Lucie Cviklová: Advancement of Human Rights of LGBT Minority

Transkript

1 Lucie Cviklová: Advancement of Human Rights of LGBT Minority Advancement of Human Rights for LGBT Minority through the Perspective of International Human Rights Law Saarbrücken, Lambert Academic Publishing s. Přestože recenzovanou monografii z pera Lucie Cviklové, která obsahuje tři symetrické části, lze charakterizovat jako mezioborovou studii zohledňující mezinárodní historické, právní a filosofické poznatky týkající se postupného prosazování práv LGBT menšiny, následující úvaha je věnována především jejím filosofickým aspektům. Lucie Cviklová zakládá filosofický rozměr studie především na zhodnocení a vyzdvižení přínosu myšlenkového odkazu francouzského filosofa Michela Foucaulta a současné americké feministické myslitelky Judith Butlerové. Foucault, považovaný za významného teoretika dějin sexuality, uvedl do diskuse nejen pojem sexuálního odříkání, ale i problematiku homosexuality. Ještě než přistoupí k podrobnější analýze Foucaultových myšlenek, zdůrazňuje autorka studie jeho stanovisko, že morální úvahy týkající se sexuality byly určeny hierarchickým vztahem mezi pohlavími v tom smyslu, že morální systém byl vytvářen výlučně svobodnými

2 Recenze muži na úkor dětí, žen a otroků. Jinak řečeno, symbolické univerzum systému tak neurčovalo pole chování a platná pravidla stejně z mužské a ženské perspektivy, ale v procesu tvorby vztahů mezi oběma pohlavími bylo výlučně založeno na mužském pojetí morálky. Foucault dále vyzdvihuje historickou podmíněnost interpretace homosexuality; její širokou společenskou akceptaci v dobách antiky, vývoj od trestních postihů za homosexuální jednání k pojímání homosexuality jako choroby a především vznik kategorie homosexuála koncem devatenáctého století. Až do minulého století bylo pohlíženo na homosexuální chování jako na více či méně nahodilý akt, který byl buď v souladu s očekáváním společnosti (homosexuální pedagogika ve starověku, apod.), nebo za něj naopak následovaly tresty ( sodomie ve středověku), ale v žádném případě neurčoval identitu lidské osoby jako takové. Ani nástup křesťanství neznamenal podle Foucaulta významnou proměnu vztahu lidských subjektů k jejich sexualitě, přinesl spíše zavedení nových pravidel v oblasti sexuálního chování. Konkrétněji: postupně byla ustavena nová vazba mezi sexuálním projevem a subjektivitou, ve které ustupovala potřeba kontrolovat sám sebe a spíše byla zdůrazňována potřeba objevování pravdy prostřednictvím diagnostikování a reflexe sebe sama jako sexuální bytosti. Křesťanské pojetí závislosti mezi sexualitou, subjektivitou a pravdou začalo postupem doby sehrávat stále větší úlohu také ve světském životě, přičemž mělo stále významnější vliv nejen na utváření subjektu, ale i na vědecké metody zkoumání této problematiky výstižným příkladem je praxe psychoanalýzy úzce spojená s procesy zpovídání se. A tak zatímco ve středověku byl lidský subjekt mající sexuální styk s osobou stejného pohlaví považován za člověka se sexuální úchylkou, moderní společnosti přistoupily ke kategorizaci a klasifikaci perverzních lidí. Teprve začátkem dvacátého století se homosexuál ve vědeckém pojetí vznikající sexuologie stává zvláštním typem člověka, jenž je homosexualitou určen ve všech oblastech svého života, a homosexualita se tak stává základním prvkem jeho identity. Trestní postih za sodomii byl v tomto pojetí nahrazen pohledem medicíny (homosexualita jako nemoc), přičemž patologií se v něm stává nejen homosexuální chování, ale podle převažujícího názoru je touto patologií prostoupen i homosexuál jako člověk. Homosexualitu v tomto pojetí Foucault vidí nikoli jako objevenou identitu, ale jako uměle konstruovanou kategorii. Cviklová ovšem zdůrazňuje, že Foucault sice vymezil základní rámec zkoumání homosexuality, nicméně se zabýval pouze homosexualitou mužskou a lesbické vztahy vesměs opomíjel; nezabýval se příliš ženami jako takovými s výjimkou role žen v antice. Z tohoto důvodu si autorka zvolila ke srovnání s ním Judith Butlerovou, jejíž teoretická perspektiva se naopak soustřeďuje především na konceptualizaci homosexuality ženské. Lucie Cviklová oceňuje přínos této feministické badatelky, zejména pak její kritický přístup k různým proudům feministické teorie usilujícím o konstruování genderové identity a subjektu, který by měl být lingvi-

3 Filosofický časopis / sticky a politicky reprezentován; zdůrazňuje rozpor mezi pohlavím jako biologickou kategorii na straně jedné a genderu coby kulturní konstrukce na straně druhé. Butlerová totiž rozpracovává výše uvedenou Foucaultovu argumentaci na základě předpokladu, že skutečná, pravdivá nebo originální sexuální identita je iluzí a že pohlaví je pouze jednou komponentou mocenských mechanismů. Dále zdůrazňuje, že koncepce otcovství je považována za výchozí princip určující feminitu a pojem mateřství v důsledku tohoto asymetrického pojetí jsou i koncepce mužství a ženství jenom výsledkem diskursivních praktik. Lucie Cviklová oceňuje i teze Judith Butlerové, podle kterých jsou genderové role performovány, mužské i ženské role jsou kontingentní a kategorie muž a žena by se měly stát předmětem nové interpretace prostřednictvím rozvíjení pojmového aparátu rozpracovaného Claudem Lévi-Straussem, Joan Rivierovou a Sigmundem Freudem. Butlerová považuje heterosexuální melancholii za důsledek stabilních genderových identit, a proto usiluje o překonání dichotomie mužství a ženství. Odmítání subjektů s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací ze strany majoritní společnosti pak vysvětluje tím, že tělo je ovlivněno důsledky zákazů vyplývajících z heterosexuálních hranic. Cviklová ve své studii v souladu s Butlerovou zcela zavrhuje biologickou určenost genderu a tvrdí, že gender je jen nacvičován a vykonáván. Je proto podle ní zcela nezbytné opustit binární vymezení subjektu a objektu, včetně emancipačních snah spojených s touto dichotomií, i feministické snahy ustavit společnou identitu žen. Naopak je třeba usilovat o ustavení takového subjektu, který by byl utvářen opakováním a na základě takzvané praxe signifikace. Za cennou v této souvislosti považuje Lucie Cviklová zejména kritickou pozornost, kterou Butlerová věnuje řádům pohlaví a rodu čili heterosexuálnímu matrixu; tyto řády a matrixy jsou založeny na pohlaví mužském, rodu maskulinním a sexuální orientaci heterosexuální (aktivní) na straně jedné a pohlaví ženském, rodu femininním a sexuální orientaci heterosexuální (pasivní) na straně druhé, přičemž jakékoli odchylky od těchto dvojích polarit jsou buď považovány za patologické, či ještě častěji jsou diskursivně opomíjené a neviditelné. Autorka studie souhlasí s Judith Butlerovou také v náhledu, že tento pevně daný matrix překrucuje podobnosti a rozdíly jak mezi muži a ženami, tak mezi jednotlivými muži a jednotlivými ženami; současně generuje mechanismy, jejichž důsledkem je rodová nerovnost a znehodnocení ženství. Předepsané rody vznikají podle Butlerové až v průběhu života na základě opakujících se činností (performancí), které si jedinci osvojují v průběhu socializace; nevycházejí z biologického pohlaví a nejsou dané již při narození. Heterosexuální matrix a role v něm jsou rovněž velmi výrazně upevňovány ustáleným jazykem, jímž o těchto kategoriích mluvíme a píšeme. Tyto pevné kategorie je tak třeba podrývat takzvanými subverzivními akty, to jest rozmělňováním a překrucováním těchto souborů vlastností a chování (jako příklad lze uvést např. butch lesby nebo transvestity).

4 Recenze Právní dimenzi studie Lucie Cviklové charakterizuje popis postupných proměn právního řádu ve vztahu k mužské a ženské homosexualitě v euroamerické oblasti, vlivu křesťanských misí na zákonodárství jiných kultur (zakazujících např. homosexuální praxe japonských samurajů), stejně tak jako přetrvávající trestnosti homosexuality v islámských státech. Lucie Cviklová poukazuje na to, že podle současných islámských zákonů je homosexualita trestným činem, přičemž trestem za tento zločin může být pokuta, mučení či trest smrti. Základem tohoto kritického přístupu k homosexualitě v islámském právním diskursu je buď Korán, nebo Hadits (prorokova přísloví); na rozdíl od explicitních požadavků trestání mužské homosexuality však existuje jenom několik zmínek o trestání homosexuality ženské a nejčastějším typem trestu žen je zbičování. Autorka studie zdůrazňuje také skutečnost, že tyto tresty jsou odsuzovány přívrženci právního univerzalismu plédujícími pro rozšiřování práv LGBT menšiny prostřednictvím lidskoprávních opatření na straně jedné a obhajovány zastánci kulturního pluralismu trvajícími na autonomním fungování lokálních kulturních vzorců na straně druhé. Historickou dimenzi eseje představuje vývojová perspektiva, na základě které Lucie Cviklová srovnává vybrané souvislosti mezi náboženskými systémy v různých kulturních a společenských okruzích na straně jedné s různými přístupy k homosexualitě či jejímu vysvětlování na straně druhé. Starověcí Egypťané, Řekové a Římané nechápali homosexualitu v biologickém slova smyslu, považovali ji spíše za potenciální prostředek spirituálního svazku mezi dvěma partnery stejného pohlaví. Na rozdíl od tohoto přístupu židovské, křesťanské a muslimské náboženství považují homosexualitu za hřích, a tak zatímco v důsledku postupné odluky státu od církve docházelo a dochází především v euroatlantické oblasti k postupnému uznání LGBT menšiny, v dalších částech světa je i dnes homosexualita často trestána. Největším přínosem studie Lucie Cviklové je podle mého názoru analýza a syntéza dosavadních filosofických, historických a právních poznatků týkajících se diskriminace a prosazování práv LGBT menšiny. Autorka studie také prokázala schopnost orientovat se v různých proudech mezioborového a dnes už rozsáhlého feministického bádání a vyzdvihnout argumentaci vztahující se k filosofickým aspektům odlišnosti mužské a ženské homosexuality. Za stinnou stránkou tohoto metodologického přístupu je však třeba do určité míry považovat přehlížení vlivu autonomie lokálních kultur na utváření identity LGBT menšiny na straně jedné, stejně jako jejího objektivního postavení ve společenských strukturách na straně druhé. Z tohoto důvodu se domnívám, že by Lucie Cviklová ve svém dalším bádání mohla zaměřit pozornost i na uchopení problematiky specifik postavení LGBT menšin v našich poměrech, což je problematika, která už byla částečně rozpracována některými českými autor kami a autory. Patří k nim například Jan Seidl a jeho spolupracovníci, kteří se zabývají emancipací homosexuality v českých zemích od roku

5 Filosofický časopis / 1867 do současnosti. Neméně významným je i badatelský tým zastávající kulturologické stanovisko a soustřeďující se okolo profesora Martina C. Putny (Lukáš Motyčka, Michal Čuřín, Milena Bartlová a řada dalších), který usiluje o zmapování projevů a vlivů homosexuality nejenom v českém myšlení, ale i v české kultuře, tj. v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu (jedná se o relevantní informace o formování novodobé homosexuální identity, v homosexuální komunitě považované za kanonické). Pavla Stěhulová