Životní styl a sociální třídy v ČR

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Dizertační práce Životní styl a sociální třídy v ČR autor: PhDr. Jiří Šafr školitel: Doc. Milan Tuček, CSc. březen 2008

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto doktorskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 8. března

3 Obsah 1. Úvodní vymezení problému Individualizace a homologie kulturní spotřeby v české společnosti Předmět studia a cíle práce Stav poznání v české sociologii - kulturní diferenciace a sociální stratifikace Zázemí a průběžné výsledky práce Rozvrh textu Teorie a výzkumná agenda kulturní diferenciace a stratifikace Kulturní rozměr sociálních nerovností Konvenční a alternativní přístupy v empirickém studiu kulturní diferenciace a sociální stratifikace Koncept symbolických hranic Konceptualizace životního stylu Přístupy ke zkoumání kulturní diferenciace a stratifikace uplatňované v české sociologii Teorie kulturní participace a recepce umění Podmíněnost estetických soudů. Proč máme odlišný vkus? Kulturní kapitál konceptualizace a typologie efektů Sociologické rozlišení vysoké a nízké kultury Teoretické modely vztahu kultury a sociální stratifikace: homologie, individualizace a kulturní všežroutství Kulturní všekonzumenti vs. vyhranění (Omnivore-univore) Uplatněné konceptuální schéma diferenciace životního stylu Nástin vývoje sociální struktury a životního stylu po roce Třídní struktura dle EGP v letech 1993, 1999 a Multidimenzionální status v letech 1993, 1999 a Proměny způsobu trávení volného času v letech 1993, 1999 a Homologie sociální třídy a vysoko-kulturního kapitálu v letech 1991, 1999 a Použitá data a koncept sociální třídy

4 4.1 Sociální třída ABCDE klasifikace statusu domácnosti Dimenze a indikátory životního stylu Cíle analýz a hypotézy Vysoká kultura, masová/nízká kultura, elegance v oblékání a zdravý způsob života Vysoká kultura Masová/nízká kultura Elegance v oblékání Zdravý způsob života Okázalá spotřeba a kultura materiální nezbytnosti Význam okázalé spotřeby a soutěživý instinkt Dávají Češi rádi na odiv své bohatství? Indikátory okázalé spotřeby a kultury materiální nezbytnosti Okázalá spotřeba Kultura materiální nezbytnosti Životní styl a sociální třída celkové zhodnocení Zhodnocení modelu homologie a individualizace Sociální prostor životních stylů Sociální zakotvení kulturních všežroutů mediálních témat Operacionalizace kulturního všežroutství zájem o mediální témata Shrnutí, diskuse a závěry Zjištění analýz Diskuse kulturní aktivity a vkus, spotřební preference Diskuse model kulturního všežroutství Závěr dualita procesu kulturní homologie a individualizace Reference Přílohy English Résumé

5 Abstrakt Studie se zabývá dvěma tématy týkajícími se diferenciace životních stylů, kulturní spotřeby a sociální stratifikace. První představuje hypotézu, podle které se v České republice sociální třídy vyznačují rozdílnými životními způsoby, druhým je sociální zakotvenost kulturního všežroutství. Úvodní část shrnuje teoretické koncepty a výzkumnou agendu kulturní diferenciace a stratifikace. Představeny jsou tři teoretické modely vztahu třídy a kultury, homologický, postmoderně individualistický a kulturně omnivorní (kulturní všežravosti). V druhé části nejprve ověřuji hypotézu o postupném nárůstu třídní homologie od začátku 90. let do současnosti (data 1993, 1999, 2006). Dále provádím analýzu dat z výzkumu Market & Media & Lifestyle TGI 2004 (MEDIAN s.r.o.). Regresní analýzy jsou provedeny na souboru domácností úplných rodin, odděleně pro hlavy domácnosti a ostatní, za účelem posouzení vlivu rodinného třídního milieu. Podrobněji analyzuji homologii tříd a životních stylů v šesti dimenzích: vkus a aktivity svázané s vysokou kulturou, masová/nízká kultura, elegance odívání a zdravý způsob života. Až na zdravý způsob života strukturovaný především vzděláním a příjmem jsou zbylé oblasti životního stylu hierarchicky vázány také na sociální třídu (Socioekonomická klasifikace ABCDE dle postavení hlavy domácnosti). Silný vliv mají i jiné faktory, zejména pohlaví, věk a velkoměsto. Hranice kulturní diference prochází mezi třídami A, B, C a nižšími třídami D, E. V rámci analýzy třídní homologie věnuji dále zvláštní pozornost podmíněnosti okázalé spotřeby a jejího protipólu kultury materiální nezbytnosti. Na závěr zkoumám (na celém souboru dospělé populace) sociální strukturaci kulturní všežravosti v obecném zájmu o mediální témata. Všežrouti témat pocházejí častěji z vyšších statusových skupin indikovaných vzděláním a příjmem, vliv sociální třídy je ale při kontrole ostatních znaků slabý. Vazby kulturní spotřeby a životního stylu na vertikální sociální postavení (status, třída) jsou v ČR přítomny, proto postmoderní teorii stratifikace nelze považovat za model schopný věrohodně vysvětlit českou sociální strukturu. Kulturní spotřeba je strukturována zejména individuálními statusovými charakteristikami (vzdělání a příjem), vliv sociální třídy ale nelze opominout. Klíčová slova životní styl, sociální třídy, kulturní spotřeba, kulturní všežravost, vysoká kultura, masová/nízká kultura, zdravý způsob života, okázalá spotřeba, kultura materiální nezbytnosti 5

6 Abstract In this paper, I address two associated issues concerning differentiation of cultural consumption, lifestyle and stratification: first, I examine the hypothesis assuming that social classes in the Czech Republic are associated with distinct lifestyles, and second, I look at the social patterning of cultural omnivorousness. In the introductory part, I review cultural consumption and lifestyle theories along with the research agenda related to social stratification. Three theoretical models of class and culture, homology, post-modern individualisation and 'cultural omnivorousness' are introduced. In the second part, using first data from years 1993, 1999 and 2006 I assess the general hypothesis of ongoing class homology. Second I analyse the dataset Market & Media & Lifestyle TGI 2004 (MEDIAN s.r.o.), I deal with six dimensions of lifestyle: highbrow cultural tastes/activities, mass/lowbrow cultural taste, elegance in dressing and healthy lifestyle. Further, the author focuses on the question whether conspicuous consumption and its antipole taste of necessity differs among social classes. The regression analyses are performed on subsets of complete family households, separately for household heads (the class position is derived from their own profession) and others (the class position is derived form their household head) to assess an effect of family class milieu. The hierarchical association between social class (ABCDE Social Grades based on household position) together with education and household income on the one hand and lifestyle on the other is clearly present in the domain of highbrow cultural tastes/activities, mass/lowbrow cultural taste, conspicuous consumption and taste of necessity but not in the case of healthy lifestyle which is primarily differentiated by education. However, other factors, namely gender, age, and a city as a place of residence, also have a strong impact. The boundary of cultural difference passes between the classes A, B, C and the lower classes D, E. In addition, an examination is made of cultural omnivorousness in the area of a general interest in topics of an informative and entertaining character in the media. Omnivores are more likely to be present in higher status groups defined by education credentials and household income, but the direct effect of social class, with other characteristics controlled for, is tenuous. Generally, cultural consumption and lifestyle is linked to vertical social standing. Consequently, it seems too soon to refer to post-modern stratification theory, with its emphasis on weakened cultural hierarchies and their eroded ties to social class, to clarify the Czech social structure. Keywords lifestyle, social class, cultural consumption, cultural omnivorousness, highbrow culture, mass/lowbrow cultural taste, elegance in dressing, healthy lifestyle, conspicuous consumption, culture of necessity 6

7 1. Úvodní vymezení problému 1.1 Individualizace a homologie kulturní spotřeby v české společnosti V České republice můžeme být v post-transformačním období svědky dvou na první pohled protichůdných procesů. První představuje trend směrem k pluralizaci a emancipaci spotřebního vkusu a chování doprovázený kulturní individualizací. Přispívají k němu změny spojené s postindustrializací, evropskou integrací a zejména globalizací. Na počátku 90. let tzv. postmoderní teorie stratifikace v této souvislosti postulovala pro vyspělé společnosti postupné rozostřování hierarchií, některými sociology popisované jako zánik tříd ve smyslu sociálních entit [např. Pakulski, Waters 1996]. Na druhé straně je sociální a kulturní pluralita narušována nejen v důsledku rozevírajících se nůžek sociálních nerovností vzniklých v postsocialistické transformaci, ale právě i díky zrychleným globalizačním tlakům vytvářejícím rizika, která jsou v populaci nerovnoměrným způsobem rozložena. Životní styly, spotřebitelské preference, kulturní orientace a vkus se od sebe pozvolna vzdalují v závislosti na sociálním postavení a původu jedinců. Pro lidi patřící do stejné vrstvy či sociální třídy se stává charakteristický podobný způsob života a zároveň struktura životních stylů se usazuje v prostoru sociálních pozic. Teorie sociální stratifikace nazývá tento stav třídní homologií. Neopominutelná je i dynamika generační odlišnosti tohoto procesu související s menší ochotou střední a starší generace, jejíž životní styl se utvářel ještě za socialismu, měnit své zvyklosti. Vertikální sociální struktura ČR během transformačního procesu vykrystalizovala, relativní podíly na bohatství a příjmech rozdílných částí populace jsou dány a pravděpodobně se již kontury nově vzniklých, či lépe řečeno obnovených, sociálních vrstev nebudou dále nějak radikálně měnit, pouze mezigeneračně 7

8 reprodukovat. Sociální nerovnosti patrně dále porostou, navíc se budou stále více usazovat v kulturních vzorcích jednání. Vkus a kulturní spotřeba horních tříd (či dokonce samotné elity) se může stát, pokud tomu tak již není, dominantním kulturním kódem dominantním ve smyslu symbolické nikoliv početní převahy, který určuje, co je společensky žádoucí, a který považují za legitimní všechny třídy bez rozdílu. Na jedné straně podobný životní styl a spotřební praktiky určují kulturní koherenci sociálních tříd a napomáhají vzniku jejich identity. Na straně druhé odlišnost způsobu života, a vytříbenost vkusu zejména, funguje jako nástroj symbolické sociální exkluze, vymezující symbolické hranice vůči třídám jiným. 1.2 Předmět studia a cíle práce Ve své disertační práci se zabývám problematikou kulturní diferenciace sociálních tříd. Pojednávám teoreticky i empiricky o tom, jak rozdíly v životním stylu, zejména v rovině vtěleného kulturního kapitálu, který představuje kulturní spotřeba a vkus, přispívají k utváření symbolických hranic mezi sociálními třídami. Konkrétně se v empirické části, kde analyzuji zejména data z výzkumu Market & Media & Lifestyle TGI z roku 2004, věnuji následujícím oblastem diferencovanosti životního stylu. Sleduji vliv sociálního postavení na rozdíly v oblasti vysoké kultury, zdravého způsobu života, okázalé spotřeby s jejich protipólem v podobě tzv. kultury materiální nezbytnosti a kulturního vkusu. Zvláštní pozornost při tom věnuji otázce fenoménu kulturního všežroutství jako zvláštní (post)moderní formy kulturního kapitálu. V analýzách hledám odpověď na otázku, který ze tří teoretických modelů vztahu třídy a kultury homologický, postmoderně individualistický a kulturně omnivorní (kulturní všežravosti) vysvětluje lépe strukturaci životního stylu v současné 8

9 české společnosti, zejména v oblasti vkusu. Obecná hypotéza, jejíž platnost zkoumám, předpokládá, že sociální třídy jsou v České Republice hierarchicky asociovány s odlišnými životními styly. Přirozený rozměr studia životního stylu představuje tématika hodnotových orientací. Problematice třídní diferenciace hodnot se ve své práci nevěnuji. Empiricky byla pro české prostředí v posledním období pojednána zejména v oblastech životních strategií [Duffková, Tuček 2003], skupinových mentalit [Tuček 2004] a představ o životním úspěchu [Tuček 2003a; Matějů 2006a]. Ve své práci se také nezabývám ani širšími kulturními a osobnostními aspekty životního stylu české společnosti, k tomu viz např. [Fazik, Matějů et al. 2006], ani segmentací životního stylu jako takového, k tomu viz např. [Tuček, Friedlanderová 2000; AISA 2005; Špaček 2007]. Svou pozornost upírám k obecné výzkumné otázce, jak souvisí životní styl v různých vybraných oblastech s postavením ve stratifikačním systému. Zabývám se tedy strukturací životního stylu na základě sociálního postavení jedince, nikoliv strukturovaností životního stylu jako takového. 9

10 1.3 Stav poznání v české sociologii - kulturní diferenciace a sociální stratifikace Nedá se říci, že by v uplynulém období byla problematika vztahu životního stylu a sociálních tříd v centru pozornosti českých sociologů. V devadesátých letech se sociologie v souvislosti s otázkou třídní strukturace soustředila především na témata ekonomických nerovností [např. Večerník 1998], sociální mobility, politických preferencí a volebního chování [např. Matějů, Vlachová 2000; Vlachová, Řeháková 2007]. Kulturní rozměr nerovností praktiky, životní formy apod. byl spíše opomíjen, určitá pozornost mu byla věnována v rámci problematiky multidimenzionálního statusu [Machonin, Tuček 1996; Tuček et al. 2003] a vzdělanostních nerovností [Matějů, Tuček, Rezler 1991; Matějů, Straková et al. 2006]. Přitom tradice české sociologie má na tomto poli hluboké kořeny. Životní způsob se stal již v šedesátých letech jednou z významných dimenzí analýzy společenských nerovností [Linhart 1969]. Později byla diferenciace volného času sledována v zorném úhlu stratifikace spíše omezeně a vzhledem k oficiální socialistické doktríně značně tendenčně [Linhart 1980]. Nicméně pozornost věnovaná roli kulturních diferenciací jako odlišnosti vkusu a zejména trávení volného času byla v souvislosti se sociálními nerovnostmi věnována i v osmdesátých letech, ať už v teoretické perspektivě [Gabal 1988], nebo empiricky v tématech recepce umění [Kasalová, Řehák 1984] a reprodukce vzdělanostních nerovností [Gabal 1990]. V současnosti explicitně téma životního stylu v souvislosti s postavením v systému sociální stratifikace sleduje česká sociologie spíše ojediněle, jedná se především o diferenciaci volnočasových aktivit, zejména těch, které jsou spojené s vysokou kulturou [Machonin 1996a; Duffková, Tuček 2003; Katrňák 2004: kap. 3.2]. Ve spojení s problematikou hodnotových orientací je z hlediska utváření sociálních nerovností významné téma představ o životním úspěchu [Tuček et al. 2003: kap. C 5; 10

11 Matějů 2006a]. Situace se pozvolna mění v souvislosti s příchodem tzv. kulturního obratu ve studiu nerovností, který způsobil, že sociologové stále více upírají pozornost ke kulturní dimenzi nerovností, specificky pak zkoumají funkci kultury při utváření (nejen třídní) identity. Jde kromě studia percepcí nerovností a procesů kategorizace sociálních skupin také o zkoumání odlišnosti životních stylů a kulturních praktik sociálních tříd, přičemž je věnována pozornost významům, které jim aktéři připisují. Setkat se s takovou perspektivou empirického studia sociální stratifikace můžeme dnes již i u nás [Katrňák 2004; Šanderová et al. 2007; Vojtíšková, Špaček, Šafr 2007, Vojtíšková 2007]. Podrobněji pojednávám o výzkumu životního stylu v naší společnosti v části nazvané přístupy ke zkoumání kulturní diferenciace a stratifikace uplatňované v české sociologii. 11

12 1.4 Zázemí a průběžné výsledky práce Data analyzovaná v této studii pocházejí z výzkumu Market & Media & Lifestyle TGI z roku 2004, který provedla agentura MEDIAN s.r.o.. Kromě toho v kapitole ilustrující časové trendy v proměně sociální struktury po roce 1989 používám data ze tří rozsáhlých stratifikačních výzkumů, které realizoval Sociologický ústav AV ČR. Práce na studii Social Standing and Lifestyle in Czech Society, která se stala základem této práce, byla podpořena juniorským badatelským grantem GA AV ČR Sociální distance ve stratifikačním prostoru ČR (reg. n. B ), jehož jsem řešitelem. Práce na přepracování úvodní teoretické kapitoly byla podpořena grantem Sdílené hodnoty a normy chování jako zdroj posilování sociální koheze a překonávání negativních dopadů sociální diferenciace v ČR (CESES UK FSV a SOÚ AV ČR v.v.i.). Vypracování disertační práce bylo umožněno díky zázemí, nejen technickému, které jsem nalezl ve svém pracovišti v oddělení Studia sociální struktury v Sociologickém ústavu AV ČR v.v.i. a na Fakultě sociálních věd UK. První verzi studie Social Standing and Lifestyle in Czech Society jsem prezentoval na mezinárodním doktorandském semináři European Graduate School for Social Sciences v květnu 2006 v Telči. Přepracovaná verze studie byla přednesena na konferenci European Sociological Association - Research Network for the Sociology of Culture & the Cultural Policy Research Centre 'Re-Creatief Vlaanderen' 'Changing Cultures: European Perspectives' v belgickém Gentu v listopadu Jednotlivé části práce byly dříve publikovány. Kapitola 2 Teorie a výzkumná agenda kulturní diferenciace a stratifikace ve studii CESES [Šafr 2007]. Původní verze kapitoly 5 Životní styl: vysoká kultura, luxusní spotřeba a zdravý způsob života (neobsahovala sféru elegance v odívání a masovou/nízkou kulturu) a kapitoly 8 12

13 Sociální zakotvení kulturních všežroutů spolu s prvotní verzí druhé kapitoly ve zmíněné studii Social Standing and Lifestyle in Czech Society [Šafr 2006a]. Kapitola 6 pak byla připravena jako příspěvek na konferenci Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze, kterou pořádal Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti při FSS MU v listopadu 2006 v Brně. Ve zkrácené podobě vyšla v časopise SDA Info [Šafr 2006b]. Cenné připomínky a komentáře k jednotlivým kapitolám mi poskytli kolegové z oddělení Studia sociální struktury, kromě mého školitele Milana Tučka to byli zejména Kateřina Vojtíšková a Lumír Gatnar, na ISS UK FSV Olga Šmídová a recenzenti studie Social Standing and Lifesytle in Czech Society Jadwiga Šanderová a František Kalvas. Významně k vylepšení mé disertační práce přispěli Tomáš Katrňák a Klára Vlachová, kteří vypracovali posudky první verze pro tzv. malou obhajobu. Všem moc děkuji. Zvláštní dík za kritické připomínky, nápady a podporu při dokončování textu pak patří mému milému kolegovi Ivo Bayerovi. 13

14 1.5 Rozvrh textu V teoretických souvislostech se významu problematiky životního stylu a kulturních nerovností při studiu sociální stratifikace věnuji v kapitole 3. Zabývám se v ní nejprve konceptem symbolických hranic, rozlišením kultury vysoké a masové a v neposlední řadě také teoriemi percepce umění a diferencovanosti kulturní participace. Zvláštní pozornost věnuji odlišným formám konceptualizace kulturního kapitálu. V druhé části představuji tři teoretické modely třídní podmíněnosti životního způsobu (homologický, individualizační a kulturně omnivorní), které tvoří základ pro formulaci hypotéz, které ověřuji v empirické části mé práce. V závěru této kapitoly představuji konceptuální schéma životního stylu, které používám v analýze. Empirická část mé práce se prolíná kapitolami tři až osm. Nejprve v kapitole 3 stručně popisuji proměny sociální struktury v české společnosti po roce 1989 a sleduji vývoj vazby sociální třídy na životní styl. Hlavní část mé empirické práce vychází z analýzy dat z výzkumu životního stylu, kultury a spotřeby Market & Media & Lifestyle TGI z roku Sledované sféry životního stylu, použité indikátory a konceptualizace sociální třídy prostřednictvím sociálního postavení domácnosti ABCDE jsou popsány v kapitole 4. Samotná analýza je pojednána v kapitolách 5 až 8. Nejprve v kapitole 5 zkoumám sociální podmíněnost životního stylu ve čtyřech oblastech: vysoká kultura, elegance v oblékání, masová/nízká kultura a zdravý způsob života. V následující kapitole se podrobněji věnuji třídně nejvíce podmíněné oblasti (včetně samostatného pojednání teoretických východisek), kterou představuje okázalá spotřeba s jejím protipólem v podobě kultury materiální nezbytnosti. V sedmé kapitole shrnuji výsledky předešlých dvou kapitol, když testuji hlavní hypotézu práce o třídní homologii a v grafu zobrazují sociální prostor životních stylů. V osmé kapitle pak zevrubně zkoumám sociální zakotvení kulturních všežroutů. Ověřuji tezi o statusové 14

15 podmíněnosti kulturního všežroutství v oblasti vkusu konceptualizovaném jako preference témat v médiích. V závěrečné kapitole shrnuji výsledky empirické části a zamýšlím se nad platností teoretických modelů třídní podmíněnosti životního stylu pro současnou českou společnost a jejich významu pro utváření symbolických hranic mezi třídami. Poukazuji při tom na souběžnou platnost procesu třídní homologie i individualizace a specifický význam kulturního všežroutství v kontextu transformující se společnosti. Naznačuji také možné kroky, kterými by se měly další analýzy kulturní spotřeby ubírat. 15

16 2. Teorie a výzkumná agenda kulturní diferenciace a stratifikace Zboží je neutrální, jeho užívání sociální; lze je použít jako ploty nebo mosty. [Douglas, Isherwood 1996] Tato vstupní kapitola přináší přehled teoretických konceptů spolu s výzkumnou agendou, která se zabývá rolí kulturní diferenciace ve vztahu k sociální stratifikaci. Nejprve po obecném uvedení do problematiky odlišností kulturních preferencí a jednání mezi sociálními třídami či obecněji statusovými skupinami, představím koncept symbolických hranic, který tvoří teoretický rámec kulturalistického přístupu k třídní analýze. Dále se podrobněji zabývám teoriemi vysvětlujícími rozdíly v kulturní participaci a percepci umění. Kulturní znalosti a participace představují kulturní kapitál, pro který v daší části zavádím novou typologii na základě jeho funkcí. Zvláštní pozornost věnuji také přístupům ke zkoumání kulturní diferenciace a stratifikace uplatňovaným v české sociologii. Hlavní vyústění této kapitoly spočívá v představení tří teoretických modelů vztahu stratifikace a kulturní diferenciace: třídní homologie, postmoderní individualizace a alternativní vysvětlení v tzv. modelu kulturní všežravosti. Můj výklad je především příběhem sociologie (teorie i empirie) spíše než příběhem vývoje pozdně moderních společností v posledních desetiletích. Pro pochopení specifik v této oblasti u nás po roce 1990 odkazuji čtenáře zejména na stati [Gabal 1990; Duffková, Tuček 2003]. Uvádím přehled soudobých poznatků sociologie, které se zabývají sociální stratifikaci v zorném úhlu kultury, 1 současné teorie a empirický program. V závěru této kapitoly představuji vlastní konceptuální schéma pro výzkum sociálního prostoru uplatnitelné v podmínkách současné české společnosti, které bude uplatněno v empirické části mé práce. 1 Samotnému tématu kultury a jejímu studiu (definice, přístupy) se nevěnuji. Čtenáře odkazuji kupříkladu na monotématické číslo Sociologického časopisu 2004: 1-2 nebo na stať I. Bayera [Bayer 2007]. 16

17 2.1 Kulturní rozměr sociálních nerovností Obrat od objektivistického ke konstruktivistickému pohledu na sociální strukturu se nevyhnul ani výzkumu sociální stratifikace. Dnes se tak stále více uplatňuje úhel pohledu, můžeme ho označit jako kulturalistický přístup k třídní analýze, který poukazuje na to, že (k)ultura není přívěsek nýbrž jádro produkce materiálních vztahů rozdílností a nerovností. [Bottero, Irwing 2003: 464] V poslední době se proto stále větší pozornost sociologického výzkumu obrací ke kulturnímu rozměru sociálních nerovností, příznačné příklady představují např. [Lamont, Fournier 1992a; Devine et al. 2005]. Nová podoba sociologie kultury se věnuje jak v kvalitativním, tak kvantitativním výzkumu symbolickému charakteru kulturních praktik či lidských výtvorů / artefaktů a jejich vztahům při určování identit specifických sociálních kategorií či skupin (třídy, etnické skupiny apod.) a existenci kulturních hierarchií ve vztahu k hierarchiím sociálního statusu 2 [ESA culture]. V marxistické perspektivě není kultura pouhým kódem nebo modem komunikace, je rovněž formou dominance, ideologií, která slouží dominantním třídám [Lamont, Fournier 1992b: 3]. Také weberiánská perspektiva stratifikace nahlíží na hranice mezi rozdílnými statusovými skupinami jako na hranice ve své postatě symbolické. Weber definuje status (Stände) jako pozici vymezenou nikoliv objektivně na základě ekonomického postavení na pracovním či jiném trhu, ale subjektivně v hodnocení druhých, tedy jako produkt interakce, který je rovněž svázaný s různými životními styly. Statusovou pozicí označujeme typická... pozitivní nebo negativní privilegia daná sociálním ohodnocením založeným na a) životním způsobu, b) 2 Pojem status používám v této práci v obecném významu vertikálně od sebe odlišné pozice jednotlivců. [Machonin 1996]. V podstatě jde o ekvivalent pojmu sociální vrstva, který je obecně nadřaditelný pojmu třída (srov. [Šanderová 1999]). Nejedná se tedy o připsaný status jako např. pohlaví nebo etnikum ani výše zmíněné Weberovo pojetí statusu jako produktu životního stylu či prestiže. Podobně používá tento pojem americká sociologie [viz. např. DiMaggio 1987, 1991; Lamont, Fournier 1993]. 17

18 formálním typu výchovy a vzdělání, které vede k osvojení si odpovídacích forem života, c) prestiže dané původem nebo povoláním. [Weber 1980: 179] Weberův koncept statusové kultury klade důraz na roli interakce mezi členy a vlastnictví kulturních zdrojů při utváření vnitřní solidarity statusové skupiny a její schopnosti udržovat si odstup od ostatních skupin ve společnosti. Naproti tomu sociální třídy jsou ve Weberově pojetí definovány ekonomicky na základě zdroje příjmu a vysokou mírou sociální uzavřenosti. Určeny jsou buď majetkem, původem a nebo povoláním. Podle něj lze o třídách hovořit, je-li určité skupině lidí společná příčinná komponenta jejich životních šancí (1); do té míry, pokud se jedná o ekonomické zájmy na držbě statků nebo výdělku (2); při existenci trhu (buď statků, nebo pracovního) (3) [Weber 1980: 531]. Soudobný přístup ke stratifikaci odráží Bourdieuho koncept tříd na papíře, ve kterém představuje třída soubor aktérů v podobném postavení uvnitř prostoru sociálních pozic, majících k dispozici podobné zdroje a vyznačujících se podobnými zájmy a zvyky [Bourdieu (1979) 1984]. Uvedený kulturalistický přístup k třídní analýze přistupuje k sociální třídě v zorném úhlu kulturních praktik a odlišností životního stylu než bezprostředně skrze postavení profesních kategorií na trhu práce. Třídy v tomto pojetí můžeme proto považovat spíše za statusové skupiny ve Weberově smyslu. Představitelé třídních pozic si totiž jsou podobní nejen z hlediska ekonomických vlastností (pozice na trhu práce, majetek), ale také z hlediska jednání. Jedním ze způsobů, jak odpovědět na otázku, zda třídy vůbec existují, je proto zkoumat, jak se liší jejich chování a postoje. V takovém přístupu sledujeme, co mají představitelé určité třídy společného a čím se odlišují od příslušníků jiných tříd (definice třídy skrze vnitřní homogenitu a vnější heterogenitu). Tradiční témata sledovaná sociology, zkoumající třídu jako demografickou identitu skrze procesy strukturace, představují sociální 18

19 mobilita (uzavřenost) nebo struktura asociací (manželská homogamie a přátelské vazby). 3 Zkoumány jsou v neposlední řadě také politické orientace a volební chování. Ve své práci se dále soustředím na mimopracovní stránku životního stylu, představovanou kulturní spotřebou a v kusem (kulturní kapitál), sebeprezentací, preferencemi v materiální spotřebě a v životosprávě. 2.2 Konvenční a alternativní přístupy v empirickém studiu kulturní diferenciace a sociální stratifikace Sociální stratifikace a její vazba na variabilitu životního stylu byla v popředí zájmu výzkumníků již od počátku poválečného výzkumného programu [např. Kahl 1957]. Diferenciace životních stylů či typů kulturní spotřeby se dokonce stala součástí některých stratifikačních škál. Známou je v USA od 30. let často používaná Chapin's Social Status Scale založená na vybavenosti domácnosti nábytkem a elektronikou. Položky vybavenosti měly odrážet vlastnictví materiálních i kulturních statků a socioekonomický status rodiny. Princip předpokládal, že tyto dimenze určují společenské postavení v komunitě [srov. Guttman 1942]. Jiný příklad nalezneme v českém prostředí v tzv. multidimenzionálním socioekonomickém statusu MDSS [Machonin et al. 1969; Machonin 1970; Machonin, Tuček et al. 1996; Tuček et al. 2003], kde jednu z pěti dimenzí sociálního statusu jedince představuje škála odvozená z jeho volnočasových aktivit vázaných zejména na vysokou kulturu. Tento koncept uplatním při analýze vývoje stratifikačního systému u nás během uplynulých patnácti let v kapitole 3. 3 V posledních dvou dekádách zejména v souvislosti se sporem o relevanci použití třídního konceptu jako takového (tzv. debata o zániku tříd [viz Šanderová 1995, 1999; Katrňák 2005: 4]). 19

20 Většina přístupů zkoumajících vztah stratifikace a diferencovanosti životního stylu se bohužel víceméně odklonila od původního pojetí prostřednictvím komunitních studií, které založil L. Warner [Warner et al. (1949) 1960]. Tento přístup kladl důraz na relační perspektivu stratifikace, zkoumanou jako vzájemné vztahy mezi konkrétními lidmi a skupinami. Z teoretického hlediska většina konvenčních přístupů totiž studuje pouze efekty příslušnosti ke třídě na rozrůzněnost životního stylu většinou v kontextu odlišné ekonomické kapacity různých tříd nebo statusových skupin. Nebere tak, nebo pouze okrajově, v úvahu roli kultury jako takové, jako prostředku reprodukce ekonomických nerovností a jejich vzájemné zakořeněnosti. Konvenční teorie a empirické přístupy ke studiu sociálních tříd vždy tvrdily, že existuje spojení mezi ekonomicky třídním postavením a životním stylem, konkrétně pak kupříkladu, že existují mezitřídní rozdíly v kulturním vkusu. Za rámec sledování této pouhé souvislosti se dostává až tzv. kulturalistický přístup ke studiu sociálních tříd, jehož počátek je spjat zejména s dílem P. Bourdieu. Ten poukázal na význam různých forem jednání kulturních praktik, kterými se kulturní vkus stává zdrojem, jenž používají skupiny (třídy či jejich frakce) k samotnému ustavení a nebo udržení své pozice v sociálním prostoru. Problematika utváření a vymezování identity sociálních tříd prostřednictví kulturních praktik se pak stala základním kamenem jeho teorie kulturní reprodukce [Bourdieu 1973; (1979) 1984] a předmětem mnoha výzkumů jeho následovníků, kteří obrátili pozornost k neekonomickým příčinám a podmínkám vzniku společenské stratifikace, zejména pak roli kulturního kapitálu v procesu sociální reprodukce [DiMaggio 1982; De Graaf et al. 2000; Nagel, Ganzeboom 2002; Robson 2003]. Otázka role kulturní spotřeby při utváření nerovností se také dostala do zorného úhlu dalších významných představitelů společenských věd nicméně v poněkud 20

21 odlišných významech. Marry Douglas a Baron Isherwood [(1979) 1996] zkoumali, jak jsou zboží a spotřební rituály používány k vymezování sociálních diferencí a jak slouží jako komunikátory významů. Navrhli antropologicky univerzální sociální třídy na základě spotřeby určené třemi druhy zboží hierarchicky seřazenými počínajíc materiální nezbytností až po luxus: základní komodity nezbytné pro uchování života (např. jídlo), technologie (cestování) a informace (vzdělání, umění). Čím výše se v sociální struktuře pohybujeme, tím více se stává nezbytné konzumovat kombinaci těchto statků. Třetí nevyšší forma statků představujících informačních zdroje týkající se spotřeby zboží (co a jak konzumovat) jsou ve společnostech nejvíce ceněny, protože mají moc exkludovat druhé. Peter Saunders [(1981) 1986] přišel na počátku osmdesátých let s významnou tezí, že v soudobých společnostech spotřeba nahradila produkci jakožto hlavní diferenciační mechanismus. Podle tohoto autora třídy spotřeby, v jeho konkrétním pojetí se jednalo o třídy bydlení odvozené z vlastnické formy bydlení, postupně nahradily tradiční profesní třídy. I když význam spotřebních tříd byl v mnohém zpochybněn, není pochyb o tom, že spotřební praktiky mají tendenci posilovat a reprodukovat sociální hierarchie [Crompton 1996]. Již více jak dvě desetiletí doslova rozkvétá při studiu sociální stratifikace post- Bourdieuovská empirická analýza kulturního pole v mnoha zemích jsou studovány vzorce životních stylů zejména pak různé aspekty nerovné distribuce kulturního kapitálu inspirované dílem Distinction [Bourdieu (1979) 1984]. Studium stratifikace a kulturního vkusu se rozmohlo zejména poté, co byla v roce 1992 zveřejněna vlivná Petersonova teze o proměně kulturních preferencí nazvaná všežrouti vyhranění (Omnivore-Univore) [Peterson 1992], o které dále pojednávám podrobněji v závěru této kapitoly. Tyto analýzy kulturních preferencí a spotřeby, které můžeme obecně označit 21

22 za post-strukturalistické, zkoumají, jak rozdílné vzorce spotřeby a kulturních praktik vymezují symbolické hranice mezi různými skupinami (typickou ukázkou je mezi mnoha např. [Bryson 1996]). Uplatňovaný přístup k analýze lze souhrnně označit za životní styl jako symbolické hranice [Holt 1997]. Výzkum strukturace životního stylu, konkrétně otázka, jak sociální třídy utváří navzájem zřetelné kulturní hranice, může pomoci při testování platnosti postmoderní teorie stratifikace, která poukazuje na klesající význam konceptu sociální třídy v soudobých společnostech [Katz-Gerro 2002; Bögenhold 2001]. Ačkoliv je dílo francouzského sociologa P. Bourdieu v oblasti vazby sociálních tříd a kulturní spotřeby mnohými považováno za pionýrské, nesmíme zapomínat, že existuje ještě jedna paralelní empirická tradice, která se rozvíjí od počátku sedmdesátých let v Americe. Jde o analýzu rozrůzněnosti významů kulturních objektů (object signification studies) [ibid.]. Výzkumy v této oblasti rozvíjeli již od konce šedesátých let Edward O. Laumann [Laumann, House 1970], zejména pak Paul DiMaggio a Richard A. Peterson [Peterson, DiMaggio 1975; DiMaggio, Useem 1978; DiMaggio 1982; 1987]. Poslední dva zmínění autoři patří do proudu označovaného také někdy jako kulturně-organizační analýza [DiMaggio 1979]. Další s americkou školou úzce spřízněnou linii představuje větev sociologického zkoumání kultury a stratifikace, která se rozvíjí v Evropě od počátku osmdesátých let, zejména v holandské sociologii. Zaměřuje se především na proces mezigeneračního přenosu kulturního kapitálu, konceptualizovaného v návaznosti na Bourdieuho přístup jako kulturní distinkce a aktivity (spolu s ostatními formami kapitálu) a jako kanál mezigenerační reprodukce sociálního statusu [např. Ganzeboom 1990; De Graaf 1991; De Graaf et al. 2000; Nagel, Ganzeboom 2002; Robson 2003; spolu s DiMaggio 1982 v USA]. 22

23 Lze říci, že v obecné rovině většina těchto přístupů nabízí sociálně distanční a sociálně interakční model vztahů a pozic uvnitř sociálního prostoru, označit ho můžeme jako relační paradigma stratifikace, který představuje alternativu jak konvenčnímu stratifikačnímu paradigmatu odvozujícímu třídní postavení výhradně z pozic v profesní struktuře, tak i postmodernímu paradigmatu, které vidí kulturní hierarchie jako rozostřené a význam třídní analýzy pro objasnění sociálních rozdílů jako překonaný. Sociálně-distanční perspektiva pohlíží na sociální strukturu jako na multidimenzionální sociální prostor tvořený lidmi v různých pozicích, strukturovaný reálnými vztahy a interakcemi konkrétních lidí, za nimiž stojí vždy hodnoty a normy, tedy kultura. Sociální uspořádání je s kulturou provázané tak, že tvoří de facto jeden celek [Bottero, Irwin 2003]. Sociálně distanční/interakční přístup vychází z obecné myšlenky, že ekonomické a sociální vztahy jsou zakořeněné navzájem... Rozdílné vztahy proto definují distance uvnitř sociálního prostoru, při tom se uplatňují sociální sítě, sdílený kulturní vkus a životní styly sloužící jako identifikace sociální podobnosti. [Bottero 2005: 147] Bourdieu zavedl dva principy odkazující k relacím v sociální struktuře: princip homogenity příslušníci stejné třídy či její frakce mají podobné životní styly; princip homologie struktura prostoru životních stylů souzní s prostorem sociálních pozic. Sociologům zkoumajícím kulturní dimenzi nerovností skrze prizma uvedeného relačního pojetí stratifikace je obecně společné, že nenahlížejí na 'strukturu' jako na něco, co má vliv na sdružování a uspořádání lidí, spíše zdůrazňují, že právě diference v přátelských vazbách a životním stylu samy konstituují stratifikační řád. Rozvrstvení společnosti tedy vzniká v rutinních každodenních aktivitách odehrávajících se v běžných životech lidí, ve vzorcích voleb, které všichni děláme [Bottero 2005: 164]. 23

24 Při studiu vymezování skupinové identity z hlediska otázky, kterou sleduje tato práce, jde zejména o určení statusové pozice a třídní identity se v posledních zhruba patnácti letech začal uplatňovat původně antropologický a sociálně psychologický koncept symbolických hranic, který si podrobněji představíme v následující části. 2.3 Koncept symbolických hranic Při studiu symbolických zdrojů, které vedou k vytváření a udržování institucionalizovaných sociálních rozdílů se v poslední době uplatňuje koncept symbolických hranic. Jeho historii lze vystopovat již od počátku sociologie v díle E. Durkheima, jehož rozlišení posvátného a světského [Durkheim 1912] později rozšířila antropoložka M. Douglasová při studiu exkluze ( znečištění ) z náboženské sféry na sociální život obecně. E. Goffman [1961] pak poukázal na to, že distance vytvářející hranice, které oddělují jedince nemají nikdy, dokonce ani v totálních institucích, čistě fyzickou povahu. Jde vždy o symbolické reprezentace, které mají nejčastěji podobu stigmatizace. Na hranice, které nás oddělují od druhých a vymezují tak různé skupiny, je tedy třeba pohlížet jako na symbolické a kognitivní. V každodenním životě neustále pojmenováváme a klasifikujeme věci i druhé lidi. Klasifikace je myšlenkový akt nejen individuální, kdy si stanovujeme osobní hranici mezi oblíbenými věcmi a neoblíbenými, nudným a zábavným atd., ale i aktem sociálním, neboť linie mezi tím, co považujeme např. za klasickou hudbu a co za populární, sdílíme s ostatními [Zerubavel 1999]. Při klasifikaci používáme dělení v podobě mentálních kategorií, které proti sobě staví různé druhy opozic (vysoký / nízký, mužský / ženský, přírodní / kulturní atd.). Existenci takových rozdílností považujeme za přirozenou. Toto přesvědčení vytváří odlišnosti 24

25 nebo naopak definuje to, co je stejné jako jiné. Smýšlení o rozdílnosti permanentě ústí v nerovnost a v nespravedlivé odlišování se. [Epstein 1992: 232] Některými autory jsou rozlišovány hranice symbolické od sociálních. Symbolické hranice vznikají jako pojmové rozlišování sloužící ke kategorizaci objektů, lidí, jejich praktik a dokonce i času a prostoru [Lamont, Molnar 2002]. Jsou to prostředky, pomocí nichž jedinci a skupiny v interakcích navzájem soupeří a dospívají ke společnému vidění světa. Mají nejčastěji podobu morálních, socioekonomických a kulturních hranic, které rozdělují lidi do odlišných skupin, definují členství v nich a vytváří pocity vzájemné podobnosti. Symbolické hranice nám tedy dávají odpověď na otázku, kdo jsme my a kdo jsou oni. Pomocí nich lidé dosahují statusu a monopolizují si zdroje. Symbolické hranice jsou tak často používány k prosazování, udržování a odůvodňování hranic sociálních. Příkladem může být používání kulturních znaků a praktik při vymezování a reprodukci třídních rozdílů, jak je popsal ve své teorii P. Bourdieu [1973, (1979) 1984]. Sociální hranice odkazují k ekonomickým, materiálním a politickým pozicím. Jsou to zhmotněné formy sociálních rozdílů projevující se v nerovném přístupu a distribuci zdrojů i příležitostí. Rovněž je nalezneme ve stabilních vzorcích společenského jednání při sdružování (např. manželská homogamie). Teprve tehdy, jsou-li symbolické hranice široce přijímány a sdíleny, tak se stávají hranicemi sociálními. Setkáváme se s nimi pak jako se zřetelnými vzorci sociální exkluze nebo rasové segregace. Pochopitelně se navzájem překrývají, nicméně na symbolické hranice lze nahlížet jako na nezbytnou, ale nikoliv dostačující podmínku existence hranic sociálních. Symbolické hranice odkazují na konceptualizace, pomocí nichž lidé definují sebe a ostatní. Říkáme-li, kdo jsme, používáme k tomu kulturně předpřipravené pojmy, 25

26 výrazy a kategorie, např. s kým (se kterou skupinou) jsme si podobní nebo naopak s kým nemáme nic společného. Typickým příkladem může být označení nějakého typu umění, třeba hudebního stylu, jednou skupinou lidí jako vysoká nebo naopak nízká kultura, nebo používání rozdílných pojmenování pro pracovní pozice u mužů a žen, kteří dělají stejnou práci. Jinou ukázku představuje například všeobecné přesvědčení, že určitá společenská skupina je chytřejší nebo naopak že má nižší inteligenci než většina společnosti. Sociologové při konceptualizaci symbolických hranic a jejich zdrojů používají tři rozdílné přístupy. Někteří je umisťují přímo do lidského vědomí, další je vidí jako produkt interakcí mezi jedinci. Jiní autoři pak poukazují na to, že jsou způsobeny sociálně politickými silami. Tyto přístupy odkazují k třem hlavním dimenzím kulturního života: kognitivní, komunikativní a politické. Jak ukazuje Charles Tilly [2003] hranice se formují a mění jako výsledek čtyř různých procesů: vyjednávání mezi dříve nepropojenými skupinami lidí (např. když do zavedené sousedské komunity přijde čerstvý přistěhovalec); přenos dostupných, ale dosud neaktivovaných symbolických hranic z jiného prostředí (např. když majitel obchodu jedné národnosti začne najímat zaměstnance jiné národnosti na zřetelně podřadnější pracovní pozice); autoritativní stanovení nových hranic držitelem moci (např. když vůdci Bosenských Srbů požadovali po lidech ze rodin smíšeného původu, aby se identifikovali jako Muslimové, Chorvaté nebo Srbové); dennodenní interakce uvnitř a napříč existujících hranic (např. když pracovníci pocházející z minoritní etnické skupiny v určité pro ně typické profesi pomocí vysoké kvality své práce zvrátí většinový stereotyp o svém etniku i svoji diskriminaci). Významnou představitelkou studia kolektivní identity skrze koncept symbolických hranic je ve Spojených státech působící kanadská socioložka Michèle 26

27 Lamont [Lamont 1992; 1997; Lamont et al. 1996]. Ta ve svých analýzách dat zejména z kvalitativních výzkumů, při kterých využívá polostrukturované rozhovory, věnuje pozornost definování jinakosti, mentálním mapám sociálního prostoru a udržování symbolických hranic. Vytváření hranic popisuje jako součást procesu utváření vlastní identity, který je současně procesem obnovování řádu v komunitách prostřednictvím posilování kolektivních sociálních norem. Rozlišuje tři linie symbolických hranic. Morální vytyčené vlastnostmi jako poctivost, pracovní etika, osobní integrita, socioekonomické rozlišované na základě bohatství, moci a profesního úspěchu a kulturní vystavěné na základě rozdílů ve vzdělání, zvycích, vkusu a kulturních preferencí. Tyto typy symbolických hranic srovnávala mezi americkou a francouzskou společností na populaci mužů zastupujících vyšší střední třídu (vysokoškolsky vzdělaní manažeři, odborníci a podnikatelé) [Lamont 1992] a později i dělníků nekvalifikovaných bílých límečků (nižší bankovní úředníci, prodavači, poštovní doručovatelé apod.) [Lamont 1997]. Podobně jako ve svých současných výzkumech týkajících se rasismu se svých respondentů ptá na to, jak definují slušné lidi, kdo je lepší/horší nebo jim podobný. Symbolické hranice tak vlastně představují definování čistých a nečistých skupin lidí. Autorka ve svých závěrech ukazuje, že identita tříd je v obou společnostech stále silně kulturně zakotvená, příslušníci daných sociálních tříd na různých stranách Atlantiku však sdílejí rozdílné, tzv. kulturní repertoáry. Ty představují sdílená schémata prostředky konstrukce symbolického světa dostupné v dané kultuře, o které se lidé opírají při argumentaci. Důraz na morální dimenzi při vymezování se vůči ostatním statusovým skupinám je přítomný v obou společnostech. Zatímco u Francouzů hraje větší roli kulturní exkluze, tak američtí příslušníci střední třídy konstruují symbolické hranice spíše na základě svého světského úspěchu. 27

28 Vytváření symbolických hranic může být procesem kulturní exkluze a inkluze, ovšem ne všechny sociálně konstruované hranice se musí nutně vylučovat. Ač je sociologie kultury a studium hranic spojeno do značné míry s narativním, etnografickým výzkumem 4 [např. Lamont 1992; Hall 1992; Holt 1997], v případě studia diferenciace kulturní spotřeby a vkusu jednoznačně dominují analýzy kvantitativních dat. Nejznámější a nejrozvinutější jsou analýzy hudebních preferencí [Peterson, Simkus 1992; Peterson, Kern 1996; Bryson 1996; Chan, Goldthorpe 2004; van Eijck 2001] ( viz také projekty kvantitativní analýzy kulturní participace [Social Status, Lifestyle] a sdružení výzkumníků zejména kvalitativního výzkumu symbolických hranic [Symbolic Boundaries Research Network]). Zmiňme ještě východiska analýzy sledující roli diferenciace norem a hodnot při utváření kulturních a morálních hranic mezi statusovými skupinami v reprezentativním výzkumu americké společnosti [Lamont et al. 1996]. Symbolické hranice utváří kulturní repertoáry, které představují regionální a vzdělanostní klastry hodnot. Kulturní hranice autoři operacionalizují pomocí hodnoty kulturnosti života u přátel (oceňované vlastnosti u přátel), morální hranice pak skrze zastávané sociální normy postoje k sexualitě, rodině a náboženské víře. Jednotlivé enklávy životních stylů (lifestyle enclaves) odvozené z těchto hodnot poskytují arénu jak pro vlastní sebevyjádření, tak v době kdy o něčem jako třídní vědomí nemůžeme příliš realisticky uvažovat, společensky přijatelnou formu kolektivních vazeb vytvářejících společnou identitu. Rozdílné formy kulturních aktivit a vkusu slouží jako rozlišovací znak při sebedefinování různých skupin a jejich vymezování se vůči jiným. Výzkumy uplatňující princip utváření symbolických hranic, ať už jde o morální, kulturní, estetické, genderové, profesní či třídní, prováděné v posledních patnácti letech dnes již prakticky 4 Podrobně se lze o interakcionistickém výzkumu a soudobé teorii sociálních nerovností dočíst ve studii Šanderové a Šmídové [2006]. 28

29 na celém světě, včetně např. Číny, se věnují různým tématům, jako jsou např. rasové a etnické nerovnosti, multikulturalismus, imigrace, genderové nerovnosti, ale i otázkám sociologie vědy. V následující části se věnuji významu kulturní diferenciace při konceptualizaci životního stylu. Poukáži při tom na význam konceptu třídního habitu a definuji, co představuje kulturní vkus. Uvedu také, jaké indikátory životního stylu se v souvislosti s jeho rolí při utváření stratifikace používají v empirickém výzkumu a jaké oblasti kulturní spotřeby jsou nejčastěji studovány. 2.4 Konceptualizace životního stylu S rozvojem výzkumu kulturní diferenciace se od počátku 90. let, konkrétněji jde o zmiňovaný kulturalistický přístup ke studiu sociálních tříd, objevují různé přístupy ke konceptualizaci životního stylu. Souhrnně můžeme pod problematiku životního stylu v kontextu k utváření stratifikace zahrnout otázku rozdílů v oblastech kulturní spotřeby (trávení volného času), ale i materiální spotřeby (zejména jejího instrumentálního užití) a hodnotových a postojových orientací (kulturní vkus, životní strategie atp.). Pro účely této práce je klíčová diferenciace v oblasti kulturní spotřeby a vkusu, otázkám obecných hodnotových orientací, materiální spotřeby a nebo všeobecné strukturovanosti trávení volného času se nevěnuji. Rudolf Richter [2002] v návaznosti na rozčlenění Stefana Hradila rozlišuje milieu jakožto kulturní zázemí každodenního jednání, tj., způsob jak lidé vnímají každodennost společnosti, reagují na ni a používají ji v souladu se společnými hodnotami a postoji a životní styly, které představují vzorce typického každodenního jednání. Ty jsou našimi průvodci schopností rozlišovat jemné rozdílnosti v každodenním životě. 29

30 Pochopitelně, že životní styl se stal předmětem zájmu marketingového komerčního výzkumu. Zde se často uplatňuje pojetí, které kombinuje osobnostní rysy a hodnotové orientace za účelem predikce spotřebitelského chování. Rozšířený je kupříkladu koncept VALS, 5 který životní styl konceptualizuje jako sdílené spotřební vzorce v rozsahu různých spotřebitelských kategorií [Wedel, Kamakura 2001; Holt 1997]. Podobně Zablocki a Kanterová definují životní styl jako sdílené hodnoty nebo vkus, které se primárně odráží ve spotřebních vzorcích [Zablocki, Kanter 1976]. Pokud se týče způsobu života, který vyžaduje investici do lidských zdrojů, je třeba odlišovat dvě základní kategorie [Svalastoga 1965]. Na jedné straně jsou to převážně materiální složky životního stylu, které lze pořídit pouze prostřednictvím peněz (bydliště, doprava, oblečení apod.), na druhé pak sociální schopnosti či symbolická manipulace (používání adekvátního jazyka, vybrané chování). V druhém případě je možno lidské investice pouze částečně nahradit ekonomickými investicemi. Často je třeba si je osvojit již během procesu socializace v dětství. Osvojení si takového životního stylu a kulturních praktik do značné míry záleží na sociální interakci. Životní styl jako produkt třídního habitu a kulturního vkusu Vazbu životního stylu na postavení v systému sociální stratifikace rozpracoval P. Bourdieu. Poukazuje při tom na vliv způsobu života na utváření a reprodukci společenských nerovností. Stratifikační postavení není v jeho pojetí ani tak výsledkem nerovnoměrného rozdělení samotných ekonomických zdrojů, nýbrž symbolického umísťování nad/pod v sociálním prostoru. Životní styly podle něj představují symbolickou reprezentaci sociální pozice, jsou systematickými produkty habitu, které 5 Původní typologie VALS (Values and Lifestyle) rozlišovala hierarchicky uspořádané základní skupiny: orientované na potřebu, vnějškově orientované, vnitřně orientované a integrované. Nová verze VALS2 rozlišuje dvě hlavní dimenze: zdrojů (definovanou příjmem, vzděláním, sebedůvěrou, zdravím, dychtivostí nakupovat, inteligencí apod.) a sebeorientací (orientace na zásady, sebe sama a status) [Wedel, Kamakura 2001]. 30