Metodologie sociologického výzkumu Jiří HODNÝ, Ph.D.

Transkript

1 Metodologie sociologického výzkumu Jiří HODNÝ, Ph.D. Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/

2 Úvod do problematiky (studijní opora) Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/

3 Výzkumné metody Metoda vyjadřuje způsob vědecké práce teoretické či empirické. Mezi obecné vědní metody řadíme metodu historickou, logickou, srovnávací a genetickou. Volba odpovídající metody je dána předmětem zkoumání (nikoliv naopak). Historická metoda Patří k základním metodám všech společenských věd. Zabývá se makrostrukturálními jevy a procesy, jakými jsou různé instituce nebo velké společenské celky (národy, národnostní skupiny, vrstvy), většinou v delším historickém období (minulosti i perspektivě). V sociologii se zaměřuje na analýzu minulosti a pokouší se rekonstruovat minulé společenské útvary a děje za účelem hlubšího poznání historického vývoje. Výchozím materiálem, z něhož sociologie získává informace, jsou tzv. prameny osobní nebo veřejné povahy (dopisy, autobiografie, deníky, památníky, statistické materiály z minulosti). Prameny jsou podrobovány vnější i vnitřní kritice, při níž se zkoumá platnost (validita) a spolehlivost jednotlivých pramenů. Logická metoda Je soustavou logických prostředků, kterými se analyzuje struktura jevu a souvislosti mezi různými složkami tohoto jevu, hledají se závislosti mezi nimi. Srovnávací metoda Je postupem srovnávajícím jednotlivé a různorodé pozorované jevy či procesy, které se dále analyzují, hledají společné vlastnosti (znaky). Srovnávání vyžaduje minimálně dva případy (jevy, 3

4 procesy), ale obvykle jich bývá zkoumáno více. Výsledkem je poznání a odlišení podstatného a nepodstatného a možnost opakovaného výskytu jevů a procesů. Srovnávána mohou být vlastní pozorování nebo může jít o porovnávání s výsledky jiných výzkumů. Genetická metoda Zkoumá vznik a vývoj jevu v celku i jeho struktuře. Procedury Procedura se vztahuje k výzkumu; je definována postavením v poznávacím procesu výzkumu. Určuje se jí část přípravné fáze výzkumu, způsob pozorování skutečnosti a možnosti zpracování výsledků pozorování. Procedura obsahuje určitý způsob organizace poznávacího procesu. Patří k ní výběr terénu a jednotek zkoumání včetně jejich počtu. Sociologie využívá čtyři základní procedury: statistická, monografická, experimentální, typologická. Statistická procedura V sociologických výzkumech se objevuje ve dvou variantách: a) vyčerpávající šetření (používá se jen vzácně), b) výběrové šetření (reprezentativní soubory, náhodný výběr, kvótní, samovýběr, stratifikovaný). 4

5 Základní znaky statistické procedury: a) Operuje vždy s velkým počtem případů nebo pozorovaných jednotek (lidí, skupin, institucí). b) Bere v úvahu procesy a jevy tak, jak jsou dány. Vybírá je, a potom pozoruje ex post facto (nejprve je musí objevit a teprve potom pozorovat). c) Operuje převážně s kvantifikovanými jevy a procesy. Postižení velkého počtu případů má za následek zúžení pozorovacího horizontu obvykle na jeden, nebo dva víceméně složité aspekty. Experimentální procedura Pozorování se realizuje v umělých podmínkách, zpravidla ve dvou skupinách zkoumaných jedinců. Protože je velmi obtížné zajistit odpovídající podmínky pro provedení, je experiment, v sociologii používán ojediněle. Experiment nezachycuje vývoj jevu nebo procesu. Logickým východiskem pro užití experimentu je pracovní hypotéza. Požadavky na experiment: a) Nutnost navodit, aby zkoumaný jev nastal v určené době, aby bylo možné se připravit na jeho pozorování. b) Experiment musí být opakovatelný za stejných podmínek (třeba jiným experimentátorem). 5

6 c) Musí obsahovat homogenní (stejnorodé) soubory lidí. d) Musí existovat možnost stabilizovat všechny podmínky, s výjimkou nezávisle proměnné, jejíž hodnoty jsou záměrně a kontrolovaným způsobem měněny. Monografická procedura Pozorování i zpracování dokumentů je zaměřeno na jeden případ. Může jít o jeden společenský jev (např. rodina, firma, město nebo vesnice) nebo také o jednu situaci (dopravní nehoda, kriminální případ). Monografická procedura většinou používá jen popisu daného objektu pozorování. Výsledky monografických studií je obtížné zobecňovat. Procedura má následující znaky: a) Objekt zkoumání je chápán jako celek, na rozdíl od procedury statistické, kdy se vybírá některý aspekt. b) Objekty pozorování jsou vybírány záměrně jako případy normální či abnormální. c) Zkoumá jevy v přirozených podmínkách. Typologická procedura Typ v sociologii je teoretická konstrukce, která v sobě zahrnuje všechny podstatné znaky zkoumaného jevu. V empirickém výzkumu může být zastoupena velmi malými četnostmi. Typ je teoretickým modelem a naopak, teoretický model má určitou formu typu. U modelů a typů je speciálním způsobem kombinováno abstraktní a konkrétní. Zkoumán je i vzájemný vztah mezi typy, a to jak se utváří. 6

7 Procedura má následující znaky: a) Základním pojmem je typ jako pevná syntéza obecného a konkrétního. b) Typy mají pomáhat v organizaci sociologických poznatků. c) Vychází z pozorovaní skutečnosti a do informací sloužících k formování typů přináší výzkumný pracovník tvůrčí a racionální základ. d) Má význam pro modelování. Techniky sběru dat Technika je speciální operace zjišťování faktů nebo manipulace s nimi; vychází ze základní procedury. Techniky využívané v sociologickém výzkumu jsou pozorování, dotazník, rozhovor, anketa a studium dokumentů. Pozorování Spočívá v záměrném, plánovitém a cílevědomém zkoumání a sledování jevů u jedince, malé či větší skupiny, kolektivu, společnosti apod. pomocí lidských smyslů i s pomocí záznamové techniky. Cílem pozorování je získat materiál pro ověření hypotézy, nebo doplňující dřívější poznatky. Pozorování klade velké nároky na kvalifikaci pozorovatelů. Proto bývá použito především v etapě předvýzkumu nebo při provádění menších sond a doplňujících šetření. K pozorování je možné přistupovat různými způsoby. Pozorování může být přímé a nepřímé či zúčastněné a nezúčastněné. 7

8 Přímé a nepřímé pozorování Přímé pozorování lze vyjádřit následujícím schématem: JEV POZOROVATEL ZÁZNAM ÚDAJE U nepřímého pozorování vstupuje mezi sledovaný jev a pozorovatele mezičlánek: JEV VÝPOVĚĎ O JEVU POZOROVATEL ZÁZNAM ÚDAJE Průběh pozorování 1. Určení výzkumného tématu a objektu pozorování. 2. Volba druhu pozorování závisí na objektu a tématu pozorování a na možnostech, které má badatel k dispozici. 3. Vypracování plánu pozorování čas, rozsah, místo pozorování, způsob provádění záznamu o pozorování s určením, která podstatná fakta budou zaznamenávána, organizační zajištění, náklady na pozorování, způsob ověřování výsledků. 4. Způsob prezentace poznatků (závěrečná zpráva obsahující interpretaci a zhodnocení získaných poznatků). 8

9 Dotazník Podstata dotazníkové techniky spočívá v tom, že potřebné informace získáváme prostřednictvím písemného dotazu. Komunikační tok mezi tazatelem a respondentem je zprostředkován sériemi otázek, které pokrývají zkoumanou oblast problému. Dotazníková technika umožňuje poměrně operativně a levně získat mnoho údajů, které však mají poměrně deskriptivní charakter a vždy představují jen určitou část skutečnosti. Dotazníkem se obracíme na adresně určenou část populace, a tímto výběrem bývá zaručena i reprezentativnost vzorku. Dotazník je standardizovaným souborem otázek, které jsou sestaveny a formulovány z jednoho centra tak, aby byl ve všech případech stejný. Technika dotazníku je pozorováním na dálku. V komunikaci mezi tazatelem a respondentem existují čtyři gnoseologické vazby a pracovní momenty: příprava dotazníku, odeslání poštou nebo osobní předání, vyplnění dotazníku, vrácení dotazníku. Celá komunikace může probíhat anonymně nebo neanonymně. Anonymní šetření je v sociologii obvyklejší. Neanonymní forma se používá u panelových šetření. Konstrukce dotazníku je náročná záležitost, je jednou z nejobtížnějších prací sociologického výzkumu. Předpokladem použití dotazníkové techniky je důkladná analýza zkoumaného problému. Otázky se formulují jasně, přesně a jednoznačně. 9

10 Formální úprava dotazníku: a) název, který má stručně vystihnout smysl celého výzkumu, b) apel na správné vyplnění dotazníku (může být i v průvodním dopise) a upozornění na anonymitu resp. neanonymitu dotazování. c) pokyny pro vyplnění, d) schvalovací doložka, e) vlastní tematické oddíly, f) poděkování. Grafická úprava dotazníku: a) přehledné uspořádání, umožňující snadnou orientaci, b) dostatečně velké písmo, c) ohled na další zpracování (kódování odpovědí). Druhy otázek Otázky otevřené vyvolávají volné odpovědi. Odpovědi na takové otázky mají spíše orientační povahu. Kladou se obvykle na počátku výzkumu, hlavně v pilotáži, nebo na konci dotazníku, jako dodatek, který respondentovi dává možnost volnějšího projevu. Zpracování odpovědí na volné otázky je dost obtížné; nedají se vždy třídit do kategorií. 10

11 Otázky uzavřené jsou orientovány na možnost statistického zpracování. Odpovědi jsou předem formulovány a mohou být kódovány. Odpovědi na uzavřené otázky patří do kategorie tzv. nominálních znaků a mohou mít několik podob: Dichotomické odpovědi v podobě ano ne (pravé dichotomické odpovědi jedna možnost vylučuje druhou; nepravé, kdy ano a ne vyjadřují krajní polohu, např. ano možná ne), Polytomické odpovědi nabízejí několik předtištěných možností. Pokud možno, třídění má být vyčerpávající. Respondent má možnost výběru jedné správné odpovědi, nebo je možná volba více správných odpovědí. Otázky polootevřené jsou přechodnou kategorií mezi otevřenými a uzavřenými. Způsoby užití dotazníku Způsob přímý dotazník je předložen za přímé účasti tazatele, který je přítomen po celou dobu vyplňování a dotazník si vezme od respondentů zpět (individuální nebo hromadné šetření). Způsob nepřímý dotazníky (včetně instrukcí) jsou zasílány poštou. Respondent je požádán o zpětné zaslání vyplněného dotazníku. Od ankety se liší obvykle větším rozsahem dotazů. Způsob kombinovaný spočívá v různých kombinacích doručení a navrácení dotazníků. 11

12 Anketa Anketa je zvláštním případem použití dotazníku. Na rozdíl od dotazníku, jímž se obracíme na adresně určenou část populace, anketa zasahuje určitou část předem neidentifikovaných lidí. Jejich účast v anketě je dílem náhody. Návratnost ankety je dána jen zájmem anonymních dotazovaných o zkoumaný problém. Rovněž reprezentativnost výsledků ankety bývá problematická. Anketou se provádí tzv. samovýběr respondentů na určité téma odpovídají pouze lidé, kteří o problém mají zájem. (V literatuře se uvádí, že na ankety odpovídají více lidé s vyšším vzděláním, lidé s větším smyslem pro odpovědnost a systematičnost, lidé s pravidelným režimem dne a grafomani). V sociologickém zkoumání jde o pomocnou techniku, jejíž použití je vhodné pro počáteční nebo dokreslující fázi zkoumání. Omezená kvalita dat vyplývá z malé reprezentativnosti a validity (platnosti) získaných údajů. Druhy anket Novinová anketa anketní otázky v tisku; reprezentativnost je problematická. Poštovní anketa anketní list je anonymně poštou rozesílán určité části obyvatelstva. Zkoumaný soubor může být blíže vymezen (část obce, plátci SIPO, koncesionáři televize). Anketa na místě, je rozdávání dotazníku v určitém shromáždění lidí (návštěvníci kina, náhodní chodci na ulici). Za tento typ ankety lze považovat i rozhovor s náhodně určenými chodci na ulici apod. 12

13 Využití ankety a) Doplňující prostředek zkoumání. b) Rychlá informace o názoru na aktuální problém (otázky v denním tisku, anketní otázky na internetu, návštěvníci kina). c) Anketa může být zdrojem inspiračního, orientačního nebo dokreslujícího materiálu. Rozhovor Rozhovor je přirozený prostředek lidské komunikace. Jde v něm vždy o sdělování informací mezi dvěma nebo více jednotlivci. Rozhovor lze definovat jako systém verbálního kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel. Rozhovorem se zjišťuje pouze jedna dimenze sociálních jevů, a to stav vědomí - názory, mínění a postoje k určitému sociálnímu problému. Tazatel a dotazovaný v rozhovoru a) Tazatel je v rozhovoru klíčovou osobou. Na jeho kvalitě rozhodujícím způsobem závisejí výsledky rozhovoru a jejich použitelnost. Nejhrubší chybou je falzifikace protokolu o rozhovoru (rozhovor se neuskutečnil). Dalším zdrojem chyb může být sám tazatel, který nedokáže být neutrální, nedodržuje režim rozhovoru, vkládá sugestivní otázky, nepřesně zaznamenává odpovědi, případně je špatně interpretuje. Kvalitu rozhovoru může ovlivnit prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává a klima rozhovoru. Použití rozhovoru vyžaduje školení tazatelů nebo vytvoření tazatelských sítí. 13

14 b) Dotazovaný v rozhovoru je zdrojem informací a zárukou jejich spolehlivosti. Přitom nelze předpokládat, že je odborníkem v oboru dotazování. Tuto skutečnost musí brát v úvahu autoři projektu výzkumu a dostatečně jasně určit úroveň dotazovaných a na tomto podkladě stanovit náročnost kladených otázek. Zásady pro formulaci otázek a) Definitivní znění otázek formulujeme na základě teoretických znalostí problematiky, po stanovení cílů a hypotéz a operacionalizaci (rozpracování obecných termínů do roviny sledovaných znaků) základních pojmů. Předvýzkum slouží k případným úpravám cíle a hypotézy a k ověření srozumitelnosti otázek. b) Volba otázek musí odpovídat úrovni dotazovaných; je třeba se vyhýbat otázkám, které mají intimní povahu. c) Při formulaci je nutné se vyhnout provokujícím a dotěrným otázkám. d) Otázky musí být obsahově a jazykově srozumitelné a jednoznačné. e) Otázky mají být přiměřeně dlouhé. Příliš dlouhé jsou nepřehledné, příliš krátké vyznívají příliš jednoznačně. Otázky nemají být sugestivní. f) Otázky nemají dotazovaného dostávat do trapné situace (difamující otázky). g) Otázky nemají být náročné na paměť (především dlouhodobou). 14

15 Řazení otázek a) Řazení otázek se řídí spíše psychologickými než logickými zásadami. b) Postupovat lze od obecného ke konkrétnímu nebo naopak. c) Na začátek je třeba umístit otázky, které vyvolají zájem dotazovaného. d) Nejdůležitější otázky by měly být kladeny uprostřed rozhovoru. e) Identifikační otázky (osobní údaje) mají být zařazeny na konec rozhovoru. f) Pozor na tzv. haló efekt - otázka předcházející může ovlivnit odpověď na otázku následující. Druhy otázek 1. Uzavřené otázky odpovědi jsou předem formulovány a dotazovaný vybírá odpověď, která se nejvíce blíží jeho skutečnosti. Nejužší jsou otázky alternativní (ano ne, muž žena, dobrý špatný). Výběrové otázky umožňují volit z většího počtu kategorií. 2. Otevřené otázky nechávají na dotazovaném, jakým způsobem bude odpovídat a jak formulovat své odpovědi. Nevýhodou je obtížné zpracování takovýchto odpovědí. 3. Filtrační otázky slouží tazateli k usměrňování rozhovoru. 4. Kontrolní otázky slouží k ověření pravdivosti výpovědí. 5. Trikové otázky mají za úkol oklamat pozornost dotazovaného, odvést jeho pozornost k jinému tématu. 15

16 6. Projekční otázky mají podobu postojů a názorů jiných lidí, které jsou respondentovi předkládány k posouzení a vyslovení souhlasu či nesouhlasu. V odpovědích se pak projevuje názor zpravidla v hodnotící rovině. Mohou mít i podobu nedokončených formulací, které směřují k zjištění asociací. Druhy rozhovorů a) Kategorizovaný a nekategorizovaný (standardizovaný, nestandardizovaný) rozhovor se liší mírou formalizace. Kategorizovaný je maximálně formalizován. Formulace i pořadí otázek jsou pevně dány. Nekategorizovaný je volný rozhovor na dané téma. b) Zjevný a skrytý rozhovor. Volba je určena povahou předmětu a charakterem zkoumané skupiny. Zjevný rozhovor je protokolovaný a zajišťuje větší věrohodnost. Tajný vystavuje tazatele nebezpečí, že si poznatky nezapamatuje dostatečně přesně. c) Individuální a hromadný. Individuální je v sociologii běžnější. Hromadný (beseda) se zpravidla používá při výzkumu malých skupin. d) Měkký, neutrální a tvrdý rozhovor se liší stupněm naléhání na dotazovaného. Měkký navození vztahu osobní sympatie. Neutrální indiferentní vztah k dotazovanému, nehodnotí názory. Tvrdý rozhovor je v podstatě výslech. Tazatel se chová arogantně, vyslovuje nedůvěru, pochybuje o pravdivosti. 16

17 e) Hloubkový rozhovor bývá zpravidla volný, s určením základního tématu; další otázky volí tazatel podle průběhu rozhovoru. Základem je ochota spolupráce ze strany dotazovaného. f) Souhlasný a nesouhlasný rozhovor se používá při výzkumu v malých skupinách. Při souhlasném se provádí nejdříve rozhovor se všemi najednou a potom jednotlivě. Při nesouhlasném je tomu naopak. Průběh rozhovoru 1. Příprava rozhovoru (seznámení s tématem a otázkami, druh rozhovoru, čas a organizační záležitost). 2. Zahájení rozhovoru (vysvětlit smysl a cíl rozhovoru, způsob výběru, ujištění o důvěrnosti informací). 3. Průběh rozhovoru (chovat se zdvořile, neprovokovat; nemá trvat déle než hodinu; záznam provádět co nejpečlivěji). 4. Závěr rozhovoru (navodit pocit důležitosti poskytnutých informací, poděkovat a je-li prostor a respondent o to požádá, pokračovat v neformálním hovoru). 17

18 Studium dokumentů Studium dokumentů znamená využití písemných pramenů jako zdroje sociologických informací. Uplatňuje se při přípravě všech sociologických šetření. Jejich analýza umožňuje přesnější formulaci výzkumných cílů, správnější vymezení problémů a přesnější formulování výzkumných hypotéz. Z hlediska původnosti písemných materiálů rozeznáváme primární dokumenty, které byly pořízeny přímým svědkem popisovaného jevu a sekundární, které vznikly zpracováním primárních pramenů. Druhy písemných dokumentů a) Historické dokumenty jsou využívány zejména při historické metodě. Sociolog při jejich zkoumání hledá zákonitosti v průběhu událostí, v interpretaci jednoho nebo více faktů podle ontologických předpokladů. b) Úřední dokumenty se zpravidla týkají poznatků o větších společenských skupinách, organizacích nebo jiných společenských útvarech, které ale většinou byly zpracovány pro jiné, než sociologické účely. Význam mají především pro pochopení pojmového aparátu a vytvoření kategorií pro třídění. Jejich validita (platnost) bývá obvykle vysoká. c) Osobní dokumenty jsou autobiografie, dopisy, deníky, obrazový materiál, účty apod. Osobní dokumenty dovolí proniknout hluboko ke zkoumaným problémům, ale zároveň jsou zatíženy přílišným subjektivismem. Problematická je i reprezentativnost osobních dokumentů. 18

19 Způsob studia písemných dokumentů Před použitím a vyhodnocením písemných dokumentů je třeba prověřit jejich původnost, spolehlivost a vhodnost pro daný záměr. a) Konstruktivní metoda spočívá v interpretaci poznatků získaných z dokumentů. Vychází se z určité teoretické koncepce a směřuje se ve výkladu jevu k jeho rekonstrukci. Předpokládá to zpracování velkého množství materiálu, propracovaný pojmový aparát a určitou síť hypotéz. Vhodné je použít tuto metodu při přípravě výzkumu. b) Typologická metoda předpokládá dostatečné množství poznatků o zkoumaném problému, které umožní konstrukci typů. Typologická metoda odhaluje určité typy chování, typy osobnosti a zjišťuje jejich existenci a výskyt v různých sociálních skupinách. Smyslem vytvoření typů je nalézt určitou pravidelnost a řád, který umožňuje klasifikaci materiálu. c) Statistické zpracování písemných materiálů předpokládá jejich dostatečné množství. Jednoznačně směřuje k zjišťování závislostí mezi různými znaky popisovaných jevů. Výhodou je přesnost statistických postupů, nevýhodou obtížnost kategorizace zkoumaných jevů. d) Obsahová analýza vznikla jako prostředek zkoumání komunikačních procesů. Cílem obsahové analýzy je dokonalý popis události, která má objasnit pozadí sledovaného obsahu, účinnost sdělení, nebo zjistit jiné významné charakteristiky společenského života. 19

20 Při použití obsahové analýzy dochází ke spojení kvantitativní a kvalitativní části sdělovaného popisu. To umožňuje proniknout hlouběji do zkoumané problematiky. Původně vznikla jako prostředek analýzy tisku. V současné době se obsahová analýza používá nejčastěji u hromadných sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize), k výzkumu působení propagačních akcí, osvětových a jiných textů. Hlavním problémem je volba obsahové jednotky a kategorie podle výzkumného plánu. Hlavní analytické (obsahové) jednotky 1. Slovo - například výpočet frekvence různých slov v novinách. 2. Výrok - jednoduchý soud o nějakém objektu. 3. Charakteristiky postav, které dále mohou sloužit pro vytváření typů, jejichž frekvence se sleduje. 4. Článek jako jednotka při analýze tisku. 20

21 Organizace výzkumu Na počátku každého výzkumu (nebo jen sondy) je třeba si ujasnit cíl. Mělo by být zřejmé, zda jde jen o prosté zjištění názorů, mínění nebo postojů určité skupiny, nebo o popis, četnost a rozložení různých sociálních jevů, nebo zda usilujeme o hlubší analýzu faktorů, které působí na tyto jevy a na možnost změny. Stanovení cíle pak spoluurčuje postup, který by měl být zahrnut v projektu nebo plánu výzkumu, průzkumu či šetření. Vedle určení cíle musí projekt vymezovat i předmět a objekt šetření (co bude zkoumáno a kdo bude do šetření zahrnut). Předmět i objekt výzkumu je třeba hlouběji vymezit a definovat. K tomu je vhodné využít poznatků z předchozích výzkumů (existují-li), studium dokumentů, pramenů a literatury. V závislosti na cíli, povaze, předmětu a objektu zkoumání, na technických, časových a finančních možnostech je třeba volit metody, procedury a techniky sběru dat a jejich zpracování. 21

22 Literatura ke studiu DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum ISBN FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Přeložil P. Bakalář. 2. vyd. Praha: Portál ISBN GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. 2. rozš. vyd. Brno: Paido ISBN CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada ISBN JEŘÁBEK, H. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Karolinum ISBN PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum PUNCH, K. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál ISBN PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum. Praha: Karolinum ISBN REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada ISBN SURYNEK, A., R. KOMÁRKOVÁ a E. KAŠPAROVÁ. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press ISBN ZICH, F. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: VŠFS Eupress ISBN