Incidence zranění u vrcholových hráčů badmintonu. v závislosti na fyzioterapii a kompenzačních programech

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA Fakulta tělesné výchovy a sportu Incidence zranění u vrcholových hráčů badmintonu v závislosti na fyzioterapii a kompenzačních programech Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PhDr. Lenka Satrapová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Lucie Havlová Praha, březen 2018

2 Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne podpis diplomanta

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu, a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

4 Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce PhDr. Lence Satrapové, Ph.D. za ochotný a citlivý přístup, cenné rady a komentáře, které mi byly velmi nápomocny při vypracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat všem zúčastněným respondentům za spolupráci.

5 Abstrakt Název: Incidence zranění u vrcholových hráčů badmintonu v závislosti na fyzioterapii a kompenzačních programech Cíle: Hlavním cílem práce je zhodnotit, jaká jsou nejčastější zranění u hráčů badmintonu účastnících se české extraligy a první ligy v sezóně 2017/2018. Kromě toho je cílem zjistit, zdali fyzioterapie a kompenzační programy mají vliv na snížení incidence těchto zranění. Dále pak, zda se badmintonisté věnují kompenzačním programům a využívají možnosti fyzioterapie. Metody: Pro zjištění nejčastějších úrazů u vrcholových hráčů badmintonu jsme použili nestandardizovanou anketu. Výzkum měl charakter korelačně predilektivní studie, která zkoumala vztah mezi incidencí zranění v badmintonu v závislosti na fyzioterapii a provádění kompenzačních programů. Výsledky: U českých hráčů badmintonu se nejčastěji vyskytují úrazy v oblasti hlezenního (47%), kolenního (34%) a ramenního kloubu (22%). Výsledky ukázaly, že fyzioterapie a kompenzační programy mají pozitivní vliv na snížení incidence zranění. Celkem 25% hráčů spolupracujících s fyzioterapeutem od dětství nebylo nikdy zraněno. 68% hráčů, kteří začali s fyzioterapeutem spolupracovat kvůli následkům zranění, už nebylo opakovaně zraněno. Hráči nespolupracující s fyzioterapeutem trpí více recidivami zranění (77%). Z hráčů provádějících pravidelně kompenzační program bylo 42% hráčů nezraněných, 41% zraněných jedenkrát a 17% zraněných opakovaně. Mezi hráči hrajícími pouze badminton byla 2% zdravých, 46% jednou zraněných a 51% opakovaně zraněných hráčů. Klíčová slova: badminton, zranění, kompenzační programy, prevence sportovních úrazů

6 Abstract Title: Incidence of injuries at top badminton players depending on physiotherapy and compensatory programmes Objectives: The main aim of this study is to find out what are the most frequent injuries at top badminton players taking part in the Czech extra league and in the first league in the season 2017/2018. Besides, the aim is also to find out if physiotherapy and compensatory programmes influence the decrease of the incidence of these injuries. And then, if badminton players devote thein time to compensatory programmes and use the possibilities of physiotherapy. Methods: For finding out the most frequent injuries at top badminton players we used a non-standardised questionnaire. The research had the character of a correlative predilective study which studied the relationship between the incidence of injuries in badminton depending on physiotherapy and compensatory programmes. Results: The most frequent injuries among the Czech badminton players occur in the area of an ankle (47%), knee (34%) and shoulder joint (22%). According to the results, physiotherapy and compensatory programs proved a positive effect on reducing the incidence of injury. 25% of players working with a physiotherapist since childhood have never suffered injury. 68% of players who started to cooperate with a physiotherapist because of the previous injury consequences have never been repeatedly wounded again. The players who do not cooperate with a physiotherapist suffer more recurrences of injury (77%). Out of the players performing the compensatory program regularly, 42% have never been injured, 41% have been injured just once and 17% have been injured more than once. Among the players competing only in badminton 2% have been uninjured, 46% have been injured once and 51% have been injured more than once. Keywords: badminton, injury, compensatory programmes, sport injuries prevention

7 Obsah 1 ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Badminton jako sport Historie badmintonu Pravidla hry Herní disciplíny a věkové kategorie Srovnání s ostatními sporty Herní a přípravné období v badmintonu Technika pohybu po kurtu Střehové postavení Sidestep Výpad Výskok a dopad Specifika pro pohyb do přední, střední a zadní části kurtu Rytmus pohybu Úderová technika Horní údery Spodní údery Úrazy v badmintonu Dysfunkce v oblasti kolenního kloubu Dysfunkce v oblasti hlezenního kloubu Dysfunkce v oblasti ramenního kloubu Dysfunkce v oblasti loketního kloubu Dysfunkce v oblasti páteře Únavová zranění Specifika badmintonové přípravy

8 2.5.1 Trénink dětí Vývojová stádia hráče Vybrané prvky tréninku badmintonu Kompenzační programy Všeobecná koordinace Plavání Jóga Strečink Tréninkové pomůcky Výběr z fyzioterapeutických metod Regenerace a relaxace CÍL A ÚKOLY PRÁCE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY Cíl práce Úkoly práce Výzkumné otázky Hypotézy METODIKA PRÁCE Charakter výzkumu Výzkumný soubor Použité metody Sběr dat Analýza dat VÝSLEDKY Výskyt úrazů Výskyt zranění podle laterality Výskyt chronických obtíží Období vzniku akutních zranění

9 5.5 Nucená doba herní přestávky po zranění Léčba akutního zranění Používání kompenzačních pomůcek Věk počátku herní kariéry Tréninkové fáze, četnost turnajů Spolupráce s fyzioterapeutem a regenerace Kompenzační programy Fyzioterapie jako prevence zranění Vliv fyzioterapie na chronické obtíže Vliv kompenzačních programů na incidenci zranění Schvácení organismu DISKUZE Diskuze k úrazům v badmintonu Diskuze k výběru sportovní specializace Diskuze k fyzioterapii v badmintonu Diskuze ke kompenzačním programům v badmintonu Diskuze k využití výsledků v praxi ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

10 Seznam použitých zkratek CNS centrální nervová soustava DK dolní končetina DNS dynamická neuromuskulární stabilizace HSSP hluboký stabilizační systém páteře CHOPN chronická obstrukční plicní nemoc LCA ligamentum cruciatum anterius lig. ligamentum m. musculus mm. musculi PNF proprioceptivní neuromuskulární facilitace PVC polyvinylchlorid ROM range of motion RS roztroušená skleróza SMS metoda senzomotorické stimulace TRX total body resistance exercises 10

11 1 ÚVOD Badminton je jedním z nejnáročnějších sportů na světě. Je to sport pestrý, záživný, dynamický a velmi zajímavý jak z pohledu diváků, tak samotného hráče. Ačkoli nepatří mezi naše národní sporty, dostává se čím dál více do povědomí lidí. Každoročně přibývá obrovské množství jak amatérských, tak profesionálních hráčů. Rozšiřují se badmintonové haly a kurty. Dnes je téměř v každém městě nespočet možností, kde si badminton zahrát. Čím více se badminton rozšiřuje, tím více se profesionální hráči potýkají se zraněními. Pokud je akutní či chronické obtíže nedovedou ke konci kariéry, jsou nuceni soustavně omezovat tréninky a vkládat fáze rekonvalescence. Z toho důvodu nejsou zcela naplněny jejich ambice a z badmintonu, který je jinak krásným sportem, se stává bolestivá činnost. Je to sport velmi specifický. Technika pohybu po kurtu a způsob úderů se nedá připodobnit k žádnému sportu. Nejblíže je mu squash, ale i tak to jsou sporty naprosto odlišné. Na technickou náročnost badmintonu trenéři často zapomínají a přesto, že jsou poměrně velká zdravotní rizika, je osvěta téměř nulová. Dítě obvykle začíná herní kariéru s nástupem do školy, někdy i dříve. Bohužel ale kompenzační a fyzioterapeutická intervence je naprosto nedostačující. Badminton je natolik náročným sportem plným výskoků, přeskoků, výpadů, smečí, jednostranné zátěže a extrémních pozic, že pro dítě v období růstu může být někdy dokonce škodlivý. To se samozřejmě projevuje až v dospělém věku typickými dysfunkcemi. Nepatří tedy mezi sporty, které jsou plně přirozené pro lidský organismus. Proto je stěžejní od útlého věku pracovat na všeobecné připravenosti, svalové souhře a věnovat se kompenzačním programům, které dnešní doba nabízí. Pokud by tato prevence zranění fungovala, myslím si, že zranění by nebyla tak častá a mnoho hráčů by nemuselo přerušovat kariéru, či ji předčasně ukončovat. 11

12 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Badminton jako sport Badminton je nejrychlejším raketovým sportem na světě. Patří mezi sporty, kde se pravidelně střídá intenzita. Typické je pro něj zrychlení a zpomalení letu míčku. Profesionální hráč musí vynikat všestrannými tělesnými předpoklady. Stěžejní je v průběhu hry neustálé soustředění, protože hráč musí bleskově reagovat na změnu situace. Badminton rozvíjí především rychlostní vytrvalost, ale klade nároky i na ostatní pohybové schopnosti, a to na sílu, vytrvalost, obratnost, koordinaci a rychlost. V systematickém tréninku se také podporuje rozvoj morálních vlastností, sebeovládání a schopnost kolektivního cítění, které je důležité hlavně v párových disciplínách. (Beneš, 1986) Historie badmintonu První zmínka o hře s opeřeným míčkem je známa z aztécké kultury a kultury Inků z období před více než 2000 lety. Nejdůležitějším historickým mezníkem v badmintonu je hra Poona. (Mendrek a Novotná, 2007) Tato hra pochází původně z Indie. Do Velké Británie přišla prostřednictvím koloniálních vojáků. Poona se hrála bez sítě. V roce 1873 v hrabství Gloucestershire proběhla slavnost, kde se poprvé hrál badminton na hřišti rozděleném sítí. Událost byla natolik klíčovým momentem, že se tento sport dostal do povědomí mnoha lidí. O 15 let později vznikl první badmintonový klub s vůbec prvním nástinem pravidel. V roce 1893 byla založena národní badmintonová asociace v Anglii. A v roce 1899 a 1900 byl odehrán All England Championship první ročník pouze pro muže, o rok později i pro ženy. Tento turnaj je dodnes jedním z nejobsazenějších a nejvýznamnějších badmintonových turnajů světa. (Táborský, 2005) V roce 1934 vznikla Mezinárodní badmintonová federace, jejímž členem bylo také Československo. V Československu vznikaly první kluby v 60. letech 19. století. Vůbec prvním klubem byl TJ Spoje Praha, který funguje dodnes. Badminton se stal také olympijským sportem, a to v roce 1992 na OH v Barceloně. (Mendrek a Novotná, 2007) 12

13 2.1.2 Pravidla hry Badminton se hraje na pravoúhlém dvorci, který je vymezen bílými nebo žlutými čarami. Všechny čáry jsou jeho součástí. Rozměry kurtu jsou uvedeny na obrázku 1. Kurt půlí síť, která musí být vysoká 1,55 m. (Bernaciková et al., 2009) Obrázek 1 Badmintonové hřiště Zdroj: (Bernaciková et al., 2009) Termín košíček se mezi hráči jak amatérskými, tak profesionálními, nepoužívá. Badmintonový míček je vyroben z husího peří (z levého křídla). Na každý míček je zapotřebí 16 peříček a váží okolo 5 gramů. (Puchmertl, 2001) Jednotlivá brka vycházejí z korkové hlavičky. V amatérském badmintonu se více využívá plastových míčků, které mají bezesporu delší životnost a jsou finančně výhodnější. Tuba 12 péřových míčků stojí totiž více než 500 Kč. Míčky z peří jsou velmi náchylné k poškození při špatném zásahu raketou, a proto se jich za jeden set několik vymění. (Krajča, 2014) Zápas se hraje beze ztrát na dva vítězné sety. Každý do 21 bodů. Vítěz musí ale vyhrát o dva body, tudíž se za stavu 20:20 pokračuje dál. Set končí maximálně za stavu 29:30. Po každém setu si hráči střídají strany, přičemž ve třetí sadě se hráči vymění po dosažení 11 bodů. (Bernaciková et al., 2009) 13

14 2.1.3 Herní disciplíny a věkové kategorie Badmintonový hráč či hráčka mohou nastoupit hned ve 3 kategoriích. Ve dvouhře, čtyřhře či smíšené čtyřhře (mixu). Badmintonisté jsou rozděleni do věkových kategorií, a to do U13, U15, U17, U19, kategorie dospělých a veteránů. V kategorii veteránů jsou hráči od 35 let. (Mendrek a Novotná, 2007) Srovnání s ostatními sporty Je poměrně obtížné si představit, jakou rychlostí může letět badmintonový míček. Rekord v nejrychlejší smeči drží deblista Tan Boon Heong z Malajsie. V roce 2009 při testování nového modelu rakety zasmečoval rychlostí 421 km/h. Dalším příkladem je smeč čínského deblového specialisty Fu Haifenga. Jeho smeč letěla na Surdiman cupu v roce 2005 rychlostí 332 km/h. Nejblíže je rychlosti badmintonové smeče golfový odpal, který může dosahovat 328 km/h. (Siwek, 2011) Obrázek 2 Srovnání badmintonu s dalšími sporty Zdroj: (Siwek, 2011) Je zajímavé statisticky porovnat badminton s tenisem. V roce 2013 byly srovnány nejrůznější parametry u tenisového a badmintonového zápasu. Konkrétně se v badmintonu utkali nadějní junioři Ondřej Král s Vojtěchem Šelongem. V tenisovém zápase nastoupili taktéž juniorské naděje, a to Filip Doležel proti Pavlovi Nejedlému. (Voves, 2013) Naměřené parametry jsou znázorněny na obrázku 3. 14

15 Obrázek 3 Srovnání badmintonového a tenisového zápasu Zdroj: (Voves, 2013) Herní a přípravné období v badmintonu Před každým herním obdobím je důležité vytyčit jak vrchol sezóny, tak naplánovat dlouhodobou strategii pro plynulý růst výkonnosti. Tomu se pak přizpůsobuje periodizace tréninku. Badmintonový rok se obecně může rozdělit na přípravné, závodní a přechodné období. Přípravné období trvá od července do poloviny září. V této době se nejprve klade důraz na rozvoj fyzických schopností. Hráč totiž není limitován strachem z nadměrné únavy či obavou ohledně výsledků na turnaji. V další fázi přípravného období se snižuje objem tréninku a zaměřuje se na techniku a taktiku hry. Třetí etapa přípravného období se odehrává do poloviny září, která je spíše obdobím předzávodním. V této době by mělo dojít k maximální úrovni trénovanosti. Výrazně se snižuje objem tréninku, ale zvyšuje se jeho intenzita. (Beneš, 1986) Závodní období probíhá od poloviny září do konce května. V průběhu celého období turnajů by nemělo dojít k poklesu všeobecné připravenosti. Upevňují se taktické a technické dovednosti. Obecně je tréninkový objem nižší. To se netýká fází mezi vrcholy (např. začátek a konec kalendářního roku), které mají charakter jako letní přípravné období. (Beneš, 1986) 15

16 Přechodné období je velmi důležitá fáze, kdy hráč úplně odloží badmintonovou raketu. To se v badmintonu děje v měsíci červnu. Její náplní je pasivní či aktivní odpočinek a prostřídání i jiných sportů, než je právě badminton. (Beneš, 1986) 2.2 Technika pohybu po kurtu Střehové postavení Střehové postavení, neboli postoj hráče před startem za míčem, je jedním z nejdůležitějších prvků badmintonového pohybu. Podmiňuje totiž rychlý a efektivní pohyb. Start musí být co nejvýbušnější, nejrychlejší a musí umožnit pohyb do jakéhokoli směru. (Mendrek a Novotná, 2007) Ve střehu jsou nohy mírně od sebe a váha těla spočívá na přední polovině chodidel. Raketa je před tělem v nulovém postavení v přechodu mezi forhendovým a bekhendovým držením. (Grice, 2008) V badmintonu se užívá termínu split step, což znamená poskok do rozšířeného postavení dolních končetin. Slouží k zvýšení svalového předpětí, a tedy k rychlejšímu startu. Doba mezi doskokem při střehu a následným pohybem musí být velmi krátká. Za splnění takto krátkého intervalu je pohyb optimální. Tohoto mechanismu se užívá i při tzn. recovery stepu. Recovery step znamená první krok v průběhu rychlého návratu z výpadu či doskoku při pohybu zpátky na střed kurtu. (Woodward, 2011) Zde se odkazuji na kapitolu 2.4.2, kde je názorně ukázáno zvýšené napětí Achillových šlach v průběhu badmintonového pohybu. V návaznosti na toto zatížení jsou uvedeny typické dysfunkce. Obrázek 4 Střehové postavení a split step Zdroj: archiv autorky 16

17 2.2.2 Sidestep Sidestep neboli přísun je nejpoužívanější technika pohybu po kurtu. Hráči využívají přísunů při pohybu k síti, do stran i do zadní části kurtu. (Woodward, 2011) Jedna noha následuje druhou pomocí techniky krok sun krok. (Grice, 2008) Hráč je bokem natočen ve směru pohybu. Sidestep má několik benefitů. Při správně prováděném sidestepu jsou kolena pokrčena, tudíž je těžiště položeno níže. Těžiště pak nekolísá tolik jako při běhu. Chodidla jsou více v kontaktu s podlahou, tím je umožněna rychlá reakce pro změnu pohybu, ať už do jiného směru, do výskoku nebo výpadu. (Woodward, 2011) Obrázek 5 Sidestep Zdroj: archiv autorky V určitých situacích se hráč pohybuje i běžeckým krokem. To hlavně ve chvíli, kdy je v delší vzdálenosti od míče. Taková situace nastává, pokud byl hráč zahnán do zadní části kurtu, ale pro další úder se musí okamžitě přesunout blízko k síti. V té chvíli je nutné výrazně prodloužit krok. Sidestep se vyplatí využívat pro přesun na kratší vzdálenosti, protože pak je hráč rychlejší. Běžecký krok hráč využije, pokud se nestihl vrátit na střed a jeho vzdálenost od míče je okolo 7 metrů. (Woodward, 2011) Poslední technikou pro přiblížení k míči a následné oddálení je překřížený krok. Tato technika se využívá při pohybu do předního a zadního forhendového rohu, ale 17

18 spíše při obraně. (Woodward, 2011) Překřížený krok znamená, že poté, co hráč startuje ze střehového postavení, provede pravou nohou jeden klasický krok, ale při dalším kroku ji levá noha zezadu kříží (u praváka). (Grice, 2008) Výhodné je pouze jedno překřížení při pohybu k míči či od míče. (Woodward, 2011) Obrázek 6 Překřížený krok Zdroj: archiv autorky V průběhu sidestepu a překříženého kroku je hráč vystaven nebezpečí vzniku distorze hlezna. Důvodem může být buď náhlá změna pohybu, nebo nedostatek pozornosti v průběhu pohybu do strany. Pak vzniká distorze typickým inverzním mechanismem. Dysfunkce v oblasti hlezna jsou uvedeny kapitole Výpad Výpad je jednou z nejdůležitějších složek badmintonového pohybu. Ve fázi výpadu se zastaví pohyb, hráč odehraje míč a následně se vrací co nejrychleji do středu kurtu. Tělo musí být ve výpadu v klidu, ačkoli je náročné v této pozici udržet rovnováhu. Pravák provádí výpad pro odehrání míče na pravou nohu a levák na levou. (Woodward, 2011) Představme si hráče hrajícího pravou rukou. Výpad je prováděn následovně: levá noha je odrazová a pravá se předkopne. První se ve výpadu podlahy dotkne pata, následně je zatíženo celé chodidlo. Pravá noha musí špičkou směřovat k míči, levá noha 18

19 je naopak kolmo k výpadové noze. Levá noha je jakousi brzdou, protože vnitřní hrana chodidla je v kontaktu s podložkou. Pravé koleno by nemělo přesáhnout osu hlezna. Pro lepší stabilitu je důležité, aby byl pravý bok spolu s pravým ramenem natočen k míči. Stěžejní je také postavení rukou. Pravá ruka je v předpažení a odehrává míč, levá ruka je v zapažení. Po výpadu následuje recovery step, což znamená krok (odskok) zpět, který provede výpadová noha. Slouží pro rychlé navrácení zpět na střed. (Woodward, 2011) Bez ohledu na to, zdali hráč odehrává míč v předním forhendovém či bekhendovém rohu, je každý pohyb k síti ukončen výpadem. (Mendrek a Novotná, 2007) Obrázek 7 Výpad ve forhendovém a bekhendovém rohu Zdroj: archiv autorky Nadměrný hluboký výpad zatěžuje kolenní kloub výpadové nohy a měkké tkáně v jeho okolí. V kapitole jsou uvedeny dysfunkce v oblasti kolenního kloubu, jako je traumatizace LCA a tendinopatie lig. patellae. V této kapitole je také postavení kolene v hlubokém výpadu v názorné ilustraci. 19

20 2.2.4 Výskok a dopad Mnoho úderů se odehrává ve vzduchu, tedy ve výskoku. Výskok má mnoho variant. Hráč se může odrazit z jedné nebo z obou nohou stejně jako u dopadu. Jsou čtyři fáze výskoku: 1. dřep 2. plyometrický dřep 3. dřep výskok + dopad 4. dřep výskok + dopad + recovery step Dřep je základním předpokladem správného výskoku. Plyometrický dřep znamená rychlý dřep, při kterém hráč do dřepu v podstatě skočí. Obecně při dřepu před výskokem dochází k flexi ve třech kloubech dolních končetin a současně k zapažení horních končetin. Dopadá se na plná chodidla. Po dopadu je velmi důležité udržení stability. (Woodward, 2011) V badmintonu se v zadní části kurtu, především v zadním forhendovém rohu, využívá přeskoku (hlavně při útoku). Přeskok v podstatě znamená střihnutí nohou ve výskoku. Levá noha se z pozice před pravou nohou naopak dostává za ní. Levá noha dopadá do stejného místa, kde byla pravá. Nohy se vymění. Trup je rotován kolem svislé osy, kterou tvoří pravá ruka a levá noha. (Woodward, 2011) Obrázek 8 Ukázka přeskoku Zdroj: archiv autorky 20

21 Nekoordinovaný přeskok a následný dopad na kontralaterální dolní končetinu je rizikem pro vznik distorze hlezna či zranění kolene (uvedeno v kapitole a 2.4.2). Z důvodu rotace trupu může vyvstat zranění v oblasti páteře, jak je uvedeno v kapitole Specifika pro pohyb do přední, střední a zadní části kurtu Po seznámení se se základními pohybovými komponenty si můžeme představit, jak se hráč nejefektivněji a nejrychleji přesune do přední části kurtu. (Mendrek a Novotná, 2009) Ze střehového postavení hráč vyrazí technikou krok sun krok (sidestep) nebo překříženým krokem. Následuje razantní výpad, odehrání úderu, recovery step. Poté se hráč dostane přísuny zpět ke středu kurtu do střehového postavení. (Mendrek a Novotná, 2009) K postranní čáře se hráč nejlépe přesune hlubokým výpadem do strany, kdy špička výpadové nohy směřuje k postranní čáře. Nebo také zkráceným krok sun krokem a následným výpadem. (Mendrek a Novotná, 2009) Do zadní části kurtu hráč startuje ze střehového postavení technikou krok sun krok (sidestep) nebo překládaným během, kdy se levá noha překládá za pravou, tudíž se nepřisunuje. Když už je hráč v adekvátní pozici pro odehrání míče, spočívá pravá noha vzadu a levá vepředu (u praváka). Hráč přenese váhu na pravou odrazovou nohu, provede přeskok, dopadne na levou nohu a vyráží zpět na střed do střehového postavení. Ve fázi přeskoku hráč odehrává míč. (Mendrek a Novotná, 2009) Obrázek 9 Přeskok v zadní části kurtu Zdroj: archiv autorky 21

22 2.2.6 Rytmus pohybu Při pohybu k míči se využívá specifického rytmu pohybu. Tím je myšleno zrychlení a následné zpomalení. Cílem je pohyb po kurtu provádět plynule, spojit všechny pohyby dohromady. Badmintonový pohyb by měl působit jako rychlá a efektivní chůze po kurtu. Docílit správného rytmu znamená provést střeh, zrychlit k míči, zpomalit před vlastním úderem, odehrát míč, zrychlit od míče pomocí recovery stepu a následně zpomalit při návratu do dalšího střehu. (Woodward, 2011) 2.3 Úderová technika Obecně můžeme rozlišit badmintonové údery na horní údery, spodní údery a boční údery. Záleží na tom, v jaké pozici je odehráváme. Údery se ještě dělí na bekhendové a forhendové. U badmintonových úderů je velmi důležitá švihová práce, která vychází ze zápěstí a svalové síly prstů. V průběhu hry si hráč mění držení rakety, jak je potřeba. Volné držení rakety mění v pevné silové, kdy hráč zapojí větší množství svalových skupin pro větší razanci úderu. (Mendrek a Novotná, 2007) V průběhu zápasu hráč odehraje míček stokrát až tisíckrát. Pro představu jedna z nejdelších výměn v historii dvouhry mužů trvala přes 2 minuty. V této výměně mohli diváci vidět celkem 108 úderů. (Krajča, 2013) Horní údery Základními typy úderů, které hráč hraje shora dolů, v badmintonu jsou: klír úder, který hráč odehrává v zadní části kurtu k zadní čáře soupeřova hřiště. Drop úder, který hráč odehrává ze zadní části kurtu a padá těsně za síť. Smeč prudký míč směřující co nejrychleji k zemi na soupeřovu polovinu kurtu. (Mendrek a Novotná, 2007) Dalším typem úderu je drajv plochý a prudký míč letící těsně nad sítí, který směřuje do poloviny délky hřiště soupeře, a sklepnutý míč hráč úder odehrává nad páskou a letí prudce k zemi. (Mendrek a Novotná, 2007) Všechny horní údery se hrají ze stejného postavení dolních i horních končetin. Tyto údery se od sebe liší hlavně razantností a výškou bodu, ve které míč zasáhneme. (Mendrek a Novotná, 2007) Například při smeči hráč musí mnohem více vycouvat za míč a odehrát ho před sebou, zatímco klír odehrává spíše nad hlavou. (Grice, 2008) 22

23 Úder má tři základní fáze: nápřah, švih a dotažení. Fáze nápřahu znamená pohyb proti směru úderu. Následuje pohyb rakety ve směru úderu, tedy švih. Poslední fáze je konečné dotažení úderu. (Woodward, 2011) Nejdůležitější je zkoordinovat aktivitu mezi svaly trupu, ramene, předloktí a prstů. (Mendrek a Novotná, 2007) Pokud budeme uvažovat o hráči hrajícím pravou rukou, pak technika vypadá následovně. Při úderu hraném shora ve fázi nápřahu je hráč natočen levým bokem k síti, pravá noha je vzadu (na ní je rozložena váha těla), levá noha vepředu a nohy jsou mírně rozkročeny. Levá ruka je v předpažení, mírně pokrčená v lokti, jako by ukazovala na míček. Pravá ruka je vzadu za osou těla a loket svírá ostrý úhel. Při švihu rakety jde hlava rakety za hlavu hráče, přibližuje se k levé lopatce. Následuje takzvaná smyčka, která probíhá za hlavou hráče a umožňuje rychlý pohyb rakety nahoru pro odehrání míče a dopředu. Smyčka je výsledkem pohybu ze zevní do vnitřní rotace v rameni. Konečné dotažení znamená setrvačný pohyb horní končetiny k levému boku. (Mendrek a Novotná, 2007) Obrázek 10 Provedení horního úderu Zdroj: archiv autorky 23

24 Horní údery významně namáhají svaly ramene a paže. Tím se odkazuji na kapitolu 2.4.3, kde uvádím nejčastější obtíže v oblasti ramene a jejich příčiny Spodní údery Mezi údery hrané odspoda nahoru se řadí: lob úder hraný od sítě do zadní části kurtu, krátký míč u sítě úder taktéž hraný od sítě padající těsně za síť na soupeřovu stranu hřiště. Samozřejmě nesmíme opomenout podání vysoké letící na zadní čáru, polovysoké, které je typické pro čtyřhru či nízké padající těsně za přední podávací čáru. V neposlední řadě se spodem hrají obranné údery, a to jak v zadní části kurtu či v jeho střední části. Všechny zmíněné údery se mohou zahrát jak forhendem, tak bekhendem. (Mendrek a Novotná, 2007) Spodní údery se pojí s dysfunkcemi v oblasti loketního kloubu, jejichž mechanismus vzniku je uveden v kapitole Úrazy v badmintonu Badmintonový zápas trvá minut a hráči mohou naběhat 5 6 kilometrů. Zápasy na turnajích se obvykle odehrávají na speciálních kobercích, které jsou vytvořeny z PVC materiálu. Tyto povrchy jsou vhodné, protože jsou pružné a protiskluzné. Tréninky ale často probíhají v halách s dřevěnými parketami a ty jsou naopak tvrdé a kluzké. Tím se pravděpodobnost zranění může zvyšovat. (Milon, 2017) Autoři indické studie, jejíž podstatou byl výzkum nejčastějších zranění v badmintonu, uvádí, že tři čtvrtiny úrazů se staly na dřevěném povrchu oproti cementované podlaze. Dalším zajímavým výsledkem je, že více úrazů vzniklo v tělocvičnách s chladnějším klimatem. (Shah et al., 2014) V průběhu hry jde z 60 70% o aerobní aktivitu a z 30% o anaerobní aktivitu. (Jaworski, 2017) Hráč musí vynikat hbitostí, ohebností, silou, rychlostí, postřehem a perfektní prací nohou. Obecně jsou v tomto sportu kladeny vysoké nároky na rychlou změnu směru pohybu. Hráči provedou obrovské množství výskoků, skoků dopředu, dozadu a do stran, výpadů do všech směrů a dynamických startů za míčem. Z toho je zřejmé, že častější zranění bývají na dolních končetinách. (Milon, 2017) V badmintonu se ale bezesporu vyskytují i dysfunkce v oblasti horní končetiny a páteře. (Caine, Harmer a Schiff, 2010) 24

25 Akutní zranění v badmintonu se týkají hlavně měkkých tkání. Nejčastěji jsou poškozeny vazy distorzí kloubů. Z provedených studií vyplývá, že nejčastějšími zraněními na dolní končetině jsou dysfunkce v oblasti hlezna a kolene. (Caine, Harmer a Schiff, 2010) V Malajsii je badminton národním sportem. Byla zde provedena zajímavá studie u malajských hráčů badmintonu. Uvádí, že hned po distorzi hlezna jsou velmi častá svalová zranění v oblasti stehna. To se týká hlavně m. quadriceps femoris, hamstringů a adduktorů. Může dojít buď k distenzi, kdy prudkým stahem svalů nastane přetažení svalových vláken, ale funkce zůstává zachována, nebo k ruptuře, ať už částečné či kompletní, která vede k poruše funkce. (Shariff et al., 2009, Valenta, 2007) Pokud je sval pouze natažený, rekonvalescence trvá 2 4 týdny. U parciálních ruptur léčba trvá 4 6 týdnů a u kompletní ruptury až 12 týdnů. (Dungl et al., 2014) Na horní končetině jsou dysfunkce lokalizovány hlavně v oblasti ramenního kloubu, jedná se o svaly rotátorové manžety. Kromě ramene je častým zdrojem problémů oblast loketního kloubu. (Shariff et al., 2009) Kromě zranění končetin je dalším významným problémem bolest zad z důvodu permanentní jednostranné zátěže. (Shariff et al., 2009) Dysfunkce v oblasti kolenního kloubu Další studie byla provedena v Indii. Jejím předmětem bylo zjistit četnost zranění u mladých hráčů badmintonu. Uvádí, že zranění v oblasti kolenního kloubu je pro tento sport zcela běžné. Mnoho mladých talentovaných hráčů ukončuje kariéru předčasně kvůli nedostatečné informovanosti v diagnostice, terapii, ale hlavně v prevenci těchto zranění. (Shah et al., 2014) Traumatizace LCA Podle australské studie nejčastěji dochází v oblasti kolene k poškození LCA, a to hlavně při dopadu na kontralaterální DK po přeskoku. Další mechanismus vzniku zranění LCA je při rychlé změně směru při sidestepu na ipsilaterální DK a také při dopadu na jednu nohu, jenž je následován krokem zpět. K poškození LCA přispívají extrémně rychlé změny směru, rotační pohyby bérce. Při vyšší flexi v kolenním kloubu (např. při hlubokých výpadech) se zvyšuje napětí LCA, což může vést k deformaci vazu. (Reeves, 2015) Poranění LCA patří mezi poranění měkkého kolene. Nejčastěji k němu dochází násilnou abdukcí a zevní rotací bérce. Hrozbou po nesprávně zhojených 25

26 či nezhojených vazivových poraněních je chronická nestabilita kolene. Při insuficienci zkřížených vazů může docházet k distenzi postranních stabilizátorů. Funkční nestabilita kolene vede k tzv. vypadávání kolene (Giving way). Na základě tohoto fenoménu mohou být postupně traumatizovány menisky, chrupavky a může docházet k artrotickým změnám. (Valenta et al., 2007, Dungl et al., 2014) Příčinou poranění LCA také může být insuficience hlubokého stabilizačního systému páteře (dále jen HSSP). Po přeskoku v zadní části kurtu hráč dopadá na jednu končetinu. Pokud hráč nemá dostatečně posílen svalový korzet trupu, končetiny nejsou schopny plnit svoji úlohu při dopadu. Koleno dopadové nohy se tak dostává do valgozity, což je predispozicí pro poranění LCA. (Osmen a Aydogmus, 2016) Pokud ruptura LCA vyžaduje plastiku, pak doba rekonvalescence trvá až jeden rok. Důvodem takto dlouhého časového intervalu je ligamentizace štěpu, která bývá dokončena 8 12 měsíců po operaci. Pak je LCA opět plnohodnotné. (Pauček et al., 2014) Obrázek 11 Rutpura LCA na MRI Zdroj: Kromě ruptury LCA může být traumatizován i meniskus, a to především vnitřní. (Valenta, 2007) 26

27 Obrázek 12 Postavení kolenního kloubu při hlubokém výpadu Zdroj: archiv autorky Tendinopatie lig. patellae Badminton je sportem, ve kterém jsou extrémně zatěžovány šlachy. Proto zranění a chronické šlachové bolesti nejsou u badmintonistů neobvyklým problémem. Poměrně často se u nich vyskytuje tendinopatie lig. patellae a Achillovy šlachy. Tyto dysfunkce se objevují především na výpadové dolní končetině. Studie, které se účastnili dánští badmintonisté, ukázala, že podle MRI je lig. patellae na výpadové dolní končetině až o 28% zbytnělejší než u druhé dolní končetiny. Můžeme tedy uvažovat o hypertrofii lig. patellae. (Boesen et al., 2011) Tendinopatie lig. patellae neboli skokanské koleno tíží sportovce, kteří často provádějí výskok, a tedy zatěžují extenzní aparát kolene. Skokanské koleno je důsledkem nezhojených mikrotrhlin lig. patellae. V ligamentu jsou pak přítomny patologické změny mukoidní degenerace s nepravidelným uspořádáním kolagenních vláken. (Dungl et al., 2014) Jsou popsána celkem 4 klinická stádia: 1. stádium pouze pozátěžová bolest 2. stádium pozátěžová bolest, ale bolestivost i během zátěže 3. stádium klidové bolesti 4. stádium ruptura lig. patellae. (Dungl et al., 2014) 27

28 2.4.2 Dysfunkce v oblasti hlezenního kloubu Distorze hlezna Ačkoli badminton nepatří mezi kontaktní sporty, zranění jsou velkým problémem. Studie, která byla provedena v Rumunsku, ukázala, že nejčastějším zraněním hráčů rumunské reprezentace byla distorze hlezna. Autoři uvádí, že na zranění má podíl široké spektrum faktorů. Druh povrchu, nadměrná zátěž, únava, nesprávná technika, nedostatečné rozcvičení, neadekvátní vybavení (typ obuvi), nevhodná strava, zvýšená laxicita vaziva v oblasti hlezna atd. (Milon, 2017) Distorze hlezna vzniká hlavně inverzním mechanismem. Noha je v mírné plantární flexi a inverzi. Ve většině případů dochází k traumatizaci postranního vazivového komplexu. Nejčastěji je poškozeno lig. fibulotalare anterior a zevní strana kloubního pouzdra. Při distorzích může také dojít k poruše lig. fibulocalcaneare a lig. fibulotalare posterior. (Parchimowicz, 2017) Distorze (podvrtnutí) je charakterizována podle míry poranění: 1. stupeň natažení pouzdra, znatelný mírný otok, není přítomna instabilita, bez krevního výronu 2. stupeň makroskopické trhliny ligament, bolest, výraznější otok, omezení ROM, kloub stále stabilní, již s krevním výronem 3. stupeň částečná trhlina vazu, výrazný otok, omezení ROM, částečná instabilita, krevní výron 4. kompletní ruptura vazu rozsáhlý hematom a nestabilita kloubu. Tento stav je již indikací k operaci pro sešití vazů. (Hrazdíra et al., 2009, Valenta et al., 2007) V badmintonu dochází k distorzi hlezna buď náhlou změnou směru pohybu, nebo při dopadu na nohu po přeskoku v zadní části kurtu. (Milon, 2017) 28

29 Obrázek 13 Postavení hlezenního kloubu po přeskoku v zadní části kurtu Zdroj: archiv autorky Tendinopatie Achillovy šlachy Tendinopatie Achillovy šlachy a její následná ruptura často tíží hráče středního věku, a to nejen ve vrcholovém, ale i amatérském badmintonu. Je charakterizována bolestí v postiženém místě, otokem a neschopností provádět náročnější pohybové úkony. Velmi vhodnou vyšetřovací metodou je ultrasonografie. Nálezem jsou chronické degenerativní procesy vznikající vlivem zánětu, snížení prokrvení a mikrotrhliny. (Valenta et al., 2007) Natažení (distenze) vede k omezení funkce svalu, protože se sníží síla šlachy. V průběhu degenerativního procesu šlachy, který vzniká patologicky, může dojít k subkutánní ruptuře. V tomto případě je nezbytná indikace k plastice šlachy nebo operačnímu sešití. (Valenta et al., 2007) Ruptura Achillovy šlachy tížila hráče hlavně středního věku (okolo 36 let), ale v nynější době postihuje mnohem mladší hráče, a to hlavně muže. Badmintonistu vyřadí z tréninku minimálně na 3 měsíce, ale návrat zpět na kurt do původní kondice běžně trvá až jeden rok. (Kaalund, 1989) 29

30 Obrázek 14 Ruptura Achillovy šlachy na MRI Zdroj: Achillova šlacha je ve většině případů poraněna při náhlé změně pohybu nebo při odrazu směrem vpřed. Poranění nastává hlavně ve střední až konečné fázi tréninku, což nám napovídá, že velkou roli zde hraje únava. V badmintonu je ruptura Achillovy šlachy častějším problémem než v ostatních sportech, např. ve fotbale, házené či ve volejbale. (Kaalund, 1989) Obrázek 15 Napětí Achillových šlach při střehovém postavení Zdroj: archiv autorky Dysfunkce v oblasti ramenního kloubu Opakované stereotypní pohyby paže, které se odehrávají nad úrovní hlavy, mohou vést k dysfunkci v oblasti ramenního kloubu. (Popa a Oravitan, 2017) 30

31 Badmintonové údery kladou vysoké nároky na krajní rozsah pohybů ramenního kloubu a jsou odehrávány z různě náročných poloh těla. To může vést k zranění v oblasti horní končetiny. (Kroner et al., 1990) Úder hraný shora dolů je prováděn kombinací pohybů jednotlivých částí horní končetiny. V roce 1985 byla provedena studie, v níž autoři použili kameru pro analýzu pohybu horní končetiny při úderu. Ať hráč odehrává klír či smeč, využívá rotační pohyby ramenního a radioulnárního kloubu. Raketa se při smeči dostává za hlavu hráče do maximální zevní rotace, přičemž loket je v průběhu rotací v mírné flexi. Následuje zrychlení, kdy se hlava rakety posouvá směrem vpřed a ramenní kloub se pohybuje do krajní vnitřní rotace. Úhel mezi raketou a předloktím může dosahovat i 90 stupňů (pokud například odehráváme míč vedle hlavy), pak je umožněn radioulnárnímu kloubu pohyb ze supinace do krajní pronační polohy. (Waddell a Gowitzke, 2000) Glenohumerální kloub je nedílnou součástí pletence ramenního. Bolest ramenního kloubu postihuje badmintonisty velmi často. Tyto obtíže se obvykle shrnují do skupiny nazývající se syndrom bolestivého ramene. Musíme brát ale v úvahu, že příčiny bolesti ramene sice mohou pramenit z glenohumerálního kloubu jako takového, ale také mohou vznikat jako následek dysfunkce jiných oblastí (např. krční páteře, vnitřních orgánů). (Tichý, 2008) Ramenní kloub může být poškozen nejen traumaticky, ale i nesprávnou technikou či repetitivními pohyby v maximálním rozsahu pohybu, jak již bylo zmíněno. Badmintonový úder je velmi podobný hodu míčem. Při nevhodné biomechanice pohybu jsou kladeny vyšší nároky na sílu ramenních svalů, což vede k únavě. Energie je pak nevhodně rozptýlená na měkké tkáně ramenního pletence a to vede k jejich poškození. (Pátková, 2006) Stabilita ramene je charakterizována schopností udržet hlavici centrovanou v glenoidální jamce. Stabilizace je dána tvarem kloubní jamky a ligamentózním komplexem svalů v okolí ramene. Kloubní hlavice je o 25 30% větší než jamka. To je kompenzováno měkkotkáňovými stabilizátory a vazivovým prstencem, labrum glenoidale. Pokud tyto komponenty nejsou v anatomické a fyziologické korelaci, může být porušena funkce, přítomna bolest, omezen rozsah pohybu a mohou se rozvíjet degenerativní změny. (Dungl et al., 2014) 31

32 Dysfunkce rotátorové manžety Rotátorová manžeta je skupina svalů zahrnující m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor a m. subscapularis. Její funkcí je rotace paže a stabilizace glenohumerálního kloubu, zabraňuje tedy jeho luxaci. (Hudák a Kachlík, 2017) K jejímu poškození dochází v průběhu drobných chronických změn vlivem opakovaného přetěžování horní končetiny nebo úrazem. (Rychlíková, 2002) Akutní traumatická ruptura rotátorové manžety patří mezi poměrně vzácná poranění. Může postihnout sportovce, kteří zapojují paži v extrémních polohách nad úrovní hlavy. Částečné či úplné ruptuře rotátorové manžety často předchází impingement syndrom, kdy je drážděna subakromiální burza. Chronická iritace této struktury vede k otoku, zánětu, zúžení subakromiálního prostoru a ischemizaci manžety. Nastává pak traumatizace rotátorové manžety, hlavně m. supraspinatus. (Wendsche a Veselý, 2015) Ruptura rotátorové manžety vzniká vlivem degenerativních změn, které jsou následkem chronického přetěžování. Svaly ramene jsou pak trvale mikrotraumatizovány. (Kolář, 2010) Syndrom šlachy dlouhé hlavy bicepsu Za fyziologických podmínek šlacha dlouhé hlavy bicepsu snižuje napětí dolního glenohumerálního vazu. Při hodu (v našem případě úderu) se významně podílí na přední glenohumerální stabilizaci. Vzhledem k jejímu úzkému vztahu k rotátorové manžetě často dochází k její iritaci v sulcus intertubercularis či v oblasti intraartikulárního průběhu. Její podráždění se projevuje nejprve otokem, postupně přechází do tendosynovialitidy s rozvlákněním šlachy a k následné k mikrotraumatizaci. Entezopatie dlouhé hlavy bicepsu u mladších jedinců vzniká chronickým přetěžováním a nekoordinovaným pohybem s nerovnoměrnou zátěží. (Michalíček a Vacek, 2014) Bolest šlachy m. biceps brachii nebo jeho oslabení může vznikat v pozdějším stádiu při impingement syndromu. (Rychlíková, 2002) Dysfunkce v oblasti loketního kloubu Epicondylitis ulnaris humeri Ulnární epikondylitida neboli oštěpařský loket patří mezi entezopatie. Projevuje se bolestí v oblasti mediálního epikondylu humeru. Jsou postiženy flexory zápěstí a prstů. (Kolář, 2010) V badmintonu jsou kladeny vysoké nároky na opakované či náhlé kontrakce svalů předloktí. (Popa a Oravitan, 2017) Tyto úponové bolesti vznikají 32

33 při opakované flexi a extenzi lokte v kombinaci s rotačními pohyby předloktí (supinace, pronace). Následkem je nejen přetěžování svalů předloktí, ale také zvýšené tření šlach po periostu, zejména v místě úponu. Periost je bohatě nervově zásobován a překrven, což vyvolává bolest. (Rychlíková, 2002) Nejčastěji je poškozen m. pronator teres a m. flexor carpi radialis. V průběhu systematického sledování byly zjištěny ve 100% případů ulnární epikondilitidy trhliny v m. pronator teres. (Dungl et al., 2014) Dysfunkce v oblasti páteře Je obecně známo, že nejčastější příčinou vertebrogenních poruch jsou funkční poruchy páteře. Páteř můžeme dělit podle úseků, ale také podle klíčových oblastí. Mezi locus minoris resistentiae patří přechody mezi jednotlivými úseky páteře. V těchto místech vznikají poruchy nejvíce. (Levitová a Hošková, 2015) Postavení pánve spolu s fyziologickým zakřivením páteře je pro držení těla nejpodstatnější. Pánev je jakýmsi centrem pohybového aparátu a je přechodem mezi horní a dolní polovinou těla. V oblasti pánve se nachází těžiště těla a odvíjí se od ní držení celého trupu. Páteř je kyfolordoticky zakřivená a tím vytváří pružný sloupec. Ačkoli přiměřené zakřivení v předozadní rovině je fyziologické, vychýlení páteře ve frontální rovině nikoliv. (Hronzová, 2011) Badminton je sportem, kde je výrazná jednostranná zátěž. Ta vede k asymetrickému rozvoji svalů podél páteře a ke skoliotickému držení těla (vybočení páteře do strany). Skoliotické držení je stále funkční poruchou, tudíž se dá pozitivně ovlivnit vhodnými kompenzačními mechanismy. (Levitová a Hošková, 2015) Skoliotické držení patří do skupiny pod názvem vadné držení těla. Tato vada ale může postupem času přejít do strukturální poruchy. Proto je důležité skoliotické držení kompenzačně korigovat. (Koudela et al., 2003) V držení těla se odráží dlouhodobá duševní i fyzická kondice, a to jak ve smyslu pozitivním, tak negativním. (Hronzová, 2011) Podmínkou správného koordinovaného pohybu je svalová souhra (balance). Díky svalové souhře jsou jednotlivé segmenty těla ve správné poloze. Porucha svalové rovnováhy se nazývá svalová dysbalance. (Véle, 2012) Raketové sporty jakými jsou badminton, tenis či squash, kladou nároky na značné pohybové exkurze páteře. Hráči v průběhu odehrávání úderu provádí značné rotační pohyby trupu. Rotace trupu je často pojena s hyperextenzí v bederní oblasti. Zranění oblasti páteře se týkají měkkých tkání hlavně svalů, ligament a fascií. 33

34 Nejčastěji se objevují raně po tréninkové pauze, kdy byl hráč inaktivní a vrátil se náhle zpět do tvrdého tréninku. (Trainor a Trainor, 2004) Zdrojem bolestí zad může být insuficience HSSP. Svalový korzet trupu tvoří m. transversus abdominis, mm. multifidi, bránice a pánevní dno. Díky nim jsou páteř a trup stabilizovány v průběhu pohybů dolních a horních končetin. Bolesti zad a zranění v oblasti končetin může být následkem insuficience těchto svalů. (Osmen a Adygosmus, 2016) Únavová zranění V průběhu svalové aktivity vzniká fyzická i psychická únava. Ta fyzická souvisí s nahromaděním metabolitů v buňkách svalů. Při dlouhodobé zátěži vznikají v kostní trámčině mikroskopické trhliny. Tím se snižuje pevnost a nosnost kosti. Proto také vznikají únavové zlomeniny. (Rychlíková, 2012) V mnoha případech není obtížné klasifikovat zranění jako akutní nebo zranění z přetížení. Nicméně v některých situacích to nemusí být tak zřejmé. Například ve chvíli, kdy zranění, které má rychlý nástup příznaků, je ale výsledkem dlouhodobého přetěžování dané tkáně. Představme si sportovce, který prodělal únavovou zlomeninu a uvádí přesný mechanismus úrazu špatné došlápnutí a pocit bolesti. V této situaci bychom mohli úraz klasifikovat i jako akutní. Nicméně příčinou může být i únavová zlomenina vznikající vlivem dlouhodobého nepřiměřeného zatěžování. Patologický proces totiž probíhá už ve chvíli, kdy ještě nejsou znatelné symptomy. Dlouhodobá nepřiměřená zátěž překračuje toleranci dané struktury. Pokud zatížení stále pokračuje, je překročena schopnost tkání reparace a adaptace na zatížení. Následkem je zranění s projevem klinických symptomů. (Bahr, 2007) Únava organismu Fyziologická únava se snadno zvrhne v únavu patologickou. Známkou překročení této hranice u trénovaných jedinců je výrazná únava, zvýšené psychické napětí nebo i deprese. Patologická únava organismu má dvě základní formy akutní a chronickou. Na vzniku patologické únavy se podílí nadměrná, nevhodná zátěž, stupeň adaptace na zátěž, změny prostředí (náhlé klimatické změny), změny těžiště těla (při používání závaží vesty, nářadí). Kromě toho ale může patologickou únavu způsobit i monotónní zátěž. Akutní forma patologické únavy se projevuje okamžitou reakcí, pokud je přesažena míra tolerance na zátěž. Přetížení je méně závažný stav. 34

35 Schvácení je již ohrožením zdraví jedince. Přetížení se manifestuje: pocitem slabosti, vertigem, nauzeou, nitkovitým pulzem, zhoršením jemné motoriky atd. Schvácení (přepětí) je charakterizováno cyanózou sliznic, dušností, zvracením, změnami svalového tonu, nehmatným pulsem apod. (Kučera a Dylevský, 1999) Chronická únava je patologický stav vznikající většinou plíživě s narůstající intenzitou. Za určitých okolností může nastoupit i náhle (zákon poslední kapky ). Chronická únava je velmi častá u vrcholových sportovců, ale je známá i u studentů či manažerů. Je v podstatě synonymem tzv. únavového syndromu. V průběhu patologické únavy se výrazně zvyšuje riziko traumatu či mikrotraumatu. Kromě toho je také snížena výkonnost. (Kučera a Dylevský, 1999) 2.5 Specifika badmintonové přípravy Bolest může být následkem jak nedostatečné pohybové aktivity, tak ale také nesprávným pohybovým návykem, přetížením nebo nedostatkem odpočinku. Proto je stěžejní sledovat spontánní motorické reakce dítěte od nejranějšího věku a posléze tedy dítěti vybírat vhodné pohybové aktivity. Výběru sportovní specializace by mělo předcházet rozvíjení všeobecných pohybových vlastností a schopností. Vhodným pohybem se totiž nebudují jen fyzické předpoklady, ale také charakterové vlastnosti, osobnost dítěte. Dítě prostřednictvím sportu také zvyšuje své adaptační schopnosti. (Hronzová, 2011) Vrcholový badminton je sportem, který klade důraz na technické dovednosti, ale vyžaduje i výjimečné koordinační schopnosti. Kromě toho hraje velkou roli hráčova taktika a schopnost klamání (ve smyslu být nepředvídatelný pro soupeře). Kromě techniky a taktiky je profesionální hráč nucen naučit se pracovat se třemi základními výkonnostními faktory. Tím jsou fyzická kondice (flexibilita, síla, vytrvalost, rychlost apod.), psychologie (sebedůvěra, soustředění, sebeovládání) a životní styl (výživa, vyváženost aktivit, organizace času). (Woodward, 2011) Trénink dětí Pro trenéra je velmi důležité uvědomění, že každé dítě dozrává rozdílným tempem. Proto se nedá ke každému dítěti přistupovat stejným způsobem. Liší se fyzickou vyspělostí, intelektem, emočním vývojem, schopností sociální integrace a roky tréninku. Zhruba mezi rokem nastává období rychlého růstu (růstového spurtu). U dívek nastává dříve, u chlapců později. V tomto věku jsou velké možnosti 35

36 pro nácvik nových technických dovedností díky zvýšené vyspělosti nervové soustavy. Ale vyvstává zde riziko zranění z důvodu zhoršené stability těla a koordinačních schopností, kdy může následovat pád či špatný technický návyk. (Woodward, 2011) Také může dojít k poruše růstu, protože zvýšení axiálního tlaku na růstovou chrupavku může porušit růst kostí do délky. Přetížení růstových chrupavek může způsobit zástavu růstu. Nejvýznamněji se na zatížení chrupavky podílí tah periostu a perichondria. Žádoucí je tedy pro růst přiměřené a intermitentní zatížení. (Katedra Anatomie a Biomechaniky FTVS UK, 1999) Akcentace růstu se odehrává ve 12 letech věku. Dítě může vyrůst v rozmezí od 7 cm do 11 cm za rok. Po menarche může dívka ještě vyrůst průměrně 7,5 cm (v širším rozmezí od 2,5 do 17,5 cm). Růst je u ženského pohlaví ukončen průměrně v 15 letech. U chlapců růst začíná později, zhruba ve 12,5 letech. Akcentace růstu je ve 14 letech v rozmezí od 7 do 12 cm za rok. Muži jsou vyšší, protože u nich probíhá delší prepubertální růst a pozdější a vydatnější růstový výšvih. (Lebl a Krasničanová, 1996) Kromě negativního vlivu nadměrné aktivity na růst dítěte má přetrénování špatný vliv na jeho psychický vývoj. Schvácení organismu (vlivem přetrénování) často vzniká přemotivováním dítěte. Ať už z důvodu nenaplnění sportovních cílů rodiče v mládí či vysokými nároky na úspěchy dítěte ze strany trenéra i rodičů. Motivace sice patří mezi základní předpoklady úspěšného motorického učení, ale v rozumné míře. Přepětí organismu sice lze odstranit dlouhodobou fází odpočinku, ale hrozí riziko poškození dětského organismu, ať už z pohledu fyzického či psychického. (Havlíčková, 1998, Havel a Hnízdil, 2010) V průběhu sportovní aktivity dítěte by mělo být přihlíženo k jeho biologickému věku. Každé vývojové období dítěte má z důvodu růstu a vývoje svá specifika v adaptačních a reakčních dějích. Pohybová aktivita by měla působit stimulačně, nikoli retardačně na dětský vývoj. Cílem je optimalizovat vývoj orgánových funkcí dítěte, protože nejde jen o růst dítěte jako takový, ale také o evoluci jednotlivých orgánů. Není proto vhodná raná specializace bez doplnění všestranné přípravy. Specializovaný trénink by měl být postaven na všeobecném základě. A až v druhé fázi se dítě může začít věnovat vybranému sportovnímu odvětví a adaptovat organismus na danou sportovní aktivitu. Nadměrná raná jednostranná zátěž vyvolává řadu funkčních poruch, které mohou přejít do vad strukturálních. Je tedy velmi důležité respektovat biologický 36

37 věk dítěte, jeho morfologickou charakteristiku a všestrannou tělesnou přípravu. (Havlíčková, 1998) Výběr talentovaných hráčů V praxi výběr talentovaných hráčů pro daný sport příliš nefunguje. Často se děti věnují sportům podle vzoru svých rodičů. Ale výběr talentů má význam, protože každá osobnost je originální, má určité vlohy, fyzický a psychický fond pro danou aktivitu. Při výběru by měla být zohledňována genetická predispozice. To se týká stavby těla (typologie svalových vláken, antropometrické charakteristiky apod.), ale i senzomotorických a metabolických vztahů (jak rychle se dítě učí pohybovým programům, schopnost reakce, kapacita metabolických zón, propriocepce) a psychiky (introvert, extrovert, emoční stabilita). (Havlíčková, 1998) Výběr je doplněn komplexním lékařským vyšetřením, aby se předešlo rizikům přetížení. Zaměřuje se na držení těla, pevnost ligament, zdali jsou nosné klouby v ose, dysbalance svalů a kardiorespirační výkonnost. Výběr se skládá ze tří stupňů. V první řadě se sleduje spontánní motorika a hodnotí se predispozice pro daný sport. V druhé fázi se zaměřuje na analýzu výkonů v nejrůznějších všeobecných disciplínách. Konečná fáze zahrnuje laboratorní lékařské vyšetření. (Havlíčková, 1998) Vývojová stádia hráče Kromě pěti základních výkonnostních faktorů je podstatné brát v úvahu vývoj hráče, aby mu byl zajištěn komplexní rozvoj. (Woodward, 2011) V posledních letech se stále snižuje věková hranice pro výběr sportovní specializace. Trenéři většinou nerespektují vývojová stádia dítěte. Nedostatek dětí v týmu často kompenzují tím, že nabírají děti předškolního věku. Trenéři ale nebývají dostatečně proškoleni pro přístup k takto mladým hráčům, což vede opět k nenaplnění představ v herní kariéře dítěte, rodičů i samotného hráče, k přetrénování nebo zranění. Tím se bludný kruh uzavírá. (Jansa, 2012) Dalším problémem je neustálý růst soutěžních dnů v roce a pokles dnů pro přípravu a regeneraci. Snižuje se věková hranice pro účast v soutěžích a stále vznikají nové turnaje a závody, jako jsou například olympijské hry mládeže apod. Tento trend opět podporuje raný výběr specializace. (Jansa, 2012) 37

38 6 9 let chlapci, 6 8 let dívky Ve starším školním věku bývá dosahováno vrcholu obratnosti. To je dáno plasticitou CNS. Dítě si snadno dokáže vytvořit nový pohybový program. Čím dříve se pohybový program učí, tím lépe a rychleji ho dítě zpracuje. (Havlíčková, 1998) Pohybové programy jsou strukturované souhry, které se ukládají dítěti do dlouhodobé paměti. Formují a definují pohybové příkazy. Stávají se stabilnějšími, pokud je dítě opakuje a mohou se rozšiřovat změnou časoprostorových vazeb. (Jansa, 2012) Úroveň koordinačních schopností závisí na zrání CNS, na propojení korových a podkorových úrovní a na regulaci pohybu. Kromě toho na vývoji senzomotorických integrací (na receptorových a smyslových orgánech) a na stavu pohybového aparátu jako celku. V raném školním věku dochází k ustálení mozečkových funkcí, tím se vyvíjí koordinace pohybu. (Havel a Hnízdil, 2010) Z úderové techniky se děti učí aktivační krok, přesuny, výpady a výskoky. Klade se důraz na supinaci, pronaci předloktí a nácvik vrchních a spodních úderů. Ve fyzické kondici se v tréninku apeluje na rozvoj obratnosti, rovnováhy, koordinace a rychlosti. Koordinace a obratnost se v tomto věku nejlépe vyvíjí prostřednictvím házení, chytání, různých způsobů přesunů z místa na místo (rychlá změna směru, rychlý výskok). Kromě toho se děti učí rozcvičce, aby ji braly jako nedílnou součást tréninku a také jako prostředek pro zklidnění celé tréninkové skupiny. Ve věku 6 9 let by silový trénink neměl být prioritní. (Woodward, 2011) Limitem tréninku je únava dítěte. Koordinačně náročná cvičení kladou vysoké nároky na činnost centrálních synapsí. Dítě při nástupu únavy provádí pohybový program s chybami a tím je zhoršena jeho kvalita. Nehledě na násilné provádění dané činnosti, kdy může na základě zvýšené kloubní hybnosti dojít k dysfunkcím periartikulárního vaziva. To se ale často projeví až v dospělosti. (Havlíčková, 1998) Dynamická rovnováha je vhodná k tréninku ve všech fázích vývoje. Postřeh a rychlost by taktéž měly být rozvíjeny ve všech vývojových fázích. (Woodward, 2011) 9 12 let chlapci, 8 11 let dívky V tomto věku se trénuje pohyb po kurtu ve vzorcích specifických pro badminton. Hráči se učí širší rozptyl badmintonových úderů, zároveň začínají trénovat klamavé údery. Postupně se dávkují základy fyzické kondice, ale zatím ne v ucelené formě. Děti mladšího školního věku jsou již schopny zvyšovat svou fyzickou 38

39 zdatnost. Ačkoli kardiorespirační systém nepracuje natolik efektivně jako u dospělých, je dětský organismus schopen mobilizace aerobních dějů při zátěži a relativně větší aerobní kapacitě. Vytrvalost je umožněna aerobními mechanismy, protože dlouhodobé střídavé stahy agonistických a antagonistických skupin jsou umožněny pouze za dodávky kyslíku. (Havlíčková, 1998) Ve věku 9 13 let je možné začlenit do tréninku i silovou přípravu, ale pouze s vlastní vahou těla a s využitím nejrůznějších pomůcek (např. gymbally, therabandy). (Woodward, 2011) Silová cvičení zatěžují pohybový systém nejvíce. Výhodné je začít s rozvojem dynamické síly spolu s rychlostí. Cílem není zvyšovat objem svalů. (Havíčková, 1998) Je důležité apelovat na správné provedení. Také v tomto vývojovém stupni je vhodné rozvíjet specifickou koordinaci pro osvojení správných technických návyků jak pohybových, tak úderových. (Woodward, 2011) V 8 10 letech je výhodné začít trénovat rychlost. Rychlostní cvičení trvající do 20 sekund jsou fyziologickou zátěží pro organismus. Mezi množstvím makroergních substrátů dětského a dospělého organismu není diametrální rozdíl. Dětské tělo je pro rychlostní cvičení velmi dobře energeticky vybaveno. (Havlíčková, 1998) Pro motorické učení je let příznivým věkem. Označuje se jako zlatý věk motoriky. Děti nejrychleji a nejlépe učí novým věcem. (Panuška, 2014) Nejefektivněji se naučí nové činnosti nápodobou. Tento věk je také vhodný pro rozvoj flexibility. (Havel a Hnízdil, 2010) V tomto věku je velmi vhodné fyzioterapeutické vyšetření, a to z důvodu svalových dysbalancí či hypermobility. Trenér ví, čemu se v tréninku vyvarovat a co naopak podpořit. Svalové dysbalance se v raném věku dají úspěšně korigovat. Následky v dospělosti se ovlivňují o mnoho obtížněji. (Panuška, 2014) let chlapci, let dívky Trénink je zaměřen na zdokonalování pohybových vzorů a úderové techniky. Provádí se cvičení, která jsou složitější, a začíná se soupeřit s vrstevníky. Postupně se přechází k uceleným kondičním programům, pokud jsou pro ně hráči dostatečně emočně vyspělí. Uvádí se do rozvoje vytrvalosti, síly, ohebnosti a rychlosti. Pokud bude zahájen vytrvalostní trénink v období 13 let, pak bude nejefektivnější. (Woodward, 2011) 39

40 16 18 let chlapci, let dívky V tomto věku se do tréninku pravidelně zařazuje soutěžní zápas proti vrstevníkům ve velké rychlosti. Neustále se zdokonalují pohybové vzory a podoba badmintonových úderů. Začíná se příprava periodizovat, a to jak po technické, tak po fyzické stránce. Začíná se trénink individualizovat podle preference disciplíny (dvouhra, čtyřhra, smíšená čtyřhra). Silový trénink se zátěží by měl být zařazen až po ukončení růstového spurtu, po zvládnutí základní techniky posilovacích cviků a měl by být prováděn pod odborným dohledem. (Woodward, 2011) Od 18 let chlapci, od 17 let dívky V tomto věku je trénink periodizovaný a plně individuální. (Woodward, 2011) Dvoufázový trénink může být zařazen, až když je hráč adaptovaný na vysoké tréninkové dávky. Organismus musí být schopen rychlejší regenerace. Také je důležitý psychický projev hráče, zdali má stále ze hry radost a chuť do dalších tréninkových dávek. V letech u žen a v letech u mužů bývá dosaženo maximální rychlosti. V 17 letech je dosaženo maximálních silových schopností, protože v rozvoji síly je limitem růst kostí. Silnější kosti umožní větší nárůst svalů. Sílu můžeme rozdělit na statickou a dynamickou. Dynamická je z větší části podmíněná geneticky (ze 75%). Statická z 55%, což vypovídá o tom, že ji lze tréninkem lépe rozvíjet. Síla také souvisí u chlapců se zvýšenou produkcí androgenů, proto chlapcům po období puberty rostou více svaly. Kolem 20 let nastává vrchol vytrvalostních schopností. Je důležité si uvědomit, že čím dříve a strměji nastupuje výkonový růst, tím kratší dobu hráč setrvá na vrcholu. Pozvolnější zlepšování zajišťuje delší setrvání na výkonnostní špičce. (Havlíčková, 1998) Vybrané prvky tréninku badmintonu Kromě všeobecné připravenosti (plavání, atletika, jízda na kole) má badmintonová příprava svá specifika. Badmintonista se neobejde bez cílené běžecké přípravy. Je důležitá jak forma aerobní vytrvalosti, tak práce v anaerobním režimu. (Mendrek a Novotná, 2009) Pro hráče badmintonu ale není bezpodmínečně nutné běhat příliš dlouhé vzdálenosti. Délka běhu 3,6 km až 6,4 km přinese lepší výsledky než 16 km. Důležitý je trénink rychlosti krátké sprinty a rychlé změny směru významně zlepšují pohyb po kurtu. (Grice, 2008) Kromě běhu je výhodné využít pomůcky (např. švihadlo) pro rozvoj dynamické síly dolních končetin. Dalším 40

41 podstatným bodem tréninku je zvyšování flexibility a kloubní pohyblivosti, trénink síly s využitím pomůcek a cviků se zohledněním na techniku badmintonu jako takového. V přípravě nesmí chybět speciální badmintonová cvičení. (Mendrek a Novotná, 2009) Multishuttle Multishuttle je velmi populární a specifický způsob tréninku. Trenér stojí na druhé straně hřiště než hráč a má v tubě několik desítek badmintonových míčků. Následně míčky nastřeluje raketou do různých míst badmintonového kurtu. Hráč neví, kam míčky budou trenérem odehrány. Tento způsob tréninku může probíhat buď po časový interval (např. 20 s práce, 20 s odpočinek) nebo na počet odehraných míčků (např. po 30 odehraných úderech pauza). Mohou se provádět nejrůznější modifikace podle toho, na co se chce trenér v tréninku zaměřit. Multishuttle se zařazuje pro zlepšení techniky, taktiky nebo fyzické zdatnosti. Hráč se musí vypořádat s odehráváním míče pod tlakem nebo naopak musí efektivně zaútočit. (Zekan a Ciliga, 2002) Footwork Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, badminton je velmi specifický v pohybu nohou po kurtu. Je pro něj typický pohyb vpřed, vzad, do stran, následné zastavení pohybu, výskoky z různých rychlostí apod. Pro získání dynamické síly dolních končetin a obecně zlepšení práce nohou se využívá tréninku, který se nazývá footwork. Tato tréninková fáze nebývá dlouhá. Trvá zhruba okolo 15 minut. Při provádění těchto cviků je snaha o maximální frekvenci nohou. Cvičení probíhá v hale v časovém intervalu, který nastaví trenér (např. 30 s práce a 30 s odpočinku). Pro představu uvedu několik cviků: 1. mírné a rychlé poskoky snožmo ze strany do strany, 2. poskoky snožmo dopředu a dozadu, 3. poskoky, kdy se střídají nohy, jedna je vepředu a druhá vzadu, 4. přešlapování oběma nohama dopředu a dozadu, 5. poskoky, kdy jsou nohy u sebe a následně se posunou do polohy od sebe, 6. poskoky snožmo do tvaru čtverce, 7. rychlé výpady do stran s meziskokem, 8. rychlé výpady dopředu a dozadu bez meziskoku, 9. dřepy s výskokem s otočením o 90, 10. maximální výskok s přitažením kolen k trupu. Všechny cviky se musí provádět v maximální rychlosti, frekvenci a intenzitě. (Krajča, 2011) Stínový badminton Stínový badminton (shadow) se používá ve všech obdobích přípravy. Provádí se na badmintonovém kurtu. Klade se důraz jak na správně provedenou techniku, tak 41

42 na ekonomiku pohybu. Hráč si musí osvojit badmintonový pohyb tak, aby probíhal plynule. Stěžejní je okamžitá reakce na měnící se situace na dvorci. Stínový badminton se trénuje pouze s raketou, bez míčku. První cvik jsou přeběhy do stran sidestepem na šíři kurtu, přeběhy dopředu a dozadu po délce kurtu, přeběhy po úhlopříčce s využitím techniky přiblížení, oddálení, přeskoku či výpadu, přeběhy mezi předním forhendovým a bekhendovým rohem opět badmintonovým pohybem (v rohu se vždy provede výpad) a pohyb mezi zadními rohy (s přeskokem či výpadem v daném rohu). V závodním období je interval práce kratší (15 s práce, 15 s odpočinku), v přípravném období se čas práce zdvojnásobuje. Celkem se provádí 2 3 série cviků. Intenzita provedení je submaximální či střední. (Mendrek a Novotná, 2003) 2.6 Kompenzační programy Kompenzační programy se zařazují do tréninku jako preventivní opatření vzniku funkčních poruch. Mezi jejich účinky patří: prevence svalových dysbalancí, regulace svalového napětí, podpora správných pohybových stereotypů, zvýšení či udržení kloubní mobility a prevence zranění. (Levitová a Hošková, 2015) Všeobecná koordinace Než uvedu vhodné kompenzační programy pro hráče badmintonu, chtěla bych věnovat kapitolu rozvoji všeobecné koordinace předškolních dětí. Sem patří například rozvoj chůze, lezení, běhu, skoků a poskoků a manipulace s míčem. Při řízených pohybových aktivitách můžeme tyto aspekty rozvíjet. V předškolním věku je stěžejní, aby pohybová aktivita byla doprovázena motivací a byla vedena formou hry. (Engelthalerová, 2015) Ke každému aspektu všeobecné připravenosti uvedu příklad. Fyziologická chůze se u dětí dá rozvíjet procvičováním dokroku chodidla na místě, jeho odvíjením přes špičku. Je důležité dávat pozor, aby pohyb vycházel z pánve a dítěti nepodklesávala stojná noha. To se dá trénovat hrou na houpačku. U chůze je vhodné měnit tempo, u pomalejší chůze je důležité uvědomit si vytažení se z temene hlavy a tah ramen do šířky a dolů. Přidávají se pohybové úkony tleskání, vzpažení, zapažení, správný souhyb horních končetin. Vhodné jsou modifikace chůze chůze ve výponu, chůze v podřepu, vojenská chůze, chůze v terénu, po kladině, nakloněné rovině. Dále pak překračování nízkých překážek, chůze ze schodů a do schodů a se zavázanýma očima. (Engelthalerová, 2015) 42

43 Lezení je přirozeným a komplexním pohybem. Patří mezi první pokusy o lokomoci dítěte. Správné lezení je předpokladem pro správný rozvoj svalových skupin a postury. Nácvik může být proveden lezením po čtyřech na kolenou, tuleněním (dolní končetiny jsou vláčeny za tělem), plazením a lezením ve vzporu dřepmo. Všechny tyto aktivity se opět dají provádět formou hry. Lezení ve vzporu dřepmo například připodobňováním k různým zvířatům, lezením na žebřinách nebo hrou na raka. Plazení můžeme rozvíjet využitím lavičky přitahování po břiše za horní končetiny. (Engelthalerová, 2015) Metoda nácviku běhu může vycházet z atletické abecedy - zakopávání, předkopávání, skipping a běžecké odpichy. Další možností jsou běžecké štafety a přeběhy nízkých překážek. Důležité je nezapomínat na běžeckou práci paží. (Engelthalerová, 2015) Skoky a poskoky můžeme rozvíjet nejrůznějšími modifikacemi. Skoky snožmo, skoky s míčem mezi koleny, přeskoky přes čáry, do obručí, vpřed, vzad a do strany, po jedné a po druhé noze, skákání přes švihadlo, skok do výšky s motivací dotknout se obrázku na zdi a přeskoky přes nářadí. (Engelthalerová, 2015) Manipulace s míčem před hodem je důležité provádět nácvik úchopu a chytání míče odrazem od země. Poté nacvičovat hod horním obloukem. Postupně zapojovat také rozběh, což je pro dítě koordinačně náročnější. Hod obouruč, hod od prsou, střelba na koš, kopy do míče. Důležité je nezapomínat na zátěž obou horních končetin a vyvarovat se tak jednostrannému zatížení. (Engelthalerová, 2015) Plavání Voda je pro lidský organismus přirozeným prostředím. Stimuluje krevní oběh, tlak vody působí na ponořené dolní končetiny a podporuje návrat krve do srdce. Velmi příznivě působí na klouby, protože je odlehčuje. Teplejší vodní prostředí uvolňuje svaly, chladnější voda zabraňuje přehřátí organismu při fyzické zátěži. Při pohybu ve vodě plavec překonává odpor vody okolo sebe a musí se vypořádat s turbulencí, jež je produkována ostatními plavci. (Harvard Health Letter, 2009) Plavání by nemělo být přirozené pouze pro vrcholové sportovce, ale pro každého jedince. S plaváním je nejvhodnější začít již v předškolním věku, až si dítě osvojí základní dovednosti, jako je dýchání do vody, schopnost splývat na hladině a skok do vody. (Benčuriková a Putala, 43

44 2017) Plavání posiluje svaly trupu, hlavně m. erector trunci, což přispívá k prevenci chronických bolestí zad. (Skoffer a Foldspang, 2008) Z plaveckých stylů je nejefektivnější kraul. Hlavní hnací sílu vyvíjí horní končetiny, dolní končetiny působí jako stabilizátory těla, které vyrovnávají pohyb. Nejčastěji využívaný je šestiúderový kraul, kdy na jeden záběr horních končetin připadne 6 kopů dolními končetinami. (Čechovská a Miler, 2008) Prvním pohybem při kraulu je pohyb paže vyvinutý aktivací m. pectoralis major, pars clavicularis. Zároveň pracuje m. latissimus dorsi. Tyto dva svaly vyvíjejí hlavní hnací sílu. Flexory zápěstí udržují ruku v mírné flexi a tím zvyšují sílu záběru paže. M. biceps brachii a m. brachialis udržují loket ve 30 flexi při záběru ve vodě. M. triceps brachii v konečné fázi záběru a při výstupu paže nad hladinu vody extenduje loket. M. deltoideus a zevní rotátory paže umožňují pohyb horní končetiny podél trupu ke kyčelnímu kloubu a její následný pohyb nad úroveň hlavy. Ramenní pletenec je stabilizován skupinou svalů, kam patří např. m. pectoralis minor, m. rhomboideus major et minor, m. levator scapulae, m. serratus anterior a dolní porce m. trapezius. V průběhu kraulového stylu se aktivují břišní svaly (m. transversus abdominis, m. rectus abdominis, m. obliquus externus et internus abdominis) a m. erector spinae. Kromě toho v průběhu záběru dolními končetinami je kontrahován m. iliopsoas, všechny části m. quadriceps femoris, m. gluteus maximus et medius a svaly zadní strany stehen. (Mcleod, 2008) Obrázek 16 Nejvíce namáhané svaly při kraulu, prsou a znaku Zdroj: (McLeod, 2010) Méně výhodný oproti kraulu je prsařský styl, protože zatěžuje kolenní klouby a bederní a krční páteř, které jsou často v hyperextenzi. (Harvard Health Letter, 2009) I přes to je tato technika nejstarším plaveckým stylem a je nejvyhledávanější 44

45 v rekreačním plavání. Další možnou technikou je znak, který se provádí na zádech a je odvozený od kraulu. (Čechovská a Miler, 2008) Plavání je vhodným kompenzačním sportem, a to nejen pro badminton. V plavání mizí jednostranná zátěž, obě poloviny těla pracují stejně, nejsou zatěžovány klouby. Jak bylo zmíněno v předchozích odstavcích, jsou při něm aktivovány zádové svaly, břišní svaly, což působí příznivě na správné postavení páteře. Zároveň voda dává svalům mírný a konstantní odpor Jóga Jóga má ve světě bohatou historii a její začátky se datují před 5000 lety. Existuje mnoho druhů Hatha, Vinyasa, Ashtanga a Bikram jóga. (Dzierzak, 2012) Nejvíce rozšířeným druhem jógy na západě je Hatha jóga. (Amin a Goodman 2014) Mezi benefity jógy patří zvýšení flexibility těla, zvýšení síly svalů, zlepšení držení těla a stability, téměř nulové riziko poškození kloubů, podpora cirkulace krve, regulace krevního tlaku, podpora správného dýchání a homeostázy. Výhodou je, že zahrnuje také relaxační techniky. Zároveň pomáhá zlepšit uvědomění si vlastního těla. (Brown, 2006, Stackeová, 2011) Jóga propojuje duševní i fyzickou stránku člověka a její využití je vhodné i jako doplněk tréninku. Cvičení v jógových pozicích jemně protahuje svaly, tudíž se významně podílí na zvýšení rozsahu pohybu. Jóga využívá jak statické pozice, kde dochází k izometrické kontrakci, tak dynamické změny polohy. Tudíž se významně posilují svaly a svalové skupiny. Díky pozicím s výdržemi (ásány) se pozitivně ovlivňuje stabilita těla. (Rountree, 2010) Propojení mysli, těla a dechu je dosaženo pomocí kontrolovaných dechových cvičení (pránájáma). (Amin a Goodman, 2014) Základní relaxační pozicí je šavásana. Tělo by při ní mělo být zcela uvolněné a pasivní. (Stackeová, 2011) Jóga není ale výhodným doplňkem tréninku jen z důvodů již zmíněných, ale také nastavuje duševní rovnováhu. S jógou je vhodné začít mimo herní sezónu. (Rountree, 2010) Vzhledem ke kladným aspektům, které cvičení jógy přináší, můžeme uvažovat o józe jako o důležité složce komplexního tréninku či jako náhradě za stereotypní strečinkové cviky. Již po několika lekcích dochází ke zvýšení pohybu kloubů v jednotlivých kinematických řetězcích a nárůstu svalových vláken. Zároveň dochází k regulaci svalového tonu a snižuje se napětí na úpony jednotlivých svalů. (Polsgrove et al., 2016) 45

46 Obrázek 17 Vysoká kobra, střecha (pozice psa), rovnovážný bojovník (holubička), tanečník Zdroj: Ukázka některých základních poloh: Vysoká kobra jde o velmi intenzivní extenční polohu. Významně rozvíjí pohyblivost páteře a podporuje hrudní dýchání. Protahuje přední stranu trupu spolu s aktivací pánevního dna a břišních svalů. (Rittiner, 2013, Janíčková, 2018) Také zmírňuje bolesti zad. (Lalvani, 2005) Střecha (pozice psa) tato poloha by taktéž měla být relaxační. Pokud tomu tak není, může být důvodem, že prsty nejsou dostatečně přilepeny k podložce a cvičenec se aktivně neodtlačuje od rukou. Poloha působí příznivě na bederní oblast, zároveň ale i díky ní posilujeme horní končetiny a přední stranu trupu. (Janíčková, 2018) Výrazně protahuje svaly lýtka a zadní strany stehen. (Rittiner, 2013) Není vhodná u dysfunkcí ramenních kloubů. V poloze se setrvává 5 výdechů a nádechů. (Janíčková, 2018) Rovnovážný bojovník 3 (holubička) je pozice, která významně rozvíjí rovnováhu, posiluje střed těla a stojnou dolní končetinu. (Janíčková, 2018) Břišní svaly a m. quadratus lumborum udržují páteř v neutrální pozici. Hamstringy stojné nohy pracují excentricky, zadní nohy proti gravitaci koncentricky. (Kaminoff, 2010) Pozice tanečníka je již pro pokročilejší jogíny, kteří jsou schopni většího rozsahu v bederní páteři do extenze. Tento cvik je významně protahovací, rozvíjí pružnost páteře, protahuje flexory kyčelního kloubu a klade vysoké nároky na rovnováhu. (Janíčková, 2018, Lalvani, 2005) Strečink Ačkoli je mezi sportovci slovo strečink velmi známým pojmem, stále mu není v praxi věnováno dostatek času. Nejenže protahovací cvičení podporuje kloubní flexibilitu, ale také funguje jako prevence proti křečím a prevence zranění. Snižuje myalgii a podporuje správné držení těla. Podporuje fyziologické hodnoty glykémie. 46

47 Zlepšuje plynulost pohybu. Statický strečink se někdy provádí na začátku tréninkové jednotky v rámci rozcvičky, ale tento fakt je poněkud kontroverzní. Někteří autoři uvádí, že dlouhé protahování před tréninkovou fází (výdrž ve cviku 30 s) může mít na trénink negativní vliv. Bezesporu je ale strečink velmi důležitý na konci tréninkové fáze. (Nelson a Kokkonen, 2015) Podporuje odplavení kyseliny mléčné ze svalů a působí preventivně proti svalovému zkrácení. (Grice, 2008) Sportovec by měl ve strečinkovém cviku setrvat minimálně 15 s. (Nelson a Kokkonen, 2015) Strečink u jedinců, kteří trpí významným svalovým zkrácením, funguje jako prevence proti natažení svalu. U osob více flexibilnějších je nižší riziko zranění v průběhu pohybové aktivity. (Nelson a Kokkonen, 2015) Strečink má několik podob. Může být statický, balistický či dynamický. Nejčastěji užívaný je statický strečink, kdy protahujeme sval ve výdrži v určité statické poloze. (Nelson a Kokkonen, 2015) Při statickém strečinku bychom neměli na konci pohybu dopružovat, pak je totiž cvik méně efektivní, můžeme si naopak uškodit a sval mikrotraumatizovat. Cvik by se měl vykonávat v takovém rozsahu, dokud necítíme mírný dyskomfort protahovaného svalu. Tato hranice by se neměla překračovat. (Price, 2003) Balistický strečink využívá švihových pohybů v maximálním rozsahu pohybu bez výdrže. Také zahrnuje pohyby, při kterých může dojít k aktivaci proprioceptivních reflexů, resp. napínacího reflexu, což není žádoucí. Dynamický strečink je charakterizován kývavými pohyby nebo skoky, kdy je moment síly přenášen na končetiny. Tento typ strečinku zvyšuje svalovou teplotu a je vhodným doplňkem tréninkové jednotky. (Nelson a Kokkonen, 2015) V průběhu strečinku je velkou chybou zadržování dechu. Pravidelný dech je základním předpokladem správně prováděného strečinku. (Price, 2003) Před zátěží je vhodné provádět tzv. warm up, a to z důvodu podpory cirkulace krve a zahřátí svalů. Tím je myšleno lehké rozběhání mimo kurt a následně na kurtu. (Grice, 2008) Warm up by měl trvat 3 5 minut a hráč by se v jeho průběhu měl začít potit. (Paup a Fernhall, 2000) Po rozběhání je vhodné provést základní strečinkové cviky celého těla, ale spíše dynamického typu. (Grice, 2008) Ten by měl hráč provádět 5 7 minut. (Paup a Fernhall, 2000) Pokračuje se lehkým rozehráním, kdy si hráč procvičí všechny badmintonové údery pro rozhýbání ramenního kloubu a trupu. Poté je důležité kombinovat údery s pohybem po kurtu, ale nikoli v maximálním tempu, ale v mírné intenzitě, protože stále jde o pouhou přípravu před hlavní tréninkovou fází. 47

48 (Grice, 2008) To zahrnuje i výskoky a výpady. Tato fáze by měla trvat minut. Poté následuje hlavní náplň tréninkové jednotky badmintonová cvičení, nácvik herních situací a zdokonalování badmintonových dovedností. Trénink by měl být zakončen alespoň pětiminutovou rychlejší chůzí či joggingem, aby se srdeční aktivita zpomalila na 100 tepů za minutu. Pak může následovat důkladný strečink trvající minimálně 10 minut. (Grice, 2008, Paup a Fernhall, 2000) Tréninkové pomůcky Theraband Theraband je pružný pás tvořený z latexu. Výhodou jeho využití při cvičení je kontinuální tah v průběhu pohybu. (Tschirner a Firusová, 2016) Cvičení s elastickým odporem je známo více než 100 let. Byl a je hojně užíván ve fitness, nyní je ale čím dál více používaný v rehabilitaci. (Page a Ellenbecker, 2011) Tah je začátku pohybu nižší, v jeho průběhu stoupá a v konečné fázi dosahuje maxima. Jelikož se tah pásu s nástupem únavy snižuje, nedochází k neadekvátní zátěži na kloubu a vazy. (Tschirner a Firusová, 2016) Při posilování se závažím (např. při zvedání činky pro posílení m. biceps brachii) není na konci pohybu, kdy je činka v blízkosti ramene, kladen odpor svalu. Při využití pružného pásu je elastický odpor kladen v průběhu celého pohybu. (Labat a Hey, 2017) Pásy se od sebe liší barvami. Každá barva představuje odlišnou tuhost. Jsou provedeny celkem v 8 barvách. Nejvíce pružný je béžový pás. Ke 100% natažení dojde při zátěži 0,9 kg. Nejtužší je ve zlaté barvě, který se natáhne při zatížení 9,5 kg. (Tschirner a Firusová, 2016) Odpor elastických pásů závisí na procentu elongace a elastické konstantě. Nezávisí na gravitaci. Odpor je stejný ve svislé i vodorovné poloze v celém rozsahu pohybu. (Labat a Hey, 2017) Studie provedená v Dánsku ukázala, že theraband je vhodnou alternativou pro posílení svalů, pokud nechceme využít závaží (posilovací stroj či činky). Provedení spočívalo ve třech základních cvicích výpad s využitím therabandu, výpad s činkami a leg press. EMG ukázala, že aktivita motorických jednotek u svalů zadní strany stehen, jednotlivých částí m. quadriceps femoris a m. erector spinae je v průběhu cvičení na stroji či s činkami s posilováním s elastickým odporem srovnatelná. (Sundstrup, 2014) 48

49 Obrázek 18 Ukázka provedení dánské studie Zdroj: (Sundstrup, 2014) Ačkoli je theraband známý svým využitím k posilování svalů, je i šikovnou pomůckou pro strečink. Strečink je efektivnější, pokud před protažením provedeme kontrakci protahovaného svalu. Například izometrická kontrakce m. biceps femoris a semisvalů proti elastickému pásu a jejich následné protažení zvyšují rozsah pohybu v kyčelním kloubu. Kontrakce před protažením mírně zvyšuje teplotu ve svalu, následně je sval poddajnější a snadněji se protahuje. (Page a Ellenbecker, 2011) Obrázek 19 Protažení horní části m. trapezius s využitím therabandu Zdroj: (Page a Ellenbecker, 2011) (a) Protažení, kdy pacient volně dýchá, (b) kontrakce m. trapezius s, následuje nádech a s výdechem opět protažení. (Page a Ellenbecker, 2011) 49

50 Nestabilní pomůcky Je mnoho pomůcek, které můžeme využít pro trénink. (Jebavý 2017) Vak plněný vodou či pískem Tato pomůcka využívá efektu volně pohyblivé zátěže. Má více možností úchopu. Při cvičení tedy musí sportovec vynaloženou silou překonat váhu vody, ale zároveň vyrovnávat silové působení pohyblivé zátěže. Vak stimuluje koordinační a silové schopnosti a rovnováhu. Sportovec musí být schopen vhodného načasování pohybu z důvodu neustálého přelévání vody do stran. (Jebavý, 2017) Vzduchová úseč (polokoule, BOSU) Vzduchová úseč je balanční plošina oválného tvaru, která je naplněna vzduchem. Tím je nestabilní ve všech směrech. Vyklenutá strana je vytvořena z měkkého plastu a je uzavřena rovným tvrdým plastem. Může být využita jak vyklenutou stranou nahoru, tak směrem k zemi. Cvičení na vzduchové úseči je velmi rozmanité. Mohou se na ní provádět cviky ve stoji, vsedě, vleže (v pronační, supinační poloze např. vzpor). (Jebavý, 2017) Je velmi vhodnou pomůckou pro zlepšení stability a koordinace. Ta se na ní dá trénovat buď formou statických poloh nebo dynamických cviků. Už při pouhém stoji nebo chůzi na bosu se při snaze udržet rovnováhu zapojují svaly hlubokého stabilizačního systému. (Mayes, 2009, Aagaard, 2013) Základním předpokladem úspěšného cvičení je schopnost korigovaného stoje. Pak je vhodné zvýšit nároky na udržení balancu, a to vychylováním z osy malými postrky za pomoci druhého člověka. Tyto základní pozice je lepší cvičit naboso kvůli vyšší aferenci z proprioreceptorů. Mezi složitější cviky patří podřepy, výdrž v podřepu, doprovodné pohyby končetinami, korigovaný stoj na jedné noze. Také mohou být cviky prováděny na dvou balančních úsečích. (Jebavý a Zumr, 2014) Pokud chceme zvýšit nároky na rovnováhu, úseč otočíme vyklenutou stranou dolů, tak jsou při stoji mnohem více aktivovány hamstringy a gluteální svaly. (Mayes, 2009, Quest, 2011) Také se dá ale využít pro posilování a jako doplňkem pro metodu pilates. (Quest, 2011) Statická i dynamická rovnováha je udržována visuo-vestibulo-proprioceptivní interakcí. Na základě toho dochází k eferentní odezvě svalové aktivitě. Využití balančních pomůcek jako jsou úseče, má pozitivní účinky na posturální aktivitu a na snížení incidence zranění (např. u distorze hlezna). (Gioftsidou, 2013) 50

51 Gymball a overball Gymball je nafukovací gymnastický míč. Jeho využití je velmi efektivní, protože působí na celý axiální systém a podporuje správné držení těla. Míč je nestabilní pomůckou a každý provedený pohyb na něm klade nároky na rovnováhu. (Jebavý, 2017) Gymball je využívaný jak ve fitness, tak v rehabilitaci pro prevenci zranění a bolestí zad. Také je výhodnou pomůckou pro zlepšení ergonomie prostředí u lidí se sedavým zaměstnáním. Cvičení s gymballem zvyšuje muskulární aktivitu, zlepšuje koordinaci a aktivitu HSSP. (Merritt a Merritt, 2007) Obrázek 20 Ukázka cviků na gymballu Zdroj: Overball je malý plastový míč, který snese zatížení až 180 kg. Jeho průměr je cm. Jeho nafouknutí závisí na tom, k jakým účelům ho chceme použít. Čím více je nafouknutý, tím je cvičení obtížnější. Overball je rovnovážná pomůcka pro posilování. Už jen podkládání různých částí těla overballem a snaha na něm udržet rovnováhu je poměrně obtížná. Je také možné využít pro cvičení více overballů (až čtyři). (Jebavý a Zumr, 2014) 51

52 Závěsný systém Závěsný systém, v dnešní době spíše známý jako TRX, byl původně vyvinut pro americké vojenské speciální jednotky. Zkratka TRX ve volném překladu znamená cvičení pro zatížení celého těla. (Jebavý, 2017) Je to systém tvořený z karabin a popruhů, který unese až 150 kg váhy. Jeho velkou výhodou je cvičení s vlastní vahou bez přidané zátěže. Je využíván jak u profesionálních sportovců, tak v poslední době i v rámci skupinových cvičení. (Jebavý a Zumr, 2014) Cvičit na závěsném systému se dá jak v horizontální, tak vertikální poloze. Díky němu může sportovec komplexně posilovat celé tělo. (Jebavý, 2017) Cvičenec si sám reguluje obtížnost a intenzitu. To závisí na úhlu tahu, pod kterým se daný cvik provádí, na poloze těla, těžiště, na velikosti oporné plochy (stoj na obou nohou/stoj na jedné noze) nebo strategii uchopení závěsného systému (jednou rukou/oběma rukama). Čím bude poloha cvičence stabilnější, tím bude cvik jednodušší. (Dawes, 2017) Flexibar Flexibar je multifunkční pomůcka, která je hojně využívaná v oblasti fitness. Díky cenové dostupnosti a širokému využití se postupně vrací do rehabilitačních center. Předchůdcem flexibaru byl Propriomed. Je tvořen ze sklolaminátových vláken, ze středového madla a dvou koncových závaží. To zabezpečuje přesnou frekvenci kmitů. Je proveden v různých barvách, kdy nejpoužívanější je červená. V zelené barvě je určen dětem, v modré zdatnějším sportovcům a v černé profesionálům. Cvičenec se snaží rozkmitat flexibar a následně udržet korigovanou atitudu. Tím je neustále sportovec vychylován z rovnováhy, tudíž dochází k zapojení břišních svalů, pánevního dna, mm. multifidi, svalů paže a trupu. Jsou také stimulovány celé svalové řetězce. Cvičení je možné v různých polohách vsedě, ve stoji, vleže, v kleku a na balančních plošinách. Maximální výdrž ve cviku je 2 minuty, protože pak dochází k uzávěru kapilár. (Honová, 2002) Posturomed Posturomed je terapeutický přístroj hojně využíván v rehabilitačních zařízeních. Slouží k nácviku posturálních reakcí. Stupeň instability (velikost amplitudy a frekvence vychýlení plošiny) lze nastavit použitím brzdy. Součástí posturomedu je dynamická plocha, která kmitá určitou frekvencí a vychyluje se v horizontální poloze. Posturomed 52

53 je rozhýbán nestabilním cvičencem. Ten se pak snaží minimalizovat pohyb plošiny a korigovat stoj. (Jebavý, 2017) Výběr z fyzioterapeutických metod Zvolila jsem tři fyzioterapeutické přístupy, se kterými jsem se setkala v rámci bakalářského a navazujícího magisterského studia. Tyto metody mě nadchly svou pestrostí a širokým uplatněním v rámci nejrůznějších odvětví fyzioterapie, a tedy i možným využitím ve sportovní přípravě. DNS (dynamická neuromuskulární stabilizace) DNS je diagnostická a terapeutická metoda prof. Pavla Koláře využívaná hlavně ve fyzioterapii. Jejím záměrem je cílené ovlivnění lokomočních a posturálních funkcí. V diagnostice se řídí ideální posturou, která je výsledkem vývojové ontogeneze a odpovídá biomechanickým a neurofyziologickým zákonům. Tato metoda se snaží zajistit sagitální segmentální stabilizaci trupu, centrovat segmenty (hlavně u opěrných končetin) a využít rozdílné svalové funkce (fázické/opěrné). (Kolář, 2005) Zpravidla se začíná aktivací HSSP pro cílenou funkci končetin. Terapie pokračuje lokomočními řadami, kde je stěžejní globální svalová souhra. (Kolář, 2005) DNS postupně získává své místo ve sportovní fyzioterapii nejen jako metoda léčby zranění, ale také metoda pro jejich prevenci. Koordinace svalů HSSP v souhře s intraabdominálním tlakem jsou nezbytnými komponenty pro stabilizaci páteře, a tudíž i pro dosažení optimálního výkonu. Koaktivace HSSP by měla předcházet jakémukoli účelnému pohybu. Lidské tělo vždy funguje jako jeden celek. Proto pokud je porušena koordinace mezi svaly HSSP, pak je pohyb prováděný končetinami ohrožen. (Frank, Kobesová a Kolář, 2013) Insuficience HSSP je diagnostikována pomocí specifických testů v různých polohách. V terapii se pak vychází z vývojové kineziologie pro optimalizaci pohybových vzorů. Podle toho je pacient nastaven do nejrůznějších poloh. Apeluje se na správnost dýchání, vhodnou oporu a na centraci jednotlivých kloubů. Cviky volíme v závislosti na schopnostech sportovce. (Frank, Kobesová a Kolář, 2013) Zajímavá studie s využitím metody DNS vznikla v Praze. Předmětem zkoumání bylo, zdali proximální stabilizace ramenního kloubu může zvýšit sílu svalů ruky. Celkem 20 probandů provádělo 5x týdně po dobu 6 týdnů 6 pozic z DNS pod odborným 53

54 dohledem. Statickou pronační polohu, polohu na 4 staticky, polohu na 4 dynamicky, polohu medvěda a nízký šikmý sed na dominantní a nedominantní straně. Síla svalů ruky byla měřena pomocí Hand gripu (test izometrické zátěže). Ukázalo se, že se svalová síla ruky zvýšila, ale nikoli statickou pozicí, ale globální svalovou souhrou. (Kobesová et al., 2015) Obrázek 21 (zleva shora) Pronační poloha, poloha na čtyřech, nízký šikmý sed, poloha medvěda Zdroj: (Kobesová et al., 2015) Proprioceptivní neuromuskulární facilitace (PNF) PNF je léčebný koncept založen a vypracován dr. Hermanem Kabatem. Přistupuje k pacientovi komplexně, nikoli pouze k porušenému pohybovému segmentu. Cílem je umožnit pacientovi dosáhnout nejvyšší možné funkční úrovně. Terapeut využívá facilitačních a inhibičních mechanismů. Ve facilitaci aplikuje odpor pro zvýšení síly svalu, manuální kontakt, protažení a techniky trakce a komprese pro ideální nastavení kloubu. Stěžejní je nastavení pacienta do specifické polohy a užití verbálních povelů. V průběhu terapie dochází k iradiaci svalové síly. (Adler, Beckers a Buck, 2014) 54