r^mmmmnra«amhmaií^,
ESKÁ OTÁZKA, SNAHY A TUŽBY NÁRODNÍHO OBROZEN Napsal T. G. MASARYK. NÍ 1/3 MKOVSKA KNTHOVrVI rtálného gymnasb vsntnkondoi v PRAZE. Nákladem asu" 1895.
tn,-u^. "IlOf. M 3^ ivi. Tiskem Antonína Renna v Praze.
' Vím Pedmluva. eské otázky nepojímám tu ve smysle politickém, ve smysle politické praxe, nýbrž rozumím tím sociologický rozbor všech tch záhad, jež vnucují se tomu, kdo postihnouti chce smysl eské historie, kdo poznati chce,..ím jakožto _zvláštní národ kulturn žijeme, co chceme, co d^ufame^ ^ ^ Které a jaké dvody máme pro své národní snažení? pedobe, že se otázka ta prohlásila a snad ješt prohlásí za národní zrádu. Dnes v kruzích politických a žurnalistických se zálibou se apeluje na národní t. zv. zdravý instinkt, na elementární a pod. síly národní: pokud pohtika je otázkou moci, jist tento t. zv. národní i nstink t je politická síla velmi drahocenná a mžeme býti rádi, jestliže síl}^ té máme co nejvíce. Avšak podle každé psychologie instinkt sloužiti musí rozumu, cílm kdo tedy dovolává se našich národních instinkt, cíle ty musí pi-edpokládat,
\\ nevi-li, že ty slepé instinkt}' samj' sebou vedou k cílm, o nichž ani vdt nemusíme. Dnes takováto víra v politickou a historickou náhodu velmi je rozšíena. Já jí nesdílím, ba pokládám ji za veliké zlo a ve vtšin pípad výroky o elementárn í_a_ P- "áodních si lách mám za bezpené svdectví politické a národní neuvdomlosti a nevzdlanosti. Mn eská otázka jest otázkou po osudec h lovenstva, je mn otázkou svdomí. Vím š KTÓllárem, že historie národ není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje uritý plán Prozetelnosti a že tedy je úkolem historikv a filosofv, úkolem každého národa, ten plán svtový postihovat, místo své v nm poznat a urit a podle toho poznání co možná s nejplnjším a nejjasnjším vdomím postupovat pi vší práci, i politické. Nem^^slím ovšem, že se podaí rozumu sebe pronikavjšímu odhaht plány Prozetelnosti, ale vím, že na dnešním stadiu vzdlanosti je povinností každého myslícího, íditi se pedpisem Kollárovým. Dnes národní iivedomélosti bez takového hlubšího základu filosofického nikomu nelze piknout, nejmén tm, kdo, a už právem nebo neprávem, stoji na stráži národní. Také již Kollár otázku eskou formuloval jakožto problém malého národa, po nm Palacký
ešil úkol malého státu. Jist Kollárovi slovanská íhea a vzájemnost byla jen prostedkem proti národní malosti, kterou tak zle pocifoval. Piznávám se docela odkryt, že i mne tísní naše malost, ale nejsem pesvden, jako Kollár, že zídlem jejím je malý nás poet. Kollár žaloval: Vzdlanost malikých národ,národkv a n^rodek' sama bývá malicherná a neduživá... ona nežije ale jen živoí... malí nárdkové myslí a cítí takoka jen na pólo... v malých národech lidskost projevuje se obmezen, zmrzaen... a t. p." V tom je mnoho pravdy; avšak myslím si, že muivá posud malost našeho národního života je jen doasná, a že pestane. Pestane poznáním a doznáním našich nedostatkv kdo nedostatky ty poznal a pocítil, bude je odstraovat. Za tímto úelem vznikly i tyto studie. To, co tu podáno, je ást studií o Kollárovi a doplujících úvah z minulého a nynjšího roníku Naší Doby". Je to struný pehled našeho znovuzrození a zárove pedchozí upozornní na problémy, o kterých by se v soustavném rozboru eské otázky jednat musilo. rty tyto jsou koncesí našim neutšeným literárním pomrm. O eské otázce chtl bych totiž nejradji uvažovat ist vcn, bez všelikého historického úvodu. Avšak vím zase velmi dobe, jak jsme v otázce té pivykli k historické berli a
proto jí užívám taky. Alespo KoUára, Palackého, Havlíka myslil bys ml by znát každý náš vzdlanec; ano ale neznáme jich ani ze sta jeden, a proto nezbylo než podat takto hlavní názory našich nejlepších myslitelv a národních vdcv a pipravit si literární pdu pro vlastní práci o eské otázce. V PRAZE v listopadu 1894. T. G. Masaryk.
ITašelio obrozeni prvá doba: doba Dobrovského. ry Hnutí evropské, jež pivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v ná- *fo3 našem a ostatních národech slovansk3>ch mocn se projevilo. My od té doby datuj eme syé národní znovuzrození. A v teto pro nás tak dležité dob; Jospíval Kollá?) narozený v osudném roce 1793:' hlasatel rstnonalismu a humanity narodil se v okamžiku, kdy v hlavním mst Evropy t i^ kdo prohlásili práva lovka, zakládali nov^ý kult Rozumu... V^šecky vlivy a smry znovuzrození pirozen psobily na Kollára a zase Kollár sám pokraoval v tchto smrech. Jestliže nmecká literatura poskytla mu prostedky, doba znovuzrození vytkla mu cíle a urila mu dráhu. Všecky vlivy Herdera, Friesa a j. nméckých uitel n ebyly by zpsobily Kollárovu ideu nebýti toho mocného a životního snaženi národního, nebýti toho usilování o duchovní samostatnost národ slovanských a jejich jazyka, všecka nmecká filosofie nebyla by vytkla ty veliké a vznešené cíle, jimž Kollár síly své zasvtil prostedek sebe lepší a
8 - úinnjší ladem leží tomu, kdo cíle nemá a pohnutek vedoucích... Ujasnme si jen poteby a snahy té doby. Nové h nutí eské dvojí mlo úkol. Prvni7 n avázati vším životem na minulost, v níž národ samostatn S. svob"odn~se vyvíjely a uriti cesty pro vývoj v budoucnosti. Druhy : u vdomiti si pítomnost, poznati stav zavinny národním a politici<ym poklesnutím a probrati se z tohoto poklesnutí k novému, plnjšímu životu. Pi tom srovnávání s pítomností, srovnávání s tím, co a jak postupují národoyé_jiní, bylo bezdn3'm mítkem. "Buditelé národa musili poznávat, co ze skuteného stavu národa má se podržeti, eho máme se zbaviti, co ješt pejmouti n astala doba studi í, studií minulosti a pítomnosti; podle pesnosti a správnosti tchto studií fantasie a rozum urovaly ideály budoucnosti. I n concreto byl úkol: utvoiti a rozšíiti samostatnou a sam obytnou kulturu eskou a tudíž i vzd - lafí vlastni jaz^^ všestrannou prací literární. To j^byla" stránka úkolu positivní. Po stránce negativní to znailo, el iti pe vaze kultury a jazyka nmeckého a vlivm nmeckým vbec! S^NemcTode dávna sousedícími bylo nám zápoliti a konkurovati, proti síle jejich se udržeti; vlivy maarské do té doby ohrožovaly nás mén, ale pece již bylo jim odporovati. Sousedství slovanských národ Polák, Rus, Jihoslovan pociovali jsme posud nepatrn. Úkol, jejž buditelé naši postavili si ped sto lety, máme my jejich potomkové po stu letech a budou ho míti i potomkové naši, je to starý náš úkol národní a kulturní. Povážíme-li, j aký byl náš úpadek na konci minulého vku, kdežto mezitím národové ostatní a zejména
; 9. také Nmci tak úspšn pokraovali, lze uriti, jakými cestami jsme se ve svém boji s nmeckou kulturou bráti musili a brali. Lid ve nkovský zachoval si svj jazyk, ale nezacho vala si ho inteligence, uivší se ve školách latinsky^ teprve pozdji v XVlII. století nmecky. Habsburkové, uvázavše se v panování nad námi, provádli a provedli protireformaci tak pronikavou, že všecko eské snažení a pokraování literární a osvtné na dlouho bylo nemožné. O duchovních potlaovatelích sám Tomek vyznává: Jezovité uložili ducha národa eského v staletý hrob." Proto se íká, že lid, že sedlák zachoval národnost. Je to do jisté míry pravda. Avšak ani jmi stavové neztratili vdomí eského naprosto a našim buditelm pipadl úkol, sebrati všecky eské síly, a probuzovati je k ilejšímu životu, k životu, jenž vyrovnati se ml životu, jejž podávala kultura nmecká. Všecky tyto snahy buditelské, všecko to nadšené úsilí o samostatnou a samobytnou kulturu pirozen, musilo býti založen o na njakém jednotném názore na svt a na "život. Nemá-li život lidí myslících býti etzem jednotlivých episod a takového života lovk jen ponkud myslivjší a opravdovjší prost nesnese, musí všecka práce myšlenková, i praktická, založena býti na jistém a pevném základ filosofickém. Bud si základ ten jakýkoli, ale každý, kdo skutené myslí, jej má, míti jej musí. I naši buditelé potebovali takového základu a n ašli jej ve filosofi i nmecké..podivný osud j nmecká filosofie dáti militla tilosoticky základ pro ná rodní snažení protmmecké pro svou kulturu eskou naši buditelé použiti musili filosofie nmecké a použili filo- \
i nmecké, vislý 10 ^ _ \J sofie jen nmecké, nebo myšlénky francouzské a anglické picházely k nám nmeckým prostredkováním. Tet djinný význam nmeckého osvícenství, jež sloužilo našim buditelm na konci minulého století Dobrovskému, Puchmajerovi a j., to výklad fakta, že Kollár pejal filosofii H erderovu a Friesov u. Filosofie humanitní a osvícenská pirozen svdila našemu úsilí po vývoji, pokroku a vzdlání. To se strany nmecké filosofie a vdy byla jen historická_odplata za pjku. eské hnutí reformní zúrodnilo i nmeckou pudu pro nové idee, eští vysthovalci, nejlepší to charakterové potlaovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha nmeckého, - splácela nmecká filosofie svj dluh eskému národu a pomáhala budi- telum peklenouti staletou duchovní smrt. Osvícenství ^ n es ké reíormace.~ j y minulého vku, osví cenství nmecké, anglické i franc 5uzsk^e~T5ylo jen pokraováním v duchu hlavních ideí \ Po Kollárovi a s ním i ostatní elní pracovníci národní a myslitelé eští poád ješt z nmecké filo- ^ sofie erpali své základy pojmové. Palack\' byl zá-, / na Kantovi, Havlíek na vi, Bolza^ smetana j.a"jiní na Heglovi a pozdjší utíkali se k HerbartovL Vedle filosofie a vd^', jak vykládáme, po výtce s samého poátku národní kultura budovala se djinami. Naši buditelé musili poznávat minulost vlastního národa, šlo o to, poznati a uriti místo eského národa ve vývoji lovenstva. A opt práv pro toto nejnutnjší studium b^do (teb a filosofického podkladu a ten nejuritji Kollár fóriiuloval, pejav Herderovu filo"šobi djiht Než Paijacký nám dal djiny eské, mli jsme filosofii djin svtových a pirozen zase vzali jsme ji u Nmc. Práv tak ped eskými djinami Palackého Šafaík
, 11 vypracoval nám starožitnosti slovanské pd lov- / národní vdomí k sio enstva a humanity postupovalo vanstvi a n aposledy k ešství, jak ukazuje postup od Ko llára pes Safaika Jc_ Palackému. Obdobný byl vývoj jazyka. Postaveni do plnosti moderního života nasi buditele nutn musili jazyk netoliko oisovat, ale i rozhojovat. erpali tudíž pedevším ze staré eštiny. Další zdroj byly píbuzné jazyky slovanské a konen jazyk živý a dialekty, zejména slovenština. Nebylo snadné upraviti jazyk staletí nerozvíjeny pro moderní svt myšlenkový; proto dlouho užívalo se^ pro vdeckou práci nminy nmina nminou se vybíjetál Jste Kollár napsal svj hlavní spis n- mecky o Dobrovském rozumí se to samo sebou nmecky napsal Šafaík svou slovanskou literaturu, Palacký vydal své djiny naped nmecky. V usilování o jazyk svj stali jsme se národem ' filologickým" a Jungmannv Slovník proto ml tak veliký význam národní. Avšak jazyk nevyvíjel se pouze uenými studiemi jazykozpytnými, mluvnickými a lexikálními, nýbrž musil pedevším sloužiti básnické tvorb _a _ krásné literatue, podstatné to ásff Tcaždé literatury národní. T~v tom oboru byl vývoj líenými pomry peduren. Básníci naši napodobili naped vzory cizí?. ovsem zase hlavn nmecké; v peklade Ztraceného ráje" Miltonova Jungmann nakupil všecky poklady nového jazyka spisovného. Ku pekladm záhy pistoupil}' sbírky národních písní a jejich napodobování ; ke vzorm západním pidány vzory slovanské a opt poesie lidové. Hanka vydával písn srbské, Kollár, Šafaík, Celakovský a j. sbírali písn domácí, Celakovský napodobil písn ruské. Pede všemi a nade
12 všemi však vynikl Kollár svou Slávy Dcerou"; není nahodilé, že Slovák první v básních vyslovil všecky tužby národního úsilí, na Slovensku jazykové v- domí udrželo se ryzejší. Naši básníci v té dob všichni zárove jsou inni vdecky a naopak zase spisovatelé odborní njakou mrou úastnili se prací z oboru literatury krásné: Puchmajer, Hanka, Marek, elakovský, Kollár, Šafaík, i Palacký s poátku básní a zabývá se aesthetikou. Rozdlení práce nastalo teprve pozdji, vdecká a básnická innost uritji se urzují. Konen v poslední ad národní náš program roz šiif se programem politickým. Hnutí a boje o svobodu na sklonku minulého století zpsobily naše obrození národní a jazykové, na tomto základ a hnutím roku 1848 uvdomili jsme si i svá práva i své poslání politické. Naznaení dalšího vývoje však už nepotebujeme, nebof bží jen o to, v celkovém vývoji naší národní vci pochopiti Kollára a jeho slovanskou ideu. Bude nám ted možno, poznati a oceniti domácí, slovanské a eské vlivy psobící v Kollára a po KoUárovi. - 1^2^ Probuzení naše, zpsobené hnutím osvtným a sv^dodnickým, není hned uvdomle národním. NárcJ^nÓit a jazyk v tehdejší dob vbec a obzvlášt v Cechách za hlavní a osnovné pojmy kulturní pokládat se ani nemohly. Po duševních i hmotných svízelích a útrapách protireformace a pevratu spoleenském, který tím se provádl, pirozen otázka náboženského a filosofického pesvdení stály v popedí. Proto, jak nejlépe vidíme na Dobrovském, svobody, poskytované Josefem II., sílené smýšlením celé Evropy, mly tak veliký význam a tak velikou cenu. Práv že historie eská odkazovala k veliké
dnes 13 dob reformaní, náboženská svoboda práv Cechm ovšem ješt nedokonalá v záptí mla i byla tak vítána. Svoboda pesvdení náboženského svobodu národní a jazykovou práv tak, ja k v minulosti rélormace v záptí mla sesílení národního vdom: a vývoj jazyka. Jazyk a náro dn ost pojímaly se jakožto orgán a prostedek" osvty a' osvcován í a teprve pozdjším vývojem udržení a vzdlání jazyka a národnosti stávalo se hlavním a pedním cílem tužeb národních a politických. Proto v echách, jako všude v Evrop, hnuti na sklonku minulého století bylo podstatou svou pokrokové, osvtové, svobodomyslné v pravém slova toho smyslu.*) Josefinism byl v zemích rakouských jeho oficiálním výrazem. / Dobrovskýj^ hlavní náš kisitel, sám byl josefiinista, byl Vdókonce svobodný zedná. Uená Spolenost byla stediskem zednáv a vdecké eské práce, vlastn v echách vdecká práce je ješt bud latinská nebo nmecká. Není na p. náhodou pro Dobrovského, že prvý jeho vdecký spisek vnován byl zniení povry, musil dokázati, že zlomek evangelia sv. Marka, darovaný Karlem IV. metropolitnímu chrámu, není psaný od sv. Marka samého. Kdo Dobrovského literární psobení zná jen zdaleka, musí vdt, že celý jeho smr myšlení a vdeckého pracování nesen je nezlomnou, nadšenou a dslednou *) Svobodom3'slný" je doslovný peklad hlavního filosofického (deistického) pojmu minulého století; Angliané, Francouzi a Nmci slova toho tenkráte užívali (freethinking, libe penseur, reidenker) ; slova toho se již neužívá, protože není již toho pojmu. U nás slova se užívá, nemáme! podivným zpsobem slov pro oznaení toho, co Nmci zovou : reiheitlich, freisinnig.
I I Klácel, 14 l áskou k svobod. Odsud jeho posud vzorná vdecká odkrytost a jeho široký a svtový rozhled, bez nhož by jeho historické a literární práce daleko nebyly mly toho vlivu, který mly a posud mají. Dobrovskému práv z této filosofické stránky ješt málo se rozumí alespo záhy byl píliš silným duchem i pro ty naše buditele, kteí z obvyklých rámc myšlenkov3>ch nemohli se vymaniti. Jen tou silou svého ducha Dobrovský vštípil život svým literám. Pro Dobrovského je vbec charakteristické, že, byl svobodomyslný ~ knz práv tak, jak Kollár byl svobodom3'slný duchovní. Mezi buditeli prvotními vbec jsou množí duchovní a~to jména prvá a nejlepší, af uvedeme jen : Dobrovského, Puchmajera, Marka, Dob-.nersL, Durycha, Vogta, Vydru ; zejména filosofie pstuje se tém výlun duchovními (Zahradník, Marek, Hyna, Smetana). Je to pirozené : tenkráte klérus poád ješt byl vlastn hlavní, snad i jedinou tídou inteligentní a tudíž i u nás jeho úast v hnutí národním byla velmi znaná a blahodárná. Úast ta zjeví se nám tím vtší, jestliže si vzpomeneme, že kazatelna byla tém jedinou školou mateštiny.*) Toto svobodomyslné hnutí v Cechách pirozen odkazovalo k reformaci eské^ k tradicím bratrský m ahi usitským ; naši buditelé pokraovali, kde reakce prervala vývoj. Sotva že udlena zbytkm Bratí ') Rondrobné vypoitárw duchovních tehdy i pozdji literárn inných podal Ježek: Zásluhy duchovenstva o e a literatur.u eskou (od r. 1700 až 1880) 1880. Jestliže autor (pag. 101) iká, že literatura naše až po Tomikv spis Doba prvního lovenstva" 1846 byla,, panenská a veskrze kiestanská", tedy to není správné, míní-li tím, že literatura obrodní byla orthodoxni ; naopak je práv pro duchovni spisovatele charakteristické, že tém do jednoho z uvedených byli v duchu josefínského osvtnictvi rozhodn neorthodo.xni.
~ 15 tolerance, otištn mezi prvými spisy Komenského Labyrint svta". Až v takových podrobnostech jeví se podstata tehdejšího hnutí. I není tudíž nahodilé, že první a nejvtší vdcové nového literárního hnutí eského vedle svobodomyslného knze Dobrovského b}^i potomkové eskách Bratí a jejich protestantští následovatetj^kotlár, Saaík, alack ý. Vi prótífeformanimu katolictví, Dobrovský, Kollár, Šafaík, Palacký' jsou obhájcové svobodv myšlení a vznešených tradic eské reformace. Dobrovský, Kollár, Šafaík, Palacký hlásají Bratrské ideály humanity, Palacký nám odhaluje pravou velikost naší minulosti. + /*^3^ Tak ted\- i ji istoricky dovedeme oceniti ideu huni anity, ideu lidskosti a všelidskostij kterou hlásal Kollár. M\' ted pochopíme, jak práv evanjelický duchovní pokrauje na dráze zahájené v Cechách katolickým svobodomyslným knzem, my pochopíme, jak a pro Kollár Cech v sousedním protestantském Nmecku nalézal na vysoké škole J[enské idee vyrostlé nejdíve ve vlastní otin, jak v Jen ve psobil Friese a Harms v duchu eských Bratí a jak konen pilnul k humanitnímu ideálu Herderovu. Humanita po stránce ethické, vzdlanost po stránce rozumové il sfalv se KoUarovi národním ideálem. Ve jménu humanity a osvty práva národní a jazyková byla zabezpeena a odvodnna : není pirozeného práva národa nad národem, není pirozeného prava^ nedáti náro du vyvíjeti se svým zpúsobern k^^eálm humanity. rento ideál humanit}- v Cechách ped Kollárem Dobrovský hlásal, hlásal jej vedle Kollára Šafaík, znal se k nmu Palacký. Šafaík ve svých djinách slovanské ei a literatury nám ukazuje, jak Slovan
od pírody a celou svou podstatou je pravý svtooban v šlechetnjším slova smyslu" a jak proto vždy jen za svou svobodu a práva bojoval ; od svobody mírumilovných Slovanv a od pokroku jejich literatury oekává uskutenní idee istého lovctví".*) T^ ideál lidskosti Palacký káže ve svých Djinách eského národa a vzývá jej na obranu národa, eského vi Nmcm ve svém poslání k frankfurtskému parlamentu 1848, rka:. pi vší velé lásce.. k národu svému vždy ješt výše cením dobré lidské i vdecké, než dobré národní.***) Ve své souborné studii o krasovd Palacký svrchovanou ideu lovctví" hned na poátku své vdecké dráhy snažil se filosoficky prohloubiti a zdvodniti ; na spracování toto idee Herderovy taktéž*mly vliv.***) Odsud osvtný ráz našeho znovuzrození, odsud význam Uené Spolenosti, pozdji Musea, Matice a jiných zaízení literárních a vdeck3'ch; odsud naše úsilí o školy, jež eští Bratí národu odkazovali, odsud konen, hledíme-li na Kollára samého, jeho úsilí filosofické, humanitní a osvtové. Dlužno íci, že Kollár svým upílišeným racionalismem seslabil své psobení, avsak pres to Jeho význam _tk ví v jeho hunianitni idei. Jeho následníci mohli sespokojiti jeho slovan- ' stvfm ale jemu a jeho slovanské idei za podklad sloužila osvícenská filosofie. Plytkost racionalismu Puchmajerova a pozdjšího, ba až dnešního liberalismu není dkazem a dvodem proti opravdovosti Dobrovského a jeho opravdových "" následník. ') Šafaík, Geschichte der slavischen -Sprache und Literatur nach allen Mundarten pp. 54, 64. ") Palacký v Radhosti IIF, 13. "*) ibid. p. 367.
i: 4>< 4. Poznali jsme te v historickém osvtlení Kollárovy^-^kladní myšlénky filosofické : ideu h u manity a \ osvícenství, poznali jsme zárove, jaký dosah tužbv ty mely pro naše znovuzrození ; pikroíme nyní k objasnní druhé základní idee Kollárovy, idee národ- \^ nostní : slovanské a eské. Kollár dal výraz t. zv. znovuzrozeni blovanú. V pravém slova smyslu znovuzrodili jsme se ]en j my Cechové a práv to naše obrození dává celému hnutí slovanskému ráz. Rusové a Poláci se neohrožovali, leda že hnutí reformní v obou zemích souspadalo s hnutím eským. Jihoslované turetí osvobozovali se politicky, rakouští jen do jisté míry se ohrožovali podobn jako my. Zádn}^ jiný národ nepro-_ dlal tak hluboký pemny politické, sociální a kup" t urní jako národ náš a práv proto národní hnutí minulého století u nás nejzvláštnjším zpsobem se projevilo. Sesílení a sebepoznávání slovanských národ dalo se totiž zárove se sesílením a sebepoznáváním národv ostatních. Zárove s námi kísili se na p. Rekové a hlavn Madari, jejichžto vývoj v mnohých podrobnostech podobá se vývoji našemu. Slované jednak sami ze sebe vyvíjeli se obdobn jako národové ostatní, a pokud národové druzí nás pedili, pracovali i pro nás. Národové v Evrop již dávno nejsou isolováni. A co se Slovan dotýká, vždy byli leny rodiny evropské, kesanské a je klamné mínní, že od ostatních národ byli jsme oddleni. Neplatí to ani o Rusech (Kirjevský 56.) v té míe, jak se i od neslovanských i slovanských myslitel a hlavn politických a nacionálních jednostranc íkává, o ostatních Slovanech, až na ást Srbv a Bulhar, nikdo toho vlastn ani netvrdí.
1> Slované nebyli nikd}' isolováni; fakt, že zejména se sousedními Germány byli na mnoze v pomru nepi"átelském, není dkazem nevzájemnosti, naproti, ostatn byli Slované s Nmci a tudíž s Evropou také ve stycích pátelských, alespo mírných. N árodn í hnutí Slovan dalo se, když ve Francii práva lovclta 5ya pi ohlašována, kd\^ v nmecké mosofií a literatue hlásal se ideál humanitní a když anglití filosofov zakládali pirozenou mravouku hu - manitní. Idea humanity nezastavila se ped celními a politickými šraky, a ped i za tmi šraky lidé všude stejn myslili a ke stejným spli cílm volnosti a lidskosti. U nás však všecky tyto tužby evropského myšlení docela pirozen pojily se ke snahám naší eské reformace a práv proto naše znovuzrození je historický vývoj docela pirozen}' a ást všeevropského vývoje vbec. Prohlášeni práv lo vka neplatilo tudíž pouze FranciX al e celému kesanskému svtu _a^ obzvlášt také národu našemu. A když revoluce zásadám svým stala se nevrná a když vracela se k tm prostedkm násilí, proti kterým pvodn povstala, opt celá Evropa i Francie spojila se proti ní. Svatá aliance formáln zpeetila, co pojilo národ}' proti útoné revoluci a Napoleonovi. Jak v Nmecku tak i na Rusi vzplanulo národní vdomí proti evropskému diktátorovi. Ze ovšem toto spojení stát elilo pak i proti svobod národ, je opt jen doklad teba nemilejší té všeevropské vzájemnosti. Jak všude stejn se cítila* a m3'slilo, vidíme i z literatury*'a~itioióhe^ Vdí idee byly všude stejné, my Slované pejímali jsme, co vytvoili naši pokroilejší sousedé a nesousedé. Voltaire psal pro Evropu
lít a etl se v Evrop, stejn v Paíži, Berlín, Praze a Petrohrad. Rousseau dal výraz tužbám všech národv a proto i Herder a pozdji Kant, Schelling a ' Hegel stali se uiteli nejen Nmcv, nýbrž i nás Slovan. I Herderova idea humanitní žije vdobrovském, vkollárovi, j Šafaík a Palacký jí se dovolávají. Co Dobrovský a jiní svtu mli íci, ekli mu v jazyku nesvém, po nich peklady a rychl3>mi zprávami vzájemnost myšlének a lidí se udržovala a sílila. Jak ped revolucí a za revoluce, tak opt i v dob reakce v literatue byronism a romantism na celé áe se projevuje - Byron zejména na nás Slovany mocn psobil: Mácha, Mickiewicz, Puškin. Opt dkaz té jednot}^ literární a vzájemnosti všeevropské. Není tu ovšem možné, vylíiti dopodrobna všecek obsah znovuzrození slovanských národv a ukazovati, jak mu u jiných národv odpovídají jevy stejné a podobné; ale staí to, co pedneseno, k ospravedlnní výroku, že znovuzrození Slovan je zno vuzrozením i jin^^^-ch nároíuv~"a~~výžnamu všeevropskéra Zmna a vývoj národu slovanských znamenaly pemnu a vývoj národ sousedních i nesousedních. Jestliže na p. Srbsko se osvobodilo, to pece znamená, že ub3'lo panství tureckého a to znamená zmnu v celé politické konstelaci evropské diplomacie. A podobn zmohutnní slovanských literatur, slovanské vdy a filosofie znamenalo pemny v evropské spolenosti literární a pemny ty nutn vliv mly na další rozvoj spoleenských, politických, národních a hospodáských pomr evropských. Vzdlanjší Slovan konec konc stával se v každém ohledu samostat njším! Znovuio-O/cttl Slovátt nezbytné mlo mocné vlivy na souasné pomry evropské. Tuto svtovost slovanského obrození KoUár velmi
20 dobe postehl a svou ideou humanity a vzájemnosti vyslovoval. Vzájemností slovanskou nepožadoval nic jiného, nežli co platilo v mire silnjší u národ jinyht Kollár vzájemnost všeevropskou sesíliti chtl tužší vzájemností slovanskou. Chtl ovšem tužší literární vzájemností mezi Slovany sesíliti národní vzdlání islovanské a slovanské sebevdomí. (VS^ Tento svtový význam slovanského znovuzrození nejlépe vynikne nám, když srovnáme si, teba jen chvatn, jak samostatn a v téže dob idea slovanská se projevuje v Cechách, v Polsku a na Rusi, to v I^slišiovi., Mickiewiczoyi a Kirjevském,*) v eskoslovenské vzájemnosti, v polském mesiánství a vmuském slavjanoítílství. Již ta souasnost je dkazem, že jedná se o vc všeobecnjší. Uení všec h tí slovanských myslitel má za základ rozešení hic;t-nrirkýrh -a u deb lovenstv a, rozešeni otázky vbec - otázky tedy. Jak dehnitivne uspoi;ádati život všech národ, celého lovenstva. >cliyzá hadu tu rozešiti chce na základ rozumovém, ""Trok a osvta mají zabezpeiti lovenstvu další vývoj; pedstaviteli živými tchto px^ncipií abstraktních jsou Slované, Slované všichni, (^olákješí týž problém; a le ne rozumem, nýbrž citem, ^ng_gs^/etou7 nýbrž náboženstvím má otázka býti rozešena. In concreto náboženství a církev katolická má býti základem, národ polský ve spojení s francouzským vdcem ; a proto že bží o novou a definitivní organisaci nejen Slovan, nýbrž i ostatních národ, polské mesiánství nemže se odlouiti od hnutí evropského, naopak musí se ho *) Idee všech ti dozrávají a poínají se projevovat v téže dob, kolem roku 1830; a opt po roce 1840 všichni ti podávají je svtu ve form uzrálejší, definitivní. Souasnost je úplná.
: 21 zmocniti a proto Polska spojí se s Francií, v níž Mickiewicz vidí živý pramen moci. Kdežto Kollár, jsa vren idei humanity, provedení velikého svtového úkolu oekává od práce literární, žádaje proto i na Slovanech vzájemnost literární, Mickiewic z provedení plán mesiánských vidi v moci vojenské, francouzská bojo vnost a moc, jak projsidla se v Napoleonovi, sloužiti má polské idei. /ÍColIáj je eský Bratr^ Mi-, cktewic^ je katolík po srckrt-^oniface VIII., ukazujícího svtu podle podání dva mee a koucího: Ecce duo gladii, ego sum Caesar." Me tedy provede ideu polskou, slovanskou, lidskou, me zejména spojí nepátelské bratry polské a ruské, eský humanitá bratry ty na zemi spojiti chce vzájemností literární, ve slovanském nebi sedí tam v bratrské shod vedle sebe, kteí na zemi se katanovali, Kosciuszko a Suvarov. Xirjevsk^ tak é eší problém všelidský. Slavjano^ filstvi^^^- 'teprve 3Te zvuku i pozdjšího výkladu láska k Slovanm je láska ke slovanské církvi, ku pravoslaví, stát a vzdlanost na slovanských základech Je žádoucí organisace všelidská, všekesfanská, slavjanofilstvím odiní se veliké schisma rozdvojivší západ od v^^chodu. Z východu zazá í spasné svtlo. Shoda i rznost tchto tí apoštol slovanské a všelidské lásky odpovídá národnímu bytu a asovým pomrm. Cjl^všem je stejný, ale rozcházejí se v pfq- m stedcích. ^Lecli^ dvuje vd a filosofii, (Polák srru^ " náboženstvy aíe každý jinému a své círtívt: ^edi ^ eká spásu od klidné smírné práce, Rus by mu pisvdil, ale Polák chápe se mee. Cech radí se s rozumem a povoluje Rusovi, že rozum ten má poslouchati srdce, Polák apeluje jen na srdce. U jiných národ hlava a srdce jsou prý rozloueny : Slovan mysli a
; urité cítí zárove v jednom, u jiných národu jedna mohutnost obyejn utlauje nebo pedchází jiné Kollár ; Sebrati všecky jednothvé ásti duše v jednu sílu, najíti to vniterní stedisko bytí, kde rozum i vle i cit i svdomí i krásné i pravdivé i podivné i žádoucí i spravedlivé i milosrdné a všecek objem rozumu sbírá se v jednu živou jednotu Kiréjevský ; Není dosti skutenou pravdu znáti, musíme se proniknouti jejím svtlem a teplem, mj srdce a hle v srdce; ale svt dán hlav, srdce vn se trápí ^lickí wklž, Avšak : Život lidstva je vývoj rozumu K ollár i Lidstvo nabaživší se vedení abstraktního rozumu touží po celosti svého duševního žití a tu celost jen víra pravoslavná dává Kirj evsky ; Panovati chci mocí svého citu, cit ten chrání se vírou katolickou Mickiewicz. Spasitelem lidstva bude Slovan Kollár; Spasitelem lidstva bude Polák s Francouzem Mjck[e\^z ; Spasitelem lidstva bude Rus Kirjevsk}^. Ume se nalézti cestu vzájemnou prací spolenou Kollár; Národ polský cestu tu nám už ukazuje Mickiewicz ; Ukazuje ji národ ruský Kirjevsky. TJuvhajme genim všeho Slovanstva, tm EToBrovským, Kopitarm, Šafaíkm, Gajm, Pogodinm, Chomjakovm a jiným a jin3'm mnohým Kollár; Oddejme se geniu velikého muže, Napoleona Mickiewicz; Následujte ruského mužika Kirjevsky... Podrobnjší srovnání tená sám si uiní; sami budeme mít píinu jednotlivá uení srovnávat a ocenit, až vyložíme zejména mesiánství Mickiewiczovo a jiné idee slovanských i neslovanských myslitel, zabývající \ se stejnou záhadou. Zatím jen tolik už mžeme z cha- I rakteristiky KoUára poznati, že jeho idee jsou nejmén a obzvlášt zasluhuje povšimnutí, že netroufal
' ' ' si doporuiti za vdce Slovanstva a lidstva národ svj, jak uinil Rus. Polá k doufá jen v pomoc národa neslovanského, francouzského. Napoleon jest mu mesiášem, Kiréjevský stavi ruský národ v hlavu jen proto, že sob zachoval isté uení církve východní. Všichni ti spoléhali na pvincipie všeobecné, všelidské, již vypracované v _humanitu. v katolictví, v pravoslaví. /^6. Jp*es to, ze Kollár hlásal všeobecnou ideu hu- i maíltintf zárove, ba ve jménu jejím hlásal id eu ná- _rodnqs tní. Idea národnostní, jak se te obecné pojímá, po- íná se upevovati na sklonku minulého století a práv. v souvislosti s ideálem humanitním. Ped tím lidé byli si vdomi svého církevního a státního lenství/ že národ, jako celek, vedle církve a státu má kul- A turní posláni, toto pesvdeni vzniká v kruzích širších 1 teprve na sklonku minulého století. Nebudeme vy- ^ kládat, kterými jednotlivými vlivy se tak dalo, staí nám tu,' co jsme práv ukázali, že na sklonku minulého století v celé Evrop národov se poali osvobozovat ve jménu humanity a pirozeného práva. Proti abso-/ lutismu, jenž ústy Ludvika XIV. hlásal, že státem je jediný, hlásá Rousseau_a dekretuje francouzský parlament, že státem je národ. Tento názor filosoficky formuloval jeden z nejprvnjších, ba vlastn první, Herdep^ dovozuje z humanitního ideálu oprávnnost i deálu národnostního. Stát Herderovi je útvar umlý, nebof píroda lovenstvo organisuje v národv rodina rozrstá se v rod, rod v národ, národové každý se svým zvláštním národním charakterem jsou pirozené organisace vedle a v umlých organisacich státních. Píroda vychovává rodiny; nejpirozenjší stát je tudíž také jeden národ s /C(//iiin národním charakterem. Tento se v nm udržuje mnohá tisíciletí
i jako 1 uskutení 24 a bží-li vladai z nho zrozenému o to, mže nej- \pirozenji býti vzdlán; nebo národ je tak rostlina pirozená jako rodina, jen že má více vtví. Nic tedy úelu vlád nezdá se tak protiviti jako nepirozené zvtšování stát, divoké smšování lidsk3>ch plemen a národ 'p^á jedno žezlo."*) I erpá Herder z historie pouení a nadji, že všecky umlé utvafy státní hlína se rozpadnou a ž e v národních státech^ se ideál hu nif^njty. ' ~~ Docela v souhlase s tímto uením Herderovým, z n- hož do znané míry Rousseau k nám mluví, j^ollár pojímal národ a národnost jakožto pirozený orgán lovenstva a tudiz ve jménu humanity žádal svo- Dodu národa svého a slovanského vbec. PCo llár však, vtom odc hýlil se od Herdera, že na národnost kla^ tfyjraz 'mnobem silnjší vždyc si mu pímo mže v3'tknouti, že se mu, alespo ve Slávy Dcei", humanita tém ztratila, kdežto národní tužby stupoval až k samým mezím národní výlunosti, a tudíž i nespravedlivosti. //^)Národní vdomí jednotlivých slovanských nároott^irozen a samo od sebe vedlo ke vzájemnému sblíženi. Tomu sblížení slovanských národ byly píiny nkteré. Pedn skutené kmenové povdomí a s ním souvisící j azyková píbuznos t. Krev není voda jsme si rodem blízcí, bližší, než nám jsou národové na p. germánští a románští ; druhému jaz3'ku slovanskému i z praktických dvod snáze a díve se m- žeme nauiti než jiným jazykm. Odkazuje Slovany k sob nepátelství národ jiných,* zejmé na nmecliého, nad Slovany panujícího a mezi nin žijícího' *) Herder, Idee, IX. kn., 4 kap.
p angermanism hlásal se drive a uritji než pansla vism. Nkteré Slovany svazuje stejné politické t- leso. Konené u malých národ slovanských a národ slabých opora o ostatní národy slovanské a zejména o národy vtší, kulturn a politicky silnjší, byla docela pirozená. Kollár obzvlášt na tento moment klade nejvtší váhu vykládaje, pro idea slovanské vzájemnosti vznikla na malém a slabém Slovensku. Proti tmto silám spojujícím síly psobí i rozpoj ující. Slované sami žalují, že jsou jakoby od pírody obzvlášt nesvorní; nevím: germánští Skandinávci na p. také se nedovedou sjednotit a skandinávská idea, jak známo, selhala pes nápor nmeckým ; podobn Nmci sami dlouho se sváili a politick}- spojeni nejsou posud. Proto není se co divit, že i jednotliví slovanští národov, vedeni svými zvláštními zájmy jazykovvmi, literárními, kulturními, náboženskými a konen politickými se nesbližovali tsnji..a.^ Protože mimo Rusy ostatní slovanští národové jsou malí a vtšina pod žezlem Habsburským, ^politicky otázka slovanská hned od samého probuzení slovanského vdomí otáí se okolo otázky r akou.-^ko-^ " ruské. ==^ Austroslavism byl dán sám sebou. Zejména ve * Vídni a také v Pešti inteligence slovanská ve smyslu austroslavismu se sbližovala. Kollár v Pešti poznával se zejména s Jihoslovany, tuším, že znal ze slovanských jazyk nejlépe srbsk3s a podobn Šafaík sblížil se jazykov i literárn sg Srby. Položení slovenské k tomu vedlo - netoliko v hlavním mst Uher rzni národové se stýkají, ale Slováci koloniemi svými na jihu se Srby a Hrvaty jsou promíšeni. Kollárova vzájemnost tedy ve skutenosti byla vzájemnost slovensko-srbská, slovensko-hrvatská. To byla, pravím. *
obraceti -ii; vzájemnost skutená ; vedla také k politické akci roku 1848. *) Na druhé stran všem Slovanm, i Polákm, Rusko záhy musilo se stati pedmte m slovanskýc h úvah a tužeb. Rusko na konci XVlll. stol. byloje- Tíným samostatným slovanským státem, Polska padala, Srbsko dosáhlo samostatnosti teprve r. 1815, jediné ernohorci byli volnj.ší ; pirozeným zpsobem tedy Slované oi své, musili na Rusko. Rusko nebylo však pou ze- samostatné, ale veliká moc jel^o poala se v celé Lvrop více než ped tim pocitovat; o pátelství s Ruskem vždy ucházelo se Prusko a kjok^.za krokem Rusko zasahovalo do zál^itostí evropských již' tím, že v odvkém boji proti Turecku bylo pirozen^^m ochráncem pravoslavných Jihoslovan. Tou mrou, kterou pak moc státní a politický vliv síleny byly i literaturou, naši buditelé pirozen ruský jazyk a ruskou literaturu ped ostatními poínali studovat. Pro naše buditele padá na váhu sl abost tehdejš ího Raknimka^ slabost politická i hospobásk á, pro- ') Této vzájemnosti v oné dob zajisté napomáhala armáda svou dislokací. Živ se pamatuji, jak na mne v dtství psobila delší pítomnost polských hulán : jak mne vábil jazyk cizí a pece necizí, jak mimodk vedl ke srovnáváni a napodobováni resp. mluvení. Podobné vlivy psobily jist na mnohého Kampelík na p. vypravuje (Germanisace, 134) jak v Budíne ; 1832 slyšel rozmlouvali vojáky.slováky, Cechy, Poláka, Srba, jak to na psobilo a jak to povídal Kollárovi : píbh ten konavého' života, Kampelik íká, zavdal pi;íinu k rozmluv o slovanské rozháranosti, z ehož pozdji povstala v,,hronce" krátká rozprava o vzájemnosti slovanské. Kampelik tedy - (srv. v Sborníku Kollárov str. 195 Komárkovu staf o literárních stycích Kollárových s Kampelikem) pipisuje tomu píkladu prostých slovanských vojín znaný vliv na Kollárv spis o vzájemnosti, spis i bez toho vlivu byl by vznikl, ale psobil i vliv tento.
! jevivší se i8ii státním bankrotem. Obávajíce se úplného rozpadnutí Rakouska a vidouce, jak proti svtovládné t^tanii Napoleonov Rusko se staví v hlavu potlaených národ, pirozen nadje na zachránní národa, k národnímu sebevdomí sotva se probudivšího, obracely se na Rusko. Pro to vedle austroslavismu ustaloval se rusoslavism anebo panslavism rusofilský anebo pi'imo panrusism. Jak se obzvlášt u nás, ped Kollárem, sla- "vlsm vyvíjel, ihned vyložíme, naped však musíme promluvit o panslavismu a panrusismu nmeckém. urité rusofilství : Herder (rodem Prus!) C8J Ano ped Kollárem a našimi ostatními všeslovany v Nmcích projevilo se velmi silné a tu pedešel Koliára. Herder, Kollárv uitel ve filosofii djin a Slovanstva, u kázal také na svtové poslání Ruska Herder dostal se totiž hned po svých akademických studiích 1764 narozen je 1744 do Rigy, kdež jako uitel a kazatel trávil až do roku 1769. Doba ta byla pro vývoj filosofie a zejména jeho filosofie djin velmi dležitá, jakož i sám pobyt v Rize pokládá za nejšastnjší. Obzvlášt pak ml v Rize píležitost seznámit se s tehdejším reformním úsilím popetrovským, s plány a zámry carevny Kateiny II., jejíž proslavený nákaz" jej pímo elektrisoval. \ jedné své ód zrovna zbožuje Kateinu a kochá se velebností a ohromností Kateinina svta", sahajícího od Ledového moe až k nám (do Rigy), od Cinv až k Baltu"... Petr Velik3> Herderovi od dtství až na konec života byl ideálem panovníka; anonymní ódou na nastolení Petra III. Herder vbec zapoal 1762 svou i
28 básnickou dráhu rodný kraj Herderv po nkolik let byl v držení Ruska. V reform Petrov a v jejím pokraování Kateinou vidl velikolepý pokus, ^T}' chovati vlíkyiráro Vidí v tom úsilí o ideály humanitní a v nazírání tom utvrzovalo jej Kateinino pátelství k francouzským filosofm. Myslil, že Kateinou i jeho ideály humanitní se dají uskuteniti ve velikých rozmrech a proto se chystal napsati spis o ruské osvt, peje si, aby zbožovaná carevna obrátila na svou pozornost. V ruském národ vidl národ erstvý, svží, nepokažený; obzvlášt když pak r. 1796 odcestoval do Francie, na -své oi si potvrdil, co vlastn z Rousseaua již dávno vil, že totiž Francouzové j sou národ starý, zanikají cí; srovnávaje takto ve skutenosti Francii a Rusko~^^ teba jen jak v Rize se mu zjevovalo došel pesvdení, že z Ruska lze udlati národ docela svérázný a púvohm ( OrígmaP votlvy pímo ídéar~lttstortkého vývoje. Ukrajina stane se novým eckem : krásné podnebí tohoto národa, jeho veselá pirozenost, jeho hudební nadání, úrodná pda atd., jednou se probudí: z tak mnohých malých, divokých národ, jakými kdysi i Rekové byli, vznikne národ vzdlaný, jeho hranice budou se rozprostírati až k ernému moi a odsud celým svtem!" Nebudeme vyliovati, jak Herder se nadchnul vítzstvími Rus nad Turky, jak se mu nelibí vlastní rodný stát Prusko (pruské státy musily by se prý rozkouskovati, kdyby mly býti šastnými), jak odsuzuje Friedrichovo chování k nmecké literatue atd., o tom všem v životopise Herderov tená se mže podrobnji pouit; zde bží jen o to, postihnouti dležitý pro náš národní vývoj fakt, že Ko ilá-
20 r v nmecky uitel nebyl pouze milovníkem Slo; vanu, nýbrž pímo nadšeným ctitelem Rusv a že jétíó názory o Rusku v pozdjší dob vyzrál}-^ v to,i co ve sv3'ch ideách k filosofii djin lovenstva" hlásal o Slovanech a budoucím vku humanit}'. *) Slovany byli mu in concreto Rusové, v Rusku, v pírod a lidech poznal svého rousseauovského lovka, hj storické poslání Slovan vidl v úkolu Ruska, uskuteujícího ideál hurn anity a osvícenství Do které míry a kterými cestami Herder poznal Rusko slovanské, nemohu íci podrobn. Pokud souditi dovedu podle spis vydaných, Herder etl a znal historické práce a asopis}^, vydávané vtšinou nmecký^mi uenci tehd}' v Petrohrad žijícími. Co tehdy v Rusku se stalo a dalo, o tom Evropa dobe se pouovala ; dležité spisy vycházely nmeck}', latinsky a francouzsky a ruské pomr}' všude v Evrop se stopovaly, tak že Herder snadno i bez znalosti slovanských jazyk mohl se o Slovanech pouiti a to od Slovan samých, píšících tehdy vtšinou nmecky.**) Rostoucí vliv Ruska a reformy tam podnikané, zejména reformy Kateininy, nelíbily se pouze Herde- ') Herderv pobj^t v Rize a ruské vlivy Ha3-m v životopise Herderov líí I., zejména str. 333 až 337 a 72 ; srv. o Petrovi Velikém II. 186, I., 65 ; o zmínné ód na Petra III. viz I., 15. Prof. Sobstianský (Vieiiia o nauiohíi.ibiiwxi ocoóeuhoctaxi xap.iktcpii h lopiuimecnaro óbira 4pCBiiiixi C.iHBaui 1892 p. 15, 16) jednaje o Herderovych názorech o Slovanech, praví o rižském vlivu, že Herder stal se nejhoroucnjšim ruským patriotem, správn, jestliže se ruský patriotism pojímá nenárodn, pouze politicky a to ve smyslu humanitního ideálu XVIII. vku. ") Ve svých Ideách" Herder tam, kde mluví o Slovanech, dovolává se tchto autorit: Frisch, Popowitsch, MQller, Jordán, Stritter, Gerken, Móhsen, Anton, Dobner, Taube, Fortis, Sulzer, Rossignolt, Dobrowski, Voigt, Pelzel u. s. w."
>!0 rovi. Zajíniav}^ je na p. hlas italského filosofa Filan^ieriho, jenž podobn j ako Herder oekává ruslý é' prvenstv í v JLvrop. Oekávaje panství humanity, a osvty, vidl v zákonniku Kate-in}^!!. dostatený dvod, aby Rusko, sílící se i politicky, vládlo padajícím národm evropským *) A^\ U nás slovanské vdomí šíilo se tedy z uvedeiiy^ dvod tou mrou, kterou rostlo vdomí eské. S poátku na konci minulého století slovanské vdomí sesilovaio se uenci a vdci, hlavn historiky a gramatiky. Práce Dobnerovy, Pelclovy, Voigtovy, Durichovy a j.**) odvodovaly a pevnil yjietoliko eské, ale i slova nské vdomí : ohniskem a pevný ntzllctadem toho hnutí stal sq/-í)ó1)rovský7nveliký zakladatel slavisiiky, slavista ánvt^^wýyne^itdohemisiá, a posílel,,slavistika" je vcn oprávnným nazváním i speciálních slovanských studií. Vda práv pro naše znovuzrození více udlala, než dnes ve mnohých, domnle velmi,, praktických" politických kruzích se myslí. Práce historikv a Dobrovského záhy vnikají do vdomí inteligence a do lidu Dkazem tomu sloužiti mže Pchmajer) a jeho innost básnická, pokud totiž básnícf "význácnji než vdcové charakterisují city a smýšlení své spolenosti. Své,, Sebrání zpv a básní" významn vnoval Dobrovskému, jenž v podniku jeho, který'mž poíná se naše literární obrození, pomocnou *) Filangieri, Scienza della legislazione 1770 I. kn., kap. 8. '*) Pelcl na p. hned v prvém vydání svých djin 1774 poina djiny eské pohledem na.slovany vbec, jejichžto prý potomky Cechové jsou: lii pak tyto naše prarodje" podle známého místa z Prokopia. Doklady k tomu, že se v Cechách vdomi slovanské i v starších dobách neztratilo, viz u Perwolfa, Ciacaiie Hxx BsacMHHfl OTitoiiieHJa H CB!i3i)i II., obzvlášt hlavu o eské slavistice v XVII. a XVIII. století.
31 ml úast. V poátcích této sbírky ješt velmi málo se nalézá uvdomle slovanského povdomí. Sám Puchmajer sice uvádí sbírku pekladem ódy Cheraskova, ale ostatek je šmahem básnno pod vlivem nmeckých vzorv a nikoli a to je velmi charakteristické a pouné ve smyslu pozdjšího vlastenectví; teprve v III. roníku (1798) je báse promýšlenji vlastenecká Na echy" a v ní je také zmínka o slovanských národech. Avšak Puchmajersám^svým vývojem stává se_ úinnjším hlásatelem~ slovanské idee tím, že vniká do práci slovanských národ a poznává slovanský-, zejména ruský jazyk. Nejrozsáhlejší a N. B. puchmajerovskou báse: Chrám Gnidsk}^ (1804) zdlal podle polského vzoru Szymanowského. V zajímavé pedmluv Puchmajer hlásá sjednocení se všech Slovan (aspo v naší monarchii písmem latinsk3>m)" a k tomu konci, aby ponkud sblížil Poláky s Cechy, zavádí svj pravopis. Horlí proti pedsudku, jakoby na východu nekvetla krásná poesie, nýbrž jen na západ, je pesvden, že naopak eským básníkm vzory slovanskými pehojná žíla zlata nejistšího" by se odkryla. Jen tímto jistým prostedkem" zabráníme postupu odcestování a odslovaování. Konen doporuuje obzvlášt polské básnictví pro svou hodnot u. Zejnena pak pekládáni' z,,cizozemštiny" ušetí nám polovici" práce, budeme-li míti i polský peklad po ruce (pro nestaí jen polský?!) a druhé: staneme se slovanštjšími a tak nebude obavy, že tou nemotornou ponmilou eštinou všecko se pokazí a zmate". Slyšíme tedy: potebujeme slovanských jazyk k oištní eštin y, slovanské jazyky jsou nám z praktických dvod snadno dostupné a konen bud za-
!! znamenáno, že Puchmajer peje tak zv. austroslavismu proto, že práv jsme v téže íši vedle sebe.*7 Tento austroslavism a ocenní poesie nešastného národa Polského" Puchmaje rovi nepekáž^l_jtá^ti s e rusofilem; náš prvý básník složil prvou ruskou mluvnici. Zajisté spojení poesie a mluvnictví pro dobu velmi je významné. Zajímavo je opt vnování pravopisu rusko-eského (1805) Ržikovi: je nadšen, že Ržika, byvší v Cherson v diplomatickém poselství, s Rusy esky se domluvil, je šasten, že takto podán dkaz, že eštinou, tou pohozenou eštinou, dále lovk dojde svtem, než jazykem jiným a ovšem nmeckým. V posledním (V.) svazku svého Sebrání" (r. 1814) umístna je již báse Markova : Jungmannovi a tam už zeteln se volá: Tam od východní strany duch Slavie vje. Tam k Slovanm jest otvor líbezného zení. Vždy Rur3fkovo žezlo nám se nevyrvalo. Až podnes stojí Moskva....... Avšak Markem picházíme již do druhého období, a my chceme naped zachytit slovanský charakter doby prvé. lo) Duchovní m stediskem této prvé doby národ-^ n ího obroze ní j e Z)Q^r>2;5^ý. Ocenili jsme Dobrovského jako osvíceného joseíinistu žák osvícenc e Seibta, jenž žákm svým zjevoval uení Rousseaua ') I ve své básni Na jazyk eský" 1816 z radosti nad uvedením eštiny do škol psanou ozývá se austroslavism : Radujme se, brati, s námi Moravané, Slováci V spolek svatý pjdem s vámi, Slezané a Poláci Jeden jazyk!" naše heslo Bu, bv nám to slávu neslo. (21)
. 33 a Hu mea, dsledným byl pívržencem a záštitnikem i edsíuhuman ity Kollár od nho netoliko veden byl jako od svých jenských uitelv a od Herdera k humanit, nýbrž i k slavistice a slovanské "vzájemnosti. O tcem slovan - ského našeho vdomí je Dob rovský. Kollár ÍJobro\^ slfefo uznává za svého hlavního uitele a zajisté správn a právem. Z jeho innosti poteboval jen abstrahovati pravidla a ml budovu svou zbudovánu a provedenu. Výslovnji Kollár pomr svj k Dobrovskému formuluje tak, že prý tento k literární vzájemnosti proklestil dráhu, akoli nevdom a neúmysln..."; jeho spisy jsou všeslovanské " (allslavisch), akoli ješt nevdl, co slovanská vzájemnost v literatue jest". A vykládaje, pro pro neznalost slovanských jazyk Slovanm o dležité vci týkající se všech Slovan psáti musí nmecky, opt za píklad uvádí Dobrovského, že i tento psal svá panslávská" (panslavischen) díla nmecky nebo latinsky. Podotkli jsme již, jaký význam má vdecká slavistika Dobrovským založená n aše eské vdom i byl o práv podstatn slovanské. Dobrovský, jsa zakladatelem slavistiky, zárove jest i prvým bohemistou chceme-li tím slovem oznaiti soubor všech poznání, vykládajících nám podstatu eského národa a eské národnosti. D obrovsk ý stvoi l srovnávací a h- storickou gramatiku slovanskou a eskou, on podal nám diiny literatury naší posud nepekonané co do koncepce a hloubky názoru, Dobrovský podal mnohé historické a linguistické píspvk y zkrátka Dotírovský byl skuteným zakladatelem vdeckého bádání o Slovanech a eších. A jak správn vnikl do ducha své mateštiny! že poznal pízvunost na-
; proti Ižiklasickému copu asomrnosti a že ustálil roztiídní eského slovesa, tyto dva výkony dokazují samy o sob, jak Dobrovský národnímu hnutí vykazoval dráhy. Dobrovský cítil však také esky a slovansky ba vlastn slovansky a esky. \'ezmte si na p. jen jeho Slavína" a^3jovankii'í a hned uvidíte, co Dobrovský uinil pro slovanskou vc a jak Dobrovský' slovansky cítil. Hned úvodní poslání Slavína" ke slovanským bratím" je nad míru krásné a hluboké míním hluboce myšleno i cítno ani Kollár ani Jungmann, jichžto cit obecn se uznává, nenapsali nic srden teplejšího. A s jakou pílí Dobrovsk}' v tchto svých sbírkách, jakož i v ostatních z celé slovanské a svtové literatury shledává, co by Slovanm slovanský svt mohlo vylíiti, slovanský svt pítomný i minulý. Hned na prvém míst mluvím o,.slavínu" podává Herderovu sta o Slovanech a podobn pak, jak pravím, s mravení pílí shledává všecko, co poznání a milování Slovanstva mohlo by sloužiti. A jako v Slavínu" a,, Slovance", tak už ve svém,,literarisches Magazin", ve svých Djinách eské literatur}^ slovem ve všech svých pracích psal a cítil slovansky.*) Dobrovský' byl rozhodný rusofii^ V jeho soukromých jprednáškách to bylo znáti, jak se Ruskem peliv zabývá; vidti to z toho, že sám podává ruskou gramatiku a Puchmajer svou eskou mu vnoval, k nmecké Dobrovský mu napsal pedmluvu. Kopitar íká mu, že je polorus", a vytýká mu pílišné ruso- ") Slavín" vj-šel 1806, Slovanka" 1814, Literarisches Msc:a7.in" prvý svazek 1786.
filství.*) v jednom dopise Dobrovský mluví o státní ei v Uhrách, 1805 snmem ustanovené; doufá, že usnesení nepotrvá vn: Slováci vzpírají se proti tomu udatn dosti, a kdyb}' pece jazyk svj musili zamniti za jin}^ dal by se pece lepší vyvoliti "**j Dobrovský ví, že Slovanstvo svtu V3^dá nové svtlou \ nícolika ádcích napsal celou filosofii djin. Odporuje totiž Kopitarovu plánu, ve Vídni založit slovanskou akademii, udává za dvod, že by se jí tam nedailo, proto že ve Vídni vím to diplomaticky ', (= z úedních listin) se vylihl ábelský princip germanisace". Od Slovan pijíti musí nové osvícení svta, teba b}' 'Pnici prví stah se hlasateli lepších fnethod. Slovanský um (užívá v nmin slova: um) ist pojatý je v lidstvu krajn svedeném nej-. mén pokažený ^ Nmeckým rozumem není co opovthovat, aie^našemu umu se nevyrovnává. Francouzský esprit píliš brzo se vykuuje a sotva že se dá zachytit. Qui potest capere, capiat."***j Dobrovský pochopil i praktickou váhu slovanské idee a pedstihl v té píin své vrstevníky i v tomto oílehu. Až budeme mít hlubší výklad Dobrovského innosti, i o této stránce jeho psobení nco se snad dovíme z dopis ke Kopitarovi jen narážkami se pedmt naznauje. V tomto ohledu Dobrovského velmi dobe charakterisuje a dresa, kterou 1791 25. záí v Uené spolenosti pednesl králi a císai Leopoldovi II.: O oddanosti slovanských národ arcidomu rakouskému. Proto ") Jagié, Briefwechsel zwischcn Dobrovvsky und Kopitar p, 542, 1826, 3^ kvtna: jindy (p. 539, 1826, 21. dubna) v3-t3'ká nni jako všem Cechm rusofilstvi q^ci Ruska prý se koinie. **) Ibid. p. 213 (181 1 22. crvencc^t ' '") llíid p. 404 (1815 7. kvtnav " ^