Pracovní poměr jako jedna z forem výdělku

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Ekonomických a sociálních věd Pracovní poměr jako jedna z forem výdělku Diplomová práce Autor: Bc. Marcela Velcová Finance Vedoucí práce: Ing. Zdeňka Suchomelová Odborný konzultant: JUDr. Dana Kučerová Krajský soud v Ústí nad Labem Teplice Duben, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Teplicích dne 1. dubna 2010 Bc. Marcela Velcová

3 Poděkování: Za projevenou pomoc při vypracování diplomové práce bych ráda poděkovala své vedoucí diplomové práce Ing. Zdeňce Suchomelové, odbornému konzultantovi JUDr. Daně Kučerové, svým spolupracovníkům, nejbliţším přátelům a rodině za projevenou pomoc a podporu při mém studiu vysoké školy při zaměstnání.

4 Anotace: Hlavním tématem této diplomové práce bylo popsat jednotlivé druhy zdrojů výdělků se zaměřením na nejvýznamnějších z nich pracovní poměr. Práce se zabývá jednotlivými formami výdělků, trhem práce a jeho zákonitostmi a především výkladem pracovního poměru z různých hledisek. Práce dále zhodnocuje v několika aspektech vliv Evropské unie na zaměstnanost v České republice. Závěr diplomové práce obsahuje výsledky srovnání zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné z hlediska právního a ekonomického. Součástí těchto výsledků je analýza, která vyhodnocuje výhody a nevýhody plynoucí zaměstnancům z pracovněprávních vztahů, a to v porovnání s činností osob samostatně výdělečně činných. Annotation: The main aim of this thesis was to describe individual kinds of sources of living with the intention of the most significant of them the employment. The thesis is concerned with particular forms of income, labour market and its patterns and mainly with the interpretation of employment from different aspects. The thesis also assess in several aspects the influence of European Union on employment in the Czech Republic. The conclusion of this thesis includes comparison results between employee and self-employed person in terms of law and economics. As a part of these results there is an analysis which evaluate advantages and disadvantages resulting from employers labour relations respectively with comparison of self-employed people.

5 Obsah Úvod Formy výdělku Potřeby člověka Základní dělení příjmů Jednotlivé druhy příjmů Příjmy ze závislé činnosti Příjmy z podnikání Sociální příjmy Další příjmy Příjmy z hlediska daňového Trh práce Trh obecně Trh práce Nezaměstnanost Nezaměstnanost z ekonomického hlediska Politika zabezpečování zaměstnanosti Jednotlivé nástroje aktivní politiky zaměstnanosti Uplatnění na trhu práce Plánování lidských zdrojů Získávání a výběr zaměstnanců Uchazeči o zaměstnání Pracovní poměr Historie pracovního práva Pojem pracovní poměr Vznik pracovního poměru Změny pracovního poměru Skončení pracovního poměru Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Vliv Evropské unie na zaměstnanost Evropský sociální fond Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost Politiky Evropské unie

6 5. Výsledky Porovnání zaměstnance a podnikatele z hlediska právního Podmínky způsobilosti platné pro zaměstnance a pro ţivnostníka Činnosti vykonávané zaměstnancem a podnikatelem Přístup na pracovní trh Práva a povinnosti zaměstnance a podnikatele Porovnání zaměstnance a podnikatele z hlediska ekonomického Odvody Švarcsystém Porovnání z hlediska daňového Závěr Seznam použité literatury Zadání diplomové práce

7 Úvod Cílem této diplomové práce je popsat jednotlivé formy výdělků, z nichţ charakterizovat a vyhodnotit jednu z nejvýznamnějších forem výdělků pracovní poměr a dále zanalyzovat z různých hledisek výhody a nevýhody plynoucí pro zaměstnance a osobu samostatně výdělečně činnou. Práce se snaţí podat jakýsi náhled na priority a úskalí pracovního poměru. Pracovní poměr je pouze jedním ze zdrojů obţivy. Existují však i další zdroje příjmů, které se liší podle svého původu, zda jsou získávány na základě práce či na základě zhodnocení našich aktiv. Kvůli ucelenosti výkladu je v práci rozebrán trh práce a s ním související pojmy jako jsou nezaměstnanost, politika zabezpečování zaměstnanosti a jednotlivé nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Práce se věnuje téţ problematice uplatnění pracujících na trhu práce a to jak z pohledu zaměstnavatele, tak z pohledu uchazeče o zaměstnání. Hlavní část této práce představuje pojednání o pracovním poměru. Ve stručnosti je zde poukázáno na historii pracovního poměru i samotného pracovního práva. Dále je zde popsán obsah pojmu pracovního poměru, jeho dělení z hlediska vzniku, změny a skončení. Častým zdrojem obţivy zaměstnanců jsou vedle vztahů zaloţených pracovními smlouvami i dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, a to dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti. V návaznosti na členství v Evropské unii vyplývá pro Českou republiku i v oblasti pracovního práva mnoho závazků spočívající v implementaci evropského zákonodárství do českého právního řádu. Na základě členství v EU má Česká republika moţnost získat řadu finančních prostředků, a to z různých strukturálních fondů. Například nejvýznamnější z nich - Evropský sociální fond se zaměřuje na zapojení lidí na trh práce. V závěru práce jsou zpracovány výsledky, a to porovnání zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné (resp. drobného ţivnostníka) z hlediska právního a z toho vyplývajících výhod a nevýhod stanovených v zákoníku práce a v dalších právního předpisech. Dále jsou výsledky zpracovány z hlediska ekonomického se zaměřením na otázky odvodů a daňového zatíţení jednotlivých subjektů. Čtenář si tak můţe udělat představu o tom, zda je výhodnější pracovat jako zaměstnanec či jako osoba samostatně výdělečně činná. 7

8 1. Formy výdělku 1.1 Potřeby člověka Kaţdý z nás má pocity určitého nedostatku, který se snaţíme odstranit, a tak je kaţdý člověk ve svém ţivotě nucen uspokojovat své potřeby (odstraňovat pocity nedostatku). 1 Hmotné a nehmotné potřeby uspokojujeme pomocí statků a sluţeb. Kaţdý člověk má potřeby odlišné od ostatních. Z důvodu touhy lidí po nových a nových statcích, jichţ nelze vyrobit nekonečné mnoţství, je kaţdá společnost nucena řešit tři základní ekonomické problémy. Jaké statky a v jakém mnoţství se mají vyrobit? Jak budou statky vyráběny? Pro koho se budou statky vyrábět? Zboţí a sluţby jsou vzácné, neboť společnost nebude nikdy tak bohatá, aby uspokojila potřeby všech svých členů. Tato vzácnost pak způsobuje, ţe lidé uspokojují nejdříve základní ekonomické potřeby, které vyplývají z jejich fyziologických potřeb potřeba jídla a bydlení, a poté aţ přichází na řadu uspokojování potřeb luxusních. Tyto ekonomické potřeby vycházejí z potřeb psychosociálních, o kterých mimo jiné pojednává nejznámější teorie Maslowova hierarchická teorie lidských potřeb. Uvedená teorie předpokládá pět úrovní potřeb, které jsou hierarchicky uspořádány tak, ţe vţdy vyšší potřeba ovlivňuje chování jedince pouze tehdy, jestliţe jsou všechny niţší potřeby plně uspokojeny. 1 Liška, V. a kolektiv. Makroekonomie, 1.vydání. Praha, Professional Publishing, 2002, ISBN , str. 66 8

9 Obrázek č. 1: Maslowova pyramida potřeb 2 Nejniţší úroveň představují základní fyziologické potřeby člověka. O stupínek výše jsou potřeby soběstačnosti, bezpečí a jistoty, kde jistotou by pro člověka mělo být například stálé zaměstnání namísto příleţitostných brigád či bezpečné a stálé bydlení namísto nocování v přechodných ubytovnách. Třetí stupeň potřeb reprezentují potřeby lásky a sounáleţitosti, přátelství či potřeba náleţet k určité sociální skupině. Stane-li se člověk členem určité skupiny lidí, narůstá u něj více potřeba čtvrté úrovně - potřeba získání uznání a pozornosti, touţí tak například po tom dělat práci, jeţ by jej těšila a ve které by se dočkal uznání okolních lidí. Potřebou nejvyššího stupně je potřeba seberealizace. Dle Maslowa lidé, kteří dosáhnou na vrchol pyramidy potřeb, tj. plně seberealizovaní lidé mají sklon k vrcholným záţitkům. Tito lidé vnímají dobře skutečnost a současně snášejí dobře nejistotu, jsou spontánní v myšlení i chování a téţ jsou vysoce tvořiví. Těmto lidem mimo jiné téţ záleţí i na prospěchu lidstva. Vrátíme-li se nyní k ekonomii, je třeba vymezit, jak dosáhneme vytouţených statků. Pro výrobu statků člověk pouţívá tří základní výrobní faktory půdu, práci a kapitál. Pojem půda je v ekonomii pouţíván jeho zástupný pojem pro všechny přírodní zdroje. Počet vlastníků půdy je ale omezen vzhledem k vzácnosti tohoto statku. Důchod plynoucí z vlastnictví půdy se nazývá renta. 2 zdroj webová stránka staţeno ke dni

10 Kapitál lze definovat jako souhrn statků, které byly vyrobeny, aby se podílely na výrobě jiných statků. Jedná se de-facto o výsledek předchozí výroby, přičemţ takový statek byl vyroben nikoli pro přímou spotřebu, ale proto aby se stal výrobním faktorem. Tím, ţe se vzdáváme bezprostřední spotřeby, zvyšujeme produkci a současně tak dochází ke zvýšení spotřeby v budoucnosti. V praxi se to projeví například tím, ţe některé subjekty část svého příjmu nespotřebují, ale uspoří prostřednictvím bankovního sektoru, který pak peněţní prostředky dále poskytuje ve formě úvěru podnikatelským subjektům, které za ně nakupují kapitálové statky. Kapitál se zvětšuje v procesu označovaném jako investiční proces. Důchodem plynoucím z vlastnictví kapitálu je úrok. Kapitál existuje ve formě kapitálu reálného, coţ jsou stroje či budovy, a dále ve formě kapitálu finančního, jenţ tvoří akcie či bankovní depozita. Třetím základním výrobním faktorem je práce, tj. lidská činnost, jejímţ nositelem je člověk. Výrobním faktorem se však člověk stává aţ zapojením se do pracovního procesu. Vlivem dělby práce se jednotliví lidé na jednotlivé činnosti specializují. Práce je limitována mnoţstvím i kvalitou. I kdyţ téměř kaţdý člověk je schopen pracovat, kvalita i mnoţství práce je různá v závislosti na fyzických a duševních vlastnostech dané osoby. V určité míře lze ale mnoţství a kvalitu práce zvyšovat, a to růstem kvalifikace či poskytnutím lepšího vybavení výrobními nástroji. Lidé samozřejmě neposkytují práci zadarmo. Důchodem v případě tohoto výrobního faktoru je mzda či plat, nebo-li výdělek, jeţ bychom mohli definovat jako opakující se plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci přímo a bezprostředně za odvedenou práci. Vedle výdělků ovšem existuje i celá řada dalších příjmů, které jsou základním zdrojem obţivy jednotlivých osob. Jako zdroje obţivy, nebo-li výdělků jsou všeobecně mezi lidmi povaţovány příjmy z podnikání či z nájmů, ale i poskytované sociální dávky. 1.2 Základní dělení příjmů Obecně můţeme příjmy dělit na aktivní a pasivní. Mezi aktivní příjmy řadíme ty, kterých dosahujeme svojí vlastní prací. Jedná se tak především o mzdu, plat, odměny, bonusy či provize. Určitou nevýhodou tohoto příjmu oproti příjmu pasivnímu je skutečnost, ţe aktivní příjem se váţe na osobní čas člověka. 10

11 Pasivní příjmy představují všechny druhy příjmů, kde takříkajíc peníze pracují za nás. Jedná se o příjmy v podobě úroků, dividend, kapitálových výnosů, podílů z účasti v obchodních společnostech, licenčních poplatků či nájemného. Za pasivní příjem lze označit i stavební spoření či kapitálové ţivotní pojištění, na které sice daná osoba pravidelně ukládá určitou částku, tato částka se ovšem navyšuje bankou poskytnutými úroky a státem poskytnutým příspěvkem. I kdyţ příjmy většiny lidí jsou získávány prací, tj. jedná se o příjmy aktivní, pro kaţdého člověka je výhodnější mít příjem pasivní. Výhodnost pasivních příjmů vychází i z daňového zatíţení, neboť zatímco aktivní příjmy jsou poníţeny o odvody na zdravotní a sociální pojištění a v neposlední řadě jsou téţ zdaněny daní z příjmů, pasivní příjmy jsou od odvodů na zdravotní a sociální pojištění oproštěny. Určitou nevýhodou pro obstarání pasivního příjmu je ta skutečnost, ţe jedinec musí mít k dispozici dostatek volných peněz. Pokud tak daná osoba není vlastníkem nějaké nemovitosti či není dědicem určité částky peněz, nevyhne se tomu, ţe nejprve musí získat aktivní příjem, aby tento dále rozmnoţila v příjmy pasivní. 1.3 Jednotlivé druhy příjmů Jak jiţ bylo výše uvedeno, hmotné i nehmotné potřeby uspokojujeme prostřednictvím statků a sluţeb. Tyto ale získáme převáţně jen za peníze. Peníze patří k nejvýznamnějším objevům v lidských dějinách. Vznik peněz vytvořil podmínky pro nahrazení naturální směny, zaloţené na směňování statků v naturální podobě, peněţní směnou. Peněţní směna umoţňuje efektivní fungování trhů a vede k vysokým úsporám ekonomických zdrojů. 3 3 Sojka, M., Konečný, B., Malá encyklopedie moderní ekonomie, nakladatelství Libri, Praha 1996, ISBN , str

12 Domácnosti celkem celkem zaměstnanců s nižším vzděláním z toho domácnosti s vyšším vzděláním samostatně činných Tabulka č. 1: Složení domácností, přehled příjmů v Kč za rok 4. nezaměstnaných důchodců bez EA členů Počet domácností vážený ve výběru Průměrný počet členů domácnosti 2,29 2,57 2,63 2,52 2,90 2,13 1,52 HRUBÉ PENĚŽNÍ PŘÍJMY CELKEM Čisté peněžní příjmy celkem Prříjmy ze závislé činnosti Příjmy z podnikání Sociální příjmy Ostatní příjmy z toho kapitálové příjmy prodej nemovitostí a movitých věcí dary od příbuzných Peníze můţeme definovat jako zvláštní druh aktiva, jeţ je přijímáno všemi ekonomickými subjekty a současně plní funkci prostředku směny, míry hodnot čili zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Existuje mnoho způsobů, jak můţeme peníze získat. Získání peněz u mnohých lidí nepředpokládá ani jejich vlastní aktivitu, tedy nelze takový zisk peněz podřadit ani pod příjmy aktivní ani pod příjmy pasivní. Nejčastějším zdrojem peněz budou peníze ve formě odměny za práci, přičemţ odměna můţe být buď ve formě mzdy, platu či odměny plynoucích z pracovněprávních vztahů anebo ve formě zisku z podnikatelské činnosti. Jak znázorňuje tabulka č. 1 podstatným zdrojem příjmů českých domácností jsou sociální příjmy, tj. důchody, dávky státní sociální podpory a jiné dávky poskytované ze státního rozpočtu Příjmy ze závislé činnosti Základním znakem závislé práce je práce za úplatu. Zákoník práce stanoví, ţe závislá práce můţe být vykonávána výlučně v pracovněprávních vztazích tj. v pracovním poměru nebo v právních vztazích zaloţených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. 4 zdroj webová stránka staţeno ke dni

13 Právní úprava odměňování prošla v průběhu minulého století významnými změnami, coţ souviselo zejména s přerodem České republiky ze státu totalitního ve stát demokratický. V období direktivního národního hospodářství byly vytvořeny centrální mzdové systémy obsahující katalog funkcí a prací, dle kterých byl kaţdý zaměstnanec zařazen do určité tarifní třídy. Pro kaţdé povolání byla mzda centrálně určena podle toho, do jaké třídy byla jednotlivá práce zařazena. Centrálně bylo vedle základní mzdy určeno i moţné prémiování. Stát tak dle přijatých centrálních plánů určoval objem pouţitelných prostředků pro kaţdou zaměstnavatelskou jednotku zvlášť. Vlivem změn, jeţ se v českém státě udály po roce 1989, muselo dojít i ke změnám právní úpravy v oblasti odměňování, neboť bylo třeba umoţnit všem zaměstnavatelům i zaměstnancům chovat se trţně. Dosavadní kogentní úprava odměňování v podnikatelské sféře byla zrušena a nahrazena novou úpravou, upřednostňující smluvní princip v oblasti pracovního práva. S účinností od tak začal platit zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. Kogentnost ovšem přetrvala i nadále v případě odměňování zaměstnanců v nepodnikatelské sféře, na tyto pracovníky se vztahoval zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost. Změny uskutečněné v posledním desetiletí měly za následek pouze tu skutečnost, ţe celá oblast odměňování je upravena přímo v novém zákoníku práce zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce). Nadále ovšem přetrvává rozdělení úpravy odměňování na odměňování zaměstnanců v podnikatelské sféře a ve sféře nepodnikatelské. Je to důsledek specifické situace v ČR, která jako jediný stát EU nemá zvláštní právní úpravu pro veřejnou a státní správu (vč. odměňování jejich zaměstnanců) výjimkou jsou některé kategorie státních zaměstnanců, kteří jsou i nadále odměňováni podle zákona č. 143/1993 Sb., a zákoník práce, který se v zahraničí týká zpravidla pouze soukromé sféry, se vztahuje i na sféru veřejnou, tedy i na odměňování v nepodnikatelské sféře. 5 Předně ale nelze opominout tu skutečnost, ţe základním předpisem, resp. ustanovením pro oblast odměňování je čl. 28 Listiny základních práv a svobod, 5 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 3. vydání. Praha : C.H. Beck ISBN str

14 ve kterém je zakotveno právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu. Toto ustanovení pak je rozvedeno v ustanovení 109 zákoníku práce, který tak zakládá nárok na mzdu či plat za vykonanou práci, coţ je jeden ze základních atributů pracovního poměru pro všechny zaměstnance. Rozlišení na sféru podnikovou a nepodnikovou s sebou nese i rozličnou právní úpravu pro odměňování v těchto sférách. Nejvýrazněji se to projevuje v názvu odměny za práci zatímco v nepodnikatelské sféře se peněţité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci nazývá plat, v případě podnikatelské sféry se označuje tato odměna mzdou. Dalším rozdílem je ta skutečnost, ţe zatímco pro podnikatelskou sféru je právní úprava v zákoníku práce pouze rámcová, tj. převáţně dispozitivní, pro rozpočtovou a příspěvkovou sféru je úprava převáţně kogentní, coţ vyplývá zejména z toho, ţe prostředky na platy pocházejí převáţně ze státního rozpočtu. Mzda či plat jako odměna za práci plní několik funkcí. Základní je funkce stimulační, kdy zaměstnavatel pomocí různých sloţek mzdy motivuje zaměstnance k ţádoucímu výkonu práce v předpokládaném mnoţství a kvalitě. Regulační funkce mzdy se projevuje v tom, ţe mzda představuje trţní hodnotu práce u určitého zaměstnavatele a v určitém regionu, čímţ téţ usměrňuje zájem lidí o určitá povolání případně o určité vzdělání. Mzda má samozřejmě podstatný význam v tom, ţe kompenzuje danému zaměstnanci čas strávený v práci. Kompenzační funkce mzdy se ovšem projevuje i v tom, ţe zaměstnanci jsou mnohdy poskytovány různé příplatky za práci ve zdraví škodlivém prostředí či za práci v noci. V neposlední řadě mzda z hlediska své alimentační funkce ovlivňuje ţivotní úroveň zaměstnance a jeho rodiny. S ohledem na tuto funkci je kaţdý zaměstnanec chráněn instituty minimální mzdy, splatnosti mzdy či ochrany mzdy zaměstnanců při nesolventnosti zaměstnavatele. Zejména s ohledem na alimentační funkci je mzdě poskytována jak v českém právu tak v právu mezinárodním ochrana. Této problematice se věnuje zejména Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 95, o ochraně mzdy, přijatá v roce 1949, jejíţ principy byly promítnuty i do současného zákoníku práce. Ochrana mzdy tak zahrnuje nutná opatření při stanovení výše mzdy a při výplatě jiţ vypočtené mzdy, včetně náhrady mzdy. Neodmyslitelným principem vztahujícím se ke mzdě je i princip rovného zacházení. Za práci stejné nebo srovnatelné sloţitosti, odpovědnosti a náročnosti 14

15 konané ve stejných nebo srovnatelných podmínkách, při stejných nebo srovnatelných pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance a při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce náleţí všem zaměstnancům jednoho zaměstnavatele stejná mzda, plat či odměna. Prostor pro nerovné zacházení v otázkách odměňování je jednoznačně otevřenější v podnikatelské sféře. Nerovné zacházení v odměňování se ale můţe objevit i v nepodnikatelské sféře, neboť i kdyţ je základní plat stanoven pro konkrétní zaměstnance nařízením vlády, výše osobního příplatku či mimořádných odměn je jiţ v intencích vedoucího zaměstnance. Mzda či plat jsou mnohdy v běţné mluvě zastupitelnými pojmy, existují však některé rozdíly mezi těmito pojmy. Jak jiţ bylo výše uvedeno, nejvýznamnější rozdíl je v tom, v jaké sféře se odměna za práci poskytuje tj. zda v podnikatelské či nepodnikatelské. Další rozdíl je ten, ţe mzda můţe v sobě zahrnovat i plnění nepeněţitého charakteru tj. naturální mzdu. Plat je zase v zákoníku práce vymezen výčtem zaměstnavatelů, kteří jej poskytují. Jsou jimi stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, školy zřízené ministerstvem školství, krajem nebo obcí a veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení. Společným pro mzdu i plat je to, ţe náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, odměny za pracovní pohotovost, výnosy z kapitálových podílů nebo obligací, odchodné, odměna z fondu kulturních a sociálních potřeb či náhrada škody se nepovaţují za plat ani za mzdu, i kdyţ jsou podobně jako mzda poskytovány zaměstnanci zaměstnavatelem. Jedná se přesto o tzv. nemzdová plnění. Největším ekonomickým dopadem rozdílu odměny za odvedenou práci v podnikatelské sféře a nepodnikatelské sféře je její výše. Ze statistik dlouhodobě vyplývá, ţe mzda v podnikatelské sféře je vyšší neţ plat za téměř stejnou práci v nepodnikatelské sféře. O tom svědčí i statisticky zjištěná průměrná výše příjmů ze závislé činnosti. 15

16 P rům ěrná hrubá m ěsíční nom inální m zda v K č a její růst v % podle sfér (na přepočtené počty) , , ,0 Kč ,0 6,0 % , ,0 0 Q 3/06 Q 1/07 Q 3/07 Q 1/08 Q 3/08 Q 1/09 Q 3/09 0,0 nom inální m zda v nepodnikatelské sféře (Kč) nom inální m zda v podnikatelské sféře (Kč) růst nom inální m zdy v nepodnikatelské sféře (% ) růst nom inální m zdy v podnikatelské sféře (% ) Graf č. 1: Průměrná hrubá měsíční nominální mzda 6 Výše minimální mzdy od ledna 2007 stagnuje a činí Kč. Průměrná hrubá měsíční mzda dosáhla ve 2. čtvrtletí roku 2009 výš Kč. 7 Přírůstek oproti roku 2008 činil v průměru 579 Kč, tj. 2,5%, přičemţ v nepodnikatelské sféře byl vyšší o 966 Kč (4,5%) a v podnikatelské sféře o 511 Kč (2,2%). Průměrná mzda v podnikatelské sféře je dlouhodobě vyšší neţ ve sféře nepodnikatelské a činí Kč a také nejvíce ovlivňuje mzdový vývoj, neboť její zaměstnanci představují více neţ 80% sledovaných subjektů. V nepodnikatelské sféře dosahuje průměrná mzda, resp. průměrný plat výše Kč, a oproti podnikatelské sféře její vývoj probíhá spíše skokově, v závislosti na moţnostech státního rozpočtu. Podrobněji o vývoji reálných mezd vypovídá následující tabulka. 6 zdroj webová stránka staţeno ke dni Výše průměrné měsíční mzdy byly zjištěny u ekonomických subjektů podnikatelské sféry s 20 a více zaměstnanci a u všech organizací nepodnikatelské sféry. 16

17 UKAZATEL Meziroční přírůstek/úbytek reálné mzdy (na přepočtené počty) 1.-2.Q Česká republika c e l k e m 3,4 3,0 4,0 4,3 1,9 0,9 v tom: podnikatelská sféra 3,6 2,8 4,2 4,5 2,7 0,6 nepodnikatelská sféra 2,9 4,2 2,9 3,8-2,0 2,4 Tabulka č. 2: Meziroční přírůstky/úbytky reálné mzdy v podnikatelské a nepodnikatelské sféře v %. 8 Odměny z dohod jsou také spolu se mzdou a platem formou odměny za odvedenou práci. Mzda je sjednávána buď v pracovní smlouvě nebo ve smlouvě kolektivní. Pro konkrétního zaměstnance jsou pak stanoveny ještě vnitřním mzdovým předpisem, anebo, coţ je častější, písemným rozhodnutím zaměstnavatele tj. mzdovým výměrem. Plat na rozdíl od mzdy se nesjednává, ale je určen zákoníkem práce a nařízením vlády, v praxi i státní zaměstnanci dostávají platový výměr, ve kterém bývá vedle základního platu uveden téţ osobní příplatek, případně příplatek za vedení a další zvláštní příplatky. Dle zákoníku práce je nutno při sjednávání mzdy dodrţet několik podmínek. Mzda musí být sjednána před výkonem práce, a to písemně. Dále mzda nesmí být niţší neţ minimální mzda. Výše minimální mzdy je určována nařízením vlády, v současné době je v platnosti nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, a minimální mzda tak činí 48,10 Kč za hodinu či 8.000,- Kč za měsíc. Výše minimální mzdy je valorizována v závislosti na růstu spotřebitelských cen. Do mzdy se pro účely stanovení minimální mzdy ovšem nezapočítávají příplatky za práci přesčas, ve svátek, za práci ve ztíţeném prostředí či za práci v noci. Při stanovení výše minimální mzdy by měli mít zákonodárci, resp. členové vlády na paměti, ţe by minimální mzda neměla být niţší neţ výše ţivotního minima, neboť taková situace by se odrazila ve zvýšení nezaměstnanosti. Pro podnikatelskou sféru zákoník práce stanoví nejniţší výši mzdy a minimální mzdové podmínky. Vyšší mzdu a lepší mzdové podmínky však můţe stanovit kolektivní smlouva, případně mohou být s konkrétním zaměstnancem dohodnuty přímo v pracovní smlouvě nebo 8 zdroj webová stránka staţeno ke dni

18 stanoveny vnitřním předpisem zaměstnavatele či mzdovým výměrem. Z hlediska mzdové formy rozeznáváme mzdu časovou, úkolovou, smíšenou, podílovou a akordní. Všechny tyto formy mzdy můţeme v podnikatelské sféře nalézt, v nepodnikatelské sféře je ovšem přípustná jen časová měsíční mzda. Vedle uvedených základních mzdových forem existují ještě doplňkové mzdové formy, pod něţ jsou podřazeny další plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci. Jsou to prémie, odměny, další platy a povinné a nepovinné příplatky. Na prémie, je na rozdíl od odměn právní nárok, pokud zaměstnanec splní předem stanovené podmínky. V nepodnikatelské sféře ovšem prémiování povoleno není, stejně jako poskytování dalších platů. Tyto jsou v podnikatelské sféře poskytovány zpravidla v závislosti na hospodářských výsledcích zaměstnavatele. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytnout příplatek za práci přesčas, ve svátek, v noci, v sobotu či v neděli a za práci ve ztíţeném a zdraví škodlivém prostředí. V nepodnikatelské sféře mezi povinné příplatky řadíme i příplatky za vedení, za zastupování, za rozdělenou směnu či zvláštní příplatek stanovený zákonem. Nepovinný je osobní příplatek, v podnikatelské sféře lze ovšem sjednat i další, např. za vedení čety či za zácvik učně. Ochranitelský princip odměňování se projevuje v zákonné úpravě splatnosti a výplaty mzdy. Teoreticky by mzda měla být splatná ihned po vykonání práce, zákon však stanoví, ţe splatnost mzdy či platu nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její sloţku. Zaměstnavatelé mají povinnost stanovit pravidelný termín výplaty. Nedodrţení termínu splatnosti má z právního hlediska význam ten, ţe zaměstnavatel se ocitá v prodlení s vyplacením mzdy. V okamţiku, kdy zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy či platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, můţe zaměstnanec okamţitě zrušit pracovní poměr. Co se týče výplaty mzdy zákoník práce stanoví, ţe tato se vyplácí v zákonných penězích v pracovní době a na pracovišti, nebylo-li v pracovní či kolektivní smlouvě stanoveno jinak. V poslední době ovšem převládá bezhotovostní výplata mzdy či platu. Pracovní kodex umoţňuje poskytovat část mzdy i v naturáliích, můţe tak učinit jen se souhlasem zaměstnance a za podmínek s ním dohodnutých. Ve formě naturální mzdy mohou být zaměstnanci poskytnuty výrobky, výkony, práce či sluţby ze strany zaměstnavatele. Dále co se týká sráţek z příjmu z pracovněprávních vztahů je zaměstnavatel oprávněn dle zákoníku práce srazit 18

19 zaměstnanci bez jeho souhlasu daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, zálohu na mzdu či plat, tím ţe nebyly splněny podmínky pro přiznání mzdy či platu, nevyúčtovanou zálohu na cestovní náhrady, náhradu mzdy či platu za dovolenou, na níţ zaměstnanec ztratil právo nebo mu toto právo nevzniklo, dále na základě výkonu rozhodnutí (exekuce) nařízených soudem, soudním exekutorem či jinými státními orgány, správními úřady či orgány územně samosprávného celku. Ve větším rozsahu dle zákoníku práce je moţné sráţky ze mzdy provést jen na základě dohody o sráţkách ze mzdy Příjmy z podnikání Další podstatnou skupinu příjmů českých domácností tvoří příjmy z podnikání. Obchodní zákoník definuje podnikání jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Mezi podnikatele právní úprava řadí osoby zapsané v obchodním rejstříku, osoby, které podnikají buď na základě ţivnostenského oprávnění nebo na základě jiného oprávnění podle zvláštních předpisů a dále osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do evidence podle zvláštních předpisů. V případě příjmů z podnikání se hovoří o zisku, neboť příjem neboli výnosy podnikatele nepředstavují výdělek. Tento je určen aţ rozdílem mezi výnosy a náklady. V případě, ţe rozdíl těchto ukazatelů je kladný, je podnikatel v zisku, záporný rozdíl naopak představuje ztrátu. Výnosy z podnikání jsou především určeny obchodním obratem. Výše obratu neboli trţeb z prodeje zboţí a sluţeb je významně ovlivněna postavením podnikatele na trhu. Náklady výrazně ovlivňují zisky z podnikání, a proto je kaţdý podnikatel veden snahou o co nejniţší výši nákladů. Jejich výše je určena zejména výší potřebného základního kapitálu, pravidly odpisování a zaúčtováním hmotného i nehmotného majetku a dále téţ výší mzdových nákladů včetně nákladů na sociální zabezpečení za zaměstnance. Výše nákladů je tak závislá nejen na pořizovacích cenách majetku, pouţívané technologii či potřebného know-how a pouţitých materiálů, ale téţ na výši mezd poskytovaných zaměstnancům. 19

20 1.3.3 Sociální příjmy Velká část obyvatelstva České republiky nezískává své příjmy či část příjmů prací, nýbrţ je dostávají od státu ve formě sociálních dávek. Mezi tyto lidi patří zejména osoby poţívající důchody, nezaměstnaní a další osoby pobírající dávky státní sociální podpory. Důchodové pojištění má v České republice dlouholetou tradici a účastní se ho prakticky všechny ekonomicky aktivní osoby. Základními principy důchodového pojištění jsou tak povinná účast a obligatornost dávek, tj. právní nárok na důchod při splnění stanovených podmínek. Hlavním kladem příjmu ve formě důchodu je garance tohoto příjmu státem. Kaţdý ekonomicky aktivní člověk platí na důchodové pojištění stanovené pojistné, jehoţ výše se určuje z příslušného vyměřovacího základu daného jedince. S ohledem na to, ţe kaţdý člověk odvádí na důchodové pojištění různě vysokou částku podle výše svého platu či mzdy, uplatní se při poskytování důchodu princip zásluhovosti, tj. kaţdému je vyplácena jiná výše důchodu. Výši důchodu dále ovlivňuje princip solidarity. Důchody lze dělit na přímé a pozůstalostní. Mezi důchody přímé řadíme důchod starobní a invalidní. Pozůstalostní důchody jsou důchody vdovské, vdovecké a sirotčí. Nejčastějším druhem důchodu je důchod starobní. Jeho hlavním účelem je nahrazení ztráty omezení pracovního příjmu, které jsou způsobeny věkem. Nárok na tento typ důchodu vzniká dnem splnění zákonem stanovených podmínek, a to zejména dosaţením určitého věku. Starobní důchod v současné době pobírá v České republice cca lidí a jeho výše se v průměru pohybuje v částce ,- Kč. 9 Osobám, které ztratily způsobilost pracovat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, anebo jejichţ způsobilost k práci byla v důsledku této skutečnosti výrazně sníţena, je poskytován důchod invalidní. Invalidní důchod je od jednotným typem důchodu, který zahrnuje i dřívější částečný invalidní důchod. Je rozdělen na tři stupně podle míry postiţení. Dlouhodobým nepříznivým stavem je takový stav, který má podle lékařů trvat déle neţ jeden rok. Nepříznivost se přitom posuzuje čistě z medicínského hlediska. Nemocné osobě, která je současně bezmocná, se důchod pro bezmocnost zvyšuje. 9 průměrná výše udávaná k září 2009 Českou správou sociálního zabezpečení 20

21 Na invalidní důchod má nárok jednak pojištěnec, který se nedosáhl věku 65 let, stal se invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil podmínky pro přiznání nároku na starobní důchod, a jednak pojištěnec, který se stal invalidním následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání. Dále má nárok na invalidní důchod téţ osoba starší 18 let s trvalým pobytem na území České republiky, která se plně invalidní stala před dosaţením věku 18 let. Pozůstalostní důchody patří historicky k nejstarším dávkám poskytovaným v českých zemích. Tento typ důchodu je odvozen z důchodových nároků zemřelého. Vdovský a vdovecký důchod náleţí vdově či vdovci po dobu jednoho roku od smrti manţela, bez ohledu na délku trvání manţelství. Po uplynutí jednoho roku od smrti manţela nárok na vdovský či vdovecký důchodu trvá, jen pokud vdova či vdovec pečuje o nezaopatřené dítě, o dlouhodobě těţce zdravotně postiţené dítě či pečuje o převáţně či zcela bezmocného rodiče, je plně invalidní či dosáhl věku 55 let (u vdovce 58 let) nebo důchodového věku. Sirotčí důchod je poskytován nezaopatřenému dítěti, jemuţ zemřel rodič či osoba, která jej převzala do péče nahrazující péči rodičů a dítě na tuto osobu bylo převáţně odkázáno výţivou. Nárok na sirotčí důchod zaniká skončením nezaopatřenosti, tj. buď dovršením 26 let nebo ukončením soustavné přípravy na budoucí povolání, případně osvojením. Početnou skupinu lidí, jeţ získává rovněţ finanční prostředky od státu jsou nezaměstnaní. Ovšem nikoli všichni nezaměstnání mají nárok na státní dávky ve formě podpory v nezaměstnanosti. Na podporu v nezaměstnanosti 10 mají nárok jen fyzické osoby, které poţádaly úřad práce, místně příslušný dle svého bydliště, o zprostředkování vhodného zaměstnání tj. uchazeči o zaměstnaní. Současně ale tito musí splnit i další podmínky stanovené zákonem o zaměstnanosti. Podpora je tak poskytnuta jen osobám, které o ni poţádaly a v posledních třech letech vykonávaly zaměstnání nebo výdělečnou činnost, zakládající povinnost odvádět důchodové pojištění v minimálním rozsahu 12 měsíců a které současně nejsou poţivateli starobního důchodu. Druhým typem dávky, jenţ je poskytována pouze uchazečům o zaměstnání, je podpora při rekvalifikaci, na kterou má uchazeč nárok, jestliţe se účastní 10 blíţe ustanovení 39 a následující zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 21

22 rekvalifikace zabezpečované úřadem práce a současně není poţivatelem starobního důchodu. Podpora v nezaměstnanosti náleţí uchazeči o zaměstnání v rámci tzv. podpůrčí doby, jejíţ délka je odstupňována od 5 do 11 měsíců dle věku uchazeče. Po uplynutí této doby nárok zaniká stejně jako v případě ukončení vedení nebo vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Výše obou podpor je stanovena procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který uchazeč naposledy pobíral. Procentní sazba podpory při rekvalifikaci činí 60%. Výše procentní sazby podpory v nezaměstnanosti začíná na 65% a postupně se sniţuje. Obě podpory jsou omezeny maximální částkou. Mezi další sociální výpomoci poskytované státem patří dávky státní sociální 11 podpory. Tyto příjmy by však měly mít pro fyzické osoby pouze doplňkový charakter tak, aby příjemci jen pomohly vyřešit nastalou sociální situaci. Mezi dávky poskytované v závislosti na výši příjmů rodičů patří přídavek na dítě, sociální příplatek a příspěvek na bydlení. Další dávky sociální podpory jiţ nejsou závislé na výši příjmů v rodině. Mezi tyto dávky patří rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče a porodné. Donedávna mezi tyto dávky patřilo i pohřebné. Stát dále umoţňuje občanům čerpat dávky nemocenského pojištění 12, které jsou poskytovány jednak z důvodu nemoci ve formě nemocenského či ošetřovného a jednak z důvodu mateřství ve formě vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství a peněţité pomoci v mateřství. Další dávky poskytované státem jsou upraveny zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Dávkami v systému pomoci hmotné nouzi jsou příspěvek na ţivobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamţitá pomoc. Na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, je poskytován osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci příspěvek na péči, jehoţ výše v závislosti na věku dané osoby a stupni závislosti je od 2.000,- Kč do ,- Kč měsíčně k tomuto blíţe zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře k jednotlivým dávkám blíţe zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění 22

23 1.3.4 Další příjmy Další druhy příjmů, nelze podřadit pod jednotnou skupinu. Společné jim je ovšem to, ţe nejsou získávány prací a téţ nejsou dávkou poskytovanou ze státního rozpočtu. Značnou skupinu těchto příjmů tvoří příjmy z vlastnictví jednak půdy ve formě pachtovného a dalších nemovitostí ve formě nájemného a jednak z vlastnictví kapitálu. Kapitálové příjmy jsou příjmy v podobě dividend a podílů na zisku, úroků z vkladů či půjček, v podobě dluţních úpisů, úroků z leasingu či spotřebitelských úvěrů. Mezi tyto příjmy patří i příjmy přisuzované pojištěncům ţivotního a neţivotního pojištění a penzijního připojištění. Finanční prostředky nezískávané primárně prací jsou i příjmy společníků společností s ručením omezeným a členů představenstva akciových společností, kteří nemají příjem z podnikání. Nemalou skupinu příjmů tvoří příjmy získávané z darů či z prodeje movitých či nemovitých věcí a dále příjmy v podobě výher, jeţ jednotlivec můţe získat po zapojení se do loterií nebo jiných podobných her anebo do her na výherním hracím automatu. Všechny dosud uvedené příjmy jsou lidmi získávány legálním způsobem. Zdroje příjmů některých spoluobčanů jsou však tvořeny z tzv. šedé ekonomiky. Šedou ekonomiku můţeme definovat jako ekonomickou činnost přinášející příjmy tomu, kdo ji provozuje, přičemţ zahrnuje i činnost protizákonnou nebo zákon obcházející. Je tvořena souborem různých činností, které se mnohdy od sebe velmi liší. Jedná se například o daňové úniky, výrobu a distribuci drog, práci na černo, okrádání zákazníků, korupci, pašování, praní špinavých peněz a další formy trestné činnosti. Často činnost osoby takto konající má z části legální charakter. Šedá ekonomika je pro národní hospodářství hrozbou, neboť demoralizuje podnikatelské prostředí, kdyţ vytváří nejednotné ekonomické podmínky pro zúčastněné subjekty. Přesný rozsah šedé ekonomiky v daném státě je obtíţné odhadnout a velikost se často liší dle pouţitých statistických metod. Nejčastěji se ovšem uvádí, ţe šedá ekonomika představuje 20% hrubého domácího produktu. 23

24 1.4 Příjmy z hlediska daňového Jednotlivé druhy příjmů můţeme dále dělit dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Nenalezneme zde ovšem všechny moţné druhy příjmů, neboť je řada příjmů, které nepodléhají daňovému zatíţení. Jedná se například o příjmy získané nabytím akcií nebo podílových listů, příjmy získané zděděním, vydáním nebo darováním nemovitosti nebo movité věci a dále úvěry a půjčky. Příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, zákon rozřazuje do pěti skupin. První skupinu tvoří příjmy ze závislé činnosti a funkční poţitky. Jedná se o příjmy získané ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního poměru, příjmy za práci členů druţstev, společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností a odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob. Funkčními poţitky zákon rozumí funkční platy členů vlády, poslanců a senátorů Parlamentu České republiky a platy vedoucích ústředních úřadu státní správy a dále odměny za výkon funkce v orgánech obcí, v jiných orgánech územní samosprávy, státních orgánech, občanských a zájmových sdruţeních, komorách a v jiných orgánech a institucích. Druhou skupinu tvoří příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti. Předmětem příjmů z podnikání jsou příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, příjmy ze ţivnosti, příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů a v neposlední řadě téţ podíly společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku. Jako příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti zákon označuje například příjmy z uţití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví či příjmy z autorských práv, příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není ţivností, např. profesionální sportovci, a dále příjmy znalců a tlumočníků. Mezi příjmy z kapitálového majetku patří především podíly na zisku (dividendy) z majetkového podílu, úroky, výhry a jiné výnosy z vkladů na vkladních kníţkách, dávky penzijního připojištění se státním příspěvkem, plnění ze soukromého ţivotního pojištění, úroky a jiné výnosy z poskytnutých úvěrů a půjček. 24

25 Čtvrtou skupinu příjmů tvoří příjmy z pronájmu, v případě, ţe nepatří mezi příjmy podřazené pod některou z výše uvedených skupin. Jedná se o příjmy z pronájmu nemovitostí nebo bytů a jejich částí a příjmy z pronájmu movitých věcí, kromě příleţitostného pronájmu. Do páté skupiny tzv. ostatních příjmů patří celá řada příjmů, které mají ve většině případů jednorázový charakter. Zákon do této kategorie zařazuje příjmy z příleţitostných činností nebo z příleţitostného pronájmu movitých věcí, přijaté výţivné a důchody, výhry v loteriích, ceny z veřejných soutěţí. 25

26 2. Trh práce 2.1 Trh obecně Trh můţeme obecně definovat jako společenskou instituci zaloţenou na směně zboţí, kterou zprostředkovávají zpravidla peníze. Trh ale není pouhým ekonomickým pojmem, neboť tu byl jiţ předtím neţ se objevili první ekonomičtí myslitelé. Vznikl tak samovolně v průběhu tisíciletého vývoje zboţní výroby. Přesto ale tento pojem v soudobé ekonomice zaujímá podstatné místo, má své přesně vymezené funkce, které spočívají zejména v hledání odpovědí na základní ekonomické otázky co, jak a pro koho vyrábět z pohledu poptávky a nabídky. Podstata trhu spočívá mimo jiné v tom, ţe jde o regulátor a stimulátor ekonomického rozvoje. Rozlišujeme trhy jednak z hlediska územního a jednak z hlediska produktů na trhu. Jedním z kritérií typizace trhů je to, co je předmětem koupě a prodeje. Podle tohoto pojetí dělíme trhy na trh půdy, práce a kapitálu, jeţ společně tvoří trh výrobních faktorů, dále na trh peněz a trh produktů. Tyto trhy jsou určující pro ekonomické vztahy a chování subjektů na všech ostatních trzích. Z hlediska předmětu této diplomové práce se další výklad bude týkat pouze trhu výrobních faktorů, resp. trhu práce. Trh výrobních faktorů ovlivnil zejména proces dělby práce a specializace, coţ nakonec vedlo k tomu, ţe tyto trhy se místně i funkčně vyčlenily z trhů spotřebních statků. Podstata těchto trhů ovšem zůstává, je jím tvorba cen. Cena výrobních faktorů se projevuje jako příjem (důchod) za uţití faktoru, který získává vlastník tohoto faktoru. Mzda je odměnou (příjmem) za uţití lidského kapitálu, pozemková renta je odměnou vlastníka půdy za její uţívání (propachtování) a úrok je odměna vlastníkovi kapitálu za uţití kapitálu. Ceny výrobních faktorů plní v ekonomii dvojí úlohu. Na jedné straně jsou odměnou vlastníka výrobního faktoru za uţití faktoru v procesu tvorby statků a sluţeb, na druhé straně jsou nákladem z pohledu firmy Sojka, M., Konečný, B., Malá encyklopedie moderní ekonomie, nakladatelství Libri, Praha 1996, ISBN , str

27 2.2 Trh práce I kdyţ se trh práce do určité míry podobá jakémukoliv trhu statků a sluţeb, přesto se v mnoha ohledech podstatně liší, coţ vyplývá zejména ze skutečnosti, ţe lidská práce, jeţ je podstatou tohoto trhu, nemá stejnou povahu jako jiné zboţí. Protoţe práci vykonávají ţiví lidé, kteří jsou nadaní nejen vůlí a myšlením, ale mají i svá práva, liší se předmět tohoto trhu od neţivého zboţí podstatným způsobem. To je téţ hlavní důvod, proč trh práce je častým předmětem státních zásahů. Z ekonomického pohledu je ovšem trh práce určován jako kterýkoliv jiný trh. Trh práce je charakterizován trţní poptávkou po práci a trţní nabídkou práce. Na trhu práce existuje konkurence na straně poptávky i na straně nabídky. 14 Oproti jiným trhům je ovšem situace subjektů vystupujících na trhu opačná. Ti, kdo prodávají svůj pracovní výkon, své znalosti a zkušenosti, obcházejí potenciální kupce, a pokud poptávající splní očekávání nabízejícího, je transakce uzavřena. Klasické trţní mechanismy se uplatní i v případě trhu práce. Pokud je na kaţdou jednotlivou nabídku jednotlivá poptávka, obchoduje se snadno. Problém pro nakupujícího, resp. potenciálního zaměstnavatele nastává, pokud o jednoho nabízejícího zaměstnance projeví zájem více subjektů. Poté do vztahu poptávky a nabídky vstupují další kritéria, případně se zvedá cena, za kterou je potenciální zaměstnanec ochoten uzavřít pracovní poměr. A naopak, pokud není o potenciálního zaměstnance zájem, je tento nucen buď řešit svou situaci jinak, případně netrvat na těch kompetencích, které jsou uchazečem neúspěšně nabízeny, a pokusit se nabízet ty znalosti, dovednosti, o které zájem je. Trţní mechanismy se nejlépe uplatní u trhu práce v modelu dokonalé konkurence, který je charakterizován těmito rysy: 1. Pracovníci jsou dokonale mobilní, mohou přecházet od jednoho subjektu k druhému. 2. Na trhu se vyskytuje mnoho prodávajících i mnoho kupujících a neexistuje zde ţádný subjekt, který by ovlivňoval výši mzdových sazeb. 3. Lidská práce je homogenní, tj. kaţdý můţe vykonávat všechnu práci. 14 Holman, Robert, Ekonomie. 3. aktualizované vydání. Praha : C.H. Beck, ISBN , str

28 4. Na trhu existuje dokonalá informovanost o existujících pracovních příleţitostech i ostatních charakteristikách trhu práce. Takový typ trhu se ovšem v ţádné trţní ekonomice neuplatní a ani uplatnit nemůţe, a proto zůstává jen v rovině modelu. Skutečné trhy práce se od uvedeného modelu velmi liší, práce není homogenní, neexistuje dokonalá informovanost o pracovních místech a pracovníci nejsou plně mobilní. Vzhledem k tomu, ţe práce je nestejnorodá, vytváří se na trhu výrazné nekonkurenční skupiny, například dělník a lékař. Do trhu práce výrazně zasahují téţ odborové organizace, jejichţ působení má velký vliv na utváření mzdových sazeb i na pracovní podmínky. Jak jiţ bylo výše uvedeno, práce je jedním z výrobních faktorů. Kaţdý člověk je nadán různým stupněm nadání, talentu, pracovitosti apod. Všechny tyto vlastnosti v ekonomii subsumujeme pod pojem lidský kapitál. Ten přináší výnosy v podobě nadprůměrné mzdy úměrné jeho kvalitě a ekonomické aktivitě. Do lidského kapitálu lze samozřejmě investovat. Cílem investic do lidského kapitálu je vyšší produktivita práce, inovace, vyšší kvalita práce a vyšší příjem. Investicí do lidského kapitálu je především vzdělání a profesní příprava. Jak jiţ bylo výše napsáno nabídka a poptávka se uplatní téţ na trhu práce. Nabízející subjekty tj. pracovníci nejsou jen osoby nadané lidským kapitálem. Vzhledem k tomu, ţe člověk není neţivým zboţím, ale subjektem nadaným vůlí a myšlením, je potřeba se při nabízení své práce rozhodovat téţ o jiných faktorech, zejména o času, který je práci ochoten poskytnout. Protoţe člověk nemá kaţdý den k dispozici 24 hodin volného času, ve kterém by mohl podle libosti pracovat, musí se kaţdý z nás při hledání práce vypořádat téţ se skutečností, zda dát přednost práci před volným časem. Volný čas si lze představit jako statek, který kaţdému člověku přináší podobné uspokojení jako ostatní spotřební statky. Při nabízení práce se tak v podstatě kaţdý rozhoduje mezi volným časem a spotřebními statky, které by si mohl koupit za získanou odměnu za práci. Pracovník vystupující na trhu práce tak při svém rozhodování řeší otázku, jaké mnoţství práce má nabídnout. Posuzuje tak navzájem mezní uţitek ze statků získaných za odměnu za práci a mezní uţitek obětovaného času. 28

29 2.3 Nezaměstnanost Jak jiţ bylo výše napsáno, trh práce více neţ kterýkoliv jiný trh je častým předmětem státních zásahů. Vyplývá to zejména ze skutečnosti, ţe stát má potřebu chránit ty, kteří jsou na trhu práce slabší, přičemţ kritérium tzv. slabšího jedince si kaţdý stát určuje sám. V České republice se zásahy státu projevují zejména v oblasti nezaměstnanosti, kdy jednak tento pojem můţeme vymezit z ekonomického hlediska, ale téţ z hlediska právnického, kdy oblast zabývající se touto problematikou se nazývá politika zabezpečování zaměstnanosti. Před tím, neţ vymezíme pojem nezaměstnanosti, je třeba se zmínit o základním lidském právu tj. o právu na práci. Toto právo Listina základních práv a svobod v článku 26 vymezuje jako právo kaţdého na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a dále jako právo kaţdého získávat prostředky pro své ţivotní potřeby prací. Právo na práci je ovšem obsaţeno i v mezinárodních dokumentech jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech či Evropská sociální charta. Právo na práci, resp. na zaměstnání, je dále rozvedeno i v českých předpisech resp. v ustanovení 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kde je definováno jako právo fyzické osoby, která chce a můţe pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších sluţeb za podmínek stanovených tímto zákonem Nezaměstnanost z ekonomického hlediska Společnost můţeme rozdělit na ekonomicky aktivní obyvatelstvo, mezi které se řadí zaměstnané i nezaměstnané, a dále na ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, coţ jsou děti, zdravotně postiţení či staří lidé. Nezaměstnaným se rozumí kaţdá osoba, která je schopna pracovat, chce pracovat, aktivně hledá práci a přitom je bez práce. Jedná se tak o všechny osoby, které dosáhly věku 15 let a v daném období souběţně splňovaly tři podmínky tj. ţe nebyly zaměstnané, aktivně hledaly práci tím, ţe se registrovaly na úřadu práce či u zprostředkovatelny práce, hledaly práci v jednotlivých podnicích nebo si podaly 29