UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI KOMUNIKACE SLYŠÍCÍHO DÍTĚTE S NESLYŠÍCÍMI RODIČI

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií Jitka Dleštíková 3. ročník denní forma studia Obor: Speciální pedagogika komunikační techniky KOMUNIKACE SLYŠÍCÍHO DÍTĚTE S NESLYŠÍCÍMI RODIČI Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Jiří Langer, Ph.D. OLOMOUC, 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Komunikace slyšícího dítěte s neslyšícími rodiči vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího bakalářské práce a za použití pramenů úvedených v závěru bakalářské práce. V Olomouci, dne podpis

3 Poděkování: Ráda bych poděkovala Mgr. Jiřmu Langerovi, Ph.D. za odborné vedení, vstřícnost a cenné rady, které pomohly ke vzniku této bakalářské práce. V Olomouci, dne podpis

4 Obsah Úvod... 6 Teoretická část Sluch Ústrojí sluchové Zevní ucho Střední ucho Vnitřní ucho Ústrojí rovnovážné Čidlo statické Čidlo kinetické Přenos zvuku Sluchové postižení Etiologie sluchových poruch Klasifikace sluchového postižení Kompenzační pomůcky Komunikace Typy komunikace u osob se sluchovým postižením Vizuálně-motorické komunikační systémy Znakový jazyk Znakovaná čeština Prstová abeceda Pomocné artikulační znaky Hand Mund systém Chirografie Cued speech Odezírání Mluvená řeč Psané písmo Bilingvální komunikace Totální komunikace Neslyšící Neslyšící Občanské sdružení CODA, o. s....31

5 4.3 Přístup prarodičů a rodičů k dítěti po narození Volba komunikačního systému pro dítě...33 Praktická část Dotazník Vyhodnocení dotazníků Názor rodičů a názor dítěte rozhovory...45 Závěr...49 Použitá literatura...51 Seznam příloh...53 Anotace

6 Úvod Komunikace je v životě člověka velmi důležitá. Všichni máme potřebu sdělovat své zážitky, pocity, přání, ale také starosti a strasti. Již od střední školy mě zajímají různé formy komunikace. Na střední škole jsem začala navštěvovat kurz znakového jazyka. Kurz vedli lektoři manželé, kteří mají slyšící dítě. Velmi mě zaujala a zajímala komunikace v této rodině, a tak jsem se začala více zajímat o problematiku surdopedie. Z tohoto důvodu už pro mne později nebylo obtížné zvolit si téma bakalářské práce. Cílem práce je zjistit a zmapovat komunikaci mezi slyšícím dítětem a neslyšícími rodiči, způsob výchovy v rodině a s tím související otázku, zda všechny slyšící děti neslyšících rodičů ovládají znakový jazyk. Celá práce je rozdělená do sedmi kapitol. První čtyři kapitoly jsou věnovány teoretické části a zbylé tři kapitoly ukazují výsledky naší práce. První kapitolu (Sluch) jsme věnovali sluchu, stavbě ucha a přenosu informací. Sluch je nedílnou součástí člověka. Sluchem získáváme informace z okolí, a taktéž poznáváme určité zvuky, aniž bychom viděli zdroj daného zvuku. O tuto možnost jsou neslyšící ochuzeni. Je důležité znát stavbu ucha a také způsob přenosu informací. Druhá kapitola (Sluchové postižení) se zabývá postižením sluchu. Zahrnuje v sobě příčiny sluchových poruch, klasifikaci sluchových poruch a možné kompenzační pomůcky, které napomáhají zlepšení sluchu, popřípadě jiné, které se snaží sluch nahradit. Třetí kapitola (Komunikace) ukazuje možné způsoby komunikace u sluchově postižených. Zahrnuje v sobě vizuálně-motorické komunikační systémy (znakový jazyk, znakovaná čeština, cued speech apod.) a také psané písmo, totální komunikaci, bilingvální komunikaci a mluvenou řeč, která je sice u neslyšících neobvyklá, ale přesto se najdou někteří, kdo ji ovládají. Čtvrtá kapitola (Neslyšící) a zároveň poslední kapitola teoretické části ukazuje na Neslyšící jako malou komunitu, která má svůj jazyk, gramatiku, kulturu a ne všichni, kdo ovládají její jazyk, do ní musí patřit. Poukázali jsme na organizaci CODA, která sdružuje slyšící děti neslyšících rodičů. Také se zde zabýváme přístupy rodičů a prarodičů k dětem po narození situace, kdy rodiče zjistí, že jejich dítě slyší a jejich následná volba komunikace se svým dítětem. 6

7 Praktická část je zaměřena na dva dotazníky a dva rozhovory. Dotazníky jsou hlavní částí práce. První dotazník je cílený pro neslyšící rodiče, kteří mají slyšící děti. Otázky jsou zaměřeny na výchovu v rodině, komunikaci v rodině a komunikaci s okolím. Druhý dotazník je sestaven pro slyšící děti, kteří mají neslyšící rodiče. Zaměřuje se na zmapování komunikace mezi dětmi a rodiči, na výchovu dětí, zda děti ovládají znakový jazyk a jestli by se rádi věnovali tlumočení. Druhou částí jsou rozhovory. Oba rozhovory mají čtrnáct otázek, na které vybraní rodiče a jejich dítě odpovídalo. Nepožadovali jsme po respondentech dlouhé odpovědi, jelikož tyto rozhovory měly hlavně potvrdit či vyvrátit dotazníkové šetření. První rozhovor je veden s neslyšícími rodiči, kteří mají slyšící dceru. Otázky jsou kladené jednoduše a rozhovor je prováděn pomocí notebooku. V otázkách nás zajímal způsob výchovy, komunikace mezi rodiči a dítětem, jestli rodiče chtějí po svém dítěti tlumočit a zda by si rádi pořídili další dítě i s vědomím, že bude slyšet a opět v začátcích může vzniknout komunikační bariéra. Druhý rozhovor je veden se slyšící dcerou těchto rodičů. Rozhovor je taktéž prováděn pomocí notebooku. V otázkách jsme se zaměřili na oblast jazykovou - jestli se objevily obtíže s gramatikou českého jazyka, obtíže s rozlišením tykání a vykání. Taktéž jsme zabrousili do komunikace mezi dítětem a rodiči, mezi dítětem a spolužáky, kamarády. Zajímavou otázkou bylo, zda se respondentka stydí za své rodiče a jeslti by se ráda věnovala tlumočení. 7

8 Teoretická část 1 Sluch Sluch je smysl pro vnímání zvuků, kde orgánem sluchu je ucho (Dvořák, 1998). Díky sluchu můžeme získávat informace z okolí. Také se podle něj orientujeme v prostředí, proto jej nazýváme smyslem dálkovým, čili analyzátorem distančním. Sluchové ústrojí se také nazývá receptor, jelikož recipuje, neboli přijímá podněty z vnějšku (Hála, Sovák, 1962). Z vývojového hlediska se sluch vyvinul později než ostatní smysly. Poprvé se objevil u obratlovců žijících na vzduchu mimo vodní prostředí. Naše sluchové vnímání patří mezi jednu z důležitých složek dorozumívacího procesu, ve vývoji řeči potom hraje složku hlavní. Dítě, které nemá odmala sluchovou odezvu (je neslyšící), se těžko učí mluvit (Hála, Sovák, 1962). Zvukové podněty jsou přiváděny do ucha většinou vzduchem, výjimkou je jiné pružné prostředí. S nadsázkou se dá říci, že sluch je vysoce vyvinutý a jemně diferencovaný hmat. Zvláště v případě sluchových poruch je hmat velmi důležitý. Ve vnitřním uchu je uloženo ústrojí rovnovážné a ústrojí sluchové (Hála, Sovák, 1962). 1.1 Ústrojí sluchové Sluchové ústrojí se skládá ze 3. částí. Jako první máme zevní ucho, které je tvořeno boltcem, zevním zvukovodem a končí bubínkem, následuje střední ucho, kde najdeme tři malé kůstky - kladívko, kovadlinku a třmínek a dále také Eustachovu trubici. Poslední částí je vnitřní ucho, kde se nachází kostěný a blanitý labyrint, kostěný a blanitý hlemýžď a Cortiho orgán (Škodová, Jedlička, a kol., 2007) Zevní ucho (lat. auris externa) Zevní ucho se skládá z boltce, zevního zvukovodu a ukončuje jej bubínek. Boltec ( lat. auricula) je okem viditelná část ucha a má pružný chrupavčitý základ pokrytý kůží, který se k hlavě připojuje svou přední částí. Povrch boltce tvoří typický reliéf, který je individuálně variabilní. Význam boltce je ve směrování zvuků do zvukovodu. Podílí se na funkci směrového slyšení. Svaly boltce u člověka jsou nepohyblivé (Škodová, Jedlička, a kol., 2007). 8

9 Zevní zvukovod (lat. meatus acusticus externus) je kanálek vystlaný kůží, který začíná v prohlubině boltce. V první části je tvořen chrupavkou, pak přechází v kostěný. Ve zvukovodu se nachází drobné chloupky a mazové žlázky, které produkují ušní maz (lat. cerumen). Tento maz brání vnějšímu tělesu vniknout do zvukovodu (např. hmyzu). Ovšem je-li produkce mazu nadměrná, může se vytvořit tzv. mazová zátka (Škodová, Jedlička, a kol., 2007). Bubínek (lat. membrana timpani) je tenká blána, která má tvar mělké nálevky. Je mírně napjatý (Škodová, Jedlička, a kol., 2007) Střední ucho (lat. auris media) Zde zvukovod ústí do středoušní (bubínkové, lat. cavitas tympanica) dutiny. Dále jsou v dutině středoušní tři malé kůstky (lat. ossicula auditus) kladívko, kovadlinka a třmínek, které jsou navzájem propojeny a tvoří tzv. řetěz (Škodová, Jedlička, a kol., 2007). Kladívko (lat. malleus) je přirostlé svou rukojetí k bubínku. Na hlavičku se dále připojuje kovadlinka (lat. incus). K ramínku kovadlinky se poté pomocí chrupavky napojuje hlavice poslední kůstky - třmínku (lat. strapes). Třmínek je připojen na oválné okénko, které je na rozhraní vnitřního a středního ucha (Škodová, Jedlička, a kol., 2007). Eustachova (sluchová) trubice (lat. tuba auditiva) spojuje dutinu středoušní (bubínkovou) a nosohltan. Její hlavní činností je vyrovnávání tlaku ve středouší s vnějším atmosférickým tlakem, například při polknutí nebo zívání. Tím nám zajišťuje neutrální polohu bubínku (Škodová, Jedlička, a kol., 2007) Vnitřní ucho (lat. auris interna) Vnitřní ucho je umístěno v pevné kosti skalní. Mezi hlavní části vnitřního ucha patří polokruhovité chodbičky, předsíň a hlemýžď. Tyto tři útvary dohromady tvoří kostěný labyrint (lat. labyrinthus osseus). V pevném kostěném obalu je uložen labyrint blanitý (lat. labyrinthus membranaceus), ve kterém najdeme ústrojí smyslové, v němž se nachází kapalina - endolymfa. Kapalina obklopující zevně labyrint blanitý se nazývá perilymfa. Smyslu statickému slouží hlavně polokruhovité chodbičky a předsíň. Ke sluchu slouží především hlemýžďová část labyrintu (Hála, Sovák, 1962). Hlemýžď (cochlea) je kostěný výčnělek o délce 35 mm, který je stočený spirálovitě ve 2 a půl závitu. Dělí se na příčném řezu na dvě patra, která jsou oddělena přepážkou. První patro - horní (lat. scala vestibuli), se skládá z kostěné destičky, jež vybíhá od kostěné 9

10 osy hlemýždě a sahá asi do poloviny jeho průměru. Druhé patro - dolní (lat. scala tympani), obsahuje buňky smyslové sluchové (Hála, Sovák, 1962). 1.2 Ústrojí rovnovážné (statickokinetické) Nazývá se též ústrojím vestibulárním podle uložení ve vestibulu vnitřního ucha. Ústrojí rovnovážné dělíme podle funkce na čidlo statické (polohové) a čidlo kinetické (pohybové) (Machová, 2002) Čidlo statické najdeme ve vejčitém a kulovitém váčku vnitřního ucha. V těchto váčcích jsou malá políčka, která mají vysoké epitelové buňky zakončené jemnými vlásky. Nad vlásky je větší množství vápenatých krystalků, které se po změně polohy hlavy začnou posunovat. Změní tlak působící na vlásky smyslových buněk a tím se smyslové buňky podráždí. Tyto vzruchy jsou dále vedeny statickým nervem ke spodině IV. mozkové komory a část vláken vede přímo do mozečku (Machová, 2002). Informace mají význam pro koordinaci pohybů hlavy a očí. To slouží k zajištění vzpřímeného postoje a udržení rovnováhy těla v prostoru (Machová, 2002) Čidlo kinetické řídí pohyby celého kosterního svalstva i pohyby hlavy. Při silném dráždění čidla vzniká pocit nevolnosti. Čidlo je uloženo v ampulích polokruhových trubiček ve vnitřním uchu. V každé ampuli najdeme vyvýšeninu s vysokými buňkami opatřenými dlouhými vlásky. K jejich podráždění dochází při rotačním pohybu hlavy, při němž se endolymfa uvede do pohybu. Pomocí pohybu endolymfy se vlásky smyslových buněk vychýlí a buňky se podráždí (Machová, 2002). Při uvědomování si pohybu a polohy těla hraje čidlo statické a kinetické velkou roli. Dále se uplatňuje i zrak, kožní čití a propriocepce (schopnost koordinovat tělo v prostoru) z kloubních pouzder a svalů. Informace z těchto zdrojů se spojují v mozkové kůře a poskytují stálou orientaci člověka v prostoru (Machová, 2002). 1.3 Přenos zvuku Sluchem vnímáme zvuky ve frekvenčním rozsahu od 16 Hz do Hz. Zvuky můžeme rozdělit na pravidelné (tóny) a nepravidelné (melodie hlasu) (Trojan, 1999). Zvuk do ucha vchází přes boltec, zevní zvukovod a až k bubínku, kde jej rozkmitá. Kmity bubínku se přenášejí přes řetězec tří malých kůstek (kladívko, kovadlinka, třmínek) 10

11 do vnitřního ucha. Rozkmitá se perilymfa obklopující labyrint blanitý a kmity se dále přenášejí na stěny tohoto labyrintu. Přes tyto stěny se kmity nesou až do endolymfy. Chvění endolymfy vyvolává chvění bazilární membrány a ta dále spolu s membrana tectoria přenáší kmity na nervové vzruchy, které pak pokračují kochleárním nervem a sluchovou dráhou (Čihák, 1997). 11

12 2 Sluchové postižení Sluchové postižení je následkem organické nebo funkční vady (resp. poruchy) v kterékoli části sluchového analyzátoru, sluchové dráhy a sluchových korových center, příp. funkcionálně percepčních poruch. (Slowík, 2007, s. 72). V širším pojetí Moores definuje sluchové postižení takto: Neslyšící člověk je ten, jehož slyšení je poškozeno v takovém rozsahu, že znemožňuje porozumění řeči pouze sluchem, ať již bez sluchadla nebo se sluchadlem. Nedoslýchavý člověk je ten, jehož slyšení je poškozeno do takové míry, že činí třeba velice obtížným, ale nikoliv naprosto nemožným porozumění řeči samotným sluchem, ať již se sluchadlem nebo bez něho. (Freeman, 1992, s. 26). Sluchové vnímání je pro člověka důležitou složkou dorozumívacího procesu. Absence zvukových vjemů silně ovlivňuje život osob se sluchovým postižením. Jejich nedostatečná nebo narušená recepce akustických vjemů způsobuje vážnou komunikační bariéru, která se může promítat také do složek osobnosti a to především do emocionální, psychosociální a kognitivní (Langer, Souralová, 2005). Sluchový handicap u neslyšících vytváří komunikační bariéru mezi nimi a okolním světem. Sluchově postižení mají deficit v orientačních schopnostech, kdy si sluchem nemůžou doplňovat zrakovou orientaci. Také na ně působí psychická zátěž žijí jakoby ve vězení ticha. Jejich sítě sociálních vztahů jsou omezené jen na určitou skupinu lidí a navíc je dokázáno, že sluchové postižení má negativní vliv na vývoj myšlení. Kromě jiného má sluch i bezpečnostní funkci. Je jediným smyslem, který je aktivní i když spíme. V bdělém stavu nám sluch přináší informace z okolí, jenž je mimo naše zorné pole. Jedinec neslyšící se v tomto smyslu stává tedy automaticky zranitelnějším (Slowík, 2007). Osoby se sluchovým postižením přijímají informace zrakem, popřípadě může zvukový signál zastoupit i taktilní vnímání (Langer, Souralová, 2005). V souvislosti se sluchovým postižením existuje kultura, která vznikla ve společenství neslyšících. Mají zde vlastní společenská pravidla, scházejí se, chodí společně do divadel, kin apod. (Langer, Souralová, 2005). Termín sluchové postižení zahrnuje osoby neslyšící, nedoslýchavé a ohluchlé. Problematiku sluchově postižených studuje obor surdopedie (z latinského surdos hluchý, paidea výchova). Surdopedie spadá do oblasti speciální pedagogiky, jež se zabývá vzděláváním, výchovou a rozvojem jedinců se sluchovým postižením (Pipeková, 2006). 12

13 Surdopedie je multidisciplinární obor, který úzce souvisí s pediatrií, otorinolaryngologií (ORL) a foniatrií. Můžeme se setkat i s jiným označením jako např. surdologie, pedagogika sluchově postižených nebo surdopedagogika (Pipeková, 2006). 2.1 Etiologie sluchových poruch Etiologie hledá a vysvětluje příčiny nemocí, poruch, vad a jiných chorob. Je důležitá ke stanovení správné diagnózy, prognózy i léčby. Sluchové poruchy mohou být způsobeny různými příčinami, které členěníme z několika hledisek: a). dědičné poruchy: syndromové příčiny dochází zde ke kombinaci jedné nebo několika anomálií a charakter jejich mutace ovlivňuje závažnost postižení ( např. Coganův syndrom, Usherův syndrom, syndrom CHARGE, Waardenburg syndrom apod.). nesyndromové poruchy objevují se náhodně. Nejčastěji to jsou nesyndromové poruchy s autosomálně recesivním typem přenosu např. mutace genu pro connxin 26 (Langer, Souralová, 2005). b). získané poruchy: prenatální příčina - důsledek exogenních faktorů (infekční onemocnění matky, působení léku v prvním trimestru gravidity) nebo endogenních faktorů (recesivní i dominantní dědičnost). perinatální příčina různé vlivy působící při porodu nebo krátce po něm (např. předčasné porody, klešťové porody, komplikované porody, asfyxie plodu, RH inkompabilita) postnatální příčiny jsou to příčiny působící v průběhu života např. důsledky traumat, onemocnění části sluchového analyzátoru nebo centrálního nervového systému, úrazy hlavy, záněty středního ucha (Langer, Souralová, 2005). 2.2 Klasifikace sluchového postižení Sluchové postižení se nejčastěji rozděluje podle velikosti sluchové ztráty, podle místa vzniku vady a podle doby, kdy k sluchovému postižení došlo. Vady sluchu jsou uváděny v decibelech (db) (Langer, Souralová, 2005). 13

14 a). Podle velikosti sluchové ztráty sluchová vada může být od nejmenší, kdy si ji jedinec nemusí ani všimnout, až po nejtěžší formu, jež představuje praktickou (popř. totální) hluchotu. Hlasitost zvuků objevujících se v okolí jedince je vyjádřena ve stupnici od 0 do 140 db (Langer, Souralová, 2005). Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila v roce 2011 následující mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch (tab. 1). Stupeň ztráty sluchu dle WHO Název kategorie ztráty sluchu 0 25 db normální sluch db lehká nedoslýchavost db střední nedoslýchavost db středně těžké poškození sluchu 81 a více db těžké poškození sluchu Tabulka 1: Stupně sluchového postižení (WHO, 2011). b). Podle místa vzniku vady poruchy převodní, percepční, smíšené a centrální. U převodní poruchy sluchu jsou sluchové buňky v pořádku, ale nejsou stimulovány zvukem. Příčinou je jakákoliv zábrana zabraňující zvuku proniknout z vnějšího prostoru ke smyslovým buňkám. Může se jednat o zvětšenou nosní mandli, mazovou zátku ve zvukovodu, atrézii (nevyvinutí) zevního zvukovodu, zánět zvukovodu a bubínku, akutní nebo chronický zánět středního ucha či cizí těleso ve zvukovodu (Pipeková, 2006). Při percepční poruše sluchu vzniká postižení vnitřního ucha, sluchového nervu nebo sluchových buněk. Podle toho je rozlišujeme na retrokochleární a kochleární (nitroušní). Příkladem percepční poruchy může být presbyakuze (stařecká nedoslýchavost, poškození sluchu nadměrným hlukem, postižení sluchu jako komplikace infekčních onemocnění - např. zánět mozkových blan, příušnice; sdružené vady a vrozené symptomy na podkladě genetické poruchy (Škodová, Jedlička, 2007). K percepčním poruchám se často přidružuje ušní šelest (tinnitus), který může mít různý charakter např. zvonění, pískání, syčení nebo i melodické zvuky (Škodová, Jedlička, 2007). 14

15 Smíšená porucha sluchu je kombinací převodní a percepční poruchy. Příkladem jsou chronické záněty středouší nebo kochleární forma otosklerózy (Škodová, Jedlička., 2007). Centrální porucha sluchu představuje komplikované defekty způsobené různými procesy postihujícími podkorový a korový systém sluchových drah. Příznaky bývají velmi rozmanité (Langer, Souralová, 2005). c). Podle doby, kdy k sluchovému postižení došlo - rozlišujeme vrozené (hereditární) vady sluchu a získané (postnatální) vady sluchu. 1. U vrozené (hereditární) vady sluchu bývá poškozen především ganglion spirale a Cortiho orgán. Geneticky podmíněné vrozená zátěž v rodině, hereditární sluchové vady děděné autosomálně recesivně. Často se stává, že oba rodiče, kteří jsou nositelé jednoho poškozeného a druhého zdravého znaku, slyší. Kongenitálně získané a). prenatální nemoci matky v průběhu těhotenství, zejména v 1. trimestru (např. spalničky, zarděnky, toxoplasmóza, RTG záření) b). perinatální jde o protrahovaný porod, dítě má nízkou porodní hmotnost, asfyxii, poporodní žloutenku (Pipeková, 2006). 2. Získané (postnatální) vady sluchu můžou být: získané před fixací řeči (prelingválně, tedy do 6. roku života dítěte) tyto vady mají různý dopad na komunikační možnosti. Řeč se nevyvíjí a navíc dochází k rozpadu získaných řečových stereotypů. Jde např. o: infekční choroby virového charakteru jako jsou příušnice, spalničky, zarděnky, spála, meningoencefalitida apod. traumata, mechanické poškození mozku, úrazy hlavy onkologická onemocnění léčená chemoterapií a ozářením opakované hnisavé záněty středního ucha tzv. ucpané uši při insektech horních cest dýchacích. 15

16 získané po fixaci řeči (postlingválně, to je po 6. roce života a v průběhu života) Může se jednat o: presbyakuzii (stařeckou nedoslýchavost) jedinec ve stáří slyší hůře, jelikož mu odumírají sluchové buňky, které jsou nenahraditelné. Tento jev se stává patologickým pokud je narušena komunikační schopnost člověka. různé toxiny, jedy poranění v oblasti hlavy a vnitřního ucha různé pády, údery do hlavy apod. dlouhodobé působení silné hlukové zátěže zvuk od 85 db výše nevratně poškozuje sluchové buňky (např. diskotéky, mp3 přehrávače) (Pipeková, 2006). 2.3 Kompenzační pomůcky Technické pomůcky pouze nekompenzují sluchové postižení, ale pomáhají usnadňovat život jedincům s postižením sluchu. Z dřívějších neslyšících se díky sluchadlům stali nedoslýchaví. Bohužel těm skutečně neslyšícím nemůže pomoci ani sebedokonalejší sluchadlo (Hrubý, 1998). Základní typy sluchadel Sluchadlo je miniaturní elektronický zesilovač zvuku. Slabé zvuky z okolí dopadají na mikrofon. Proud je zesilovačem značně zesílen, upraven podle individuální sluchové vady a přiveden do sluchátka, kde se elektrický proud opět změní na zvukové vlny. Tím vznikne velmi silný zvuk, který je přiváděn přímo do zvukovodu ucha (Hrubý, 1998). Kapesní (krabičková) sluchadla mají mikrofon, napájecí zdroj a elektrické obvody vestavěny v malé krabičce, v níž je také miniaturní zásuvka. Sem se připojí tenká ohebná šňůrka spojující krabičku se sluchátkem. Na sluchátko se nasadí tvarovka a s její pomocí se sluchátko zašroubuje do ucha (Hrubý, 1998). Brýlová sluchadla byla vynalezena v roce Konstruktéři vměstnali vojenské mikrominiaturní elektronky do straniček (nožiček) brýlí. Ve straničce je vestavěno sluchátko a poté je zvuk veden do zvukovodu pružnou hadičkou. Brýlová sluchadla 16

17 se v 50. letech rychle stala módou a tvořila až 50% výroby všech sluchadel. V dnešní době mají taková sluchadla slávu nenávratně pryč. Hlavním důvodem je velikost sluchadla. Dnešní závěsná sluchadla už nejsou skoro vidět (Hrubý, 1998). Závěsná sluchadla byla vynalezena v roce V 70. a 80. letech byla nejrozšířenějším typem sluchadel. Mikrofon, sluchátko, elektronika i napájecí zdroj jsou vestavěny do pouzdra tvaru malého rohlíčku. Sluchadlo se zavěšuje za ucho a zesílený zvuk vede krátká pružná hadička zakončená ušní tvarovkou do zvukovodu. Sluchadel je pestrý výběr a v dnešní době za uchem téměř nejsou vidět (Hrubý, 1998). Sluchadla do ucha (do boltce a do zvukovodu) jsou tak malá, že celé sluchadlo bylo možné vestavět do prostoru konchy (prohlubina ušního boltce). První sluchadla do boltce se vyráběla tak, že k sériově vyráběnému dílu se individuálně zhotovila ušní tvarovka. U těchto sluchadel se mikrofon konečně ocitl uprostřed ušního boltce. A ušní boltec opět soustřeďoval zvuky do mikrofonu. Technologie umožnila, aby se sluchadla do boltce ještě více zmenšila a dnes se sluchadla vyrábějí ve specializovaných laboratořích podle audiogramu nedoslýchavého a na základě odlitku jeho zvukovodu (Hrubý, 1998). Další pomůcky pro neslyšící Vibrotaktilní a elektrotaktilní pomůcky používají jedinci úplnou ztrátou sluchu, kterým nepomáhají sluchadla. Většinou jsou to zařízení, které mají podobu hodinek nebo náramku. Tyto hodinky nebo náramky jsou připojeny ke kapesnímu sluchadlu, které převádí zachycený zvukový signál na vibrace o různé frekvenci a intenzitě. Používají se k upozornění neslyšících, že je v okolí nějaký zvuk (Bendová, Jeřábková, Růžičková, 2006). Pomůcky pro poslech televize jsou u neslyšících značně omezeny. Neslyšící jsou odkázáni pouze na titulky, které jsou skryté a pomocí teletextu je mohou aktivovat (Bendová, Jeřábková, Růžičková, 2006). 17

18 Pomůcky pro komunikaci na dálku Do těchto pomůcek zahrnujeme psací telefony, mobilní telefony, faxy, počítače a internet. Psací telefony fungují na principu konverze psaných písmen, interpunkčních znamének a číslic do sledu tónů, které se přenášejí po běžné telefonní lince. Na straně příjemce jsou dekódovány kompatibilním psacím telefonem, jenž neslyšícím zprávu zobrazí buď na displej nebo na papír. Jejich nevýhodou bývá, že konverzace trvá delší dobu než obyčejný hovor a jsou také finančně náročnější (Bendová, Jeřábková, Růžičková, 2006). Pomocí mobilního telefonu si neslyšící zasílají krátké textové zprávy, tzv. SMS. Fax umožňuje přenos dopisů po telefonní lince. Nevýhodou je časová náročnost a cena. Výhodou naopak je programovatelnost umožňující nastavit fax tak, aby sám poslal v určenou dobu dopis anebo vytočil telefonní číslo (Bendová, Jeřábková, Růžičková, 2006). Počítač a internet je jedním z nejčastějších komunikačních způsobů na dálku. Neslyšící komunikují pomocí ů, chatů, ICQ, facebooku nebo pomocí webových kamer připojených přes Skype nebo MSN manager. Komunikace je rychlá. Nevýhodou je vyšší finanční náročnost na pořízení PC a připojení k síti (Bendová, Jeřábková, Růžičková, 2006). Kochleární implantát Pro většinu lidí, kteří třeba rok nebo dva slyšeli a pak ohluchli, představují kochleární implantáty skutečně zázrak. Principem kochleárních implantátů je dráždění sluchového nervu slaboučkým elektrickým proudem. Pokud vyvoláme ve sluchovém nervu podrážděním proudem akční potenciál, bude jej neslyšící vnímat jako zvuk. Stimulační elektrodu či elektrody stačí umístit do blízkosti sluchového nervu např. na vstup do hlemýždě. Je možné je zavést i přímo do nervu nebo dokonce do vyšší etáže sluchové dráhy (kochleární jádra) (Hrubý, 1998). Kochleární implantát se skládá ze dvou částí: vnitřní implantabilní část - skládá se ze svazku elektrod zakončených cívkou. Cívka je umístěna pod kůží za ušním boltcem. Elektroda se implantuje přímo do hlemýždě vnitřního ucha. 18

19 zevní část může mít podobu závěsného sluchadla či krabičky. V této vnější části je uložen mikrofon, elektronické zařízení upravující a zpracovávající příchozí zvuky a na výstupu opět cívka držící pomocí magnetu vnitřní část kochleárního implantátu přes kůži. Přes cívky dochází k přenosu signálů do neslyšícího hlemýždě. Svazek elektrod dráždí nervová vlákna vedoucí do sluchového nervu. Zavedení kochleárního implantátu je možné pokud je sluchový nerv nepoškozený. Implantace podléhá přísným kritériím výběru, zahrnující vyšetření psychologické, audiologické, rehabilitační a sociální (Škodová, Jedlička, 2007). Kochleární implantát je možné implantovat dětem i dospělým. Čím dříve je kochleární implantát dětem implantován, tím mají děti větší šanci naučit se mluvené řeči, rozumět a také srozumitelně mluvit. Dospělí, kterým byl kochleární implantát operován v pozdějším věku, se naučí dobře rozlišovat okolní zvuky a s podporou implantátu i lépe odezírají. Obtíže mají ve schopnosti percepce řeči. Existují určitá kritéria výběru vhodného kandidáta: kandidát by měl mít určité vlastnosti a schopnosti umožňující naprogramování řečového procesoru a využití kochleárního implantátu. u kandidáta v pubertálním nebo adolescentním věku je nutné zvážit, zda je motivovaný k trvalému nošení viditelných částí implantátu. výsledky speciálních testů by měly ukazovat na dobrou prognózu řečového vývoje. Rodiče kandidáta musí být informováni o omezeních, možnostech a rizicích kochleární implantace, musí mít realistickou představu o přínosu implantace a také chtít své dítě vychovávat orálně. Měli by být ochotní a schopni spolupracovat při dlouhodobé pooperační rehabilitaci (Škodová, Jedlička, 2007). 19

20 3 Komunikace Jednou z nejvíce zasažených oblastí v životě člověka se sluchovým postižením je komunikace. Pokud dotyčný v rozhovoru správně nezachytí, co ve skutečnosti říkáme, může dojít i k humorným nedorozuměním. Velmi často a snadno se to stává právě nedoslýchavým lidem. Z tohoto důvodu někteří těžce sluchově postižení nebo nedoslýchaví odmítají komunikovat běžnou řečí, a proto se často ocitnou ve vězení ticha a sociální izolaci (Slowík, 2010). 3.1 Typy komunikace u osob se sluchovým postižením Vizuálně-motorické komunikační systémy Znakový jazyk Znakovaná čeština Prstová abeceda Pomocné artikulační znaky Hand Mund systém Chirografie Cued speech Odezírání Mluvená řeč Psané písmo Bilingvální komunikace Totální komunikace Vizuálně-motorické komunikační systémy Znakový jazyk Dle 4 zákona č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. (Zákon č. 384/2008 Sb.). 20

21 Znakový jazyk je tedy vizuálně-motorický prostředek komunikace. Lze jej považovat za dorozumívací systém umožňující plnohodnotnou komunikaci (Ludíková, Renotiérová, 2006). Znakový jazyk je nezávislý na jakémkoli mluveném jazyce, má vlastní gramatiku a je řazen mezi přirozené jazyky. Znakový jazyk představuje souhrn pohybových a mimických výrazových prostředků pohyby rukou a prstů, mimika obličeje a neverbální doplňující komunikační formy. Komunikaci znakovým jazykem doplňuje prstová abeceda, psaná podoba jazyka nebo mluvená řeč podle dané situace a účelu komunikace (Krahulcová, 2003). Znakový jazyk má složku verbálně nevokální (pohyby a pozice rukou, obličeje, případně i těla), neverbálně nevokální (gesta, mimika) a neverbálně vokální (komponenty, které doprovází znakování smích, hlasitý dech, útržky slov). Je považován za přirozený jazyk neslyšících, má svůj vlastní slovník, gramatiku a jeho nejmenší jednotkou je znak, který má dvě složky manuální a nemanuální. Manuální složka znakového jazyka je samostatný artikulovaný znak, tvar ruky, pohyb ruky, orientace prstů a dlaně. Nemanuální složkou je výraz obličeje při znakování, pohled, orální složka, pozice a pohyb trupu či hlavy (Ludíková, Renotiérová, 2006). Znakem rozumíme pohyb jedné či dvou rukou a prstů. Při komunikaci se ruce dotýkají obličeje, hlavy a nebo trupu a celkový projev je doprovázen mimikou obličeje, která je velmi důležitá. Vyjadřují se jí pocity, názory, nálady. Znak je nejmenší jednotkou znakového jazyka. Je tedy srovnatelný se slovem, ovšem liší se tím, že je produkován a vnímán současně (Krahulcová, 2003). Znakový jazyk, znakovaná čeština, daktyl a odezírání jsou ošetřeny zákonem č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. V tomto zákoně jsou formulovány definice, právo na užívání těchto systémů, vzdělávání s jejich pomocí i právo na jejich výuku. Zákon č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob upravuje zákon č.155/1998 Sb. o znakové řeči (Martinková, 2010) Znakovaná čeština Znakovaná čeština představuje uměle vytvořený systém znaků závislých na mluveném národním jazyce. Znakovaná čeština vznikla z iniciativy slyšících za účelem lepší komunikace s neslyšícími. Znaky jsou řazeny podle mluveného jazyka tedy aby co nejlépe zobrazovaly strukturu a gramatiku mluveného jazyka. Funguje to na principu 21

22 mluvení a to tak, že se zároveň ke slovům přiřazují jednotlivé znaky. Překládají se všechny slovní druhy, tvary a dokonce i koncovky. Ovšem v této podobě je znakovaná čeština k vidění pouze ve škole, při výuce české mluvnice. Neslyšící ji mezi sebou nepoužívají a často jí i špatně rozumí, jelikož kopíruje zákonitosti mluvené řeči, ne znakového jazyka (Langer, J., Souralová, E., 2006; Růžičková, M., 2000) Prstová abeceda Vizuálně-motorická komunikační forma, při níž užíváme různé polohy a postavení prstů k vyjádření písmen či hlásek. Prstová abeceda je též nazývána daktylní abeceda (daktylos = prst, logos = slovo). Prstová abeceda může být jednoruční (příloha č. 2), dvouruční (příloha č. 3) nebo smíšená (Krahulcová, 2003). Neslyšící využívají prstovou abecedu k pojmenování či popsání neznámých slov, jmen, názvů nových věcí apod. Tvůrci dnešní prstové abecedy byli mniši, kteří se zavázali k věčnému mlčení, a tak si prostřednictvím abecedy vyměňovaly názory, jež nikdo neviděl. Mnoho neslyšících dává přednost dvouruční prstové abecedě, jelikož její recepce i reprodukce je mnohem snadnější a lépe viditelnější. Přednost ji dávají kvůli komunikaci se slyšící společností, protože dvouruční prstová abeceda je podobná velkým tiskacím písmenkům, a tedy pro slyšící dobře čitelná. Naopak ve školách pro sluchově postižené používají především jednoruční prstovou abecedu. Předností prstové abecedy je motorická slovní komunikační forma. Umožňuje analýzu a syntézu slova na prvky ve vizuální rovině. Sluchově postižený tak pochopí, co to slovo je a zapamatuje si jeho strukturu. Další předností je jeho snadná zapamatovatelnost a reprodukovatelnost (Krahulcová, 2003, Martinková, 2010). V naší abecedě máme 27 znaků pro hlásky, které jsou doplněny o háčky a čárky. Délku samohlásky znázorníme svislým pohybem ruky ukazující danou samohlásku. Háček znázorníme pohybem zleva doprava ve tvaru písmene V. Prstová abeceda ulehčuje diferenciaci a identifikaci souhláskových skupin a gramatických koncovek. Tímto zabráníme vynechávání jednotlivých hlásek při artikulaci (Krahulcová, 2003). Nevýhodou prstové abecedy je značná pomalost při daktylování oproti mluvení či psaní. Další nevýhodou je nemožnost obecně srozumitelného dorozumívání s majoritní společností. Zastánci orální metody dříve odmítali prstovou abecedu z důvodu, že odvádí od odezírání. V dnešní době je tento názor překonaný. Lépe se odezírají hlásky z rukou než z mluvené řeči (Krahulcová, 2003). 22

23 Pomocné artikulační znaky Pomocné artikulační znaky jsou účinnou pomůckou při rozvíjení zvukové stránky mluvené řeči u sluchově postižených dětí. Využívají se při podpoře správné artikulace příslušné hlásky. Určité provedení pomocného artikulačního znaku upozorňuje na specifiku výdechového proudu (pocit měkkého hlasového začátku, chladu, tepla, nárazu), na správnou polohu mluvidel (tvar úst, poloha jazyka), na chvění mluvidel při tvorbě znělých souhlásek apod. Děti si poměrně snadno osvojují tyto znaky a dokáží je spojovat se správnou artikulací hlásek. Pomocí znaků si děti také dokáží osvojit větší počet slov. K funkcím tohoto vizuálního systému patří optická syntéza a analýza slov, přesné pochopení gramatického tvaru slov a podpora zapamatování struktury slov (Krahulcová, 2003). Děti se s pomocnými artikulačními tvary setkávají již v mateřské škole a postupem času (podle potřeby) i ve škole základní. Při vyvozování hlásek, se každá hláska spojuje s pomocným artikulačním znakem znázorněným jednou rukou a druhou rukou u některých hlásek odhmatáváme vibrace při vyslovování nebo kontrolujeme výdechový proud. Pomocné artikulační znaky splňují požadavek výchovy a vzdělávání sluchově postiženého dítěte multisenzorální vnímání (sluchové, zrakové, hmatové smyslové vnímání). Sluchově postižené dítě při fixaci, automatizaci, identifikaci a vyvozování hlásek odezírá. Vnímání vyvozované hlásky výrazně podporují pomocné artikulační znaky, kdy dítě zrakem musí sledovat polohu mluvidel i postavení a pohyb mluvidel. Dítě dále hmatem zjišťuje sílu a směr výdechového proudu, rezonanci dutiny nosní, ústní, nosovost a využívá zbytky svého sluchu (Krahulcová, 2003) Hand Mund systém Hand - Mund systém (z lat. manus - ruka; os, oris ústa), který vytvořil dánský ředitel ústavu pro neslyšící G. Forchhammer, se využívá k podpoře odezírání. Znázorňuje činnost části mluvidel, jež při vyslovování zrakem nevidíme. Zakladatel G. Forchhammer vytvořil řadu pohybů ruky a poloh ruky, jejichž účelem je doplňování nepostřehnutelných pohybů mluvidel. Při řeči nás tyto polohy a pohyby rukou doprovázejí. Principem Hand Mund systému je vztyčená ruka ve výši prsou ve vizuálním poli slova. Činnost hlasivek dáme najevo ohnutím zápěstí, otevření nebo uzavření hlasové štěrbiny znázorníme přiblížením nebo oddálením ruky od hrudníku. Činnost patrového oblouku naznačíme zdvižením nebo snížením ruky, zvednutí prstů nás informuje o poloze jazyka. Samohlásky značí palec 23

24 v různých polohách a souhlásky značí ostatní prsty. Cílem systému Hand Mund je osvojení nejen toho, jak se co říká, ale také jak se co vyslovuje (Krahulcová, 2003) Chirografie Chirografie (z řec. cheir ruka; grapho píši) svým systémem znaků pomáhá odezírání. Určitá poloha prstů ruky ve vztahu k obličeji označuje hlásku či slabiku při artikulaci. Tento systém rozpracoval polský neslyšící učitel Bogdan Szcepankowki po vzoru autora systému Cued speech - Cornetta. Chirografické znaky nejsou jednoznačné, tudíž je nutné je vždy použít se zvýrazněnou artikulací. Chirografický systém obsahuje osm prstových poloh chirémů - odpovídajících osmi skupinám souhlásek. Dále existuje jedna neutrální poloha, jež je používána u slabik a výrazů začínajících samohláskou (Krahulcová, 2003). Máme čtyři lokace na obličeji, které jsou důležité pro realizaci chirografie - bod na tváři, pod rty, na krku a pod okem, a odpovídají čtyřem párům samohlásek párovaných na základně artikulačních rozdílů. Neutrální lokace je před klíční kostí (Krahulcová, 2003) Cued speech Dle Krahulcové (2003): Cued speech je komunikační systém založený na využití kombinací tvaru prstů a poloh ruky, které vizuálně vyjadřují skupiny samohlásek a skupiny souhlásek, přičemž znakový vjem ruky se doplňuje odezíráním současného mluvení. (Krahulcová, 2003). Cued speech vyvinul R. Orin Cornett v roce Je založen na 26 písmenech anglické abecedy vytvářejících v různých kombinacích 43 fonémů. Fonémy jsou rozděleny do skupin, které sluchově postiženému umožňují rozpoznat, jaké slovo je artikulováno. Pro souhlásky je určeno osm různých tvarů ruky a pro samohlásky šest různých umístění ruky u obličeje. Tentýž tvar ruky odpovídá samohláskám jasně rozlišitelným odezíráním. O samohláskách vypovídá i poloha ruky u obličeje, která je taktéž jasně rozlišitelná odezíráním (příloha č. 3). Polovina informací je tedy artikulována, polovina doplněna fonetickým posunkem (Hrubý, 1997). Cued speech se využívá v situacích, kdy má osoba se sluchovým postižením neúplný příjem informací získaných sluchovou cestou i přes zesílení kompenzační pomůcky. Dále pokud jsou vizuální informace získané odezíráním nepřesné a nebo při neúplnosti přenosu informací pomocí znakového jazyka neslyšících. V poslední době se cued speech nejvíce využívá při výuce cizích jazyků u neslyšících (Krahulcová, 2003). 24

25 3.1.2 Odezírání Odezírání je jedna z možností, jak se mohou slyšící a neslyšící lidé navzájem dorozumívat. Málokdo ze slyšících lidí ví, že odezírání je nepohodlný, namáhavý, velmi pracný a přitom málo spolehlivý způsob vnímání mluvené řeči (Strnadová, 2001). Odezírání nemůže nikdy zcela nahradit sluch, je pouze jeho nedokonalým zastoupením. Sluchově postižený vnímá zrakem pohyby mluvidel a přijímá je jako kinémy. Kiném je jednoduchý zrakem odlišitelný mluvně pohybový útvar. Jednomu kinému nemusí nutně odpovídat jediný foném, ale může se za ním skrývat fonémů několik. Kinémů máme celkem dvanáct. Pět pro samohlásky ( a,á, e,é, i,í, o,ó, u,ú ) a sedm pro souhlásky: bilabiální kiném - p,b,m, lingvoalveolární kiném t,d,n, ť, ď, ň, labiodentální kiném f,v, kiném ostrých sykavek s,z,c,ř, kiném tupých sykavek š,ž,č a velární kiném k,g. V průběhu plynulého mluvení se vizuální obrazy hlásek ovlivňují a mění. Kinémy nejsou stabilní. Navíc některé hlásky a fonémy nejsou vůbec viditelné, např. h, ch a velární n (Krahulcová, 2003). Z modulačních faktorů mluveného projevu není možné odezírat melodii řeči, barvu hlasu, citový přízvuk ani sílu hlasu. Tempo řeči je možné sledovat zrakem a tak si jej stanovit. Lze postřehnout a diferencovat krátké a dlouhé slabiky, ovšem při rychlejším tempu řeči to není spolehlivé (Krahulcová, 2003). Základem úspěšného odezírání je anticipace (lat. anticipo, are = pochopit předem). Aby se anticipace mohla uplatňovat ve správné míře, měl by mít sluchově postižený zúžené spektrum možností výkladu obsahu odezíraných vět. Potřebné informace můžeme zajistit pomocí mimiky a gest mluvícího, znalostí věcného a odborného tématu, kontextem a dále tím, že neslyšící předem zná téma rozhovoru. Možnosti odezírání jsou limitovány rozsahem slovní zásoby a jazykovým vývojem v oblasti morfologické a syntaktické. Schopnost odezírání v sobě zahrnuje výkon a nadání. Nadání k odezírání a výkon podmíněný a ovlivněný touhou se dorozumět (Krahulcová, 2003). Vnitřní a vnější podmínky odezírání Do vnitřních podmínek odezírání patří dosažená úroveň vývoje řeči, rozsah a flexibilita slovní zásoby, gramatický vývoj řeči, přesnost pojmového myšlení, stav organismu a emoce. Základem komunikační apetence a ochoty k této vyčerpávající a náročné činnosti je pozitivní citový kontakt mezi profesionálem a dítětem nebo i dospělým klientem. Pokud je mluvící nebo odezírající unaven, je odezírání vlivem nesoustředění a nervozity ztížené až nemožné (Krahulcová, 2003). 25

26 Do vnějších podmínek odezírání zařazujeme nepřerušovaný a dokonalý zrakový kontakt. Je nutné mít dobré osvětlení obličeje mluvící osoby. Ideální je denní světlo. Doporučená konverzační vzdálenost je mezi 0,5 4 metry. Závisí na věku i na zkušenostech mluvících a odezírajících a také na stupni osvětlení. U malých dětí se vzdálenost zkracuje, u dospělých osob nebo při formálním typu odezírání je vzdálenost delší. Dále se uvádí výšková úroveň hlavy mluvícího a odezírajícího, která by měla být přibližně stejná (Krahulcová, 2003). Důležitou podmínkou je správná artikulace, jež by měla být lehce zvýrazněná, pečlivá a mírně zpomalená. Pokud odezírající zvládá odezírat pomalé tempo řeči, je možno tempo postupně zvyšovat tak, aby se mluvení přiblížilo normě. Děti, žáci i dospělí odezírají postupně z různých stran, úhlů a od různých osob. Při mluvení by neměl mluvící neúměrně pohybovat hlavou. Mezi mluvícím a odezírajícím nesmí být překážka typu cigarety v ústech, sluneční brýle, žvýkačka, jídlo v ústech nebo výrazně gestikulující ruce. Tohle všechno odpoutává zrakovou pozornost odezírajícího (Krahulcová, 2003). Složky odezírání Odezírání není pouze záležitostí zraku, je tedy třeba upozornit i na další faktory, které tento dorozumívací prostředek ovlivňují. a). vizuální vnímání řeči důležitým předpokladem pro odezírání je znalost jazyka, kterým probíhá komunikace mezi neslyšící osobou a jeho okolím. Nejde pouze o znalost slov, ale je nutné znát i zákonitosti jazyka (pochopení gramatické, fonologické a syntaktické struktury jazyka). Pokud je odezírající schopný tento jazyk používat, je pro něj odezírání daleko snadnější. Dalším předpokladem je věcná znalost tématu, které má neslyšící osoba odezřít. Nejlépe se odezírají samohlásky dlouhé, poté samohlásky krátké. Velmi dobře se odezírají samohlásky, jestliže jsou umístěny na začátku slova (Janotová, 1999). Odezírání souhlásek je složitější. Způsob tvoření souhlásek ovlivňuje vizuální vnímání těchto hlásek. Nejviditelnější jsou souhlásky retné a retozubné (b, p, m, v, f), obtížněji se odezírají hlásky dásňové (alveolární) t, d, n, c, s, z, č, š, l, r, ř a nejobtížnější jsou hlásky tvrdopatrové, měkkopatrové a hrtanové (k, j, ň, h, ch, ť, ď, g), které není možné odezřít bez zrakové opory (Janotová, 1999). Je nutné si připomenout, že dovednost odezírat jednotlivé hlásky je pouze součástí celkové dovednosti odezírat. Při mluvení dochází v tzv. fonických řadách k těsnému spojení jednotlivých hlásek, a tedy k určitým změnám v jejich realizaci. Sluchově postižení nerozeznávají jednotlivé hlásky či jejich spojení, ale snaží se porozumět celému slovu 26

27 či odezírané větě. Lépe se odezírají delší slova než slova krátká. V delších slovech je více samohlásek, které slouží jako body optické kontroly (Janotová, 1999). b). význam sluchové percepce pro lidi, kteří řeč částečně slyší (zbytky sluchu nebo pomocí sluchadla), je odezírání velmi úspěšným doplňujícím prostředkem k porozumění řeči. Mohou si chybějící sluchové vjemy doplnit vjemy zrakovými. Dohromady se zrakem mají velké šance k porozumění řeči, protože dokáží odezřít spolu se zbytky sluchu či sluchadlem i dynamiku řeči, upřesňovat kvantitu samohlásek a doplňovat tak komplexní vnímání mluvy (Strnadová, 2001). Pokud se neslyšící musí spoléhat jen na odezírání bez nejmenší pomoci sluchu, je to velmi obtížné. Jestliže je sluchové vnímání úplně vynecháno, pak ani sebelepší odezírání nestačí k porozumění řeči tak, jak je to možné např. i při částečném slyšení (Strnadová, 2001). c). znalost jazyka tvrdí se, že sluchově postižený může odezřít jen ta slova, která zná. Názor je trošku zjednodušený. Dobře odezírající nemusí nutně znát každé slovo v promluvě, aby pochopil obsah sdělovaného. U sluchově postižených má dešifrování řeči pomocí odezírání dvě roviny: osvojení funkcí k provedení syntézy a analýzy při odezírání a fond osvojených vědomostí a dovedností umožňující tuto funkci. Na základě cvičení se mohou sluchově postižení dopracovat na dobrou úroveň odezírání, ale aby ji mohli co nejlépe uplatnit, musí mít nezbytné znalosti jazyka. Důležitým předpokladem pro úspěšné odezírání je znalost zákonitostí jazyka (skladba a tvarosloví). Odezírající musí pochopit význam např. spojek a vztahů mezi větami v souvětí a také chápat význam různých slovesných tvarů. Sluchově postižený může odezírat vždy jen přiměřeně své schopnosti a svým jazykovým znalostem (Janotová, 1999). d). úloha psychiky - vnímání odezírané promluvy musí probíhat jako komplexní synteticko analytická činnost. Sluchově postižený dokáže na základě své vlastní zkušenosti, svých znalostí, domýšlení a kombinování doplnit obsah sdělované informace. Rozsah osobní zkušenosti vysvětlí rozdíly v kvalitě odezírání, který není dán jenom úrovní znalostí nebo intelektu (Janotová, 1999). 27

28 3.1.3 Mluvená řeč Vývoj řeči u dětí se sluchovým postižením je složitý. Většinou se jedná o omezený vývoj řeči. U dětí se spontánně řeč nevyvíjí. Vlivem sluchového postižení nemají zpětnou vazbu z okolí. U dětí se s výstavbou řeči musí začínat jako u intaktních dětí stejně analogicky. Výstavba pojmů probíhá však na jiné bázi než u slyšících dětí. Je mnohem delší. Pojmy chápou buď velmi široce a otevřeně nebo velmi úzce a uzavřeně. Abstraktní pojmy mnohdy pochopí názorně, nepoužívají v promluvě nadřazené pojmy a jen velmi zřídka používají pojmy přechodné. Jejich pojmová zásoba je chudá (Lechta, 2002). U neslyšících se v promluvě často vyskytují dysgramatismy a to z důvodu, že znakový jazyk má rozdílnou syntax nežli jazyk slyšících. Neslyšící v promluvě chybují v používání rodů, pádů a časů. Často v komunikaci užívají podstatná jména, příslovce se vyskytují méně, také užívají mnoho nadbytečných slov (Lechta, 2002). Celková promluva neslyšících je velmi namáhavá, nápadná a realizována s přehnanou silou. I po osvojení hlásek se prodlužuje artikulace jednotlivých hlásek a mezi osvojené hlásky vkládají nepatřičné zvuky. Neslyšící často dělají nadbytek pomlk, které nejsou v promluvě správně umístěné (Lechta, 2002). Neslyšící jsou při komunikaci velmi nápadní. Nezáleží na tom, zda používají znakový jazyk, kterého si nelze nevšimnut, nebo mluvenou řeč, která má své nápadnosti. Často mají problémy s navázáním kontaktu ve společnosti (Lechta, 2002) Psané písmo Osvojení si psané podoby komunikace u sluchově postižených dětí je velmi obtížné. Osvojit si psanou podobu jazyka znamená rozumět psanému textu a vyjadřovat své myšlenky psanou formou. Osvojení psané řeči je velmi obtížné. Obtížnost je dána složitou stavbou psané řeči, která je mnohem rozvinutější než u mluvené řeči. Děti se sluchovým postižením neovládají přiměřeně dobře mluvenou řeč, tudíž i psaná forma je pro tyto děti obtížnější než u slyšících dětí dobře ovládajících mluvenou řeč. Neslyšící děti se při mluvené komunikaci opírají o mimiku, gesta a posunky spolumluvícího, které napomáhají lepšímu porozumění. V psané podobě tuto možnost nemají (Krahulcová, 2003) Bilingvální komunikace Bilingvismus je aktivní užívání dvou jazyků jednotlivcem nebo společností. Dle Dvořáka (1998): dvojjazyčnost, dvojjazykovost; aktivní užívání dvou jazyků (obv. mateřského a cizího) (Dvořák, 1998, s. 30). 28

29 Vychází z úvahy, že se neslyšící musí vždy pohybovat ve dvou světech, a to jak ve světě neslyšících, tak i ve světě slyšících. V obou těchto světech musí být schopni se na co nejvyšší úrovni domluvit (Hrubý, 1997). Přenos informací probíhá ve dvou jazykových kódech, ve znakovém jazyce neslyšících a mluveném jazyce, a to mezi neslyšícími a slyšícími i mezi neslyšícími navzájem (Redlich, 2008). Slyšící děti neslyšících rodičů si osvojují souběžně dva jazyky český znakový jazyk a český jazyk. Bilingvismus tedy může být buď sekvenční (nejprve se dítě naučí jeden jazyk, pro něj mateřský a poté, až zvládá první jazyk, se učí jazyk druhý) nebo simultánní (dítě se oba jazyky učí ve stejnou dobu, současně). Na bilingvismu dítěte se krom rodičů, kteří na dítě znakují, mohou podílet i sourozenci, kteří na něj mluví a také další rodinní příslušníci. Dítě si tak zároveň osvojuje oba jazyky (Redlich, 2008) Totální komunikace Totální komunikaci můžeme definovat jako komplexní komunikační systém spojující všechny použitelné komunikační formy k dosažení obousměrného a účinného dorozumívání se sluchově postiženými a mezi nimi navzájem (Krahulcová, 2003). Tento systém vznikl ze samotné iniciativy neslyšících osob, které si uvědomovaly nízkou efektivitu vzdělávání orálním přístupem. Představuje sytém pružného kombinování, součinnosti a tím vyšší účinnosti komunikace (Langer, Souralová, 2005). Do totální komunikace zahrnujeme odezírání, psaní, sluchovou výchovu, prstovou abecedu a znaky. Charakteristickými rysy totální komunikace jsou: 1. V procesu totální komunikace má neslyšící dítě právo na optimální a neomezený rozvoj. Za základ pro zdravý rozvoj osobnosti se považuje uznání neslyšícího dítěte slyšícími lidmi jako člena společnosti. 2. Totální komunikace znamená použití všech známých metod a prostředků. Neopomíná se a ani není povinná žádná komunikační forma. Využívají se zbytky sluchu, mluvená řeč, expresivní i receptivní formy komunikace. 3. Osoby v okolí dítěte musí používat všechny komunikační prostředky a to i v případě, že hovoří sami mezi sebou. 4. Totální komunikace by se měla uskutečňovat od nejranějšího věku dítěte. 29