměrností v distribuci přisedlých epibiontů (viz tab. 1) považovat za reprezentativní. Přesto ve zmíněné tabulce námi získaný soubor distribučních dat uvádíme, neboť by mohl mít po příslušné kvantifikaci (byť i na materiálech z jiných lokalit) značný význam. Všechny misky a schránky přitmelených epibiontů jsou olámané a následně obroušené. Jak toto mechanické poškození, tak i výskyt epibiontů na spodních - pro kolonizaci nepřístupných stranách klastů - je, podle našeho názoru, možno považovat za důkaz redepozice klastů na místo jejich nynějšího výskytu. Tab. 1 Epibionti na horninových klastech bazálního konglomerátu Druh Označení klastu A B C D E F G Počet jedinců a jejich umístění na klastu mlž Atreta (?) sp. 1 2a, 4b la la - la lb lb mlž Spondylus sp. - - la foraminifera Acruliammina longa (Tappan) 4b

21 Vysvětlivky zkratek v tab. 1: a - epibionti přisedlí na nynější spodní, tj. k podloží směřující, straně klastu; b - epibionti přisedlí na boční straně klastu Studovaný soubor makrofosílií můžeme na základě jeho druhového složení, způsobu výskytu a kvality zachování označit jako oryktocenózu složenou z prvků, které nejsou zcela autochtonní, ale na místo svého dnešního výskytu byly přemístěny z většího či menšího úseku okolního mořského dna. Při tomto transportu došlo v různé míře k jejich poškození (fragmentace, abraze aj.). Tato oryktocenóza se vyznačuje převahou druhů bentosních, mezi nimiž převládají zástupci fixosesilní, tj. k pevnému substrátu původně trvale přitmelené (přicementované) nebo stvolem přichycené epifauny. Členové tohoto sesilního společenstva žili v mělkém prostředí vnitřního sublitorálu, kde přisedali na skalnaté dno, balvany, valouny a bioklasty nebo též na schránky a kostry různých živých organismů. Mezi makrofosíliemi nalezenými na lokalitě Odolena Voda početně převládají živočišné houby a drobné ústřice. Méně hojní jsou zde ostnokožci, brachiopodi aj. Zvláštní zmínku si zasluhuje zdejší neobvykle hojný výskyt koster křemité houby Neuropora sp., které dosud z příbřežní oblasti České křídové pánve známe pouze na základě malého počtu exemplářů zjištěných např. na lokalitách Kamajka u Čáslavi a Skalka u Velimi. Významný je i soubor mikrofauny (foraminifery), v němž, stejně jako v makrofauně, převažují bentosní typy. Foraminifery umožnily i určení spodnoturonského stáří zkoumaných sedimentů, uložených po fosfatizaci starších sedimentárních akumulací. Důvod ochrany Ochrana lokality Odolena Voda je potřebná z toho důvodu, že 1) jde o významný dokumentační bod, nepostradatelný pro řešení geneze příbřežních sedimentárních sekvencí české křídy, 2) představuje specifický úsek skalního mořského dna a jeho sedimentárního pokryvu, jenž nemá obdobu na žádném jiném místě české křídové pánve, 3) poskytuje významná data o fosfátové mineralizaci, charakterizující vývoj sedimentačního prostředí a jeho změny v intervalu svrchní cenoman - spodní turon, jež jsou studovány v rámci mezinárodního projektu IGCP č. 325, 4) je bohatým nalezištěm svrchnokřídové marinní fauny včetně horninových substrátů s in situ zachovalými přitmelenými epibionty. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem by byla žádoucí alespoň dočasná ochrana lokality v časovém horizontu pokrývajícím potřeby započatých a rozvíjejících se výzkumných projektů, tj. cca 10 let. Bylo by však vhodné, aby lokalita nezanikla ani v pozdějších letech a umožnila další eventuální (např. ověřovací) výzkum a demonstraci studovaných a popsaných jevů. 21

22 Summary New exposure of the Cretaceous-sea rocky bottoni recently recovered at the Odolena Voda locality in central Bohemia offers a good opportunity for study of many interesting phenomena. Rocky bottom, formed of tonalite (igneous rock) was abraded and later covered with lower Turonian Sediments. On the tonalite rocky bottom and on the clasts of basal conglomerate layer the relics of phosphate coatings and crusts were encountered. The clasts also bear the relics of encrusting fauna (see tab. 1). In the overlying clayey siltstones the remains of about 30 macroinvertebrate species and 34 species of benthic and planktic foraminifers have been found. The forams date the clayey siltstones as lower Turonian. Literatura: HOLÁSEK, J. et al, (1988): Geologická mapa ČSSR. List Mělník. Vydal Ustř. Úst. geol. Praha. STRAKA, J. (edit.) et al., (1994): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: Odolena Voda. Český geol. Úst. Praha. ŽÍTT, J. - NEKVASILOVÁ, O., (1989): Paleontologicko-geologická charakteristika navrhovaného CHPV Karlov (Kutná Hora). - Bohemia cent., 18, Praha. ŽÍTT, J. - NEKVASILOVÁ, O., (1990): Upper Cretaceous rocky coast with cemen-ted epibionts (locality Kněžívka, Bohemian Cretaceous Basin, Czechoslovakia). - Čas. Mineral. Geol, 35, 3, Praha. ŽÍTT, J. - NEKVASILOVÁ, O., (1992): Křídové odkryvy u Líbezníce (výkopy pro teplovod Mělník - Praha). Geologie, fosfority, přitmelení epibionti. - Bohemia cent., 21, Praha. Adresa autorů: RNDr. Lenka Hradecká, CSc. Klárov Praha 1 RNDr. Olga Nekvasilová, CSc. Ružinovská 5/ Praha 4 - Krč RNDr. Jiří Žítt, CSc. Geologický ústav AVČR Rozvojová Praha 6 22

23 Bohemia centralis 23: 23-30, 1994 BĚSTVINA U RONOVA NAD DOUBRAVOU -POZORUHODNÝ VÝSKYT SPODNOTURONSKÝCH FOSÍLIÍ V PŘÍBŘEŽNÍCH SEDIMENTECH ČESKÉ KŘÍDOVÉ PÁNVE (KOLÍNSKÁ LITOFACIÁLNÍ OBLAST) Běstvina near Ronov nad Doubravou - a remarkable occurrence of lower Turonian fossils in the nearshore sediments of the Bohemian Cretaceous Basin (Kolín lithofacial region) Jiří Žítt - Olga Nekvasilová Úvod I když lokalita Běstvina patří svým rozsahem k nejmenším paleontologickým nalezištím v rámci kolínské litofaciální oblasti české křídové pánve, přesto si zaslouží pozornost institucí ochrany přírody jako významný výskyt bohatého a poměrně příznivě zachovalého fosilního společenstva. Pro tyto vlastnosti byly fosílie z běstvinské lokality již v několika případech využity při taxonomických výzkumech a - vzhledem k absenci rekrystalizace u některých skupin zdejších fosílií - též při studiu mikrostruktur jejich schránek nebo koster. Na lokalitu poprvé upozornil CULEK (1940, 1952), který odtud v r (str. 114) uvádí: Kromě hojných spongií a úlomků skořápek rodu Ostrea a Exogyra byly tu nalezeny Rhynchonella plicatilis SOW., Terebratula sp., Crania cf. gracilis MÜNST., Exogyra reticulata RSS., Cidaris vesiculosa GOLDF., Cidaris sorignetti DESOR, Caryophyllia cylindracea RSS., aj. V pozdějších letech byli ze souboru zdejších makrofosílií studováni ramenonožci (NEKVASILOVÁ 1964, 1967, 1968, 1986, 1989), serpulidní červi (ZIEGLER 1984) a lilijice (NEKVASILOVÁ - PROKOP 1963, ŽÍTT 1986). Zhodnocení tafonomických rysů některých skupin fauny je součástí výzkumného projektu řešeného v Geologickém ústavu Akademie věd ČR. 23

24 Obr. č. 1. Situační mapka jižního okolí Běstviny. A popisovaná lokalita Obr. č. 2. Lokalita Běstvina. Šipka označuje místo odběru vzorků křídových hornin. Foto. J. Žítt

25 Veškerý dokumentační materiál je uložen v Geol. ústavu Akademie věd ČR v Praze. Geografická a geologická situace Lokalita Běstvina leží na východním okraji Čáslavské kotliny (viz BALATKA in DEMEK et al. 1965), cca 8 km j. od Ronova nad Doubravou, jižně od obce Běstvina (viz obr. 1). Při těžbě metamorfovaných hornin, původně označovaných jako orthoruly (viz např. CULEK 1940, 1952; BENEŠ et al. 1963) a v nedávné době přeřazených ke granulitovým, místy migmatitizovaným, rulám (POUBA et al. 1987) zde vznikl stěnový lumek, v jehož svrchní partii se vyskytují svrchnokřídové (spodnoturonské) sedimenty spočívající na mořskou abrazní činností opracovaném povrchu granulitových rul. Lumek byl zčásti zavezen odpadky a v současné době jsou svrchnokřídové sedimenty přístupné pouze v jeho jižní části (obr. 2), kde pravděpodobně činností soukromých sběratelů vznikla cca 1,5 m hluboká a stejně široká sonda, jež odkryla mělkou depresi skalního podkladu vyplněnou sedimenty s následujícím sledem: Bazální část, mocnou zhruba 0,5 m, tvoří hrubozrnný konglomerát s podpůrnou strukturou klastů, tmelený šedozeleným vápnitým jílovcem s hojným biodetritem. Klasty konglomerátu, tvořené horninou petrograficky shodnou s podložními granulitovými rulami, jsou suboválné a dosahují velikosti až cca 30 cm. V nadloží konglomerátu spočívají v mocnosti 0,6 m nažloutlé rozpadavé vápnité jílovce s hojným biodetritem. Uspořádání bioklastů ve všech typech sedimentu je chaotické a nerovnoměrné. Stáří těchto sedimentů určila J. HERCOGOVÁ z Ústředního ústavu geologického v Praze na základě foraminifer jako spodnoturonské (ústní sdělení 1986). Nejvyšší části profilu jsou tvořeny sprašovými hlínami kvartérního stáří. Poznámka k metodice výzkumu a k materiálu Petrografická povaha sedimentu a jeho částečné navětrání umožnilo použití plavící metody. Na sítě o velikosti ok 0,5 mm bylo proplaveno zhruba 60 kg jílovců z polohy nad konglomeráty a orientační 2-3 kg vzorky matrix konglomerátu a jílovce z jeho těsného nadloží. Z výplavu byly vyseparovány fosílie pro determinaci (viz následující kapitola) a další složky, jako např. fosfatické intraklasty, minerální zrna apod. (viz kapitola Ostatní složky výplavů"). Materiál fosílií se ukázal jako poměrně dobře zachovalý a vhodný pro detailní taxonomická studia, zvláště u skupiny ostnokožců, i když jde téměř výlučně jen o disociované elementy jejich skeletů. U malé části těchto elementů (brachiália, cirralia) byla pozorována limonitizace, která je však nejspíše druhotná, tj. vzniklá rozkladem pyritu. Výskyt pyritu byl na lokalitě rovněž zjištěn, ale v jiné souvislosti (viz část Ostatní složky výplavů ). Častá je fosfatizace, glaukonitizace a hlavně silicifikace mlžích misek a koster hub. 25

26 Přehled fosílií V následujícím seznamu jsme byli nuceni řadu druhů klasifikovat pouze aproximativně, a to v důsledku přetrvávající poměrně malé prozkoumanosti faun české svrchní křídy a nedostatku moderních taxonomických dat. Foraminifera - dírkovci: Acruliammina longa (TAPPAN), Axicolumella cylindrica (PERNER), Ataxophragmium depressum (PERNER), Bdelloidina cribrosa (REUSS), Bullopora sp., Lenticulina sp., Palmula cordata (REUSS). Porifera - živočišné houby: úlomky koster hub Gen. et sp. indet., Caryophyllia cylindracea REUSS, Neuropora sp., Pachytilodia bohemica POČTA. Octocorallia - koráli osmičetní: Moltkia foveolata (REUSS), Moltkia sp. Scleractinia - koráli šestičetní: Parasmilia sp., Synhelia gibbosa (GOLDFUSS). Polychaeta sedentaria. Serpulidní červi: Ditrupa schlotheimi ROSENKRANTZ, Glomerula gordialis (SCHLOTHEIM), Glomerula nuntia ZIEGLER (holotyp tohoto druhu pochází ze zdejší lokality), Glomerula scitula REGENHARDT, Hamulus sexsulcatus (MÜNSTER), Neomicrorbis knobi ZIEGLER, Pomatoceros biplicatus (REUSS), Serpula prolifera GOLDFUSS, Spirorbis subrugosus (MÜNSTER). Bryozoa - mechovky: Discosparsa estranea POCTA, Entalophora fecunda NOVÁK, Fisciculipora bohemica POČTA, Heteropora lepida NOVÁK, Lichenopora discus POČTA, Onychocella michaudiana (ďorbigny), Osculipora plebeia NOVÁK, Proboscinasp., Spirentalophora bohemica VOIGT, Spiropora sp., Tyloporella reussi VOIGT. Brachiopoda - ramenonožci: Ancistrocrania sp., Argyrotheca sp. B sensu NEKVASILOVÁ (1983), Eothecidellina imperfecta (NEKVASILOVÁ), Cyclothyris zahalkai NEKVASILOVÁ, Praelacazella lacazelliformis (PETTITT), Terebratulina chrysalis" (SCHLOTHEIM), úlomky terebratulidního ramenonožce Gen. et sp. indet. Bivalvia - mlži: Exogyra reticulata REUSS, Exogyra sigmoidea REUSS, Gryphaeostrea canaliculata (SOWERBY), Lopha diluviana (LINNE), úlomky větších ústřic Gen. et. sp. indet., Spondylus sp. Gastropoda - břichonožci: víčko gastropoda Gen. et sp. indet. Arthropoda - členovci. CIRRIPEDIA - SVIJONOŽCI: Pollicipes costatus KAFKA, Pollicipes glaber REUSS, Scalpellum sp.; MALACOSTRACA - RAKOVci: část krabího klepeta - daktylopodit. Echinodermata - ostnokožci. CRINOIDEA - LILIJICE: Remesimetra discoidalis (GISLEN), Semiometra impressa (CARPENTER), Isocrinus? cf. cenomanensis (ďorbigny), Isocrinus? aff. lanceolatus (ROEMER), Orthogonocrinus aff. apertus PECK. Množství izolovaných elementů ramen, pinulí a cirů. ECHINOIDEA - JEŽOVKY: Goniopygus sp., Phymosoma sp., Salenia? sp., Stereocidaris (Typocidaris) vesiculosa (GOLDFUSS), 26

27 Tylocidaris sorigneti (DESOR), fragmenty schránky irregulárního druhu Gen. et sp. indet. ASTEROIDEA -HVĚZDICE: Goniasteridae FORBES - množství izolovaných elementů ramen a disku (Calliderma sp., Metopaster? sp.), přítomny jsou snad i prvky čeledi Stauranderasteridae SPENCER (Valettaster sp.). OPHIUROIDEA - HADICE: Gen. et sp. indet. 1,2- izolované elementy ramen (obratle, laterální štítky). Vertebrata - obratlovci. SELACHII - ŽRALOCI: zoubky Oxyrhina angustidens REUSS, Otodus sulcatus GEINITZ. Různé: fekální hlízky bezobratlých živočichů (vzácně). Ostatní složky výplavů Tyto složky tvoří objemově jen nepatrnou část výplavů, složených z více než 90 % bioklastů (makrofauna) a nerozplavitelných částí horniny (patrně s lokálně vyšším obsahem CaCO 3 ). Dosud jsme zjistili: a) poměrně časté neopracované fragmenty granulitové ruly, o velikosti až do 1 cm. Může jít o artefakty vzniklé při odběru vzorků a pocházející např. z rozpadavých stěn deprese. Ve vzorku jílovce z těsného nadloží konglomerátu byl přítomen cca 1 cm velký fragment ruly, pocházející nejspíše ze silně rozrušených povrchů nejvýše ležících klastů. Jedna strana tohoto fragmentu je mechanicky opracovaná, nese tenkou fosfatickou krustu modravé barvy a na ní přisedlé částečně destruované jedince foraminifery Acruliammina longa (TAPPAN). Přímo na klastech konglomerátu jsme však epibionty ani krusty dosud nezjistili. b) časté ploché, až 4 mm velké štěpné destičky kyanitu jsou přítomné ve všech vzorcích. Pocházejí nesporně z granulitových rul vyznačujících se jejich až 0,5% obsahem. Není však dosud jasné, zda jde o psamitové sedimentární částice. c) limonitové hlízky, max. 2-3 mm velké, vzácné, vzniklé nejspíše rozkladem původně pyritových agregátů autigenního původu. d) intraklasty, částečně opracované, tvořené bělavým až nahnědlým či šedohnědým fosforitem, nelaminovaným, homogenním nebo s vtroušenými psamitovými zrny (drobné bioklasty a zrna křemene). Na jejich povrchu jsou často přisedlé dobře zachovalé foraminifery Acruliammina longa. Některé fosfatické intraklasty s vnitřní lokálně zachovalou konstrukcí tenkých subparalelních trámečků (resp. jehlic) tvořených glaukonitem jsou patrně houbového původu. e) v jednom případě byl zjištěn fragment fosfatického jádra, nejspíše schránky gastropoda, pleťové barvy s povrchovými stopami bílé barvy, patrně vzniklými leptáním (viz ŽÍTT - NEKVASILOVÁ 1992 a,b nálezy z lokality Líbeznice u Prahy). Kromě toho byl též nalezen fragment glaukoniticko-fosforitového jádra neurčitelného mlže a serpulidního červa. f) fosfatické, fosfaticko-glaukonitické či jen glaukonitické ploché intraklasty, často ostrohranné nebo jen slabě opracované; většina z nich evidentně povlékala pevné, patrně 27

28 horninové substráty. Glaukonitické intraklasty mají někdy povahu glaukonitizovaného karbonátu a v některých případech obsahují vtroušený pyrit. Rada intraklastů má na původně vnějším (tj. od substrátu odlehlém) povrchu fosfatické filmy či slabé krusty stejného typu jako u jednoho z výše zmíněných (bod a) horninových klastů. Na jednom fragmentu zelenavé krusty je zbytek přisedlého serpulidního červa, patrně fosfatizovaný. Diskuse Ve srovnání s jinými lokalitami, situovanými rovněž v někdejších erozních úsecích pobřeží křídového moře (např. Skalka u Velimi, Kaňk, Karlov, z méně vzdálených pak např. Zbyslav a Starkoč), jde v případě odkryvu u Běstviny o výskyt velmi malý. Detailnější studium však nicméně potvrdilo, že jeho postavení mezi všemi podobnými lokalitami není zdaleka zanedbatelné. Faunistický obsah sedimentů (více než 70 druhů) ukazuje, že společenstva marinní fauny ve zdrojových oblastech místní tafocenózy byla druhově velmi bohatá. Tafocenóza je zajímavá hlavně vysokou převahou izolovaných elementů ostnokožců, a to zejména lilijic (Crinoidea, Comatulida). Významný je i relativně bohatý výskyt hadic (Ophiuroidea), který je možno srovnat jen se zcela mimořádnou lokalitou Skalka u Velimi (především s jílovcovými výplněmi tzv. deprese Václav - viz NEKVASILOVÁ 1983, 1986, ŽÍTT 1986). Původ jednotlivých složek tafocenózy může být značně složitý a může pokrývat i velký časový úsek. Ukazuje na to přítomnost fragmentů ústřic s fosfatickými krustami a filmy, fosfatizovaných schránek a jader fosílií, fosfatizovaných hub a nakonec i fosfatických a glaukonitických intraklastů sedimentárního původu. Bazální konglomerát nejprve zřejmě, tak jak bylo zjištěno i na jiných lokalitách (viz ŽÍTT - NEKVASILOVÁ 1992a), podlehl slabé fosfatizaci svých povrchových částí, současně však mohla na jiných místech příbřeží probíhat i fosfatizace sedimentů jiné povahy (např. bioklastických akumulací). Toto období, charakteristické celkovou sedimentační stagnací a potlačením faunistických společenstev, bylo vystřídáno obdobím zvýšené energie prostředí, destrukcí starších uloženin, redepozicemi a současně i znovuustavením bohatých bentozních společenstev poskytujících vznikajícím sedimentům nový bioklastický materiál. Proto má studovaná tafocenóza výrazně smíšený ráz, zřetelný i na řadě tafonomických znaků jednotlivých jejích složek, včetně přimíšení starších mineralizovaných organických zbytků. Během redepozic destruovaných fosfatických uloženin byly takto derivované intraklasty i osídlovány přitmelujícími se epibionty (foraminiferami, červy). Vzato ad absurdum, představuje tato faunistická složka vlastně jedinou stoprocentně prokazatelnou postfosfatizační složku tafocenóz. Z přimíšení fosfatických intraklastů vyplývá, že sedimenty celého profilu včetně matrix konglomerátu (nebo alespoň její dostupné vyšší části) vznikaly až v postfosfatizačním období. Litologická změna vykazující do nadloží přírůstek jílovité frakce, však ukazuje na postupný vznik celé akumulace a tudíž nikoliv na náhlou sedimentační událost. Ač se zdá, že tato sedimentace proběhla ve spodním turonu 28

29 (HERCOGOVÁ, ústní sdělení 1986) starší složky, vyznačující se fosfátovou a glaukonitickou mineralizací, mohou být i stáří cenomanského, podobně jako zatím neurčitelná část nefosfatizovaných makrofaunistických zbytků. Důvod a způsob ochrany Protože lokalita u Běstviny je významným paleontologickým nalezištěm svrchnokřídových (svrchnocenomanských - spodnoturonských) fosílií a dokumentačním místem pro dosud uveřejněné výsledky paleontologického studia, je žádoucí, aby byla chráněna alespoň jako plocha registrovaná v zájmu státní ochrany přírody. Zvláště je zde třeba zamezit překrývání lokality deponiemi jakéhokoliv druhu a zajistit průběžné odstraňování náletových dřevin. Summary Běstvina locality is known for many years, but it has never been studied in detail. The exposure is a small depression originated by Cretaceous (upper Cenomanian?, lower Turonian?) sea erosion of granulite gneiss basement and later filled with lower Turonian Sediments. Thin basai conglomerate layer is overlain by calcareous claystones rich in faunal remains (about 70 species) and with rare phosphatic intraclasts of various origin. There are indications of phosphatic crusts and epibionts (Acruiiammina longa TAPPAN) coating and encrusting the uppermost conglomerate clasts. The history of sedimentary environment seems to be very similar to that already described from other localities (see cited papers of ŽÍTT- NEKVASILOVÁ). Literatura: BALATKA, B. (1965): Čáslavská kotlina, str. 204 in Demek, J. et al. Naklad. Československé Akad. věd. Praha. BENEŠ, K. et al. (1963): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : M-33- XXII Jihlava. Geofond. Praha. CULEK, A. (1940): Pobřeží křídového moře na Čáslavsku. - Věst. geol. Úst. pro Čechy a Moravu, 15, Praha. CULEK, A. (1952): Pátá zpráva o výsledcích geologického výzkumu na speciální mapě listu Chrudim. - Věst. Ústř. Úst. geol, 27, Praha. NEKVASILOVÁ, O. - PROKOP, R. (1963): Roveacrinidae (Crinoidea) from the Upper Cretaceous of Bohemia. - Věst. Ustř. Úst. geol., 38, 1, Praha. NEKVASILOVÁ, O. (1964): Thecideidae (Brachiopoda) der böhmischen Kreide. - Sbor. geol. Věd, P3, Praha. 29

30 NEKVASILOVÁ, O. (1967): Thecidiopsis (Thecidiopsis) bohemica imperfecta n. subsp. (Brachiopoda) from the Upper Cretaceous of Bohemia. - Sbor. geol. Věd, P9, Praha. NEKVASILOVÁ, O. (1968): Struktura schránek ramenonožců z čeledi Thecideidae Gray, 1840 z české svrchní křídy. - Čas. Mineral. Geol.,13, 2, Praha. NEKVASILOVÁ, O. (1983): The genus Argyrotheca (Brachiopoda) from the Bohemian Cretaceous Basin (Czechoslovakia). - Čas. Mineral. Geol., 28, 1, Praha. NEKVASILOVÁ, O. (1986): Thecideidina z vybraných lokalit cenomanu a spodního turonu české křídové pánve. - Výzkumná zpráva. Archív GLÚ AVČR, Praha. NEKVASILOVÁ, O. (1989): Nové poznatky o tecidiích (Brachiopoda) z české křídové pánve. - Zpr. geol. Výzk. (Ústř. Úst. geol.) v roce 1987, Praha. POUBA, Z. - FIALA, J. - PADĚRA, K. (1987): Granulitové těleso u Běstviny v Železných horách. - Čas. Mineral. Geol, 32, 1, Praha. ZIEGLER, V. (1984): Family Serpulidae (Polychaeta, Sedentaria) from the Bohemian Cretaceous Basin. - Sbor. Nár. Muz. 39B (1984), 4, Praha. ŽÍTT, J. (1986): Lilijice vybraných lokalit příbřežního vývoje české svrchní křídy kolínské oblasti. - Výzkumná zpráva, Archív GLÚ AVČR Praha. ŽÍTT, J. - NEKVASILOVÁ, O. (1992a): Nové výskyty fosforitů ve svrchní křídě pražské a kolínské litofaciální oblasti. - Bohemia cent., 21, Praha. ŽÍTT, J. - NEKVASILOVÁ, O. (1992b): Křídové odkryvy u Líbezníce (výkopy pro teplovod Mělník - Praha). Geologie, fosfority, přitmelení epibionti. - Bohemia cent., 21, Praha. Adresa autorů: RNDr. Jiří Žítt, CSc. Geologický ústav AVČR Rozvojová Praha 6 RNDr. Olga Nekvasilová, CSc. Ružinovská 6/ Praha 4 - Krč 30

31 Bohemia centralis 23:31-45, 1994 Barové, vtiskové, kulovito-polštářové a konkrecionální textury v cenomanu u Tuchoměřic při sz. okraji Prahy Bar, load, ball-and-pillow and concretional structures in the Cenomanian at Tuchoměřice near the NW border of Prague Ferry Fediuk - Miroslav Malkovský Úvod Břežní oblasti moří jsou zpravidla charakterizovány vysokou pohybovou aktivitou vodních hmot, jež je podmíněna slapovými silami, mořskými proudy či přítoky z pevniny. Důsledkem toho je vznik široké škály sedimentů, jejíž rozpětí kolísá především v závislosti na pobřežní morfologii od velmi jemných wattových sedimentů plochého pobřeží až po extrémně hrubé rudity pod skalnatými klify. Takto vzniklé synsedimentární textury mohou být následně modifikovány v průběhu diageneze, případně ještě později. Jedním ze specifických případů zmíněných příbřežních sedimentů jsou bary či bariérové uloženiny. Encyklopedický slovník geologických věd (SVOBODA, ed. 1983) definuje bar jako ponořený i vynořený písčitý nebo štěrkový val, akumulovaný vlnami nebo proudy na mořském dnu. Tvoří se v mělčinové zóně u břehu zvedající se souše, kde se vody rozbíhají a ukládají jimi přenášený materiál dříve, než dostihnou břehu. Podle polohy a tvaru mají bary různá jména: kosy, kosinky, tombolo. Bary vzdálené od břehu se jmenují předbřežní bary. Ku". Obdobné definice lze najít i u čelných zahraničních autorů (např. DICKINSON et al. 1972, FAIRBRIDGE, BURGEOIS 1978, FRIEDMAN, SANDERS 1978, READING, ed. 1986, REINECK, SINGH 1973 a řada dalších). 31

32 Zrnitost barů může kolísat v širokém rozpětí, od lutitů přes arenity až po rudity. Neměnným pravidlem však v tomto ohledu zůstává, že jejich zrnitost je vždy větší než zrnitost okolního sedimentu. Tvar baru je zpravidla výrazně protáhlý ve směru pobřežní linie, přičemž délka se může pohybovat od několika málo desítek metrů až po několik kilometrů, mocnost až do stovky metrů. Chobotovité výběžky orientované zpravidla v prodloužení osy hlavního těla baru označil KUMAR (1973) jako barové prsty (barrier toes, bar fingers). V recentních pobřežních vodách bývají bary plavební překážkou, jejímuž narůstání u přístavních vjezdů je nutno čelit bagrováním. Rigidnější, méně zvodnělé a tím i těžší polohy sedimentů mají tendenci se do svého měkčího, jemnozrnějšího nezpevněného podloží zabořovat. Na spodu takové těžší polohy tím vznikají boulovité, směrem do podloží konvexní útvary, známé pod označením vtiskové textury (load structures). Jestliže toto zahořování poruší souvislost nadložní polohy a segmentuje ji do kulovitých nebo elipsoidických útvarů decimetrových až metrových velikostí, mluví se o kulovitě polštářových texturách (ball-and-pillow structures). Takovým oblým útvarům mohou být podobné i některé druhy konkrecí. Ty jsou charakterizovány látkovým složením, které je od jejich sousedství odlišné, někdy mírně, jindy výrazně. Jejich vznik je spjat s látkovým pohybem, podmíněným dílčími chemickým gradienty směřujícími k jednotlivých centrům, ve kterých došlo např. hnitím organických zbytků, redukcí či oxidací labilních minerálů či dalšími impulzy k lokální změně ph, oxidačně redukčního potenciálu, elektronegativity či jinému narušení geochemické rovnováhy (srovnej např. KUKAL 1986 aj.). Transgrese svrchnokřídového moře vytvořila v Českém masívu podmínky pro tvorbu příbřežních sedimentů v bohaté míře. Je jimi vyznačena tehdejší pobřežní čára a severní předpolí Prahy je územím jejich zvlášť typických výskytů (srov. např. ZELENKA 1984). Zejména četné kamýky svrchnoproterozoických buližníků unhošťsko-turského hřbetu (HORNÝ et al. 1963) čněly nad hladinu cenomanského a zčásti i turonského moře a fungovaly jako skalnaté skjéry. Na nich se tříštily příbojové a bouřkové vlny a deponovaly kolem nich slepencový materiál pozůstávající především z valounů bezprostředně místní provenience a ze tmelu často karbonátové povahy. Organické zbytky v nich bývají mimořádně četné a pestré. Ke zvlášť pozoruhodným výskytům patří v tomto ohledu lokalita Kněživka na j. okraji Tuchoměřic. CHLUPÁČ (1988) ji s využitím předchozích literárních údajů, zejména ZELENKY (1982), podrobně popsal jako zvlášť instruktivní případ a zařadil do svého geologického průvodce pražským okolím. O eventuální existenci dalších příbřežních textur, vyjmenovaných výše, se však z tohoto území nezmiňuje. Bariérovým sedimentům v české křídové pánvi věnoval pozornost VALEČKA (1979), ovšem z pozice značně odlehlé jak vzdáleností, tak stratigraficky. Rozpoznal je ve svrchnoconiackých sekvencích sv. od České Kamenice. Stručně se o nich zmiňuje ještě ADAMOVIČ (1989), a to ze střednoturonského kvádrového pískovce Kokořínska. Málo údajů z křídového útvaru je o konkrecích. Podle ŠRÁMKA (ústní sdělení) je lze pozorovat v území hořického hřbetu v Kvasničkové lomu. Pro lokalitu u Tuchoměřic je však podstatně 32

33 bližší jejich výskyt ve spodnoturonském souvrství v nadloží zlaté opuky" na Přední Kopanině (srov. WOLLER 1975, SCHUTZNEROVÁ - HAVELKOVÁ 1981, VALEČKA, SLAVÍK 1984, ŠRÁMEK et al. 1992). Prakticky žádné informace nejsou o křídových vtiskových texturách. Totéž v podstatě platí i texturách kulovitě polštářových. Nicméně je v této souvislosti třeba upozornit, že již v minulém století se zmiňuje FRIČ (1870, ) o velkých vápnitých shlucích glaukonitického pískovce v podobě ploských bochníků s množstvím zkamenělin, uložených v sypkých pískách při cestě z Kněževsi do Kněžívky, kde u potoka leží balvany slepence obsahující hrubé oblázky buližníku a skořápky Exogyr. Stejně tak KREJČÍ (1870, 74) uvádí, že v jižních úbočích mezi Kněževsí a Kněžívkou vychází na den pískovec drobivý, poněkud glaukonitický, do něhož vložena je lavice hlinitopísčitá, plná velkých okrouhlých pecek pevnějšího písčito-vápnitého jádra a zelenavě šedé barvy, kteréžto pecky v řadách z měkčího pískovce vynikají. Lavici tuto na zkameněliny bohatou lze od Kněžívky přes Tuchoměřice až ke Statenicům stopovati, kdežto se jeví co lože Exogyr (Exogyra columba) na 1 /2 sáhu mocné. " Necelých pět set metrů od výše zmíněné Chlupáčovy lokality Kneživka, 250 m jz. od nejbližšího výskytu buližníku u odbočky silnice z Tuchoměřic na Přední Kopaninu u domu čp. 195, jsme v příležitostném odkryvu objevili cenomanské sedimenty vyznačující se kombinovanými texturami všech výše uvedených druhů, jež tímto příspěvkem dokumentujeme. Na rozdíl od hrubých sedimentů Kněživky představují distálnější část litorální zóny na přechodu k zóně sublitorální. Přehled geologie okolí Sz. předpolí Velké Prahy, jmenovitě okolí Kněževse a Tuchoměřic, je z geologického hlediska jednoduché. Vystupují tu tři jednotky: proterozoikum, svrchní křída a kvartér. Proterozoikum je zastoupeno zbraslavsko-kralupskou skupinou. Nejnápadnější horninou této skupiny jsou v daném území buližníky, vytvářející čočkovitě vyvinutý horizont o mocnosti nanejvýš 50 m, generálně zapadající pod úhlem 20 až 50 k J až JV. Při j. okraji Tuchoměřic je tento horizont zdánlivě zdvojen. Na geologické mapě 1: list Kladno (VEJLUPEK red. 1988) je jeho zdvojení interpretováno vrásově jako sigmoida s ostrým vrcholovým ohybem na SV. Tomu však odporují zdejší monoklinální úložné poměry v obou křídlech domnělé sigmoidy. Nepředpokládáme však, že obě křídla" představují dva stratigraficky samostatné horizonty, ale že tu jde o zlomové zopakování téhož horizontu, jehož dvě výchozové části jsou vrásově navzájem pootočeny s osou rotace v sv. úseku. Dále v této souvislosti poznamenáváme, že na rozdíl od situace zobrazené výše citovanou geologickou mapou, proterozoikum včetně zúženého buližníkového horizontu vychází na povrch i v Kněževsi. Dokumentovaly to mj. výkopy pro kanalizační přípojky provedené v r ve středu obce. Silicity buližníkového typu jsou obklopeny drobami a prachovci, na nichž se projevuje nejen výrazné provrásnění, ale i regionální metamorfóza, svou slabou 33

34 intenzitou odpovídající prehnit-pumpellyitové facii. Tyto sedimenty resp. metasedimenty vystupují zpravidla v denudačních oknech na dně údolí. Naproti tomu buližníky jsou výrazně morfologicky produktivní a jejich kamýky vynikají nad plochý terén. Svrchnokřídové sedimenty tvoří na nerovném proterozoickém skalním podkladu poměrně tenký, ale pro vzhled krajiny rozhodující aplanační venýr, jehož mocnost nepřevyšuje 40 m. Litofaciálně patří vltavo-berounské oblasti české křídové pánve (sine 1976) a stratigraficky zahrnuje perucké a korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství a spodní část souvrství bělohorského (CECH et al. 1980), tedy cenoman až spodní turon. Cenoman je převážně pískovcový, ve své spodní lakustrinní části běžně i slepencový, výše se pak objevují též jílovcové polohy. Spodní turon je zastoupen hlavně opukami, morfologicky tvořícími plošinový ráz území. Podrobnější údaje o zdejších svrchnokřídových horninách jsou uvedeny v následujícím textu. Zde ještě jen poznamenáváme, že faciální závislost na vzdálenosti od buližníkových kamýků je markantní, což je hlavním předmětem této studie. Po tektonické stránce je klidná horizontální stratifikace ojediněle a podružně porušena poklesovými zlomy. Kvartér je kromě půdních profilů a zanedbatelných potočních náplavů zastoupen sprašovými návějemi, zaplňujícími pokřídové erozní deprese v s. úbočí Únětického potoka. Popis lokality Odkryv je situován při údolním dně Únětického potoka na jz. okraji obce Tuchoměřice, 50 m jv. od domku čp. 283 a 200 m sv. od Čermákova mlýna na v. okraji Kněževse, rodiště čelného geologa a.s. Geoindustria dr. Jiřího Čermáka. Od odbavovací haly letiště v Ruzyni je po silnici vzdálen 3,7 km a od náspu dálniční vozovky Praha - Slaný, ze kterého je přehledně vidět, 50 až 100 m. Ze zmíněné silnice pro motorová vozidla lze k němu sjet odbočkou na Tuchoměřice na vzdálenost 250 m. Použijeme-li zastávkového autobusu ČSAD Praha - Kladno, vystoupíme na zastávce Tuchoměřice - rozcestí, od níž je lokalita vzdálena 300 m chůze. Přístup k odkryvu je bez obtíží v kterékoliv roční době i za mírně vlhkého počasí. Topografická pozice lokality je na obr. 1. Odkryv existuje již dlouho a zaznamenávají ho již FRIC (1870), KREJČÍ (1870) A ZAHÁLKA (1911, 1912). Při nedávném kladení prefabrikovaného tvárnicového drenážního svodu, jehož účelem je zabránit výmolům, které by vznikaly přívalovým ronem dešťových vod z dálniční komunikace, byl však výrazně rozšířen a očištěn. Je zhruba 55 m dlouhý a maximální výška odkrytí skalního podkladu v něm je 6 m. Protože však je podélně ukloněn, je stratigraficky sled obnažen v úhrnné výšce cca 12 m. Názornou informaci o situaci v odkryvu a o jeho vzhledu podávají obr. 2 a 3. Stratigrafická interpretace plynoucí z obr. 2 je vyložena geologickým řezem obr. 4. Nejnižším členem na lokalitě obnaženého sledu je nevrstevnatý, silně rozpadavý pískovec žlutavě narezlé barvy (poloha 1). Vystupuje pouze v levé, tj. sv. části 34

35 Obr. č. 1. Topografická skica pozice studované lokality u Tuchoměřic (označeno ležatým křížkem), černě jsou vyznačeny výchozy buližníkových skalek. Topographie sketch map of the locaiity at Tuchoměřice (shown by diagonal cross). Outcrops of chert rockies are in black. Obr. č. 2 Geologický náčrt odkryvu při pravém údolním dně Únětického potoka na jz. okraji Tuchoměřic. 1 - žlutavě rezavý, silně rozpadavý pískovec (poloha 1), v horní části s vložkou hnědého uhelného jílu, 2 - bělošedý rozpadavý pískovec (poloha 2), 3 - pevný hrubě lavicovitý písčitý vápenec až kalcitový pískovec (poloha 3) s barovými prsty, kulovitými polštáři až konkrecemi, 4 - písčitý jílovec (poloha 4), 5 - kalcitový poikilitický pískovec až slepenec (poloha 5), 6 - opuková suť, 7 - lumachella na bázi barového sedimentu, 8 jeskyňka na bázi barového sedimentu. Geological sketch of the outecrop at the right Valley -trough of the Únětice creek on the SW periphery of Tuchoměřice. 1 - rosty yellowish, intensively desintegrated sandstone (layer 1 ), in the upper part with an inlayer of brown coalclay, 2 - whitish desintegrated sandstone (layer 2), 3 - massive, heavy bedded sandy limestone up to calcite sandstone (layer 3) with barrier fingers, ball-and-pillows up to ceneretions, 4 - sandy claystone (layer 4), 5 - poecilitic calcite sandstone up to conglomerate (layer 5), 6 - debris of silty marlstone, 7 - lumachelle at the base of the barrier sediment, 8 - small cave at the base of the barrier sediment. 35

36 Obr. č. 3 Celkový pohled na příležitostný odkryv na jz. okraji Tuchoměřic poblíž domku čp A general view of the occasionai outcrop on the SW periphery of Tuchoměřice near the house No 283. Obr. č. 4 Geologický řez lokalitou na jz. okraji Tuchoměřic. Vysvětlivky 1 až 5 jako v obr. 2. Dále 6 - kalcitový jíl (poloha 6), 7 - opuka (poloha 7). Geological section across the locality on the SE periphery of Tuchoměřice. Explanation for 1 to 6 as in Fig. 2. Further: 6 - calcite clay (layer 6), 7 - silty marlstone (layer 7). 36

37 odkryvu a jeho spodní část i podloží jsou zakryty, takže celková mocnost tohoto členu zůstává neznáma. Hranice proti nadloží je však ostrá a poměrně rovná. Tato poloha patří již ke korycanským vrstvám, protože jde o sediment zjevně marinní, což dokládají nečetné úlomky skořápek mořských měkkýšů. Sladkovodní cenoman peruckých vrstev na lokalitě odkryt není. V horní levé části se objevuje asi 5 cm mocná vykliňující se vložka čokoládově hnědého uhelného jílu. Dalším členem je bělošedý pískovec (poloha 2), opět rozpadavý, vnitřně nestrukturovaný, ale postižený bioturbacemi. Lze v něm často najít neodvápněné zbytky lastur. Stropní část tohoto členu, jehož úhrnná mocnost dosahuje 230 až 270 cm, má místy zvýšený podíl jílovité složky. V jeskyňkovité prohlubni v levé části odkryvu (obr. 5), existující již v době ZAHÁLKY (1911), je pod bází následného masivního horizontu vyvinuta kapsa písčitého jílu. Hranice proti nadloží je ostrá, ale nadložními vtiskovými texturami zvlněná. Nositelem textur, jimž je věnován tento článek, je následující člen. Je reprezentován hrubě lavicovitě zvrstvenou horninou (poloha 3), která zejména ve spodní části je pevná a masivní. Má celkovou mocnost 250 až 300 cm. Zpravidla je světle šedavě hnědé barvy. V chemické laboratoři Ústavu geologických věd Univerzity Karlovy byla tato hornina podrobena analýze na obsah karbonátů. Vzorek z lavice nad jeskyňkou, 10 cm nad bází horizontu byl po rozpráškování loužen v pětiprocentní HCl a obsah CaO byl pak ve výluhu stanoven titračně. Získaná hodnota 29,05% CaO z celkové hmotnosti vzorku pak v přepočtu odpovídá obsahu 51,85% CaCO 3. Protože vedle převládajícího kalcitu obsahuje hornina jako další hlavní složku především drobná zrna klastického křemene, lze horninu klasifikovat jako písčitý vápenec. Je nutno poznamenat, že do nadloží se podíl obou zmíněných minerálů pozvolna mění ve prospěch křemene, takže horní partie a místy i partie laterální mají již povahu kalcitového pískovce. Zároveň směrem nahoru poněkud přibývá jílové hmoty a zároveň ubývá masívnosti a pevnosti horniny. Dalším typickým minerálem, který se v tomto stratigrafickém členu v podstatném množství objevuje, je glaukonit. Pozoruhodné je, že v malém množství jsou přítomna i zrnka draselných živců, která v cenomanských sedimentech zpravidla nebývají uváděna. Na dosud opomíjenou přítomnost v křídových pískovcích upozorňuje též ŠRÁMEK (1990). Otázka jejich provenience by stála za bližší osvětlení. Jde zjevně o živce pocházející z plutonitů, při čemž zdrojem byla nejspíš sv. část středočeského plutonu přímo, nebo zprostředkovaně resedimentací přes permokarbonské arkózy. Strukturním vlastnostem polohy 3 je věnována následující kapitola. V souvislosti s výše uvedeným údajem o obsahu karbonátu v písčitém vápenci stojí za zmínku uvést, že pro srovnání byl stejný analytický postup uplatněn i pro rozpadavý pískovec ve vzorku z polohy 2, 10 cm pod hranicí s písčitým vápencem. Zde byl zjištěn obsah CaO 3,14%, což odpovídá podílu CaCO 3 jen 5,60%. Nad polohou písčitého vápence až glaukonit-kalcitového pískovce následuje 100 až 130 cm sedavého jílu (poloha 4), obsahujícího podružnější podíly jemně písčité příměsi. Tato poloha je odkryta pouze v odkopu v pravé horní části odkryvu. Všude jinde je pro svou měkkost zakryta v křovinaté části stráně, kde ji však lze na základě negativního 37

38 morfologického chování bez potíží identifikovat. Stav jejího obnažení však nedovoluje přesně charakterizovat podložní hranici tohoto členu, nadložní hranice je však zcela ostrá. Nad výše zmíněnou polohou jílovce následuje asi 80 až 100 cm mocná vrstva kalcitového pískovce až jemnozrnného slepence místy s poikilitickými xenomorfními zrny kalcitu, dosahujícími velikosti až přes půl cm (poloha 5). Kromě křemenných zrn a ojedinělých živců jsou v ní zastoupeny i minivalounky buližníků (obr. 6), které svědčí o tom, že v době sedimentace této polohy 5 část buližníkových kamýků stále ještě čněla nad hladinu svrchnokřídového moře. Za zmínku stojí ještě přítomnost turmalinu jako těžkého minerálu, což v souvislosti s úvahami o zdrojové oblasti klastického materiálu nahrává názoru, že jí bylo Říčansko, kde se turmaliny vyskytují hojně. Polohu 5 lze pokládat ze nejvyšší člen cenomanu, na nějž nasedá mocná a monotónní sekvence spodnoturonských opuk bělohorského souvrství. Ty v odkryvu sice obnaženy nejsou, morfologicky se však jejich báze zřetelně projevuje terénní hranou, nad níž následuje mírnější travnatý svah, nahoře zakončený parovinnou plání. Mezi opuky a stropní cenomanský kalcitový pískovec až slepenec se vkládá 100 až 150 cm kalcitového jílovce (poloha 6). Ani ten v popisovaném odkryvu přímo vidět není, lze ho ale spatřit dobře odkrytý na kněževské straně pod dálniční silnicí v erozivní rýze a nad vozovou cestou na pravém svahu Únětického potoka. Tady nabývá tato poloha mocnosti až 210 cm. Naopak mocnost pískovce až slepence polohy 5 tu klesá na méně než půl metru. To vzhledem k expozici k nejbližšímu buližníkovému kamýku ukazuje, že jde rovněž o příbojový sediment, dirigovaný vzdáleností k pobřeží. Opuka polohy 7 má u Čermáková mlýna od stropu kalcitového jílovce polohy 6 až k úrovni pláně za sv. okrajem dálnice mocnost 10 m. Bohatou paleontologickou náplň křídových sedimentů studované lokality uvádí ZAHÁLKA (1911). Dále poznamenáváme, že v sv. části odkryvu je skalní podklad zakryt opukovou sutí, jíž byla zasypána pískovna, která zde byla v provozu v minulém století. Textury v písčitém vápenci Již při pohledu na odkryv z odstupu upoutá pozornost nejen zřetelné rozdělení na jednotlivé členy stratigrafického sledu, popsané v předchozí kapitole, ale zvláště též přítomnost oblých, nejčastěji elipsoidických útvarů v morfologicky nejvýraznějším členu, masivním písčitém vápenci polohy 3. Z dálky tyto útvary připomínají téměř až polštářové lávy (foto obr. 7 a 8). Nejprve si povšimněme spodní plochy polohy svrchnocenomanských mořských masivních resp. tlustě lavicovitých písčitých vápenců až kalcitových pískovců. Již v předchozí kapitole bylo zdůrazněno, že tato plocha je nejen ostrá, ale i zvlněná. Vykazuje jevy konvexního, bochníkovitého nebo mělce miskovitého zahořování do podložního sedimentu, a to zvláště tam, kde podložní písčitý sediment má zvýšené podíly jílovité příměsi. Jedno z míst, kde tyto fenomény lze obzvlášť 38

39 Obr. č. 5 Sv. část odkryvu na jz. okraji Tuchoměřic s jeskyňkou pod bází barového sedimentu polohy 3. NE part of the outcrop on the SW periphery o f Tuchoměřice with the small cave bellow the barrier sediment o f the layer 3. Obr. č. 6 Mikrofotografie kalcitového pískovce až slepence polohy 5. Uprostřed obrázku je valoun buližníku. Nikoly X, zvětšeno 15x. Microphotograph of the calcite sandstone to conglomerate of the layer 5. Crossed nicols, enlarged 15x. 39

40 Obr. č. 7 Kulovitě polštářová až konkrecionální textura písčitého vápence až kalcitového pískovce barového sedimentu polohy 3. Ball-and-pillow up to concretional structure of the sandy limestone up to calcite sandstone of the barrier sediment of the layer 3. Obr. č. 8 Totéž jako v předchozím obrázku, ale se zřetelnou koncentrickou stavbou. Ditto as in previous Fig. but with a distinct concentric fabric. 40

41 dobře pozorovat, je nad jeskyňkou v levé části odkryvu. Jde o projevy vtiskových textur (load structures - např. REINECK, SINGH 1973 aj.), vznikajících tíhovým protlačováním dílčích girlandovitých domén těžšího a kompetentnějšího nadložního sedimentu do měkčího podloží a to v době těsně následující po sedimentaci, ještě před etapou diageneze. Na jednom takovém mísovitém vtisku zhruba 11 m vpravo od jeskyňky byla na jejím spodku vyvinuta nádherná lumachela ústřičného slapu s hojnými lasturami Rhynchostreon suborbiculatum (LAM.) dříve obecně označována jako Exogyra columba a Apiotrigonia cf. sulcataria (LAM.) ( obr. 9), dokumentující lokální bouřkovou událost (tempestite event) v místní sedimentaci. Bohužel na jaře 1992 byla nejlepší část této ukázky organodetritického tempestitu neznámým vandalem zničena. Ještě nápadnějším texturním prvkem, charakterizujícím spodní část polohy masivních písčitých vápenců, jsou kulovité nebo častěji elipsoidické útvary, dosahující ve vodorovném směru délky 50 až 130 cm, ve svislém směru pak často jen tří čtvrtin až poloviny uvedených rozměrů (obr 7,8). Vynikají zejména tam, kde horniny jsou postiženy výraznějším navětráním. V jeho pokročilejším stádiu se mohou ze stěny odkryvu samostatně uvolňovat a vypadávat. Rovněž při silnějším navětrání se zřetelněji projevuje jejich slupkovitě koncentrická stavba. Tyto útvary pokládáme za tzv. kulovitopolštářové textury (ball-andpillow structures), jaké se tvoří v bezprostředně postsedimentární fázi budinážovým segmentováním těžšího a tužšího sedimentu mírným ne zcela rovnoměrným zaklesáváním do podložního měkčího sedimentu (penecontemporaneous load structures). Koncentricky kulovité až elipsoidické tvary výše zmíněných textur byly v určitém stádiu ještě zvýrazněny konkrecionálním principem (viz Úvod). Při něm se uplatnilo metasomatické stahování zvýšeného podílu karbonátové hmoty v důsledku centripetálně vytvořeného geochemického spádu, při čemž gravitačně vytvořená nebo i jen naznačená segmentace fungovala jako vhodný zárodek takového procesu. Ve více než devět set let staré Kněževsi lze před vjezdem do statku čp. 15 U Kubrů spatřit na každé straně po jednom dekorativním zhruba stokilovém elipsoidu popsané povahy. Byly zde použity jako nárožní kameny, které česká lidová architektura libozvučně označuje slovem úkolník. Podle pana Kubra jsou na svém místě již více než dvě stě let. Celou polohu písčitých vápenců až kalcitových pískovců svrchní části korycanských vrstev studovaného profilu pokládáme vzhledem k její větší zrnitosti oproti okolí a prostorové vazbě na blízkost buližníkových klifů za bariérový sediment, za okrajový výběžek hlavního tělesa baru, o němž předpokládáme, že vytváří lem, patrně ve více méně souvislém pruhu sledující v nevelké vzdálenosti několika desítek metrů tuchoměřický tah buližníkových kamýků. Prostorová představa o této situaci je vyjádřena blokdiagramem obr

42 Obr. č. 9 Lumachella ústřičného slapu na bázi polohy 3, 11 m jz. od jeskyňky, s Rhynchostreon suborbiculatum (Lam.) a Anpiotrigonia cf. sulcataria (Lam.). 2/3 přirozené velikosti. Lumachelle of the oyster bank at the base of the layer 3, 11 m SW of the small cave, containing Rhynchostreon suborbiculatum (Lam.) and Ampiotrigonia cf. sulcataria (Lam.). 2/3 of the natural size. Obr. č. 10 Ideový blokdiagram situace ve svrchnocenomanském moři v sz. předpolí Velké Prahy u Tuchoměřic. 1 - proterozoické nesilicitové sedimenty, 2 - proterozoické buližníky, 3 - cenomanské bazální slepence, pískovce a písčité jíly, 4 - cenomanské bary, 5 ruditová příbojová facie křídy, 6 - buližníkové útesy ( skjéry), 7 - zlomy. Idealized block diagram showing the Situation of the Upper Cenomanian sea in the NW foreground of the Great Prague at Tuchoměřice. 1 - Proterozoic non-silicic Sediments, 2 - Proterozoic cherts, 3 - Cenomanian base conglomerate, sandstone and šandy clay, 4 - Cenomanian bars, 5 -Cretaceous psephitic tidai facies, 6 - cliffs of chert, 7 - faults. 42

43 ZÁVĚR Příbojový režim kolem proterozoických buližníkových kamýků, vytvářejících v době svrchnokřídové transgrese soustavu skalnatých ostrůvků, se výrazně vtiskl do vlastností cenomanských sedimentů. Kromě hrubých klastik, bezprostředně nasedajících na vystupující buližníkové skály, se to projevuje i ve zvláštních strukturních vlastnostech uloženin od ostrůvků i poněkud vzdálenějších. Struktury, které lze pozorovat v příležitostném odkryvu na jz. okraji Tuchoměřic poblíž kněževeského Čermákova mlýna, pokládáme za výsledek interference několika faktorů, které se díky specifické příbřežní pozici ve výsledném účinku zkombinovaly. Iniciačním jevem byla zjevně bariérová sedimentace. Na ni pak navazovaly jevy raně postsedimentační dynamiky v podobě zátěžového vtlačování hutnějšího sedimentu do poddajnějšího podloží, často přecházející do segmentace masivnějšího sedimentu do kulovitých a polštářových elipsoidů. V nich se projevovala i konkrecionální aktivita geochemické nerovnováhy, posilující v preferenčních centrech podíl kalcitu, čímž se koncentricky zvyšovala pevnost horniny. Kvartérní a zčásti možná i terciérní zvětrávání výsledný efekt jen zvýraznilo. To vše lze přehledně studovat, případně i modifikovaně interpretovat, na vysloveně exkurzním, dopravně snadno dostupném odkryvu v bezprostřední blízkosti Prahy. Za pomoc nejrůznějšího druhu při zpracovávání tématu jsme zavázáni řadě kolegů, zejména doc. Dr. J. Adamovi z PřF UK, doc. dr. J. Šrámkovi z Ústavu rozvoje vysokých škol, J. Smitovi z Rektorátu UK, Dr. F. Fediukové, dr. J. Pražákovi a dr. P. Schovánkovi z ČGÚ. SUMMARY Numerous rocky islets composed of Proterozoic cherts emerged above the Upper Cretaceous sea in its early stage in the area of the Prague plateau. Their barrier effect was manifested in the formation of psephitic Sediments, having been studied many times. In the more distant part of the littoral zone, or in transiton to the sublittoral one, structures were formed that until recently had escaped attention or had not been genetically recognized as such. An occasional outcrop on the SW margin of Prague at the Tuchoměřice village, 2.5 km NNE of the Ruzyně airport, offers a instructive insight into the genesis of these structures and their mutuai combinations. Owing to its easy accessibility in the vicinity of the capital, the locality seems to be a suitable excursion site. 43

44 Literatura: ADAMOVIČ, J. (1989): Geologické poměry a faciální vývoj kvádrových pískovců Kokořínska. - MS Přírodověd. Fak. Univ. Karlovy, 162 s., Praha. ČECH, S. - KLEIN, V. - KŘÍŽ, J. - VALEČKA, J. (1980): Revision of the Upper Cretaceous stratigraphy of the Bohemian Cretaceous Basin. - Věst. Ústř. Úst. geol, 55/5, , Praha. FRIČ, A. (1870): Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. II. Paleontologické bádání v jednotlivých vrstevních pásmech českého křídového útvaru. - Archiv přírod. Prozk. Čech, I, , Praha. FRIEDMAN, G. M. - SANDERS, J. N. (1978): Principles of sedimentology. - J. Wiley, 792 s., London etc. HORNÝ, R., ed. (1963): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : M XV Praha. - Nakl. ČSAV, 220 s., Praha. CHLUPÁČ, I. (1988): Geologické zajímavosti pražského okolí. - Academia, 249 s., Praha. KREJČÍ, J. (1870): Studie v oboru křídového útvaru v Čechách I. Všobecné a horopisné poměry, jakož i rozčlenění křídového útvaru v Čechách. - Archiv přírod. Prozk. Čech, I, , Praha. KUKAL, Z. (1986): Základy sedimentologie. - Academia, 468 s., Praha. KUMAR, N. (1973): Modern and ancient barrier Sediments. - Amer. N. York Acad. Sci., , New York. READING, H. G., ed. (1986): Sedimentary environments and facies, 2nd ed. REINECK, H.-E., SINGH, I. B. (1973): Depositional sedimentary environments. Springer, 439 s., Berlin etc. SCHÜTZNEREOVÁ - HAVELKOVÁ, V. (1981): Použití opuk ve středověké architektuře v Praze. - Sbor. geol. Věd, HIG, 15, 65-82, Praha. SVOBODA J., ed. (1983): Encyklopedický slovník geologických věd, 1 A-M, 917 s., Academia, Praha., ŠRÁMEK, J. (1990): Kompakce a cementace křídových pískovců Čech. - Acta Univ. Carol., Geol., , Praha. ŠRÁMEK, J., RATHOUSKÝ J., SCHNEIDER P. (1992): Porozita opuk. - Věst. Ústř. Úst. geol., 37, Praha. VALEČKA, J. (1979): Barrier island in the Bohemian Upper Cretaceous basin. -Čas. Mineral. Geol., 24, , Praha. VEJLUPEK, M., red. (1988): Geologická mapa ČSR, list Kladno.. - Ústř. Úst. geol., Praha. WOLLER, F. (1975): Opuky" české křídové pánve a možnosti jejich využití -Sbor. Geol. Ostrava, 10, , Ostrava. 44

45 ZAHÁLKA, B. (1911): Křídový útvar v západním Povltaví. Pásmo I. a II. - Věst. Král. čes. Spol. Nauk, Praha. - " - (1912): Křídový útvar v západním Povltaví. Pásmo III., IV. a V. - Věst. Král. čes. Spol. Nauk, Praha. ZELENKA, P. (1982): Chráněný přírodní výtvor Kněživka - významná geologická lokalita pražského okolí. - Bohemia Centralis, 11, 7-16, Praha. - " - (1984): Litofaciální vývoj křídových uloženin v Praze a okolí. - Sbor. geol. Véd, 42, , Praha. SINE (1976): Návrh regionálně geologické klasifikace Českého masívu. - Cas. Mineral. Geol., 21, 1, 1-21, Praha. Adresa autorů: Prof. RNDr. Ferry Fediuk Geohelp Ltd. Na Petřinách 1897/ Praha 6 - Břevnov RNDr. Miroslav Malkovský, DrSc. Český geologický ústav Klárov Praha 1 45

46 46

47 Bohemia centralis 23: 47-66, 1994 VÝSLEDKY ARCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU JESKYNĚ VE STRÁNI (Č. 1504) V ČESKÉM KRASU Archäologische Forschungsergebnisse aus der Höhle Nr im Böhmischen Karst Václav Matoušek Úvod Podnětem k zahájení komplexního systematického výzkumu jeskyně Ve stráni byl objev archeologických nálezů, k němuž došlo při speleologickém průzkumu vedeném amatérským jeskyňářem Z. MENGLEREM. Speleologové, jmenovitě členové ZO-ČSS 1-02 Tetín, se na výzkumu jeskyně Ve stráni podíleli aktivně i v dalších letech. V tomto ohledu se výzkum jeskyně Ve stráni nikterak neliší od mnoha dalších speleoarcheologických výzkumů v českém krasu ve 2. polovině 20. století, pro něž je charakteristická právě úzká souvislost speleologie a archeologie. Zároveň však výzkum této jeskyně zahájil novou etapu výzkumu jeskyní v Českém krasu, která navazuje na tradici speleoarcheologického výzkumu představovanou především dílem J. PETRBOKA a F. PROŠKA a zároveň tuto tradici rozvíjí v souvislostech současné problematiky archeologického výzkumu obecně, v prvé řadě v souvislosti s paleoekologickou tématikou. Od 1. poloviny 19. století (nejstarší zpráva o výzkumu jeskyně v Českém krasu pochází z r. 1824) až do počátku 20. století nelze hovořit o systematickém výzkumu skalních dutin v Českém krasu. Jednalo se pouze o řadu jednotlivých akcí, z nichž některé byly vyvolány likvidací jeskyní s archeologickými a paleontologickými nálezy v lomech. Typickým příkladem jsou Turské maštale u Tetína, při jejichž likvidaci zachraňovala archeologické 47

48 památky postupně celá řada archeologů z několika badatelských generací J.L. PÍČEM počínaje a F. PROŠKEM konče. Intenzivní zájem o jeskyně Českého krasu lze zaznamenat teprve od 20. let, kdy především v kaňonu řeky Berounky v okolí Srbska a Tetína a dále v okolí Koněprus zkoumala velké množství jeskyní řada významných pražských archeologů (A. STOCKÝ, J. AXAMIT, J. A. JÍRA, J. BÖHM). Přes nesporný přínos těchto terénních výzkumů, jejichž výsledky tvoří dodnes základ archeologické pramenné základny z jeskyní Českého krasu, nelze tuto etapu výzkumu hodnotit jako etapu skutečně speleoarcheologickou. Při výzkumech jeskynních lokalit byl uplatňován přístup, jehož smyslem bylo rozhojňovat pramennou základnu o nové lokality a nové nálezy, využitelné pro obecné chronologicko-typologické studie. Specifice jeskynního prostředí a kulturnímu fenoménu vztahu člověka k jeskyním byla v této souvislosti věnována jen minimální pozornost. O skutečné speleoarcheologii lze hovořit teprve při hodnocení díla J. PETRBOKA, jenž začal v Českém krasu působit od r PETRBOKŮV komplexní přírodovědněarcheologický přístup, vycházející z důkladného všestranného studia jeskynních sedimentů, povýšil následně na úroveň špičkové systematické týmové práce archeolog F. PROŠEK. Předčasný odchod F. PROŠKA v r. 1958, po němž brzy následovala smrt J. PETRBOKA (1960), však znamenal na dlouho přerušení systematického speleoarcheologického výzkumu v Českém krasu. Oživení zájmu o archeologické nálezy v této oblasti přinesl až výzkum magdalénského sídliště pod širým nebem na Šanově koutě u Hostimi, který v 60. letech provedl S. VENCL z Archeologického ústavu v Praze. Tento výzkum podnítil především amatérské speleology k tomu, aby věnovali zvýšenou pozornost archeologickým nálezům v jeskyních. Největší přínos pro speleoarcheologický výzkum v Českém krasu v 60. a 70. letech znamenala činnost speleologů V. LYSENKA, A. KOMAŠKA a tetínské speleologické skupiny vedené J. PLOTEM. Vyvrcholením této etapy výzkumu byla spolupráce tetínské skupiny se S. VENCLEM při výzkumu jeskyně Martina u Tetína. Výzkum jeskyně Ve stráni navázal na počátku 80. let na tradici komplexních paleoekologických výzkumů J. PETRBOKA a F. PROŠKA a pokračoval v tradici úzké spolupráce archeologie s amatérskou speleologu. Poprvé v historii Českého krasu se však o tuto oblast začalo systematicky zajímat berounské muzeum (dnes Muzeum Českého krasu), t.j. instituce, která přímo ve sledované oblasti působí. Tato skutečnost otevřela možnost intenzivnímu a soustavnému zájmu o krasovou oblast, který se projevil i v terénní aktivitě. Po jeskyni Ve stráni (zkoumána v letech ) byla reviznímu výzkumu podrobena ve spolupráci s Národním muzeem jeskyně Ve vratech ( ). V r proběhla sondáž před vchodem do jeskyně Rudolfovy u Karlštejna a v r se uskutečnil výzkum jeskyně Dolní u Koněprus. Zatím poslední v řadě těchto akcí je systematický výzkum přírodní svatyně na vrchu Bacín u Vinařic, jenž byl zahájen - opět na základě předchozího speleologického průzkumu - v r

49 Počínaje výzkumem jeskyně Ve stráni je kladen při studiu jeskyní Českého krasu zvýšený důraz na problematiku využívání skalních dutin počínaje neolitem, což je téma, které bylo, nejen v Českém krasu ale i obecně v evropském měřítku, dosud opomíjeno. Výsledky výzkumu jeskyně Ve stráni byly v průběhu 80. let publikovány formou několika předběžných zpráv v časopisu berounského muzea Český kras. Souhrnná publikace je badatelské veřejnosti předkládána teprve nyní, deset let po ukončení výzkumu v terénu. Lze jen doufat, že tento časový odstup nesnížil hodnotu práce celého výzkumného týmu a že naopak umožňuje zařadit výzkum jeskyně Ve stráni do širších souvislostí vývoje studia Českého krasu. Václav Matoušek Koda, Údolí děsu. Šipkami označena poloha jeskyně č. 1504, vchod č. 2. Pohled od jihu. Foto J. VAŇKOVÁ. 49

50 V letech proběhl v oblasti Kody (katastrální území Tetín), ca 1 km od pravého břehu Berounky na úrovni obce Srbsko, archeologický výzkum jeskyně č Ve stráni (obr.l nahoře). Popudem byl náhodný objev pravěké keramiky při speleologickém průzkumu v r Proto se na jaře 1981 sešli na lokalitě zástupci OM v Berouně, Správy CHKO Český kras a Ústavu geologie a geotechniky ČSAV v Praze a rozhodli, že v jeskyni bude proveden systematický a co možná komplexní výzkum. 1) Geologické poměry, klima jeskyně, nálezy fauny a rozbor uhlíků zpracovali ve zvláštních doplňkových statích V. LYSENKO, A. JANČAŘÍK, I. HORÁČEK, V. LOŽEK A J. KYNCL, jimž vyslovuji srdečný dík za spolupráci a cenné připomínky. Popis lokality. Jeskyně je přístupná třemi vchody (obr.l dole), dva (1 a 2) jsou dnes dosažitelné pouze lezením po skále, třetí se otevírá do prudkého svahu. Vchod č.l (obr.2) je šikmá, úzká a vysoká puklina o šířce 0,5-1,5 m a výšce 5 m, kterou 5 m za vchodem spojuje s povrchem komín, dnes ucpaný balvany a hlinitokamenitou sutí. 8 m za vchodem je tato chodba propojena 0,5 m úzkým šikmým průlezem se vchodem č. 2. Teprve 9 m za vchodem puklina zaniká ve skalním masivu a komunikace pokračuje 0,7 m širokou chodbou oválného průřezu. Vchod č. 2 (obr. 5) je nejprostornější (2-3 m x 1,7-2 m). Na širokou vstupní část, do níž zleva (při pohledu do jeskyně) ústí spojovací průlez z chodby č. 1, navazuje po 4 m 0,7-1,5 m široká chodba oválného průřezu, která po 12 m od vchodu končí v příčné chodbě, přecházející k JV v úzký téměř neprůchodný prostor a SZ směrem se po 2 m napojující na chodbu od vchodu č. 1. Dnes nejlépe dosažitelný vchod č. 3 (obr. 8) je ústím 1-1,5 m široké chodby oválného průřezu, klesající poměrně příkře do nitra jeskyně. Ta se po 4 m kříží s chodbou pokračující za vchodem č. 1. Porucha, na níž vznikla chodba č. 3, pokračuje pouze jako úzká, téměř neprůchodná puklina. Výšku, resp. průchodnost chodeb záměrně neuvádím, neboť před zahájením výzkumu byla celá jeskyně s výjimkou vchodu č. 1 zanesena až na cm volného prostoru pod stropem. Metoda výzkumu. Prvořadým cílem terénního výzkumu bylo dokumentovat v každé chodbě podélný profil výplně, doplněný příčnými profily. Proto byly chodby v rámci možností podélně rozděleny na dvě přibližně stejné plochy osou, která se podle záhybů chodeb lomila po úsecích o délce 100 cm. Každým 100 cm odpovídá příčný řez výplní. V těchto sektorech o konstantní délce 100 cm a šířce závislé na šíři chodby byl odkryv vyhlouben až na skalní dno či sterilní vrstvu. Jednotlivé nálezy byly v rámci sektoru trojrozměrně dokumentovány. To bylo možné docílit jen ve vchodu č. 2, zatímco vchody č. 1 a 3 v některých úsecích zachytily jen příčné profily, neboť podélný řez nebylo možné pro malou šířku chodby provést. Popis nálezové situace. Chodba č m dlouhý výkop za vchodem č. 1 odkryl následující stratigrafii (obr. 2): pod recentní vrstvou sypké, tmavohnědé, 1) Výsledky jednotlivých výzkumných sezón byly předběžně publikovány v časopise Český kras, jenž vydává M Beroun (MATOUŠEK et al. 1983; 1984). 50

51 Obr. č. 1. Nahoře situační mapka. Tečkované - hranice Chráněné krajinné oblasti Český kras; hvězdička - jeskyně č.1504 Ve stráni; K - Králův Dvůr; B - Beroun; S - Srbsko; L - Loděnice; D - Dobřichovice; R - Radotín. Dole zjednodušený půdorys jeskyně č Šipkami označeny vchody, tečkované rozsah zkoumaných ploch. 51

52 Obr. č. 2. Vchod č. 1, Podélný a příčné řezy se zjednodušeným schématem souvrství: A sypká, tmavohnědá, kamenitá, hlinitá, promísená rostlinnými zbytky recent; B jemná, hnědá, hlinitá, v prostoru za bodem I vyznačují tři černé čočky polohu ohnišť doba bronzová; C jemná, hnědá, kamenitá doba bronzová; D jemná, žlutohnědá, hlinitá neolit; E jemná, hnědá, prachovitá, místy blátivá mladší paleolit; F žlutý, tuhý jíl. 52

53 Obr. č. 3. Vchod č. 1, půdorys: 1 keramika vypíchaná, 2 atypický neolit, 3 keramika střední doby bronzové, 4 keramika knovízská (starší fáze), 5 mladopaleolitický kostěný hrot. Tečkované starší knovízská ohniště. 2. zlomek kamenné destičky s jemně rytými křížícími se čarami (magdalenien?, intencionální?). 3. Zlomek magdalénského kostěného hrotu. 4., 5., 7. Zlomky vypíchané keramiky, 6. Okraj nádoby ze střední doby bronzové. 53

54 Obr. č. 4. Vchod č. 1, půdorys: 1 knovízská keramika mladšího horizontu, 2 dva zlomky téže nádoby, tečkované ohniště mladší knovízské fáze Okraje knovízských nádob ze staršího horizontu. 7. Okraj knovízské nádoby z mladšího horizontu. 54

55 kamenité hlíny promísené rostlinnými zbytky o mocnosti cm, se nacházela jemná, hnědá, hlinitá vrstva s nálezy z doby bronzové (mocnost cm), dále jemná, hlinitá, žlutohnědá vrstva s nálezy neolitickými (mocnost cm). 2 m za vchodem začínala velmi jemná, prachovitá, šedohnědá, za vlhka blátivá vrstva s paleolitickými nálezy (mocnost až 100 cm), překrývající jasně žlutý, tuhý - gumovitý" jíl, místy s rezavými skvrnami, bez nálezů (minimální mocnost 50 cm). Skalní dno jsme odkryli pouze do vzdálenosti 1 m za vchodem, poté klesalo překryto sterilním jílem. Tato pozorování je třeba doplnit údaji o propadech a dalších pohybech sedimentů. Svislá skalní porucha, na níž se vytvořil komín v bodu G, patrně pokračuje i pod úroveň chodby č. 1, jak svědčí propad veškerých vrstev v tomto prostoru. Jeho rozsah nelze v současné situaci zjistit, soudě však podle průběhu bazálního jílu vedl k poklesu sedimentů v úseku větším než 5 m a tím k druhotným pohybům výplně téměř v celé délce zkoumaného úseku. Původně prehistorické i recentní vrstvy zřejmě stoupaly od vchodu až po body G-H (tj. pod komín), odkud opět mírně klesaly do nitra jeskyně. To by nasvědčovalo, že se komínem původně do jeskyně dostala značná část materiálu dnešních sedimentů. Naproti tomu zmíněný propad byl zřejmě donedávna uzavřen a jeho uvolnění je mladého data. Další propadání vrstev se projevuje podél J stěny chodby v prostoru G2-L2 a ovlivňuje sklon vrstev znázorněný v profilu I 1 - I 2 (obr. 3:5). Určité nejasnosti v nálezové situaci lze přičíst na vrub této okolnosti. Např. původ nakupení větších kamenů, ohraničeného dvěma velkými balvany při S stěně v prostoru C-G, je nejasný. Kameny prostupují horizont neolitu i doby bronzové a nelze jednoznačně určit, zda jejich akumulace je přirozená či umělá. Obdobné propady byly zjištěny i v ostatních dvou chodbách, takže je pravděpodobné, že jeskyně č je nejvyšší úrovní složitějšího, možná několika patrového systému, jehož případné nižší vchody dnes zcela zavalené sutí nejsou známé. Nálezy. Datace jednotlivých vrstev se opírá o nálezy keramiky. Z chodby č. 1 pochází 69 střepů o průměrné velikosti 3,5-6 cm, přičemž největší střepy ze všech období se kupí ve vstupní části, především mezi body E-G. Celkem 43 keramické zlomky bylo možné bezpečně archeologicky zařadit do určité kultury nebo vrstvy. U zbývajících kusů není zařazení jisté, jde o atypické střepy nebo zlomky druhotně uložené při pohybech sedimentů. Vrstva neolitická. Dvě malá ohniště ve vchodu o průměru 10 a 30 cm (obr. 3:1) nelze blíže datovat drobným atypickým úlomkem neolitické keramiky. Hlouběji v chodbě bylo nepravidelně roztroušeno pět střepů vypíchané keramiky (obr. 3:4-7) a jeden atypický neolitický střep. Celkově může jít o zlomky 3-7 nádob. 2 ) Vrstva z doby bronzové. Mezi body H-L lze stratigraficky rozlišit dvě fáze osídlení oddělené 20 cm mocnou vrstvou bez nálezů. Obě fáze náleží kultuře knovízské, stupni HA 2, bez patrných rozdílů. Starší přísluší dvě ohniště uvnitř 2) Získaný keramický materiál je natolik zlomkovitý, že s výjimkou osídlení knovízského nedovoluje přesnější chronologické zařazení. 55

56 chodby (obr. 3:1), jedno o průměru 100 cm, druhé 60 cm, a celkem 23 střepy. Z velkých zásobnicovitých nádob je 7 střepů, 12 střepů je z tenkostěnných tuhovaných menších keramických tvarů. Dohromady se jedná o zlomky minimálně 5 nádob (obr. 6:15). Z mladší fáze pochází jedno ohniště o průměru 70 cm (obr. 4:1), v jehož blízkosti bylo nalezeno celkem 11 střepů (z toho 3 z velkých zásobnic a 8 tuhovaných tenkostěnných střepů) minimálně z 5 nádob. Další knovízské střepy pocházejí z úseku D-H, ovšem zde již stratigrafické rozlišení nebylo možné. Podařilo se prokázat teoretický předpoklad o souvislosti vrstev před a za propadem v prostoru G-H. Z mladší vrstvy knovízského osídlení a z blízkosti bodu F pocházejí dva drobné střípky, které bylo možné slepit v jeden zlomek okraje malé knovízské nádobky. Knovízské střepy z prostoru D-G jsou minimálně ze 3 nádob. Kromě nich se v prostoru bodu E nacházel zlomek okraje větší zásobní nádoby ze střední doby bronzové (obr. 3:6). Do vrstvy z doby bronzové náleží rovněž zajímavý nález skladu parohů na balvanu mezi body G-E. Subrecentní osídlení dokládají dva blíže nedatovatelné zlomky novověké keramiky. Poněkud problematické jsou doklady mladopaleolitického osídlení z vrstvy nasedající na žlutý jíl. Před výzkumem chodby č. 1 byla tato vrstva zkoumána v chodbě č. 2, kde se v ní nalezly pouze zvířecí kosti. Proto jsme v chodbě č. 1 tuto vrstvu ohledali jen v prostoru I-K, a to s obdobným výsledkem. Ovšem v prostoru C-D, G-H a K-L jsme při bázi neolitické vrstvy nalezli sobí parohy a kosti jeskynního medvěda a při bodu L ojedinělý kostěný hrot (obr. 3:3) náležející magdalenienu, jehož nejbližší obdoby známe až z Moravského krasu (VALOCH 1960, tab. XXVI:3; XXVII:10 aj.). Všechny nálezy jsou tedy z míst, kde jsou zlomy vrstev či propady a kde zřejmě v důsledku toho docházelo k posunům sedimentů, a tím i k případnému druhotnému přemístění předmětů v nich obsažených. V chodbě č. 1 bylo kromě keramiky nalezeno 197 zlomků zvířecích kostí (z toho 53 určitelných) a 48 zlomků parohů (tab. 1). Pravděpodobně díky posunům sedimentů se do mladších vrstev dostaly pozůstatky soba - kosti (12 kusů) a parohy (8 kusů) a jeskynního medvěda (3 zlomky kostí). Sondáž paleolitické vrstvy odkryla 34 zlomky zvířecích kostí, z nichž bylo možno určit soba (3), zlomky sobích parohů (4), kosti zajíce (2), koně (1), lišky (2), jeskynního medvěda (1) a 1 zlomek jeleního parohu. V neolitické vrstvě se našly 2 atypické opracované zlomky kostí a 1 opracovaný zlomek parohu. Z vrstvy mladší fáze knovízského osídlení z prostoru ohniště pochází 5 zlomků neurčitelných spálených kostí. Pozoruhodný je sklad" parohů v prostoru F-G z doby bronzové, jenž obsahoval 9 částí parohů až 55 cm dlouhých, z nichž jeden nesl stopy opracování a ve dvou případech se jednalo o shozy. Z téhož místa i vrstvy pochází ještě část lidské kosti. Jde o distální část velké, robustní, hrubě modelované loketní kosti adultního muže. Podle zasintrovaných lomných ploch lze soudit na původní přeražení kosti v pravěku (za určení děkuji J. CHOCHOLOVI). Chodba č. 2. Výzkum za vchodem č. 2 proběhl v délce 12 m. Zjištěná stratigrafie v podstatě odpovídá poměrům v chodbě č. 1 (obr. 5). Pod cm mocnou 56

57 Tab. č. 1. Nálezy zvířecích kostí ve vchodu č. 1. Druh neolit neolit/ doba st. fáze ml. fáze doba brozová/ doba bronzová bronzová knovízská knovízská recent jelen lesní 1 jezevec lesní 1 koza 1 kuna skalní 1 kůň 1 medvěd hnědý 1 ovce/koza prase domácí 1 1 srnec obecný tur domácí 1 1 zajíc polní žába 1 Tab. č. 2. Nálezy zvířecích kostí ve vchodu č. 2. Druh neolit doba neolit/ novověk/ neolit bronzová doba bronzová recent brávník 1 jelen lesní 1 1 jezevec lesní 2 4 kachna divoká 1 kalous ušatý 1 kočka divoká koroptev polní 1 kůň 1 kur domácí 2 liška obecná 2 medvěd jeskynní 2 1 ovce 1 1 ovce/koza pes 2 pes/liška 1 1 prase 1 ropucha obecná 1 rys ostrovid 1 srnec obecný 1 tetřev hlušec 1 tetřívek obecný 2 tur domácí vlk/rys 1 zajíc polní Tabulky 1 a 2 jsou sestaveny na základě určení L. Peškeho. 57

58 vrstvou recentní sypké, tmavé, kamenité hlíny promísené rostlinnými zbytky následovala hnědá, jemná, v zadní části jeskyně světle hnědá vrstva s drobnými kaménky z doby bronzové (20-30 cm). Dále následovala žlutohnědá neolitická vrstva s menšími kaménky (20-50 cm), která ve vstupní části nasedala na skalní dno a v prostoru F-H na žlutohnědou jílovitou blátivou vrstvu paleolitického stáří (10-50 cm). Sled vrstev opět uzavírá sterilní vrstva žlutého, tuhého jílu. I zde byly zjištěny propady, a to v prostoru D-G a K-M, přičemž propad v prostoru D-G pokračuje při J stěně směrem ke vchodu až na úroveň bodu B. K dalšímu porušení nálezové situace došlo při speleologickém výzkumu v prostoru G-J. Nálezy. Chodba č. 2 poskytla celkem 59 střepů keramiky o průměrné velikosti 3-6 cm, z toho 35 zlomků bylo možné jednoznačně kulturně zařadit (při speleologickém výzkumu před zahájením výzkumu archeologického bylo zachyceno celkem 20 střepů, z toho 11 zařaditelných). Vrstva neolitická obsahovala stratigraficky nerozlišené zlomky lineární keramiky (obr. 6:2-3) ze 7-10 nádob, zlomky vypíchané keramiky (obr. 6:4, 7-9) z 5-6 nádob a 1 zlomek lengyelské keramiky (obr. 6:6). Do určité míry lze oddělit jednotlivé soubory keramiky na základě horizontálního rozložení - podle kumulace v blízkosti ohnišť (obr. 6:1). Ohniště v prostoru bodu C náleželo nejspíše kultuře s lineární keramikou a ohniště v prostoru bodu D kultuře s vypíchanou keramikou. Z neolitické vrstvy dále pochází drobný odštěpek broušeného kamenného nástroje a bazální část čepele z křemence skršínského typu (obr. 6:5). Vrstva z doby bronzové obsahovala ohniště v prostoru D-E, které náleží bezpečně do střední doby bronzové podle zlomků velké zásobnicovité nádoby, jejíž jeden okrajový střep (obr. 7:2) ležel přímo v ohništi a ostatní zlomky byly rozházeny (rozvlečeny?) po celé délce chodby (obr. 7). Bližší kulturní zařazení ohniště v prostoru A-B, jakož i všech ostatních střepů není v rámci této vrstvy možné. Při speleologickém výzkumu byl nalezen rovněž silexový hrot šípu, jenž lze typologicky řadit do eneolitu - starší doby bronzové (obr. 7:1). 9 zlomků keramiky a dvě ohniště v prostoru C-D svědčí o využívání této chodby v novověku ( stol.?). V chodbě č.2 bylo nalezeno celkem 198 zlomků zvířecích kostí, z toho 95 určitelných (tab. 2.). Podobně jako v chodbě č. 1 i zde byly nalezeny kosti jeskynního medvěda ve vrstvách mladších, než kam logicky příslušejí. Vysvětlení bude, vzhledem ke zjištění propadů i v této chodbě, nejspíše obdobné jako v případě sousední chodby č. 1. Chodba č. 3. Odkryv za vchodem č. 3 se uskutečnil v délce 6 m. Prakticky veškerou výplň tvořila recentní vrstva stejného charakteru jako v chodbách č. 1 a 2 (obr. 8). Pouze v úzké spáře na dně chodby se místy zachovala žlutohnědá, jemná, hlinitá vrstva, v prostoru B-D silně kamenitá. Propady jsme zjistili v prostoru D-G a H. Jediným archeologickým nálezem byl zlomek novověké keramiky z recentní vrstvy poblíž bodu H. Z recentní vrstvy pocházejí 3 zlomky kostí zajíce a z blíže nedatovatelné pravěké vrstvy 1 zlomek neurčitelné zvířecí kosti, 1 zlomek kosti zajíce a část opracovaného jeleního parohu. 58

59 Hodnocení výsledků, pokus o interpretaci. V jeskynním systému č byly nalezeny stopy po osídlení v magdalenienu, v neolitu (kultury s lineární a vypíchanou keramikou a kultura lengyelská), patrně i v eneolitu či starší době bronzové, ve střední a mladší době bronzové a v novověku. Ve stejných prehistorických a historických obdobích byly osídlovány jeskyně po celém Českém krasu (FRIDRICH - SKLENÁŘ 1976), takže jde o typické naleziště svého druhu v této oblasti. Složitější je výklad konkrétní nálezové situace, neboť vhodného srovnávacího materiálu, tj. řádně prozkoumaných jeskyní, je v Českém krasu málo, přičemž se zájem soustředil na paleolit, zatímco mladší nálezy bývají hodnoceny jen zběžně. Je proto nutné vycházet pouze z lokality samotné, což může vést i ke zkresleným výsledkům. Překážkou je rovněž fakt, že stav výzkumu v českém krasu je obecně velmi špatný. Chápemeli dnes využívání jeskyní po celý pravěk pouze jako doplněk k normálnímu osídlení pod širým nebem, pak je jeskyně č za současné situace pouze jednotlivinou vytrženou z celkového, bohužel neznámého kontextu. Například jediné známé magdalénské sídliště pod širým nebem v Českém krasu je od jeskyně č vzdálené vzdušnou čarou ca 2,5 km (VENCL 1972) a nejbližší známé neolitické až mladobronzové lokality jsou v okruhu 2-4 km od jeskyně. Pomineme-li nevýrazné stopy po osídlení jeskyně v magdalenienu, pak po pobytu člověka v mladších obdobích se dochovala především keramika a ohniště. Tedy doklady o přípravě a konzumaci potravin, popř. o vyhřívání a osvětlení jeskyně. O jaký druh potravy šlo lze stěží určit, dochované osteologické nálezy však nedokazují výraznou konzumaci masité potravy. Prakticky veškeré pozůstatky fauny se do jeskyně mohly dostat přirozenou cestou (uhynutí obyvatel jeskyně, kořist dravců apod.). Nálezy keramiky zároveň ukazují na záměrné a snad i opakované využívání jeskyně. Jakožto neskladný, snadno rozbitný a celkově k transportu nepříliš vhodný předmět nebyla keramika do jeskyně bezesporu dopravena náhodně. Fakt, že se v jeskyni nalezly jen drobné zlomky, z nichž nebylo možné sestavit ani větší torza, a i celkově nebyly zjištěny v jeskyni žádné další předměty či odpadky, svědčí pro to, že byla zřejmě poměrně pečlivě vyklízena. Určitou možnost ke stopování činnosti obyvatel jeskyně poskytují nálezy dřevěných uhlíků (viz příspěvek J. KYNCLA) vzniklých spalováním dřeva. To ovšem nepatří jen dřevinám přinášeným do jeskyně jako otop. Jeskyně se sice nachází v poměrně těžko přístupném terénu, přesto však nelze u pravěkého člověka, který měl jistě velkou zkušenost s rozděláváním a udržováním ohně, připustit, že by i za těchto podmínek přinesl na otop bez výběru veškeré dostupné dřeviny. Z dřevin nevhodných na otop, jako jsou líska, dřín, jeřáb, trnka, dřišťál, řešetlák, ptačí zob a zimolez, mají kromě dvou posledních všechny výživné plody. Lískové oříšky obsahují 60% tuků, 20% bílkovin, dále mají velký obsah vitamínů B1, B2 a C a množství minerálních látek. Dřín je bohatý vitamínem C, dále má třísloviny a minerální látky, jeřáb vitamín C, nehledě k léčivým účinkům. Trnka má vysoký obsah vitamínu C, B, karotenu, tříslovin a minerálních látek, má i léčivé účinky. Dřišťál má především léčivé účinky, stejně tak řešetlák počistivý. Kromě plodů lze z uvedených rostlin používat při přípravě pokrmů a léčiv též listy a kůru či dužinu. 59

60 Lze k nim započítat i lípu s léčivými účinky (LÁNSKÁ - HLAVA, 1982). Je tedy nasnadě, že jedním ze zaměstnání obyvatel jeskyně byl ve všech zjištěných obdobích sběr zpracovávaný zčásti v jeskyni, kde se také pálil odpad. K tomu mohla sloužit i část keramiky. V této souvislosti je třeba připomenout i sklad parohů z doby bronzové v chodbě č. 1. Vzhledem k dokladům sběru lze předpokládat, že jeskyně byla obývána na jaře (sběr paroží) a především v létě a na podzim (sběr plodin). Je pravděpodobné, že jeskyni používaly podle potřeby různé skupiny lidí různého složení. Stala-li se přechodným útulkem sběračů, pak šlo (na základě etnografických údajů) nejspíše o ženy a děti. Okamžitý počet obyvatel jeskyně nepřesahoval však pravděpodobně 5 osob. Určité rozdíly v obecné charakteristice osídlení jeskyně v jednotlivých pravěkých obdobích je možné odvodit z rozmístění nálezů v jeskyni: magdalenien - osídlení doloženo v chodbě č. 1; lineární keramika - doklady osídlení pouze ve vchodu č. 2; vypíchaná keramika - osídlení je doloženo v chodbě č. 2, v menší míře v chodbě č. 1; eneolit - starší doba bronzová - stopy pobytu pouze v chodbě č. 2; střední doba bronzová - osídlení doloženo především v chodbě č. 2, v chodbě č. 1 je prokazatelný pouze jeden zlomek keramiky; kultura knovízská - osídlena především chodba č. 1, osídlení vchodu č. 2 je problematické. Kromě jednoho zlomku novověké keramiky a jednoho opracovaného parohu z pravěké vrstvy není dokladů o osídlení vchodu č. 3. Z toho vyplývá, že důležitější než dostupnost vchodu, byla pro pravěké obyvatele jeskyně jeho velikost, zejména výška chodby, méně její šířka, a snad i možnost výhledu z jeskyně (i za předpokladu, že by stráně Údolí děsu nebyly v pravěku zarostlé tak, jako dnes, nejlepší výhled by poskytl vchod č. 2, horší vchod č. 1 a nejhorší vchod č. 3). Nejvýhodnější je vchod č. 2 - relativně snadno přístupný po skále, nejprostornější, nejhlouběji osvětlený denním světlem a klimaticky nejpříznivější (viz příspěvek A. JANČAŘÍKA) - byl osídlen po celý pravěk i novověk, pouze příslušníci knovízské kultury dali přednost po všech stránkách méně vhodnému vchodu č. 1, který je však zároveň téměř ideálním útočištěm pro případ skrývání či obrany. Možnost využití jeskyně jako skrýše před společenským nebezpečím je ovšem poněkud problematická, neboť ráz všech nálezů svědčí pro poměrně pečlivé vyklízení a odpadky ve stráni pod jeskyní nepochybně ukazovaly na obývání jeskyně. Nicméně, preference různých prostor jeskyně v průběhu pravěku je pozoruhodná, neboť stratigrafická pozorování nasvědčují, že všechny tři vchody byly stále otevřené a navzájem průchodné. Výrazné úpravy jeskyně jejími uživateli zjištěny nebyly. Pouze v chodbě č. 2 bylo v prostoru F-G pozorováno narušení neolitické vrstvy (záměrné zvětšení průchozího prostoru?) a nepřímými doklady úprav hlinitého dna jeskyně jsou nepřirozené soubory schránek měkkýšů a kostí drobných i velkých obratlovců v jednotlivých vrstvách (viz příspěvek I. HORÁČKA A V. LOŽKA). 60

61 Obr. č. 5. Vchod č. 2, podélný řez a příčné řezy se zjednodušeným schématem souvrství. Grafické symboly odpovídají značení vrstev ve vchodu č. 1, vrstvy bez označení - hnědé, hlinité kamenité bez archeologických nálezů. 61

62 Obr. č Vchod č. 2, půdorys: 1 keramika, lineární, 2 keramika vypíchaná, 3 keramika lengyelská, 4 atypický neolit, tečkované neolitická ohniště. 2., 3. Keramika lineární. 4., Keramika vypíchaná. 5. Zlomek neolitického křemencového nástroje. 6. Keramika lengyelská. 62

63 Obr. č. 7. Vchod č. 2, půdorys: 1 atypická keramika, 2 zlomky jedné zásobnice. 1. Silexový hrot šípu, eneolit / starší doba bronzová. 2. Okraj zásobnicovité nádoby, střední doba bronzová. 63

64 Obr. č. 8. Vchod č. 3. Půdorys (čárkovaně průběh skalního dna, čerchovaně průběh skalních stěn před vchodem). Podélný řez se zjednodušeným schématem souvrství (grafické symboly odpovídají značení vrstev ve vchodu č. 1). Obr. 3:2,3 kreslila J. Škvainová, obr. 6:5 a 7:1 J. Fridrich, ostatní V. Matoušek. 64

65 Závěry. Archeologický výzkum zjistil v jeskynním komplexu č stopy několikanásobného osídlení v pravěku i v době historické. Z charakteru nálezů lze předpokládat, že ve všech obdobích byla jeskyně navštěvována záměrně a patrně i opakovaně a proto byla i trvale vybavována přinejmenším keramikou. Důvody pobytu člověka nelze jednoznačně určit, nýbrž jen předpokládat, že jedním z důvodů byl sběr planých rostlin, při němž jeskyně sloužila za dočasný příbytek a snad i skladiště. Zda byl sběr jedinou či převažující složkou lidské činnosti není možné určit. Souvislost osídlení jeskyně s osídlením ve volném terénu nelze ze současného stavu výzkumu Českého krasu zjistit. 3) Zusammenfassung In unternahm das Bezirksmuseum in Beroun die archäologische Erforschung der Höhle Nr in Koda unweit der Gemeinde von Tetín, Bez. Beroun. Es wurden sukzessiv alle drei Eingangsabschnitte des Höhlenkomplexes untersucht (Abb. 1, 2), in deren Auffüllungen Besiedlungsspuren aus dem Magdalénien, aus den Kulturperioden mit der Linear- und Stichbandkeramik, aus der Mittel- und Spätbronzezeit (die Knovízer Kultur) und aus der Neuzeit ( Jh.) festgestellt wurden. Am ausgeprägtesten ist das Fundgut (d.h. die zahlreichsten Keramikbruchstücke) der Knovízer Kultur. Im Höhlenraum Nr. 1 konnten zwei Siedlungsphasen dieser Kultur erkannt werden, wobei beide der archäologischen Phase HA 2 entsprechen. Weniger zahlreich sind Zeugnisse der neolithischen Besiedlung. Die Keramikfunde aus dieser Periode sind nicht genau nach den Phasen der einzelnen Kulturen klassifizierbar. In den beiden Fällen sind aber die Anfangsstadien auszuschließen. Zahlenmäßig beschränkt sind ferner die mittelbronzezeitlichen Funde - Scherben bloß von zwei Gefäßen sind bestimmbar. Das Magdalénien ist am spärlichsten - durch eine Knochenpfeilspitze - vertreten. Der Zufallsfund einer Silexpfeilspitze aus der vorangehenden speläologischen Untersuchung bezeugt die Benutzung der Höhle im Äneolithikum oder in der älteren Bronzezeit. Vorzeitliches Fundgut fand sich in den Eingängen Nr. 1 und 2, neuzeitliche Funde waren in allen drei Eingängen vorhanden. Die Ausdeutung des Fundmaterials ist problematisch. Im Raum des Böhmischen Karstes, zu dem die Höhle gehört, hat man bisher wenig Aufmerksamkeit der Untersuchung von Freilandstationen gewidmet, so dass beim heutigen Forschungsstand die Höhle Nr aufgrund des Fundmaterials als ein aus unbekanntem Fundkontext gerissener Einzelbefund erscheint. Der Interpretationsversuch der Funde aus dem Höhleninneren muss sich in erster Linie auf geomorphologische Verhältnisse stützen. Die Höhle ist im steilen Felshang eines kleinen Tals 70 m 3) Za metodickou pomoc při vedení výzkumu jsem zavázán J. FRIDRICHOVI, za cenné rady a připomínky děkuji dále M. ZÁPOTOCKÉ, V. LOŽKOVI, I. PAVLŮ, J. HRALOVI, S. VENCLOVI a E. NEÚSTUPNÉMU. Za výpomoc při práci v jeskyni děkuji tetínské speleologické skupině vedené J. PLOTEM a za výbornou spolupráci při terénním výzkumu zvláště děkuji L. KRUŠINOVÉ a J. BOUDOVI. 65

66 oberhalb des Baches situiert, der nach 1 km in den Fluss Berounka mündet. Die Höhleneingänge Nr. 1 und 2 sind nur durch Klettern erreichbar; der relativ am bequemsten zugängliche Eingang Nr. 3 lieferte kein vorzeitliches Fundmaterial. Die zahlreichsten Besiedlungsfunde (neolithisch, äneolithisch, alt- und mittelbronzezeitlich, neuzeitlich) entstammen dem Eingang Nr. 2, dem geräumigsten, bei Tageslicht am besten beleuchteten und mit den günstigsten Klimaverhältnissen. Der schmale, dunkle Eingang Nr. 1 war in Gebrauch im Magdalénien, wiederholt benutzt wurde er von den Trägern der Knovízer Kultur. Außer den Feuerstellen und Keramikscherben, die für die Vorbereitung und Verzehrung der Nahrung, vielleicht auch für eine langfristigere Aufbewahrung der Nahrungsmittel (mittel- und jungbronzezeitliche Vorratsgefäße) zeugen, scheinen über die Tätigkeit die Höhlenbewohner wohl auch die Holzkohlenfunde auszusagen, zu denen mehrere äußerst nahrhafte Pflanzenarten (Haselnuss, Schlehe, Hornstrauch, Sauerdorn, Eberesche) beigemengt sind. Aus der bronzezeitlichen Ausfüllung im Eingang Nr. 1, am ehesten aus der Periode der Knovízer Kultur, stammt ein Komplexfund abgestoßener Geweihe. Keine weiteren Beweise für die Anwesenheit der Höhlenbewohner wurden gewonnen. Die Höhle war zugänglich und passierbar alle vorzeitlichen Perioden hindurch und auf einmal konnten sie anscheinend nicht mehr als 5 Personen bewohnen. Die Ausdeutung der Fundsituationen beeinträchtigen in allen Höhlenräumen zahlreiche Sedimenteinstürze in niedere Etagen des offenkundig ausgedehnten unterirdischen Systems. Infolge der Einstürzungen kam es zu Verlagerungen und Ausräumungen der Schichten, wodurch archäologische Objekte in sekundäre Lagen gerieten oder verloren gingen. (Deutsch von H. Tichá) Literatura: FRIDRICH, J. - SKLENÁŘ, K. 1976: Die paläolithische und mesolithische Höhlenbesiedlung des Böhmischen Karstes. FontArchPrag Prague. LÁNSKÁ, D. HLAVA, B. 1982: Vitamíny z domova i zdaleka. - Praha. MATOUŠEK, V. et al. 1983: Zpráva o druhé sezoně archeologického výzkumu jeskyně č.1504 v Údolí děsu u Srbska. - Český kras 8, : Zpráva o třetí sezoně archeologického výzkumu jeskyně č v Údolí děsu u Srbska. - Český kras 10, VALOCH, K. 1960: Magdalénien na Moravě. - Anthropos 12. Brno. VENCL, S. 1972: Hostim, o. Beroun. - Výzkumy v Čechách 1969, Praha, Adresa autora: RNDr. Václav Matoušek CSc. Tovární 39, Beroun II 66

67 Bohemia centralis 23: 67-69, 1994 JESKYNĚ VE STRÁNI (Č. 1504) - GEOLOGICKÉ POMĚRY A GENEZE Die Höhle Ve stráni (Nr. 1504) - geologische Verhältnisse und Genese Vladimír Lysenko Jeskyně Ve stráni se nachází ve střední části skal severního svahu Kodské rokle (Údolí děsu), v Kodě, 200 m JJV kóty 390 a 350 m SZ od kóty 336 m. Otvírá se třemi vchody a dalšími úzkými puklinovými otvory. Nadmořská výška vchodu č. 2 je 321,2 m, tj. ca 70 m nad dnem údolí a 100 m nad hladinou Berounky. Vchody č. 1 a č. 2 jsou obráceny k JZ ve vápencové stěně, vchod č. 3 je ve svahu a otvírá se k JV. Celková délka chodeb je 59 m, max. výška 8 m, šířka 1-2,5 m. Maximální délka jeskynního systému je 32 m. Jeskyně se vytvořila v deskovitých vápencích svrchního siluru stupně přídol, v pásmu severní větve kodského přesmyku a příčných SZ-JV dislokací. Na ploše ca 1000 m 2 na povrchu nad prostorou jeskyně převládají pukliny SZ-JV směru (150 ). V jeskyni jsou nejčetnější pukliny SV-JZ (50 ) a SZ-JV ( ) (viz obr. 1). Na puklinách SV-JZ směru jsou dvě paralelní hlavní chodby, na puklinách SZ-JV směru příčné spojovací chodby (viz obr. 2). Puklina vchodu 1 má směr 60 s úklonem k JV. Směrem do jeskyně se ohýbá do směru 40. Vchod 2 je založen na křížení několika systémů, dominantní je 60 /80-90 JV. Vchod 3 je založen opět na křížení několika systémů, dominantní je 60 / JV. Vchod 3 je založen opět na křížení několika systémů, dominantní (i pro chodbu za V 3) je 110 / SV event. 15stup. Výplně jeskynních prostor jsou popsány v práci MATOUŠEK et al. 1983, 1984 (viz lit. v příspěvku V. MATOUŠKA). Sedimentologicky nebyly zkoumané. Problémem zůstává stratigrafické zařazení nejstarších jílovitých vrstev, které 67

68 Obr. č. 1. Diagramy četnosti směrů puklin. A - na povrchu (109 měř.), B - v jeskyni (83 měř). Obr. č. 2. Plán jeskyně Ve stráni s vyznačením průběhu hlavních puklin (silné linie). 1-3 jsou hlavní vchody jeskyně. 68

69 jsou sterilní. Zbytky prokřemenělé limonitové krusty (okr) naznačují ve srovnání s jinými lokalitami Českého krasu, že jde o nejstarší výplně terciérního stáří. Z minerálních výplní se ojediněle vyskytují kalcitové náteky na křížení puklin, např. na 110 a 90 za V 2. V prostoře vchodu V 2 a a v JZ části chodby za V 2 se na stěnách vyskytuje uranem aktivovaný opál. Jde o příklad jeskyně v místech tektonické predispozice v přípovrchové zóně starého zarovnaného povrchu s původní mělkou erozní bází. Podle primárního výskytu U- aktivovaného opálu, který zde koroduje stěny jeskyně, a podle charakteru nejstarší výplně, usuzujeme na nejméně paleogenní stáří jeskyně. Se snížením erozní báze v neogénu a celkovým oživením systému hydrografické sítě došlo nejen k zahloubení systému, ale i k rozvoji subhorizontální cirkulace podzemní vody. Nelze vyloučit, že úsek jeskyně za V 2 plnil dočasnou funkci ponoru. V celém území bylo zvýraznění reliéfu zahloubením Kodského potoka doprovázené obnažováním a destrukcí svahů a tím i svrchní části jeskynního systému. Tento vývoj postihuje i sedimentární výplně jeskyní, které jsou na straně jedné vymývané, resp. transportované do hlubších částí systému a na druhé straně místo nich vyplňují prostor sedimenty mladšího data, včetně paleontologicky a archeologicky doložených vrstev. Obnažením systému (i v důsledku ústupu vchodů) se z hlediska starší výplně dostáváme přímo do vnitřních facií jeskyně (jejich zbytků). Systém dnes ústí na povrch řadou otvorů (V 1-3 jsou největší, ale ne jediné), které jen v průběhu posledních 30 let byly střídavě uzavřené a otevřené. Podmiňují tak zcela přirozeně komplikované vytváření vnitrojeskynní výplně, která může mít smíšený charakter (facie vnitrojeskynní a vstupní). Při hodnocení stratigrafie vrstev a rozsahu umělých úprav výplní je nutné tento fakt vzít v úvahu. Zusammenfassung Die Höhle Nr hat sich im Plattenkalkstein des oberen Silurs der Přídolí-Formation im Bereich des Nordzweiges der Koda-Verwerfung und der transversalen NW-SO-Dislokationen herausgebildet. Die Gesamtlänge der Höhlenräume beträgt 59 m bei max. Höhe von 8 m und von 1-2,5 m Breite. Zur Erdoberfläche öffnet sich die Höhle durch drei Eingänge und durch eine Reihe schmaler Spaltfugen. In der Höhle sind die NO-SW uns NW-SO-orientierten Zerklüftungen am zahlreichsten vertreten. Auf den ersteren sind zwei parallele Haupthöhlenräume, auf den anderen transversalen Verbindungsräume (Abb. 2) situiert. Chronologisch ist die Höhle mindestens mit dem Paläogen zu verbinden. (Deutsch von H. Tichá) Adresa autora: dr. Vladimír Lysenko Český geologický ústav Na Klárově 131/ Praha 1 69

70 70

71 Bohemia centralis 23: 71-73, 1994 NÁLEZY MĚKKÝŠŮ A DROBNÝCH OBRATLOVCŮ Z JESKYNĚ VE STRÁNI (Č. 1504) V KODĚ Mollusken- und Kleinvertebratenfunde aus der Höhle Nr in Koda Vojen Ložek - Ivan Horáček Jeskyně č nemá příznivé podmínky pro zachování bohatších fosilních společenstev měkkýšů, neboť leží v exponované poloze ve skalním stupni, který představuje konzervativní stanoviště nepodléhající během poledové doby větším změnám. Krom toho přínos ulit do nepříliš mocných sedimentů je malý, takže z většiny nálezových horizontů jsou po ruce jen početně velmi omezené materiály pozůstávající z druhů žijících v bezprostředním okolí naleziště. Transport ulit z větších vzdáleností zde téměř nepřichází v úvahu. Proto není proveden rozbor podle jednotlivých horizontů, nýbrž souborná analýza nálezů odpovídající jednotlivým zjištěným kulturám. Neolit. Základem fauny je společenstvo skal a skalních stepí a druhy Chondrina avenacea (BRUG.), Granaria frumentum (DRAP.), Pupilla sterri (VTH), P. triplicata (STUD.), Vallonia pulchella (MÜLL) a V. costata (MÜLL.), k němuž přistupuje typicky stepní prvek Helicopsis striata (MÜLL.). Z lesních druhů jsou zastoupené jen Monachoides incarnata (MÜLL.) a Vertigo pusilla (MÜLL.) ve slabých podílech. Větší podíl mají prvky sice převážně lesní, avšak schopné pronikat i na polootevřená až otevřená stanoviště: Alinda biplicata (MTG.), Bradybaena fruticum (MÜLL.), Euomphalia strigella (DRAP), Limax (pravděpodobně L. cinereoniger WOLF). Z indiferentů se zde objevuje Euconulus fulvus (MÜLL.). Doba bronzová. Stepní a skalní společenstvo je v zásadě totéž jako v neolitu, nebyli však zjištěni zástupci rodu Pupilla a navíc se vyskytla stepní Chondrula tridens (MÜLL.). Z lesních plžů se krom dvou zástupců známých již z neolitu objevuje Cochlodina laminata 71

72 (MTG.) a také Isognomostoma isognomostoma (SCHR.), která je náročná na zástin a vlhko a představuje v této poloze neočekávaný nález. Může jít o náhodné zavlečení nějakým živočichem z úpatí svahu, kde v sutích tento druh dodnes žije. Poměrně bohatě je zastoupena skupina druhů převážně lesních. Krom Bradybaena fruticum (MÜLL.), Limax sp. a Alinda biplicata (MTG.) doložených již v neolitu, se objevují Bulgarica nitidosa (UL.), Tandonia rustica (MILL.), zlomek ulity nějakého zástupce rodu Trichia a destičky drobných slimáků. Pozdní doba bronzová (kultura knovízská). Skalní a stepní společenstvo je podobné jako v neolitu, chybí však Chondrina a také Chondrula tridens (MÜLL.) nalezená v bronzu. Z lesních druhů zbývá jen přizpůsobivá Monachoides incarnata (MÜLL.), z druhů převážně lesních se objevují Alinda biplicata (MTG.), Bradybaena fruticum (MÜLL.), Aegopinella minor (STAB.) a Vitrina pellucida (MÜLL.). Ve srovnání s oběma předchozími faunovými celky se tedy projevuje určité ochuzení, nelze však rozhodnout, zda to obráží skutečné ochuzení fauny nebo jen menší fosilifernost příslušných vrstev. Z přehledu vidíme, že malakofauna od neolitu až na sklonek bronzové doby zachovává zhruba stejné složení, které se mění jen v podrobnostech a odpovídá v hrubých rysech současnému stavu. To platí především pro druhy stepí a skal. Jen Chondrula tridens (MÜLL.) a Helicopsis striata (MÜLL.) jsou dnes na Kodě vymřelé, H. striata zde však žila donedávna. Z lesních a převážně lesních druhů téměř vymizela Bradybaena fruticum (MÜLL.), ostatní se vyskytují, ale spíše v nižších stinnějších a vlhčích partiích svahu, což může být způsobené středověkým kácením a pastvou. Jinak jde o ukázku konzervativního stanoviště, kde se v podstatě po celý holocén udržel v téměř nezměněné podobě stav, jaký se zde vytvořil ve starším holocénu (boreálu). Poněkud odlišné poznatky poskytuje rozbor pozůstatků drobných obratlovců (nejméně 207 ex. 27 druhů). Ukazuje, že: (1) zastoupení této skupiny fosilií ve vchodové sérii je výrazně slabší než v polohách vnitrojeskynní facie. Poměrně mocné vrstvy vchodové série obsahují faunu lesních, resp. lesostepních stanovišť, odpovídající rámcově dnešnímu stavu. Poněkud vyšší zastoupení lesních prvků (Clethrionomys glareolus, Apodemus spp., Srex araneus) v neolitické poloze je v souladu s rozborem malakofauny. (2) V nadložních polohách vnitrojeskynní facie (zejm. bronzový horizont) je zřejmé vyšší zastoupení netopýrů (včetně forem jako Rhinolophus hipposideros či Pipistrelus pipistrellus, význačných pro mladší polovinu holocénu). Rovněž tato skutečnost, jakož i výskyt Eliomys quercinus a Crocidura leucodon, tedy prvků teplé stepi, resp. lesostepi, které dnes v Českém krasu chybějí, odpovídá velmi dobře závěrům malakologie. (3) Podstatnou část zkoumaného vzorku tvoří ovšem typické prvky společenstev posledního glaciálu (Microtus gregalis, Dicrostonyx torquatus, Microtus nivalis, Cricetullus migratorius, Ochotona cf. pusilla apod.). V primární pozici je obsahuje povrchová vrstva podložního horizontu, zejm. ve vnitrojeskynní facii. To, že přinejmenším některé z těchto forem se objevují takřka ve všech polohách výplně - ve vnitrojeskynní facii tu tvoří dokonce zcela převládající složku - je zjevně důsledkem druhotné 72

73 kontaminace nadložních poloh materiálem bazální vrstvy, snad v důsledku úprav jeskynního dna vlivem osídlení. Tento proces zasáhl mnohem silněji sérii vnitrojeskynní než vchodovou. Zusammenfassung Die in den Proben aus der Höhle Nr festgestellte Malakofauna zeichnet sich vom Mesolithikum bis an das Ende der Bronzezeit durch ihren im Prinzip einheitlichen Charakter aus. Es werden nur geringe Änderungen beobachtet, so dass der heutige Stand mit jenem in groben Umrissen übereinstimmt. Dies bezieht sich vor allem auf die Steppen- und Felsfauna. Unter den Wald, vor allem aber unter den Waldsteppenspecies kommt Bradybaena fruticum (MÜLL.) beinahe nicht mehr vor. Den übrigen Gattungen wird eher in niederen, schattigen und feuchteren Hangpartien begegnet, was vielleicht an mittelalterliches Waldroden oder auch Weiden zurückzuführen ist. Sonst wird diese Fundstelle zum Modell konservativen Standortes, wo das ganze Holozän durch das Borealbild beinahe unverändert überlebt. Der Großteil der aufgefundenen Überreste kleiner Vertebraten stammt aus dem Höhleninneren. Der Fundkomplex aus dem Eingangsabschnitt enthält die Wald-, bzw. die Waldsteppenfauna, die etwa dem heutigen stand entspricht. Zahlreicheres Vorkommen der Waldelemente ist mit dem Neolithikum verbunden. Im bronzezeitlichen Horizont ist die Fledermaus im Höhleninneren ausgeprägter vertreten, die für das Jungholozän kennzeichnend ist. Einen wesentlichen Bestandteil der untersuchten Fazies bilden die für das Spätglazial kennzeichnenden Elemente, die in allen Ausfüllschichten enthalten sind. Dieser Umstand ist offenkundig als Folge sekundärer Störung des Hangenden aus der Basalschicht her zu deuten, vielleicht aufgrund der Eingriffe in den Höhlenboden. Dieser Prozeßwirkte sich in erster Linie im Höhleninneren aus. (Deutsch von H. Tichá) Adresa autorů: RNDr. Vojen Ložek DrSc. Kořenského 1/ Praha 5 - Smíchov RNDr. Ivan Horáček CSc. katedra systematické zoologie PřFUK Viničná Praha 2 73

74 74

75 Bohemia centralis 23: 75-83, 1994 VÝSLEDEK ROZBORU DŘEVĚNÝCH UHLÍKŮ Die Analysenergebnisse der Holzkohlenreste Josef Kyncl Dřevěné uhlíky byly zjištěny v kulturních vrstvách obou chodeb (č. 1 a 2) jeskyně Ve stráni, které byly předmětem archeologického výzkumu během tří ( ) sezón. Výsledky v rámci sezón byly zveřejněny jako předběžná sdělení (KYNCL, in: MATOUŠEK et. al. 1983; 1984). Část kulturních vrstev s uhlíky se nepodařilo jednoznačně archeologicky odatovat (srv. příspěvek V. MATOUŠKA). Prací, hodnotících nálezy rostlinných zbytků z xerotermních oblastí Čech, je zatím poměrně málo. Kromě několika drobnějších nálezů z českého středohoří (OPRAVIL 1970) jsou po ruce, pokud jde o nálezy holocenního stáří, pouze rozbory uhlíků z kulturních horizontů Českého krasu, zpracované HADAČEM a HAŠKEM (1949): Kodská jeskyně (objekt č. 1501, neolit: volutová keramika), jeskyně Na průchode (obj. č. 2104, neolit: volutová keramika), jeskyně Sloupská (neolit: volutová keramika), Barrandova jeskyně (obj. č. 2310, bronz: knovíz), jeskyně Pod vodopády (obj. č. 2404, bronz: knovíz) a Hostim (bronz), dále rozbor uhlíků ze série pěti horizontů (boreál, atlantik, st. subboreál, ml. subboreál, subatlantik) jeskyně Tři voli (KNEBLOVÁ, in: PROŠEK 1958), obdobné analýzy SLAVÍKOVÉ - VESELÉ (1950) z Propadlé jeskyně (obj. č. 2509, neolit a bronz), z jeskyní u Koněprus (mezolit) a Hostimi (historické období), a konečně z jeskyně č u Koněprus (pozdní paleolit, neolit, latén a recent; KYNCL a DOBRÝ 1989). Toto sdělení je příspěvkem k poznání vývoje vegetace Českého krasu od atlantika do mladšího subatlantika. Pro toto hodnocení jsem bral v úvahu pouze nálezy 75

76 z jednoznačně odatovaných vrstev. Složení nálezů z nejednoznačné datovaných vrstev jsem využil pouze k pokusu o upřesnění datace, pokud to bylo možné. Určeno bylo 443 uhlíků. V celém souboru byly zjištěny taxony: Abies alba Mill. - jedle bělokorá Acer platanoides L. - javor mléč Acer campestre L. vel platanoides L. - javor babyka nebo mléč Berberis vulgaris L. - dřišťál obecný Betula pendula Roth - bříza bělokorá Carpinus betulus L. - habr obecný Cornus mas L. vel sanguinea L. - dřín obecný nebo svída Corylus avellana L. - líska obecná Fagus sylvatica L. - buk obecný Fraxinus excelsior L. - jasan ztepilý Ligustrum vulgare L. - ptačí zob obecný Lonicera xylosteum L.- zimolez obecný Pinus sylvestris L. - borovice obecná Prunus cf. spinosa L. - rod Prunus, pravděp. trnka obecná Quercus sp. - dub Rhamnus catharticus L. - řešetlák počistivý Rosa sp. - růže Sorbus sp. - jeřáb Tilia sp. - lípa Ulmus sp. - jilm Viburnum cf. lantana L. - kalina, pravděp. k. tušalaj Výsledky rozboru podává tabulka. Nález se v ní hodnotí kvantitativně počtem topologicky a stratigraficky odlišných vrstev, v nichž byl taxon zjištěn (číslo před závorkou), počet zjištěných úlomků je uveden v závorce (tab. 1). Z hlediska jistoty archeologické datace lze rozlišit dvě skupiny (srv. tab. 1). První tvoří uhlíky z horizontů jednoznačně datovaných: neolit - kultura vypíchané keramiky" a bronz - kultura knovízská" v chodbě č. 1 a neolit - kultura volutové keramiky", neolit - kultura vypíchané keramiky", bronz - mohylová kultura" a novověk" v chodbě č. 2. Druhou skupinu tvoří uhlíky datované nejistě: neolit nebo bronz" a bronz nebo novověk" z chodby č. 1 a würm nebo neolit" a neolit nebo bronz" z chodby č. 2. Pro potřeby interpretace jsem zjištěné taxony rozdělil do šesti ekologických skupin: 1. skupina: dub (Quercus) 76

77 Tab. č. 1. Chodba č. 1 Chodba č. 2 Jednoznačně datováno Nejednoznačně datováno Jednoznačně datováno Nejednoznačně datováno Datace kult. vrstvy N-S B-K N/B B/R N-V N-S B-M R N/V N-S/B N/B Spaltenummer Abies alba (2) - 1(3) Acer platanoides 1(5) Acer pl. vel 2(4) campestre Berberls vulgaris - 2(3) Betula pendula - 1(5) - 1(3) 1(2) - 2(2) - - 1(1) - Carpinus betulus (3) Cornus (2) (2) 2(4) Corylus avellana 1(4) 2(2) - 2(4) 6(13) - 2(7) 1(2) Fagus sylvatica 1(1) 1(2) (4) Fraxinus excelsior 3(6) 3(4) 3(11) (7) (8) Ligustrum vulgare - 2(2) Lonicera xylosteum 1(1) Pinus sylvestris 2(4) (3) - 1(3) 1(1) - - 2(4) Prunus cf. spinosa 1(1) 1(1) Quercus sp. 21(57) 29(99) 13(42) 4(19) 6(11) - 12(31) 8(17) (31) Rhamnus catharticus - 1(1) (1) - 1(3) - Rosa sp (7) Sorbus sp. 1(1) 1(1) (2) - - 1(1) 1(1) Tilia sp (3) - 1(1) - - 1(2) 5(4) Ulmus sp (1) - - Viburnum cf. lantana (3) Vysvětlivky. Datace kulturní vrstvy: N-S: neolit - kultura s vypíchanou keramikou, N-V: neolit -kultura s volutovou keramikou, B-K: bronz - knovízská kultura, B-M: bronz - mohylová kultura, R: novověk, N/W: neolit nebo würm, N/B: neolit nebo bronz, N-S/B: neolit - kultura s vypíchanou keramikou nebo bronz, B/R: bronz nebo novověk. 2. skupina: prvky, doprovázející dub v sípákových doubravách a skalních lesostepích a dřeviny trvale nebo dlouhodobě prosvětlených ploch: Acer campestre, Berberis vulgaris, Cornus, Prunus spinosa, Rhamnus cathartica, Rosa, Viburnum cf. lantana. 3. skupina: prvky, doprovázející dub na stanovištích odpovídajících jeho vegetačnímu optimu (dubohabrové háje, subxerofilní doubravy, přechody k suťovému lesu), uplatňující se i v plně zapojeném porostu, a to jak ve stromovém (Acer platanoides, Tilia, Fraxinus excelsior), tak i keřovém patru (Ligustrum vulgare, Lonicera xylosteum). 77

78 4. skupina: habr (Carpinus betulus), ač ekologicky patří do předchozí skupiny, si zaslouží samostatného hodnocení, protože otázka jeho šíření během holocénu je aktuální a jeho podíl (srv. OPRAVIL 1983) je indikátorem intenzity lidských zásahů do biomasy lesa. V jednoznačně datovaném souboru však není zastoupen, takže v příslušném tabelárním doprovodu 4. skupina chybí. 5. skupina: světlomilné dřeviny se širokou ekologickou amplitudou: Pinus sylvestris, Betula pendula, Corylus avellana, včetně malého nálezu Sorbus. 6. skupina: prvky bučin: Fagus sylvatica, Abies alba. (Tab. 2). Tab. č. 2. Ekologická skupina Atlantik 53% 4% 16% 24% 4% Subboreál 65% 5% 13% 16% 2% Mladší subatlantik 57% 21% - 14% 7% Závěry a diskuse 1. Zastoupení dubu a v nejhrubších rysech vlastně celé spektrum dřevin z horizontů atlantika, subboreálu a mladšího subatlantika se příliš neliší a nejeví ani podstatný rozdíl oproti soudobé potenciální vegetaci. Dub si udržuje mírně nadpoloviční prezenci (atlantik - subboreál - ml. subatlantik): %. Obdobně vyznívají i výsledky HADAČE a HAŠKA (1949), SLAVÍKOVÉ - VESELÉ (1950) i KNEBLOVÉ (in: PROŠEK 1958). Ve shodě se závěry LOŽKA (in: MATOUŠEK 1983, rozbor malakofauny) lze říci, že vegetace teplomilných doubrav, podmíněná vápencovým substrátem, skalnatým reliéfem a jižní ori- 78

79 entací, má alespoň od středního holocénu vysoce konzervativní charakter. JANKOVSKÁ (1983) zjišťuje v pylovém spektru Komořanského jezera nápadně vysokou morfologickou variabilitu pylových zrn dubu. Vysvětluje ji jako směsné spektrum taxonomicky odlišného materiálu dubu z místní vegetace aluviálních doubrav podkrušnohorského zlomu a z dálkového doletu z xerofilních doubrav Českého středohoří, což by svědčilo o vysokém zastoupení dubu v suchých a teplých polohách Českého středohoří. 2. Prvky šípákových doubrav, skalních lesostepí a světlomilné křoviny vykazují od atlantika až do mladšího subatlantika trvale stoupající tendenci: %. Rhamnus cathartica zjištěn až v subboreálu, Viburnum cf. lantana až v mladším subatlantiku. Rovněž HADAČ a HAŠEK (1949) zjišťují Rhamnus cathartica až v subboreálu. To svědčí o jistém zestepňování", zejména s nástupem mladšího subatlantika. Obdobná je i výpověď drobných obratlovců (HORAČEK, in: MATOUŠEK et al. 1983): teplomilnější Lacerta viridis zjištěna až v ml. subatlantiku, méně teplomilná L. agilis dříve. Kupodivu nebyl zjištěn Crataegus, ani mnou, ani žádným z citovaných autorů. 3. Podíl prvků zapojených doubrav naopak zřetelně klesá: %. Obdobně v materiálu HADAČE A HAŠKA (1949) se Acer, Tilia a Fraxinus nacházejí ve většině neolitických horizontů, v době bronzové však chybějí. I to svědčí o přesunu, zmíněném v předchozím odstavci. 4. Naproti tomu Carpinus v souboru HADAČE A HAŠKA (1949) masivně nastupuje v horizontu bronz, ojediněle však již v neolitu, u KNEBLOVÉ (in: PROSEK 1958) až v halštatu resp. laténu. Z OPRAVILOVÁ (1983) souhrnu víme, že v nejteplejších částech Moravy a Slovenska byl habr přítomen již v nejstarším holocénu, šířil se z jihu na sever a jeho rozmach podpořil člověk. 5. Světlomilné dřeviny se širokou ekologickou amplitudou a menší konkurenční schopností, uplatňující se jako pionýrské dřeviny náhle odlesněných ploch, charakterizují hodnoty: %. Jejich výskyt a trendy změn bývají na některých stanovištích vykládány jako indikace lidských zásahů do biomasy lesa. V našem případě je takový výklad nepravděpodobný, neboť v nezapojených porostech skalnatých reliéfů je nutno počítat s jejich dlouhodobou přítomností a snad i s reliktním výskytem. 6. Zajímavý je výskyt buku a jedle: %. Jejich přítomnost v neolitickém horizontu upřesňuje jeho dataci (nejde-li o komtaminaci z mladších vrstev) do mladší fáze atlantika, a to jak v chodbě č. 1 (Fagus), tak i č. 2 (Abies). Přítomnost bučinných elementů ilustruje pestrost rostlinného krytu v krasových územích v závislosti na expozici a sklonu svahů a případně na výskytu inverze na dně údolí. Ve shodě se zjištěními OPRAVILA (1967, 1972) z jeskyní Moravského krasu, resp. z jižní části Drahanské vrchoviny a FIETZE (1937; 79

80 1942) z její severní části, osídlovaly prvky bukojedlového stupně hluboké údolní zářezy i v českém krasu. 7. Hodnocení nejednoznačné datovaných horizontů. Spektra dřevin z chodby č. 1 (neolit nebo bronz: Betula, Cornus, Fraxinus, Quercus; bronz nebo novověk: Corylus, Quercus) neupřesňují dataci. Spektra z chodby č. 2 (neolit - kultura lineární keramiky nebo bronz: Betula, Cornus, Rhamnus, Sorbus, Tilia,- neolit nebo bronz: Quercus, Fraxinus, Tilia, Carpinus, Pinus, Cornus, Sorbus) jsou nápadná vysokým podílem prvků šípákových doubrav v prvém a prezencí habru v druhém případě. Proto je pravděpodobnější mladší varianta datace. Vzorek z chodby č. 2, datovaný neolit nebo Wurm obsahuje pouze Ulmus, což by svědčilo pro neolit. Všechny uhlíky pocházejí z ohnišť. Druhové složení tedy mohlo být ovlivněno i výběrem dřeva a jeho dosažitelností. Jeskyně leží v prudkém srázu ztěžujícím pohyb. V její blízkosti byly šípákové doubravy (dřeviny skupin 1 a 2), níže lesní společenstva dolní části svahů a dna rokle (dřeviny skupin 1, 4 a 6). První mají nízkou produkci a stálá exploatace je rychle vyčerpá, u druhých, je tomu naopak. Rozdíl je asi výraznější, spočívá-li těžba v olamování větví: v šípákové doubravě převažují keře a nízké, nízko závětvené stromy. Otázka vlivu člověka na krajinu v Českém krasu Některé ze závěrů 1 až 6 mohou přímo nebo nepřímo vypovídat o intenzitě nebo kvalitě lidského zásahu do krajiny. Prvním příznakem sílícího vlivu člověka na krajinu je vzrůst počtu i zastoupení prvků šípákových doubrav, skalních lesostepí a světlomilných křovin, s největším gradientem při srovnání bronz - recent. Druhým znakem je pokles počtu i zastoupení prvků zapojené doubravy, s největším gradientem rovněž v relaci bronz - recent. Třetím znakem je masivní nástup habru, HADAČEM A HAŠKEM (1949) zjišťovaný v době bronzové, KNEBLOVOU (in: PROŠEK 1958) až v halštatu. Lidskému činiteli se připisuje podstatná role při šíření této dřeviny. V Českém krasu mohl osídlovat pouze místa s příznivější vlhkostí, zvláště úžlabiny, údolí a chladnější svahy. Při vší opatrnosti) vyplývající z dosud značně kusého materiálu, lze snad již vyvozovat, že s nástupem doby bronzové došlo ke zřetelnému zvýšení těžebního tlaku člověka na les v Českém krasu, což usnadnilo nebo urychlilo pronikání habru. Již tehdy, ale hlavně v pozdějších obdobích, rostl podíl ředěných nebo mýcených ploch. Jelikož na stanovištích šípákových doubrav je samovolný návrat do původního stavu velmi zdlouhavý a při porušení půdní vrstvy nemožný, znamenají takové zásahy irreverzibilní změnu, tj. posun ve směru od lesa ke stepi. 80

81 Zusammenfassung Das untersuchte Fundmaterial stammt aus zwei Höhlenräumen. Es wurden 443 Holzkohlenstücke bestimmt und die folgenden Taxone festgestellt: Abies alba MILL., Acer platanoides L., Acer campestre L. vel platanoides L., Berberis vulgaris L., Betula pendula L., Carpinus betulus L., Cornus mas L. vel sanguinea L., Corylus avellana L., Fagus sylvatica L., Fraxinus excelsior L., Ligustrum vulgare L., Lonicera xylosteum L., Pinus sylvestris L., Prunus cf. spinosa L., Quercus sp., Rhamnus catharticus L., Rosa sp., Sorbus sp., Tilia sp., Ulmus sp., Viburnum cf. lantana L. Der Fundkomplex wird übersichtlich in Tab.l, für jeden Höhlenraum abgesondert, nach den einzelnen Kulturhorizonten dargestellt. Dem Höhlengang Nr. l entsprechen Spalten 1-4 (Gang Nr.l), dem Höhlengang Nr.2 Spalten 5-11 (Gang Nr. 2). Alle Funde konnten nicht eindeutig datiert werden. Die datierten sind in den Spalten 1-2 und 5-8 (sichere Datierung), die fraglichen in den Spalten 3-4 und 9-11 (unsichere Datierung) enthalten. Abkürzungen: N- S Neolithikum - Stichbandkeramik; N-V - Linearbandkeramik; B-K Bronzezeit - Knovizer Kultur; B-M Bronzezeit - Hügelgräberkultur; R Neuzeit; N/W Neolithikum oder Würm- Eiszeit; N/B Neolithikum oder Bronzezeit; N-S/B Neolithikum - Stichbandkeramik oder Bronzezeit; B/R Bronzezeit oder Neuzeit. Der Fund wird in der Tabelle aufgrund typologisch und stratigraphisch abweichenden Lagen quantitativ bewertet, in denen der Taxon festgestellt wurde (die Zahl vor der Klammer); vollständigkeitshalber wird die Zahl der festgestellten Fragmente angegeben (die eingeklammerte Zahl). Die Interpretation der Vegetationsentwicklung stützt sich ausschließlich auf die eindeutig datierten Schichten. Die Klassifizierung der Funde aus den chronologisch unsicheren Schichten wurde, falls möglich, bloßversuchsweise zur Präzisierung der Schichtendatierung anwendet. Die im Fundkomplex vertretenen Taxone werden wie folgt aufgeteilt: 1. Quercus sp. 2. Die Begleitelemente der Eiche in den Flaumeichenwäldern und in den Fels-Waldsteppen und Buschbestände auf den dauerhaft oder langfristig aufgelockerten Flächen: Acer campestre, Berberis vulgaris, Cornus, Prunus spinosa, Rhamnus cathartica, Rosa, Viburnum cf. lantana. 3. Die Begleitelemente der Eichenmischwälder mit kompakter Kronenschicht: Acer platanoides, Tilia sp., Fraxinus excelsior, Ligustrum vulgare, Lonicera xylosteum. 4. Carpinus betulus. Die Hainbuche bedart selbständiger Wertung; die Frage nach ihrer Verbreitung im Holozän in Mitteleuropa ist aktuell und das Maßihrer Häufigkeit kann als gewisser Indikator der Menscheneingriffe dienen. 5. Lichtliebende Holzarten von beträchtlicher ökologischer Spannweite und von geringer Konkurrenzfähigkeit:Pinus sylvestris, Betula pendula. 6. Buchenwaidelemente: Fagus sylvatica, Abies alba. 81

82 Schlussfolgerungen: 1. Die Vertretung der Eiche und im Prinzip das ganze Spektrum der zum Atlantikum, Subboreal und jüngeren Subatlantikum gehörenden Gewächse weisen keine ausgeprägteren Unterschiede auf, dies wohl auch im Verhältnis zur gegenwärtigen potentionellen Vegetation. In allen Entwicklungsstufen ist die Eiche mit nur wenig über 50% repräsentiert Die Flaumeichenwälder- und Fels-Waldsteppenelemente sowie lichtliebende Gewächse weisen vom Atlantikum bis zum jüngeren Subatlantikum eine steigende Tendenz auf, die ihren Höhepunkt im Zeitraum Subboreal - jüngeres Subatlantikum erreicht Der Anteil der zum Eichenmischwald mit kompakter Kronenschicht gehörenden Elemente nimmt dagegen kontinuierlich ab mit dem höchsten Gradient gleichfalls beim Vergleich des Subboreals mit dem jüngeren Subatlantikum. Diese wie auch die vorangehende Feststellung bezeugen eine fortschreitenden Auflichtung des Waldes. Im Subboreal war diese Erscheinung zweifellos auch klimatisch bedingt, in den nachfolgenden Zeitperioden trug sie zweifellos ausgeprägt anthropogenen Charakter Die Hainbuche wurde in der eindeutig datierbaren Partie unseres Fundkomplexes nicht nachgewiesen. Aus diesem Grund fehlt Gruppe 4 in tabellarischer und graphischer Wertung. Hadač und HAŠEK (1949) bringen jedoch ihr starkes Auftreten im Böhmischen Karst mit dem bronzezeitlichen, KNEBLOVÁ (in PROŠEK 1958) jedoch erst mit dem hallstattzeitlichen Kulturhorizont zusammen Die schwankenden Häufigkeiten der zur Gruppe 5 gehörenden Holzarten haben keinen bedeutenderen Indikationswert Die Buchenwaldelemente sind in allen Entwicklungsstufen vertreten. Sie bevorzugten offenkundig feuchtere Tal-und Schluchtlagen Die Holzartenspektren aus den chronologisch unsicheren Fundschichten im Höhlenabschnitt Nr. 2 Neolithikum oder Bronzezeit" zeichnen sich durch einen relativ hohen Anteil der Flaumeichenwaldelemente sowie durch das Vorkommen der Hainbuche aus. Aus diesem Grunde erscheint die jüngere Datierungsvariante als stichhaltiger. In den übrigen Fällen war die Datierungsunsicherheit unüberwundbar. Die Schlussfolgerungen 1-3, 5-6 sind in Tab. 2 und graphisch dargestellt. Die Tabelle und der Graph fassen die Zahlenwerte von Tab. 1 zusammen. Die Zeilen auf Tab. 2: Ökologische Gruppe, Atlantikum, Subboreal, jüngeres Subatlantikum. Graphspalten: Atlantikum, Subboreal, jüngeres Subatlantikum. (Deutsch von H. Tichá) Literatura: FIETZ, A. 1937: Rostlinné zbytky z galského oppida u Malého Hradiska, okr. Plumlov na Mor., Roč. Národopis. průmysl. Mus. Prostějov 14, : Prähistorische Pflanzenreste aus dem gallischen Oppidum bei Klein Hradisko, Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 74, HADAČ, E. - HAŠEK, M. 1949: Remnants of woods from the prehistorie fireplaces in Bohemia, Stud. bot. Čech., Praha, 10,

83 JANKOVSKÁ, V. 1983: Palynologische Forschung am ehemaligen Komořeny-See, Věstník ÚÚG 58, KYNCL, J. - DOBRÝ, J. 1989: Investigations of charcoals from deposits of the cave No in the Czech Karst region near Koněprusy, Československý kras 41, MATOUŠEK, V. et al. 1983: Zpráva o druhé sezoně archeologického výzkumu jeskyně č v Údolí děsu u Srbska, Český kras (Beroun) 8, : Zpráva o třetí sezoně archeologického výzkumu jeskyně č.1504 v Údolí děsu u Srbska, Český kras (Beroun) 10, OPRAVIL, E. 1967: Die südmährischen Wälder im jüngeren Holozän, Přírodověd. Práce Úst. ČSAV Brno, N.S. 1/3, : Remnants of trees from archaeological finds in Bohemia 1, Folia geobot. phytotax (Praha) 5, : Rostlinné zbytky z archeologického výzkumu některých jeskyní Suchého žlebu v Moravském krasu, Sbor. Okres, vlastivěd. Muz. Blansko 4, : Habr obecný (Carpinus betulus L.) v československém kvartéru II, ČS1M(A) 32, PROŠEK, F. 1958: Die Erforschung der Drei-Ochsen-Höhle am Kotýs-Berg bei Koněprusy, Anthropozoikum 7, SLAVÍKOVÁ - VESELÁ, J. 1950: Reconstruction on the succesion of forest trees in Czechoslovakia on the basis of an analysis of charcoals from prehistorie Settlements, Studia bot. Čechoslovaca 11/4, Adresa autora: RNDr. Josef Kyncl Botanický ústav AV Průhonice u Prahy - zámek 83

84 84

85 Bohemia centralis 23: 85-86, 1994 KLIMATICKÉ PODMÍNKY V JESKYNI Č Klimaverhältnisse in der Höhle Nr Antonín Jančařík Klimatické podmínky jeskyně Ve stráni byly měřeny v březnu r a září r s cílem posoudit vhodnost prostor k obydlení. Vnější podmínky (měřeno na loveckém chodníku pod jeskyní ve výšce 2 m nad zemí) shrnuje tab. č. 1. Zimní měření (březen 1983) zjistilo vzrůst teploty uvnitř jeskyně (na koncích archeologických výkopů) o 0,7 C (vchod 1) a 1,1 C (vchod 2) bez vzrůstu vlhkosti. V září 1985 byl uvnitř jeskyně zjištěn pokles teploty o 2,2 C (vchod 1) a 2,8 C (vchod 2) se vzrůstem vlhkosti na 75% (80%), přičemž se teplota ustalovala ve vzdálenosti 2-3 m od vchodu. Měření proudění vzduchu prokázalo, že jde o mírně dynamickou jeskyni se spodními vchody 1 a 2 a horním vchodem 3. V březnu 1983 bylo průtočné množství 3 m 3 min -1 ve větvi 1 a 2 m 3 min -1 ve větvi 2 směrem ke vchodu 3. V září 1985 protékalo větví 14 m 3 min -1 a větví 2 3 m 3 min -1 opačným směrem. V letním období byly nejvyšší rychlosti proudění ve vyšších částech profilů, v letním v blízkosti podlahy. Je možno předpokládat, že v době pravěkých osídlení byla dynamičnost 2-3x větší, díky nižší úrovni sedimentů před vchodem 3. Vítr ve volné atmosféře nevyvolával ve vchodech (1 m za ústím) poryvy o rychlosti větší než 1 m s -1 (bezvětří). Na základě výpočtu energetické bilance lze předpokládat, že po tříhodinovém udržování ohně o intenzitě odpovídající maximální intenzitě 0,2 normoohně (dle ČSN) stoupne při vnější teplotě nižší než 0 C teplota uvnitř jeskyně o hodnoty obsažené v tab. č. 2. K těmto údajům je třeba přičíst vliv sálavého tepla, projevující se v blízkosti ohně. Výpočet klimatické pohody nebyl proveden, protože je možném oprávněně předpokládat, že odolnost člověka vůči chladu se v průběhu doby změnila. 85

86 Celkově je možné shrnout, že jeskyně č z klimatického hlediska poskytovala poměrně dobrý útulek. Dobře chrání před větrem, je velmi suchá, má dynamičnost postačující k odvodu kouře, ale nevyvolávající pocit průvanu a je (zejména ve vchodu 2) dobře vytopitelná. Tab. č. 1. březen 1983 září 1985 Teplota -1,8 C +18,8 C Vlhkost 75% 68% Rychlost větru 0-3 m s m s -1 Charakter větru nárazový nárazový Směr větru západní variabilní Tab. č. 2. Vzestup teploty o C Výška nad podlahou vchod č. 1 vchod č. 2 0,1 m 1 3 0,5 m 2 9 1,0 m 3,5 13 2,0 m 5,5 15,5 Uvedené hodnoty se mohou měnit až o -50% - +85% v závislosti na vzdálenosti od ústí chodby. Zusammenfassung Im März 1983 und im September 1985 untersuchte man die Klimaverhältnisse in der Höhle, um ihre Verwendbarkeit als Wohnstätte zu beurteilen. Es wurden die Temperatur- und Luftfeuchtigkeitsunterschiede in der Höhle und in der Atmosphäre sowie die Geschwindigkeit der Luftströmung in der Höhle gemessen. Gleichzeitig wurden die in den einzelnen Höhlenräumen festgestellten Werte verglichen. Aufgrund dieser Werte wurde die energetische Bilanz berechnet, auf die sich die theoretische Erwägung über das mögliche Durchwärmen der einzelnen Höhlenräume stützt. Aus der vorhandenen Daten geht hervor, dass die Höhle guten Schutzvor Wind bewährt, sehr trocken ist, beim angemachten Feuer die strömende Luft den Rauch gut ableitet ohne jedoch Luftzüge herauszubilden, so dass die Höhle, insbesondere der Raum Nr. 2, relativ gut heizbar ist. (Deutsch von H. Tichá) Adresa autora: RNDr. Antonín Jančařík Tovární Beroun 86

87 Bohemia centralis 23: 87-90, 1994 ROSTLINY ZE STUDÁNKY ZE 13. STOLETÍ (obec Hvozd, okres Rakovník) Die Pflanzen eines Brünleins aus dem 13. Jh. (Gemeinde Hvozd, Bezirk Rakovník) Emanuel Opravil Při melioračních pracích na katastrálním území obce Hvozd jižně od Rakovníka na lokalitě označené Pode vsí k Újezdu" byly nalezeny keramické střepy. Záchranný archeologický výzkum na místě nálezu provedl v roce 1981 dr. P. CHARVÁT; v nevelké sondě získal vedle dalšího střepového materiálu ze 13. stol. též zbytky dřeva (CHARVÁTOVÁ et CHARVÁT 1992). Autoři interpretují nález jako dlouho užívanou studánku v polích, k níž byl přístup v podmáčeném terénu příležitostně zpevňován haťováním. Dr. P. CHARVÁT se při výzkumu této lokality neomezil jen na odběr zlomků dřeva, ale odebral i několik vzorků uloženin pro karpologickou analýzu. V melioračním příkopu a ve vlastní sondě zjistil následující sled vrstev: Vrstva 1: ornice cm Vrstva 2: šedomodrý jíl cm Vrstva 3: černá mazlavá hlína 15 cm (záhy dále vykliňující) Podloží: hlinitopísčitá vrstva s nerovným povrchem v hloubce cca cm Zlomky dřeva se vyskytovaly ve vrstvách 2 a 3, semena a plody se však podařilo vyplavit pouze z tmavě zbarvené vrstvy, jak ukazuje i následující přehled determinovaných taxonů: 87

88 Taxon: Makrozbytek: Vrstva 2: Vrstva 3: Acer sp. dřevo 3 - Acer platanoides dřevo 11 - Alnus sp. dřevo 44 1 Alnus glutinosa jehněda - 1 nažky - 83 Atriplex prostrata nažka - 1 Barbarea vulgaris semena - 4 Betula sp. dřevo 29 6 borka - 1 Bidens cernua nažky - 2 Cardamine pratensis semeno - 1 Carex sp. mošnička - 1 Carex leporina nažky - 7 Chenopodium sp. nažka - 1 Chenopodium album agg. nažka - 1 Cirsium arvense nažka - 1 Cirsium palustre nažka - 2 Crepis biennis nažka - 1 Corylus avellana oříšek - 4 zlomky Epilobium sp. semeno - 1 Epilobium hirsutum semeno - 2 Erysimum sp. semeno - 1 Galium cf. verum polovina dvounažky - 1 Juniperus communis dřevo 1 - Lapsana communis nažka - 1 Lychnis flos-cuculi semeno - 2 Montia hallii semeno - 1 Pimpinella saxifraga polovina dvounažky - 2 Pinus sylvestris dřevo 1 - Polygonum amphibium nažky - 26 Polygonum aviculare agg. nažky - 2 Polygonum hydropiper nažky - 2 Populus sp. dřevo 6 - Prunella vulgaris tvrdky - 2 Prunus cerasifera pecka - 1 Quercus sp. dřevo 2 - Ranunculus acris nažky - 2 Sambucus nigra semeno - 1 Scirpus sylvaticus nažka - 2 Setaria glauca obilka

89 Silene inflata semeno - 1 Stellaria alsine semena Stellaria graminea semena - 20 Stellaria media semeno - 1 Tilia sp. dřevo 2 - Fungi sklerocia - 17 Indeterminata semena - 2 Musci gametofyty - + zlomků Pro nálezový soubor od studánky z Hvozdu je nápadné velmi nízké zastoupení užitkových rostlin a synantropních druhů vůbec. Kvantitativně i kvalitativně naprosto převažují zástupci přirozených společenstev. Na prvním místě je extrémně vysoké zastoupení diaspor druhu Stellaria alsine, typického průvodce lučních pramenišť. Dalším významným indikátorem lučních pramenišť, především středních poloh, je Montia hallii. K oběma těmto druhům se přidružují další zástupci vlhkých luk pobřežních porostů a vlhkých příkopů: Barbarea vulgaris, Bidens cernua, Cardamine pratensis, Carex leporina, Cirsium palustre, Epilobium hirsutum, Lychnis flos-cuculi, Polygonum amphibium, P. hydropiper, Ranunculus acris, Scirpus sylvaticus; ke druhům se širší amplitudou respektive s nižšími nároky na vlhko můžeme přiřadit Cirsium arvense, Crepis biennis, Galium cf. verum, Lapsana communis, Pimpinella saxifraga, Prunella vulgaris, Silene inflata a Stellaria graminea. Všechny tyto druhy se zřejmě podílely na skladbě porostu v sousedství studánky - rozloženy úměrně svým nárokům na potřebu vody; výskyt jejich diaspor ve zkoumané vrstvě 3 je zřejmě autochtonní. Přístupová cesta -nějaký chodník - podmínila přísun diaspor takových druhů jako je např. Atriplex prostrata, Chenopodium album agg., Polygonum aviculare agg., Setaria glauca a Stellaria media. Relativně početně se vyskytující olšové nažky spolu se zlomkem jehnědy naznačují, že u studánky rostla asi olše, provázená snad bezem černým případně další dřevinou. Několik zlomků skořápek lískových oříšků možno přičíst na vrub zájmu sběrného hospodářství. Jediným zástupcem pěstovaných plodin je ojedinělý nález pecky myrobalánu (Prunus cerasifera): pecka je v obrysu široce oválná, slabě asymetrická, s tupě uťatou bází a tupě zašpičatělým apexem a je ze stran silně zduřelá; povrch pecky je hladký, hřbetní šev široký a mělký, s okraji tupě kýlovitými, břišní šev je široký, hladký, v dolní polovině slabě kýlovitý, postranní rýhy jsou hluboké a široké, s okrajem slabě vystouplým; rozměry pecky jsou následující: délka 13,0 mm šířka 7,7 mm tloušťka 10,6 mm 89

90 Nálezy pecek myrobalánu z našeho středověku nejsou příliš časté; byť ojedinělý nález dobře zachované pecky rozšiřuje tak síť výskytu této peckoviny v minulosti. Nalezené zbytky dřeva, u nichž z větší části předpokládají archeologové, že bylo využíváno k jakémusi haťování (CHARVÁTOVÁ et CHARVÁT 1992) mají nepochybně původ v blízkém okolí. Zpevňování podmáčené přístupové cesty se dálo velmi nesoustavně, nepravidelně a zdrojem použitého dřeva byly kromě sekundárně použitých odhozených stavebních zlomků větve z dřevin rostoucích v okolí. Rekonstrukční geobotanická mapa sice uvádí v okolí Hvozdu (484 m n. m.) kromě lužního doprovodu aluvia především habrové a acidofilní doubravy a květnaté bučiny (MIKYŠKA et NEUHÄUSLOVÁ 1969), nicméně však nalezené determinované druhy dřevin nepocházejí ze souvislého lesního porostu, ale ze solitér roztroušených v zemědělsky využívané krajině. Závěrem děkuji dr. K. CHARVÁTOVÉ a dr. P. CHARVÁTOVI za poskytnutí bližších údajů k nálezové situaci. Zusammenfassung Bei der archäologischen Erforschung einen eingegangenen mittelalterlichen Brünnleins wurden auch Proben zur Analyse von Makroresten (Holz, Samen und Früchte) genommen. In dem Kräuterbestandteil überwogen völlig Arten der Wiesenquellflur und den feuchten Wiesen. Am meisten war hier die Art Stellarla alsine vertreten; zu den bedeutsamen Arten der Quellflur gehört auch Montia hallii. Die synanthropen Pflanzen sind vereinzelt vertreten und stammen offensichtlich vom Weg zum Brünnlein. Die Kulturpflanzen vertritt nur vereinzelt ein Steinkern der Kirschpflaume. Die Reste von Holz, das zur Faschine gebraucht wurde, stammen aus der umliegenden zerstreuten Baumvegetation. Literatura: CHARVÁTOVÁ; K. et CHARVÁT, P. (1992): Studna v otevřené krajině u Hvozdu, okres Rakovník. Archeol. Rozhledy, Praha, 44: MIKYŠKA, R. et NEUHÄUSLOVÁ, Z. (1969): Geobotanická mapa ČSSR 1 : List M-33-XIV Teplice. Adresa autora: RNDr. Emanuel Opravil CSc. Bezručovo nám Opava 90

91 Bohemia centralis 23: , 1994 FLÓRA A VEGETACE V NPR VŮZNICE The Flora and Vegetation in the Vůznice Natural Rezerve Tomáš Kučera Úvod Tato práce navazuje na cca 20 let starý inventarizační průzkum RIVOLY (1974) a na klasickou práci KLIKOVU (1958) z polesí Dřevíč. NPR Vůznice leží podél levostranného přítoku Berounky Vůznice asi 10 km severozápadně od Berouna. Rozloha rezervace činí asi 230 ha, rozpětí nadm. výšky m n.m. Cílem tohoto článku je poukázat na změny flóry a vegetace v relativně zachovaném území. Prozkoumanost území je vysoká - svědčí o tom i poměrně vysoký počet nalezených druhů - přes čtyři sta. Vegetace byla v minulosti zpracována v celém polesí Dřevíč a Žlubinec, rezervace v té době ještě neexistovala, porostní mapy z té doby nemáme, proto jednotlivé snímky nemohly být přesně lokalizovány. V území byla provedena podrobná floristická inventarizace, dále soupis vegetace se zachycením určitých porostů snímky podle klasické metodiky BRAUN - BLANQUETA (1932), pokryvnost zapsána rozšířenou sedmičlennou stupnicí (WESTHOFF et van der MAAREL 1973) - 2 (2a) 5-15%, 2-3 (2b) 15-25%. Byl zaznamenán transekt napříč údolím za účelem zachycení vztahu vegetace a reliéfu a transekt letněným dnem rybníka zachycující primární sukcesi podél vlhkostního a časového gradientu. Synantropizace flóry byla hodnocena jako podíl synantropních druhů k celkovému druhovému zastoupení. Za synantropní druhy považuji antropofyty (archeofyty, neofyty a zplanělé hemerofyty, 91

92 okrasné dřeviny vysazené u domku nebyly do tohoto hodnocení zahrnuty) a apofyty (HOLUB et JIRÁSEK 1971), které se v území nacházejí mimo společenstva, v nichž mají svůj přirozený výskyt. Hodnocení archeofyt a neofyt bylo převzato podobně jako nomenklatura z práce ROTHMALER et al. (1986). Některé novější práce (např. LOHMEYER et SUKOPP 1992) uvádějí ještě další druhy - Arrhenatherum elatius, Phleum pratense. Nomenklatura syntaxonů na úrovni asociací a vyšší se řídí seznamem MORAVEC et al. (1983). Za četné připomínky k textu jsem zavázán Doc. V. SKALICKÉMU, CSc., za pomoc v terénu děkuji V. AUBRECHTOVI a Z. FOLKOVÉ. Mapa č. 1 Charakteristika území Geologické, geomorfologické a půdní poměry (HOKR 1990) Plocha je tvořena horninami svrchního proterozoika (převážně jemně až středně zrnité droby a jílovité břidlice, místy výchozy buližníků). U rybníka se nachází menší žíla křemenného porfyru. Kvartér je zastoupen svahovinami, starými štěrkovými terasami Berounky a sprašovými hlínami. Území tvoří hluboká údolí se strmými svahy (30-40 ) a úzkým dnem. Běžné jsou skalní výchozy se sklonem až 70 (mrazové sruby). Staré plošiny vně NPR jsou kryty 92

93 akumulačními terasami. V ústích některých bočních strží se nacházejí výplavové kužely. Na úpatí strmých stěn se nahromadily sutě. Sutě výše ve svazích jsou malé mocnosti a zčásti dosud nestabilizované. Recentní sesuvné pohyby byly nalezeny jen ojediněle. Aluvium je zčásti pozměněno vybudováním sádek a přívodních kanálů. Půdy tvoří mozaiku přechodů typů. Na silicitech se nachází oligotrofní hnědozem, na spraších a říčních terasách hnědozem mezotrofní. Na svazích jsou rankery až nezralé půdy. Rozsah oglejení je dán podmáčením. Klima Území leží v mírně teplé oblasti MT 11. Celá oblast Lánské pahorkatiny je ovlivněna vyznívajícím srážkovým stínem okrajových pohoří Českého masívu, takže je na srážky relativně chudá (vzhledem k nadm. výšce). Následkem je poměrně dlouhé, teplé a suché léto s průměrnými červencovými teplotami C. Zima bývá mírná, krátká a velmi suchá. Větry převažují západní a jihozápadní (VESECKÝ et al. 1961). Údolí Berounky zmírňuje teplotní výkyvy. V úzkých údolích je patrná inverze projevující se i v druhové skladbě porostů (byla spočtena tzv. fytoindikační čísla sensu ELLENBERG 1988). Hydrologie (VLČEK et al. 1984). Plocha povodí Vůznice činí 28.2 km 2, délka toku 8 km, průměrný roční průtok v ústí 0.05 m 3 /s, čistota vody se pohybuje mezi 1. a 2. stupněm. V údolí jsou vybudovány sádky a rybníky. Vegetace polesí Nižbor Floristicky je území poměrně dobře zpracováno (HOLUB et KLIKA 1952, HOLUB 1966, RIVOLA 1974). Byla zde nalezena řada zajímavých taxonů (např. Arctium nemorosum, Cardaminopsis halleri, Isopyrum thalictroides, apod.). Lesní vegetaci polesí Nižbor zpracoval podrobně KLIKA (1941, 1958). Uvádí následující syntaxony: Melampyro-Carpinetum primuletosum, Potentillo albae-quercetum, Aceri- Carpinetum, Lunario-Aceretum, Luzulo-Quercetum, Tilio cordatae-fagetum, Luzulo- Fagetum, Stellario-Alnetum glutinosae. Nelesní vegetaci tvoří louky, luční lada a nitrofilní porosty v okolí sídel (KUČERA 1991). Mokré louky patří k asociaci Angelico-Cirsietum oleracei. Na plošině nad Dřevíčem jsou i pastviny řazené ke Caro-Poetum pratensis a mezofilní ovsíkové louky asociace Arrhenatheretum elatioris. FLÓRA Tento seznam obsahuje jak druhy nalezené v roce 1992, tak druhy uváděné v literatuře. Pokud za lokalitou následuje citace práce, nebyl již druh v území nalezen. Údaje z RIVOLOVA (1974) inventarizačního průzkumu (R 74) se vztahují k celému území. Křížkem jsou označeny druhy vysazené, hvězdičkou pak druhy chápané široce 93

94 (tzv. Sammelart" sensu ROTHMALER et al. 1986). Ohrožené druhy jsou uvedeny podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/92 Sb. Abies alba, Acer campestre, A. platanoides, A. pseudoplatanus, Achillea millefolium, Aconitum vulparia - R 74, Benešův luh (HOLUB et KLIKA 1952) - ohrožený druh, Actaea spicata - jižní část území, Adoxa moschatellina, Aegopodium podagraria, + Aesculus hippocastanum - R 74, Aethusa cynapium - apofyt, Agrostis capillaris - zřícenina Jinčov, A. stolonifera - apofyt, Ajuga genevensis - R 74, A. reptans, Aichemilla sp., Alisma plantago-aquatica - Benešův luh, Alliaria petiolata - apofyt, Allium scorodoprasum - skála nad rybníkem, det. V. SKALICKÝ, Benešův luh a horní tok Vůznice (HOLUB et KLIKA 1952), Alnus glutinosa, Alopecurus aequalis letněné dno rybníka, apofyt, A. pratensis, Alyssum saxatile - skály nad soutokem Pinvičky - ohrožený druh, Anchusa officinalis - R 74 - archeofyt, Anemone nemorosa, A. ranunculoides, Angelica sylvestris, Antennaria dioica - R 74, Anthemis tinctoria - skála nad rybníkem, skály nad Benešovým luhem, Anthericum liliago - R 74, A. ramosum, Anthoxantum odoratum, Anthriscus sylvestris, Aquilegia vulgaris - R 74, Arabidopsis thaliana, Arabis hirsuta - R 74, Arctium lappa -archeofyt, A. nemorosum, A. tomentosum - apofyt, Arrhenatherum elatius, Artemisia absinthium R 74 - apofyt, A. vulgaris - apofyt, Aruncus vulgaris, Asarum europaeum, Asperula tinctoria okolo Dřevíče (HOLUB et KLIKA 1952), Asplenium x alternifolium - ostrožna nad přítokem z Benešova luhu (HOLUB et KLIKA 1952), A. ruta-muraria - zřícenina Jinčov, A. septentrionale, A. trichomanes, Astragalus glycyphyllos, Athyrium filix-femina, Atriplex prostrata - letněné dno rybníka - apofyt, A. patula - apofyt, Atropa bella-donna - mokřina nad rybníkem, Avenochloa pubescens Barbarea vulgaris - R 74 - apofyt, Ballota nigra - archeofyt, Bellis perennis, Betonica officinalis - doubrava na jihovýchodním okraji, Betula pendula, Bidens tripartita. - letněné dno rybníka - apofyt, Brachypodium pinnatum - skála nad rybníkem, B. sylvaticum, Bromus benekenii, B. hordaceus, Bupleurum falcatum Calamagrostis arundinacea, C. epigeios - apofyt, C. villosa - R 74, Callitriche palustris agg. Benešův luh, Caltha palustris, Campanula bononiensis - KLIKA 1958, C. glomerata - doubravy jižně od Dřevíče; v úd. Vůznice poblíž silnice Nižbor-Dřevíč (HOLUB et KLIKA 1952), C. patula, C. persicifolia, C. rapunculoides, C. rotundifolia, C. trachelium, Capsella bursa-pastoris - R 74 archeofyt, Cardamine amara, C. impatiens, C. pratensis, Cardaminopsis arenosa, C. halleri - mokřad v údolí záp. od Janova vrchu, Carduus crispus - apofyt, Carex brizoides - Benešův luh, C. digitata, C. gracilis, C. hirta, C. montana, C. pairae, C. pallescens - zřícenina Jinčov, C. remota, C. sylvatica, C. umbrosa - severně hájovny Dřevíc (HOLUB et KLIKA 1952), Carpinus betulus, Centaurea jacea, C. triumfettii - R 74, Cephalantera longifolia - svahy do Benešova luhu - ohrožený druh, Cerastium arvense - R 74, C. holosteoides, Chaenorrhinum minus - silnice nad Vůznicí - neofyt, Chaerophyllum aromaticum, Ch. hirsutum - R 74, Ch. temulum - apofyt, + Chamaecyparis sp. hort.- R 74, Chelidonium majus - apofyt, Chenopodium album - apofyt, Ch. polyspermum - letněné dno rybníka - apofyt, Ch. rubrum - letněné dno rybníka - apofyt, Chrysosplenium alternifolium, Circaea lutetiana, Cirsium arvense - apofyt, C. oleraceum, C. palustre, Clinopodium vulgare, Colchicum autumnale - louky v údolí potoka, Convallaria majalis, Convolvulus arvensis - archeofyt, Coronilla varia, Corydalis cava, C. intermedia, Corylus avellana, Crataegus cf. monogyna, C. laevigata - R 74, Crepis biennis - R 74, C. paludosa, Cruciata laevipes, Cuscuta sp., Cystopteris fragilis - zřícenina Jinčov, skála nad rybníkem Dactylis glomerata, D. polygama, Dactylorhiza maculata - MLADÝ 1952 sec. R 74 - ohrožený druh, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Deschampsia caespitosa, D. flexuosa, Dianthus carthusianorum - skála nad rybníkem, D. seguieri ssp. glaber - doubravy jižné od Dřevíce (HOLUB et KLIKA 1952) - ohrožený druh, D. superbus - KLIKA druh silně ohrožen, Dictamnus albus - ohrožený druh, Digitalis grandiflora - R 74, Dryopteris filix-mas Echium vulgare - jižní část území - archeofyt, Elytrigia repens (L.) Desv. - apofyt, Epilobium angustifolium - skály nad Benešovým luhem, apofyt, E. adenocaulon - invazní neofyt, E. montanum, E. roseum - prameniště pod Dřevíčem, Epipactis purpurata - při cestě ze Dřevíce do údolí ohrožený 94

95 druh, Equisetum arvense, E. fluviatile - R 74, E. palustre, Erigeron acris - R 74, Euonymus europaea, Eupatorium cannabinum - pod Dřevičem, Euphorbia cyparissias, E. dulcis Fagus sylvatica, Fallopia convolvulus - R 74 - archeofyt, F. dumetorum, Festuca altissima, F. gigantea, F. heterophylla, F. ovina, F. pratensis, F. rubra *, F. rupicola - zřícenina Jinčov, Ficaria bulbifera MARSDEN et JONES, Filipendula ulmaria, Fragaria moschata - R 74, F. vesca, F. viridis - zřícenina Jinčov, Fraxinus excelsior, Fumaria officinalis - R 74 - archeofyt Gagea lutea, Galeobdolon luteum, Galeopsis angustifolia - v jižní části území - archeofyt, G. bifida, G. ladanum - apofyt, G. pubescens - apofyt, G. speciosa, Galium album, G. aparine- apofyt, G. boreale - KLIKA 1958, G. glaucum - KLIKA 1958, G. odoratum, G. palustre, G. pumilum, G. sylvaticum, G. verum, Genista germanica - R 74, G. tinctoria, Geranium columbinum - pod skálou u rybníka, G. palustre, G. pratense, G. robertianum, G. sanguineum - údolí Vůznice poblíž silnice Nižbor-Dřevíč (HOLUB et KLIKA 1952), 1992 nalezen těsně za hranicemi rezervace při silnici Nižbor-Dřevíč, Geum urbanum - apofyt, Glechoma hederacea, Glyceria fluitans, Gnaphalium sylvaticum, G. uliginosum - letněné dno rybníka - apofyt, Grossularia uva-crispa (L.) MILLER, Gypsophila muralis - letněné dno rybníka - apofyt Hedera helix, Hepatica nobilis, Heracleum sphondylium, Hieracium caespitosum - R 74, H. cymosum - R 74, H. lachenalii, H. laevigatum, H. murorum agg., H. pallidum, H. pilosella, H. sabaudum, Hierochloe australis - KLIKA 1958, Holcus lanatus, H. mollis - zřícenina Jinčov, Hordelymus europaeus, Hypericum hirsutum, H. maculatum, H. montanum - KLIKA 1958, H. perforatum, H. tetrapterum - Benešův luh Impatiens noli-tangere, I. parvifora - invazní neofyt, Inula conyza, I. hirta - R 74, Isopyrum thalictroides Jasione montana, Juncus articulatus - letněné dno rybníka, J. bufonius - letněné dno rybníka -apofyt, J. effusus, J. tenuis - zřícenina Jinčov - neofyt, + Juniperus communis R 74, +J. virginiana -R74 Knautia arvensis, Koeleria macrantha - ostrožna nad ústím Pohodnice (HOLUB et KLIKA 1952), K. pyramidata - R 74 Lamium album - archeofyt, L. maculatum, L. purpureum - R 74 - apofyt, Lapsana communis - apofyt, Larix decidua, Lathraea squamaria - v údolí nad ústím Pinvičky, Lathyrus niger, L. pratensis, L. sylvestris, L. vernus, Lembotropis nigricans, Lemna minor, Leontodon hispidus, Leucanthemum ircutianum, Leucojum vernum - olšina západně Janova vrchu ohrožený druh, Lilium martagon - ohrožený druh, Limosella aquatica - letněné dno rybníka - apofyt, Linaria vulgaris - apofyt, Lolium perenne - apofyt, Lonicera xylosteum, Lotus corniculatus, Lunaria rediviva - ohrožený druh, Luzula campestris (incl. multiflora), L. luzuloides, Lychnis flos-cuculi, Lycopus europaeus - mokřad nad rybníkem, Lysimachia nummularia, L. vulgaris - R 74, Lythrum salicaria - mokřad nad rybníkem Maianthemum bifolium, Malus sylvestris - R 74, Malva alcea - R 74 - archeofyt, Matricaria maritima - letněné dno rybníka - archeofyt, Medicago lupulina - zřícenina Jinčov, Melampyrum nemorosum, M. pratense, Melica nutans, M. transsilvanica, Melittis melissophyllum - ohrožený druh, Mentha longifolia - apofyt, M. x verticillata - apofyt, Mercurialis perennis, Microthlaspi perfoliatum, Milium effusum, Moehringia trinervia, Mycelis muralis, Myosotis arvensis - R 74 -segetální apofyt, M. laxiflora - prameniště, M. ramosissima - R 74, M. stricta - R 74, M. sylvatica, Myosoton aquaticum Neottia nidus-avis - střední část údolí, Noccaea coerulescens Omphalodes scorpioides, Origanum vulgare, Ornithogalum kochii Pari., Oxalis acetosella Paris quadrifolia, Peucedanum cervaria, Phacelia tanacetifolia - v údolí Vůznice u silnice Nižbor-Dřevíč (HOLUB et KLIKA 1952) - hemerofyt, Phalaris arundinacea, Phleum phleoides -skály západně od Janova vrchu, Phleum pratense, Phyteuma spicatum, Picea abies, + P. pungens -R 74, Pimpinella saxifraga, + Pinus nigra - RIVOLA 74, P. sylvestris, + P. strobus - R 74, Plantago 95

96 lanceolata - archeofyt, P. major - archeofyt, P. media, Platanthera bifolia - R 74 - ohrožený druh, Poa angustifolia, P. annua - apofyt, P. compressa, P. nemoralis, P. palustris, P. pratensis, P. trivialis, Polygonatum multiflorum, P. odoratum, Polygonům aviculare * - apofyt, P. bistorta, P. hydropiper - apofyt, P. lapathifolium - apofyt, P. minus - cesta mezi Jinčovem a přítokem z Benešova luhu - apofyt, P. persicaria - letněné dno rybníka - apofyt, Polypodium vulgare, Populus tremula, Potentina alba - jižně od Dřevíce, P. arenaria, P. argentea, P. erecta, P. heptaphylla, P. inclinata -R 74, P. neumanniana, P. recta - skála nad rybníkem, P. reptans, P. rupestris - R 74, P. thuringiaca - skála nad rybníkem, Benešův luh, horní tok Vůznice (HOLUB et KLIKA 1952) - ohrožený druh, Prenanthes purpurea - údolí Vůznice před přítokem z Ben. luhu, Primula veris, Prunella vulgaris, Prunus spinosa, Pulmonaria angustifolia - okolí Dřevíce (HOLUB et KLIKA 1952), P. obscura, Pyrus pyraster - R 74 Quercus petraea, Q. robur Ranunculus acris, R. auricomus, R. bulbosus, R. lanuginosus, R. nemorosus - R 74, R. repens apofyt, Reseda lutea - údolí Vůznice poblíž silnice Dřevíč-Nižbor (HOLUB et KLIKA 1952) - archeofyt, Rhamnus cathartica, Ribes alpinum, + Robinia pseudacacia, Roegneria canina (L.) NEVSKI - apofyt, Rorippa palustris - letněné dno rybníka - apofyt, Rosa canina *, Rubus idaeus, R. fruticosus *, Rumex acetosa, R. acetosella *, R. crispus, R. obtusifolius, R. sanguineus Salix caprea, Salvia pratensis, Sambucus nigra - apofyt, S. racemosa, Sanguisorba minor, S. officinalis, Sanicula europaea, Saxifraga granulata, Scirpus sylvaticus, Scrophularia nodosa, Scutellaria altissima - střední část - neofyt, Sedum acre, S. maximum, S. reflexum - skála nad rybníkem, Jinčov, Senecio fuchsii, S. nemorensis, S. sylvaticus, S. viscosus - apofyt, Serratula tinctoria, Seseli osseum CRANTZ - R 74, Smyrnium perfoliatum - pod ústím Pinvičky - hemerofyt, Silene nutans, Solanum dulcamara, Solidago canadensis - invazní neofyt, S. virgaurea KLIKA 1958, Sonchus oleraceus - apofyt, Sorbus aria - R 74, S. aucuparia, S. torminalis, Stachys palustris, S. sylvaticus, Stellaria graminea, S. holostea, S. media - apofyt, S. nemorum, S. uliginosa, Steris viscaria (L.) RAFIN, Swida sanguinea (L.) OPIZ, Symphoricarpos albus - neofyt, Symphytum officinale Tanacetum corymbosum, T. vulgare - apofyt, Taraxacum officinale *, Taxus baccata - druh silně ohrožen, Thymus pulegioides, Tilia cordata, T. platyphyllos, Torilis japonica, Tragopogon pratensis, Trifolium alpestre, T. hybridům - R 74, T. medium, T. pratense, T. repens, Trisetum flavescens, Turritis glabra - skála nad soutokem z Ben. luhu, Tussilago farfara Ulmus glabra, Urtica dioica - apofyt Vaccinium myrtillus, Valeriana dioica - R 74, Verbascum nigrům, Veronica anagallis-aquatica - letněné dno rybníka, apofyt, V. arvensis - archeofyt, V. beccabunga, V. hamaedrys, V. hederifolia - invazní apofyt, V. officinalis, V. serpyllifolia, Vicia cracca, V. dumetorum - jižní okraj, as. Potentillo-Quercetum, V. pisiformis - Z od Janova vrchu v porostu s třemdavou, V. sepium, V. sylvatica, V. tenuifolia, Vincetoxicum hirundinaria - skála nad rybníkem, jižní okraj, Viola arvensis - segetální apofyt, V. collina - R 74, V. hirta, V. mirabilis, V. reichenbachiana, V. riviniana, V. tricolor L. sensu DOSTAL (1958) - R 74, Viscum laxum subsp. laxum - na borovicích v jižní části V území lze očekávat výskyt jarních efemérů, jako jsou např. Erophila verna, Holosteum umbellatum, Veronica dillenii apod. V těsném okolí CHU se nacházejí ještě další druhy rostlin, jež by se do území mohly přechodně dostat: - niva potoka Pohodnice nad severozápadním okrajem NPR: Achillea ptarmica, Bríza media, Carex caespitosa, C. ovalis, Dactylorhiza majalis, Galium boreale, Linum catharticum, Orchis ustulata, Phyteuma orbiculare, Rhinanthus minor, Scorzonera humilis, Trifolium dubium, T. hybridum, Trollius altissimus. 96

97 - louka pod zámkem Dřevíč: Carum carvi, Cynosurus cristatus - ohyb silnice asi 200 m jižně od Dřevíče: Potentillo-Quercetum molinietosum: Dianthus superbus, Hieracium umbellatum, Luzula pilosa, Molinia arundinacea - ohyb silnice asi 1 km jižně od Dřevíče (Smolná): Agrimonia eupatoria, Asperula tinctoria, Calluna vulgaris, Genista germanica - xerotermní výchozy nad silnicí nad mostem přes Vůznici: Anchusa ofňcinalis, Galium glaucum, Geranium sanguineum, Jovibarba sobolifera, Pyrus pyraster, Rosa gallica, Sedům album, Seseli osseum - druhy ruderálních stanovišť v okolí: Melilotus alba, Silene alba, v zahrádkách u ústí Vůznice zplaňuje Allium paradoxum. VEGETACE A. Lesy V území NPR byly zaznamenány následující jednotky: 1) Olšiny a jaseniny podsv. Alnenion glutinoso-incanae V aluviu Vůznice rostou olšiny as. Stellaiio-Alnetum glutinosae. Zaznamenány byly subas. - chrysosplenietosum, -mercurialietosum a lunarietosum. Posledně jmenovaná byla dokonce z Křivoklátská popsána. Snímkový materiál uvádějí KLIKA (1958) a KOLBEK et NEUHÄUSLOVÁ (1991). 2) Habrové doubravy Tyto lesy rostou na mírných svazích. Jsou druhově pestré a roste v nich řada i teplomilnějších druhů. Patří k as. Melampyro- Carpinetum (sn. 7-10). V rámci této asociace lze nalézt řadu subasociací: typicum (sn. 7), luzuletosum (10), apod. Této as. odpovídají typy 1B7 bohatá hbdb ptačincová a 1C2 suchá hbdb lipnicová. Pro tuto jednotku jsou typické hájové druhy Stellaria holostea, Campanula rapunculoides, Hepatica nobilis. Snímek 8 představuje přechod k as. Aceri-Carpinetum (subas. ulmetosum), snímek 9 pak porost s výsadbou dubu. 3) Suťové a roklinové lesy Tyto typy rozebírají ve svých pracích podrobně již KLIKA (1958) a HUSOVÁ (1975). V údolí Vůznice se vyskytují následující jednotky: as. Aceri-Carpinetum byla KLIKOU (1941) popsána právě z Křivoklátská. Roste na strmých svazích se zpevněnou sutí a tvoří četné přechody k habrovým doubravám. Porosty patří k subasociacím -aegopodietosum (většina KLIKOU vylíčených jednotek náleží k této subasociaci) a festucetosum altissimae na konvexních výstupech reliéfu (sn. 5 a 6). Význam těchto lesů je především půdoochranný, 97

98 porosty přispívají k zazemňování suti. Na severních svazích se vyskytuje subasociace - abietetosum. Jednotka odpovídá souboru javorové řady obohacené humusem (2A jvbkdb a 1J hbjv). Jako další jednotku si uvedeme as.lunario-aceretum subas. elynetosum vyskytující se na úbočích zařízlých údolí a v postranních roklích. Dominantním druhem bylinného patra je zde měsíčnice vytrvalá. Je to typické společenstvo inverzních poloh (KLIKA 1958 je označoval jako Acereto-Fraxinetum lunarietosum, odpovídá typu Fraxino- Aceretum, neodpovídá však výškovému stupni 5J). Maloplošné porosty na silně erodovaných krátkých zářezech nad koryty potoků s dominantní udatnou patří do subas. Arunco-Aceretum abietetosum (sn. 4). 4) Subxerofilní doubravy Subxerofilní mochnové doubravy (as. Potentillo-Quercetum) se nacházejí na plošinách a mírně skloněných svazích. Přítomnost druhů Betonica ofbcinalis, Galium boreale, Serratula tinctoria naznačuje výskyt tohoto společenstva na hutnějších málo provzdušněných jílovitých půdách. Přímo v rezervaci se nacházejí ochuzené mochnové doubravy s řadou acidifilních druhů (sn. 2). Těsně za hranicemi rezervace se jižně od zámku Dřevíč nacházejí porosty druhově bohatší s druhy Dianthus superbus, Galium boreale, Potentilla alba, Molinia arundinacea (sn. 3) - subas. molinietosum. Lesníci je typují jako 101 lp DB mochnová. Jiným typem subxerofilní doubravy je porost na sn. 1. Jedná se o humóznější stanoviště (Alliaria petiolata, Vicia pisiformis) v kontaktu kyselých doubrav s výskytem řady termofyt - Dictamnus albus, Coronilla varia, Primula veris, apod. Snímek připomíná některými druhy as. Cynancho-Quercetum na hlubších půdách. 5) Acidofilní doubravy Kyselé doubravy jsou v území velmi hojně zastoupeny jednak na skalních výchozech (as. Viscario-Quercetum - sn. 12,13), jednak na plošinách a mírně ukloněných svazích (as. Luzulo-Quercetum - sn.11). V kyselých doubravách se nevyskytují hájové druhy, ani druhy tř. Querco-Fagetea. Proto jsou tyto porosty řazeny do samostatné třídy Quercetea roboripetreae. Kyselé doubravy jsou diferencovány na základě výskytu druhů Deschampsia flexuosa, Festuca ovina, Genista tinctoria, Luzula luzuloides apod. Zakrslé doubravy doprovázejí Jasione montana a Hieracium pilosella. 6) Reliktní bory Fragment reliktního boru se nachází na jižních skalních výchozech nad údolím Pinvičky (sn. 14). Jedná se o porost připomínající as. Hieracio pallidi-pinetum. Snímkovaný porost má však přechodný charakter k zakrslým doubravám as. Viscario-Quercetum. Zajímavý je i výskyt tařice skalní. 7) Kulticenózy V území se zatím ojediněle nacházejí kultury borovice (údolí Vůznice severně od Jinčova) a smrku (Benešův luh, údolí Pinvičky). Mimo rezervaci je stav podstatně horší - vysazován je převážně smrk. 98

99 V Výškový profil údolím Vůznice Obr. č. 1 8) Prameništní společenstva V území se nachází několik míst s prameništními společenstvy sv. Cardaminion amarae. Jedná se o as. Cardamino-Chrysosplenietum alternifolii (blíže viz SÝKORA 1970). Charakter porostu znázorňuje následující snímek: Prameniště severně od Dřevíče v údolí potoka, nadrost je tvořen olší lepkavou, 40 m 2, E 1 : 70%, rovina. Carex sylvatica 3, Veronica beccabunga 3, Ranunculus repens 2b, Cardamine amara 2a, Descbampsia caespitosa 2a, Dactylls polygama 1, Carex remota 1, Glyceria fluitans 1, Scirpus sylvaticus +, Brachypodium sylvaticum +, Mentha longifolia 1, Asarum europaeum 1, Polygonům hydropiper +, Crepis paludosa +, Myosotis laxiflora +, impatiens noli-tangere +, Acer pseudoplatanus juv. +, Epilobium roseum +. B. Nelesní vegetace Území je z větší části lesnaté, výjimku tvoří pouze louky podél potoka. Jedná se o sušší variantu mokřadních luk s pcháčem zelinným - spol. Angelicocirsietum oleracei heracleetosum. Na nesečených místech tyto porosty degradovaly a zarůstají bršlicí a kopřivou (KUČERA 1991). Louky jsou sečeny jednou ročně na podzim. Na břehu rybníka byl zapsán porost s dominantní Phalaris arundinacea: Plocha 16 m 2, pokryvnost E 1 90%. 99

100 Phalaris arundinacea 5, Lycopus europaeus 1, Urtica dioica +, Solanum dulcamara 1, Lythrum salicaria +, Myosoton aquaticum +, Epilobium ciliatum +, Polygonům hydropiper +, Stachys palustris +, Impatiens noli-tangere +, Rumex crispus +. C. Ruderální vegetace V území se nachází velmi málo ruderálních porostů. Pouze tam, kde jde hranice rezervace po silnici, pronikají některé ruderální druhy po cestách do území. Místy se vyskytují nitrofilní druhy (Aegopodium podagraria, Urtica dioica) v okolí sádek. Na zdi zříceniny Jinčova byl zapsán následující snímek, náležející svým druhovým složením někam mezi vegetaci skalních štěrbin a nitrofilní vegetací zdí. Zeď na zřícenině Jinčov, 0.5 x 2 m, 0-90 S, E 1 : 80%, E 0 : 5%. Cystopteris fragilis 3, Fragaria vesca 2b, Geranium robertianum 2a, Poa nemoralis 1, Roegneria canina 1, Aethusa cynapium 1, Urtica dioica +, Mycelis muralis +, Stellaria holostea +, Myosotis sylvatica +, Stellaria media +, Euonymus europaea +, Dryopteris filixmas +, Polypodium vulgare +, Moehringia trinervia +, Cardaminopsis arenosa +. D. Vegetace obnažených den Během roku 1992 byl postupně vypuštěn rybník. Proto jsme na podzim zapsali transekt (čtverce 1x1 m) podél odtoku vody: Vzdálenost (m) Pokryvnost (%) Phalaris arundinacea Lycopus europaeus Plantago major b 2a 2a Rorippa palustris.. 1 2b 1 3 2a 2a Limosella aquatica b Chenopodium rubrum.. + 2a 2a 2a 2a Gnaphalium uliginosum a 2b 2a Bidens tripartit us Matricaria maritima Malachium aquaticum Alopecurus aequalis Juncus effusus Agrostis stolonifera Juncus bufonius Polygonum persicaria Druhy v jednom snímku: Alisma plantago-aquatica 5:+, Veronica beccabunga 15:+, Epolobium ciliatum 0: +, E. sp. 20: +, Juncus articulatus 20: +, Poa palustris 35:r. 100

101 Sukcese by se dala naznačit směnou dominant asi takto: Chenopodium rubrum + Gnaphalium uliginosum - Limosella aquatica -Rorippa palustris - Plantago major - Lycopus europaeus - Phalaris arundinacea. VÝSLEDKY PRŮZKUMU A ZHODNOCENÍ ZMĚN Celkem bylo v rezervaci nalezeno za posledních 40 let 459 druhů vyšších rostlin. Z toho 14 se vyskytuje na současném seznamu ohrožených druhů. Druhy označené C2 patří do kategorie silně ohrožených, ostatní do kategorie ohrožených druhů. Jedná se o Aconitum vulparia (1974), Aurinia saxatihs, Cephalantera longifolia, Dianthus seguieri (1974), (D. superbus C2 - těsně za hranicí), Dictamnus albus, Epipactis purpurata, Leucojum vernum, Lilium martagon, Lunaria rediviva, Melittis melissophyllum, Platanthera bifolia (1974), Potentilla thuringiaca a Taxus baccata C2. V roce 1974 bylo nalezeno 372 druhů, v roce druhů. Nově pro území bylo v r nalezeno 87 druhů, z toho 40 synantropních (46 %). Naopak nebylo nalezeno 65 druhů, z toho 4 synantropní (6 %). Přírůstek synantropních druhů je vyšší, než celkový přírůstek nalezených druhů - je to způsobeno mizením druhů přirozených stanovišť. Pokud odečteme druhy z letněného dna rybníka, jejichž výskyt je pravděpodobně přechodný, zůstane přírůstek synantropních druhů na hodnotě 24, což je 109 % celkového přírůstku. Následující srovnání ukazuje podíl synantropních druhů v jednotlivých letech. Hodnota z r však nemusí být zcela přesná, neboť některé z dnes uvedených apofytů se v té době ještě nemusely projevovat. rok celkem druhů synantropních přírůstek (synantrop.) (9.4 %) (18.8 %) Tyto změny jsou způsobeny několika faktory - určité rozdíly mohou být dány přehlédnutím některých druhů (Aconitum vulparia, Aquilegia vulgaris, Chaerophyllum hirsutum, Malus sylvestris, Platanthera bifolia, Solidago virgaurea a druhů vysazených v okolí domku), dále migrací druhů územím a konečně skutečným ústupem druhů - v tomto případě se jedná jednak o druhy přechodných stanovišť (Barbarea vulgaris, Capsella bursa-pastoris, Lamium purpureum apod.), jednak o druhy přirozených stanovišť ustupující v důsledku degradace porostů. Tak nebyly nalezeny luční druhy Carex umbrosa, Crepis biennis, Equisetum fìuviatile, Lysimachia vulgaris,dále teplomilné druhy skalních stepí a hájů Ajuga genevensis, Antennaria dioica, Anthericum liliago, Arabis hirsuta, Asperula tinctoria, atd., 101

102 celkem 31 druhů. V případě druhu Calamagrostis villosa předpokládám výskyt v dnes téměř zaniklé jedlině v severní části území. Z nově nalezených druhů stojí za pozornost druhy nalezené na letněném dně rybníka, jejichž výskyt je přechodný (15 dr.), dále druhy šířící se po cestách (Agrostis stolonifera, Arctium tomentosum, Atriplex patula, Ballota nigra, Bellis perennis, Calamagrostis epigeios, Chaenorhinum minus, Chenopodium album, Elytrigia repens, Epilobium adenocaulon, Galeopsis bifida, Juncus tenuis, Gnaphalium sylvaticum, Polygonum aviculare, P. minus, Prunella vulgaris, Rumex obtusifolius, Senecio viscosus, Solidago canadensis, Sonchus oleraceus. Některé z nich se zapojují do porostů (problém invazních druhů). Tyto tendence se projevují především u Calamagrostis epigeios, Elytrigia repens, Rumex obtusifolius a Solidago canadensis. Tyto druhy invadují do nesekaných okrajů luk a lad. Ze zajímavých druhů, jež byly v minulosti patrně přehlédnuty, jmenujme Circaea lutetiana (v údolí pod Dřevíčem), Epilobium roseum (prameniště pod Dřevíčem), Hypericum tetrapterum (tůňka v Benešově luhu) a Ornithogalum kochii PARL. Zplanělé Smyrnium perfoliatum pochází patrně z Dřevíče. V území bylo zaznamenáno celkem 11 asociací z lesní vegetace, dále porosty luk a ruderálních stanovišť. Souhrn Na základě srovnání dvou inventarizačních průzkumů zpracovaných s dvacetiletým odstupem byla zhodnocena míra synantropizace chráněného území. Zastoupení synantropních druhů se zvýšilo na dvojnásobek (19 %), podíl na nově nalezených druzích pak činí 46 %. Některé původní teplomilné druhy mizejí. Snímky zachycují 11 lesních asociací a dále sukcesi na obnaženém dnu rybníka. Summary On the basis of comparison of two inventory research actions made at an interval of twenty years, the synanthropization degree of the protected area was evaluated. The representation of synanthropic species in the meantime has doubled (19 %), the share of newly found species is 46 %. Some original thermophilous species are vanishing. The relevés register 11 forest association as well as the succession on a denuded fishpond bottom. 102

103 Tab. 1 - Lesní společenstva Číslo snímku: Asociace: CyQ PoQ PoQmA Aca AcCf AcCa MCat MCa MCa MCal LuQ ViQ ViQ HpP Exposice - svah: J S S J SZ J SZ J Z JJZ JZ JZ sklon: Nadmořská výška (m Pokryvnost E3 (%): E2 (%): E1 (%): EO (%): Plocha snímku (m2): Quercus petraea E E E Pinus sylvestris E E Sorbus aucuparia E Carpinus betulus E E Acer platanoides E E Acer pseudoplatanus E Tilia cordata E E E Tilia platyphyllos E Fraxinus excelsior E Ulmus glabra E Acer campestre E E Sorbus torminalis E E Rhamnus catharticus E Evonymus europaea E Crataegus monogyna E Rosa canina * E E Lonicera xylosteum E Sambucus racemosa E Druhy listnatých lesů: Poa nemoralit

104 Číslo snímku: Asociace: CyQ PoQ PoQmA Aca AcCf AcCa MCat MCa MCa MCal LuQ ViQ ViQ HpP Exposice - svah: J S S J SZ J SZ J Z JJZ JZ JZ sklon: Nadmořská výška (m Pokryvnost E3 (%): E2 (%): E1 (%): EO (%): Plocha snímku (m2): Mercurialis perennis Lathyrus vernus Hepatica nobilis Galeobdolon luteum Galium odoratum Asarum europaeum Melica nutans Cardamine impatiens Dryopterís filix-mas Campanula trachelium Ranunculus lanuginosus Mycelis muralis Druhy hájů: Viola reichenbachiana Dactylis polygama Stellaria holostea Campanula persicifolia Tanacetum corymbosum Galium sylvaticum Campanula Pulmonaria obscura Festuca heterophylla Convallaria majalis Melampyrum nemorosum Euphorbia cyparissias Clinopodium vulgare Anthericum ramosum Achillea millefolium Lathyrus niger Cardaminopsis arenosa

105 Číslo snímku: Asociace: CyQ PoQ PoQmA Aca AcC AcC MCat MCa MCa MCal LuQ ViQ ViQ HpP Exposice - svah: J S S J SZ J SZ J Z JJZ JZ JZ sklon: Nadmořská výška (m n.m.): Pokryvnost E3 (%): E2 (%): E1 (%): EO (%): Plocha snímku (m2): Brachypodium pinnatum Carex montana Trifolium medium Vida dumetorum Galium verum Melittis melissophyllum Druhy subxerofilních doubrav Dictamnus albus Vicia pisiformis Coronilla varia Origanum vulgare Vincetoxicum hirundinaria Viola hirta Primula veris Serratula tinctoria Betonica officinalis Molinia arundinacea Potentina alba Galium boreale Dianthus superbus Druhy suťových javořin: Aegopodium podagraria Geranium robertianum Festuca altissima Aruncus sylvestris Prenanthes purpurea Druhy acidofilních doubrav: Deschampsia flexuosa Festuca ovina

106 Číslo snímku: Asociace: CyQ PoQ PoQ Aca AcCf AcCa MCat MCa MCa MCal LuQ ViQ ViQ HpP Exposice - svah: J S S J SZ J SZ J Z JJZ JZ JZ sklon: Nadmořská výška (m n.m.): Pokryvnost E3 (%): E2 (%): E1 (%): EO (%): Plocha snímku (m2): Genista tinctoria Hieracium lachenalii Luzu la luzuloides Hieracium pallidum Lembotropis nigricans Campanula rotundifolia Melampyrum pratense Trifolium alpestre Hypericum pertoratum Jasione montana Rumex acetosella * Hieracium pilosella Steris viscaria Alyssum saxatile Ostatní druhy: Calamagrostis arundinacea Alliaria petiolata Silene nutans Veronica chamaedrys Maianthemum bifolium Chaerophyllum temulum Lapsana communis Galeopsis ladanum Polygonatum odoratum Hieracium sabaudum Oxalis acetosella Hieracium murorum Fallopia dumetorum Lilium martagon Arthyrium filix-femina

107 Číslo snímku: Asociace: CyQ PoQ PoQmA Aca AcCf AcCa MCat MCa MCa MCal LuQ ViQ ViQ HpP Exposice - svah: J S S J SZ J SZ J Z JJZ JZ JZ sklon: Nadmořská výška (m n.m.): Pokryvnost E3 (%): E2 (%): E1 (%): EO (%): Plocha snímku (m2): Impatiens parviflora Galeopsis pubescens Bromus benekenii Vicia sepium Druhy v jednom snímku: Fraxinus excelsior E2 1:1, Carex pairaei 1:+, Vicia sylvatica 1:+, Vicia tenuifolia 1:+, Agrostis stolonifera 2:+, Dactylis glomerata 2:+, Lathyrus pratensis 2:+, Lathyrus sylvestris 2:-, Abies alba E2 3:+, Agrostis capillaris 3:+, Festuca rubra 3:+, Hieracium umbellatum 3:+, Luzula pilosa 3:+, Poa angustifolia 3:+, Potentilla erecta 3:+, Neottia nidus-avis 3:-, Acer pseudoplatanus E2 4:1, Acer platanoides E2 4:+, Euphorbia dulcis 4:+, Lonicera xylosteum El 4:+, Lunaria rediviva 5:+, Senecio fuchsii 5:+, Roegneria canina 6:1, Anthriscus sylvestris 6:+, Tilia platyphyllos El 6:+, Viola mirabilis 6:+, Aethusa cynapium 6:-, Carex digitata 7:+, Polygonatum multiflorum 8:+, Sanicula europaea 8:+, Torilis japonica 8:+, Galeopsis bifida 9:+, Bupleurum falcatum 10:+, Carex sylvatica 10:+, Fragaria vesca 11:+, Asplenium septentrionale 13:+, Polypodium vulgare 13:+, Senecio viscosus 13:+, Poa compressa 14:+. Literatura: BRAUN-BLANQUET, J. (1932): Plant sociology. The study of plant communities-440 p., New-York, London. DOSTÁL, J. (1958): Klíč k úplné květeně ČSR- 984 p., Praha. ELLENBERG, H. (1988): Vegetation ecology of Central Europe p., Cambridge, New- York, etc. HOKR, Z. (1990): SPR Vůznice - geologický inventarizační průzkum p., ms. (Závěr, zpráva, depon.in: Český ústav ochrany přírody, Praha). HOLUB, J. (1966): Doplňky ke květeně polesí Dřevíc u Nižboru. - Zpr. Čs. Bot. Společ., Praha, 1: HOLUB J. et JIRÁSEK V. (1971): Slovníček fytogeografických termínů.- Preslia, Praha, 43:

108 HOLUB, J. et KLIKA, J. (1952): Příspěvek ke květeně polesí Dřevíč u Nižboru. - Čs. Bot. Listy, Praha, 4: , HUSOVÁ, M. (1975): Suťové a roklinové lesy na Křivoklátsku. - Bohem. Centr., Praha, 4: KLIKA, J. (1941): Rostlinnosociologická studie křivoklátských lesů. - Věstn. Král. Čes. Společ. Nauk, Praha, 1941/3:1-46. KLIKA, J. (1958): Fytocenologické poměry polesí Dřevíč a Žlubinec na Křivoklátsku. - Acta Univ. Carol. - Biol., Praha, 2: KUČERA, T. (1991): Louky severovýchodní části CHKO Křivoklátsko p., ms. (Dipl. práce, depon.in: Knihovna kat. bot. přírod. fak. Univ. Karlovy, Praha). LOHMEYER, W. et SUKOPP H. (1992): Agriophyten in der Vegetation Mitteleuropas.- Schriftenreihe für Vegetationskunde, Bonn-Bad Godesberg, 25: MORAVEC, J. et al. (1983): Rostlinná společenstva České socialistické republiky a jejich ohrožení.- Severočes. Přír., Litoměřice, 14(1983), append. 1: NEUHÄUSLOVÁ, Z. et KOLBEK, J. (red.) (1982): Seznam vyšších rostlin, mecho-rostů a lišejníků střední Evropy užitých v bance geobotanických dat BÚ ČSAV p., Průhonice. RIVOLA, M. (1974): Botanická inventarizace návrhu SPR Vůznice p., ms. (Závěr, zpráva, depon.in: KSSPPOP StČ kraje, Praha). ROTHMALER, W. et al. (1986): Exkursionsflora für die Gebiete der DDR und der BRD. Kritischer Band p., Berlin. SÝKORA, T. (1970): Lesní společenstva jihozápadní části Hradčanské plošiny- In: Slavík B. (red.), Některé fytogeografické a fytocenologické problémy Československa, Studie ČSAV, Praha, 1970/7:9-44. VESECKÝ, A. et al. (1961): Podnebí ČSSR. Tabulky p., Praha. VLČEK, V. et al. (1984): Vodní toky a nádrže. - In: Zeměpisný lexikon ČSR, Praha, 316 p. WESTHOFF, V. et VAN DEN MAAREL, E. (1973): The Braun-Blanquet approach. - In: Whittaker R.H. (red.), Ordination and Classification of communities, Junk Pubi., Hague, p Adresa autora: Mgr. Tomáš Kučera Správa CHKO Křivoklátsko Zbečno 5 108

109 Bohemia centralis 23: , 1994 VÝZKUM BEJLOMOREK (Cecidomyiidae, Diptera) V REZERVACI KODA V CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI ČESKÝ KRAS Untersuchung der Gallmücken (Cecidomyiidae, Diptera) im Naturschutzgebiet Koda im Landschaftsschutzgebiet Böhmischer Karst Marcela Skuhravá a Václav Skuhravý V roce 1991 byl proveden výzkum bejlomorek v 9 přírodních rezervacích na území Českého krasu, při němž bylo zjištěno 65 druhů bejlomorek. Výsledky jsou uveřejněny spolu s přehledem všech druhů zjištěných na území Českého krasu (SKUHRAVÁ, SKUHRAVÝ, 1993). V roce 1992 jsme pokračovali ve výzkumu, a to na sedmi lokalitách, z nichž pět je na území rozsáhlé národní přírodní rezervace Koda a další dvě (Voškov a Tetínské skály) v její těsné blízkosti. Cílem výzkumu bylo poznat, jak se mění kvalitativní a kvantitativní složení fauny bejlomorek na sobě se podobajících lokalitách v průběhu dvou let. Koda je lesní komplex chráněný režimem rezervace již od roku Nachází se v západní části chráněné krajinné oblasti Český kras. Na severu přiléhá Tetínskými skalami ke kaňonovitému údolí Berounky. Po druhé se přibližuje k Berounce na užším západním okraji, kde je Koda směrem k Srbsku prorvána potokem v úzké Císařské rokli. Tento typ potoků, začínající v pramenné části téměř v rovině nebo v mírné stráni a postupně se směrem k řece prudce zařezávající do údolí, je běžný téměř u všech potoků střední části Berounky a Vltavy mezi Slapskou přehradou a Prahou. Lesní porosty Kody jsou tvořeny habrovými doubravami, na náhorních plošinách jsou kyselé doubravy. Z fytogeografického hlediska se v rezervaci Koda nalézají zbytky šípákových doubrav, na severních svazích se vyskytují dealpínská společenstva rostlin, na jižních svazích xerotermní společenstva rostlin. 109

110 Z dlouhodobých zkušeností získaných při studiu fauny bejlomorek je nám známo, že nejbohatší soubory druhů lze zjistit na okrajích lesních porostů - na ekotonech, kde se stýkají dvě zcela odlišné biocenózy, např. les a louka, nebo pastvina s křovinami. Proto byly pro výzkum bejlomorek vybrány lokality ležící při okraji Kody a nikoliv ve střední části Kodského polesí, kde rostou v poměrně hustém zápoji habry, duby, babyky a další stromy a kde se vyskytuje jen minimální množství bejlomorek. Přehled lokalit Koda - Tobolský vrch, 467 m n. m.: okraj smíšeného lesa s xerotermními společenstvy rostlin Koda - horní část Císařská rokle, 315 m n. m.: okraj smíšeného porostu a porosty na louce Koda - Na Čihadle, 388 m n. m.: okraj malého hájku ležícího v těsné blízkosti Kody, se smíšeným porostem a s duby cery Koda - dolní část Císařské rokle, m n. m.: údolí spadající prudce k Berounce u Srbska Koda - západní část, 300 m n. m.: teplé louky a lesíky nedaleko silnice spojující Tetín a Koněprusy Tetínské skály, 321 m n. m.: porosty na skalách nad Berounkou u Tetína Voškov, 300 m n. m.: porosty na úbočí kopce jižně od železniční stanice Zadní Třebáň Metodika Výzkum byl proveden sběrem hálek na jednotlivých lokalitách. Podrobná metodika sběru, zpracování materiálu a determinace včetně citací použité literatury je uvedena v práci z roku Výsledky V roce 1992 bylo na 7 lokalitách na území rezervace Koda a v její blízkosti zjištěno celkem 66 druhů bejlomorek, z nichž 21 druhů (tj 32 %) je pro tuto oblast nových. Tím je z oblasti Českého krasu známo celkem 111 druhů bejlomorek. Výsledky získané při výzkumu v roce 1992 jsou shrnuty do tří tabulek. V prvé tabulce je uveden abecední přehled všech zjištěných druhů bejlomorek spolu s jejich presencí na zkoumaných lokalitách. Druhy nové pro území Českého krasu jsou v tabulce vyznačeny hvězdičkou před druhovým jménem. (Tab. 1.). V dalších dvou tabulkách jsou bejlomorky rozdělené podle hostitelských rostlin na druhy vázané na dřeviny a druhy vázané na byliny. 110

111 Tabulka 1. Přehled druhů bejlomorek, zjištěných v roce 1992 na 7 lokalitách v rezervaci Koda Druh bejlomorky: Koda Tobolský vrch Císařská rokle horní část Aschistonyx carpinicolus... o... * Aspondylia echii o... o.. * - pruniperda o. o... Bayeria capitigena.... o.. Blastodiplosis artemisiae.... o.. Contarinia gei o lamiicola... o... - loti o medicaginis o o..... * - molluginis.. o.... * - quercina o..... Cystiphora taraxaci.. o... o * - leontodontis.. o.... Dasineura acrophila o. o.. o * - aparines.. o asperulae o capsulae.... o.. - crataegi o o.. o.. - fraxinea o o o o. o o - fraxini o o.. o. o * - glycyphylli o. o hyperici o... o.. - irregularis... o... - medicaginis o o..... * - papaveris.. o plicatrix... o... - pyri..... o. - rubella... o o.. - ruebsaameni... o... - sisymbrii.... o. o - thomasiana.... o o. - tiliae. o.. o.. * - trifolii.... o. o Na Čihadle Císařská rokle dolní část Koda západní část Tetínské skály Voškov 111

112 Druh bejlomorky: Koda Tobolský vrch Císařská rokle horní část - tortrix o * - xylostei... o... - tympani o o o o o o o * - viciae.. o... o - urticae... o o. o * - violae.. o.... Didymomyia tiliacea. o.. o.. Drisina glutinosa. o o o o. o Geocrypta galii o o o... o * Jaapiella bryoniae o * - cirslicola. o..... * - floriperda.. o veronicae.. o.. o o Kiefferia pericarpiicola..... o. Macrodiplosis dryobla.... o.. - volvens.... o.. Macrolabis heraclei.... o.. - stellariae o Mikomya coryll... o.. o * Mycodiplosis saundersi. o..... Physemocecis hartigi. o.. o o. - ulmi... o... * Placochela nigripes.. o.... * Parallelodiplosis galliperda.... o.. Putoniella pruni o. o. o.. Rhopalomyia foliorum... o o.. Rondaniola bursaria.... o.. Schizomyia galiorum o o o.... * Thecodiplosis brachyntera. o.... Wachtliella rosarum o o o.. o Zygiobia carpini... o.. o * Cecidomyiidae sp. (Coronilla) o * Rhomaplomyia sp. (Artemisia)... o o.. Na Čihadle Císařská rokle dolní část Koda západní část Tetínské skály Voškov 112

113 Tabulka 2. Bejlomorky na dřevinách Pinus sylvestris L. Thecodiplosis brachyntera (SCHWÄGR, 1835) Quercus robur L. Contarinia quercina (RÜBS., 1890) O. petraea (MATT.) LIEBL. Macrodiplosis dryobia (F. LÖW, 1877) Macrodiplosis volvens (KIEFFER, 1895) Parallelodiplosis galliperda (F. LÖW, 1889) Acer pseudoplatanus L. Dasineura irregularis (BREMI, 1847) Drisina glutinosa (GIARD, 1863) Acer campestre L. Dasineura rubella KIEFFER, 1896 Dasineura tympani (KIEFFER, 1909) Fraxinus excelsior L. Dasineura acrophila (WINNERTZ, 1853) Dasineura fraxinea (KIEFFER, 1907) Dasineura fraxini (BREMI, 1847) Carpinus betulus L. Aschistonyx carpinicolus (RÜBSAAMEN, 1917) Dasineura ruebsaameni (KIEFFER, 1909) Zygiobia carpini (F. LÖW, 1874) Ulmus laevis PALL. Physemocecis ulmi (KIEFFER, 1909) Tilia cordata MILL. Dasineura thomasiana (KIEFFER, 1888) T. platyphyllos SCOP. Dasineura tiliae (SCHRANK, 1803) Didymomyia tiliacea (BREMI, 1847) Physemocecis hartigi (LIEBEL, 1892) Crataegus oxyacantha L. Dasineura crataegi (WINNERTZ, 1853) Corylus avellana L. Mikomya coryli (KIEFFER, 1901) Prunus spinosa L. Asphondylia pruniperda (RONDANI, 1867) Putoniella pruni (KALTENBACH, 1872) Dasineura tortrix (F. LOW, 1877) Rosa canina L. Wachtliella rosarum (HARDY, 1850) Rubus caesius L. Dasineura plicatrix (H. LÖW. 1850) Pyrus communis L. Dasineura pyri (BOUCHÉ, 1847) Lonicera xylosteum L. Dasineura xylostei (KIEFFER, 1909) Sambucus nigra L. Placochela nigripes (F. LÖW, 1877) 113

114 Tabulka 3. Bejlomorky na bylinách Artemisia vulgaris L. Rhopalomyia foliorum (H. LÖW, 1850) Blastodiplosis artemisiae (KIEFFER, 1901) Rhopalomyia sp. Asperula cynanchica L. Dasineura asperulae (F. LÖW, 1875) Astragalus 'glycyphyllos L. Dasineura glycyphylli (RÜBSAAMEN, 1912) Bryonia alba L. Jaapiella bryoniae (BOUCHÉ, 1847) Cirsium arvense L. Jaapiella cirsiicola (RÜBSAAMEN, 1915) Mycodiplosis saundersi (BARNES, 1927) Coronilla varia L. Cecidomyiidae sp. Echium vulgare L. Asphondylia echii (H. LÖW, 1850) Euphorbia cyparissias L. Bayeria capitigena (BREMI, 1847) Dasineura capsulae (KIEFFER, 1901) Galium mollugo L. Contarinia molluginis (RÜBSAAMEN, 1889) Geocrypta galii (H. LÖW, 1850) Schizomyia galiorum (KIEFFER, 1899) Galium aparine L. Dasineura aparines (KIEFFER, 1889) Geum urbanum L. Contarinia gei (KIEFFER, 1909) Glechoma hederacea L. Rondaniola bursaria (BREMI, 1847) Heracleum sphondylium L. Macrolabis heraclei (KALTENBACH, 1862) Hypericum perforatum L. Dasineura hyperici (BREMI, 1847) Lamium maculatum L. Contarinia lamiicola (RÜBSAAMEN, 1915) Leontodon sp. Cystiphora leontodontis (BREMI, 1847) Lotus corniculatus L. Contarinia loti (DE GEER, 1776) Malachium aquaticum (L.) FRIES. Macrolabis stellariae (LIEBEL, 1889) Medicago sativa L. Contarinia medicaginis KIEFFER, 1895 M. falcata L. Dasineura medicaginis (BREMI, 1847) Papaver rhoeas L. Dasineura papaveris (WINNERTZ, 1853) Pimpinella saxifraga L. Kiefferia pericarpiicola (BREMI, 1847) Rorippa sylvestris (L.) BESS. Dasineura sisymbrii (SCHRANK, 1803) Silene vulgaris (MOENCH) GARCKE Jaapiella floriperda (F. LÖW, 1877) Taraxacum officinale WEB. Cystiphora taraxaci (KIEFFER, 1888) Trifolium repens L. Dasineura trifolii (F. LÖW, 1874) Urtica dioica L. Dasineura urticae (PERRIS, 1840) Veronica chamaedrys L. Jaapiella veronicae (VALLOT, 1827) Vicia sepium L. Dasineura viciae (KIEFFER, 1888) Viola tricolor L. Dasineura violae (F. LÖW, 1880) 114

115 Bejlomorky, jejichž larvy se vyvíjejí na dřevinách, tvoří početnou skupinu zahrnující 30 druhů, tj. 45 %, vázaných na 19 druhů hostitelských rostlin. (Tab. 2.). Do druhé skupiny, k druhům, jejichž larvy žijí a působí hálky na bylinách, patří 36 druhů bejlomorek, tj. 55 %, jež jsou vázané na 29 druhů hostitelských rostlin (Tab. 3.). V roce 1992 byla na jednotlivých lokalitách v oblasti rezervace Koda zjištěna tato množství druhů bejlomorek: nejvyšší - 25 druhů na lokalitě Koda - západní část; nejméně - 7 druhů na Tetínské skále. Na ostatních lokalitách: Koda - Tobolský vrch 21 druhů, Koda - Na Čihadle 19 druhů, Koda - dolní část Císařské rokle 18 druhů. Voškov 16 druhů, Koda - horní část Císařské rokle 15 druhů. Průměrně bylo v této oblasti zjištěno 17 druhů bejlomorek na jedné lokalitě. Při srovnání s průměrným množstvím zjištěným na lokalitách Českého krasu v letech , kde byl průměr 13 druhů bejlomorek, lze konstatovat v roce 1992 mírné zvýšení. Při srovnání s průměrným počtem druhů bejlomorek v oblasti středních Čech, kde byl proveden výzkum bejlomorek v letech a průměrný počet na 1 lokalitě tehdy byl 30 druhů bejlomorek, je jasné, že současný stav v oblasti Českého krasu je velmi nízký. Při hodnocení výsledků výzkumu v roce 1991 jsme s ohledem na frekvenci bejlomorek na území celé ČSR označili 21 druhů bejlomorek jako druhy ustupující a mizející. Některé z těchto druhů se nám podařilo znovu objevit při výzkumu v roce 1992 v oblasti rezervace Koda. Za zmínku zejména stojí nálezy hálek Dasineura acrophila na listech jasanu, Dasineura pyri na listech hrušně, Putoniella pruni na listech trnky, Cystiphora taraxaci na listech smetánky a hálky Kiefferia pericarpiicola na plodech bedrníku. Frekvence výskytu Podle četnosti výskytu, tj. počtu lokalit, na nichž byl určitý druh bejlomorky zjištěn, lze zjištěné druhy bejlomorek rozdělit do pěti skupin: 1. skupina: k druhům ojediněle se vyskytujícím, zjištěným na jedné lokalitě, patří 35 druhů, tj. 53 %. Jsou to druhy: Aschistonyx carpinicolus, Bayeria capitigena, Blastodiplosis artemisiae, Contarinia gei, C. lamiicola. C. loti, C. molluginis, C. quercina, Cystiphora leontodontis, Dasineura aparines, D. asperulae, D. capsulae, D. irregularis, D. papaveris, D. plicatrix, D. pyri, D. ruebsaameni, D. viciae, D. xylostei, Jaapiella bryoniae, J. cirsiicola, J. floriperda, Kiefferia pericarpiicola, Macrodiplosis dryobia, M. volvens, Macrolabis heraclei, M. stellariae, Mycodiplosis saundersi, Parallelodiplosis galliperda, Physemocecis ulmi, Placochela nigripes, Rondaniola bursaria, Thecodiplosis brachyntera, Cecidomyiidae sp. (Coronilla varia). 2. skupina zahrnuje druhy řídce se vyskytující, které byly zjištěny na dvou lokalitách. Patří sem 18 druhů (18 %): Asphondylia echii, A. pruniperda, Contarinia medicaginis, Cystiphora taraxaci, Dasineura glycyphylli, D. hyperici, 115

116 D. medicaginis, D. rubella, D. sisymbrii, D. thomasiana, D. tiliae, D. trifolii, Didymomyia tiliacea, Jaapiella floriperda, Mikomya coryli, Rhopalomyia foliorum, Zygiobia carpini, Rhopalomyia sp. (Artemisia vulgaris). 3. skupina zahrnuje druhy středně rozšířené, zjištěné na třech lokalitách. Patří do ní sedm druhů (11 %): Dasineura acrophila, D. crataegi, D. urticae, Jaapiella veronicae, Physemocecis hartigi, Putoniella pruni, Schizomyia galiorum. 4. skupina; patří do ní čtyři (6%) velmi hojně se vyskytující druhy, které byly zjištěné na čtyřech a pěti lokalitách. Jsou to Dasineura fraxini, Drisina glutinosa, Geocrypta galii a Wachtliella rosarum. 5. skupina zahrnuje dva obecně rozšířené druhy (3 %), které byly zjištěny na 6 a 7 lokalitách. Je to Dasineura fraxinea a Dasineura tympani. Diskuse Chráněná krajinná oblast Český kras ležící v Karlštejnské vrchovině ve středních Čechách je plochá vrchovina pokrytá poli, z níž vyniká lesní komplex Koda, a severovýchodně spadá prudkým skalnatým srázem k řece Berounce. Porosty na svazích v nejteplejší oblasti Čech dávají možnost vývinu především jarních druhů bejlomorek, jejichž larvy působí hálky na rašících listech dřevin i na orgánech různých bylin. K těmto jarním druhům bejlomorek lze počítat i tři nejhojněji se vyskytující druhy v této oblasti, a to Dasineura fraxinea, jejíž larvy působí parenchymatické hálky na listech jasanu, Dasineura tympani s podobnými hálkami na listech babyky a Drisina glutinosa na listech javoru klenu. Při faunistickém výzkumu je důležité všímat si nejen výskytu určitého druhu, ale zaznamenat i absenci. Ke druhům tohoto charakteru patří bejlomorky rodu Janetia, vyskytující se v hálkách na listech dubu ceru, Quercus cerris, a druh Rhopalomyia artemisiae tvořící hálky na pelyňku ladním, (Artemisia campestris). V těsné blízkosti rezervace Koda roste skupina dubů cerů v malém lesíku Na Čihadle a dva poměrně mohutné duby cery rostou u cesty vedoucí od Tetína k Srbsku. Na těchto stromech nebyly hálky bejlomorek zjištěny. Naproti tomu v Průhonickém parku je několik exemplářů dubu ceru, jež zde byly vysázeny před desítkami let, na nichž se každým rokem vyskytují hálky tří druhů bejlomorek (Janetia cerris, J. szepligetii, J. pustularis ). Bejlomorka Rhopalomyia artemisiae je druh vyskytující se na pelyňku ladním, (Artemisia campestris) v jihovýchodní Evropě, směrem k severu se výskyt této bejlomorky výrazně snižuje. V Českých zemích se vyskytuje v nejteplejších místech středních Čech a na jižní Moravě. Očekávali jsme, že tento druh nalezneme na Tetínských skalách, kde jsou poměrně rozsáhlé porosty pelyňku ladního. Hálky Rhopalomyia artemisiae jsme však nenalezli. Z druhů zjištěných jen ojediněle stojí za zmínku zejména druh Dasineura glycyphylli, jehož larvy působí luskovité hálky z listových úkrojků Astragalus glycyphyllos. Jde o druh, který je na území Slovenska poměrně hojný (hlavně ve východní části), na území Čech je dosti vzácný a patří zde k ustupujícím až 116

117 Obr. č. 1. Mapka části chráněné krajinné oblasti Český kras, kde byl v roce 1992 proveden výzkum bejlomorek: 1: Koda - Tobolský vrch; 2: Koda - horní část Císařské rokle; 3: Na Čihadle; 4: Koda - dolní část Císařské rokle; 5: Koda - západní část; 6: Tetínské skály; 7: Voškov. 117

118 Obr. č Hálky bejlomorky Dasineura fraxini (BREMI, 1847) na střední žilce úkrojku listu jasanu Fraxinus excelrior L.; 2. Parenchymatické hálky bejlomorky Dasineura fraxinea (KIEFFER, 1907) na čepeli úkrojku listu jasanu; 3. Hálky bejlomorky Dasineura acrophila (WINNERTZ, 1853) tvořené zduřelou čepelí úkrojku listu jasanu, jež je složená podél střední žilky; 4. Hálky bejlomorky Kiefferia pericarpiicola (BREMI, 1847) na plodech bedrníku Pimpinella saxifraga L. 118

119 mizejícím druhům. Nález hálek druhu Dasineura glycyphylli na území rezervace Koda je významným dokladem, že se v oblasti středních Čech dosud vyskytuje, i když v nízké populační hustotě (nalezeny pouze dva napadené listy bez larev). Souhrn 1. V roce 1992 bylo na 7 lokalitách na území rezervace Koda a jejím blízkém okolí zjištěno 66 druhů bejlomorek, z nichž je 21 druhů (32 %) pro tuto oblast nových. 2. Po výzkumu v roce 1992 je z oblasti Českého krasu známo 111 druhů bejlomorek druhů bejlomorek (45 %) se vyvíjí na 19 druzích dřevin, 36 druhů bejlomorek (55 %) na 29 druzích bylin. 4. Nejvyšší počet - 25 druhů bejlomorek bylo zjištěno na lokalitě Tobolský vrch, nejnižší počet - 7 druhů na Tetínských skalách. 5. Průměrně bylo zjištěno na jedné lokalitě 17 druhů bejlomorek, což je ve srovnání s průměrným množstvím 30 druhů na 1 lokalitě ve středních Čechách poměrně nízké číslo. 6. K druhům ojediněle se vyskytujícím patří 35 druhů bejlomorek (53 %), k řídce se vyskytujícím 18 druhů (18 %), ke středně rozšířeným 7 druhů (11 %), k hojně se vyskytujícím 4 druhy (6 %), k obecně rozšířeným 2 druhy (3 %), a to Dasineura fraxinea, jejíž larvy působí parenchymatické hálky na listech jasanu, Dasineura tympani, jejíž larvy tvoří podobné parenchymatické hálky na listech babyky. 7. Zajímavé je zjištění hálek vzácného druhu bejlomorky Dasineura glycyphilli, jehož larvy tvoří hálky na listech kozince sladkolistého, (Astragalus glycyphyllos), a absence druhu Rhopalomyia artemisiae, jehož larvy se vyvíjejí v kulovitých hálkách na pupenech pelyňku ladního (Artemisia campestris). Zusammenfassung 1. In dem Jahre 1992 wurden an 7 Fundorten des Naturschutzgebietes Koda und ihrer Nähe 66 Gallmückenarten festgestellt, von denen 21 Arten (32 %) neu für das Landschaftschutzgebiet Böhmischer Karst " neu sind. 2. Aus dem Gebiet Böhmischer Karst": sind jetzt 111 Gallmückenarten bekannt Gallmückenarten (45 %) leben an 19 Gehölzarten, 36 Gallmückenarten (55 %) leben an 29 Wildpflanzen. 4. Die grösste Anzahl - 25 Gallmückenarten - wurde an dem Fundort Tobolský vrch festgestellt, die niedrigste Anzahl - 7 Arten an der Lokalität Tetínské skály. 5. Durchschnittlich wurden 17 Gallmückenarten an einem Fundort in dem Gebiet Koda festgestellt, was im Vergleich mit durchschnittlich vorkommenden 30 Gallmückenarten an 1 Fundort in Mittelböhmen ziemlich niedrig ist. 119

120 6. Zu vereinzelt vorkommenden Gallmücken gehören 35 Arten (53 %), zu selten vorkommenden Gallmücken gehören 18 Arten (18 %), zu mitteldicht vorkommenden Gallmücken gehören 7 Arten (11 %), zu häufig vorkommenden Gallmücken gehören 4 Arten (6 %) und zu gemein vorkommenden Gallmücken gehören 2 Arten (3 %). Es sind: Dasineura fraxinea, deren Larven Parenchymgallen an Blättern von Fraxinus excelsior verursachen, und Dasineura tympani mit Parenchymgallen an Blättern von Acer campestre. 6. Sehr interessant ist die Feststellung das Vorkommens von der selten vorkommenden Gallmückenart Dasineura glycyphylli, deren Larven Gallen an Fiederblättern von Astragalus glycyphyllos verursachen. An anderer Seite ist bemerkenswert die Absenz der Gallen von Rhopalomyia artemisiae, einen verswindenden Gallmückenart aus dem Gebiet von Böhmen, an häufig vorkommender Artemisia campestris an der Lokalität Tetínské skály - Felsen. Literatura: SKUHRAVÁ, M., SKUHRAVÝ, V., 1993: Bejlomorky (Cecidomyiidae, Diptera) Českého krasu. Die Gallmücken (Cecidomyiidae, Diptera) des Böhmischen Karstes. - Bohemia centralis, 22: Adresa autorů: RNDR. Marcela Skuhravá, CSc. RNDR. Václav Skuhravý, CSc. Bítovská 1227/ Praha 4 Michle 120

121 Bohemia centralis 23: , 1994 DRUHOVÁ DIVERZITA, POČETNOST, BIOMASA A LOV RYB V LABI A JEHO PŘÍTOCÍCH Species diversity, abundance, biomass and yield of fisches in the Elbe River and its Tributaries Jiří Vostradovský - Karel Pivnička - Martin Čihař - Jaroslav Poupě Abstrakt: Za posledních sto let nebyla v hlavním toku Labe zjištěna výrazná změna v počtu zde se vyskytujících druhů ryb. Koncem minulého století to bylo 22 druhů v roce druhů. Lze však konstatovat, že dochází k výrazné dominanci některých druhů (plotice, ouklej) na úkor početně málo zastoupených druhů, u kterých lze předpokládat, že z hlavního toku v blízké budoucnosti vymizí. Z údajů o biomase ryb z lokalit v bezprostřední blízkosti hlavního toku, lze počítat s maximálně kg.ha -1 ryb v hlavním toku. To je třetina až polovina očekávané hodnoty. Podobně výlov ryb sportovními rybáři v tůních a ramenech Labe představuje pouze polovinu výlovu v rybářsky atraktivních vodách. Uvedené údaje potvrzují zhoršení podmínek pro rybí populace v Labi. Úvod Počet druhů, početnost, biomasa a výsledky rybářského hospodaření dobře charakterizují kvalitu sledovaného toku. V člověkem neznečištěném toku uvedené parametry postupně vzrůstají od nejmenších toků (pstruhové vody) přes střední až po největší toky. Díky tomu, že však kvalita vody v největších tocích, je výrazně a negativně ovlivněna člověkem, počet druhů a především jejich početnost a biomasa v nich nedosahuje očekávané výše. To může zpětně doložit zhoršování stavu životního prostředí pro ryby samy, ale i pro člověka, vzhledem k tomu, že vodní toky představují brány, kterými postupuje velká část znečištění. 121

122 Z velkých toků, jakým je i Labe, existují pouze data o změnách počtu druhů v jednotlivých obdobích, data o početnosti a biomase ryb lze pouze odhadovat i na základě údajů v přítocích. Totéž platí do značné míry i o údajích rybářského hospodaření na velkých tocích. Tyto údaje jsou nahrazovány výsledky hospodaření v tůních, slepých či průtočných ramenech. V této práci jsme se zaměřili na hodnocení změn počtu druhů ryb v Labi v tomto století a na hodnocení početnosti, biomasy i výlovu ryb v přítocích Labe a v jeho inundačním území (tůně, ramena). VÝSLEDKY A DISKUZE Změny v počtu druhů Labi bylo po stránce rybářské věnováno daleko více pozornosti v minulosti než dnes. Souviselo to mimo jiné i s větším rybářským významem Labe (vzpomeňme na tahy lososů, které byly běžné ještě v minulém století). První údaj o počtu druhů ryb v Labi uvádějí FRIČ a VÁVRA (1903). Oba tito autoři se zabývali studiem labských ramen. Kromě toho měli i zprávy a materiál od labských rybářů. Z jejich pracovních deníků je zřejmé, že se setkali nejméně se 22 druhy ryb. Pro celé Čechy uvádí FRIČ (1908) 42 druhů ryb. Další výzkumy opět z labských tůní u Čelákovic spadají až do 50tých let našeho století. Při odhadech početnosti a biomasy ryb zjistil OLIVA (1958,1960) postupně v jednotlivých tůních 3-19 druhů ryb. Při dalších výzkumech tentokrát v hlavním toku v blízkosti Děčína zjistil VOSTRADOVSKÝ (1966) začátkem šedesátých let výskyt 17 druhů ryb. Při tomto šetření (lov ryb byl prováděn elektrickým agregátem) byla nejvíce zastoupena plotice, dále ouklej, cejnek malý a tloušť. Další průzkum byl proveden v roce 1991 opět v okolí Děčína kam mohou volně migrovat i ryby z německé části Labe. Celkem bylo na 9 různých místech mezi Hřenskem a Ústím nad Labem, uloveno 2690 ryb a zjištěno celkem 24 druhů ryb. Situaci ve třech konkrétních lokalitách lze pózovat z Tab. 1. Opět převládala plotice a ouklej. Zajímavé je, že v proudivých úsecích se objevují druhy, které bychom očekávali v méně znečištěných úsecích (např. početná populace tlouště, ale i proudníka a jesena). Lze předpokládat, že významné zdroje znečištění postihují především hlavní koryto. Díky tomu lze v klidnějších partiích toku zastihnout štiku, ale i candáta, který je zde zastoupen 11% celkového množství ulovených ryb. Dlouhé mělké pobřeží pod Střekovskou nádrží je vhodným prostředím i pro parmu, která přímo v městě Ústí nad Labem představuje až 14% úlovků. Na další lokalitě (v Čelákovicích) bylo ve stejném roce v Labi zjištěno celkem 10 druhů ryb. To je počet podstatně nižší než v oblasti mezi Hřenskem a Ústím. Pro úsek Labe v Čelákovicích je opět charakteristická naprostá převaha plotice (57% zastoupení v úlovcích). Zde však jsou dalšími výrazně zastoupenými druhy perlín a hrouzek. Podíl dravců je zcela mizivý. 122

123 S vědomím jistého zjednodušení (počet zjištěných druhů je závislý na době a úsilí, které věnujeme průzkumným odlovům), lze konstatovat, že počet druhů ryb prokázaných v Labi a jeho inundaci se za posledních 100 let podstatně nezměnil. Tab. 1. Složení úlovků ryb (v %) v konkrétních, lokalitách v hlavním toku Labe v roce 1991 (+ vyskytuje se, - nevyskytuje se). Druh ryby pod Střekovem lokalita v Děčíně Čelákovice pod jezem Plotice obecná Cejn velký Parma obecná Ouklej obecná Candát obecný Jelec tloušť Jelec proudník Perlín ostrobřichý Podoustev nosák Karas obecný Hrouzek obecný Bolen dravý Cejnek malý Uhoř říční Sameček americký Početnost a biomasa Vzhledem k tomu, že neexistují údaje o početnosti a biomase ryb z hlavního toku, nezbývá než se spokojit s hodnotami z přítoků a z inundační oblasti Labe. Jako standartní mohou posloužit hodnoty publikované PIVNIČKOU (1988) na základě vyhodnocení dat uváděných československými ichthyology za posledních 40 let. Početnost a biomasu malých (pstruhových)toků lze takto odhadnout na 3073 ± 1312 kusů.ha -1 a 200 ± 84 kg.ha -1 (celkem jde o 112 samostatných stanovení, vesměs pomocí elektrolovu). Počet druhů ryb ve sledovaných tocích se pohyboval mezi S těmito hodnotami lze srovnat výsledky elektrolovu provedených v letech (POUPĚ, 1990). Pstruhové toky jsou zde reprezentovány především přítoky horního Labe v okolí Trutnova (13 případů), jedním přítokem Chrudimky a jedním přítokem Cidliny u Jičína. Početnost ryb v těchto tocích byla sice zhruba dvojnásobná, nicméně hodnoty biomasy jsou velmi podobné (221 ± 189). Vysoká hodnota variačního koeficientu (86%) naznačuje značnou 123

124 rozkolísanost jednotlivých hodnot biomasy. Vyšší hodnoty biomasy byly zjištěny v pstruhových tocích hospodářsky obhospodařovaných. Opět se jednalo o přítoky horního Labe (v pěti případech, jednou o přítok středního Labe u Pardubic a jednou o přítok dolního Labe (Ploučnice). Biomasa dosahovala hodnoty v průměru 302 ± 131 kg (POUPĚ, I.c.). Celkem zde bylo zjištěno 11 druhů ryb. Pro středně velké toky lze jako standard použít údaj, který uvádí PIVNIČKA (I.e.) pro celkem 52 samostatných stanovení v celé republice. Průměrná početnost v tomto typu vod byla 7684 ± 6225 a biomasa 408 ± 189 kg.ha -1, celkový počet druhů ryb se pohyboval mezi S těmito toky můžeme srovnat výsledky, které uvádí POUPĚ (1990) z Cidliny a Metuje v Tab. 2. a do jisté míry i hodnoty z menších toků mimopstruhového charakteru v blízkosti hlavního toku Labe (Výrovka, levostranný přítok Labe, Kněžovka - přítok dolní Cidliny a Libuňka přítok střední Jizery). Hodnoty biomasy se zde pohybují mezi kg.ha -1. To jsou zhruba poloviční hodnoty než ty, které jsou uváděny jako standard pro ČR a SR (výjimkou je Čakovský potok - přítok Labe v Kostelci n. Labem kg.ha -1, který však může sloužit i jako útočiště ryb z hlavního toku v době úniku škodlivin do hlavního toku. Poloviční hodnotu biomasy v tocích v bezprostřední blízkosti Labe lze již dobře interpretovat jako způsobenou zhoršenou kvalitou vody v těchto tocích. Tab. 2 Abundance (A) a biomasa (B) ryb a kruhoústých ve vybraných lokalitách povodí Labe (Poupě, 1990) lokalita, A (ks.ha -1 ) počet toků B (kg.ha -1 ) počet toků skupina lokalit χ ±σ poč. stanovení χ ± σ poč. stanovení počet druhů pstruhové potoky, 7037 ± / ±189 16/29 13 chovné pstruhové potoky, ± /9 302 ±131 6/8 11 rybářsky využívané potoky s ± /8 191 ±101 2/7 11 mimopstruhovým typem hospodaření Metuje (Náchodsko) 4390( ) 1/4 186 (44-390) 1/4 5 Cidlina 2473(920,4025) 1/2 103 (50, 155) 1/2 5 (Nový Bydžov) Čakovský potok (Kostelec n. L.) / /

125 Největší početnost i biomasu dosahují inundační oblasti velkých toků. V našem případě jako standart mohou sloužit hodnoty uvedené PIVNIČKOU (l.c.) pro inundační oblast Labe a Dunaje - v průměru ryb s biomasou 455 ± 227 kg.ha -1. Tyto hodnoty bychom tedy mohli očekávat i jako maxima v hlavním toku Labe a v jeho inundaci. Údaje o biomase ryb v dalších velkých řekách jsou jen velmi sporadické. Jako příklad lze uvést Temži s biomasou 476 kg.ha -1 (WILLIAMS, 1963), či řeku Trent z Anglie 447 kg.ha -1 (COOPER a WHEATLEY, 1981). Na druhé straně je zajímavý údaj PENCZAKA a ost. (1981) ze dvou polských nížinných řek (120 ± 82 kg).tyto údaje naznačuje spolu s našimi údaji kg.ha -1 z podobných toků (Tab. 2.), že odhad poloviny biomasy z očekávané hodnoty biomasy pro inundaci ( kg.ha -1 ) je možným odhadem pro biomasu i v hlavních tocích znečištěných řek včetně Labe. Lze konstatovat, že přesto, že se nezměnil počet druhů v Labi, snížila se výrazně jejich početnost a biomasa. Tím se více druhů dostalo na hranici početnosti, která zároveň může být i hranicí další existence těchto druhů. Rybářské využívání Labe Zájem nájemců o rybolov v Labi byl dříve motivován především pravidelnými tahy lososů, kteří byli velmi dobře prodejní na trhu. V době, kdy Labem táhli lososi se rybářské právo (střední tok) vztahovalo asi na 40 obcí. Nájemné bylo proti jiným vodám poměrně nízké. Největší soustředění rybářů bývalo na dolním Labi (Roudnice, Ústí, Děčín). Ve vnitřních Čechách se profesionální rybáři udrželi nejdéle u Litoměřic. Ještě před druhou světovou válkou zde lovilo pět rodin. Podle různých pramenů se úlovek během roku pohyboval v závislosti na intenzitě lovu, ale i v závislosti na množství vody, velikostí tahů ryb mezi 1-11 tunami. Hodnocení dolního Labe z hlediska jeho využití ke komerčním odlovům naposled zhodnotili RYCHECKÝ a VOSTRADOVSKÝ (1963). Při kontrolních lovech prováděných Vostradovským začátkem šedesátých let i v roce 1991 bylo prokázáno vysoké zastoupení především menších jedinců kaprovitých druhů (plotice, cejn, cejnek, karas, ouklej), zastoupení dravců bylo minimální. V dolním Labi se objevovaly i druhy, které čas od času unikají do hlavního toku z rybníků (amur bílý, tolstolobik bílý a pestrý a další druhy). Ty však nejsou v celkovém hodnocení počtu druhů. Sportovní rybolov je značně závislý na vysazování žádoucích druhů ryb (především kapra a dravců) a to nejen v tocích, ale i v údolních nádržích. Celkem se v Českých zemích v letech ulovilo 87 kg ryb z hektaru plochy, z toho kapra 52 kg.ha -1. Přitom je třeba vědět, že v některých typech vod (především menší příměstské nádrže) jsou hodnoty násad a výlovů až dvojnásobné. Z tohoto hlediska je třeba se dívat na množství násad a výlov ryb v revírech na středním Labi (Tab. 3.) - Poděbrady a Nová Ves. Zde násady i výlov představují sotva průměr pro České země. Navíc je třeba vědět, že kolem 90% násad i výlovu se realizuje 125

126 nikoliv v hlavním toku, ale i ramenech a tůních. Důvodem je i zápach a nepoživatelnost ryb ulovených v Labi. Tab. 3 Násady (N), úlovky (U) a návratnost nasazovaných ryb ve vybraných revírech středního Polabí. Horní číslo udává kusy na hektar, spodní číslo udává kilogramy na hektar vodní plochy. Lokalita průměr návratnost % (číslo revíru) N U N U N U N U N U N U N U ( ) Poděbrady , ,2 Nová Ves , ,3 Jizera , ,6 Cidlina , ,6 Summary: In the course of the last hundred years no marked change has been found, as regards the number of fish species occurring here: At the end of the 19 th Century 22 species, in species were ascertained in the main stream, dominance of some species (roach, bleak) is to be noted, to the detriment of some quantitatively little represented species, the extinction of which is to be expected in the near future. Basing on the data on the fish biomass at the localities in the immediate vicinity of the main stream, the maximum values of kg.ha -1 of fish here can be estimated. It represents one third to one half of the expectable value. Also the yield of fish caught by anglers in the pools and arms of the Elbe represents only a half of the yields from the waters more attractive for angling. By the data given here the deteriorated conditions for the fish populations in the Elbe River are confirmed. Literatura: COOPER, M. J., WHEATLEY, G. A. (1981): An examination of the fish populations in the River Trent, Nottinghamshire using angler catches. J. Fish. Biol., 19:

127 FRIČ, A., VÁVRA, V. (1903): Výzkum Labe a jeho starých ramen. Archiv pro přír. výzk. Čech XI, 3: FRIČ, A. (1908): České ryby a jejich cizopasníci. 2. vyd.: 78 pp. OLIVA, O. (1955): Složení rybích populací a množství biomasy ve třech polabských tůních. Acta Univ. Car., Biol., 1: OLIVA, O. (1960): Další příspěvek k poznání složení rybích populací v Polabí. Věst. Čs. spol. zool., 24: PENCZAK, T., ZALEWSKI, SUSZYCKA, E. M., MOLINSKY (1981): Estimation of the density, biomass and growth rate of fish populations in two small lowland rivers. Ecol. Polska, 2: PIVNIČKA, K. (1988): Vliv změn ekologických faktorů na dynamiku společenstev ryb v údolních nádržích. Dr. Sc. disertace, PřFUK, Praha, 250 stran, nepublikováno. POUPĚ, J. (1990): Vliv civilizačních faktorů na rybí společenstva vodních toků. C. Sc. disertace, nepublikováno: 174 pp. RYCHECKÝ, F., VOSTRADOVSKÝ, J. (1963): Jaké jsou vyhlídky na intenzivní těžbu ryb na dolním toku Labe. čs. rybářství: VOSTRADOVSKÝ, J. (1966): Některé poznatky o rybách v řece Labi u Děčína. Práce VÚRH Vodňany, 6: WILLIAMS, W. P (1963): The study of fish populations in the River Thames. Proc. 1 st. Brit. Coarse Fish. Conf: Adresa autorů: Ing. Jiří Vostradovský CSc. doc. RNDr. Karel Pivnička DrSc. Jivenská 1272 Ústav pro životní prostředí PřFUK Praha 4 Benátská 2 Praha 2 127

128 128

129 Bohemia centralis 23: , 1994 METODIKA REPATRIACE KOROPTVE POLNÍ (Perdix perdix L.) Repatriation methods of the partridge (Perdix perdix L.) Pavel Pecina Úvod - motivace, předpoklady a možnosti Koroptev polní je nejen téměř vymizelá zvěř naší zemědělské krajiny (např. ANONYMUS, 1988), ale v prvé řadě ptačí druh zařazený v naší červené knize (SEDLÁČEK a kol., 1988) v kategorii ohrožených druhů (V - vulnerable). Vyšší početnosti, která místy možná i odpovídá stavu před socializací zemědělství, dosahují koroptví populace pouze na některých výsypkách hnědouhelných dolů a na letištích, zatímco z normální krajiny tento pták téměř vymizel; teprve od r se jeví určitý obrat k lepšímu, způsobený vedle částečných změn v zemědělském hospodaření asi v prvé řadě příznivými meteorologickými podmínkami během hnízdění v sérii posledních suchých a teplých roků. Rozboru příčin a vlivů vymizení koroptve bude věnována samostatná studie; situace obdobná jako u nás je však bohužel ve většině západní části areálu koroptve, takže např. německá ochrana přírody a ptactva vyhlásila koroptev ptákem roku 1991" (HELFRICH et FILBRANDT, 1990; HELFRICH et FRANZ, 1991). Na podzim roku 1989 jsem nastoupil v ZOO Praha na pracoviště, které mělo být zaměřeno v prvé řadě na problematiku záchranných chovů a repatriačních programů. Když mi tehdejší ředitel doporučil věnovat se repatriaci koroptve polní, uvítal jsem tuto možnost, neboť jsem považoval záchranné akce pro ohrožené druhy za prvořadý úkol zoologických zahrad 129

130 a zaměření na naše ohrožené druhy za smysluplnější než na druhy exotické (často i bez možnosti jejich repatriace). Záchrana ohrožených druhů je nesporně v souladu s pojetím poslání zoologických zahrad tak, jak je chápáno např. Yerseyskou ZOO a většinou vyspělých zahrad a jak bylo u nás často zveřejňováno - např. VESELOVSKÝ, 1964, KŮS, 1983, PLICKA, 1986 atd. Také jsem uvítal možnost pokusit se o etologicky a ekologicky propracovanou metodiku vypouštění zástupců hrabavých jako protiklad relativně neúspěšné a nesmírně nákladné drůbežářské produkce živých terčů, tak jak byla (a stále ještě je) realizována s bažanty. Konečně, pražská ZOO již svého času určité zkušenosti s chovem koroptví získala (FELIX, 1964). Celý program začal probíhat současně s teoretickou přípravou. Až po téměř dvou letech terénních pokusů byla záležitost repatriace koroptví zařazena jako program D.2.8 Metodika repatriace ohrožených druhů hrabavých s využitím etologických a ekologických poznatků na modelu koroptve polní dílčího úkolu č Státního programu péče o životní prostředí ČSFR B Teoretické a praktické principy druhové ochrany. Teprve v r získal tento program grant ve výši ,- Kč, který však musel být (pro řešitele značně komplikovaným až kuriosním způsobem) vyčerpán do konce listopadu téhož roku v souvislosti s rozpadem federace. Považuji za svou milou povinnost poděkovat na tomto místě všem, bez jejichž přispění a pomoci by celý program nikdy nemohl být realizován. V prvé řadě jsem zavázán ing. M. PECHOVI, jehož metodika aplikovaná na bažantech (PECHA et VANČURA, 1988) mi byla vodítkem a inspirací a u něhož se uskutečnily repatriační experimenty v letech (a pravděpodobně se budou uskutečňovat i v dalších letech). Z podobných důvodů děkuji dalším dvěma terénním spolupracovníkům ing. J. SYBOLOVI a p. M. KRAJNÍKOVI, kteří stejně jako kolega PECHA pečovali v r řadu týdnů o kvočny s koroptvičkami a sledovali jejich osud po vypuštění. MUDr. M. KALAŠOVI, řediteli ZOO Praha v letech , děkuji za umožnění této práce a její nasměrování a současnému řediteli pražské ZOO RNDr. B. KRÁLOVI, CSc. za to, že nepřerušil kontinuitu této práce a umožnil a umožňuje její pokračování a dovedení do konce v plánovaném termínu; vedení ZOO navíc zajišťuje celou řadu provozních potřeb pro práci, počínaje udržováním hejna kvočen přes poskytnutí zařízení pro odchov a vypouštění a konče platem řešitele a hrazením jeho cestovních výloh. Dále považuji za potřebné poděkovat pánům J. HRUBÉMU a J. DVOŘÁKOVI z MS Libeř, od nichž získávám kuřátka koroptví z chovu jejich sdružení. Za pochopení, zařazení programu do úkolu státní ochrany přírody a cennou pomoc v mnoha administrativních záležitostech děkuji vedení a pracovníkům Českého ústavu ochrany přírody, jmenovitě potom RNDr. B. KUČEROVI, RNDr. K. SEDLÁČKOVI a RNDR. J. PLESNÍKOVI, a předsedovi České sekce ICBP RNDr. J. HOROVI. Metodika vychází ze zkušeností starých myslivců, publikovaných v řadě článků z mysliveckých periodik předsocialistického období, z metodiky vypouštění bažantích kuřat s adoptivními matkami (PECHA et VANČURA, 1988) a z předpokladů 130

131 vycházejících z etologického výzkumu. Jde o metodiku odchovu a vypouštění kuřat s kvočnou domácí slepice. Tato metodika respektuje nutnost dodržení přirozeného rozvoje reakcí a zkušeností mláďat v přirozeném prostředí. Kuřata se musí naučit potřebné dovednosti a musí se u nich rozvinout vrozené reakce na přirozené stimuly prostředí v determinovaných obdobích tzv. senzitivních period, neboť je známo, že po uplynutí těchto period již k dodatečnému získání návyků nebo k probuzení reakcí dochází velmi obtížně nebo nedochází vůbec. V individuálním etologickém vývoji mláďat hrají stěžejní roli vzor chování matky (pěstounky) a podmínky v přirozeném prostředí. U mláďat, zejména ptačích, dochází k získávání zkušeností určujících budoucí závažné okolnosti života (povědomí druhové příslušnosti, vzor pohlavního partnera a schémata chování, potravy, umístění hnízda apod.) tzv. vtištěním (imprinting, Prägung). V případě adoptivních rodičů dochází u mláďat často k chybnému vtištění, kdy zejména povědomí druhové příslušnosti a schéma sexuálního partnera jsou zdeformovány, tedy vytvořeny podle pěstounského druhu. O podstatě a projevech imprintingu včetně jeho deformací existuje množství publikovaných údajů; uvedu jen nejzávažnější - HESS et PETROVICH (1977), LORENZ (1935), HESS (1973, ex BARTOŠ et KARLACH, 1984), NICOLAI (1959). Souhrnný přehled o této problematice u nás podává v dostupné formě BARTOŠ et KARLACH (1984) a BARTOŠ (1987). Vzhledem k použití kvočen jako adoptivních matek pro divoké druhy hrabavých (bažant, koroptev) se vnucovala obava, zda zde nedojde k deformaci sexuálního chování a zda nebudou takto odchovaní ptáci vyhledávat jako pohlavního partnera kura domácího, popř. přímo konkrétní použité plemeno (hedvábničku, kočinku, bantamku), jehož kvočna jim nahradila matku. Nehledě na určité studie, které poukazují spíše na preferenční charakter vtištění u hrabavých (krocan) na jiný druh než na jeho kategorickou bezvýhradnost (SCHEIN, 1963) se zdá, že mláďata se snáze imprintují na objekt, který více odpovídá jejich vrozenému schématu nebo jeho přirozenému projevu. STOREY a SHAPIRO (1979, ex BARTOŠ et KARLACH, 1. c.) prokázali, že kachňata březňačky jednoznačně preferují živou a ozývající se kachnu před kachnou, která se neozývá nebo před samotným reprodukovaným voláním vodící kachny. Na základě jiných studií (VIDALOVÁ, 1980; SCHUTZ, 1963; KLINT, 1978; SMITH et BIRD, 1964; GAIONI et al, vše ex BARTOŠ et KARLACH, 1984; HOFFMANN, 1968; GALLAGHER, 1976 aj.) na kuřatech, křepelkách a kachňatech je možno předpokládat, že stejně jako objekt matky si vtiskují mláďata těchto nekrmivých ptáků i podobu svých sourozenců; pokusná mláďata obvykle reagovala na náhradní objekt vtištění (použitý místo matky) zcela jednoznačně pouze v případě, když byla jednotlivě izolována a neměla možnost vtisknout si současně podobu sourozenců. V dospělosti se potom ti ptáci, kteří měli možnost žít v početnější skupině sourozenců, projevovali prakticky normálně pokud jde o volbu sexuálního partnera, nebo nanejvýš pouze ambivalentně (to znamená, že byli např. ochotni tokat jak před samicemi vlastního druhu, tak před objektem nesprávného imprintingu). 131

132 Obr. č. 1 Schéma znázorňující objekty vtištění koroptvích kuřátek. A - rovnoměrný vliv rodiči a sourozenců za přirozeného stavu; B - dočasný vliv pěstounky nahradí imprinting na sourozence jejichž vzhled více odpovídá vrozenému schématu vlastního druhu. 132

133 Obr. č. 2 a 3 Bouda pro kvočnu má v zadní části hnízdo, v přední je umístěna potrava a napáječka (na obr. 3 odstraněna); je-li nutno, může zde být kvočna s kuřaty držena i několik dní bez výběhu. Bouda má snímatelnou střechu a vyklápěcí přední stěnu. Obr. č. 4 Mřížka umožňuje rozdělit adopční voliérku na dvě poloviny a znemožnit kvočně přístup do oddělené části s krmítky pro kuřata, aby je nemohla vyhrabávat. 133

134 Obr. č. 5 a 6 Po vyklopení přední stěny a přisazení adopční voliérky má kvočna s kuřaty možnost pobývat na trávě a slunci. Na frekventovaném místě v ZOO bylo ponechání gynopedia ve voliérce bez dozoru riskantní a tak bylo nutno odpoledne kvočnu s kuřaty nalákat do boudy, odstavit voliérku a boudu zajistit zámkem před zvědavými návštěvníky. Obr. č. 7 Koroptvičky staré 6 týdnů před vypuštěním (Skuhrov u Vel. Bořku). Vše foto P. Pecina. 134

135 Uvedený předpoklad existence imprintingu na sourozence, který probíhá zároveň s imprintingem na rodiče (viz obr. 1), a současně předpoklad existence vrozeného schématu vlastního druhu a pohlavního partnera, které je preferováno, umožňují uvažovat o nahrazení vtištění nepřirozeně vyhlížející matky" vtištěním typického vzhledu sourozence. Tato úvaha zároveň předpokládá, že vtištění není omezeno jen na kritickou periodu prvních 2-3 dní života, ale že se vyvíjí po celou dobu postnatálního vývoje kuřat až do doby, než se osamostatní, resp. než získají adultní nebo alespoň juvenilní šat. Také tento předpoklad je možno dedukovat z výsledků některých experimentálních etologických prací (např. GAIONI et al., 1978, 1980; BATESON, ex BARTOŠ et KALRACH, 1. e). V tom případě by koroptví kuřátka odchovaná kvočnou zažila normální péči matky, která je u všech bažantovitých více méně obdobná, naučila by se od ní všem potřebným reakcím a dovednostem, ale jako vzor pro abstrakci druhu a pohlavního partnera by se alespoň zčásti ovlivňovala navzájem, takže by nemusela získat Falschprägung na slepice; prodělala by tedy přirozený ontogenetický (i etologický) vývoj díky pěstounce a přitom by jejím vzorem nebyla etologicky zdeformována. Po tříletých zkušenostech s takto vypouštěnými koroptvemi, jejich přežíváním a reprodukcí je dnes již možno potvrdit oprávněnost tohoto předpokladu. S problematikou vtištění úzce souvisí i teorie o senzitivních periodách. Již dříve řada autorů poukázala na fakt, že vtištění probíhá jen (anebo zejména jen) v určitém věkovém rozmezí mláďat. Toto období se začalo nazývat kritická perioda", nyní užívaný termín senzitivní perioda" zavedli HESS a PETROVICH (1977). Pro vytvoření vazby na matku, resp. na pěstounku, je období senzitivní periody zpravidla bezprostředně po vylíhnutí a v následujících hodinách či dnech; zdá se však, že může pokračovat i později. U kachňat se údajně nejsilněji vytváří hodin po vylíhnutí. Mladé koroptve, jak jsme zjistili, jsou však schopné adopce kvočnou ještě ve stáří 3 dnů a přidají-li se již do gynopedia se stejně starými kuřaty, tak i později (úspěšná adopce ještě v 6 dnech stáří). Senzitivní periody nutné k naučení se určitým úkonům nejsou zatím stanoveny ani pro běžné druhy používané k experimentům, jsou však většinou vymezeny obdobím mládí, kdy je jedinec ještě objektem rodičovské péče, a obdobím, kdy se osamostatňuje. U pěvců např. nácvik únikových reakcí probíhá po vyvedení z hnízda a učení se příjmu potravy na konci období, kdy je mládě krmeno rodiči (a probíhá, jako učení mláďat většinou, formou hravé explorace ve stavu sytosti - hlad je naopak překážkou pro učení se příjmu potravy, protože vede k osvědčenému chování, jehož výsledkem bylo doposud vždy nasycení, tedy k žadonění na rodičích). Lze předpokládat, že i u prekociálních mláďat hrabavých (a konkrétně u koroptve) končí senzitivní periody pro nácvik a upevnění funkčního potravního, ochranného a obranného chování až s úplným osamostatněním juvenilů. Další otázkou je zdeformovanost populací hrabavých v mysliveckých chovech a zejména potom to, zda jsou či nejsou tyto negativní změny fixovány v genomu. Existují práce, které konstatují přetrvávání negativních znaků (např. neschopnosti pečovat o mláďata) i v dalších generacích; domnívám se však, že jde o posuny 135

136 v učení mláďat, ne v geneticky fixovaném programu jejich chování. Ostatně stejné povahy jsou i deformace chování uměle odchovaných bažantích kuřat; bažantíci vypouštění s kvočnami (PECHA, 1985; PECHA et VANČURA, 1988) však vykazovali v přírodě chování prakticky nerozlišitelné od chování divokých juvenilů a v dalších letech úspěšně hnízdili. Podle těchto i podle našich zkušeností s koroptvemi je zřejmé, že zatím v umělých chovech nedošlo ke změnám genomu a že kuřata z těchto chovů, vypuštěná při použití vhodné metodiky, úspěšně přežívají a jejich výsadky jsou schopné autoreprodukce. Dnes již klasické Bouchnerovy práce (např. BOUCHNER, 1979) nasvědčují navíc tomu, že převážně vrozený charakter většiny důležitých reakcí umožňuje přežívat v přírodě i koroptvím odchovaným zcela uměle, pokud byly vypuštěny včas. Okolnostmi vtištění přímo u koroptví se konkrétně nezabývají žádné etologické práce. PALEČEK (1975) vedle jiných ekoetologických aspektů uvádí hlavně určité periody ve vývoji kuřat bažantů v souvislosti s jejich koncentrací či rozptylováním. Základními etologickými aspekty bažanta a koroptve v chovech se zabývají MOTTL et PALEČEK (1978), bohužel bez zohlednění záležitostí vtištění. Ani JENKINS (1956, 1961) se imprintingem koroptví nezabýval, protože jeho perfektní studie se zaměřují na přirozené projevy v divoké populaci. Z množství myslivecky zaměřených článků referuje ADÁMEK (1936) o poloimprintovaných, uměle odchovaných koroptvích, které volně létaly a vracely se; podobně odchované hejno, které se po vypuštění v polích přidávalo k lidem, uvádí RAJMAN (1942). Šlo o ptáky vychované až do dospělosti ve voliéře. SVĚTLÍK (1938) popisuje případ zraněného kuřete, které bylo uměle odchováno (jako jediné) a vyrostl z něj jednoznačně na člověka imprintovaný a agresivní kohoutek. S ohledem na vtištění jsou zajímavé některé další údaje - např. o pokusné adopci vajec liliputek a bažantů koroptvemi, které je odchovaly (CAIS, 1938), nebo o přirozeném začlenění bažantíka do rodiny koroptví (ŠVEC, 1947); podobných případů je v myslivecké literatuře víc (NEHYBA, 1935, aj.). SEKERA (1942) dokonce doporučuje adopci bažantíků z vysečených hnízd lichým koroptvím kohoutkům, kteří je spolehlivě odchovají; o tom, co to udělá s jejich imprintingem, se ještě v té době nic nevědělo. Adopce kuřátek, ať již z vysečených hnízd, nebo z umělého chovu, byla starými mysliveckými praktiky používána a doporučována od začátku záměrného chovu zvěře z řádu hrabavých. V první řadě, jako nejpřirozenější, to je (v případě koroptví) adopce lichým kohoutkům nebo párům, které z nějakého důvodu nevyvedly mláďata. Je metodicky dokonale propracována a uvádějí ji např. MIKULA (1933), SEKERA (1942, velmi podrobně), VLACH, ŠULC et STUDENÝ (1942), VANĚK (1946), VLACH (1951), VEVERKA (1952), TURČEK (1959), POPLAWSKI (1959), všechny níže citované monografie o koroptvích a řada dalších autorů; MIKULA (1. c.) doporučuje, na základě dobrých zkušeností s adopcí kuřat kapouny, používat kastrované koroptví kohoutky. Kolem roku 1942 se pro účely adopce dokonce objednávali odchycení a komorovaní koroptví kohoutci. Použití ptáků delší dobu chovaných (nebo dokonce uměle odchovaných) je však dubiosní, neboť je nesporné, že pouze v přírodě vyrostlý a obeznámený jedinec v nejlepší 136

137 o něco později zpracovává TLÁSKAL (1987a) a rovněž publikuje v Myslivosti (TLÁSKAL, 1987b, 1988), a i když používá místy neadekvátní a z pohledu biologické etiky zcela nepřijatelné výrazy (např. výroba kvočen"), jeho návrat k přirozenému a etologicky vyhovujícímu způsobu vysazování bažantů je bezesporu velkým kladem. O těchto metodách se objevují i další informace (ZABLOUDIL, 1989). Existují ovšem i zprávy svědčící o nepochopení etologického principu této metody při pokusech s adopcí bažantíků krůtám, které nebyly vyladěny" na vodění a tudíž nebyly vůbec schopné adopce (KULICH, 1988). Paralelně s vývojem názorů na metodiku vypouštění bažantů a koroptví probíhaly snahy o chovy koroptví a uskutečňovalo se vypouštění uměle odchovaných ptáků. Tato problematika bude zpracována samostatně jinde. Na základě uvedeného byla metodika vypouštění koroptví s kvočnami zhruba postavena na následujících principech: - Základem je umělé gynopedium - kvočna a koroptvích kuřátek. Není rozhodující, zda kvočna kuřátka od začátku vysedí, nebo jsou jí podsazena ve stáří 1-3 dní. Protože v ZOO Praha nejsou podmínky pro rozsáhlejší chov koroptví, jsou kvočnám podsazována kuřátka nakoupená z mysliveckých chovů koroptví. - Kuřátka stráví s kvočnou prvních 5 až 7 týdnů v adopční voliérce s dvojdílnou přisazenou boudou (ve které je hnízdo a kde kvočna kuřátka vysedí nebo přijme, když zde dříve inkubovala podkladky nebo vlastní vejce). Prvních 5-7 dní může být kvočna s kuřaty dokonce pouze v boudě. Podstatné je, aby voliérka a bouda s umělým gynopediem byla co nejdříve umístěna do přirozeného prostředí a místa budoucího vypuštění na nízký travní porost s možností optického a akustického kontaktu s nejrůznějšími prvky a stimuly přirozeného prostředí. Voliérku je během této doby nutno asi 4 x přemístit na vedlejší neznečištěnou plochu. V prostředí s malým predačním tlakem je možno od začátku kvočnu s kuřaty vypustit volně s možností příležitostného úkrytu a nocování v boudě, jinak je ponechání kuřat s kvočnou (alespoň v prvních týdnech) ve voliérce bezpečnější. - K vypuštění mladých koroptví by mělo dojít co nejdříve, optimální věk, kdy ptáci jsou již letuschopní, s dokonalou termoregulací a přitom ještě stále schopní se učit, je 5-7 týdnů. - Vypuštění, které musí být nenásilné, proběhne zpravidla tak, že se oddálí voliérka od boudy, popř. je možno voliérku podložit cihlami a kvočnu v ní nechat uvězněnou. Kuřata mají možnost se do voliérky vracet nebo přenocovat i s adoptivní matkou v boudě ještě nějakou dobu po vypuštění, než se stanou zcela nezávislá na ní a na přikrmování. Krmení (které bude také zpracováno samostatně) musí obsahovat v prvé řadě přirozené složky potravy, kterou budou mít ptáci k dispozici po vypuštění, určitý podíl suchých či granulovaných směsí v krmné dávce je však výhodný, protože suchá krmiva (včetně zrní) nepodléhají tak rychle zkáze a mohou být ponechána v boudě nebo v otevřené voliérce pod 137

138 kondici je schopen zabezpečit kuřatům takovou rodičovskou péči, aby přežila, zatímco ptáci z chovu často nedokáží přežít ani sami. Vedle toho komorování koroptví v nedostatečných světelných podmínkách (jak se často praktikovalo) vede k regresi gonád a utlumení reprodukčního a tudíž i rodičovského chování. Adopce divokým kohoutkům je však problematická zejména tam, kde koroptví populace prakticky vymizely. Navíc zřejmě neprobíhá tak bezproblémově, jak se uvádí - tomu nasvědčují i negativní zkušenosti s adopcí kuřátek koroptvím kohoutkům nebo párkům (např. KRUŽÍK, 1976). Uměle vylíhlá kuřátka mohou na jedné straně reagovat na svolávací hlas dospělých koroptví, ale na druhé straně se jich často bojí a utíkají před nimi, když se ke kuřeti, hlasitě vokalizujícímu hlasem opuštěnosti, přiblíží. Výsledkem pak nebývá adopce kuřat, ale jejich vyčerpání, podchlazení a smrt. Adopce krotkým kohoutkům v omezeném prostoru a pod kontrolou probíhá zpravidla dobře, ale z výše uvedených důvodů je krotká koroptev velmi problematickým pěstounem. Jiná alternativa adopce, spojená často zároveň s možností inkubace vajec, je adopce kvočnou domácí slepice. Adopce kvočnou, zvlášť pokud kuřata sama vylíhne, je zpravidla bezproblémová, přitom kvočna jako statný a bojovný pták lépe ochrání kuřata, je-li s nimi volně vypuštěna. Vzhledem k rozměrům vajec a kuřat koroptví jsou doporučována zakrslá lehčí plemena. V období poroučení větru a dešti" byla tato metoda záměrně bagatelizována, protože byla příliš přirozená a jednoduchá a nehodila se pro velkovýrobní" megalomanii; byla zpochybňována zejména neobjektivním zveličováním zoohygienické problematiky, konkrétně možností přenosu infekcí a parazitóz z drůbeže na zvěř. Tato možnost pochopitelně existuje, je však zdaleka méně závažná než např. etologické deformace a z nich plynoucí stresy při umělém odchovu, a při veterinárně kontrolovaném chovu kvočen prakticky odpadá. Ve starší myslivecké literatuře popisují adopci kvočnami např. GOTTSCHALK (1910), ERET (1941), FARSKÝ (1941), SVOBODA (1942); popisuje též adopční budky a výběhy, RAJMAN (1942), BRODICKÝ (1944), SEKERA (1945), MAJERECH (1946) a další, i zprávy z chovů v Burgate Manor (Anonymus, 1961, HANUŠ 1962). Obojí způsob adopce je více či méně podrobně popsán v různých variantách také v monografických pracích o koroptvi nebo o drobné zvěři (THÜNGEN, 1889; SCHMIEDEBERG, 1896; FINDEIS, 1905; NEDICI, 1932; SLANÝ, 1947; KOKEŠ et KNOBLOCH, 1947; SEKERA, 1956; LUCAS, 1958; SZEDERJEI, SZEDERJEI et STUDINKA, 1958; POPLAWSKI, 1962; HANZL et TEREN, 1963; MOTTL et al., 1964; RAKUŠAN, 1968; BEHNKE, 1985). Naše myslivost se vrací k přirozené metodice adopce až po několika desetiletích bloudění. Prvním světélkem" je TUČKŮV článek v Myslivosti (TUČEK, 1971). Po r připravuje ing. M. PECHA realizaci své představy o etologicky i ekologicky optimálním vypouštění bažantů ve Velké Bukové u Křivoklátu a první pozitivní výsledky publikuje rovněž v Myslivosti (PECHA, 1985); jeho metodika (která byla vzata za základ i pro tento program) byla nakonec vydána jako samostatná metodická brožura (PECHA et VANČURA, 1988). 138

139 Stejnou myšlenku přístřeškem vypuštěným koroptvím k dispozici ještě několik týdnů po jejich vypuštění. Jednotlivé okruhy otázek spojených s touto metodou vypouštění budou zároveň se zhodnocením výsledků průběžně zveřejňovány. Předem je však nutno zdůraznit, že pro repatriace a prosperitu jakéhokoliv druhu organismu je vždy prioritní existence ekologicky příhodného prostředí, v němž může populace kontinuitně existovat a stát se součástí ekosystému schopného autoregulace, tak jako tomu bylo před jejím vymizením. V případě koroptve je možno očekávat zlepšení podmínek v agrocenózách se zánikem socialistické zemědělské velkovýroby"; podobnou naději vyjádřil i náš přední znalec biologie koroptví a nestor myslivecké zoologie ing. KOKEŠ (KOKEŠ, 1991). Bez předpokladu zlepšení těchto podmínek by byly snahy o vysazování zcela neúčinné. Summary In the present paper the starting data and information on the Programme dealing with the repatriation methods of the partridge are analyzed. The programme was accepted as a part of the state environment protection programme Theoretical and practical principles of the protection of species with the official title Repatriation methods of endangered species of the gallinaceans using the ethological and ecological knowledge, taking the partridge as a model". It is realized by the ZOO Prague together with the external field collaborators, the costs of purchasing the partridge chicks and food for them are covered from the means appropriated to the Czech Institute of Nature Preservation for the above-mentioned state programme. The methods have started from the experiences of old gamekeepers published in a number of articles in the gamekeeper periodicals of the ante-socialist era, from the methods of releasing pheasant chicks with adoptive mothers (PECHA et VANČURA, 1988), and from assumptions resulting from the ethological research. There are involved the methods of breeding and releasing the chicks with a broodhen of the domestic fowl. The necessity to keep up the natural development of reactions and experiences of the young in natural conditions is respected here. The chicks must learn the necessary skills, and the inborn reactions to natural Stimuli of the environment in determined times of sensitive periods must be developed in them; otherwise, after these periods have passed, the habits are acquired or reactions are awakened very difficultly, or they don't appear at all. In the individual ethological development of the young, the behaviour of the mother (of foster-mother) as a model together with the conditions of the natural environment play a fundamental role. On the basis of a number of ethological studies made on the young of gallinaceans or on the ducklings and discussed in the present paper, it may be supposed that the young of these non-feeding birds imprint in their memory, analogously as the image of their mother, also the appearance of their siblings. The assumption of the existence of the imprinting 139

140 of siblings, arising along with the imprinting of parents, and at the same time the assumption of the existence of inborn pattern of their own species and of the sexual partner, which is preferred and corrects the possible erroneous imprinting, enable to consider a replacement of imprinting of the unnaturally looking mother" by an imprinting of the typical appearance of the siblings. This consideration assumes simultaneously that the imprinting process is not limited only to the critical period of the first 2-3 days of life, but that it is developing over the whole time of the postnatal development of the chicks until the time when they become independent. Thus, the partridge chicks bred by a broodhen will enjoy the normal maternal care, which is alike in all pheasant-like birds, they will learn all necessary reactions and skills from her, but as a model for the abstraction of their species they will influence each other at least for a part, so that they will not acquire the erroneous imprinting (Falschprägung) of the hen; it follows, they will pass a natural ontogenetic (and ethological) development thanks to their foster-mother, but they will not be ethologically deformed by her influence. After three years' experiences with the partridges released in this way, with their survival and reproduction, it is today already possible to confirm the correctness of this assumption. The paper also mentions the already known way of chick adoption to young less partridge pairs, single partridge cocks and broodhens and cites more in detail various opinions and experiences from the literature. The method used by the author (and before in the pheasants by PECHA, 1. c.) is based upon the following principles: The ground is formed by an artificial gynopaedium, i. e. by a broodhen and partridge chicks. It is not decisive whether the broodhen hatches the chicks from the very beginning or whether they are introduced to her at an age of 1-3 days. The author introduced to broodhens in all cases the chicks purchased from the gamekeeping partridge breedings. It has been found that even in the gallinacean breedings managed in the poultry farming style no changes of the genome have set in for the time present and that the individuals from these breedings, when released under using the suitable methods, have survived successfully and are able to reproduce in the future. The chicks spend together with the broodhen the first 5-7 weeks in a small adoption aviary with an adjoined two-partite box (in which the nest is situated and where the broodhen hatches or accepts the chicks, after she incubated the nest-eggs here before). The first 5-7 days, the broodhen with the chicks can even stay in the box only. It is important to transfer the aviary and the box with the artificial gynopaedium as early as possible into the natural environment in the place of the next release, on a low turf with the possibility of optical and acoustic contact with various elements and Stimuli of the natural environment. The aviary must be transferred about four times on a fresh, unpolluted place during this time. In an environment with a slight pressure of predators it is possible to release the broodhen and chicks freely from the very beginning (of course with the possibility to stay overnight or to find occasional shelter in the box), in other cases it appears 140

141 more safe to keep the broodhen with chicks in the aviary (at least in the course of the first weeks). It is advisable to release the young partridges as early as possible; the optimum age, when the birds already are able to fly with a perfectly functioning thermoregulation, but at the same time they are still able to learn, is 5-7 weeks. The release, which must be realized non-violently, is done in the way that the aviary is separated from the box; it is also possible to underlay the aviary with bricks and to keep the broodhen in it. The chicks can freely return into the aviary or stay overnight with their fostermother for some time, before they become fully independent on her and on the additional feeding. Their food must contain first of all the natural food components the birds will meet after the release; however, a certain ratio of dry or granulated mixtures and cereals in the food doses is advantageous, because the dry food is not so perishable and can be left in the box or in the open aviary below a shelter to the released partridges still for several weeks at disposal. The mortality of young partridges released in this way is in the course of the first winter about the same as in the non-hunted wild populations, viz %. Literatura: ADÁMEK, J. V., 1936: Ještě o koroptvích. Stráž myslivosti, Brno 14, 6 : 150. ANONYMUS, 1961: Partridge rearing. Wintering penned stock. Mating in captivity and egg production. I. C. I. game res. station, Burgate Manor. Kynoch press, Birmingham, 45 pp. ANONYMUS (Šv.), 1988: Koroptev - druh ohrožený vyhubením? Myslivost, Praha, 66, 7 : 162. BARTOŠ, L., 1987: Imprinting - jeho vznik a důsledky v záchranných chovech, Sborník ref. z celostát. konf. Záchranné chovy a odchovy, Nový Jičín : BARTOŠ, L., KARLACH, V., 1984: Ontogenetické vlivy na chování zvířat. Dílčí závěr, zpráva stát. úkolu P Genetika, šlechtění a hybridizace hospodářských zvířat", VÚZV Uhříněves, 84 pp. BATESON, P. P. G., 1978: Biological determinants of sexual behaviour. In: J. B. Hutchison, S. Wiley a. sons, Chichester, New York, Brisbane, Toronto : 29. BEHNKE, H., 1985: Hege, Aufzucht und Aussetzen von Fasanen und Rebhühnern. Hamburg, Paul Parey Verl., 102 pp. BRODICKÝ, J., 1944: Odstavování koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 22, 7 : BOUCHNER, M., 1979: Chování mladých koroptví po vypuštění do honitby. Myslivost, Praha, 1979 :

142 CAIS, A., 1938: Koroptví macechy. Stráž myslivosti, Brno, 16, : 508. ERET, K., 1941: O koroptvích. Stráž myslivosti, Brno, 19, 13 : FARSKÝ, O., 1941: Jak lze zachránit vysečená vejce a doma vylíhlé mladé koroptve. Stráž myslivosti, Brno, 19, 16 : FELIX, J., 1964: Umělý chov koroptví. Myslivost, Praha, 1964, 2 : 66. FINDEIS, F. A., 1905: Das Rebhuhn. Wien, Verl. des Verfassers, 24 pp. GALLAGHER, J., 1976: Sexual imprinting: effects of various regimens of social experience on mate preference in Japanese Quail Coturnix coturnix japonica. Behaviour 57 : GOTTSCHALK, W., 1910: Über Aufzug und Aussetzen junger Rebhühner. Wild u. Hund 19 : HANZL, R, TEREN, Š., 1963: Poľovník - poľohospodár a jarabica. Poľnohosp. vydávat., Bratislava, 35 pp. HELFRICH, R., FILBRANDT, V., 1990: Vogel des Jahres Das Rebhuhn. Merkblatt Nr. 90/12-027, Landesbund f. Vogelschutz in Bayern e.v., Hilpoltstein, 24 pp. HELFRICH, R., FRANZ, D., 1991: Das Rebhuhn - Vogel des Jahres 91. Vogelschutz, Mag. für Arten- und Biotopschutz, Hilpoltstein, 1991, 1:4-8. HESS, E. H., PETROVICH, S. B., 1977: Imprinting. Dowden, Hutchinson, Ross, Stroudsburg, Pennsylvania. HOFFMANN, H. S., 1968: The control of distress vocalization by an imprinted stimulus. Behaviour, Leiden, 30 : JENKINS, D., 1956: Social behaviour in the partridge Perdix perdix. Thesis, Bureau of Animai Population, Oxford. JENKINS, D., 1961: Social behaviour in the partridge Perdix perdix. The Ibis, London, 103 a, 2 : , 3 pls. KLINT, I., 1978: Significance of mother and sibling experience for mating prefe-rences in the mallard (Anas platyrhynchos ). Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 47 : KOKEŠ, O., 1991: Může se stát koroptev polní opět obecnou zvěří? Myslivost, Praha, 39, 6 : 137. KOKEŠ, O., KNOBLOCH, E., 1947: Koroptev, její život, chov a lov. Praha, Nakl. Studentské knihtiskárny, 249 pp., 20 pls. KRUZIK, O., 1976: Jak je to s adoptováním koroptvích kuřátek? Myslivost, Praha, 1976, 6 : KULICH, V., 1988: Poznatky z odchovu bažantů v MS Branišovice. Myslivost, Praha, 66, 3 :

143 KŮS, E., 1983: Zoologické zahrady a ochrana přírody. Naší přírodou, Praha, 83, 12 : 1-2. LORENZ, K, 1935: Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. J. Ornithol., Berlin, 83, 2 : ; 3 : LUCAS, A., 1958: La perdrix. Son élevage. Ses maladies. Paris, Crépin-Leblond, 162 pp., 8 pl. MAJERECH, A., 1946: Výchova koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 24, 4 : MIKULA, A., 1933: Nové směry při odchovu užitkové zvěře pernaté. Stráž myslivosti, Brno, 11, 23 : MOTTL, S., 1964: Metody intenzivního chovu koroptví. Pokyny pro polodivoký a krotký chov koroptví. ÚV ČMS Praha : 52 pp. MOTTL, S. et al., 1964: Chov drobné zvěře. Praha, SZN, 336 pp. MOTTL, S., PALEČEK, J., 1978: Etologie bažanta a koroptve ve farmářských chovech. Poľovnícky zborník. Bratislava, 8 : MÜLLER, F., 1980: Wildbiologische Informationen für den Jäger. Jagd u. Hege Ausbildungsbuch III. F. Enke Verl., Stuttgart, 84 pp. NEDICI, G., 1932: Die künstliche Fasanenzucht auf natürlicher Grundlage. Paul Parey, Berlin, 83 pp. NEHYBA, F., 1935: Povídání o koroptvičkách. Stráž myslivosti, Brno, 13,12 : NICOLAI, J., 1956: Zur Biologie und Ethologie des Gimpels (Pyrrhula pyrrhula). Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 13, : NICOLAI, J., 1959: Familientradition in der Gesangentwicklung des Gimpels (Pyrrhula pyrrhula L). J. Ornithol., Berlin, 100, 1 : 39-46, 1 pl. PALEČEK, J., 1975: Etologie bažanta, koroptve a křepelky ve farmářském chovu. Závěr, zpráva etapy úkolu č. ŽV-0-4-5, VÚŽV Uhříněves, 23 pp. PECHA, M., 1985: Naše zkušenosti s odchovem bažantů s adoptivními matkami. Myslivost, Praha, 85, 5 : PECHA, M., VANČURA, V., 1988: Odchov bažantích kuřat adoptivními matkami. Metodiky pro zavádění výsledků výzkumu do zemědělské praxe, ÚVTIZ, Praha, 43 pp. PLICKA, S., 1986: Poslání a úkoly zoologických zahrad. Sbor. ref. ze semináře řešitelů úkolu SBZV č. IX-10-6/3, Filosof, fak. KU Praha. POPLAWSKI, L., 1959: Co dalej robić z wyklutymi kuropatewkami. Lowiec polski, Warszawa, 59, 12 : 4-5. POPLAWSKI, L., 1962: Kuropatwa. Warszawa, PWRiL, 119 pp, 3 pls. RAJMAN, 1942: Pro záchranu koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 20, 7 :

144 RAKUŠAN, C, 1968: Záchrana vysečených hnízd koroptví a bažantů. Metodiky pro zavádění výsledků výzkumů do praxe, sv. 5/5, Praha, ÚVTI, 24 pp. SCHUTZ, F., 1965: Sexuelle Prägung bei Anatiden. Z. Tierpsychol., Berlin, 22 : SEDLÁČEK, K., DONÁT, P., ŠŤASTNÝ, K., RANDÍK, A., HUDEC, J., VARGA, J., 1988: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR 1. Ptáci, SZN, Praha, 180 pp. SEKERA, J., 1942: Výchova osiřelých koroptviček a bažantů pomocí lichých koroptvích kohoutků. Stráž myslivosti, Brno, 20, 4 : SEKERA, J., 1945: Jak zvýšíme produktivnost u koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 23, 5 : SEKERA, J., 1956: Chov koroptví. Praha, SZN, 81 pp. SCHEIN, M. W., 1963: On the irreversibility of imprinting. Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 20 : SCHMIEDEBERG, R. von, 1896: Das Rebhuhn, seine Naturgeschichte, künstliche Aufzucht, Jagd und Fang. Paul Parey, Berlin, 108 pp. SLANÝ, J., 1947: Koroptev a orebice jako lovní ptáci. Brno, Zář, 151 pp., 8 pls. SVĚTLÍK, R, 1938: Koroptev v zajetí. Stráž myslivosti, Brno, 16, 3 : 73 SVOBODA, J., 1942: Vysečená hnízda. Stráž myslivosti, Brno, 20, 5 : SZEDERJEI, Á., SZEDERJEI, M., STUDINKA, L., 1958: Zajac, bažant, jarabica. Bratislava, SVPL, 288 pp., 3 pls. ŠVEC, R., 1947: Bažanti slepice s koroptvemi. Stráž myslivosti, Brno, 25, 5 : 88. THÜNGEN, C. E. von, 1889: Das Rebhuhn, dessen Naturgeschichte, Jagd und Hege. Tesmer, Leipzig, 125 pp. TLÁSKAL, J., 1987 a: Metodika vypouštění jednodenních bažantích kuřat do přírody s kvočnou domácí slepice. Technologické doporučení. KPP Praha -Středisko testování a šlechtění drůbeže, Loděnice u Berouna, msc. TLÁSKAL, J., 1987 b: Příprava kvočen domácích slepic pro odchov bažantích kuřat v přírodě. Myslivost, Praha, 87, 5 : 100. TLÁSKAL, J., 1988: Kvočny domácích slepic s bažantími kuřátky v přírodě. Myslivost, Praha, 66, 4 : 79. TUČEK, M., 1971: Domácí kvočna s bažantíky ve volné přírodě. Myslivost, Praha, 1971, 1 : 43. TURČEK, F. J., 1959: Ako vypúšťať kuriatka jarabic a bažantov. Poľovníctvo a rybárstvo, Bratislava, 5 : 4. VANĚK, J., 1946: Jak zvýšíme produktivnost u koroptví? Stráž myslivosti, Brno, 24, 1 : 8 144

145 VESELOVSKÝ, Z., 1964: Význam zoologických zahrad pro záchranu vymírajících a ohrožených druhů ptáků. Sbor. přednášek III. celostát., konf. Čs. ornitologické spol. v Brně 1963 : VEVERKA, K, 1952: Výchova a vypouštění bažantích a koroptvích kuřátek. Pokyny lidovým mysliveckým společnostem pro záchranu vysečených hnízd. Stráž myslivosti, Brno, 30, 6 : VLACH, J., 1951: Zvýšíme stavy koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 29, 8-9 : VLACH, J., ŠULC, F., STUDENÝ, J., 1942: Záchrana koroptví = myslivci hospodáři. Stráž myslivosti, Brno, 20, 12 : ZABLOUDIL, F., 1989: Způsoby odchovu bažantích kuřat. Myslivost, Praha, 67, 5 : 103. Adresa autora: dr. P. Pecina, CSc. Řipská PRAHA 3 145

146 146

147 Bohemia centralis 23: , 1994 ZPRÁVA O NÁLEZU NOVÉHO DRUHU MOTÝLA Lyonetia mariae sp. n. Bericht über Fund eines neunen Schmetterlinges Lyonetia mariae sp. n. Petr Záruba V roce 1982 byla nalezena na lokalitě v Mnichovicích, v okrese Praha-východ, housenkou obsazená hyponoma na listu hygrofilní rostliny Parnassia palustris (tolije bahenní). Bylo vychováno imago, které se habituálně poněkud podobalo druhu Lyonetia clerckella (podkopníček ovocný) z čeledi Lyonetiidae. Rostlina uvedeného druhu však není obsazena žádným druhem tohoto rodu motýlů a také některé morfologické i anatomické rozdíly naznačovaly, že se jedná o jiný druh. Exemplář byl s prosbou o provedení determinace předán RNDr. B. STARÉMU, který jej po čase vrátil s tím, že se s největší pravděpodobností jedná o nový, dosud nepopsaný druh. Později bylo potvrzeno, že tento druh skutečně nebyl dosud popsán. Lokalitou tohoto druhu je asi 0,5 ha velká, podmáčená luční enkláva, těsně přiléhající k potoku. Jedná se o část většího, neobhospodařovaného lučního komplexu. Porost na lokalitě je tvořen vlhkomilnými rostlinami - kromě Parnassia palustris zde roste Polygonum bistorta (rdesno hadí kořen), Sanguisorba officinalis (krvavec toten), Pinguicula vulgaris (tučnice obecná), Carex spp. (ostřice) a další. Lokalita se nalézá ve výšce 382 m n. m. V roce 1986 byl na lokalitě proveden průzkum a na 12 z 23 rostlin Parnassia palustris byly nalezeny obsazené hyponomy, z nichž pět bylo odebráno za účelem vychování imag. Vychována byla čtyři imaga v poměru 3 samci a 1 samice, jedna housenka uhynula. 147

148 1. imago 2. vajíčko 3. housenka 4. kukla 5. nervatura křídel 6. samicí kopulační orgán, a) corpus bursae 7. tibia s ostruhami 8. samicí kopulační orgán, a) penis 9. stonkový list Parnassia palustris s hyponomou 148

149 Nově zjištěný druh náleží do rodu Lyonetia (podkopníček) z čeledi Lyonetiidae (podkopníčkovití). Tato čeleď je na našem území zastoupena 11 druhy, zařazenými do čtyř rodů. Rod Lyonetia je u nás zastoupen druhy L. clerckella (p. ovocný), L. prunifoliella (p. švestkový) a L. ledi (p. rojovníkový). Novému druhu bylo dáno věnovací druhové jméno Lyonetia mariae (původně zamýšlené jméno Lyonetia mnichovicensis bylo na základě doporučení změněno). České jméno bylo druhu dáno podle rodové příslušnosti a živné rostliny - podkopníček tolijový. Jedná se o monofágní, monovoltinní, hygrofilní druh, troficky vázaný na výše uvedenou živnou rostlinu. S ohledem na současné znalosti o rozšíření druhu nelze spolehlivě určit zoogeografické rozšíření (může se jednat o endemit středních Čech). Je vázán na biotopovou formaci bažin. Druh je morfologicky i anatomicky velmi blízký druhu Lyonetia clerckella. Hlava nově zjištěného druhu je pokryta chomáčem bílých šupinek. Tykadla jsou zbarvena bíle, pouze bazální článek (scapus) je tmavošedý. Hruď je zbarvena bíle. Nese dva páry křídel a tři páry nohou. Třetí pár nohou nese na tibiích dva páry ostruh. První pár ostruh má jednu ostruhu o polovinu kratší, než druhou. Druhý pár ostruh je o polovinu kratší, než menší ostruha prvého páru. Na jedné z ostruh druhého páru je shluk černých chloupků, tvořících prstenec okolo bazální části této ostruhy. Délkou ostruh a černým prstencem se druh liší od ostatních příbuzných druhů. Rozpětí křídel je 7-8 mm. Základní zbarvení křídel prvého páru je bělavé, skvrnka ve špičce křídla a z ní vyrůstající skupinka dlouhých, křídlo přesahujících šupinek, jsou černé. Ostatní skvrny na křídlech prvního páru jsou světle hnědé. Křídla druhého páru jsou tmavošedá a bez kresby. Třásně prvého i druhého páru křídel jsou světle šedé a s výjimkou jediného tmavého pruhu na třásních prvého páru křídel na nich není žádná kresba, čímž se také liší od dalších druhů rodu. Ve zbarvení křídel není rozdíl mezi samcem a samicí. Křídelní nervatura je stejná, jako u ostatních druhů rodu. Na křídlech prvého páru jsou přítomny žilky sc, Rl - R3, R4 splývající s R5, M1, M3 splývající s Cu1, Cu2, pcu, A1 a A2. Na křídlech druhého páru jsou vyvinuty žilky sc splývající s R1, R2 splývající s R3, R4 a s R5, Cu2 a A1. Zadeček je zbarven bíle s úzkým černým pruhem na svrchní straně. Genitální orgány samce i samice se podobají orgánům druhu L. clerckella. Samčí genitálie se liší především tvarem penisu, který je u L. mariae delší a jeho aedeagus je užší, než u příbuzných druhů. Navíc nemá kyjovitý tvar, jako u příbuzných druhů. Samičí genitální orgán se liší od orgánů příbuzných druhů především tvarem corpus bursae. Vajíčko je bílé a hladké, jeho stadium trvá čtyři týdny a období jeho výskytu spadá do měsíce června. Housenka je běložlutá a má dobře vyvinuté nohy i panožky. Vyvíjí se v hyponomě na stonkovém listu živné rostliny. Hyponoma je vláskovitá a postupně se rozšiřuje. Housenka postupuje od vrcholu listu k jeho zadnímu okraji, obrací se zpět a asi ve třetině délky listu se obrací zpět a směřuje ke stonku. Dospělá 149

150 housenka je dlouhá 5 až 6 mm. Zpočátku se.živí tekutým obsahem buněk, které natrhává pomocí mandibul. Stadium housenky trvá šest týdnů a období výskytu tohoto stadia spadá do měsíce července a prvé poloviny srpna. Housenky byly dosud zjištěny pouze v přisedlých listech na květním stonku. Kukla je zbarvena tmavohnědě, má na hlavě specifický výrůstek a leží ve vypředeném lůžku na konci hyponomy. Hibernuje a její stadium trvá osm měsíců. Období, výskytu tohoto stadia je druhá polovina srpna až konec dubna. Imago se vyskytuje v průběhu měsíce května. Nález tohoto druhu dokazuje, že znalosti o fauně naší republiky máme dosud neúplné a že neuváženým zásahem do krajiny můžeme ohrozit druhy, o jejichž existenci dosud nemáme ponětí. Zusammenfassung Im Jahr 1982 wurde im Gebiet in Mnichovice eine Raupe auf Pflanze Parnassia palustris gefunden. Es wurde Imago erzogen, dass später als neue Art beschrieben wurde. Die Art ist morfologisch und anatomisch ähnlich wie Lyonetia clerckella. Es handelt sich um feuchtliebende Art durch Nahrung gebunden auf Pflanze Parnassia palustris. Adresa autora: Petr Záruba Český ústav ochrany přírody Kališnická Praha 3 150

151 Bohemia centralis 23: , 1994 SLUNÉČKO ČTYŘSKVRNNÉ Exochomus quadripustulatus V RŮZNÝCH BIOCENÓZÁCH The four-spotted ladybird (Exochomus quadripustulatus) in various biocenose Antonín Příhoda Ve sborníku Bohemia centralis 15 (1986) byl otištěn příspěvek Hynutí borůvek na Kokořínsku i v jiných imisních oblastech, kde byla zmínka o významu slunéčka čtyřskvrnného - Exochomus quadripustulatus pro redukci červců štítenek, kteří se přemnožují v imisních oblastech, usnadňují druhotné houbové nákazy a konečným následkem je hynutí např. borůvek, jalovců i jiných dřevin. Hlavním přirozeným regulátorem štítenek ve zdravých biocenózách je droboučký vnitřní cizopasník pukličník Aphytis mytilaspidis z čeledi mšicovníkovitých - Aphelinidae patřící do blanokřídlého hmyzu. V imisních oblastech se však už neuplatňuje a štítenky se přemnožují na různých dřevinách, takže někde zcela pokrývají kůru mnoha dřevin. Dalším přirozeným nepřítelem štítenek, ale i jiných červců, mšic i některých mandelinek je uvedené slunéčko, s kterým jsme se setkali při výjezdním pracovním zasedání Českého ústavu ochrany přírody dne 28. IV v Českém krasu poblíž Aksamitovy brány, kde ve velkém počtu vydatně požíralo drobounké vlnaté červce na kůře jasanu, nejspíše červce jasanového - Pseudochermes fraxini. V imisních oblastech, např. v Českém střehodoří, jsou jasany napadeny ve velkém množství štítenkami, popřípadě několika dalšími druhy červců, po kterých následuje celá sukcese houbových nákaz, napadení dalšími druhy hmyzu, (především kůrovcovitými brouky rodu Hylesinus (Lesperesinus), z jejichž požerků se šíří další houbové nákazy dřevem vyvolávající několik typů tzv. tracheomykóz projevujících se prosycháním korun až hynutím celých stromů. Český kras zatím, není postižen v takovém měřítku jako České středohoří a slunéčko čtyřskvrnné je nejen přirozeným regulátorem proti přemnožení 151

152 červců a mšic, ale i ukazatelem lepšího stavu nejen přirozených, ale i člověkem pozměněných biocenóz. Vynikající monografie slunéček po všech stránkách od I. HODKA vyšla u nás v angličtině v roce 1973 v nakladatelství Academia v Praze. Shrnuje nejen poznatky novější světové literatury, ale i množství vlastních pozorování. Slunéčko čtyřskvrnné je pravidelným obyvatelem několika typů přirozených, pozměněných i umělých biocenóz. Jsou to např. jehličnaté lesy, především porosty starších borovic, kde se slunéčko živí především mšicemi v korunách stromů (denně spotřebuje asi 30 mšic). V Německu u Tharandtu ve smrčině staré 110 let z fauny brouků bylo asi 3 % tohoto slunéčka. V opadavých lesích stepní zóny na Ukrajině patřilo toto slunéčko k nejhojnějším druhům. Tomuto typu biocenóz se podobají i suché lesy Českého krasu doplněné člověkem o borovici černou, která dobře vyhovuje uvedenému slunéčku jak potravní složkou mšic, tak k přezimování v štěrbinách hrubé borky. V Německu, Nizozemí a na Ukrajině patří toto slunéčko k obyvatelům ovocných sadů a plantáží, především jabloňových, kde je velmi užitečné hubením mšic i červců. Může se však živit i vajíčky a kuklami některých mandelinek, např. mandelinky olšové - Melasoma aenea. Slunéčka přezimují buď v hrabance, nebo v štěrbinách hrubé borky stromů, zvláště borovic. Druhý případ je pro ně příznivější, neboť v hrabance ve vlhčích podmínkách mohou být napadeny některými mikroskopickými houbami cizopasícími na hmyzu. Např. v Klánovickém lese u Prahy byla smrková tyčkovina, kde v hrabance během zimy pohynul houbovými nákazami prakticky všechen větší hmyz, ať už to byly vosy, škvoři, kovaříci či slunéčka. Bez zimního krytu až 90 % těchto slunéček hyne. K přirozeným nepřátelům slunéčka čtyřskvrnného patří moucha kuklice Degeeria luctuosa, ale asi bez většího uplatnění. J. Roubal, jehož jedinečný trojdílný katalog brouků karpatské oblasti s množstvím ekologických údajů z vlastních pozorování není patřičně oceněn a využíván, uvádí o tomto slunéčku, že bylo velmi obecné po celém území, na keřích a stromech, např. hojně na borovicích, hlozích, ovocných stromech i na jalovcích. Přezimuje v štěrbinách a pod korou i mechem stromů. U Banské Bystrice vylézala za teplých dnů už koncem února na keře jalovce, kde docházelo už i ke kopulaci. Tento snadno poznatelný brouk, užitečný nejen z hospodářského hlediska člověka, ale i po stránce ekologické jako přirozený regulátor mnoha druhů hmyzu v několika typech biocenóz, by si proto zasloužil sledovat v chráněných územích. Souhrn V oblastech poškozovaných imisemi (např. v Českém středohoří) se přemnožují drobní červci, kteří tam ztratili své přirozené nepřátele. Na jasanech je to např. Pseudochermes fraxini. Ve zdravých, přirozených i člověkem změněných či uměle vytvořených biocenózách omezuje množení červců slunéčko Exochomus quadripustulatus, které je ukazatelem dobrých ekologických vztahů. V Českém krasu bylo pozorováno ve větším 152

153 množství na jasanech napadených červcem 28. IV Slunéčka přezimují v štěrbinách kůry starých borovic a mšice žijící v jejich korunách jim poskytují stálý zdroj potravy. Summary In the regions damaged by immissions (e.g. in the České Středohoří Mountains), an overreproduction of small scale insects, which have lost their natural enemies, sets in. On the ash trees it is e.g. Pseudochermes fraxini. In the well-balanced biocenoses, both in the natural and in the changed or artificially established by man, the reproduction of scales is hampered by the ladybidr species Exochomus quadripustulatus, which represents an indicator of good ecological relations. In the Bohemian Karst it was observed rather abundantly on the ash trees infested with scales on 28 April, The ladybirds hibernate in the bark crevices of old pine trees, and the aphids living in the crowns of these trees serve as a permanent food supply for them. Adresa autora: Doc. ing. Antonín Příhoda Tuchoměřice

154 154

155 Bohemia centralis 23: , 1994 PLÁNY PÉČE O ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ A PŘÍKLADY JEJICH REALIZACE V CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH KOPEČ A SPRAŠOVÁ ROKLE U ZEMĚCH V OKRESE MĚLNÍK The scheme of care and examples of their use in the protected areas Kopeč and Sprašová rokle u Zeměch district of Mělník Ladislav Pořízek - Marie Pivničková Vydáním nového zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, získaly orgány ochrany přírody řadu možností realizovat prakticky ochranářské aktivity, které předcházejícím zákonem č. 40/1956 Sb. nebyly legislativně pokryty. Jednou z uzákoněných povinností orgánů ochrany přírody je péče o zvláště chráněná území podle plánů péče ve smyslu $ 38 zákona č. 114/92 Sb. Plány péče obsahují pokyny pro hospodaření v chráněném území ve stanoveném období, usměrňují přirozený vývoj a hospodářské činnosti člověka. Plán péče by měl obsahovat návod, jak minimalizovat nepříznivé vlivy z okolí, aby byla zachována vývojová stadia živočišných či rostlinných společenstev chráněného fenoménu, krajinářské hodnoty nebo objekty neživé přírody. Předmětem plánu péče je však také návrh na případné ukončení nebo omezení činností, které více či méně chráněné území poškozují. Jsou to kupř. černé skládky, nežádoucí objekty, průsaky škodlivých látek, pokles hladiny podzemní vody atd. Plán péče by měl také zohlednit návrh a směr vědecko-výzkumného využití území, navrhnout technické vybavení chráněného území, jako je značení úředními tabulemi, informačními panely, navrhnout úpravu či opravu přístupových komunikací, zábradlí, vyhlídek atd. Velmi důležitým bodem plánu péče jsou data o historii území, včetně historických map. Pomáhají zpracovateli plánu péče rekonstruovat stav území v minulosti, způsob hospodaření, kultury pozemku, lokalizaci vodotečí atd. V zásadě každý plán péče by měl tomuto bodu věnovat dostatečný prostor, měly by se v něm objevit 155

156 všechny registrované činnosti, ať už ovlivňovaly vývoj chráněného fenoménu příznivě či nepříznivě. Pro chráněná území, která leží na lesním půdním fondu, jsou plány péče příslušnými orgány ochrany přírody předávány zpracovateli lesního hospodářského plánu, a to tři měsíce před základním šetřením, vedoucím k návrhu zpracování lesního hospodářského plánu. Metodické vedení zpracování plánů péče zajišťuje český ústav ochrany přírody, schvalování přísluší pro maloplošná chráněná území národní kategorie (národní přírodní rezervace, národní přírodní památka) ministerstvu životního prostředí, pro přírodní rezervace a přírodní památky okresním úřadům a v CHKO jejich správám. Plány péče jsou zpracovávány zpravidla na období deseti let. Podmínkou jejich platnosti je předchozí projednání se všemi vlastníky a nájemci pozemků a příslušnými orgány státní správy. Plány péče jsou využívány i pro jiné druhy plánovací dokumentace, jako jsou lesní hospodářské plány, územně plánovací dokumentace atd. Po schválení plánu péče následuje jeho plnění. V současné době se orgány ochrany přírody setkávají v praxi při přípravě a realizaci péče o území s řadou malých a velkých překážek, zvláště pak při identifikaci pozemků a jejich vlastníků (viz. probíhající restituce) v zápisu katastru nemovitostí, při identifikaci hranic chráněného území, zajišťování finančních prostředků na realizaci plánu péče, zajišťování kvalitních a erudovaných firem či soukromníků. Realizace plánů péče v chráněných územích ve smyslu nového zákona je poměrně novou aktivitou orgánů ochrany přírody. Rádi bychom proto čtenáře seznámili s průběhem a zajišťováním plánů péče v přírodní rezervaci Kopeč a přírodní památce Sprašová rokle u Zeměch na okrese Mělník. V obou územích se asanovaly dřeviny, přirozený nálet i dřeviny vysazené. Přírodní rezervace Kopeč se nachází v těsné blízkosti stejnojmenné obce, ležící severovýchodně od Odolena Vody. Rozloha chráněného území je 2,02 ha. Území tvoří třetihorní čedičové pahorky Dlouhého vrchu a Homolky, lemované na úbočích algonkickými spility a křídovými sedimenty. Předmětem ochrany jsou teplomilná společenstva skalních výchozů a teplomilných trávníků s výskytem kostřavy walliské (Festuca valesiaca), hlaváčku jarního (Adonanthe vernalis), dvojštítku měnlivého (Biscutella varia), kozince rakouského (Astragalus austriacus), kavylu vláskovitého (Stipa capillata), ostřice nízké (Carex humilis) a dalších druhů. Výraznou rostlinou, která v chráněném území roste na rozpadajících se čedičových výchozech a která byla vlastně motivem vyhlášení v roce 1947 je lipnice bádenská (Poa badensis). Je to vzácný druh naší květeny, roste v českých zemích ještě v Českém krasu, na Pálavě a v blízkém okolí Štramberka. Z živočichů je zde vzácný výskyt pavouků (Pardosa bifasciata, Trochosa robusta), ploštic (Polymerus asperulae, Placochilus seladonicus), plže Oxychilus villae, kobylky Metrioptera bicolor atd. Přírodní rezervace Kopeč byla výrazně poškozena výsadbou dřevin v roce 1956 v rámci úkolu Kultivace máloplodných půd", řešeného tehdejší ČSAZV. Na 156

157 Obr. č. 1 Přírodní památka Sprašová rokle u Zeměch před asanačním zásahem. Obr. č. 2 Přírodní památka Sprašová rokle po asanačním zásahu. 157

158 Obr. č. 3 Přírodní rezervace Kopeč před asanačním zásahem. Obr. č. 4 Přírodní rezervace Kopeč po asanačním zásahu. 158