HLÁSKOVÝ SYSTÉM ROMSKÉHO JAZYKA ABECEDA A PRAVOPIS SLOVENSKÉ ROMŠTINY

Transkript

1 HLÁSKOVÝ SYSTÉM ROMSKÉHO JAZYKA ABECEDA A PRAVOPIS SLOVENSKÉ ROMŠTINY V roce 1971 byla přijata závazná písemná norma slovenské romštiny. Pro psanou formu byla přijata česká (slovenská) abeceda, včetně diakritických znamének: a b c č čh d ď dz dž e f g h ch i j k kh l ľ m n ň o p ph r s š t ť th u v z ž Do romské abecedy nebyla přijata písmena y a ě, což s sebou přináší některé odlišnosti od českého pravopisu: - měkké hlásky ď, ť, ň, ľ se vždy označují háčkem, tedy i před i: o ďives den e buťi práce e ňilaj- léto o ľil list papíru, dopis - měkkost hlásek ď, ť, ň, ľ se označuje háčkem i před e chuťel skáče - tvrdé hlásky d, t, n, l se i před i vyslovují tvrdě: dikhel [dykhel] - vidí tiro [týro] - tvůj dilino [dylyno] - hloupý ROMSKÉ SAMOHLÁSKY Romština má 5 samohlásek: a, e, i, o, u Jejich výslovnost je podobná jako v češtině, mohou být krátké i dlouhé, ve východoslovenské variantě však není jejich délka (až na výjimky) významotvorná a váže se obvykle na přízvuk. Ten stojí ve východoslovenské variantě slovenské romštiny obvykle na předposlední slabice fonetického celku. Tiro phral šukar čhavo. Jov šukar pal o dad (vyslov: palodad). Tvůj bratr (je) hezký chlapec. Je hezký po otci. Kaj t(i)ri daj? E daj andro kher (vyslov: androkher). Kde je tvoje matka? Matka je v domě. Výjimku tvoří troj- a více slabičné tvary jmen (genitivní tvary a zájmena přivlastňovací), kde přízvuk stojí na třetí slabice od konce: le dadeskero (otcův), la pheňakero (sestřin), lengero (jejich).

2 Přízvuk v romštině má v rámci fonetického celku své pevné místo, při změně počtu slabik v důsledku skloňování, časování, stupňování či zdrobňování dochází k jeho posunu: le dades (otce, ak.) - le dadeske (otci, dat.) phenav (říkám) - phenava (řeknu) baro (velký) - bareder (větší) čhavo (syn, romský chlapec) čhavoro (synáček, romský chlapeček) Správný romský přízvuk - ať už slovní nebo větný, který je mnohem výraznější než v češtině, je třeba odposlouchat. ROMSKÉ SOUHLÁSKY Většina romských souhlásek se vyslovuje podobně jako souhlásky české, s výjimkou ch, které se nevyslovuje jako české zadopatrové ch, nýbrž jako čípkové ch. Oproti češtině má romština některé souhlásky navíc čh kh ph th - jsou to původní indické souhlásky neznělé aspiranty - vyslovují se s přídechem - záměna za neaspirované souhlásky znamená posunutí významu te čhorel lít, sypat te čorel krást khoro - džbán koro slepý - poměrně časté jsou souhlásky dž a dz: te dživel žít e dzeka chuť, nálada te džal - jít o dzar chlup - východoslovenská a středoslovenská varianta rozlišuje též měkké ľ a tvrdé l: avľa přišel, přijel (3. os. č.j. perfekta) avla - přijde, přijede (zkrácený tvar 3. os. č.j. bud. času) - na konci slov dochází zpravidla ke ztrátě znělosti i aspirace: VÁZÁNÍ SLOV o gad [gat] - košile sig [sik] - rychle Pokud se setkají dvě slova, z nichž jedno končí na samohlásku a druhé na ni začíná, pak koncová samohláska často odpadá, v písmu tento jev označujeme apostrofem. so oda hin > s oda hin (co to je) SLOVOSLED Romština má poměrně volný slovosled. Otázky můžeme vyjádřit nejen intonací, ale i záměnou podmětu a přísudku: O dad (hin) khere. Otec je doma. Hin o dad khere? Je otec doma? V romštině nemusí být sponové sloveso (hin, hino, hiňi) vyjádřeno: Amari čhaj lačhi. Naše dcera je hodná.

3 ROMSKÉ JMENNÉ SLOVNÍ DRUHY Jmenné slovní druhy zahrnují podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky, můžeme rozdělit do tří skupin. První dvě skupiny (jména koncovková a bezkoncovková) představují slova původní indická a tzv. staré výpůjčky (z perštiny, arménštiny, řečtiny). Třetí skupinu představují tzv. nové výpůjčky, tj. slova přejatá ze srbštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, polštiny, ukrajinštiny, němčiny, češtiny. JMENNÝ ROD Romština rozeznává dva rody mužský (m.) a ženský (f.). Podstatná jména životná označující jedince mužského pohlaví jsou rodu mužského, zatímco podstatná jména označující jedince ženského pohlaví jsou rodu ženského: o dad (otec), o phral (bratr) (m.) x e daj (matka), e pheň (sestra) (f.) Příznačnou koncovkou nepřejatých jmen a zájmen mužského rodu je o, ženského rodu- i (před níž dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l): o čhavo (syn), cikno (malý), amaro (náš) (m.) e rakľi (neromská dívka), cikňi (malá) amari (naše) (f.) Výjimky: Podstatná jména o paňi (voda), o voďi (duše) jsou rodu mužského (i když druhé z nich bývá v poslední době pociťováno často jako jméno rodu ženského: e voďi) Mužské koncovky přejatých podstatných jmen jsou os, -is (častější), -as, -us (méně časté), ženská koncovka pak a: o motoris - auto e fala - stěna o grofos - hrabě o papus - lékař U ostatních podstatných jmen (tj. bezkoncovkových neživotných) si jejich rod musíme zapamatovat: o vast (m.) - ruka, e meň (f.) - krk, e jakh (f.) - oko. SPONOVÉ SLOVESO Třetí osoba jednotného čísla sponového slovesa být je hin, které může přibírat rodové koncovky - o a -i (srov. příčestí minulé v češtině). Záporný tvar spony ve třetí 3. osobě je nane. Sponu hin, hino, hiňi (v přítomném čase) lze také vypustit: O papus (hin/hino) phuro. Dědeček je starý. E daj (hin/hiňi) terňi. Maminka je mladá. O dad nane khere. Otec není doma. V případě, že je sponové sloveso vynecháno, hraje důležitou úlohu slovosled.

4 ČLEN A JEHO UŽITÍ Před podstatným jménem blíže určeným stojí v romštině většinou člen (určitý). Člen rodu mužského má v přímém pádu (nominativu) tvar o, člen rodu ženského e. Člen stojí před podstatnými jmény přesněji určenými, již dříve vzpomínanými nebo známými a před jmény jedinečnými, včetně vlastních jmen. V romštině tedy řekneme o Lacis, o Feris, e Gisela, e Margita. Člen neurčitý romština nemá, podstatné jméno blíže neurčené nebo stojící v jádru výpovědi (nová informace ve větě) je obvykle bez členu. Jinak může být jeho neurčitost vyjádřena číslovkou jekh (jeden), popřípadě některým zájmenem neurčitým. V množném čísle má člen v obou rodech tvar o. MNOŽNÉ ČÍSLO JMENNÝCH SLOVNÍCH DRUHŮ Číslo je v romštině, podobně jako v češtině, dvojí, tj. jednotné () a množné (). Romské jmenné slovní druhy dělíme do tří skupin: A) původní koncovkové B) původní bezkoncovkové C) přejaté A) Jména původní koncovková mají koncovky množného čísla ().: 1) podstatná jména: rod mužský: -e o rakl-o o rakl-e rod ženský: - a (u jmen životných i - ija), před nimiž dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l: životná e rakl -i o rakl -a, o rakl -ija neživotná e piri - i o pir-a 2) přídavná jména, zájmena (přivlastňovací, ukazovací, tázací, neurčitá) a spona,,hin mají v mn. čísle rodu mužského i ženského koncovku e. K měkčení předchozích souhlásek v rodě ženském nedochází: m. cikn-o, f. cikň-i m+f. cikn-e kajs-o kajs-i kajs-e hin(-o) hiň(-i) hin(-e)

5 3) zájmena přivlastňovací m. f. m. + f. 1. miro (můj) miri (moje) mire (moji/moje) 2. tiro (tvůj) tiri (tvoje) tire (tvoji/tvoje) 3. m. leskero (jeho) leskeri (jeho) leskere (jeho) f. lakero (její) lakeri (její) lakere (její) 1. amaro (náš) amari (naše) amare (naši/naše) 2. tumaro (váš) tumari (vaše) tumare (vaši/vaše) 3. m. + f. lengero (jejich) lengeri (jejich) lengere (jejich) Přivlastňovací zájmeno stojí zpravidla před podstatným jménem. Před takovým spojením už nestojí člen: miro dad (můj otec), tiri pheň (tvoje sestra), leskero cikno phral (jeho nejmladší bratr) Zájmeno přivlastňovací však může v romštině stát i za podstatným jménem, v tomto případě musí před jménem stát ještě člen: o dad miro (můj otec), e pheň tiri (tvoje sestra) Zájmena miro, tiro, leskero, lakero a lengero mohou mít i zkrácené tvary: mro, tro, leskro, lakro, lengro. Zájmena přivlastňovací zvratná mají následující tvary množného čísla: 3. peskero (m.) svůj pengero (m.) svůj peskeri (f.) svá pengeri (f.) svá peskere () své pengere () své Přivlastňovací zájmena zvratná se užívají jen ve 3. osobě čísla jednotného a množného, v ostatních osobách romština užívá příslušná přivlastňovací zájmena. Někdy se tvary jednotného čísla peskero, peskeri, peskere užívají i v množném čísle. B) Jména původní bezkoncovková mají následující koncovky množného čísla: 1) podstatná jména rod mužský: - a rod ženský: - a o phral e pheň o phral - a o pheň - a

6 Před koncovkou a dochází v mn. čísle ženského rodu opět k měkčení souhlásek d, t, n, l. Výjimku tvoří některá podstatná jména rodu ženského zakončená na in, kde k měkčení nedochází. Př.:e zumin (polévka) o zumina (polévky). 2) přídavná jména, zájmena a číslovky zůstávají v množném čísle beze změny: šukar: hezký, hezká, hezcí, hezké aver: jiný, jiná, jiní, jiné jekh: jeden, jedna, jedno, jedni duj: dva, dvě C) Jména přejatá mají následující koncovky množného čísla: 1) podstatná jména rod mužský: -i nebo a (někdy jsou možné obě varianty) o papus o foros o pap i o for - a rod ženský: - i e učiťeľka o učiťeľki 2) přídavná jména Přejatá přídavná jména mají v jednotném čísle pro oba rody koncovku o, v množném čísle pak mají koncovku a: m. + f. m. + f. šarg o šarg a ( šarga bala bloňdaté vlasy) Romština na rozdíl od češtiny - nemá podstatná jména hromadná (listí, dříví, kamení), proto pro jejich vyjádření užívá tvarů množného čísla: prajtin: (list) - prajta (listy i listí) bar (kámen) - bara (kameny i kamení) kašt (strom) - kašta (stromy i dříví) bur (keř) - bura (keře i křoví) U některých podstatných jmen dochází v množném čísle k rozšíření či posunutí významu: o jiv (sníh) - o jiva (závěje) o gad (košile) - o gada (košile, oblečení) e čar (tráva) - o čara (byliny)

7 NOMINATIV (1. pád) V nominativu v romštině stojí: 1. větný podmět O Lacis hin pre Slovensko. Laci je na Slovensku 2. přísudek jmenný a doplněk (jedná-li se o funkci nebo vlastnost stálou, trvalou): Leskero papus baro lavutaris. Jeho dědeček je významný hudebník. 3. počítaný předmět/ počítané předměty (osoba/ osoby) po výrazech množství v nominativu: a) po číslovkách určitých: jekh čhavo jeden chlapec trin čhaja tři dívky deš khera deset domů b) po číslovkách neurčitých a jiných výrazech vyjadřujících množství: a. keci phrala, ajci pheňa kolik bratrů, tolik sester b. čino paňi trochu vody Podstatná jména ďives (den), čhon (měsíc) a berš (rok) jsou po určitých i neurčitých číslovkách a výrazech množství v jednotném čísle: trin ďives tři dny šov čhon šest měsíců but berš mnoho let Jsou li však tato tři podstatná jména zdrobnělá nebo ve spojení s přívlastkem, stojí po číslovce v nominativu (v 1. pádě mn. č.): duj bešora dva ročky štar šukar ďivesa čtyři krásné dny šov bachtale čhona šest šťastných měsíců 4. podstatné jméno po výrazech označujících druh, typ: fajta phaba odrůda jablek 5. blíže určené podstatné jméno po předložkách: - andre, ke, kije, paš E daj hiňi andre špitaľa. - Maminka je v nemocnici. E daj džal andre špitaľa. - Maminka jde do nemocnice. 6. jmenné tvary v ustálených spojeních miro raklo! můj chlapče mri čhaj! dcero! mri daj! maminko! mro čho! můj chlapče! synu! mro Del! můj Bože! mro rom! můj muži!

8 VOKATIV (5. PÁD) Vokativ je pád, který se odlišuje od ostatních pádů: nespojuje se s jinými slovy jako větný člen a neužívá se před ním člen. Podobně jako v češtině, i romským vokativem někoho oslovujeme, voláme nebo naznačujeme, ke komu se v řeči obracíme. 1. Podstatná jména původní koncovková, přídavná jména a zájmena přivlastňovací mají následující vokativní koncovky, které se pojí ke kmeni: m. rakl-eja! (chlapče!) rakl-ale! (chlapci!) f. rakl -ije! (děvče!) rakl -ale! (děvčata!) m. tern-eja! (mladý!) terň-ale! (mladí!) f. terň-ije! (mladá!) terň-ale! (mladé!) U podstatných jmen rodu ženského v jednotném i množném čísle a u přídavných jmen rodů v množném čísle dochází k měkčení hlásek d, t, n, l. 2. Podstatná jména původní bezkoncová mají tyto vokativní koncovky: m. phral-a!/ eja! (bratře!) phral-ale! (bratři!) f. pheň-a! -ije! (sestro!) pheň-ale! (sestry!) U podstatných jmen rodu ženského dochází v jednotném i množném čísle k měkčení souhlásek d, t, n, l. U přídavných jmen bezkoncovkových rodu mužského je možná pouze koncovka eja: šukareja! 3. Podstatná jména přejatá mají ve vokativu následující koncovky: m. -os: princ-ona! princi! princ-ale! princové! -is: kraľ-ina! králi! kral-ale! králové! -as: novější výpůjčky ze slovanských jazyků: predsed-o! předsedo! predsed-ale! předsedové! starší výpůjčky z řečtiny a některá jména: charť-a! kováři! charť-ale! kováři! -us: pap-u! dědo! pap-ale! dědové! f. -a: učiťelk-o! učitelko! učiťeľk-i! učitelky! 4. Nepravidelný vokativ: Některá podstatná jména tvoří 5. pád (vokativ) nepravidelně: 1. pád 5. pád překlad o Del Devla! () Devlale! () Bože! Bohové!

9 o dad dado! tati! o kak kako! strýčku! e daj daje! mami! maminko! o čhavo mro čho! chlapče! synku! e čhaj čhaje! děvče! slečno! _ more! člověče! 5. Vokativ vlastních jmen: U vlastních jmen jsou možné ještě další formy vokativu: U některých mužských jmen je vokativ shodný s nominativem o Jančar: Jančar! o Fulo: Ful o! - rovněž romská jména typu o Thulo, e Kaľi, e Šuki, zůstávají ve vokativu obvykle nezměněné: Thulo!Kaľi!Šuki! - mužská jména zakončená na -os mají vokativní koncovku - o nebo - u o Dodos: Dodo! o Demčakos: Demčaku! - mužská jména zakončená na -is mají obvykle vokativní koncovku - i o Feris: Feri! o Lacis : Laci! - ženský jména zakončená na a mohou mít vokativ nejen koncovkový, ale i bezkoncovkový: e Margita: Margito! i Margit! e Helena: Heleno! i Helen! Přídavná jména a zájmena přivlastňovací jsou ve vokativu tehdy, stojí-li samostatně nebo za podstatnými jmény: Guleja, bachtaleja the mek čačeja! Sladký, požehnaný a ještě i spravedlivý! Stojí-li před některými často užívanými podstatnými jmény zájmeno přivlastňovací, zůstává zpravidla výraz v nominativu: miro raklo! můj chlapče ale i rakleja mireja chlapče můj! mro čho! můj chlapče! synu! čhaveja mireja! chlapče/synu můj! mri čaj! moje děvče! dcero! čhaje mirije! děvče/dcero moje! (zast.) mri daj! moje maminko! daje mirije! maminko má! (zast.) mro Del! můj Bože! Devla mireja! Bože můj! (povzdech) mro rom! můj muži! romeja mireja! muži můj! Poznámka: Tvary 5. pádu jsou pravděpodobně i některá oficiální romská příjmení, jako Kaleja, Thuleja, Thulej, Tulej a další.

10 NEPŘÍMÝ PÁD Pro vyjádření dalších větných funkcí a vztahů existuje v romštině šest dalších pádů: akuzativ (4. pád), dativ (3. pád), ablativ (6. pád), instrumentál (7. pád) a genitiv (2. pád). V těchto pádech mohou stát všechny jmenné slovní druhy kromě členu a mohou tak vyjadřovat následující větné vztahy: předmět, jmenný přísudek, doplněk a příslovečné určení. Plní-li jmenné slovní druhy tyto funkce, jsou v nezávislém postavení. Jsou-li naopak jmenné slovní druhy (včetně členu) ve funkci přívlastku, jenž stojí v romštině obvykle před jménem, jsou v závislém postavení a mohou stát ve tvaru tzv. nepřímého pádu. (Stojí-li ovšem shodný přívlastek z nějakého důvodu výjimečně za jménem, je ve stejném pádu jako řídící jméno.) TVARY NEPŘÍMÉHO PÁDU Ve tvaru nepřímého pádu vystupuje 1) člen: muž. rod le le žen. rod la le Člen je jedinným slovním druhem, který nemůže stát v nezávislém postavení, a proto stojí-li před podstatným jménem v jiném pádu než v prvním pádu (u neživotných jmen i ve čtvrtém pádu), má vždy tvar nepřímého pádu. 2) zájmena ukazovací: koda muž. rod kole kole žen. rod kola kole kada muž. rod kale kale žen. rod kala kale oka muž.rod okale okale žen. rod okala okale 3. Koncovky nepřímého pádu ostatních původních jmenných slovních druhů: muž. rod -e -e žen. rod - a -e

11 Tyto koncovky se připojují k jmennému kmeni, u koncovkových jmen tedy odtrhneme koncovky 1. pádu. Tvary nepřímého pádu mají i číslovky, kromě přejatých číslovek efta, ochto, eňa. bar-o (velký) > bar-e: bare phraleha- s nejstarším bratrem cikň - i (malá) > cikň-a: cikňa čhajorake- malé holčičce šukar (m.) (hezký)> šukar-e: šukare laveha- dosl. hezkým slovem, tj. po dobrém šukar (f.) (hezká) > šukar-a: kola šukara rakľatar - od té hezké (neromské) dívky tumar-e (vaši, vaše) > tumar-e: tumare pheňenge - vašim sestrám jekh (f.) (jedna) > jekh-a: jekha jakhaha- jedním okem, tj. po očku trin (tři) > trin-e: trine ďivesenca- dosl. třemi dny, tj. za tři dny 4. Nepřímý pád přejatých přídavných jmen muž. rod šarg on e šarg on e žen. rod šarg on a šarg on e NEPŘÍMÝ KMEN Abychom mohli v romštině tvořit další pády, které vyjadřují různé větné funkce a vztahy, je nutné se ještě seznámit s pojmem nepřímý kmen, neboť další pády se odvozují právě od nepřímého kmene. Nepřímý kmen vytvoříme tak, že k základu původních jmenných slovních druhů (u jmen koncovkových odtržením koncovek prvního pádu) připojíme následující přípony: muž. rod - es -en žen. rod -ʼa -ʼen/-ʼijen U jmen ženského rodu dochází opět k měkčení souhlásek d, t, n, l. 1) jména původní koncovková nepřímý kmen nepřímý kmen muž. rod rakl-o > rakl- es rakl-e > rakl en žen. rod rakľ-i > rakľ- a rakľ-(ij)a > rakľ (ij)en muž. rod čar- o > čar es čar-a > čar-en žen. rod pir i > pir - a pir-a > pir-en

12 2) jména původní bezkoncovková nepřímý kmen nepřímý kmen muž. rod phral > phral es phral a > phral en žen. rod pheň > pheň - a pheň - a > pheň - en muž. rod kher > kher - es kher - a > kher - en žen. rod čar > čar - a čar - a > čar - en 3) podstatná jména přejatá U podstatných jmen přejatých je tvar nepřímého kmenu v jednotném čísle shodný s tvary prvního pádu. V množném čísle opět ke kmenu podstatného jména přidáváme příponu en: nepřímý kmen nepřímý kmen muž. rod princ os > princ os princ i > princ - en muž. rod kraľ - is > kraľ - is kraľ - a > kraľ - en muž. rod charť as > charť as charť - i > charť - en muž. rod pap - us > pap - us pap - i > pap - en žen. rod učiťeľ- ka > učiťeľ- ka učiťeľ ki > učiteľk-en Některá frekventovaná podstatná jména mají zkrácené tvary nepřímého kmenu: žen. rod: čhaj (romská dívka, dcera) > čha žen. rod: daj (matka) > da žen. rod: sasuj (tchyně) > sasa muž. rod: čhavo (rom. dítě, syn) > čhas muž. rod: graj (kůň) > gres : graja (koně) > grajen Podstatné jméno e Del (Bůh) má nepřímý kmen odvozený od staršího jmenného kmene *Dev(e)l: Del > Devl es Podstatná jména tvořená příponou (i)ben/-(i)pen mají v jednotném čísle předponu nepřímého kmene as a v množném čísle opět příponu en. V jednotném čísle se vypouští ve tvaru nepřímého kmene e: sasť ipen (zdraví) paťa ben (víra) barvaľ- ipen (bohatství) nepřímý kmen sasť ipn as paťa- bn - as barvaľ-ipn- en

13 PŘEHLED PÁDOVÝCH KONCOVEK V ROMŠTINĚ Od nepřímého kmene se odvozuje ještě pět dalších pádů. dativ: - ke - ge lokativ: - te - de ablativ: - tar - dar instrumentál: - ha - ca genitiv: - ker- - ger- ( + rodové koncovky přivlastňovaného jména) Koncovky v levém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou s nebo samohláskou: les-ke (jemu), (andre) vešes-te (v lese), la pheňa-ha (se sestrou), tu-tar (od tebe) Koncovky v pravém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou n: man-ge (mně), len-dar (od nich), le phralen-ca (s bratry), le pheňen-ge (sestrám) Před instrumentální koncovkou ha se vypouští koncové s nepřímého kmenu rodu mužského: phrales- x (le) phrale-ha (s braterm), paňes- x (tele le) paňe-ha (vodou) Rovněž nepřímý kmen osobního zájmena tut ztrácí před pádovými koncovkami koncové t: tut-ke (tobě), (pal) tu-te (za tebou, po tobě), tu-tar (od tebe), tu-ha (s tebou)

14

15 GENITIV - rovněž tvoří od nepřímého kmene genitivními koncovkami_ - ker- (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou a) - ger- (končí-li nepřímý kmen souhláskou n) - za těmito koncovkami následuje ještě rodová koncovka přivlastňovaného podstatného jména; - genitiv je pádem přivlastňovacím, chová se zároveň jako přídavné jméno; - tvary genitivu mají v romštině přízvuk na třetí slabice od konce; le phraleskero le phralengero le phraleskero čhavo le phraleskeri čhaj la pheňakero čhavo la pheňakeri čhaj le phraleskere čhave mire phraleskere čhave bratrův (čí?) bratrů bratrův syn bratrova dcera sestřin syn sestřina dcera bratrovy děti děti mého bratra mire bare phraleskere čhave děti mého nejstaršího bratra mire phralengere čhave la pheňakere čhave děti mých bratří sestřiny děti mira cikňa pheňakere čhave děti mé (nej)mladší sestry mire pheňengere čhave děti mých sester GENITIV OSOBNÍCH ZÁJMEN A ZÁJMENA ZVRATNÉHO Osobní zájmena v genitivu jsou vlastně zájmena přivlastňovací: leskero, - i, - e lakero, -i, - e jeho její GENITIV TÁZACÍHO ZÁJMENA - genitiv tázacího zájmena ko? (kdo?) je kaskero (koho?, čí?), kaskeri (ženský rod), kaskere (množné číslo) - na věci se ptáme tázacím zájmenem savo? (jaký?) - bi (bez)

16 UŽITÍ GENITIVU 1) přivlastňování le dadeskero (-i, -e) otcův (otcova, otcovi/y) la pheňakero (-i, -e) sestřin (sestřina, sestřini/y) miro (-i, -e) můj (moje, moji/e) 2) genitiv příslušnosti (la) čora dakero čhavoro syn chudé matky (le) bare lavutariskero čhavo syn významného hudebníka suvakeri chevori ouško jehly pirakeri fenek dno hrnce 3) označuje materiál (látku), ze kterého (které) je věc vyrobena, případně účel užití bandurkengeri zumin bramborová polévka bijaveskere gada svatební oblek gruľengero košaris košík na brambory 4) pojí se s předložkou bi - (bez) Romňi našťi dživel bi romeskero, rom našťi dživel bi romňakero. Žena nemůže žít bez muže, muž nemůže žít bez ženy. O phral ačhiľa bi buťakero. Bratr zůstal bez práce. Hiňi varesavi bi peskeri. Je nějaká nesvá. Sas bari bida bu buťakero. Bez práce byla velká bída. Našťi ľikerav bi tiro, mri piraňi. Nemohu bez tebe vydržet, má drahá. 5) vyjadřuje funkci příslovečného určení času (na otázku kterého?) -regionálně kecengero? kolikátého? Kecengero hin adaďives? Kolikátého je dnes? Av dešengero. Přijď desátého. 6) zastupuje funkci přívlastku bičhavengeri džuvľi bezdětná ženská bibalengero manuš holohlavý (bezvlasý) člověk 7) fráze čarengeri baba kořenářka čhaskero čhavo vnuk

17 AKUZATIV Akuzativ, neboli 4. pád podstatných jmen: 1) neživotných je tvarově totožný s nominativem (s 1. pádem): Dikhes ola baro kher? - Vidíš ten velký dům? O papus rodel leskeri kučori. - Dědeček hledá svůj hrneček. 2) životných tvarově odpovídá nepřímému kmeni: FUNKCE AKUZATIVU Dikhes kole cikne čhavores? Vidíš toho malého chlapečka? O Jožo rodel peskera romňa. - Jožo hledá svoji ženu. - podobně jako v češtině vyjadřuje předmět přímý přechodných sloves. V akuzativu stojí nejen podstatná jména životná, ale i ostatní jmenné slovní druhy označující živé bytosti, tzn. zájmena, přídavná jména, ale i číslovky. Příklady: Vičin kole šukare čhas. Zavolej toho hezkého chlapce. Saves? Kole ciknes, abo kole bares? Kterého? Toho malého nebo toho velkého? Vičin so duje dženen. Tak zavolej oba. - ne všechna česká slovesa přechodná (vyžadující 4. pád) musí být zákonitě přechodná i v romštině a naopak. Například sloveso te paľikerel pozdravit někoho, poděkovat někomu se v romštině pojí se třetím pádem, naopak sloveso te čhinel so (o angušt) říznout se do (prstu) je v romštině přechodné, tzn., pojí se se čtvrtým pádem bez předložky. - rovněž sloveso te del mělo původně akuzativní vazbu te del so varekas (= ak. + ak.) - pod vlivem majoritních jazyků se však často objevuje i dativní vazba, tzn. se třetím pádem.

18 DATIV (3. pád) Dativ se v romštině tvoří od nepřímého kmene koncovkami: - ke (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou) - ge (končí-li nepřímý kmen souhláskou n) o ralko - le rakles-ke o rakle - le raklen-ge e rakľi - la raka-ke o rakľa - le rakľen-ge o phral - le prales-ke o phrala - le phralen-ge e phen - la pheňa-ke o pheňa - le pheňen-ge o princos - le proncos-ke o princi - le princen-ge o kraľa - le kraľis-ke o kraľa - le kraľen-ge DATIV ZVRATNÉHO ZÁJMENA Dativní tvar zvratného zájmena pro 3. os. je peske, pro 3. os. penge. Původně se jej užívalo jen v těchto osobách. Příklad časování zvratného slovesa se zájmenem v dativu: te giľavel peske zpívat si (me) mange giľavav (amen) amenge giľavas (tu) tuke giľaves (tumen) tumenge giľaven (jov/joj) peske giľavel (jon) penge giľaven I v tomto případě dochází pod vlivem okolních jazyků k zobecňování zvratného zájmena peske ve všech osobách: me peske giľavav, tu peske giľaves jon pekse giľaven. DATIV TÁZACÍCH ZÁJMEN Dativ tázacích zájmen ko je kaske komu, dativ zájmena so je soske (pro, za) co; proč; zač: Kaske pheneha koda nevipen? Komu řekneš tu novinku? Soske našťi aves pre boňa? Proč nemůžeš přijít na křtiny? Paľikerav. Nane vaš soske. Děkuji. Není zač. UŽITÍ DATIVU Podobně jako v češtině v dativu stojí předmět nebo (častěji) tzv. druhý předmět vyjadřující cíl nebo adresáta děje: Šaj mange vakeres jekh gono, thˇavka tuke na paťava. Můžeš mi (toho) namluvit celý pytel, a přesto ti nebudu věřit.

19 Dativní vazbu má i sloveso kampel je třeba: So tuke kampel? Co potřebuješ? (dosl. Co je ti třeba?) Tzv. volný dativ (není řízen slovesem) vyjadřuje: -účel, cíl děje (v češtině jít, chodit pro něco) O čhave džana andro veš kaštenge, o čhaja kije chaňig paněske. Chlapci půjdou do lesa na dříví, děvčata ke studni pro vodu. Ňilaje phiras andro veš chundruľenge. V létě chodíme do lesa na houby. DALŠÍ UŽITÍ DATIVU Dativem se vyjadřují i některé vztahy, které v češtině přeložíme slovesem mít. Vazba tvořená dativem + sponovým slovesem ve 3. os. + nominativem (v němž stojí vlastněný předmět) je v romštině tehdy: - je součástí věty příčestí: E čhib tuke phandľi? Máš svázaný jazyk? - má-li vlastník předmět na nějakém místě, ale ne při sobě : Pre dvora amence sas e braďi. Na dvoře jsme měli vědro. Dativem se vyjadřuje též přívlastek neshodný s místním nebo časovým významem označující určitou mez, hranici, okraj, konec: Amari karčma hin agor gaveske. Naše hospoda je na konci vesnice. Dativ se konečně vyskytuje i v různých frazeologických obratech, které je třeba si zapamatovat: svetos svetoske 1. živý svět; 2. kraj světa aňi jekh jekheske ani jediný choľi choľake naschvál devleske 1. zadarmo; 2. zaboha, za nic na světě POZOR! Užití dativu či akuzativu v některých frázích nemusí být v romštině shodné s češtinou! Keci tuke berš? Kolik je ti let? Imar deš berš oleske Už je tomu deset let Sar tuke o nav? Jak se jmenuješ? Nane tut šil? Není ti zima? Nane man šil. Není mi zima.

20 ABLATIV Ablativ se rovněž tvoří od nepřímého kmene koncovkami: - tar (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou) - dar (končí-li nepřímý kmen souhláskou n) o raklo le rakles-tar o rakle le raklen-dar e rakľi le rakľla-tar o rakľa le rakľen-dar o phral le phrales-tar o phrala le phralen-dar e pheň le pheňa-tar o pheňa le pheňen-dar stejnými koncovkami se tvoří ablativ osobních, zvratných a tázacích zájmen (od nepřímého kmene) UŽÍTÍ ABLATIVU Ablativ vyjadřuje směr děje, který 1) směřuje od koho, od čeho 2) vychází z koho, z čeho 3) se přibližuje, dotýká se nějaké části těla, ošacení, až k někomu, k něčemu Slovesa, která vyžadují ablativní vazbu: te phučel + abl. te daral + abl. te ladžal + abl. te asal + abl. te džungľol + abl. te čorel + abl. te čaľol + abl. ptát se na koho bát se koho, čeho stydět se před kým smát se komu, čemu štítit se koho, čeho krást komu nasytit se čím Ma asa le papustar, hino imar phuro! Nesměj se dědečkovi, už je starý. - do češtiny můžeme ablativ přeložit někdy vazbami: o někom, o něčem Miri baba džanelas savorestar. Moje babička věděla o všem. za něco Chude man vastestar. Vezmi mě za ruku. Ma cirde man balendar. Netahej mě za vlasy.

21 - ablativ má též funkci partitivní, tzn., vyjadřuje část množství u nepočitatelných podstatných jmen, do češtiny přeložíme příslovci trochu, kapku : De man mek kola zuminatar. Dej mi ještě trochu té polévky. - vyjadřuje, z jakého materiálu nebo od jakého materiálu něco je: Kole čarendar tavelas e baba teji. Z těch bylin babička vařila čaje (odvary). O pindre lake čikatar. Má nohy od bláta. Sostar kereha o dachos? Z čeho uděláš střechu? Kaštendar. Ze dřeva. - jakého původu nebo zdroje něco je: Miri daj, has ungrike Romendar. Moje matka pocházela z maďarských Romů. - část celku: Kajso vareso džanel šele Romendar jekh. Něco takového umí ze sta Romů jeden. - plní funkci neshodného přívlastku: Jov lavutaris Devlestar. Je to hudebník od Boha. Joj džanelas o draba chasestar, šerestar, jilestar Znala léky proti kašli, proti bolesti hlavy, na srdce - v ustálených obratech: te phirel gav gavestar te merel bokh bokhatar lav lavestar berš beršestar sera serastar than thanestar sikra sikratar khatar? kastar? sostar? chodit od vesnice k vesnici umírat hlady slovo od slova rok od roku ze strany na stranu z místa na místo postupně, po troškách odkud? od koho? z čeho? - příslovečné určení místa odkud, z jakého místa: Prahatar, Perješistar, Krumlovostar z Prahy, z Prešova, z Krumlova - opodál, dále od: Bešenas pašes amendar. Bešahas avri le gavestar. Bydleli blízko nás. Bydleli jsme za vesnicí. - příslovečné určení času od kdy?: agorestar od začátku tosarasta dži raťi od rána do večera terňipnastar od mládí - v kolik hodin?: Keci orendar? V kolik hodin? Štare orendar. Štarendar. Ve čtyři hodiny. Ve čtyři.

22 - vyjadřuje příčinu, důvod: Biľol choľatar. Kypí hněvem. míru, srovnání: Miri pheň hiňi phureder mandar. Moje sestra je starší než já. - vyjadřuje příslovečné určení způsobu jilestar srdečně choľatar vzteky Chudňom mange o motoris vastestar. Sehnal jsem si auto z druhé ruky. Původní ablativ (tvořený příponou al) plní funkci příslovečného určení místa, způsobu: kher-al pindra-al pal-al opr-al/ upr-al tel-al dur-al čor-al avr-al z domova nohama proti sobě zezadu zeshora zevnitř zdaleka potají zvenčí

23 LOKATIV Lokativ se tvoří od nepřímého kmene koncovkami: -te (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou a) -de (končí-li nepřímý kmen souhláskou n) o raklo - le rakles-te o rakle - le raklen -de e rakľi - la rakľa-te o rakľa - le rakľen-de o phral - le phrales-te o phrala - le phralen-de e pheň - le pheňa-te o pheňa - le pheňeň-de o princos - le princos-te o princi - le princen-de o kraľis - le kraľis-te o kraľa - le kraľen-de Stejnými koncovkami se tvoří lokativ osobních, zvratných a tázacích zájmen (od jejich nepřímého kmene). Osobní zájmena me a tu mohou mít v lokativu po předložkách zkrácené tvary: ke mande > ke/kija ma pal tute > pal tu UŽITÍ LOKATIVU Základní význam lokativu je určení místa, příp. času a stojí v něm zájmena a blíže neurčená podstatná jména po všech předložkách kromě předložek vaš a bi: O mačhe avena ke tute korkore. Ryby k tobě připlavou samy. Ňikas nane bacht andre savoreste. Nikdo nemá štěstí ve všem. Rom ke Romeste drom arakhel. Rom (si) k Romovi (vždy) najde cestu. Kija raťate thovas amenge avri jag. K večeru si děláme venku oheň. V bezprostředkovém lokativu stojí obecné nebo místní jméno, kterým odpovídáme na otázky kde? nebo kam? Do češtiny je překládáme předložkou v nebo do: angľate - v náručí, do náručí karčmicate - v hospodě, do hospody Prahate- v Praze, do Prahy Perješiste - v Prešově, do Prešova Mostende - v Mostě, do Mostu