Bakalářská zkouška z ČJL

Transkript

1 Bakalářská zkouška z ČJL Bakalářská zkouška probíhá pouze ústní formou a skládá se ze dvou částí (jazykové a literární). Jejím posláním je ověřit schopnost posluchačů syntetizovat znalosti a dovednosti nabyté v bakalářském stupni studia a aplikovat je na práci s texty věcné i krásné literatury. A. část jazyková Obsahem bakalářské zkoušky je (i) lingvistická interpretace textu; (ii) prověření znalostí o systému jazyka. Cílem zkoušky je posoudit, do jaké míry jsou uchazeči schopni pracovat s jazykovými jevy a jazykovědnými termíny v souvislosti s předloženým textem. Výběr textů bude pokrývat všechny stylové oblasti a při jejich rozboru budou uchazeči postupovat od celku k částem, tedy od textu k jevům jednotlivých jazykových rovin. Východiskem pro zkoušku je obsah následujících kurzů: Fonetika a fonologie českého jazyka; Morfologie českého jazyka; Syntax českého jazyka I, II; Lexikologie a slovotvorba; Stylistika; Komplexní jazykové rozbory. Povinná je i znalost základních pojmů ostatních předmětů bc. studia. Každý uchazeč obdrží pracovní list s textem a třemi otázkami. První otázka bude praktická, směřující k postižení toho, jakou funkci plní předložený text a jakými jazykovými prostředky je této funkce dosaženo. Druhá otázka bude prověřovat schopnost aplikace vědomostí z absolvovaných lingvistických disciplín na text. Třetí otázka bude teoretická, prověřující pevné, strukturovaně uspořádané vědomosti o systému jazyka. Svůj výklad bude uchazeč moci opět opřít o jazykové jevy v textu.

2 Odpověď na první dvě otázky se bude opírat o zkušenost práce s textem, jak ji uchazeči získali v průběhu studia. Odpověď na teoretickou otázku se bude opírat o vědomosti, které uchazeči nabyli studiem fonetiky a fonologie, morfologie, syntaxe, lexikologie a slovotvorby a stylistiky. Příprava k bakalářské zkoušce by měla být v rozsahu odpovídajícím následujícím tematickým okruhům: Fonetika a fonologie 1. Zvuková stránka češtiny lingvistické disciplíny, které ji zkoumají, jejich charakteristika, předmět bádání, základní pojmosloví a vztah k ostatním lingvistickým disciplínám 2. Produkce a percepce lidské řeči fyziologie; zvuk 3. Grafický systém češtiny a záznam mluvené řeči 4. Soustava českých hlásek samohlásky 5. Soustava českých hlásek souhlásky 6. Fonologický systém češtiny 7. Morfonologické alternace 8. Zvukové jednotky a zvukové prostředky souvislé řeči 9. Ortoepie češtiny Morfologie 1. Morfologie jako lingvistická disciplína; předmět zkoumání a vztah k ostatním jazykovědným disciplínám; morf a morfém; morfologie formální a funkční 2. Morfematika; klasifikace morfů podle umístění ve slově a podle funkce; vztah morfologie a slovotvorby 3. Slovní druhy; klasifikační kritéria pro rozlišování slovních druhů; slovní druhy základní a nezákladní 4. Mluvnické významy jmen; funkční vlastnosti českého pádu, rod přirozený a gramatický, kategorie čísla 5. Mluvnické významy sloves; sémantická utvářenost slovesných kategorií; kategorie predikační a kongruenční; posuny v kategorii osoby a času 6. Substantiva; funkčně sémantická charakteristika; deklinační typy; dubletní tvary a jejich konkurence 7. Slovesa; funkčně sémantická charakteristika; klasifikace slovesných tvarů; slovesné třídy

3 8. Adjektiva a adverbia; funkčně sémantická charakteristika; deklinační typy adjektiv; stupňování 9. Zájmena a číslovky; funkčně sémantická charakteristika; klasifikace; deklinační typy 10. Předložky a spojky; funkce předložek a spojek ve struktuře věty; předložky primární a sekundární; klasifikace spojek 11. Částice a citoslovce; jejich charakteristika Syntax 1. Podstata syntaktického vztahu dominace a prostředky jeho vyjadřování 2. Podstata syntaktického vztahu zmnožení a prostředky jeho vyjadřování 3. Typy větných struktur ve valenční syntaxi 4. Valence a valenční syntax 5. Sémantická stránka syntaktických konstrukcí a sémantické role 6. Modifikace syntaktických konstrukcí 7. Souvětné výpovědi v nevalenčním a valenčním pojetí syntaxe 8. Komunikační funkce výpovědi 9. Aktuální členění výpovědi 10. Vymezení větných členů podle nevalenční syntaxe predikát, subjekt, objekt 11. Vymezení větných členů podle nevalenční syntaxe adverbiále, atribut; různé pohledy na problematiku doplňku Lexikologie a slovotvorba 1. Lexikologie a její subdisciplíny, lexikografie 2. Základní lexikologická terminologie, slovo jako jednoduchý jazykový znak, významové vztahy mezi lexémy 3. Slovotvorba, podstata slovotvorné motivace 4. Onomaziologické kategorie 5. Derivace 6. Kompozice 7. Abreviace 8. Přejímání a adaptace, internacionalizmy 9. Neologizmy

4 10. Sociolekty Stylistika 1. Pojmosloví stylistiky (jazyk; komunikace; interakce; styl; stylistika; jazykové, komunikační normy; pojem konkurenční množiny; teorie a typologie funkčních stylů) 2. Diferenciace a stratifikace národního jazyka 3. Slohotvorné činitele 4. Stylistické aspekty výstavby textu (stylistika a textová syntax; textualita, kompozice); slohové postupy; horizontální a vertikální členění textu 5. Slohová charakteristika výrazových prostředků (hláskových, morfologických, syntagmatických, slovotvorných, syntaktických, lexikálních) 6. Mluvenost jako konstitutivní faktor projevu funkční styl prostě sdělovací vymezení; faktory konstituující mluvený projev; slovosledný aspekt mluvené řeči 7. Pojmovost jako konstituující faktor projevu funkční styl odborný a administrativní; diferenciace stylu, stylová norma a slovní zásoba 8. Získávací a přesvědčovací (persvazivní) funkce jako konstituující faktor projevu, vymezení funkčního stylu publicistického; diferenciace FS, stylové normy, kompozice publicistických komunikátů, styl reklamních textů 9. Deklarování estetické funkce jako konstituující faktor projevu funkční styl umělecký; stylistika a poetika; stylová norma v jazykové výstavbě uměleckých textů: hláskoslovná, tvaroslovná, lexikální, syntaktická stavba uměleckých textů; explicitnost a implicitnost ve stavbě uměleckých textů 10. Průniková pásma funkčních stylů, elektronická komunikace Základní studijní literatura: Čechová, M. a kol.: Komplexní jazykové rozbory. Praha: SPN Čechová, M. a kol.: Čeština řeč a jazyk. Praha: ISV 2000 (morfologie, tvoření slov). Čechová, M. a kol.: Současná česká stylistika. Praha: ISV 2003 (příp. Čechová, M. a kol.: Stylistika současné češtiny. Praha: ISV 1997; příp. Čechová, M. Krčmová, M.: Současná stylistika. Praha: NLN 2008). Čmejrková, S.: Čeština v síti: Psanost či mluvenost? NŘ 80, 1997, s Grepl, M. Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN 1986 a později. Grepl, M. Karlík, P.: Skladba češtiny. Olomouc: Votobia 1998.

5 kol.: Mluvnice češtiny 2. Praha: Academia kol.: Mluvnice češtiny 3. Praha: Academia kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2008 (fonetika a fonologie, lexikologie, slovotvorba, morfologie, stylistika a textová lingvistika). Hůrková, J.: Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia Mališ, O. Machová, S. Suk, J.: Současný český jazyk. Lexikologie (Nauka o tvoření slov, lexikografie, slang). Praha: UK-PedF Martincová, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Praha: UK Příklad zadání bakalářské zkoušky a některých možných odpovědí: Plevele Jedním z nejdůležitějších zásahů při pěstování obilnin je regulace plevelů. Opakované opomenutí nebo špatné odplevelení může přinést velké problémy. Při výběru vhodného ošetření proti plevelnatým místům je třeba se řídit zkušeností se zaplevelením v předchozích letech a uvažovat i nad možnostmi technologického zvládnutí zvolené aplikace. Ke každému plevelu je přitom potřeba přistupovat specificky. V ozimých obilninách se vyskytuje mnoho plevelů, které škodí až v jarním období nebo v době sklizně. Ideální by bylo plít časně na jaře, kdy jsou plevele dostatečně citlivé k herbicidům, avšak jarní pletí bývá často zkráceno nepříznivým vývojem počasí. Navíc v době, kdy plevele začínají intenzivně růst, se nemůže technika po poli pohybovat. Podzimní ošetření by proto mělo být základem ochrany a jarní ošetření by měla následovat pouze na defektních plochách, případně na pozdě založených porostech. Naopak při zakládání porostů na konci srpna nebo počátku září je třeba věnovat pozornost dodatečně vzcházejícím plevelům a v případě nutnosti ještě jednou zasáhnout před zimou. (upraveno podle P. Štěpánka, Agromanuál) 1. Přiřaďte ukázku k funkčnímu stylu. Jakou funkci tento text plní? Jakými jazykovými prostředky je této funkce dosahováno? Funkce textu: odborně sdělovací s cílem poučit, doporučit určité jednání opřené o věcnou, odbornou informaci Jazykové prostředky: např. pouze spisovné jazykové prostředky objektivní přístup, četné užití prézentu podporuje obecnou platnost užitých konstatací, vysoká nocionálnost absence

6 prvků emocionálních a expresivních, významově jednoznačné výrazy racionálnost, přesnost, termíny (ozimé obilniny), internacionalizmy (regulace, defektní, herbicid) Přestože text obsahuje termíny, není jimi přetížen. Odkazuje i na zkušenosti a možnosti ( může přinést velké problémy Ideální by bylo aj.). Text můžeme charakterizovat jako popularizační. 2. Aplikace oborových vědomostí na text. Najděte v textu místo, na kterém lze demonstrovat kolísání maskulin mezi vzory hrad a stroj, a pohovořte krátce o kolísání substantiv obecně. Správná odpověď: Kolísání maskulina plevel mezi skloněním tvrdým a měkkým. Teoreticky dle příslušné odborné literatury. (V tomto případě dubletní tvary subst. plevel nepovažujeme za stylistický jev, užitý tvar není podmíněn odborným zaměřením textu, zatímco jiné rozlišení prostředků tvarových nebo posuny mluvnických kategorií mohou být funkcí textu ovlivněny, např. brambora brambor.) 3. Vědomosti o systému jazyka. Onomaziologické kategorie. Teoreticky dle příslušné odborné literatury. Slovotvorné procesy může uchazeč demonstrovat na příkladu podtržených slov v úryvku. B. část literární Cílem zkoušky je posoudit čtenářskou gramotnost v oblasti novodobé české literatury. Znalosti z literární teorie, historie a historické poetiky, v rozsahu, který byl testován v průběhu studia, budou ověřovány v diskusi nad konkrétními literárními texty. Uchazeč vždy obdrží úryvek z některého reprezentativního díla české literatury s uvedením názvu a roku vydání (bez uvedení autora). Otázky k textu, které jsou součástí zadání, budou zaměřeny jak na text, tak i jeho kontexty, na aspekty formy i obsahu, především na následující okruhy: Pochopení smyslu/ významové intence daného textu. Posouzení jeho čtenářské náročnosti, možných dezinterpretací. Určení pro účin nejdůležitějších postupů a výrazových prostředků. Specifikace žánru, autorského stylu, směru. Souvislost s dobou vzniku. Kreativně nejdůležitější biografická fakta o autorech. Potenciál daného díla či autora (ohlas, inspirativnost, kontroverzní přístupy, vědecká reflexe).

7 Ke zkoušce je nutno předložit seznam četby, zahrnující alespoň 100 českých literárních děl různých žánrů, období a směrů, která uchazeč dokáže kultivovaně charakterizovat a využívat v argumentaci. Dále je třeba předložit seznam 20 titulů odborné literatury (s bibliografickými náležitostmi podle normy) v intencích požadavků k dílčím zkouškám z dějin literatury 19. a 20. století. Seznamy přečtených děl ze světové literatury a z literatury pro děti a mládež se k této zkoušce nepředkládají. V popředí pozornosti budou díla, poetika, myšlenkový svět, generační vazby, nejvýznamnější biografémy klíčových reprezentantů českého literárního kánonu (zejména Mácha, Erben, Němcová, Neruda, Jirásek, Březina, Toman, Hašek, Vančura, Čapek, Durych, Nezval, Seifert, Halas, Holan, Kolář, Hrabal, Škvorecký, Havel, Kundera, Lustig, Fuks, Páral, Skácel). Základem pro zkoušku je obsah následujících kursů: Úvod do studia literatury: teorie literatury Úvod do studia literatury: literární historie Česká literatura 19. století I, II Česká literatura 1. poloviny 20. století I,II Česká literatura 2. poloviny 20. století I,II Základní studijní literatura: Lehár, J., Stich A., Janáčková J., Holý J.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN 2008 Peterka, J: Teorie literatury pro učitele, Praha 2007 Mocná, D., Peterka, J. a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha Litomyšl: Paseka 2004 Červenka, M., Macura, V., Med, J., Pešat, Z.: Slovník básnických knih. Praha: Čs. spisovatel 1990 Dokoupil, B., Zelinský, M. a kol: Slovník české prózy Ostrava: Sfinga Modelové zadání a návrh řešení pro část literární: Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země. Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni. Pomněte na časy těch prvních let i na to, jaká byla tenkráte tvářnost naší vlasti, nežli sem vkročilo naše plémě. Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku a ty jen v některých končinách, kdež se dochoval chudý ostatek dřívějších obyvatelů cizího jazyka. Půda skoro všecka odpočívala netknutá rádlem. Vše bylo pustější, divočejší, rovina, pláň i údolí. Ohromné pralesy se černaly po horách na pomezí a se svahů těch hor táhly se široširými pruhy na míle hluboko do země. Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Nikým nehoněná, nehubená množila se, že ji sotva postačovala půda. Po černých lesích bytoval medvěd, hledaje duté

8 kmeny s mechovými plásty včel, od jejichž rojů zvučely stromy. Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami, a vydra, bytující v šeru starých olší a vrb zarostlých divokým mechem, měla hojný lov, bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby. V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, hučely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrna ryzího zlata. Hlubiny země byly ještě uzamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu. Všude jará síla a bohatství. Země, dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích. I přišel a nevzdělanou vzdělal; zvelebil ji těžkou, lopotnou prací a svatou ji učinil tím potem svým a krví svou, kterou pak vylil v přemnohých bojích, háje prací svou dobyté země i svého jazyka. Z mateřských končin slovanských přišel sem lid, naši předkové, se svým vůdcem Čechem. Aj, počněme o nich tu pověst. (Staré pověsti české, 1894) 1. Jaký účinek text sleduje, jakými prostředky jej realizuje? Příkladové řešení: starobylost, vznešenost, monumentalita, družné naslouchání, u lit. adaptací pověstí výjimečně emotivní až mýtotvorný prolog; archaismy, četné figury a tropy, opakování, výzvy, vypravěč jako vševědoucí pamětník oslovuje a svolává. Vysvětlit kupř. věcný význam metonymie svatou ji učinil potem svým a krví svou. 2. Pověst jako literární žánr Příkladové řešení: (viz Encyklopedie lit. žánrů) Kratší fantasticky zabarvené vyprávění mající reálnou motivaci. Jednoduchost, časový odstup, kontrast s pohádkou. Pověsti historické, místní, démonologické. Spíš než vyjmenovávat sběratele a různé adaptace (Sedláček, Košnář, Jirásek, Wenig, Olbracht, Petiška, Cibula, filozoficky Piťha Paměť a naděje) je vhodnější upozornit na širší inspirativnost (např. Faust, Golem, básníci Zeyer, Vrchlický; Smetana; Mahen Jánošík, Olbracht Nikola Šuhaj) 3. Alois Jirásek kontroverzní tvůrce Příkladové řešení: národem uctívaný (slavnost k 50. narozeninám), úřady odmítaný (Temno), umělecky zpochybňovaný (Šalda), vnucovaný (Nejedlý), posmívaný (gymnasisty), inspirativní (pro filmaře). Směrové zařazení: realistická popisnost, drobnokresba, typizace, novoromantická atmosféra. Pojetí českých dějin v jeho historické próze. Klíčová moderní monografie: J. Janáčková