METODY A TECHNIKY SOCIÁLNÍHO VÝZKUMU

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociální práce METODY A TECHNIKY SOCIÁLNÍHO VÝZKUMU STUDIJNÍ TEXT PRO KOMBONOVANOU FORMU STUDIA Mgr. Daniel Hanzl 2014

2 OBSAH 1. METODY LIDSKÉHO POZNÁVÁNÍ METODA TRADICE METODA AUTORITY METODA A PRIORY METODA VĚDY VĚDA A JAZYK VĚDY DEFINICE VĚDY Vědecké vysvětlení Vědecká teorie Vědecká metoda a metodologie Vědecký výzkum JAZYK VĚDY FUNKCE SPOLEČENSKO-VĚDNÍHO VÝZKUMU EXPLORACE EXPLANACE DESKRIPCE PREDIKCE STRUKTURA A STRATEGIE SPOLEČENSKO VĚDNÍHO VÝZKUMU STRUKTURA VÝZKUMU STRATEGIE VÝZKUMU KVANTITATIVNÍ DATA, KVALITATIVNÍ DATA, NEBO OBOJÍ? KVANTITATIVNÍ EMPIRICKÝ VÝZKUM SCHÉMA KVANTITATIVNÍHO EMPIRICKÉHO VÝZKUMU PŘÍPRAVA VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ TÉMA ROLE TEORIE V EMPIRICKÉM VÝZKUMU HYPOTÉZY KONCEPTUALIZACE A OPERACIONALIZACE Konceptualizace Operacionalizace ZNAKY A PROMĚNNÉ PROBLEMATIKA VÝBĚRU A REPREZENTATIVITA TVORBA DOTAZNÍKU Dramaturgie dotazníku ANALÝZA, INTERPRETACE A PREZENTACE KVANTITATIVNÍCH DAT Matice dat Třídění 1. stupně Třídění 2. stupně Interpretace dat Prezentace výsledků závěrečná zpráva KVALITATIVNÍ EMPIRICKÝ VÝZKUM IDEOLOGICKÉ ZDROJE KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU Sociální konstruktivismus Symbolický interakcionismus Etnometodologie TÉMA KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU Případová studie Etnografický výzkum Zakotvená teorie Fenomenologické zkoumání

3 6.3.5 Biografický výzkum Zkoumání dokumentů Historický výzkum Akční výzkum Kritický výzkum Pozorování ROZHOVOR, ZÁKLADNÍ PRAVIDLA ROZHOVORU Kvalitativní rozhovor základní pravidla Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami Rozhovor pomocí návodu Neformální rozhovor Narativní rozhovor Fenomenologický rozhovor Skupinová diskuse, skupinové interview a vyprávění ANALÝZA, INTERPRETACE A PREZENTACE KVALITATIVNÍCH DAT Transkripce Segmentace Kódování Poznámkování (memoing) Postihování vztahů mezi kategoriemi Grafické a tabelární zobrazování Vytváření struktury příběhu Interpretace a prezentace kvalitativních dat SOCIOMETRIE POZOROVÁNÍ OBSAHOVÁ ANALÝZA KVANTITATIVNÍ OBSAHOVÁ ANALÝZA KVALITATIVNÍ OBSAHOVÁ ANALÝZA EXPERIMENT V SOCIÁLNÍCH VĚDÁCH ZÁKLADNÍ PRAVIDLA PRO PSANÍ ODBORNÉ PRÁCE SHRNUTÍ OPORY

4 ÚVODEM O metodách a technikách sociálního (sociologického, psychologického či pedagogického) výzkumu bylo napsáno již mnoho prací, které se s větší či menší intenzitou věnovaly téměř všem aspektům sociálního bádání. V současné metodologické literatuře se autoři zabývají na jedné straně samotnými metodami a technikami zkoumání a na straně druhé především využitím těchto metod a technik v různých sociálních vědách. Sociální práce, jako jedna z nejmladších sociálních věd, zaznamenává právě na poli výzkumu a bádání výraznou akceleraci především v období posledních 20 let. Autoři, kteří se aplikací metod sociálního výzkumu v oblasti sociální práce zabývají, zdůrazňují především takové pojetí, které je v souladu s rolí sociálního pracovníka i s pojetím sociální práce jako především praktického oboru. Základní otázkou nejen pro tento text je, zda má být sociální pracovník schopen zapojit se do výzkumných aktivit či ponechat oblast bádání specialistům na sociální výzkum (především z oblasti sociologie, psychologie a antropologie). Pro další pokračování textu je samozřejmé, že zodpovězení tohoto dilematu má kladné řešení ano, sociální pracovník by měl být schopen výzkumné činnosti a to v rozsahu nejen základních dovedností. Sociální pracovníci jsou pracovně angažovaní v různě širokém a diferencovaném prostředí; v organizacích, na úkolech směřujících k různým účelům, pracují s různými jedinci, skupinami apod. Angažují se v nezávislých, církevních, komerčních, ziskových i neziskových, formálních i neformálních institucích napříč právních, politických, kulturních, administrativních i profesionálních hranic. Je po nich vyžadováno, aby prováděli specifické intervence nejen prakticky, ale aby také uměli vybírat a ohodnotit diferencované metody a přístupy, které jsou pro dané sociální situace vhodné. Jestliže mají být sociální pracovníci ve své vlastní praxi kompetentní, je třeba, aby byli schopni se aktivně zapojit do výzkumné práce. Pouhá informovanost o výzkumech pomocí odkazů na práce jiných již nestačí. Základním cílem textu je přispět k objasnění několika zásadních otázek, které v souvislosti s aplikací metod a technik sociálního výzkumu do oblasti sociální práce vyvstávají: 1) má se sociální pracovník podílet na výzkumné činnosti? 2) do jaké míry by měl sociální pracovník ovládat metody a techniky sociálního výzkumu? a 3) které metody a techniky sociálního výzkumu jsou určeny pro bádání v oblasti sociální práce? Na dvě výše položené otázky lze odpovědět již v tomto úvodním textu: sociální pracovník by se měl podílet na výzkumné činnosti a to v míře výrazně přesahující základní přehled. Na třetí otázku, týkající se selekce metod a technik vhodných pro využití v rámci výzkumu v sociální práci, se pokusíme nalézt odpověď v dalším pokračování této práce. 4

5 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Vážení studenti, Cílem této studijní opory je seznámit vás, studenty oboru zdravotně sociální práce se základními metodologickými postupy, které se používají v sociálních vědách při snaze dosáhnout empirického poznání. Jinak řečeno, pokusím se v tomto textu srozumitelnou formou popsat to, jak vytvořit strukturu výzkumu, který by směřoval k zodpovězení vašich otázky spojených s oborem sociální práce. A že jich každý zdravotně sociální pracovník v souvislosti s výkonem své profese má! V textu budu vycházet především z metod a technik sociologického výzkumu, které jsou pro mě, jako pro sociologa, přirozenými metodami ke zkoumání sociální reality. Studijní text, který právě držíte v ruce, je rozdělen do základních 12 celků, které na sebe logicky navazují: V první části studijní opory obsahující 3 kapitoly se snažím čtenáře seznámit se základními pojmy, které se úzce váží k jazyku vědy. Seznámím vás s předmětem výzkumu, metodami lidského poznávání a základními výzkumnými strategiemi, které budeme společně v dalším textu rozvíjet. V druhé, stěžejní části opory, obsahující 2 velké kapitoly se zaměřím především na dvě základní techniky empirických výzkumů a to na kvantitativní a kvalitativní empirický výzkum. Společně oba metodologické projdeme od úvodního stanovení tématu a cíle zkoumání a ž po interpretaci dat, která nám z našeho snažení vzejdou. Závěrečná část studijní opory je věnována prezentaci výsledků bádání, tedy tomu, jak správně, kvalitně a především efektivně výsledky vlastní výzkumné činnosti čtenáři předložit, aby jim rozuměl a měl z nich užitek. V neposlední řadě v závěru studijní opory naleznete i pojmový rejstřík všech výrazů, které se váží k metodám a technikám sociálních výzkumů a vy sociální pracovníci byste je měli znát. Studijní text je koncipován tak, že výklad postupuje od obecného výkladu základních pojmů ke konkrétním poznatkům vážícím se k samotnému výzkumnému procesu jak v kvantitativní, tak i v kvalitativní podobě. Každá z kapitol textu bude doplněna jak seznamem základní literatury, kde naleznete to, o čem kapitola pojednává v rozšířené podobě, ale také několik záludných otázek směřujících k opakování a prohloubení učiva, které je v dané kapitole zastoupeno. I když jsem si vědom toho, že některé pojmy a termíny nemusí být pro vás jednoduché a pochopit výklad bude vyžadovat více než jen zběžné čtení, musí to tak být. Věda je specifickou disciplínou a vyžaduje specifické pojmosloví a specifický přístup. Pokud se vám podaří do metod a technik sociálního výzkumu proniknout, pak vám mohu slíbit, že za vynaloženou snahu budete odměněni. Nemyslím tím zápočet z kurzu Metody a techniky výzkumu, ale tím, že porozumíte mechanismu vědeckého zkoumání a mnoho dosud nejasných či nepochopených otázek, které máte vůči okolnímu světu, se vám vyjasní. Přeji mnoho zdaru při studiu a budu se těšit na přednášky metod a technik sociálního výzkumu. Vzhledem k délce semestru tak vychází hrubý časový plán prostudování jedné kapitoly za (např. týden). Po prostudování každé kapitoly máte možnost danou látku zafixovat pomocí klíčových slov a prostřednictvím kontrolních otázek ověřit, zda jste dané látce porozuměli. Kontaktní výuka (přednášky, cvičení) bude zaměřena prioritně nikoliv na podrobný výklad jednotlivých témat, ale na vysvětlení částí, kterým při samostudiu dobře neporozumíte, na Vaše dotazy, diskusi a zopakování prostudované látky. Na začátku semestru (na první přednášce) obdržíte časový harmonogram s určením, kdy a jaké téma bude předmětem kontaktní výuky. Pro efektivní a účelný průběh setkávání je nezbytné, abyste předem příslušné téma nastudovali a mohlo tak být předmětem kvalitní výuky. 5

6 1. METODY LIDSKÉHO POZNÁVÁNÍ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Lidské poznávání je velice složitý proces, který probíhá nejrozmanitějšími způsoby. V povaze každého člověka je interpretovat to, co pozoruje kolem sebe. Tato každodenní pozorování jsou ovšem náhodná, nesystematická, nezáměrná a žádným způsobem evidovaná. Tedy přesný opak toho, co lze považovat za vědecký přístup k pozorovaným fenoménům. Zaměřme se tedy v úvodu na 4 základní kategorie lidského poznávání, kde metoda vědy je pro tento text metodou primární a dále rozvíjenou. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní metody lidského poznávání Oddělit metodu vědy od ostatních nevědeckých metod poznávání KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Poznání, metoda poznání, tradice, autorita, věda. 1.1 Metoda tradice Mnoho z toho, co považujeme za pravdivé, vděčí za svoji existenci právě tradici. Pokud používáme metodu tradice, držíme se svých názorů a pravd proto, že je znali lidé před námi a jsou tedy zakořeněny v ideovém systému na základě časové trvanlivosti. Časté opakování takovýchto pravd většinou způsobuje zvyšování jejich platnosti. 1.2 Metoda autority U metody autority člověk přijímá poznatky jako pravdivé jen proto, že je vyslovuje osobnost, která je pro něho autoritou. Na základě této metody je tedy pravdivá ta myšlenka, která má za sebou váhu uznávané osobnosti či veřejného mínění. Metoda autority je ve srovnání s metodou tradice pro lidské poznání důležitější, protože i pomocí ní lze určitého pokroku v poznání dosáhnout Metoda a priory Kritériem pravdivosti poznání je u této Metody shoda s rozumem. Vychází se z názoru, přirozené sklony táhnou lidi k pravdě. Problematičnost metody spočívá v tom, že není možno přesně vymezit, co znamená shoda s rozumem. Typickým argumentem při použití této metody je věta: vždyť to dá rozum Metoda vědy Pokud lidé při poznávání používají metodu vědeckého přístupu, potom se jejich poznávání od předchozích metod liší zejména tím, že dospívají k novým poznatkům nezávisle na názorech, přáních či postojích badatele. Při správném vědeckém poznávání je činnost vědce natolik kontrolována, že je téměř vyloučeno, aby se 6

7 uplatnily jeho osobní názory, postoje, emoce apod. Tato velmi důležitá vlastnost vědeckého poznání bývá nejčastěji označována termínem objektivita. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vzpomeňte si na poznání, které jste učinili v předešlém životě a řekněte, které z těchto poznání bylo poznání prostřednictvím tradice, autority, a priory a vědy? 2. Ve kterých fázích života člověka se jednotlivá poznání nachází? Kdy člověk poznává prostřednictvím tradice, autority či vědy? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] CHRÁSTKA, Miloslav. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN [2] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [3] FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000, ISBN

8 2. Věda a jazyk vědy RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Jak již bylo uvedeno v předešlé kapitole, je metoda vědy jedna z forem osvojování si světa člověkem. Produktem takového osvojování jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti, metodiky a terminologické jednoznačnosti. Věda je v užším pojetí disciplínou hledající hypotézy, které následně ověřuje (verifikace) a testuje různými pokusy na falzifikaci (vyvrácení) jednotlivých důsledků. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat vědu Identifikovat základní atributy vědy Odlišit jazyk vědy od jazyka běžného dne KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Věda, systematičnost, objektivita, kumulativnost, redukcionismus, jazyk vědy, vědecký pojem, zvláštnost vědeckého textu 2.1 Definice vědy Věda, a především její výsledky nás provázejí téměř každou oblastí našeho života. Cílem vědeckého poznání je porozumět věcem a dějům (obecně fenoménům) obklopujícím člověka zvenku i z jeho nitra. Vědecké poznání má obecný charakter. Nehovoří o individuálních událostech, o jednotlivých případech, o izolovaných faktech (fenoménech), ale hledá to, co je společné více jevům, co za určitých okolností opakuje, co je v jevech stálé, trvalé, podstatné. Obecná povaha teoretického vědění umožňuje široký okruh jevů předvídat a vysvětlovat. Věda se snaží organizovat a klasifikovat poznatky, dát jim pevnou a logickou strukturu. Vědecké poznání je však proměnlivé, neustále se rozvíjí, rozšiřuje. Je tedy možné předpokládat, že vědecké poznání, které chce odhalit za různorodostí jednotlivých jevů jejich zákonitosti, podstatu, je systematické a že základním prostředkem systematizace věd je vědecké vysvětlení Vědecké vysvětlení Vědecké vysvětlení předpokládá: 1) poznání reálných souvislostí mezi věcmi a jevy formou zákonů a teorií 2) schopnost jasně vyjadřovat myšlenky. Rozdíly vědeckého a každodenního poznání podle Hendla (2005) jsou prezentovány v následující tabulce. 8

9 Tabulka 1: Rozdíly vědeckého a každodenního poznání Každodenní znalosti Znalosti uspořádané podle subjektivní důležitosti Nesystematizované znalosti Rutinní jednání Neorganizované poznávání Vyhýbání se pochybnostem Skutečnost jako bezpochybná realita Vyhýbání se alternativám Zaměření na jeden význam Jazyk blízký skutečnosti Subjektivní a kolektivní vědomí založené na ústně komunikované znalosti Vědecká teorie Vědecké poznání Znalosti uspořádané podle paradigmaticky daných kritérií Systematizované vědění Reflektované metodické jednání Organizované poznávání Systematizace pochybnosti Otázky o podmínkách chápání skutečnosti Odkrývání a hledání alternativ Uznání plurality významů Abstraktní jazyk Znalosti komunikované především v písemné formě Věda je soubor systematicky setříděných poznatků o určité tematické oblasti. Věda je proces generování těchto poznatků pomocí určitých pravidel (metodologických postupů). Věda existuje jako logicky skloubený (logicky budovaný) systém poznatků, který navenek vystupuje ve formě teorie. Při výstavbě teorií je možné použít různé metodologické přístupy. Ty se liší důrazem na výběr metody a s tím souvisejícím postupem budování vědecké teorie. Vědeckou teorii chápeme jako systém pojmů a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení vybraných fenoménů. Dává smysl jevům a událostem, které nás obklopují, a podává systematický a zobecněný obraz zákonitostí určité části skutečnosti, která je jejím předmětem. Funkce vědecké teorie: 1) organizuje a uspořádává empirické poznání 2) usměrňuje další zaměření a charakter následujících bádání Kerlinger ve svém díle Základy výzkumu chování (1972) uvádí, že teorie je souborem vzájemně souvisejících konstruktů (pojmů), definic a tvrzení, který představuje systematický pohled na jevy specifikováním vztahů mezi proměnnými a s cílem vysvětlit (interpretovat) a předpovědět (predikovat) tyto jevy Vědecká metoda a metodologie Způsob, jakým se k vědeckým výpovědím (tvrzení, poznatkům, postulátům) dospívá, je vědecká metoda. Vědecká metoda je tedy soubor principů, způsobů a prostředků (nástrojů) získávání vědeckých poznatků. Je to určitý, přísnými pravidly vymezený postup. Jeho teorie se pak nazývá metodologie. Metodologie se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií a metod výzkumu (Hendl, 2005). Předmětem jejího zkoumání je studium metod a vědeckých postupů. Řešení metodologických otázek je ovlivněno filozofickými pohledy. Znalost metodologie umožňuje systémově se orientovat ve výzkumné práci, rozumět interpretaci výsledků vědeckého výzkumu. Podle Švece je metodologie vědy věda o principech, strategiích, procedurách, nástrojích a normách fungování rozvoje objektivního poznání a praktického 9

10 přetváření. Znalost metodologie a vědeckých metod je nezbytným předpokladem (atributem) vědeckého výzkumu Vědecký výzkum Obrázek 1: Metodický postup při volbě metodologie Vědecký výzkum je proces vytváření nových poznatků, ale i proces potvrzení (verifikace) či vyvrácení (falzifikace) stávajících. Jedná se vždy o systematickou, pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru či daní oblasti. Vědecký výzkum je svébytný, racionálně a účelově orientovaný způsob využívání metodických a technických prostředků, směřujících k ovládání a řešení problémů v zadaném okruhu aktuálních potřeb jednotlivých oborů lidské činnosti. 10

11 Vědecký výzkum je tedy systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přirozenými jevy. V rámci vědeckého výzkumu je subjektivní názor kontrolován objektivní skutečností. Výzkum ve společenskovědní oblasti (tedy i v sociální práci) má podle Hendla 5 základních funkcí: 1) explanaci 2) exploraci 3) deskripci 4) predikci 5) ovlivňování (docílení změny) Výzkumné přístupy, které v rámci společensko-vědního zkoumání lze uplatňovat, jsou: 1) kvantitativní přístup 2) kvalitativní přístup 3) smíšený přístup Výzkum v sociálních vědách lze dělit na: 1) základní 2) aplikovaný akční evaluační kritický 2.2 Jazyk vědy Významnou složkou vědy je vědecký jazyk. Na rozdíl od laického vyjadřování se vědecká komunikace vyznačuje přesným a jednoznačným pojmenováním jevů ve formě vědeckých pojmů (termínů). Vědecký jazyk sice využívá i prostředky přirozeného jazyka, přebírá běžná slova, ale ty se následně přesně definují a vymezují. Například slovo dítě je běžným výrazem, ale ve vědě jej naplňuje psychologický, pedagogický, biologický a sociologický obsah dítě jako psychicky a fyzicky se vyvíjející se jedinec, jako předmět výchovného působení, jako člen rodiny a společnosti. Věda si však nevystačí jen s výrazy přirozeného jazyka, musí si vypracovat a potom používat i vlastní označení. Takovými jsou například školní zralost, sebeuvědomění, sociální exkluse a inkluse, akcelerace či deprese. Jejich význam je přesně definovaný a zakotvený, což pomáhá jednoznačnosti vědecké komunikace. Mnoho výrazů, které se používají ve vědě, jsou tzv. internacionalismy. Ve vědeckých textech jak kvantitativního, tak kvalitativního výzkumu se vyskytují jisté gramatické zvláštnosti. Vědec často píše o sobě v první osobě množného čísla či se vyjadřuje pomocí tzv. pasivních konstrukcí (v našem výzkumu jsme zjistili; dotazník byl tvořen, výzkum byl zaměřen). KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Parafrázujte svými slovy vědecký výzkum. Co je základem vědeckého výzkumu? 2. Vyjmenujte základní funkce společensko-vědního výzkumu. 3. Charakterizujte základní znaky vědeckého poznání. 11

12 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] CHRÁSKA, Miloslav. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN [2] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [3] PUNCH, F., Keith. Základy kvantitativního šetření. Praha, Portál, 2008, ISBN

13 3. Funkce společensko-vědního výzkumu RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Důležitou součástí designování společensko-vědního výzkumu je rozvaha o jeho funkci. Výzkumník postavený před vědecký úkol si musí v počátku své práce zcela jasně určit, jaký obecný cíl bude svou činností naplňovat a čeho chce dosáhnout. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní funkce společensko-vědního výzkumu Odlišit test teorie od výstavby teorie Pochopíte význam explanace, explorace a deskripce pro sociální výzkum KLÍČOVÁ SLOVA Společensko-vědní výzkum, explorace, explanace, deskripce, predikce, ovlivňování 3.1 Explorace Jestliže prozkoumáváme nové téma, abychom se o něm co nejvíce dozvěděli, provádíme exploratorní výzkum. Úkolem výzkumníka je navrhnout formulace otázek, jež je nutné zodpovědět v budoucnu v rámci rozsáhlejšího a systematického výzkumu. Exploratorní výzkum je kreativní a flexibilní a musí zohledňovat všechny neočekávané jevy. Jde v něm také o první pokusy navrhnout nové koncepty a základy teorie. K určení, zda daný výzkum je exploratorní je nutné zodpovědět následující otázky: 1. Zkoumal výzkumník fenomén, který byl málo známý? 2. Vyhnul se výzkumník použití nějaké dosavadní teorie, aby mohl k problému přistoupit bez zátěže známých pohledů na daný problém? 3. Snažil se výzkumník odhalit důležité faktory a navrhnout nové koncepty a vztahy pro další výzkum? 3.2 Explanace Jestliže se setkáme s jevem, jenž je již dobře popsán, chceme vědět, proč se věci dějí daným způsobem a zda tento způsob je stále platný v daném sociálním prostředí. Hlavní otázka je tedy proč? Jak název napovídá, v explanaci jde o výklad určitého problému, respektive o objasnění příčin jeho vzniku a trvání, o vysvětlení jeho vlastností a vnitřní struktury, souvislostí s dalšími aspekty, případně o vysvětlení možností řešení nebo eliminace. Předpokládá se široké a komplexní uchopení problematiky na základě poměrně rozsáhlých výzkumných činností. K určení, zda daný výzkum je explanační je nutné zodpovědět následující otázky: 1. Pokusil se výzkumník popsat vztahy, které osvětlují fungování určitého fenoménu? 2. Identifikoval výzkumník příčinné vazby? 13

14 3.3 Deskripce Deskriptivní (popisný) výzkum dává obraz specifických podrobností situace, jevu nebo vztahů. Popisný a průzkumový výzkum mají mnohé znaky společné a mnohdy splývají. Popisný výzkum popisuje jevy a soustředí se na otázky: kdo, jak a kolik. Používá techniky jako statistické šetření, terénní pozorování a případová studie. K určení, zda je daný výzkum popisný, potřebujeme zodpovědět následující otázky: 1. Popisoval výzkumník zvolený fenomén? 2. Dokumentoval výzkumník vlastnosti daného fenoménu? 3.4 Predikce Predikce (předpověď) spočívá v pokusu předpovědět nějaký fenomén. Předpovídat můžeme tehdy, jestliže na základě určitých informací, které jsou známy předem, můžeme určit, co se stane v pozdějším okamžiku. Někdy jsme schopni předpovídat z výsledků explanačního výzkumu, pokud se výzkumníkovi podaří odhalit příčinné vztahy ve sledovaném řetězci příčin a následků. V určitých případech však lze předpovídat i bez znalosti těchto vztahů, a to díky statistickým metodám, které vhodně popisují empirický materiál. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Uveďte příklad výzkumu, kde lze využít predikci? 2. Znáte nějaký deskriptivní výzkum? Kdy je typické období pro využití deskriptivního výzkumu? 3. Co je hlavním cílem explorativního výzkumu? 4. Co je hlavním cílem exlanace? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN

15 4. Struktura a strategie společensko-vědního výzkumu RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Struktura výzkumu je plán činností, které je nutné při provádění výzkumu provést, aby bylo dosaženo vytýčeného cíle. Lze jednoznačně konstatovat, že pružnost nebo pevná struktura plánovaných činností závisí na uvažovaném typu výzkumu, stylu výzkumu, zvolené strategii a vědomí toho, čeho chce výzkumník svým konáním dosáhnout. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní strategie společensko-vědního výzkumu Identifikovat základní strukturu výzkumu v sociálních vědách KLÍČOVÁ SLOVA Realizace výzkumu, design výzkumu, metodologie, organizace výzkumu, kvantitativní výzkum, kvalitativní výzkum, smíšený výzkum. 4.1 Struktura výzkumu Ke struktuře výzkumu lze v literatuře najít řadu přístupů, jejichž rozdílnost je většinou dána mírou podrobnosti, s jakou tento aspekt popisují. Někteří autoři hovoří místo o struktuře výzkumu o fázích výzkumu či etapách výzkumu a prezentují buď jednodušší či složitější schémata. Pro potřeby tohoto textu a pro jisté zjednodušení budeme strukturu výzkumu chápat jako soustavu tří následných fází (ve kterých lze ale rozeznávat činnosti, jenž u některých autorů stojí jako samostatné aktivity; o jednotlivých aktivitách spadajících do níže uvedených fází bude pojednáno v následujících kapitolách): 1. Příprava 2. Realizace 3. Vyhodnocení 4.2 Strategie výzkumu Strategie výzkumu bývá v literatuře nahlížena jako určitý specifický koncept řešení výzkumného úkolu, který zahrnuje řadu teoretických, metodologických, ale i organizačních aspektů. V nejnovější literatuře se v tomto případě hovoří o tzv. designu výzkumu. Za výzkumnou strategii tak můžeme považovat obecný metodologický přístup k řešení výzkumné otázky, přičemž ve společenských vědách se objevují tři hlavní kategorie výzkumných strategií: 1. Kvantitativní 2. Kvalitativní 3. Smíšená (někdy též označovaná jako kvantitativně-kvalitativní) 15

16 Jak je již patrné z výše uvedeného textu, je designování výzkumných činností jednou z nejdůležitějších aktivit, které musí výzkumník zvládnout na velmi vysoké úrovni. Naučit se správnému designování je otázkou nejen metodologické výbavy výzkumníka, ale také jisté zkušenosti, kreativity a především touhy po poznání. Prioritní zásadou správného výzkumného designu je, že musí být podmíněn cíli výzkumu. Předně je nutné mít od začátku na paměti, že skutečně vědecký výzkum je záměrná, plánovitá činnost, takže má svůj důvod a cíl a vyžaduje systematický postup, tzn., že vylučuje nahodilé a chaotické kroky. Dále je důležité vytvořit určité kontrolní mechanismy zajišťující kvalitu výsledků (validitu, reliabilitu, reprezentativnímu), které mohou mít například podobu retestů, průběžných diskuzí, auditů a oponentur. Vzhledem k tomu, že empirické zkoumání je vždycky spojeno s jistými (nemalými) náklady, zcela klíčový význam má apriorní ekonomická rozvaha a v rámci ní nalezený kompromis mezi výzkumnými cíli, kterých je žádoucí dosáhnout, a mezi prostředky, které jsou pro to k dispozici. V neposlední řadě je třeba vidět, že v mnoha výzkumných postupech kvalita přípravné fáze (fáze designu) ovlivňuje kvalitu dalších etap. Chyby vzniklé na začátku nelze již v průběhu výzkumu napravit a mnohdy bývá nemožné, aby výzkumník dosáhl vytýčeného cíle. Jak již bylo výše uvedeno, v sociálním výzkumu lze rozlišit tři základní strategie, přičemž dvě z těchto strategií jsou naprosto rozdílné designy zkoumání sociální reality (Jan Hendl v této souvislosti hovoří o dvou základních výzkumných paradigmatech). Aplikace každého z nich představuje určité výhody i nevýhody, má jisté přednosti a taktéž úskalí, a přináší informace specifické povahy, jež jsou navzájem nezastupitelné. V následující tabulce budou prezentovány základní rozdíly mezi kvantitativní a kvalitativní výzkumnou strategií (designem). Tabulka 2: Rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním přístupem Kvantitativní přístup Extenzivní šetření zkoumané skutečnosti Cílem je testování hypotéz Testuje validitu porozumění zkoumanému problému Omezený rozsah informace o velice mnoha jedincích Silná redukce počtu pozorovaných proměnných Silná redukce počtu sledovaných vztahů mezi proměnnými Generalizace na cílovou populaci Silná standardizace Vysoká reliabilita Nízká validita (díky redukci výpovědi) Závěry jsou někdy příliš abstraktní pro konkrétní podmínky Je deduktivním postupem Časově rychlé a plošné Velké vzorky respondentů Dotazníkové šetření Schéma 1: Vztah kvantitativního a kvalitativního výzkumného procesu Kvalitativní přístup Intenzivní šetření zkoumané skutečnosti Cílem je vytváření nových hypotéz, nového porozumění, vytváření teorie Pomáhá porozumět zkoumanému problému Mnoho informací o malém počtu jedinců Silná redukce počtu sledovaných jedinců (záměrně!) Generalizace je problematická a i nemožná Nulová standardizace Nízká reliabilita Vysoká validita Je induktivním postupem Dobré poznání konkrétních podmínek a situací Časově náročné, místně určené Malé vzorky respondentů Rozhovor (nestandardizovaný) 16

17 Kvantitativní přístup předpokládá, že fenomény sociálního světa (názory, hodnoty, postoje, domněnky, myšlenky, objekty, procesy, aspekty), které činí předmětem zkoumání, jsou svým způsobem měřitelné, či minimálně nějak tříditelné, uspořádatelné a informace o nich získáváme v jisté kvantifikovatelné a v co nejvíce formálně porovnatelné podobě. Pak je analyzuje statistickými metodami se záměrem ověřit platnost představ o výskytu nějakých charakteristik zkoumaných fenoménů, případně o vzájemných vztazích těchto charakteristik či o jejich vztazích k dalším objektům a jejich vlastnostem. Kvalitativní přístup představuje řadu rozdílných postupů, které se snaží najít porozumění zkoumanému sociálnímu problému. Disman uvádí, že kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Jedinečnost kvalitativních přístupů není pouze v tom, že nepracují s měřitelnými charakteristikami. Pokoušejí se určitý fenomén (prvek, aspekt, proces) nahlížet v pro něj autentickém prostředí a vytvářet jeho obraz v co možná nejkomplexnější podobě, včetně podob jeho vztahů s dalšími aspekty. Údaje jsou získávány hlubším a delším kontaktem s terénem. Petrusek k tomuto dodává: předmětem kvalitativní metodologie je studium běžného, každodenního života lidí v jejich přirozených podmínkách. Ještě v 70. a v 80. letech 20. století byl kvalitativní výzkum vnímán jen jako doplněk kvantitativního výzkumu. Ten byl považován za jedinou (a také jedinou důvěryhodnou) podobu empirického výzkumu v sociálních vědách. Dnes zcela určitě platí, že oba přístupy jsou naprosto rovnocenné a navíc se navzájem účelně doplňují. Miloslav Petrusek vztah obou strategií vystihl následovně: kvalitativní metodologie ani lepší a snad ani horší než kvantitativní postupy, je prostě jiná, protože je jinak ontologicky zakotvena, je jinak předmětně orientována a vstupuje tam, kam kvantitativní metodologie vstoupit nemůže. Než přistoupíme ke studiu obou výše uvedených metodologických designů podrobněji, je nutné říci, že postup využívající obou strategií a výhod, které z kombinace kvantitativního a kvalitativního výzkumu plynou, bývá označován jako smíšený výzkum. Aplikuje kvantitativní i kvalitativní podoby zkoumání tak, že kvalitativní obvykle předchází té kvantitativní, nebo jsou v jistých fázích realizace výzkumu nasazovány souběžně. V rámci objektivního přístupu k textu je nutné říci, že smíšený výzkum je spíše záležitostí erudovaného týmu vědců, než přístupem, 17

18 který by měl ve své práci kombinovat ve své diplomové či absolventské práci student. 4.3 Kvantitativní data, kvalitativní data, nebo obojí? Poměrně často se výzkumník může dostat do situace, že má výzkumné otázky a je nutné vyřešit metodologické aspekty, aniž by bylo zatím z něčeho jasné, zda data mají být kvalitativní, nebo kvantitativní. Jinak řečeno, výzkum lze provést oběma způsoby. V této souvislosti je nasnadě otázka: kvantitativní data (a metody), kvalitativní data (a metody), nebo obojí? Lze uvést šest doporučení, jak volbu provést: 1) Máme v úmyslu provést standardizované srovnání, určit tvar a dimenze, kvalifikovat vztahy mezi proměnnými a popsat variabilitu? To komplikuje kvantitativní metody a data. 2) Nebo chceme spíše usilovat o podrobnější studium fenoménu nebo situace, holisticky a v kontextu, se zaměřením na interpretace a/nebo na procesy? To komplikuje kvalitativní metody a data. 3) Jaké návrhy nalezneme v literatuře o tématu k této metodologické otázce? 4) Jaké jsou praktické důsledky každé alternativy (včetně přístupu k datům a potřeby zdrojů)? 5) Která cesta vede k většímu poznání? 6) Jaký typ výzkumu je nám bližší? Velmi často se otázka (kvalitativní, nebo kvantitativní?) zaměřuje na samotná data. V takových případech se pak skutečně ptáme: Měřit, nebo neměřit? To je z toho důvodu, že měření je proces přeměny dat do čísel, a proto je operací, která diferencuje kvalitativní a kvantitativní data. Tato záležitost je často mylně chápána tak, že studenti si myslí, že musí (nebo nemusí) navrhnout či použít měřící nástroje. Na otázku Měřit, nebo neměřit? Dávám většinou přednost odpovědi na základě zdravého rozumu, přičemž je třeba porozumět tomu, co měření znamená a jak nám může pomoci při odpovídání na otázky a při získávání poznatků. Pohlížíme-li na věc tímto způsobem, uvědomíme si, že existuje mnoho nejednoznačných situací empirického výzkumu, při nichž pomáhá měření. Řešení této velmi časté a komplikované otázky (kvalitativní, nebo kvantitativní? či měřit nebo neměřit?) je často jednodušší, jestliže využijeme následující čtyři doporučení: Otázky musí být jasně formulované. Je vhodné, aby otázky rozhodovaly o povaze dat. Měřit je užitečné, pokud je to proveditelné a pomůže to. Jestliže je to zapotřebí, využijeme oba typy dat. Každý návrh výzkumu musí jasně formulovat, do jaké míry by výzkum měl: Použít kvantitativní data Použít kvalitativní data Kombinovat oba typy metod a dat. Budou-li se kombinovat oba přístupy, pak musí být jasné, jaké výzkumné otázky budou vyžadovat kvantitativní data, jaké kvalitativní data a jaké oba typy dat. Také se musí vyjasnit, jaký druh kombinování bude použit, protože existuje několik rozličných způsobů, jak to provést. Je velmi důležité, aby přístup pomocí obou typů metod měl jasné logické zdůvodnění, jak budou oba typy dat využity. 18

19 Především s ohledem na naši titulní otázku (kvalitativní, kvantitativní, nebo obojí?) musí návrh prokázat interní validitu. To znamená, že použité metody musí odpovídat otázkám a logika návrhu má být jasná a interně konzistentní. Po skončení paradigmatické války a po diskuzi o významu kvalitativních a kvantitativních přístupů existuje v mnoha oblastech sociálních věd rostoucí tendence kombinovat oba přístupy a propojovat oba typy metod a dat. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaké strategie výzkumu rozeznáváme? Kdy se rozhodujeme pro jednu z nich? 2. Jaký myšlenkový proces je typický pro kvalitativní výzkum? 3. Vysvětlete validitu a reliabilitu u obou výzkumných procedur. 4. Lze poznat použitou strategii výzkumu na základě použitého nástroje sběru dat? Podle čeho ještě poznáte obě strategie? Uveďte zásadní poznávací znamení. DOPORUČENÁ LITERATURA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] PUNCH, F., Keith. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008, ISBN [3] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN

20 5. Kvantitativní empirický výzkum RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kvantitativní empirický výzkum se opírá o základy takového vědění, které je získáváno empiricky, tedy prostřednictvím vlastní zkušenosti (v obecné rovině pozorování). Vědecká fakta jsou neosobní, jsou empiricky zaručena a rigorózně testována. Logický postup užívaný v kvantitativním šetření je deduktivní. Vzorem pro kvantitativní výzkum jsou metody přírodních věd a sběr dat probíhá pomocí standardizovaných technik rozhovorů, dotazníků nebo pozorování. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní strategie společensko-vědního výzkumu Identifikovat základní strukturu výzkumu v sociálních vědách KLÍČOVÁ SLOVA Teorie, hypotéza, konceptualizace, operacionalizace, dotazník, dramaturgie dotazníku, sběr dat, reprezentativita, náhodný výběr, záměrný výběr, analýza dat, interpretace dat, verifikace, falzifikace, triangulace. 5.1 Schéma kvantitativního empirického výzkumu Kvantitativní výzkum umožňuje reprezentativní šetření populace, které lze zobecnit na cílovou populaci. Zároveň umožňuje testování teorií. Má četné výhody jako například relativně rychlý sběr dat a jejich rychlou analýzu, dále poskytuje přesná numerická data a jistotu, že výsledky jsou nezávislé na výzkumníkovi. Užitečný je zejména při zkoumání velkých skupin. Kvantitativní výzkum má však i své nevýhody. Mezi ně patří zejména to, že kategorie a teorie nemusejí odpovídat lokálním zvláštnostem. Tím, že se výzkumník soustřeďuje pouze na určitou teorii a její testování, může opomenout důležité fenomény. Způsob získávání dat je navíc omezen na standardizované postupy, což zapříčiňuje poměrně nízkou validitu výsledků (ovšem velmi vysokou reliabilitu). Standardní postup při kvantitativním výzkumu obsahuje kroky, které jsou přehledně prezentovány v následujícím schématu č

21 Schéma 2: Schéma kvantitativního empirického výzkumu 5.2 Příprava výzkumu a výzkumné téma Abychom se mohli vydat cestou kvantitativního empirického výzkumu tak, jak je prezentován ve výše uvedeném schématu, je zcela nezbytné, aby výzkumník měl již připravené téma, kterému se bude věnovat. Jinak řečeno: musí mít koncipovaný výzkumný problém a to nikoli pouze v obecné rovině možného, ale v jasně zformulovaném konceptu tak, aby jej bylo možné zkoumat. Tvorba tématu není jednoduchým procesem, i když v podání Hynka Jeřábka, který v prvním výzkumném kroku má zdánlivě triviální požadavek mít nápad, se tato fáze může zdát snadnou. Erudovaný výzkumník (samozřejmě i Jeřábek) ví, že dostat nápad na výzkumnou činnost není záležitostí náhody, ale naopak velmi zásadního vědění. Nápad (námět) na výzkum nepřichází samovolně (jen tak z ničeho nic), ale naopak na základě velmi vysokého vědění. Jen ten, který o problematice hodně ví, je schopen zaměřit svůj výzkum zcela přesně a formulovat výzkumný problém tak, aby byl zkoumatelný. Hynek Jeřábek uvádí, že zdroje pro výzkumné náměty lze čerpat z různých zdrojů: individuální zkušenost, odborná literatura, krásná literatura, osobní rozhovory, výsledky předchozích výzkumů, sdílené hodnoty, teorie. Zároveň lze souhlasit i s Reichlem, že většina současných výzkumných úkolů (výzkumných témat) vzniká na objednávku buď výzkumného pracoviště či odborného zadavatele. Výzkumné téma a podoba jeho zadání v sobě již v jakési zárodečné formě nesou základní směřování výzkumného úkolu, tj. o jaký z typů výzkumu se bude jednat 21

22 zda o aplikovaný, vědecký, komerční a či jakou výzkumnou strategii budeme používat (kvantitativní či kvalitativní). S jistou nadsázkou lze říci, že každé dobře nastavené téma si řekne o metodu, kterou bude vypracováno. Důležitou součástí volby tématu není pouze jeho přesné oborové zaměření, ale i technické zvládnutí. Každý výzkumník musí dbát na to, aby problém byl jednoznačně zkoumatelný, tedy aby byl skutečným výzkumným problémem. Sociologický problém by měl mít: a) vždy sociální problém a populaci (kohortu), které se ptáme b) správnou stylistiku c) musí být gramaticky správně (včetně otazníků, pokud název práce začíná Jak ) d) problém musí existovat (pokud neexistuje, nelze jej zkoumat) Příklady: Sociologický problém správná a nesprávná nastavení 1) Nezaměstnanost jako sociální problém (není problém ke zkoumání, chybí kohorta, které bychom se ptali) 2) Náhradní vojenská služba z pohledu mladých mužů (problém to technicky správný je, avšak neexistuje) 3) Rozvodovost z pohledu dětí staršího školního věku (problém je v tom, že rozvodovost je demografický ukazatel a nikoli sociální problém) 4) Percepce euthanasie lékaři v klinické praxi (to je ono, to je správně) Obrázek 2: Příklady sociologického problému Pokud se ještě zaměříme na výběr tématu, pak lze také konstatovat, že existuje vztah mezi tématem a metodologickým postupem. Obecně se soudí, že témata s citlivějším obsahem, s ideou prozkoumání menšího sociálního prostoru a se zájmem o výstavbu teorie, bychom měli přenechat kvalitativní metodologii, naopak u témat, která zjišťují pohled na problém u nějaké prostorově objemnější populace, s méně etickým kontextem, s větším vzorkem respondentů a se zájmem o testování teorie bychom měli svěřit kvantitativní metodologií. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Podle výše uvedeného schématu parafrázujte základní etapy empirického výzkumu v kvantitativní podobě. Jaké fáze mí takový výzkum? 2. Vytvořte sociologický problém. Vytvořte problém, jež by se dal zkoumat v rámci kvantitativního empirického výzkumu, 3. Jaké atributy musí splňovat dobrý sociologický problém (zkoumatelný problém)? 4. Co znamená slovo generalizace a jej chápete? Vysvětlete tento pojem. DOPORUČENÁ LITERATURA [1] PUNCH, Keith. Základy kvantitativního šetření. Praha, Portál, 2008, ISBN [2] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN

23 5.3 Role teorie v empirickém výzkumu RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem všech věd je vysvětlit fakta - zodpovědět otázky, řešit problémy a testovat hypotézy (prozatímní vysvětlení) týkající se světa. Shromažďování dat prostřednictvím empirického výzkumu představuje pouze část vědecké práce. Kdyby se sociologové a další vědci věnovali pouze výzkumu, byly by učebnice pouze rozsáhlým almanachem - neuspořádanou sbírkou faktů a čísel. Předpokládejme například, že se výzkumný tým zabývá tím, kolik je mezi lupiči leváků, zrzavých a voličů pravicových stran. Údaje, které zjistí, mohou být přesné, vypovídají však něco o sociálním světě? Nikoliv, nevypovídají vůbec nic. Fakta nemluví za sebe, musí být zasazena do nějakého smysluplného rámce. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní pojmy vážící se k teoretickému kontextu empirického výzkumu Definovat základní pojmy teoretické přípravy Zvládnout brainstorming na teoretické zdroje KLÍČOVÁ SLOVA Teorie, sociologický pojem, vědecká teze, teorie středního dosahu, brainstorming na teoretické zdroje. Teorie je souborem dosavadních znalostí směrujících výzkum a interpretaci nových informací. Teorie ukazuje, které prvky jevu jsou relevantní a důležité pro jeho studium. Pomáhá také výzkumníkům určit, co data, která shromáždili, znamenají, a jak si poradit se zjištěními, která si odporují nebo nejsou jednoznačná. Teorie se skládají ze tří základních prvků: východiska, pojmy a tvrzení (vědecké teze). Teoretická východiska jsou netestované představy o podstatě chování lidí nebo sociálních systémů. Příkladem může být přesvědčení, že lidé jsou racionální bytosti, jejichž jednání odráží vědomé bilancování nákladů a zisků určitého typu jednání ve srovnání s jiným. Východiska představují základ teorie, základy, na nichž spočívají její další prvky. Sociologické pojmy jsou obecné kategorie řady konkrétních případů. Jsou to abstraktní ideje identifikující podobnosti mezi jinak rozdílnými sociálními jevy. Příkladem může být pojem sociální třída. Lidé nejsou členy sociální třídy jako například nějakého klubu. Členství v klubu však může být vedle příjmu, zaměstnání, vzdělání, místa bydliště, životního stylu a vkusu jedním z indikátorů příslušnosti k určité sociální třídě. Tento pojem shrnuje různé ale navzájem provázané atributy. Jiným příkladem je pojem inteligence, která je často kvantifikována tzv. skóre IQ (inteligenčního indexu). Lidé nemají IQ ve stejném smyslu, jako mají ruce a nohy. Spíše jednotliví lidé vykazují různou úroveň schopnosti řešit různé úlohy. Pojem inteligence je kategorií, která shrnuje všechny tyto informace. Pojmy jsou základní 23

24 stavební prvky teorie. Stejně důležité je, že je lze převést na měřitelné proměnné pro účely empirického výzkumu (jako například testy IQ). Vědecké teze (poučky) jsou tvrzení o povaze pojmu nebo vztahu mezi dvěma či více pojmy. Například: "Vězení a trest brání trestným činům" nebo "Dnešní rodina se potýká s řadou problémů". Teze jsou kostrou či sjednocujícím rámcem udržujícími prvky teorie pohromadě. Teorie má tři roviny. První z nich představují hypotézy, které ještě nejsou teorií v pravém smyslu, ale testovatelným tvrzením s omezenou platností. Například: "Čím více je někdo vzdělán, tím spíše může získat zaměstnání s vysokou prestiží" nebo "Ženy vydělávají v zaměstnáních, která jsou srovnatelná z hlediska požadované odpovědnosti se zaměstnáními mužů, méně než muži". To jsou konkrétní tvrzení o vztazích mezi proměnnými, která lze empiricky testovat. Druhou rovinu představují tzv. teorie středního dosahu (tento název zavedl Robert King Merton). Takové teorie se týkají určitých problémů, nikoli pouze jednoho předmětu. Jsou skromnými teoriemi, jejichž dopad a obecnost jsou omezené a jsou blízko empirických dat. Jsou relativně snadno testovatelné a v případě potřeby revidovatelné. V nejvyšší rovině se nacházejí teoretické perspektivy - široké, obecné teorie, které se snaží vysvětlit sociální život jako celek (či jeho nejdůležitější aspekty). Teoretické perspektivy skýtají sociologům vizi společnosti, jednotný jazyk, obecný přístup a porozumění výzkumným otázkám. Ukazují, které otázky jsou důležité a jak k nim přistupovat. Teorie středního dosahu zpravidla vycházejí z některého z těchto širokých zaměření. Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Opakem teorie je praxe, empirie. P. K. Feyerabend ve svých pracích odmítá jakoukoliv racionální rekonstrukci vědy, včetně hledání pravidel přechodu od jedné teorie k druhé. Jediným projevem tvořivosti ve vědě je bujení teorií, které nepodléhají žádným racionálně postižitelným teoriím. Podle něj empirická data parazitují na teorii jejich interpretace je přímo závislá na dané teorii. To znamená, že jednomu výroku o pozorování může odpovídat několik tvrzení o pozorování podle toho, kterou teorii (interpretaci) přijmeme. Empirický význam je tedy zcela určen interpretací, teorií, jejím jazykem. Se změnou teorie se pak mění i obsah pozorovatelného. Je naprosto evidentní, že výzkumník nemůže adekvátně zvládnout výzkumnou práci bez poměrně široké teoretické základny. Otázkou zůstává, jak se k ní dostane? V následující části textu se zaměříme především na využití brainstormingu v rámci teoretické přípravy empirické činnosti. Je to technika jednoduchá, ale velmi účinná. Autor si téma napíše na prázdný list papíru a přemýšlí, s jakými dalšími tématy jeho námět souvisí. V následné ukázce si předvedeme, jak lze pomocí brainstormingu nalézt témata, která můžeme využít při zadávání do vyhledavačů v katalozích knihoven či internetových vyhledavačů. Na následující stránce si ukážeme, brainstorming tématu na teoretické zdroje. 24

25 Schéma 3: Ukázka brainstormingu na teoretické zdroje lékařství lékařská etika dysthanasie euthanasie jako právní problém medicína legalizace euthanasie pasivní euthanasie aktivní euthanasie asistované suicidium vztah lékař pacient léčí pacienty, nikoli usmrcuje Euthanasie v percepci lékařů v klinické praxi ordinace nemocnice dobrá smrt smrt umírání thanatologie kóma transplantace vegetativní forma života Hippokratova přísaha Smrt a filozofie hospicové hnutí sociální souvislosti umírání sociální smrt nemoc sociologie nemoci a medicíny psychologie pacienta terminální fáze nemoci Výše prezentovaný brainstorming je jen částí toho, co lze vše do prvotních úvah při přemýšlení o tématu zařadit. Výše uvedená témata autor následně zadává do vyhledavačů a vypisuje si možné teoretické zdroje. Otázkou však zůstává, ke kolika zdrojům se později výzkumník fakticky dostane. A pak již nezbývá nic jiného, než číst a číst a číst. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaké zdroje by měl používat autor vědeckých prací pro tvorbu teorie? Seřaďte zdroje podle významnosti sestupně. 2. Vytvořte brainstorming na teoretické zdroje vlastního výzkumného námětu. 3. Co jsou to teorie středního dosahu? Ke kterému autorovi lze přiřadit tento pojem? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] PUNCH, F., Keith. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008, ISBN [2] PUNCH, F., Keith. Základy kvantitativního šetření. Praha, Portál, 2008, ISBN [3] FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000, ISBN

26 5.4 Hypotézy RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Velmi důležitou součástí všech kvantitativních výzkumů je tvorba hypotéz. Než se dostaneme k definicím a praktickým ukázkám, je nutné objasnit, proč jsou hypotézy a jejich tvorba tak zásadním aspektem tvorby kvantitativního výzkumu. Pokud vycházíme ze základního předpokladu kvantitativního výzkumu, že celá procedura směřuje k verifikaci či falzifikaci výchozí teorie, pak je nutné nalézt nástroj, který zastoupí množství testované teorie v procesu zkoumání. A právě hypotézy jsou takovými pracovními zástupci. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Orientovat se v tvorbě hypotéz Definovat hypotézu jako pracovní nástroj kvantitativního empirického výzkumu Rozpoznat vztahy v rámci tvorby hypotéz Nastavit hypotézu pro kvantitativní empirický výzkum KLÍČOVÁ SLOVA Hypotéza, pracovní hypotéza Jak uvádí Miloslav Disman, kvantitativní výzkum není nic jiného než testování hypotéz. Staví na dedukci: za východisko má teorii, na jejímž základě vytvoří hypotézy o tom, jaké vztahy mezi proměnnými by měly existovat, nasbírá data a hypotézy potvrdí či vyvrátí. Naproti tomu kvalitativní výzkum staví na indukci: začíná bez hypotéz, pátráním po pravidelnostech, které snad v objektivní skutečnosti existují, ty pak popíše ve formě předběžných závěrů, ověří dalším pozorováním a výstupem je nová teorie. Na cestě od teorie k výzkumu nejdříve utvoříme základní, obecné hypotézy (očekávání o charakteru věcí, vyvozené z teorie), ty v dalším kroku rozkládáme do souboru konkrétnějších pracovních hypotéz. Pracovní hypotéza: 1) je tvrzení předpovídající existenci souvislosti mezi dvěma a více proměnnými 2) všechny proměnné v ní musí mít validní operační definici (= popis operací, vedoucích k jejímu určení a změření) 3) soubor pracovních hypotéz musí zahrnovat nejen proměnné reprezentující zkoumané koncepty, ale i ty, které mohou významně zkreslit interpretaci testovaných vztahů. Je třeba si uvědomit, že operační definice není perfektní reprezentací teoretického konceptu. Empirický výzkum není s to testovat platnost velkých teorií a většinou ani teorií středního dosahu jako celku. 26

27 Hypotéza bývá nejčastěji deduktivně vyvozena z teorie a slouží k ověřování pravdivosti či nepravdivosti dané teorie. Jenomže hypotézu neformulujeme pouze deduktivně. Často na základě předběžně zkušenosti, intuice uvažujeme o možných vztazích mezi jevy. V tomto případě je hypotéza pokusným vysvětlením nějakého jevu, pokusná odpověď na otázky jak a proč. Následné ověření těchto hypotéz může vést k zobecnění k formulování teorie. Hypotéza je nejenom efektivní nástroj verifikování či falzifikování vědeckých teorií, ale má navíc i objevitelskou (heuristickou) funkci. Kerlinger dokonce tvrdí, že hypotéza je nejsilnější nástroj, který člověk vynalezl, aby dosáhl spolehlivého poznání. Kerlinger dále uvádí, že dobrá hypotéza by: a) měla být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými b) a měla by obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů Můžeme tedy konstatovat, že hypotéza má být formulována v podobě, ve které je testovatelná. Shaughnessy a Zechmeister uvádějí případy, kdy hypotéza testovatelná není: a) v momentě, kdy obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, hodně obecné, mnohovýznamové. Tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně b) když je tautologická cirkulární, to znamená, pokud je nějaký jev nebo skutečnost vysvětlován tím samým jevem nebo skutečností c) pokud se odvolává na síly či ideje, které dosud věda nezná. Věda je založena především na pozorovatelných jevech na empirii, nemůže tudíž testovat vysvětlení anebo předpoklady odvolávající se na skutečnosti, které nemůžeme pozorovat Výzkumné hypotézy Hypotézy jsou stadia na cestě od výzkumné ideje k dokázané zákonitosti. Zpravidla jsou formulovány jako vztahy kdyby-potom. Musí být naplánovány, experimentálně ověřeny, vyhodnoceny a interpretovány. Podle formálního zaměření se dají rozdělit do několika skupin. Hypotézy o souvislostech tato skupina hypotéz se snaží vysvětlovat kauzální vztahy cestou interdependenční analýzy. Lze např. předpokládat souvislost mezi četností diskusních příspěvků účastníka (kritérium) náhodně se sešlými společnostmi a odhadem jeho inteligence (prediktor) druhými. Nyní nezbývá než hypotézu o takové souvislosti ověřit pomocí příslušného výzkumného projektu. Rozdílové hypotézy má tento přístup vůbec nějakou cenu?; odlišují se ženy a muži jakožto řidiči aut? Diferenční analýzy tohoto typu usilují o ustanovení rozdílu dvou sledovaných skutečností v jedné oblasti. Změnové hypotézy komutativní analýzy jsou sice oblíbené, ale stále ještě problematické, protože ponechávají více problémů otevřených, než kolik jich vyřeší. K tomu přistupují některé typické povšechné hypotézy např. každodenní sledování televize dětmi je škodlivé, škola utlačuje kreativní děti Problematické jsou nezávislé proměnné, jejichž vliv zůstává nepoznán. Hypotézy jednotlivých případů při řešení mnoha úkolů se musíme zabývat konkrétními případy. Např. při zjišťování příčin určitého deliktu nám nejsou obecné poznatky o lidských reakcích příliš platné. Hypotézy tohoto druhu se liší od ostatních, protože jsou většinou standardizované; to znamená, že diagnostik se opírá 27

28 o hypotetické ověření kvalitativních kritérií použitého testu, které bylo provedeno v průběhu vymýšlení testu a během jeho vývoje. Je také nutné si uvědomit, že hypotézy jsou oznamovací věty (nikoli otázky!). Možná bychom toto jednoduché pravidlo snad ani nemuseli připomínat, ale chyby, které se v pracích v souvislosti s nastavováním hypotéz vyskytují, nás nutí o nich rozvést krátkou rozpravu. Mnoho problémů s nastavováním hypotéz spočívá také v tom, že hypotézy často nejsou kompatibilní (jednotné) jednak s problémem, který je řešen, a jednak s teorií, kterou hypotézy zastupují. Jakoby autoři zapomněli, že hypotéza musí zastupovat v práci prezentovanou teorii. Pokud tomu tak není, teoretická část nesouvisí s částí empirickou. Dalším závažným problémem, který se vyskytuje v mnoha pracích (především absolventských), je povrchnost hypotéz. Hypotézy jsou většinou prvoplánově nastaveny, často nic neřeší, nebo řeší jen velmi málo podstatné souvislosti. Tento problém je způsoben především nízkou mírou brainstormingu, jinak řečeno, 4 vybrané a použité hypotézy jsou často jediné, které autor vymyslí, maximálně jsou vybrané z počtu jen o málo přesahující závěrečný výběr. Abychom nalezli opravdové skvosty, musíme se nejdříve zbavit plevele. A to lze jedině tak, že autor se bude nutit do brainstormingu hypotéz tak, aby poměr mezi vybranými hypotézami a celkovým počtem hypotéz byl 1:5 (možná i více!). Uvedeme si některé příklady chybných i správných řešení tvorby hypotéz. Hypotézy správná a nesprávná řešení 1) Existuje vztah mezi politickou orientací a pohlavím? (tato věta může být výzkumnou otázkou, nikoli však hypotézou na otázku mohu odpovědět, nikoli rozhodnout, zda je platná či neplatná!) 2) Bulimie způsobuje zdravotní komplikace. (i tato hypotéza je chybná; nikoli technicky, ale z důvodu, že není co potvrzovat a ani vyvracet; to je totiž jasný fakt a každý, kdo by tvrdil, že bulimie nezpůsobuje zdravotní komplikace tedy by hypotézu vyvrátil by ze sebe dělal blázna) 3) Majoritní populace má k Vietnamcům negativní vztah. (opět je hypotéza technicky v pořádku, avšak je to případ povrchní hypotézy, bez špetky hlubší úvahy o sociálním prostoru pokud bychom ji upravili např.: Ženy vykazují vyšší míru tolerance k Vietnamcům než muži, kteří naopak projevují vyšší míru negativní radikality. hypotéze by se asi moc vytknout nedalo; původní hypotéza byla podrobena hlubšímu uchopení populace byla rozložena na dvě kohorty a u každé z nich byla vyjádřena jiná tendence vztahu k minoritě) 4) Počet rozvodů stále stoupá. (opět je to hypotéza technicky v pořádku; problém je v tom, koho se ptám a kdo může takovou hypotézu rozhodnout? Pokud budou respondenti z řad nějaké obecnější populace, pak je to hypotéza chybná jak to mohou vědět? Pokud budou z řad odborníků na demografickou statistiku, pak lze říci, že hypotéza je OK, avšak opět bojujeme z povrchností takto nastavené hypotézy; Je nutné také připomenout, že respondent je schopen rozhodnout pouze to, co sám zná a ví pokud to nezná a neví, není schopen hypotézu relevantně potvrdit či vyvrátit, i když na celý dotazník v klidu odpovídá ale často si vymýšlí!! A při konstrukci hypotéz je toto svaté pravidlo respondent musí být schopen platnost hypotézy teorie potvrdit či vyvrátit!) Obrázek 3: Nastavení hypotézy kvantitativního empirického výzkumu. 28

29 KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte 5 hypotéz. Jaké základní atributy musí splňovat správně nastavená hypotéza? 2. Kdy nelze hypotézu testovat? Pokuste se vytvořit neověřitelnou hypotézu. 3. Kde čerpáme náměty na tvorbu hypotéz? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] DISMAN, Miloslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993, ISBN [2] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN [3] KAPR, Jaroslav, ŠAFÁŘ, Zdeněk. Sociologie nebo zdravý rozum? 1. vyd. Praha, Mladá fronta,

30 5.5 Konceptualizace a operacionalizace RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Důležitou roli nejen v kvantitativním výzkumu hraje konceptualizace, také jinak vyjádřená jako konceptuální rámec výzkumu. Jedná se o definování všech důležitých pojmů, se kterými v rámci výzkumu pracujeme či hodláme pracovat. Ve výuce se konceptualizace objevuje jako samostatná disciplína, avšak pravdou je, že konceptualizace je přirozený proces nabývání vědění v rámci řešené problematiky. Operacionalizace je pak procesem, kdy konceptuální pojmy převádíme do měřitelné podoby. Je nutné podotknout, že oba procesy jsou pro elévy poměrně složité a jedině praxe s empirickým výzkumem dá studentům jasnější kontury obou procesů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat konceptualizaci a operacionalizaci Vytvořit konceptuální rámec výzkumu Tvořit operacionální indikátory KLÍČOVÁ SLOVA Konceptualiazce, konceptuální rámec výzkumu, měření v sociálních vědách, operacionalizace, indikátor Konceptualizace I když v tomto textu uvádíme konceptualizaci až poté, co jsme popsali hypotézy a jejich význam pro kvantitativní výzkum, je nutné říci, že samotná konceptualizace tvorbě hypotéz buď předchází či probíhá ve stejné fázi, tedy souběžně. Konceptualizací se rozumí proces, pomocí něhož specifikujeme termíny, které používáme v rámci výzkumu, tedy i termíny a pojmy, které používáme v hypotézách. V užším slova smyslu pak lze konstatovat, že konceptualizace je proces, pomocí kterého specifikujeme přesně, co máme na mysli, když používáme konkrétní pojmy. Výsledkem procesu konceptualizace je specifikace sady indikátorů sledovaného jevu. Pokud bychom se pokusili doplnit to, co jsme o konceptualizaci uvedli výše, pak lze uvést, že konceptualizací rozumíme proces, pomocí něhož přesně specifikujeme, co máme na mysli, když používáme konkrétní pojmy; pojmu dáváme konkrétní, jasně a zřetelně vymezený význam. Výsledkem procesu konceptualizace je tedy verbální (nikoli operační) specifikace indikátorů sledovaného fenoménu či jevu. Konceptualizací se rozumí teorie obsažená v první části práce, kde autor absolventské (diplomové) práce musí vysvětlit všechny pojmy, s kterými pracuje či hodlá pracovat. Hypotézy pak nemohou obsahovat jiné pojmy než ty, které jsou v rámci teoretického textu prezentovány a vysvětleny. Mnoho autorů absolventských (diplomových) prací se dopouští zásadní chyby tím, že v hypotézách pracuje často s pojmy, které nejsou v rámci teorie buď vůbec či dostatečně vysvětleny. Pak hypotéza, se kterou autor pracuje a následně operacionalizuje, je sice také 30

31 o problematice, kterou autor řeší, ale nikoli o problematice, kterou má autor v textu teoretické části práce. Na závěr této krátké kapitoly je nutné také uvést, že definice (vysvětlení pojmů) mohou být převzata z odborné literatury, slovníku, encyklopedie či jiného teoretického zdroje, nebo si sám autor (má-li na to) vytváří definice vlastní Operacionalizace Proces operacionalizace v širším, častěji užívaném významu, je chápán jako cesta od pojmů a teorie k empiricky zjistitelným údajům, ukazatelům, znakům, proměnným. Jejím úkolem je přeložit problém z jazyka teoretika do jazyka výzkumníka a převést jej do zkoumatelné podoby. Operacionalizovaná úloha je vyjádřená v otázkách dotazníku či rozhovoru, elementárních jevech určených k pozorování, v měřitelných ukazatelích sociální statistiky. V procesu operacionalizace se neobejdeme bez definic, které vyjadřují obsah používaných pojmů. Technicky rozeznáváme dva druhy (typy) definic: 1. nominální (konstitutivní) jsou definice, v nichž dané slovo je vyjádřeno synonymem - jiným výrazem, jehož význam je znám, byl stanoven, určen již dříve. Výhodou takové definice je, že usnadňuje komunikaci (dorozumívání). 2. operacionální definicemi je dána stanovením kroků v pozorování nebo měření daného jevu. Operacionalizace má v sociologickém výzkumu klíčovou úlohu. Znamená, že přecházíme od nějakého jevu, který chceme zjistit, k jednotlivým zkoumatelným empirickým znakům. Pokud chceme zjistit, jak je kdo chytrý, tak to operacionalizujeme pomocí IQ testu a pak dostaneme svůj výsledek IQ hodnoty a zjištěný údaj se stává statistickou proměnou, který se dále využívá. Znakem respondenta je tedy jeho chytrost, která byla operacionalizována měřitelnou podobou jeho IQ změřené pomocí IQ restu. Zobecněme si několik hlavních zásad operacionalizace: 1. Operacionalizace se týká kvantitativního výzkumu, který pracuje s hromadnými jevy. 2. Operacionalizace se používá při zachycení sociálního a sociálně psychického jevu (jako nadindividuálního) za pomoci vlastností a chování jedinců (individuální jevy). 3. Operacionalizace navazuje na hypotézy, které vycházejí z teorie a vyjadřují výzkumný problém a předmět v nejdůležitějších pojmech. 4. Operacionalizace převádí obecné pojmy ke skutečnostem smyslově vnímatelných a obsažených ve zkušenosti (empirii) jedince. Tzn., že teoretické pojmy jsou převedeny na adekvátní zobrazovací jednotky v realitě. 5. Operacionalizace probíhá ve dvou krocích: jako rozklad a potom redukce. a) Rozklad vychází z klasifikace, pojem je popsán v jednotlivých složkách, které jsou vyhodnoceny a roztříděny. Rozklad je přenesením se na úroveň obecnosti o jeden stupeň nižší. (Není proto jen empirickým výčtem.) b) Redukce výběr relevantních složek z rozkladu. 6. Operacionalizace je proces, kterým hledáme indikátory pro měření hypotéz. Termín měření je třeba chápat s velkou rezervou, protože je typický spíše pro přírodní vědy. Měření v sociálních vědách je poněkud problematické, ale lze jej realizovat. I když jinak, než si mnoho studentů myslí. Indikátorem zde myslíme především otázku, na kterou respondent v dotazníku odpovídá a která spolu s dalšími 31

32 několika indikátory (otázkami) nám pomůže rozhodnout, zda hypotéza (teorie) ještě platí, nebo již svou platnost pozbyla. Především v operacionalizaci platí pravidlo, že čím více, tím lépe. Abych mohl nalézt k jedné hypotéze 8 až 10 indikátorů, které mi ji pomohou potvrdit či vyvrátit, musím vymyslet alespoň 3 až 4krát více brakových indikátorů. 7) Operacionalizace je v podstatě hledání a vymýšlení otázek, které rozhodují o platnosti či neplatnosti hypotézy. Vychází se při ní ze samotných hypotéz, ale především z konceptualizace. Jsou to procesy, které jdou v mentální (myšlenkové) rovině ruku v ruce. Při vysvětlování pojmů hypotéz bych měl jako autor již přemýšlet zároveň o indikátorech, kterými budu danou hypotézu měřit. Příklad operacionalizace: H1: Studenti SŠ mají pozitivní vztah k drogám. Je to hypotéza primitivní, ale pro účely toho, co chceme ukázat, naprosto dostačující. Co tedy musíme indikovat? Jako první si změříme studenta SŠ. Indikátor, tedy otázka v dotazníku se nám nabízí jako samozřejmá (variant je více, uvedu jednu uzavřenou a jednu otevřenou otázku; Upozornění! Autor textu je zapřisáhlým odpůrcem otevřených otázek v dotazníku, což bude vysvětleno v kapitole, která se tomuto aspektu věnuje podrobněji): Operacionalizovaný indikátor: *Z následujícího seznamu škol zaškrtněte tu, kterou momentálně navštěvujete. a) gymnázium b) SPŠ c) SOU d) OU e) OA f) nenavštěvuji ani jednu z výše uvedených *Napište nám prosím přesný název školy, kterou momentálně navštěvujete.. Dalším pojmem, který potřebuje indikaci, je droga či drogy. Naším úkolem je zjistit, k čemu to vlastně studenti SŠ mají (či nemají, to pokud hypotézu vyvrátíme) pozitivní vztah? Musíme mít jistotu, že respondent pojem droga chápe stejně jako výzkumník. Opět máme k dispozici několik různých variant řešení. Vždy záleží na invenci a kreativitě autora, jak si s daným indikátorem pohraje. Čím více variant vymyslí, tím lépe. *Když se řekne slovo droga, jaké látky se Vám vybaví? Prosím napište všechny varianty. *Z následujícího seznamu látek vyberte ty, o kterých si myslíte, že jsou drogou. U každé látky rozhodněte, zda je pro Vás drogou (varianta 1), či nikoli (varianta 2) a) pervitin 1 2 b) marihuana 1 2 c) káva 1 2 d) alkohol

33 e) crack 1 2 f) kokain 1 2 g) práce 1 2 h) atd., atd. No a nyní to nejzásadnější v této hypotéze a to je, jak změřit pozitivní vztah k drogám. Zásadní otázkou je, kdy vyjadřuje nějaká osoba pozitivitu k drogám? Když je sám bere? Když je dealerem drog? Když schvaluje jejich konzumaci? Když je pro legalizaci drog? Když toleruje braní drog u svých kamarádů? Braní drog u kamarádů mu nevadí, ale rodiče či sourozence by za braní drog odsoudil? Je to ještě pozitivní vztah k drogám? Když mu drogy nevadí? Když? Všechno výše uvedené je naprosto v pořádku a autor výzkumu musí v rámci operacionalizace vytvořit indikátory na výše uvedené otázky. Tedy na otázky vytváří otázky! A opět čím více takových indikátorů má, tím lépe. Ne každý indikátor bude skvost, ale jistě se jich několik bude dát použít. *Představte si situaci, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se chystá schválit zákon, který bude legalizovat tzv. měkké drogy. Souhlasil (a) byste s tímto aktem? A) ANO B) NE C) NEVÍM * Necháte bez povšimnutí, když uvidíte, že Váš kamarád bere drogy? A) NE, budu s ním o tom mluvit B) NE, ale uznávám, že je to jeho věc C) ANO, ale vnitřně s tím nesouhlasím D) ANO, je to čistě soukromá věc každého člověka E) NEVÍM Je nutné dodat, že v ukázkách jsme šli za rámec indikace hypotéz. Indikátor je pouze otázka, bez oboru hodnot. Pokud dodáme indikátoru obory hodnot, jedná se již o konkrétní proměnnou, nebo-li o indikátor umístěný do dotazníku. Ne každý indikátor takové štěstí má KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Co je konceptuálním rámcem v rámci tvorby absolventských prací? 2. Jaký vztah mezi konceptuálním rámcem, operacionalizací a hypotézou? 3. V rámci vlastního projektu vytvořte indikátory pro měření vlastních hypotéz. Jak se liší indikátor od proměnné v dotazníku? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] JEŘÁBEK, Hynek. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Karolinum, 1992, ISBN [2] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN

34 5.5 Znaky a proměnné RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Znak = proměnná (úzké pojetí) = je měřitelná dimenze pojmu nebo měřitelný pojem mající dvě nebo více hodnot pro různé jednotky nebo pro různá období. I když mnoho autorů ztotožňuje znak s proměnnou, je třeba říci, že je i mnoho autorů, kteří mezi oběma pojmy rozdíl dělají. Autor textu se k tomu rozlišení přiklání. Znakem jednotky výzkumu (respondenta) je její pohlaví, věk, politická orientace, religiozita, názor na něco. Proměnnou se znak stává v okamžiku, kdy jsou znaku přiřazeny obory hodnot. Jinak řečeno: znak pohlaví se stává proměnnou v okamžiku, kdy v dotazníku vyjádříme dva obory hodnot muž a žena. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat znaky zkoumaných jednotek Rozpoznat nominální, ordinální a kardinální znak Převézt znak na proměnnou KLÍČOVÁ SLOVA Znak, proměnná, nominální znaky, ordinální znaky, kardinální znaky, nezávisle proměnná, závisle proměnná, intervenující proměnné. Znak v sociologii = proměnná = symbolické vyjádření vlastnosti, které zároveň vyjadřuje stavy této vlastnosti svými hodnotami a vztahy mezi těmito stavy relacemi mezi svými hodnotami. Musí splňovat tyto podmínky: a) má alespoň 2 hodnoty (diskriminabilita - rozlišitelnost) b) ke každému stavu vlastnosti existuje hodnota znaku (úplnost) c) dvě různé hodnoty znaku nemohou odpovídat jednomu stavu vlastnosti (jednoznačnost). Klasifikace znaků proměnných. (základní třídění): Znaky nominální (klasifikační) Pro tento typ znaku je charakteristické, že nemá uspořádané hodnoty. Pro nominální znak nemá smysl výrok "hodnota A je vyšší než hodnota B". Nominální znaky rozlišují množinu navzájem různých hodnot, mezi nimiž jsou uvažovány pouze vztahy totožnosti a rozdílnosti. Jednotka může mít hodnotu znaku buď A nebo B nebo C, ale jen jednu z nich. Hodnoty znaku pro dvě různé jednotky (respondenty) X a Y mohou být buď stejné X = A, Y = A nebo různé X = A, Y = B, jinak ale o jejich vztahu nic dalšího nevíme. Statistik by řekl, že nominální znak "generuje rozklad na třídy ekvivalence, z nichž každá obsahuje právě všechny prvky, které jsou k sobě navzájem vztaženy popsanou relací". Ale jak vidíte, statistika se příliš nesnese se sociální prací a výroky statistické nejsou sociálně pracovní Znaky pořadové (ordinální) Pořadové znaky rozlišují kromě totožnosti a rozdílnosti hodnot také jejich uspořádání. O každých dvou hodnotách A = B platí buď A > B nebo A < B (relace úplnosti). Dále platí, že pokud A > B pak neplatí současně B > A (relace asymetrie). 34

35 A konečně platí, že pokud A > B a současně B > C pak také A > C (relace tranzitivity). Matematickým jazykem vyjádřeno: na množině zkoumaných objektů je generován rozklad, jehož všechny třídy jsou úplně uspořádány. Jako příklady pořadových znaků je možno uvést stupnici vyjadřující stupeň souhlasu, míru spokojenosti, pozitivitu nebo negativitu postoje, stupnici vyjadřující častost prováděných činností, kategorie příchozích podle včasnosti příchodu apod. Hodnoty znaků mohou být vyjádřeny čísly nebo číslicemi, ale také písmeny nebo jinými symboly. Typickým ordinálním znakem jsou známky ve škole (1 až 5). Znaky intervalové Pro tento typ znaků jsou typické číselné hodnoty, které vyjadřují nejen totožnost a rozdílnost hodnot, jako u nominálních znaků, a nejen pořadí, jako u pořadových znaků, ale také vzdálenosti. Např. pro jednotky A, B, C, D platí že: A = 2, B = 8, C = 1 a D = 3, řekneme, že A je vzdáleno od B (8-2=6) třikrát více než C od D (3-1=2). Znaky poměrové Poměrový znak má ve srovnání se znakem intervalovým navíc schopnost vyjadřovat svými číselnými hodnotami přímo poměr mezi hodnotami znaku a, b pro dvě porovnávané jednotky A a B. Můžeme říci, že rodina A má dvakrát více členů než rodina B, nebo že otec je dvakrát starší než syn. Poměrový znak má přirozený počátek, ke kterému jsou vztahovány všechny další hodnoty znaku. To je také důvodem proč můžeme srovnávat, kolikrát dále od nuly jedna hodnota znaku než hodnota jiná. Klasifikace znaků z hlediska místa ve výzkumném projektu A) Nezávisle proměnná (je takový znak, stav existence, který je pevný neměnný a sam ovlivňuje hodnotu, pozici a stav ostatních znaků; typickými nezávisle proměnnými jsou pohlaví, věk, vzdělání, religiozita, místo trvalého bydliště, apod.) B) Závisle proměnné (jsou naopak znaky, stavy existence, které jsou ovlivnitelné, tedy mění se podle toho, jakou kategorii nezávisle proměnné daná jednotka zastupuje; závisle proměnná je závislá na nezávisle proměnné ) Rozprava o výše uvedeném je důležitá z hlediska analýzy a intepretace dat, která bude v textu pojednána později. Nyní můžeme říci pouze to, že bez jasného určení toho, co určuje (řídí, ovlivňuje, determinuje) co, nelze dobře interpretovat data. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaká je základní podmínka pro vznik proměnné? 2. Uveďte příklady nominální, ordinální a kardinální proměnné. 3. Vysvětlete závislost a nezávislost znaku na dvou vámi zvolených znacích. Kdy je jeden znak závislý a druhý nezávislý? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] DISMAN, Miloslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993, ISBN [2] KAPR, Jaroslav, ŠAFÁŘ, Zdeněk. Sociologie nebo zdravý rozum? 1. vyd. Praha, Mladá fronta, [3] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN

36 5.6 Problematika výběru a reprezentativita RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Důležitou součástí textů o metodách a technikách sociálních (sociologických) výzkumů, je rozprava o výběru respondentů, kteří nám budou poskytovat data. Správný výběr zkoumaných jednotek je naprostou nutností, aby náš výzkum byl považován za validní a reliabilní. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní typy šetření v sociálním výzkumu Identifikovat základní metody výběru jednotek zkoumání Definovat reprezentativitu v sociální výzkumu KLÍČOVÁ SLOVA Vyčerpávající a nevyčerpávající šetření, cílová populace, základní soubor, výběrový soubor, náhodný výběr, záměrný výběr, pravidlo reprezentativity. Problematika výběru musí být uvedena rozpravou o typech šetření. Metodologie sociálních výzkumů rozlišuje dva základní typy šetření: 1) Vyčerpávající (zde výběr jednotek neprovádíme, ptáme se všech, kteří nám k dané problematice mohou něco sdělit; jednotek je omezené množství a to takové, že jsme schopni se zeptat všech v rámci ekonomických a časových možností) 2) Nevyčerpávající šetření (jednotek je příliš mnoho a my jako výzkumníci nejsme schopni obsáhnout všechny, kteří by nám ke zkoumané problematice mohli sdělit svůj názor či postoj; je nutné si jednotky vybrat a to tak, abychom ve výběrovém vzorku měli reprezentanty všech jednotek cílové populace). V předchozím textu bylo použito několik pojmů, které si zaslouží bližší vysvětlení. Jde především o pojem cílová populace, následně o pojem základní soubor a výběrový soubor. Vztah těchto pojmů je zcela zásadní pro pochopení problematiky výběru. Cílová populace Cílová populace je soubor všech jednotek, kterých se problematika uvedená v názvu výzkumu týká. Základní soubor Je soubor jednotek, ze kterých vybíráme konkrétní jednotky, které oslovíme dotazníkem a položíme jim otázky. Je to jakýsi seznam jednotek, odkud budeme konkrétní vybrané respondenty vybírat. Výběrový soubor Je soubor jednotek, kterým budeme dávat dotazník a kterých se budeme ptát. Jejich názory, hodnoty, postoje, myšlenky a domněnky budou ve výzkumu zastupovat celou populaci (cílovou populaci), o které je náš výzkum 36

37 Cílová populace Základní soubor Výběrový soubor Obrázek 4: Vztah cílové populace, základního souboru a výběrového souboru Aby byl výzkum považován za validní a realiabilní, je nutné, abychom vybrali zástupce do výběrového souboru správně. Pokud chceme výsledky dosažené analýzou dat poskytnutých výběrovým vzorkem zobecnit na cílovou populaci (a k tomu kvantitativní výzkumný proces směřuje), je nutné, aby vybraní respondenti byli skutečnými zástupci (reprezentanty) cílové populace, tedy aby byli demograficky totožní. Pak je možné výsledky výzkumu zobecnit. Pokud tomu tak není a vzorek respondentů je vybrán nesprávně (například nahodile), nelze takové zobecnění provést. Pravděpodobnostní výběr: je takový, ve kterém každý element populace má stejnou pravděpodobnost, že bude vybrán do vzorku. Zde platí, že s rostoucí velikostí vzorku se rozdíl mezi strukturou populace a vzorku zmenšuje. Typy výběru 1. Náhodný Všechny jednotky populace či skupiny jednotek (podsoubory) mají stejnou šanci (pravděpodobnost) být vybrány do vzorku, reprezentuje všechny známé i neznámé vlastnosti populace. Jsme schopni odhadnout pravděpodobnost, s níž se vzorek liší od populace (tzv. hladina významnosti). Typy náhodných výběrů: a) prostý náhodný výběr: b) náhodný stratifikovaný výběr c) skupinkový výběr d) vícestupňový náhodný výběr 2. Záměrný Jednotky výzkumu jsou vybírány na základě zřetelného kritéria s cílem vybrat právě tyto jednotky. Klasifikace konkrétních jednotek probíhá v rámci výzkumné strategie, výzkumník si stanoví zcela jasné charakteristiky těch, kteří budou na otázky dotazníku odpovídat. Typy záměrného výběru: a) kvótní výběr (v sociologickém výzkumu nejčastěji používaný) b) systematický výběr c) výběr úsudkem (účelový) d) výběr nabalováním (metoda sněhové koule) 37

38 3. Nahodilý výběr Jednotky výzkumu jsou vybrány bez jakéhokoli zjevného klíče výběru. Nejčastější chybou, kterou lze v běžné praxi vidět, je umístění dotazníku do časopisu a čekání na to, kdo jej z respondentů vyplní. Další podobnou technikou nahodilosti je umístění dotazníku do čekáren ordinací, autobusových či vlakových nádraží apod. Reprezentativita je velmi důležitým pojmem v rozpravě o výběrových technikách. Reprezentativita vyjadřuje spolehlivost zastupování základního souboru výběrovým souborem. Úkolem výběrového šetření totiž je, aby údaje o zkoumaných jednotkách zároveň přinášely informaci také o všech jednotkách, které do výběru nebyly zařazeny. Reprezentativita závisí na: A) přesnosti vymezení populace (populace musí být definována přesně je úkolem formulace výzkumného problému v úvodu výzkumné činnosti) B) adekvátnosti výběru (důležité uvažovat u malých výběrů, adekvátní výběr musí být dostatečně rozsáhlý, aby mohl výzkumník důvěřovat závěrům nestačí zobecnit výsledky od 10 mužů na všechny muže ve státě, apod.) C) heterogenitě (homogenitě) populace (problémy s národní a etnickou příslušností, jazykem, kulturou, protože rozsáhlé státy mají diferencovaná území.) Stěžejní úkol výběru je najít postup, aby výsledky, které získáme na vzorku, byly co nejvíce podobné těm, které bychom získali na celé populaci. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Na libovolné populaci si procvičte vztahy mezi cílovou populací, základním a výběrovým souborem. 2. Proveďte prostý náhodný výběr. Jako základní soubor použijte libovolný telefonní seznam. 3. Pokuste se navrhnout téma výzkumu, kde se bude jednat o vyčerpávající šetření. Co odpadá u takového typu šetření? 4. Definujte reprezentativitu. Kdy je soubor jednotek zkoumání považován za reprezentativní? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] DISMAN, Miloslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. 1 vyd. Praha: Karolinum, 1993, ISBN [2] KAPR, Jaroslav, ŠAFÁŘ, Zdeněk. Sociologie nebo zdravý rozum? 1. vyd. Praha, Mladá fronta,

39 5.7 Tvorba dotazníku RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Úvahy v předešlém textu směřují jednoznačně k následující kapitole a to k tvorbě dotazníku. Úvahy o znacích, proměnných, konceptualizaci, operacionalizaci, výběru a reprezentativitě by nebyly adekvátní, pokud bychom dále nepojednávali o tvorbě dotazníku. Dotazník je završením výše uvedených procesů a bez něj bychom tyto procesy absolvovali naprosto zbytečně. Jinak řečeno: dotazník legitimizuje aktivity, které mu předcházely, a stejně tak legitimizuje i předešlý text. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní aspekty tvorby dotazníku Aplikovat dramaturgii dotazníku do sociálně-pracovní praxe Zvládnout grafickou strukturu dotazníku KLÍČOVÁ SLOVA Dotazník, dramaturgie dotazníku, typy otázek dotazníku, instrukce dotazníku, zakázané formulace otázek. Co lze říci o dotazníku na začátek? Že určitě není pouhým soupisem otázek!! A to nikdy! Soupisem otázek je možná anketní lístek a i u něj bychom se mohli přít. Dotazník je především komunikátor, kterým chceme také od respondentů něco zjistit. Dotazník není kviz nebo test, nikoho netestujeme, nezkoušíme jeho inteligenci a ani pozornost! Chceme něco zjistit a k tomu nutně potřebujeme spolupráci a součinnost respondenta. A abychom ji dosáhly, musí dotazník nejprve splňovat požadavek komunikační úrovně a pak té zjišťující. Ideální je, pokud jsou obě složky vyvážené a na vysoké úrovni (bohužel mnoho autorů chce v rámci dotazníkového šetření zjišťovat, co respondent správně ví a pak z nepochopitelných důvodů testují vědomostní úroveň respondenta ale to jsme někde jinde, třeba na přijímacích zkouškách!) Shrňme si základní požadavky na kvalitní dotazník v následujících několika bodech: 1. Dotazník musí být správně sestaven, při chybném sestavení dotazníku nemusí výsledky odpovídat potřebám a cílům výzkumu 2. Dotazník musí mít srozumitelný text, z otázky musí být vždy jasné, na co se výzkumník ptá!! Pokud tomu tak není, pak vyvstává otázka: na co má vlastně respondent odpovídat, pokud tomu nerozumí? 3. Dotazník musí mít logickou návaznost, otázky musí mít logickou posloupnost tak, aby na sebe kontextuálně navazovaly. 4. Dotazník musí mít správnou gramatiku, nelze dělat gramatické chibi, respondent začne chyby opravovat a nikoli odpovídat. 5. Otázky musí mít správnou větnou vazbu, české věty mají svůj pořádek a ten musí být dodržen ve vztahu ke smyslu otázky. 39

40 6. Dotazník musí být na velmi vysoké grafické úrovni, především musí mít orientaci v toku textu (celého dotazníku), úprava musí bát pozitivně vnímána, pozor na formát papíru; pozor na barevnost dotazníku především ve vztahu k ekonomice výzkumu. 7. Dotazník musí mít prostornost, dotazník musí mít dostatečný prostor pro odpovědi respondentů a další vyjádření, pokud je chce respondent využít. V dotazníku musí být snadná orientace. 8. Dotazník musí být snadno vyplnitelný 9. Dotazník musí vzbudit zájem a příjemně působit 10. Dotazník musí mít přiměřenou délku, délka závisí na zkoumaném tématu, místě dotazování, době dotazování, vztahu respondenta k tématu Důležitou součástí tvorby dotazníku je jeho dramaturgie, tedy úvod všeho. Nelze konstruovat nástroje sběru dat bez jasné rozvahy! Mít nápad, jak bude celý dotazník designovaný je základem dobrého dotazníku! Očekává se kreativita, invence, zkušenost výzkumníka (autora absolventské či diplomové práce)! Dramaturgie dotazníku Dramaturgie dotazníku je jednoznačně základním atributem dobrého kvantitativního výzkumu. Výzkumník musí při konstrukci dotazníku vycházet ze zásad, které si popíšeme v následujícím textu. Pokud budou všechny tyto zásady dodrženy, je pravděpodobné, že data, která respondenti poskytnou, budou na velmi vysoké úrovni. Dramaturgie jednoznačně koresponduje s výše uvedenými zásadami. Dramaturgie dotazníku je souborné označení pro mnoho dílčích aktivit, které všechny společně vedou ke konstrukci zajímavého a pro respondenta přitažlivého dotazníku. Jak bylo již v úvodu této kapitoly uvedeno, dotazník je také (a někdy především) komunikátor, který s respondentem komunikuje tak, aby jeho vyplnění bylo snadné a poskytlo respondentovi prostor pro poskytnutí dat. Dotazník není ani soupisem otázek (bohužel mnoho dotazníků právě takovou podobu má) a ani výslechem typu kdo? s kým? a za kolik. Úvodní dramaturgická rozvaha musí korespondovat s distribučním kanálem, tedy se způsobem rozdávání dotazníků (jak bude dotazník předán respondentovi). K tomuto používáme nejčastěji následující techniky distribuce: 1) FtF (face to face tazatelství) 2) Pošta (fyzická x elektronická) 3) Telefon (CATI technika) 4) Elektronické dotazníky (dnes velmi využívaná technika administrace dotazníku, avšak bez jakékoli úvahy o samé podstatě tvorby a distribuci dotazníku; téměř vždy se jedná o nahodilý sběr dat, který je naprosto nerelevantní (nevhodný) pro vážně myšlená empirická šetření). Je třeba říci, že u všech těchto technik distribuce je nutné, aby dotazník dobře vypadal a měl velmi vysokou úroveň jak správnosti otázek, tak grafických prvků. I když se u telefonické distribuce může zdát, že dotazník není vidět a tudíž nemusí splňovat tak vysoké nároky, opakem je pravdou. V dotazníku se musí také vyznat výzkumník (analytici) a proto je nutné i v tomto případě mít připravený skvělý dotazník. 40

41 Titulní list (není povinným atributem) Pokud se rozhodneme titulní list do dotazníku zařadit, pak jej využíváme především pro název projektu, logo (pokud je dotazník tvořen v rámci projektu, pak je to atribut povinný), popřípadě motivační obrázek či kontakty tvůrců či realizátorů dotazníku. Základním požadavkem je symetričnost. Úvod dotazníku (povinný!) Jestliže titulní list není povinným atributem dotazníku, pak úvod dotazníku v něm být obsažen musí. V rámci úvodu bychom neměli zapomenout na následující prvky: a) oslovení (formální x neformální) b) představení tématu a řešitelského týmu c) zaručení anonymity d) vysvětlit, jak byli respondenti vybráni (výběrová technika) e) exkluzivita f) poděkování, podpis Obrázek 5: Úvod dotazníku základní informace Instrukce Instrukce v dotazníku jsou naprosto důležitým, avšak často opomíjený atribut! Mnoho tvůrců dotazníků se domnívá, že respondent chápe vše, co po něm v dotazníku chce a není třeba mu dále cokoli vysvětlovat. Toto je hluboký omyl a je nutné říci, že správnost vyplnění dotazníku a kvalita dat klesá a stoupá s úrovní instruování respondentů. Instrukce lze rozdělit na: 1. obecné (jsou na začátku dotazníku a respondent je instruován, jak správně dotazník vyplnit) 2. segmentační (někdy bývá dotazník rozdělen do několika částí a v každé části je požadováno po respondentovi něco jiného hodnoťte, přiřazujte, kroužkujte, 41

42 volte, vyjádřete souhlas, atd. Je tedy nutné vždy, když nastane nějaká změna, respondenta upozornit či instruovat.) 3. konkrétní (v rámci dotazníku jsou často vytvářeny otázky, které mají specifické požadavky či specifický charakter. Proto je nutné u každé takové otázky sdělit respondentovi vše potřebné k správnému vyplňování. Jednou z kardinálních chyb, které se mnozí dopouští, je absence konkrétní instrukce u filtrační otázky! Pokud nějakou otázkou rozdělujeme vzorek respondentů ne jedny, kteří něco dělají a na druhé, kteří nikoli, pak vždy pokračujeme otázkou, která vyžaduje odpověď pouze od jedné skupiny respondentů. Druhá nevyplňuje a přechází na otázku následující či jinou, kterou autor určí. Toto je nutné vždy respondentům říci v instrukci, jinak hrozí riziko zmatení odpovědí a datového guláše.) Obrázek 6: Úvod dotazníku a obecné instrukce Obrázek 7: Obecné instrukce k vyplňování Obrázek 8: Segmentační instrukce pro část dotazníku 42

43 Grafika Obrázek 9: Konkrétní instrukce pro jednu otázku Opomíjeným atributem tvorby dotazníku je jeho grafika. Mnozí tvůrci se domnívají, že stačí otázky sepsat a každý respondent se po dotazníku vrhne a bude jej chtít vyplňovat. Pravda je taková, že v současnosti je předotazníkováno a lidé ztrácejí ochotu a chuť něco vyplňovat či se k něčemu vyjadřovat. Proto je důležité, aby dotazník zaujal respondenta nejen zajímavostí otázek, ale i vizuálně. A právě zde má grafika jasné místo. Lze využívat všechny technické prostředky, které nám textové editory umožňují tabulky, textová pole, šipky, čáry, piktogramy, aj. jednoduše vše, co dotazník vizuálně obohatí. Je ale nutné mít na mysli, že vše musí být funkční, účelné a nepřeplácané! Typy otázek v dotazníku Typologie A: 1) otevřené volná tvorba odpovědí, dává podnět k zamyšlení, ovšem představuje obtíže ve zpracování představuje nutnost dodatečné kategorizace (v dotazníku by neměla být ani jedna, maximálně 1!) 2) polouzavřené varianty odpovědí předem stanovíme a na konec se ptáme na doplnění našich nabídnutých variant jiná odpověď 3) uzavřené musí představovat soubor vyčerpávající všechny možné alternativy odpovědí, všechny kategorie se musí navzájem vylučovat. Uzavřené otázky dále dělíme na: a) dichotomické dvě varianty odpovědi (ano x ne) b) polytomické, výběrové výběr jedné alternativy c) polytomické, výčtové výběr více alternativ d) polytomické, vylučovací výběr jedné alternativy, kterou vyloučíme e) polytomické, stupnicové určuje pořadí variant f) komparativní kombinace výčtové a stupnicové g) filtrační eliminuje osoby, které nemají ke zkoumanému problému co říct h) nepřímé při choulostivých otázkách ptáme se na názor celé skupiny očekáváme, že respondent promítne svůj názor i) kontrolní ověřují věrohodnost odpovědi těsně za otázku nebo do velké vzdálenosti j) projekční ptáme se zdánlivě na postoje jiných osob, a předpokládáme, že se respondent s osobou ztotožní (např. test nedokončených vět, bublinové testy, anekdotické otázky forma krátkého příběhu, kdy má respondent za úkol rozhodnout, který z hrdinů má pravdu) Typologie B: 1) Technické 2) Zjišťující 43

44 3) Demografické (Kde mají být? Vždy na konci!!) Na tomto místě je také nutné připomenout, že důležitou součástí tvorby dotazníku je i schopnost autora tvořit varianty odpovědí k jednotlivým otázkám. Častým problémem především absolventských a bakalářských prací je, že téměř všechny otázky jsou designované jako dichotomické (nabídka odpovědí: ANO x NE; někdy neutrální odpověď NEVÍM). Taková nabídka variant odpovědí je triviální a sama o sobě nemá smysl, pokud autor s otázkou dále nepracuje (často je to filtrační otázka tedy otázka technická). Rozprava o technických možnostech vytváření kategorií, škál či jiných speciálních měřících nástrojů by vydala na samostatný odborný text a tak nám nezbývá nic jiného, než na tento atribut pouze upozornit a odkázat na konkrétní odbornou literaturu, ve které si čtenář potřebné informace jistě najde. Skladba otázek v dotazníku má také svá pravidla a my zde některá z nich připomeneme. 1. Na začátek dotazník patří tzv. úvodní otázka. Základní požadavek na tuto otázku je následující: otázka musí být taková, aby respondenta dobře naladila, vyvolala zájem o dotazování a aby respondenta dostala tzv. do tématu. Úkol je to nelehký, ale zvládnutelný. V rámci samotného zjišťování tato otázka nic neřeší, často ji ani neanalyzujeme, má skutečně pouze charakter otevření. Jedná se spíše o jednoduchou otázku, se kterou respondent nebude mít problém. 2. V úvodní části dotazníku musíme zařadit nejzásadnější otázky řešeného tématu. Pokud se respondent rozhodne dotazník vyplňovat, pak nejvyšší míra ochoty je právě na začátku. Této situace je třeba využít. Úvodní a střední část dotazníku by měla tedy obsahovat otázky těžší, vyžadující soustředění respondenta. Nikoli otázky demografické!!! 3. Dalším doporučením, kterým bychom se měli při sestavování dotazníku řídit, postup od abstraktnějších otázek k otázkám konkrétnějším. 4. Otázky nejjednodušší zařadit na konec dotazníku. Otázky zjišťující demografické charakteristiky na úplný závěr! Nikoli s nimi začínat! I když je respondent unavený, na tyto otázky dokáže odpovědět vždy. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte titulní list dotazníku. Jaké aspekty mají být na titulním listu dotazníku? Je tento list povinným atributem dotazníku? 2. Provádíte výzkum u žáků 8 tříd základních škol na téma prevence drog a patologického chování. Napište úvod takového dotazníku včetně oslovení zkoumané kohorty. 3. Vytvořte filtrační otázku. Co musí být vždy v blízkosti filtrační otázky? K čemu filtrační otázka slouží? 4. Vytvořte nominální proměnnou a navrhněte varianty odpovědí (obory hodnot). 5. Vytvořte ordinální proměnnou a navrhněte varianty odpovědí (obory hodnot). 6. Najděte si libovolný dotazník a opravte jej. Všímejte si chyb, které autor udělal, a pokuste se o nápravu. Dotazník graficky upravte. 44

45 DOPORUČENÁ LITERA [1] KAPR, Jaroslav, ŠAFÁŘ, Zdeněk. Sociologie nebo zdravý rozum? 1. vyd. Praha, Mladá fronta, [2] PUNCH, F., Keith. Základy kvantitativního šetření. Praha, Portál, 2008, ISBN [3] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN [4] DISMAN, Miloslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993, ISBN [5] JEŘÁBEK, Hynek. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Karolinum, 1992, ISBN

46 5.8 Analýza, interpretace a prezentace kvantitativních dat RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Všechny výše uvedené informace by byly k ničemu, pokud bychom nedokázali celý proces tvorby výzkumu finalizovat. Tímto finalizačním procesem je analýza dat, jejich interpretace a následná prezentace. Mnoho tvůrců kvantitativního výzkumu (a nemusí to být jen studenti jednotlivých studijních programů) se při designování otázek dotazníku dopouští zásadní chyby při tvorbě otázek dotazníku neuvažují v intencích následné analýzy, interpretace prezentace dat, čímž se dostávají do závažných problémů, kdy nejsou svými metodologickými schopnostmi tyto procesy zvládnout. Proto je nutné se vždy držet jedné zásady tvořím jen takové otázky, které jsem schopen (na) analyzovat, interpretovat a následně prezentovat. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Tvořit matice dat pro kvantitativní výzkum Zvládnout analýzu kvantitativních dat na úrovni I. a II. stupně Zvládnout základy interpretace dat kvantitativního výzkumu Vytvořit prezentaci dat kvantitativního výzkumu (grafy, tabulky schémata) KLÍČOVÁ SLOVA Analýza dat, matice dat, třídění I. stupně, třídění II. stupně, interpretace dat, prezentace dat Vše, co jsme si popsali v předcházejících kapitolách, je v podstatě kancelářská práce. Výzkumník sedí v teple kanceláře a vymýšlí, jak se co nejelegantněji a nejefektivněji dostat k výzkumnému cíli. A k němu se dostat musí! Pokud se k němu nedostane, pak je to práce pro práci a nikoli kvalitní výzkumná činnost. V mnoha absolventských pracích (bakalářských, magisterských) se často vyskytuje právě taková chyba. Cíl se prostě studentům dosáhnout nepodaří, ale pyšně se domnívají, že odvedená práce je dostatečnou zárukou úspěšné obhajoby. S touto domněnkou nelze absolutně souhlasit a je nutné na podobný interpretační nesmysl zřetelně upozorňovat. Jako zásadní pro tuto chybu lze spatřovat nedostatečnou analýzu dat a následně interpretaci zjištěného. Student analyzuje jen některá data, především ta, která se mu lehce analyzují, anebo která jsou v souladu s tím, co si myslí či myslel i bez provedeného výzkumu. Pokud je tento text psán především jako opora studentům, pak je nutné bohužel konstatovat, že se studenti často vydávají cestou verifikační, tzn., že pro své domněnky hledají oporu v datech a pokud ji najdou, je to pro ně analýza dostatečná a tím pádem ukončená. V datech již nehledají falzifikaci (tedy opak) zjištěného. Vše je analyzováno prvoplánovitě bez jakékoli úvahy na komplexitu sociálního prostoru či samotného oboru sociální práce. Často studentům stačí třídění prvního stupně, tedy zjištění procent. Propojit zjištěné s vlastní teorií, s jinými empirickými výzkumy či s jinou obecnou tendencí dané problematiky je téměř nemožné v AP nalézt. 46

47 V následujícím textu se pokusíme o vysvětlení základních analytických postupů, které by studentům sociální práce mohly pomoci k zdárné analýze a následné interpretaci dat. Neboť není dobré interpretace bez dobré analýzy. Nejdříve si však opět proberme obecné zásady analýzy, které bychom měli mít na paměti, když se pouštíme do práce s daty. 1. Nejprve je nutné přepsat všechna data do analyzovatelné podoby vytvořením matice dat setřídit data do přehledné podoby, nejčastěji ručně, tím že u každého respondenta jeho odpovědi tzv. začárkuji. 2. Lze vytvořit i počítačovou matici (program SPSS, Excel, STATISTIKA) 3. Třídění I. stupně je základní vstupní analýza (čárkujeme počet odpovědí) 4. Absolutní a relativní četnosti zaznamenaných odpovědí tvorba tabulek četností 5. Dobrá interpretace začíná kvalitní deskripcí (ale nesmí zůstat jen u ní!) 6. Důležitá je kategorie očekávání!!! Bez očekávání nelze dobře interpretovat! Musíme si vždy označit ty otázky (proměnné), které jsou něčím zvláštní. Proč jsou zvláštní? Protože hodnoty v nich dosažené jsou v rozporu s tím, co výzkumník očekával. A to je zajímavé. Jak to? Pokud si takto kladu otázky, mám otevřenou cestu k nějakému vysvětlení, tedy k interpretaci Matice dat Základem kvantitativního výzkumu jsou údaje získané od určitého počtu respondentů. Získané údaje pocházejí nejčastěji z dotazníku, který respondent vyplnil, nebo z nějakého jiného kvantitativně pojatého testu. Matice dat je úplný soupis všech informací, které nám respondenti do dotazníku uvedli. Máme-li matici dat, můžeme se pustit do analýzy, která nám přinese mnoho informací, jež následně interpretujeme a prezentujeme Třídění 1. stupně Jak již bylo výše uvedeno, třídění prvního stupně je to, co většinou student ovládá a co téměř vždy u analýzy dat kvantitativního výzkumu provede. Otázkou však je, zda analýzu provede v souladu se zásadami kvalitní analýzy. Většinou se uchyluje k procentuálnímu vyjádření všeho, co v dotazníku je. A ne vždy to musí být ku prospěchu věci. Podívejme se na některé příklady, kdy využít procentní analýzu a kdy použít něco jiného. K provedení statistické analýzy je ovšem třeba si uvědomit nejen to, jakého typu je daná proměnná, ale i jaký výzkumný soubor máme k dispozici. Typ proměnné ovlivní, jaké nástroje budeme používat, a typ souboru ovlivní intepretaci získaných výsledků. Proměnná nominální Protože nominální proměnná neumožňuje užít příliš mnoha matematických operací (a na nich postavených deskriptivních statistik), používají se pouze následující operace: A) četnost - počet respondentů v jednotlivých kategoriích (např. počet žena mužů), B) relativní četnost - procentuální zastoupení jednotlivých kategorií ve výzkumu (kolik procent ze všech respondentů je středoškoláků, kolik je vysokoškoláků a kolik nestudujících). C) kumulativní četnost (postupný součet hodnot jednotlivých kategorií) 47

48 Proměnná ordinální Protože i tato proměnná zavádí kategorie, můžeme použít obě statistiky uvedené pro proměnnou nominální. Protože však uspořádání těchto kategorií umožňuje porovnat, zda je jeden respondent z obce větší nebo stejně početný jako jiný respondent, můžeme přidat i další statistiky: A) četnost - počet respondentů v jednotlivých kategoriích, B) relativní četnost - procentuální zastoupení jednotlivých kategorií ve výzkumu, C) kumulativní četnost (postupný součet hodnot jednotlivých kategorií) D) minimum - nejmenší uvedená hodnota (kategorie) E) maximum - největší uvedená hodnota (kategorie) F) medián - pokud respondenty seřadíme, jedná se o hodnotu, kterou má prostřední z nich G) modus nejčastěji uvedená kategorie G) kvartily - pokud respondenty seřadíme, jedná se o hodnoty, jež náležejí respondentům, kteří se nacházejí ve čtvrtině a ve třech čtvrtinách H) percentily - zobecnění předchozích možností: Například 90% percentil je hodnota, která říká, že 90 % respondentů uvedlo hodnotu nižší nebo stejnou. Proměnná kardinální Hlavní výhodou kardinální proměnné je, že na ni lze aplikovat všechny základní statisticko-matematické operace. Znamená to tedy, aby student oboru sociální práce přešel do literatury, která se zabývá statisticko-matematickou analýzou dat. To však pro studenty sociální práce představuje téměř neřešitelný problém matematika a potažmo statistika je úhlavním nepřítelem sociálních pracovníků Třídění 2. stupně Třídění 2. stupně představuje porovnávání rozložení určitého znaku v jednotlivých podsouborech, které jsou v rámci zkoumaného souboru vytvářeny variantami dalšího znaku. Jinými slovy se kategorie vzniklé 1. stupněm třídění dále člení podle ještě jiného znaku. Jaké znaky se mají vzájemně srovnávat (proměnné nezávislé se závislými) vyplývá z hypotéz, které si výzkumník v rámci výzkumného projektu nastavil. Při extenzivnějším přístupu, zvláště pokud není znaků příliš mnoho, se někdy srovnává každý s každým, což sice není striktně exaktní, ale občas to přináší zajímavé a netušené informace. Zde je nutné upozornit čtenáře na následující skutečnost: dvojdimenzionální analýzy jsou v tzv. ručním provedení velmi obtížně realizovatelné. Při větším počtu dotazníku to znamená i několika týdenní či dokonce měsíční práci, kdy výzkumník přehazuje dotazníky z jedné hromádky na druhou a neustále čárkuje. Proto se takový typ analýzy realizuje prostřednictvím počítačového programu (Excel, SPSS, STATISTIKA, SAS) Srovnávání rozložení dvojic znaků podává počítačový program v tzv. kontingenčních tabulkách. Tabulka přináší řádkové a sloupcové četnosti, absolutní i relativní. Sloupcové četnosti ukazují kolik případů jednoho sloupec (kolik % z něj) se podílí na prvním řádku, kolik na druhém řádku atd. Řádkové četnosti pak říkají, kolika případy z jednotlivých sloupců (% z nich) je tvořen první řádek, kolika druhý atd. V případě analýz druhého stupně již nevystačíme se základní popisnou statistikou, ale musíme jít vždy o několik kroků dále. Kromě výše uvedeného nás zajímá, zda mezi znaky existuje nějakou souvislost (nějaký vztah) a dále, jak je tento vztah silný, jak hodně ovlivňuje nezávisle proměnná závisle proměnnou. Ve statistické literatuře 48

49 lze tuto problematiku nalézt pod označením korelační a regresní analýza. Třídění vyšších stupňů znamená porovnávání více znaků, tedy více souborů. Třídění 3. stupně by například srovnávalo vliv místa trvalého bydliště na nějaký názor rozdělený podle pohlaví. Třídění 4. a dalších stupňů se používá zřídka. Jednak jejich výsledky přinášejí stále komplikovanější informace, takže často bývají i hůře interpretovatelné a současně vyšší stupně třídění představují rozpady vzorku na menší a menší podsoubory, u nichž hrozí nebezpečí minimálních četností. To zákonitě vyžaduje rozsáhlejší vzorky, což citelně navyšuje výzkumné náklady. Protože účelem toho textu je pojednat o metodologii a nikoli a statistice, více se problematice analýzy kvantitativních dat věnovat nebudeme a odkážeme opět na odbornou statistickou literaturu (např. Hendl či Chrástka). V každém případě nám analýzou dat vzniká obrovské množství informací, které můžeme a nemusíme všechny interpretovat a následně prezentovat Interpretace dat V některých pramenech se lze setkat s názorem, že je vhodné rozlišovat mezi prezentací dat a jejich interpretací. Tento názor lze pokládat za náhled vcelku opodstatněný, který je však možné splnit spíše při analýzách kvantitativních dat. Popis třídění dat a jejich dalších analýz, komentáře tabulek, grafů a provedených operací atd. představuje prezentaci dat. Výklad zjištěných výsledků (vysvětlení co znamenají, co z nich vyplývá, jaké závěry a jaká opatření z nich vyplývají, jaký význam jim autor přisuzuje atd.) je interpretací dat. Tyto dvě roviny práce s daty se ale v analýzách kvalitativních neodlučitelně prolínají. U kvantitativních zkoumání je ovšem užitečné (přehledné a jednoznačné) nejprve prezentovat samotné výsledky, v jejich úplnosti a zcela objektivně, a teprve pak k nim vyslovit své vlastní závěry, názory, významy a obecnější komentáře. V interpretaci se již dostává ke slovu určitá zkušenost s nakládáním s daty, ale i kreativita, jistá výzkumná imaginace", schopnost logického myšlení a současně domýšlení abstraktních dimenzí (například nějakých zjištěných trendů). Třeba však dodat, že pokud se výzkumník myšlenkově rozmáchne", neměl by přitom ztratit rovnováhu. Interpretace totiž mají také svá určitá úskalí. Především je třeba mít neustále na paměti, že sociální výzkumy pracují v dosti specifických podmínkách a s dosti specifickými daty. Všechno zjištěné je jen jakási tendence, jistý náznak, možný trend, a na žádné údaje, ať už podpořené statisticky (kvantitativní přístupy), nebo výzkumnou imaginací či empatií (kvalitativní zkoumání) nelze přísahat. Natož tvrdit, že něco nějak naprosto jednoznačně je, protože je to naprosto jednoznačně prokázáno. Povaha dat, způsoby jejich získávání, podstata s nimi prováděných operací totiž ani zdaleka neumožňují něco takového si myslet a už vůbec ne vyslovovat nahlas. Tuto jistou nedostatečnost stran reálné, pravdivé reflexe reality ještě umocňuje princip samotné interpretace. Například Petrusek (1993, s ) k ní poznamenává, že výzkumná situace byla výzkumníkem již interpretována při tvorbě výzkumného plánu, při formulacích hypotéz atp. Takže on na základě dat interpretuje skutečnost již jednou interpretovanou, čili provádí interpretaci druhého řádu. A interpretace dat přitom není nic jiného než překlad matematicko-statistické informace do přirozeného jazyka. A ještě ke všemu je intersubjektivně značně nereliabilní (nespolehlivé). 49

50 Současně je nutné stále počítat s tím, že jevy, procesy, prvky, fenomény, vše, co vytváří sociální skutečnost a je předmětem zkoumání, vykazuje značnou proměnlivost a mnohovrstevnost apod. Proto každá redukce, kterou jsme byli nuceni provést, může mít určité následky, které však často nejsme schopni postihnout. Část informace se zákonitě ztrácí, neboť zkoumáme jen některé (vybrané) objekty a u nich také jen některé z bohaté škály proměnných. Pro tyto redukce v praxi neexistuje žádný exaktní algoritmus, vycházejí jen z konceptuálních úvah výzkumníka a jeho adekvátní dekonstrukce zkoumaného problému. Tenký led v interpretacích někdy představuje i nakládání s exaktními údaji. Za zmínku stojí alespoň dva nejčastější prohřešky: Předně nelze při testování statistických hypotéz propadat iluzi, že veškeré statisticky významně vysoké koeficienty (těsné vztahy) nutně musejí znamenat velké vědecké objevy a přínosy. Často jsou to naprosté banality a než je vypustíme do světa", je třeba se nad nimi v tomto směru zamyslet. Například existuje statisticky průkazně vyšší počet studentů mezi osobami do 18 let, podobně důchodců mezi lidmi nad 60 let. Tady platí, že dalším nezbytným krokem statistických analýz, aby vůbec měly nějaký smysl, je hledat pro zjištěné statistické souvislosti relevantní interpretace, jinými slovy jejich logická vysvětlení v souvislostech sociální skutečnosti Prezentace výsledků závěrečná zpráva Závěrečná zpráva je zakončením každé výzkumné akce. Obsah závěrečné zprávy je podrobněji rozepsán v následujícím textu, má jisté povinné části, avšak výsledný tvar a podoba je vždy na invenci a kreativitě výzkumníka, který ji vytváří. První část závěrečné zprávy je teoretická, prezentuje zadání a cíle výzkumného úkolu a též jeho konceptuální rámec (v diplomových a absolventských pracích je to teorie). Na základě studia relevantní literatury informujeme o dosavadním řešení problematiky a seznamujeme se stěžejními proměnnými a s možnostmi jejich měření. Dále operacionalizujeme užívané pojmy a vymezujeme zkoumané znaky včetně jejich variant a indikátorů. Uvádíme výchozí hypotézy, popř. je konkretizujeme do úrovně pracovních či statistických hypotéz. (jedná-li se samozřejmě o typ výzkumy, jenž s hypotézami pracuje) Metodologická část přináší informaci o objektech zkoumání, jejich základních charakteristikách a jejich dosažitelnosti, uvádí způsob jejich případného výběru a jeho oprávněnost, jakož i otázku reprezentativity. Dále představuje způsob výzkumného přístupu, včetně konkrétních podob sběru dat, argumentů pro jejich volbu a důvodů pro výběr konkrétního místa a času jejich aplikace. Odkazuje na užitou podobu techniky (záznamový arch rozhovoru či pozorování, maketu dotazníku aj.), která je připojena v příloze. Pokud se uskutečnil předvýzkum, shrnou se zde poznatky a zkušenosti, které přinesl. Dále jsou uvedeny postupy při vyhodnocování dat a užité počítačové programy. Posléze se tu probere otázka validity a reliability výsledků. Nakonec mohou být diskutovány etické aspekty postupu (zajištění anonymity dotazování, vymezení experimentu). Prezentace výsledků popisuje získaný empirický materiál a provedené analýzy. Předkládá například 1. stupeň třídění, vysvětluje případné úpravy znaků a s poukazem na hypotézy seznamuje s poznatky, které přinesl 2. a další stupně třídění, S výsledky seznamuje nejen slovními komentáři, ale taktéž prostřednictvím tabulek a vhodných grafů. Všechny informace musí být přesně uvedeny a přesvědčivě doloženy (odkazem na tabelace, výpočtem aj.). Podle povahy zprávy (viz dále) je 50

51 možné podle potřeby objasnit některé méně užívané statistické postupy a veličiny. Jeli empirický materiál značně rozsáhlý, doporučuje se prezentaci výsledků rozčlenit na menší, nejlépe tematické celky. Poslední část zprávy, interpretaci dat, která je zakončena diskusí, závěry a doporučeními, bývá vhodné od předchozí části zřetelně oddělit. To samozřejmě nic nemění na tom, že by mělo jít o postřehy, akcenty a návrhy podpořené analyzovanými daty, logicky zdůvodněné, myšlenkově konzistentní a hlavně takové, které se vztahují k základním cílům výzkumného úkolu, hlavním hypotézám atp. Zde už se nepoužívají ani čísla, ani tabulky, ani grafy. Měly by tu být vysloveny (a případně též vysvětleny) jak zjištěné skutečnosti, tak co se předpokládalo a nakonec nepotvrdilo, stejně jako co nového a překvapivého akce přinesla. Doporučení obsahuje dle povahy zkoumání například návrhy na modifikaci či rozšíření určitých teoretických anebo metodologických aspektů (v případě základního výzkumu), popř. návrhy na jistá opatření organizační, koncepční, strukturní, marketingová (při aplikovaném či komerčním šetření). Obdobně jako u projektu, také u závěrečné zprávy platí, že pro její konkrétní podobu je rozhodující, pro koho je určena. Například zpráva o výzkumu základním, který je financován z nějakého vědeckého grantu, by teoretickou a metodologickou část měla mít pojednánu velice podrobně a fundovaně, neboť se týkají samé podstaty výzkumného problému. Naopak v případě komerčního šetření zajímají zadavatele hlavně konkrétní výsledky a závěry včetně doporučení. Tomu je tedy nutné přizpůsobit strukturu obsahu zprávy podrobně projednat tyto dvě pasáže, současně je též dostatečně obecně shrnout a výklad teoretických a metodologických aspektů zkoumání minimalizovat. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte si matici dat v rámci seminární práce. Proveďte oba způsoby tvorby ruční i elektronický. 2. U kterých dat (proměnných) nelze spočítat aritmetický průměr (středové hodnoty)? 3. Proveďte analýzu nominální proměnné. Jaké možnosti vám skýtá analýza takové proměnné? 4. Co je to re-kategorizace dat (transformace proměnných)? K čemu tuto proceduru při analýze dat využíváme? 5. K čemu se při analýze dat využívá třídění 2. stupně? Jaké informace lze touto procedurou získat. 6. Vyberte si jednu nominální, jednu ordinální a jednu kardinální proměnnou a prezentujte ji pomocí grafu. Spolu s vyučujícím rozveďte diskusi o vhodnosti použití typu grafu ve vztahu k typu proměnné. DOPORUČENÁ LITERATURA [1] PUNCH, Keith. Základy kvantitativního šetření. Praha, Portál, 2008, ISBN [2] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009, ISBN [3] CHRÁSTKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN

52 [4] KAPR, Jaroslav, ŠAFÁŘ, Zdeněk. Sociologie nebo zdravý rozum? 1. vyd. Praha, Mladá fronta, [5] HENDL, Jan. Přehled statistických metod zpracování dat. Praha: Portál, 2009, ISBN

53 6. Kvalitativní empirický výzkum RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kvalitativní výzkum je dle známé definice Miloslava Dismana nenumerické šetření a interpretace sociální reality, přičemž jeho cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím. Cílem kvalitativního výzkumu je vytváření nových hypotéz a teorií. Kvalitativní výzkum je ve své podstatě analýzou textů vedoucích k porozumění zkoumaným fenoménům. Vedle porozumění slouží analýza také k popisu a interpretaci fenoménů lidského života, často slovy samotných zkoumaných jedinců. Mezi nejobvyklejší techniky sběru dat patří zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor či analýza osobních dokumentů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Pochopit základní ideologii kvalitativního výzkumu Definovat základní přístupy kvalitativního výzkumu Vytvořit téma kvalitativního empirického výzkumu KLÍČOVÁ SLOVA Charakter kvalitativního výzkum, validita a reliabilita kvalitativního výzkumu, idea kvalitativního výzkumu, hermeneutika, fenomenologie, symbolický interakcionismus, konstruktivismus Kvalitativní výzkum má procesuální charakter, což znamená, že jeho postup je utvářen v průběhu sběru dat. Zkoumaná realita je studována velmi podrobně a do hloubky. Dostáváme tak spoustu informací o poměrně malém počtu jedinců. O redukci dat nerozhoduje výzkumník, ale zkoumané osoby, které nám o předmětu našeho výzkumu sdělují informace. Tento typ výzkumu prokazuje vysokou validitu (platnost). Mnohá zkreslení se minimalizují zejména tím, že data procházejí menším počtem transformací. Navíc díky tomu, že naše zkoumání má hloubkový charakter, zvyšuje se šance na porozumění zkoumanému fenoménu. Narážíme však na nízkou reliabilitu (spolehlivost), neboť interpretace vycházející od konkrétního výzkumníka jsou jím ovlivněny. Kdyby totéž zkoumal jiný výzkumník, došel by možná k odlišným závěrům. Kvalitativní výzkum je používán zejména za následujících podmínek: a) je-li pro nás důležité porozumění lidem v sociálních situacích b) tehdy, když sledování toho, jak zkoumané jevy jsou rozloženy v populaci, není důležité c) studujeme-li takový problém, o kterém nemáme předběžnou znalost, která by byla spolehlivá d) jako předvýzkum pro kvantitativní výzkumnou akci e) pro studium jevů, které mají takový charakter, který apriorní operacionalizaci vylučuje. 53

54 Kvalitativní výzkum užíváme tehdy, kdy jsou informace o zkoumaném fenoménu řídké či neúplné. Mnohdy to může být i proto, že stojí zatím mimo oblast vědeckého zájmu. Je proto důležité do svého návrhu výzkumu napsat, proč je taková studie potřeba a jaké výsledky očekáváme co bude cílem našeho výzkumu. Ačkoli je kvalitativní výzkum primárně určen k vytvoření teorie, nesmějí být jeho výsledky pouhým ostrovem uprostřed ničeho. Již na začátku našeho výzkumného snažení je proto třeba se ponořit do literatury a důkladně prostudovat, jakým způsobem byl zatím náš fenomén popisován. To nám pomůže nejen v orientaci v problematice, ale také ukáže, který aspekt je pro zkoumání nejvhodnější. V projektu výzkumu pak nesmíme zapomenout popsat, jak ovlivnila naše četba literatury způsob, kterým přistupujeme k výzkumu. Tím seznámíme čtenáře s předpokládanými nálezy, se svými hypotézami a tušeními. Zároveň nám to pomůže s uvědoměním si omezení naší studie v kontextu omezení všech podobných studií. V sociálních vědách pojem kvalitativní výzkum označuje výzkum, který se zaměřuje na to, jak jednotlivci a skupiny nahlížejí, chápou a interpretují svět. Podle jiných kritérií může být jako kvalitativní výzkum označován takový výzkum, který neužívá statistických metod a technik. Impulsem pro rozšíření kvalitativního výzkumu byla reakce výzkumníků na dominanci kvantitativních metod zkoumání, které se opírají o přírodovědný a pozitivistický způsob řešení výzkumných otázek, hypoteticko-deduktivní paradigma, strukturovaný sběr dat a statistické metody testování hypotéz. Obecná charakteristika kvalitativního výzkumu Kvalitativní výzkum je charakterizován tím, že se zaměřuje na to, jak jednotlivci a skupiny nahlížejí a interpretují svět. Studie se uskutečňuje v přirozeném prostředí. Výzkumník si buduje komplexní obraz. Počet účastníků je malý a neužívá se statistických metod, množství získaných informací je však velké. V kvalitativním výzkumu se užívá podrobných popisů situací a prožitků zkoumaných osob. Zkoumající osoba analyzuje slova a obrazy a snaží se je vysvětlit v (sociálním) kontextu. Jazyk výzkumu je neformální a poměrně často se v průběhu výzkumu vytvářejí definice nových pojmů. 6.1 Ideologické zdroje kvalitativního výzkumu Abychom lépe pochopili podstatu kvalitativního výzkumu, přiblížíme si některé sociologické a filozofické školy (teorie, paradigmata), jež svou teorií a nazíráním na sociální svět korespondují z hlavní myšlenkou kvalitativního výzkumu. Nejdříve je vyjmenujeme a následně podrobněji popíšeme tři z nich (pro potřeby toho, co chceme touto kapitolou dokumentovat, tři teoretické směry bohatě postačují). 1) Fenomenologie 2) Chicágská škola 3) Americký pragmatismus 4) Symbolický interakcionismus 5) Etnometodologie 6) Frankfurtská škola 7) Konstruktivismus 8) Subtilní realismus 9) Hermeneutika 54

55 6.1.1 Sociální konstruktivismus Sociální konstruktivismus je skupina sociologických směrů, které tvrdí, že sociální realita není jedinci objektivně dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace. Sociální konstruktivismus stojí v opozici k objektivistickým a naturalistickým směrům v sociologii. Mezi konstruktivistické směry patří např. symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie. Při konstrukci sociálního světa hraje velkou roli jazyk, který svět nejen zobrazuje, ale i spoluvytváří. Významy nejsou v objektech předem a pevně dány, ale jsou na ně kladeny sociálními aktéry a mohou se měnit. Stěžejním bodem sociálního konstruktivismu je odhalit, jakým způsobem je vytvářena sociální realita a jednotlivé sociální fenomény. Teorie sociálního konstruktivismu vychází z předpokladu, že realita není neměnná, ale je vytvářena prostřednictvím sociálních procesů. Berger a Luckmann tvrdí, že myšlenky, praktiky a přesvědčení získávají v procesu sociálních výměn postupně status reality. Teorie se zabývá procesem vytváření významů, jejich institucionalizací a jejich přenášením z generace na generaci prostřednictvím tradic a procesu socializace. Sociální konstruktivismus chápe významy a realitu jako sociální konstrukty, které nejsou stálé. Jsou to neustále se měnící, dynamické procesy, utvářené a závislé na lidském jednání, které jsou skrze mezilidské interakce a chápání světa neustále přetvářeny a předávány dál Symbolický interakcionismus Symbolický interakcionismus je směr v sociálních vědách, který myšlenkově navazuje na interakcionismus, zdůrazňuje však symbolické zprostředkování sociální interakce mezi jednotlivci. Symboličtí interakcionisté zastávají názor, že význam je vytvářen ve výměně symbolických obsahů během interakce a soustředí se tedy především na jazyk a řeč jako její prostředky. Pozice symbolického interakcionismu v sociologii je poněkud problematická protože je tento směr zaměřen jen na jedince, je některými autory označován za jakousi anti-sociologii. Symboličtí interakcionisté od počátku bojovali proti pozitivistickému pojímání sociologie (představitelé pozitivismu jsou Comte, Durkheim). Klíčovými pojmy symbolického interakcionismu jsou interakce a význam (interakce je zdrojem významu) a definice situace. Odpověď člověka na konání druhého je založena na tom, jaký význam tomuto konání přikládá (jak si definuje situaci). Lidská interakce je postupnou vzájemnou výměnou významů. Definice situace je klíčový proces při interpretaci světa. Každou situaci si definujeme, tedy přidělíme jí význam. Ve vzájemné interakci porovnáváme své definice a tím vytváříme společné intersubjektivní definice situace. Pro příklad: vidím předmět, který si pro sebe definuje jako malý stůl. Partner v interakci si stejný předmět definuje jako lavici. V průběhu interakce vyjednáváme své definice a hledáme společnou definici. Příště, až budeme vnímat stejný předmět, budeme ho znovu definovat, ale do této definice bude již zasahovat definice, kterou jsme si již dříve vyjednali. Tak je zajištěno určité porozumění mezi lidmi. 55

56 6.1.3 Etnometodologie Od tradičních sociologických směrů se odlišuje hlavně ve dvojím ohledu: 1. Tradiční sociologie pokládá společenské uspořádání za dané, kdežto etnometodologie je považuje za kulturní výkon zkoumaného společenství a hledá, jak je lidé pozorované skupiny vytvářejí a reprodukují. 2. Tradiční sociologie používá k popisu pozorované společnosti obecné kategorie pozorovatele, kdežto etnometodologie se snaží užívat vlastní kategorie a pojmy pozorované skupiny. Někdy se mluví o folk categories. Pozorovatel, který pozorovanou skupinu chápe, hodnotí a popisuje pojmy a představami své vědy, se totiž velmi často mýlí, protože jednání pozorovaných lidí mu buď připadá nesmyslné, nebo mu podkládá významy, které jsou jim ve skutečnosti cizí. Snaha vidět a popsat společenské jevy, jednání nebo instituce tak, jak se samy dávají, uzávorkovat všechny předběžné názory na pozorovanou skutečnost má mnoho společného s programem fenomenologie. Etnometodologie má také blízko k metodám kulturní a sociální antropologie, kde je takový přístup dnes běžný. Můžeme také říci, že etnometodologie vychází z náhledu, že i společenské, profesní atd. skupiny představují více méně odlišné subkultury s vlastními sítěmi významů; v důsledku toho bere pozorované společenství, jeho představy a postupy vážně, snaží se na ně dívat bez předsudků a pokud možno očima přímých účastníků. I když se původně inspirovala metodami studia předliterárních, kmenových společností, používá se ke studiu společenství například vědeckých, sportovních nebo vůbec profesních. Navazuje na ni konverzační analýza (H. Sachs). 6.2 Téma kvalitativního výzkumu Stejně jako v kvantitativním výzkumu je třeba i ve výzkumu kvalitativním si nejprve uvědomit svůj problém či předmět zájmu a odpovědět na otázky: Co chci vědět nebo pochopit? Jakým způsobem jsem se začal o téma zajímat? Uvědomění si odpovědí na tyto otázky je velmi důležité, neboť naše motivace pro výzkumné téma může velmi ovlivnit výslednou interpretaci získaných dat. Jestliže pro tvorbu tématu kvantitativního výzkumu platila určitá pravidla, je nutné tato pravidla uplatňovat i u výzkumu kvalitativního. Problém musí být zkoumatelný, musí existovat, musí v něm být obsažena kohorta, která poskytuje informace či o které jsou informace vyžadovány. Rozdíl lze spatřovat ve významu tématu. V kvantitativním výzkumu jde o témata, která směřují k zobecnění, často se jedná o pohled nebo názor jisté početné populace na zkoumanou problematiku (Postoj maturantů k drogám). V kvalitativním výzkumu by mělo jít zásadně o hlubší prozkoumání relativně nového sociálního prostoru (protože sociální svět se neustále mění, je tento požadavek v celku legitimní) na menším vzorku informantů. Důležitý je také etický rozměr kvalitativního tématu. Díky osobnímu rozhovoru (nejčastější nástroj sběru dat kvalitativního výzkumu) se lze k respondentovi dostat velmi blízko a zjistit všechny jeho interpretace světa. Takovou schopnost dotazník, který redukuje možnost výpovědi respondenta jen na připravené varianty odpovědí a je značně neosobní, nemá (což absolutně není jeho kritika; pokud je účelně využitý a správně designovaný je vše naprosto OK). 56

57 Tématem kvalitativního výzkumu může být třeba průzkum života otců na mateřské a rodičovské dovolené. Již paradox námětu (otec na mateřské??) přímo volá po hloubkovém prozkoumání poměrně nového společenského fenoménu. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte v rámci tvorby seminární práce námět na kvalitativní výzkum vytvořte téma výzkumu. 2. Rozdělte se do skupin. Rozdělte si jednotlivé směry a školy a vytvořte krátkou prezentaci těchto směrů a škol. Postihněte základní myšlenky vztahující se k ideji kvalitativního výzkumu. 3. V jakém předmětu v rámci studia jste se ještě setkali se symbolickým interakcionismem (sociálním konstruktivismem)? V jaké souvislosti to bylo? DOPORUČENÁ LITERA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum (Základní teorie a metody). Praha: Portál, 2005, ISBN [2] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN [3] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, ISBN

58 6.3 Základní přístupy kvalitativního výzkumu RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY S kvalitativním výzkumem spojujeme několik přístupů, které mají v této oblasti pevné místo a považují se za základní. V této kapitole objasníme hlavní z nich. Podrobněji se budeme věnovat výzkumu pomocí případové studie, etnografickému výzkumu, zakotvené teorii a fenomenologickému výzkumu. Ostatní přístupy si přiblížíme ve zkrácené podobě. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní přístupy kvalitativního výzkumu Aplikovat přístupy kvalitativního výzkumu na jednotlivá témata výzkumu (rozhodnout, který přístup se hodí pro zvolené téma zkoumání) KLÍČOVÁ SLOVA Přístupy kvalitativního výzkumu, případová studie, etnografický přistup, fenomenologický přístup, zakotvená teorie, biografický přístup Případová studie V případové studii jde o detailní studium jednoho případu nebo několika málo případů. Zatímco ve statistickém šetření shromažďujeme relativně omezené množství dat od mnoha jedinců (nebo případů), v případové studii sbíráme velké množství dat od jednoho nebo několika málo jedinců. V případové studii jde o zachycení složitosti případu, o popis vztahů v jejich celistvosti. Případová studie v sociálněvědním výzkumu je podobná mikroskopu: její hodnota závisí na tom, jak dobře je zaostřená. Předpokládá se, že důkladným prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům. Na konci studie se zkoumaný případ vřazuje do širších souvislostí. Může se srovnat s jinými případy, provádí se také posouzení validity výsledků. Typy případových studií rozlišené podle sledovaného případu: 1) Osobní případová studie. Jde o podrobný výzkum určitého aspektu u jedné osoby. Pozornost se věnuje např. minulosti, kontextovým faktorům a postojům, které předcházely určité události (užívání drog, rozvod). Zkoumají se možné příčiny, determinanty, faktory, procesy a zkušenosti, jež k ní měly vztah. Může jít také o zachycení celého života. Pak mluvíme o historiích života. Avšak i takové historie kladou důraz na určitý aspekt života jedince. 2) Studie komunity. Zkoumá se jedna nebo více komunit ve městě nebo celé město. Pro takové studie se někdy používá označení sociografie. Popisují se a analyzují vzorce hlavních aspektů života komunity (politické aspekty, práce, volný čas, rodinný život atd.) a provádí se jejich komparace. 58

59 3) Studium sociálních skupin. Jde o zkoumání jak malých přímo komunikujících skupin (rodina), tak větších difuzních skupin (zaměstnanecká skupina). Tyto studie popisují a analyzují vztahy a aktivity ve skupině. 4) Studium organizací a institucí. Zkoumají se firmy, školy, odborové organizace, implementace programů a intervencí, kultura organizací, procesy změn a adaptací. Cíle jsou různorodé - hledání nejlepšího vzorce chování, zavedení určitého typu řízení, evaluace, zkoumání procesů změn a adaptace. 5) Zkoumání událostí, rolí a vztahů. Studie se zaměřují na určitou událost (překrývání s 3 a 4). Zahrnují např. analýzu interakce učitele a žáka, konfliktu rolí, stereotypů, adaptace. Jiné dělení také rozlišuje následující tři typy případových studií: 1. Intrinsitní 2. Instrumentální 3. Kolektivní. Ad1) Intrinsitní případová studie se věnuje případu jenom kvůli němu samému. Výzkumník chce poznat právě tento případ, vztah k obecnější problematice nehraje roli. Nejde přitom o testování hypotéz nebo návrh teorie, ale o poznání vnitřních aspektů určitého případu dítěte, pacienta nebo organizace. Výzkumník popisuje do hloubky vybrané stránky případu. Například chce porozumět případu žáka, který má potíže ve třídě, nebo chce porozumět fungování určité části zvolené instituce. Tato studie se používá také při studiu málo známých fenoménů. Výhodou studie je také okolnost, že výzkumník se může věnovat pouze jedinému případu a poznat ho do velké hloubky. Ad2) Instrumentální případy jsou považovány za příklady obecnějšího jevu. Výzkumník volí jev (např. stres), pak vyhledá případ nebo několik případů, které tento jev reprezentují, a podrobně je zkoumá. Případem může být jedinec, ale také skupina. Cílem instrumentální případové studie je porozumět externím teoretickým otázkám. Případ se považuje za důležitý pouze jako prostředek pro určitý cíl. Výzkumník se v tomto případě nezajímá tolik o specifické závěry o případu, ale chce udělat závěry, které jdou za daný případ. V tomto typu studie se výzkumník obvykle zajímá, jak a proč fenomén funguje v jeho současné podobě. Ad3) Kolektivní případová studie znamená hloubkové zkoumání více instrumentálních případů. Přitom jde o teoretizování v širším kontextu. Výzkumník věří, že sledováním více případů získá větší vhled do dané problematiky. Takové studie se používají v komparativních výzkumech, při testování nějaké teorie nebo při její modifikaci, rozvoji nebo původním navrhování. Například výzkumník zkoumá několik případů zařazení mentálně retardovaných dětí do tříd s běžnou dětskou populací Etnografický výzkum Etnografický výzkum se provádí s cílem získat holistický (celostní) obraz určité skupiny, instituce nebo společnosti. Na rozdíl od tradiční etnografie se přitom kvalitativní výzkumník nezabývá nějakým kmenem na odlehlém místě, ale skupinami přímo ve vlastní společnosti (subkultury). Důraz se klade na dokumentování každodennosti jedinců tím, že je pozorujeme a vedeme s nimi rozhovory. Výzkumník často nezačíná výzkum se zcela jasně 59

60 definovanými hypotézami. Snaží se porozumět dění ve skupině a sledovat jednotlivé aktivity jejích členů. Etnografické studie odrážejí široké spektrum zájmů - zkoumají perspektivy členů skupin, obsahy a formy jejich myšlení, interakce a sociální praktiky. V popředí obvykle stojí otázka, jak jedinci společně vytvářejí sociální skutečnost. Pohled etnografa není totožný s každodenním posuzováním skutečnosti členy skupiny. Etnograf musí zcizit důvěrně známé, považovat to za neznámé a snažit se porozumět procesu, který vedl k dané formě života. Odhaluje mechanismy tohoto procesu. Vymezíme základní pojmy, které etnografie používá: Kultura je systém sdílených názorů, hodnot, praktik, jazyka, norem, rituálů a materiálních věcí, jež jsou vyjádřením toho, jak určitá skupina pojímá svět a život. Sub-kultura je kultura určité podskupiny většího společenství. Například na vysoké škole lze studovat odděleně subkultury studentů, asistentů, profesorů nebo administrativního personálu. Etnocentrismus je hodnocení jedinců z jiné skupiny na základě kulturních standardů vlastní skupiny. A) Emic perspektiva je perspektiva jedince (výzkumníka) ze skupiny. B) Etic perspektiva je perspektiva na skupinu z pohledu člena jiné skupiny výzkumníka). Výzkumník si v terénu klade neustále tyto otázky: 1. Co se děje v dané terénní situaci? 2. Co znamenají události pro účastníky situace? 3. Co lidé musí vědět, aby byli schopni udělat to, co dělají v dané situaci? 4. Jak lze vztáhnout to, co se děje v dané situaci, k dění v širším sociálním kontextu? 5. Jak se liší organizace dění v této situaci od dění na jiných místech a v jiných časových okamžicích? Etnografický výzkum lze charakterizovat třemi znaky: delší setrvání ve skupině, pružný plán výzkumu, etnografické psaní. 1. Delší pobyt v terénu je nutný pro odhalení a poznání sociálních praktik, přičemž etnograf se otevřeně nebo skrytě zúčastní každodenního života lidí po dlouhou dobu, pozoruje, co se děje, naslouchá, co se povídá, klade otázky a shromažďuje všechna různým způsobem dostupná data. Výzkumník se v určité fázi identifikuje s životem skupiny natolik, že vzniká nebezpečí ztráty odstupu od dění ve skupině. 2. Pružná strategie je zapotřebí, aby se etnograf dokázal přizpůsobit danostem situace a potřebám vznikajícím při navrhování teorie, pomocí níž výzkumník zachycuje danou kulturu a pozorované vztahy. Používáme všechny metody získání dat: zúčastněné pozorování, individuální rozhovory, rozhovory se skupinou a shromažďování artefaktů, historické a aktuální dokumenty, fotografie a video. 3. Základem etnografické práce je zaznamenávání pozorovaného, slyšeného a prožitého. Obvykle se záznam provádí následně a závisí na schopnosti výzkumníka zapamatovat si věci a interně je zpracovat. To je jeden z důvodů, proč se zápisy etnografického sledování nemohou krýt se skutečností. Představují určitou transformaci pozorovaného v autorský text. Přitom jde o to, aby výsledná zpráva přesvědčila čtenáře, že hodnověrně zobrazuje realitu. 60

61 6.3.3 Zakotvená teorie Název zakotvená teorie" (grounded theory) neoznačuje nějakou určitou teorii, nýbrž určitou strategii výzkumu a zároveň způsob analýzy získaných dat. Cílem výzkumu, který vychází ze strategie zakotvené teorie, je návrh teorie pro fenomény v určité situaci, na niž je zaměřena pozornost výzkumníka. Vznikající teorie je zakotvená v datech, získaných během studie. Pozornost se věnuje zvláště jednání a interakcím sledovaných jedinců a procesům v daném prostředí. Tento postup je svázán se jmény amerických sociologů B. Glasera a A. Strausse. Jejich metodologická doporučení nalezla velkou odezvu mezi kvalitativními výzkumníky, především díky relativně podrobnému a přesnému vymezení kroků metody. V konkrétním výzkumu badatelé modifikují nebo vypouštějí některé kroky celého postupu. Postup zakotvené teorie se vyznačuje následujícími rysy: a) Poskytuje explicitní procedury pro vytváření teorie b) Poskytuje postupy pro provedení studie, jež bude pružná a zároveň systematická a koordinovaná c) Poskytuje explicitní procedury pro analýzu kvalitativních dat d) Je užitečný především v aplikovaných oblastech výzkumu a v oblastech, které jsou málo teoreticky zpracované e) Existuje dostatek příkladů použití tohoto přístupu Metoda zakotvené teorie se uplatňuje v kontextu objevování, protože při ní jde především o exploraci a rozvíjení nových teorií. Je zřejmé, že takový proces nelze algoritmizovat nebo vymezit pevnými pravidly, protože v sobě vždy nese prvky intuice a nejistoty. Glaser a Strauss patří mezi metodology, kteří chtějí zlepšit schopnosti výzkumníků generovat teorii, jež bude relevantní pro danou oblast. Tvrdí, že každý není stejně schopný v objevování teorie, vědec však může navrhnout užitečnou teorii, aniž by byl génius". Jejich návrh má za cíl: a) vytvářet teorii, ne pouze nějakou teorii testovat b) dát výzkumnému procesu systematičnost, která je základní vlastností dobré" vědy c) pomoci analytikovi v překonávání předsudků a předpokladů, jež si do výzkumného procesu přináší nebo které si v jeho průběhu vytvořil d) poskytnout zdůvodnění pro předkládanou teorii, vytvořit hustou síť poznatků, rozvinout citlivost a integraci, aby bylo možné navrhnout bohatou, umně tkanou, explanatorní (vysvětlující) teorii. Tvorba zakotvená teorie vyžaduje vstoupit do terénu" a shromažďovat data. Takovými daty mohou být např. texty rozhovorů. Je také možné použít záznamy pozorování nebo dokumenty. Zakotvenou teorii je možné použít i pro sekundární zpracování kvantitativních dat. Obvykle vyžaduje zakotvená teorie více vstupů do terénu. Data jsou analyzována mezi těmito vstupy. Sběr dat pokračuje tak dlouho, až je teorie saturována naplněna). To znamená, že další data nepřispívají k dalšímu vývoji teorie. Při vytváření zakotvené teorie se provádějí následující akce: 1. Výzkumník vstupuje do terénu vybaven prvotními vágními koncepty a představami o zkoumané oblasti. 2. Výzkumník studuje jednotlivé případy nebo skupiny a zaznamenává data získaná pozorováním, rozhovory a shromažďováním dokumentů. 3. V procesu zkoumání data simultánně shromažďuje a analyzuje. 61

62 4. Výzkumník rozšiřuje své zkoumání na další případy procesem teoretického vzorkování, které má přinést novou informaci pro rozvoj teorie. Výběr nových případů závisí na dosavadních poznatcích a rozvíjející se teorii. 5. Výzkumník provádí porovnávání mezi případy, testuje své poznatky a validuje zjištěná fakta. Rozvíjí zachycení rozmanitosti jevů pomocí kategorií, identifikuje probíhající procesy, zdokonaluje kategorizační systémy, integruje poznatky, zobecňuje empirická tvrzení a formuluje další hypotézy Fenomenologické zkoumání Hlavním cílem fenomenologického zkoumání je popsat a analyzovat prožitou zkušenost se specifickým fenoménem, kterou má určitý jedinec nebo skupina jedinců. Tento přístup vychází z filozofické fenomenologie. Výzkumník se snaží vstoupit do vnitřního světa jedince, aby porozuměl významům, jež fenoménu přikládá. Výzkumník analyzuje získaná data, aby zachytil esenci prožité zkušenosti. V rámci fenomenologické studie se vytváří popis a interpretace sdělených prožitků. Výsledkem je text, který zní pravdivě" pro toho, kdo měl danou zkušenost s daným fenoménem, a poskytuje vhled pro toho, kdo ji neměl. Fenomenologická studie nemusí začít s nějakou určitou výzkumnou otázkou. Určuje se pouze směr zaměření a širší definice sledovaného fenoménu. Výzkumná otázka vzniká v průběhu sběru dat a jejich analýzy jako implicitní část snahy výzkumníka, aby porozuměl uvažovanému fenoménu. Podotázky se tvoří kolem ústřední otázky tím, jak se odhalují podstatné prvky fenoménu. Data se shromažďují obvykle pomocí kvalitativního rozhovoru. Účastník je vyzván, aby reflektoval svoji zkušenost a vyprávěl, jakou měla pro něho význam. Prostředí, v němž se rozhovor koná, má vyvolávat pocit bezpečí a pohody. Výzkumník k tomu přispívá snahou uzávorkovat" své předsudky a apriorní představy o fenoménu. Výzkumník se obvykle setká s účastníkem k rozhovoru několikrát. Rozhovory jsou nestrukturované s otevřenými otázkami a provádějí se v několika cyklech. Výzkumník pořizuje elektronický záznam rozhovoru a dělá si při něm a po něm poznámky. Obvykle se přepis rozhovoru poskytne účastníkovi, aby vyjasnil případné nejasnosti nebo aby ho doplnil, pokud se nepodařilo objasnit význam zkušenosti pro účastníka. Jakmile výzkumník shromáždil první data, přistupuje k jejich analýze. Ta má za cíl extrahovat esenci prožité zkušenosti tak, aby ji bylo možné komunikovat. Fenomenolog definuje esenci prožité zkušenosti jako podstatnou, konstantní a neměnnou strukturu nebo základní význam vybrané části celkové zkušenosti. V popisné fenomenologické analýze rozlišujeme: 1. uzávorkování 2. intuici 3 analyzování 4. popis Ad1) V rámci uzávorkování si výzkumník uvědomuje své apriorní koncepty a představy o fenoménu. To mu umožní vidět fenomén jasněji v jeho jedinečnosti. 62

63 Ad2) V dalším průběhu sběru dat se snaží pochopit významy, které účastník přisuzuje dané zkušenosti. Cílem této intuitivní fáze je přesné porozumění významům prožité zkušenosti s fenoménem, který se studuje. Ad3) Výzkumník má být posléze schopen transformovat data do popisu zkušenosti. Přitom porovnává jednotlivé segmenty dat, vznikající kategorie a témata. Využívá přitom obsahovou analýzu (kódování, kategorizace a definování témat). Výzkumník se snaží zachytit rozmanitost perspektiv jednotlivých účastníků a syntetizovat data tak, aby zachoval bohatost sdělovaných významů zkušenosti. Kategorizace postihuje a pojmenovává esenci jednotlivých složek zkušenosti. Témata mají pojmenovat podstatu skupiny složek zkušenosti. Ad4) Následně se přistupuje k sepsání hloubkového popisu významů zkušenosti pro celou skupinu jedinců. Ten má reflektovat dosavadní poznatky a zkušenosti výzkumníka, získané stykem s účastníky během sběru dat. Fenomenologický přístup volíme tehdy, jestliže: 1. chceme prozkoumat význam prožité zkušenosti jedince a porozumět mu; 2. studovaný fenomén se nejvhodněji zachytí pokusem porozumět zkušenostem účastníka; 3. fenomén není dostatečně prozkoumán Biografický výzkum Tato strategie se považuje za zvláštní verzi případové studie, protože se týká jedné osoby nebo malého počtu osob (případů). Biografií rozumíme napsanou historii života jedince. Jde o rekonstrukci a interpretaci průběhu života jedince někým druhým (na rozdíl od autobiografie). Průběh života znamená posloupnost faktických událostí během života jedince. Biografické zkoumání se někdy snaží srovnáním různých biografií nalézt podobnosti a vzorce životních drah a přispět k vysvětlení osobních nebo společenských jevů. Biografický výzkum se zaměřuje na: a) vnitřní perspektivy jedince (emic perspektiva); b) interakce jedince v sociálním kontextu; c) zkušenost jedince v různých rolích v průběhu různých okamžiků života. Biografický materiál sestává dále z rozhovorů s jedincem, dopisů, deníků, zápisníků, soudních dokumentů, cestovních zpráv atd. Může ho tvořit i sepsaná autobiografie nebo materiál napsaný jiným člověkem. V každé biografické studii je nutné zvažovat i standardní sociální a biomedicínské aspekty. Rozlišuje tři typy biografií: 1. Úplná biografie se snaží komplexně zachytit celou zkušenost jedince. 2. Epizodická biografie se soustřeďuje pouze na určitou fázi života jedince. 3. Komentovaná biografie může být úplná nebo epizodická, obsahuje rozsáhlé komentáře, vysvětlivky a doplňující informace. Systematicky použili biografický přístup v sociálních vědách poprvé Thomas a Znaniecki v proslulé studii Polský sedlák v Evropě a Americe (1918) Zkoumání dokumentů Analýza dokumentů patří k standardní aktivitě jak v kvalitativním, tak v kvantitativním výzkumu. Dokumenty - všechno napsané nebo prostě zaznamenané 63

64 - mohou být podrobeny analýze z různých hledisek. V dokumentech se projevují osobní nebo skupinové vědomé nebo nevědomé postoje, hodnoty a ideje. Dokumenty jsou knihy, novinové články, záznamy projevů funkcionářů, deníky, plakáty, obrazy. Za dokumenty se však mohou obecně považovat veškeré stopy lidské existence. Rozmanitost dokumentů znamená první výhodu této strategie zkoumání. Otevírá přístup k informacím, které by se jiným způsobem těžko získaly. Druhou výhodou je okolnost, že data nejsou vystavena působení zdrojů chyb nebo zkreslení, jež vznikají při uskutečňování rozhovorů nebo pozorování, měření a testování. V těchto případech přítomnost výzkumníka nebo jiné faktory v důsledku výzkumných aktivit ovlivňují myšlení a chování zkoumaných jedinců. Subjektivita výzkumníka hraje roli při výběru dokumentů, ale ne v informacích, které jsou obsaženy v dokumentech. Mluvíme o nereaktivním způsobu sběru dat. Příklad takového zjišťování představuje posouzení oblíbenosti určitého objektu v muzeu. Oblíbenost exponátů se nezjistí pomocí dotazníkové akce, nýbrž stupněm ošlapanosti podlahy před exponátem. Analýza dokumentů se skoro vždy zařazuje do větších výzkumných projektů. Vzhledem k její nereaktivnosti se hodí pro doplnění nebo verifikaci platnosti poznatků získaných jinou cestou. Používá se také tehdy, jestliže není přístup k informacím pomocí pozorování, dotazování nebo měření možný Historický výzkum Kvalitativní výzkum se zabývá popisem a zkoumáním fenoménů přítomnosti, kdežto historický výzkum tím, co se stalo v minulosti. Důkladnost, s jakou se v historickém výzkumu shromažďují, analyzují a interpretují dokumenty o minulosti, může být pro kvalitativního výzkumníka vzorem zejména tehdy, jestliže to může pomoci při objasnění kořenů, zdrojů nebo příčin současných fenoménů. Historický výzkum umožňuje lépe chápat lidské chování a myšlení tím, že zabraňuje statické izolaci výzkumníka v pouhé přítomnosti. Historický výzkum je proces systematického popisu a přezkoumávání minulých událostí nebo kombinací událostí s cílem podat zprávu o tom, co se v minulosti stalo. Nejde pouze o shromažďování a evidování údajů, ale i o jejich interpretaci. Historický výzkum je interpretativní, protože jeho záměrem je odhalit a přiblížit komplexní nuance, osobnosti, kulturu, názory, jež ovlivňovaly minulost a mají vliv na současnost. Historik využívá vyhledaná a ověřená fakta, aby rekonstruoval události. Všímá si individuálních pohledů různých účastníků historických událostí. V tom se neliší od interpretativního kvalitativního výzkumu. V historickém výzkumu se také porovnávají interpretace událostí různých historiků Akční výzkum Kritikové upozorňují na skutečnost, že výsledky konvenčního výzkumu ovlivňují praxi jenom omezeným způsobem. Hledají se proto cesty, jak optimálně přenést výsledky výzkumu do praxe a urychlit proces potřebných změn. Vychází se z teze, že vliv výzkumu se zvětší, pokud se na něm budou aktivně podílet ti, jichž se týká (učitelé, zaměstnanci firmy, sestry na klinickém oddělení, studenti, atd.). Akční výzkum vznikl na základě kritiky tradiční, jak hermeneuticky, tak pozitivisticko-empiricky orientované sociální vědy. Kritizován by především nedostatek jejího praktického vlivu. 64

65 Akční výzkum by se měl řídit třemi zásadami: 1. Výzkumníci i zkoumaní mají rovnocenné postavení. Obě skupiny mají stejný podíl na vyhodnocování a interpretaci výsledků. 2. Témata zkoumání jsou vztažena k praxi a mají emancipační charakter. Věda má za povinnost spolupracovat při řešení sociálních a politických problémů a poukazovat přitom coby kritická věda" na stávající společenské problémy. 3. Proces výzkumu je procesem učení a změny. Výzkum a praxe mají jít ruku v ruce. Akční výzkum je obvykle: a) cyklický - podobné kroky se opakují v podobné sekvenci b) zúčastněný (participativní) - klienti a účastníci jsou zahrnuti jako partneři ve výzkumném procesu c)) kvalitativní - pracuje častěji se slovy než s čísly d) reflektivní - kritická reflexe procesu a výsledků je základní částí každého cyklu Kritický výzkum Kritický výzkum má úzký vztah k akčnímu výzkumu. Klade důraz na hodnotově orientovaný výzkum a akci, která má vést ke změně. V tomto výzkumu jde o to, dostat se pod povrch odcizujícím poměrům, vysvětlit jejich fungování, osvětlit mýty a iluze, ukázat lidem, jaké existují možnosti k dosažení oprávněných sociálních cílů. Kritický výzkum se věnuje marginalizovaným a utlačovaným skupinám a jedincům ve společnosti. Opírá se o teoretické koncepce kritické teorie a feministického výzkumu. Kritičtí výzkumníci při své činnosti přijímají interpretativní základy kvalitativního výzkumu, tvrdí však, že stávající modely vědění jsou spíše vystavěny tak, aby udržovaly přetrvávající bezpráví, a ne aby ho vysvětlily a přispěly k jeho překonání. Tyto principy stojí za postojem, který zdůrazňuje, že pro kritického výzkumníka je klíčovým bodem stimulace změny. Cílem výzkumu je posílení sebevědomí a aktivity těch, kteří jsou zkoumáni, tedy poskytnutí jim takových poznatků, aby mohli demystifikovat a kritizovat své společenské podmínky a navrhnout akce, jež by zlepšily jejich životy. Je zřejmé, že tento koncept je v přímém protikladu k objektivizující nezaujatosti pozitivistického vědce. I pro kvalitativního výzkumníka však může toto kritérium představovat problém Pozorování Vědecké pozorování je definováno jako technika sběru informací založená na zaměřeném, systematickém a organizovaném sledování smyslově vnímatelných projevů aktuálního stavu prvků, aspektů a fenoménů. Je to přístup typický pro kvalitativní výzkum a my se mu budeme v rámci tohoto textu věnovat později v tzv. rozšiřujících metodách a technikách sociálního výzkumu. 65

66 KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Máte ve svém sociálním prostoru osobu, která by byla vhodným námětem pro případovou studii? Pokud ano, popište tuto osobu a zdůvodněte, proč? 2. Pokuste se o vytvoření námětu na biografický výzkum. Jaké téma by se dalo tímto přístupem realizovat? 3. Pokuste se parafrázovat základní ideu zakotvené teorie. Kteří autoři rozpracovali základní metodologické postupy této techniky? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN [3] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, ISBN

67 6.4 Rozhovor, základní pravidla rozhovoru RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Jak je uvedeno v předešlé kapitole, jednotlivé přístupy kvalitativního výzkumu využívají jako zdroj dat téměř vše, co má nějakou souvislost s člověkem. Především se jedná o záznamy události ve formě dopisů, deníků, závěrečných zpráv, úředních dokumentů, anamnéz, aj. Avšak základním nástrojem sběru dat pro kvalitativní výzkum je rozhovor. Proto se mu budeme v následujícím textu věnovat podrobněji. Je také nutné připomenout, že zde prezentované formy rozhovoru (sběru dat) jsou spíše tzv. nestrukturované. Strukturované kladení otázek je typické pro dotazníkovou akci, které bylo věnováno v předešlém textu dostatek prostoru. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Identifikovat základní metody záznamu rozhovoru Zvládat základní pravidla vedení rozhovoru Identifikovat základní typy rozhovorů v rámci kvalitativního výzkumu KLÍČOVÁ SLOVA Rozhovor, narace, pravidla vedení rozhovoru, typy rozhovoru, otevření otázka, motivace k vyprávění, stimulace rozhovoru V následujícím textu postupně představíme nejdůležitější techniky kvalitativního dotazování: strukturovaný otevřený rozhovor, rozhovor s návodem, neformální rozhovor, fenomenologický rozhovor, narativní rozhovor, epizodické interview, skupinovou diskusi, resp. rozhovor a vyprávění. Jmenované přístupy odlišuje rozsah určenosti a standardizace pořadí otázek při dotazování, počet osob, které se zúčastní rozhovoru, forma informací, jež se při dotazování získají, i situace rozhovoru. Každý tento přístup má své slabiny a přednosti a vyžaduje poněkud odlišnou přípravu. U každého z nich uvedeme, kdy je vhodné ho použít. Uvedený seznam typů rozhovorů určitě není úplný a představuje kompromis. Podle situace můžeme využít také techniku hlasitého myšlení, asociativní interview, hloubkový psychologický rozhovor k odkrytí podvědomých motivů a procesů, anamnestický, resp. klinický rozhovor, brainstorming, projektivní a asociativní metody Kvalitativní rozhovor základní pravidla Není nutné zdůrazňovat, že vedení kvalitativního rozhovoru je uměním i vědou zároveň. Vyžaduje dovednost, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu. Je obvykle třeba učinit řadu rozhodnutí ohledně obsahu otázek, jejich formy i pořadí. Dále se musí uvážit možná délka rozhovoru. Tyto problémy se vyjasňují buď před interview, nebo až v jeho průběhu v závislosti na typu rozhovoru. Zvláštní pozornost je nutné věnovat začátku a konci rozhovoru. Na začátku dotazování je nutné prolomit případné psychické bariéry a zajistit souhlas se 67

68 záznamem. Také zakončení rozhovoru je jeho důležitou součástí. Právě na konci rozhovoru nebo při loučení můžeme ještě získat důležité informace. Otázka v interview je stimulem pro generování odpovědi respondentem. Způsob, jakým je otázka formulována, patří mezi nejdůležitější prvky, které určují, jak bude respondent odpovídat. Otázky v kvalitativním interview by měly být skutečně otevřené, neutrální, citlivé a jasné, tedy především takové, aby nutily informanta k vyprávění a nikoli ke strohým odpovědím (ano, ne, nevím, souhlasím, nemůžu, atd.). Základní snahou při vymýšlení otázek je minimalizovat vnucování určitých odpovědí samou formulací otázky. Skutečně otevřená otázka nepředpokládá, kterou dimenzi pocitů nebo myšlení bude respondent pociťovat jako důležitou. Otevřená otázka dovoluje dotazovanému zvolit si mezi několika variantami možných dimenzí. Opravdu otevřená otázka dává dotazovanému možnost zvolit jakýkoli směr a jakoukoli volbu slov. Je na tazateli, aby jeho otázky byly srozumitelné a jasné. K tomu je nutné, aby si tazatel uvědomoval, jakým způsobem se dotazovaný vyjadřuje, jakých používá slov při popisu situací. Ani v kvalitativním rozhovoru nesmí docházet k tomu, aby tazatel položil několik otázek najednou. Někteří tazatelé jsou při kvalitativním rozhovoru náchylní klást v jednom momentu směs několika otázek. Většinou proto, že nevědí přesně, na co se mají vlastně zeptat (problematika smyslu otázky). Při správně vedeném interview cítí jak tazatel, tak jeho partner, že jde o dvoustrannou rovnocennou komunikaci. Úkolem tazatele je jasně sdělovat, jaké informace požaduje a proč jsou pro něho důležité. Důvod pro kladení otázek je jasný tazateli, ale nemusí být jasný respondentovi. Pro udržení důvěry by měl tazatel poskytnout zpovídanému příslušnou informaci o účelu otázky. Někdy je vhodné ho informovat, jak interview probíhá, jak se daří plnit jeho cíl. Taková zpětná informace pomáhá udržet motivaci dotazovaného. Lze použít např. tyto fráze: Vaše odpovědi mi moc pomáhají pochopit, co se u vás vlastně děje. A o to mi jde. Jsme tak v půli našeho rozhovoru. Myslím si, že jsem se toho od vás již hodně dozvěděl(a). Během rozhovoru musíme dbát na jeho průběh. Rozvleklé odpovědi, nepodstatné poznámky snižují jeho efektivnost. Aby měl rozhovor správný průběh, musí tazatel vědět, co se chce dozvědět, musí klást správné otázky, které povedou k informačně hodnotným odpovědím, a musí dotazovanému nabízet vhodnou zpětnou informaci. Jestliže např. nestačí nonverbální znamení dotazovanému, že jeho odpověď se míjí se zamýšleným záměrem, je nutné ho přerušit. Tazatel někdy cítí, že není zdvořilé respondenta přerušovat. V takové situaci je vhodné ho předem upozornit, že ho tazatel v případě potřeby přeruší. Neexistuje žádný jediný a správný předpis pro vedení efektivního interview. Lze tedy uvést následující pravidla, kterých bychom se měli držet, abychom dosáhli výzkumný cíl. Hendl uvádí následující pravidla: 1. Zajišťujeme důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru. 2. Účel výzkumu určuje celý proces interview. 3. V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem. 4. Vytváříme vztah vzájemné důvěry, vstřícnosti a zájmu. Jsme citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného. 5. Při přípravě a provedení rozhovoru si uvědomujeme, že otázky v rozhovoru nejsou totožné s výzkumnými otázkami. 68

69 6. Otázky formulujeme jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí. 7. Klademe vždy jenom jednu otázku. 8. Otázky doplňujeme sondážními otázkami. 9. Dotazovanému dáváme jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak interview postupuje. 10. Nasloucháme pozorně a odpovídáme tak, aby dotazovaný poznal, že o něj máme zájem. Necháváme dotazovanému dostatek času na odpověď. 11. Udržujeme si neutrální postoj k obsahu sdělovaných dat. Sbíráme data, ale neposuzujeme osobu. 12. Jsme pozorní a citliví k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky. 13. Zohledňujeme časové možnosti dotazovaného. 14. Jsme reflexivní, sebekriticky monitorujeme sami sebe. 15. Po rozhovoru kompletujeme a kontrolujeme své poznámky, jejich kvalitu a úplnost. Abychom potvrdili neexistenci jediného správného předpisu, uvádí autor textu svou verzi základních pravidel, která jsou v průběhu kurzu procvičována a vysvětlována: 1) Důkladná příprava a nácvik (narativní otázky, naučit se zpaměti ) 2) Kontakt s respondentem v několika fázích (telefon, osobní kontakt, sběr dat) 3) Úvod rozhovoru a jeho důležitost (odstranění komunikačních bariér, získání důvěry, uklidnění) 4) Budování konverzačního partnerství 5) Jasná formulace otázek respondent musí otázce vždy rozumět (pokud nerozumí, nemůže odpovídat v rámci výzkumného cíle) 6) Sondážní otázky ( 7) Význam pomlk, ticha, nechápavosti, nerozumění, já hloupý (nutíme respondenta k tomu, aby vyprávěl jinak, než v předchozím případě čím více vypráví, tím více dat máme a tím lépe se nám daří rozumět pozorovanému jevu) 8) Aktivní naslouchání, zájem o respondenta musí být znát (verbální a i nonverbálně) 9) Neutralita hodnot nikoli názoru 10) Citlivost, empatie, otevřenost 11) Kreativita! 12) Korekce rozhovoru JÁ řídím nikoli respondent 13) Neskákat do řeči! 14) Citlivost vůči věku, pohlaví, rase, etnicitě, atd. 15) Ukončení rozhovoru pravidla slušnosti (pozor na informace poskytované tzv. po rozhovoru dilema záznamu mám ještě pustit diktafon?) Než se začneme věnovat konkrétním technikám rozhovoru, je nutné také říci, jak rozhovor zaznamenávat. Způsob záznamu rozhovoru determinuje techniku rozhovoru, pro kterou se výzkumník rozhodne. Je tedy naprosto důležité vědět, jak lze rozhovor zaznamenat. Rozlišujeme následující tři techniky záznamu: A) Polní poznámky Papír a tužka jsou vždy po ruce, ale je nutné říci, že dostáváme velmi omezené množství informací! Často je záznam záznamem selektivních domněnek toho, co si výzkumník myslí, že slyší a nikoli skutečně slyšeného. Technika je také velmi náročná na výzkumníka klást otázky, aktivně poslouchat, být empatický a zaznamenávat! 69

70 B) Audio záznam Tato technika vyžaduje náročnější technické zázemí - diktafon či magnetofon. Znamená to finančně náročnější techniku. Odměnou je, že zachytí vše, co se v rámci rozhovoru řekne a to jak ze strany výzkumníka, tak především ze strany respondenta (informanta). Lze hovořit o efektu uvolněných rukou. Dát pozor si ovšem musíme na zkreslení, které vzniká kouzlem mikrofonu. Ne všichni informanti zvládnou mikrofon bez potíží. C) Audio-vizuální záznam Velkou výhodou této techniky je, že zachytí úplně vše. Tedy jak verbální, tak neverbální projevy aktérů rozhovoru, kterou mohou (a často mají) svou analytickou hodnotu. Nevýhodou je nákladnost pořízení a také (a to je zásadní metodologická námitka) obrovské zkreslení poskytovaných informací. U informantů se jedná o hereckou stylizaci a opravdovost výpovědi může být zpochybněna Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami sestává z řady pečlivě formulovaných otázek, na něž mají jednotliví respondenti odpovědět. Pružnost sondování v kontextu situace je omezenější než v jiných typech rozhovorů. Tento typ rozhovoru se používá, když je nutné minimalizovat variaci otázek kladených dotazovanému. Redukuje se tak pravděpodobnost, že se data získaná v jednotlivých rozhovorech budou výrazně strukturně lišit. Základním účelem tohoto typu interview je co nejvíce minimalizovat efekt tazatele na kvalitu rozhovoru. Data z takového interview se snadněji analyzují, protože jednotlivá témata se lehce v přepisu rozhovoru lokalizují. Struktura informací je dána sekvencí otázek. Tím je také umožněna replikace celého průzkumu v jiném časovém okamžiku a jinou skupinou vědců. Tento typ rozhovoru je vhodný, pokud ho nemáme možnost opakovat a máme málo času se respondentovi věnovat. Použijeme ho i tehdy, když jde o vstupní a závěrečný rozhovor v rámci nějakého intervenčního programu a odpovědi se mají srovnávat Rozhovor pomocí návodu Návod k rozhovoru představuje seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. Tento návod má zajistit, že se skutečně dostane na všechna pro tazatele zajímavá témata. Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný problém. Zůstává mu i volnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace. Rozhovor s návodem dává tazateli možnost co nejvýhodněji využít čas k interview. Současně umožňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaněji a ulehčuje jejich srovnání. Pomáhá udržet zaměření rozhovoru, ale dovoluje dotazovanému zároveň uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti. Jak je vidět, je v tomto typu rozhovoru výrazně redukována strukturovanost (jak jsme již uvedli dříve, je strukturovanost typická pro kvantitativní pojetí výzkumu) Neformální rozhovor Neformální rozhovor se spoléhá na spontánní generování otázek v přirozeném průběhu interakce (např. během zúčastněného pozorování v terénu). Informátor si přitom ani nemusí uvědomit, že jde o explorační rozhovor. Nashromážděná data se 70

71 liší od rozhovoru k rozhovoru. V mnoha případech se může s jednou osobou provést několik takových rozhovorů. Pak se otázky mění a probíhající interview staví na těch předešlých. Tazatel se snaží rozvinout předchozí témata nebo hledá nové směry, přičemž partneři zpracovávají témata svým vlastním způsobem. Síla neformálního rozhovoru spočívá v tom, že zohledňuje individuální rozdíly a změny situace. Otázky mohou být individualizovány, aby se dosáhlo hloubkové komunikace a využilo se prostředí a situace a aby se posílila konkrétnost a bezprostřednost rozhovoru. Slabinou neformálního rozhovoru je to, že získání daného množství požadovaných informací trvá delší dobu. Kvalita informací také velmi závisí na schopnosti tazatele vést takový rozhovor. Ani srovnání dat rozhovorů není jednoduché, protože struktura jednotlivých rozhovorů se liší. Analýze vzniklého textu rozhovoru musí výzkumník věnovat hodně času, aby našel a utřídil jednotlivé typy informací Narativní rozhovor Výchozím bodem pro používání narativního rozhovoru je skepse vůči možnosti získat přístup ke zkušenosti jedince prostřednictvím schématu otázka-odpověď. Při narativním rozhovoru není subjekt konfrontován s připravenými otázkami, nýbrž je povzbuzován ke zcela volnému vyprávění. Používá se především v biografickém výzkumu. Vychází se z předpokladu, že existují subjektivní významové struktury o určitých událostech, které se vyjeví při volném vyprávění, a naopak neprojeví při cíleném dotazování. Při výzkumu nám může jít o určité předem definované téma v biografiích jedinců. Někteří autoři však tvrdí, že z teoretického hlediska je důležité vyprávění o celém životě - bez ohledu na výzkumnou otázku. Významy, které lidé přikládají svým zkušenostem, je totiž možné adekvátně interpretovat pouze na pozadí celé biografie. Vlastní narativní rozhovor se dělí na čtyři fáze: 1. stimulace 2 vyprávění 3 kladení otázek pro vyjasnění nejasností 4 zobecňující otázky Modifikaci narativního interview představuje epizodický rozhovor. Spojuje v sobě výhody narativního rozhovoru a rozhovoru s návodem. Vychází se z předpokladu, že lidé uchovávají své zkušenosti jednak v narativní podobě (životní epizody), jednak ve formě sémantických znalostí. V prvním případě jde o konkrétní průběhy životních situací, ve druhém případě jde o více abstrahované subjektivní teorie (každý člověk si vytváří svůj vlastní teoretický rámec toho, co prožívá individuální teorie) Fenomenologický rozhovor Fenomenologický rozhovor - další varianta rozhovoru zaměřeného na historii života dotazovaného - požaduje, aby dotazovaný konstruoval a dával významy svému jednání v konkrétních sociálních situacích. Má tři části, jež na sebe navazují. 1. První rozhovor. Zaměřuje se na historii života jedince. Pomocí tohoto rozhovoru se zjišťuje biografický kontext zkušeností jedince. Úkolem tazatele je dát zkušenosti jedince do 71

72 kontextu tím, že o něm zjistí co nejvíce informací ve vztahu k tématu. Spíše se používají otázky typu jak než proč. Základní otázky mají tedy tvar: Jak k tomu u vás došlo? 2. Druhý rozhovor. Jde o podrobnosti zkušeností. Rekonstruují se zkušenosti jedince ve vztahu k tématu. Odhalují se konkrétní detaily zkušenosti. Zaměřujeme se na současnost a minulost života jedince. Možné otázky mají tvar: Popište svoji zkušenost/život jako... Rekonstruujte jeden den, když jste... Vyprávějte mi o této zkušenosti. 3. Třetí rozhovor. Požádáme jedince, aby reflektoval svojí zkušenost. Má osvětlit rozumový a citový vztah mezi životem a prací nebo rodinou. Možné otázky mají tvar: Jaký smysl má váš život jako...? Kam váš život směřuje? Skupinová diskuse, skupinové interview a vyprávění Rozhovor znamená sběr dat od jedné osoby. Přitom je možné se soustředit na subjektivní významové struktury jedince. Mnoho názorů a postojů se však váže na sociální vztahy, proto je lepší příslušná data zjišťovat v sociální situaci, tedy ve skupině. Zkušenosti ukazují, že při dobře vedené skupinové diskusi se uvolňují racionalizační schémata a psychické zábrany a diskutující snadněji odhalují své postoje a způsoby jednání, své myšlení a pocity v běžném životě. Subjektivní významové struktury vznikají v sociální interakci. Skupinová diskuse je proto vhodná pro odhalení obsahů veřejného mínění a kolektivních postojů. Při přípravě skupinové diskuse představuje první problém sestavení skupiny. Skupina může vzniknout přirozeně v každodenním životě, nebo se vytvoří uměle, kdy se účastníci vybírají podle určitých kritérií, vyplývajících z vědeckého záměru. Například ve snaze podpořit dynamiku diskuse se záměrně vytvoří skupina jedinců, u nichž se přepokládá, že mají na problém velmi rozdílné názory. Výhoda přirozené skupiny spočívá v tom, že diskuse vychází ze společných významových vzorců a vyvinutých forem jednání. Také se rozlišuje homogenní a heterogenní typ skupiny. Při skupinové diskusi se osvědčil určitý sled fází. Začíná se vysvětlením postupu, při němž se zdůrazní potřeba aktivní účasti členů skupiny v diskusi a v obecných rysech se uvede téma. Dále následuje představení členů skupiny (pokud jde o umělou skupinu) a její zahřátí", kdy moderátor diskuse např. představí společné zájmy účastníků (také lze použít různé hry pro uvolnění atmosféry). Moderátor potom přistoupí k prezentaci základního popudu. Přečte text k tématu, předvede úryvek z filmu nebo z magnetofonové kazety. Nastalou diskusi ovlivňuje co nejméně. V dalším průběhu se však uvádějí další podnětové argumenty. Na konci se má konat ještě metadiskuse, tedy rozhovor o diskusi. Moderátor se přitom ptá, zda by účastníci mohli formulovat své postoje a pocity při diskusi. Pokud s tím účastníci souhlasí, diskuse se nahrává na video či magnetofon (video nahrávku zde lze jednoznačně doporučit především z důvodu mnoha názorů někdy sdělovaných i tzv. přes sebe překřikování, skákání do řečí, rychlé reagování na druhého v diskusi, aj.). Také se osvědčilo používání tichého pozorovatele, který registruje skupinovou dynamiku, nápadná gesta, mimiku účastníků a ostatní zvláštnosti probíhající diskuse. 72

73 KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaká základní pravidla pro vedení rozhovoru? 2. Lze uskutečnit rozhovor tzv. ad hoc, tedy bez přípravy? Pro obě varianty odpovědi poskytněte vysvětlení. 3. Jaké typy rozhovoru lze na základě výše uvedeného textu identifikovat? 4. V rámci výuky se rozdělte do dvojic a určete si role výzkumníka a informanta. Proveďte rozhovor. Ostatní budou sledovat, zda byla naplněna pravidla rozhovoru. 5. Vysvětlete princip komunikačního partnerství. V čem je důležitý pro sběr dat? DOPORUČENÁ LITERA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN [3] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, ISBN

74 6.5 Analýza, interpretace a prezentace kvalitativních dat RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V kvalitativním výzkumu provádíme nenumerickou analýzu dat s cílem zachytit zajímavá témata a vztahy v kvalitativních datech a navrhovat hypotézy či nové teorie. Rozmanitost kvalitativních metod sběru dat a strategií výzkumu je reflektována různými způsoby analýzy a interpretace dat. Proces analýzy je v interakci s procesem sběru dat. Oba procesy v kvalitativním výzkumu probíhají často paralelně (v kvantitativním výzkum probíhají sekvenčně). Prvky kvalitativní analýzy jsou: redukce a kódování dat, reorganizace a zobrazení dat, fáze porozumění datům pomocí dedukce, indukce a abdukce. Kvalitativní analýza v sociálních vědách je inspirována hermeneutickým kruhem a uznává dvojitou hermeneutiku, což znamená, že výzkumník interpretuje data, která vznikají zachycením interpretací jiných lidí. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Analyzovat kvalitativní data (data vzešlá z kvalitativního výzkumu) Transkripovat informace z rozhovorů Zvládnout memoing, segmentaci, kódování a metakódování v rámci analýzy kvalitativních dat Pokoušet se o tvorbu nových hypotéz, nových teorií Prezentovat kvalitativní data v rámci textu závěrečné zprávy KLÍČOVÁ SLOVA Kvalitativní analýza dat, transkripce, segmentace, memoing, kódování, metakódování, kategorizace, narace, tvorba teorie, tvorba hypotézy Termín kvalitativní analýza" ve výzkumu zastřešuje proces práce s daty, jejichž nejčastější formou je minimálně strukturovaný text. Hendl tuto proceduru definuje jako systematické nenumerické organizování dat s cílem odhalit témata, pravidelnosti, kvality a vztahy". V kvantitativním výzkumu zpracováváme uspořádané kategorie čísel. Aplikováním různě složitých matematicko-statistických metod směřujeme k ověření platnosti předem stanoveného předpokladu (hypotézy) o nějaké souvislosti. Princip kvalitativní analýzy je, stejně jako celá povaha kvalitativního výzkumu, jiný. Badatel vstupuje do světa informací, jejichž význam a souvislosti prozatím nechápe. Dokonce mu mohou připadat až banálně prázdné, což je zpravidla pouze první dojem. V ideálním případě nemá výzkumník žádné počáteční předpoklady a jeho mysl je maximálně otevřená a vedená pouze výzkumnou otázkou. Základní výbavou kvalitativního analytika v průběhu celého výzkumného procesu je především určité nastavení jeho mysli. To by se dalo charakterizovat schopnostmi jako pozornost, pečlivost, citlivost pro detail, ale také představivost a odstup od reality, kreativita, jazyková zručnost. Tyto kvality mu umožní číst významy mezi řádky", proniknout pod povrch jevů a vystihnout jejich podstatu. 74

75 Celý analytický proces si můžeme představit jako sérii rozhodnutí, pro která badatel pečlivě a systematicky shromažďuje podklady. On sám je registrátorem významných informací a souvislostí, tvůrcem pojmů a proměnných a ve finále i autorem celého příběhu. Jakkoli se mohou výše popsané předpoklady jevit jako nadlidské, zkušeností je lze rozvíjet až na potřebnou úroveň. Zjištění, že v kvalitativním výzkumu je hlavním nástrojem sběru i analýzy dat sám výzkumník, však může být pro mladé badatele zpočátku problematické. Jak to jde dohromady s vědeckosti a důvěryhodností? Nejsou výsledky subjektivitou jednotlivce ohroženy? Většina zkušených kvalitativně pracujících autorů uvádí, že hrozba není větší nežli v kvantitativní metodologii a lze jí úspěšně čelit systematičnosti, pečlivostí a uplatňováním správných postupů. Největší překážkou dobré analýzy dat kvalitativního výzkumu je subjektivita výzkumníka. Díky ní dochází ke zkreslení dat a lze uvést následujíc problémy: a) omezenost výzkumníka při přijímání, zpracování a zapamatování dat, nemožnost mít oči všude" b) síla prvního dojmu, která může zanechat větší stopy než pozdější zkušenosti c) různá dostupnost informačních zdrojů, díky níž se výzkumník intenzivněji věnuje těm, které jsou nejvíce po ruce", d) tendence vypouštět" informace, které se v průběhu zpracování dat jeví jako překvapivé a v rozporu s dosavadním významem dat e) ignorování okolnosti, že jednotlivé informační zdroje jsou různé spolehlivé f) po vytvoření předpokladů se dalším informacím věnuje buď přehnaně velká, nebo naopak malá pozornost g) nadměrná sebedůvěra výzkumníka, která blokuje kontrolu vlastních rozhodnutí h) chybné vysvětlování příčinnosti jevů, které se v situacích vyskytují současně ch) v případě nedostatku dat výzkumník provádí porovnání s předpokládaným průměrem nebo s libovolně zvoleným základem j) situace, kdy výsledky opakované analýzy se liší od původních. Zkušenost a pochopení podstaty dílčích procedur kvalitativní analýzy nám pomohou výše uvedená rizika minimalizovat a směřovat k úspěšné realizaci analytického procesu. Postup při analýze kvalitativních dat je do jisté míry záležitostí výzkumného rámce, designu a metod použitých při sběru dat. I přes určitou specifičnost jednotlivých výzkumných designů lze však najít analytické principy a postupy, které jsou pro většinu z nich společné. V rámci analýzy rozlišujeme nejčastěji následující operace: 1. transkripce (přepis, převod), první poznámkování (memoing) 2. segmentace (rozebírání na části) 3. kódování, metakódování 4. opětovné poznámkování (second memoig) 5. postihování vztahů mezi kategoriemi 6. grafické a tabelární zobrazování 7. vytváření struktury příběhu 8. interpretace zkoumaných dat Nejedná se o algoritmy na sebe postupně navazujících kroků, mnohé z nich probíhají spíše paralelně a v různě dlouhých opakujících se cyklech. V následujícím textu se s nimi podrobněji seznámíme. 75

76 6.5.1 Transkripce Termín transkripce" označuje proces převodu dat do lépe zpracovatelné podoby. Již jsme uvedli, že typickou formou kvalitativních výstupu jsou textové dokumenty. Pro převod dat do textového materiálu se využívá různých způsobů přepisu. Nejpoužívanějším, nejobsažnějším, avšak časově nejnáročnějším postupem je doslovná transkripce. Poskytuje veškerý komfort při práci s textem (možnost podtrhávat v textu, doplňovat komentáře na kraj stránky, porovnávat jednotlivá místa textu) a stimuluje výzkumníka bohatostí dat. Dalším z nepochybných přínosů této formy je zachycení dialektu a jiných aspektů verbálního projevu. Komentovaná transkripce obsahuje navíc ještě označení mimoslovních nápadných projevů, čímž se text zpřesňuje. Oproti doslovné transkripci (kterou autor textu doporučuje jednoznačně) stojí shrnující protokol. Shrnující protokol text redukuje na záznam podstatných projevů při vynechání nadbytečných poznámek do zvládnutelného objemu. Jeho slabinou je ztráta kontextu zkoumaných jevů. Selektivní protokol se jako metoda transkripce využívá v případech, kdy bylo použito velké množství technik různého charakteru. V těchto případech je vhodné do přepisu zahrnout pouze informace týkající se specifických oblastí. Opět je zde vysoké riziko ztráty kontextuality v datech Segmentace Data jsou nyní připravena k dalšímu zpracování. Aby bylo možné získat odpověď na výzkumnou otázku, je třeba již při zahájení sběru začít zpracovávat a organizovat. V rámci celého zpracovávání musíme data redukovat (vydělovat z kontextu a označovat pomocí kódů tak, aby byla jednodušší a srozumitelnější) a dále interpretovat (objasňovat jejich význam a vzájemné vztahy), což vede později k opětnému rozšiřování datového materiálu (hledáním dokladů potvrzujících platnosti hypotéz v dalších datech). Jsme na začátku procesu a naše data jsou nedělitelnou součástí příběhů, ze kterých jsme je načerpali, a jak výstižně píše Hendl, vzpírají se provedení redukce". V počáteční fázi je však třeba data nemilosrdně rozebrat. V dokumentaci je dělíme do úseků, které označujeme jako ana1ytické jednotky. K nim se dopracováváme pozorným a opakovaným čtením textu a jeho rozdělováním do úseků, které z hlediska cíle nesou určitou informaci, téma či význam. K usnadnění poznání jednotlivých segmentů navrhuje Hendl kladení otázky: Liší se tato část nějak od předcházejícího a následujícího textu?" Samostatný segment může zaujímat různě velký prostor. Někdy je jím slovo nebo věta, jindy odstavec, případně celý dokument. Určující je význam, který je třeba dokumentovat. Příkladem přirozeného segmentu může být odpověď informátora na otázku. Není však možné na to vždy spoléhat, v některých případech by pak segment byl příliš rozsáhlý Kódování Bez ohledu na metodu, kterou jsme textový materiál získali, jádrem analytické práce je vždy kódování. Proces kódování začíná označováním jednotlivých datových segmentů symbolem, kódem, který se určitým způsobem vztahuje k výzkumnému cíli. Následně jednotlivé koncepty řadíme do tříd souvisejících jevů (říkáme, že je kategorizujeme) a v podobě proměnných je uspořádáváme do základů nově vznikajícího příběhu nebo teorie. 76

77 Jak přesně postupovat? Mnozí autoři přirovnávají okamžik před započetím kódování k představě neuklizeného pokoje, v němž se nachází velké množství rozházených hraček. Letmým pohledem si všímáme těch, které vyčnívají na povrchu, nebo hraček většího rozměru či výrazné barvy. Netušíme však, co všechno je v místnosti, k čemu a pro koho. Abychom to byli schopni říci, je třeba vše napřed smysluplně uspořádat. Nejprve si hračky pozorné prohlížíme, všímáme si jejich vlastností a oddělujeme od sebe hračky různého druhu, což vede k tomu, že si je nějak pracovně pojmenováváme. Začínáme si promýšlet, podle jakých kritérií bude vhodné je ukládat. Pracovní označení jsou v podstatě kódy a kritéria členění hraček kategorie. Jejich charakter není možné určit předem, aniž bychom znali, co se v pokoji nachází. Může jimi být velikost, barva, druh materiálu, věk dítěte, pro které jsou hračky určeny, ale též jejich stav, stupeň bezpečnosti či počet dětí, pro něž jsou určeny. Lze předpokládat, že v různých dětských pokojích bychom našli inspiraci pro vznik mnoha dalších hledisek (kategorií). Tak jako v rozhovorech s různými informanty. Přesně tak postupujeme v první fázi kódování. Systematicky pročítáme text, porovnáváme jednotlivé úseky (segmenty) a klademe si otázky typu: O co tu jde?", Co to znamená?" Ty nám pomohou opatřit vyčleněné (segmentované) jednotky označením, kódem. Tato část je velmi důležitá, neboť je základem pro další práci s daty. Kódování dělá zpočátku dojem velmi složité činnosti, ale podle Strausse a Corbinové je spíše věcí zkušenosti a hledání rovnováhy mezi systematičnosti a kreativitou. K vytváření názvů kódů lze používat různá slova či slovní spojení. Cílem je, aby byly názvy srozumitelné pro výzkumníka a vystihovaly jeho způsob chápání daného úseku. Jako kódy je možné používat běžná slova, odborné termíny anebo citace z výpovědí samotných respondentů, které vystihují smysl daného úseku. Mezi základní pravidla, podle kterých je vhodné segmenty pojmenovávat, patří logická souvislost s údaji, které kód zastupuje, a dále dostatečná názornost a výstižnost kódu. Kód by však měl být abstraktnější než to, co označuje. Pokud máme pocit, že stále nemůžeme vytvořit správný název kódu, nic se neděje, neboť je úplně běžné, že v rámci dalšího kódovacího cyklu se k němu vrátíme a po hlubším proniknutí do materiálu jej reformulujeme. Sami si často komplikujeme kódování tím, že v okamžiku, kdy máme data připravena, nosíme v hlavě spoustu předpokladů o výsledcích a o tom, co v nich nalezneme. Tím jsme zaslepení" vůči jiným úhlům pohledu a můžeme mít pocit, že při analyzování kloužeme po povrchu a nenacházíme nic nového pod sluncem". Předpoklady z mysli nevymažeme a nedoporučuje se ani, aby byly potlačovány či ignorovány. Naopak je vhodné se těmito předpoklady zabývat a kriticky je posuzovat Počátečním kódováním získáváme velké množství segmentů označených pomocí kódů, které se pro svou četnost stávají nepřehlednými, a proto je třeba je uspořádat. Proces kódování tak spěje k další úrovni analýzy, vytváření kategorií (metakódů) Jak při kategorizaci postupovat? Vytvoříme seznam všech kódů, které následně seskupujeme podle podobnosti nebo jiné vnitřní souvislosti a také je uspořádáváme hierarchicky. Nově vzniklá seskupení kódů, kategorie, by měla sdružovat pojmy, které se vztahují ke stejnému jevu. Stejně jako v případě kódů i nyní vytváříme pojmenování pro jejich skupiny. Ta by měla být abstraktnější a vyjadřovat určitý pojmový rozsah, aby bylo jasné, které kódy nebo jejich skupiny pod danou kategorii patří. Také pro proces kategorizace platí zásady platné pro pojmenovávání kódů 77

78 včetně technik zvyšujících teoretickou citlivost. Pomáhají k propracovávání kategorií rozšiřováním jejich vlastností a dimenzí. Pokud se vrátíme k metafoře neuklizeného dětského pokoje, pak jsme si pozorně prohlédli množství neuspořádaných hraček a na základě jejich vlastností je opatřili určitými nápisy (kódy). Pro lepší orientaci jsme si pořídili seznam všech kódů, který je však stále příliš dlouhý a nepřehledný. Opět se jím probíráme, vracíme se do pokoje a upřesňujeme jej. Nyní je čas hledat úložiště pro různé druhy hraček. Zjišťujeme, že z hlediska některých vlastností spolu některé hračky souvisejí, a proto je vhodné uchovávat je pohromadě. Tak si např. vyhrazujeme polici pro hry jako dáma, člověče, nezlob se, různé druhy karet a kvízů a tu si později označíme nápisem společenské stolní hry". Provedli jsme tím segmentování, kódování a nakonec kategorizaci dat. Otázka v rozhovoru: Vyprávějte mi o důvodech příchodu do domova důchodců. Odpověď 1: No, víte, já jsem měla velké zdravotní problémy a už jsem nebyla schopná se jako o sebe postarat a furt jsem někoho otravovala a to mě bylo nepříjemný. Mladý bydlej daleko a furt je sem tahat se mi taky nechtělo a tak jsem šla do domova. Odpověď 2: A tak to víte, mladý se odstěhovali z baráku, já tam zůstal sám jako kůl v plotě a to se mi nechtělo. Šel jsem se zeptat, jestli by nebylo místo v domově a tak jsem tady. Odpověď 3: Ale, to je jednoduchý. Franta z vedlejšího baráku to zabalil a šel sem a já, páč jsme na sebe byli zvyklý a chodili jsme na fotbal a na pivko jsem řek, že bych taky vlastně mohl jít, vždyť co mě tam drželo, že jo? No a vidíte, už jsem tady osmej rok a s Frantou chodíme na fotbal a na pivko a jsme spokojený. Odpověď 4: Já jsem bydlela ve starý zástavbě a oni se rozhodli ji zbourat. No nechtělo se mi, ale co jsem měla dělat? Nabídli mi několik možností, ale to byly takový divný lokality a tak se mi zdálo nejlepší jít do domova. U výše uvedených výpovědí lze provést redukci prostřednictvím kódování. První odpověď je o jakémsi zdravotním důvodu pobytu v DD, druhá pak o rodinném, třetí důvod pobytu v DD lze zakódovat jako důvod vztahový a čtvrtý jako administrativní. 78

79 Zdravotní důvod Rodinný důvod Vztahový důvod Administrativní důvod Tímto jsme si zakódovali výpovědi dotázaných do přehledné a jasné podoby. Problém je ale v tom, že rozumět takovým kódům může pouze ten, kdo je vytváří. Tedy výzkumník. Pokud se podíváme na výše uvedené kódy, lze dojít k závěru, že by šlo provést ještě zjednodušení a kódy dále kódovat. Tím plynule přecházíme do metakódování, neboli do kódování kódů. Zdravotní důvod nám zůstane a administrativní také, ty asi spojit nelze, ale co lze ještě zredukovat jsou zbylé dvě kategorie. Můžeme nalézt společný jmenovatel rodinného a vztahového důvodu? Ano dejme tomu, že to může být sociální důvod. Zdravotní důvod Sociální důvod Administrativní důvod Poznámkování (memoing) Obrázek 10: Ukázka procesu kódování a metakódování Vedle transkripce, segmentování a záznamů kódování by měl výzkumník průběžně dokumentovat celý výzkumný proces a způsob, jakým o něm uvažuje. Podle Hendla je poznámka něco, co nás napadne při sběru dat nebo jejich analýze, a zapíšeme to". Strauss a Corbinová v poznámkovém aparátu dále rozlišují teoretické poznámky, obsahující např. úvahy o kategoriích, jejich vlastnostech a vztazích, a poznámky pracovní, vztahující se zejména k myšlenkám týkajícím se rozšiřování datového souboru či dalším plánům na praktickou realizaci některých fází analýzy. Cílem těchto záznamů není dodávat nová data, ale spíše ujasňovat vztahy mezi existujícími kategoriemi a jejich dimenzemi Postihování vztahů mezi kategoriemi Vztah mezi dvěma jevy v kvalitativním typu výzkumu se vyznačuje zejména složitostí. Zatímco v kvantitativním výzkumu konstatujeme, že mezi fenoménem A a B je statisticky významný vztah, v případě kvalitativního bádání je celá záležitost složitější. Rozlišujeme následující vztahy mezi dvěma fenomény A a B: striktní inkluze (A je druhem B), prostorový vztah (A je místo v B, A je částí B), příčinný vztah (A je výsledkem B, A je příčinou B), racionální vztah (A je důvodem pro provedení B), umístění akce (A je místem pro provedení B), funkce (A je použité kvůli B), prostředek k cíli (A je způsobem, jak provést B), sekvence (A je krokem či stupněm k B), atribuce (A je atributem, charakteristikou B). 79

80 Způsobů, kterými se propracováváme ke vztahu mezi kategoriemi, je více. Jednou z možných strategií je analytická indukce. Postup při analytické indukci lze vyjádřit prostřednictvím algoritmu následujících kroků: 1. Vymezíme si výzkumný problém. 2. Na základě analýzy prvních případů si všímáme důležitých momentů, které se v datech opakují, a jejich pozorováním si formujeme předpoklad (hypotézu) o jejich vzájemných vztazích. 3. Z pohledu této hypotézy zkoumáme další případy. 4. Objeví-li se rozpor mezi hypotézou a údaji v jednotlivých případech, upravíme hypotézu tak, aby byla v souladu s novými údaji. 5. Hledáme negativní případy. 6. Utváříme nové hypotézy. 7. Tímto způsobem pokračujeme až do vytvoření hypotézy, kterou nám potvrdí všechny případy Grafické a tabelární zobrazování V předchozím textu jsme si zdůvodnili, jak důležité je pořizování různých typů záznamů a poznámek v průběhu celého výzkumu. V okamžiku navrhování a ověřování vztahů mezi jednotlivými kategoriemi je vhodné sáhnout po dalších prostředcích, které nám pomohou naše úvahy zpřehlednit. Jsou jimi schémata, tabulky a grafy. Zajištěním názornosti při zobrazování u složitých případů či otázek přispíváme k vyvozování výzkumných závěrů, k jejich potvrzení i k přesvědčivějšímu projevu výzkumníka při psaní výzkumné zprávy či ústní prezentaci. Při použití grafů, schémat a tabulek funguje princip, že jejich tvorba stimuluje k větší abstrakci a k tvorbě závěru, který není zatížen přemírou dat, ale naopak vystihuje podstatné vztahy a souvislosti. Nejedná se zde o tabulky a grafy typické pro kvantitativní výzkum, ve kterých je prezentováno rozložení četností. Pro kvalitativní výzkum se doporučují: vývojová schémata (např. pro zobrazení postupu při rozhodování), organizační schémata (pro zachycení struktury), kognitivní (mentální) mapy (shrnující znalosti a názory jedinců v určité oblasti), logická schémata (grafické ukázky sekvencí určitých událostí propojených nějakou akcí), kauzální sítě (schémata prezentující nejdůležitější proměnné nějakého jevu a vztahy mezi nimi). 80

81 Obrázek 11: Proces redukce dat při analýze kvalitativního výzkumu Obrázek 12: Ukázka mentální mapy vztahy mezi kódy 81

82 Obrázek 13: Ukázka mentální mapy vztahy mezi kódy Vytváření struktury příběhu Analýza (kódování) není poslední fází výzkumu, přestože se k ní často i v konečných etapách vracíme. Výsledkem našeho bádání má byt opět integrovaný souhrn zkoumané problematiky obsahující popis pravidelností, který je syntézou vyššího řádu. V kvalitativní analýze je to zpravidla příběh (nová teorie). Při vytváření struktury příběhu je možné sáhnout po některé z poměrně značného množství technik. Patří sem např. technika vyložení karet", technika kontrastování, tematické kódování, axiální a selektivní kódování v rámci postupů zakotvené teorie, narativní analýza. Podrobně a srozumitelně jsou tyto techniky popsány v pramenech českých i zahraničních výzkumníků, které lze k podrobnějšímu studiu vřele doporučit. Pro všechny výše jmenované techniky platí, že ucelují dosud izolované ostrůvky dat do pevného základu, který bývá často označován jako kostra příběhu. Tento základ bývá zpravidla tvořen jednou centrální kategorií a jejími vztahy k ostatním kategoriím. V průběhu tohoto procesu některé kategorie dále reorganizujeme, precizujeme a rozvíjíme, zatímco jiné jsme nuceni vypustit. Provádíme integraci všech zjištění a nejsme ušetřeni ani rozhodování o tom, co v našich výsledcích nebude. Výsledný produkt zároveň poslouží jako osnova pro psaní závěrečné zprávy Interpretace a prezentace kvalitativních dat Na pozadí analyzování a utváření příběhů je však ještě další proces, který bádání završuje a je důvodem, kvůli kterému jsme vlastně celý proces podnikli. Jde o interpretaci, jíž je míněna podrobná analýza toho, co výzkumné výsledky z hlediska obohacení vědeckých poznatků přinášejí. 82

83 Dosud jsme se v průběhu analýzy drželi dat. Nyní je čas vrátit se k počátečním fázím projektování výzkumu, k východiskům, která nás k realizaci kvalitativního zkoumání dovedla, a odpovědět si na otázky po významu a smyslu zjištění a po jejich vztahu k výzkumným závěrům jiných autorů. Švaříček, Šed'ová a kol. doporučují při interpretaci postupovat tak, že si klademe a zodpovídáme otázky: O čem naše data vypovídají?" Co všechna schémata a tabulky znamenají?" Proč k popsaným jevům dochází?" Při hledání odpovědí je možné se obracet na zjištění jiných výzkumníků, k existujícím teoriím, ale např. i k beletristické literatuře a vlastní zkušenosti. Jednou z nejdůležitějších zásad správně provedené interpretace je důsledné odlišování výsledků analýzy a výzkumníkových úvah ve smyslu interpretace. Čtenář by měl mít na základě prezentovaných výsledků šanci zaujmout vlastní stanovisko a posoudit důvěryhodnost a spolehlivost prezentovaných závěrů. Časově se interpretace výzkumných výsledků kryje s psaním výzkumné zprávy Na rozdíl od kvantitativní intepretace a prezentace, které, jak již bylo v textu uvedeno, jdou ruku v ruce a nelze je od sebe časově oddělovat (v kvalitativním výzkumu ještě přísněji, než ve výzkumu kvantitativním), nebudeme používat pro prezentaci dat tabulky a grafy pro vyjádření hodnot. Kvalitativní data budou čtenáři poskytnuta formou textu doplněného o logická schémata, mentální mapy, textová pole. Záleží jen výzkumníkovi, jaké informace, jaké nové hypotézy, teorie bude v rámci textu závěrečné zprávy prezentovat. Pokud jsou studenti v rámci přednášek upozorňováni na to, že kvalitativní výzkum je těžší než kvalitativní (a předchozí složitější text to jasně ukazuje), pak se tento fakt jasně projevuje právě v interpretaci a prezentaci dat, kde student (a nejen sociální práce) selhává. Udržet empirickou část práce jen na textu je pro mnohé obtížné a ještě k tomu vytvářet teorie či nové hypotézy. Student si klade často otázku, zda si toto může dovolit. Odpověď je musí! Pokud chce dostát základním aspektům kvalitativního výzkumu. Obohatit text vždy můžeme pomocí schémat, textových polí či mentálních map. Použití tabulek a grafů bychom v rámci interpretace a prezentace dat nedoporučovali, především autoři absolventských, diplomový a disertačních prací mají s touto formou v kvalitativním výzkumu problém a prezentace dat pak připomíná spíše kvantitativní výstupy než kvalitní prezentaci kvalitativních dat. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Co znamená v kvalitativní analýze dat transkripce? 2. Viděli jste v nějakém textu memoing? Pokud ano, ve kterém a čeho se týkal? Jak si vysvětlujete provedený memoing? 3. Rozhlédněte se po spolužácích a pokuste se třídu zakódovat. Vytvořte třídní kategorie osob. Vyjádřete vztahy mezi těmito kategoriemi. Nakreslete mentální mapu třídních kódů. 4. Pokuste se krátce vystihnout základní myšlenku analýzy dat v kvalitativním výzkumu. O co jde? 83

84 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN [3] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, ISBN

85 7. Sociometrie RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Sociometrie je soubor sociologických metod, které se pokoušejí měřit sociopreferenční vztahy ve skupině, vzájemné sympatie a antipatie členů skupiny. Vytvořil ji americký psychiatr rumunského původu Jacob Levy Moreno ( ), zakladatel tzv. sociometrie, tj. nauky o zkoumání sociálních vztahů a o vnitřní struktuře sociálních skupin. Sociometrický test je nejpoužívanější sociometrická technika umožňující studium interpersonálních vztahů ve skupině založených na sympatiích a antipatiích. Výsledky mohou napomáhat při určování neformálních vůdců, sestavování pracovní skupiny a odhalování struktury neformálních vztahů ve skupině. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní pravidla sociometrie Vytvořit sociometrický dotazník Vytvořit sociogram a nalyžovat data vzešlá ze sociometrické analýzy KLÍČOVÁ SLOVA Sociometrie, sociometrický dotazník, sociogram, sociometrická matice, výzkum malých sociálních skupin, pozice v sociální skupině Sociometrická metoda je způsob zkoumání neformální struktury a dynamiky skupiny, mezilidských vztahů a postojů, vzájemných sympatií a antipatií členů skupiny. Důležitost sociometrické metody je dána rolí mezilidských vztahů. Umožňuje identifikovat strukturu skupiny, adekvátně volit efektivní způsoby práce se skupinou, srovnávat charakteristiky skupiny v průběhu jejího vývoje a lze podle ní také skupinu rekonstruovat. Sociometrická metoda nám např. ukáže, kteří žáci (studenti) či dospělí jsou si vzájemně sympatičtí a antipatičtí, kdo je kým přitahován, kdo má vedoucí roli, kdo se podřizuje, kdo je v izolaci, odmítaný třídou, pracovní skupinou atd. Sociometrický test se provádí dotazníkem, který obsahuje preferenční otázky, jejichž obsah je určen zvolenými kritérii, seznamem lidí, kteří mohou být voleni, případně seznamem jejich možností a vlastností. Nejznámější sociometrickou metodou je sociometrický test. Rozlišujeme tři formy sociometrické analýzy: 1) sociometrická matice 2) sociogram 3) sociometrický index. V rámci sociometrie je možné zjišťovat tyto druhy vzájemných vztahů mezi členy skupiny: a) vzájemná lhostejnost b) sympatie a lhostejnost 85

86 c) lhostejnost a sympatie d) vzájemná sympatie e) antipatie a lhostejnost f) lhostejnost a antipatie g) vzájemná antipatie h) sympatie a antipatie ch) antipatie a sympatie V rámci otázek v sociometrickém dotazníku lze provádět sociometrické výběry: 1) jednostranně pozitivní 2) oboustranně pozitivní 3) jednostranně negativní 4) oboustranně negativní Jednostranný pozitivní výběr se označuje nepřerušovanou šipkou směrovanou k pozitivně vybírané osobě, jednostranný negativní výběr se vyznačuje přerušovanou šipkou k negativně vybírané osobě, oboustranně negativní výběr se označuje přerušovanou šipkou k oběma osobám, oboustranně pozitivní výběr se značí nepřerušovanou šipkou směřující k oběma osobám. Je však nutné podotknout, že grafický systém si může každý výzkumník modifikovat tak, aby vyhovoval především je kognitivním schopnostem. Které osoby se v rámci sociometrického měření identifikují? a) populární osoby v dané skupině (sympatické a přitažlivé pro mnohé) b) oblíbené osoby (sympatické a přitažlivé pro větší část dané skupiny) c) akceptované osoby (větší část skupiny je přijímá) d) trpěné osoby (jen malá část skupiny je akceptuje) e) mimostojící osoby (nikdo ze skupiny je neakceptuje) Zakladatel sociometrie J. L. Moreno uváděl tyto základní pravidla pro konstrukci sociometrického testu: 1. hranice skupiny musí být přesně vymezeny 2. počet voleb nemá být omezován 3. členové skupiny musí znát přesně stanovená kritéria pozitivní a negativní volby 4. výsledků má být využito k restrukturaci skupiny 5. kladné a záporné volby jsou anonymní pro členy skupiny V současné praxi se dodržuje zejména zásada anonymity, specifikovaného kritéria a srozumitelnosti otázek. Sociometrický dotazník je předkládaný všem členům skupiny. Každý má odpovědět na několik otázek zaměřených do různých oblastí, ve kterých probíhá kontakt mezi členy sociální skupiny. Příklady otázek v sociometrickém dotazníku: Uveď jména spolužáků, s nimiž bys chtěl sedět v lavici. S kterými spolužáky bys chtěl společně bydlet ve stanu na výletě, na táboře? S kterými spolužáky bys rád spolupracoval na pracovním úkolu? S kterými spolužáky bys rád trávil volný čas? Které spolužáky bys vybral za vedoucí výpravy, výletu? Výše uvedené otázky mají i svou negativní formu a je tedy nutné, aby každý hodnotitel v rámci vztahů ve skupině provedl jak pozitivní volbu (koho si vybereš pro činnosti?), tak i volbu negativní (koho si určitě nevybereš k činnosti?). Počet 86

87 voleb je vždy součástí úvahy výzkumníka, jakou volnost při výběru hodnotitelům dá. Jak je výše uvedeno, Moreno volby neomezoval, v současné praxi je standardní používat omezení na tři volby (lze použít i exkluzivní výběr jedné osoby, nebo výběr 5 osob). Součástí sociometrie je kromě dat vzešlých ze sociometrického dotazníku i mnoho dalších informací, které pomáhají dokreslit obrázek toho, co analýza dotazníkových dat přinesla. Mohou to být individuální rozhovory s jednotlivými členy skupiny i kolektivní beseda o vzájemných vztazích mezi členy kolektivu. Dalším zdrojem mohou být informace získané od rodičů, učitelů, vedoucích apod. Ptáme se na sociální chování a postoje sledovaného, na jeho reakce vůči ostatním lidem, na jeho hodnocení jednotlivých členů pracovního kolektivu, na to, jak je sám skupinou hodnocen atp. Základní sociometrické pojmy: A: Sociometrický vztah představuje souhrn formálních a neformálních interakcí, jednostranných a vzájemných preferencí různého typu mezi dvěma osobami ve skupině. B: Sociometrická vazba představuje základní složku sociometrického vztahu. Tvoří ji každá jednotlivá komunikace (př. rozhovor) či preference (volba), k níž dochází mezi dvěma členy skupiny. C: Sociometrická volba tvoří základ metodiky zjišťování struktury neformálních vztahů. Má aspekt aktivní (volí) a pasivní (je volen). Způsoby zpracování a analýzy sociometrických dat: A) Sociometrická matice Obrázek 14: Sociometrická matice 87

88 B) Hierarchický (osový) sociogram Obrázek 15: Hierarchický /osový) sociogram C) Terčový nebo kruhový sociogram Obrázek 16: Terčový /kruhový) sociogram Jak je výše graficky uvedeno, výsledky sociometrie můžeme vyjádřit sociogramem, z něhož názorně vidíme, který jedinec dominuje, který je izolován, s kým kdo vytvářel koalice, atd. Pozice jedince ve skupině, která odráží úroveň jeho popularity, se nazývá sociometrický status. Pozitivní sociometrický status je dán poměrem součtu obdržených pozitivních výběrů k maximu možných obdržených výběrů. Negativní sociometrický status je dán poměrem součtu konkrétních obdržených negativních výběrů k maximu možných negativních výběrů. Vedle pozice řadového člena skupiny existují i jiné pozice jedince ve skupině, resp. další druhy sociometrického statusu, definované sociometrickými parametry. Jsou to: 88

89 a) hvězda (star): má maximální hodnotu tzv. smíšeného sociometrického statusu, tj. suma všech obdržených voleb, pozitivních i negativních, převažují však volby pozitivní, je ve skupině nejoblíbenější; b) outsider: je osoba, která hodně volí, ale je málo volena a odmítána (má velký počet negativních voleb); c) zavržený (antihvězda, antistar, černá ovce): tato osoba získala maximum negativních voleb; d) izolát: je osoba, která ani nevolí, ani není volena, žije izolovaně na okraji skupiny; e) šedá eminence: je to osoba v pozadí, která je pozitivně volena oficiálním vedoucím skupiny a sama formálního vedoucího vybírá, ale jinak je izolovaná. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte témata pro využití sociometrie. 2. Proveďte návrh otázek pro sociometrický dotazník. 3. Jaké vzájemné vztahy z hlediska sociometrie mohou k sobě zaujímat jednotliví členové sociální skupiny? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] PETRUSEK, Miloslav. Sociometrie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, s. ISBN (není uvedeno) 89

90 8. Pozorování RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Pozorování je základní vědecká metoda. V užším smyslu lze pak pozorování dělit na pozorování sebe sama, zaměřené na vlastní prožívání (introspekce) a pozorování jiných (extrospekce.) CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní procesy pozorování v sociálním výzkumu Identifikovat typy pozorování KLÍČOVÁ SLOVA Pozorování, fáze pozorování, záznam a evidence pozorování, typy pozorování, standardizace pozorování Pozorování je pravděpodobně jednou z nejtěžších metod sběru dat v kvalitativním výzkumu. V literatuře najdeme několik variant pozorování, avšak základním typem je zúčastněné pozorování (participant observation). Výzkumník pozoruje události, formuluje některé možné ideje o nich a testuje jejich přesnost. Svou podstatou, tedy díky tomu, že vědecké pozorování je záměrné a zaměřené, dává pozorování důkaz o určité části reality. Pozorování se oprošťuje od složité struktury vztahů, v nichž pozorovaný jev existuje, ale sleduje jen to, co je jako cíl určeno pozorování (vědecké pozorování tedy nelze chápat jako jakýkoli druh pozorování tedy sedím a čumím ). Cílem pozorování jsou jevy a vztahy, které jsou identifikované a definované. Pozorování může být prováděno smyslovými orgány, nebo pomocí přístrojů. V případě pozorování pomocí přístrojů stojí filosofie vědy před závažnými problémy poukazujícími na to, jak jsme ve světě. Přístroje nám umožňují vnímat i takové jevy, které bychom nebyli schopni prostřednictvím svých smyslů vnímat. Na druhou stranu přístroje neumožňují sledovat jevy jiným způsobem, než takovým, jak jsou určeny a vyrobeny, a tím dochází při jejich používání k stejným nebo obdobným závěrům. Průběh pozorování: 1) přípravná fáze (plán, systém záznamu, protokol, předvýzkum) 2) vlastní pozorování 3) první etapa - globální percepce (identifikace sledovaného jevu) 4) druhá etapa prohlubující se informace mezi pozorovatelem a pozorovaným jevem 5) třetí etapa registrace pozorovaných jevů (záznam audio, video, pozorovací archy, protokoly, schématické záznamy různého typu) 6) čtvrtá etapa rozbor vzhledem k hypotézám a cílům (co nejdříve po provedení výzkumu) 7) pátá etapa interpretace výsledků 90

91 Úskalí pozorování: a) nedostatečná příprava pozorovatele (nebezpečí povrchnosti, spekulativních závěrů) b) nedostatečné zajištění validity a spolehlivosti (procento shody mezi pozorovateli, opakování, analýza rozptylu) c) subjektivní vstup pozorovatele (nedostatečná odbornost, oproštění se od předsudků, pozorovací schopnosti, postřeh) d) nedostatečná schopnost dedukce (vysuzování) Typy pozorování 1) Přímé (výzkumník sleduje pozorovaný jev přímo) 2) Nepřímé (výzkumník pozoruje zkoumaný jev nepřímo, prostřednictvím indikátorů či externích nástrojů) 3) Zjevné (aktéři pozorované reality vědí, že jsou výzkumníkem pozorováni; problematika zkreslení), 4) Skryté (aktéři pozorované reality nevědí, že jsou výzkumníkem pozorováni; problematika etiky je takové pozorování etické?), 5) Zúčastněné (výzkumník se aktivně zapojuje do dění pozorované reality) 6) Nezúčastněné (výzkumník se nezapojuje do dění pozorované reality) 7) Krátkodobé 8) Dlouhodobé Kombinací výše uvedených typů vzniká dalších několik možností, jak lze pozorovat sociální realitu (asi filmově nejznámějším příkladem pozorování je skryté zúčastněné přímé pozorování, které absolvuje Milan Šteindler, jako sociolog ve filmu Vrať se do hrobu) Součástí rozpravy o pozorování musí být také text, který se alespoň krátce věnuje problematice záznamu pozorování. I když je pozorování vždy záměrně zaměřeno jen na výsek sociální reality, je vztahů příliš mnoho na to, aby je pozorovatel dokázal zaznamenat přirozeným způsobem zapamatoval si je. Při každém vědeckém pozorování je nutné si vytvořit systém záznamu, aby úroveň a množství dat bylo co největší. K záznamu pozorování lze využít škálu nástrojů od polních poznámek až k audiovizuálnímu záznamu veškerého dění. Každá ze záznamových technik má svá pozitivita i negativa, která musí každý výzkumník v rámci designování výzkumných činností zvážit. Standardizované pozorování. Mnoho jedinců nemůže být zvládnuto jedním pozorovatelem a je proto nutné zajistit komparaci postupů celého týmu a připravit takový podkladový materiál, který tuto jednotu přístupů a postupů zajistí. Jde o kategorizaci záznamových archů. Požadavkem je, aby pozorování bylo reliabilní, to znamená, aby měření i po opakované aplikaci, za předpokladu, že nedošlo ke změně pozorovaného objektu, dospělo ke shodným výsledkům. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaké základní aspekty dobrého vědeckého pozorování? Popište je. 2. Jak byste zaznamenávali průběh vašeho vlastního pozorování? 3. Ve společné diskusi si zvolte téma, které byste pomocí pozorování chtěli zvládnout, a jděte do terénu pozorovat. V následné diskusi si vyprávějte o vlastním pozorování problémy, spěchy, zhodnocení průběhu techniky. 91

92 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [2] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN [3] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007, ISBN

93 9. Obsahová analýza RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahová analýza (content analysis) je metoda, kterou lze obecně definovat jako rozbor obsahu záznamu určité komunikace. Někdy je tato metoda úžeji vymezována jako analýza textu či souboru textů. V takovém případě se lze setkat též s označením textuální analýza. Hlavním účelem této metody, která vychází z tradic pozitivistické metodologie, je vyhledávání konkrétních slov a konceptů v analyzované komunikaci a stanovit četnost jejich výskytu, významu, vzájemné vztahu atp. Nejčastěji je tato metoda využívána při analýze mediálních sdělení. V posledních letech se stále častěji hovoří o kvalitativní obsahové analýze. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní procesy obsahové analýzy Identifikovat téma v rámci kvalitativní i kvantitativní obsahové analýzy Konstruovat sociometrický dotazník Identifikovat jednotky sociometrické analýzy KLÍČOVÁ SLOVA Obsahová analýza, kvalitativní obsahová analýza, kvantitativní obsahová analýza, jednotka analýzy 9.1 Kvantitativní obsahová analýza Obsahovou analýzu nelze chápat jako jedinou metodu nebo postup. Spíše je nutno na ni nahlížet jako na souhrnný a ne příliš šťastně zvolený pojem označující velké množství navzájem různých metod a postupů vzájemně se lišících podle cílů, východisek, postupů i náročnosti. Jejich použití je do značné míry specifické pro oblast použití. Obsahová analýza, jak ji vyvinul Bernard Berelson ve čtyřicátých letech 20. století, byla původně určena k analýze obsahu masmédií. Od té doby se však její využití rozšířilo i do společenských věd a i do humanitních oborů. Obsahová analýza je v prvé řadě měřicím nástrojem, který umožňuje převod verbální komunikace do měřitelných proměnných. Kvantitativní obsahová analýza patří do pozitivistického modelu empirického výzkumu. Jako všechny výzkumné nástroje v této tradici předpokládá existenci logicky vytvořené teorie ve formě obecných tvrzení a odvozených hypotéz. Tyto hypotézy jsou výroky o vztahu mezi proměnnými. Technika obsahové analýzy umožňuje měření těchto proměnných v psaném textu. Psaný text je v obsahové analýze považován za totéž, co přináší výzkumné šetření, neboť text jsou vlastně data, jež umožňují měření proměnných, které jsou pro daný výzkum zásadní. Cílem obsahové analýzy je extrakce proměnných z textu v měřitelné podobě. 93

94 Obsahová analýza vyžaduje ze strany výzkumníka celou řadu rozhodnutí. První rozhodnutí se týká jednotky analýzy: 1) mohou to být jednotlivá slova, 2) slovní spojení, 3) věty nebo celé části textu. V ideálních podmínkách je dalším krokem sestavení slovníku, s jehož pomocí lze přiřazovat možné výskyty proměnných ve specifických slovních formách v textu k jednotlivým kategoriím znaků. Ve zbývající části postupu pak vybíráme a přiřazujeme slova z textu proměnným, které nás zajímají. Obsahová analýza se může zabývat právě tak obsahem sdělení, jako jeho formou, autorem i adresátem takového sdělení. Plán analýzy musí být takový, že budou-li dva nebo více výzkumníků nezávisle analyzovat stejný materiál, musí dojít k shodným výsledkům. Operační definice musí být velice jasné, jednoznačné a někdy i dost podrobné. Konstrukce kategorií, do kterých bude obsah sdělení kódován, je nejcitlivější operací v procesu obsahové analýzy. 9.2 Kvalitativní obsahová analýza Přestože se obsahová analýza opírá o kvantitativní způsob zkoumání, kvalitativní postupy jsou v ní obsaženy, díky čemuž se tak pro některé badatele přibližuje kvalitativním metodám. Rozpolcená identita obsahové analýzy jakožto metody je výsledkem sociologických paradigmat druhé poloviny 20. století. Metoda obsahové analýzy má svoje přesné zákonitosti, přesto není úplně exaktní disciplínou, ale něčím mezi vědou a uměním. Jako příklad kvalitativní obsahové analýzy zde uvedeme Glaser-Straussovu metodu, na které se pokusíme o postižení základních atributů této techniky. Glaser-Straussova metoda je metodologie pro generování nebo vyvození abstraktní teorie z empirických dat, jimiž jsou ovšem v tomto případě psané záznamy. Podobně jako obsahová analýza i Glaser-Straussova metoda předpokládá pozitivistickou vědeckou orientaci, ale zaměřuje se na jiný úkol, a sice spíše na vytvoření teorie než na její testování (což je typický cíl kvalitativních výzkumných technik). Jelikož účelem Glaser-Straussovy srovnávací analýzy je vyvození teorie, která je teprve později podrobena formálnímu empirickému testu, jsou pravidla pro její testování volnější. Dokumenty nemusejí být analyzovány vyčerpávajícím způsobem, naopak mohou být v kterékoliv chvíli odloženy, universum nemusí být pečlivě a přesně stanoveno a ani prvky textu nemusejí být náhodně vybírány, nýbrž mohou být voleny záměrně vzhledem k bohatosti jejich obsahu. Samotný postup může být asi nejlépe popsán jako proces hledání. Veden jasným záměrem vytvořit teorii v určité oblasti, hledá badatel v textu výskyt relevantního materiálu. Tímto relevantním materiálem jsou znaky, jejichž výskyt výzkumník zaznamenává. Přitom si bedlivě všímá, s jakými dalšími znaky se sdružují. Pozornost se soustřeďuje na nalezení vztahů, které jsou doloženy pravidelnostmi, při nichž se určité kategorie jedné proměnné vyskytují společně s kategoriemi jiné proměnné. Výzkumník tak tvoří hypotézy během toho, jak se pohybuje v textu. Pokud už text neposkytuje další nové informace, jeho analýza končí a výzkumník se přesune k textu jinému. Ve chvíli, kdy jsou kategorie proměnných saturovány a vztahy vyčerpány, je analýza textu hotova. Výzkumníkovi pak zbývá úkol dotvořit teorii. To 94

95 zahrnuje jednak finální formulaci abstraktních tvrzení, která se vynořila z hypotéz, jednak formální seřazení nalezených vztahů mezi proměnnými. Na konci analýzy by měla existovat formální teorie, jež je přiměřená a vhodná pro svět, který má vysvětlit. Glaser-Straussova metoda byla velmi populární metodou pro zacházení s psaným materiálem. Byla také hodně zneužívána, v některých případech se stávala výmluvou pro nedokonalý a špatně sestavený výzkum. Je proto třeba zdůraznit, že tato metoda představuje nástroj pro tvorbu teorie a měla by být proto použita pouze pro výzkumy s tímto záměrem. Jejím konečným produktem by měla být abstraktní teorie připravená pro formální test na jiných datech (pravděpodobně s použitím obsahové analýzy). KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Navrhněte témata, která byste řešili formou kvantitativní obsahové analýzy. 2. Která tištěná periodika byste si vybrali k analýze, pokud byste měli provést obsahovou analýzu domácího násilí v tištěných médiích? 3. Jaký materiál byste si vybrali pro kvalitativní obsahovou analýzu? Co by bylo zdrojem dat? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] TRAMPOTA, Tomáš., VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, ISBN [2] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie a metody. Praha: Portál, 2005, ISBN [3] MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, ISBN

96 10. Experiment v sociálních vědách RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Experiment vzniká vždy na základě určité teorie a má za úkol potvrdit či vyvrátit určité tvrzení. Proto má meritorní význam pregnantní, přesné stanovení problému, který je předmětem experimentálního výzkumu. Opět zde přichází na pořad dne validita a reliabilita, platnost a spolehlivost použité výzkumné metody a výzkumného nástroje. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní procesy experimentu v sociálních vědách Uvědomit si problematičnost experimentu v sociálních vědách Identifikovat význam experimentální proměnné KLÍČOVÁ SLOVA Experiment, experimentální proměnná, kontrolní proměnná, subjekt experimentu Každý experiment musí respektovat tyto tři podmínky: 1. výzkumník musí kontrolovat experimentální proměnnou. 2. experiment musí použít alespoň jednu experimentální a jednu kontrolní skupinu, 3. jednotlivci musí být zařazeni do těchto skupin náhodně. Ve volném výkladu se pojem experiment používá jako označení pokusu nebo zkoušení. Ve vědeckém pojetí jde o jednu z metod, přesně vyjádřeno, o experimentální metodu. Předmětem experimentálního zkoumání jsou subjekty a jejich výběr se řídí podle určitých znaků. Tento výběr je určován charakteristickými vlastnostmi, které je vydělují z celé populace (věk, pohlaví, vzdělanostní úroveň apod.). Realizace experimentu se řídí experimentálním plánem. Výběr subjektů se děje: a) náhodným výběrem, kdy pravděpodobnost zařazení do výběru je rovnocenná, b) vytvořením experimentální skupiny, ve které experiment probíhá, c) kontrolní skupina, v níž se uskutečňuje experimentální působení. V experimentální skupině (na základě experimentálního plánu) je zadáván vstupní a závěrečný test. Vstupní test, pretest, je zadáván před realizací experimentu, závěrečný test, posttest, po jeho ukončení. Klíčovou otázkou pro plánování experimentu je určení nezávisle proměnných, závisle proměnných a intervenujících proměnných. Proměnná je variabilní prvek experimentu, tzn., že se může nejenom měnit, ale také získávat rozdílné hodnoty či vlastnosti. Závisle proměnná je výsledkem vlivu nezávisle proměnné a nezávisle proměnná je nástrojem, kterým se manipuluje experimentální skupina. V sociálních výzkumech se vedle závisle a nezávisle proměnné vyskytuje ještě další, tzv. intervenující proměnná. Jde o označení těch podmínek, které brání nezávisle proměnné přičítat všechny diskrepance, jež byly identifikovány v závisle proměnné. 96

97 Subjekty experimentu Na počátku každého experimentu se předpokládá, že všechny subjekty mají rovnocenné výchozí parametry, aby nedocházelo k nepřesným, zkresleným výsledků. Jde o znaky, kterými se prezentuje kontrolní i experimentální skupina a jejich výběr by měl být obezřetně, logicky a faktograficky určený (např. věk, pohlaví prospěch, úroveň motivace, ale také IQ a EQ) o přibližně shodnou distribuci zvolených znaků (přibližně stejný počet respondentů podle pohlaví, věku, stejně vysokých, středních a nízkých IQ a EQ, vědomostní bázi atd.). Náhodný výběr subjektů Výběr rovnocenných skupin subjektů je velmi obtížný, protože vytvořit skupiny s identickými znaky pro každou skupinu je nerealizovatelné, pokud nepoužijeme jinou metodu výběru náhodným přiřazováním subjektů do skupin. Tento výběr je založen na principu pravděpodobnosti podle matematického principu. Každému je dána možnost, aby byl zařazen do příslušné skupiny. Rozhodujícím faktorem pro výběr je pouze náhodnost. Při náhodném výběru však má meritorní úlohu velikost skupiny. Čím je skupina početnější, tím větší je pravděpodobnost, že budou eliminovány subjekty s nežádoucími vlastnostmi. Při realizaci náhodného výběru subjektů se doporučuje, aby jejich počet pro každou skupinu neklesl pod 40 respondentů. Hawthornský efekt Při provádění experimentu může dojít k tzv. Hawthornskému efektu. Hawthornský efekt je způsobený tím, že sledované subjekty vědí, že jsou sledovány a jejich reakce je proti očekávání výzkumníků. Příkladem může být přímé pozorování vzdělávacího procesu, kdy pozorované subjekty zcela záměrně, ale i nezáměrně, vlivem přítomnosti cizí osoby modifikují své chování ve snaze zviditelnit se. To v konečném efektu může vést i k zlepšení výkonu i subjektů či celé skupiny, které je překvapující a neočekávané. Ve výše uvedeném textu jsou prezentována spíše doporučení pro tvorbu experimentu v sociálních vědách a zároveň akcentace na problémy, které jsou s touto technikou v rámci sociálních výzkumů spojené. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že experiment v sociálních vědách nelze provést, respektive provést jde, avšak výsledky nebudou validní a ani reliabilní. Nikdy si nebudeme totiž jistí tím, zda výsledky experimentu ovlivnila experimentální situace či jiná tzv. intervenující proměnná. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Navrhněte téma, kde by se experiment v rámci sociálního výzkumu mohl realizovat. 2. Jaká jsou základní negativa experimentu v sociálních vědách? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] DISMAN, Miloslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993, ISBN

98 11. Základní pravidla pro psaní odborné práce RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Odborná práce představuje originální a samostatnou práci, prostřednictvím které má autor dokázat, že je schopen napsat delší souvislý text a že si v průběhu studia osvojil metodologii a terminologii studovaného oboru. Aby byl tento aspekt odbornosti naplněn, byly vytvořeny základní pravidla, podle kterých musí každý odborný autor postupovat, chce-li být ve své práci úspěšný. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat základní pravidla psaní odborného textu Pochopíte význam norem pro odborný text KLÍČOVÁ SLOVA Norma pasní odborných textů, citace, seznam literatury, etika, odborný text, ČSN, struktura odborného textu. Jak je již v začátku opory psáno, výběr vhodného tématu je jedním z prvních důležitých kroků k napsání kvalitní práce. Téma vyberte s ohledem na svou specializaci, zájmy, praktické zkušenosti, jazykové schopnosti apod. Lze doporučit téma spíše užší, konkrétní než obecná, široce pojatá. Práce by současně měla být přínosem v poznání, přitažlivá pro čtenáře, srozumitelná a jasná. K tomu by měl autorovi dopomoci i odborný styl práce a striktní zvládnutí ČSN psaní odborných textů. Obecné zásady zpracování práce 1) Objektivita 2) Strukturovanost 3) Pravdivost 4) Originalita 5) Srozumitelnost 6) Konkrétnost Autorská práva Zveřejněním práce (i např. odevzdáním ve škole) na sebe autor bere odpovědnost za originalitu textu, včetně dalších objektů (nákresy, schémata, obrázky, apod.). V České republice je potřeba se řídit Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Obecně lze říci, že citování cizího díla pro studijní, vědeckou a výzkumnou práci je možné i bez souhlasu autora. Náležitosti odborné práce a) Abstrakt Přibližně 10 řádků s výstižným shrnutím práce obvykle v jazyce práce nebo angličtině. 98

99 b) Klíčová slova Výčet základních pojmů práce. Vypisují se pouze pojmy oddělené čárkou. c) Obsah Seznam kapitol, nadpisů apod. s udáním čísla strany (většina textových procesorů umí generovat automaticky). d) Úvod Vymezení tématu práce, její struktura, cíle, metody, stanovení hypotéz. e) Stať Nejrozsáhlejší a hlavní část práce, obsahuje vše od analýzy po interpretaci zkoumaného jevu, až k verifikaci či falsifikaci stanovených hypotéz. Obvykle se člení na teoreticko-metodologickou část a na analytickou část. f) Závěr Stručné shrnutí dosažených cílů práce a zhodnocení výsledků a poznatků. g) Seznam použitých zdrojů Seznam by měl obsahovat všechny použité zdroje (odborná literatura, články v tisku, rozhovory, odkazy na webové stránky, elektronické databázové zdroje, apod.). Seznam použitých zdrojů by měl být řazen abecedně dle příjmení autorů. Pokud autor dokumentu není znám, pak je dílo zařazeno do seznamu literatury abecedně podle názvu. h) Seznam zkratek Jestliže práce obsahuje větší množství zkratek, které nejsou obecně používané nebo u nich může čtenář pochybovat o jejich významu, pak je vhodné seznam zkratek a jejich význam v práci uvést. ch) Seznam tabulek, obrázků, schémat V případě delší práce s množstvím vložených objektů je vhodné doplnit práci o jejich seznam (většina textových procesorů umí generovat automaticky). i) Přílohy Rozsáhlejší tabulky, doplňující informace typu vzor formuláře dotazníku, plné znění směrnice apod. patří do přílohy s tím, že je na ně v textu práce odkazováno. j) Citace Citace i odkazy mají v celé práci stejnou formu a musí obsahovat klíčové informace (slouží k vyhledání příslušného zdroje v seznamu použitých zdrojů na konci práce). Přímé citace cizího díla je potřeba uvést do uvozovek (vynechání části citovaného textu se označuje třemi tečkami). Citovat je potřeba i zdroje převzaté, byť nejsou doslova citované, pokud jde o překlad, výsledky cizího výzkumu, parafráze, převzaté číselné údaje, definice, apod. U citace zdroje z internetu se uvádí v poznámce pod čarou kromě zdroje a autora i datum zobrazení. Je vždy potřeba dodržet tři základní pravidla: správně citovat, uvést zdroj a odkaz na seznam zdrojů. Proč citovat? 1. Dodržení zákona 2. Informace o relevantnosti a důvěryhodnosti předkládaných údajů 3. Zpřehlednění kontextu práci pro čtenáře 4. Zdroj pro evidenci a reportování impakt faktor, immediacy index 99

100 Korektnost jazyka Pokud je práce zpracována v jazyce českém, pak je potřeba dodržovat pravidla českého pravopisu, gramatiky, slohu a typografické zásady dle obecně přijímaných zvyklostí, tedy např. dodržovat větný slovosled, rozlišovat mezi pomlčkou a spojovníkem, zřejmý význam slova, atd. Formální úprava práce Přesto, že hodnota práce tkví v její obsahové stránce, je vhodné věnovat pozornost i formální úpravě. Zejména u absolventských, bakalářských a magisterských prací bývá formální úprava součástí celkového hodnocení. Doporučené formální náležitosti Velikost písma 12 bodů, nejčastěji typ Times New Roman (alternativy Garamond, Verdana), zarovnání odstavce do bloku, řádkování 1,5. Nadpisy je vhodné číslovat pomocí víceúrovňového číslování, kapitoly začínají na nové stránce a nečíslují se. Grafy, tabulky, schémata, obrázky apod. se číslují průběžně. Číslování stránek Strany odborných prací je vhodné číslovat. Nečíslujeme titulní stranu a obsah, číslování začíná u Úvodu, končí Závěrem. Přílohy číslujeme samostatně. Poznámky pod čarou Poznámky pod čarou je vhodné dávat např. jako odkaz na rozšiřující souvislosti, odkaz na citovaný zdroj, apod. Číslování poznámek pod čarou je v celé práci průběžné. Formální úpravě textu odborných prací se věnují následující normy: 1) ČSN : Nakladatelská (vydavatelská) úprava knih a některých dalších druhů neperiodických publikací 2) ČSN Mezinárodní desetinné třídění 3) ČSN : Referát a anotace 4) ČSN : Formální úprava rešerší 5) ČSN : Vydavatelská úprava odborných časopisů 6) ČSN : Úprava písemností psaných strojem nebo zpracovávaných textovými editory 7) ČSN ISO 999: Zásady zpracování, uspořádání a grafické úpravy rejstříků 8) ČSN ISO 2145: Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů 9) ČSN ISO 2384: Formální úprava překladů 10) ČSN ISO 5966: Formální úprava vědeckých a technických zpráv 11) ČSN ISO 7144: Formální úprava disertací a podobných dokumentů 12) ČSN ISO 690: Bibliografické citace dokumentů KONTROLNÍ OTÁZKA 1. V dostupných zdrojích najděte ČSN Čemu se tato norma věnuje a jak obohacuje výše uvedený text? 2. Které typy písma je možné pro odborné texty využívat? Všechny normou povolené typy si vyzkoušejte na části vašeho odborného textu (seminární práci). 3. Napište strukturu odborného textu. Jaké prvky má struktura? Lze některé aspekty sloučit či vynechat? 4. Ocitujte jeden zdroj několika způsoby a rozhodněte o výhodách a nevýhodách jednotlivých způsobů. 100

101 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] ČSN ISO 690 [2] ČSN ISO 5966 [3] ČSN ISO

102 12. Shrnutí opory Σ ZÁVŘEČNÉ SHRNUTÍ OPORY Pokud jste vážené studentky a vážení studenti prošli celou studijní oporou modulu Metody a techniky sociálního výzkumu, měli byste být vybavení základními vědomostmi a pojmovým aparátem, který se váže k technikám výzkumných činností. Jestliže bylo vaše studium pečlivé, v což pevně doufám, měli byste zcela jednoznačně umět definovat základní metody lidského poznávání, dále byste měli umět definovat vědu, jazyk vědy a základní funkce společensko-vědního výzkumu. Dále byste měli být obeznámeni se základními strategiemi sociálních výzkumů a to s kvantitativním, kvalitativním a smíšeným výzkumem, které jsou v rámci opory rozpracovány dle mínění autora nad rámec oporového textu. Snahou autora textu bylo seznámit vás, studenty sociální práce, v podrobnější rovině se základními atributy sociálně vědního výzkumu nejen na úrovni teoretického pojmosloví, ale především v intencích empirického provedení. Smyslem opory nebylo vás zahltit neznámými pojmy, avšak základní ideje, postupy a praktická provedení empirických činností v obou úrovních výzkumu bylo nutné v textu zmínit. I tyto vědomosti byste měli v tuto chvíli mít. Pro sociálního pracovníka velmi důležitou částí opory jsou kapitoly, které rozpracovávají podrobněji obě výše uvedené výzkumné strategie (techniky). Budoucí sociální pracovník by měl mít nejen základní, ale dokonce velmi rozšířený přehled o aspektech jak kvantitativního, tak především kvalitativního postupu, který se v současném sociálně-vědním výzkumu uplatňuje stále častěji a intenzivněji. Poměrně rozsáhlý úsek opory je věnován nástrojům sběru dat. Metodologicky (pozitivisticky) tradiční dotazníkové šetření je rozpracováno nejen na úrovni základních pojmů, ale především na úrovni praktických zkušeností autora s aplikovaným sociálním výzkumem. Stejně tak je pojednáno i rozhovoru, jako nástroji sběru dat v kvalitativním výzkumu. Z mého pohledu sociologa je nejpodstatnější část metod sociálních výzkumů ukryta v kapitolách o analýze, interpretaci a prezentaci dat. Pokud se vám kapitoly o těchto aspektech výzkumu zdály obsáhlejší a pojmově složitější, pak vaše zdání je správné. Bohužel, nebo Bohu dík se pohybujeme na poli vědy, která generuje takové pojmy a sociální pracovník na úrovní terciálního stupně vzdělávání by měl být schopen nejen takové pojmy pochopit, ale i aplikovat v rámci sociálně-pracovní praxe či v rámci výzkumných činností mimo studovaný obor. A to bez ohledu na to, zda někdo z laiků tvrdí opak. V závěru opory jste pak prošli ještě technikami, které nejsou zcela běžné v sociálním výzkumu, avšak pro sociální práci se jeví jako vhodné k použití v některých zvláštních případech. Povědomost o sociometrii, pozorování, experimentu a především o obsahové analýze by se sociálnímu pracovníkovi mohla hodit. Na úplný závěr opory byla zařazena kapitola o formálních normách psaní odborného textu. I když se vám tento aspekt jeví jako podřadný či dokonce nemístný, vezte, že po zkušenosti se psaním diplomových prací jej považuji za nutný, dokonce za primární. Aby byl váš budoucí text vnímán a chápán jako odborný, musí jako odborný vypadat. 102

103 A pokud jste dočetli až sem, pak mi nezbývá než vám poděkovat za pozornost a doufat, že vědomosti získané četbou právě dokončené opory budete schopni využít ve své praxi sociálního pracovníka. Mnoho zdaru v dalším studiu. 103

104 VYSVĚTLIVKY K POUŽÍVANÝM SYMBOLŮM Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení. Σ Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte. Testy a otázky Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti. Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích. Literatura Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých studiem opory. 104